6. 8. 61 „Pište deník“ − mi řekl – nařídil – V. H. „Zůstavit něco“ − obtisk – je to těžké právě pro mě, věřícího v křivku života každého z nás, která jde „napříč“ hmotou a duchem a uchovává vše. Půjde spíš o rozvinutí vnitřního dialogu, objektivaci, soustředění, sjednocení. Zapsat, ale pak se vrátit. Důležité: napsat o dvojím tomismu (tomismus „intence“ × tomismus „provedení“), Tomáš je mi mistrem v tom, jak spojit zjevenou perspektivu s nejprogresivnějším filosofickým aparátem své doby, takovýto dnešní Tomášův žák nemusí držet jedinou řádku historického, středověkého tomismu. Jiná témata: morálka – rozpracovat myšlenku mravního vynálezu, historické nutnosti (jež může být vskutku nevyhnutelná, aniž by jakkoli ospravedlňovala svou existenci, příklad: válka, jež je historickou nutností, a přesto zlem, jež někdy nutno na sebe vzít, přitom však vyznat, že je to zlo). Pojetí zla – vyjít z myšlenky odcizení, dále „emancipovaného elementu“, myšlenky parasitismu. Od odcizení, parasitismu hospodářského až po mravní a „ontické“ = smrt. „Ens est bonum“, zlo jen parasituje (proti Lutherovi). Myšlenka z Baudelairova deníku, že „pokrok spočívá v zahlazování následků dědičného hříchu“ a ovšem cesta z něj hic et nunc – vzít zlo na sebe, projít jím (ovšem ve stopě Toho, kdo zlomil jeho moc). Plán kompendia – nezůstat jen při kritice pěti Tomášových cest, ale napsat ono (ústní) provedení nového důkazu. Od úvahy o „dílčích smyslech“ dílčích lidských aktivit k úvaze o smyslu jejich úhrnu (transcendence smyslu, jeho „blednutí“ při snížení životní aktivity). Neprožitelnost absolutního smyslu v předkřesťanské situaci. Křesťanství odpovědí na předkřesťanskou naději. (Blondelovy formulace.) − Ještě ke zlu: v debatě se Sokolovými: srovnání pojetí zla u Bensona (závěr Historie Richarda Raynala poustevníka a Teilhardova v „Jak věřím“ [závěr]). Pro Bensona jde o hru, jeho poj. oslabuje vážnost zla:
1961
První zápisník
13
každý hraje roli, pouhou roli, má masku, která pak spadne. U Teilharda zlo vážné, ale bude z něho nalezeno východisko, bude řešeno. Bensonovo pojetí hluboké, ušlechtilé – jediné možné v statickém kosmu, Teilhardovo – pravé pojetí v konečně poznaném vývojovém vesmíru. Zajímavé je, že Tomášovo pojetí je potenciálně vývojové (a nejen Tomášovo, vlastně!), vždyť v Summě theol. při řešení této otázky cituje Augustina, že proto Bůh dopouští zla, aby z nich vyvodil dobra! Toto lze plně pochopit jen v kosmu s historií, vývojem! Odtud blízko k úvaze o středověku (viz starší úvahy, diskuse s p. Florianem atd.): středověká syntéza nenavázala na to pracovní, dynamické v životě společnosti (nebylo to ani možné v době, která neznala experimentu, tohoto vnucení myšlenky přírodě, a neznala jej právě z důvodů, jež následují −), nýbrž na ono statické, hravé, již konečné utvářené, jehož dokonalým pozemským obrazem je co jiného než − umění! Syntéza středověku je syntéza umělecká, syntéza stylisace, konec konců hry. Vnést pravidlo, symetrii... Nelze však beztrestně toto učinit, není-li zajištěna spravedlnost – nasycení všech. Proto pád. Středověk příliš rychle syntetizoval. Syntetizoval nejnižší (jež nutno beze zbytku odstranit – např. válku) s nejvyšším (např. hrou, božským uměním – liturgií), jež čekají však lidstvo až na konci časů (po „řešení“ soudem a naplněním). Jediné vysvětlení − nešlo to jistě jinak (povaha anticko-středověké vědy: nazíravost, „úcta“ – v jistém směru žádoucí i dnes!, dále: takto jedině bylo možno proniknout křesťanstvím vše, co tehdy bylo). Charakteristické jsou u všech středověkých akcí jejich konce – křižácké výpravy, Johanka z Arcu atd. – Středověkem začíná ona oblast dovoleného (válka!, zabíjení v sebeobraně, obohacování se), o níž jsem uvažoval loni. Nyní začínám chápat Š. maximu o stálém zjednodušování vnitřního života, tendenci k jednotě. Být jedním, jediným, sjednoceným. (Monotheismus!, monogamie! − důležitá paralela.) Jistě bylo třeba té „rozptýlenosti“ – už proto, abych neopakoval Š. cestu (i on je „jediným“, tak jak si jej Bůh přál) −, ale nyní − rač mne vésti Sebou k jednotě! K debatě s Láďou o „přirozeném“ a „nadpřirozeném“ − Scheeben zde poctivě vyznává, jak je to vše nejasné (i když nevidí, proč je to nejasné), cituje zdařilou pesimistickou formulaci Ripaldovu (spíš než
14
1961
pesimistickou vlastně úlevnou – jak jsem šťasten, že už se tím nemusím zabývat...), v každém případě: vidím, že je zde pole otevřené, Láďa má naprostou pravdu o relativnosti této distinkce, Teilhard nepochybně předpokládá totéž. A přitom, jak se ještě uvidí, nebudou v nové formulaci nijak ochuzeny motivy, které vedly tradiční teology. Báseň – není sama perspektivou, ale její příležitostí. Jako čočka shrnuje, soustřeďuje světlo, svět do jediného bodu (který se zaněcuje!) a jako tatáž čočka – zvětšuje, umožňuje vidět jinak nepostřehnutelné detaily. Pracuje ovšem také stylisací – je-li dokonalá, je také objevem! (Četl jsem V. H. na důkaz toho, že nejsem básník, že nejdu touto cestou, jednu svou starou báseň, kterou jsem dávno hodil za hlavu, vlastně – on si ji četl a pak právem škrtl – proč prý jsem napsal: „dvorek s čtyřmi stěnami činžáků“ a ten usnadněný, plochý konec? Když dvorek, dodával, tedy proč ne třeba: „dvorek, škrcený za hrdlo −“ − to už by byla báseň!) Báseň nás přisává k světu, až bolestně někdy. Ale – „nic nesmí být opomenuto“! A básník se staví za to a za ty, za něž se jinak nikdo nepostaví – Šimon Cyrenský v H. básni.... „Jeho srdce tluče v drobnostech...“ Bylo třeba zapsat toto vše − spíš technicky třeba, než vnitřně. Ale za tím vším se tvoří jednota, stále organisující, a ta hledá jednotu a neustále děkuje. Za tu statečnou a odvážnou..., za... Ať nepromarním Tvé světlo, Pane! 7. 8. 61 O poznání kolika úžasných knih jsem se až dosud ochudil – neznám pořádně Vančuru, nemluvě o „klasicích“! Muka přátelství! To přivádí mi mysl na nedávné rozhovory o „citu“. „Láska k bližnímu“ není než „vůlí dělat někomu dobře“. To se týká všech, především „nepřátel“. K tomu, abych někomu dělal dobře, musím zatraceně dobře dovést přemýšlet, co ten druhý vskutku potřebuje: aby „pomoc druhému“ nebyla pouhým reflexem mého svědomí, které touží mít blahý
1961
První zápisník
15
pocit splněné povinnosti. Zde navazuji na úvahu o morálce. Mravní vynález – neobejde se bez inteligence. (S tím souvisí jeden z hlavních problémů dneška – problém hloupých lidí. Ti jsou dnes ve velmi špatném postavení. Lehkověrní – jsou zneužíváni k mnohé špinavé práci. Protože nemají sebekontroly, rádi zastávají veřejné funkce, škodí atd. V tom jde stará společnost nad dnešní, jak dovedla najít místo pro tyto lidi. Hloupý člověk tehdy byl prostým člověkem pokorou. „Prosťáček boží.“ Setkání s takovým prosťáčkem, který radostně hnal hejno hus po mezi a bezstarostně, bezúčelně se radoval – to byla cenná zkušenost pro „starostmi přetíženého člověka z města“.) Lidské vztahy musí být založeny na „lásce k bližnímu“... tedy na inteligenci (vidět, jak pomoci!) a na „psychoterapeutickém postoji“, tj. na zabraňování protipřenosu, na stálé interpretaci. To je obecné pravidlo. Člověk však nemůže žít bez nějakého bezprostředna. Proto vznikají zamilování, přátelské vztahy. V těchto vztazích se uplatňuje cit. To znamená – zde se „vylévá nitro“, zde se ovšem také „otvírá nitro“!, zde se však také navzájem lidé zavalují zmatkem svých niter. Proto, pozor! Zde ať aspoň křesťan (zvyklý „zpytovat“!) ukáže, že má ve svém nitru jasno, a ne nějaký mýtický prales. Jednota! Rozmluva s Mil. o kontinuitě ve vnitřním životě. To byla moje námitka vůči němu. Vždy znova prý v sobě objevuje nové lidi – myslím, že je to konec konců – chyba. Být jedním! Není-li tu vnitřní kontinuity, nastoupí pseudokontinuita (pomocí mystifikací), určovaná vnějšími, materiálními faktory. Chybí mi prý úžas, moment překvapení v životním postoji... Pokud se ten úžas týká nás – bude to při vnitřní poctivosti asi hrůza. Jinak – nemyslím, že je třeba ten úžas dávat vždy najevo. Ten pravý úžas (ontologický – Aristotelův) je „klidným“ úžasem, především pozorností!! odpoledne, večer Jak brzo budu tento skicář potřebovat – bych nebyl býval pomyslil. Dnes odpoledne – úzkost, dokonce odpor k další četbě, studium Teilharda. Možná něco fyziologického, atmosférického – ale... stále jsem odbíhal (možná, že to byla jen má stará rozptýlenost) k Bloyovi (Poslední sloupy, Exegese, Poutník Absolutna) a neustále jsem tam hledal něco, co by
16
1961
mne vrátilo k Teilhardovi, a nacházel jsem jen to, co zvyšovalo mou úzkost – Bloyův výsměch vědě, všemu modernímu, tedy to, co v mé úzkosti se zdálo vyvracet Teilharda. Vím o paradoxní souvislosti Teilharda s Bloyem (prostřednictvím Termierovým!), Teilhard rád citoval jednu větu z Bloye (»„vše, co se děje, je „adorable“«). V úzkosti se však určité okraje u Bloye (útoky mířené jinam!) těsně třely s Teilhardem... Vždy jsem měl rád obě linie moderního myšlení − existencialistickou s jejími outsidery, i „vědeckou“. A přitom jsem nikdy nedovedl žít jinak než v jednotě. Nechci nic „synthetisovat“. Ale tak nějak jsem chápal místo Solovjova i Rozanova (jeho existenciálního antipoda), mám rád linii Bloy, Bernanose, Holana, Halase, Camuse atd. atd. i „optimisty“ Solovjova, Bergsona, Blondela, Teilharda. Jistě se to nemusí vylučovat – vzpomeňme právě vztahu Termiera a Bloye, Březiny a Demla! Minores gentes se vyskytují v obou „liniích“... a na takovéto „aktivisty“ a „optimisty“ – totiž měšťáky a lenochy – mířil Bloy! Ohromující je v Leroyovi svědectví o úzkostech, kterými trpěl Teilhard (Leroy: T. de Ch., Naturwissenschaftler u. Priester), jeho dílo bylo draze zaplaceno! Jediný Kristus – kosmický i osobní – je Mistrem – jinak je vše „nur ein Gleichnis“. Z ryzího atheismu – který není než naprostou přisátostí k okamžiku – by vznikla krásná báseň... ale k jejímu napsání je již potřeba víry. Jakékoli víry, třeba víry takového Camuse, který její podmínkou (aspoň ve svých začátcích) činil právě atheismus („odkud by se zrodila láska, ne-li z atheismu?“). Postavit se do situace, kdy nelze doufat, kdy člověk stojí zcela sám v absurdním světě, a přesto se rozhodne něco udělat, třeba totéž co křesťan... cítím, jak v očích Camusových právě jeho východisko očišťovalo takový čin (takovou křesťanskou! lásku) od veškerého egoismu. A vskutku křesťan má milovat, jako by Boha nebylo. Aspoň někdy! Neříkám – vždy! Protože to by se neobešlo bez křečovitosti a láska, víra, modlitba, vše vnitřní musí být čisté, prosté, „přirozené“, radostné – a v onom „vzdání se vší odměny“ někdy může být skryta tvrdost...
1961
První zápisník
17
Napsat báseň, dát jí stavbu, a především ji pak otisknout – ano, to je dílo víry. Spojení s otcem, souvislost událostí, které mají, již jako definitivní otisk v „časoprostoru“ svůj smysl – gesta Dei. Otec veden královskou cestou – zbavení „lidské cti“. Zlo se nemělo stát. Nelze je ospravedlnit. Je třeba mu vždy znovu a znovu zabraňovat... Ale stalo-li se již, patří k obrazu minulosti a nese jakousi pečeť Boží moci, stává se Božím obrazem, je „adorable“ jako každá jiná historická událost; je součástí gest Božích. Je předmětem rozjímání. Má dokonce jakousi úděsnou, infernální krásu (na ni – i v historii – tolikrát upozornil Durych!). O tom jsem si někde poznamenal více. Nesnáším ten agresivní postoj „našinců“ ke komunistům. Neprošel jsem ovšem kriminálem. Tedy – v jejich očích – se mi to mluví. Ale jsme přece posláni... nejsme zbytky něčeho, zříceniny, polou zamilované do vlastní malebné zchátralosti. Jsme posláni k lidem, ne ovšem k nějakým systémům (tam totiž právě lidé nejsou), a musíme být s nimi, pracovat s nimi (ne to jen markýrovat) – ne z masochismu, ale abychom otevřeli zablokovanou situaci. Jsme povoláni k hloupým, k úspěšným, k nudným, k neřestným atd., myslím však, že nejsme povoláni k spoluasistenci oficiálním šaškárnám − ale smějeme-li se jim, smějeme se jim právě s lidem (ha!). Jak paradoxně působí, když po rozebrání mechanismu ovládání a zvnějšněnosti původně osvobodivého hnutí (jež nyní se již dokonce bojí vnitřního nasazení, vždyť: kam až by to mohlo vést!!) nakonec uzavřu: je třeba tvůrčím způsobem pracovat (v socialismu!!) na každém sebeprostším úseku, jedině takto lze vytvořit, lze rozšířit, nutně rozšířit atmosféru svobody, „пpoрyбить в Eвpoпу oкнo“! Funkce psychodramatu – Milan! Rozehnat městnané afekty; je „duší společnosti“. Funkce lichocení (!). Zábava ovšem v jistém smyslu vždy na cizí účet. Není to radost! Pozor na resentiment vůči „těm blbounům“ tam venku!
18
1961
Je to dost zvláštní pocit slyšet půl roku po jejich vyslovení své myšlenky z úst někoho jiného (kdo je vzal za své do té míry, že mu připadají vlastním objevem), jak je vyslovuje dokonce s gesty učitele (např. důvod, proč je Kafka největším moderním autorem – obecnost). Co by však musel říkat LvH mně – když „objevuji“, o co jsem se s ním zuřivě hádal! Snad je to spíš naopak svědectvím „společné atmosféry“ – přátelství. Krom Kafky Bernanos a Camus. Autoři epochy. Ale drazí: Greene, Waugh, Holan, Deml, Weiner, další, další. Vděčen: Chestertonovi, Marcelovi. Objevuji: Hesse, Saint-Exupéry. Čeká: Malraux, Proust............ 8. 8. 61 Záznam z posledního rozhovoru s dr. V. Po posledních rozhovorech o existencialismu (též s K. – referoval mi o tom v kantině, nepodařilo se mi zabránit širokému úsměvu v tváři, což vtipně komentoval) dospěla k přesvědčení – jemuž se dlouho bránila, protože je považovala za sobecké –, že se musí vnitřně starat především o sebe (vždyť i Antigona v Anouilhovi odpovídá Kreontovi na otázku, proč to udělala – „pro sebe“!). To překvapení, když jsem řekl – ne. Neobjektivovatelnost, jistá svéprávnost lidské existence je teprve prvním krokem, norma neleží v existenci, ale ještě hloub, v ještě více neobjektivovatelném. O tom svědčí již jen fakt svědomí (nespokojenosti s čímkoli, co provedu, nikdy nedosahuji předsevzetí!). Toto ovšem nelze hledat, ono samo nás to musí najít. Budeme-li však vnitřně otevření, nebudeme muset dlouho čekat. Zatím je třeba pátrat ve vlastní minulosti po určitých tradicích – napojení na něj. tradici je nezbytné, jinak je vše jen diletantismem! Nejde ovšem o jakoukoli tradici, nýbrž o tu nejhlubší. 15. 8. Brzo ráno dva obrovské dojmy – sen dnešní noci a missa v domově důchodců. Ještě se k tomu vrátím. V zápisech předěl více dní – život spíš
1961
První zápisník
19