'RPLQLN 'iQ
32+ň%(1, =$æ,9$
Text © Dominik Dán 2019 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Translation © Jan Hanzlík 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 ISBN 978-80-7529-865-2
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
1 ZÁŘÍ 2009 Pršelo. Konečně. Po mučivých extrémních teplotách v srpnu přinesla změna počasí všem úlevu. Nejen lidem, zvířatům, stromům a vyprahlé trávě, dokonce i asfalt přijal příval deště s úsměvem. Voněl, odpařoval se, chladil se, radoval se, že se konečně neroztéká, že může chodcům poskytnout pevnou oporu pod nohama bez nepříjemných lepkavých překvapení. Všichni se radovali. Všichni se neradovali. Skupinka lidí v černém nepřijala déšť s úsměvem, smáčel je od hlavy k patě navzdory černým deštníkům. Kapky prskaly, poskakovaly, odrážely se od vykopané hlíny a kamínků. Ženám zašpinily lodičky a černé punčochy, mužům lakýrky a spodek černých kalhot. Voda stékající ze sousedních deštníků jim promočila saka, ženám blůzky a kabelky. Někteří ani deštníky neměli – během chvilky byli mokří až na kůži. Všichni a všechno byli černí, neboť pochovávali dědu Vaculíka. Kryté hřbitovy ještě nevymysleli – kdo se spolehl na milosrdné počasí, hořce zaplakal, nejen nad ztrátou dědy. „Do prdele, to nemoh’ zdechnout před tejdnem? To eště bylo hezky.“ „Drž hubu! Někdo tě uslyší!“ Zeť zesnulého nasadil naštvanou grimasu – jednak ho iritovaly kapky šlehající rovnou do tváře, jednak neměl rád, když ho manželka poučovala. Doma by se na ni obořil, i ohnal, ale teď nemohl nic, bylo tu příliš mnoho lidí. Příliš mnoho ksichtů z rozvětvené nenáviděné rodiny, i cizích. 9
Manželka se pro jistotu rozhlédla, zda je někdo náhodou nezaslechl. Nezaslechl, byli sami – dobíhali skupinku okolo rakve. Zdrželi se, paní Ivica Marková musela jít na konci obřadu v domě smutku nutně na toaletu, ale kněz v čele průvodu se mezitím pohnul k jámě, takže se oddělili. „Do prčic! Zrovna dneska musí takhle lejt!?“ „Ty vaše věčný ženský problémy!“ „A k tomu tenhle liják!“ „Měla sis vzít větší deštník.“ „Já!? Proč vždycky všechno já? Cos udělal ty?“ „Ivico! Bože! Neser…“ Manželé Markovi se neudrželi ani na pohřbu vlastního otce a tchána, i tady se museli hádat. Svorně nadávali, dobíhali smuteční průvod, cupitali po úzkém strmém chodníku, krčili se, předkláněli, jedním deštníkem určeným pro dva se snažili odrazit útok dotěrných kapek. Konečně doběhli, mezi černými těly si prorazili cestu do první řady, kde má podle práva a zvyklostí stát nejbližší rodina. Pozůstalých okolo hrobu bylo požehnaně, děda Vaculík byl známá firma. Dechový kvintet dohrál poslední tóny smutečního pochodu, všichni ztichli. Kněz si odkašlal, rozhlédl se, zda mu pozůstalí věnují pozornost, počkal na opozdilce, trpělivě vyčkal, až se přestanou vrtět, vzhlédl k nebi, zda si to jeho nadřízený s tím deštěm nerozmyslí – nerozmyslel, znovu si odkašlal, schoulil se pod deštník, který mu přidržoval ceremoniář, a zahájil první požehnání hrobu. „Všemohoucí Bůh povolal k sobě z tohoto světa našeho bratra Petra Vaculíka. Jeho tělo ukládáme do hrobu, aby se vrátilo do země, ze které vzešlo. Kristus, který vstal z mrtvých, přetvoří jednou naše smrtelné tělo, aby se stalo podobným jeho požehnanému tělu. Proto svěřujeme našeho bratra Petra Pánovi, aby ho vzal do své náruče a aby jeho tělo vzkřísil, až přijde soudný den.“ Pozůstalí pozorně naslouchali, žmoulali si sepjaté mokré ruce, mračili se do země. Ne všechny knězova slova zaujala, na konci smutečního davu šeptem mudrovali dva dědečci. „Hovno mu bylo, eště začátkem léta mě oškubal o sedum eur.“ „V mariáši?“ 10
„V čem jinym?“ „V mariáši, dyť ste poslední dobou ani nic jinýho nedělali.“ „A co sme podle tebe měli dělat? Sme důchodci! Co asi podle tebe dělaj důchodci, třeba i poslední dobou?“ „Dobře, dobře, tak už se nerozčiluj! Tolik sem toho zas neřek. Radši mi pověz, proč umřel. Proč, když byl takovej čipera, že tě eště před pár měsícema oškubal v mariáši?“ „Co já vim?“ „Já vim. Protože ho rodina vyšoupla z bytu do domova důchodců! Umřel smutkem. Ze stesku po svým bytě, po ulici, po sousedech, po partě.“ „Ticho buď! Neblbni! Takhle nemluv, aspoň ne na pohřbu, dyť je tu celá jeho rodina! Eště nás někdo zaslechne. A dej sem to paraple, dyť na mě prší!“ „Na mě taky!“ „Ale na mě víc! A je můj!“ Varhaník, zároveň ceremoniář, začal zpívat antifonu. Hlas měl jako zvon, mohl by zpívat i v opeře. „Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mě věří, bude žít, i když zemře, a žádný nezemře navěky, kdo žije a věří ve mě.“ Kněz nelenil, během zpěvu kropil hrob i rakev svěcenou vodou. Dva starci nad hrobem si pokecali, pohašteřili se, přetahovali se o společný deštník, rozhlédli se, zda je nikdo neslyší, posunuli se dál, aby nepřekáželi, ale stejně nic nezmohli, řeč o dědovi Vaculíkovi šla dál. I na druhém konci pohřebního průvodu… „Ty víš, proč umřel?“ „Prej srdce.“ „Co srdce? Tejden předtím, než ho převezli do domova důchodců, mi pomáhal s pračkou. Než sem stihnul odkopnout obal do chodby, popadnul jí a přenes až ke dveřím do kuchyně. Musel sem na něj zařvat, ať přestane blbnout, pak sme jí spolu došoupali dovnitř a zapojili. Přenes pračku jako nic! To byl soused! Takovýho už mít nebudu.“ „A vidíš, rodina tvrdí, že srdce.“ „Prdlajs srdce, Peter měl srdce jako zvon.“ „I játra.“ „Mít játra jako zvon není zas až taková výhra, lepší je to srdce.“ 11
„Měl i játra, dyť nemoh’ odtrhnout ruku…“ „Ne, nemoh’ odtrhnout ruku, to je pravda, skleničku držel někdy až moc často.“ „Co je to až moc často? Už seš jako můj doktor, taky mě věčně buzeruje, jestli nepiju moc často. Tak sem se ho minule zeptal – co je to moc často, pane doktore? Víš, co mi řek? Že zdravý sou tři deci vína denně!“ „Vážně? Tak to sem ani netušil, jak rychle mi někdy utíká čas. Podle doktorova receptu mi uteče celej den za půlhodinu.“ „Přesně! Mně taky! I čtyřikrát za sebou!“ Ceremoniář-varhaník dozpíval, slova se ujal kněz. „A teď poprosme o přímluvu za našeho zesnulého bratra Petra naši nebeskou Matku Pannu Marii.“ Počkal, aby se mohli připojit i ostatní, potom pomalým monotónním hlasem spustil modlitbu. „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“ V tu chvíli přestalo pršet. „No proto, už sem si myslel, že to nefunguje,“ povzdechl si sám pro sebe kněz. Povzdech i kajícný pohled adresoval směrem vzhůru. Dvě babky stojící stranou pod mohutným platanem modlitba nezajímala, podobně jako starci i ony měly plná ústa starého Vaculíka. „A to si slyšela, že ho ze světa sprovodila vlastní dcera?“ „Která? Zuza?“ „Co Zuza! Kde je Zuza?“ „Co já vim?“ „Přece až někde v Trenčíně, nebo do který řitě se to vdala!“ „Do Púchova.“ „Tak v Púchově. Zuza ne, tahleta, co bydlí ve vedlejším vchodu. Ivica!“ „Ale, Marko, přestaň! Proč by Ivica, taková slušná holka…“ „Já jen co sem slyšela do sousedů! A víš, co se říká – bez lístku se ani vítr…“ „Je to opačně.“ 12
„Jak opačně? Starej zabil Ivicu?“ „Neblázni! Přísloví je opačně. Bez větru se ani lístek nepohne.“ „A jó, máš pravdu. Ale s tou Ivicou…“ babka zaváhala. „Říkáš, taková slušná holka! Holka už to dávno není, už sou to roky, co pobíhala po sídlišti v sukni a s copánkama. Holka už není, a jestli je slušná… No, nevim, povídá se leccos. Neměli ho dávat do domova, neměli. To ho zabilo!“ Kněz jejich žahavé, nabroušené jazyky neslyšel, po modlitbě pokračoval v obřadu. „Vzpomeň si, Marie, Matko bolestná, jak jsi stála pod křížem zlomena žalem, když na něm Syn Boží a tvůj za naši spásu umíral. Kvůli bolestem, které jsi tam prožívala, laskavě oroduj za našeho bratra Petra před trůnem milosrdenství. Amen.“ Obřad se chýlil ke konci. Kněz kývl na ceremoniáře, aby složil deštník – hned bylo kolem hrobu veseleji. Takřka s úsměvem přednesl závěrečné požehnání. „Odpočinutí věčné dej mu, Pane.“ „A světlo věčné ať mu svítí,“ připojili se křesťané. „Nechť odpočívá v pokoji.“ „Amen,“ souhlasilo smuteční shromáždění. Na řadu přišel varhaník-ceremoniář, bylo třeba přednést závěrečné poděkování. Nadechl se a pevným hlasem přednesl naučené formulky. „Na závěr smutečního obřadu mi, vážené smuteční shromáždění, dovolte, abych jménem truchlící rodiny poděkoval důstojnému panu faráři za pohřební obřad, za jeho slova útěchy a povzbuzení. Zároveň mi dovolte, abych jménem truchlící rodiny poděkoval i vám všem, kteří jste přišli na poslední rozloučení s naším drahým zesnulým, za všechny projevy soustrasti a krásné květinové dary.“ Kněz přikývl na znamení, že poděkování bylo interpretováno přesně podle jeho představ. Trval na tom, aby ho ceremoniář odcitoval doslova, vždyť ho sám napsal. „Pán s vámi,“ loučil se kněz s přítomnými. „I s tebou,“ odpovídali věřící. „Nechť vám požehná všemohoucí Bůh, Otec i Syn, i Duch svatý.“ „Amen.“ 13
„Jděte ve jménu Božím.“ „Bohu díky.“ I když kněz shromáždění rozpustil, nikdo se ani nepohnul – děda Vaculík ležel v rakvi a rakev byla ještě nad hrobem, takže nemohl být konec. Ani nebyl, ceremoniář stiskl čudlík na přehrávači a hřbitovem se nesly tóny smutné písně Ave Maria od Franze Schuberta. Po úvodních taktech se připojila zpěvačka, asi italská, a řádně při těle, neboť výšky vytáhla s takovou lehkostí, až naskakovala husí kůže. „Krásně zpívá.“ „Drž hubu aspoň teď!“ okřikla paní Marková manžela. Tklivá dojemná píseň byla asi v polovině, když varhaník-ceremoniář zvedl bradu a nenápadně přikývl. Čtyři zřízenci, každý u jednoho rohu rakve, čekali jenom na to – jako na povel se sehnuli, uchopili konce lan, nadzvedli je, další se sehnul, vytáhl dvě břevna, na kterých ležela rakev nad hrobem, a začalo spouštění do země. S posledními tóny písně dosedla rakev na dno. Ceremoniář vypnul přehrávač, podal knězi lopatku. Když bylo sucho, stačila k hození hroudy hlíny i holá ruka, jenže od rána pršelo, vykopaná hlína se proměnila v bláto, raději použili lopatku. Obyčejnou plastovou lopatku určenou na dětské pískoviště. Žlutou, veselou, optimistickou. Černé, depresivní, pro děti nevyrábějí. Kněz se sehnul, nabral, natáhl se nad hrob, otočil lopatkou – a nic. Musel třikrát poklepat, než se hrouda odlepila a odpadla, držela jako sopl na rukávu. Lopatku podal ceremoniáři, ten, poučený, nabral raději kámen – bez problémů se skutálel a hlasitě zarachotil na víku rakve. „Pardon,“ řekl kněz první dceři, které kondoloval. „Přijměte moji upřímnou soustrast.“ Varhaník-ceremoniář kondoloval hned za ním, do ruky jí vtiskl lopatku jako štafetový kolík. „Opatrně, lepí,“ varoval ji, ale zbytečně, dcera viděla, jak to šlo, vlastně nešlo, knězi. Nabrala vrchovatou lopatku, aby alespoň něco odpadlo do hrobu. Trhla, něco odpadlo, podala lopatku sestře. Sestra Zuzana po otci skutečně truchlila, oči měla plné slz, ničeho si nevšimla, takže udělala tu samou chybu jako kněz. Musel jí pomoct manžel, jinak by si přilepenou hrou14
du odvezla až domů do Púchova. Lopatku podala bratrovi, tomu se podařilo zasypat otce na první pokus. Lopatka kolovala z ruky do ruky. Dvě sestry a bratr s nejbližšími se postavili bokem k chodníku, aby jim úspěšní absolventi aktu zasypávání mohli popořadě kondolovat. Kněz s ceremoniářem se vydali po chodníku ke kapličce, pro ně obřad skončil, pro dnešek měli odpracováno. Nikdo nepodklouzl, nikdo se nezranil, nikdo kromě rakve v hrobě neskončil – pohřeb se vydařil.
2 „Dále!“ zvolal shrbený šéf oddělení vražd Alexander Mayor, ani nezvedl zrak od papíru na stole. Vešel detektiv Richard Krauz. „Vidíš, jak je to jednoduchý?“ zeptal se detektiv namísto pozdravu. „Stačí zaklepat, počkat…“ „Co klepeš!? Seš snad nějaká návštěva, nebo co?“ skočil mu do řeči nadřízený. Krauz mu nestál ani za pohled, stále četl tiskopis před sebou. „Klepu v marný snaze a naivní naději, že se to jednoho dne taky naučíš,“ trpělivě vysvětloval detektiv. „Nemám čas na klepání, když je práce, tak švihám, nekle…“ Mayor zvedl zrak, zasekl se. „A co se tak přiblble šklebíš?“ „Přiblble,“ zopakoval Krauz sám pro sebe. „V životě sem takový slovo neslyšel. Kdybych měl tužku, hned si ho zapíšu. Přiblble…“ nechápavě kroutil hlavou. „Aha, prší,“ Mayor si odpověděl sám, pochopil. Ohlédl se, aby se oknem přesvědčil, zda se nemýlí. Nemýlil se, po okenních tabulích stékaly pramínky vody. Krauz stál na šéfově koberci a z rukávů si sklepával dešťové kapky, ani se nesnažil šetřit koberec. Ve tváři měl zaseknutý blažený úsměv jako malý kluk před výkladem s autodráhou – nic mu nemohlo pokazit dobrou náladu. „Děkuju i za koberec,“ Mayor vyčítavě ukázal rukou, co to vyvádí. „Promiň,“ usmíval se Krauz a sklepával dál. „Krásně prší,“ vzdychl blaženě. „Neměl bys skočit za doktorem?“ „Teď du z nemocnice.“ „A co ti řekli?“ 16
„Že je to s nim blbý…“ „Myslel sem se sebou k doktorovi!“ „Proč?“ „Protože každej normální člověk se před deštěm schová, nadává, protože mu kazí náladu, přivádí lidi…“ Mayor na chvíli zaváhal, „přivádí normální lidi do deprese, jen ty se v dešti tváříš, jako by ses ukájel, dokonce se deš i projít! Abys pořádně zmoknul a nasral šéfa i jeho koberec! Zdá se ti to normální?“ Krauz přestal setřásat kapky, zhluboka vzdychl, sedl si na nenabídnutou židli. Nepatrně se nahnul k Mayorovi, jako by se chystal vyzradit nějaké dlouho utajované tajemství. „Nemůžu za to, Šani, je to silnější než já! Jakmile začne pršet, mám sto chutí tancovat.“ „No,“ zaváhal Mayor, zda je to skutečně problém pro lékaře. „… a převlíct se do holčičích šatiček před vysokym oválnym zrcadlem a prohlížet se a natřásat se…“ Oba ztuhli, Krauz v mírném upřímném předklonu, Mayor ve zděšeném záklonu. Chvíle napjatého ticha, pak se Krauz rozesmál na celé kolo. „Ty seš debil!“ komentoval jeho výkon šéf. „Na chvíli si mě regulérně vyděsil!“ Krauz se řehtal, až mu zaskočila slina a začal se dusit. Mayor toho okamžitě využil. „Ale na psychiatrii by sis měl zajít, pro dobro nás všech. Dokud nedoneseš lejstro, aspoň mi odevzdej zbraň!“ trval na svém šéf. „Nemůžu, Šani, nemůžu! Minulej tejden sem jí vyměnil za supr podprsenku s černejma krajkama,“ bránil se Krauz mezi slzami. Poslední slova zaslechl i přicházející Hanzel. „Podprsenka s krajkama? Zkrvavená? Máme novej případ?“ nechápal. „Oto! Poď mi s nim pomoct, ale opatrně, moh’ by bejt nebezpečnej!“ šéf se zaradoval z příchodu posily. „Co se řehtáš? Seš normální, Ríšo, dyť je sotva poledne!? Jak se můžeš smát uprostřed pracovní doby, když je do padla tak daleko?“ stále nechápal Hanzel. 17
„No právě, no právě! Mě taky trápí, jestli je normální!“ přikyvoval Mayor. „Dobře, dobře,“ Krauz zamával rukou, jako by se s nimi loučil. „Stačilo, uznávám,“ uklidnil se, přestal se řehtat, ale úsměv mu zůstal. „Vzdávám se, ste v přesile. Co máš, Oto, něco nutnýho?“ „Ne, viděl sem tě přicházet, tak du, abych to slyšel přímo od tebe, a ne až na rozdělení od šéfa. Tak to vysyp. Jak to s nim vypadá?“ Také Hanzel si přisedl bez vyzvání. Mayor se zachmuřil na papír na stole, Krauz to postřehl. „Zdržujeme tě?“ „Ale,“ protáhl šéf, „zase jedno blbý zbytečný hlášení nahoru. Vyplnim ho pozdějc,“ Mayor mávl rukou, s odporem odstrčil papír, jako by smrděl. „Mluv, jak to s nim vypadá?“ „Dobře i špatně.“ Mayor rozhodil rukama, že nerozumí. „Operace dopadla dobře, přežil,“ pokračoval Krauz bez přerušení. „Nemuseli vzít celou pravou půlku, jenom půlku z půlky, takže tři čtvrtiny plic mu zůstaly. Ani metastázy nenašli, asi to svinstvo lokalizovali včas. To je to dobrý. Špatný je, že má vysoký horečky, nedokážou je srazit. Prej mu hrozí zápal plic, a to by v jeho stavu…“ Krauz nedokončil. Mayor i Hanzel synchronizovaně přikývli – není třeba dokončit, i tak chápou, že stav jejich kolegy Eduarda Burgera je po operaci vážný. „Ale nádor vyndali, ne?“ „Vyndali,“ Krauz přikývl, už se neusmíval. „A nechce, abychom za ním furt lezli. Má bolesti, je mu zle. Maskuje to, zamlouvá, ale viděl sem na něm, že mu je zle a nechce, abychom ho v takovym stavu chodili očumovat.“ Také teď oba přikývli, dalo se to pochopit. „Dobře,“ rozhodl šéf, „řeknu chlapům, aby za nim nelezli. Návštěvy nechám výhradně na vás, hoši, dobře? Ale po každý mě informujte – kdyby se ptal ředitel, abych dokázal reagovat.“ „Už se ptal?“ zajímal se Krauz. „Samozřejmě! Jak shora, tak zdola, pořád se ptaj. Eda je Eda, znaj ho všude.“ „A v dobrym?“ zatnul Krauz. 18
„V dobrym? Jak to myslíš?“ „No…“ Krauz zaváhal. Střelil zrakem po kolegovi. Hledal podporu, neboť s Otou už se o problému bavili a měli na něj stejný názor. „Jestli se ptaj v dobrym, jestli je zajímá jeho stav, protože maj o něj strach, anebo…“ Krauz váhal, nedokázal srozumitelně zformulovat závěr. „Jestli mu nechtěj ty nahoře podrazit nohy,“ dokončil za něj Hanzel. „Nohy?“ pořád nechápal Mayor. „Jestli jen nečíhaj, kdy uvolní flek nějakýmu protekčnímu děcku,“ upřesnil Oto. „Aha!“ pochopil šéf oddělení vražd. „Tak o to de.“ „A ne?“ „Oto, koukni… Oba koukněte… Věc se má tak…“ teď zaváhal šéf, i jemu se těžko formulovalo. „Nalejme si čistýho vína. Věk a zdravotní stav, to sou dva limitující faktory pro plný nasazení policajta. Na oddělení vražd plný nasazení vyžadujeme úplně samozřejmě, to víte nejlíp vy, protože všechny noční, mimořádky, soboty, neděle, svátky, všechny služby a výjezdy odserete sami, takže co vám mám vysvětlovat? Věk sám o sobě eště nic neznamená, ale když se k tomu přidá i těžká nemoc…“ Mayor nechal konec otevřený. „Mně to zní, jako by si už automaticky počítal s tim, že Edu vyhoděj,“ zhrozil se Hanzel. „Oto, prosim tě! Kdybys to nebyl ty, tak ti jednu fláknu! Zrovna vám dvěma musim vysvětlovat, že automaticky počítám s tim, že se vrátí?“ Mayor se rozčílil, oba podřízení viděli, že to nehraje. „Ale ten jeho zdravotní stav…“ Mayor si povzdechl, jako by ho čekalo řešení těžké, neřešitelné úlohy. „Šaňo, v čem je problém? Dyť je tu možnost snížit mu zdravotní klasifikaci z A na B nebo dokonce C, a může pracovat dál,“ navrhoval řešení Hanzel. „Oto, ale snížení zdravotní klasifikace z áčka na céčko znamená výkon služby s omezeníma, takže žádný noční, pravidelná pracovní doba, kancelářský práce bez výjezdů do terénu…“ Mayor výčet omezení nedokončil, co řekl, stačilo, jen mu poskočilo obočí a doširoka roztáhl ruce, zda to stačilo i jim. „Posloucháš mě? Umíš si to představit? De to vůbec? Vydržel by Eda takhle fungovat na oddělení vražd? 19
Jako jestřáb bez křídel. Jak funguje jestřáb bez křídel? Jak vysoko vyletí?“ „Jestřáb bez křídel!“ zamumlal Krauz. I tohle slovní spojení se mu líbilo; kdyby měl tužku, poznamenal by si ho. „Takže už seš rozhodnutej?“ rýpal Hanzel. „Nikdo není rozhodnutej!“ Mayor praštil do stolu, protože už ho štvali. „Vy dva ste si ráno dali půlku viagry, že mě tak jebete? Nebo co!? Jasně, že nejsem rozhodnutej, přesněji řečeno, sem rozhodnutej, ale bojovat za Burgera do posledního dechu! Oddělení bez Edy si ani neumim představit!“ „Přesně tohle sem chtěl slyšet,“ uklidnil se Hanzel. Krauz neřekl nic, ani teď, ani předtím. Nikomu neřekl, že už se o problému s Burgerem bavili, v nemocnici, krátce před operací. Nikomu neřekl, že Burger problém vyřešil sám – už se nechce vrátit. Burger přiznal, že je unavený, a ještě k tomu ta nemoc… Na plný výkon už se prostě necítí a pracovat na poloviční, to by nepřijal, na to byl příliš hrdý. Krauz o jejich rozhovoru neřekl nikomu, Hanzelovi nemusel, neboť s Burgerem si byli alespoň tak blízcí jako on, pokud ne bližší, navíc byli skoro stejný ročník, Hanzel byl o chlup mladší. Byli dlouholetí kamarádi, navštěvovali se i v rodinách, Krauz tudíž předpokládal, že až se Burger rozhodne, řekne to Hanzelovi ve vhodné chvíli sám. Kolegy informovat nechtěl, těm musí stačit to, co jim poreferuje šéf, a Mayorovi nic neřekl naschvál. Byl zvědavý, jak se problém s Burgerovým zdravotním stavem bude vyvíjet, takříkajíc oficiálně, jaké stanovisko zaujmou nadřízení funkcionáři, odbory, personalisté, zda je bude Burger opravdu zajímat i z lidské stránky, anebo ho jako vymačkaný citron bez mrknutí oka hodí přes palubu, jako se to stalo mnohokrát jiným. Krauz neřekl nic, jen přikývl. Mayorovo stanovisko ho nepřekvapilo, trochu s tím i počítal. Znali se dost dlouho, aby některé kroky dokázal předvídat, ale Mayor není nejdůležitější. Jsou tu i jiní nadřízení, kteří mohou šéfova slova a snahy ignorovat, a na ty byl Krauz náramně zvědavý. Když bylo třeba tahat horké kaštany z ohně, to jim byl Burger dobrý, v kteroukoli denní či noční hodinu, na úkor osobního volna, svátků či dovolené, a teď se ukáže, jak se mu dokážou odvděčit. Proto nikomu nic neřekl, protože se chtěl přesvědčit, a přesvědčit se chtěl proto, protože se to týka20
lo i jeho. Také on mohl kterýkoli den skončit podobně jako Burger, a tak alespoň na vlastní oči uvidí, co ho čeká, čeho se může dožít, jaké odplaty se dočká za věrné služby státu. „Necháme Edu Edou, eště bude čas. V první řadě ať se vylíže a dorazí na oddělení, dáme řeč a uvidíme,“ uzavřel problém Mayor. „Radši mi řekněte, jak je na tom Petra.“ Hanzel přenechal slovo Krauzovi. „Probrala se, to víš, ale nemluví. Paměť se jí pomalu vrací, ale nemluví.“ „Poškození mozku?“ „Možná, ale i kdyby ne, nedivil bych se, celou hubu má zdrátovanou, půlku hlavy zafačovanou, trčej z ní hadičky, vypadá jak hadičková chobotnice…“ Krauz bezmocně pokrčil rameny. „Takže žádná změna,“ povzdechl si Mayor. „Ale jo,“ nesouhlasil Krauz, „Chosé jí přines pyžamo, už neleží v erárním, ale v pěknym hedvábnym s kytičkama.“ „Vtipný.“ „Co ti mám říct?“ Krauz ukázal šéfovi dlaně, jako by se bránil. „Že je teprve na začátku? Že ani ona, ani Chosé eště netušej, co jí čeká?“ „Co o tom víš? Byl si za primářem?“ „Ne, od něj se dozvíš eště míň než od ošetřujícího doktora, jako by tam drželi bobříka mlčení. Když doktoři mlčej, nevěstí to nikdy nic dobrýho. Zaskočil sem za kamarádem, trhá zuby.“ „Za zubařem? Ty fakt nejsi normální!“ „Ne ledasjakej zubař, stomatochirurg. Dělá ty nejtěžší operace v hubě, i rekonstrukční chirurgii. Dost podrobně, květnatě mi popsal, co Petru po operaci mozku eště čeká. Vydržel sem ho poslouchat jen do poloviny, skoro sem se při tý představě pochcal strachy. Ta holka si vytrpí víc bolesti, než si my tři dohromady dokážeme představit. Proto jí o tom doktoři nechtěj předem nic říct, neví to ona a nic netuší ani Chosé. Nechtěl sem ho stresovat, řikám to jenom vám, ale nechte si to pro sebe. Až příde čas, Chosé se všechno dozví z pravýho zdroje.“ „Kristepane,“ Hanzel si zoufale promnul tvář. „Naše kráska…“ „Už nikdy nebude, ale to by bylo to nejmenší.“ 21
„Ríšo, drž radši hubu! Kdo to má poslouchat!?“ nevydržel Mayor. „Co je s Gabem?“ „Nic novýho, ztratil se. Po tom střílení zdrhnul, dobře ví, co proved. Dobře ví, co s nim bude, až se nám dostane do rukou – pokus o vraždu naší kolegyně nerozdejchá. Zašil se, ztratil se z povrchu země. Pátrání je vyhlášený, polská strana spolupracuje, evropskej zatykač se připravuje, všechno frčí, ale víte, jak to u nás chodí. O co se sami nepostaráme, může trvat roky.“ „Roky…“ „Roky, Šani, roky, víš to dobře, už sme to zažili. Jen si vzpomeňte na poslední případ. Jak se menoval? Jako ten básník – Laco Novomeský?“ Hanzel přikývl, že má kolega dobrou paměť. „Kolik je to? Pět let?“ „Čtyři,“ opravil ho Hanzel, neboť teď kolegova paměť selhala. „Čtyři! Máme v rukách důkazy, že je to dvojnásobnej vrah, a pořád eště nesedí, pořád ho eště honíme!“ „Tak co navrhujete? Máte nějakej nápad?“ uznal Mayor. „Ne, zatim ne.“ „No vidíš, Ríšo! Ani já ne. Musíme se spolehnout na zaběhnutej pátrací systém.“ „Zkostnatělej zastaralej zaběhnutej pátrací systém,“ doplnil šéfa Krauz. „Vymysli novej, lepší a deme si pro Gaba, ať ho můžeme nakopat do kulí.“ „Až ho dostaneme, nebudou to jen kopance, tomu věř!“ „Jenom tlacháte,“ skočil jim do řeči Hanzel. Souhlasili, proto přestali, neprotestovali. Všichni tři věděli, že jenom tlachají, že zaměňují realitu za zbožné přání, že za hranicemi jejich kraje končí jejich pravomoc, Gabo je teď mimo jejich jurisdikci a nemají právní podklad, aby střelce Gaba mohli zatknout, ať je kdekoliv. Žádné kopance, Gabovi nic nehrozí, dokud se zkostnatělý pátrací systém nerozhýbe a nevypátrá ho. Sami nezmůžou nic, oficiálně určitě ne. Mayor vzdychl, tím udělal za falešnými nadějemi tečku. „Pokecali sme si a teď vypadněte, mám práci.“ Šéf oddělení vražd si s nechutí přitáhl papír na stole. 22
Detektivové jako na povel vstali. „Eště něco!“ zastavil je Mayor. „S těma návštěvama… Ehm,“ šéf zaváhal, bylo to citlivé téma, „dávejte si pozor.“ „Pozor? Kdo?“ nechápal Krauz. „Ty a Chosé.“ „Jak to myslíš?“ „Byl si za Edou v pracovní době. Kde je Chosé?“ „Odskočil si…“ „Za Petrou,“ doplnil ho Mayor, „a v pracovní době! Já vim, já vim, sou to kolegové, sou v žalostnym stavu, oba si to zasloužej…“ zarazil se. „Teda, myslim návštěvy a náš zájem, ne ten stav,“ rychle se opravil Mayor, „ale dávejte si pozor, aby to nebylo okatý, aby si toho někdo nevšim a nenatřel nás. Víte, jaký sou lidi. Když se to donese k ředitelovi, zas budu mít na poradě co vysvětlovat.“ „Šani, ale to jen teď, výjimečně,“ bránil se Krauz. „Měl sem cestu kolem, nes sem usnesení o přibrání znalce na soudní lékařství, tak sem se stavil, a Chosé za ní chodí každej den, ale po práci. Dneska výjimečně, protože jí ráno vytahovali nějaký dreny a chtěl jí vidět, nemoh to vydržet, jinak chodí zásadně po práci.“ „Já vim, dobře, ale stejně si dávejte pozor. Některý lidi sou zákeřný svině a jen čekaj, kdy nám podrazej nohy. Teď to de, je takový období, že se dá přimhouřit oko, dyť od vyřešení Venuše ze zátoky nemáme novej případ, takže dokud je klid na bojišti, dá se tolerovat i opuštění pracoviště, ale s příchodem nový vraždy budeme muset zpřísnit i disciplínu, chápete.“ Přikývli. „Nepřeju nám to, jen ať tenhle stav klidu trvá co nejdýl, ale sami dobře víte, že je to jen otázka tejdne, možná dvou, a něco se na nás sesype. Zatim v pohodě, navštěvujte je, jak chcete, ale potom utrum! Anebo, jinak řečeno, ne utrum, ale mimořádně operativně a opatrně. Rozumíme si?“ „Jasně, dyť sme snad nějaký detektivové, ne? Anebo…“ Krauz přimhouřil oči, „už si někdo stěžoval?“ „Eště ne, a byl bych rád, kdyby si nestěžoval nikdo. Mám i jinou práci.“ Aby je přesvědčil, že má opravdu i jinou práci, začetl se do lejstra. Detektivové pochopili, nechali ho pracovat.
3 Smuteční hostina původně být neměla, ale Zuzana trvala na tom, že otec si zaslouží, aby ho uctili i smuteční slavností, aby se rodina sešla za stolem, aby se za něj pomodlili, zavzpomínali si. „Víš, co to stojí!?“ zhrozil se Roman Marko, její švagr. „Zuzo, neblázni,“ přidala se Ivica, její sestra. „Táta už to má za sebou, jemu je to jedno, a nám se šikne každá koruna.“ „I euro,“ doplnil ji manžel Roman. „… i euro,“ souhlasila Ivica, neboť koruny už zrušili, ale jako většina lidí si ani ona nemohla zvyknout. „Ségra, neblbni.“ „Ivico! Do prdele! Odkdy ses tak změnila! Já tě nepoznávám!“ „Nepoznáváš? Zuzo, nepoznáváš vlastní sestru?“ zasáhl Roman. „Moje milá švagrová, řikáš, že jí nepoznáváš!? Tak já ti jí teda představim! Tohle je tvoje sestra Ivica, jinak řečeno – otrok domácí. Víš, jak žije? Víš, jak žijeme? Poslouchej! Tvoje sestra dře od rána od sedmi do odpoledne do tří na úřadě, pak letí domů s nákupem, něco narychlo uvaří, převleče se a do večera do deseti maká ve vedlejším paneláku v baru za pultem. Příde domů v jedenáct, z posledních sil se osprchuje a padne do postele. Já sem buď po šichtě anebo před šichtou, takže se vidíme jen letmo, občas. Víš, kdy sme si naposledy vrzli?“ „Romane, prosim tě…“ „No co!? Jen se nedělej, Ivico! Nemáme se za co stydět, dyť je to lidský! Teda, lidský to je, když to vůbec je, ale u nás to není! Jak je tejden dlouhej! Ne proto, že bychom byli nemocný nebo nechtěli, prostě padáme do postele sedřený jak koně!“ „Romane!“ zase ho napomenula manželka. 24
„Dobře, dobře, to já jen tak, na dokreslení. Takže, moje milá švagrová, Zuzanko, snadno se ti to mluví, když máš barák jak stodolu, dvě auta, za domem pozemek na dvě fotbalový hřiště…“ Roman si dal pauzu, aby se vydýchal. „U vás v Púchově to možná funguje, zvlášť když máš za manžela úspěšnýho podnikatele, ale u nás, v Našem Městě, se žije sakra těžko a draho, a věř mi, věř nám, máme se co ohánět, abychom uživili rodinu se třema dětma. Já vim, řekneš si, tři děti, jaký asi děti, když už sou velký, skoro dospěláci. Jo, sou velký, ale o to větší mají spotřebu. Nemáme na rozhazování, hostina je pro nás drahá. Tak je to!“ Zuzana koukla na manžela, zda ještě vydrží. Ani se nehnul, s rukama na kolenou seděl nehnutě jako Buddha, civěl pod stůl. Zlatý člověk, ten její muž, ztělesněná svatá trpělivost. Když jim volala sestra Ivica, že otec zemřel, byl večer, skoro devět, zeptala se, zda mají přijet hned. Sestra řekla, že to není třeba, stačí zítra. Zuzana se zmohla jen na poslední přerývanou otázku: „A… Ivico… poslouchej mě… umřel doma, anebo… tam?“ „Doma? Kde doma? Ne, umřel ve starob… ehm, umřel v tom sanatoriu pro seniory.“ Zuzana zavěsila a rozplakala se. Schoulila se na sedačce, dálkový ovladač na televizor jí spadl na zem, mobilem převrhla sklenici s bílým vínem. Manžel přiběhl z kuchyně – viděl, že telefonuje, a viděl i její reakci, neboť kuchyni měli spojenou s obývákem do obrovské haly. „Zuzko! Zuzi! Co je!?“ přiběhl, přisedl si. Zdvihl ovladač, na louži na stole hodil utěrku. „Táta…“ „Co je s tátou?“ „Umřel.“ „Umřel? Ale ne! Nemoh umřít, dyť mu nic nebylo!“ „Volala Ivica. Umřel.“ Objal manželku, přivinul ji k sobě, přitulil, pohoupal, pohladil po vlasech, dal jí pusu na čelo, znovu ji k sobě přivinul. „Bože…“ I jemu se nahrnuly do očí slzy. „Takovej člověk! Takovej chlap! Děda Vaculík už to má za sebou. Chudák.“ Chvíli se objímali na sedačce, Zuzana mu promočila košili na rameni, a navíc ji trochu posmrkala. 25
„Promiň…“ „Nic, to nic. Vydrž, převleču si jí. Jedeme tam? Mám se obléct?“ „Ne, až zejtra.“ Prvních sto kilometrů po dálnici vydržela Zuzana potichu. Když se na obzoru zjevila televizní věž, odkašlala si. „Ehm, Ivane… Ivánku, chtěla bych tě poprosit…“ „Vyřízeno, vydržím, budu ticho.“ „I tak bych tě chtěla poprosit o trpělivost.“ „Nemusíš, vím, co mě čeká.“ „Musím, nevíš.“ „Vím. Zase bude řeč o penězích. Zase si vyslechneme, jak dřou do úmoru a maj holou řiť a my si žijeme jako boháči. Vím, co mě čeká, protože tvoje sestra s mužem o ničem jiným ani nedokážou mluvit, jenom o penězích. Na každý návštěvě to tak je, ani teď to nebude jiný.“ „Máš pravdu, ale bude řeč i o pohřbu.“ „Ale na to si snad děda našetřil, ne?“ žasl manžel. „Obávám se, že jeho úspory…“ Zuzana nedokončila. „Ty něco víš?“ „Ne, jen tuším.“ „Bavila ses se sestrou?“ „Ne, říkám ti, že jen tuším. Od nich můžeme čekat jenom podraz. Když de o peníze, jenom podraz, proto tě varuju a prosím…“ Ivan Demeter, úspěšný podnikatel, křečovitě sevřel volant nového mercedesu, sešlápl plyn, snažil se rychlou jízdou zahnat černé myšlenky. Vždycky to pomohlo, rychlou jízdu miloval, šum větru a hukot kol působily na nervy jako balzám. Asi pozůstatek z mládí, kdy jezdil rallye. Ve zpětném zrcátku postřehl blikání modrého a červeného světla. Sundal nohu z plynu, posunul se vpravo, aby nepřekážel. Zbytečně, černý superb nedoprovázel vládní vozidlo, lovil na dálnici takové jako on. Dohnali ho, srovnali rychlost, spolujezdec ve stejnokroji mu ukázal, aby je následoval. Odpočívadlo Triblavina odtud bylo půl druhého kilometru. Projeli celým odpočívadlem, zastavili až na konci. Policajti vystoupili oba, černé auto, černé uniformy, černé čepice – cestou k němu si je nasazovali. Jeden mladý, druhý starší. 26
Ivan Demeter vystoupil též, neměl rád vyjednávání přes spuštěné okénko. „Dobrý den.“ „Dobrý den, pane řidiči. Ano, správně, vaše doklady,“ usmál se mladší. Usmíval se, mohl se usmívat, tenhle řidič byl snadná, šťavnatá kořist. Ivan už lovil v náprsní kapse saka. Podal mu občanský průkaz, řidičský průkaz, doklady od auta. „Pane…“ mladší policajt se začetl, starší obcházel mercedes, jako by tušil, kde je zašitých těch padesát kilogramů heroinu. „Pane Demeter!“ policajt odhalil totožnost provinilce. „Prosím.“ „Pane Demeter, to nemyslíte vážně!“ „Co?“ „Tu rychlost!“ „Aha. Já vím, uznávám, promiňte, zapomněl jsem se…“ „No, nevypadalo to na zapomnění, spíš na pokus o traťový rekord. Víte, jaká je nejvyšší povolená rychlost na tomto úseku dálnice?“ „Sto třicet.“ „A vy jste jel…?“ „Jak říkám, zapomněl jsem se.“ „Dvě stě dvacet!“ Policajt čekal na protesty. Nepřišly. I tak použil oblíbenou formulku. „Vaši rychlost máme zadokumentovanou.“ „Věřím vám, nehádám se,“ připustil provinilec. Mladého policajta evidentně zklamal. „Ne? Takže jste si vědom přestupku?“ „Jsem.“ Mladý policajt si povzdechl, s tímhle není žádná zábava. Měl by se rozčilovat, namítat, že má porouchaný tachometr, vysvětlovat objektivní příčiny, škemrat, žadonit, svíjet se, anebo ještě líp – vyhrožovat vysvlečením z uniformy… On nic. Starší policajt obešel mercedes a skončil u nich. Sehnul se, nakoukl do auta. „V autě je vaše…“ „Manželka.“ „A…?“ 27
„Nikdo, jenom ona.“ „Kam tak spěcháte?“ „My jedeme…“ Ivan zaváhal. Má odseknout, zaplatit pokutu, urychlit úřední řízení, nezdržovat se, anebo má říct pravdu? Váhal. Policajti stáli, pozorovali ho, nespěchali. Kam by spěchali, vždyť byli ve službě. „Včera večer nám volala švagrová, sestra mojí manželky. Umřel tchán. Jejich otec. Jedeme z Púchova za nima. Musíme…“ zaváhal. „No, jak už to chodí, je potřeba vyřešit spoustu detailů kolem pohřbu, smuteční hostiny, hrobu a tak dál.“ „Upřímnou soustrast, ale uznejte sám. Je to důvod pro takovou bezhlavou jízdu?“ „Není, uznávám, není, ale…“ zase zaváhal. Má jít do detailů – anebo to stačilo? Policajti se ani nehnuli, čekali. Měli dost času. „Víte, čeká mě dost těžká debata. Debata s rodinou, která…“ Ivan nevěděl, jak to vysvětlit. „De o prachy?“ nadhodil starší policajt. Ivan mu byl vděčný za rychlé a jasné vysvětlení. Přikývl. „Před půl rokem sem pochoval mámu,“ svěřil se mu starší policajt. „Těsně před pohřbem sem se dozvěděl, že brácha utratil všechny její peníze a eště se i zadlužil. Celej pohřeb sem cvakal ze svýho, z ubohýho policajtskýho platu, hajzl jeden!“ „A přesně to asi čeká i mě. Jak pohřeb, tak smuteční hostina, tak hrob, tak kámen, tak…“ rozjel se Ivan. „Všechno! Zrovna sem se to dozvěděl, manželka mi to nechtěla říct, abych se předem nenervoval, řekla mi to až teď, v autě. Nemám ve zvyku se nervovat, ale tak nějak automaticky sem na to šláp. Ani nevím jak, ale šláp sem na plyn a bylo to.“ „Chápu vás.“ Mladšímu policajtovi povyskočilo obočí, po očku se zamračil na kolegu – tohle od něho nečekal. Policajti se konečně pohnuli. Doteď stáli jako v pozoru, jako bronzové sochy, teď se konečně pohnuli, přešlápli z nohy na nohu. Mohlo to znamenat, že vysvětlování je u konce a blíží se rozuzlení, mohlo to znamenat i to, že debata bude pokračovat. Řešení začal hledat mladý. „Překročil jste povolenou rychlost o devadesát kilometrů.“ „Zaplatím pokutu.“ 28
„Tady nejde jenom o pokutu, můžeme vám zabavit řidičský průkaz.“ „Nedělejte to. Prosím vás, neberte mi doklady, jsem na řidičáku závislej. Zaplatím pokutu.“ Ivan Demeter sáhl do náprsní kapsy, vytáhl to poslední, co tam ještě zůstalo – peněženku. Otevřel ji, naklonil ji tak, aby neviděli, z řady vložených bankovek vyndal dvě zelené. Složil je na polovinu, a ještě jednou na polovinu. Skládanku podal staršímu. Přijal, vložil ji pod Ivanovy doklady. „Ivane…“ „Prosím?“ „Vy ne, můj Ivan! Ivane…“ „Ano?“ zeptal se Ivan policajt. „Dej mu bločky.“ „Ne,“ protestoval Ivan přestupník. „Lístečky nepotřebuju. Jen mi vraťte doklady.“ Starší policajt natáhl krk, koukl za Ivanovo rameno na dálnici od hlavního města. Chvíli pozoroval přijíždějící auta, pak se pomalu otočil, zkontroloval svah naproti, dálnici za sebou, celé odpočívadlo. „Co děláte?“ zeptal se přestupníka po kontrole terénu. „Sem podnikatel, obchoduju s pozemky a nemovitostmi.“ „Vaše paní?“ „Je překladatelka, pracuje doma.“ Starší policajt váhal. Tenhle na provokatéra z inspekce nevypadal, ani na stěžovatele. Možná jedou opravdu řešit rodinné záležitosti, pokud ne, hraje to dokonale. „Dobře,“ riskl to, podal mu doklady. „Šťastnou cestu a pevný nervy na rodinným sezení.“ „Děkuju.“ Přestupník normálně nasedl a odfrčel, policajti chvíli stáli, čekali. Starší se ještě jednou rozhlédl, pak rozbalil zelenou skládačku, jeden papírek podal kolegovi. „Na, schovej to, ale rychle!“ „Príma! Eště dva takový a normu máme splněnou,“ přikývl mladý, s úsměvem schoval bankovku do zákoutí uniformy. Ivan Demeter vyrazil z odstavného parkoviště a šlápl na plyn. Šlapal až po dvě stě třicítku, potom nechal, aby se tachometr ustálil. Už se nebál, vždyť měl předplaceno.