Pr o č j se m n e h rá l l i g u
F ot bal krásný i krut ý
PROČ JSEM NEHRÁL LIGU
Ž
Autor knihy v čase svých fotbalových začátků.
10
ižkov, pražská čtvrt se zajímavou historií, byla v době první republiky i za Protektorátu domovem proletářů. Jen malá část jeho obyvatel se mohla pochlubit větším majetkem. A když ano, tak to zpravidla byli živnostníci a obchodníci. Dolní Žižkov, měřeno od Bulhara asi po místo, kde stála Sokolovna, charakterizovaly staré činžáky postavené v době, kdy tehdejší podnikatelé skoupili pozemky za hradbami Prahy. Horní Žižkov měl už přece jen modernější zástavbu. Domy byly víceposchoďové, v bytech byly záchody a koupelny. Majitelé těchto činžáků tak svým nájemníkům umožnili větší soukromí, než tomu bylo v dolním Žižkově, kde měli lidé k dispozici jeden záchod na společném balkoně. A od Ohrady se pak čtvrť začala rozpínat na východ k Hrdlořezům. Spolu s matkou jsem nějaký čas patřil k „dolňákům“, protože jsme bydleli na Karlovce, což byla hlavní třída, kudy do centra Prahy směřovaly tramvaje číslo sedm a deset. Dům, v němž jsme strávili asi dva roky, byl tmavý a nehostinný. Již tenkrát se pár set metrů od něho vypínala moderní stavba, všeobecně zvaná 11
F ot bal krásný i krut ý
Pr o č j se m n e h rá l l i g u
„Penziňák“. Před ní se rozprostíral prostor zarostlý keři a trávou, kam školáci chodili hrát fotbal. Většinou to bylo v době, kdy katecheta vyučoval náboženství, jehož se ti „bez vyznání“ nemuseli zúčastňovat. Patřil jsem mezi ně i já a jediným mým vybočením z ateismu se stala návštěva předvánoční besídky v českobratrské modlitebně poblíž Karlovky. Pamatuji si od té doby část modlitby, která zněla: „Pane Bože na nebi, má duše tě velebí, posílá ti modlitbičku, za otce a za mamičku…“ Odměnou za návštěvu tohoto církevního stánku mi bylo pár sladkostí. Na úplném konci „dolního Žižkova“, poblíž „Bulhara“ se nalézal velký obchod s obuví, jehož majitelem byl pan Plincner. Byl to velký fotbalový fanda, který část svých peněz investoval do založení fotbalové jedenáctky. Všiml si nevyužité plochy u Penzijního paláce a nechal tu vybudovat hřiště. V současné době tam stojí stadion Viktorie Žižkov. Ještě mnohem významnějším firemním mužstvem v čase nacistické okupace se stal tzv. SKEP. Mužstvo hrálo pod patronací pražských Elektrických podniků a působili v něm i někteří ligoví přeběhlíci. K upřesnění je ovšem třeba dodat, že se tak asi vyhnuli „totálnímu nasazení“, které vyhlásil německý ministr propagandy Goebbels po drtivých porážkách na východní frontě. Když se blížil konec války, museli nastoupit do práce i ligoví hráči. Tehdejší tisk tomu pochopitelně věnoval velkou pozornost a přinášel fotografie hráčů při jejich práci. Velkou pozornost vzbudila fotka slávisty Tondy Bradáče, jak v závodní kuchyni loví z velkého hrnce válečky uvařených houskových knedlíků… Potom, co jsem „absolvoval“ první pololetí kašičky, nastalo stěhování. Mamince se podařilo získat byt v domě, který už patřil do „horního Žižkova“ a nesl nápis „Na Ohradě“. Byla to jedna místnost s oknem do dvora a společnou předsíní s další rodinou. Shodou okolností mi tu fotbalový osud přihrál zajímavou soused-
ku, matku pozdějšího známého fotbalisty a trenéra Ivana Kopeckého. Tento fakt snad i předurčil můj další život. Proti našemu domu se rozkládal rozsáhlý vrch Vítkov. Na jeho západní straně stála budova Památníku s tehdy prázdným podstavcem pro jezdeckou sochu Jana Žižky. Východní část vrchu tvořil kus půdy plný trávy, hlíny a kamenů, který místním klukům sloužil jako báječné místo pro fotbalové klání. Na konci pláně se k severu skláněla stráň s lesíkem, která byla dějištěm častých bitev mezi Žižkováky a Karlíňáky. A někdy se tu děly věci… Jednoho protektorátního dne se na vrchu Vítkově dokonce objevilo gestapo. Nějaká kolaborantská dušička tehdy Němce zřejmě informovala, že tu došlo k většímu shromáždění lidí. Přitom si tu pouze mezi sebou kluci vyřizovali staré účty. Budiž ovšem řečeno, že to tehdy byla opravdová mela, protože někteří aktéři odtud odcházeli s krvavými ranami od ostrých kamenů. Ale hlavně se tady hrálo. Na plácku se denně odehrávaly fotbalové zápasy, které lákaly nejen všechny kluky z okolí, ale někdy dokonce i dospělé diváky. Jako tyče sloužily velké kameny a součásti oděvů. Brankaři museli vykopávat „pro všechny“, tedy nikoliv jen pro své mužstvo. Tři rohy automaticky znamenaly pokutový kop, nazývaný „desítka“. Většinou se hrálo s „hadrákem“ a během utkání často docházelo nejen k hádkám, ale i k rvačkám. Nebylo dne, abych se těchto bojů nezúčastnil. Byl jsem jedním z těch, které si kapitáni vybírali přednostně, protože věděli, že umím hrát fotbal. Nejhůře na tom byli kluci, kteří pro tuto hru neměli potřebný talent, a přesto si chtěli zahrát. Takové si kapitáni mužstev brali neradi. A když, tak jen tehdy, když jim chyběli hráči do počtu. V tomto období se mohli kluci stát plnoprávnými fotbalisty až když jim bylo deset let. Pokud byli přijati, stali se mladšími žáky.
12
13
F ot bal krásný i krut ý
Pr o č j se m n e h rá l l i g u
V okolí Ohrady byla dvě fotbalová hřiště. Jedno měla Čechie Žižkov v Biskupcově ulici, druhé patřilo Žižkovskému SK v souběžné ulici směrem k Nákladovému nádraží. Jednoho dne přišel na vršek jeden z kluků a zvěstoval, že Žižkovský SK přijímá žáky. Kdo se chce přihlásit, musí prý druhý den přijít do kabiny správce hřiště. Jeho slova vzbudila obrovské vzrušení, protože nastala příležitost, jak vyběhnout v dresech na skutečné fotbalové hřiště a hrát s opravdovým míčem. Společně s několika kluky jsem se přihlásil i já. Smůla nechodí po horách, ale po lidech. Tohle přísloví jsem poznal na vlastní kůži pár dnů před prvním skutečným žákovským zápasem. Jednoho rána jsem se totiž probudil a nebylo mi dobře. Místo na fotbal mě sanitka odvezla na Bulovku, protože jsem dostal spálu a ta se tehdy léčila šest týdnů. Po návratu z nemocnice už nepadalo v úvahu, že bych naskočil do rozjetého mužstva. Sen o prvním zápasu na opravdovém hřišti se skutečným fotbalovým míčem tak pro mne skončil… Spolužák Jirka Gürtler, s nímž jsem chodil do jedné třídy, měl otce, kterým byl vysoký funkcionář Českého fotbalového svazu. Díky němu jsme se občas na volňásky podívali na ligová utkání. Jirka, stejně jako já, toužil hrát za žáky v některém známém klubu. Rozhodl se pro Slavii, a aby tam nešel sám, navrhl, abych se přihlásil také. Trenérem žáků tam tehdy byl velmi populární brankař ligové Slavie, Bokšay. Byl to jeden z bývalých členů legendárního mužstva „létajících učitelů“ z Užhorodu. Vedoucím mužstva žáků byl pan Mareš, muž na svém místě. Hodný a laskavý, člověk s dobrým srdcem. Byli jsme nakonec přijati a stali se žáky Slávie. Náš počáteční jásot se však z několika důvodů postupně vytrácel. Tím hlavním byla skutečnost, že se jen a jen trénovalo a nehrály se žádné zápasy. Zatímco v normálních žižkovských mančaftech kluci hráli po sobotách i nedělích, na Slávii to tak nefungovalo.
Tréninky ovšem měly velkou kvalitu, protože pan Bokšay se nás snažil co nejlépe a nejrychleji naučit základní fotbalové návyky. Dodnes se pamatuji, jak prosazoval, abychom se naučili nakopávat balon nártem. Z pochopitelných důvodů předal nejvíce vědomostí brankařům. Jeden z nich, velmi nadaný gólman, však skončil špatně. Podle toho, co jsem se tehdy dozvěděl, prý z neznámých důvodů spáchal sebevraždu… Absence opravdových zápasů však nebyla jedinou věcí, která nám vadila. Mnohem hůř jsme oba vnímali skutečnost, že naprostá většina kluků byla z Letné a nikoho z nich jsme neznali. Navíc byli ve Slávii déle než my a na nás, přivandrovalce ze Žižkova, se dívali s despektem. Proto si nás nikdo z nich nevšímal a málokdy s námi někdo promluvil… Přišlo jaro a vedoucí Mareš po jednom z tréninků oznámil, že se v neděli pojede hrát do Máslovic, kde se právě koná posvícení a zároveň oznámil nominaci. Moje jméno, stejně jako Jirkovo, mezi vybranými žáky chybělo. Proto jsem se domů vracel se smíšenými pocity a náladu mi nevylepšilo ani matčino utěšování… Zanedlouho pan Mareš vyjednal další zápas, který se měl tentokrát odehrát na hřišti Slavie. Těžko popsat rozechvění, které mne zachvátilo, když oznámil, že jsem v nominaci. Nemyslel jsem na nic jiného než na okamžik, kdy se rozeběhnu po ligovém trávníku. V neděli ráno jsem přišel na sraz o půl hodiny dříve a v němém nadšení vstoupil do kabiny. Konečně jsem si měl poprvé obléknout skutečný dres. Pánové Bokšay a Mareš se dostavili o něco později a posledně jmenovaný držel v ruce listinu se sestavou. Po přečtení jsem zjistil, že mé jméno opět chybí. Jenom Jirka se dočkal, protože měl nastoupit v druhé půli. Tehdy se žákovské zápasy hrály hodinu, takže si měl zahrát půl hodiny. Popadla mě lítost, všechno se ve mně zlomilo, a nakonec jsem se z toho strašného zklamání rozbrečel. V tom okamžiku mi bylo
14
15
F ot bal krásný i krut ý
Pr o č j se m n e h rá l l i g u
Obsah FOTBAL, TO JE HRA ................................................................. 7 PROČ JSEM NEHRÁL LIGU ................................................... 10 FOTBALOVÁ POHÁDKA ....................................................... 24 DOPÍSKAL ................................................................................ 43 PŘÍBĚH JANA LUKY .............................................................. 63 NÁVRAT ................................................................................... 99 POMSTA .................................................................................. 129 VÝSTŘEL ................................................................................ 173 Text © Jan Souček Fotbal krásný i krutý Fotografie © z archivu autora © Nakladatelství Olympia, s.r.o., 2019 Vydání první
KARAMELKY ........................................................................ 207
ISBN 978-80-7376-567-5
4
5
Pr o č j se m n e h rá l l i g u
F ot bal krásný i krut ý
co nejdříve našla. Do mysli se mu totiž vkrádalo tušení, že se dnes domů nevrátí. „Rád bych také věděl, proč jste Dollegera vlastně vydíral,“ dotíral detektiv. John Mills v sobě našel poslední zbytky sil, vstal, naklonil se nad Crawfordem a tvrdě jej udeřil čelem do hlavy. Pak se pomalu sesul na zem a zůstal nehybně ležet. Mozková příhoda ho sklátila milosrdně, bezbolestně, ale navždy. Možná, že se tam někde ve fotbalovém nebi dodnes raduje, protože se mu splnilo jeho velké přání – zemřít na fotbale a samozřejmě na stadionu Arsenalu…
VÝSTŘEL
S
tadion PSG byl nabitý k prasknutí. Celá Paříž byla na nohou, protože se v ten večer mělo rozhodnout, kdo se stane vítězem francouzského poháru. Hráči Paris St. Germain v každém zápase tvrdě bojovali o postup, až se nakonec dostali do finále. Cestu nebyla jednoduchá, Pařížanům ji ztěžovali všichni vylosovaní soupeři, i když hráli třeba o dvě třídy nižší soutěž. Jeden z nejtěžších zápasů svedli se Štrasburkem, odkud se posledně vraceli pokopaní jako z koňské stáje. Největší pozornost štrasburských hráčů se soustředila na Juana Montevida s magickým číslem deset. Přišel do Francie ze Španělska, kde působil v Realu Madrid a částka, kterou za něj majitelé PSG vyplatili, z něho udělala jednoho z nejdražších fotbalistů na světě. Nebylo tedy divu, že skoro každý ze soupeřů se chtěl dostat do jeho blízkosti. Ovšem nikoliv, aby obdivoval jeho fotbalové umění, ale protože ho chtěl přehrát. A jak se většinou ukázalo, přehrát za každou cenu. Právě ve Štrasburku se na něho při každém převzetí balonu nalepil některý z protivníků a zezadu mu pěkně naložil. V průběhu celého zápasu si ubohý Juan příliš nekopl, protože pro-
172
1 73
F ot bal krásný i krut ý
stě nemohl. Nejtragičtější na celé věci ovšem bylo to, že rozhodčí takové situace většinou blahovolně přehlížel. Montevido sice několikrát křiknul na čtvrtého rozhodčího, aby svého kolegu na tu řezničinu upozornil, ale marně. Jedním z těch, co Juana nejvíce mastil zezadu přes obě nohy, byl obránce Štrasburku Karl Hannig, který sem přišel z německého Wolfsburgu. O Montevidovi hodně slyšel a často sledoval jeho hru při televizních přenosech. „Počkej, já se na tebe připravím a ukážu ti, jak se u nás hraje fotbal. Na mne si, ty hvězdo, ani nekopneš,“ umínil si Karl. Ještě když hrával ve Wolfsburgu, byl rekordmanem v počtu červených karet. Řada hráčů se ho obávala a snažila se vyhýbat vzájemným soubojům. Hannig kvůli trestům často seděl na tribuně a platil pokuty. Trenéři jeho výstřelky většinou tolerovali, protože jeho způsob hry na soupeře platil. Hannig měl však problémy i mimo hřiště. Několikrát se porval kvůli ženským a poměrně často porušil životosprávu. Funkcionáři Wolfsburgu ho dokonce občas museli hledat po hospodách. Přes tyto excesy zůstával stálým členem kádru, a dokonce vzbudil zájem francouzského Štrasburku. Mnozí členové výboru to s úlevou přivítali, i když věděli, že nebude snadné tvrdého a obávaného obránce nahradit. Dohoda o jeho přestupu proto proběhla bez problému. Většina fanoušků Štrasburku byla s jeho příchodem srozuměna, protože obrana jejich mužstva byla dost děravá. Navíc přišel i nový brankař, takže si slibovali, že mužstvo bude hrát ve francouzské lize mnohem důstojnější roli, než tomu bylo doposud. Jejich nadšení vyvrcholilo zejména po domácím pohárovém utkání s PSG, které skončilo nerozhodně. To už bylo něco, vždyť Pařížané v lize suverénně vedli a poráželi jednoho soupeře za druhým. Proto se na opakovaný zápas chystalo velké množství příznivců a mnozí proklínali, že PSG jejich klubu nepřidělilo více vstupenek… Diváci na stadionu PSG prožívali hned od počátku chvíle na1 74
Pr o č j se m n e h rá l l i g u
Hranice mezi divákem a hráčem je velice tenká. Stejně tak lidská psychika je křehká a podléhá emocím. Problém nastane, když emoce zcela zatemní rozum. A hráči jsou tak blízko…
pětí. Většina z nich doufala ve vysoké vítězství svého mužstva. Jejich optimismus vyplýval především z postavení v ligové tabulce. Oba celky od sebe dělilo deset bodů. Začátek zápasu však tomuto poměrně značnému rozdílu příliš neodpovídal. Hráči Štrasburku přesně plnili úkoly svého trenéra a vyrukovali na soupeře nekompromisně a hlavně tvrdě. Jejich hlavní úkoly by se daly shrnout do tří bodů. Zaprvé rozkopat Juana Montevida, zadruhé při každém dotyku soupeře padat a konečně využívat každé možnosti k rychlým protiútokům. Trenér obzvláště dlouho hovořil s Hannigem. 175
F ot bal krásný i krut ý
Výstř e l
„Je to dnes hlavně na tobě. Za každou cenu musíš uhlídat Montevida. Buď opatrný, abys nedostal kartu hned v úvodu zápasu. Choď za ním a nenech ho kopnout. Když se tě dotkne, zakřič a padej. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybys ho vyprovokoval k oplácení. Jakmile budeš mít příležitost, tak mu nadávej, štípej ho a prostě dělej všechno, abys ho otrávil.“ Hannig svou úlohu pojal přičinlivě a během utkání Montevidovi pořádně znechutil fotbal. Stejně se snažili i jeho spoluhráči. Diváci odměňovali jejich fauly a filmování hvízdáním. Rozhodčí někdy naznačoval, že ponechává výhodu, ale většinu nafilmovaných pádů hráčů Štrasburku velkoryse přehlížel. Juan Montevido do kabiny odcházel vynervovaný a pořádně pokopaný. Hannig byl tentokrát opatrnější než na domácím hřišti a fauloval jen tehdy, když rozhodčí právě neměl patřičný rozhled. Postranní rozhodčí, jak je všeobecně známo, buď toto jednání nepostřehnou, anebo se o to ani příliš nesnaží. Hannig tak ušel karetnímu trestu a mohl být spokojený. Trenérův pokyn splnil do posledního písmene… Druhá půle začala velkým náporem Pařížanů, kteří se hlavně měli vyhýbat situacím, jež by soupeři umožňovaly další zdržování hry. Receptem k tomu bylo okamžité odehrání balonů, přihrávky z první, a především zrychlení celé hry. Trenér PSG měl důvěru ve schopnosti svých hráčů a hlavně věděl, že jsou natolik zdatní a dobře trénovaní, že mohou svého rivala doslova utahat. Jeho plán začal v druhé půli vycházet hned po deseti minutách. Montevido obdržel přihrávku z pravé strany a zesměšnil brankaře soupeře šourákem k tyči. Příznivci PSG jásali a zahrnuli štrasburské fandy provokativním skandováním. Hra se přelévala z jedné poloviny na druhou, hráči hostujícího mužstva dokonce zapomněli na taktiku, s kterou sem přijeli a začali hrát opravdový fotbal. Jenom Hannig nechtěl pochopit, že to je jediná cesta k možnému vítězství. A i když na něho trenér řval, aby víc pomáhal
útočníkům, nehodlal jeho příkaz poslechnout. Když pak v pětasedmdesáté minutě Montevido vstřelil druhý gól, nahrnula se mu do hlavy krev a začal vidět rudě. Přestal logicky uvažovat, stáhl se do velkého vápna, kam právě doběhl hráč s nenáviděným číslem deset. Montevido převzal míč a chystal se vystřelit, jenže Hannig vyčkal na jeho pohyb a při nahraném pádu mu jako by nechtěně nakopl stehenní sval. Výsledkem jeho zákroku byla žlutá karta a varování, zatímco Montevido odkulhal za čáru a musel skončit. Štrasburk se od této chvíle neuvěřitelně zvedl a přitlačil hráče PSG do jejich velkého vápna. Rána za ranou trefovala brankaře Vilgunsta, který svým obráncům nestačil nadávat. Potom přišlo, co přijít muselo. Trest za pasivitu v podobě rohového kopu. Do konce zápasu právě chybělo pár minut a Hannig se za obrovského hvízdotu domácích fanoušků připravoval kopnout roh. Potom, co si u praporku postavil míč, ukázal za zády vztyčený prostředníček. Rozběhl se, ale v okamžiku, kdy chtěl míč poslat k brance, upadl a místo aby se hned zvedl, zůstal nehybně ležet. Rozhodčí povolal lékaře hostí a spolu s ním se sklonil nad Hannigem. „Co je s tebou, Karle?“ řekl doktor Fremuth. Z kufříku vytáhl malou lahvičku a přiložil ji Hannigovi k nosu. Hráč trochu zavrtěl hlavou a otevřel oči. „Kde to jsem?“ zeptal se tiše a pokoušel se vstát. Ve stejném okamžiku se objevili pořadatelé s nosítky. „Chlapci opatrně ho doneste za lajnu,“ požádal je lékař a nedovolil Hannigovi vstát. „Hrozně mě bolí hlava,“ zasténal hráč a vyděšeně pohlédl na lékaře. V té chvíli už přijel sanitní vůz a potom, co pořadatelé Hanniga naložili, nastoupil i Fremuth. Nařídil okamžitý odvoz do nemocnice a po cestě se snažil zjistit příčinu bolesti. Teprve po delší době zjistil, že Hannig byl pravděpodobně postřelen do hlavy.
176
177