Měla tu spoustu domácího zvířectva, zejména jedovaté hady. Ale i létající kozu, kterou si sama vytvořila zkřížením kozla s netopýří samicí. To byl hlavní důvod, proč ji pan Půta Švihovský nepronásledoval. Naopak. Používal babu i kozu ke stíhání opilců. Půta Švihovský byl velice přísný pán a své nevolníky dřel bez výčitek svědomí. Chtěl, aby pracovali ze všech sil a vyhýbali se alkoholu, který je oslaboval. Ve dne na pořádek dohlíželi biřicové, v noci pak ježibaba s létající kozou. Těm žádný přestupek neunikl. Jakmile se někde v noci objevil podnapilý chasník, který se sotva držel na nohou, už se z výšky snesla mečící koza a jala se ho trkat. Hned po ní přistála ježibaba a zpracovávala provinilce koštětem. Jen taktak, že ho neutloukla. Tohle Půta Švihovský schvaloval, a jelikož byl známým cestovatelem, přivezl leckdy babě jako dárek nebezpečné škorpiony a plazy. Nyní ovšem visel na jejím rameni veliký netopýr. „Toho si nevšímej,“ řekla Šťourová. „Je to úplně neškodné zvíře – kaloň jedlý. Objednala jsem si vampýra, 8
který saje krev dobytčatům i spícím lidem, ale dodavatelé to popletli. Tento mazel se živí ovocem, a tak si ho do zimy nechám. Pak z něj udělám výživný guláš pro své kočky.“ Gabreta se nestačila divit. Všude kolem to syčelo, vrčelo a mňoukalo. Opravdová pastva pro uši. „Paní ježibabo,“ oslovila majitelku jeskyně, „mohla byste mě přijmout do učení? Jsem umělecky nadaná a strašně ráda bych se stala čarodějnicí. Strýček Půta právě odejel na delší dobu do ciziny bojovat s pohany, a tak na mne nemůže dohlížet.“ Ježibaba na ni vrhla podezíravý pohled. „A nebojíš se hadů?“ zeptala se. „Vezmeš do ruky štíra a neutečeš před vzteklým vlkem? Neděsí tě houkání sov a mečení mé kozy? Mimochodem, za tu se trochu stydím. Měla bych mít alespoň tříhlavého draka, který by chrlil oheň 9
a síru. Jenže stará osoba, jako jsem já, takovou potvoru neuživí. Drak musí být dokrmován mladými dívkami a tady je nouze o pracovní síly. Holky musejí dělat na poli a Půta Švihovský by nedopustil, abych je používala jako krmivo pro domácí zvířectvo.“ „Já mám zvířata ráda,“ prohlásila Gabreta, „a ničeho se neštítím.“ „No budiž,“ zavrčela Šťourová. „Teď se mnou pojíš krysí ocásky po orientálsku, pukavce na smrdutých houbách a to všechno zapijeme blínem. Uvidíme, jak ti to bude šmakovat!“ Gabreta pochopila, že jde o přijímací zkoušku, a tak se vůbec nebránila. Babu plně uspokojila, takže byla přijata do učení. Už se těšila na to, jak se proletí na koštěti. Ale ta doba ještě nenastala. Prozatím si učnice mohla hrát s hady, líbat ropuchy a lovit mloky. Ve volných chvílích louskala 11
čarodějnické knihy, učila se zaklínadlům a žonglovala s rozžhavenými železnými koulemi. Ježibaba s ní byla spokojena, zvlášť když se Gabreta naučila proměňovat v různé živočichy. Jednou, když se dívka proměnila v hýkajícího osla, uznale pokývala hlavou. Líbily se jí zejména dlouhé uši, za které učnici přátelsky vytahala. „Začínáš být zatraceně dobrá,“ připustila spokojeně, „a za takových sto padesát let z tebe opravdu něco bude. Ale na něco tě musím upozornit. Naše krásné povolání vyžaduje od ženy veliké oběti. To, že můžeš očarovat dobytek, uhranout chasníka, nebo dokonce někoho otrávit, je vykoupeno četnými ústupky. Pro tebe to nebude žádná maličkost. Ježibaba
12
se sice může dožít devíti set devadesáti roků, ale jen s jednou podmínkou. Musí být šeredná. Tvou povinností je mít v puse jen jediný kejvavý a také jedovatý zub. Tělo ježibaby musí být zkroucené a na obličeji je nutno mít bradavice. Čím jsou větší, tím je ježibaba váženější.“ To neznělo Gabretě dobře. Byla půvabná, sličná a po šerednosti netoužila. Zejména ne po bradavicích a kejvavém zubu. Těšila se na létání na koštěti, ale tohle se jí ani za mák nelíbilo. Ježibaba si její nevole všimla. „Nejlépe bude,“ řekla, „když to uspíšíme. Na dušičky se sletí ježibaby z celého širokého okolí a udělají si na hřbitově mecheche. Budou tam i zahraniční hosté, zejména ježibaby míšeňské, pasovské a korutanské. Opravdové osobnosti, ze kterých budeš unešená. Proto také ráda podstoupíš svou proměnu. Jedenáct ježibab tě olízne, třicet tě poplive a devatenáct tě položí do prázdného hrobu, aby nad tebou mohly zatančit příšerný balet. Až tě vytáhnou, bude z tebe ošklivá babice, že se nestačíš divit!“ 13
Gabreta z těch řečí málem omdlela. Své krásy si velice cenila a přijít o ni nechtěla. Tehdy se rozhodla, že od ježibaby uteče ještě před dušičkami! Jenomže to nebylo jen tak. Zpátky na Rabí se jí nechtělo a o místě, kde by ji Šťourová nedopadla, nevěděla. Určitě by ji hledala i s létající kozou a všemi netopýry. Přemýšlela, až na to přišla. Přece jen existovalo místo, kde by mohla být v bezpečí. Když se podívala jižním směrem proti proudu Otavy, viděla veliké hory porostlé hustými lesy. Byl to ponurý zelený masiv, o kterém se vykládaly všelijaké řeči. Jen málokterý člověk se tam odvážil vstoupit, protože nebezpečí číhalo na každém kroku. Nikde nebylo tolik divé zvěře jako tady. Medvědi, vlci 14
a rysi číhali na lidskou lahůdku a supové s krkavci se rádi přiživili. O tom dávném nebezpečném kraji se jen šeptalo. Gabreta si to uvědomovala, ale pralesů se bála méně než hřbitova plného ježibab. Co ji může potkat horšího, než že se stane odpornou čarodějnicí? Má-li zemřít, tedy krásná! A tak úplně bezmocná zase není. Naučila se obstojně čarovat a některé knihy znala nazpaměť. Vypěstovala šestinohé žáby a naučila kočky štěkat. Velice ji to bavilo, ale u ježibaby zůstat nemohla. Útěk bylo ovšem třeba důkladně připravit. Není přece možné bezhlavě vstoupit do lesů a čekat, jak to dopadne. Zřejmě by si s ní poradil hned první medvěd. Odvážlivců potrhaných šelmami nebylo málo. Třeba se trochu přehánělo, ale jisté je, že pralesy na obzoru kdekoho děsily. Gabretu napadlo, že by se tam mohla dostat po vodě. Kdyby se proměnila třeba v rybu a vydala se proti proudu, mohla by dosáhnout cíle 15
a všechno si důkladně prohlédnout. Ale dorazila by vůbec? V řece je plno vyder a není jisté, jestli by se jim uměla vyhnout. Takhle proměnit se ve vydru! Gabreta to dosud neuměla, a proto se ještě intenzivněji vrhla do čarodějnických knih. Potom to našla. Bylo to dost složité, ale zvládla to. Už jí nic nebránilo v uskutečnění odvážného plánu. Teď už nepovolí! Pozná nové kraje a kdo ví, jaká dobrodružství v nich zažije. Hned následujícího dne políbila na rozloučenou šestinohou ropuchu, proměnila se ve statnou vydru a bez dalšího rozmýšlení se vrhla do Otavy. Řeka příjemně chladila a zpočátku se jí plavalo dobře i proti silnému proudu. Pak už to bylo podstatně horší. I když Gabreta ne16
byla žádná cimprlína, plavání ji vysilovalo. Vydry totiž nejsou plavkyně na dlouhé tratě. Gabreta přesto neumdlévala, dokud zcela vyčerpaná nedorazila až tam, kde řeka doslova mizela v objetí mohutných stromů. Pokračovala nicméně dál, ale vůbec netušila, co ji v zeleném bludišti čeká. Situace se totiž úplně změnila. Až dosud si jí vydry, které v řece potkávala, nebo které míjela, téměř nevšímaly. Ale teď to bylo docela jiné. Vydry na ni hleděly nevraživě a chovaly se nepřátelsky. Nemohla to pochopit. Jako kdyby nebyla jednou z nich. Ale posléze pochopila důvod. Útočištěm vyder byla sice stále tatáž řeka, nicméně v pralesní Otavě hrozilo vydrám daleko větší nebezpečí. Bylo velice obtížné, byť jen na okamžik, opustit vodu. Vydrám byl odepřen i nepatrný výlet, protože na břehu čekalo příliš mnoho nepřátel. Na vodní šelmičky číhali vlci, lišky i hladoví 17
medvědi. Jako vítanou pochoutku vnímali vydry i draví ptáci v čele s orly a sokoly. Vydry neopouštěly řečiště a neměly dobrou náladu, i když ryb byl ve vodě dostatek. Pokud některá odvážnější vyskočila na kámen, aby se trochu protáhla, už se na ni řítil nějaký nepřítel. Tohle nemohlo ujít ani Gabretě. Chápala, že její vydří družky jsou nevlídné, kousavé a nemají zájem o přivandrovalce, který bude baštit jejich ryby. Rozhodně nepočítaly s tím, že by jim Gabreta mohla pomoci. Ta to ale měla v úmyslu. Jenom dumala, jaké čáry má použít. Pak na to přišla. Rozpomněla se na jedno staré, mocné kouzlo. Bylo přísně tajné, ale Gabreta ho použila a vyšlo to. Sotva vyřkla zaklínadlo a pětkrát frkla do vody, začala se její srst barvit do zlatova. Během několika minut bylo kouzlo 18
dokončeno a v Otavě plavala Zlatá vydra. Učiněný skvost, po jakém by chňaplo každé klenotnictví. Tato zázračná proměna nemohla samozřejmě ujít ostatním vydrám. Hned se shlukly kolem Gabrety a všemožně jí dávaly najevo, že ji považují za svou vládkyni, ne-li přímo královnu. A to byl první úspěch Zlaté vydry, která pomohla proměnit tvář divoké a nepřístupné Šumavy.
19
Miloslav Švandrlík
Zlatá vydra Obálku s využitím ilustrace Jarmily Růžičkové navrhl Lukáš Tuma. Ilustrace Jarmila Růžičková. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 v roce 2019 jako svou 689. publikaci. První vydání, 104 stran. Sazbu a litografii provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 224 810 353. facebook.com/nakladatelstvi.epocha facebook.com/fantastickaepocha