měl radost, když se zase takový marodný kůň nebo jiné zvíře zvedlo a podívalo se na něho tak vděčně těma zvířecíma očima, jen promluvit! Rozuměl si s nimi. A zase jsme u toho! Jak bude cirkus panu Karešovi chybět! Jenže teď nebyl čas na nějaké dlouhé úvahy, musel rychle jednat, protože kočičí hlavičky mizely chvílemi pod hladinou. Vůbec o tom nepřemýšlel, prostě vběhl tak jak byl oblečený do rybníka a došel v bahně až ke košíčku, kde se marně vzpínaly tři kočky. Přitáhl košík k sobě a stejnou cestou se z rybníka vyškrábal, s kočkami nad hlavou. Ten vypadal! Nejenže měl mokré nohavice až nad kolena, ale taky boty plné bláta, čvachtalo to a bublalo. Kdyby ho tak někdo viděl, asi by si o něm pomyslel, že se snad sám topil. Ale nijak toho nelitoval, byl už takový, měl dobré srdce. Když se vyškrábal na břeh, musel se posadit na pařez a vyždímat obě nohavice, z bot vysypat bláto a teprve pak se na ty zachráněné kočky podíval.
9
21
Kočky napětím snad ani nedýchaly. „Vzpomínáte si, jak jsem vám vyprávěl o mé vnučce, Elince? Tak si představte, že tady u nás zůstane možná celý měsíc… Jestli se jí tu bude líbit a nebude si stýskat…“ „Kdepak stýskat,“ volaly kočky jedna přes druhou, „my se o ni postaráme, že se jí ani nebude chtít domů!“ „Tak pojďte honem, ať to stihneme,“ řekl pan Kareš a hned se vydali společně kolem rybníka a pak do kopce, k chaloupce u lesa. Jen ty malé batůžky na zádech se kočkám třásly, jak se hnaly do kopce, která tam doběhne první, že jim pan Kareš nestačil. V chaloupce to vonělo dřevem a otevřeným oknem dovnitř okamžitě vnikl čerstvý vzduch. Byli všichni zase doma! A kočky se vrhly okamžitě do úklidu, černá Zuzana vymetla popel z krbu a vynesla kbelík na kompost, mourovatá Marta vyprášila koberce a Micka umyla nádobí a utřela prach. Ani je nemusel pan Kareš pobízet, tolik se těšily, že budou mít kamarádku a že se Elince budou věnovat. Hned začaly vymýšlet, co s ní budou vyvádět, ještě že je pak Kareš přitom neposlouchal, protože by se mu hned začaly ježit vlasy. Věděl moc dobře, že ty jeho kočky jsou uličnice, ale měl je moc rád. Tolik si na sebe už zvykli! A pan Kareš věděl, že se na ně může spolehnout. V tom velikém frmolu a tempu ani nesledovaly hodiny. Bylo skoro pět hodin odpoledne, když si to pan Kareš uvědomil. „Jejda, za čtvrt hodiny tu máme autobus, ať tam Elinka nečeká!“ A vůbec nemusel kočky pobízet, nečekaly ani, až otevře dveře a rovnou vyskákaly oknem před chaloupku. „To se dělá?“ pokáral je pan Kareš, „to budete dávat Elince pěkný příklad!“ Ale ani jedna z nich ho neposlouchala, všechny tři hnaly jako o závod z kopce na náves, aby tam byly včas a viděly Elinku jako první, pan Kareš za nimi sotva stačil!
22
40
kterým říkají Pyreneje. Byl taky takový krásný a teplý večer. Seděli jsme kolem maringotek a každý něco povídal. A v noci začaly padat hvězdy, vypadalo to, jako by je někdo sypal z výšky na zem. Principál povídal, že když padá hvězda, má si člověk něco přát, ale nesmí to vyslovit nahlas. Že se mu to splní a bude šťastný. Já jsem si přál podívat se tam na nebe, na nějakou z těch hvězd... Teprve daleko později jsem pochopil, že štěstí není v dalekých hvězdách, ale doma. Že jsem vlastně nejšťastnější, když jsme tady, s vámi se všemi… Tady je mi moc dobře!“ „To máš pravdu,“ ozval se Machulda. „Já bych taky nedal dopustit na mou tůňku pod Vyšehradem anebo ten zdejší rybníček! I když jsou lidé k nám nespravedliví a vyprávějí, že jsme zlí a topíme je a chytáme dušičky do hrníčků. To jsou samé nesmysly!“ zlobil se Machulda a zamračil se. „Naopak, my přece lidi chráníme! Dovedete si představit, kolik lidí jsem už jen já sám zachránil? Zrovna tuhle se na Vltavě zvrhla loďka, pramice, a ten mladíček neuměl plavat! Musel jsem ho dotáhnout až na břeh! To se stane nejméně jednou týdně. A místo nějakého vděku vodníkem straší malé děti!“ „Ale já se tě nebojím,“ řekla Elinka, „já tě mám ráda!“ Machulda se začervenal, ale vypadalo to jako odlesk od ohně. „Je nás už málo,“ posteskl si Machulda smutně. „Jeden vodník je na Berounce pod hradem Karlštejn, u toho starého mlýna, jeden je na Jizeře pod splavem, kousek od Malé Skály a jeden je na Labi u Děčína… Ale tady s vámi je krásně!“ Bylo chvilku ticho a pan Kareš rozdal připravené pruty, aby si na ně mohli napíchat svoje buřtíky a začít s opékáním. Rázem se rozvoněly špekáčky! Každý si držel svůj proutek a otáčel nad plameny ohníčku, aby se nespálil.
41
„Musíte to naskládat do chlebníku,“ poučil je pan Kareš. „Jé, co je to chlebník?“ divila se Marta. „Chlebník je takový plátěný tlumok, taška, která se hodí přes rameno, do ní se schová tak akorát jedno jablíčko, nůž a chleba s máslem a kousek čokolády.“ „Aha, proto se mu říká chlebník!“ pochopila Marta. „Ale můžeme si vzít taky batoh na záda, to bude možná zdravější.“ „Jistě,“ pochválil ji pan Kareš. „A do batohu se vejde i termoska s pitím!“ I pan Kareš si vzal batoh na záda a přibalil i pláštěnky, kdyby snad pršelo. „Poslyšte, omladino,“ prohlásila zamyšleně Zuzana, „já jsem viděla hledače pokladů a nosili s sebou takovou hůl, se kterou šermovali po zemi a poslouchali, jestli se neozve nějaký zvuk, kdyby narazili na něco kovového. Třeba na mince. Ale my přece žádný takový přístroj nemáme!“ „Ale my ho ani nepotřebujeme, Zuzko! My jsme kouzelné kočky. Stačí, že si vezmeme nějakou hůl, kterou nám pan Kareš půjčí a ta hned bude mít kouzelnou moc a když jí poručíme, aby hledala poklad, tak bude hledat poklad. A jestli tam je, musí ho najít!“ Na to Zuzana docela zapomněla. No ano! Nejsou přece jen tak obyčejné kočky, ale kočky kouzelné! Půjčily si od pana Kareše jeho parádní hole a všichni se vydali na cestu, kočky i Elinka se opíraly, jako staří tuláci, kteří mají v nohách stovky kilometrů. „Já mám hůl přivezenou panem Karešem z Krkonoš, z vrcholku hory Sněžky,“ chlubila se Marta. „Já mám zase hůl až z Tater, je na ní obrázek nějakého zasněženého štítu!“ „A já mám hůl z hradu Karlštejn,“ ukazovala kočka Zuzana.
127
128