ZROZENÍ
TERMINÁTORA karlos vémola martin jaroš
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 3
2.10.2019 18:58:22
Tuto knihu věnuji Karlosovi, člověku s neuvěřitelnou silou vůle, který se pokaždé dovedl znovu postavit na nohy a dosáhnout svého cíle.
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 5
2.10.2019 18:58:22
„Některé postavy, jména i dějové linie a události v této knize jsou smyšlené.“
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 7
2.10.2019 18:58:22
I. „… PŘEŽÍT JE NĚKDY OPRAVDU ŠTĚSTÍ …“
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 8
2.10.2019 18:58:22
ZROZENÍ TERMINÁTORA
Tmavá, zaplivaná ulička nacházející se jen pár desítek metrů od vyhlášeného nočního klubu Club Opera v Londýnské bohem opuštěné čtvrti Tottenham, oprávněně naháněla hrůzu. Od prvního pohledu budila nedůvěru, a zřejmě každý kdo se v této čtvrti octnul, měl se instinktivně na pozoru. Někdo tomu říká pud sebezáchovy, jiný šílenství, protože kdo by se v ní v noci taky promenádoval. Jenom pošetilý blázen, nebo neohrožený noční predátor. Normální smrtelník nejen v nočních hodinách, ale i za bílého dne, do těchto končin nepáchl a vyhýbal se jim, jak čert kříži širokým obloukem. A to bez jakýchkoliv pochybností. Tottenham byla čtvrt vyhlášená jako vůbec nejhorší z nejhorších. Panoval v ní nepopsatelný brajgl. Neplatila tam absolutně žádná pravidla a lidé, co se v této severní části Londýna nachomýtli, nebo dokonce v ní byli nuceni žít, se museli mít neustále na pozoru. I pouliční lampy v té Tottenhamské zaplivané uličce byly rozbité. Svítily jenom tehdy, kdy uznaly za vhodné. Problikávaly v nepravidelných intervalech, jako kdyby i ony chtěly dát všem najevo svou příslušnost k všudypřítomné anarchii, a k místu, na kterém stojí. Ostrý, chladný vítr zvedal ze země cáry papíru, které hned zase padaly na kluzké kočičí hlavy. Vlezlé vlhko způsobené hustou, všudypřítomnou anglickou mlhou v blízkosti rozsypaných popelnic do sebe nasálo nepříjemný zápach zatuchliny. Čpěla z něj hniloba i jakási příměs nemocniční desinfekce. A uprostřed toho nepředstavitelného bordelu a anarchie leželo bezvládné tělo. Člověk. Muž. V jednu chvíli sebou nepatrně hnul, zvedl se mu žaludek, ale nepovedlo se mu ho vyprázdnit. Chlápek ležel nehybně na několikadenní hromadě odpadků vysypaných z převrácených popelnic, jako nějaká mrtvola. Nevěděl, jestli je to jenom sen, nebo realita. Když se mu alespoň nepatrně povedlo nastartovat mozek a nabýt matného vědomí, měl na chvíli pocit, že takhle nějak by mohl vypadat jeho konec. Nebýt nesnesitelné bolesti, která ovládala jeho tělo, krutých výstřelů probodávajících jeho krk u každého sebemenšího pokusu
9
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 9
2.10.2019 18:58:22
MARTIN JAROŠ
se hnout, klidně by uvěřil tomu, že už to má jednou provždy za sebou. Takhle však věděl, že to jeho konec zatím není. U každého, i zcela nepatrného a kontrolovaného, nesmělého nadechnutí měl pocit, že mu musí puknout páteř, anebo explodovat lebka. Docházelo mu, že pokud žije, s největší pravděpodobností smrti unikl jen o vlásek. Mozek se mu po chvilce prokrvil a tak začal horečně pátrat v otřesené paměti. „Co se stalo?“ ptal se ho vnitřní hlas. Nedokázal však najít sebemenší záchytný bod, od kterého by se mohl odpíchnout. Ve všem měl v tu chvíli nehorázný zmatek. „Kde to do prdele jsem?“ Aby přišel věci na kloub, pokusil se opatrně pootevřít oči, jenomže se mu to nepovedlo. Za napnutými víčky mohl vnímat jen přítomnost jakéhosi přerušovaného ostrého světla, ne však toho, které člověk vídá na konci tunelu, ani toho z přerušovaného pouličního osvětlení. Byl to stín světla umělého, modrého a chladného, takového, co nevydává žádné teplo. K tomu registroval jakési pravidelné pohyby přímo nad hlavou, které v tu chvíli ani nedovedl definovat. Dalším hmatatelným vjemem byl přetrvávající všudypřítomný nepříjemný zápach hniloby, mísící se s něčím, co identifikoval jako nemocniční dezinfekci. Takové pachy neměl rád od útlého dětství. „Smradu jako v Cařihradu!“ pomyslel a v duchu se podvědomě pousmál. Najednou se mu vynořila tato věta, kterou slýchal kdysi od táty, jenom si na to v tu chvíli nedovedl vzpomenout. Táta ji vyslovil pokaždé, když maminka rozpouštěla na sporáku droždí, aby pak z něj pak ručně upatlala knedlíčky do nudličkové polívky. Pokaždé, když táta tuto větu vyslovil, tak se jí také sám od srdce zasmál. Ale smál se jí jen on, ostatní přítomní pobavený smích většinou jen předstírali. Neuvědomil si ale souvislosti. Nic víc z hlubin otřeseného mozku nevyplavalo, nedokázal listovat v archivu šedé kůry mozkové. Mohl pouze chaoticky tápat, domýšlet si a fabulovat.
10
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 10
2.10.2019 18:58:22
ZROZENÍ TERMINÁTORA
„Nejspíš si dostal pořádnou nakládačku,“ uslyšel opět vnitřní hlas. „Muselo jich být víc, když tě frajeři dostali. Hlavní ale je, že seš naživu!“ A pak zas ticho a ponuré prázdno. Jinak nic. Kdyby se mohl zachytit alespoň na nějaké maličkosti, odrazit od náznaku něčeho z toho, co se semlelo. „Došlo k nehodě? Přepadli mě? Byl to ten zmrd Kasper, když neunesl, že jsem ho definitivně odstřihnul?“ vybavilo se mu. Jenom se v tom guláši ještě nedovedl zorientovat. Nevybavilo se mu již to, že Kasper býval kdysi jeho přítelem, ze kterého se vyklubal ten nejhnusnější padouch. V tu chvíli o tom ale neměl nejmenšího tušení. „Mohl ses jen tak vybourat, nebo to do tebe někdo našil.“ Nesnášel anglické silnice. Za tu poměrně dlouhou dobu, co žil v Británii, si ještě pořádně nezvyknul na jízdu v opačném pruhu, než jak byl zvyklý jezdit doma. Řízení po levé straně mu pořád dělalo problémy.
11
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 11
2.10.2019 18:58:22
MARTIN JAROŠ
„Neměl si někde být? Někoho vyzvednout? Doručit nějakou zásilku? Hlídanou osobu? Tak o co tady kurva go?“ Jeho vygumovaný mozek se začal přehřívat, stejně z něj však v tu chvíli nic kloudného nevypadlo. „Co tě takhle ochromilo, debile?“ Marně pátral v paměti připomínající prázdné stránky románu bez písmen a vět. Bylo to k ničemu. „Hlavně buď rád, že tě nestřelili, vole,“ uslyšel zas. V tu chvíli mu došlo, že kdyby ho byli střelili, určitě by to poznal. Už to znal a věděl, co taková kulka v těle udělá. Nic takového ale necítil. Nic kromě nesnesitelné bolesti v zátylku, krční páteři a hlavě. Taky cítil nepatrnou bolest v rameni, ale takovou bolest dovedl snášet bez větších problémů. Konečně zjištění, které v tu chvíli mohl brát za pozitivní. A nejenom to, ale i za dost důležité. „Začínáš uvažovat racionálně? Ok! Alespoň se do toho nebudou montovat fízlové!“ Taková dedukce byla pro něj mírnou úlevou. „Proč se ale, do prdele, nedokážu hejbat? Proč nedovedu otevřít oči? Proč necítím nic kromě nesnesitelné bolesti a toho příšerného smradu?“ Odpovědi se v tu chvíli nedopátral. Nebude dělat žádné předčasné, ukvapené uzávěry. Všechno mu to přišlo tak neskutečně absurdní, že se tomu musel v duchu opět pousmát. Jenomže i to nepatrné pousmání, kdesi v hloubi duše, mu v tu chvíli způsobilo nesnesitelnou bolest. Opatrně nasával do plic životně potřebný kyslík. Dělal to jen jakoby potajmu, jako kdyby chtěl tu pronikavou bolest v páteři takovým způsobem obelstít. Jenomže ta zkurvená bolest probodávala jeho bezvládné tělo znova a znova, až se mu z toho udělalo šoufl. Roztočil se s ním svět a on v tu chvíli ztratil vědomí. „Musel nad tebou stát. Pokaždé, kdy se takhle něco semlelo, tam musel stát, jinak to není možný,“ slyšel z útrob své hlavy. Byl v tak nepochopitelném rozpoložení, že se v něm nedovedl orientovat. To proto, že nic podobného doposud nezažil. Nedovedl
12
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 12
2.10.2019 18:58:22
ZROZENÍ TERMINÁTORA
proto uhodnout ani to, jestli náhodou nespí a všechno se mu to jenom zdá. Potřeboval se štípnout, ale to jaksi nemohl. „Bojuj, chlapče! Nevzdávej žádný boj, jinak tě život převálcuje!“ slyšel zas ten hlas. Nevzdával to. Postupně se snažil dávat věci dohromady. Byl houževnatý, o tom nebylo pochyb. Tu vrozenou vlastnost v něm všemožně podporoval jeho táta. Zcela cílevědomě. Chtěl z něj mít chlapa. Vítěze! Už jako malý kluk naslouchal jeho dobře míněným radám. Vedl ho. Nebylo pochyb o tom, že především on stál za tím, čím dnes Karlos je. Tím, za co ho dnes lidi mají. Stal se drsňákem! Novodobým gladiátorem! Zabijákem! Ale i člověkem, co si stojí za svým slovem, nikdy nepodrazí a nezradí. Bděl nad ním, nespouštěl z něj oči. Držel nad ním pevnou a přísnou ruku. „Někdy se věci nebudou vyvíjet podle tvých představ, chlapče“ vysvětloval mu s patřičnou naléhavostí pokaždé, kdy se něco nepovedlo. „Když ale věříš, že něco dokážeš, tak se ti to nakonec podaří! Nezapomínej, kdo si! Jaké nosíš jméno! Tvý jméno bude jednou znát moc lidí.“
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 13
2.10.2019 18:58:22
II. „ … PO MDLOBÁCH PŘICHÁZÍ SMRT, NEBO VZKŘÍŠENÍ!“
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 14
2.10.2019 18:58:22
ZROZENÍ TERMINÁTORA
Již jako kluk byl Karlos vyhlášeným rváčem. Vědělo to o něm široké okolí, nebál se ani starších a známých firem, před kterými se třásli všichni jeho kamarádi. Nenechal si nikdy nic líbit. Pral se na rozdíl od většiny kamarádů a spolužáků docela rád. Když se někomu z jeho blízkých ubližovalo, bez váhání zakročil. Pral se ze všech nejlíp. On ale toužil po tom umět se prát ještě líp. Stejně tak dobře, jako jeho o několik let starší bratránek Tomas. Ten byl jedničkou v řeckořímském zápasu. Ten se vážně nemusel bát nikoho. Jako klukovi to Karlosovi přišlo hodně cool. To, že se bratránkovi Tomasovi jen těžko odvážil někdo postavit, a když se náhodou objevil takový nemoudrý frajer, který si na něj troufnul, zaručeně schytal slušnou nakládačku.
15
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 15
2.10.2019 18:58:22
MARTIN JAROŠ
Karlose taková dominance doslova fascinovala. Toužil po tom být stejný jako starší bratránek. Ke všemu když se připočetl jeho vrozený strach z porážek, bylo zcela zřejmé a přirozené, že se vydal podobnou cestou. Cestou, na konci které, jak se správně domníval, se sám stane dominantním a obávaným šampionem. Krůček za krůčkem na tom začal za výrazné podpory svého otce pracovat. Karlosův otec v mládí také zápasil. Měli to v rodině. Měli to v krvi, jak se taky říká. Společně s Karlosem tou dobou začal zápasit i jeho kamarád Kasper. Nevynikal stejnou odvahou a ctižádostí a už vůbec ne tou tvrdohlavostí jako Karlos. Karlos ho ale bral. Držel nad ním svojí ochrannou ruku a Kasper se rychle adaptoval a visel na něm jako pijavice. Přestože Karlose všichni varovali před jeho závistivou a až zákeřnou povahou, on kamaráda nezradil. I když Kasper kolikrát šířil o Karlosovi hloupé řeči, toho jako kdyby se to netýkalo, nedokázal říct kamarádovi, ať to nedělá. Snad pocit, že nad ním tolik vyniká a je tím dominantním, mu bránil v tom, aby mu vyčinil. „Seš hroznej dobrák, Karlosi!“ slyšel ze všech stran. „Nesmíš si nechat kálet na hlavu!“ Jenže on Kaspera pokaždé nakonec vzal na milost. Jistou dobu ho dokonce považoval za svého nejlepšího kamaráda. Přestože neměl o kamarády a ani dobré známé nouzi, a všichni se ke Karlosovi měli, a chtěli ho mít za kámoše, on z nějakých nepochopitelných důvodů, měl pro Kaspera slabost. Zatímco on si na žíněnkách v okresních přeborech tou dobou užíval svých prvních vítězství a sbíral jednu medaili za druhou, Kasperovi se nevedlo tak dobře. Kolikrát nedokázal skrýt svůj vztek a závist, ale Karlos vše přehlížel, jako kdyby se ho to ani netýkalo a kamaráda mu bylo spíše líto. Karlos byl neskutečně houževnatý a odhodlaný vyhrávat. Byl to již tenkrát nevídaný dříč, ze všech v týmu měl nejsilnější vůli. Přesto že byl ještě kluk, kráčel dopředu, nedíval se nalevo ani napravo. A byl už tenkrát nejlepší. Vyrostl v neohroženého a obávaného
16
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 16
2.10.2019 18:58:22
ZROZENÍ TERMINÁTORA
17
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 17
2.10.2019 18:58:23
MARTIN JAROŠ
bojovníka, přestože v životě pár krát padl na držku. To se ale stává i těm největším a vyvoleným šampionům, že si za život sáhnou na samotné dno, aby se pak z toho marastu zvedli a vystoupali nahoru výš a výš a ještě silnější. I dnes, v časech, když k němu vzhlíží tisíce očí, které sledují každou maličkost, která se kolem něj šustne, ho ten neúnavný vnitřní hlas, kdysi patřící Karlosovu otci, provází životem, promlouvá k němu ve zlomových situacích. Dává mu energii, probouzí ho k aktivitě, nebo i k životu. „Jsi vrhač! Neomylný stroj nahánějící hrůzu! Lamač kostí v kleci oktagonu! Jsi Terminátor! Karlos TERMINÁTOR Vémola!“ Když mu nenaslouchal, dovedl na něj i křičet tak hlasitě, že se nedal přeslechnout. Převážně však k němu mluvil přátelsky a trpělivě, vysvětloval, chlácholil a radil. Stejně tak teď, ve chvíli, kdy se nacházel v neznámém časoprostoru a pozvolna nabýval vědomí. Kdy stále ležel netuše kde, bezmocný jako nemluvně, ochromen nesnesitelnou bolestí. „Prober se, bejku! Musíš se dát dokupy! Potřebuješ vědět, kde jsi a co se semlelo!“ Právě ten hlas v tu chvíli Karlose opět nakopl, dokázal v něm zmobilizovat poslední síly a on se částečně probral. Ne úplně, je-
18
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 18
2.10.2019 18:58:23
ZROZENÍ TERMINÁTORA
nom tak napůl. Každopádně schopnost jeho úsudku v tu chvíli již nebyla tak příšerně udusána. Najednou byl schopen rozeznat zcela jasně dva hlasy. Ani jeden z nich neznal. Dovedl je vnímat, a taky rozuměl tomu, co říkají. „Zdá se, že to s ním nakonec bude dobrý! Dáme ho tady do pořádku!“ řekl muž, který se nad ním v tu chvíli skláněl. Cítil jeho přítomnost přesto, že nedokázal otevřít oči, aby se na něj podíval. „Musí ho to příšerně bolet!“ zaslechl druhý hlas, který zněl daleko mileji a přívětivě. Patřil dívce, nebo mladé ženě, dle odhadu. Přicházel k němu z poněkud větší vzdálenosti, protože v tu chvíli dotyčná stála o kus dál. „Vypadá to, že náš Terminátor vážně něco vydrží!“ pokračoval muž s nepatrnou dávkou nadřazenosti a snad taky opovržení. „Jenom se na něj podívejte, Angelo!“ „Proč o něm takhle mluvíte, pane doktore?“ otázala se dívka podiveně a s lehkým nádechem naivity. „Tobě se snad ten chlap líbí?“ vyštěkl na ni pohoršen. „Je samá kérka, probůh!“ Jednoznačně tím odsoudil jeho vzhled. V jeho hlase, v tom, jak to řekl, se dalo vytušit jakési opovržení. „Náhodou, je docela hezký,“ řekla ta dívka zcela bez okolků. „Já mám docela ráda svalovce! A líbí se mi i to jeho tetování!“ „To mě tedy překvapujete, Angelo,“ konstatoval doktor téměř nevěřícně. Karlos už tedy věděl, že dotyčná se jmenuje zřejmě Angela. A ten nádiva bude nejspíš nějaký doktor. A on, že se nejspíš nachází v nějaké nemocnici. „Vy nemáte žádné tetování, doktore?“ zeptala se sestřička provokativně. „No dovolte,“ ohradil se doktor lehce podrážděně. „Nejsem přece žádný kriminálník!“ „Náhodou, dnes je to velice moderní! Kérky nosí dnes kde kdo, doktore. Nemusí být hned zločinec,“ snažila se oponovat nadřízenému a znělo to, jako kdyby se nad nehybným tělem v tu chvíli
19
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 19
2.10.2019 18:58:23
MARTIN JAROŠ
utkaly dva světy. Ten starší, mnohem konzervativnější, tvářící se jaksi seriózněji s tím mladším, modernějším, daleko benevolentnějším k tabuizovaným tématům. „Lvi žerou první!“ přečetl suše doktor nápis z Karlosově paže. „Jak příznačné! Je to snad nějaký nadsamec, nebo co?“ „Spíš vítěz!“ špitla sestřička uštěpačně. Sestřička se rozmařile chichotala, dotyčný lékař horečně přemýšlel nad tím, jak by se jí dostal mezi stehna, a Karlos se ze všech sil snažil otevřít oči. Chtěl vidět ty dva a taky konečně zjistit, kdeže se to vlastně nachází. Jestli leží na nemocničním pokoji, nebo již rovnou na operačním stole. Taky už bylo jasné, že ti dva mluví jeho rodnou řečí, a tedy s největší pravděpodobností se nenachází v Londýně, jak původně myslel, ale někde v Čechách. A nebyl tedy zřejmě ani přepaden, ani oloupen. Oči se mu hned otevřít nepovedlo a hlasy dvojice v jeho blízkosti se v tu chvíli jaksi mírně rozestřely. Chvílemi přestával rozumět obsahu vět a jednotlivým slovům. Rozplývala se v jakési zvukové mlze. Pozvolna vplouval do stavu beztíže. „Bojuj, do prdele!“ zaslechl ještě, ale bylo pozdě. Nic nového pod sluncem! Nic, co by nečekal a důvěrně neznal. Bojuj, bojuj! Boj, fenomén, který provázel celičký jeho život. Doslova pulzoval v jeho žilách, dával mu smysl a stal se pro něj posláním a nakonec i profesí. Jako by právě on, Karlos Terminátor Vémola, byl prototypem toho bojovníka, který inspiroval autora rčení „život je boj!“ Kdyby byl jeho život románem, byl by v něm určitě právě boj ústředním motivem. Jedno od druhého by v něm nešlo odpárat. Linie boje, touha po vítězství. Tyto dva pojmy protkávaly jeho životní cestu pevně jak mocný břečtan. Ze všeho nejvíc ho po celá ta léta bavilo právě bojovat a vítězit. Medailí měl už jako kluk doma plné krabice a množství diplomů se nevešlo na zdi jeho chlapeckého pokoje. Byl jako lev, co nahání hrůzu v savanách, nadsamec, jak to o něm správně řekl ten doktorský ňouma. Kdyby mohl, byl by Karlos
20
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 20
2.10.2019 18:58:23
ZROZENÍ TERMINÁTORA
oběma vysvětlil, zač je toho loket. Jenomže to v tu chvíli jaksi nešlo, přestože se vlezlá mlhovina pojednou začala opět mírně rozplývat a vytrácet. „Pacient se nám probírá!“ slyšel zajásat sestřičku. Doktor se nad něj opět naklonil, aby se mu zašklebil do tváře tím svým obrýleným ksichtem a posvítil mu baterkou do oka. „Máte recht, Angelo!“ konstatoval a zaprskal při tom Karlosovi do obličeje. Ucítil poprašek jeho slin na své tváři. Jako by to byla živá voda, najednou vnímal obrysy nad sebou. Po chvilce dokonce docela zřetelně viděl, jak se za doktorovými zády objevila roztomilá tmavovláska s bílým sesterským čepečkem ve vlasech. Vlasy měla krásné, husté a zapletené do copu. Karlos chvíli pozoroval její štíhlou bílou šíji a vzrušující hluboký výstřih. Byla tak krásná, až byla hříšná. A kupodivu ta nevinnost, jaká z ní vyzařovala, jen podporovala neřestné představy. Stejně jako nějaké dítě se nijak nesnažila skrývat své emoce a radost nad tím, že Karlos konečně otevřel oči. „Co se stalo? Kde to jsem?“ snažil se položit těm dvěma jednoduchou otázku. Místo slov však vyloudil jenom nesrozumitelný sípavý zvuk. Nešlo mu mluvit a ani mu nebylo rozumět. Jenomže obrýlený doktor Průša, jak otipoval jeho přímení Karlos, byl zkušený praktik a taky chtěl na mladičkou dívku zapůsobit a jeho otázce rozuměl. V bílém plášti se nad něj nakláněl s baterkou v ruce, pak teatrálně baterku vypnul a významně zvedl obočí. „Jo, jo. Bojové sporty! Člověk si při nich snadno ublíží! Třeba jako vy. Přímo na tréninku,“ řekl to afektovaně spíše směrem ke krásné sestřice a teprve pak ke Karlosovi v sádrovém krunýři. Ležel na nemocničním lůžku v nevelké místnosti s ventilátorem na stropě. Cítil se jak v nějakém americkém válečném filmu. Nechápavě koulel očima, aby toho co nejvíc zmapoval, ale moc toho vidět nemohl, protože nemohl hnout hlavou. „A kde se nacházíte, byste se mohl dovtípit, detektive!“ Hloupě se při tom usmál svému pronikavému ostrovtipu, přičemž stejnou reakci čekal i od sestřičky. Jenomže toho se nedočkal. Taková primitivní hra jí nijak nebrala.
21
Kniha Zrození terminátora 145 x 227.indd 21
2.10.2019 18:58:23