Issuu

Takoví jsme byli...

Studentské listy po 30 letech

, ěhy b í , př ory y z á n k mín o p vz

Tajemná fotka Svoje příběhy nemají jenom rukopisy nebo knihy, ale i fotografie. Ta z obálky knihy Takoví jsme byli… vznikla v květnu 1990 během večírku ve strahovských katakombách, jehož se účastnila také redakce Studentských listů. V jednu chvíli přišel mezi „listaře“ prezident Václav Havel a začínající novináři se s ním nechali zvěčnit. Tady ovšem paměť všech účastníků končí. Kdo byl autorem fotky, se nepodařilo vypátrat tehdy ani po třiceti letech. Prostě se jednoho dne objevila v redakci SL jako vzpomínka na dobu, kdy do prvních svobodných voleb chyběl přesně jeden měsíc a republika se probouzela z těžkého snu čtyřiceti let komunistické totality. Co si asi tehdy mysleli účastníci focení? Tváří se, jako by jim patřil svět nebo aspoň jeho budoucnost. Jsou s ní po třiceti letech spokojeni? Nebo by raději svůj obličej z fotografie vymazali jako kompromitující důkaz, k němuž se už nechtějí hlásit? Od Milana Kundery víme, že dějiny se na nás dokážou šklebit i s odstupem desetiletí. V Knize smíchu a zapomnění popsal slavnou fotografii z komunistického převratu v únoru 1948. Na originále je vedle šéfa KSČ Gottwalda také ministr zahraničí Clementis. Na oficiální fotce ČTK však už není, protože jej komunisté nechali popravit a jeho postavu z fotky vymazat. Jedinou vzpomínkou na Clementise zůstává papacha na hlavě Gottwalda, kterou údajně zimomřivému premiérovi půjčil. Také na fotce s Havlem chybí řada tehdejších redaktorů SL, i když z jiných důvodů. Někteří se nezvedli od nedalekého baru (Hrubý, Křižanová, Podobský), jiní byli na novinářské stáži (Pečinka, Klvaňa, Kubičko), další si možná mysleli, řečeno s Kunderou, že „život je jinde“ (Bosák, Brezina, Červinka), nebo se prostě jen nedostali do objektivu (Švéd, Růžičková, Hněvkovský, Pecánek, Hemelíková a další). Zajímavé je, že všechny redaktory „mimo dějiny“ té fotky spojuje po třiceti letech jedno – chtěli by tam být a rádi. O všem, co se v prvních polistopadových letech dělo, podávají svědectví v knize Takoví jsme byli..., kterou právě držíte v rukou. Pěkné čtení. 4

Vฤ novรกno Stenlymu

Takoví jsme byli...

Studentské listy po 30 letech sestavili a upravili: Martin Bartůněk, Dan Hrubý, Bohumil Pečinka, Pavel Žáček foto: Jan Šibík, Roman Vaněk, Jiří Venclík, Jakub Hněvkovský, Dan Novotný, Zdena Kašková–Kapičková, archiv SL ilustrace: Martin Šimek, Petr Hála, Michal Fiala, Milan Podobský, Petr Jarchovský, Marek Douša, Vladimír Jiránek, archiv SL grafická úprava a sazba: cellula s.r.o. vydal: © Prakul Production, s.r.o., Praha 2019 Dykova 960/4, 101 00, Praha 10 jako svou 29. publikaci vydání první Praha 2019 Tisk: Indigoprint s.r.o. ISBN 978-80-87737-45-3 Všechna práva vyhrazena. Bez písemného povolení vlastníka práv není povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování, ukládání v rešeršním systému nebo šířit jakýmikoliv prostředky, ať už elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak.

Takoví jsme byli... Studentské listy po 30 letech

198

Obsah

12 20 39 186 200 218 233 418 426

PRolog Příběh 17. listopadu očima Jana Šibíka Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu (Bohumil Pečinka) A tohle jsme psali Výběr článků SL z let 1989–1991 (různí autoři) Co Studentským listům předcházelo Anatomie vzniku SL (Pavel Žáček) Byli jsme u toho Studentské listy v porevoluční československé politice (Bohumil Pečinka) Psali jsme historii Historie, bezpečnost a kultura na stránkách Studentských listů (Pavel Žáček) Vzpomínky na revoluci a Studentské listy Svědectví redaktorů a spolupracovníků o éře přechodu (různí autoři)

Epilog Takže díky (Bohumil Pečinka) post scriptum Když se čas naplnil (Pavel Žáček)

Tady to začalo: Příběh 17. listopadu očima našeho

Foto: Jan Šibík

kamaráda a fotografa Jana Šibíka

„Po pádu Berlínské zdi mi bylo jasné, že může kdykoli k něčemu dojít i v Československu. Takže když byla na 17. listopad svolaná demonstrace studentů, samozřejmě jsem šel, i když jsem netušil, že se něco dramatického odehraje. Část demonstrujících prošla Vyšehradskou ulicí až téměř k botanické zahradě a tam je zastavil první kordon policistů.“

„Tady ve Vyšehradské jsem udělal svou asi nejznámější fotku ze 17. listopadu, i když si lidé většinou myslí, že je z Národní třídy – vyděšeného kluka, jak se dívá přes policejní štíty. V tu chvíli už

Foto: Jan Šibík

bylo jasné, že se děje něco významného.“

Foto: Jan Šibík

„Potom už došel průvod na Národní třídu. Naprostá většina fotografů přicházela od tehdejšího obchodního domu Máj. Ale já stál na druhé straně. Držel jsem se za esenbákama, takže se obklíčení demonstranti dívali proti mně. V jednom okamžiku studenti ustoupili asi o dva metry zpět a svíčky nechali hořet na zemi před kordonem policajtů. Tak jsem se drze protáhl skrz kordon a třikrát zmáčkl spoušť, takže mám nakonec fotky z obou stran. Pak jsem se znovu vrátil za policajty a stáhnul se dál ke Slavii.“ 13

Foto: Jan Šibík

„Měl jsem neuvěřitelný štěstí. Asi tři minuty potom, co jsem odešel, na demonstranty zaútočili, včetně červených baretů, což byla speciálně vycvičená zásahová jednotka. Takže jsem se brutálnímu násilí, které se 17. listopadu na Národní třídě odehrálo, vyhnul. Vlastně to mělo prozaický důvod. Ve foťáku už jsem měl poslední film, zbývalo mi pár prázdných políček a kvůli nim jsem nechtěl riskovat, že o všechno přijdu, o foťák i vyfocené filmy.“

Jan Šibík, český reportážní fotograf, držitel rekordního počtu cen Czech Press Photo, ocenění World Press Photo a například také Ceny 1. června, která je udělována za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv.

Začátkem prosince řekla, že založí nov kdy soukromé podn ze zákona zakázané, nedostatek papíru s razítky se báli co protože ještě nevě otočí. A my neměli raz jsme neexistovali, a jsme, protože jsme Ten železný kruh ne rozetnout. Tak jsme

1989 si parta lidí iny. A to v době, ikání bylo ještě na trhu byl a notáblové koli rozhodnout, děli, kam se vítr razítko, protože a neexistovali neměli razítko. ešlo legálně to zkusili punkově.

Foto: Roman Vaněk

Takto vypadá náklad 140 000 výtisků

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu Bohumil Pečinka

Psát o Studentských listech je jako psát o svém mládí. A vzpomínat na mládí kvůli příspěvku do knížky o historii jednoho časopisu znamená, že asi skončilo. Pro nás, kteří tančí v rytmu Studentských listů už třicet let a nedívají se moc do minulosti, je tohle vzpomínání docela nepříjemné. Cože, my končíme? Ale vždyť jsme ještě pořádně nezačali!

Ilustrace: Marek Douša

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

y, Pažoute, celý ten sborník o nás je přece kravina, ne?“ řekl jsem exšéfredaktorovi Pavlovi „Pažoutovi“ Žáčkovi, když mi oznamoval svůj záměr vydat knížku ke třicátému výročí vzniku Studentských listů. Jeho legendární knír se pohnul, cosi zahuhlal a já slyšel jen závěr: „A to chceš čekat na čtyřicáté výročí? Třeba se ho vůbec nemusíme dožít.“ Víc jsem slyšet nepotřeboval. Během cesty autem jsem zapnul diktafon a namluvil pár vzpomínek, protože jinak bych se k tomu nedostal. Ne kvůli času, ale nechuti přehrabovat se v paměti. No uznejte, psát o něčem, co ještě neskončilo? To může vymyslet jen Pažout. Jak ale začít? Třeba takhle.

Tak trochu hippies Vzpomínky na Studentské listy hodně připomínají sentiment generace hippies k šedesátým letům. Vzpomeňte na ty jejich ikony, co je vždycky dojímaly až k slzám – Woodstock, dlouhé vlasy, rokenrol, Lennon s brejličkami, bezakordové brnkání na kytaru, volná láska, drogy, rozšířené stavy vědomí, protest proti světu rodičů a kdoví co ještě. Dnes už jim daleko líp rozumím a čistě pocitově vidím styčné body s naší generační skupinou. Když se řeknou šedesátky, vybaví se mi písnička Jima Morrisona Riders On The Storm. V sedmiminutovém klipu jede zpěvák se svou károu po poušti, nikdo nikde, jen on, příroda a zvláštní zvuk kytar. Dodnes je z toho cítit 21

Foto: archiv SL

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu.

Bolzanova 7 – legendární adresa, na které sídlily Studentské listy, ale taktéž Respekt, Vokno a Unijazz

obrovská svoboda. Takže bod číslo jedna: Studentské listy, to byla svoboda, ale ta skutečná, žádná únikovka.

Rokenrolový příběh Vydávání Studentských listů bylo z určitého úhlu pohledu dvouletý rokenrolový příběh. Namísto reprobeden jsme tahali balíky s novinami a živé koncerty suplovaly hektické uzávěrky. Pravý hudební festival odstartoval, když do redakce přišly výtisky nového čísla a na dveře klepaly desítky našich příznivců, kteří si Listy chtěli koupit ještě v předstihu, než půjdou do distribuce. Podobně jako rockové skupiny i my měli svoje frontmany, sólisty, vedlejší hlasy, báječné kytaristy a tanečníky, manažery se zlatými prsteny, svoje kluby (U františkánů, vinárnu U Zpěváčků, Mamma klub), exkluzivní dodavatele informací alias „hluboká hrdla“, svoje groupies a Woodstocky. A taky jsme měli svoje imagemakery – Hálu, Finíta, Šimka, Fefíka a Panušku, pět grafiků, malířů a karikaturistů, kteří vytvářeli nezaměnitelnou podobu novin, přicházeli s návrhy 22

plakátů, triček a inzerátů, ale hlavně do našich někdy smrtelně vážných článků ve Studentských listech vnášeli svými obrázky a kresbičkami ducha nevážnosti, provokace a ironie. Dnes už to vím docela jistě – bez nich bychom byli poloviční. Možná komerčně úspěšná kapela SL, ale bez stylu. Díky, díky, díky. V té době jsme byli v permanentním rauši a náš mozek hlavně v počátcích vyráběl tuny serotoninu, takže jsme byli flow ještě dřív, než se tohle slovo dostalo do oběhu. Jasně, druhý rok už nebyl takový odvaz, ale tak to bývá i ve vztazích. Rozhodně jsme měli obrovskou chuť něco dokázat a postavit, promluvit do toho, co právě v republice chaoticky vznikalo.

Tak trochu punk Už jenom ten rozjezd Studentských listů! Začátkem prosince 1989 si parta lidí řekne, že založí noviny. A to v době, kdy soukromé podnikání bylo ještě ze zákona oficiálně zakázané, na trhu byl akutní nedostatek papíru a notáblové s razítky se báli cokoli rozhodnout, protože ještě nevěděli, kam se vítr otočí. Ten železný kruh nešlo legálně rozetnout.

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Takže jsme podvodně použili razítko Studentské unie (sorry, Martine Mejstříku, jestli sis myslel, že budeme váš tiskový orgán, ale kde tehdy šlo sehnat jiné razítko, když jsme navíc neexistovali, a neexistovali jsme, protože jsme neměli razítko?), od vídeňského emigranta Havelky s undergroundovou přezdívkou Kocour jsme si půjčili šedesát tisíc korun československých (tehdy dva průměrné roční platy!), přes maminku Vandy Wolfové a její známé našli tiskárnu v brněnských Heršpicích, na poslední chvíli nám ještě nakreslil fantastické logo grafik z Divadla Na provázku. Jiný známý nám zase zařídil vytištění padesáti tisíc výtisků nultého čísla, což jeho komunistický nadřízený dost těžce nesl. Pár dní po vánočních svátcích 1989 na trh vyjela legendární „nulka“ Studentských listů a během několika dní se prodala. Za peníze (nikdy nezdaněné) jsme koupili starého žigulíka Oskara (abychom mohli jezdit do brněnské tiskárny) a za zbytek peněz vybavili redakci. Přesněji řečeno, odněkud dotáhli pár starých stolů a židlí do dvou místností v pražské Bolzanově ulici číslo 7, kterou nám přidělilo tehdy se rodící Občanské fórum. Společnou chodbu a kuchyňku komunisty rozděleného měšťanského bytu jsme tehdy sdíleli s undergroundovým časopisem Vokno, jemuž tehdy velel disident František „Čuňas“ Stárek, o pár měsíců později už důstojník tajné služby. Na stejném patře vedle pak sídlil Informační servis, pozdější Respekt, v čele s přísně vypadajícím Ivanem Lamperem. Tyhle exploze tvořivosti samozřejmě v regionech zažívaly desítky novinářů a podnikatelů v různých oborech. Studentské listy však byly originální v dravosti, s jakou vtrhly na trh, a v momentu překvapení. Z toho jsme pak žili hodně dlouho. Lidé z Občanského fóra, kteří nám ty prostory přidělili, měli zrovna plné ruce práce s první instalací Václava Havla na Hrad, takže se nás nikdo z nich neptal, co vlastně budeme psát.

Nejspíš čekali, že připravíme nějaké koncepty novin, pak budou schvalovačky, typicky české pivní diskuse, debaty o rizicích podnikání, hledání vydavatele, vyjednávání o byznys plánu a pak se možná uvidí. My jsme však na nic nečekali, obešli všechno, co se obejít dalo, během pár dní dali dohromady nulté číslo a bez vydavatele (kolik paragrafů trestního práva jsme asi porušili?) jsme vytiskli Studentské listy a přímo je prodávali čtenářům hladovým po svobodných informacích.

Poprask V politických kruzích jsme nultým číslem způsobili docela slušný poprask a na pomyslnou mediální mapu se zapsali tak silně, že nebylo síly, která by džina SL dostala zpět do lahve. Okamžitě jsme dostali nálepku „radikálů“, která se nás držela po celou dobu vydávání. Touhle punkově vydanou „nulkou“ Listů jsme si však vykolíkovali prostor pro další existenci a v jistém smyslu ukázali směr i jiným mediálním projektům. Od 29. prosince 1989, kdy se začaly Studentské listy poprvé prodávat, se nás nikdo nikdy neptal, co a jak budeme psát. Prostě jsme se tu zničehonic objevili a muselo se s námi počítat. Platilo to i potom, co jsme se v následujících týdnech přičlenili k nově vznikajícímu vydavatelství Lidové noviny. Podstatné pro další existenci bylo toto: vydavatelství ten projekt nevytvořilo, ale po jeho faktickém vzniku jen zastřešilo, takže moc nemohlo mluvit do jeho obsahu, i když v části vedení často padaly návrhy nás usměrnit.

Bez dotací Na rozdíl od mnoha dalších projektů začátku devadesátých let jsme byli od počátku ekonomicky v zisku. Majetek jsme neměli žádný a hlavní investice vycházela z šikovnosti několika redaktorů, grafiků, našich spolupracovníků a jejich dlouho potlačované energie. 23

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Nepatřili jsme k tomu typu lidí, co si dnes na čelo napíší start-up, usídlí se v luxusní prosklené budově v centru města, a dokud to jde, jedou na dotace, aby po jejich vypotřebování šli o investora dál. Studentské listy byly od samého počátku až téměř do konce finančně na svém. V tom byla naše obrovská psychologická výhoda a jeden z reálných zdrojů naší svobody. Nebyla to hra na svobodu, byla to svoboda skutečná, krytá ekonomicky. Nemá cenu si nalhávat: měli jsme daleko do profesionálně vedené firmy s přesným řádem a plánováním. Byl to spíš takový dvouletý kerouacovský trip bez drog, kde hektika vítězila nad řádem a všechno přebíjelo nadšení, které už koncem roku 1991 přecházelo do mírné apatie. Přesto platí jedna věc: kdo naplno zažil svobodnou a kreativní atmosféru Studentských listů, později se mu už špatně působilo v jiných mediálních nebo korporátních strukturách.

Život v meziprostoru Studentské listy a jejich redaktoři měli ten neuvěřitelný dar žít dva roky v meziprostoru mezi dvěma světy, kde platily jiné fyzikální zákony. Starý režim už nefungoval a nový ještě ne. Těžko to dnes někomu vysvětlit, ale ta dvě léta 1990–1991 v sobě nesla to lepší z obou systémů. Byla to éra, kdy se jako by rozpadl nesnesitelný represivní aparát totalitního režimu se všemi regulacemi a fízlováním. Současně se jen lehce ohlašoval svět nový. Tohle vakuum mezi „starým“ a „novým“ zaplnila svoboda, která měla blízko ke slovu absolutní. Bylo to hodně „teď a tady“ bez diktátu státní ideologie, která už neexistovala, a tlaku trhu, který ještě moc nefungoval. Životní pocit tehdejší doby bývá souhrnně označován pojmem „devadesátky“. Když tohle slovo dnes někdo z aktivních účastníků těch krásně praštěných let vysloví, většinou se nos24

talgicky zasní a vypráví o této éře způsobem, jako někteří lidé v dobách komunismu mluvili o Masarykově první republice. Jasně, že tohle období s sebou neslo řadu nedokonalostí a průšvihů, ale ta doba měla svou tvář a styl. Na rozdíl od pozdějších let. Dneska bych to popsal následovně: žili a pracovali jsme v ušmudlaném originálu světa, který se ještě nestačil zkomercionalizovat, a hleděli na to z meziprostoru, v němž platily jiné zákony gravitace. Pocitově se meziprostor uzavřel někdy koncem roku 1992, kdy se rozdělilo Československo. To už SL neexistovaly.

Radikálové Teď, když bylo řečeno všechno podstatné, jen pár dovětků pro pochopení kontextu vycházení Studentských listů. Když dnes (léto 2019) vyslovíte jejich název, většině lidí se vybaví nějaký dotovaný fakultní časopejsek, na jehož stránkách se řeší mizerná menza, blahořečí se páteční akce Grety, nadává se na pozdní termíny pro zápočty a prosazuje se genderově správné nepřechylování ženských jmen. Naše Studentské listy však navazovaly na dva časopisy šedesátých let, které hodně ovlivňovaly celou intelektuální a politickou atmosféru slavného pražského jara 1968. Jedním z nich byl Student (1965–1968) a po jeho zákazu pak Studentské listy, které nastupující husákovský režim později rovněž zakázal (1969). Student a tehdejší Studentské listy vycházeli v desetitisícových nákladech a prodávali se v běžné distribuci. Patřili k politickému proudu, jemuž se tehdy nepřesně říkalo radikální, podobně jako Studentským listům po roce 1989. Dnes bychom řekli, že byli především prodemokratické a nic radikálního na nich nebylo. Nicméně v době obrovského vychýlení politického života doleva byl každý hlas upozorňující na liberálně-konzervativní tradice podobně označován. Největší mediální bombou a pozdějším zástupným důvodem pro zrušení Stu-

Foto: Roman Černý

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu.

Karel „Kocour“ Havelka nám půjčil 60 000 Kčs na rozjezd SL

denta byla reportáž z léta 1968, kterou jeho redaktoři napsali o Svobodné Evropě. Pro mladší ročníky, které tento text nějakým omylem dočtou až sem: šlo o politickou rozhlasovou stanici, která vysílala do střední a východní Evropy svoje celodenní relace z bavorského Mnichova. Platil ji americký Kongres a komunistický režim ji dlouhá léta různě rušil. I tak byla pro dvě generace Čechů a Slováků jedním z mála svobodných zdrojů informací. Zároveň redaktoři Svobodné Evropy, většinou poúnoroví a posrpnoví špičkoví novináři, patřili k největším nepřátelům komunistického režimu. Jména jako Tigrid, Peroutka, Firt, Volný, Schulz nebo Fištejn byla pro komunistický režim symbolem zla. Proto způsobila reportáž redaktorů Studenta z léta 1968 takový šok. Stačilo k tomu jen napsat vyvážený článek o stanici, kterou všichni tak trochu znali, ale báli se o ní na veřejnosti mluvit. Tam, kde Student v roce 1968 skončil,

navázaly o jednadvacet let později obnovené Studentské listy.

Komentátor Kryl V dubnu 1990 odjela trojice lidí ze Studentských listů (Klvaňa, Kubičko, Pečinka) na tříměsíční stáž právě do „Svobodky“. Jejich pronajatým mnichovským bytem pak prošly desítky kolegů ze SL a přátel jejich přátel (včetně muzikantů z tehdy ještě neznámé skupiny Lucie, která si do Mnichova přijela koupit nástroje) a kroky všech mířily právě do budovy Svobodné Evropy, poblíž Anglického parku. Někteří redaktoři Svobodné Evropy se pak stali našimi stálými přispěvateli a kamarády. Jeden z nich byl externím komentátorem Studentských listů svého druhu – legendární písničkář Karel Kryl. Kryl, stálý zaměstnanec Svobodné Evropy pro kulturu a sport, jak zněla jeho oficiální pozice, se v dubnu 1990 vrátil z nějakého česko25

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu.

Foto: Zdena Kašková–Kapičková

Proč ten úspěch?

Karel Kryl v redakci Svobodné Evropy

slovenského hudebního turné. Náhodou jsem na něj narazil už po prvních dnech pobytu v kantýně Svobodky, kam si šel dát dvojku vína a zanadávat na sportovní zprávy, které musel ke své velké nechuti redigovat. Začal dialog, který trval až do jeho předčasné smrti v roce 1994. Karel byl zrovna naštvaný, že se už zase nemohou v Česku a na Slovensku naplno říkat některé věci, a čmáral si přitom na papírky různé útočné verše. Pár jsem si jich přečetl a pochopil, že to jsou vlastně takové veršované komentáře. Nabídl jsem mu jejich otištění ve Studentských listech, čímž odstartovala více než roční spolupráce, a to k nelibosti nové moci a vlastně i vedení Svobodné Evropy. I to byl rys Studentských listů: ne s každým Krylovým názorem jsme v redakci SL souhlasili, ale nikoho nenapadlo ho neotisknout. 26

Čistě komerčně viděno vyšlo první číslo Studentských listů v nákladu 70 tisíc výtisků a během několika měsíců jsme došli až k číslu 140 tisíc výtisků (výtisk s papežem Janem Pavlem II. na obálce z dubna 1990). Po opadnutí první vlny zájmu jsme se pohybovali kolem čísla 70 tisíc výtisků. V prosinci 1991 jsme končili někde na 40 tisících. Nikdy jsme neprodělávali, platy byly průměrné, ale pro studenty slušné a pravidelně jsme platili externistům honoráře. Už tohle byl úspěch svého druhu, pokud odhlédneme od intelektuální role, kterou SL sehrávaly. Co za ním stálo? Sebekriticky viděno asi tři důvody. V tehdejším Československu chyběly dvě generace novinářů. Jedna skončila po únoru 1948 a srpnu 1968 v exilu, a když se někdo z nich neuchytil ve Svobodné Evropě, vydal se profesně jinou cestou. Jejich vrstevníky v Československu zase režim zapudil, pokud rovnou nestrávili desetiletí v komunistických lágrech a vězeních. Osobností, jako byl politický vězeň padesátých let Jiří Ješ, který se po listopadu 1989 do žurnalistiky vrátil, bylo proklatě málo. Další generace se stačila zdiskreditovat v oficiálních médiích bývalého režimu. A pak tu stáli lidé, o nichž si každý myslel, že by mohli být tou první novinářskou ligou (Jiří Ruml, Jan Ruml, Petr Pithart, Vladimír Mlynář a další), ale ti záhy skončili v politice, což je hodilo na úplně jinou kolej. Další novináři z dob pražského jara po dvaceti letech mimo profesi většinou nenavázali na své někdejší působení. Vznikl tak prostor pro novou generaci.

Vstřícná předposranost Pak tu byl ještě jeden a možná nejdůležitější moment, který stál za úspěchem Studentských listů. Po sametové revoluci se do rozhodujících médií (televize, rozhlas, deníky) nahrnula

sice jiná novinářská generace, ale jako by ji pohltil zlý duch starých institucí. Prostě zajela do vyježděných kolejí, začala to hrát při zdi a taktizovat pro změnu s novou mocí ve stylu „kamarádi mých kamarádů spolu musí kamarádit, ne?“. Vysílání tehdejší (jediné) televize a (jediného) rozhlasu bylo sice vnějškově svobodné, ale ve skutečnosti jakoby. Také to ovlivňoval fakt, že v čele těchto institucí stála generace roku 1968, která si fungování médií představovala ve stylu „trochu svobody, trochu taktiky, trochu zapírání“. Nám, radikálům ze Studentských listů, se tahle masová média zdála vstřícně předposraná a nebáli jsme se to dávat najevo.

Dělat normální žurnalistiku Jasně, že holky a kluci ze Studentských listů nebyli žádní géniové, ani neuměli moc obratně stylizovat své články a jejich práce nesla všechny rysy své doby. Byli však v tehdejší politicky zdeformované době nazýváni radikály proto, že se pokoušeli dělat normální žurnalistiku. V tehdejším nestandardním nastavení mediální a politické scény to k tomuto označení stačilo. Příklad: v jednom z prvních čísel jsme se na první stránce ptali, proč Rusové a jejich osmdesátitisícová armáda neodejdou? A dostalo se nám od nové moci spílání, že se na Rusy musí pomalu a hlavně takticky. Ptali jsme se, proč tak pomalu probíhá likvidace Státní bezpečnosti, téhle politické inkvizice minulého režimu? Nadávali nám, že způsobíme kontrapřevrat. Na to jsme reagovali zveřejněním sítí StB a KGB v tehdejším Československu a noví lidé na vnitru a v tajných službách se mohli zbláznit a intervenovali u vydavatele, aby s námi něco udělal. Naši čtenáři však cítili, že s nimi nehrajeme taktické hry, a proto se nám dostávalo takové odezvy, jaká je v dnešní mediálně fragmentované době těžko popsatelná.

Foto: archiv SL

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Redaktoři SL (B. Pečinka a S. Červinka) zpovídají náměstka ministra vnitra Jana Rumla

Punk i konzervatismus Při vytváření skladby Studentských listů byla přítomna zvláštní směs rebelsky punkového, antiautoritativního a současně intuitivně konzervativního přístupu. Část dramaturgie Studentských listů byla zaměřena na objevování zasuté historie – politiků, myšlenek, literátů, životních stylů. Snažili jsme se rekonstruovat svět, jak existoval čtyřicet let před nástupem komunismu, chtěli jsme rehabilitovat určité lidi a nově interpretovat některé zlomové body naší historie. Nebylo to superoriginální, ale bylo to upřímné a čtenáři to oceňovali. Druhou část SL pak tvořily rozhovory a aktuální reportáže a články ze života různých společenských vrstev. Hned od prvních týdnů po převratu se také naši redaktoři vydávali na bláznivé reportáže po východní Evropě. Z hlediska vnitřní kompozice novin šlo o zvláštní mix mladické nespoutanosti a pokusů konstruovat nastupující demokratický svět a jeho hranice. Byli jsme kritičtí k minulé i nové době, ale současně státotvorní. Tahle pozice je u generace začínajících dvacetiletých ojedinělá a souvisela s érou přechodu od jednoho systému ke druhému. 27

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Gravitační centrum Studentské listy, to nebyl jen tištěný čtrnáctideník s podivně malými písmenky. Bylo to gravitační centrum obdobně naladěných lidí, kteří se scházeli v redakčních místnostech v legendární Bolzanově ulici číslo 7 nedaleko od pražského Hlavního nádraží a od jara 1991 v Tyršově domě v Hellichově ulici na Malé Straně, těsně pod Petřínem. Byla to dvě téměř magická místa, kam chodili naši vrstevníci z různých fakult a docházelo zde k setkáním a kontaktům, které přetrvávají dodnes. Někdy měl člověk dojem, že každý druhý z tisíců mladých Američanů, kteří tehdy přijížděli do Prahy, musel redakcí projít. Hlavně pro ně vydaly Studentské listy o prázdninách výběr z nejlepších článků v anglickém překladu. Podobně často se v redakci objevovali exulanti, vracející se po dvaceti až čtyřiceti letech do vlasti, kteří nám přišli říct, jak oni vidí a cítí novou realitu. V prvních měsících to byly desítky návštěv denně, takže klid na porady nastal většinou jen večer. Do redakce však především chodili obyčejní lidé, nejčastěji postižení předchozím režimem, kteří nám chtěli jen říct svůj příběh a vyprávět něco o minulé době. My jejich příběhy zaznamenávali a některé i otiskovali.

Radostnost K tomu se přidávaly každý týden desítky akcí, které se ve svobodné Praze šířily jako infekce – necenzurované koncerty, výstavy, nové kluby. Kolem Studentských listů se záhy vytvořila spřízněná komunita, která spontánně organizovala různé happeningy a večírky. Pro zakladatelskou generaci SL se stal legendární Silvestr 1990 v Blansku spojený s návštěvou punkevních jeskyní, kde se přírodovědec I. B. pokoušel šampaňským trefit stalagmit, a vše vyvrcholilo půlnoční improvizovanou demonstrací před podstavcem bývalé sochy Klementa Gottwalda. 28

Nejvíce akcí pochopitelně bylo v Praze. Za všechny: nedělní posezení v Klubu novinářů v Pařížské ulici, kam vedle novinářů ze Studentských listů chodili také redaktoři nově vzniklého Reflexu, zakladatelský tým budoucího časopisu Sorry a televizního pořadu Česká soda. Někde tam, u dlouhého stolu nedělních štamgastů, vznikl nápad režiséra Fero Feniče uspořádat Febiofest. Chodili tam také hudebníci ze skupin jako Tři sestry v čele s Fanánkem Lou Hagenem nebo z Českého srdce. Z těch debat se zrodilo rozhodnutí uspořádat výjezdní zasedání Studentských listů, Reflexu a na ně navěšených umělců a bohémů. Tak vznikly akce Blansko I a Blansko II. Nejdříve na otevírání koliby a později na zabijačku dorazil autobus a zhruba dvacet aut plných báječně praštěných lidí. Když si člověk zpětně promítá ten film znovu, má dojem, že ti lidé tehdy snad věřili ve svou nesmrtelnost. Blansko II pak vyvrcholilo slavnou šlehačkovou bitvou dvou redakcí proti sobě a nemilým zjištěním, že ta skvělá bílá pěna je docela mastná. Kolega Pavel Vondráček používá pro tohle životní naladění pojem radostnost. Kdo prošel touhle školou lehkého životního stylu, nemohl se už do konce života brát vážně. I když pár ředitelů zeměkoule by se mezi námi asi taky našlo…

Cena od Putina Ve druhé polovině roku 1991 jsme tušili, že koncept Studentských listů je jen dočasný fenomén. Jestli slovo studentský bylo po revoluci bonusem, začalo být tak trochu koulí na noze. Nejčastější výtka zněla: nejste pro studenty, ani moc o studentech, děláte širokospektrální časopis, tak proč to máte v titulku? Marketingově je to špatně, protože si odpuzujete další vrstvy. Doba se také zrychlila a čtrnáctidenní rytmus vydávání SL byl najednou zoufale pomalý.

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Ilustrace: Michal Fiala

Organizační struktura Federálního ministerstva vnitra a jeho napojení na KGB

Navíc, technologicky viděno, tehdejší média prošla obrovským vývojem – od psaní na psacím stroji, lámání pomocí pravítka, tužky a papíru přes fax a počítače až po kvalitní laserové kopírky, a to všechno během jednoho roku. Také na novinovém trhu vyrostla nová konkurence, na niž bylo třeba reagovat. Od nás si to žádalo přechod na barvu, lesklý papír a především víc profesionality při editování, práci s fotkami a informacemi.

Dát naší práci pevnější řád, to bylo něco, co jsem od poloviny roku 1991 považoval za bod číslo jedna, pokud měly Studentské listy v nějaké podobě přežít. Míra neuspořádanosti v SL však začínala být tak velká, že nebylo jasné, kdo je redaktor a kdo náhodný zbloudilec z ulice. Příklad za všechny: kolega Kubičko v jednom ze svých hvězdných momentů napsal mystifikační článek o tom, že se v předvečer sametové revoluce sešli disident Havel, 29

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Byznys plán projektu Čas

komunista Jakeš a estébák Zifčák a vymýšleli, jak zorganizovat převrat. Ten text byl snad určen pro čtení na nějakém večírku nebo co. Pak se záhadně ztratil, aby se stejně záhadně vynořil ze spleti papírů na stole, protože se jednomu z grafiků prý hodil na zaplácnutí momentálně volného místa. Dodnes cítím tu směs mrazení a pobavení, když jsem hodinu před odjezdem do tiskárny uviděl ten článek zakreslený na plachtě nějaké stránky. Na druhou stranu škoda, že materiál nevyšel. Tehdy by z toho sice byla ostuda, zato dnes 30

mohl být kolega Kubičko částí české politické scény označován za vizionáře a média jako Sputnik by jej rovnou pasovala na disidenta tehdejší doby. Společně s Jarkem Nohavicou pak mohl dostat od prezidenta Putina nějakou ruskou státní cenu.

Chce to Čas Dnešníma očima viděno, nastala první velká redakční krize někdy v polovině roku 1991. Lidé, co jeli jen na nadšení, postupně uvadali a hledali si jiná pole uplatnění. Tehdejší mediální svět byl doširoka otevřený a nic nebylo nemožné.

Takoví jsme byli? Pokus o popis jednoho fenoménu

Jak odpadávala první generace SL, podařilo se nám dát dohromady silnou a kompaktní skupinu nových lidí (Panuška, Anýž, Žoha, Tolčinský, Mlejnek jr., Fic, Tomin, Pojslová, Patočka, Bednář), která začala redakci SL autorsky táhnout a doplňovat první, už hodně prořídlou revoluční generaci. Art director Mirek Panuška dal dokonce SL novou a méně chaotickou tvář, což je i při dnešním listování Listy na první pohled vidět. Na podzim 1991 jsme pak dospěli k rozhodnutí v tichosti Studentské listy odložit a na jejich místě postavit profesionálně vedený, barevný týdeník. Za pomoci jednoho amerického profesora politologie vznikl byznys plán projektu Čas, jehož grafickou úpravu jsme okopírovali od amerického týdeníku Time. Na jaře 1992 už byla připravena staronová redakce, měli jsme auto a redakční prostory ve Vyšehradské ulici, v domě patřící rodině našeho spolupracovníka docenta Rudolfa Kučery. Dokonce opětovný šéfredaktor Pavel „Pažout“ Žáček rozdal první plat, ale pak nepřišly peníze od jednoho investora a všechno skončilo ještě dříve, než začalo. Vlastně neskončilo, jen začala nová etapa. Silná skupina redaktorů SL přešla do spřáteleného Reflexu (Žáček, Vacek, Pečinka, Hrubý, Krincvajová a Vondráček). Jedna část tam založila a vedla novou politickou rubriku, jiná část historickou a další skončili v reportérském oddělení. Zbylí „listaři“ se rozeběhli do všech mediálních stran, ale i příbuzných oborů. Troufám si říct, že možná dodnes si na čele nesou stigma SL, které je jenom jiným označením pro pocit svobody.

Epilog Kdybych měl parafrázovat úvahu novináře Ferdinanda Peroutky, který po třiceti letech v americkém exilu vzpomínal na první republiku, musel bych napsat asi toto: Je jaro 1990 a já vidím naši skupinu, jak posedává na rozvrzaných židlích a stolech ve dvou kancelářích v pražské Bolzance. Všichni se nakažlivě smějeme, vzduchem voní červené víno, šéfredaktor Žáček leží rozvalený ve starém křesle, má na hlavě mokrý hadr ovázaný šálou a nesrozumitelně něco drmolí do telefonu namísto toho, aby vedl poradu. My ostatní mluvíme jeden přes druhého o událostech a lidech, které jsme v minulých dnech a hodinách potkali, a trumfujeme se v tématech. „No to teda fakt nic moc a co jako dáme na otvírák novýho čísla?“ shazuje naše nápady zástupce šéfredaktora Vacek a skepticky glosuje: „Samej intoš, ale plnej koš neumí vyhodit nikdo.“ Bouřlivě se tomu smějeme a žvaníme až do odjezdu posledního metra a vlastně i dál. Občas přitom někdo odběhne do kuchyňky, kde na plynovém vařiči hoří to, co původně mělo být svařené víno. Jiný se zase ptá, kolik párků má venku u stánku koupit, a vybírá na ně peníze. Ode dveří škručí fax, z něhož lezou nečitelně spečená písmenka, a průběžně přicházejí další lidé z ulice se svými příběhy a nápady. Do toho dva vysoké dívčí hlásky unisono ječí: „Pažoutééé, tak dělej něco.“ Válíme se smíchy a intuitivně si myslíme, že jsme věční. Nyní ale víme, že jsme byli jen malá skupina na dlani nemilosrdného času. Ale v hloubi duše přesto věříme, že po nás něco zbylo a že někdo naváže i na naše snažení.

Foto: Jan Šibík