0364772

HOLLY BOURNE

Text © Holly Bourne, 2018 Translation © Romana Bičíková, 2020 Illustration © Maria Makeeva, 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2020

Kniha Jsme všichni sněhové vločky? je sice fikce, ale zabývá se skutečnými problémy, včetně sebevražedných myšlenek a duševních nemocí, jako jsou deprese nebo mánie, a také tématem sexuálního zneužívání. Na konci knihy najdete kontakty na místa a organizace, kde můžete požádat o pomoc, pokud řešíte tyto problémy.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Z anglického originálu Are all lemmings and snowflakes? vydaného v roce 2018 nakladatelstvím Usborne Publishing Ltd. přeložila Romana Bičíková. Vydalo nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2020. Ilustrace na obálce Maria Makeeva Redakce Jiří Kettner Korektury Lucie Maršíková Odpovědná redaktorka Marie lljašenko Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena doporučená na obálce je doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-780-8 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

1 Je tu příliš mnoho lidí. Zaplevelují chodník. Nechávají svoje uřvaná děcka probíhat pod puštěnou zahradní hadicí. Pozdě do noci tlachají venku na ulici. Na grilovačkách si pouštějí nahlas muziku. Je jim zjevně úplně jedno, že mě to ubíjí. Nechávají si nesmyslně rekonstruovat svoje naprosto ucházející domy. Bum bum bum, jak se montuje lešení. Dělníci se snaží překřičet rádio. Cink cink cink drnkají esemesky na mém mobilu. Lidé svůj hluk prostě musejí sdílet. Tady máte můj NIKDY NEKONČÍCÍ HLUK. Existuju. Jsem jedním z příliš mnoha lidí a potřebuju dát najevo, že existuju, a tak řvu a vydávám svůj pitomý zbytečný hlasitý hluk. Já nechci nic jiného než ticho. Nechci ten zatracený hluk poslouchat. Ten. Ustavičný. Zatracený. Hluk.

7

Chci jen svůj klid. Ale hluk je všude.

2 Zaskřípání židle sunoucí se ze svého místa u dveří, kde byla zaklíněná pod klikou. Mámin hlas. „Olive?“ Slyším zavrzání jejích kroků na parketách. Trhnu sebou. Zavřu oči a připlácnu si dlaně na uši. Na očních víčkách cítím světlo. „Olive?“ Její dech mi ovane tvář. Budu muset oči otevřít. Rozlepím jedno a cuknu sebou, jak mě udeří jasné světlo. Chvíli mi trvá, než seberu dost sil otevřít i druhé. Zaostřím na nejasný obličej před sebou. Máma se tváří ustaraně. „Co tam dole děláš?“ Kdybych nebyla tak unavená, nejspíš by mě trápilo, jak se jí třese hlas. Ale místo toho mám pocit, jako by mi na každičkém svalu v těle viselo stuhou přivázané závaží a stahovalo mě dolů ke koberci. Protože ležím na koberci. Jsem pod psacím stolem, přes který mám přehozené dvě deky.

9

Mám pocit, jako by mi někdo sešil rty k sobě. Jenže když jí neodpovím, neodejde a nenechá mě na pokoji. A jediné, co teď chci, je mít od všeho pokoj. „Olive, prosím. Máme o tebe hrozný strach. Mluv se mnou.“ Zavřu oči, abych nabrala potřebnou energii a dokázala otevřít pusu. „Jen odpočívám.“ „Odpočíváš?“ Mluvení mě stojí spoustu úsilí. Ztěžka polknu. „Jo.“ Povzdech. Donutí mě otevřít oči. Vidím ji, jak si tiskne kořen nosu. Zase jsem ji zklamala. Zase jsem všechno zkazila. Jsem úplně k ničemu. Nenávidím lidi. Nenávidím, jak jsou úplně všude. Ale člověk, kterého nenávidím ze všeho nejvíc, jsem já sama. Člověk kterého nenávidím nejvíc jsem já sama. Protože to kvůli mně se moje máma tváří takhle. „Měla by sis tu vyvětrat.“ „Ne…“ Ale mamka moje zaskučení neslyší. Její kroky zaduní po podlaze mého pokoje. Ne, ne, ne. Přikrčím se dřív, než se to stane. „Musíš k sobě pustit vnější svět, Olive. Tvůj táta má narozeniny, a tys mu ani nepopřála. Zkus to. Prosím. Udělej to pro něj. No tak, dej se do kupy.“

10

Při těch slovech roztáhne závěsy. Provede přesně tu věc, která mě přiměje udělat pravý opak toho, co řekla. Paprsky světla mě ostřelují jako kulky. Máma otevře okno dokořán a svět se nahrne dovnitř – hlučný a neomalený a panebože, já fakt nesnáším léto. Cítím puch masa z grilu. Slyším řev sekaček na trávu. Slyším vřeštění ptáků a bzučení hmyzu a veškerou tu zábavu, co si všichni ve světě venku užívají. Je toho na mě moc. Zoufale se drápu zpátky pod deku. I když tam mám vydýchané horko. I když se potím tak moc, že jsem za celý den nemusela na záchod. Svět mě dusí a deka je moje kyslíková maska. „V šest přijdou na grilovačku tvoji bratranci a sestřenice,“ oznámí mi máma. „Takže do té doby vstaneš, osprchuješ se a oblékneš. Prosím. Prostě to… zkus. Prosím, Olive. Spolu to přece zvládneme? Co říkáš?“ Snažím se zahrabat hlouběji pod deku, ale máma ji ze mě strhne. Kdybych to uměla, rozbrečím se. Ale už jsem zapomněla, jak se to dělá. „Olive, vážně mi naháníš strach.“ Její hlas zní opět něžně. „Ať už se děje cokoli, nenech to vyhrát. Dobře, broučku? No tak, pojď, vstávej. Minulý týden jsi přece byla v pohodě.“ Minulý týden jsem nemohla být v pohodě. Ani si nepamatuju, jaké to je, cítit se v pohodě. „Za dvacet minut si tě přijdu zkontrolovat.“ Zavírá dveře. Nechává mě o samotě. Bože, jsem tak unavená. Nad domem proletí letadlo a hukot motorů mi tělem duní tak, jako by mě někdo připojil do elektřiny.

11

Už to asi moc dlouho nevydržím.

O čtyři hodiny později Díky, díky, díkybohu za ten déšť. Nebe se protrhalo, z mraků k zemi padají trakaře vody. Kapky se mi rozpleskávají o hlavu. Vlasy mám přilepené k obličeji. Už jsem si vzpomněla, jak se brečí. Vzlykám a utíkám lesem po cestě od našeho domu, zlaté baleríny mi podkluzují v bahně. Po obloze se jako křeč mihne blesk a kolem mě zahučí hrom. A přehluší můj křik. Stejně tu není nikdo, kdo by ho slyšel. Okna jsou zavřená. Déšť všechny od grilu vyhnal. Zahnal všechny pod střechu a já jsem jediná, kdo je venku, na mýtině, a řve k nebesům. Řvu, protože mám hrozný strach. Řvu, protože nedokážu pochopit, jak se to mohlo znovu stát. Řvu, protože řev je mnohem bezpečnější než to, co bych zrovna teď nejradši udělala. Tričko se mi lepí k tělu, džíny mám těžké, nasáklé vodou. Běžím a klopýtám a padám do bláta. Mám pocit, jako by mi někdo přeřízl srdce vedví a veškerá bolest, všechno zlé, co se mi kdy stalo, z něj teď prýští ven. Jako bych za sebou nechávala slizkou stopu. Nesmím se zastavit. Musím běžet dál. Utíkám před sebou. Utíkám před tím, co chci udělat.

12

Běžím a běžím, po pěšinách mezi stromy, až se nakonec ztratím. Ale musím běžet dál. Nesmím se zastavit. Dokud, dokud… Stanu na vrcholku útesu. Zastavím se. Je dostatečně strmý. Zpomalím, šinu se k okraji. Pod klenbou stromů není liják tak prudký. Obejmu kmen vzrostlého dubu a myslím na věci, na které bych myslet neměla. Strašně moc to chci udělat. Strašně moc chci, aby to skončilo. A nejsem si jistá, co se stane pak, ani netuším, kolik uplynulo času nebo v jakém pořadí se věci odehrávají, ale útes je pořád pode mnou a já brečím a stojím na okraji, ale pořád se držím stromu, a pak… pak… Bouřkou ke mně pomalu kráčí několik mužů v uniformách, ruce rozpřažené, dešťové kapky jim odstřikují od přileb. A říkají: „Olive?“

3 Fajn, takže moc dobře to nevypadá. Myslím na všechno, co teď musím vysvětlit. 1. Rozbité sklo v našem starém skleníku, kde jsem vykopla okno. 2. Proč jsou střepy zakrvácené. 3. To, že máma našla krev a střepy, a naopak nenašla mě. 4. Těch několik očitých svědků, co viděli rozrušenou holku utíkat za bouřky lesem. 5. To, že mě policajti našli, jak stojím na vrcholku útesu. 6. Protože moje máma zavolala na policii… „Já jsem se nepokoušela zabít,“ přesvědčuju psychiatra. Žilami mi pořád proudí adrenalin z celé té zatracené epizody, takže mám sílu se bránit. Musím jim to všechno vysvětlit, než se zas vrátí otupělost a vyčerpání – než roztáhnou ruce se slovy „Tak se opět setkáváme, Olive“, jako nějaký padouch z Jamese Bonda.

14

Máma s tátou sedí vedle mě na plastových nemocničních židlích. Táta nervózně podupává nohou a mamka se naklání, aby mi skočila do řeči. „Ve skleníku byla všude krev,“ jančí hystericky. A já se v duchu musím pousmát nad tím, jak středostavovsky to zní. Psychiatr má na visačce napsáno Jake a vypadá to, že na něj mámin výlev neudělal zrovna dojem. Ani nikdo jiný z nás. „Možná by to měla vysvětlit sama Olive?“ navrhne. Všimnu si, že očima zalétne k hodinkám na zápěstí. Vzdychnu a potřesu hlavou. „Tak jo,“ začnu. „Takže, vykopla jsem to postranní okno ve skleníku a pořezala si o něj nohu. Ale nesnažila jsem se…“ Nedokážu pokračovat. Ne když vedle mě sedí máma s tátou. Jake na ně kývne. „Jestli chceš, můžeme si promluvit sami, Olive?“ Mamka se narovná, zklamání z ní vyzařuje tak silně, že ho úplně cítím. „Ach, ano. Jistě,“ řekne. „Olive, bude to pro tebe jednodušší, když odejdeme?“ Je to nemožná situace, ale já jsem moc vyčerpaná na to, abych domýšlela její důsledky. Máma si to vezme osobně, ovšem dokud tu je, nemůžu ze sebe dostat všechno, co mám na srdci. Podívám se jí do očí. „Možná na minutku?“ Mamka zamrká. „Samozřejmě, beruško,“ zamumlá táta. Jake vstane spolu s nimi. „Přijdu pro vás,“ slíbí. Nohy jejich židlí skřípou po podlaze a já sebou trhnu. Všechno mě to zavalí.

15

Ten hluk, nekoneÄ?nĂ˝ hluk venkovnĂ­ho svÄ›ta, to, jak dorazili příbuznĂ­, hudba linoucĂ­ se po schodech do mĂŠho pokoje, zvuky toho, jak se lidi bavĂ­, zatĂ­mco jĂĄ v duchu jeÄ?Ă­m. UĹž jsem to nemohla vydrĹžet. „PoÄ?kĂĄme na tebe venku, Olive.“ TĂĄtĹŻv hlas znĂ­ ochraptÄ›le. CĂ­tĂ­m, jak mu pod tvrdou slupkou jeho kĹŻĹže vĹ™e vztek. Zkazila jsem mu narozeniny. UĹž zase jsem strhla pozornost jen na sebe. JenĹže tĂĄta nemĹŻĹže pĹ™iznat, Ĺže se zlobĂ­. Lidem se sebevraĹžednĂ˝mi sklony nemĹŻĹžete říkat, jak vĂĄs jejich sebevraĹžednĂŠ sklony ĹĄtvou, i kdyby to byla tisĂ­ckrĂĄt pravda. Ne Ĺže bych jĂĄ mÄ›la sebevraĹžednĂŠ sklony. CoĹž taky Jakeovi oznĂĄmĂ­m hned, jak za mĂ˝mi rodiÄ?i zaklapnou dveĹ™e. Jake si toho nevĹĄĂ­mĂĄ a mĂ­sto toho hrĂĄbne do zĂĄsuvky ve stole a vytĂĄhne papĂ­r s dotaznĂ­kem. „Co kdybychom zaÄ?ali tĂ­m, Ĺže mi vyplnĂ­ĹĄ tohle?“ ProÄ?Ă­tĂĄm dĹŻvÄ›rnÄ› znĂĄmĂŠ otĂĄzky, kterĂŠ mÄ› zdravĂ­ jako dĂĄvnĂ­ přåtelĂŠ. StejnĂ˝ dotaznĂ­k jsem vyplĹˆovala minulou zimu pĹ™ed kaĹždou nesmyslnou terapiĂ­. =D]QDPHQDO D MVWH YbSRVOHGQâFK GYRX WĘGQHFK ÄœH mĂĄte: 6QĂ˘ÄœHQĘ ]Ă€MHP RbEĂ”ÄœQĂ’ Ă‹L YROQRĂ‹DVRYĂ’ DNWLYLW\ Ă‹L SRWÔĄHQâ ]bMHMLFK Y\NRQĂ€YĂ€Qâ" Ne 2EĂ‹DV oDVWR 6NRUR NDÄœGĘ GHQ

16

No, upřímnÄ›, jak mĂĄ Ä?lovÄ›k na tohle odpovĂ­dat? MinulĂ˝ tĂ˝den jsem o vĹĄechny aktivity mÄ›la totĂĄlnĂ­ zĂĄjem a pĹ™inĂĄĹĄely mi totĂĄlnĂ­ potěťenĂ­. Ĺ˝ivot byl jako nĂĄdrĹž vody, do kterĂŠ mĹŻĹžu skoÄ?it po hlavÄ›. VĹĄechny pĂ­semky jsem dala levou zadnĂ­, opila jsem se tak, aĹž jsem zvracela, na zĂĄvÄ›reÄ?nĂŠ kalbÄ› v parku jsem se lĂ­bala s Rickem Macabym a pak jsem ho odtĂĄhla do kĹ™ovĂ­, kde jsme dÄ›lali jeĹĄtÄ› nÄ›co vĂ­c neĹž lĂ­bĂĄnĂ­. SmĂĄla jsem se a tanÄ?ila a vznĂĄĹĄela se a cĂ­tila se se vĹĄemi propojenĂĄ a kaĹždĂ˝ okamĹžik jsem brala jako citron, kterĂ˝ je potĹ™eba vymaÄ?kat tak, Ĺže v nÄ›m nezbyde ani kapka ĹĄĹĽĂĄvy, a pak jsem dokonce snÄ›dla i duĹžinu, dÄ›kuju pÄ›knÄ›, hlavnÄ› kdyĹž mÄ› nikdo nenutil jĂ­t spĂĄt. Ale tenhle tĂ˝den? Tenhle tĂ˝den spoÄ?Ă­valy moje volnoÄ?asovĂŠ aktivity v tom, Ĺže jsem se schovĂĄvala pod dvÄ›ma dekami, jen abych neslyĹĄela zvuky okolnĂ­ho svÄ›ta, a zĂ­rala jsem na vlastnĂ­ ruku tak dlouho, aĹž jsem si nebyla jistĂĄ, jestli je skuteÄ?nĂĄ, nebo ne. A pĹ™ed obÄ›ma tÄ›mi extrĂŠmy jsem se cĂ­tila docela normĂĄlnÄ›. TakĹže co mĂĄm krucinĂĄl zaĹĄkrtnout? ZakrouĹžkuju ObÄ?as a Ä?tu dĂĄl. 2EWĂ˘ÄœH VbXVâQĂ€QâP VSĂ€QNHP QHER VbSURERX]HQâP"

ProÄ? tu nenĂ­ moĹžnost KlidnÄ› bych spala, kdyby vĹĄichni prostÄ› SKLAPLI A NECHALI MÄš SPĂ T? U vÄ›tĹĄiny otĂĄzek jsem vybrala odpovÄ›Ä? ObÄ?as, protoĹže vĂ­m, Ĺže tak mÄ› nemĹŻĹžou proti mĂŠ vĹŻli hospitalizovat. RozhodnÄ› se nenechĂĄm odvlĂŠct do ťpitĂĄlu od nÄ›koho, kdo se tvåří tak znudÄ›nÄ› jako tady Jake. To ale musĂ­ bĂ˝t prĂ­ma dĹžob pracovat jako psychiatr na pohotovosti. PĹ™edstavte si, Ĺže pro vĂĄs je jednĂĄnĂ­ s potenciĂĄlnĂ­mi sebevrahy zhruba stejnÄ› běŞnĂŠ jako pro baristu vyrĂĄbÄ›nĂ­ cappuccina. PodĂĄm

17

mu vyplněný papír a dívám se, jak ho prochází a v duchu počítá. Potom ho odloží a neřekne mi, kolik mám bodů, protože to vám nikdy neříkají. „Obávám se, že na sebe nemáme tolik času, kolik by bylo potřeba,“ řekne nakonec. „Ale co kdybychom nejdřív probrali tvoji anamnézu? Tvoje matka říkala, že jsi už dřív měla epizody, kdy ses cítila hodně smutná? Co kdybychom –“ Skočím mu do řeči. „Hele,“ vyhrknu, „já jsem sem nechtěla. Nechtěla jsem z toho dělat takový haló. Jsem v pohodě, vážně. Teda nejsem. Jasně že ne. Ale jsem natolik v pohodě, že se nemusíte bát, že mě pošlete domů s razítkem, že nejsem nebezpečná, a já pak skočím pod autobus a vás si povolají na kobereček.“ Jake si poznamená, co jsem právě řekla. Protože nemůžete jen tak plácnout něco o skákání pod autobus, aniž by si to nezapsali. I když zrovna slibujete, že pod něj neskočíte. „Je hezké, že máš o mě starost, Olive, ale z nás dvou mám mít já starost o tebe, ne naopak. To já musím určit, jestli jsi v pohodě, nebo ne.“ „Ale ono to vážně není tak, jak to vypadá.“ „A jak to tedy je?“ A já Jakeovi povím, jak dnešní noc ve skutečnosti dokazuje, jak moc jsem v pohodě. Protože to, že jsem se tak pevně držela toho kmene, je DOBRÉ znamení. A že jsem na tom útesu byla právě proto, že chci žít. Protože jsem se snažila sama sebe ochránit. „Chtěla jsem umřít,“ řeknu a to stačí, aby mi do očí vhrkly slzy. „Protože jsem chtěla, aby přestal ten hluk. Ale nechtěla jsem umřít navždycky, jestli to dává smysl? Prostě jsem chtěla umřít… dočasně? Dát si na chvíli pauzu.“

18

Jake skloní hlavu. „Tys chtěla umřít dočasně?“ „No, já vím, že to nejde,“ odseknu. „Ale byl tam strašnej randál a máma mě donutila jít dolů, protože se slavily tátovy narozeniny, a naši jsou sice chápaví, ale vocaď pocaď, a časem je to prostě začne štvát. A mám malý bratrance a ti pořád vřeštěli. A pak začalo pršet, takže jsme museli jít dovnitř a v obýváku bylo strašně moc lidí a hroznej hluk a mě z toho rozbolela hlava, takže jsem… takže jsem běžela do zahrady a ke skleníku. Jen jsem chtěla trochu ticha.“ Jake přikyvuje, a tak melu dál. „No, každopádně když jsem byla ve skleníku, začala bouřka, a mně došlo, že fakt není normální běžet takhle v dešti do zahrady. A v hlavě jsem měla řev a oheň, jako by byla plná brouků, co mi jeden po druhým vybuchovali za očními víčky…“ Po tváři se mi skutálí další slza. „A tak mi došlo, že na tom zas nejsem moc dobře.“ Zajíknu se, lapám po dechu. „A nejsem si jistá, jestli bych to znova přežila. No, a potom, nevím, jak se to stalo, ale na zemi byla najednou spousta rozbitýho skla a já měla pořezanou nohu a pak jsem uviděla jeden fakt velkej střep a pořád jsem na něj koukala a říkala si, že jen chci, aby všechno skončilo…“ Tentokrát už doopravdy brečím. „A myslela jsem…“ Jake se předkloní a najednou se tváří nejmíň znuděně od chvíle, co jsem ho před patnácti minutami poznala. Ale i když mám najednou uchvácené publikum, nedokážu to ze sebe vymáčknout. Desetkrát zamrkám, potřesu krátkými vlasy a odhodlaně zabodnu pohled do svých upocených dlaní. Ta myšlenka je příliš velká, příliš zdrcující… „Ale neudělala jsem to,“ vydechnu nakonec. Protože to je to nejdůležitější. „I když jsem věděla, že bych mohla.

19

A věděla jsem, že musím co nejdál od toho skla a od toho hluku a prostě někde daleko počkat, až to přejde. A tak jsem se šla trochu projít.“ Jake si to přebírá v hlavě. Srkne si vody. Nakonec promluví. „Takže jsi v tom lese byla, protože sis chtěla zachránit život?“ Kývnu. „Jo! Ale asi chápete, že mámě a tátovi tohle nevysvětlím. Stačí jen říct slovo ‚sebevražda‘ a hned začnou vyšilovat a nic jinýho už nevnímají. Jediný, co slyší, je ‚chci umřít‘. Už neslyší, jak říkám ‚ale fakt jsem se snažila neumřít‘.“ Jake sklouzne očima k vyplněnému dotazníku. „Ale máš hodně vysoké skóre, Olive.“ Nacvaká něco na klávesnici, najde si v počítači moje záznamy. Má pomalé a nemotorné prsty. Klikne na něco, čte, zjevně mu je jedno, že tu jen sedím a čekám. „Takže už jsi předtím měla období, kdy ses cítila špatně?“ Pomalu přikývnu. „Jo. Ehm, loni v zimě jsem všem trochu nahnala strach. A rok předtím taky. Ale posledních pár měsíců jsem se cítila dobře.“ Myslím… Jako nejsem vždycky dokonale příčetná, ale kdo je? Ale Nic už jsem nepocítila dlouho. Myslela jsem… doufala jsem, že je pryč a už se nevrátí. Jake znovu klikne a na monitoru vyskočí rámeček. „Aha,“ vydechne, „vidím, že máš v kartě záznam od psychiatra, který ti stanovil –“ „NE!“ vykřiknu. „Neříkejte to, nechci to vědět!“ Jake překvapeně vzhlédne. „Nechci znát svoji diagnózu,“ povykuju. „Mělo by to tam bejt napsaný. Neříkejte mi to.“ Jakea můj výbuch nechá chladným. Scrolluje dál. „Ach, ano. Je to tu v poznámce. Omlouvám se.“

20

„Já na nálepky nevěřím.“ Bože, zním jako nějaký pošahaný psychopatický HIPSTER. „Jasně.“ Jake na mě nenaléhá. Zeptá se mě ještě na pár běžných věcí ohledně nálad, chování, mých pocitů, jak co hodnotím na škále od jedné do deseti. Cítím, jak ze mě vyprchává adrenalin, jak mi znovu těžkne celé tělo, jak si ta tíha stěžuje, že jí někdo zasedl místo na gauči. Jake blábolí něco o tom, že je v pořádku bavit se o tom, jak se cítím, a jak DŮLEŽITÉ je říkat lidem, kterým na mně záleží, co se se mnou děje. Navrhne, že mi předepíše antidepresiva, s varováním, že může trvat pár týdnů, než zaberou. „Co bys řekla na farmakoterapii, Olive?“ Jsem tak unavená, že už nechci říkat vůbec nic. „Jasně. Klidně.“ Mrknu a trvá to déle, než by jedno mrknutí mělo. Stojí mě strašně moc sil nenechat oči zavřené. „Uvidíme, jak ti to s nimi půjde. Tak co, zavoláme zpátky tvoje rodiče? Probereme s nimi, co a jak?“ „Cože? Jo, jasně.“ Mám tak těžké prsty, tak těžká zápěstí, tak těžké paže, ramena mi klesají níž a níž a níž, až do hrudního koše. Máma stojí ve dveřích. Táta jde hned za ní, znavený celým světem. Znovu šoupou židlemi po zemi, až to skřípe, a já zavřu oči a snažím se nepřipouštět, co to ve mně vyvolává. „Olive si je vědoma, že nás všechny vyděsila,“ spustí Jake. „Ale v tuto chvíli mám za to, že není v nebezpečí.“ „Jak to můžete říct?“ vyjekne máma. „Pokusila se o…“ „Olive mi vysvětlila, co se dnes večer stalo. Opakuju, není v nebezpečí.“ Jeho přísný tón mámu na chvíli umlčí. „Můžete jít domů. Předepsal jsem jí antidepresiva typu SSRI, je to standardní farmakum, které jí pomůže s výkyvy

21

nálad. Vím, že dosud léky nebrala, ale vzhledem k tomu, co se dnes odehrálo, si myslím, že jí jen prospějí. Tady k nim máte letáček.“ Podá mámě pestrobarevný leták a ta mu ho prakticky vytrhne z ruky. „Napíšu zprávu pro vašeho obvodního lékaře, můžete se k němu objednat a probrat další možnosti Oliviny léčby.“ Máma to nenese moc dobře. Úplně cítím, jak z ní vztek vystřeluje jako ohnivé šípy. „Potřebuje postel,“ pronese. A nemyslí to tak, že bych potřebovala nový kus nábytku. Myslí tím lůžko na psychiatrickém oddělení. Přitisknu si prsty na oči. „Nepotřebuju postel. Jen dvojitý skla a odhlučnění.“ Táta nespokojeně zamlaská. „Olive, tohle už jsme probírali. Nemůžeš se prostě před tím hlukem zavřít. Musíš se naučit ho ZVLÁDAT.“ Protočím panenky. „Jasně, promiň, já zapomněla. Jejky, jsem to ale hlupák. Hned to začnu prostě ZVLÁDAT, dík za připomenutí.“ Táta zavrtí hlavou. „Tak jsem to nemyslel.“ Má narozeniny a já se chovám jako kretén, a dokonce jsem se mu ani neomluvila. Jsem na to příliš unavená. Zapadnu do židle. Nechám svoje svaly, aby se roztekly, vypnu mozek, zatímco Jake s mámou a tátou o mně mluví, jako bych tu nebyla. A já Si Prostě Jen Přeju Aby se to

22

Prosím Přestalo Dít … Jenže se zdá, že Nic je zpátky. A já nemám slova, kterými bych dokázala popsat, jak moc toužím, aby tomu tak nebylo.

4 Musíme čekat týden, než mě moje obvoďačka přijme. Odmítám totiž jít ke komukoli jinému než k doktorce Herretové. Máma zuří. Táta se ji snaží uklidnit. Mě to moc netrápí, protože venku stejně pořád prší, takže je svět zticha. Každé ráno polykám prášky a zapíjím je vodou, kterou mi ve sklenici nosí máma. Ale většinu času prostě jen ležím ve svém doupěti pod stolem. A přemýšlím o tom, Jak Strašně Příšerný Jsem Člověk.

Nespouštějí ze mě oči. „Říkala jsem ti, že žádný sebevražedný myšlenky nemám,“

24

vrčím a otáčím se k nim zády. „Klidně se zeptejte Jakea. Zaručí se za mě. Jen se chci trochu vyspat.“ Jenže mamka si stejně nedá říct a chodí mě kontrolovat, jestli jsem v pořádku. Pravidelně přichází do mého pokoje a cpe do mě plnotučný jogurt nebo cokoli, co zrovna zvládnu pozřít. Táta vždycky po práci sedí u mě na posteli, na posteli, ve které jsem nespala už deset dní. Rozprostře si noviny a beze slova si čte. Dny Se Vlečou. Jsou plné ničeho. Ničeho kromě viny a otupělosti a přemítání, kdo vytáhl špunt a nechal vypustit celý vesmír. Pak to dostanu. Což znamená, že vrstvou nicoty se prodere aspoň jedna emoce… Úleva. Nejsem těhotná. Nečekám dítě s Rickem Macabym. Rozjaří mě to natolik, že spořádám rovnou dva jogurty, a mamka pláče a vyšiluje, jako bych byla Tiny Tim z Vánoční koledy a právě odhodila berle a začala chodit, nebo tak něco. A pak konečně nadejde den, na kdy jsem objednaná k doktorce.

K paní doktorce Herretové chodím už tak dlouho, co mi paměť sahá. To ona mi píchala injekce do batolecích paží. To ona mi dávala ochucené pilulky s antibiotiky, když jsem dostala angínu. To ona mi předepsala antikoncepci…

25

Jo, a taky se mnou je během celé té jízdy na horské dráze duševní nepohody, která, jak to tak vypadá, hned tak neskončí. Zdraví mě jako starou známou. „Ahoj, Olive, posaď se. Omlouvám se, že jsi musela čekat.“ Přišourám se k židli a žuchnu na ni a doktorka povytáhne obočí, když si všimne, že u dveří přešlapuje moje máma. „Chcete jít dál, paní Newmanová?“ Máma dělá, že o tom uvažuje, a já už se zvedám, aby si měla kam sednout. „Tedy, pokud to nevadí? Olive teď tak trochu není… ve své kůži.“ Doktorka mávne k prázdné židli. Netváří se překvapeně. A já jsem vlastně ráda, že tu máma je, je to méně únavné, než kdybych jí potom musela všechno do detailů popisovat. „Tak copak se děje, Olive? Vidím tady v poznámkách, že jsi musela na pohotovost?“ Pomalu kývnu. „Jo, ale já jsem tam nechtěla.“ „Ano, museli jsme na pohotovost,“ vloží se do toho máma. „Policie ji našla venku v bouřce, stála na okraji útesu…“ Doktorka Herretová zvedne ruku a zarazí ji. „Paní Newmanová, prosím, ptám se Olive. Pokud tu chcete být, potřebuju, abyste svou dceru nechala mluvit.“ Máma spojí ruce, složí je do klína a sklopí oči. „Takže, Olive, vypadá to, že ti předepsali antidepresiva, aby ti pomohli překlenout tohle špatné období. Jak to s nimi jde? Pozoruješ na sobě nějaké vedlejší účinky?“ „Pořád jen spí,“ nevydrží to máma a doktorka znovu zvedne ruku.

26

Já pokrčím rameny. „Jsou v pohodě. Ale moc nepůsobí.“ „Občas chvíli trvá, než zaberou. A spánek je poměrně obvyklá reakce, takže s tím si nemusíš dělat starosti.“ Znovu se podívá do poznámek. „Takže tohle je poprvé, co bereš léky. Ovšem v té zprávě z nemocnice se píše, že ti doporučují vyhledat následnou pomoc.“ „Jo, pomohla by mi třeba transplantace mozku, dík.“ Doktorka se usměje, zatímco máma zamlaská a vzdychne: „Ach, Olive.“ Vlastně jsem sama se sebou docela spokojená, že se mi povedlo udělat vtip, i když skoro nemůžu dýchat. Doktorka znovu něco nacvaká na svém předpotopním počítači a čte napůl pro sebe. „Loni jsi měla deset sezení KBT, že ano? Pomohla ti nějak?“ „No, asi moc ne, že jo, když jsem tu zas.“ Po tom druhém záchvatu Ničeho jsem byla shledána dostatečně Nicotnou na to, abych si zasloužila kognitivně-behaviorální terapii. Pár týdnů jsem nebyla ve škole, dokonce jsem prošvihla pár písemek, protože trvalo, než mě na tu terapii vzali. A nejspíš to aspoň k něčemu bylo, ačkoli jsem si v jednu chvíli myslela, že to je jako jít do přestřelky s nožem. Něco mi to ale dalo, protože po těch deseti předepsaných sezeních už jsem na tom podle doktorů nebyla tak bídně, abych potřebovala další pomoc. Prostě mě orazítkovali a onálepkovali jako „zaléčenou“ a šmytec. „Hmmm, tyhle věci někdy chodí ve vlnách…“ Mamka neustále píchá vztyčeným ukazovákem do vzduchu. To, že musí mlčet, jí trhá žíly. „No, mohla bych ti předepsat další sezení,“ řekne doktorka. „Ale obávám se, že je tam dlouhá čekací doba.“

27

„Už zase?“ vybuchne máma. „Tady je dlouhá čekací doba na VŠECHNO. Nemohla byste –“ „Paní Newmanová, prosím. Ještě jsem neskončila.“ Máma se omluví, ale dál na židli nadskakuje, nevydrží sedět v klidu. „Jak jsem říkala, je tam čekací doba, a z toho, co vidím…“ V tu chvíli mě probodne pohledem a já si připadám úplně nahá. Jak jako „z toho, co vidím“? Co vidí? Vypadám snad nemocně? No dobře, pár dní jsem se nesprchovala, tak mě zabte. Stejně jsem nechodila mezi lidi. Když trávíte čas jen ve vlastnoručně vyrobeném bunkru z dek, můžete si klidně smrdět, jak je vám libo. „… mám dojem, že tak dlouho to nevydržíš. Navrhnu ti proto ještě jinou možnost. Existuje nová léčba, právě se testuje. Požádali mě, abych pro ni našla vhodné adepty. Takže se chci zeptat, jestli bys měla zájem?“ Založím si ruce na hrudi. „To mám dělat pokusnýho králíka? Já žádný elektrošoky nechci.“ Doktorka se blahosklonně usměje. „Nic takového v tom není. Jedná se o zbrusu nové, moderně vybavené léčebné centrum. Momentík… Najdu vám to.“ Napíše něco a otočí ke mně svůj těžkotonážní monitor, abych viděla, co na něm je. A je na něm naaranžovaná fotka party teenagerů, kteří sedí na trávníku a něčemu se smějí. A pod tím stojí:

TÁBOR RESET – PRVNÍ POBY TOVÝ TÁBOR PRO M LADÉ LIDI ZAMĚŘENÝ NA DUŠEVNÍ ZDRAVÍ. „Tábor Reset?“ zeptám se. „Je to soukromé psychiatrické zařízení specializující se na duševní zdraví mladých lidí. Zatím jsou stále v testovací

28

fázi, takže shánějí dobrovolníky, kteří pak budou mít pobyt zadarmo.“ Nakloní hlavu a opět se usměje. „Vypadá to tam skvěle, i co se léčebných metod týče. Účastníci se zavazují, že tam zůstanou měsíc, a bude o ně celou dobu postaráno.“ Mamka se předklání tak dychtivě, až se divím, že nesletí ze židle. „Takže mě přece jen chcete proti mojí vůli hospitalizovat? O to tady jde?“ „Nikdo tě nechce hospitalizovat, Olive. Pobyt v táboře je zcela dobrovolný. Můžeš odtamtud kdykoli odejít.“ Přemýšlím o tom. Civím na monitor. Do ticha se opět ozve doktorka Herretová. „Skutečně mám za to, že je to skvělá příležitost… šance na velmi intenzivní léčbu… a bezplatnou… Splňuješ všechny podmínky pro zařazení do testovacího programu… protože nejsi sama sobě akutně nebezpečná. Čekací doby na jiné typy terapie jsou bohužel v tuto chvíli vážně dlouhé…“ Vytěsním její blábolení, protože do kalného pudinku v mé hlavě proniklo cosi nového a neznámého. Něco, co se ve mně nerozsvítilo od té hrozné chvíle, kdy se vrátilo Nic. Naděje. Naděje, že tohle je naposled, kdy se cítím tak blbě. Musím uznat, že to zní dobře. Jako že by to mohlo fungovat. Měsíc. Celý měsíc. Intenzivní léčby. Mohla bych se dát do pořádku. Mohla bych se naučit, jak už se nikdy necítit tak, jak se cítím teď. Tohle by mohlo být ono. Stříbrná kulka. Kouzelná pilulka. Zázračný lék. Ta věc, co to konečně dokáže. A jen to pomyšlení – to pomyšlení, že to všechno může skončit. Že se budu konečně zas cítit normálně, že už nebudu cítit jen VŠECHNO, nebo NIC… To pomyšlení mi vyloudí na tváři úsměv.

29

„Bude na tom táboře hlučno?“ promluví ze mě moje úzkost. Doktorka mi věnuje laskavý úsměv. „Pořád ti dělá starosti hluk?“ Udělá na mě dojem, že si to od minula pamatuje. „Nedělá mi starosti, jen ho nesnesu.“ „Olive, jedna z věcí, na které na tom táboře budeš moci zapracovat, je tvoje, ehm… zaujetí hlukem. Úzkost, kterou v tobě hluk vyvolává, mohou pomoci zmírnit léky, které jsi dostala. Ale můžu zkusit zjistit víc informací… moment…“ ťukne na pár kláves. „Ach, ano, tady. Každý pacient má k dispozici samostatný pokoj s vlastním sociálním zařízením. To by mohlo pomoct, co říkáš?“ No, to záleží, bleskne mi hlavou. Záleží na tom, jaké budu mít sousedy. Na tom, jak tlusté jsou tam zdi. Na tom, kdy tu budovu postavili a jak dobrou má izolaci. Na tom, kolik pokojů a zdí bude kolem. Na tom, jestli ten dům stojí hned u silnice. Na tom, jestli má v oknech jednoduchá skla, nebo dvojitá. Mamka se začne vyptávat na ostatní pacienty. Nebudou nebezpeční? „Nikdo tam nebude nebezpečný. Bude to jen parta mladých lidí, jako je Olive. A Olive není nebezpečná, že ne?“ ujišťuje ji doktorka Herretová. „Jakmile dostane Reset od příslušných orgánů akreditaci, bude pobyt stát několik tisíc liber. Olive by měla štěstí, že by za něj platit nemusela.“ Štěstí. Ha. Skoro se rozchechtám. Máte velké štěstí, že jsme vaši rakovinu odhalili včas. Máte velké štěstí, že jste přišel jen o jednu nohu.

30

„Zabere to?“ vykoktám. „Pomůžou mi tam, aby se mi tohle už nestávalo?“ Doktorce se v očích zatřpytí soucit. Vždycky vám chtějí dát naději, ale ne zas úplně moc naděje. „Za pokus to stojí,“ odpoví. „Intenzivní terapii jsi nikdy nezkoušela. A mohlo by ti pomoct i to, že budeš s podobnými lidmi.“ Podívá se do poznámek. „Kombinace léků a pobytu v léčebném zařízení by skutečně mohlo být to, co ti pomůže být zase sama sebou.“ Nevím, kým přesně podle ní jsem, ale líbí se mi to. Doktorka asi myslí, že budu zase tou holkou, jako jsem mezi těmi výkyvy nálad. Když dostávám ve škole dobré známky a fotím si skvělé fotky do svého portfolia na vysokou a neštvu úplně všechny lidi v ročníku kromě Ally. Když jsem vyrovnaná a můj mozek je potichu a chodím ven a dělám normální věci jako nakupování nebo poflakování se u Ally a lakování nehtů. Ta Olive je docela milá. A nejspíš je sama sebou… Ale pokud je to tak, netuším, kam zařadit svoje další já. Ty holky, které vykopávají okna ve skleníku. Které kazí narozeninové oslavy a mají nechráněný sex s Rickem Macabym, které mají jen jednu jedinou kamarádku. Zničehonic se mi chce strašně spát. Usnout přímo tady. Na tvrdé židli. Odpověděla jsem na otázky, vylezla jsem ze svého bunkru, nastoupila do auta, sedla si tady v ordinaci. To je pro jeden den víc než dost. Cítím, jak mi klesá hlava. „Tak co si o tom myslíš, Olive?“ Měsíc. Může měsíc na tomhle táboře opravdu zaručit, že už se mi tohle nikdy nestane? Měsíc je jako nic. Jen mžiknutí oka. Mohl by tenhle okamžik stačit, aby to celé

31

skončilo? Nechci doufat. Nemůžu si dovolit doufat, aby to potom… Ale co můžu ztratit? „Kdy ten tábor začíná?“ vymáčknu ze sebe. Doktorka Herretová se usměje. „Za týden.“