PRAHA v množném čísle Antologie povídek českých spisovatelů o Praze
Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar
Edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., 2019 Editors © Radim Kopáč & Jakub Šofar, 2019 Preface © Radim Kopáč, 2019 Illustrations © Radim Kopáč’s archive, 2019 Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce ISBN 978-80-7529-782-2 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
Obsah
Radim Kopáč: Pětadvacet prstů Prahy ...........................
7
Josef Kajetán Tyl: Zastaveníčko u Černé braňky ........... Karolina Světlá: Vltava .................................................... Jan Neruda: Procházka po Karlově mostě ..................... Karel Ladislav Kukla: Jak bylo zavedeno v Praze pití čaje ........................................................... Gustav Meyrink: Praha .................................................... Jiří Karásek ze Lvovic: Zlověstná madona ..................... Paul Leppin: Strašidlo židovského města ....................... Jaroslav Hašek: Historie se záchranným pásem pro sebevrahy .................................................. Egon Ervín Kisch: Jedová chýše, tanec s mrtvolou ....... Jaroslav Durych: Sen ....................................................... Karel Čapek: Kupon ........................................................ Jan Weiss: Pérový muž .................................................... Milena Jesenská: Praha, ráno 15. března 1939 .............. František Hrubín: Bio Minuta ......................................... Bohumil Hrabal: Kafkárna .............................................. Jindřiška Smetanová: Hvězdná mapa všedních dnů Malé Strany .......................................................... Josef Škvorecký: Babylónský příběh .............................. Jan Zábrana: Peklo peněz ............................................... Roman Ráž: Tajemství na Karlově mostě ....................... Edgar Dutka: Povídka malostranská .............................. Tereza Boučková: Láska ................................................. Emil Hakl: Jedno odpoledne .......................................... Václav Kahuda: Noc ........................................................ Miloš Urban: Pražské Jezulátko ...................................... Hana Pachtová: První erotický symbol Čech .................
13 21 27 31 41 51 65 71 75 81 89 99 109 115 123 135 139 161 185 193 201 209 219 241 251
Ediční poznámka ............................................................. 261
Pětadvacet prstů Prahy Radim Kopáč
1. Josef Kajetán Tyl (1808–1856): Textař národní hymny návštěvou v odvěkém centru pražské prostituce; alkoholizovaný punčem, po boku černovlásku i blondýnu – a v nízkých mracích nad hlavou Damoklův meč přísné morálky, a jistě nejen té národněobrozenecké. 2. Karolina Světlá (1830–1899): Černé nebe plné deště, voda v řece dramaticky stoupá, hmotné škody šplhají kopcem až k hradní bráně; a na rubu pospolitost, stisk ruky, kocábkou na křest – a vyhlídka, že jednou tady bude stát náplavka… 3. Jan Neruda (1834–1891): Nerudný fejetonista spílá jezuitům, exercicie proti svatému Ignácovi, vzteklé kopání do mince, která má ovšem vedle rubu i svůj líc; pouhý dokument doby, anebo předjímavá kritika jakékoli náboženské toxicity? 4. Karel Ladislav Kukla (1863–1930): Slavný neslavný osmačtyřicátý: Braithutova kavárna jako centrum studentského odporu a ruský anarchista Bakunin jako věrozvěst čajové kultury v Čechách; ne pokaždé k nám Rus přitáhl s výhružkou a zanechal spálenou zemi…
8
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
5. Gustav Meyrink (1868–1932): Pražský Němec tentokrát k nepoznání: žádná mystika, jiné světy, kabalistické kejkle, ale trefný žert, pádná satira, ještě pádnější ironie – a na špici přirozeně ten nejhlubší význam. 6. Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951): Kulisy jak z Edgara Poea: vidění madony se zamordovaným děckem, hrůzná kletba, která padá do životů náhodně vylosovaných v osudí, a k tomu hluboce tragická láska k všemu tomu, co bylo – a už nenávratně není. 7. Paul Leppin (1878–1945): Další skvost pražské německé literatury: sprostý hampejz v předtuše asanace – a v okně jeho královna, milostnice jako jedna z tisíce, jedna z milionu; a přitom i jí nesvítí na semaforu budoucnosti jiné než to nejvyšší světlo. 8. Jaroslav Hašek (1883–1923): Legrace s úředním šimlem, jízda na hřbetě absurdních a ještě absurdnějších formalit a formalismů; na otázku, co dělat, když se člověk aktuálně topí v řece, je odpověď u „nejbližšího strážníka“ – jenže nejdřív za tři dny. 9. Egon Ervín Kisch (1885–1948): Pražská německá literatura do třetice: „Zuřivý reportér“ na obhlídce v nejstarší pražské hospodě, kde si dávali s gustem dostaveníčko reprezentanti polosvěta, posílení přítomností nedalekých institucí: nemocnice, blázince, márnice. 10. Jaroslav Durych (1886–1962): Neklidný hrdina na cestě únavou, snem, zmatením času i prostoru; úzkostný portrét jedince, který je doma v minulosti stejně jako v přítomnosti: člověka, jemuž nejbližší svět prostě přerostl přes hlavu… 11. Karel Čapek (1890–1938): Ostrý záběr na detail plus zevrubná analýza, v níž se postupně mění měřítka; realista na vývojové cestě k humanismu, kde objetí milé je nakonec objetím pravdy a lásky napříč zelenou (nikoli modrou) planetou.
PĚTA D VA C ET PR STŮ PR A H Y
9
12. Jan Weiss (1892–1972): Kdo schází v globální triádě vedle Supermana a Kapitána Ameriky – přece pravý český Pérák, přízrak z Libně, postrach druhoválečných německých nácků i českých kolaborantů; leda by šlo o městskou legendu, kde je přání otcem myšlenky… 13. Milena Jesenská (1896–1944): Mozaika z klíčového dne československých dějin, skládaná s kukrem i lupou při ruce; žurnalismus nadosobního i nadčasového typu, který má ve jmenovateli poznání, že velké věci se dějí vždycky „nečekaně a naráz“. 14. František Hrubín (1910–1971): Co bylo, není; poslední minuty jednoho bia, poslední chvíle jednoho těla, hasnoucího v dějinně nepříznivém čase; a k tomu moře smutku, lítosti, nostalgie; a k tomu poznání, že autor básnil suverénně i v próze. 15. Bohumil Hrabal (1914–1997): Variace na kafkovskou strunu; černá i groteskní, přeludná i totálněrealistická; sen rostoucí ze skutečnosti, skutečnost přepadávající vlastní tíhou do snu; existencialismus cvičí s činkou poetismu. 16. Jindřiška Smetanová (1923–2012): Ta, která chtěla mít vždycky „ustláno na růžích a pod nebesy“, kreslí najednou konec jedné éry a nástup „překrásného nového světa“; místo z Malé Strany ke hvězdám pouť rovnou do chřtánu bestie. 17. Josef Škvorecký (1924–2012): Zmatení jazyků v poválečné Praze; tam, kde ještě nedávno v rozvalinách hnily mrtvoly, se potkávají domácí s hosty: vášeň, živená naivitou a zoufalstvím, versus odpovědnost za minulé, přítomné i budoucí. 18. Jan Zábrana (1931–1984): Bez zábran o slastech i strastech muže, který měl najednou v kapse „peklo peněz“; výkres konkrétní doby i obecného lidského typu – a hlavně základních komplementarit, jako láska a nenávist, zločin a trest, chudoba a bohatství.
10
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
19. Roman Ráž (1935): Nekonečný příval turistů jako potrava pro jednoho udatného mystifikátora, hráče té nejvyšší hry, který si podobně jako Jan Nepomucký poslouží hlavně obratným jazykem – na Karlově mostě i pod ním, za života i po něm. 20. Edgar Dutka (1941): Neruda neskončil, Neruda trvá – a Povídky malostranské nejsou jen dokumentem místa a času, jsou i pružným mostkem mezi obrazem a předobrazem, dílem a životem, někdejším a současným… 21. Tereza Boučková (1957): Najednou probuzená touha osamělé ženy, vyřazené dávnou zradou ze vztahového provozu; hromada uhlí jako spouštěcí mechanismus tělesné i duchovní obrody; zjištění, že pozdě je jen tehdy, když sami kývneme. 22. Emil Hakl (1958): Pobavený pozorovatel pouličních a hospodských šumů; nové řeči a nové akce, na scéně zasněná kedlubna, „takovejdle“ rum, eroplány nad Kbely – a jako symbolický bonus jedna velká, symbolická mýlka. 23. Václav Kahuda (1965): Po hrabalovsku zbásněná, zpoetizovaná procházka městem na konci jedné éry, magické vidění tajemné krásky i jezevčíka s vlhkým čenichem; je Valpuržina noc a sny plují vzduchem jako ryby ve vodě. 24. Miloš Urban (1967): Co zbylo z Ripellina, dají se v Praze ještě najít stopy magie, proč se skácela k zemi Japonka, jakou zprávu nese „malá oběšenkyně“ v modrých šatech – a kdo je ten „jiný frajer“? 25. Hana Pachtová (1971): Reklamka na počátku devadesátek, všechno je svěží, jaré, plné vášní, nadějí a dobrodružství; vedou se hovory a žijí nejrůznější životy; všechny trhliny a temné tragédie vartují až za dalším rohem…
Dále byl viděn kteréhosi větrného večera v Nuslích… (Vzorná hasičská stanice v Nuslích na anonymní fotografii, Český svět, 1911, r. 7, č. 19, s. 549)
Pérový muž Jan Weiss
Každá doba má své rozruchy a senzace. Jaký tedy div, že i v dnešním čase vyskytují se takové naivní a pošetilé, někdy vyloženě nesmyslné povídačky a historky, efeméry a lapálie, jimž prostý lid nejenže popřává sluchu a dále je šíří, ale snad i sám si je vymýšlí. – Vypadá to tak, jako by lidé úmyslně ulpívali na těchto povídačkách a kochali se jimi, aby se odvraceli od těch smutných věcí, aby nemusili myslet na to těžké, co je tíží a bolí. Bylo to asi ve čtyřicátých letech, kdy se po Praze rozšířila pověst o pérovém muži. V novinách nebylo nic – snad jen proto, že zpráva zněla tak neuvěřitelně a fantasticky. Objevil se pérový muž! Podle jedné verze je to mnohonásobný vrah, podle druhé geniální vynálezce, podle další parašutista a opět šílenec uprchlý z blázince. Po několik dnů prý již uniká policii ohromnými skoky. Již jsou mu v patách, již již se po něm vztahuje rámě pronásledovatelů, když tu náhle – skok – a pérový muž je v prachu! Zmizí jako zelená kobylka v pažitě a ruka, která jej chce polapit, hmátne do prázdna. – Jednou už se zdálo, že ho dopadli u pankrácké remízy. Tu však v posledním okamžiku před očima policisty skrčil se pérový muž na bobek a hop! – přeskočil autobus. Ještě jeden skok a zázračný skokan se ocitl na střeše dvoupatrového činžáku. Tam prý zamával kloboučkem na rozloučenou s diváky a zmizel za nějakým komínem.
100
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
Dále byl viděn kteréhosi větrného večera v Nuslích, jak vyskočil na balkon třetího patra v Sámově ulici, aby si přivoněl ke kytici bílého bezu, kterou tam vítr lomcoval. To by svědčilo spíš o estetických zálibách pérového muže – nevěřím, že by to byl vrah – to je jistě pomluva! Vždyť o jeho dobrém srdci kdosi vypravoval historku téměř sentimentální. Pérový muž prý skočil otevřeným oknem do mansardy vilového domku, kde křičelo nemluvně. Matka, která po chvilce přiběhla k dítěti z předsíně, zastihla prý u postýlky suchého habána v černém fráčku s tenkou kravatou u krku (spíš prý tkaničkou) a ve vysokých botách, jak se naklání nad utišené robátko a brouká mu divnou ukolébavku. Vyplašen matkou, vyskočil oknem do zahrady a zmizel v keřích. Z jiné strany zachytil jsem zprávu, jak se projevil pérový muž v Karlíně před Invalidovnou. Tam prý se dopravní podnik ocitl bez proudu, a tak není divu, že se na tom širokém prostranství nashromáždila dlouhá šňůra tramvají v různých vzdálenostech od sebe. Toho prý využil pérový muž k menší produkci. Vyšvihl se na střechu prvního vagonu a pak skákal z jedné střechy na druhou sem a tam, nedbaje na to, jak jsou od sebe vzdáleny. Je-li na tom něco pravdy, pak nepochybuji, že to přišlo vhod mrzutým a reptajícím pasažérům pro ukrácení dlouhé chvíle. O pérovém muži kolovaly však i zlé zprávy. Otevřeným oknem skáče prý do bytů, aby je vykrádal. A na plotě u jednoho domu ve Výmarské ulici objevila se vyhláška, připevněná špendlíkem. Bylo na ní napsáno hůlkovým písmem: „V pondělí vraždím plešaté muže do 30 let Ve středu pouze psy V pátek blondýnky Pérový muž“ Tento dokument, nebyl-li podvržen, jistě byl výplodem šílence a potvrzoval by domněnku, že skokan vskutku utekl z blázince. Ale i přes tuto nesmyslnou a idiotskou mystifikaci vyvolal v oné ulici zděšení. Mnohé matky zavřely onoho pátku své plavé dcerušky doma na klíč a některé dívenky nesměly dokonce ani do školy, i když z vyhlášky nebylo patrno, jaký věk je rozhodující pro vražedné úmysly pérové-
PÉR OVÝ M UŽ
101
ho muže. U plešatých byla přesně stanovena hranice třicíti let, ale co matky dítek anebo už panen blondýnek přerůzného stáří, mají se „ještě“ bát, anebo „již“ nemusí? Stanoven pátek, to jest den před sobotním koupáním v rodinách, ale všechno ostatní je nejisté. A vůbec, kdy začínají a kdy končí blondýnky? – Brzy se však ukázalo, že se skutečně jedná o hrubý podvrh. Druhého dne ráno totiž objevila se na témž plotě jiná vyhláška. Na nepoužitém korespondenčním lístku s odstřiženou známkou bylo napsáno inkoustovou tužkou, písmem dosti neumělým: „Prohlašuji všem lidem, že to není pravda. Nikdy jsem nikoho nezabil ani nevyhrožoval. Moje skoky do výše jsou čistě mírumilovné a nikoho na životě neohrožuju. Skáču velmi opatrně, pouze pro vlastní radost a potěchu. Není potřeba se bát maléru ani zranění, protože skáču pouze na místa předem vyhlédnutá, kde nikdo není. Do tlačenice neskáču. – Na toho pána, který se podepsal jako já, podávám žalobu. – Nerad píšu, rači skáču! Pérový muž“ Na druhém konci Prahy, kdesi na rozhraní Holešovic a Bubnů, objevilo se prý brzy potom, opět na plotě ohrady, nové oznámení, podepsané pérovým mužem. Sám na vlastní oči jsem nic neviděl, pouze zaznamenávám, co jsem slyšel. Pérový muž tu ohlašuje a na vědomost dává, že se konečně odhodlal vystoupit na „širší veřejnost“. Činí tak prý na všeobecné přání kratochvilného obecenstva a rovněž proto, aby učinil konec všem pomluvám svých nepřátel. V deset hodin dopoledne (nevím kterého dne) přeskočí prý zdarma pomník svatého Václava na Václavském náměstí, a sice z místa, „kam až kůň dohlédne“, po délce sochy směrem k Muzeu. – Místo výskoku a doskoku bude prý označeno na dlažbě křídovým kruhem. V zájmu bezpečnosti se p. t. publikum žádá, aby kolem kruhu bylo větší prázdno, i když se bude skákat s největší opatrností. Při té příležitosti pérový muž žádá Elektrické podniky hlavního města Prahy, aby byl během produkce alespoň na půl hodiny zastaven veškerý provoz!
102
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
Nikdo neví, jak vysoko nebo daleko pérový muž doskočí, v tom se zprávy velmi různí. Jistě však má veliké možnosti, dalekosáhlejší, nežli řekneme muž chodící po provaze s dlouhou tyčí. Tito lanochodci pořádají svoje produkce i při večerním osvětlení a při používání barevných reflektorů mají jistý úspěch. Jak teprve musel by uspět takový skokan, ať už pod letními odpoledními obláčky, anebo při setmění. Jistě by to byl velkolepý podnik, blahodárná pastva pro oči, zvláště v hlavním městě. Nedovedu si představit nic podobného, co by se jen trochu málo mohlo vyrovnat takové senzaci. Fantazie by tu zamávala křídly – jaké výšky jejích možností při metání kozelců nad hlavami užaslého publika a při jiných extravagancích během skoku. O popularitě pérového muže svědčí, že se mu ve školách říkalo prostě „pérák“, s koncovkou, kterou se vulgarizují některá podstatná jména v obecné mluvě. V této době – v letech čtyřicátých – byl zvěčněn v mnoha ilustracích i básničkách, jež kolovaly pod lavicemi a jejichž umělost či neumělost odpovídala stupni třídy, v níž byly páchány. Ale jak jsem již řekl – ničeho podstatného jsem se nedopátral. Vyslechl jsem též mnoho řečí a dohadů o tom, jak to má ten pérák v botách seřízeno a jak asi vypadají ta péra. Viděl jsem několik pošetilých nákresů, znázorňujících domnělý mechanismus oněch zázračných bot v podobě pružin a spirál, jaké někdy čouhají ze starého kanape. Mnohem pravděpodobnější je dohad, že tajemství jeho pružnosti není v botách, ale v nohách. Kdosi mi vážně vykládal, že jeho nohy se pravděpodobně podobají nohám blechy nebo kobylky – to jest dlouhá stehna a úžasná pružnost při vymrštění skrčených končetin. Nevím, proč si právě představuji pérového muže před skokem v pozici, jak péruje nohy, navlečené do tenkých nohavic, s vystouplými koleny, trčícími ne však dopředu, ale na obě protější strany. Zdá se mi nutné, aby při tom pérování a chystání k výskoku měl bezpodmínečně ruce v bok. Je to jistě pošetilá představa a nedovedl bych ji ničím odůvodnit, ale nemohu se od ní odloučit. Už vím! Podobá se obrázku k jedné pohádce z Malého čtenáře. –
PÉR OVÝ M UŽ
103
Tak se tehdy o pérovém muži předly všelijaké řeči po hospodách i kavárnách. Nebylo divu, když lidem nad hlavami visely tabulky s nápisem, že se politické řeči v místnosti přísně zakazují! Někdy měl člověk potřebu mluvit hlasitěji, zasmát se z plných plic, něco hlásat nebo potírat, hádat se, nadávat, pošklebovat se, aby se přitom nemusil kolem sebe bojácně ohlížet. Ten pérák, možná že to byla taková pojišťovací záklopka, takový ventil, kterým syčela pára vzteku. V těch dobách jsem občas zašel do kavárničky U Dvou kosů. Někdy tam se mnou sedával nějaký Oldříšek. Vytanul mi najednou ve vzpomínce právě proto, že to byl on, který se z nás nejvíc zajímal o pérového muže. Mluvil o něm vždy tak vážně, bez stínu ironie, že to vypadalo, jako by uvěřil v jeho existenci. V tom uvěření totiž právě tkví celé kouzlo fámy. Je-li tu tento předpoklad, pak i ty nejdivočejší zprávy mají zdání pravdy a stávají se podkladem dalších zpráv, umocněných ovšem do nadpomyslných možností. Oldříšek, agent s plnicími péry značky Matador, chtěl získat pérového muže pro reklamu. Byl by prý ochoten se s ním dorozumět a vyzvat ho, ať nabídne své služby českým obchodníkům a průmyslníkům – je-li u něho touha nejen po slávě, ale i po bohatství. Budou z toho mít užitek obě strany, obchodníci i skokan, říkal Oldříšek. I zákazníci, diváci a zvědavci si přijdou na své. A bude jistě záležet na chytrosti pérového muže, jaký si pro sebe vymůže podíl na zisku. Každopádně to bude jen nepatrný zlomek zisku obchodníkova. Občas jsme mu přikývli, souhlasili nebo mírně odporovali, abychom dodali pérákovi zdání pravdy a reality nejen v představách Oldříškových, ale i v našich vlastních. Jednou nám vykládal, jak by si on představoval technickou stránku těchto reklamních skoků, kdyby se mu podařilo dohodnout se s pérovým mužem na rozumných podmínkách. Čím výše, čím dále doskočí, tím více vydělá, to je fakt. Bude však prý záležet i na tom, aby hesla, vynesená do výše, setrvala v povětří pokud možno nejdéle. Tak, aby se divákům propálila očima až do mozku. Dotyčné heslo může nésti jeho rozevlátý plášť, nebo ať je připevněno
104
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
na jeho zádech, anebo ať je neseno na štítě či na praporu, kterým bude mávat při svém skoku. Oldříšek uvažoval i o tom, jak by měl být pérový muž oblečen, aby dodal svému výkonu jisté výjimečnosti a lesku, čímž by zdůraznil reklamní značku zboží, jež doporučuje. Snad by to mohl být kostým historický či pohádkový (jsou takové pohádky, viz „Kocour v botách“ nebo „O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém“), či snad nejlépe ústroj žonglérský. O tom Oldříšek ještě přemýšlí. Umělci těla, podle jeho teorie, musí být co nejpestřeji oděni, protože pravě jejich tělo, respektive ruce nebo nohy, jsou nástroji, jimiž provozují své umění. Mozek není vidět – dovedností svých těl budí úžas a nadšení, a nikdy není dost světel a barev, které by ukázaly téměř všemohoucí, zázračné možnosti lidského těla. Až se pérový muž vymrští nad střechy a komíny domů s reklamní značkou, ať už přišitou kamkoli, vzbudí potlesk. I když tento potlesk nebude platit oné reklamní značce, kterou si má publikum zapamatovat, přesto výrobce plnicích per Matador i obchodník i agent – a tedy i sám Oldříšek – si jistě budou mnout ruce. Vždyť praporek, kterým zamává divákům na pozdrav, z římsy nebo z komína – ponese značku Matador, „plnicí péro muže budoucnosti“! A pérový muž si pak může odpočinout. Usedne rozkročmo na hřbetě vikýře jako na kozlu čelem vzad a bude vypouštět balonky všech možných barev, a každý ten balonek ponese jedno jediné slovo – Matador! Moje zvědavost, obepínající ze všech stran pérového muže, byla těmito planými debatami jistý čas jitřena. Ale Oldříšek, když vyčerpal hřivnu svých moudrostí a odborných stavovských zájmů, počal se opakovat a brzy omrzel. Vypadalo to, jako by se sám toužil přihřát na ohníčku slávy pérového muže. Přestal jsem chodit do kavárny U Dvou kosů. Můj zájem se však zcela neočekávaně obrátil novým směrem – Setkal jsem se totiž se svým přítelem, bývalým literátem, který se stal lékařem choromyslných v B. A tu z hodinek s překrouceným pérem přeskočila řeč na pérového muže a přítel lékař mi sdělil k mému údivu, že dotyčný člověk je už delší dobu v ošetřování jeho ústavu.
PÉR OVÝ M UŽ
105
Je to prý blázen zcela neškodný a jeho skoky jsou pouze – teoretické. Jen jednou vyskočil z prvního patra do dvora ústavu a zlomil si kotník. Od těch dob skáče jen na papíře. Z ústavu však utekl jiný chovanec, který byl tak okouzlen fixní ideou pérového muže, že mu docela uvěřil. Tento choromyslník šířil asi onu paniku, ale sám se posléze vrátil do ústavu, protože nemohl žít bez svého patrona. „Ostatně –“ poradil mi přítel, „chceš-li vidět pérového muže bez iluze, mohu ti ho předvést. I tak je zajímavý svým způsobem –“ A tak jsem ho konečně uzřel. Byl to vskutku vyschlý dlouhán vyzáblé, úzké tváře a ještě černých vlasů, takových hustých, přilehlých, jež se nikdy nemusí ani nedají česat. Stál před námi bez zájmu a jeho zapadlé oči se dívaly přes nás bůhvíkam. Bylo mu asi čtyřicet, ale jeho kulatá záda svědčila o tom, že nebere na vědomí své tělo, že jím opovrhuje. „Jak vysoko skáčete?“ zeptal se ho povzbudivě přítel doktor. Tato otázka zapůsobila na chorého jako víno. Všecek se napřímil a oči mu vzplanuly zeleným leskem. „To záleží na předmětu, který chci přeskočit –“ usmál se chytře, možno-li tak říci o tváři bláznově. A nebyla to špatná odpověď – „Prý jste přeskočil autobus –“ povídám, abych mu polichotil. „Snad mi přišel do cesty –“ řekl ledabyle, „nemám někdy čas dívat se, když spěchám –“ „To vy jste přilepoval na ploty vyhlášky, že vraždíte plešaté muže a v pátek blondýnky?“ ptám se dále. „Více lidí více vidí –“ řekl a nepohnul brvou. „A co dělá váš cestopis Skokem světem?“ ptal se doktor a dal mi znamení mrknutím oka. „Myslíte popis mého skoku přes Mont Blanc? Vyšel ve všech jazycích světa jako Svatá bible a Švejk –“ „V čem vězí ta ohromná síla, která vás vymršťuje přes hory a doly?“ pokračoval interview. „Síla vůle – plus tajemství –“ usmál se tázaný a podíval se na své sešlapané ústavní bačkory. „Chystáte se snad v přítomné době k novému skoku, kterým byste překvapil svět?“
106
PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
„Chystám se přeskočit zeměkouli –“ „U všech ďasů!“ vykřikl jsem. „A co říkáte skoku na Měsíc?“ Podíval se na mne jako všemohoucí bůh na primána. „Měsíc?“ řekl opovržlivě: „Pouhý optický klam! Neexistují ani hvězdy! Jsou to jen pouhé sférické spektrální body tvořené sluncem. Světluška má více hmoty nežli Aldebaran –“ Pochopil jsem s údivem, že má svoji pravdu, a neodvážil jsem se už cokoli namítnout. Ale přítel doktor mi vysvětlil: „To je velkoněmecká koncepce prostoru. Hitler jako vládce Země – a tudíž i vesmíru! Pan Makovička čte noviny –“ Přeslechl jsem tento celkem malicherný detail a nakonec jsem se ještě zeptal: „Máte snad, Mistře, v plánu nějaký ještě smělejší cíl, nežli je skok přes zeměkouli? Či bude to nejdelší a nejvyšší skok vašeho života?“ „Nikoli nejtěžší –“ odpovídal poučeně. „Z velikých věcí na světě je největší zeměkoule. Pak už by pro mne nebylo – a já bych zahynul. Ale jsou ještě na světě věci malé a menší a nejmenší. Je problém přeskočit špendlík. Ale co říkáte skoku přes jedinou molekulu železa? Na zrnku máku naučím se skákat do propasti hmoty! Skoky dlouhé tisícinu, milióntinu, trilióntinu milimetru! Skok z protonu na elektron! Jaké dálky! Jaké hloubky –“ Jeho zapadlé oči se znovu zadívaly do prázdna, kamsi přes nás či skrze nás, jako by se přivíraly tíhou nějakého snu. Doktor se ho ještě na něco zeptal, ale ten člověk už nevnímal. Kdožví, snad právě v tom okamžiku prováděl před užaslými davy svůj triumfální skok – Přes zeměkouli? Či z atomu na atom? Šťastný blázen!