9
Arkánum gravitací
Lunapark, těsný stan, starý akrobat, chatrné paraple, lano, kus nad zemí, akrobat, v sobě ulitý jak cín, balancuje. Díky Bohu, bohudík, řekne si, když se udrží, skrovný akrobat, skromný stan, kus nad zemí labutě jej oblétají, houf laminátových labutí.
Passio
Co dělat v cizím městě večer a když se tmí? V katedrále nešpory, z boční kaple rozptýlený svit, loď ve tmě. Září budova vedle, zní hudba z ní, večery tanga. V dómu, v ticho mezi verše žalmů, stápí se: – Dotkni se mne. Čtyři rohy parketu, čtyři jeviště, do záře vlíná pár za párem, abrazo, caricias, ven y va, tichá těla, sélah. Ze tmy svatá Anna sama třetí, svatá Marie také by rády zpívaly – Plná
10
11
smíchu naše ústa, a Ježíšek – Rty moje plné radosti, jak ale mohou, když jim tváře zuráželi ikonoklasti? Bien parado, holubice postříbřené z ryzího zlata! Co dělat?
Stabilita
V okamžiku, kdy se dítě snaží zamaskovat pád, dospívá. A začne se vyhýbat limitům rovnováh. A když nevyhnutelně klopýtne? Jako každý virtuoz zahraje lehce falešně, takže se zdá, čeho se chytíš, objímáš.
12
13
Katecheze
– Spravedlivý!! Velemoudrý!!! Hosté, hledíme si šálků, káva, z čerstvé máty čaj a jako by tu nebyla. – A práva nepravá dal?! Z jasmínových perel čaj, sotto voce smyčce, jestlipak mi taky hrábne? – Že i zvěři nekázal nasadit líce druhého?? A jako by se nedělo.
Klece
Zmije rozšlehané hůlčičkou, tetička Mařenka se mstí, snad jen proto chodí na houby, – Pomsta je cukrář! My rozpačití nad každým ubitým hadem, jejím vášnivým hněvem, vždyť víme jak to bylo s její láskou a že se z toho pomátla. A teď ta Goura victoria, co mi nikdy nezapadla do přízně pro tetinu podobu. Voliéry plny ptactva, křik výstražný, křik vábení, křik hnízd, mezi tím, sotva k zaslechnutí, neznalý systematiky, pták dožaduje se člověka. Podél sítě zdušený, důvěřivý hlas, podle pletiva, jednoho z obou stran, a co dál, ty a já, vylidnil se pavilon, zamyká se zahrada.
14
15
Kterékoli z míst
Nějaká paní se mnou vystoupila z tramvaje a umřela. Tady? Taková sešlá, tašku na kolečkách. Ještě jeden pohyb boty, jakby chtěla vykročit a už vykročila. Tady! Nic než luxus hotelů, sídla mondiálních koncernů, terminál Cruise Travel, parkovací dům, ocelový most, beton, plast, kov, plazma, sklo, dávno už dotančily sloupy, jen nemístná paní, tady, na zemi, nabízí metafory. Konečně ten kousek refýže něžně setře vanoucí cár igelitu. To asi vánek západní vyznačil nástup do mýtu.
Posloupnost
Dvě kavky se servaly o ptáče. Hrůza rámusu z toho až k finálnímu tíknutí rvaného holátka. Vpředvečer této aféry propadla kavka komínem do krbu a hořela. Smolná křídla rozprostřena přes žířící polena, jak nějaký předgalaxijní duch. A hořela. Brka klenotně vroubena dmychem žhoucích tónů, zřídkakdy k spatření taková krása! Do poslední chvíle rozevřený zobák, avšak vzlyk až nazítří za ni vyrazí to cupované ptáče. A shořela. Trvalo věčnost, než z domu vyvanul čpavý puch.
16
17
Z kavárny
Sedí u okna. Ona si maluje, šikovné cestovní náčiní, koloruje nebe, můstek, kanál, dům, on si čte International Herald Tribune, chvílemi jí předčítá: – Cleopatra a její šperky opět září v Cannes; nazeleno strom. – Nejlepší sluch na světě, 300 kHz, má zavíječ voskový; budovy sienou. Z bursy nic. O válkách. Aby snad ne přetáhla. Stať o kašně z lepenky, a jež tleje na kaši, – Vytvářím nezbytí, tvrdí výtvarník, zákruty kolejí. Toronto prohrálo s Bostonem 4: 5. Obloha šedivě, Traveler’s Forecast 16. května 2013. Jak asi udělá déšť? Manžel říká: – Už je čas. Odkládá tisk, manželka sklidí štěteček, barvičky, obrázek, je čas. Na stolku zbyly noviny, – Samota zabíjí, je čas jít.