Issuu

CHRIS PIERSON

FANTOM Print 2019

Všechny postavy v této knize jsou ﬁktivní. Jakákoli podoba se skutečnými osobami, ať žijícími, nebo ne, je čistě náhodná. Kniha je chráněna autorským zákonem USA. Jakákoli reprodukce nebo neautorizované užití textu či kreseb je zakázáno bez písemného souhlasu Wizards of the Coast, Inc. Loga F R aW C jsou chráněnými obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc. Všechny postavy Wizards of the Coast, jména i výrazně jim podobná jména jsou obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc.

Copyright © 2007 Wizards of the Coast, Inc. Práva na české vydání vlastní FANTOM Print Cover art Matt Stawicki Map Dennis Kauth Translation Kateřina Niklová ISBN 978-80-7594-040-7 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

PROLOG

AURIM, MĚSTO PÍSNÍ

ěsto jiskřilo jako drahokam na březích řeky Uš. Bylo rozlehlé, postavené z mramoru a lapisu a zdobené kopulemi, sochami a mosty z blyštivého zlata. Zahrady přetékaly květinami barvy karmínu a plamene a vojáci na hřbetech hipogryfů kroužili nad rušnými ulicemi a tržišti plnými lidí, trpaslíků a elfů z celého Taladasu. Právě přestalo pršet a ze střech, do nichž nyní pražilo slunce, stoupala pára. Za městskými hradbami se na míle daleko rozkládala zelená pole a zlaté svahy se zrající rýží, hrozny a olivami, které stačily na zasycení celého kontinentu. Řeka Uš se klikatila zvlněnou krajinou jako široké, stříbrné lano a tekla na západ, směrem k zářícímu moři Indanalis. Daleko na severu vedl vodní tok k purpurovému pohoří, tyčícímu se z ranní mlhy. Z toho směru vál studený vánek a čechral listí i pláště lidí. Takové město, jako byl Aurim, se nedalo najít nikde jinde v Taladasu – možná na celém Krynnu, i když kněží Ištar za oceánem by to popírali. Bylo vrcholem civilizace, vědění, umění a hudby celého světa. Jenže když na něj Maladar an-Deš, jeho právoplatný vládce, shlížel z nejvyšší věže svého paláce, viděl jen svini rochnící se v odpadcích. To město by mohlo být ještě velkolepější, nádhernější. Potřeboval jen čas – čas, který neměl. Dnes, pomyslel si, zatímco mu vítr nadouval háv. Zvedl ruku a dotkl se lemu kápě, která mu nikdy nesklouzla z hlavy, pokud si to sám nepřál. Dnes přijdou, aby mě zabili. Dalo by se po právu říct, že si zaslouží zemřít. Dokonce i Maladar musel ve svém zčernalém srdci uznat pravdu. Neprovedl snad příšerné věci? Nenadělal si mocné nepřátele? Kolik tisíc lidí zahynulo na Náměstí oštěpů před jeho palácem a na dalekých bojištích za slávu Města písní a jeho císaře? Už to nedokázal ani spočítat. Mrtvých však byly spousty a lidé neza-

CHRIS PIERSON pomínali. Časem se vzpomínky jeho nepřátel přetavily v nenávist. Během století, které uplynulo od chvíle, kdy si přisvojil kontrolu nad říší, se ho víc než tucetkrát pokusili zavraždit najatí zabijáci. Vždy selhali. Jenže tentokrát… dnes… uspějí. Předpověděl vlastní smrt – napřed ve snech, později si ji potvrdil ve věšteckém jezírku, které naplnil krví sluhů, stovek mužů, jimž podřízl hrdlo kvůli tomuto jedinému kouzlu. Vize mu ukázala jeho vlastní tělo, zkroucené v agónii na podlaze trůnní komnaty, kam vysokými safírovými okny pronikalo polední slunce. Jeho nohy v té vizi kopaly a motaly se do záhybů modrého a zlatého hávu. Sledoval, jak zaťal ruce jako pařáty, prohnul se v zádech, načež se pomalu, postupně uvolnil a vypustil dech. A pak už nic. To bylo před rokem. Sny na čas přestaly a jemu už se nepodařilo zjistit nic víc, a to bez ohledu na to, kolik krve do věšteckého jezírka nalil. Netušil, kdo ho zabije, proč nebo jak. Věděl však kde a kdy. Mohl se pokusit utéct, schovat se v jednom z měst ve vzdálené provincii svého císařství, jenže Maladar takový nebyl. Získal moc tím, že se stavěl svým problémům čelem. Nedá se na útěk. Vymyslel však plán. Někdo se za ním pohnul. Otočil se a myslí mu probleskl tucet zaklínadel. Maladar byl nejmocnějším arcimágem, jakého kdy Taladas poznal, a přestože byl Núvis, černý měsíc, na ústupu, pořád měl dost moci na to, aby zabil celou armádu, kdyby musel. Nestála však za ním žádná armáda, nýbrž osmiletý chlapec, barbarský otrok, který mu sloužil. Chlapec klopil mandlové oči a nikdy se nedíval na Maladara zpříma. Byl snědě opálený a hlavu měl vyholenou až na jediný cůpek na vrcholu – bylo to poznávací znamení Uiganů, kmene, který žil na okrajích Aurimu a s nímž císařství svádělo už celá tisíciletí válku. Chlapec byl synem Boyly, uiganského vládce, kterého Maladar zajal v bitvě před pěti lety. Boyla a jeho starší synové zemřeli s křikem v kobkách hluboko pod Městem písní. Poslal jejich hlavy zpátky Uiganům, uřízl jim copy a nacpal jim je do úst na znamení potupy. Chlapce si ale ponechal jako svého šenka a rukojmí, aby potlačil veškeré myšlenky na pomstu, které by nomádi mohli chovat, a také pro vlastní… pobavení. „Šaii,“ zamumlal Maladar hlubokým a nepříjemně ochraptělým hlasem. „Nevolal jsem tě.“ Chlapec ještě víc sklonil hlavu, nevzhlédl – to ostatně nedělal nikdy. „Přesto, Veličenstvo,“ řekl, „dole na vás čeká Sedm mečů. Žádají o audienci.“

STÍN

PLAMENE

Kdyby toho byl Maladar schopen, zvedl by obočí. „Sedma? Tady?“ Šai kývl. „Poslala mě pro vás Kaspa. Myslela si, že bude lepší, když je nespustí z očí.“ „Kaspa je moudrá,“ pochválil Maladar a mysl mu pádila. Takže se ho dnes pokusí zabít Sedma, a pokud měl věřit své zpropadené vizi, pak i uspěje. Dávalo to jistý smysl. Sedmu tvořili nejmocnější válečníci v celém Aurimu, nemilosrdní muži, kteří veleli armádám, vládli hraničním markám a chránili bohaté, dobře živené provincie v srdci císařství. Považoval je za své spojence, protože se vždy staral o to, aby dostali, co chtěli, ať už to bylo zlato, otroci nebo území. Kdysi utopil celé město – říkali mu Am Durn – a daroval nepoškozená okolní léna Jadrovi, nejmocnějšímu ze Sedmy. Takoví muži však byli ctižádostiví a nepochybně toužili po trůnu. „Veličenstvo?“ zeptal se Šai. „Mám Kaspě říct, aby je poslala pryč?“ Maladar zavrtěl hlavou. „Ne, chlapče. Za okamžik jsem dole.“ Chlapec se dotkl hlavy na znamení úcty a odešel. Jakmile byl pryč, Maladar se otočil a znovu se zadíval přes město. Ucítil chlad, který neměl nic společného s větrem: měl pocit, že Aurim už znovu neuvidí… aspoň ne v tomto životě. Vítr mu znovu zaškubal za háv a on si stáhl kápi do očí. Potom se zprudka otočil a odkráčel do palácových síní na setkání se smrtí. Čekali na něj v trůnní komnatě, v rozlehlé síni s klenutým stropem, s podlahou dlážděnou měsíčním kamenem a se zlatými sloupy o velikosti stromů. Stáli na opačném konci, za hrou světla pronikajícího dovnitř okny z drahokamů, za bublajícími stříbrnými fontánami a opeřenými hady z Neronu, svinutými v zavěšených klecích z křišťálu. Maladar vyšel ven z věžního schodiště za trůnem vyřezaným z dračího rohu, který stál na stupni uprostřed jezírka s lesklými zlatými rybami. Přistoupil ke křeslu a položil ruce na područku. Snažil se působit bezstarostně, když se k němu komnatou vydala jeho komoří Kaspa – stará elfka, která sloužila aurimským císařům už pět století. Její pantoﬂíčky z pavoučího hedvábí nevydávaly na podlaze žádný zvuk. „Šai mi oznámil, že mám hosty,“ pravil Maladar. Kývl na chlapce, který stál na druhé straně jezírka. „Přines víno, chlapče – čakanské zelené. Měli bychom si na tak vznešenou společnost připít.“ „Sedm mečů, Veličenstvo,“ řekla Kaspa, když Šai odešel splnit pánův příkaz. „Požádala jsem je, aby mi odevzdali zbraně, ale odmítli.“ „A taky měli,“ odvětil Maladar a vykročil vpřed. Přešel přes nevidi-

CHRIS PIERSON telný most vedoucí těsně pod hladinou jezírka, takže to na okamžik vypadalo, jako by kráčel po vodě. „Nejsou to obyčejní pěšáci, Kaspo; jsou pravou rukou císařství! Ať si nechají zbraně a přistoupí blíž.“ Trůnní komnata měřila na délku dvě stě kroků, takže Maladar měl čas přemýšlet, zatímco se Kaspa vydala pro Sedm mečů. Sledoval, jak se blíží: Jadro ve své smaltované karmínově červené zbroji; Ban Vznešený, vysoký sedm a půl stopy a se stejně dlouhým mečem pověšeným napříč přes záda; Dreskit z Eölu, jehož dlouhý vous byl obarvený na tmavě modrý odstín hluboké vody; Faraši Zlobrobijec, který měl levou ruku ze zlata a o němž se říkalo, že je napůl trpaslík; Etam a Etor, bratři dvojčata, kteří bojovali pouze noži; a zahalený válečník hubený jako proutek, který si říkal Šepot a nikdy nemluvil. Maladar se díval, jak jdou k němu, a uvažoval, kdo z nich mu zasadí smrtící ránu. Pochyboval, že to bude Jadro; byl z generálů nejchytřejší, ale s čepelí ne nejrychlejší. Pokud by si měl na někoho vsadit, pak na Dreskita… nebo možná na Šepot. V tom bylo vždy těžké se vyznat. Doufal, že jich několik pošle do Propasti, než sám padne. Pokud bude Hit milosrdný, zabije všech sedm. „Z jakého důvodu jste tady?“ zeptal se, když se Sedma přiblížila. „Už je to dlouho, co jste naposledy všichni poctili mé síně svojí přítomností. Nastaly snad v markách problémy? Doufal jsem v léto bez válek, ale pokud musí armády vytáhnout do boje…“ „Válka nás sem nepřivádí, Veličenstvo,“ ujistil ho Jadro. Usmíval se; Jadro se vždy usmíval, i když se jeho oči leskly jako diamantové dýky. „Donesly se nám podivné zprávy a my jsme si o nich přišli s vámi promluvit.“ Muži se zastavili. Zůstali stát vedle sebe, ale v dostatečně velkých rozestupech, aby je nemohl zabít kouzlem všechny najednou, aniž by si přitom strhl na hlavu celý palác. Věděli, co dnes udělají. Sice žádný z nich zatím ani nepřiblížil ruku ke zbrani, byli však připraveni. „Zprávy?“ zeptal se Maladar. „Jakého druhu?“ „O tajné armádě,“ řekl Ban a založil si mohutné paže na rozložité hrudi. „O vojsku, které jste shromáždil ve východních provinciích, daleko od našich zemí.“ V trůnní komnatě se na okamžik rozhostilo ticho a Maladara napadlo: takže to vědí. Potom rozpřáhl ruce. „Prosím, bratři. O žádné tajné armádě nevím. A proč bych shromažďoval vojáky na východě, kde od dynastie Nûr vládne mír?“ „Ano,“ souhlasil Etam a zamračil se, „proč?“

STÍN

PLAMENE

„Doufali jsme, že nám to prozradíte,“ dodal Etor a zamračil se stejně jako jeho bratr. Dreskit, který byl vždy hlasem rozumu Sedmy, zvedl ruku, aby prchlivá dvojčata uklidnil. „Nedělejte z nás blázny, Veličenstvo,“ řekl a pohladil si vous. „Víme, že jste chytřejší. Máme na východě špiony. Všichni se vrátili se stejným příběhem: stavíte armádu. Možná ještě nevíme, kde nebo kdo ti válečníci přesně jsou, jsme si ale jisti, že ty zprávy nelžou.“ „Víme, jak zajistit, aby nám ti, které vyslýcháme, nelhali,“ dodal Faraši se zlým úsměvem. Šepot neřekl nic, jen tam stál a postupně si prolamoval klouby. Maladar si je jednoho po druhém prohlédl. „Doufal jsem, že se o tom nedozvíte,“ zamumlal. „Aspoň ještě ne.“ „To se vsadím,“ prohlásil Etor. Jadro zavrtěl hlavou. „Veličenstvo, musíte chápat naše obavy. Existuje jen jeden důvod, proč postavit armádu na východě, když my velíme tisícům mužů na vašich západních hranicích.“ „Chcete vyhlásit válku nám,“ řekl Ban. Potom se Maladar rozesmál. Sedma se naježila, protože zpod kápě Císaře bez tváře nezněl posměšný smích, nýbrž výbuch upřímného veselí. Maladar zavrtěl hlavou. „Ach, přátelé,“ řekl. „Nezlobte se, když vám povím, že jste urazili takovou dálku kvůli ničemu! Moje východní armáda není hrozbou pro žádného z vás… vlastně pro žádného živého člověka.“ Etor si odfrkl, zatímco ostatní si vyměnili pohledy. „Co tím myslíte, Veličenstvo?“ zeptal se Dreskit. „Jak může armáda nebýt hrozbou? K čemu by takové vojsko bylo?“ Maladar ukročil vzad a složil si ruce do rukávů hávu. „Můžu vám to ukázat, pokud si to přejete.“ Sedma mlčela a vyměňovala si pohledy. Etor a Etam vrtěli hlavami. Faraši roztáhl prsty do vidličky v gestu zahánějícím zlo, což bylo směšné s ohledem na to, kolik proradných věcí provedl svým nepřátelům on. Ban pokrčil rameny. Šepot přirozeně neřekl vůbec nic. Dreskit se naklonil k Jadrovi a pošeptal mu něco do ucha. Nakonec velitel Sedmy kývl, udělal krok vpřed a vyloudil studený úsměv. „Předpokládám,“ pravil, „že k tomu použijete magii.“ Maladar kývl. „Vězte, že pokud jde o lest, budete toho litovat, Veličenstvo,“ odvětil Jadro, „ale ne dlouho.“

CHRIS PIERSON „O tom nepochybuji,“ zavrněl Maladar. „Ale no tak, přátelé. Dělali jsme to už mnohokrát na válečných poradách. Copak jsem vám snad neukázal vaše nepřátele a to, jak se seskupí? Neodhalil jsem vám slabiny jejich pevností a měst? Je to teď snad jiné?“ Odpovědí mu bylo opět ticho. Zachrastila zbroj, jak Sedma přešlápla. Všichni nyní hleděli na Jadra, který si povzdychl a poprvé dal najevo, jakým břemenem je být hlavou takové bandy. „Tak dobrá,“ řekl a pokynul Maladarovi, ať pokračuje. Zaklínadlo mu snadno vytanulo na mysli; během své vlády ho Maladar použil stokrát, možná tisíckrát. Třebaže moc černého měsíce tekla líně, snadno ji přetvořil a jeho hedvábný háv šustil, jak jeho ruce tančily a on pronášel pavoučí slova. Vzduch okolo něj se zatetelil jako na pláních za horkých letních dnů. Většina válečníků položila ruce na zbraně, připravena tasit, kdyby se něco pokazilo. Maladar jim nevěnoval pozornost a vrhl se po hlavě do magie. Použil toto zaklínadlo už dřív, stokrát, ale nikdy ne takto. Dnes tu byla ještě jiná magie, ukrytá v předivu prvního kouzla, magie, která by ho mohla zachránit… pokud ji Sedma nevycítí, pokud Hit dovolí, pokud bude mít štěstí. Myslí mu probleskly obrázky jeho svíjejícího se těla v krvi věšteckého jezírka. Věděl, že se od něj štěstěna odvrátí. Osud byl osud; nemohl ho zvrátit. Na podobné úvahy však nebyl čas; přišel konec zaklínadla. Máchl rukama a z prstů mu vytryskly černé, kouřové úponky mlhy. Mlha zůstala viset ve vzduchu, potom jako by ožila, vířila a kroutila se, až se zhmotnila v obrysy. Sedma přihlížela. Dreskit povytáhl z pochvy scimitar a dvojčata měla v rukách nože, všichni se ale vzápětí uvolnili, když se kouzlo zhmotnilo. Skutečně ho před každým z nich už v minulosti použil. Uklidnili se, schovali zbraně a kouř zatím přijal podobu a síň okolo nich se změnila. Trůnní komnata zmizela; dlažba z měsíčního kamene, sloupoví, jezírka a fontány, to všechno zmizelo. Místo toho stáli v jeskyni z tmavého, narudlého kamene – v jeskyni vyhloubené čarodějnou magií, ne tekoucí vodou ani rukama lidí. Nacházeli se na skalním výběžku, na výstupku s výhledem na širokou síň s rovnou podlahou a klenutým stropem. „Pohleďte na moji tajnou armádu,“ pravil Maladar. A ano, v jeskyni byla armáda. Desítky tisíc vojáků srovnaných v řadách, v plné zbroji a s meči, luky a oštěpy. Každý voják byl vysoký jako Ban, možná dokonce vyšší. Obličeje jim zakrývala hledí přileb s podobou draků.

STÍN

PLAMENE

Jenže vojáci nebyli z masa a krve. „Sochy?“ zamumlal Faraši. Maladar kývl. Vojáci byli vytesáni z tmavě šedého kamene – stejně jako jeskyně, i oni byli stvořeni magií, ne rukama smrtelníků. „Co je to?“ zeptal se Jadro. „Kde je tohle místo?“ „Nepovím vám kde,“ pravil Maladar. „Umístění této pokladnice tajím přede všemi. Nechci, aby kdokoli věděl, kde se nachází moje hrobka.“ „Hrobka?“ zopakoval Etor. „Chystáte se snad brzy zemřít?“ nadhodil Etam. Maladar pokrčil rameny. „Všichni lidé musí zemřít,“ řekl. „Vládnu Aurimu už hodně dlouho. Bylo by pošetilé nepřipravit se na den, kdy má vláda skončí.“ To byla pravda pouze zčásti. Maladar nevyhloubil tuto jeskyni a nevytesal tyto sochy, dokud nespatřil vidinu v krvi. Trvalo mu to celé měsíce čarování, měsíce, které ho zcela vyčerpaly. A poslední fáze trvala stejně dlouho jako všechny ostatní dohromady. Ustoupil stranou a ukázal Sedmě, co stvořil. Dolů na kamennou armádu shlížela socha z lesklého černého kamene. Byla o trochu vyšší než člověk, zdálo se ale, že přetéká mocí a vysává z jeskyně světlo a teplo. Byla přesným obrazem samotného Maladara, v plášti a s kápí na hlavě jako vždy. „Místo mého odpočinku,“ zamumlal a natáhl ruku v rukavici, aby se sochy dotkl. Sedma užasle přihlížela. Kdyby Maladar mohl, usmál by se; místo toho jen kývl hlavou, pohnul prsty na pravé ruce, jen lehce, a z přediva se uvolnilo druhé kouzlo. Dreskit přišel na řadu první; byl nejlepší šermíř, proto se Maladar rozhodl, že musí být zabit hned na začátku. Neměl čas promluvit ani se pohnout, než magie zakořenila. Prostě vytřeštil oči a padl za příšerného křupnutí na kolena. Potom jeho kůže rozpraskala, jako by ho najednou šlehlo sto bičů, rozkřičel se, zalila ho krev a jeho tělo se rozpáralo až na kost. Rukama zahrabal do vzduchu. Jeho jasně modrý vous zﬁalověl. Roztrhaný na kusy padl na zem obličejem napřed. Zbytek Sedmy zareagoval přesně tak, jak Maladar tušil; Bana, Jadra a Faraše osud jejich bratra ve zbrani na okamžik zaskočil. Zato Šepot a dvojčata se pohnuli mnohem rychleji. Etor a Etam opět tasili své dýky: dlouhé, zahnuté čepele s vyrytými runami, aby mohli snadněji rozříznout zbroj i magii. Vrhli se vpřed s tvářemi staženými divokou radostí. Kdyby byli o dva kroky blíž, možná by uspěli. Místo toho Maladar na-

CHRIS PIERSON přáhl ruku a dvojčata vybuchla, jejich kůže popraskala a sloupala se jako ta Dreskitova. Jejich magické nože břinkly o zem; následovali je, vyli agónií a ruce si tiskli na ohavné rány. Maladar se rozhlédl kolem a zapátral po Šepotu, zahalený válečník však nebyl nikde vidět a ostatní už se vzpamatovali z šoku a dali se do pohybu. S meči a kladivem v ruce vyrazili Jadro, Ban a Faraši směrem k němu. Ti pitomí blázni však taky byli příliš daleko. Všechny je zabil, Bana jako posledního, zrovna když obrův velký meč stoupal vzhůru v úderu, který by ho rozřízl v půli. Maladar ukročil stranou, aby ho Banovo vřískající tělo bez kůže nezavalilo. S mokrým plesknutím dopadlo na dlažbu. Zůstal už jen Šepot a Maladar nepolapitelného zabijáka nikde neviděl. Mohla za to tma v jeskyni: Šepot mohl zmizet ve stínech, takže by ho nevypátral ani elf svým zrakem. Využil tohoto talentu ve službách říši už mnohokrát, zabíjel nepřátele v Aurimu i mimo něj. Maladar cítil, jak mu zběsile buší srdce, neboť věděl, že po něm jde ten nejnebezpečnější ze Sedmy. Jeho strach však trval jen vteřinu, jelikož si vzpomněl na něco, na co Šepot očividně zapomněl: jeskyně nebyla skutečná a stíny rovněž ne. Maladar pohnul prsty a iluzi zrušil. Jeskyně i sochy v ní zmizely, proměnily se v kouř a rozplynuly se. Maladar se opět ocitl ve sluncem prozářené trůnní komnatě, která je nahradila. Otočil se a rozhlížel se po Šepotu. Zahalený zabiják byl přímo za ním… a blízko. Maladar zvedl ruku, aby ho zabil, jenže Šepot uskočil těsně předtím, než mohl kouzlo uvolnit, a v ruce se mu zaleskla dýka. Do Maladarova boku se zařízla žhavá bolest, jak mu čepel rozsekla kůži. Natáhl se, strhl Šepotu závoj a stočil se spolu s úderem. Šepot se setrvačností prohnal okolo a z dýky mu přitom kapala krev… Maladarova krev. Šepot získal zpátky rovnováhu a obrátil se k dalšímu útoku. Není to žádný muž, pomyslel si Maladar, když znovu použil vražedné kouzlo. Zasáhl Šepot právě ve chvíli, kdy opět bodl dýkou, čepel však minula a zapletla se Maladarovi do hávu. Pak se Šepot připojil k ostatním, vyl a svíjel se jako znetvořený kus masa, který po chvíli strašlivého utrpení znehybněl na podlaze. Těsně předtím, než se z něj sloupala kůže, však Maladar pochopil, proč Šepot nikdy neodhaloval svoji tvář. Patřila totiž ženě. Když teď byli všichni mrtví, konečně ho zasáhla bolest. Maladar klopýtl a přitiskl si ruku na bok. Dostal se tak blízko, tak ztraceně blízko k přežití. Jenže jeden úder pronikl jeho obranou, přesně jak věděl, že se

STÍN

PLAMENE

stane. Sedma ho zabila. Povzdychl si a čekal, až se mu zatmí před očima, tělo mu ztěžkne a ovládne ho chlad. Nestalo se. Maladar si znovu prohmatal ránu. Krvácela, ano, ale ne moc. Zíral na Šepot na podlaze; na dýce nebyl jed. Zhluboka se nadechl a pak znovu. Bolelo to – ale opět ne tolik, jak se obával. Rána, kterou považoval za smrtící, byla pouhým škrábnutím. Přežil jsem, pomyslel si a sotva se odvažoval tomu uvěřit. Porazil jsem osud! Otočil se a rozhlédl se po Kaspě, aby ji poslal pro léčitele. Když spatřil její tělo roztrhané na podlaze, ucítil bodnutí lítosti. Měl svoji komoří rád. Bohužel byla na nesprávném místě a vražedné kouzlo ji zasáhlo taky. Škoda. Maladar pokrčil rameny a obrátil se zpátky k trůnu. Stál před ním Šai a s ústy dokořán vytřeštěně zíral na kaluže krve na měsíčním kameni. V rukách držel stříbrný podnos s osmi poháry: sedm bylo ze zlata posázeného drahokamy, osmý byl vyřezaný z jediného obrovského diamantu. Maladar se na chlapce s bledou tváří zahleděl. Nebyl to zdaleka první masakr, který se v této komnatě odehrál, byl ale první, jehož se Šai stal svědkem. „Jen klid, chlapče,“ řekl. „Všechno je v pořádku, jen jsme ztratili naši drahou Kaspu. Přišli mě zabít, já ale na ně byl příliš rychlý.“ „Přinesl jsem…,“ zamumlal chlapec a stále civěl na rozcupovaná těla. „Přinesl jsem víno.“ Maladar kývl. „Osm pohárů, jak vidím. No, teď už bude zapotřebí pouze jednoho.“ Přistoupil k Šaiovi a vzal si z podnosu diamantový kalich – císařův pohár. „Je škoda přijít o tolik dobrého vína a o tolik dobrých mečů v jeden den… ale co naplat.“ Otočil se a pozvedl pohár v přípitku padlým nepřátelům. Rána už tolik nebolela. Potom zvedl pohár do stínu své kápě a začal odporně, mokře sát. Šai sebou netrhl; už dávno si zvykl na podivné zvuky, které císař při pití vydával. Maladar si čakanské zelené vychutnával. Bylo to jemné víno z hroznů vypěstovaných na kopci, kde kdysi dávno svedli bitvu dva kouzelníci. Jejich magie byla ve vínu stále cítit, dodávala mu chuť, jaká se nikde jinde v Aurimu nedala najít: sladkou, bylinnou a sametovou se zvláštním, avšak ne nepříjemným pálením skrytým ve sladkosti. Nechal si ho stéct dolů krkem. Rázem poznal, že je něco v nepořádku. Pálení vína se změnilo, když polknul. Stalo se silnější, ostřejší a jeho hrdlo se začalo stahovat a otékat.

CHRIS PIERSON Během několika chvil začal Maladar sípat, pak lapat po dechu. Z prstů mu odplynula všechna síla, diamantový kalich zarachotil o podlahu a zelené víno, které se z něj vylilo, se smíchalo s krví Sedmy. Zadíval se na pohár a pochopil. Maladar se prudce otočil a šokovaně se zadíval na Šaie. Poprvé od chvíle, co otrokáři přivedli chlapce do Města písní, hleděl přímo na něj. Rozzuřený Maladar se znovu pokusil použít vražedné kouzlo, roztrhat chlapce na kusy, nemohl však pohnout prsty, pouze trochu zvedl paži. Nedokázal ani vtáhnout do plic dost vzduchu na to, aby pronesl potřebná slova zaklínání. Jed mu stahoval plíce. Šai ho sledoval a rty se mu zkroutily v krutém úsměvu. Maladarovi se slabostí podlomily nohy. Upadl a věděl, jak skončí: ve stejné stočené póze plné agónie, jakou viděl v krvavém jezírku. Přece jen osud neporazil. Uslyšel třesknutí – Šai upustil podnos se zbývajícími sedmi poháry – a nyní stál nad ním a usmíval se, jeho oči vypadaly mnohem starší než na osm let a doutnaly nenávistí. Maladar nemohl udělat nic, aby ho zastavil, když se sehnul a strhl mu z hlavy kápi. To, co před sebou Šai spatřil, ho mělo vyděsit, nedal však na sobě nic znát. Maladarova tvář vlastně nebyla tváří, veškeré maso z ní bylo pryč, obětoval ho magii už před mnoha lety. Zbyla z ní pouze lebka obklopená hrudkami chrupavek a díra bez čelisti tam, kde by měl mít ústa. Maladar jen zřídkakdy odhaloval svůj vzhled a vždy jen proto, aby šokoval nepřátele. Šai se jenom zašklebil. „Přece jenom jste netvor,“ prohlásil a opět se narovnal. „Ale jste taky blázen, císaři všech císařů. Zapomněl jste, kdo jsem? Jsem princem svého lidu, Veličenstvo! Ve chvíli, kdy jsem byl přiveden sem, jsem přísahal pomstu – za čest Uiganů, za svého otce a bratry, kteří zemřeli ve vašich kobkách… a za sebe, za všechno, co jste mi provedl.“ Jeho obličej potemněl vzpomínkami; pak zavrtěl hlavou. „Teď už je po všem. Jste mrtvý, Veličenstvo… a zabilo vás dítě. Tak si vás budou pamatovat… a Uigani se budou dál projíždět po stepích, až z Aurimu nezbyde nic než popel. Sbohem, Maladare.“ Chlapec odešel, aniž by se ohlédl. Maladar poslouchal, jak se jeho kroky vzdalují. Už nemohl dýchat, do plic mu nepronikal žádný vzduch. Chlad a tma, o nichž si myslel, že se jim vyhnul, ho přesto dostaly. Jeho poslední myšlenkou, než ho spolkly, bylo, že jednoho dne Uigani zaplatí.

STÍN

PLAMENE

2 2 2 Ticho. Tma. Žádné pachy, žádná chuť, žádné pocity. Jen myšlenky. Nebyla to Propast. Maladar byl mocný kouzelník. S použitím magie si prodloužil život na víc než dvě století. Doufal, že bude žít mnoho dalších. Vidina vlastní smrti byla strašlivá, a když ji spatřil v krvavém jezírku, ponořil se do knih zaklínadel a pátral po odpovědích. A vymyslel plán pro případ, že by se osud ukázal být tak nevyhnutelný, jak ﬁlozofové tvrdili. A osud takový skutečně byl. Jenže jeho plán vyšel. Nebyl živý – aspoň ne doopravdy – ale ani mrtvý. Najdou jeho tělo v trůnní komnatě, spálí ho a popel vysypou do řeky Uš, jak to dělali se všemi císaři. Jeho duše ale přežije. Připoutal ji totiž ke smrtelnému světu, uzamkl ji v kameni, v černé soše v jeskyni hluboko pod východními provinciemi Aurimu. Zůstane se svojí armádou, v tichosti a ve tmě, dokud se neobjeví nové tělo, které by mohl převzít. Zasel semínka, připravil plány na ten den. Možná to bude trvat celá staletí, Maladar Beztvářný však byl trpělivý. Bude čekat… a jednoho dne se osvobodí. A bude opět vládnout Aurimu.

KAPITOLA

1 HOŘÍCÍ MOŘE

ítil, jak mu do těla pronikla čepel. Cítil ji na každém kroku, který jeho tělo udělalo. Baret Forlo měl pocit, že ji snad bude cítit navždy – každý den, každý okamžik, dokud nezemře. A kdy se to stane? Možná už brzy. Než se znovu nadechne, pokud to bude moct ovlivnit. Jenže samozřejmě nemohl, a to už od toho strašlivého dne v Akh-tazi. Forlo si nikdy nemyslel, že život je spravedlivý; to si myslelo jen málo vojáků a rozhodně žádní důstojníci. Viděl příliš mnoho dobrých mužů zemřít předčasně, příliš mnoho zbabělců uniknout, příliš mnoho bitev obrátit se v prohru kvůli pitomé náhodě. Bohové, pokud nějací vůbec existovali, byli přinejlepším vrtošiví: malicherní a bezohlední, ne-li přímo krutí. Jen to mohlo vysvětlit všechno to utrpení, kterého byl za svůj dlouhý život svědkem. Bylo to jediné vysvětlení pro tohle. Bohové, byl tak blízko – honil se za těmi parchanty, kteří mu unesli ženu, přes půl Taladasu a zase zpátky. Byla to dlouhá cesta a začala tou zatracenou sochou, Zahaleným, která mu úplnou náhodou padla do rukou. Myslel si, že je prostě cennou relikvií z dob dávno mrtvé říše Aurim. Doufal, že ji prodá za velké peníze, aby si mohl užívat odpočinek, na který nedávno odešel z armád Minotauří ligy. Nastal však přesný opak: elfská zlodějka, Shedara z Armachu, přišla sochu ukrást a prozradila mu pravdu. Jednalo se o víc než jen o artefakt starověké říše, neboť uvnitř dřímala duše Maladara Beztvářného, nejpodlejšího z aurimských vládců.

STÍN

PLAMENE

Pak dorazila horda: tisíce barbarů na koních, celý lid známý jako Uigani. Forlo na čas na Zahaleného zapomněl, nechal ho se svojí ženou na hradě Chladná naděje, a vyrazil do boje s divochy, kteří překročili Slapovou úžinu. Navzdory všemu v bitvě zvítězil a – což bylo ještě podivnější – našel skutečného přítele v Hultovi, osobním strážci Čovuka Boyly, uiganského prince. Jenže to všechno byla jen léčka, jak zjistil až příliš pozdě. Horda měla pouze odvést pozornost. Jistě, vypalovala města, byla však pouze malým kamenem na hrací desce shivis… stejně jako on. Po návratu na Chladnou naději našel hrad prázdný a jeho obránce mrtvé, všechny až na Shedaru. Zahalený byl pryč… a jeho žena, Esana, a nenarozené dítě, které nosila, taky. Bylo jejich první. Unesl ji černý drak a jedinou stopou, kterou po sobě na místě zanechal, byla šupina, kterou si vyrval v boji. Od té chvíle to byl závod s časem. On, Hult a Shedara se spojili s divokým elfem jménem Eldako a vyrazili po stopě Zahaleného. Jejich cesta je zavedla do mocného Kristofanu, kde zabil minotauřího císaře, pak na sněžné pláně Panaku na severu, kde se od Drakoliče, nejstaršího draka na světě, dozvěděli jméno černého draka – Šerokřídlo. Odtamtud vystopovali Šerokřídlo napřed do šotčích údolí Maraku, pak do vlhkých džunglí Neronu. Bojovali se stíny a se stvůrami s chapadly namísto úst, zrozenými z šílenství, a zabili i samotné Šerokřídlo. A nakonec našli i Zahaleného a Esanu na vrcholu starověkého, cizokrajného chrámu známého jako Akhtazi hluboko v neronských džunglích. Její věznitelé, Beztvářné bratrstvo, zabili Eldaka a očarovali Hulta a Shedaru. Forla však zastavit nedokázali, a to ani s veškerou svojí magií a triky. Našel ji, Esanu, svoji Hvězdu. Nebyla ale sama. Živě si pamatoval mladíka, který se oháněl nožem. Vzpomínka na jeho tvář byla stejně krutou ranou jako samotná čepel; byla to jeho vlastní tvář, jen o dvacet let mladší a bezvousá, s vlasy stále hustými a tmavými, ale s matčinýma očima. Když Esanu viděl naposled, než vyrazil do bitvy, jejich syn byl ještě v Esanině lůně. Od té doby uplynul možná půlrok, chlapec však mezitím nadpřirozeně dospěl a stal se z něj muž s výrazem zaníceného fanatika. Pozvedl dýku, aby obětoval vlastní matku. Kdyby Forlo v tu chvíli držel v ruce meč, zabil by ho s ním. Zlomilo by ho to, hluboko v srdci ale znal pravdu: zabil by svého syna, aby zachránil Esanu. O meč však přišel v boji. Měl pouze své tělo, kterým zastavil synův úder. Čepel mu zajela do těla a on ihned poznal, že rána je smrtelná. V bitvě utržil příliš mnoho zranění, sám rozdal příliš mnoho smrtících úderů, než

CHRIS PIERSON aby uvěřil v cokoli jiného. Našel svoji Hvězdu a možná ji dokonce zachránil; třeba se Hult a Shedara dostanou k chlapci dřív, než se pokusí zabít Esanu podruhé. Pak bude všechno stát za to. Vydechl naposledy – připadalo mu to jako povzdychnutí – a čekal, až si pro něj přijde smrt. Jenže nepřišla. Zpočátku, jak tam nehybně ležel na těle své ženy v bezvědomí, nechápal, proč není mrtvý. Pak ji ucítil, bytost visící nad sebou, a pochopil. U oltáře čekal ještě někdo, duch připoutaný k soše, která nesla jeho podobu, příšerné stvoření s lebkou namísto obličeje, šílený tyran, který se měl proměnit v prach už před tisíci lety. Byl to Maladar, který se konečně osvobodil ze svého kamenného vězení. Oběť byla pro něj: Esana měla zemřít na oltáři, její krev měla zlomit magická pouta a umožnit ohavnému přízraku převzít tělo jeho syna. Forlovi bylo dovoleno dostat se k chrámu, aby se mohl dívat; jeho žal, jeho zuřivost by dodaly Maladarovi, kdysi vládci Aurimu, v těle jeho syna novou moc. Forlo mu to ale překazil a zachránil jak Esanu, tak syna. Jenže na oltáři Akh-tazi byla prolita krev a magie, kterou Maladarův duch uvedl do pohybu, se nedala zastavit. Forlo cítil, jak ho obklopuje a naplňuje. Měl pocit, jako by se každičká kapka krve v jeho těle měnila v led – ale v led, který pálil. Kdyby mu to jeho tělo dovolilo, křičel by, jenže on tam mohl jen bezmocně ležet, zatímco Maladar si přivlastnil jeho namísto jeho syna. Bolest zmizela. Všechno se ale následně jen zhoršilo. Když se duch starověkého čaroděje znovu ocitl v těle z masa a krve, vzkypěl mocí, bez váhání odstrčil Forla stranou, převzal kontrolu nad jeho tělem a pohřbil ho hluboko v sobě. Forlo tak mohl jen přihlížet z okrajů své mysli, jako divák na gladiátorském zápase, když ho Maladar přiměl vstát a obrátit se tváří k přátelům. Mohl jen poslouchat, když se černý kouzelník chvástal vítězstvím. Maladar pronesl svá slova hlasem, který patřil Forlovi, zároveň však zněl mnohem temněji. Poté Maladar použil zaklínadlo a Akh-tazi zmizelo. Následně se Forlo ocitl někde úplně jinde. Znal ten příběh, slýchal ho už jako dítě. Všichni v Taladasu znali nějakou jeho verzi. Před čtyřmi sty lety, když ještě byl kontinent ucelený, nerozlomený, ho z velké části zabírala jedna rozlehlá říše, bohaté, nádherné císařství, země zvaná Aurim. Maladar byl pouze jedním z aurimských vládců a ani zdaleka ne ten poslední, a i když byl rozhodně nejpodlejší osobou, která kdy usedla na trůn z dračího rohu, temnota po jeho smrti nezmizela. Nakonec bohy krutost v srdci Aurimu unavila a seslali na

STÍN

PLAMENE

něj trest: proslulé Město písní zasáhl masivní ohnivý kámen, rozdrtil ho a navěky roztříštil i celý Taladas. Obyvatelé vnějších provincií, kteří Velkou zkázu přežili – bylo jich málo a byli zbídačení – uprchli a časem vybudovali nové říše na okrajích kontinentu. Rána, kterou bohové zasadili jeho srdci, se však nezahojila. Tam, kde dříve ležel Aurim, se převalovalo nové moře, avšak ne plné vody, nýbrž roztavené horniny. Lidé mu začali říkat Hitův kotel: oceán lávy a plamene, který bublal pod nebem zčernalým popelem a jedovatými výpary. Říkalo se, že gnómům se podařilo najít způsob, jak na jeho březích přežít, a dokonce se po něm plavili ve svých bláznivých lodích, žádný jiný smrtelník však cestování po něm nepřežil. Forlo přecházel přes Hitův kotel – nebo spíše Maladar přes něj přecházel. Duch kouzelníka zůstával v jeho těle a ovládal ho jako groteskní loutku a Forlo ho neměl jak zastavit. Pod kontrolou Císaře bez tváře šel Forlo přes Hořící moře. Pravda, ve skutečnosti se oceánu magmatu nedotýkal, přesto to mělo být nemožné. Pohyboval se po úzkém železném mostě, jehož kov byl chladný na dotyk, třebaže visel sotva na délku paže nad mořem. Po obou stranách vybuchovaly velké gejzíry plamene a prudké vichry mu vály do obličeje uhlíky a zápach síry. Podle všeho měl už dávno vzplanout a zemřít, jenže Maladarova magie byla stejně silná jako ta, která bránila mostu roztavit se, a před infernem ho chránila. Forlovi připadalo, že vzduch nad Kotlem není o nic teplejší než příjemný letní den doma. Už celé dny, možná týdny nic nejedl, nepil ani nespal. Na tomto místě bylo těžké určit běh času, na zakouřeném nebi nebylo vidět slunce ani hvězdy, tušil však, že od chvíle, co naposledy stál na pevné zemi, uplynulo asi čtrnáct dní. Hádal, že ho při síle udržuje Maladarova magie, neboť necítil hlad, žízeň ani únavu. Nepochyboval o tom, že kouzelník může odhodit jeho tělo jako dítě zapomenutou hračku, když se mu naskytne příležitost – slyšel to kouzelníka říct Forlovým vlastním hlasem – prozatím se k němu však duch Císaře bez tváře choval dobře. Takže po dvou týdnech chůze byl sotva uprostřed cesty. Kotel byl rozlehlý, měl možná dvě stě mil napříč. On mířil do jeho středu, do srdce bouře, kde si bohové vybili vztek na Městu písní. Říkalo se, že právě tam kdysi stála věž z živého plamene a tyčila se vysoko nad moře. Čaldar, jak ji nazývali učenci, což v jazyce minotaurů doslova znamenalo planoucí věž. Během let po Zkáze byla vidět z nejvzdálenějších břehů Kotle, když však bohové po Hrůzné zimě, asi před čtyřiceti lety, uprchli ze světa, vzali si všechnu magii s sebou. Kouzla, která Čaldar udržovala, selhala a věž se zřítila.

CHRIS PIERSON Pokud svět věděl, nevrátila se. „Znovu ji postavím,“ zamumlal Forlo; až na to, že to nebyl on, ne doopravdy. Ano, byl to jeho hlas, Forlo ho však neovládal o nic víc než své nohy. Byl to Maladar, kdo ovládal jeho plíce, jazyk a rty. „Znovu povstane… a Aurim spolu s ní. Stará sláva se vrátí a všichni se zase budou klanět moci Města písní. Minotauři, elfové, lidé z Tenolu a Tamíru… pokloní se, jinak shoří.“ Forlův duch zasténal a snažil se vzepřít poutům, která ho svírala. Kdyby se mu podařilo odstrčit Maladara stranou, jen na okamžik získat zpátky kontrolu, mohl by tu zvrácenost ukončit. Mohl by se vrhnout z mostu dolů do ohně. Ale nešlo to. Byl rukojmím ve vlastním těle. Společně Forlo a temná bytost, která ho ovládala, šli dál. Maladar cítil, jak se válečník vzpouzí, a nezajímalo ho to. Vlastně ho to těšilo. Baret Forlo byl koneckonců jen další život, nic víc. Maladar ukončil tisíce životů, většinu po velkém utrpení. A on sám byl přece vězněn tak dlouho – polapen uvnitř Zahaleného takovou dobu, že ho už jeho stoupenci měli dávno osvobodit. Jeho plány počítaly s tím, že ho osvobodí po pěti stech letech, jenže něco se pokazilo, a místo toho uplynulo dvakrát tolik let. A jeho vlastní zajetí bylo mnohem horší než to Bareta Forla: nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil… deset století. Forlo se navíc pokusil Maladara zastavit a skoro se mu to podařilo. Všechny Maladarovy plány se málem zhroutily, jeho duše se jen taktak vyhnula tomu, aby se s vytím zřítila do Propasti. Za to si Forlo zasloužil větší utrpení, než bylo uvěznění hluboko ve vlastním těle. Na Forlovo potrestání však bude mít čas později. Maladar na něj na okamžik zapomněl a soustředil se na cestu před sebou. Za života tyto země znal. Kdysi dávno patřilo území pod jeho nohama k provincii Yuš, starověké horské říši, kterou Aurim dobyl mezi prvními. Z jejích bohatých dolů pocházelo zlato a železo, hvězdné opály a modré drahokamy, kterým se říkalo Manitovy slzy a kterých si cenili šperkaři po celé říši. Její nerostné bohatství, které těžili trpasličí a goblinští otroci, plnilo císařské pokladny. Poklady Yuše stačily na ﬁnancování většiny válek, které umožnily Aurimu dobýt Taladas. Yuš však byl pryč, stejně jako zbytek Aurimu. Mistr, nejmocnější z Beztvářného bratrstva, které nikdo neoplakával, mu pověděl o Zkáze a o Kotli. Vyprávění Maladara znepokojilo: Aurim, to jediné, co doopravdy miloval, byl zničen, rozpuštěn v chaosu. Poslouchat vyprávění však bylo snadné v porovnání s tím vidět zkázu na vlastní oči.

STÍN

PLAMENE

Rozzuřilo ho, co bohové provedli, že zašli tak daleko, aby ho připravili o jeho osud. Teď už chápal, proč jeho zajetí trvalo tak dlouho. Měl štěstí, že se vůbec zachránil, protože nejvýchodnější výběžky Aurimu patřily k těm několika málo oblastem císařství, které přežily, třebaže se z velké části proměnily v pustinu z popelu a prachu, kde žili jen hobgoblini a ještě horší stvůry. Jediným skutečně obyvatelným územím byly Dešťové ostrovy daleko odsud, které síla Zkázy odtrhla od pevniny. Až na ně byl Aurim pryč, ztracen navěky – v to aspoň bohové doufali. Zapomněli však na Maladara… všichni až na Hita Kápi, na Temného. Hit ovládal Hořící moře a Maladarova duše uzavřela s Hitem během dlouhých let vězení bez spánku dohodu. Na oplátku za zničení jistých říší – Císařské ligy minotaurů a také Dešťových ostrovů – dovolí Hit Císaři bez tváře znovu vztyčit Čaldar z Kotle. A ve stínu planoucí věže padlá říše znovu povstane, napřed Město písní, pak země okolo. Aurim bude znovuzrozen a Maladar opět bude vládnout Taladasu, jak si celou dobu plánoval. Stačilo už jen přejít Kotel. Jeho cíl byl blízko. Konečně byl blízko. Maladar se málokdy odvrátil od mostu před sebou, který se táhl k tmavému obzoru v dálce. Byl rovný jako šíp a jeho černý, ohněm zbrázděný povrch se táhl jako temné vlákno ohněm Kotle. Vedl doprostřed moře, k místu, kde kdysi stál Čaldar a kde jednoho dne opět stát bude. Občas zvedl oči, jako by mohl spatřit jeho konec, ten ale samozřejmě stále nebyl v dohledu. Pořád měl před sebou asi padesát mil – další dva týdny cesty v těle Bareta Forla. Cesta by v mladším, silnějším těle Forlova syna, muže-dítěte, kterému Bratrstvo říkalo Příjemce, byla rychlejší. Jeho tělo by se nemuselo potýkat s problémy středního věku. Jenže osud a smůla mu zabránily získat syna, proto se spokojil s tím, co získat mohl. Forlo nebyl ideální nádobou, bude ale stačit. Maladar se tak soustředil na cestu před sebou, že si nějaký čas nevšiml, že už není sám. Vlastně ho na to upozornily Forlovy vlastní instinkty – štípání v zátylku a nutkání natáhnout se po prázdné pochvě, která mu visela u boku. Ten neznámý pocit přiměl Maladara zaváhat, ale nezastavil se. Necítil žádný strach; necítil ho už od dětství, a to bylo hodně dávno. Jednoduše uvolnil Forlovo tělo, protáhl si prsty a jazyk přitiskl na horní zuby v přípravě na zaklínání. Potom zvedl jedno obočí a pohlédl doleva. Nad Kotlem tančily a komíhaly se vysoké stěny z plamene zlaté a karmínové barvy se slabými záblesky modré. Při pohledu na ně se točila hlava, na ohnivé závěsy, které se rozestupovaly a zase uzavíraly, točily se

CHRIS PIERSON ve vysokých vírech nebo se vlnily jako voda na povrchu magmatu. Bylo na nich však něco jinak než před chvílí: hluboko v jejich srdci něco číhalo. Ne, nebyla to jen jedna bytost; mezi plameny jich bylo hned několik, záblesky pohybů, které byly něčím víc než nahodilým plápoláním. Bylo těžké je spočítat, tak dobře je plameny skrývaly, hádal ale, že jich budou desítky, možná stovky. A byly i na druhé straně mostu, čekaly tam v zástupu. Maladar opět pohnul Forlovými prsty a přesunul je do jiné pózy. Jazyk si nyní tiskl k patru, jak si zvolil jedinečné kouzlo z těch tisíců, které se za svůj dlouhý život naučil – nebo vymyslel. Nezdržoval se; zastavil se, zvedl prudce ruce a pustil se do zaklínání. Černý měsíc, Núvis, byl ten den skoro v úplňku. Jeho moc jím protékala a přinášela mu víc radosti než jakékoli víno nebo snový kouř nebo potěchy těla. Forlovy bitvou zjizvené ruce tančily ve vzduchu; jeho hluboký hlas pronášel slova v jazyce, kterým nikdy nehovořil, než si ho Maladar vzal. Zvuky připomínaly plazení živočichů po mořském dně. Zvedl paže a magie z něj vytryskla v modré vlně, která se rozběhla po hladině Kotle a vyšlehla do výšky. Začalo pršet. První kapky byly malé a roztroušené a se syčením se měnily v páru dřív, než dopadly na Hořící moře. Rychle však přešly v přeháňku a ta v liják tak silný, že plameny začaly syčet a poskakovat. Do vzduchu s vřískotem stoupala mohutná oblaka páry, jak oheň skomíral a jeho pronásledovatelé se tak neměli kde ukrýt. Byla to stvoření z živého plamene, v srdcích bílá, žhavější než oheň, který právě uhasil. Setřásla ze sebe liják, obklíčila ho a sledovala ho očima ze zelených magických plamínků. Měla víceméně lidskou podobu, byla vysoká deset stop a vznášela se nad bublající hladinou Kotle. Všechna držela v ruce meč, rovněž z plamene. Ohniváci hleděli na Maladara zcela tiše. Cítil jejich hlad a nenávist a vyžíval se v jejich nepřátelství. Mohli by být užiteční, pomyslel si, pokud je nebudu muset zničit. „Uhasil jsem ohně, které vás maskovaly,“ řekl a sepnul před sebou prsty do stříšky. „Nepochybujte o tom, že pokud se mi zachce, udělám totéž i s vámi. Mluvte.“ Ohniváci nic neřekli, jen na něj dál civěli a vlnili se a prskali v lijáku. A tak Maladar jednoho z nich zabil. Bylo to rychlé, pohyb tak náhlý, že ohniváci neměli čas zareagovat. Jednoduše vyřkl slovo, zahýbal prsty v gestu, které netrvalo ani jediný

STÍN

PLAMENE

úder srdce, a ukázal na nejbližšího tvora. Ze špičky prstu mu vyšlehl bílý mráz, studenější než vichry Panaku, a zasáhl ohniváka do levého oka. Tvor zahučel, jako když vzplane olej, zablikal a rozplynul se. Maladar se na ohniváky zamračil a znovu před sebou složil ruce. Zadívali se do míst, kde předtím stál jejich společník, pak opět na něj. „Mluvte,“ poručil znovu. Tentokrát zareagovali. Jeden, který se ničím nelišil od ostatních, připlul blíž a vstoupil na most. Tam, kde na něj šlápl, se železo rozpálilo doruda; Maladara udeřil do nosu pach žhavého kovu. Tvor přistoupil se skloněným mečem blíž a zastavil se tři kroky od něj. Jeho žár mu opékal kůži, až mu po tváři stékal pot. Neutřel si ho, vlastně se vůbec nepohnul. „Kdo jste?“ zeptal se. „Proč mě obtěžujete?“ Tvor do něj zabodl oči. Otevřel ústa a oheň v nich byl tmavě šarlatový. Ostatní udělali totéž a promluvili v dokonalém chóru. Jejich hlasy připomínaly hukot plamenů ve výhni, praskání lesního požáru. Slova přicházela ze všech stran. „My tě neobtěžujeme,“ řekli. „To ty jsi vnikl do našeho domova.“ Usmál se – bylo zvláštní opět dokázat něco takového. Obličej neměl už od prvních let na trůně. „Ach,“ řekl, „ale v tom se mýlíte. Tyto země patří mně jako králi a dobyvateli. Jsem Maladar, někdejší císař Aurimu.“ Tvorové si vyměnili pohledy. Zpočátku si myslel, že na ně udělal dojem, místo toho ale vydali podivný zvuk; kolem se rozlehla dunivá exploze. Po chvíli si Maladar uvědomil, že se smějí. „Aurim?“ zeptali se. „Aurim už není. Byl smeten ze světa, utopen v roztaveném kameni.“ Maladar si dovolil další malý, lehký úsměv. „Ach? A co leží na dně tohoto moře? Pokud jste plavali jeho hlubinami, víte to stejně dobře jako já. Hit střeží Město písní a čeká na můj návrat.“ Po deset úderů ukradeného srdce Bareta Forla nebylo slyšet nic než šepot vařícího se deště. Tvorové na něj hleděli bez emocí, jejich veselí zmizelo. „Takže jsi ten, jehož příchod byl předpovězen? Spáč v kameni?“ Maladar mlčky kývl. Opět se rozhostilo ticho, tentokrát na dvacet úderů srdce. „Ne,“ řekli tvorové. „Nejsi. Kde máš armádu?“ Možná si to Maladar jen namlouval, zdálo se mu ale, že v těch prázdných zelených očích vidí pobavení. Copak se mu ohniváci posmívali? Zvážil, že by zabil dalšího – možná toho na mostě – pak se ale rozhodl neudělat to. Už jim ukázal, kdo je. Místo toho svraštil obočí.

CHRIS PIERSON „Armádu?“ Tvorové mu odpověděli, jejich hlasy však zněly jinak. Přijaly hlubší, nosovější tón, který rázem poznal. Byl to jeho vlastní hlas, hlas jeho starého těla, které už dávno spálili a popel rozptýlili. Hlas promluvil ve verších: Dlouhý věk budu spát, nikdy však snít, o návratu do města ze zlata možná jen. Až stráže u tamních bran oznámí všem, že Beztvářný vrací se – vládu si vzít. Spím v temném tichu a v chladném kameni, ze strašlivého hněvu však neslevím. A až vzbudím se, armádu postavím, a jak žebrák, tak král pokloní se mi. Naráz déšť ustal. Ne pomalu, jak bývá obvyklé, nýbrž zčistajasna, tak prudce, že to Maladara zaskočilo. Z hladiny Kotle znovu vyskočily plameny a pohltily všechny ohniváky až na toho na mostě. Teď se mu tvor z plamene posmíval, o tom nebylo pochyb. Zvedl se a vznášel se na poryvech žhavého větru nad železem. „Ještě nenastal tvůj čas,“ prohlásil tvor a jeho slova se ozývala ze všech stran jako dřív. Jeho druhové tam ještě pořád někde byli, schovávali se a čekali. „Nesmíš projít. Zkus to a pochutnáme si na tvém popelu.“ V Maladarovi se vzedmul hněv, studený, třpytivý kámen v jeho srdci. „Já jsem Císař bez tváře! Toto je můj osud.“ „Ne bez armády,“ odvětili tvorové. „Tak to bylo předpovězeno. Teď běž a vrať se, až se proroctví naplní.“ Nebe vysoko nad ním rozčísl vřískot. Maladar vzhlédl a uviděl siluetu pohybující se kouřem: obrovského ještěra z tekutého ohně, který zmizel, sotva ho zahlédl. Viděl ale dost na to, aby ho poznal: drak, zrozený v Kotli, větší a mocnější než jakýkoli jiný smrtelný drak, kterého kdy Taladas spatřil. Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že by ho drak mohl zničit. Konečně se mu žaludek stáhl strachem. Nenáviděl se za to. Ohniváci se rozesmáli a plameny stoupaly výš. Vyrazil a o několik hodin později vedle sebe opět ucítil něčí přítomnost. Nemusel se podívat, aby věděl, kdo to je: pocit úžasu a hrůzy, který ho zalil, byl nezaměnitelný. Plul vedle něj prázdný, nadouvající se černý plášť: podoba odporného boha Hita ve smrtelném světě.

STÍN

PLAMENE

„Jdeš zpátky,“ podotkl bůh. „Čaldar je za tebou.“ Maladar se na něj zamračil. „Čaldar je mimo můj dosah… a vy jste to dobře věděl.“ Ramena pláště se pohnula v náznaku pokrčení ramen. „Možná. Kdybych ti ale tam na břehu řekl, že ještě není čas přejít Kotel, uvěřil bys mi? Ne. Vařilo v tobě tisíc let hladu, Maladare. Milénium snů a šílenství ve tvém vlastním vězení.“ Maladar to zvážil. Hit byl lhář a podvodník – příběhy o jeho lstivosti se nedaly ani spočítat – ale nyní hovořil upřímně. Neodradil by Maladara, protože byl odhodlaný vydat se na cestu. Teď ale měl čas přemýšlet a plánovat. Potřeboval armádu a věděl, kde ji najde. „Vrátím se sem,“ řekl. „A za zády mi budou pochodovat vojáci. Ty ohnivé potvory se mi pokloní… oni i jejich drak.“ Pohlédl do strany, protože očekával odpověď. Jenže Hit byl pryč, opět se rozplynul v nicotu.