'RPLQLN 'iQ
-('128 12+28 9 +52%Ä–
Text © Dominik Dán 2014 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Translation © Jan Hanzlík 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2020 ISBN 978-80-7529-843-0
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
1 LISTOPAD 1998 Dívka už měla nasbíranou skoro plnou igelitku dobrot a nespěchala. Vykračovala si zvolna, občas kopla do prázdné konzervy, občas špičatou holí propíchla pytel s odpadky a přesně mířenými údery rozmetala jeho obsah po okolí. Dívenka odborným okem zkontrolovala, co je v něm, a když nenašla nic zajímavého, přešla k dalšímu pytli. Usmívala se, dokonce si povyskočila, neboť dnes jí výprask nehrozí. Za plnou igelitku výprask nikdy nehrozil, jedině že by otec přišel domů pořádně opilý – což se nikdy nedalo vyloučit, ale od matky výprask nedostane, ta měla plné igelitky ráda. Bylo co jíst a nemusejí jít žebrat ani krást. „Hééj, Imro!“ křikla na bratra. „No?“ „Koukni se támhle a né, že si zase rozřízneš nohu jako minule!“ holí ukázala na svah hluboký dobrých deset metrů. „Proč? Tam sme byli včera.“ Imro se s respektem mračil do hloubky. „Seš slepej? Nevidíš, že tam ráno naváželi?“ „No jó…“ připustil bratr a neochotně zamířil ke svahu. Nová navážka vždy věstila něco čerstvého, něco opravdu šťavnatého, použitelného, možná i chutného. Nechala bratra, ať se pachtí po strmém svahu, a sama se vydala k hromadě obložené promočenými matracemi a plesnivými dekami. U brány zastavilo auto. Vrátný zkontroloval číslo, zapsal čas a pustil ho dál. Řidič zařadil nižší rychlost a pomalu vystoupal až na vrchol kopce.
„Héj! Ilonko, uhni! Kolik vás dneska je?“ zařval z okýnka dřív, než začal couvat. „Jenom já s bráchou.“ „Kde je?“ „Dole v díře.“ „Tak uhni, budu vysypávat!“ „Už du!“ Poodešla kousek stranou. Řidič zavřel okénko, zacouval a vysypal odpad z korby těsně vedle plesnivých matrací. Ještě jednou stáhl okénko a už mileji se dívky zeptal: „Máš něco?“ „Mám, ale nic moc.“ „Tak na, aby tě doma zase nezmlátili.“ Z okénka jí hodil igelitku s nedojedenou svačinou, kývl jí na pozdrav, rychle zavřel okno, neboť mu táhlo na holou hlavu, a vydal se dolů z kopce. Auto zmizelo a dívka osaměla. „Máš něco?“ zakřičel Imro z jámy. „Co ti to hodil?“ Ilonka otevřela igelitku a našla v ní poklad. Dvě máslem namazané housky se salámem, ani jedna nebyla nakousnutá, a konzervu neotevřených sardinek v olivovém oleji – ještě v záruce! Nevěděla, co je to záruka, co jsou olivy, a ani netušila, jak se z nich získává olej, ale rybičky už párkrát v životě jedla a moc jí chutnaly. Posledně byly v modré plechovce – ukradl ji v samoobsluze bratranec Jožko. Doma by mu z ní nic nezbylo, tak ji přinesl k nim. Plechovku otevřel otec sekyrkou, ale předtím sekeru opláchl v kýblu, protože dobře věděl, že takovou dobrotu tak snadno znova nedostanou, a nechtěl ji znehodnotit rzí. „Mám. Hodil mi housky se salámem a konzervu. A ty?“ Ilonka se prohrabávala řidičovou igelitkou a jen koutkem úst odpovídala bratrovi. Obsah igelitky ji fascinoval, upoutal ji mnohem víc než neposedný bratr dole na svahu. Na chvíli na něj i zapomněla dávat pozor. „Nic, jenom nohu.“ „Jakou nohu? Z kuřete? Je tam eště nějaký maso?“ „Né! Něco většího. Asi jako z Angely.“ „Z jaký Angely?“ „Ze sestřenice Angely z dolního konce.“
„Z vyzáblý?“ „Jo.“ „Hrabe ti?“ „Já nevim. Tak deš už sem – nebo co?“ „Vydrž! Nejdřív snad vyřídim tohle tady, né?“ „Ale je to noha jak z Angely, fakt! Nelžu, teď fakt né.“ „Jakou má barvu?“ „Jako Angelina. Anebo jako tvoje. Co se furt vyptáváš, poď už sem! Ilonóó!“ „Přestaň ječet! Jestli má podobnou barvu jako moje, tak je to umělotina. Sou to kusy z těch… tamtěch… figurek… sou to takový paneny, na který se navlíkaj šaty. Potom je vystavujou ve výkladech v obchodech s hadrama. Ve městě. Takovýhle zničený kusy občas vyhazujou, já sem tu už našla i hlavu, i umělý vlasy na hlavě, i ruku. Řikám, je to umělotina.“ Imro se sehnul a chytil figurínu za palec. „Ilonko, a ty figurky sou měkký?“ „Jak měkký?“ „No, tahle je měkká. Zkusil sem palec.“ „Imro, ty seš pako!“ Imro nebyl pako, Imro byl šikovný, vnímavý hoch. Znova se sehnul a zkusil to. „Je fakt měkká! Ilonko, figurky maj bejt měkký? A lezou po nich mouchy?“ „Jak to mám vědět? Jaký mouchy?“ „Normální, jaký máme v kuchyni. A maj figurky červený prsty?“ „Jak červený?“ „No, tahle má načerveno natřený paznehty.“ Ilona položila igelitky a špičatou hůl zabodla mezi ně, aby přesně vykolíkovala svůj zábor a aby každému, kdo by šel okolo, bylo jasné, že to tu má obsazené, tady rýžuje ona. Seběhla po svahu k bratrovi. „Ukaž!“ odstrčila ho. Všechny pytle kolem byly nacpané, vyboulené, plné věcí. Tenhle černý byl plochý, podlouhlý, splasklý – zkrátka úplně nanic. Nebylo v něm nic, žádné pořádné věci, jenom noha. Trčící chodidlo bylo skoro bílé a na první pohled umělé. „Ty seš vůl, Imro! Řikala sem ti, že je umělá.“ Imro ustoupil, aby jednu nechytil.
„Dej sem hůl!“ Podal jí nástroj a pozorně ji sledoval, zda se neožene. Neohnala se, tak už neustupoval. Hrotem odborně rozsekla vršek černého pytle, roztáhla okraje a obnažila druhý konec nohy. Zarazila se. Už viděla takové nohy a ruce a vždycky končily kloubem a drátem, jednou dokonce viděla, jak je skládali a jak je připevňovali k trupu, aby z toho byla celá figurína – tehdy natáčeli na kraji města film, filmaři takové figuríny oblékali do vojenských uniforem a potom do nich stříleli. Ale tahle neměla kloub ani drát, jen… Sehnula se, prstem se dotkla odřezaného okraje nohy. Ukazovák se jí zbarvil rudě. Opatrně přivoněla. „Imro…“ „No?“ „Deme vocaď!“ „Sem ti to řikal…“
2 Detektiv z oddělení vražd Richard Krauz byl přesvědčený, že už vrtají dlouho – že už museli narazit na ropu. Žádnou ropu nenašli. Přesvědčil se o tom, když mu dovolili vyplivnout do umyvadélka. Byla tam jen krev se slinami. Víc krve než slin. „Eště chvíli vydrž!“ To mu řekl jeho nejlepší kamarád ze třídy, kterému dal třikrát opsat písemku z matematiky. Oba dostali jedničku. Kamarád byl kvůli jedničce v sedmém nebi, Krauz byl teď kvůli čtyřce vlevo nahoře v očistci. „Co skučíš? Seš opíchanej, nemůže tě to bolet! Buď v pohodě,“ povzbuzoval ho doktor, když viděl jeho zmučený výraz. Praštění zubaři! Opravdu si myslí, že každý opíchaný musí být v pohodě? Asi ještě nebyli v Leopoldově pod společnými sprchami. „Heholí, hem hen ve shesu,“ Krauz se pokusil o strnulý úsměv. „Nebolí, sem jen ve stresu, rozumim,“ zopakoval zubař. Skutečně jen on rozuměl řeči svých opíchaných pacientů. „Tak poďme na to!“ Vrtačka nabrala obrátky a ostré skřípavé zvuky trhaly Krauzovi ušní bubínky další půlhodinu. Krauz vydržel v zubařském křesle čtyřicet osm minut. Věděl to přesně, neboť sadistický kamarád doktor namontoval na stěnu naproti křeslu hodiny s poloměrem alespoň dvacet centimetrů – aby si každý mohl odstopovat délku své křížové cesty. Na konci té Krauzovy byl mučedník rád, že služební pistoli nechal v kanceláři, jinak by kamarádovi ze základní školy velmi rád předvedl, jak svůj nástroj ovládá on.
„Přiď v pátek v jedenáct, doděláme to,“ propustil ho kamarád do domácího ošetřování. Krauz měl sto chutí vrazit mu jednu do zubů, ale u zubaře se mu takovýto akt agrese zdál nemístný, možná by stačil kopanec do rozkroku. Místo toho mu strčil stovku do kapsy za ochotu. Dal mu ji – chtěl si při tom alespoň zaskřípat zuby, copak to ale jde po čtyřiceti osmi minutách v zubařském křesle?
3 Tři měsíce před tím, než Ilonka našla poklad v igelitce a Krauzovi skoro navrtali oko skrz ústní dutinu, na konci léta, seděli tři muži na břehu Malého Dunaje a chytali ryby. Doktor před chvílí chytil kapříka, neměl ani míru, ale i tak ho rozkrájeli do kotlíku, přidali Tiborova candáta, koření, zeleninu, ještě pár přísad, a za chvíli už bublalo a vonělo halászlé jako z maďarské kuchařky. Vařil Tibor, nikdo neuměl uvařit takovou rybí pochoutku jako on. Kromě toho u ohně platila zásada, že guláš anebo polévku vždycky vařil jenom jeden. Léty odzkoušená zásada, nebo ať byl na akci libovolný počet pozvaných hostů, když měli upito, každý chtěl do kotlíku přihodit to svoje, zaručeně nejlepší, nejlepší tajnou ingredienci, až se to nakonec nedalo jíst. Když vařil jeden, nesl za celou večeři osobní zodpovědnost, a pokud se ho podařilo alespoň na začátku uchránit od pijatiky, najedli se všichni a celkem chutně. Tibor se osvědčil, nikdy nepil a vařil výborně. Volba padla logicky na něj a nikdo mu do kotlíku nekafral. Doktor mu podal klacek, aby prohrábl žhavé z dálky a nemusel chodit k ohni tak blízko jako před chvílí – aby ho neštípal dým v očích. „Köszi,“ poděkoval Tibi, přestal si utírat oči, vzal klacek a upravil oheň. Přihodil polínko, nadzvedl víčko, promíchal, přikryl kotlík, klacek opřel o pařez a hbitě si sedl na plátěnou rybářskou židličku. Všechno dělal rychle a hbitě. Odmalička. Rychle a hbitě se už narodil, matka ho vyprdla jako dobře naolejovanou sardinku, ani nevěděla jak – měl sotva dvě kila a museli ho dát do inkubátoru. Přežil, ale nikdy nedorostl v opravdu pořádného chlapa, navíc zůstal tintítko, samá ruka, samá noha,
šlachovitý hbitý mužíček. V pubertě se mu zaoblily boky, zeštíhlela lýtka a hlas přeskočil do fistule, ale všichni doufali, že z toho vyroste. Nevyrostl, a když se jednou máma vrátila z kostela o něco dřív a překvapila ho před zrcadlem ve své sukni, pochopila, že něco není v pořádku. Ale byl to její syn a nikomu, ani otci, ani bratrovi, ho neprozradila. Zolo, jeho bratr, rozvalený ve spacáku, si zapálil cigaretu, a než schoval krabičku, zavolal na bratra sedícího u ohně. „Tibi?“ „No?“ „Chytej!“ Hodil mu cigarety a vzápětí i zapalovač. Tibi se k němu ani neotočil, jen se trochu pootočil a šikovným máchnutím ruky chytil nejdřív balíček, a potom i zapalovač. „Díky.“ Zapálil si, a když vzdušnou čarou vracel bratrovi cigarety se zapalovačem, trefil dvakrát přesně to samé místo – Zolovu nastavenou dlaň – ani se nemusel ve spacáku pohnout. Zolo až potom cigarety schoval. Tibor byl křehule, sušinka, ale šlachovitá, šikovná a hbitá sušinka. Kolik mu příroda, anebo Pánbůh, ubrali na výšce – měl sotva sto šedesát pět centimetrů – a na váze – sotva převážil pytel cementu –, tolik mu přidali na šikovnosti a hbitosti. Ani hloupý nebyl, spíš vyčůraný. Bratr Zolo byl z jiného těsta. Matka se při porodu skoro zbláznila, kdyby byl první, už by druhé dítě určitě neměla, ale přišel až rok po Tiborovi, a když to měla za sebou, byla opravdu ráda, že oba přežili. Kus chlapa v peřince vyrostl v kus chlapa v gatích a v šestnácti ho otec poprvé vzal mezi lana, která znamenají svět. Se starším synem to udělat nemohl, zlomili by ho jednou ranou. Dvanáct lan, to byl svět jejich otce, a když se první syn nevydařil, chtěl mít borce alespoň z druhého. Opravdu boxovat dovolili Zolovi až po osmnácti, na to jsou předpisy, a šlo mu to opravdu dobře, vyhrál pár zápasů, doma si na stěně založil sbírku trofejí – i na vojnu se dostal do Dukly, ale po vojně to celé pohnojil. Tibor byl na mladším bratrovi závislý, fyzicky i duševně. Fyzicky proto, že když provedl kamarádům jakékoliv svinstvo, nikdo ho nemohl zbít – přišel mladší bratr a vymlátil klidně i půl třídy. Duševně proto, že…
Pojilo je zvláštní pouto. Zolo ho nikdy moc necítil, zato Tibor pořád. Dokonce se mu to snažil naznačit, ale Zolo se jen smál. Občas ho smích přešel, to tehdy, když mu starší bratr doma při večeři řekl, že dopoledne pocítil bolest v pravé noze. Zolo jen nechápavě kroutil hlavou. Opravdu, dopoledne spadl z motorky a odřel si půl stehna. Jindy mu Tibor řekl, že cítí bolest na srdci, že ho tam píchá. Zolo se mu přiznal, že v Komárně potkal nejkrásnější babu, jakou kdy viděl, ale nedokáže sehnat její číslo. Takových příhod měli spoustu, Tibor tušil, že jsou propojení, Zolo to bral na lehkou váhu a bratrovi se jen vysmíval. Když Zolo narukoval, Tibor se skoro zbláznil, odloučení prožíval velice těžko – dva roky bez bratra! Nepředstavitelné, ale přežil. Po návratu mu v místní hospodě vystrojil parádní oslavu na přivítanou. Všichni se ožrali a jeden z kamarádů udělal chybu – neuvědomil si, že Zolo už je z vojny doma a že si musí dávat pozor na ústa. Začal si z Tibora dělat legraci, proč prý má tak tenounký hlásek a proč má tak tenounké nožičky, a ať jim ukáže koule, jestli je doopravdy chlap a ne baba – a už to bylo! Zolo se ohnal a prudič se válel v krvi, potom začali demolovat stoly a židle, hospodský se synem se postavili na obranu majetku a hospodského syn dostal od Zola přímý úder na špičku brady. Zlomil mu čelist a krční obratel. Čelist sdrátovali, obratel ne – zůstal na vozíčku. Verdikt byl nekompromisní: čtyři roky natvrdo. Po dvou letech a nějakých měsících ho za dobré chování propustili. Boxovat už nemohl, svaz se postavil zásadně proti – rváči, kteří se neumějí ovládat a ze slušných lidí dělají invalidy, do řad sportovců nepatří. Máma lomila rukama, s otcem už si Zolo nikdy neporozuměl – jeho zklamání bylo příliš veliké. Tibor plakal asi nejvíc z celé rodiny a všechno si kladl za vinu. Chtěl si podřezat žíly, ale na poslední chvíli přišla do koupelny máma a profackovala ho. Zolovi to bylo jedno, v base si našel nového kamaráda. Doktor nikdy nevychodil vysokou školu a už vůbec ne medicínu, ale když se setkal s problémem, úvahu vždy začínal oblíbenou větou: „Z hlediska globálního aspektu po zvážení všech relevantních a postgraduálních interpunkcí
je v hlavnĂm ohnisku zornĂŠho pole generĂĄlnÄ› interferenÄ?nĂ pĹ™edpoklad, Ĺže toto bychom mohli vyĹ™eĹĄit asi taktoâ€Śâ€œ A nĂĄsledoval nĂĄvrh provĂĄzenĂ˝ dlouhĂ˝m prohrabĂĄvĂĄnĂm nakrĂĄtko ostĹ™ĂhanĂ˝ch Ä?ernĂ˝ch kuÄ?eravĂ˝ch vlasĹŻ. KaĹždĂŠmu bylo jasnĂŠ, Ĺže v base se takhle mĹŻĹže vyjadĹ™ovat jedinÄ› doktor, a tak mu zĹŻstala pĹ™ezdĂvka, na kterou byl nĂĄleĹžitÄ› hrdĂ˝. KdyĹž mu zĹŻstala, Zolo jeĹĄtÄ› nesedÄ›l, jeĹĄtÄ› boxoval, potkali se, aĹž kdyĹž si doktor kroutil tĹ™etĂ trest a Zolo se dostal k nÄ›mu na cimru jako prvotrestanec. Doktor se vyuÄ?il u otce ve vĂ˝hni na kovĂĄĹ™e, jeho otec byl cikĂĄnskĂ˝ kovĂĄĹ™ vyhlĂĄĹĄenĂ˝ po celĂŠ DolnĂ zemi, syn ĹĄel v jeho ĹĄlĂŠpÄ›jĂch a rodina na nÄ›j byla hrdĂĄ. AĹž dokud je syn nepĹ™ekvapil. Se Ĺželezem mu to ĹĄlo jedna bĂĄseĹˆ – kdyĹž ukoval nĹŻĹž, byl to umÄ›leckĂ˝ pĹ™edmÄ›t. NoĹže mÄ›l opravdu v oblibÄ›, dokĂĄzal si s nimi pohrĂĄt a dobĹ™e se prodĂĄvaly. Ale i zĂĄmky jsou ze Ĺželeza. NejdĹ™Ăv se je nauÄ?il kovat na domovnĂ a zahradnĂ brĂĄny, potom se je nauÄ?il rozebĂrat a sklĂĄdat a nakonec otevĂrat i bez klĂÄ?e. K Ĺželezu mÄ›l vĹždycky vĹ™elĂ˝ vztah – kdyĹž ho poprvĂŠ chytili, mÄ›l za sebou sĂŠrii dvaceti otevĹ™enĂ˝ch zĂĄmkĹŻ. BohuĹžel bytovĂ˝ch a v kĹŻlnÄ› na zahradÄ› za domem naĹĄli policajti zakopanĂ˝ hotovĂ˝ poklad. Ani slavnĂ˝ pirĂĄt Modrovous nenaloupil tolik zlata jako Doktor a jeho parta. Rodina ho vykopla a Doktor pokraÄ?oval v krasojĂzdÄ› se stĹ™ĂdavĂ˝mi ĂşspÄ›chy a neĂşspÄ›chy. Ty poslednĂ byly tĹ™i. PĹ™i tĹ™etĂm se seznĂĄmil se Zolem. Zolo pĹ™iĹĄel do basy jako prvotrestanec, jako basistickĂ˝ panic, a za to, Ĺže tak z basy i odchĂĄzel, mohl dÄ›kovat svĂ˝m bicepsĹŻm a Doktorovi. PĹ™i prvnĂm pokusu o znĂĄsilnÄ›nĂ mu pomohl, a kdyĹž zjistili, Ĺže bydlĂ dvÄ› vesnice od sebe, stali se z nich přåtelĂŠ. Mezi jednotlivĂ˝mi pobyty v nĂĄpravnÄ›-vĂ˝chovnĂ˝ch Ăşstavech Doktor Ĺžral. Tvrdil, Ĺže na vinÄ› jsou svinÄ› komunisti, protoĹže ho chytili jako prvnĂ, zpĹŻsobili mu trauma na celĂ˝ Ĺživot a lĂŠÄ?Ă se z nÄ›j jĂdlem. Stala se z nÄ›j mrĹˆavĂĄ tukovĂĄ kuliÄ?ka. Tuk v podpaŞà mu odtlaÄ?oval ruce od tÄ›la a tuk na stehnech mu roztahoval nohy, takĹže vypadal jako pavouk – tento dojem umocĹˆovalo tÄ›lo bez krku – Ä?ernĂĄ kuÄ?eravĂĄ hlava mu vyrĹŻstala pĹ™Ămo mezi rameny. „Tibiâ€Śâ€œ
„No?“ „Koukni nahoru i dolů,“ navrhl Doktor a bradou ukázal proti proudu i po proudu řeky. Tibi přikývl a bez reptání křepce odběhl. Doktor se zavrtěl v křesle, oharek přesně mířeným obloukem hodil do ohně. Seděl v opravdovém čalouněném křesle s dřevěnými opěrkami – našli ho vyhozené na kraji polní cesty. Doktorovi se zdálo celkem zachovalé, co na tom, že bylo zaprášené, a převezl si ho na oblíbené loviště. Vydrželo tu celé jaro i léto a nikdo jim ho neukradl, takže si užíval rybolov z pohodlí obývákového křesla. Byl rád, neboť vzhledem k jeho hmotnosti mu poloha vleže v nepohodlném spacáku nevyhovovala a věčně brblal. Všichni děkovali osudu za křeslo, protože když Doktora něco tlačilo a škrtilo, nebyla s ním rozumná řeč. Zolo zpozorněl. Když Doktor poslal Tibiho na průzkum, asi se konečně rozhodl. Byl rád, že se konečně rozhodl, už na to netrpělivě čekal. Tři vesnické rybáře v těchto horkých dnech končícího léta spojoval nejen rybolov, měli i jiné společné záliby. Jednu z nich se asi Doktor právě pokusí oživit, dát jí reálné obrysy – a Zolo byl zvědavý, na co přišel. Zavrtěl se ve spacáku, smradlavý propocený polštář si natřásl do výšky, aby lépe viděl. Tibor se vrátil a jako blesk si sedl na svoje místo k ohni. Doktor ho sledoval s neskrývaným zájmem, s tak neskrývaným, že už o něm měl se Zolem vážnou debatu. Zolo viděl na vlastní oči, co Doktor prováděl s takovými neduživými spoluvězni, jako byl jeho bratr, a po jedné návštěvě hospody si ho vzal stranou. „Doktore, přestaň s tim očumováním Tibiho! Tibiho ne!“ „Dobře, proboha, jeho ne, ale aspoň mi řekni – je teplej nebo ne?“ „Není! Je troch jinej, podměrečnej, ale teplej není!“ „Tak dobře, není, tim je řečený všechno.“ Doktor rezignoval, protože v base viděl, co dokážou Zolovy bicepsy. Aby se nedostal se Zolem do zbytečného konfliktu ani dnes na rybolovu, neuváženě chlípný pohled zahrál do autu slovy: „Tobě se to lítá sem a tam, Tibi! S těma kilama se ti ani nedivim, jen ti závidim. Já se s timhle,“ pohladil si obrovský pupek, „už sotva valim.“
Zolo se přestal mračit a Doktor se na odlehčení situace jenom usmál. „Dolů po proudu je to čistý, nahoře sou dva asi padesát metrů od nás, ale maj puštěnej tranzistorák,“ referoval Tibi. Doktor spokojeně pokýval hlavou, chvíli to vypadalo, jako by se po opáleném sněhulákovi měla skutálet horní koule ze spodní. „Nehoří ti to,“ ukázal na kotlík. Tibor hbitě vyskočil, velkou vařečkou zdvihl pokličku, zamíchal, nabral, pofoukal, ochutnal, dosolil, dosypal červenou papriku, vrátil pokličku a sedl si na rybářskou stoličku. Udělal to rychleji, než si Doktor stihl odříhnout. Tibor byl připravený, zvědavě se zadíval na Doktora a už ani necekl. Zolo jakbysmet. „No, podívejte se,“ začal Doktor váhavě, „z hlediska globálního aspektu po zvážení všech relevantních a postgraduálních interpunkcí je v hlavním ohnisku zorného pole generálně interferenční předpoklad, že náš problém bychom mohli vyřešit asi takhle…“ Na chvíli se odmlčel a prohraboval si nakrátko ostříhané černé kučeravé vlasy. „Seru na vás, podle mě je to blbost.“ Tibor se ani nehnul, Zolo skoro vyskočil ze spacáku. „Ale dyť sme ti ten plán vysvětlili do nejmenších podrobností, tak v čem je problém!?“ „V první řadě přestaň řvát, jasný?“ „Promiň,“ uvědomil si Zolo a sklapnul. „V druhý řadě…“ zaváhal, „řeknu vám něco k vašemu takzvanýmu plánu. Tak, jak ste to naplánovali, je to blbost. To se nemůže povíst,“ šeptal Doktor. „Doktore, neřikej mi, že to nejde. Máme to perfektně promyšlený,“ snažil se bratrovi pomoct Tibor. „Tibi, já ti neřikám, že to nejde, ale tak, jak ste to se Zolem naplánovali, je to blbost.“ Tibi rozpačitě koukl na Zola, čekal od bratra podporu. S Doktorem mohl pohnout jedině on. „Doktore, zvážil si všechny argumenty pro i proti?“ „Zolo, já neřikám, že bych do toho nešel, ale ne podle vás. Uznej sám, že je potřeba to promyslet do nejmenšího detailu.“ „Uznávám.“
„To, že to tam Tibi zná, eště nic neznamená.“ „Něco jo, Doktore.“ „Dobře, něco jo, ale promyslet to musíme do nejmenších podrobností.“ „To uznávám.“ „Tak, jak ste akci navrhli vy dva, to nepude.“ „Mysleli sme, že jo.“ „Nepude, pač zlomovym bodem vašeho plánu je ten starej. Jestli nepovolí, budeme ho muset mučit, jestli nám bude chybět čas, tak těžce mučit, a jestli to posere a vydrží, tak ho musíme zabít, páč nás zná. Aspoň Tibora určitě. Ste si toho vědomý?“ Zolo si odkašlal, takhle otevřeně s ním o akci ještě nikdo nemluvil. Ale ještě nikdy nešlo v akci o tolik peněz. Otevřenost byla na místě. „Zabít?“ zamumlal. „S tim ste asi nepočítali, co? Když ho necháme žít a něco se časem posere, bude z něj korunní svědek, kterej nám zlomí vaz a pošle nás do basy na dvacet let. Na konci akce se ho budeme muset zbavit, ať se vám to líbí, nebo ne, ale s tim bych si na vašem místě těžkou hlavu nedělal, toho si vezmu na starost já.“ Aspoň něco, Zolovi se viditelně ulevilo. Rozbít někomu hubu, zlomit čelist nebo ruku, popřípadě rozkopat koule – sem s ním, s tím neměl problém, ale zabít… „Budeme potřebovat víc lidí?“ „Ne, Zolo, zvládneme to i ve třech, ale to pak musí dovnitř i Tibi, a tim se zvyšuje riziko, že ho poznaj. Jinak musíme vzít víc lidí a dělit se. To asi nechce nikdo. Takže se to celý musí přeplánovat, a když si každej splní svojí funkci, povede se to. Já sem vám chtěl jenom vysvětlit, že tak, jak si to představujete vy, se to udělat nedá. Věci nejdou tak hladce, jak je ukazujou v televizi.“ „Dobře, přesně takhle sem si to představoval – že nám poradíš. Proto sme oslovili tebe. Ne nadarmo ti řikaj Doktor.“ „Vyřešme zásadní otázku, abychom věděli, jestli má vůbec smysl mluvit dál. Pokud trváte na svým plánu, dáme si halászlé, vypijeme, co máme, a zejtřek prospíme, protože já s vámi do toho nejdu. Pokud ste ochotný změnit plán, vzít mě do party a poslouchat moje rady, tak si dáme halászlé,
vypijeme jen dvě flašky, vyspíme se – a zejtra odpoledne ve dvě u mě. Začneme podle novýho plánu.“ Zolo koukl na bratra. Tibor přikývl. I Zolo přikývl. Neváhali ani chvíli. Konečně našli někoho, kdo byl ochotný a hlavně schopný pomoct jim s akcí, se kterou se v duchu mordovali už víc než půl roku. Všechno vymyslel a naplánoval Tibor, ten měl k tomu nejblíž, ale ať svůj plán obraceli horem dolem, ze strany na stranu, stále jim chyběl faktor profesionality, a tudíž i jistota, že celá věc se podaří a místo do lochu poputují do finančního ráje. Konečně se zablýsklo na lepší časy. „Deme do toho s tebou,“ rozhodl Zolo za oba. Doktor si spokojeně prohrábl krátké kučeravé vlasy. „A… o čem tu celou dobu meleme?“ zeptal se a zvedl sklenici. „Já jen, abych věděl, jestli se mi to vyplatí…“ „Zhruba dva melouny,“ zamumlal mimochodem Tibor. „Ale bejvá i víc,“ dodal ledabyle a dál prohrabával žhavé uhlíky. Doktor se usmál. S napitím počkal, trochu se mu sevřelo hrdlo. „Za to se ti vyplatí i umřít! Na nás, chlapci moji milí!“ zahulákal rozradostněný Zolo. Napili se. „I zabít…“ dodal tiše Doktor.
4 „Tu nohu našly dvě děcka, cikáňata. Brácha se sestrou. Iloně je deset, Imrovi osum,“ referoval Kuky. „Co dělaly na skládce? To si nemůžou hrát někde jinde?“ zajímal se Váňa a na chleba namazaný domácí játrovou paštikou si nakládal už třetí vrstvu pařížského salátu. „Hledaly jídlo, jako dycky.“ „Proboha, na skládce!?“ zarazil se Váňa a lžíce plná pařížáku mu zamrzla ve vzduchu. Provinile se zadíval na vrchovatě naložený chleba, potom na lžíci a zbytek z ní oklepal zpátky do kelímku – asi záchvat solidarity. „Chudáčci děti vyhladovělý,“ projevil lítost a s chutí se zakousl. „Keszeghovi. Jejich matka má diagnostikovanou idiocii, otec je na tom jen o pár bodů líp. V létě dělá sezónní práce na poli anebo na stavbách u míchačky. V zimě žebraj anebo kradou, přesněji, dopoledne jedno, odpoledne druhý. Většinou hladověj, a tak vyháněj dvě nejstarší děti, aby něco přinesly ze skládky. Eště maj doma tři menší. Bydlej v chatrči u městský skládky. Ani vystěhovat z domu je místní úřad nemůže, protože to neni dům, jen taková bouda bez základů, bez vodovodu, bez elektřiny… bez všeho. I na družstvu v kravíně by měli víc pohodlí,“ referoval Kuky. „To je v prdeli, pět dětí, a živobytí žádný. Skládka jako supermarket. Kde je tu kousek zodpovědnosti?! Kam ty rodiče dali rozum?“ „Jakej? Dyť ho nikdy neměli.“ „Odkud to všechno o nich víš?“ zajímal se Váňa mezi dvěma ukousnutími. „Zatimco si byl v bufetu, volal sem na místní oddělení, všichni je hodně dobře znaj. Za drobný krádeže v obchodech starou předvedou každej tejden aspoň jednou, ale nikdo s ní
nedokáže zjednat pořádek – sou to jen drobný krádeže za pár korun a dávat jí pokuty je zbytečný, stejně by je nezaplatila. Krom toho se nad ní dycky někdo smiluje.“ „Jak smiluje?“ „Normálně, Váňo. Kluk, co sem s nim telefonoval, mi řek, že mu jí jednou předvedli na stálou službu s třema rohlíkama a bůčkovou paštikou, tak na ní aspoň houknul, což mělo asi takovej výchovnej účinek, jako když dáš slonovi kopačku do kolene – dal jí deset korun, aby něco koupila dětem, a vyhodil jí ven. Takhle se nad ní občas slitujou.“ „No, a vona si koupila litr čůča a poslala pro změnu krást děcka.“ „Ty si tam byl taky, Váňo?“ „Ty mě taky neser, Kuky! Dělaj to tak vždycky!“ Chlapi v kanceláři sto čtyřicet jedna chápavě pokývali hlavami. Občas měli možnost seznámit se s cikánskou otázkou takříkajíc z očí do očí, tváří v tvář, a doporučili by to i těm nadutým velkohubým politikům, co řeší věci z Hradu na kopci, z bezpečí kanceláře, na dálku, přes média. Kdo chce řešit cikánskou otázku, měl by sestoupit z výšin fantasmagorie a nejméně týden s nimi žít v realitě, alespoň v sousedství, změnil by názor. „Hrozný, jak některý z nich žijou,“ konstatoval Burger a obrátil stránku v novinách. „Právě tu píšou, že na řešení romské otázky, teď tomu tak řikaj, zřídili novou komisi a přizvali i zahraniční konzultanty… Počkejte… čtu… jeden je prej až z Japonska.“ „Sou to akorát volové! Kterej Japonec aspoň jednou v životě viděl zblízka opravdovýho cikána?“ rozhořčil se Kuky. „Ale fakt zblízka!“ „Aspoň tak zblízka, aby ho okrad,“ přitakal mu Váňa. „To je blbost, Japonci přece nekradou,“ oponoval mu Kuky. „Né von jeho, ale von jeho,“ vysvětlil mu Váňa. „Aha,“ pochopil Kuky. „Ať je to, jak chce, něco by se s tim fakt mělo dělat,“ zabručel Hanzel a vyleštěnou hlaveň třicet osmičky nasměroval do okna. Přivřel oko, nasadil přehnaně pokřivenou grimasu a zkontroloval výsledek svého půlhodinového snažení. Leskla se jak ruské medaile a Hanzel se spokojeně
usmál. „Fakt už by měl někdo začít. Ta cikánská otázka začíná bejt čim dál naléhavější.“ „Oto, cikánská otázka se řešit nedá, protože to není otázka. Za slovem cikán totiž není otazník, ale vykřičník,“ zafilozofoval si Chosé, rozvalený v rohu v křesle, a přehodil si nohy, aby zahnal mravenčení. Další přihrávky na smeč se nedočkal – rozletěly se dveře a dovnitř vpadl šéf. Očima přelétl přítomné a s uspokojením konstatoval: „Všichni… chválabohu.“ Zavřel za sebou a chvíli bezradně civěl do papírů. Dva vrchní mu sklouzly, ale zachytil je dřív, než spadly na zem. „Kur… do…“ nadával a balancoval se spisem. Radši si sedl na volné Chosého místo a papíry si rozložil na jeho stůl. „Víte, v jakym srabu sme po víkendu, ne?“ tázavě vzhlédl od papírů. Všichni přikývli. Chosé se narovnal v křesle, aby nevypadal, že spí a na všechno kašle, anebo, ještě hůř, že nechápe naléhavost nastalé situace. „V sobotu dopoledne sme měli tu nohu na skládce, v noci ze soboty na neděli rozstříleli číšníka U Červenýho raka a v neděli v noci přizabili šestnáctiletou holku v loděnici. Právě mi potvrdili, že byla znásilněná brutálním způsobem, pachatel použil nějakej tvrdej, nepřiměřeně tlustej nástroj. Nejen dole, ale i nahoře, zátylek má na kaši, ale už je po operaci a eště chrčí, jestli přežije, bude to s ní eště dřina.“ „Takže tři nový činy za poslední dva dny,“ konstatoval smutně Burger. „Tři nový a pánové ze sto čtyřicet jedničky si užívali víkend!“ „No počkej, Šaňo, tohle není fér!“ bránil dobré jméno kanceláře Burger. „V pátek sme ti hlásili, kde budeme, a ty si souhlasil! Váňa ti nahlásil, že jede ke švagrovi na zabijačku, Kuky byl na karatistickejch závodech, já sem byl s manželkou v Tatrách, Oto jel zkontrolovat rodiče na vesnici, Chosé…“ „Dobře, dobře,“ zvedl ruku šéf, aby ztlumil příval Burgerových slov, avšak marně. „… byl, víš kde, takže si věděl, kde sme, a v pátek si souhlasil a pustils nás! Sám si řek, že jednou za čas si i my zasloužíme celej víkend volnej a v dosahu byla vedlejší kancelář čtyřicet dvojka.“
„Já vim, ale…“ „Takže nám nic nevyčítej…“ „Nevyčítám! Edo, přestaň už! Nevyčítám, tak sem to nemyslel. Vim, že i vy máte právo na jeden volnej víkend a rodinnej život, tak už přestaň. Já jen…“ zaváhal, „že nikdo nemoh’ v pátek tušit, co se stane za dva dny, to je všechno. A sto čtyřicet dvojka si to parádně vodsrala, byli v haptáku imrvére celou sobotu i neděli.“ „Měli dosah, tak co? Nám už se to taky stalo,“ brblal už mírněji Burger. „Já vim, stalo, ale o to tu teď nejde. Nebudeme se teď prsit, kdo odpracoval víc víkendů, na to fakt nemám náladu. Vlastně sem vám přišel říct, že ředitel svolal mimořádnou poradu už na sedmou, takže sem zrušil pondělní ranní nástup do práce a nechal sem vás v kancelářích. Radši si vás takhle jednotlivě oběhnu a rozdám úkoly,“ přehraboval se v papírech na stole a z hromady oddělil vrchní část. „Tu nohu ze soboty dostanete vy, vaše kancelář. Já vim,“ zvýšil hlas dřív, než začali protestovat, „vim, že toho máte až nad hlavu.“ „My máme eště toho podřezanýho buzeranta,“ spěchal Váňa i za Kukyho. „A my sme eště neskončili s tim výbuchem granátu,“ spěchal Burger i za Otu. „Já vim, ale každej něco má,“ skočil šéf Chosému do nádechu, neboť dobře věděl, že i jeho argumentace by vycházela z reálných faktů a z neutěšené situace na oddělení. „Tenhle rok se to na nás sype ze všech stran. Je teprve začátek listopadu, a už máme skóre dvacet osum – sedumnáct, takže jedenáct neobjasněnejch případů, a Vánoce v nedohlednu! Vim to moc dobře, ale nemám to komu dát. Na místě nálezu nohy byla Petra s Filipem. Tohle,“ ťukl do hromádky papírů a posunul ji blíž, „je všechno, co za víkend shromáždili, ale nemůžu jí na tom nechat dělat. Jestli se ta holka z loděnice probere, bude muset dělat s ní, chlapa na její výslech poslat nemůžu, víte sami, jak znásilněný těsně po činu reagujou na přítomnost muže. Bude to její případ a nohu dám vám. Petra je v práci, kdybyste něco potřebovali vysvětlit, určitě vám ráda pomůže.“ „Do prdele,“ poděkoval Hanzel za nadílku.
„Oto, jak bys to rozdělil ty?“ „Já nic, šéfe, já jen, že se to na nás nějak hrne.“ „Hrne, Oto, hrne, jak z rozpáranýho pytle. No nic, nastudujte si spis, co potřebujete, zkonzultujte s Petrou a Filipem a začněte něco dělat. Každá objasněná vražda by nám v tomhle období pomohla. Musíme vrchnosti nějak zalepit oči – aspoň jednou objasněnou vraždou, jinak se na nás vyzuřej. Věřim vám, přátelé!“ Šéf si je jednoho po druhém přeměřil, zda jeho mobilizační řeči nalezly alespoň nějaký ohlas, ale nenalezly. Nikdo nic neřekl, nikdo se ani nepohnul, jenom naštvaně civěli před sebe. Dobře věděli, že Šaňo improvizuje a dělá, co může, ale nadšení projevit nedokázali – s obavami tušili, co je v nejbližší době čeká. Jak tak šéf slídil po kanceláři, najednou si všiml prázdné židle po pravici. „Nejsme všichni, kde je… kde je Krauz?“ překvapil sám sebe. „Je u zub…“ Vtom se rozletěly dveře a adept na zápis do Guinnessovy knihy rekordů v oblasti hlubinných vrtů se vpotácel do kanceláře. Bez pozdravu udělal vlevo v bok, předklonil se, oběma rukama se opřel o umyvadlo a čekal. Všichni čekali. Ozvalo se dunivé uéééé, ale vyšly jen plyny, potom druhý nával, ale už šťavnatější – Krauzova záda se prohnula jako luk a začal zvracet. Zvracel jenom krev a sliny, nic jiného z něho ani nemohlo vytéct, neboť od soboty nic nejedl. Vydržel ještě třetí i čtvrtý nával, ale to už z něho jen odkapávaly zbytky slin. Opláchl se ledovou vodou, utřel se a narovnal. V zrcadle zkontroloval zevnějšek a znechuceně zakroutil hlavou. „Fau,“ pozdravil šéfa, když se ohlédl a spatřil ho za Chosého stolem. Chtěl říct čau, ale polovina tváře ochrnutá injekcí mu to nedovolila. „A do prdele,“ pozdravil šéf mordparty. „Co ti je?“ Mimořádně pozorně si prohlédl napuchající tvář. „Trhali ti?“ „Né,“ Krauz si namáhavě sedl za stůl, jako by dnes ráno stihl i rektoskopii. „Jen mi tahali nerv ze zubu.“
„Potěť PĂĄnbĹŻh!“ „DejĹžto PĂĄnbĹŻh.“ „DeĹĄ domĹŻ?“ „NĂŠ, sem v pohodÄ›.“ „To vidim,“ pochybovaÄ?nÄ› souhlasil ĹĄĂŠf. „Kdy ti dali injekci?“ „V pĹŻl osmĂ˝.“ „Je devÄ›t. Za pĹŻl hodiny pĹ™estane ĂşÄ?inkovat a posereĹĄ se bolestĂ. Mazej domĹŻ, lehni si, aby si nechyt prĹŻvan, protoĹže jestli dostaneĹĄ zĂĄnÄ›t okostice, neuvidĂme tÄ› dva tejdny. RadĹĄi to běŞ dneska vyleĹžet.“ „Zkusim vydrĹžet, dokud to pude, pak uvidim. V Ä?ekĂĄrnÄ› sem se potkal s kolegou z operaÄ?nĂho stĹ™ediska, uĹž mi Ĺ™ikal, co se dÄ›lo pĹ™es vĂkend.“ „TĹ™i novĂ˝ vraĹždy,“ vzdychl Mayor. „ČtyĹ™i, chlapci,“ Krauz smutnÄ› svÄ›sil ramena. Mayor se narovnal na Ĺžidli, prvnĂ tĹ™i vteĹ™iny se o nÄ›j pokouĹĄel infarkt. „Čty‌ Ĺ™i?“ zastĂŠnal. „No. JĂĄ sem na odchodu zabil zubaĹ™eâ€Śâ€œ pĹ™iznal se Krauz. „Debile!“ Mayor padl na opÄ›radlo. „No prosim!“ zajĂĄsal Kuky a plĂĄcl se po stehnech. „PrvnĂ ĂşspÄ›ch naĹĄĂ mravenÄ?Ă prĂĄce uĹž se dostavil. ZavĹ™eme Krauze, aĹž zÄ?ernĂĄ, dyĹĽ se prĂĄvÄ› pĹ™iznal, ne? Budeme slavnĂ˝ a od Ĺ™editele moĹžnĂĄ dostanem i odmÄ›ny!“ Burger jen nechĂĄpavÄ› zavrtÄ›l hlavou – chvĂli Krauzovi opravdu věřil. „Na tohle dneska fakt nemĂĄm nervy,“ vzdychl unavenÄ› ĹĄĂŠf. „PrĂĄci mĂĄte,“ shrnul spisy ze stolu a vydal se ke dveĹ™Ăm, „teÄ? uĹž jen, aby se vĂĄm zadaĹ™ilo. SpolĂŠhĂĄm na vĂĄs. PrĹŻběŞnÄ› mÄ› informujte.“ OdeĹĄel potěťit osazenstvo sousednĂ kancelĂĄĹ™e. Spis s useknutou nohou zĹŻstal leĹžet na stole, pĹ™esnÄ›ji, neutrĂĄlnÄ› na tĹ™ech stolech najednou – zÄ?ĂĄsti na ChosĂŠho, zÄ?ĂĄsti na KrauzovÄ› a jednĂm rĹŻĹžkem i na BurgerovÄ›. Burger se naklonil a cvrnknul, aby ho odsunul na KrauzĹŻv. KdyĹž se opĂral a otevĂral si noviny, mÄ›l pĹ™ĂjemnĂ˝ pocit dobĹ™e odvedenĂŠ prĂĄce, dokonce se usmĂval pod fousy. „Edo, proÄ?â€Śâ€œ ohradil se Krauz, ale nedomluvil. Znovu se otevĹ™ely dveĹ™e a veĹĄla Petra.
„Je u nás šéf. Poslal mě, abych vám něco řekla o tý noze.“ „O jaký noze?“ mračil se Váňa. „O tý…“ „My o žádný noze nic nevíme,“ spěchal parťákovi na pomoc Kuky. „O noze ze smeť…“ „A ani nechceme vědět,“ přidal se Hanzel. „Kluci…“ zaprosila Petra a nechápavě vykulila oči. „Asi sis spletla dveře, holčičko,“ nepomohl jí ani Burger. Petře bylo skoro do pláče – unavená, nevyspalá po pracovním víkendu, vynervovaná, a teď navíc tohle, takové přivítání. Co může dělat, svině vraždařské jsou už prostě takové. Krauz si vyndal kapesník, poskládal z něj malý improvizovaný polštářek a přiložil si ho na tvář. Na první pohled jí bylo jasné, že i jemu je všechno jedno. Poslední záchranu hledala u Chosého. Posunul se v křesle a udělal jí místo. Ráda přijala a sedla si do vedlejšího. „Konečně aspoň jedna spřízněná duše. To jen dělaj fóry, nebo…“ „Já tim nechtěl nic říct, zlatíčko,“ ohradil se Chosé. „A už vůbec ne, že bych se toho ujal zrovna já!“ „Stejně ti děkuju za vlídný slovo, Chosé.“ „Nemáš zač.“ „Taky jich pár mám.“ „Kafe dneska nepodáváme, vodka došla, pivo sme eště nekoupili a voda je kalná, takže to zkus jen tak na sucho, děvenko,“ vyzval ji Burger zpoza novin. „Našly jí dvě děcka…“ „To už víme,“ skočil jí do řeči Kuky. „Volal sem na místní oddělení policie, už mě informovali. Leccos sme se dozvěděli i o rodině Keszeghových.“ „A co nevíte?“ „Kdo to bude dělat.“ „No… já…“ koktala, neboť si myslela, že o všem už rozhodl šéf a ona je má pouze informovat, jak to vypadalo na místě činu, přesněji, na místě nálezu. Na to, že by ona měla rozhodovat, komu bude případ patřit, ani nepomyslela. „Už jí netrapte,“ slitoval se nad ní Burger. „Je to naše, to víme, už tu byl Šaňo a rozhod. My se o to nějak podělíme,
neboj se, ty nám radši řekni, Petruško, co ste zjistili v sobotu na smeťáku.“ „Ty dvě děcka tam choděj skoro každej den,“ rozjela se Petra a přišlo jí velice líto, že dnes kávu nepodávají, protože i když jich přes víkend vypila tolik, že je ani nepočítala, jednu by si s klukama od vedle dala opravdu s chutí. „Hledaj v odpadcích jídlo a občas něco do sběru. Smetiště je oválný jako fotbalovej stadión, protažený ve směru sever – jih. Našli jí na severní straně, tam se teď naváží. Noha byla v černym igelitovym pytli na odpadky, nic jinýho v pytli nebylo. Soudní lékař na místě nebyl, byl přítomen jen doktor ze záchranky, vyplnil papíry, doporučil soudní pitvu a bylo. Všechno sme nafotili, pytel šel k nám na expertízu a noha na soudní, prej máme zavolat a dohodnout se s někym na pitvě, teda na prohlídce zbytků těla, nebo jak tomu teď říkaj. To je asi všechno.“ „Co ste udělali na místě nálezu? Prohlídli ste i zbylý pytle?“ začal pracovat Burger, i když ho to vůbec netěšilo. Odložil noviny a zapálil si novou cigaretu. Všiml si, že stará mu ještě hoří v popelníku, típl ji. „Ne, Edo, nešlo to. Byli sme tam jenom s Filipem a z místního oddělení dva v uniformě. Z okresu potom přijel šéf násilný a dva detektivové, ale to už sme končili. Stejně by se to nedalo prohlídnout. Umíte si představit tisíc igelitovejch pytlů všech možnejch barev a velikostí na jednom svahu? Byla by na to potřeba armáda a nejmíň dva tejdny.“ „Vyslechli ste ty děcka?“ „Ne, byly vystrašený a řvaly. Ten mrňavej usmrkanej kluk nám dokonce zdrhnul. Kluci z okresu slíbili pomoc – předvedou je, kdy budem chtít.“ „Vyslechli ste i popeláře?“ „Ne, byla sobota a v poledne končili. Prej to byly v sobotu jen výjimečný jízdy, vedoucí se nám i snažil něco vysvětlit, ale je to komplikovaný. Přečtete si to v záznamu z místa nálezu.“ „Zjistili ste okruh svědků?“ „Ne, Edo, tam nikdo jinej nechodí.“ „Sakra, takže svědky nemáme, popeláři nejsou vyslechnutý, oznamovatelé nejsou vyslechnutý, stopy nezajištěný…“ „Edo, dělali sme, co se dalo,“ snažila se ospravedlnit Petra. „Takže můžeme začít od začátku.“
„Můžete,“ souhlasila Petra, a protože pochopila a hlavně vycítila, že atmosféra houstne, raději se odporoučela. „Tak… já už teda pudu. Všechno máte napsaný v hlášení. Kdyby něco, sem vedle… dokud se ta holčina neprobere.“ Odešla. Všichni byli naštvaní, ale všichni dobře věděli, že Petra za to nemůže. Burger se zadíval na odsunutý spis. Vlastně jen na pár papírů v tvrdých deskách – co by tam asi tak za dva dny mohlo být světoborného? Zadíval se a chvíli jenom civěl. „Noha…“ povzdechl si. „Obyčejná noha,“ přitakal po chvíli Hanzel. „Nic víc, jen jedna noha,“ souhlasil Váňa a znovu si ukousl. „Možná ani nestojí za námahu,“ nadhodil Kuky, když se hodnou chvíli nikdo k ničemu neměl. „Možná to celý nestojí za námahu,“ souhlasil Chosé. „Možná ani nikomu nechybí a my se tu trápíme,“ pokračoval Burger a odevzdal štafetu. „Možná si ten debil ani nevšim, že jí nemá.“ „Možná si teď sedí pěkně v teplíčku někde na úřadě a ani mu nechybí.“ „A od nás chtěj, abychom se honili.“ „Hlásil vůbec někdo ztrátu nohy?“ „Určitě ne, Chosé, to bychom věděli.“ „Tak když nikomu nechybí, poďme se na to taky vysrat.“ „Možná je to nějaká ukopnutá noha našeho fotbalovýho reprezentanta.“ „A ani neví, že si jí ukop, a dál hraje za repre.“ „Ani bych se nedivil, dyť by si toho nevšim ani reprezentační trenér a klidně by ho postavil.“ „Dyť je taky stavěj, všichni sou tam takový jednonohý a klidně hrajou dál.“ „Hrajou, a výsledky tomu odpovídaj.“ „Tak napíšeme hlášení, že noha patří do reprezentace a komu chybí, ať se do zítřejšího poledne přihlásí na naší lince, a je to. Můžeme to posunout i do médií, budou mít radost.“ Kukyho nápad se všem zamlouval. Na chvíli ztichli a soustrastně se zahleděli na spis na rozhraní tří stolů. Jako prvnímu přestalo hrabat Krauzovi, neboť injekce už přestávala účinkovat. Mlaskl koutkem úst a pustil si na zub trochu čerstvého vzduchu. Nebyl to nejlepší nápad a hned
ho i litoval. Natáhl se přes stůl, přitáhl si spis, obrátil první dvě strany a natáhl se znovu. Přitáhl si telefon a zpaměti vytočil číslo. „Soudní, Lengyel.“ „Vraždy, Krauz.“ „Neznám, nemám.“ „Dlouho sem tě neviděl, doktore!“ „Dlouho si mě nepotřeboval. Protože vy svině z mordparty se dokážete ozvat, jenom když vám teče do bot.“ „Dneska nastala změna. Vlastně sme se změnili všichni. Nic nepotřebujeme a stejně ti volám.“ „Fajn, tak sme si pokecali a teď mi můžeš políbit…“ „Počkej, eště taková maličkost…“ „Já vim, mám jí od soboty v lednici. Úplná maličkost proti tomu, čim mě většinou zásobujete.“ „O tu maličkost mi právě de.“ „Tobě? Myslel sem si, že tě tam maj za plnohodnotnýho detektiva, že se zabejváš jen opravdovýma, plnohodnotnýma, celýma vraždama. Že by zrovna tobě dali takovou maličkost, jako je noha, to sem ani nedoufal.“ „Vidíš, jak hluboko sem klesnul.“ „Hluboko.“ „Tak co, najdeš si na nás čas?“ „Poslouchejte, vy ulejváci, já už se dvě hodiny morduju s nějakym upižlanym hnátem, nemůžu se v tom vyznat a vy nikde! Laskavě zvedněte ty vaše rozkydlý administrativní zadky, sedněte do auta a fofrem sem!“ „Už letíme! Jedna noha sem, druhá tam!“ Krauz chtěl zavěsit, ale ve sluchátku se ozvalo hlasité zavytí. „No?“ přiložil si ještě jednou sluchátko k uchu. „A cestou nezapomeňte, že ste na řadě!“ „Jak to – na řadě?“ „Protože naposledy ste mi vychlastali celou sedmičku domácí slivovice!“ „Aha…“ „Tak proto na řadě!“ „Aha, jasný. Přijmeme příslušná opatření.“ Krauz zavěsil, zalovil ve služebním průkazu a vyndal desetikorunu. Hodil ji doprostřed stolu. Všichni zalovili. Bur
ger přihodil dvacku a Krauzovu desítku si vzal. Za chvíli leželo na stole šedesát korun, což bylo akorát. Chosé sbalil peníze, neboť dobře věděl, že když se Krauz dobrovolně přihlásil na pitvu, bude muset jet s ním a obchodu s potravinami se nevyhnou. „Richarde,“ oslovil ho vážně Burger, „zvládneš to?“ „Proto sem se vydal na pitvu. Kdyby se mi tam udělalo blbě, něco mi daj. A kdyby to nešlo ani tak, pudu si lehnout, ale zatím sem oukej. No… skoro oukej, ale na tu nohu sem fakt zvědavej, to bych chtěl eště stihnout.“ „V pořádku, Ríšo. My si rozdělíme zbylý úkoly. Odpoledne se tu sejdeme, pokud ne, tak s tebou zejtra ráno.“ „Sedí sokol. Ráno sem v pohodě.“ Ale Krauz se mýlil, jako už nejednou předtím.