QRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQR
Nikdy jsme nebyly rsr
STSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTST
Published by arrangement with Folio Literary Management, LLC Copyright © 2019 by Lara Prescott Translation © 2019 Martina Neradová Czech edition © 2019 Nakladatelství Slovart Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. S výjimkou osob veřejně známých jsou všechny postavy v této knize smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať již žijícími, nebo mrtvými, je čistě náhodná. Z anglického originálu We Were Never Here vydaného v roce 2019 nakladatelstvím Hutchinson (20 Vauxhall Bridge Road, London SW1V 25A) přeložila Martina Neradová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v roce 2019 Editorka Marie Iljašenko Redakce Jiří Kettner Korektury Lucie Maršíková Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena na obálce je doporučením pro koncové prodejce ISBN 978-80-7529-783-9 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
STENOTYPISTKY
Psaly jsme rychlostí sto slov za minutu a nevynechaly jedinou slabiku. Naše identické stoly byly vybaveny psacím strojem Royal Quiet Deluxe s mátově zeleným krytem, černým telefonem Western Electric s otočným číselníkem a sloupkem žlutých bloků na těsnopis. Prsty nám kmitaly po klávesách za nepřetržitého klapotu. Zastavily jsme se, pouze abychom zvedly telefon nebo potáhly z cigarety; některé z nás zvládaly obojí, aniž vypadly z tempa. Mužští přicházeli kolem desáté. Jednu za druhou nás vtahovali do svých kanceláří. Seděly jsme na židličkách v koutě, zatímco oni seděli za velkými mahagonovými stoly nebo přecházeli sem a tam po koberci a hovořili ke stropu. Naslouchaly jsme a zaznamenávaly. Tvořily jsme jednočlenné publikum vstřebávající oběžníky, zprávy, posudky, objednávky obědů. Občas na naši přítomnost zapomněli a my se dozvěděly mnohem víc: kdo se snaží koho vyštípat, kdo hraje o moc, kdo má milostný poměr, kdo je v kurzu a kdo už ne. Někdy nám neříkali jménem, ale podle barvy vlasů nebo tělesného typu: Bloncka, Zrzka, Mlíkárna. Také my jsme pro ně měly tajné přezdívky: Ochmatika, Kyseldech, Zubáč. Mluvili o nás jako o holkách, ale těmi jsme nebyly. Do Agentury jsme se dostaly z dívčích škol: z Radcliffe College, Vassar College, Smith College. Ve svých rodinách jsme byly první generací vysokoškolaček. Některé z nás ovládaly man9
darínštinu. Jiné uměly létat. Nebo zacházely s Coltem 1873 líp než John Wayne. Ale během pohovorů nám pokládali jedinou otázku: „Píšete na stroji?“ Říká se, že psací stroj byl sestrojen pro ženy – že jeho klávesy dokáže doopravdy rozezpívat pouze ženský dotek, že naše útlé prstíky jsou pro tuto mašinku jako stvořené, že automobily, bomby a rakety mají ve své kompetenci mužští, kdežto psací stroj přináleží jen a jen nám. Inu, my si tím tak jisté nejsme. Můžeme ovšem říct, že naše prsty se při ťukání do klávesnice staly prodloužením našich mozků a mezi slovy, která mužům vycházela z úst – slovy, jež jsme si dle jejich instrukcí neměly pamatovat –, a našimi úhozy, které obtiskly inkoust na papír, nebyla žádná prodleva. Když se nad tím zamyslíte z této perspektivy, když zvážíte, jak to celé fungovalo, vypadá to téměř poeticky. Téměř. Ale opravdu jsme toužily po bolestech hlavy, bolavých zápěstích a skolióze? Po tom jsme toužily na střední, kde jsme dřely dvakrát víc než kluci? Doufaly jsme v kancelářskou práci, když jsme rozlepovaly tlusté obálky s oznámením, že nás přijali na vysokou? Opravdu jsme byly přesvědčeny, že je naše místo u psacího stroje, když jsme seděly na bíle natřených dřevěných židlích uprostřed fotbalového hřiště a potom ustrojené v talárech a s promoční čepicí na hlavě přebíraly svitky pergamenu, které stvrzovaly, že máme mnohem vyšší kvalifikaci? Většina z nás chápala zaměstnání v písárně jako dočasnou záležitost. Nahlas, ba dokonce ani jedna druhé, bychom to nepřiznaly, ale mnohé z nás se domnívaly, že to bude první příčka na cestě za tím, čeho se mužům dostalo, jakmile dostudovali: vyšší funkce, vlastní kancelář s lampou, z níž se line lichotivé světlo, tlustý měkký koberec, dřevěný pracovní stůl, vlastní stenotypistka, která bude zaznamenávat naše slova. Nechápaly jsme to jako konec, ale jako začátek – navzdory všemu, co jsme slýchaly celý život. Jiné ženy se k Agentuře nepřidaly proto, aby tu zahájily svou kariéru, ale aby ji uzavřely. Coby pohrobci Úřadu pro strategické služby, kde se proslavily za války, byly uklizeny do písárny, do archivu nebo k nějakému stolu v koutě, kde nebylo do čeho píchnout. 10
Například Betty. Za války řídila černé operace a zasazovala rány opoziční morálce strategicky umístěnými novinovými články a propagačními letáky rozhazovanými z letadel. Doneslo se nám, že jednou opatřila dynamit někomu, kdo posléze vyhodil do povětří zásobovací vlak jedoucí po mostě kdesi v Barmě. Nikdy jsme neměly jistotu, čemu věřit a čemu ne; staré záznamy z ÚSS měly sklony mizet. S určitostí jsme ale věděly, že Betty sedí za stejným stolem jako my, kdežto z mužských absolventů univerzit Břečťanové ligy, již byli za války jejími kolegy, se stali její nadřízení. Vybaví se nám Virginie, usazená u podobného stolu, s vestou přehozenou přes ramena bez ohledu na roční dobu a tužkou vetknutou do drdolu na temeni hlavy. Pod stolem vidíme její modrou chlupatou trepku – druhou nepotřebovala, protože o levou nohu přišla v dětství při nehodě na lovu. Protézu pojmenovala Cuthbert, a když to přehnala s pitím, sundávala ji a nechávala ji potěžkat ostatním. O svém působení v ÚSS mluvila jen zřídka, a pokud by se k vašim uším nedostaly historky z druhé ruky popisující její špionskou dráhu, považovali byste ji jen za další holku, která stárne ve státní službě. Jenže my tyhle historky slyšely. Například jak v přestrojení za dojičku zavedla k hranicím spolu se stádem krav dva francouzské odbojáře. Jak ji gestapo řadilo mezi nejnebezpečnější spojenecké špiony – noha sem, noha tam. Občas kolem nás prošla na chodbě nebo jsme s ní jely výtahem nebo jsme ji viděly čekat na rohu E a Dvacáté první ulice na šestnáctku. Chtěly jsme se zastavit a vyptat se jí na dobu, kdy bojovala proti nacistům – na to, jestli na tohle období myslí ještě teď, když sedí za stolem a čeká, až přijde další válka, nebo až ji někdo pošle domů. Holek z ÚSS se snažili zbavit celá léta – v nové éře studené války je neměli k čemu využít. Prsty, které kdysi mačkaly spoušť, se najednou lépe hodily k ťukání do kláves, alespoň to tak vypadalo. Ale na co jsme si zrovna my mohly stěžovat? Byla to dobrá práce a my měly štěstí, že jsme ji dostaly. A rozhodně v zajímavější oblasti než většina státních šolichů. Ministerstvo zemědělství? Vnitro? Umíte si to představit? 11
Divize sovětského Ruska neboli SR se nám stala novým domovem. A zatímco Agentura proslula coby pánský klub, my si vytvořily vlastní skupinu. Začaly jsme se ztotožňovat s písárnou a to nás posilovalo. Navíc jsme to neměly daleko. Za špatného počasí jsme jezdily autobusem nebo tramvají, a když bylo hezky, chodily jsme pěšky. Většina z nás žila ve čtvrtích, které sousedily s centrem, jako byly Georgetown, Dupont, Cleveland Park nebo Cathedral Heights. Bydlely jsme samy, v domech bez výtahů, v garsonkách tak malých, že jsme se vleže mohly dotýkat hlavou jedné zdi a prsty u nohou té protilehlé. Nebo jsme byly ubytované v posledních zbylých penzionátech na Massachusetts Avenue s řadami paland a večerkou v deset třicet. Často jsme mívaly spolubydlící – jiné žáby ze státní služby se jmény jako Agnes nebo Peg, které věčně nechávaly růžové pěnové natáčky v umývadle, arašídové máslo nalepené na čepeli kuchyňského nože nebo nedbale zabalené použité vložky v koši vedle umývadla. Vdaná tehdy byla pouze Linda Murphyová, a to teprve krátce. Vdané nikdy dlouho nezůstaly. Některé vydržely, dokud neotěhotněly, ale obvykle začaly plánovat odchod, jakmile jim navlékli zásnubní prsten. Na rozlučku jsme si s nimi v naší zašívárně dávaly dort s cukrovou polevou ze supermarketu. Když si pro kousek dortu přišli mužští, říkali, jak je děsně mrzí, že holky odcházejí, ale my si všimly, jak jim svítí oči při představě, že na jejich místo nastoupí čerstvější, mladší model. Slíbily jsme si, že zůstaneme v kontaktu, ale po svatbě a po narození dítěte se novomanželky usadily v těch nejvzdálenějších městských končinách, na místech jako Bethesda, Fairfax nebo Alexandria, kam jste se nedostali jinak než taxíkem nebo autobusem s přestupem. Možná jsme se tam vypravily u příležitosti prvních narozenin prvního potomka, ale cokoli dalšího bylo dost nepravděpodobné. Většinou jsme nikoho neměly a dávaly jsme přednost práci, přičemž jsme musely do omrzení opakovat rodičům, že naše volba není politicky motivovaná. Jistě, když jsme odpromovaly, byli na nás pyšní, ale s každým dalším rokem, kdy jsme místo 12
dětí dělaly kariéru, narůstala jejich nejistota ohledně našeho svobodného stavu a našeho poněkud podivného rozhodnutí žít ve městě postaveném na močálu. A skutečně, v létě panovalo ve Washingtonu takové vlhké dusno, že by se dalo krájet, a zdejší komáři s tygrovitým pruhováním byli nemilosrdní. Ráno nám kudrliny natočené předchozího večera slehly, jen co jsme vykročily před dům. V tramvajích a autobusech bylo jako v sauně, ale páchlo to tam po zplesnivělých houbách na mytí. Jinde než pod studenou sprchou si člověk neustále připadal zpocený a neupravený. Zima velkou úlevu nepřinášela. Choulily jsme se v zimnících a pospíchaly ze zastávky s hlavou skloněnou před větrem dujícím od ledového Potomacu. Zato na podzim město ožívalo. Stromy podél Connecticut Avenue vypadaly jako padající oranžovo-červené rachejtle. A teplo bylo tak akorát, nemusely jsme se bát, že propotíme halenky v podpaždí. Prodavači párků v rohlíku rozšířili sortiment o pečené kaštany a sypali je do papírových pytlíků v ideálním množství, které vystačilo na večerní cestu domů. A každé jaro přivolalo třešňové květy a plné autobusy turistů, kteří obcházeli památky a bez ohledu na cedule růžovobílé kvítky trhali a strkali si je za ucho nebo do náprsní kapsy. Na podzim a na jaře Washington vybízel k otálení a my v těchto ročních dobách nespěchaly a sedávaly jsme na lavičkách nebo se procházely kolem Zrcadlového jezírka. Jistě, uvnitř areálu Agentury se všechno topilo v ostrém světle zářivek, až se nám blyštila čela a vystupovaly póry na nose. Když jsme ale po práci zamířily domů a nahé paže nám zalil vlahý vzduch, když jsme se rozhodly prodloužit si cestu domů procházkou po National Mall, v těch okamžicích se město postavené na močálu měnilo v pohlednici. Ale vzpomínáme také na bolavé prsty a namožená zápěstí, na nekonečná interní sdělení, zprávy a diktované zápisy. Napsaly jsme toho tolik, že se o tom některým z nás zdávalo. Ještě po mnoha letech nám muži, s nimiž jsme sdílely lože, říkali, že nám ve spánku občas cukají prsty. Vzpomínáme, jak jsme se 13
v pátek odpoledne dívaly každých pět minut na hodiny. Vzpomínáme na ranky způsobené ostrými okraji listů, na drsný toaletní papír, na pondělní rána, kdy byly parkety ve vstupní hale cítit mýdlem Murphy Oil, na to, jak nám na nich podkluzovaly podpatky ještě několik dní po navoskování. Vzpomínáme na řadu oken lemujících protilehlou stěnu SR, na to, že byla příliš vysoko, než abychom viděly ven, a že bychom beztak neviděly nic jiného než šedivou budovu ministerstva zahraničí přes ulici, která vypadala úplně stejně jako naše šedivá budova. Pokoušely jsme se představit si jejich písárnu. Jak asi vypadaly jejich stenotypistky? Jaký měly život? Dívaly se někdy z oken na naši šedivou budovu a přemýšlely o nás? Tehdy se zdálo, že dny jsou dlouhé a jedinečné, ale viděno zpětně nám všechny splývají v jeden. Pamatujeme si onen vánoční večírek, na kterém si Walter Anderson polil košili červeným vínem, a když potom na recepci ztratil vědomí, měl ke klopě přišpendlené upozornění NEPROVÁDĚT RESUSCITACI, ale jestli se konal v jednapadesátém nebo pětapadesátém, to už vám neřekneme. Stejně tak už nevíme, jestli Holly Falconovou vyhodili, protože dovolila důstojníkovi, který k nám přijel na obhlídku, aby ji v konferenční místnosti v druhém podlaží fotil nahatou, nebo jestli jí naopak tyhle fotky dopomohly k povýšení a vyhodili ji krátce nato z nějakého jiného důvodu. Ale pak jsou tu věci, na které nikdy nezapomeneme. Kdybyste tehdy přišli na centrálu a spatřili ženu v elegantním kostýmku ze zeleného tvídu, jak vstupuje za mužem do jeho kanceláře, nebo kdybyste si na recepci všimli ženy v červených lodičkách a svetru z angorské vlny téže barvy, patrně byste předpokládali, že se jedná o stenotypistku nebo sekretářku – a měli byste pravdu. Ale současně byste se mýlili. Sekretářka: osoba, jíž lze svěřit tajemství. Z latinského secretus (skrytý, tajemný), secretum (tajemství). Na stroji jsme psaly všechny, ale některé z nás dělaly i něco víc. O práci, kterou jsme vykonávaly poté, co jsme na konci směny zakryly psací stroje, jsme nikdy s nikým nemluvily. Na rozdíl od některých mužů jsme totiž svá tajemství dokázaly uchovat.
QRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQR
VÝCHOD rsr –
STSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTST
MÚZA
Když se dostavili pánové v černých oblecích, moje dcera jim nabídla čaj. Muži nabídku přijali se zdvořilostí pozvaných hostů. Ale když začali vysypávat na zem věci ze zásuvek mého psacího stolu, z knihovny vytahovat náruče knih, obracet matrace a prohrabovat se skříněmi, Ira sundala pískající konvici z kamen a čajové šálky s podšálky vrátila do kredence. Potom jeden muž nesoucí velkou bednu nařídil ostatním, aby všechno užitečné naskládali do krabice, a můj nejmladší, Míťa, vyšel na balkon, kde měl samici ježka, o kterou se staral. Strčil si ji pod svetr, jako by hrozilo, že muži vrazí do krabice i jeho zvířecího miláčka. Jeden z mužů, ten, který mi později přejede rukou po zadku, až mě bude nakládat do černého vozu, položil Míťovi ruku na temeno a pochválil ho za to, že je hodný kluk. Míťa, můj mírný Míťa, jeho ruku prudce odstrčil a zmizel v pokoji, o který se dělil se svou sestrou. Moje matka, která byla v okamžiku, kdy muži vrazili dovnitř, ve vaně, se zjevila jen v županu, s ještě mokrými vlasy a zarudlou tváří. „Já ti říkala, že k tomu dojde. Říkala jsem ti, že přijdou.“ Muži se prohrabovali dopisy od Borise, mými poznámkami, nákupními seznamy, novinovými výstřižky, časopisy, knihami. „Já ti říkala, že nám nepřinese nic než utrpení, Olgo.“ Než jsem mohla odpovědět, jeden z mužů mi stiskl paži – spíš jako milenec než jako někdo, koho poslali, aby mě zatkl –, 17
horce mi dýchal na krk a řekl, že je čas jít. Zůstala jsem jako přimrazená. Probral mě teprve úpěnlivý nářek mých dětí. Dveře se za námi zaklaply, ale nářek ještě zesílil. Vůz dvakrát odbočil doleva a potom jednou doprava. A znovu doprava. Věděla jsem, kam mě ti pánové v černých oblecích vezou, aniž jsem se musela dívat z okýnka. Udělalo se mi zle. Řekla jsem to muži na vedlejším sedadle, páchnoucímu po smažené cibuli a hlávkovém zelí, a on v drobném laskavém gestu otevřel okýnko. Ale nevolnost přetrvávala, a když se před námi objevila velká cihlová, žlutě omítnutá budova, začala jsem se dávit. V dětství mě učili, že kdykoli procházím kolem Lubjanky, mám zatajit dech a vyčistit si hlavu – povídalo se, že ministerstvo státní bezpečnosti pozná člověka s protisovětským smýšlením. Tehdy jsem ovšem neměla tušení, jak takové protisovětské smýšlení vypadá. Vůz projel okružní křižovatku a branou vjel na nádvoří Lubjanky. V ústech se mi nahromadily žaludeční šťávy, ale rychle jsem je spolkla. Vedle sedící muži se odtáhli, co nejvíc to šlo. Vůz zastavil. „Jaká je nejvyšší budova Moskvy?“ zeptal se ten, co páchl po cibuli a hlávkovém zelí, když otvíral dvířka. Ucítila jsem další vlnu nevolnosti, předklonila se a vyzvrátila na kočičí hlavy smažená vejce, která jsem měla k snídani, přičemž jsem jen těsně minula mužovy zašlé černé polobotky. „Samozřejmě Lubjanka. Říká se, že z tamního sklepení je vidět až na Sibiř.“ Druhý muž se zasmál a típl cigaretu o podrážku své boty. Dvakrát jsem si odplivla a otřela si ústa hřbetem ruky. Uvnitř své domovské žluté budovy mě pánové v černých oblecích předali dvěma dozorkyním, ale ještě předtím mi věnovali pohled, jímž mě vyzývali, abych jim byla vděčná, protože kdyby chtěli, mohli mě do cely eskortovat sami. Korpulentnější žena s ochmýřeným horním rtem se posadila na modrou plastovou židli v koutě, kdežto ta drobnější mě hlasem tak hebkým, 18
jako by přemlouvala batole k vykonání potřeby, požádala, ať se svléknu. Sundala jsem si sako, šaty a boty a stála tam ve spodním prádle tělové barvy, zatímco mě drobnější žena zbavovala náramkových hodinek a prstýnků. Vhodila je do kovové dózy, až to břinklo a břinknutí se odrazilo od betonových zdí, a naznačila mi, že si mám rozepnout podprsenku. Odmítavě jsem zkřížila ruce na prsou. „Je to nutné,“ ozvala se žena z modré židle – tak zněla její první slova na mou adresu. „Mohla byste se oběsit.“ Rozepnula jsem přezku a podprsenku si sundala. Do prsou se mi opřel studený vzduch. Cítila jsem, jak mi po těle přejíždí pátravé zraky. Ženy se vzájemně hodnotí za všech okolností. „Jste těhotná?“ zeptala se silnější žena. „Ano,“ odpověděla jsem. Poprvé jsem to přiznala nahlas. Naposledy jsme se s Borisem milovali týden po našem třetím rozchodu. „Je konec,“ oznámil mi. „Musíme to skončit.“ Ničila jsem jeho rodinu. Způsobovala jsem mu bolest. Tohle všechno mi říkal, když jsme šli uličkou z Arbatu. Upadla jsem před vchodem do pekařství, on se mě pokusil zvednout, ale já na něj křičela, ať mě nechá být. Lidé se zastavovali a zírali. Příští týden stál za dveřmi. Přinesl mi dárek: luxusní japonský župánek, který mu opatřily jeho sestry v Londýně. „Vyzkoušej si ho, ať vidím, jak ti sluší,“ žadonil. Schovala jsem se za paraván a navlékla se do kimona. Látka byla nepoddajná a kolem břicha se nelichotivě vzdouvala. Byl mi velký – možná sestrám řekl, že chce dárek pro manželku. Nebylo to nic pro mě a to jsem mu taky řekla. Smál se. „Tak si to sundej,“ zaprosil. A já mu vyhověla. Měsíc nato jsem ucítila mravenčení po celém těle, jako bych se po příchodu ze zimy ponořila do horké koupele. Tohle mravenčení jsem znala, měla jsem ho u Iry i u Míti. Věděla jsem, že čekám dítě. „Tak to se na vás brzy přijde podívat doktor,“ řekla subtilnější dozorkyně. 19
Prohledaly mě, všechno si vzaly, daly mi neforemnou šedou halenu a o dvě čísla větší trepky a dovedly mě k betonové kóji, v níž nebylo nic kromě slamníku a kýblu. V téhle kóji mě drželi tři dny a dvakrát denně mi nosili kaši a kyselé mléko. Přišel mě prohlédnout lékař, ale neřekl mi nic, co bych nevěděla. Dítěti, které ve mně rostlo, jsem vděčila za to, že se mi nedělo nic horšího, věci, které se prý ženám v téhle cele stávaly. Po třech dnech mě přesunuli do velké místnosti, také z betonu, kde bylo čtrnáct dalších vězeňkyň. Přiřadili mi kavalec s kovovou kostrou přišroubovanou k podlaze. Jakmile dozorkyně zavřely dveře, lehla jsem si. „Teď spát nemůžeš,“ řekla mi mladá žena s hubenými pažemi a boláky na loktech sedící na vedlejším lůžku. „Přijdou tě vzbudit.“ Ukázala na výbojky na stropě vydávající ostré světlo. „Spát přes den není dovoleno.“ „A můžeš mluvit o štěstí, když si na hodinu zdřímneš v noci,“ dodala druhá žena. Trochu se podobala té první, ale vypadala, že by mohla být její matkou. Uvažovala jsem, jestli jsou příbuzné – nebo jestli se na tomhle místě, v tomhle pronikavém světle a ve stejných mundúrech po čase nepodobají všichni všem. „Protože to si pro tebe přijdou a odvedou tě popovídat si.“ Mladší žena loupla očima po starší. „A co se dělá, když se nemůže spát?“ zeptala jsem se. „Čeká se.“ „A hrajou se šachy.“ „Šachy?“ „Jo,“ ozvala se třetí žena, která seděla u stolku na opačném konci místnosti. Zvedla jezdce vyrobeného z náprstku. „Hraješ?“ Nehrála jsem, ale stačil měsíc čekání, abych se to naučila. Strážní skutečně přišli. Každou noc vytáhli z cely číslo sedm jednu ženu a vrátili ji za několik hodin zamlklou a se zarudlýma očima. A já se každou noc připravovala na možnost, že 20
si přijdou pro mě, přesto mě ale zaskočilo, když se to nakonec stalo. Vzbudilo mě klepnutí dřevěným obuškem přes holé rameno. „Iniciály!“ zaprskal strážný hlídkující nad mým kavalcem. Muži, kteří přicházeli v noci, se vždycky nejprve dožadovali našich iniciál a teprve potom nás odváděli. Zamumlala jsem odpověď. Strážný mi poručil, abych se oblékla, a když jsem se jala plnit jeho rozkaz, ani se neodvrátil. Prošli jsme dlouhou temnou chodbou a sestoupili o několik pater níž. Přemýšlela jsem, jestli je pravda, co se povídá: že Lubjanka sahá dvacet podlaží pod zem, tunely ji spojují s Kremlem a jeden z nich ústí do luxusně vybaveného bunkru, který za války postavili Stalinovi. Strážný mě zavedl na konec další chodby, ke dveřím označeným číslem 271. Pootevřel je, nahlédl dovnitř a potom je se smíchem rozrazil dokořán. Nebyla to cela, ale sklad plný masových konzerv, vyskládaných do vysokých komínků, a úhledně vyrovnaných beden s čajem a pytlů žitné mouky. Strážný se zabručením ukázal na dveře na opačné straně skladu, které už žádné číslo neměly. Otevřela jsem je. Uvnitř mi chvíli trvalo, než se moje oči přizpůsobily světlu. Ocitla jsem se v kanceláři s drahým nábytkem, za který by se nemusela stydět vstupní hala žádného hotelu. Podél jedné stěny se táhla knihovna napěchovaná svazky vázanými v kůži, podél druhé byli rozmístění tři strážní. Uprostřed místnosti seděl za velkým pracovním stolem muž ve vojenské haleně. Na stole ležela hromada knih a dopisů: mých knih, mých dopisů. „Posaďte se, Olgo Vsevolodovno,“ vyzval mě ten muž. Měl kulatá ramena člověka, který strávil celý život za stolem nebo se hrbil při těžké robotě; podle dokonale upravených rukou svírajících čajový šálek jsem usuzovala na první možnost. Posadila jsem se na židličku naproti němu. „Omlouvám se za ty průtahy,“ řekl muž. Spustila jsem řeč, na jejíž přípravu jsem měla několik týdnů: „Nic jsem neudělala. Musíte mě pustit. Mám rodinu. Nikdo jiný…“ 21
Muž zvedl prst. „Nic? To posoudíme my… časem.“ Vzdychl a špičkou tlustého, zažloutlého nehtu u palce se začal šťourat mezi zuby. „Hned to rozhodně nebude.“ Myslela jsem si, že mě pustí co nevidět, že se všechno vyřeší a o silvestru si u rozpálených kamen přiťuknu s Borisem skleničkou dobrého gruzínského vína. „Takže: o jakém ‚nic‘ je tu řeč?“ Muž listoval lejstry a nakonec zvedl papír, který vypadal jako zatykač. „Vyjadřuje protisovětské názory teroristického charakteru,“ předčítal, jako kdyby četl seznam ingrediencí z receptu na medovik. Člověk by řekl, že hrůza vyvolává mrazení, které paralyzuje tělo dřív, než přijde bolest. Ale moje tělo zachvátil spalující žár postupující od hlavy až po paty. „Prosím vás, musím mluvit s rodinou,“ žadonila jsem. „Dovolte mi, abych se představil.“ Muž se usmál a opřel se o lenoch křesla, až zapraskalo kožené polstrování. „Jsem pouhý služebník, vyšetřovatel pověřený vaším výslechem. Mohu vám nabídnout čaj?“ „Ano.“ Neudělal nic proto, aby mi čaj přinesl. „Jmenuji se Anatolij Sergejevič Semjonov.“ „Anatoliji Sergejeviči…“ „Můžete mi říkat Anatolij. Budeme mít spoustu času, abychom se vzájemně poznali.“ „Mně prosím říkejte Olga Vsevolodovna.“ „Jak si přejete.“ „Byla bych ráda, kdybyste se mnou mluvil na rovinu, Anatoliji Sergejeviči.“ „A já bych byl rád, kdybyste se mnou mluvila upřímně, Olgo Vsevolodovno.“ Vytáhl z kapsy špinavý kapesník a vysmrkal se. „Povězte mi o tom jeho rozepsaném románu. Leccos se mi už doneslo.“ „Například?“ „Povězte mi, o čem ten Doktor Živago je?“ „To nevím.“ 22
„Vy to nevíte?“ „Ještě to nemá dopsané.“ „Dejme tomu, že bych vás tady chvilku nechal o samotě, jen s perem a papírem – třeba byste se mohla zamyslet nad tím, co o té knize víte nebo nevíte, a všechno to pěkně sepsat. Bylo by to přijatelné?“ Neodpověděla jsem. Vstal a podal mi štos nepopsaných papírů. Z náprsní kapsy vytáhl pozlacené pero. „Prosím, půjčím vám vlastní.“ Potom mě zanechal o samotě s perem, papírem a třemi strážnými. Vážený Anatoliji Sergejeviči Semjonove, ani nevím, zda začít oslovením jako v dopise. Jak řádně formulovat doznání? K něčemu se přiznat musím, ale není to nic z toho, co chcete slyšet. Jak vůbec s takovým doznáním začít? Nejspíš od začátku? Odložila jsem pero. Borise jsem poprvé spatřila na veřejném čtení. Stál za jednoduchým dřevěným pultíkem, stříbrné vlasy se mu třpytily v odlescích světla z reflektoru, vysoké čelo se mu lesklo. Při přednesu svých básní měl oči doširoka otevřené a ve tváři naléhavý, dětský výraz šířící se publikem jako vlnobití až nahoru na balkon, kde jsem seděla já. Rychle máchal rukama, jako by dirigoval orchestr. A svým způsobem to skutečně dělal. Někdy se diváci neudrželi a vykřikli verše dřív, než je stihl vyslovit. V jednu chvíli se Boris odmlčel, zadíval se do světel a já bych přísahala, že mě viděl, jak se dívám z balkonu – že si můj pohled prorazil cestu bílým světlem, aby se střetl s jeho. Když skončil, vstala jsem se sepjatýma rukama, které zapomněly tleskat. Dívala jsem se, jak se lidé hrnuli k pódiu, aby Borise obklopili, ale sama jsem zůstávala stát na svém místě, dokud se balkon a po něm celé hlediště nevyprázdnily. Chopila jsem se pera. 23
Nebo bych měla začít tím skutečným začátkem? Necelý týden po onom čtení poezie stál Boris na tlustém červeném koberci ve vestibulu literárního časopisu Novyj mir a povídal si s jeho novým šéfredaktorem Konstantinem Michajlovičem Simonovem, mužem se šatníkem plným předválečných obleků a dvěma rubínovými pečetními prsteny, které o sebe cvakaly, když kouřil dýmku. Na tom, že spisovatelé chodili do redakce, nebylo nic zvláštního. Dokonce jsem často dostávala pověření, abych je provedla po budově, nabídla jim čaj, vzala je na oběd – zkrátka udělala vše, co patřilo k běžné pohostinnosti. Ale Boris Leonidovič Pasternak byl nejslavnější žijící básník Ruska, a proto se ho ujal sám Konstantin. Provedl ho redakcí s dlouhou řadou psacích stolů, představil mu textaře, grafiky, překladatele a další důležité zaměstnance. Zblízka byl Boris ještě přitažlivější, než když stál na pódiu. Bylo mu šestapadesát, ale vypadal na čtyřicet. Při vzájemných zdvořilostech těkal očima z jednoho člověka na druhého; jeho vysoko posazené lícní kosti ještě zvýrazňoval široký úsměv. Když se blížili k mému stolu, popadla jsem překlad, na kterém jsem pracovala, a začala si do básnického rukopisu dělat nahodilé poznámky. Pod stolem jsem zatím soukala nohy v punčocháčích do lodiček. „Rád bych vám představil jednu z vašich nejhorlivějších obdivovatelek,“ řekl Konstantin Borisovi. „Olga Vsevolodovna Ivinská.“ Natáhla jsem k němu ruku. Boris mou ruku uchopil a otočil ji, aby mohl políbit její hřbet. „Je mi potěšením.“ „Vaše básně jsem milovala už jako malá,“ řekla jsem pitomě, když se odtáhl. Usmál se a odhalil mezírku mezi zuby. „Teď ale píšu román.“ „O čem?“ zeptala jsem se a v duchu si nadávala, že se ptám spisovatele na dílo, které nemá hotové. „O staré Moskvě. O Moskvě, kterou si při svém mládí nemůžete pamatovat.“ 24
„Velmi zajímavé,“ ozval se Konstantin. „Když jsme u toho, měli bychom si promluvit v kanceláři.“ „Doufám, že se ještě uvidíme, Olgo Vsevolodovno,“ rozloučil se Boris. „Je pěkné, že mě ještě někdo obdivuje.“ Tím to všechno začalo. Když jsem poprvé přijala jeho pozvání, přišla jsem na schůzku pozdě, kdežto on dorazil s předstihem. Řekl, že se nic nestalo, že přijel na Puškinovo náměstí o hodinu dřív a bavil se pozorováním holubů, kteří jeden po druhém usedali na bronzovou sochu Puškina jako opeřené, dýchající klobouky. Posadila jsem se na lavičku vedle něj, on mě vzal za ruku a řekl, že od chvíle, kdy mě potkal, na nic jiného nemyslel – že nedokázal myslet na nic jiného, než jaké by to bylo vidět mě přicházet a usedat vedle něho, jaké by to bylo vzít mě za ruku. Každé následující ráno na mě čekal venku před domem, kde jsem bydlela. Před prací jsme se procházeli po širokých bulvárech, náměstích a parcích a chodili tam a zpět po mostech přes řeku Moskvu, aniž bychom směřovali ke konkrétnímu cíli. Lípy byly toho léta v plném květu a celé město prostoupila sladká vůně medu mísící se s nasládlým pachem hniloby. Řekla jsem mu všechno: o svém prvním manželovi, kterého jsem našla oběšeného v našem bytě, i o tom druhém, který mi zemřel v náručí, o mužích, s nimiž jsem byla před nimi i potom. Svěřila jsem se mu s veškerým zahanbením a ponížením, jimiž jsem si prošla. Svěřila jsem mu, co mi v skrytu duše dělá radost: když vystoupím z vlaku jako první, když mám všechny parfémy a krémy na obličej natočené štítkem dopředu, když si dám k snídani višňový koláč. První měsíce jsem jenom mluvila a mluvila a Boris poslouchal. Na sklonku léta už jsem mu říkala Borjo a on mně Oljo. A lidé si o nás začali šuškat – a nejvíc řečí měla moje matka. „To prostě nemůžete,“ opakovala do omrzení. „Vždyť je to ženáč, Olgo.“ Ale já jsem věděla, že o tohle doznání Anatolij Sergejevič nestojí. Věděla jsem, že chce, abych se doznala k něčemu jinému. 25
A měla jsem na paměti jeho slova: „Pasternakův osud závisí na míře vaší pravdomluvnosti.“ Vzala jsem do ruky pero a začala jsem nanovo. Vážený Anatoliji Sergejeviči Semjonove, Doktor Živago je o lékaři. O meziválečných letech. O Juriji a Laře. O staré Moskvě. O starém Rusku. O lásce. O nás. Doktor Živago není protisovětský. Za hodinu se vrátil Semjonov a já mu podala, co jsem napsala. Přelétl stránku pohledem, otočil ji. „Zítra v noci to zkusíte znovu.“ Zmačkal papír do kuličky, hodil ji na zem a mávl na strážné, aby mě odvedli. QR
Noc za nocí pro mě přicházel strážný, aby si se mnou Semjonov mohl trochu popovídat. A noc za nocí mi tenhle služebník, vyšetřovatel pověřený mým výslechem, pokládal tytéž otázky: O čem je ten román? Proč ho píše? Proč ho kryjete? Neřekla jsem mu, co chtěl slyšet: že je to román kritický vůči revoluci. Že Boris odmítl socialistický realismus, aby jeho postavy směly žít a milovat, jak jim velelo srdce, nezávisle na přání státu. Neřekla jsem mu, že Borja na románu pracoval ještě dřív, než jsme se potkali. Že postavu Lary, hlavní hrdinky, už měl rozmyšlenou, ale že se na oněch prvních stránkách podobala jeho ženě Zinaidě. Neřekla jsem mu, že jak šel čas, Lara se postupně stala mnou. Nebo jsem se já stala Larou. Neřekla jsem mu, že mě Borja považoval za svou múzu ani jak mi v onom prvním společném roce tvrdil, že s románem po26
kročil víc než za tři předchozí roky dohromady. Že mě na něm nejdřív přitahovalo jeho jméno – jméno, které všichni znali –, ale navzdory tomu jsem se do něho doopravdy zamilovala. Že pro mě nebyl jenom slavným básníkem na pódiu, fotografií v novinách, osobou v záři reflektorů. Že mě těšily jeho drobné nedostatky: mezírka mezi zuby, dvacet let starý hřeben, kterého se odmítal vzdát ve prospěch nového, jak se při přemýšlení drbal perem na tváři a přes obličej se mu potom táhla černá inkoustová šmouha, jak se při práci na onom velkém díle překonával nehledě na oběti. A překonávání to bezpochyby bylo. Ve dne psal, až se z něj kouřilo, a popsané stránky nechával padat do proutěného košíku pod stolem. A v noci mi předčítal, co napsal. Občas předčítal hloučku lidí, kteří se sešli v tom či onom moskevském bytě. Přátelé si posedali do půlkruhu kolem stolku, u kterého zasedl Borja. Já se posadila vedle něho, pyšná na svou roli hostitelky, ženy po jeho boku, téměř jeho manželky. Četl se svým typickým rozjařením, slova se z něj řinula jedno přes druhé, a přitom upřeně hleděl do prostoru těsně nad hlavami shromážděných posluchačů. Čtení ve městě jsem se účastnila, ale do Peredělkina, kam se z Moskvy muselo chvíli vlakem, jsem nejezdila. Dača ve spisovatelské osadě byla územím jeho ženy. Rezavě hnědý dřevěný dům s velkými arkýřovými okny seděl na vrcholku svažitého kopce. Za ním se po straně pěšiny vedoucí do rozlehlé zahrady táhly řady bříz a jedlí. Když mě sem Borja přivedl poprvé, obšírně mi vyložil, jaké zelenině se tu v průběhu let daří, jaké ne a proč. Daču, prostornější než trvalé příbytky většiny občanů, mu propůjčoval stát. Ostatně celé Peredělkino bylo darem od samotného Stalina s cílem podpořit rozkvět pečlivě vybraných spisovatelů sovětské vlasti. „Utvářet duše je důležitější než vyrábět tanky,“ prohlásil Stalin. A jak říkal Borja, byl to také šikovný způsob, jak je mít pod dozorem. Hned vedle bydlel Konstantin Fedin. A jen o kousek 27
dál psal své knihy pro děti Korněj Čukovskij. Dům, v němž žil a byl zatčen Isaak Babel a víckrát se do něj nevrátil, stál v kopci o trochu níž. Ani slovem jsem se před svým vyšetřovatelem nezmínila o tom, jak se mi Borja svěřil, že pracuje na něčem, co ho může stát život, jak se bál, že ho Stalin zlikviduje stejně, jako to v rámci čistek udělal s tolika jeho přáteli. Moje neurčité odpovědi Semjonovi nestačily. Pokaždé přede mě položil čistý list papíru a své pero a řekl, ať to zkusím znovu. Doznání se ze mě snažil vymámit všemožnými prostředky. Někdy byl laskavý, přinesl mi čaj, zajímal se o moje názory na poezii, říkal, že se mu vždycky líbila Borjova raná tvorba. Zařídil, aby za mnou jednou týdně chodil lékař, strážným poručil, aby mi dali vlněnou deku navíc. Jindy si mě dobíral a tvrdil, že se Borja nabídl, aby ho zavřeli místo mě. A když jednou v chodbě rachotil kovový vozík a se zaduněním narazil do stěny, Semjonov se smál, že je to Boris bušící na zeď, aby ho pustili do Lubjanky. Nebo prohlásil, že Borise viděli na nějaké akci a že zavěšený do manželky vypadal náramně spokojeně. „Odlehčeně“, tak to řekl. Někdy to nebyla manželka, ale pohledná mladá žena. „Nejspíš Francouzka.“ Přinutila jsem se k úsměvu a opáčila, že ráda slyším, že je Borja zdravý a spokojený. Semjonov se mě nikdy nedotkl, ani mi tím nevyhrožoval. Ale násilí pokaždé viselo ve vzduchu a jeho mírné vystupování bylo vždycky dobře promyšlené. Mužů, jako byl on, jsem za svůj život potkala víc, a věděla jsem, čeho jsou schopní. QR
V noci jsem si se spoluvězeňkyněmi zavazovala oči kusem zatuchlého hadru v marném pokusu ubránit se před světlem, které nikdy nezhaslo. Strážní a spánek přicházeli a odcházeli. Za nocí, kdy se spánek nedostavil vůbec, jsem pravidelně oddechovala a pokoušela se uklidnit natolik, abych v duchu 28
viděla miminko, které ve mně rostlo. Tiskla jsem si ruku na břicho, abych zjistila, jestli něco neucítím. Jednou se mi zdálo, že cítím nepatrný pohyb – tak nepatrný, jako když praskne bublina. Hýčkala jsem si ten pocit, jak dlouho to jen šlo. Jak moje břicho narůstalo, dovolili mi ležet o hodinu déle než ostatním. Kromě toho mi nosili porci kaše navíc a tu a tam také dušené zelí. A moje spoluvězeňkyně se se mnou dělily o své příděly. Nakonec jsem vyfasovala větší mundúr. Spoluvězeňkyně se dovolovaly, jestli je nechám sáhnout na břicho, aby se přesvědčily, jestli dítě kope. Jeho kopance byly příslibem života mimo celu číslo sedm. Náš drobeček za mřížemi, cukrovaly. QR
Ta noc začala stejně jako každá jiná. Vzbudilo mě dloubnutí obušku a byla jsem odvedena na vyšetřovnu. Sedla jsem si naproti Semjonovi a dostala nepopsaný list papíru. Potom se ozvalo zaklepání. Dovnitř vešel muž s vlasy tak bílými, že dostávaly modrý nádech, a oznámil Semjonovi, že schůzka je domluvená. Potom se otočil ke mně. „Žádala jste o ni, máte ji mít.“ „Já?“ podivila jsem se. „A s kým?“ „S Pasternakem,“ odpověděl Semjonov hlasem, který v přítomnosti druhého muže nabral na hlasitosti a drsnosti. „Čeká na vás.“ Nevěřila jsem tomu. Ale když mě naložili dozadu do dodávky bez oken, troufla jsem si uvěřit. Nebo snad přesněji, nedokázala jsem potlačit jiskřičku naděje. Takovou radost, jaká mě zaplavila při pomyšlení, že ho uvidím, byť za stávajících okolností, jsem nezažila od chvíle, kdy jsem poprvé ucítila kopnutí našeho dítěte. Přijeli jsme před jinou úřední budovu a potom mě vedli několika chodbami a po schodech o několik pater níž. Když jsme 29
dorazili do tmavé místnosti v suterénu, byla jsem vyčerpaná a zpocená a neubránila jsem se pomyšlení, že mě Borja uvidí v tak příšerném stavu. Otočila jsem se, abych si holou místnost prohlédla. Nikde žádná židle, žádný stůl. Ze stropu visela žárovka. Podlaha se svažovala k rezavému kanálku uprostřed. „Kde je?“ zeptala jsem se a okamžitě jsem si uvědomila, jak jsem byla hloupá. Místo odpovědi mě můj doprovod zničehonic postrčil dovnitř a zamkl za mnou kovové dveře. Vzápětí na mě zaútočil pach. Sladký a nezaměnitelný. Zaostřila jsem na stoly zakryté prostěradly, pod nimiž se rýsovaly podlouhlé tvary. Podlomila se mi kolena a skácela jsem se na studenou, vlhkou zem. Byl tam někde Boris? Proto mě sem zavedli? Dveře se po několika minutách nebo hodinách otevřely a čísi paže mě zvedly na nohy. Odvlekli mě po schodech zpátky nahoru a pak mě táhli zdánlivě nekonečnými chodbami. Nastoupili jsme do nákladního výtahu na konci jedné z chodeb. Strážný zavřel klec a zatáhl za páku. Motory ožily a výtah se prudce zatřásl, ale nerozjel se. Strážný znovu zatáhl za páku a rozrazil klec dokořán. „Pořád na to zapomínám,“ ušklíbl se a vystrčil mě z výtahu. „Už dávno je mimo provoz.“ Otočil se k prvním dveřím vlevo a otevřel je. Uvnitř byl Semjonov. „Už na vás čekáme,“ řekl. „My?“ Dvakrát zaklepal na stěnu. Dveře se otevřely podruhé a dovnitř se přišoural nějaký stařec. Chvíli mi trvalo, než jsem v něm poznala Sergeje Nikiforova, někdejšího Irina učitele angličtiny – nebo spíš jeho stín. Učitel, který si obvykle zakládal na upraveném vzhledu, měl rozježený plnovous, z útlého těla mu padaly kalhoty, v botách mu chyběly tkaničky a páchl močí. „Sergeji,“ vydechla jsem bezhlesně. Ani se na mě nepodíval. „Začneme?“ zeptal se Semjonov. „Výborně,“ řekl, aniž čekal na odpověď. „Tak si to probereme ještě jednou. Sergeji Nikolajeviči Nikiforove, potvrzujete, co jste vypověděl včera, 30
tedy že jste byl přítomen protisovětskému rozhovoru Pasternaka s Ivinskou?“ Vyjekla jsem, ale vzápětí mě umlčela facka, kterou mi uštědřil strážný stojící u dveří. Odmrštilo mě to, až jsem narazila na vykachlíkovanou stěnu, ale necítila jsem nic. „Ano,“ odpověděl Nikiforov, stále se sklopenou hlavou. „A že vám Ivinská řekla o svém plánu utéct s Pasternakem za hranice.“ „Ano,“ přitakal Nikiforov. „To není pravda!“ vykřikla jsem. Strážný se po mně ohnal. „A že jste doma u Ivinské poslouchal vysílání protisovětského rozhlasu?“ „To ne… vlastně… myslím, že…“ „Takže jste nám lhal?“ „Ne.“ Starý pán zvedl roztřesené ruce, aby si zakryl tvář, a nelidsky zakvílel. Umínila jsem si, že se nebudu dívat, ale pohled jsem neodvrátila. Po doznání Nikiforova odvedli a mě dopravili zpátky do cely číslo sedm. Nevím přesně, kdy ta bolest začala, protože jsem dlouho ležela úplně ochromená, ale v jistý okamžik si ostatní vězeňkyně všimly, že mám přikrývku nasáklou krví, a zburcovaly stráže. Vzali mě do nemocnice v Lubjance, a když mi lékař oznámil, co už jsem beztak věděla, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, že jsou moje šaty pořád ještě načichlé márnicí a smrtí. QR
„Svědkova výpověď nám umožnila odhalit vaše činy: Opakovaně jste hanobila náš režim a Sovětský svaz. Poslouchala jste Hlas Ameriky. Očerňovala jste sovětské spisovatele vlasteneckého ražení a vynášela jste do nebes dílo Pasternaka, spisovatele protistátních názorů.“ 31
Vyslechla jsem rozsudek. Slyšela jsem slova i cifru pronesené soudcem. Ale v hlavě se mi to všechno nespojilo, dokud jsem nebyla zpátky na cele. Někdo se zeptal a já odpověděla: „Pět let.“ Teprve tehdy mi to došlo: pět let v převýchovném táboře v Potmě. Pět let, šest set kilometrů od Moskvy. Moje dcera a syn budou skoro dospělí. Mámě potáhne na sedmdesát. Dožije se toho? Boris nepočká – a možná si najde novou múzu, novou Laru. Možná už ji našel. Den po mém odsouzení jsem vyfasovala zimník prožraný moly a naložili mě na korbu nákladního vozu zakrytou plachtou, kde už seděly další ženy. Otevřenou zádí jsme se dívaly, jak kolem uhání Moskva. V jednu chvíli přecházeli za náklaďákem školáci seřazení do dvojic. Učitelka na ně volala, ať se dívají před sebe, ale jeden chlapeček otočil hlavu a střetli jsme se pohledem. Na okamžik jsem si představovala, že je to můj Míťa nebo snad to děťátko, které nikdy nepoznám. Když vůz zastavil, strážní křičeli, ať slezeme a pospíšíme si do vlaku, který nás odveze do lágru . Vzpomněla jsem si na první stránky Borjova románu, na Jurije Živaga nastupujícího do vlaku s rodinou, hledajícího bezpečí na Urale. Strážní nás posadili na lavice ve vagoně bez oken, a když se vlak dal do pohybu, zavřela jsem oči. Moskva se šíří v kruzích, jako oblázek hozený do nehybné vody. Město se z rudého centra rozrůstá v bulváry a pamětihodnosti a dále v bytové domy, které jsou čím dál vyšší a širší. Potom přicházejí na řadu stromy, pak venkov a nakonec nic než sníh a sníh.
QRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQRQR
ZÁPAD rsr
STSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTSTST
UCHAZEČKA
Byl to jeden z těch dusných washingtonských dnů s těžkým vzduchem visícím nad Potomacem. Ačkoli už bylo září, člověk měl pocit, jako by dýchal přes kus mokrého hadru. Jakmile jsem opustila suterénní byt, který jsem sdílela s matkou, litovala jsem, že jsem si oblékla šedivou sukni. S každým krokem se mi v hlavě ozývalo vlna, vlna, vlna. Už když jsem nastoupila do osmičky a posadila se do zadní části vozu, měla jsem bílou blůzu nasáklou potem. A co bylo ještě horší, zdálo se mi, že mám propocenou sukni a na obou půlkách zadnice se mi udělala velká skvrna. V situaci, kdy náš pan domácí hrozil zvýšením nájmu, jsem tuhle práci potřebovala jako sůl. Proč jsem si nevzala sukni z bavlny? Po přestupu na jiný autobus a dalších třech blocích nepříjemného tření jsem dorazila do samého centra, do čtvrti Foggy Bottom. Cestou po E Street jsem si chtěla nenápadně prohlédnout své pozadí ve výkladní skříni lékárny. Ale v prudkém slunečním světle a bez brýlí jsem neviděla nic. Optometristu jsem poprvé navštívila ve dvaceti letech, jenže tou dobou už jsem natolik přivykla nezřetelným obrysům života, že když jsem konečně spatřila svět takový, jaký je, všechno se mi zdálo příliš ostré. Viděla jsem každý lísteček v koruně stromu a každý pór svého nosu. Viděla jsem každičký chloupek z bílého kočičího kožichu ulpělý na každičkém kusu mé 35
garderobiéry zásluhou Mišky, kocoura sousedky seshora. Bolela mě z toho hlava. Přistihla jsem se, že dávám přednost jednomu rozpitému celku, nenarušenému rozkladem na jasně ohraničené části, a tak jsem brýle skoro nenosila. Nebo jsem byla jenom paličatá – měla jsem o světě nějakou představu a všechno, co jí odporovalo, mě přivádělo do úzkých. Když jsem míjela muže sedícího na lavičce, cítila jsem na sobě jeho oči. Díval se, jak se při chůzi hrbím a klopím pohled k zemi? Doma jsem chodila celé hodiny po pokoji s knihami na hlavě, abych si natrénovala lepší držení těla, ale náprava se navzdory usilovnému nácviku nekonala. Kdykoli jsem na sobě ucítila mužský pohled, předpokládala jsem, že sleduje mou nemotornou chůzi. Druhá možnost – že bych se někomu mohla líbit – mi nikdy nepřišla na mysl. Buď se dívali, jak chodím, nebo se divili mým podomácku spíchnutým šatům, nebo jsem je zaujala tím, že jsem na někoho nevědomky zírala déle, než se sluší, jak mám ostatně ve zvyku. Nikdy se nikdo nedíval proto, že bych byla hezká. Ne, to nikdy. Zrychlila jsem, zapadla do bistra a zamířila rovnou na toalety. Díkybohu žádné skvrny. Zato všechno ostatní utrpělo: ofina se mi přilepila k čelu, řasenka, s níž jsem podle matčiných slov vypadala jako nevěsta na inzerát, se mi rozmazala a pudr opatrně nanesený na místa, která prodavačka ve Woolworthu označila za moje „problémové partie“, měl konzistenci těsta na palačinky. Opláchla jsem si obličej a chystala jsem se utřít do ručníku, když vtom se ozvalo zaklepání. „Moment.“ Klepání neustalo. „Obsazeno!“ Kdosi zalomcoval klikou. Pootevřela jsem a škvírou ve dveřích jsem vystrčila pocákaný obličej. „Hned to bude,“ řekla jsem muži s novinami v podpaží a zase jsem zabouchla. Vykasala jsem si sukni, zastrčila si mezi spodní prádlo a podvazkový pás přeložený pa36
pírový ručník a podívala se na hodinky: do začátku pohovoru zbývalo dvacet pět minut. O téhle pracovní pozici jsem se dozvěděla od Sidneyho, svého bývalého či jak ho nazvat. Řekl mi o ní jednoho večera v Bayou, kam jsme zašli na pizzu a na pivo. Patřil k oněm washingtonským hochům, kteří se pyšní tím, že vědí, kde se co šustne, a věděl i to, že se celé dva roky od dokončení studií pokouším uchytit ve státní správě. Jenže pozic pro čerstvé absolventy ubylo, a když jste chtěli prorazit, obvykle jste museli znát někoho, kdo znal někoho dalšího, u pramene. Já znala Sidneyho. Pracoval na ministerstvu zahraničí a z druhé ruky se dozvěděl, že shánějí stenotypistky. Věděla jsem, že moc šancí nemám, protože v psaní na stroji a těsnopisu jsem byla průměrná a jako jedinou další pracovní zkušenost jsem mohla uvést vyřizování telefonátů v kanceláři advokáta, který měl těsně před penzí a nosil špatně padnoucí obleky. Ale Sidney usoudil, že to mám napůl v kapse, protože se za mě přimluvil u známého z Agentury. Podezírala jsem ho, že ve skutečnosti nikoho takového nezná, ale přesto jsem mu poděkovala. Když se předklonil, abych ho políbila, podala jsem mu ruku a poděkovala mu ještě jednou. Vyšla jsem z toalety a s úlevou zjistila, že muž s novinami v podpaží je pryč. Objednala jsem si velkou coca-colu a drobný Řek za pultem mi ji podal se spikleneckým mrknutím. „Náročné ráno?“ zeptal se. Přikývla jsem a vyzunkla limonádu několika loky. „Díky,“ přisunula jsem k němu po pultě niklák. Jedním prstem ho poslal zpátky. „To je na mě,“ prohlásil a mrkl podruhé. K černé kovové bráně vedoucí do areálu velkých budov z šedivých a červených cihel ve čtvrti Navy Hill jsem dorazila se čtvrthodinovým předstihem. Pět minut by odpovídalo dobrým mravům, ale patnáct znamenalo, že mi nezbývalo, než abych nejdřív třikrát obešla blok. Než jsem vešla do budovy, byla jsem už zase nevábně upocená. Opřela jsem se do těžkých dveří s očekáváním, že mě uvítá závan nádherně klimatizovaného vzduchu, ale uvnitř bylo stejné horko jako venku. 37
Vystála jsem frontu před inspekcí, kde museli zkontrolovat moje doklady a přesvědčit se, jestli jsem na seznamu předem schválených návštěvníků. Jenže když jsem přišla na řadu a sahala po průkazu, protlačil se kolem mě bělovlasý muž v brýlích s drátěnými obroučkami, a jak do mě vrazil, upustila jsem kabelku a na podlahu vypadl můj skromný jednostránkový životopis. Muž bez problémů prosvištěl kolem ochranky, ale potom se otočil a vrátil se. Zvedl ze země papír s mírně přikrášleným, a přesto stále ubohým výčtem mých schopností a dovedností, nyní navíc ušpiněný, a podal mi ho se slovy: „Prosím, slečno.“ Než jsem se zmohla na odpověď, byl ten tam. Ve výtahu jsem si olízla bříška prstů a pokusila se vydrhnout šmouhu na životopise, ale jenom jsem ji ještě víc rozmazala. Proklínala jsem se, že jsem si s sebou nevzala kopii navíc. Životopis jsem sepsala podle návodu v knize nazvané Jak snadno a rychle získat práci, kterou jsem si vypůjčila v knihovně. Držela jsem se doporučené struktury, a dokonce jsem si připlatila za těžší bílý papír s nádechem šedi. Životopis se šmouhou by v téhle knize označili za „amatérský moment“. Aby toho nebylo málo, když jsem se pro životopis shýbala, vylezl mi nahoru papírový ručník, který jsem si na toaletě vsunula pod šaty, a já cítila, jak se mi připlácl na kostrč. Zařekla jsem se, že na to nebudu myslet, tudíž jsem pak nemyslela na nic jiného. „Kam to bude?“ zeptala se žena vedle mě s prstem vyčkávajícím u tlačítek. „Já… do druhého,“ odpověděla jsem. „Ne, do třetího.“ „Na pohovor?“ Ukázala jsem jí ušpiněný životopis. „Stenotypistka?“ „Jak to víte?“ „Rychlé vyhodnocení situace je moje parketa.“ Žena napřáhla ruku. Měla oči posazené daleko od sebe a plné rty připomínající dvě želé rybičky přetřené červenou lojovitou rtěnkou. 38
„Lonnie Reynoldsová,“ představila se. „Jsem tady už od dob, kdy se téhle Agentuře ještě neříkalo Agentura.“ Řekla to s jistou hrdostí, ale současně poněkud unaveně. Když mi potřásala rukou, všimla jsem si proužku světlé kůže na jejím prsteníčku. Viděla, že jsem postřehla chybějící prsten, a nepříjemně dlouho mě provrtávala pohledem. Výtah odcinkl druhé patro. „Nějaká rada?“ zeptala jsem se, když vystupovala. „Pište rychle. Na nic se neptejte. A nenechte si nic líbit.“ Zatímco do výtahu nastupovali dva muži, slyšela jsem, jak volá zpoza jejich zad: „Mimochodem, ten chlap, co do vás narazil, byl Dulles.“ Než jsem se stihla zeptat, kdo to je, dveře se zavřely. Ve třetím patře mi recepční ukázala, že se mám posadit na jednu z řady plastových židlí u zdi, kde už dvě ženy seděly. Cítila jsem, jak se papírový ručník znovu posunul. Vyčítala jsem si, že jsem nepřišla dřív, když jsem tu možnost měla. Po mé pravici seděla starší žena v tlusté zelené vestě, která vypadala, že pamatuje dobře dvě desetiletí, a dlouhé sukni z hnědého manšestru. Působila spíš jako upjatá učitelka než stenotypistka, alespoň stenotypistka z mých představ, ale hned jsem se za ten odsudek napomenula. Žena svírala životopis mezi oběma ukazováčky a palci a ruce měla položené v klíně. Byla stejně nervózní jako já? Vrací se do zaměstnání poté, co děti opustily hnízdo? Začala pracovat na kariéře a po večerech chodit do kurzů pro sekretářky v očekávání nové příležitosti? Podívala se na mě a šeptla: „Hodně štěstí.“ Usmála jsem se a poručila jsem si zabrzdit spekulace. Podívala jsem se na nástěnné hodiny a využila toho jako zástěrky k zhodnocení drobné brunetky po mé levici. Nejspíš právě vyšla z ekonomky – mohlo jí být dvacet, ale nikdo by jí nehádal víc než šestnáct. Byla hezčí než já a nehty měla nalakované lesklým odstínem růžové, jaký mívají baletní piškoty. K jejímu účesu byly bezpochyby zapotřebí fůra času a moře pérek. A oblékla se podle všeho do nového: šaty s dlouhým 39
rukávem a bílým límečkem a na nohou lodičky s kohoutí stopou. Takové šaty jsem vídala ve výlohách obchodních domů a vždycky jsem si přála, abych si je mohla koupit. A pak mi nezbývalo než je doma překreslit na papír, aby mi máti ušila levnou imitaci. Moje mizerná vlněná sukně byla kopií krásné šedivé sukně, kterou jsem před rokem viděla na figuríně ve výkladní skříni u Garfinckela. Až příliš často jsem si stěžovala, že nemám moderní oblečení, ale když advokát, v jehož kanceláři jsem vypomáhala, nadobro pověsil živnost na hřebík a já dostala výpověď, na nájem našeho suterénního bytu vydělávalo jen mámino šití. Máma pracovala v jídelně na starém pingpongovém stole, který jsme našly vyhozený na chodníku před domem. Odstranily jsme potrhanou síťku a máti si na ten velký zelený stůl postavila stroj, který jí byl zdrojem pýchy i radosti – šlapací Vestu, kterou jí daroval můj táta, jednu z mála věcí, které si vzala s sebou, když odjížděla z Moskvy. V Moskvě byla zaměstnaná v továrně Bolševička, ale vždycky měla kšefty bokem a načerno šila šaty na míru včetně svatebních rób. Vzhledem i povahou připomínala buldoka. Do Ameriky přišla na chvostu druhé vlny emigrantů opouštějících Matičku Rus. Hranice se pomalu uzavíraly, a kdyby mí rodiče bývali čekali o pár měsíců déle, bývala bych nevyrůstala v zemi svobodných, ale za železnou oponou. Když se balili v malinkém pokoji, který byl součástí komunálky sdílené čtyřmi rodinami, máma byla ve třetím měsíci těhotenství a doufala, že dorazí k americkým břehům dřív, než se stihnu narodit. Ostatně rodiče přiměla k odchodu právě skutečnost, že mě máma čekala. Zatímco jí rostlo břicho, táta zajišťoval nezbytné doklady a místo, kde by mohli dočasně bydlet – u bratrance a sestřenice z druhého kolene, kteří se usadili v městečku Pikesville v Marylandu. Tehdy to mámě znělo tak exoticky, že si pro sebe špitala „Maryland, Maryland“, jako by se modlila. Otec tehdy pracoval ve zbrojovce, ale ještě předtím navštěvoval Institut rudých profesorů, kde studoval filozofii. Jenže ve třetím ročníku ho vyhodili za šíření idejí, které nespadají do 40
schválených osnov. Rodiče plánovali, že si otec najde práci na jedné z mnoha univerzit v Baltimoru nebo ve Washingtonu, že rok dva pobudou u příbuzných, aby si něco našetřili, a potom si pořídí dům, auto a druhé dítě – prostě všechno. Snili o dítěti, které teprve přijde. Představovali si celý jeho život: jak se narodí v čisté americké nemocnici, jak se bude učit první slůvka v ruštině i angličtině, jak bude chodit do těch nejlepších škol, naučí se řídit velký americký vůz na velké americké dálnici, a možná bude dokonce hrát baseball. V duchu se viděli, jak sedí na tribuně, ládují se oříšky a fandí. V jejich budoucím domově bude mít máma pro sebe celou jednu místnost, kde bude šít, a kdo ví, třeba se i pustí do podnikání. Rozloučili se s rodiči a sourozenci a vůbec se všemi, koho kdy znali. Věděli, že jakmile odjedou, nikdy se nebudou smět vrátit, protože za pokus zrealizovat americký sen je natrvalo zbaví občanství. Narodila jsem se v Nemocnici Johna Hopkinse a mým prvním slovem bylo ruské da, následované anglickým no. Skutečně jsem chodila na skvělou státní školu, a dokonce jsem hrála softball a naučila se řídit v autíčku značky Crosley, které vlastnila moje sestřenice. Ale můj otec nic z toho neviděl. Mámě trvalo léta, než mi řekla, proč jsem ho nikdy nepoznala, a když se tak stalo, vysypala to ze sebe naráz, jako by se z něčeho zpovídala. Podle toho, co mi prozradila, stáli ve frontě a čekali, až je pustí na palubu parníku, který je převeze přes Atlantik, když vtom k nim přistoupili dva uniformovaní muži a nařídili otci předložit doklady. Jednou kontrolou už prošli, a proto si máma ve chvíli, kdy táta vytahoval potřebné papíry z kapsy, nejprve neuvědomila, v jakém se ocitl nebezpečí. Muži se na cestovní doklady ani nepodívali a se slovy, že si je musí prohlédnout jejich nadřízený, a to někde stranou, popadli otce z obou stran, každý za jednu paži. Máma tátu chytla za ruku, ale muži s ním smýkli a roztrhli je. Máma křičela, ale táta jí klidně řekl, ať si nastoupí, že se k ní brzy přidá. Když ho nechtěla poslechnout, znovu ji pobídl: „Nastup si.“ 41
Parník zahoukal na znamení, že se chystá odplout, ale máma ani neběžela k zábradlí, aby se přesvědčila, jestli táta nedobíhá na poslední chvíli k rampě; už věděla, že svého muže víckrát neuvidí. Zhroutila se na lůžko, které měla zarezervované v ubikacích třetí třídy. Vedlejší lůžko zůstane po zbytek cesty prázdné, společnost jí budou dělat pouze moje kopance v jejím břiše. Když jsme po letech dostaly telegram od máminy sestry z Moskvy, v němž stálo, že táta zahynul v gulagu, máma na týden ulehla. Mně bylo tehdy osm, ale dokázala jsem uvařit a uklidit, vypravit se do školy a vrátit se ze školy domů i dokončit máminy drobné zakázky – zašít natržený rukáv nebo založit kalhoty – a hotové správky doručit zákazníkům. První, kdo ji v Americe zaměstnal, byla čistírna a opravna oděvů Lou’s, kde celé dny mandlovala a žehlila pánské košile, a každý večer přicházela domů s rukama ušpiněnýma a popraskanýma od agresivních chemikálií. Jen zřídkakdy dostala jakous takous příležitost vytáhnout jehlu a založit kalhoty nebo přišít knoflík na sako. Ale přesně týden poté, co jsme se dozvěděly o tátově smrti, vstala z postele, důkladně se nalíčila, dala výpověď v čistírně a pustila se do práce. Steh po stehu, korálek po korálku, peříčko po peříčku, celý svůj žal vložila do šití šatů. Dva měsíce téměř nevycházela z domu, a když skončila, naskládala róby, jejichž kráse se nic z jejích předchozích výtvorů nevyrovnalo, do dvou lodních kufrů a přemluvila kněze z ruského pravoslavného kostela sv. Kříže, aby jí dovolil postavit si stánek na církevních slavnostech, které se konaly každý podzim. Za pár hodin prodala úplně všechno, včetně parádního kousku, svatebních šatů, které jedna žena koupila do foroty pro svou jedenáctiletou dceru. Touhle akcí máma vydělala dost na to, abychom se mohly vystěhovat z přelidněného domu příbuzných v Marylandu a složit dvouměsíční nájem na byt ve Washingtonu a aby mohla rozjet podnikání. Svůj americký sen si splní, i když to bude muset udělat na vlastní pěst. Dílnu – Americké šaty a oděvy jen pro Vás – si zřídila v našem suterénním bytě a brzy se rozkřiklo, jak je šikovná. Ame42
ričanky ruského původu z první a druhé přistěhovalecké generace ji vyhledávaly, kdykoli potřebovaly bohatě zdobené šaty na svatbu, pohřeb nebo jinou zvláštní příležitost. Máma se chlubila, že dokáže našít na živůtek víc flitrů než kdokoli jiný v Americe. Zanedlouho si získala pověst druhé nejlepší ruské švadleny ve Washingtonu. Na prvním místě byla jistá Bianka, s níž byla máma malinko na kordy. „Fláká to,“ vyprávěla každému, kdo byl ochoten poslouchat. „Její práce je fórová. Stačí, aby zafoukalo, a lemy už se pářou. Žije tady příliš dlouho.“ Mámino podnikání nás živilo, a dokonce zbylo i na doplacení školného, když jsem při studiích na Trinity získala pouze částečné stipendium. Ale v situaci, kdy náš pan domácí začal vyhrožovat zvýšením nájmu, bylo nezbytně nutné, abych si našla práci i já. Tohle pomyšlení mě tížilo na srdci, zatímco jsem seděla na recepci a prohlížela si konkurenci. Přitiskla jsem si ruku na hrudník, abych je potlačila. Právě když jsem se chystala zeptat recepční, kde jsou dámské toalety, abych si konečně mohla upravit onen papírový ručník, který mi mezitím vylezl do půli zad, objevil se nějaký muž a tleskl, jako by zabíjel mouchu. Potom jsem ho poznala: byl to tentýž chlap, který čekal s novinami v podpaží před toaletou v bistru. Žaludek se mi zhoupl, jako bych se řítila do propasti. „Všechno?“ zeptal se. Podívaly jsme se jedna na druhou, protože jsme netušily, na koho mluví. Recepční zvedla hlavu. „Všechno.“ Nejradši bych se schovala za věšák na kabáty. Následovaly jsme muže chodbou do místnosti s řadou stolů. Na každém stál psací stroj se stohem papírů. Sedla jsem si do druhé řady, abych nepůsobila zbytečně horlivě. Jenže to zřejmě nechtěl nikdo, a tak se stalo, že se z druhé řady stejně stala první. Mužův obličej, či přinejmenším jeho nos, vypadal, jako by patřil hokejistovi nebo boxerovi. Když jsem si sedala, muž mi věnoval zběžný pohled, ale zdálo se, že si mě s dívkou z bistra díkybohu nespojil. Svlékl si sako a vykasal rukávy světle modré košile. 43
„Jmenuju se Walter Anderson,“ spustil. „Anderson,“ zopakoval své příjmení. Skoro jsem čekala, že se otočí, stáhne tabuli a napíše na ni své jméno psacím písmem. Místo toho otevřel kufřík a vytáhl stopky. „Pokud projdete první zkouškou, naučím se vaše jména. Pokud jste pomalé písařky, uděláte nejlíp, když rovnou odejdete.“ Podíval se každé z nás do očí a já jeho pohled opětovala, jak mě to máma vždycky učila. „Jestli se jim nebudeš dívat do očí, Irino, nebudou si tě vážit,“ říkala mi. „Zvlášť chlapi.“ Některé ženy se trochu ošívaly, ale žádná nevstala. „Výtečně,“ pokračoval Anderson. „Tak začneme.“ „Promiňte,“ ozvala se starší žena v tlusté vestě. Hlásila se a já se za ni málem propadla hanbou. „Nejste ve škole,“ opáčil Anderson. Žena svěsila ruku. „Jistě.“ Anderson zvedl oči ke stropu a vzdychl. „Chtěla jste se na něco zeptat?“ „Co budeme psát?“ Anderson se posadil za velký stůl v čele místnosti a vyndal z kufříku žlutou knihu. Byl to román: Mosty na Toko-ri. „Je mezi vámi nějaká milovnice literatury?“ Všechny jsme zvedly ruku. „Výtečně,“ liboval si. „A fanynka Jamese Michenera?“ „Viděla jsem film,“ vyhrkla jsem. „Grace Kellyová je v tom báječná.“ „To vám chválím,“ řekl Anderson a otevřel knihu na první straně. „Můžeme?“ zeptal se a nachystal si stopky. Potom, když už jsem stála v přecpaném výtahu, jsem si nenápadně odlepila blůzu od propocených zad. Zajela jsem rukou pod látku a šmátrala, kde se dalo. Nic. Ručník byl pryč. Mohl mi vyklouznout ve výtahu? Nebo, bože netrestej mě, když jsem po zkoušce vstala od stolu? Je možné, že se právě v tuto chvíli na tu nechutnost dívá Walter Anderson? Napadlo mě, že se vrátím stejnou cestou, jakou jsem odcházela, abych zjistila, kde 44
mi ručník mohl vypadnout, ale nakonec jsem usoudila, že na tom nesejde. Beztak tu práci nedostanu. Byla jsem druhá nejpomalejší, což jsem věděla, protože Walter Anderson sestavil tabulku a výsledky přečetl nahlas. „A je vymalováno,“ ozvala se pohledná mladá brunetka jménem Becky, když nás výtah vezl dolů. Becky skončila úplně poslední. „Přijdou další příležitosti,“ řekla starší paní ve vestě. Snažila se nedat nic najevo, ale já si přesto všimla radostného podtónu – byla z nás všech daleko nejlepší. „Stejně vypadal na úchyla, tenhle Anderson,“ pokračovala Becky. „Viděly jste, jak se na nás koukal? Div že se nezačal olizovat.“ Otočila se na mě. „Zvlášť nad tebou.“ „To určitě,“ odbyla jsem ji. Všimla jsem si, že se na mě Anderson dívá, ale považovala jsem to za součást pohovoru. Jenže takhle jsem to měla s mužskými vždycky. Když jsem se nějakému líbila, vždycky jsem se to dozvěděla jako poslední. A musel mi to říct přímo, jinak jsem tomu nevěřila – a i potom jsem tomu věřila jen napůl. Myslela jsem si o sobě, že jsem dost tuctová – ženská, kterou minete na ulici nebo která sedí vedle vás v autobuse, a ani si jí nevšimnete. Moje matka říkávala, že jsem ten typ ženy, kterou člověk docení jen tehdy, pokud si ji pořádně prohlédne. A po pravdě řečeno jsem radši splývala s okolím. Jako přehlížená jsem měla snazší život – bez hvízdání, které provázelo jiné ženy, bez poznámek, které je nutily zakrývat si hrudník kabelkou, bez pohledů, které je sledovaly, kam se vrtly. V šestnácti ovšem přišlo mírné zklamání, když jsem si uvědomila, že ze mě nebude taková krasavice, jakou byla zamlada moje matka. Máma byla samá křivka, kdežto já samá hrana. Když jsem byla malá, nosívala máma přes den při práci neforemné domácí šaty. Ale večer se někdy převlékala do vlastních kreací a předváděla róby, které šila pro bohaté zákaznice. Točila se po kuchyni, až se jí vzdouvaly kolové sukně, a já jí říkala, že ty šaty na nikom nebudou vypadat tak krásně. 45
Viděla jsem máminu fotku z doby, kdy jí bylo tolik, co teď mně, a pracovala ve fabrice. Měla na sobě olivově zelené montérky a čepici téže barvy. Větší rozdíl už mezi námi být nemohl. Byla jsem celý táta. Poté, co zemřel, máma schovávala ve spodním šuplíku toaletky fotografii, na které byl zvěčněný ve vojenském. Když máti nebyla doma, občas jsem tu fotku vytáhla, prohlížela si ji a říkala si, že jestli někdy zapomenu, jak vypadal, budu mít v nitru prázdné místo, které se nikdy nezaplní. Uchazečky si před branou Agentury zamávaly a rozešly se. Starší paní, která nás všechny předčila, za námi zavolala: „Hodně štěstí!“ „Budu ho potřebovat,“ prohlásila žena, která při zkoušce seděla vedle mě, a zapálila si cigaretu. Já jsem ho potřebovala taky, ačkoli jsem na ně nevěřila. QR
Uběhly dva týdny a já seděla v kuchyni u stolu, pila čaj a kroužkovala inzeráty s nabídkou práce. Máma pracovala u pingpongového stolu na šatech pro dceru našeho hispánského domácího, která slavila patnácté narozeniny, a doufala, že se mu tím zavděčí a on nám nezvedne nájem. Už podruhé ten den mi vyprávěla historku z Postu o ženě, která porodila holčičku na Keyově mostě. „Do porodnice by to nestihli, tak zastavili a porod se odbyl na místě! Věřila bys tomu?“ volala na mě z vedlejšího pokoje. Když jsem neodpovídala, celou historku zopakovala, jen o dva decibely hlasitěji. „Slyšela jsem tě napoprvé!“ „Věřila bys tomu?“ „Ne.“ „Cože?“ „Povídám, že ne!“ Musela jsem vypadnout z domu, jít se projít, jen tak, jedno kam. Máma mě posílala vyřizovat různé pochůzky, ale jinak jsem neměla do čeho píchnout. Odpověděla jsem na tucet in46
zerátů, ale pozvali mě jenom na jeden pohovor, který se měl konat příští týden. Právě jsem si oblékala kabát, když vtom zazvonil telefon. Doběhla jsem do obývacího pokoje přesně ve chvíli, kdy máma zvedala sluchátko. „Co prosím?“ zeptala se mimořádně nahlas – hlasem vyhrazeným pro telefonní hovory. „Kdo je to?“ chtěla jsem vědět. „Irín? Žádná Irín tady není. Proč voláte?“ Popadla jsem telefon. „Haló?“ Máma pokrčila rameny a vrátila se k pingpongovému stolu. „Slečna Irina Droz-do-va?“ slabikoval ženský hlas. „Ano, u telefonu. Omlouvám se. Moje matka ne…“ „Přepojím vás na Waltera Andersona.“ „Prosím?“ Hlas vystřídala vážná hudba a mně se sevřel žaludek. Po chvilce hudba ustala a ozval se pan Anderson. „Chceme vás vidět ještě jednou.“ „Myslela jsem, že jsem skončila předposlední,“ podivila jsem se a vzápětí bych si nejradši ukousla jazyk. Musela jsem mu připomínat svou průměrnost? „To je pravda.“ „A nepotřebujete obsadit jen jedno místo?“ Vážně jsem chtěla sebe sama sabotovat? „Líbila jste se nám.“ „Takže mě berete?“ „Ne tak hr, Sprintérko,“ odpověděl. „Nebo bych vám měl vzhledem k rychlosti vašeho psaní vymyslet jinou přezdívku? Můžete se zastavit ve dvě?“ „Dneska?“ Slíbila jsem mámě, že s ní půjdu do prodejny textilu ve čtvrti Friendship Heights a pomůžu jí vybrat stříbrné flitry na šaty pro patnáctiletou oslavenkyni. Máma tam nerada chodila sama, protože se jí zdálo, že majitelka obchodu je zaujatá vůči Rusům. „Účtuje mi dvakrát, ne, třikrát víc než ostatním!“ tvrdila mi, když se tam naposledy vypravila beze mě. „Dívá se na mě, jako bych jí do kšeftu přišla odpálit bombu. Pokaždé!“ „Ano, dnes,“ přitakal. 47
„Ve dvě?“ „Ve dvě.“ „Ve dvě?“ Máma se objevila ve dveřích. „Ve dvě musíme na nákupy.“ Odbyla jsem ji mávnutím ruky. „Přijdu,“ řekla jsem, ale odpovědí mi bylo ticho. Anderson už zavěsil. Měla jsem hodinu na to, abych se oblékla a dorazila do centra. „Takže?“ zeptala se máma. „Jdu na další pohovor. Dneska.“ „Zkoušku ze psaní na stroji jsi už dělala. Co víc po tobě můžou chtít? Abys předvedla gymnastickou sestavu? Upekla dort? Co dalšího potřebujou vědět?“ „Nevím.“ Přejela pohledem moje květované domácí šaty a dodala: „Každopádně takhle tam jít nemůžeš.“ Tentokrát jsem vsadila na bavlnu. Opět jsem přišla s předstihem, ale tentokrát mě okamžitě zavedli do kanceláře Waltera Andersona. Ze všeho nejdřív mě požádal o něco, s čímž jsem nepočítala. Nezeptal se, proč o tuhle práci stojím. Nezeptal se, jestli jsem komunistka nebo jestli jsem loajální vůči místu, kde jsem se narodila. „Povězte mi o svém otci,“ spustil, jakmile jsem se posadila. Otevřel tlustou složku s mým jménem na deskách. „Michail Abramovič Drozdov.“ Sevřelo se mi srdce. Otcovo jméno jsem neslyšela mnoho let. Navzdory bavlněnému oblečení jsem cítila, jak mi na zátylku raší kapičky potu. „Svého otce jsem nikdy nepoznala.“ „Okamžik,“ zastavil mě, odsunul se od stolu a vyjmul ze spodní zásuvky magnetofon. „Pořád ho zapomínám zapnout. Můžu?“ Aniž čekal na odpověď, stiskl tlačítko. „Tady stojí, že byl odsouzen k nuceným pracím za to, že si nezákonně obstaral cestovní doklady.“ Takhle to tedy bylo: proto si pro něj přišli do přístavu. Ale jak to, že matku nechali jít? Bez dalšího rozmýšlení jsem se na to zeptala Andersona. 48
„Za trest,“ odpověděl. Dívala jsem se na skvrny od kávy na stole, překrývající se jako olympijské kruhy. Polilo mě horko, bylo mi na omdlení. „Dozvěděla jsem se to v osmi letech,“ vysoukala jsem ze sebe. Osm let jsme nevěděly nic. Jako malá jsem si představovala chvíli, kdy se s otcem shledám – jak bude vypadat, jak mě zvedne do náruče –, a říkala jsem si, jestli bude nějak vonět, třeba tabákem nebo kolínskou. Zalétla jsem pohledem k Andersonovi, ale pochopení bych u něj hledala marně. Jeho výraz neprozrazoval nic než mírnou podrážděnost, jako by si myslel, že bych přece měla vědět, co je velký rudý netvor zač. „Promiňte, ale co to má společného s prací stenotypistky?“ „S vaší prací v této organizaci to má společného hodně. Pokud nechcete pokračovat, pokud je vám to natolik nepříjemné, můžeme skončit.“ „Ne, já…“ Nejradši bych na něj vykřičela, že to všechno byla moje chyba, že otec umřel kvůli mně, že kdyby mě nebyli počali, bývali by tolik neriskovali. Ale ovládla jsem se. „Víte, jak zemřel?“ zeptal se Anderson. „Řekli nám, že dostal infarkt v Berlagu, v cínovém dole.“ „Věříte tomu?“ „Ne.“ Vždycky jsem měla pocit, že pravda zůstala pohřbená hluboko pod povrchem, ale nikdy jsem to neřekla nahlas, dokonce ani před mámou. „Do tábora se ani nedostal. Zemřel v Moskvě.“ Anderson se odmlčel. „Během výslechu.“ Přemýšlela jsem, co všechno máma ví a co ne. Věřila tomu, co se dočetla v telegramu, v němž jí její sestra oznamovala tátovu smrt? Nebo byla moudřejší? Bylo možné, že se celou tu dobu přetvařovala jen kvůli mně? „Jaké to ve vás vyvolává emoce?“ zeptal se Anderson. Na takovou otázku jsem nebyla připravená. Upřeně jsem se dívala na kroužky od hrnků. „Nevím, co si myslet.“ „A dál?“ 49
„Mám vztek.“ „Vztek?“ „Ano.“ „Podívejte,“ řekl a zavřel složku s mým jménem, „něco ve vás vidíme.“ „Co tím myslíte?“ „Umíme rozpoznat skrytý talent.“