04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 4
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
OBSAH Slovo úvodem ............................................................................. 5 F. de La Rochefoucauld – Maximy a úvahy morální ................... 7 G. K. Chesterton – Co je špatného na světě ................................ 12 J. M. Bocheński – Slovník filosofických pověr ........................... 19 Z. Bauman – Úvahy o postmoderní době .................................... 27 G. Lipovetsky – Éra prázdnoty ................................................... 33 G. P. Fedotov – Ecce homo ....................................................... 41 H. Broch – Teorie masového šílenství .......................................... 54 O´Sullivan – Fašismus ................................................................. 63 O. Spengler – Zánik západu ........................................................ 70 R. Dahrendorf – Hledání nového řádu ....................................... 80 W. Easterly – Břímě bílého muže ................................................ 86 J. Gray – Slamění psi .................................................................. 98 J. Gray – Kacířství .................................................................... 107 J. Gray – Al Kajda – co to znamená být moderní ....................... 119 I. Warraq – Proč nejsem muslim ................................................. 132 I. Shahak – Historie a náboženství Židů ................................... 141 C. S. Lewis – Přípitek zkušeného ďábla ..................................... 146 K. P. Liessmann – Teorie nevzdělanosti ....................................... 155 K. P. Liessmann – Univerzum věcí .............................................. 162 K. P. Liessmann – Chvála hranic ............................................. 173 G. K. Chesterton – Úžas, radost a paradoxy života ................. 179 E. Rotterdamský – Důvěrné hovory ......................................... 187
4
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 5
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
SLOVO ÚVODEM Tato čítanka k dějinám politického myšlení má sice velmi obecný podtitul, ale dosti konkrétní určení. Výběrovou metodou, se zaměřením na aktuální, současné dění, předkládá různorodé historické i „dnešní“ texty, které mohou rámovat orientaci v soudobém světě z rozmanitých úhlů, jejichž společným jmenovatelem je snaha o objektivizaci. Proto se zde setkáváme s komentovanými myšlenkami filosofů renesančních (François de La Rochefoucauld, Erasmus Rotterdamský), přes myslitele sklonku 19. a počátku 20. století (Chesterton) a první půli století dvacátého (Bocheński, Spengler, Fedotov, Broch), až po (téměř) současníky (Bauman, Gray, Liessmann, Lipovetsky). Druhá, již ne chronologická, nýbrž logicky tematická nit se táhne skrze texty Easterlyho, Dahrendorfa, O´Sullivana, Shahaka a Ibn Warraqa. Je to mnoha optikami nahlédnutá obava před budoucností lidstva jako bojištěm mezi nesouměřitelnými a ke smíření neochotnými enklávami, což je ostatně dnes jeden z kruciálních fenoménů předurčujících naši budoucnost. Výběrovost textů je dána účelem a smyslem celé publikace. Chceme tímto předložit čtenáři alespoň výseč z mnoha možných podob a způsobů reflektování světa kolem nás, dříve a nyní, s významným přihlédnutím k faktu, že svět se možná mění technologicky a v jednotlivostech, avšak v základě, podstatě a lidském úkolu v něm se vlastně mění jen velmi málo. Jiná je nomenklatura, označení jevů, ale jejich smysl je dlouhodobě neměnný. Možná bohužel, ale kdo to posoudí… Neklademe si nejmenší ambici obsáhnout úplnost celku „politického myšlení“. Poslání a zvláštnost této knihy je právě v oné úzkoprofilovosti a možná i autorské subjektivitě. Nicméně svoje poslání – předestřít zájemcům o hlubší pohled na svět očima včerejška i dneška, očima moudrých a zkušených – snad splní podle předpokladu. A koneckonců – vědomá neúplnost a individuální výběr autorů i textů nám otevírá dveře k případnému pokračování této procházky po knižních inspiracích. To však bude záviset jen na zájmu vás, čtenářů. Věříme, že na stránkách této knihy najdeme leccos společného. Editoři
5
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 19
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
JÓZEF MARIA BOCHEŃSKI – SLOVNÍK FILOSOFICKÝCH POVĚR Pro tuto knihu jsem opět sáhl záměrně do trošku hlubších časů. Jestliže nás obklopují megatuny prázdných slov z úst politiků, jejich loutkovodičů i jejich mediálních tlampačů, není od věci připomenout si kus moudrosti zaznamenané autorem již nežijícím, avšak – jak záhy seznáte – současným, až to takříkajíc není hezké. O málokom se dá říci, že byl svědkem svého století. Že svým životem a dílem patří konkrétní epoše, tuto epochu reflektuje a svým dílem pomáhá měnit. Podobné věty patří nepochybně k polskému filosofovi Józefu Marii Bocheńskému. Data jeho narození a úmrtí, 1902 a 1995, skutečně lemují 20. století. Co je však podstatnější, tato epocha, kterou mnozí označují za nejpodivnější éru moderních dějin, našla v Bocheńského díle nejen svědka, ale především otevřeného pozorovatele a hodnotitele. Připomeňme si, o jakou šlo vlastně dobu. 20. století – věk techniky, vědy, rozumu… A proti tomu dvě nejkrvavější války dějin, rasové a politické genocidy, revoluce a totalitní režimy. Takzvaná vzdělaná Evropa rozdělená půl tohoto století železnou oponou (která se nám žel v poslední době opět nepěkně vrací, jen o pár stovek kilometrů východněji). Na jedné straně helénská a křesťansko-židovská kulturní tradice, na druhé straně barbarství a primitivní, skoro až pohanská modlokracie. Tak fatální střet rozporů by si nedokázal vymyslet ani nejvynalézavější dadaistický umělec. A přece se to všechno stalo v jeden dějinný okamžik, slilo se to v jednolitou řeku, z níž někteří zmatení filosofové – snad z nedostatku inspirace či prostě zahnáni do slepé uličky – dodatečně vykonstruovali pojem postmoderna. Jenomže dlouho před nimi tu byli myslitelé takzvaně tradiční, kteří se zabývali stejně palčivými tématy a docházeli k neméně neradostným závěrům. Na jedné straně existencialisté, na druhé straně jejich kritikové. K těm patřil i polský dominikán Józef Maria Bocheński. Bocheńského dílo je nezvykle široké, což je dáno nejen jeho dlouhým věkem, ale především obrovskou šíří jeho vzdělání a myšlenkového záběru. Jeho základní pozicí na poli filosofie je ta její část, která má nejblíže k exaktním vědám, a to je logika. Zájem o ni se promítá do velké řady Bocheńského děl, a to jak z rané, tak z pozdní fáze autorova díla. Připomeňme třeba názvy jeho studií ze 30. let – O logickém relativismu, O katolickém racionalismu a iracionalismu, Nové lekce symbolické logiky. Od tohoto základního směřování se Bocheński neodchýlil ani v pozdějších knihách, z 50. a 60. let (například v Rozpravách o středověké logice, v Logice víry nebo v Historii formální logiky). Sám Bocheński toto své základní paradigma otevírá a vysvětluje jak ve svých Vzpomínkách z roku 1993, tak o pět let dříve v knižním interview s Janem Parysem, příznačně nazvaném Mezi logikou a vírou. V závěrečné fázi svého života a díla se Bocheński intenzivně věnoval studiu myšlenkových proudů, které spoluutvářely
19
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 20
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
ono spletité 20. století. Tak vznikly texty Katastrofa pacifismu nebo Marxismus-leninismus – věda, či víra. Summou Bocheńského celoživotního bádání pak je nepochybně Soudobá evropská filosofie. Jak se to u velkých autorů občas stává, zrodí se vedle klíčových, myšlenkově hutných a často až převratných děl, nějaké menší dílko splňující filosofovu potřebu odlehčit sebe sama, svou vážnost, své paradigma. Někdy má tento vedlejší produkt filosofie podobu jedovatého, až explicitně politického díla, jako je tomu třeba v případě Voltairova Filosofického slovníku. Voltaire tu shrnul své myšlenkové praktikum do bojovného gesta, vyjádřil nové věci velmi otevřenými slovy. Bocheński však neměl potřebu formulovat nové nebo jiné názory a postoje. Nechtěl ani sepsat brožuru pro každodenní užití. Chtěl soubor nejčastějších pojmů, s nimiž zacházel ve své filosofické práci, zjednodušit, nahlédnout na ně takovou optikou, aby jim rozuměl i čtenář bez řady akademických titulů. Dát svému myšlenkovému světu jakýsi lehčí rámec a tím jej otevřít i těm, kdo by jinak zůstali za dveřmi. A kromě toho se Bocheński chtěl pravděpodobně také trochu pobavit. Tak vznikla útlá knížka „Sto pověr“, která v češtině vyšla jako Slovník filosofických pověr. Bocheński se rozbíhá několika pojmovými směry. K vědě a pavědě, k demokracii a totalitě, k víře a modlářství, k duchovnu a mystice. Budeme se spolu s ním zamýšlet nad postavením elit ve společnosti, nad autoritou skutečnou a umělou, zaslouženou i pomyslnou. Nad rolí rozumu a nerozumu, nad slovy a jejich obsahem. Což je právě v těchto dnech, kdy se všeobecně více mluví, než myslí, až nečekaně aktuální. Začít musíme u pojmu autorita a její stručné definice. AUTORITA V souvislosti s autoritou vznikla řada pověr přímo strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili jejich zvrácenost, si především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme, že určitý člověk představuje pro jiného člověka v jisté oblasti autoritu právě tehdy, předává-li mu vše co připadá do uvedené oblasti jako první a ve výslovné formulované podobě. Například jako vědecký poznatek, rozkaz a podobně. A on vše přijímá. Jsou dva druhy autority. Autorita znalce – specialisty, učenými slovy autorita epistémická, a autorita nadřízeného – šéfa, jíž se říká autorita deontická. V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu tehdy a jenom tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že říká pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je například Albert Einstein. Ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémickou autoritou učitel zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou autoritou je pro mne někdo právě tehdy, jsem-li přesvědčen, že určitého cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že budu plnit jeho příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně, velitel čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále dělí na autoritu sankce, sleduje-li autorita jiný cíl než já a já se podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem, a autoritu solidarity, sledujeme-li stejný cíl. Námořníci mají v nebezpečí stejný cíl jako kapitán lodi. První pověrou o autoritě je názor, že autorita je něco, co se protiví rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě
20
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 63
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
N O Ë L O ´ S U L L I VA N – FA Š I S M U S
Na světě je jen málo slov, při jejichž vyslovení běhá mráz po zádech. Slov, která nepotřebují žádný přívlastek, protože ona sama obsahují vše podstatné, jsou sama o sobě fenoménem. Tato slova nahánějí hrůzu, protože je v nich explicitně obsažen zánik, zmar, utrpení, smrt. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsou to ikony, znamenající slepé cesty civilizace. Takovým slovem je slovo fašismus. Pojem fašismus nás provází od základní školy. Na různé úrovni je nám vštěpován jako synonymum pro největší utrpení civilizovaného světa v minulém století. Při vyslovení slova fašismus asi každému naskočí asociace na řečnická gesta Adolfa Hitlera na starých snímcích, a zároveň hromady těl v příkopech kolem Osvětimi. Tento jednoduchý soubor pojmů a vjemů vyjadřuje převažující emoci: fašismus je taková hrůza, pro kterou nejsou potřeba žádná další slova. Fašismus je – fašismus. Jenže co to vlastně je ten fašismus? Kde se vzal? Kdo jej přinesl a jak je možné, že se podařilo jej vštípit do přesvědčení tolika milionům Italů a Němců, civilizovaných evropských národů s bohatou kulturní historií, čítající Michelangela i Goetha? Ve škole se dovídáme, že fašismus i nacismus jako násilná hnutí vyrostla z podhoubí masového ekonomického nedostatku a z komplexu porážky především Německa v 1. světové válce. Jako by tedy šlo o hnutí směřující dvěma směry: k hmotnému blahobytu a ke geopolitické expanzi. Obojí je zčásti pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Zploštěním uvedených fenoménů do pouhých ekonomických nebo geopolitických dimenzí se nám ztratí jejich psychologická naléhavost a koneckonců i důvod jejich obrovského, byť dočasného úspěchu. A právě otázka po důvodech takového masového rozkvětu fašismu v první polovině 20. století, je hlavní otázkou, kterou si klade kniha Noëla O´Sullivana, prostě nazvaná Fašismus. O´Sullivan se ve své práci nezabývá fašismem jen jako souborem historických událostí, osobností, příčin a následků. Nestuduje jen ekonomické, sociální, demografické či geopolitické pozadí událostí. Snaží se k pojmu fašismus přistoupit komplexně, zachytit všechny odstíny a valéry tohoto fenoménu, jak v dějinách, tak v jiné formě v přítomnosti, a dokonce v budoucí perspektivě. Co je pro O´Sullivanovo pojetí asi nejzásadnější, je fakt, že se zabývá fašismem jako politickým stylem. To je úhel pohledu, který je ze všech možných asi nejobtížnější, protože vyžaduje největší míru objektivizace, maximální upozadění vlastních předsudků, naprostou de-emocionalizaci a věcnost. Přitom je to vlastně nasnadě. Fašismus by nikdy nemohl přivábit davy
63
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 64
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
stoupenců, nikdy by nemohl vítězit v parlamentních volbách ani v pučích bez masové základny přívrženců, nikdy by neuspěl, a to ani dočasně a krátkodobě, ve výbojných válkách, nikdy by nebyl inspirací pro pozorovatele v zahraničí, nikdy by nepřilákal sympatie intelektuálních elit – kdyby nešlo o svébytný politický styl se vším, co k tomu patří: s filosofickou a ideologickou základnou, s hmotnými a nehmotnými předpoklady, s propracovanou metodikou politické praxe, s promyšlenou prognózou budoucího svého vývoje, a především s ohromnou energií při svém prosazování. Nejen s onou nietzscheovskou vůlí po moci. Ta sama o sobě by byla málo. Této vůli jako statickému prvku je třeba vnutit dynamiku, onen vektor energie, směr pohybu. To patrně bylo to hlavní, co fašismu zprvu otevřelo tolikery dveře. Tento nový politický styl O´Sullivan nazval aktivistickým politickým stylem. Hledání definice a pochopení praxe fašismu samozřejmě předpokládá znalost definic, které historické a filosofické vědě dalo myšlení 20. století, zejména myšlení liberální. Slovo fašismus se může pochlubit tím, že téměř od samého počátku bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoliv máme za sebou již padesát let bádání a úvah. V této situaci by bylo zbytečné začínat další definicí, protože by to problém ještě zkomplikovalo. Dříve než se tedy pokusíme o vhodnou definici, je třeba říci, proč je daný stav tak neuspokojivý, proč je fašismus tak těžko definovatelným pojmem. Ve skutečnosti však není třeba hledat odpověď daleko. Stručně a velmi střízlivě řečeno je to pro to, že se fašismus objevil jako blesk z čistého nebe. Nástup fašismu v tomto (míněno 20., pozn. PŽ) století totiž překvapil téměř každého; a překvapení je samozřejmě východiskem teoretického nepochopení. Tak či onak, pro fenomén tohoto druhu nechaly velké ideologie našeho století prostor. Vždyť marxisté snili o proletářské revoluci, socialisté doufali, že svět se bude po šoku světové války opět ubírat cestou k demokracii, osvícenství a umírněnosti, a konzervativci, nostalgicky zahledění do minulosti, netušili, že hnutí vypadající jako protisocialistické, by mohlo být také radikálně protikonzervativní. Neuspokojivou reakci lze vysvětlit naivním optimismem, který je nejnápadnějším rysem moderního západního kulturního a politického života. Tento optimismus se stal základem západní intelektuální ortodoxie v 18. století, kdy člověk přestal věřit, že zlo je nedílnou součástí lidské existence, jak učila stará křesťanská doktrína o prvotním hříchu, a místo toho začal věřit, že zlo vzniká ve struktuře společnosti. Zlo tudíž může být odstraněno tím, že se změní společenský řád. V bezchybně organizované společnosti už proto nebude žádné zlo, žádný útlak, žádné „odcizení“, žádný rozpor. Zkrátka lidská přirozenost se konečně plně osvobodí a dosáhne harmonického sebevyjadřování. Víra v možnost zdokonalení lidstva, která vystřídala starou víru v odstranitelnost zla, přežila ve více či méně zředěné formě až do dnešní doby. Všechny naše velké ideologie, naše politická teorie a celá politická věda i nadále spočívají na této premise, přestože po dvou světových válkách ztratil sen o možnosti zdokonalení lidstva něco ze své věrohodnosti. A právě to,
64
04 JAK NEZABLOUDIT TEXT 10bodu.qxp_148x210 29.08.19 10:59 Stránka 187
JAK VE SVĚTĚ NEZABLOUDIT / PETR ŽANTOVSKÝ
ERASMUS ROTTERDAMSKÝ – D Ů V Ě R N É H O V O RY
Poslední knižní zastavení nás zavede opět do hloubi historie. Avšak jen takové, která má velmi mnoho co říci nám dnešním. Jinak by takový výlet postrádal smyslu. Vybraný text musí obsahovat metaforu toho, co žijeme dnes, nyní, v těchto hodinách a dnech. Jak si ji pak kdo vyloží, už je čistě jen na něm. Erasmus Rotterdamský, slavný humanista 16. století, proslul nejen svým urputným sporem s Martinem Lutherem (poutavě o tom psal Stefan Zweig ve své knize Triumf a tragika Erasma Rotterdamského). Jeho asi nejznámějším dílem je satira Chvála bláznovství (někdy se překládá též jako Bláznivosti, v originále Moriae Encomium, vyšla roku 1509), v níž si formou monologu personifikované Bláznivosti značně hubatě podával různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filosofy. Druhým, méně známým, avšak ve své době obdobně rezonujícím dílem byly jeho Důvěrné hovory (Colloquia Familiaria, vyšly roku 1518), právě rok po veřejném vystoupení Lutherově, jehož přívrženci je prý kvitovali údajně stejně nelibě, jako pravověrní mniši a ostatní odpůrci německé reformace. Jednotlivých rozmluv, tu kratších, tu delších, je v knize zhruba osmdesát. Předcházela jim jakási latinská frazeologie, sbírka úsloví, takový dobový Guth-Jarkovský – sbírka naučení, jak se chovat při setkání na ulici, při uvítání, společenských hrách atd. Tato část zabírá jen nepatrný díl celé knihy. Zbytek jsou vlastní rozmluvy, obsahově značně rozmanité, ale ve všech naleznete typický Erasmův sžíravý vtip, smysl pro satiru a paradox, ale i jazykovou a myšlenkovou eleganci. Jak píše Jaroslav Dvořáček, pořadatel a překladatel výboru z Rozmluv, který vyšel roku 1913 (a z něhož – i kvůli nepochybnému estetickému půvabu tehdejší češtiny čerpáme naši citaci), „byl Erasmus nazýván latinským Voltairem. Ne neprávem. Jako Voltaire měl přímo démonický vliv na smýšlení lidí svého věku, zkypřiv půdu, z níž vyklíčily veliké ideje i činy, byl neméně vážen než obáván a zatracován: tak Erasmus se zdarem přesadil mnoho luzných květů z niv řeckých a římských do teskných krajů severní Evropy, obzvláště do Nizozemí, Anglie a Německa a získal si slávu knížete humanistů, naučiv své vrstevníky chutnati krásu plodů literatur antických, hleděti na svět očima epikurejského filosofa, smáti se ztřeštěnosti, bláznovství a velikášství malých i mocných, obzvláště vševládných mnichů, kteří chudobu ducha zakrývali smělým vystupováním na veřejnosti a nedostatek pravé zbožnosti titěrnými formalitami. Pro tyto své vlastnosti byl Erasmus až do sklonku života předmětem pomluv, podzírání a nenávisti, na druhé straně však zahrnován obdivem až nekritickým.“ Až by se chtělo dodat: typický disident dnešní apokalypticky všežravé politické korektnosti, občan našich dnů…
187