Jak přežít první lásky
POVÍDKY ke kávě V.
Hana Hrabáková
text © Hana Hrabáková, 2019 cover © Kameel Machart, 2019 ISBN: 978-80-87938-89-8
............................................
„Piště dál“
Než jsem se rozhodla ke psaní další knížky, namotivoval mě mail, který mi přišel od úplně neznámé paní z Teplic. Dala si tu práci, že si zjistila mou adresu a napsala mi: Vaši knížku jsem přečetla jedním dechem a velice jsem se pobavila. Navíc se mi díky Vašemu vyprávění vybavila spousta vzpomínek na mé dětství. Spoustu podobných historek jsem zažila také. Prázdniny u babičky na vesnici, kde babička nevěděla, kde se zrovna nacházím. Jezdila jsem tam i když už jsem byla na gymplu. Zakázané koupání v lomu a jiné vylomeniny. Ale také nudné nedělní procházky po městě – já s kočárkem a brácha ve šlapacím autíčku. Jak nás to nebavilo! Ale s odstupem času jsem si uvědomila, jaké jsem měla hezké dětství. Jo, a ty vaše fotky na obálce jsou jako přes kopírák těch, co mám doma! Pište dál. Zdena Tak tedy píšu o tom, co následovalo v dobách, kdy už jsme nebyli dětmi... Hana Hrabáková
4 ..................................................................................
1
Co jí dáme, ............................ téhle Jůle?
Na berounské gymnázium jsme nastoupily z naší základky čtyři holky. Myslely jsme si, jaké jsme frajerky, ale starší ročníky nám hned zkraje ukázaly, kde je naše místo. Zvláště holky. Celkem rychle jsme se ve třídě skamarádily s ostatními nováčky a za ty čtyři roky se z nás stala docela dobrá parta. Začátky byly tvrdé. Profesoři se s námi nemazlili a ti z nás, co to podcenili, dělali reparáty už v prváku. Hned v září jsme všichni zažívali velké změny. Někteří profesoři nám vykali a my si připadali šíleně důležitě. Někteří s námi jednali jako s malými hloupými dětmi. Se stejnou důležitostí ale padaly i první koule… „Tady nejste na základce, tady se s vámi nikdo mazlit nebude, blbečkové, brzy se ukáže, že tady nemáte co dělat…“ upozorňoval nás náš dějepisář, největší pes, hulvát a postrach celé školy, jakého jsme mohli poznat. Používal nepřeberné množství výrazů a „blbečkové“ a „debílkové“ patřily k těm mírnějším. Když zkoušel, říkal tomu „probírka mlází“, anebo „probereme sítem“… Děvčata častoval podřadným výrazem „Mařena, která se stejně vdá a jinak je k ničemu“, kluky, které měl na tělocvik, i fackoval…
.................................................................................
5
Vždy si při dějepisu pozval na stupínek tak kolem deseti studentů (blbečků), zkoušel všechny najednou a známky dával podle toho, jak se vyspal. Někdo mluvil celkem plynule a dostal za čtyři, někdo sotva řekl ano a měl za dvě, někdo neřekl vůbec nic a dostal hezkou čtyřku, Janička dostala několikrát, ať se snažila sebevíc, lepší pětku a ostatní byli klasifikováni dle nálady. Takže bylo v podstatě úplně jedno, co umíte, ale důležité bylo, jak se tváříte. Když se někdo ohradil proti nespravedlivé známce, dostal koule hned dvě. „Za co?“ „On se, blbeček, ptá, za co?“ rozhlédl se profesor shora po třídě. „Odpověděl snad na mou otázku? Neodpověděl. Odpověděl na druhou? Neodpověděl…“ Kdosi vzadu pípl: „Na to jste se ale neptal…“ „Áaaa, další chytráček, tak pojď na plac, ukážeš nám, co umíš ty,“ vyzval onoho chudáka před tabuli a samozřejmě ho zdusil. Tak jsme radši mlčeli. Marika dodnes vzpomíná na jeho slogan: Co jí dáme, téhle Jůle? Čtyři mínus z dobré vůle. „On má rád, když mu dáváte zapravdu,“ říkala mi doma maminka, která k němu chodila do večerní školy na němčinu. „Tak se tvař mile, to snad dokážeš, usmívej se a na všechno mu stále kývej.“ Zkusila jsem si vzít její rady k srdci a hned následující hodinu dějepisu jsem vzorně přikyvovala na všechno, co řekl, přiblble jsem se usmívala a hned se mi to vrátilo. „Co ty tady kejváš pořád hlavou jako houpací kůň?!“ vyjel na mě. Drze jsem se postavila a pravila: „Souhlasím s vámi. Všechno, co říkáte, je pravda…“
6 ..................................................................................
„Tak ty myslíš, že mám pravdu?!“ zahřměl. „To se ví, že mám! A teď uvidíme, jakou máš pravdu ty!“ Položil mi nějakou otázku, na kterou jsem zase drze odpověděla: „To jsme ještě nebrali…!“ „Nebrali?! Ona si dovoluje říct, že jsme to nebrali!“ Odmlčel se a pak řekl: „Nebrali, ale měla bys to vědět. Pět, pusinko!“ A už jsem seděla s první pětkou. Holky se mi smály, přišlo jim to vtipné. Profesor si toho všiml… „Nandy ze sídliště se ti smějou…“ a už střílel otázky, na které nikdo ani nestačil odpovědět a těch pětek nasekal za pár minut snad deset. A jelikož jsme se tomu už smáli všichni, koncem hodiny se s námi rozloučil slovy: „Tak, debílkové, do příští hodiny se naučíte stranu 25 až 72 a něco si z toho napíšeme! Nazdar!“ Hrdě odkulhal ze třídy, práskl za sebou dveřmi a nám sklapl hřebínek. Taky třeba někdy položil otázku a zeptal se: „Kdo zná odpověď?“ A protože se nikdo nepřihlásil, poručil žákyni v první lavici, kterou si vybral za sekretářku: „Napiš tam každému kouli!“ a hodil po ní klasifikační arch, nazývaný „cachta“. „Ale my to víme…“ ozývaly se hlasy z různých koutů třídy. „Přihlásili jste se? Nepřihlásili. Prošvihli jste svou šanci! Všichni máte za pět! Já vám ukážu!“ Ilona se na jednom srazu svěřila, že jí kdysi řekl, že bude mít ve čtyřiceti letech sto kilo a bude z ní tlustá Rézina. Celý život si to pamatovala, držela diety a dnes je krásně štíhlá... Škoda, že to neřekl i mně! Je ale pravda, že u maturit napovídal a rozdával známky lepší, než si leckdo zasloužil.
............
.................................................................................
7
Matematika nebyla o nic lepší. Přísná nepříjemná stará profesorka Anna nám dávala za uši podobně, jen se při jejích hodinách při troše dobré vůle nechalo opisovat. „On vás ten smích přejde, milánkové!“ zaburácela dvoumetrová profesorka, která se na rozdíl od dějepisáře neusmála skoro nikdy a legrace s ní taky nebyla. „K tabuli!“ A už to svištělo. Jednou si něco zapomněla doma a poslala si pro to naše dva spolužáky. „Najdete to na chodbě, hned vedle špajzu! A mám tam starý papír, můžete si ho odvézt do sběru!“ zavelela. „Kárka je tam taky, tu vraťte na stejné místo!“ A nejenže se kluci ulili ze školy, ten den se vrátili až na odpolední vyučování, vymlouvali se, že se jim papír rozsypal, pak že nemohli najít kárku a blekotali… Pak se nám přiznali, že jí vypili ve špajzu rum a udělali si hezké dopoledne. Buďto zapomněla, že tam ten rum má, nebo se jí chlapců ochota zalíbila, ale netrvalo ani týden a poslala je domů, aby jí ten špajz vymalovali. Pak ještě chodbu a sklep. My ostatní jsme trčeli ve škole. Vlastně ne tak docela. Jednou našemu tělocvikáři přivezli domů cihly a potřeboval je složit, tak tam poslal kluky. A my dívky jsme občas vozily v kočárku malou Elinku, dceru naší češtinářky, to když neměla hlídání a brala si ji s sebou do školy. Taky fyzikář občas přinesl do třídy malinkého Otíka, ten se tam chudák plazil po podlaze mezi lavicemi, v podstatě vytřel celou třídu, tak jsme se nabídly, že ho vyvenčíme a brázdily jsme s kočárkem dopoledním Berounem. Ještěže na ostatní předměty jsme měli profesory normální, vcelku rozumné a některé i hodné a oblíbené. „Výborná“, abych nezapomněla, byla tělocvikářka. Té jsme připadaly všechny neforemné, neohebné, líné a nemožné, s našimi tehdejšími padesáti kily tlusté. Ničila nás
8 ..................................................................................
pohybem, a když jsme to zrovna moc neprožívaly, občas jsme od ní i nějakou chytly. V oblibě měla herdy do zad. Do listopadu jsme běhaly v modrých trenýrkách (tepláky jsme nesměly nosit), venku „kolečka“ okolo gymplu i přilehlých prostor, ona za námi jezdila na skládačce a pískala na píšťalku jako dráb. Ale aspoň s ní byla legrace. Asi před pěti lety jsem se s ní sešla na nějaké společenské akci a připomněla jsem jí nejen sebe, ale že učila i mou maminku a ona se smála: „Já stále učím. V Praze na fakultě… Franštinu a…“ „... tělocvik!“ zhrozila jsem se a vyprskla neslušně smíchy. Mávla rukou a usadila mě: „Ten už dva roky neučím. Už mi ho nechtěli dát, asi už na to nemám,“ přiznala skromně. Tedy spíš smutně. Ještě jsem se dozvěděla, že kromě vyučování na fakultě doučuje doma blbce francouzštinu a pak už jen cestuje a lítá po celém světě. Nakonec jsem se odvážila a zeptala se, kolik je jí let. Osmdesát pět. Takže ten tělák učila do třiaosmdesáti! Klobouk dolů!
.................................................................................
9
2
Narovnej se! Nehrb se! ......................... Usmívej se!
Bylo nás ve třídě třicet holek a pět kluků, což jsme my dívky považovaly za velký hendikep… Už od prváku jsme proto brousily pohledy do vyšších ročníků. Když jsme se trochu aklimatizovaly a než jsme začaly brát školu trochu vážně, čekaly nás taneční. „Holky, naše máma se úplně zbláznila!“ vyhrkla na nás v pondělí Zuzana. „Přitáhla domů několik totálně nemožných modelů šatů bůhvípokom a nutila mě si je vyzkoušet! Hrůza!“ běsnila. „Já se jí na nějaký taneční vykašlu!“ „Naše máma už taky doma rozkládá střihy, že mi něco spíchne. Taky samé šílenosti…!“ přidala se Lucka. „My už jsme byly s matkou v Praze v Domě látek a něco pokoupily, teď se budeme dohadovat o střihu… Už se taky moc těším, jak se rafnem,“ podotkla další. Ještěže moje maminka umí šít a několikery šaty mi ušila celkem podle mých představ. Naštěstí jsem neměla modely po ségře, protože se změnil módní styl. Zatímco Bohunka nosila do tanečních ultra mini, za mě už se nosily šaty do půli lýtek. „Narovnej se! Nehrb se! Usmívej se!“ sekýrovaly nás naše matky, které visely na balkónech přes zábradlí, vyšňořené a naondulované a svými výrazy v obličeji nám dávaly jasně najevo, jak se máme chovat. Ony to prožívaly daleko víc, než my.
10 .................................................................................
My se snažily schovávat právě pod ty balkóny, abychom unikly z jejich zorného pole, ale ony se nahýbaly tak, že nás vypátraly všude a svými pohledy nám jasně naznačily, jak to bude. „Když si na to vzpomenu, je mi blbě ještě teď,“ říkala mi nedávno Lída, když u mě byla na návštěvě. „Říkala jsem matce, že mi jsou taneční nanic, že u nás na vsi se nikdy nebude tancovat nic jinýho, než polka, valčík a česká šlapaná.“ „Tys měla výhodu, že tvoje máti s tebou do tanečních nechodila.“ „Taky jsem víc než na parketu strávila hezké chvilky u baru, vytahovala se Lída a já si hned vzpomněla, jak vysedávala s klukama u stolu za sloupem a pili pivo. Na pivo byla zvyklá z vesnických zábav. To my, městské panelákovky, jsme dosud popíjely pouze džus s vodkou. „A zatímco vy, městské holčičky s přísnými matkami za zády, jste se naučily krásně tančit, já zatím pronikala s Novákem ze třeťáku do světa erotiky,“ smála se Lída. „…a my jsme ti to tiše záviděly…“ „…než mi ho přebrala ta blbá Hulová ze druháku!“ smála se Lída a dodala: „Jakpak asi vypadá dneska?“ „Hulová?“ dobírala jsem si ji. „Ne! Miláček Nováček!“ „Ty to nevíš?“ divila jsem se. „Ten přece emigroval a nikdo o něm už nikdy neslyšel…“ Lída se zasnila. „Pamatuješ na Milenu, jak vždycky před tanečníma držela dietu?“ navodila jiné téma. „Všechny jsme vždycky držely dietu,“ připomněla jsem jí. Milena nám kdysi vyprávěla, jak jednou před tanečními měla strašný hlad a chtěla se najíst. Když ji u otevřené lednice načapal její táta, pronesl památnou větu: „Nežer, dcero! Lovec hladový, nejlepší kousky uloví!“
................................................................................
11
„Já měla jednou tak šílený hlad, že jsem si dala aspoň malou becherovku. Pak mi to tančilo úplně samo,“ chechtala se Lída. „Přines fotky, zasmějem se!“ přikázala Lída u kávy a hned, jak našla tu z tanečních, kritizovala jedny šaty za druhými. „Podívej ty šílenosti… Ale Marika stejně měla vždycky ty nejlepší modely.“ „Protože měla starší ségru v Praze, a ta jí sháněla úžasné látky. Kupovala je i v Tuzexu.“ „Jasně. My na vesnici měly jen pytle od brambor!“ řekla se smíchem Lída. „Spíchnuté slámou.“ „Měly jste ale jiné přednosti.“ „Jaké?“ byla zvědavá Lída. „Myslíš znalost všech hospod v okolních vesnicích?“ „Ne. Ty úžasné svačiny!“ mlsně jsem se olízla. „Zatímco my, panelákovky, jsme mívaly sýry a salámy, maximálně ve čtvrtek jogurty, ty vaše voňavé výpečky, chleba se sádlem a s cibulí, domácí zabíjačky, jitrničky… to nemělo chybu!“ „Nejlepší svačiny stejně vždycky míval Kuďoch!“ připomněla Lída. „Taky jsme mu je vždycky sebraly a sežraly,“ rozesmála jsem se. „Pamatuješ? Babička mu vždycky nakrájela salámek nebo šunčičku vrchovatě na kostičky, na to plátky vajíček, sýrek, znojemské okurčičky... Jeho sváči byly takoví předchůdci plněných baget…“ „…a to pak šly všechny diety stranou!“ máchla Lída rukou. „Tak otevři červený a zavzpomínáme ještě na chmel,“ vybídla mě a zalistovala v albu. „Hele, naši páni profesoři! Jarda byl mladej a krásnej,“ zasnila se Lída. „Co jsme se mu nadělaly s Ilonou skopičin… Hrozně jsme ho milovaly, hlavně to jeho vypracovaný tělo. Pořád jsme za ním lezly do kabinetu, jestli nechce s něčím po-
12 .................................................................................
moct, provokovaly jsme ho, připravovaly mu pomůcky, nakláněly se k němu a nabízely pohled do výstřihů…“ „Ty vaše kousky, to bylo vlastně regulérní sexuální harašení,“ připomněla jsem jí. „No. My jsme harašily jako pominuté. Já si kvůli němu půjčovala od sestřenice sexy svetříky z Tuzexu. A on nám vždycky jen strčil do ruky třídnici, do druhé štos sešitů nebo švihadla, vypakoval nás a ještě byl drzej!“ „Jak – drzej?“ „Vždycky nám neopomněl připomenout, že až nás bude mít na tělocvik, prožene nám ty naše špeky a ukázal na nás prstem!“ řehtala se Lída. „Drzoun! No, ale zrovna vy dvě jste ty špeky, tedy malinké špíčky, tenkrát měly,“ rejpla jsem si a ona mi to hned vrátila: „No a dneska je nemám ani já, ani Ilona… a - někteří ano!“ píchla do mě prstem. „Anorektičko!“ odpálkovala jsem ji. „Chudák Jarda dodnes netuší, o co tehdy přišel!“ povzdechla si Lída. „Pravděpodobně prožil úplně nudný a ochuzený život…“
................................................................................
13
3
Rusalčina ................................. pomsta
„Holky… já jsem nikdy na chmelu nebyla,“ svěřila se Andrea, když jsme na toto téma zavzpomínaly na jednom našem holčičím výletu. „Protože jsi moc mladá,“ opáčila jí Jana. „O moc jsi přišla!“ řekla Jitka. „Tam se děly věci!“ dodala zasněně. Na první chmel jsme jeli hned ve druháku, na jaře, na takzvané zavádění. Od rána do večera v plavkách a gumovkách na poli, chodili jsme podél drátků a každou rostlinku jsme vzali do ruky a po směru hodinových ručiček ji omotávali kolem drátku. „To jste vážně dělali?“ nevěřila svým uším Andrea. „Jasně,“ přitakala jsem. „A protože jsme rebelovali, tak jsme některé omotávali proti směru, ale ony si, mrchy, ten správný směr stejně našly,“ smály jsme se. „A vy jste si taky našly ten správný směr, předpokládám…“ pobízela nás Andrea. „V tom druháku to bylo ještě ve vší počestnosti. Tam se žilo legrací a provokací od jídla do jídla. Když večer padla, chodili jsme s klukama popíjet na hřbitov,“ řekla jsem. „Proč na hřbitov?“ ptala se Andrea.
14 .................................................................................
„Protože v hospodě byli profesoři. My jsme měli osobní volno, tak jsme popíjeli na hřbitově, tam nás nikdo nehledal.“ „Tak to jste měli dobrý, my když jsme přijeli na chmel, tak po tu dobu zavřeli ve vsi hospodu, aby nás uchránili od pokušení…“ připomněla Jitka. „To asi zavřeli kvůli Anče,“ rozesmála se Jana. „To byla naše nenápadná spolužačka, která si tehdy vytáhla Černýho Petra - musely jsme spolu do obchodu a tajně nakoupit víno na večer. Jdeme takhle zpátky na ubikaci a u pokoje nás zaskočil náš profesor, kouká na nás, číhá... My měly lahve nějakého čuča pod teplákovkama…“ rozesmála se. „A…?“ vyzvídala Andrea. „Andula se tak lekla, že jí jedna flaška vypadla na zem a roztřískla se po podlaze,“ smála se Jana. „Ale pohotově začala blekotat: Soudruhu profesore, vy mi to určitě nebudete věřit, já tu láhev koupila tátovi, on bude mít narozeniny hned jak se vrátíme z chmelu, já bych to pak nestihla, tak jsem mu chtěla koupit dárek už dneska! Bla, bla, bla…“ smála se dál Jana a my s ní a v návalu smíchu vyprávění zakončila: „Nejlepší na tom bylo, že se to stalo hned druhý den a my tam byli ještě dva týdny!“ „A tečka za vším – večer jsme se na holčičí párty strašně opily, dotyčná Andula zvracela rovnou z palandy a nablila si do gumovek!“ „No vidíš a pak začali kvůli vám zavírat hospody vždy, když jezdily školy na brigády, aby studenti nechlastali. V krámech měli přísný zákaz prodávat brigádníkům alkohol, ale hospodští nebyli spolehliví, tak dostali rovnou shora nařízení, že po dobu chmelových brigád budou mít zavřeno.“ „To byl teror!“
................................................................................
15
„Jenže kluci nám pro víno běhali do sousední vesnice a my na ně zatím čekaly v lesíku…“ ubezpečila jsem Andrejku, že poradit jsme si uměli za každé situace. „To musely být krásné časy,“ zasnila se mladá Andrea. „To si piš. Vzpomínáme na to na každém třídním srazu.“ „Kočko, a to jsi ještě neslyšela o chmelových brigádách, kde se chmel česal rukama!“ „To znám ze starců na chmelu,“ připodotkla Andrea. „Jezdili jsme vždy na přelomu srpna a září. Jezdívali s námi pravidelně vysokoškoláci ze suchdolské hnojárny, budoucí inženýři a náš obzor se rozšiřoval,“ vyprávěla Jana. „Oni strhávali štoky a my jsme jednotlivé šišky očesávaly do košů. Přesně jako v tom filmu.“ „Za nás už to tak nebylo,“ vmísila jsem se do Janiných vzpomínek. „My už jsme pracovaly v halách na česačkách. Kluci stáli na traktorech, za jízdy strhávali štoky, my je dávaly do česacích strojů a na konci jsme seděly a přebíraly lupení. Nuda, vopruz! Ale ve chvílích volna jsme chodily pomáhat klukům na traktor…“ „Oni byli vždy jen do půl těla a krásně opálení,“ zasnila se Jana. „A večery?“ vyzvídala Andrea. „Večery probíhaly tak, jak měly!“ vyhrkly jsme s Janou. „Ale čtvrťandy nám vždycky vyzobaly ty nejlepší kousky…“ posteskla si Jana. „No, ale za rok jste zase zobaly vy, ne?“ argumentovala logicky Andrea a ve mně to vyvolalo dávnou příhodu, na kterou jsme si vzpomněly u nás doma s Lídou. „Pamatuješ na Rusalku?“ „Jasně. Jak tenkrát na chmelu ostrouhala!“ smála se Lída. „My byly mladé a krásné a ona stará panna!“
16 .................................................................................
To byla jedna naše profesorka, svobodná zapomenutá skorotřicítka, tehdy se říkalo stará panna. Tolik už jí bylo, dosud nevdaná, proto divná. Na chmelu vyhlídla jednoho místního traktoristu s krásným opáleným a vypracovaným tělem. Celkem se jí dařilo s ním navázat kontakty a plánovala si prožít hezké chvilky. „Ale šla na něho asi moc pomalu, protože jí ho sezobla Zvolánková ze čtvrté bé,“ smála se Lída. „Zvolánková se s ničím nepárala a traktoristovi bez okolků ukázala, co umí některé holky na první dobrou…“ „…a zhrzená Rusalka ji pak nechala u matury rupnout z ruštiny,“ upřesnila jsem profesorčinu pomstu. „Rusalka si nakonec vzala nějakého cizího zapomenutého chemikáře, zplodili spolu dva přechytřelé kousky a spokojeně si žijí někde na Moravě.“ „Tak na její zdraví!“ pozdvihla Lída skleničku.
................................................................................
17
4
........................
Třídní srazy
Vzpomínky na chmelové brigády mě přivedly na myšlenku vyhlásit mailovou soutěž. Obeslala jsem pár známých, aby se svěřili se svými vzpomínkami na chmel. První se ozvala Radka, která chodila do gymplu pár let přede mnou, a nadhodila pár řádek. „Radko, o tomhle psát fakt nemůžu. Tomu by stejně nikdo nevěřil!“ řekla jsem jí do telefonu. „Máš pravdu. Ale je to velká škoda. Myslím, že by to čtenáře pobavilo… My jsme byli úžasná parta a vyváděli jsme nadčasové kousky,“ povzdechla si Radka. Čtenáře ano, ale účastníky zájezdu asi ne. Vždyť jsou mezi nimi dnes významní lidé ve sféře medicíny, politiky a podobně. „No nic, napíšeš to za dvacet let, to už si to nikdo pamatovat nebude…“ dodala Radka. „A kolik se ti sešlo příběhů?“ vyzvídala. „Zatím tři. Velice dobře zareagovala moje bývalá kolegyně Dana.“ „Hele, na chmelu jsem nikdy nebyla, žádný zážitek tedy nemám, ale můžu ti vyprávět veselou příhodu z třídního srazu našeho táty, který měli minulý týden. Někdo vymyslel, že se dlouho neviděli, tak to udělali už od jedenácti dopoledne, aby si stačili všechno říci…“
18 .................................................................................
„No, to to hezky začíná,“ smála jsem se. „Dovedeš si představit, jak slavila parta důchodců, samí chlapi…“ „To si ani radši nechci představit! Na šrot museli být už odpoledne,“ tipovala jsem. „Přitáhl domů asi v devět, měl na sobě cizí bundu, neměl klíče ani mobil, skopl boty a usnul v obýváku na gauči,“ smála se Dana. „A ráno ani nevěděl, jak se dostal domů. Nepřítomně čuměl, asi zpytoval svědomí. Mobil našel na schodech a klíče nám přinesla domovnice, že je nechal v zámku ve vchodových dveřích.“ „A čí byla ta bunda?“ „To netuším. Šel ji vrátit do hospody a kluci mu mezitím přinesli tu jeho. I s peněženkou. Ani nezjistil, že ji nemá. Tři dny pak ležel v obýváku na gauči, skučel a skuhral, jak je mu špatně…“ „Ještěže ten můj už nikam nechodí,“ pogratulovala jsem sama sobě. To jsem ještě netušila, že ho zanedlouho potká něco podobného…
................................................................................
19
5
................
Už na to nemáte, chlapci
Vyprávěla jsem tento veselý příběh holkám u kávy, a ty se mohly smíchy potrhat. „Tak já ti taky povím, jak nedávno pařil náš táta,“ smála se už dopředu Jitka. „Naši synkové se rozhodli, že starouška vyvezou na tah. Že si užijí pařby v matičce Praze.“ „Oni to vzali ve velkém?“ podivila jsem se. „Jasně. Vytáhli ho do světa. U Jungmanna měli sraz ještě se dvěma mladými kolegy z práce.“ „Ti taky přitáhli táty?“ „Ne. Táhli to čtyři mladí a ten můj dědek. Jenže naštěstí zjistil už ve třetím baru, že jim nestačí, vzal si taxíka a jel domů.“ „On to vzdal?“ „Jo. Uvědomil si, že už na to nemá, že jim nestačí a utekl jim!“ „To je dobrej. Náš táta by se držel zuby nehty a o to hůř by pak vypadal,“ posteskla jsem si. „Jenže on jim to ani neřekl. V nestřeženém okamžiku odjel a oni to ani nezjistili,“ smála se Jitka. „Asi ve dvě v noci mi volal ustrašený Ríša, blekotal, že se asi budu zlobit, ale že někde tátu ztratili. Že neví ani kdy ani kde, měl o něj strach.
20 .................................................................................
Tak jsem ho nechala chvíli vydusit a pak jsem přiznala, že táta přijel už v deset taxíkem a že už dávno spí… Víš, co mi na to řekl?“ „Jsem jedno ucho.“ „Že si to chudák ani neužil, tak si to budou muset zopakovat!“ „Budeme jim muset dávat nějaké domácí práce nebo je jinak zaměstnávat, nebo nám je ti mladí odrovnají,“ mudrovala Jitka. „Fotři se jim chtějí vyrovnat a pak se z toho dostávají tři dny.“ „Jako ten náš,“ připomněla jsem si předvánoční příběh...
............ „Mně se nikam nechce, nikam nepůjdu,“ rozhodl se můj muž u televize. A byla jsem to já, kdo ho nutil jít na vánoční besídku se zaměstnanci. Naposledy byl na takovéhle besídce pro dospělé ještě za totality. To tehdy pořádal podnik, u něhož byl zaměstnán jako automechanik. Byl tam už od odpoledne s kolegou Pavlem, zatímco já s Pavlovou ženou jsme šly do kina s tím, že tam večer za nimi přijdeme. A to jsme neměly dělat. Večírek byl v plném proudu a my se trefily zrovna do přestávky. Uvaděčka nás poslala směrem k našim manželům. Kráčely jsme s Evou prázdným parketem a posadily se u stolu proti svým mužům a jejich několika kolegům. Ti nás přivítali slovy: Nazdar, holky! Nikdo nevěděl, kdo vlastně jsme a ke komu patříme. Když jsme potom s manželem tančili jakýsi ploužák, připotácela se k nám asi pětatřicetiletá stařena se svým tanečníkem, pohledem si mě provokativně sjela od hlavy po paty a směrem k manželovi prohodila: „Cos to sem přitáhl?“ „To je moje manželka,“ odpověděl můj muž.
................................................................................
21
„Nekecej! Kdo to je?“ nevěřila mu a dál se vyptávala, jako bych tam ani nebyla. „Fakt je to moje žena,“ zopakoval můj muž ledabyle a já ho směřovala pryč od té nemožné ženštiny. Ještě jsem zaslechla jak povídá: „To ti tak věřím!“ „Kdo to byl?“ zněla moje první otázka, ne zrovna příjemně. „Jedna známá,“ opět ledabyle odpověděl můj muž. „Jaká známá?“ zeptala jsem se a můj tón začal připomínat manželský výslech. Manžel si mě vychutnával, přiblble se usmíval a s odpověďmi si dával na čas. „No!?“ připomněla jsem se důrazně. On se usmál do davu a povídá: „To je naše Alena.“ „Jak, naše Alena?! Jaká Alena?!“ Jeho odpovědi mě začínaly dráždit. „Prostě naše Alena!“ ukončil náš rozhovor a protože byla přestávka, šli jsme si sednout. „No a kdo to tedy byl?“ vyzvídala Jitka. „Dověděla ses to?“ „Jasně. Ono to mělo pokračování. Seděli jsme u stolu, všichni jsme si povídali a smáli se, když v tom se připlížila ona Alena a vtipkovala a koketovala s některými kolegy… A Jíťo, když zmerčila, jak si ji pohrdlivě prohlížím a zvědavě na ni koukám, vzpřímila se, vyprsila se, odfoukla si ofinu a stoupla si těsně za mého muže a zezadu ho objala kolem krku, prohrábla mu vlasy, drbala ho na bradě a stále mě probodávala pohledem…“ „Ježíši, to je drama!“ vzdychla Jitka. „No. A ona mu hladila fousy, koukala mi drze do očí a jeho se zeptala: „Tak, koho si to přivedl?“ A on již zmámen fernetem opět lážoplážo pronesl: „To je moje manželka.“
22 .................................................................................
Ta mrcha mu stále nevěřila a povídá: „Kecáš! Ta je na tebe moc mladá!“ Odhodila mě pohledem, mého muže odstrčila a odkráčela pryč. „A co na to on?“ vyzvídala Jitka. „On držel jak beránek, celou dobu se usmíval a nic neřešil.“ „A ty?“ „Pro mě to bylo ponaučení, že na žádný další podnikový večírek svého muže nepůjdu.“ „Dodržela jsi to?“ „Ne. Přišla revoluce, kluci začali podnikat a se společnými večírky i plesy jakoby se pytel roztrhl… Ale tam už se žádná „naše Alena“ nevyskytovala.“ Pak bylo pár let klidu, manžel zlenivěl, držel se doma u krbu a na večírky jsem chodila pouze já, ale už jen na ty holčičí. Na plesy už dávno nechodíme. „Mně se nikam nechce, nikam nepůjdu!“ rozhodl se tedy můj muž nedávno u televize. „Jen jdi. Aspoň na chvilku, když jsi tam nový, je to slušnost,“ poučovala jsem ho. „Vždyť jsou tam samé ženské, co tam budu dělat?“ nechtělo se mu. „Pár chlapů tam taky bude, pokecáte, dáš si večeři a půjdeš domů,“ přesvědčovala jsem ho. „To jsi ho opravdu takhle přemlouvala?“ divila se Jitka. „No jasně. Vidina volného večera sama doma byla silnější.“ „…jsi říkala, že jsou tam samé baby?“ nedala se Jitka. „A víš, co dokážou rozjančené ženské?“ „Prosím tě, to jsou samé mladé holky. Ty si vystačí samy, na nějakého starého strejdu nejsou zvědavé.“ „A jak to dopadlo? Šel?“ „Jo, odcházel po šesté a ještě na schodech za mnou volal: Za chvíli jsem zpátky!“ A já tomu, blbka, věřila.
................................................................................
23
Chvíli po desáté jsem si šla lehnout a ještě jsem přiložila do krbu, aby měl miláček teplo, až se vrátí.“ „V kolik přitáhl?“ skákala mi do vyprávění nedočkavá Jitka. „No, v jednu jsem šla na záchod a ještě nebyl doma, to mě trošku znepokojilo, protože jsem si říkala, že to přehnal a… A pro jistotu jsem mu ještě přiložila do krbu, aby měl teploučko, až se vrátí…“ „Ty jsi vzorná manželka, to se musí nechat,“ smála se Jitka. „Ve čtyři ráno jsem zpanikařila a hlavou mi jely myšlenky: Ožral se, přepadli ho, někde upadl, rozbil si hlavu o obrubník a trpí, umírá, umrzne, je v nemocnici, je mrtvej… Za chvíli k nám přijede policie…“ „Fakt tě napadaly takhle černé myšlenky?“ Rozesmála jsem se. „Jo! A první, co mě napadlo, bylo, že se musím jít umýt, učesat, oblíknout a hlavně namalovat, abych vypadala trochu normálně, až půjdu ohledávat mrtvolu. Vtom jsem zaslechla, jak před barákem někdo šátrá, prozpěvuje si, jak se trefuje do zámku u garáže a nemůže se trefit, jak si povídá s Benem, potom jak se potácí po schodišti… Tak jsem zase tiše zajela do postele a dělala, že spím.“ „A?“ pobízela mě Jitka. „Nic. Svalil se do postele, usnul okamžitě a ani moc nechrápal. Já jsem pak celé dopoledne chodila poslouchat k jeho posteli, jestli ještě dýchá.“ Když manžel kolem poledne konečně vstal, usmíval se a já na něj vyjela: „Můžeš mi říct, proč jsi mi neposlal aspoň esemesku?! Já se bála, že se ti něco stalo!“ „Co by se mi asi tak mohlo stát?“ divil se.
24 .................................................................................
„Šel jsi tam jen na skok! Ze slušnosti! Čekala jsem na tebe. A když jsi nešel, už jsem tě viděla někde mrtvýho, přepadenýho…“ „Ty ses o mě opravdu bála? To je milé,“ usmíval se. „Bála. Tak kde jsi byl? Takhle dlouho přeci restauračky otevřeno nemívají…“ „Tady měli! Mámo, já i tančil,“ chlubil se. „Tomu nevěřím! Podívej se, kolik ti je! Teď tady budeš dva dny ležet a hekat a kňučet!“ „A víš, že mi ani není špatně? Asi jsem to vytančil. A pili jsme jen kvalitní materiál…“ provokoval a smál se. Ale vypadal opravdu nezvykle čile. „Co jste pili?“ „Začínal jsem fernetem a pak jsme všichni přešli na morgena. A s tím tancem to nebylo tak horké. Holky se rozdováděly, tančily, ale já nechtěl, vždyť mě znáš…“ „No právě…“ pípla jsem. „Vždycky, když ses na plesech víc rozjel, ploužil ses mimo rytmus a … No nic,“ mávla jsem rukou. „Fakt, holky, on jak je dlouhej, tak šíleně vyčníval a vyčuhoval nad ostatními a lámal se v pase. A všichni na něj koukali…“ „…no a holky se rozjely,“ pokračoval můj muž. „Vtáhly mě do kola a pohazovaly si mě mezi sebou, tak jsem se mezi nimi zmítal a předstíral tanec,“ smál se při vzpomínce manžel a dodal: „Neboj, mámo, zase dalších deset let nikam nepůjdu…“
................................................................................
25
6
................................
Vápenka
Je sobota. Zase jedeme na holčičí výlet. Tentokrát na Zlatou Kobylu. „Holky, já jsem tak šťastná, že je sobota a jdeme si provětrat hlavy! A těším se na vaše příběhy!“ vítala nás na nádraží Andrea. „Já už jsem totiž asi ve třetím stadiu schizofrenie…“ „Povídej, jak se to projevuje?“ pobídly jsme ji. „První stadium je, že si doma povídám s kočkou, ale to asi dělají všichni…“ „To dělám i já,“ přitakala jsem. „Ale ty kočku nemáš!“ otočila se na mě udiveně Andrea. „No, právě! Mám takovou dřevěnou, přivezla jsem si ji z Francie, umí výborně naslouchat!“ smála jsme se. „Druhé stadium je, že si povídáte s kytkou,“ pokračovala Andrea. „To taky dělají všichni. Dokonce se to prý má,“ podporovaly jsme ji a byly zvědavé na další stadia. „No a třetí stadium je, že doma tupě sedím a sleduju, jak si kočka povídá s kytkou…!“ řekla tiše Andrea a my jsme vyprskly smíchy. „Holky, já mám kamaráda, který má úžasnou výstavní kočku,“ vzpomněla si Alena na příběh z mládí. „Ale to je fakt malý tygr!“
26 .................................................................................
„Ten kamarád?“ „Jo, ten taky. Seznámili jsme se už u přijímacích zkoušek na gympl a vzniklo mezi námi nádherné kamarádské pouto. Na holku a kluka neobvykle nevídané. Od prváku jsme se neustále pošťuchovali, rozuměli jsme si, protože jsme oba byli vášniví sportovci, ale i vášniví fanoušci všeho sportovního,“ zasnila se Alena. „Pokračuj!“ vybídly jsme ji k vyprávění příběhu hodně zaprášeného věkem času. „Při hodinách stavebnictví jsme seděli spolu. On tomu, na rozdíl ode mě, rozuměl.“ „Stavebnictví vynech!“ „Já o maltě a betonu nevěděla naprosto nic. Seděli jsme ve druhé lavici uprostřed a byli oblíbenci našeho profesora. Tenhle můj spolužák mně během hodin vyprávěl vtipy, laškoval se mnou, sahal mi pod lavicí na stehna a kolem pasu a přejížděl mi prsty po zádech, já se řehtala jako blbá a učivo kolem mě plynulo jako voda… Jednou jsme vyrazili s profesorem na exkurzi do vápenky v Loděnicích a já během té exkurze prožívala radovánky s oním spolužákem. V ústraní jsme se muchlovali, on na rozdíl ode mě problematice vápenky rozuměl a mohl se tudíž věnovat jenom mně. Další hodinu jsme psali testík o tom, co jsme na exkurzi ve vápence viděli. Já rychle posbírala pár informací od ostatních a s nadšením jsem odevzdala celou stránku o tom, jak se mi v cementárně líbilo, co jsem v cementárně viděla a další hodinu jsem očekávala jasnou jedničku. A jaké bylo mé překvapení: Celá práce přeškrtlá, pod ní koule jako hrom, mimochodem jediná ze třídy, a pod ní červeně napsáno: Ostatní byli ve vápence!
................................................................................
27
Dodnes se tím bavíme na třídních srazech. S oním spolužákem se ještě třicet let po maturitě rádi vidíme a bavíme se o sportovních výsledcích našich dětí.“ „No a teď popiš víc ty radovánky,“ vybídla Alenu Andrea. „To jsme jeli ve třeťáku na výměnný zájezd do východního Německa. Pod stany, k berlínským jezerům,“ zasnila se Alena. „To si dovedete představit: teplo, hvězdy na nebi, jezero, stromy ševelily… Zatímco my jsme se bavili stále jen spolu, stranou od ostatních, ostatní spolužáci lovili ve východoněmeckých řadách a na rozdíl od nás se perfektně zdokonalili v němčině!“ „Holka, vždycky je něco za něco - ty ses zase zdokonalila v erotice! Hůř na tom byli tací, kteří si neužili ano romantiky a tu němčinu do hlavy nedostali taky.“ „Já jsem se pak stejně vrhla na angličtinu,“ ukončila vyprávění Alena. „Mně nešla ani němčina ani angličtina,“ posmutněla Andrea. „A takovéhle akce se u nás na škole nedělaly.“ „Mělas sis vybírat školu podle mimoškolních akcí…“
............ Pak mi přišel ještě jeden mail s útržky vzpomínek: „…na chmelu jsem byla jen jednou a moc si toho nepamatuju. Ani název vesnice. Spaly jsme v tělocvičně, šílené kovové palandy se špinavými slamníky, ze kterých padalo seno a kdovíco, kousavé deky, montérky a ešusy. Psala jsem mamince, aby mi poslala buchty s povidly – a ona je opravdu poslala… Ale ráda vzpomínám na brigády u babičky a dědy. Drůbežárna, telata, ožínání na pasekách, v lese a samozřejmě králíci, prasata, husy a dvě krávy. Ta jedna byla pěkná mrcha a já i moje sestřenice jsme se jí bály. Děda nás sice poučoval, že se musíme postavit čelem k ní a švihnout ji mezi
28 .................................................................................
rohy… ale jak se na nás otočila, koukla výstražným pohledem, tak jsme mazaly pryč… …a jelikož jsme bydleli kousek od Německa a my holky měly němčinu, tak náš třídní vyjednal výměnný pobyt v Altenbergu. Třídní se mi asi chtěl pomstít, protože mi přidělil kluka. Byl vyloženě ošklivý, hnusný a vlezlý, takže se žádná erotika nekonala…“ A mladá Andrejka se zasnila: „Ty brigády u babičky na vsi, to je jako z Honzíkovy cesty… družstevní vajíčko…, to já vůbec neznám…“ „No, a to Zdeňka mimo jiné napsala, jak chodily se sestřenicí v té době na houby, jednou nedávaly pozor a došly až k drátům v pohraničním pásmu a dostaly se do zajetí. Byly zatčeny mladými pohraničníky…“ „…a vykoupily se svým šarmem hned na služebně…“ podbízela natěšeně pointu Andrea. „Prý ani náhodou. Žádná legrace to tehdy nebyla.“ „Tety,“ vzdychla si Andrejka. „Vy máte tak krásné zážitky…“
................................................................................
29
7
............................
Ten blbec?!
„Ale lásku od jezera mám taky,“ pochlubila se Andrea. „Vlastě od řeky.“ „Sem s ní!“ pobídly jsme ji. „Chodila jsem tehdy do druháku a byla už lačná nějakého dobrodružství, tak jsem usilovně sváděla Honzu ze třetí á.“ „Povedlo se?“ „Povedlo, ale dalo mi to práci. A nebyl to Honza, ale… Všichni o něm říkali, že je na starší holky, že nemám šanci. Když on ale byl tak úžasnej!“ zasnila se Andrejka. „Kdo to je? Známe ho? Je místní? Co dělá dnes?“ Bombardovaly jsme ji dotazy, ale nemyslely jsme si, že ho budeme znát, protože Andrea je skoro o patnáct let mladší, než my. Najednou vyprskla smíchy. „Jasně, že ho všechny znáte! Pracuje na…“ Nedořekla. „Ne! Nejdřív příběh, pak si rozmyslím, jestli ho odtajním,“ rozhodla rázně. „Tak šup – a nešetři detaily,“ nemohly jsme se dočkat. „Dozvěděla jsem se tehdy, že chodí veslovat na Berounku, tak jsem si řekla: Ájo, poplaveš štěstí naproti,“ začala s vyprávěním Andrea. „Každé odpoledne jsme s holkama o prázdninách sbalily deku, walkmana a vydávaly se k řece.“
30 .................................................................................
„Děvčata,“ přerušila nás Jana. „Zde vidíte první generační rozdíl – my jsme chodily na koupák s knížkou, ony s walkmanem, my jsme se nechaly ulovit, kdežto ony už lovily…“ „Nepřerušuj, nebo se dostaneme k tomu, že my jsme měly na opalování jeden jediný krém, hnusný jadran, kdežto tyhle mlaďošky už si dopřávaly luxusní, voňavé krémíky a mléčka…“ „…a generace před vámi nepoužívala žádné krémy, holky se koupaly v oblečení, pokud vůbec, a místo knížek nosily vyšívání,“ usměrnila nás Andrea. „Pokračuj, co bylo u řeky?“ vyzvaly jsem ji k vyprávění. „Najednou vidím krásného mladého urostlého sportovce, jak si to vesluje do rytmu: Á, dva, tři... Jdu do vody, abych mu zkřížila cestu a on - uhnul z trasy a ani si mě nevšiml!“ chechtala se Andy. „A takhle to trvalo tři dny, než jsem se odvážila a zavolala na něj.“ „A?“ nenapínej nás. „Jo, prohodili jsme pár vět, začala jsem s tím, že bych si to taky chtěla zkusit, přidala jsem, že sem chodíme s holkama každý den ve stejnou hodinu. Nechal mě blábolit, pak se omluvil a odfrčel,“ napínala nás Andrejka. „No? Dál? Pokračuj!“ Andrea se zasnila: „Holky…“ odmlčela se. „Následující dny mi jen zamával a nic. A asi po týdnu si to najednou přifrčel na kánoi, s tím pádlem mu to slušelo ještě víc, než s vesly, a vybídl mě ke společné jízdě.“ „Ty jo!?“ hořely jsme nedočkavostí. „Byla jsem šťastná jako blecha, to si dovedete představit, vrhla jsem se do lodě a se slovy ‚pádlo nepotřebuju!‘ jsem se posadila proti němu a nabídla mu pohled na své úžasné tělo. Různě si upravovala plavky, nakrucovala se, pohazovala vlasy a - chovala se jako správná sedmnáctiletá kikina.“
................................................................................
31
„Provokovala jsi a blábolila nesmysly, to všechny známe, dál!“ „Holky, já toho namlela a on stále mlčel. Ale ty jeho svaly! Doslova tancovaly při každém záběru pádla! Já ho pozorovala a mlela a mlela a on zničehonic najednou povídá: Jestli se chceš opálit, musíš si sundat ty plavky! A mně došla řeč.“ „Sundalas?“ hořely jsme zvědavostí. „Nesundala,“ přiznala Andrea. „To já bych sundala aspoň horek!“ chvástala se Alena. „Nesundala, kecá,“ odbyla jí Jana mávnutím ruky. „Dneska bych sundala!“ nedala se Alena. „Dneska by to po tobě ale nikdo nechtěl!“ utřely jsme ji a se smíchem vybídly Andy k pokračování. „Holky, já nevím, jestli mám pokračovat,“ provokovala mladá kamarádka. „Dělej! Nebo tě shodíme ze skály!“ zaječely jsme. „No…“ protahovala Andrea vyprávění. „Zalekla jsem se a blekotala jsem, že doma se samozřejmě opaluju bez a on se jen usmíval a já si připadala jako totální nemehlo. Dojeli jsme na mělčinu, určitě náhodou, vystoupili na břeh a on začal: To se tedy musím přesvědčit, jestli je to pravda! - Co? koktala jsem. - No, jestli jsi opálená všude… Blížil se ke mně, vzal mě za ramena, já držela a ani nedýchala a on mi sundal horek plavek a já tam stála jako socha, celá hnědá s bílými trojúhelníky pod plavkami…“ „Ježíši, to je nádhera!“ vyjekla Jana. „Taky si to představuješ?“ zeptala jsem se jí. „Úplně!“ vzdychla. „Co bylo dál?“ pobídly jsme znovu zasněnou kamarádku. „Na to se musím napít,“ řekla Jana. „To je romantika jako blázen! To ti vůbec nemusí vadit, žes nebyla na chmelu!“
32 .................................................................................
Vyndaly jsme z baťůžků kelímky a Jana nám nalila čaj s rumem. „Fakt holky,“ pokračovala Andrea. „Sluníčko pomalu zapadalo, já tam stála jako svatá Dala a on si mě prohlížel…“ „Nezdržuj! Dál!“ „Mně najednou došla řeč, vyschlo mi v puse, styděla jsem se, jen jsem čekala, co přijde.“ Andrea příběh dramatizovala a napínala nás. „A přišlo?“ Andrea se dlouze odmlčela a pak tiše pronesla: „Já už si to nepamatuju! Je to tak dávno!“ a rozesmála se na celé kolo. „Nekecej! Dopověz! Oživ si vzpomínky!“ šťouchaly jsme do ní. „Dělej, pokračuj a nešetři detailama!“ „Holky, já ty jeho ruce cítím ještě dneska!“ zasnila se Andy a pak dodala. „Velký teplý dlaně!“ Znovu povzdechla: „A víte jako to dopadlo?“ „Velká láska!“ vyhrkly jsme najednou. „Je to otec tvojí dcery!“ Andrea je dávno rozvedená a s bývalým neudržuje žádné větší vztahy. „Blbost!“ odfrkla Andy a dodala: „Velká láska ano. Ale trvalo to jen krátce,“ řekla stroze. „Proč? Co se stalo?“ „Každý den jsem chodila k řece a on si mě každý den odvážel na tu mělčinu...“ Andrea vzdychla a schválně nás napínala a odmlčela se. „Andy! Nenapínej!“ „Jenže po pár dnech začalo pršet a láska skončila,“ ukončila vyprávění Andrea. „Jak skončila?! Kvůli dešti?!“ nechápaly jsme. „Tenkrát nebyly mobily ani běžně telefony, já se doma trápila, nevěděla jsem, kde bydlí, jak se s ním sejít a kde ho potkat. Trpěla jsem jako zvíře… Prázdniny skončily a já ho
................................................................................
33
najednou potkala s takovou starou šílenou hrůzou! Fakt jí muselo být dobře přes dvacet!“ My jsme ani nedutaly a kamarádka se vžila do minulosti. „No, zkrátím to. Mávla jsem na něj, on mi taky zamával a dál se klidně věnoval té nádheře. Nechutně jí čmuchal do vlasů a já tam stála a stála, slzy mi tekly při pohledu na tu svini… A pak jsem si vzpomněla, jak se o něm říkalo, že je na starší.“ Mlčely jsme. „Tak skončila moje první láska,“ zasmála se smutně Andrea. „Ale muselo to být krásné!“ „Jo! Ale to brečavé období potom taky,“ rozesmála se Andrea naplno. „Ale kdybyste viděly, jak svalovec vypadá dneska, nevěřily byste, že to byl ten opálený krasavec s vysportovaným zadkem. Wuau!“ „Tak kdo je to? Můžeme ho znát?“ vyzvídaly jsme. „Ale zůstane to jen mezi námi a pouze na holčičích výletech,“ zdůraznila kamarádka a my horlivě přikyvovaly, protože jsme už tušily, že ho asi známe. „Je hodně známý, veřejná osoba, varuju vás!“ napínala nás. „Pracuje…“ „Kde?“ „Tak kde?“ „Kdo je to?!“ „Je to...“ napínala nás Andrea na skřipec. „Jestli nám to okamžitě neřekneš, jsi mrtvá!“ A když konečně řekla, kde pracuje a kdo to je, vyprskly jsme smíchy a vyhrkly všechny úplně naráz: „Ten blbec?!“
34 .................................................................................
8
..........................
Řeka Opava
„Slečno, prosím vás, přineste nám becherovku!“ zavelela Jana na servírku, když jsme došly do restaurace. „Tohle musíme zapít!“ A dodala: „A pak rozchodit.“ „Holky, já jsem si vzpomněla taky na jeden příběh od Berounky,“ špitla jsem u kávy. „Tenhle nepřebiješ!“ usadila mě Jana a mávla na servírku: „Velkou, prosím.“ „Ne, to ne, to ani nejde přebít, tohle je úplně z jiného ranku. A stalo se to o dva jezy výš – nad nižborským jezem,“ začala jsem své vyprávění. „Moje kolegyně Ina se tam tehdy chodívala koupat. Bylo jí právě krásných čerstvých sedmnáct, nádherná vysoká holka, krásné tělo, prsa taky a jednou ji tam oslovil takový starý chlípný třicátník, že by podle ní chtěl udělat sochu.“ „Jo, to znám. Ina je moje spolužačka z devítky,“ řekla Jana. „On si tehdy vybral ji a ještě jednu malou holčičku a vůbec to nebyl chlípný chlípník, ale začínající umělec.“ „A jeho žena tehdy učila na berounské pajdě.“ „No a o co tedy jde?“ vyzvídaly holky. „No, ten tehdy neznámý začínající umělec-slušňák je dnešní světově uznávaná celebrita Kurt Gebauer a podle Iny vysochal sochu, která se jmenuje Řeka Opava,“ pokračovala jsem. „Nahatou sochu?“ zajímalo Andreu.
................................................................................
35
„Jasně, že nahatou!“ potvrdila jsem. „Ale Ina tehdy měla na sobě oranžové bikiny a její maminka na vše poctivě dohlížela. Ina tehdy chodila v doprovodu maminky, která si s sebou nosila pletení, denně postávat v plavkách k jezu jako model mladému umělci. Socha v životní velikosti. Ale nahatá!“ „To je krásný! A kde ta socha je?“ chtěly vědět holky. „Ta socha byla celá léta v Opavě v nějakém parku,“ pokračovala jsem. „A asi před dvaceti lety mi Ina ukazovala dopis, který ji Kurt Gebauer ručně napsal, a sděloval jí, že se socha stěhuje do Belgie. Takže Inuša má někde ve světě sebe samu, v životní velikosti, nahotinu, když jí bylo sedmnáct.“ „To je úžasné! A co ta holčička?“ zeptala se Alena „To se jmenuje Běžící holčička, ale to netuším, kde se teď nachází,“ vysvětlila jsem. „V době, když Ina dostala ten dopis, jsem se snažila něco zjistit na internetu, ale tehdy toho tam moc nebylo. Běžící holčičku jsem našla, našla jsem i rozevlátou nahatou Inu, ale jen v takové malé galerii a nebylo tam nic víc. A pak jsem na to zapomněla.“ „Takže Ina je vlastně taková celebrita,“ připodotkla Jana. „Šedesátku má už sice za sebou, ale modelem by mohla stát i dneska.“ „Jako Věstonická Venuše?“ pípla Andrea. „Drzoune!“ okřikly jsme ji. „Ina je krásná ženská dodnes. Akorát ty bikiny už by nebyly bikiny…“ „Což mě připomíná, že asi začnu zase s nějakou dietou,“ vzdychla Andrea. „Tak my ti budeme zpovzdálí držet palce!“ Rozloučily jsme se a Jana navrhla: „Na příštím výletě nám budeš vyprávět, jak to probíhalo a hlavně nás upozorni, jestli zhubneš, abychom to neprošvihly a nevystavila ses zbytečnému trapasu…“
36 .................................................................................
9
.......................................
Dieta
Hned při následujícím srazu na nádraží jsme vyhlížely nějakého hubeňoura, který by se představil, jako naše mladá přítelkyně Andrejka. „Hele, už jde,“ šťouchla do mě Jana. „Ahoj, holky!“ mávala na nás Andrea. „Čau, Zelenino!“ Vedle nás přibrzdilo nějaké černé auto, ze kterého vyskočila Alena a málem se přerazila o hůlky. Její muž nám zamával a s pokřikem: „Děvčata, pamatujte na dobré vychování!“ odjel. Alena se rozhlédla kolem sebe a povídá: „Kde je Andy?“ „Tady jsem,“ nechápala kamarádka. „To jsi ty?“ divila se Alena. „Já čekala nějakou vyhublou kost…“ „Nenarážíš snad na mou dietu, že ne?“ odpálkovala ji Andrea a pokračovala: „Fakt jsem měla to přesvědčení, fakt jsem začala hned při pondělku, ale hned druhý den jsem měla takový hlad, že jsem si musela dát na noc aspoň panáka vodky, a to jsem neměla dělat. Hlad to nezahnalo, tak jsem si dala ještě jednoho malého a celou noc mi bylo tak špatně, že jsem se nemohla dočkat rána, abych se mohla najíst. Moje dietní kůra nepřekročila ani dva dny,“ smála se.
................................................................................
37
„To se nám ulevilo,“ oddechly jsme si. „Naše stará těla už to nezvládají a žádné diety nezabírají.“ „Mně zabíraly diety tak do čtyřicítky. Pak už to nějak nešlo, tak jsem to vzdala,“ přiznala jsem své zkušenosti. „No, a abyste nedělaly takové kraviny jako já, nesu vám veselý příběh o věčné dietářce a ve vlaku vám ho přečtu,“ uzavřela debatu Andrea. Nastoupily jsme, usadily se v poloprázdném vagónu, Andy vytáhla z baťůžku tři archy písemného projevu s názvem „Z deníčku věčné dietářky“ a začala číst: Milý deníčku, dnes ti svěřím svůj příběh! Věra od nás z práce zhubla za poslední měsíc dvacet kilo. Vypadá výborně. Já chci taky vypadat výborně. Rozhodla jsem se tedy, že do toho půjdu taky, nejen, abych se líbila svému muži, ale abych si zvedla sebevědomí. První týden jsem se k tomu ale vůbec nedostala, ale teď to fakt propukne. Opravdu, můj milý deníčku. Od teď budu hubnout jako o život. Dívala jsem se na internet a našla jsem několik dalších diet, které jsem ještě nezkoušela. Začnu mléčnou dietou. Mléčné výrobky, mléko, zelenina, vejce, libové maso. To je přesně ono. Druhý týden jsem na to najela. Třetí týden se dostavily výsledky. Má stolice je velmi řídká a častá, nemůžu se vzdalovat daleko od domova. Jednou jsem taky nedoběhla! A je mi stále blbě, tudy evidentně cesta nevede. Zkusím něco jiného. Krabičková dieta zní zajímavě. Čtvrtý týden tedy najíždím na krabičky. Drahý jsou jako prase a porce jsou tak malé, že jsem to, milý deníčku, chroupala i s těmi krabičkami. Tudy cesta taky nevede. Půjdu na to intui-
38 .................................................................................
tivně. Budu jíst málo, jenom zeleninu a občas v páře vařené kuřecí maso. Lahoda. Díky své dietě jsem zhubla půl kila za další týden. Cítím se lehká jako pírko. Večer jsem si plna sebevědomí oblékla sexy prádelko s cílem vyburcovat svého muže a ukázat mu svou novou postavu. Vyzývavě jsem se promenádovala před televizí sem a tam a očekávala sexuální útok, ale dočkala jsem se velmi zdrcující věty: Prosimtě, uhni, bude fotbal. A obleč se, víš, že když nastydneš, tak hrozně chrápeš! Rozbrečela jsem se a vzteky vyžrala půl lednice. Chvíli mi bylo dobře, zbytek noci zase blbě. Mám tři kila nahoře. Šestý týden diety a nic moc. Tak takhle tedy ne. Chce to přitvrdit. Každý den budu jíst jednu mrkev, a to by bylo, aby nebylo. Mrkvová dieta je v plném proudu. Už týden mám zácpu. Věra z práce zhubla dalších 8 kilo a vypadá moc dobře. Motivuje mě to. Mám oranžové bělmo. Další týden jsem nebyla na velké a nejsem si jista, jestli je to dobře. Hlady jsem tajně vypila půlku becherovky a omdlela. Manžel mi zavolal záchranku. Pobyla jsem si dva dny v nemocnici na kapačkách a plná sil můžu začít na novo. Já se zlomit nenechám. Dál skoro nejím, jen občas mrkev. Nic jiného nejím, ale váha neukazuje žádný úbytek. Musíme koupit novou váhu. Musím zhubnout! Jak bych pak vypadala před Věrou. Dostala jsem nápad: musím vysadit mrkev! Další týden piju jen vodu a zeleninové kokteily. Je mi zle, hlava se mi točí a neustále mi kručí v břiše. Normálně bych řekla, že mi kručí v žaludku, ale ten už nemám, ten nedávno vyšel z mého těla přirozenou cestou, tak mi tam nemůže nic kručet.
................................................................................
39
To už se s holkama válíme smíchy a Andrejka pokračuje s kamennou tváří: Milý deníčku, musím ti svěřit, že Věra od nás z práce zhubla další tři kila. Kráva. Mám za sebou devět týdnů nejrůznějších diet, zhubla jsem celkem čtvrt kila, utratila všechny peníze, které jsme měli na dovolenou, mám zničené zažívání, pálí mě žáha, bolí mě břicho, slezly mi nehty a padají mi vlasy. A ta mrcha Věra má zase menší velikost oblečení! Milý deníčku! Kašlu na diety! Věra se v práci pochlubila, že zase trochu zhubla, tak jsem jí rozbila hubu a nový drahý kostýmek polila razítkovací barvou. Propíchla jsem jí dvě gumy u jejího sporťáku. Věra vypadá s modřinami a ve zničeném kostýmku opravdu blbě. Navíc mi připadá nějaká hubená a stará. Kdykoli mě spatří, roztřese se a uhýbá mi z cesty. Začátkem nového měsíce dala Věra výpověď. A já jsem konečně našla ztracené sebevědomí! Mlátily jsme se smíchy, jak Andrea umí krásně číst. Fakt, příběh ze života. Prosmály jsme se až do cílové stanice a stále se smějící jsme nasadily batůžky na záda, popadly hůlky a vystoupily. „Vidíš, to co já?“ šťouchla do mě Alena. „Jasně! Jdeme!“ a zamířily jsme směrem, který Alena určila. A tak jsme tento výlet začaly v cukrárně! Zase...
40 .................................................................................