0364447

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Strรกnka1

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka2

Knihy Steva Robinsona v nakladatelství Mystery Press JEFFERSON TAYTE Stopy v krvi Hluboký hrob Poslední anglická královna Ztracená vládkyně Spříznění Smrtící hry

Připravujeme Dopisy od mrtvého

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Strรกnka3

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka4

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha ani žádná její část nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele. České vydání vzniklo na základě licenční dohody s Amazon Publishing, www.apub.com, a ve spolupráci s Kristin Olson Literary Agency s. r. o.

Copyright © Steve Robinson, 2017 Translation © Kateřina Niklová, 2019 Cover © Blacksheep Design, 2019 Czech Edition © Mystery Press, Praha 2019 ISBN 978-80-7588-147-2 (pdf)

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka5

Mé ženě Karen

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka7

PROLOG Po probuzení si uvědomila dvě věci. Zaprvé jí byla zima. Byl to takový ten chlad, jaký je cítit až v morku kostí. Jektaly jí z něj nekontrolovatelně zuby a ona chtěla, aby to přestalo. Musela být zticha, jinak ji ten muž najde. A zadruhé se bála. Nemohla si vzpomenout, proč se tolik bojí, instinktivně však věděla, že má strach. Byla úplně vyděšená. Kolem vládla tma, naprostá tma. Seděla skrčená s koleny přitaženými k hrudi a rukama složenýma na chodidlech. Zkusila se pohnout, končetiny měla celé ztuhlé a bolavé, nebylo tam ale dost místa. Ať už byla kdekoli, napadlo ji, že se tu musela schovat. Ano, to bylo ono. Schovávala se před tím mužem a musela tu být už nějaký čas, když jí byla taková zima. Kde se to ale schovala a proč měla jenom jednu botu? Snažila se přemýšlet. Kéž by si mohla vzpomenout. Sundala ruce z prokřehlých chodidel a začala jimi přejíždět po hladkých stěnách okolo. Byly tak blízko, že nemohla ani natáhnout paže. Hádala, že je v nějaké bedně, a sotva ji to napadlo, dech se jí zadrhl v hrdle, neboť ji přepadla klaustrofobie. Chtěla se odsud probít. Chtěla křičet, věděla ale, že by to byl špatný nápad. Zaskočil ji obrázek, který jí probleskl myslí. Byl to ten muž. Zlobil se a ona před ním utíkala a snažila se někde schovat. Předpokládala, že právě kvůli němu se schovává v bedně. Jenže opravdu se schovávala? Napadla ji odpověď, nad kterou zavrtěla hlavou. V duchu uviděla svoji druhou botu, a to na podlaze

7

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka8

doma vzadu v garáži. Ležela na zádech několik metrů od ní, natahovala se po kladivu, které zahlédla jen pár okamžiků předtím, než ji muž dostihl, a když ji strhl zpátky, pryč od kladiva, vykopla. Ztratila botu při rvačce. Neschovala se. Nepodařilo se jí utéct. Tak proč se krčila uvnitř bedny? Vystrašeně se zachvěla, když pochopila, že ji sem musel strčit ten muž. Konečně zaječela. „Johne!“ Její manžel nebyl doma, když se ten muž objevil u dveří, pak ji ale napadlo, že to musel vědět. S pláčem začala bušit do stěn. Znělo to tlumeně a dutě. Ať už ji ten muž strčil kamkoli, moc dobře věděla, že s ní nemá dobré úmysly. Musela se dostat ven. Zatlačila na stěnu před sebou a zády se zapřela do té za sebou. Po chvíli se jí zdálo, že slyší prasknutí. Potom ale zaslechla další zvuk a strnula. Někde venku cvakly dveře. Ozvaly se kroky a blížily se. Zrychlil se jí dech. Byl to ten muž. Ztichla a ve tmě naslouchala, dokud neutichly i kroky. Potom uslyšela mužský povzdych, načež ji oslepilo světlo. Zamrkala a snažila se zaostřit. Ve stěně po její pravici se otevřela čtvercová díra ne větší než krabička zápalek. Dovnitř proniklo světlo a ona poprvé spatřila, kde je. Stěny bedny pokrývaly obrázky – miniaturní obrázky. Viděla knihovnu a několik krbů, malinké portréty lidí, které nedokázala rozpoznat. A nad sebou měla vnitřní část sedlové střechy, z níž visel mrňavý lustr. Nevěřícně se ho dotkla. Byla uvnitř domečku pro panenky, odkud byla odstraněna vnitřní patra, aby se do něj vešla. Světlo v okýnku, které muž otevřel, zmizelo a ona se k němu otočila. To, co spatřila, ji překvapilo. Bylo to oko – jeho oko – šedé jako ocel a snadno rozpoznatelné podle jizvy, která v půlce přetínala levé obočí. Ženě se opět zadrhl dech v hrdle. Pořád netušila, co s ní má muž v plánu, obávala se ale, že to brzy zjistí.

8

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka9

Oko zamrkalo, jak na ni muž zaostřil. „Chtěl jsem si být jistý, že jsi vzhůru,“ řekl a navzdory tomu, co udělal nebo se chystal udělat, nedával najevo žádné emoce, žádnou nervozitu ani vzrušení. „Ostatní byli při vědomí, když se to stalo. Tím si můžeš být jistá.“ Ostatní? Jací ostatní? „Když se stalo co?“ zeptala se, ale muž neodpověděl. Oko zmizelo z okýnka a interiér domečku pro panenky opět zalilo světlo. Vzápětí ucítila silný chemický pach benzínu. Slyšela, jak šplouchá o střechu nad ní. Viděla, jak teče přes okénko. „Co chcete?“ zeptala se s panikou v hlase. „Proč to děláte?“ Jedinou odpovědí jí bylo nezaměnitelné škrtnutí zápalky. Zaškrábala a zaprskala, pak se u okýnka znovu objevilo mužovo oko. „Jefferson Tayte ví proč,“ řekl a ukázal jí plamínek. Pak hodil zápalku dovnitř.

9

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Strรกnka10

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Strรกnka11

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Strรกnka12

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka13

KAPITOLA PRVNÍ O deset dnů později Usazen vzadu ve voze, které pro něj federální vláda poslala na mezinárodní letiště Dulles, cítil Jefferson Tayte uspokojení nad tím, že je zpátky doma ve Washingtonu, DC – třebaže kvůli vážnosti situace, která ho povolala zpátky, netrval ten pocit dlouho. Před čtyřiadvaceti hodinami byl se svojí snoubenkou, profesorkou Jean Summerovou, v Londýně a užívali si poslední společný večer předtím, než Jean bude muset vyrazit do Skotska na seminář o počátcích skotské monarchie. Nyní dělal společnost Federálnímu úřadu pro vyšetřování. Ještě stále nevěděl proč a nedostatek informací ho začínal příšerně frustrovat. Věděl jen to, že někdo zemřel, a smrt toho člověka nějak souvisela s ním. Stačilo to na to, aby nasedl do letadla, zatím si ale nebyl tak úplně jistý, jestli je tu proto, aby pomohl, nebo jako podezřelý. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Vedle Tayta, na druhé straně jeho aktovky a vaku na obleky, seděl muž, který ho osobně uvítal u letadla, velicí zvláštní agent Jordan Reese – muž pověřený vedením vyšetřování. Byl stejně vysoký jako Tayte, ale štíhlý a svalnatý. Byl to Afroameričan s krátce zastřiženými vlasy a stínem vousů na tváři, jehož tmavě šedý trojdílný oblek Taytův hnědý dvojdílný a věčně pokrčený zahanboval. „Děkuju vám za trpělivost, pane Tayte,“ řekl Reese a upravil si kravatu, která byla stejně inkoustově modrá jako jeho košile.

13

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka14

„Omlouvám se za to, že jsem vám doposud neposkytl víc informací, než ale přejdeme k detailům, rád bych vám napřed ukázal, proti čemu stojíme.“ Nacházeli se tři kilometry od Kapitolu a jeli kolem McMillan Parku, který byl od druhé světové války obehnaný plotem a až na několik výjimečných příležitostí pro veřejnost nepřístupný. Stmívalo se. Ve slábnoucím říjnovém světle viděl Tayte přes plot z ostnatého drátu betonová sila bývalé pískové úpravny vody, na jejímž místě byl pětadvacetiakrový park zřízen. Přiléhal k vodní nádrži McMillan Reservoir s rozlehlou sítí podzemních katakomb, která byla nyní uzavřená a opuštěná. Uměl si představit, že by to mohlo být skvělé místo pro vraždu, a pokud se případu ujala FBI, muselo jít o něco víc než jen o obyčejnou vraždu. Auto zajelo k černé kovové bráně, kterou ihned otevřel muž ve známé tmavě modré uniformě metropolitní policie. Hned za branou stály dva policejní vozy, a skutečnost, že jejich majáky neblikaly, Taytovi prozradila, že situace je už díky bohu pod kontrolou. „K vraždě došlo tady?“ zeptal se Tayte, který se rozhlížel kolem, zatímco mířili k prvnímu ze sil. „Je to místo činu?“ Reese kývl. „V brzkých ranních hodinách tu zavraždili dva muže. Dvojčata.“ „Dvojnásobná vražda,“ zamumlal si Tayte pro sebe. Reese se trpce zasmál. „Jde o mnohem víc.“ Vozidlo zastavilo před silem, které bylo, stejně jako všechna ostatní, jež minuli, zčásti obrostlé břečťanem. Řidič zůstal ve voze, zatímco Reese vystoupil. „Prosím, následujte mě, pane Tayte,“ požádal, když vykročil. Tayte nechal aktovku na sedadle a šel za Reesem k velkému obloukovému vchodu naproti silu. Těžké šedé dveře byly otevřené a visely nakřivo na jednom rezavém pantu. Vchod hlídal další příslušník metropolitní policie. Reese mu ukázal svůj

14

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka15

odznak, načež byli vpuštěni dovnitř. Po široké vybetonované rampě se dostali do podzemních katakomb, kde dříve probíhal proces pískové filtrace, který upravoval a čistil většinu pitné vody ve městě. I po tolika letech cítil Tayte pod svými polobotkami udusaný písek a vzduch čpěl po vlhkém betonu. V nejbližším okolí vládlo šero, Tayte však brzy poznal, kam míří, a to podle reflektorů rozestavěných okolo místa činu. „Těla jsou pořád tady?“ zeptal se trochu znepokojeně. Pokud tomu tak bylo, chtěl se na ten šok připravit. Napřed ho překvapilo, že v tak dutém prostoru nemá jeho hlas žádnou ozvěnu, potom však pochopil, že je tomu tak kvůli řadě sloupů, které podpíraly klenbu děleného stropu jen kousek nad jeho hlavou. „Ne, už jsme tu skoro hotoví,“ řekl Reese. „Napadlo mě, že by bylo dobré, abyste viděl, jak oběti zemřely, než odstraní tu věc, kterou vrah použil, a odvezou ji na další zkoumání.“ Tayte se zadíval na zařízení, o kterém Reese mluvil. Jednalo se o nádrž velkou asi metr dvacet na metr dvacet a metr osmdesát vysokou. Zdála se být zhotovená z tvrdého plexiskla, v každém rohu a po stranách vyztuženého ocelovým rámem. Zleva byla k nádrži připojena hadice s vodou a poklop nádrže byl zvednutý asi na padesát centimetrů. Jak se Tayte blížil, všiml si, že podlaha je mokrá. Hádal, že nádrž byla plná, než ji policie po objevení těl vypustila. Uvnitř nádrže se nacházela další silná vrstva plexiskla, ke kterému byla připevněna židle opatřená koženými popruhy na kotníky a zápěstí a dalším přes břicho. Identická židle stála i venku před nádrží, postrádala ale popruhy a nebyla ani připevněná k podlaze. „Vidíte tu krabici vedle nádrže?“ řekl Reese a ukázal. „Je v ní pérový pant a navíjecí mechanismus, který uvolňuje páku a zvedá víko. Jakmile se zavře, nedá se zevnitř otevřít.“ „Co se tu stalo?“ zeptal se Tayte a svraštil obočí, když se pokusil představit si to.

15

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka16

„Oba bratři se utopili,“ řekl Reese. „Když objevili jejich těla, jeden měl v ústech roubík a byl přivázaný k židli. Druhý se volně vznášel ve vodě. Vrah se napíchl na starý vodovodní řad, ze kterého nádrž naplnil.“ Reese vzal do ruky židli před nádrží a zatřásl s ní. „Naší nejlepší teorií je, že jeden z bratrů se probral tady na té židli. Je v ní tlakový spínač, takže když vstane, spustí se voda. Uslyší ji, otočí se a uvidí bratra v nádrži, jak se snaží osvobodit, zatímco voda stoupá. Rychle zváží své možnosti. Zatahá za hadici, protože si myslí, že tak zastaví přítok vody, je ale příliš dobře upevněná a nemůže s ní hnout. Napadne ho, že by mohl najít něco ostrého a hadici přeříznout, třeba zároveň i přivolat pomoc, jenže voda stoupá příliš rychle. Jestli odejde, bratr se utopí. Uvidí popruhy, které poutají bratra k židli, a řekne si, že když se postaví na tu svoji, může do nádrže vyšplhat. Pak už postačí popruhy rozepnout a oba můžou vylézt ven. Jenže přesně to od něj vrah očekává. Chce, aby skočil dovnitř a pokusil se bratra zachránit.“ „A přišel tak sám o život,“ řekl Tayte pro sebe. Věděl , že by patrně jednal stejně. Reese kývl. „V nádrži je další senzor. Když bratr, který byl předtím venku, vlezl dovnitř, aby toho druhého zachránil, senzor zabouchl víko a obě dvojčata uvěznil. Nádrž se naplnila a oni se utopili.“ Tayte se otřásl, když si osud obětí představil. Celá ta past byla hrozivá. „Připadá mi to jako dost komplikovaný způsob, jak někoho zabít,“ namítl, když si zařízení znovu prohlédl. Zamračil se. „Jak sem ten vrah všechno to vybavení dostal?“ „To je skvělá otázka, pane Tayte. Náš vrah vše očividně nějaký čas plánoval. Patrně sem to zařízení přinesl kus po kuse a schoval ho tu, dokud ho nepotřeboval. Musel ho sestrojit přímo tady. Není možné, aby sem tu nádrž dostal v jednom kuse.“ „Co zabezpečení? Jsou tu nějaké kamery?“

16

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka17

„Tady dole ne. Dostal se sem drátěným plotem v místě, kde zarostl břečťanem. Jestli pletivo vždy po odchodu vyspravil, nějaký čas by se na to nepřišlo. Je tu dvacet filtračních jednotek. Tuhle si pravděpodobně vybral pro její polohu, protože věděl, že ho tu nikdo neuvidí.“ Tayta napadla další otázka. „Proč tady?“ zeptal se. „Vím, že je tu klid – jakmile dal všechno dohromady, mohl si tu v klidu dělat, co chtěl, jenže v DC musí být stovka vhodnější míst s lepším přístupem pro všechno to zařízení. Třeba nějaké nepoužívané skladiště.“ Reese se odvrátil od nádrže. „Doufám, že v tom nám pomůžete vy, pane Tayte.“ Vykročil zpět k východu. „Pojďme odsud. Potřebuju vám ukázat ještě něco.“ Tayte ho následoval a byl rád, že se znovu dostane na čerstvý vzduch. Když nasedli zpátky do vozu, zeptal se: „Povíte mi konečně, co má tohle všechno společného se mnou?“ „Ano, povím,“ řekl Reese, „ale nebude se vám to líbit.“ Reese úřadoval v pobočce FBI na Čtvrté ulici v severozápadním kvadrantu města číslo 601. Vzal Tayta do malé, spartánsky zařízené místnosti, kde na ně čekala žena s aktovkou na klíně. Když vstoupili, odložila ji na zem a vstala. Reese ji pozdravil kývnutím. „To je slečna Mavroová, jedna z našich analytiček,“ představil ji a Tayte se na ni usmál. „Jefferson Tayte,“ řekl a skoro upustil vak na obleky, jak si nešikovně přendával aktovku z ruky do ruky a snažil se rozhodnout, jestli si s ní má formálně potřást pravicí. Ještě pořád to zvažoval, když Reese řekl: „Mavroová si přečetla vaši složku. Ví, kdo jste.“ „Ovšem,“ odvětil Tayte. Nelíbila se mu představa, že na něj má vláda složku, řekl si ale, že tak je tomu asi s většinou lidí, kteří žijí v DC. Byl zvědavý, co v ní asi stojí. Určitě nic vzrušujícího.

17

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka18

Reese si svlékl sako a přehodil ho přes opěradlo své židle. Tayte sledoval, jak z vnitřní kapsy saka vytáhl dlouhé stříbrné pouzdro na doutníky a položil ho na stůl před sebou. Udělal to s velkou péčí, jako by pro něj hodně znamenalo. Tayte uchváceně sledoval, jak Reese pečlivě rovnal rytinami zdobenou stříbrnou tubu, dokud nebyla dokonale souběžná s okrajem stolu. „Tady Mavroová je jednou z našich nejlepších analytiček,“ dodal Reese a zdánlivě nevnímal, jakou pozornost jeho malý rituál s pouzdrem vyvolal. „Vsadím se, že to říkáte všem analytikům, které přetáhnete z ústředí,“ prohlásila Mavroová a zlehčila tak jeho kompliment. „No, možná ano,“ připustil Reese a pousmál se. Taytovi řekl: „Slečna Mavroová s vámi každopádně bude úzce spolupracovat, dokud tu věc nerozlouskneme.“ Když se všichni usadili, Tayte si slečnu Mavroovou lépe prohlédl. Vypadala na něco přes třicet a byla celkem drobná, měřila jen asi metr šedesát, a k tomu dost podsaditá. Napadlo ho, že má silné kosti stejně jako on. I její krátké, mírně zvlněné vlasy byly skoro černé jako ty jeho. Sepnuté na stranu, pryč z čela, jí rámovaly kulatou tvář s hladkou, bledou pletí, což byl patrně důsledek toho, že většinu času trávila v kanceláři, kde louskala čísla. Na sobě měla černé kalhoty a bílou košili s krátkými rukávy. Líbil se mu její styl. Byl hezký a jednoduchý. Reese otevřel složku a vytáhl z ní několik listů papíru. „Dobrá, takže vám krátce shrneme náš problém a jak si stojíme. Dvojčata v úpravně nebyla vrahovými prvními oběťmi.“ „Sériový vrah?“ zeptal se Tayte. Hádal, že půjde o něco takového, když se do věci zapojila FBI. „Obávám se, že ano. Vraždy dvojčat nesou čísla tři a čtyři.“ Reese posunul před Tayta fotografii blonďaté ženy na prosluněné pláži a se třpytící se řekou za zády. „To v pozadí je Potomac?“

18

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka19

„Ano, je. Fotka byla pořízená přímo tady v DC asi před dvěma měsíci. Je to nejnovější fotografie, jakou její manžel měl. Je to první oběť našeho zabijáka – Annabel Rogersová, věk třicet jedna. Její ostatky objevili hasiči, když likvidovali požár v domě na severozápadě města. Zvláštní bylo, že dorazili těsně potom, co požár vypukl. Je nepravděpodobné, že by si ho někdo mimo dům tak brzy všiml. Můžeme teda předpokládat, že telefonát na linku 911 proběhl ještě před vzplanutím požáru.“ „Volal vrah,“ řekl Tayte, než to mohl udělat Reese. „Existuje záznam toho hovoru?“ „Ano, existuje. Sám jsem si ho poslechl. Slyšel jsem jenom ženský křik. Vrah vůbec nepromluvil. Telefonní číslo bylo rychle vysledováno na adresu, kde našli Rogersovou. Když dorazili hasiči, hořel oheň jen tak dlouho, aby ji zabil, ale ne aby bylo těžké ji identifikovat. Věříme, že pro vraha bylo důležité, abychom ji poznali. Další divnou věcí je, že než ji vrah zapálil, strčil ji do domečku pro panenky. Na místě činu byly nalezeny jeho neporušené části a na konferenčním stolku opodál ležela hromádka miniaturního nábytku.“ Tayte potřásl hlavou. Byla to hrozivá připomínka příběhu, který se dozvěděl, když před několika měsíci pracoval na vlastní rodinné historii v Německu. „Kdo by provedl něco takového? Proč domeček pro panenky?“ „Opět doufám, pane Tayte, že právě to mi vy a slečna Mavroová brzy povíte.“ Reese posunul před Tayta další fotografii. „To je vrahova druhá oběť, Randall Edwards. Bylo mu padesát devět let. Zabilo ho pět výstřelů potom, co ho s roubíkem v ústech přivázali ke stromu v Lincoln Parku.“ „Já u Lincoln Parku bydlím,“ řekl Tayte. Šokovalo ho, že někdo provedl něco takového tak blízko jeho domova. „My víme,“ řekl Reese. „Na té vraždě je divné to, že Edwards v podstatě zastřelil sám sebe.“

19

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka20

„Sebevražda?“ „Ne, sebevražda to rozhodně nebyla, asistovaná ani žádná jiná. Edwards se na ní dobrovolně nepodílel. U jeho nohou našli poleno. Paže mu zůstaly volné, aby to poleno mohl držet ve vzduchu. Byl k němu totiž uvázaný rybářský vlasec. Druhý konec byl připevněný ke spoušti zkrácené brokovnice na větvi asi metr dvacet daleko. Když Edwardovy paže zeslábly natolik, že už nedokázal poleno udržet, což rozhodně nemohlo s ohledem na jeho věk a velikost a tíhu polena trvat dlouho, brokovnice vypálila.“ „Rozhodně to ale umožnilo vrahovi zmizet z parku,“ namítl Tayte. „Jo, to jo. Někdo nahlásil, že slyšel výstřel, pak našli Edwardsovo tělo.“ Reese posunul k Taytovi třetí fotografii. „To nás přivádí k vraždám číslo tři a čtyři, k našim dvojčatům, Bobbymu a Leemu Mastersonovým, věk dvacet čtyři. Viděl jste, kde a jak je zavraždili. Oba studovali na fotbalové stipendium na vysoké a nepochybně byli otcovou pýchou a radostí. Dům jejich rodičů byl plný všelijakých trofejí.“ Fotografie ukazovala bratry ve fotbalových dresech a chráničích. Byli sehnutí k fotoaparátu s pažemi kolem ramen toho druhého, jako by čelili soupeři. Tayte viděl jenom ztrátu, kterou fotografie reprezentovala, a z celého srdce si přál, aby si zabiják nepřipsal pátou oběť. „Jak víte, že všechny ty vraždy spáchala jedna osoba?“ zeptal se. „Chci říct, že kromě nezvyklého a zjevně předem promyšleného způsobu provedení jsou velmi odlišné.“ Bizarní povaha vražd, místa činu a krátké časové rozestupy možná vedly FBI k závěru, že mají co do činění se sériovým vrahem, ze způsobu, jakým se Reese vyjadřoval, si však Tayte vyvodil, že si tím jsou absolutně jistí. Muselo v tom být něco víc. „Co ještě máte?“

20

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka21

Reese se opřel. Položil dlaň na pouzdro na doutníky a začal ho pomalu převalovat sem a tam. „Tady přicházíte na řadu vy,“ řekl. Kývl k Mavroové: „Mohla byste panu Taytovi ukázat, na čem pracujete?“ Mavroová se natáhla dolů, uchopila aktovku vedle své židle a položila ji na stůl. „Víme, že všechny vraždy spáchala stejná osoba, protože na všech místech činu zanechala vizitku.“ Mavroová vytáhla z kufříku tři výtisky. Posunula je po stole k Taytovi a ke každé z fotografií přiložila jeden ve sledu, v jakém byly nalezeny. „Rodokmeny,“ řekla. „Nebo aspoň jejich části. Jsou na nich sice jiná jména, napsala je ale stejná ruka stejným způsobem a na stejném papíře.“ Tayte se předklonil, protože spojení s jeho profesí genealoga popíchlo jeho zvědavost. Přimhouřil oči a začal papíry studovat. Jednalo se o několik jmen vepsaných do neúplného genealogického kruhového diagramu, každý přitom vycházel ze jména uprostřed, které ihned upoutalo Taytovu pozornost, což nepochybně i mělo. Žádné ze jmen ale nepoznával. Rovněž se zdálo, že nijak očividně nesouvisí s oběťmi, u jejichž těl byly diagramy zanechány. „Začali jsme na nich pracovat krátce po druhé vraždě,“ řekla Mavroová, „hned jak metropolitní policie připsala vraždy Annabel Rogersové a Randalla Edwardse stejnému pachateli.“ „FBI se zapojuje do všech případů sériových vražd?“ zeptal se jí Tayte. „Ne do všech, ale často. V tomto konkrétním případě bylo jasné, že kromě lidí navíc a pokročilých forenzních metod, které může FBI nabídnout, bude zapotřebí i znalostí našich specialistů, abychom vraha dostali před soud.“ „Kvůli spojení s genealogií?“ hádal Tayte a znovu pohlédl na kruhové diagramy. „Co jste zjistili?“ Mavroová zavrtěla hlavou. „Zatím nic moc. Prověřili jsme jména uprostřed diagramů a soustředili se na to, abychom mezi nimi našli nějaké souvislosti.“

21

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka22

„Jenže jediná souvislost, kterou jsme objevili, jste vy,“ řekl Reese. Od chvíle, co mu Reese zavolal, Tayte uvažoval, kdy se dostane k tomu, co má celá ta věc společného s ním. Zdálo se, že konečně nastala ta chvíle. Reese měl jeho plnou pozornost. „Když jsme hovořili s rodinami obětí a ukázali jim, co pachatel zanechal na místech činu, možné spojení s rodinnou historií, pokaždé padlo vaše jméno. Manžel Annabel Rogersové nám řekl, že si vás kdysi najala, abyste sestavil její rodokmen. Dcera Randalla Edwardse, paní Andrea Hutchinsonová, tvrdila, že vás požádala, abyste zapracoval na předcích jejího manžela. U dvojčat Mastersonových nám jejich matka řekla, že její sestra, paní Wanda Delacruzová, se zajímá o rodinnou historii. Paní Delacruzová nám potvrdila, že i ona v minulosti využila vašich služeb. Zdá se, pane Tayte, že někdo zabíjí vaše bývalé klienty nebo jejich blízké rodinné příslušníky.“ To odhalení vyrazilo Taytovi dech. „Proč?“ hlesl zmateně. „Jak o nich vrah vůbec ví?“ „To jsou dvě velmi dobré otázky,“ souhlasil Reese. Předklonil se, zkřížil paže před sebou a svaly mu přitom napnuly rukávy košile. „Byl bych rád, kdybyste mi na ně odpověděl, předpokládám ale, že o tom nic nevíte, že?“ Tady to bylo: řeč Reesova těla a tón jeho hlasu Taytovi potvrdily, že o něm Reese stále pochybuje, dokonce i teď, když za ním dobrovolně přiletěl až z Anglie. Přimhouřil oči. „Vy si myslíte, že v tom mám prsty, že ano?“ „Zrovna teď nevím, co si mám myslet, pane Tayte. Odpusťte mi moji otevřenost, ale kdyby bylo po mém, držel bych vás pěkně stranou, dokud bych si tím nebyl jistý.“ „Jak už jsem vám řekl – když k těm vraždám došlo, byl jsem se svojí snoubenkou v Anglii.“ Reese vzal do ruky pouzdro na doutníky a ukázal jím na Tayta. „Ověřili jsme si, že jste byl v cizině,“ řekl a při řeči mával

22

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka23

pouzdrem jako obuškem. „A věřte mi, kdybyste neměl tak neprůstřelné alibi, vedli bychom teď docela jiný rozhovor. Takže mi povězte – jak je možné, že toho náš pachatel o vašich bývalých klientech tolik ví?“ „Netuším,“ pravil Tayte upřímně. „Ale zjistím to, pokud mi dáte šanci.“ Nelíbila se mu představa, že ho Reese podezřívá, že má s těmi vraždami něco společného, ať už byl v té době ve Státech nebo ne. Chtěl v tom udělat jasno, pokud to půjde, ze všeho nejvíc ale chtěl pomoct zastavit toho, kdo za tím byl. Znovu promluvila Mavroová a přetnula tak napětí. „Znáte některá z těch jmen v diagramech, pane Tayte?“ Tayte se zhluboka nadechl a znovu se obrátil k diagramům. „Jsou tu dvě z příjmení, o kterých jste se už zmínili,“ řekl. „Hutchinson je zmíněn v diagramu zanechaném na místě činu vraždy Rogersové. Delacruz v diagramu nalezeném u Randalla Edwardse.“ „To už nám došlo,“ řekl Reese. „Odpovídají jménům vašich klientů,“ dodala Mavroová, „ale nejsou to ve skutečnosti oni.“ „Ne,“ potvrdil Tayte. „Křestní jména se liší a data sahají příliš hluboko do minulosti.“ „Zaujalo vás ještě něco jiného?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Já nevím. Možná.“ „Možná?“ Tayte poklepal na střed diagramu nalezeného na místě činu Rogersovy vraždy. „Jméno Simmonds znám, nevzpomínám si ale odkud. Možná proto, že jsem pracoval na předcích těch rodin, já ale při své práci nacházím spoustu jmen. Vždycky jde o jména a data a já se genealogii věnuju po profesní stránce už víc než dvacet let – víc než půlku svého života. Za tu dobu jsem měl stovky klientů a většina z nich bydlela přímo tady v DC nebo v okolí.“

23

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka24

„Ptal jste se, proč by chtěl někdo vraždit vaše bývalé klienty,“ řekl Reese. „Napadá vás nějaký důvod, ať už jakkoli nepravděpodobný?“ Při tom pomyšlení se Taytovi udělalo zle. Chtěl na vzduch. „Rozčílil jste při své práci hodně lidí?“ pokračoval Reese. Tayte tu představu málem zavrhl. Dělal pro lidi dobré věci. Dával je dohromady s širší rodinou, obeznamoval je s minulostí jejich předků. Jak by něco takového mohlo někoho rozzlobit natolik, aby začal zabíjet jeho bývalé klienty? Pravda ale byla, že několik lidí skutečně naštval. Při odhalování minulosti se mu často stávalo, že narazil na lidi, kterým by bylo milejší, kdyby minulost zůstala pohřbená. Někteří se ho pokusili násilím donutit, aby přestal, jiní zvolili pasivnější přístup a jednoduše mu odmítli pomoct. Ať tak či onak rozhodně během let několik lidí rozčílil. „Zjevně tu jde o osobní věc, pane Tayte,“ řekla Mavroová. „Pachatel musel vědět, že si jeho oběti dřív nebo později spojíme s vámi.“ To dělalo Taytovi starosti. „Nevím, proč někdo vraždí moje klienty,“ řekl zamyšleně a stále trochu šokovaně. „Ano, při své práci čas od času někoho namíchnu. Ale ne, nevím o nikom, kdo by provedl něco takového.“ „Mohl byste o tom popřemýšlet?“ požádal Reese. „Dát nám seznam jmen? Budeme tak mít kde začít.“ „Ovšem,“ řekl Tayte. Vážně se na Reese zadíval. „Chci udělat vše, co bude v mých silách, abych vám pomohl.“ „To rád slyším, protože si můžete být zatraceně jistý, že náš vrah už přinejmenším vyhlíží další oběť. Možná nemáme moc času. Podle současného vzorce zabíjí každých pět dnů, raději na to ale nespoléhejme. Musíme pracovat rychle a začneme vaším seznamem. Slečna Mavroová se zítra brzy ráno zastaví u vás doma, abyste spolu mohli začít pracovat na těch diagramech.“

24

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka25

Tayte kývl. „Hned, jak se vrátím domů, projdu si záznamy. Dám pro vás něco dohromady.“ „Dobře. Mějte ale na paměti, že i když asi sedmnáct procent sériových vrahů v USA jsou ženy, v tomto případě je to rozhodně muž. Způsob vraždy Mastersonových navíc naznačuje, že jde o muže s nadprůměrnou fyzickou silou. A neudělejte tu chybu, že byste si myslel, že sérioví vrazi spadají do jedné určité etnické skupiny, jak se vás snaží přesvědčit zábavní průmysl. Ne všichni sérioví vrazi jsou běloši. Dávají ale přednost známému území – zóně komfortu. Obvykle nezabíjejí v různých státech, pokud je ovšem jejich zaměstnání nezavádí někam daleko, to se ale u zabijáků vraždících podle určitých vzorů stává velmi zřídka. Prozatím došlo ke všem vraždám v DC, takže hádám, že právě tady náš pachatel žije. Sérioví vrazi taky často operují v blízkosti domova nebo místa zaměstnání. Pravděpodobně se nejedná o žádného podivína, který by nezapadal – aspoň ne navenek. Naším vrahem je mnohem pravděpodobněji přátelský chlapík ze sousedství, který staré paní odvedle ochotně pomáhá vynášet odpadky. Nebo pracující matka, která sedí vedle vás v kanceláři. Sérioví vrazi dokonale splývají se zbytkem společnosti, proto jejich odhalení často trvá tak dlouho, takže mějte otevřenou mysl. Zrovna teď by naším vrahem mohl být prakticky kdokoli.“ Reese vstal, čímž naznačil, že schůzka je u konce. „Jestli na něco přijdete,“ dodal, „na cokoli, chci být první, kdo se o tom dozví. A nechci, aby kdokoli z vás dvou riskoval a jednal na vlastní pěst. Na to mám spoustu dobře vycvičených terénních agentů.“ Odmlčel se. Potom Mavroové řekl: „Jsem si dobře vědom toho, že jste pracovala v terénu, slečno Mavroová, už je to ale dávno. Chci, abyste zůstala v pozadí. Pomozte nám zjistit, kdo to dělá.“ Obrátil se k Taytovi. „S ohledem na to, co víme, bych řekl, že pachatelem je někdo, koho znáte nebo aspoň kdo zná vás.“ Reese mu podal vizitku. „Kdybyste cokoli potřeboval, dejte mi vědět.“

25

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka26

Někdo, koho znám… Byla to znepokojivá myšlenka, která v Taytovi vyvolala ještě naléhavější touhu jít ven a nadýchat se čerstvého podzimního vzduchu. Zůstaňte v pozadí, řekl Reese a Tayte měl v úmyslu přesně to udělat.

26

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka27

KAPITOLA DRUHÁ Když Tayte otevřel dveře svého přízemního bytu o jedné ložnici na stromy lemované North Carolina Avenue v severozápadní části města a vešel dovnitř, mysl mu přetékala otázkami. Doma nebyl celé měsíce, už od léta, a musel připustit, že mu to tu moc nechybělo. Udělal ze svého bytu ráj pro samotáře. Byl spartánsky zařízený s bíle vymalovanými stěnami a dřevěnými podlahami a bez pokoje pro hosty, ne že by to byl problém. Na rohožce se výmluvně navršily reklamní letáky. Prokopal si cestu jejich tříměsíční vrstvou a věděl, že dřív nebo později je bude muset roztřídit pro případ, že by se mezi nimi přece jen skrývalo něco důležitého. Stávalo se to málokdy. Odložil aktovku a vak na obleky a řekl si, že mu to ještě víc usnadní rozhodnutí, kde budou s Jean bydlet, až se vezmou. Rád bude žít, kdekoli bude ona chtít, a v jakémkoli domově, který pro ně bude chtít vybudovat. To ale byly úvahy na jindy. Stejně jako jeho vlastní rodinná historie, do jejíhož zkoumání se pustil, jakmile odhalil jména svých biologických rodičů. Všechny jeho plány se zadrhly, když mu zavolal zvláštní agent Reese. Přesně si vzpomínal, co v tu chvíli zrovna dělal. Byl s Jean v jejím apartmá v Londýně a pomáhal jí sklízet ze stolu po romantické večeři. Dokonce si pamatoval i sladkobolnou zamilovanou píseň od Luthera Vandrosse, která se linula ze sterea. „Pan Jefferson Tayte?“ řekl Reese, když Jean vyšla z kuchyně a podala mu jeho mobil. „Ano, jsem Tayte. Kdo je to?“

27

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka28

„Jmenuju se Jordan Reese. Pracuju pro FBI.“ „FBI? Jak vám můžu pomoct?“ To už hudba zmlkla a Jean ho chytla za paži a poslouchala. Tvářila se stejně ustaraně jako on. „Omlouvám se, že vás ruším, musím vám ale položit několik otázek.“ „O co jde?“ „K tomu se dostanu. Zaprvé, můžete mi říct, jestli už jste v Anglii dlouho?“ „Jak víte, kde jsem?“ „Díky vašemu mobilu. Jste tam už dlouho?“ „Několik měsíců.“ „Může to někdo potvrdit?“ Taytovi se nelíbil směr, kterým se rozhovor ubíral. „Ano, moje snoubenka. Je hned tady vedle mě. Chcete se jí zeptat?“ „Ne, to prozatím stačí.“ „Prozatím? Podívejte, povíte mi, o co tu jde, nebo ne?“ „Pane Tayte, vedu vyšetřování vraždy, která se vás týká. Víc vám zatím říct nemůžu. Ocenili bychom, kdybyste sem přijel a promluvil si s námi.“ „Do DC?“ Tayte tomu nemohl tak docela uvěřit. „Ano, do DC. Můžu vám sehnat letenku na zítřek.“ Tayte se odmlčel, a než znovu promluvil, zadíval se Jean do očí. Měl s ní jet do Skotska na celotýdenní seminář o skotské monarchii, kterého se účastnila. Zamluvili si společný pokoj. Plánoval s ní strávit večery. Jak by to mohl teď udělat? Pokud se nevrátí zpátky do DC, aby pomohl FBI s vyšetřování, bude to vypadat, že je do toho, co se děje, zapletený. Taky chtěl vědět, proč si FBI myslí, že se ho celá věc týká. „Pošlete mi potřebné informace,“ povzdychl si. Viděl v Jeaniných očích zklamání. Cítil se stejně. Když zavěsil, políbil ji a přistoupil k CD přehrávači. „Máme aspoň dnešek,“ řekl a stiskl tlačítko Play. A zatímco ticho

28

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka29

naplnily hedvábné tóny Luthera Vandrosse, objal ji a pomalu spolu kroužili, propletení jako jedno tělo. „Budeš opatrný, že ano?“ pošeptala mu Jean do ucha. „Znáš mě,“ řekl Tayte s úsměvem. „Právě toho se bojím.“ Tayte ji znovu políbil. „Neboj. Budu v pořádku. Hned po přistání ti zavolám.“ Stalo se to teprve včera, ale už teď mu chyběla. Bylo něco po šesté večer a na ulice DC začala padat noc. Tayte si pověsil sako, rozsvítil, zapnul topení a zamířil rovnou ke kávovaru, zatímco si pořád dokola rozebíral, co ten den viděl a slyšel. Třebaže by rád myslel na Jean a na časy, které spolu strávili, zrovna teď se potřeboval soustředit, protože v sázce byly životy lidí – jeho bývalých klientů, za které se cítil nesmírně odpovědný. Na pultě v kuchyni stála malá televize s plochou obrazovkou, jediná, kterou vlastnil a na které sledoval jen televizní zprávy. Zíral na černou obrazovku, ztracený v myšlenkách. Kdo to dělá? Byl to někdo, koho znal nebo aspoň kdo znal jeho. Jenže kdo? Odkud ví, kdo byli moji klienti? Tayte neměl nejmenší tušení. Co znamenají ty kousky genealogických kruhových diagramů? Jaký vzkaz se zabiják snaží zanechat? Diagramy, které viděl, nebyly jeho. Byly hrubě nakreslené a ani zdaleka ne kompletní, obsahovaly pouze hrstku jmen. Až Mavroová ráno dorazí, bude si je muset lépe prohlédnout. Nalil si kávu, silnou a černou, a přemýšlel, kde vůbec s hledáním odpovědí začít. Proč moji klienti? Věděl, že tohle je úkol číslo jedna – seznam jmen, který slíbil Reesovi. Někdy během své kariéry, v důsledku jednoho ze svých úkolů, někoho skutečně hluboce rozčílil. To muselo být ono. Otevřel jednu z kuchyňských skříněk a vytáhl z ní nový

29

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka30

pytlík čokoládek Hershey’s, které mu měly pomoct přečkat noc, která bude, jak si uměl představit, hodně dlouhá. Strčil si pytlík pod paži a s hrnkem kávy v ruce se vydal do svého archivu, kde zůstal stát a rozhlédl se po šedých kartotékách, které během let vystavěl podél stěn. Tayte si začal budovat kariéru ještě před rozmachem digitalizace a online archivů, a třebaže se s elektronickým světem mezitím dobře obeznámil, adaptoval se na něj jen pomalu. Záznamy z posledních několika let sice měl v digitální podobě, v archivu ale od všeho uchovával papírové kopie. Když šlo o dokumenty, byl jako křeček, nedokázal se s ničím rozloučit pro případ, že by potřeboval něco najít nebo provést křížovou kontrolu nějakého jména, nikdy totiž nemohl vědět, jestli se rodinná historie jednoho klienta nebude překrývat s rodinnou historií jiného a neušetří si tak čas. Měl tolik papírů, že na jejich uložení potřeboval celou místnost. Zhluboka nasál vzduch nosem. Líbila se mu vůně starých papírů v kartotékách a v pákových pořadačích na horních policích. Připomínala mu nespočet čítáren v archivech a starých knihovnách. Jeho složky byly pečlivě seřazené podle abecedy. Rozhodl se, že je prostě bude muset projít všechny, od A po Z, a znovu se seznámit se svými předchozími úkoly. „Se všemi za posledních dvacet let,“ řekl si. Hvízdl, protože věděl, že to bude trvat dlouho. Přál si, aby si mohl vzít k ruce hrstku agentů FBI, nikdo jiný ale nevěděl, po čem se dívat. Nevedl si záznamy o lidech, které mohl při své práci během let naštvat. Ta jména měl všechna v hlavě. Musel prostě doufat, že ho některé z nich udeří do očí a probudí v něm vzpomínku. Odložil kávu a pytlík čokolád na stolek pod oknem. Hustá záclona na něm bránila ve výhledu na strom, který vyrostl tak vysoko a tak blízko, že skrýval velkou část ulice. Strčil si do úst čokoládku a obrátil se k první kartotéce označené vpředu velkým

30

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka31

písmenem A. Otevřel spodní zásuvku s tím, že si vše napřed jenom rychle prohlédne v naději, že tak ušetří čas. Možná to postačí k tomu, aby si vzpomněl, jestli při té či oné příležitosti někomu nešlápl na kuří oko. Pustil se do listování složkami. Začal u jména Abbot, pak Ackerman a Adams, přes Arringtona a Ashwortha až k poslední složce v zásuvce, kterou byl Avery. Nic ho však neupoutalo. Půlku těch jmen si vůbec nepamatoval, což bylo asi dobře. Říkal si, že kdyby si proti sobě někoho poštval, pamatoval by si aspoň něco. Jména, na která si nemohl vzpomenout, musela být spojená s tuctovými úkoly, při kterých se nic zvlášť významného nestalo. Když otevřel zásuvku B a začal procházet složky v ní, uvažoval o svých nedávných úkolech. Ovšem, rozzlobil několik lidí a někteří pak skončili ve vězení. Jediné úkoly, které v poslední době stály za pozornost, však řešil v Anglii, kde se seznámil s Jean. Otevřel zásuvku C a připomněl si, co mu Reese řekl o profilu typického sériového vraha. Často operují v blízkosti domova nebo místa zaměstnání. Podle Reese cestovali sérioví zabijáci za svými zločiny jen vzácně mezi státy, natož mezi kontinenty. Tento ale nemusel do profilu typického sériového vraha zapadat. Koneckonců zabíjel jeho bývalé klienty. Jen jeho. Což znamenalo, že tu šlo o něj. Celá věc tak byla osobní. Mějte otevřenou mysl… I to řekl Reese a Tayte měl v úmyslu se jeho radou řídit. Nemohl nikoho vyloučit a nebyla to ani jeho práce. Přistoupil ke stolu a vytáhl ze zásuvky zápisník. Pak do něj zapsal všechna jména z nedávných cest, která ho napadla, pro případ, že by je chtěl Reese prověřit. Ke každému jménu uvedl i důvody, proč je na seznam přidal. Pokud byli lidé, které přivedl za mříže, stále ve vězení, mohl je Reese vyškrtnout. Takže zbývaly jen úkoly, kterých se Tayte ujal v USA. Až donedávna ho jeho morbidní strach z létání, způsobený smrtí adoptivních rodičů při letecké

31

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka32

nehodě, když byl ještě teenager, držel ve Státech. Právě v těchto záznamech očekával najít vodítka k lidem, na které se Reese ptal. Tayte se vrátil zpátky ke kartotékám, a když došel na konec zásuvky D, přidal na seznam ještě jedno jméno, třebaže mu ta možnost připadala velmi nepravděpodobná. Týkala se muže středního věku jménem Ronald Dorsey, který žil v severozápadní části DC. Při sestavování rodokmenu pro paní Dorseyovou totiž Tayte nechtěně odhalil, že její manžel je trojnásobný bigamista, což vedlo k rozvodu, jak se Tayte dozvěděl krátce poté, co práci dokončil. Pan Dorsey měl dobrý důvod nemít Tayta rád, taková věc by ho ale sotva vedla k sérii vražd. Uvařil si další kávu a vypil ji. Hodiny ubíhaly a Tayte procházel kartotéku za kartotékou, probíral se vzpomínkami, a kdykoli přišel na nějakou práci, při které si mohl udělat nepřátele, zapsal si jména. Třebaže byl unavený a trpěl pásmovou nemocí, chtěl seznam pro Reese dokončit, aby pro Mavroovou něco měl, až ráno dorazí. Podíval se na své nové náramkové hodinky, které se sice podobaly těm starým, pořád si na ně ale ještě zvykal, ty staré totiž nosil velmi dlouho. Byly to originální digitálky se svítícími červenými číslicemi, které Jean našla na eBayi a dala mu je jako dárek k zásnubám náhradou za ty, se kterými se musel to léto rozloučit v Německu. Byla půlnoc a spánek, který se snažil oddálit kávou a čokoládami, třebaže věděl, že to pro něj není zdravé, začal konečně vítězit. Tayte dokončil seznam v jednu ráno. Bylo na něm skoro čtyřicet jmen. Žádného z těch lidí by sice neoznačil za sériového zabijáka, jenže co mohl vědět? Napadlo ho, že kdyby se do složek podíval hlouběji, mohl by přidat ještě několik dalších jmen, tato ale skutečně vynikala. Ale jak si předtím řekl, když ho při prohlížení složky nic netrklo, dalo se docela dobře předpokládat, že ten úkol neměl na nikoho natolik negativní dopad, aby ho to proměnilo v netvora, který doposud zabil čtyři členy rodin

32

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka33

jeho bývalých klientů. Tayte zavřel zásuvku poslední kartotéky, posadil se ke stolu a opřel se o lokty. Byl příliš unavený na to, aby udržel oči otevřené. Rád by šel do postele, něco v něm ale stále hlodalo. Byla to Annabel Rogersová, vrahova první oběť. Při procházení složek na ten úkol narazil a vyvolalo to v něm vzpomínku. Nedokázal přijít na to, o co přesně šlo, ale vzpomínal si, že se v té rodině stalo něco opravdu špatného, a než půjde spát, chtěl se blíž podívat na to, o co šlo. Třebaže byl unavený, věděl, že by jinak neusnul. Promnul si oči, donutil se vstát ze židle a přitom vypil poslední zbytky vlažné kávy v hrnku. Našel odpovídající složku a odnesl si ji do obýváku, kde se natáhl na starý otlučený hnědý kožený gauč, protože ho napadlo, že kdyby při čtení přece jen usnul, bude mu tam pohodlněji. Byl v polovině složky, když si konečně uvědomil, co ho udržovalo vzhůru. Připomněl mu to úmrtní list dítěte z roku 1920. Zatímco složku dál pročítal, zeširoka zívl, a když ho konečně přemohla únava, usnul s úsměvem na tváři, protože věděl, že objevil klíč k sadistické hře, kterou vrah hraje.

33

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka35

ve vojenském stylu. Měla ji rozepnutou a odhalovala tak pistoli, což mu připomnělo, o jak vážnou situaci jde – jako by to potřeboval. „Agentko Mavroová,“ řekl Tayte a promnul si oči. „Pojďte dovnitř.“ „Nejsem agentka,“ řekla Mavroová, když vešla. Zněla mnohem čileji, než se Tayte cítil. „Jsem analytička, vzpomínáte?“ „Správně,“ řekl Tayte a bojoval se zívnutím. „Myslel jsem, že se vám všem říká agenti.“ „Je to běžná mýlka.“ „Všichni nosíte zbraně?“ „Ne, a já už obvykle nenosím ani odznak, ale Reese na tom trval. Zvláštní okolnosti. Zrovna jste se vzbudil?“ Tayte kývl. „Nechtěl jsem otálet se sepsáním seznamu, který jsem slíbil agentu Reesovi. Ukázalo se, že je delší, než jsem čekal.“ „Jak jste si vedl?“ „Myslím, že skvěle. Mám asi čtyřicet jmen.“ „Čtyřicet!“ Mavroová hvízdla. „Jak jsem říkal, zůstal jsem vzhůru dost dlouho. A udělal jsem dobře – teda navíc k tomu seznamu.“ „Našel jste něco?“ „Myslím, že ano. Uvařím nám k těm bagelům kafe. Pak vám to vysvětlím.“ Tayte zavedl Mavroovou do kuchyně. Pořád držel v ruce složku Rogersové, kterou před ni položil, když si udělala pohodlí na jedné ze dvou stoliček u snídaňového pultu. Poklepal na ni. „Objevil jsem zajímavou shodu okolností. Podívejte se, jestli ji taky najdete, zatímco já se půjdu dát dohromady. Pospíším si.“ Byl pryč jenom deset minut, během nichž se rychle osprchoval a převlékl se. Vzal si čistou košili a o trochu světlejší plátěný oblek z výběru podobných obleků ve skříni. Když se vrátil zpátky do kuchyně, Mavroová žvýkala housku a nos měla zabořený ve složce Rogersové.

35

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka36

„Tady je ten seznam, než zapomenu,“ řekl Tayte, podal jí ho jednou rukou, zatímco druhou si projížděl vlhké vlasy. Mavroová si ho vzala a vložila ho do vlastní složky. „Našla jste to?“ zeptal se Tayte. „Tu shodu náhod?“ Mavroová zavrtěla hlavou. „Vlastně si nejsem jistá, po čem se mám dívat.“ Tayte si nalil kávu a posadil se vedle ní. „Po tomhle,“ řekl a vybral úmrtní list z roku 1920, který minulou noc našel. „Mezi všemi těmi záznamy není snadné to najít. Pochybuju, že bych tu souvislost sám našel, kdyby šlo o úkol někoho jiného. Všimněte si příčiny smrti.“ „Udušení kouřem.“ Tayte kývl. „Mohla by existovat spousta důvodů, pamatuju si ale, že k tomu došlu kvůli požáru domu. Až do roku 1999 byla u většiny obětí požáru uvedena jako příčina úmrtí udušení kouřem, ať už oběť utrpěla popáleniny nebo ne. Vzpomněl jsem si na to hned, když jsem uviděl ten záznam. Tehdy se o tom obšírně psalo a já si přečetl článek v novinovém archivu. Zemřela tehdy devítiletá holčička. Požár prý začal v její ložnici. Přesné podrobnosti si nepamatuju, ale četl jsem, že se oheň rychle vymkl kontrole. Když si ho všimli rodiče, bylo už na její záchranu příliš pozdě. Šlo o tragickou nehodu.“ „Myslíte si, že právě proto použil náš pachatel při první vraždě domeček pro panenky? Protože jeden z předků oběti – dítě – zahynulo při požáru domu?“ „Je to docela velká shoda náhod, nemyslíte? Ta holčička měla bratra. Byl o několik let starší, a když došlo k požáru, nebyl doma. Byl to pradědeček Annabel Rogersové. Můžete mi říct, v jaké oblasti Annabel Rogersovou zavraždili?“ „Columbia Heights,“ odvětila Mavroová a ani se nepotřebovala podívat do záznamů. „Dům stál na Otis Place.“ Tayte přinesl svůj notebook, a zatímco čekal, až naběhne, vzal si housku. „Adresu si nepamatuju a vypadá to, že jsem si

36

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka37

neudělal kopii toho článku, vím ale docela jistě, že se v té době o tom někdo musel zmínit.“ Přihlásil se do digitálního novinového archivu Knihovny Kongresu, která obsahovala přes deset milionů novinových stránek z období mezi lety 1789 a 1922. Při vyhledávání použil informace ze své složky a brzy už měl článek před sebou. „Tady to je,“ řekl a podržel ukazovák těsně nad obrazovkou, aby Mavroové ukázal shodu. „K tomu požáru taky došlo na Otis Place. Tam ta holčička žila. Nemůže to být náhoda.“ „Ne, nemůže,“ souhlasila Mavroová. „Zabiják si v domě, kde zabil Annabel Rogersovou, pronajal pokoj. Použil falešné jméno a údaje, abychom ho nemohli vystopovat.“ „Prohlédl si ho někdo dobře?“ „Jasně. Domovnice nám řekla, že ho krátce zahlédla, když se nastěhoval. Zaplatil prý předem v hotovosti. Potom se už s nikým nestýkal.“ „A jak vypadal?“ Mavroová se pro sebe usmála. „Velký chlap, tmavé vlasy, hnědý oblek. Vypadal jako vy ve slunečních brýlích. Teď už je jasné, že to byl převlek.“ Tayte se zamračil. „Vypadal jako já? Už se nedivím, že mě Reese podezříval.“ „Slyšela jsem, že umí být trochu bručoun,“ řekla Mavroová. „Neměla bych to brát příliš osobně. V minulosti jsem pracovala s několika agenty, kteří bývali v armádě. Ne vždycky se s nimi snadno vychází.“ Otevřela svoji složku a vytáhla genealogický kruhový diagram, který byl zanechán na místě vraždy Rogersové. „Pokud se teda jedná o vzorec,“ řekla a posunula se dál, „pak nám vrah ohlašuje další oběť. Nechává ty diagramy na místech činu, aby nám řekl, kde a jak plánuje zabít příště.“ „Pokud ho tentokrát nezastavíme,“ řekl Tayte. „Mělo by být docela snadné ten vzorec objevit.“ Zhluboka se napil kávy, sebral svůj notebook a vstal. „Mohla byste vzít ty diagramy a jít se mnou?“

37

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka38

Tayte zavedl Mavroovou do svého archivu, kde položil notebook na stůl. „No páni. Vy jste fakt makal,“ pravila Mavroová, když se rozhlédla po kartotékách a napěchovaných policích. „Díváte se na moje celoživotní dílo,“ odvětil Tayte. „Nic jiného jsem asi na práci neměl.“ „Správně. Svobodný, bezdětný. I to jsem si přečetla ve vaší složce.“ Mavroová se pro sebe zasmála. „Stejné je to i se mnou, škoda.“ „Třeba to není tak skvělé, jak se říká,“ nadhodil Tayte a vzpomněl si na Jean. Doufal, že se mýlí a že to brzy zjistí. „Jo, možná,“ připustila Mavroová, nezněla ale přesvědčeně. Mavroová podala Taytovi kruhový diagram z místa činu první vraždy. „Tady. Zkuste, co s tím zmůžete.“ Tayte se zadíval na jméno uprostřed kruhu. „Wilbur Simmonds,“ přečetl nahlas. „Narozen v březnu 1895. Zemřel v srpnu 1938.“ „V době úmrtí mu bylo čtyřicet tři,“ řekla Mavroová, která si to okamžitě spočítala. „Správně. Hádám, že jsem na něj při svých rešerších musel někdy narazit. Je subjektem toho diagramu, takže prozatím předpokládejme, že právě na něj nás chce vrah upozornit.“ „A jestli jsme na té pravé stopě,“ dodala Mavroová, „pokud je teorie o první oběti a holčičce, která zahynula při požáru, správná, měli bychom zjistit, že Wilbura Simmondse v roce 1938 zastřelili v Lincoln Parku.“ Tayte kývl. Přitom ho napadlo, že oběť, jejíž jméno není přímo spojeno s žádnou z jeho složek, jako to bylo u Annabel Rogersové, celou záhadu trochu komplikuje. Představil si, že právě o to vrahovi šlo. Dál studoval kruhový diagram. Něco mu připadalo divné. „Kruhové diagramy se takhle obvykle nepoužívají,“ řekl a podal diagram Mavroové, aby na něj lépe viděla. „V půlkruhu

38

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka39

pod subjektem, Wilburem Simmondsem, byste obvykle uvedla jméno jeho manželky, a do každého kvadrantu kruhu byste u každé osoby vepsala rodiče a prarodiče a tak dále, jak byste postupovala zpátky v čase.“ „Chápu, co myslíte,“ řekla Mavroová. „Data v tomhle diagramu postupují vpřed, ne zpátky.“ „Ano, a to musí být důležité, stejně jako samotná jména, proč by jich jinak vyplnil jenom několik?“ V diagramu stálo ještě dalších pět jmen a jedno z nich Tayta ihned zaujalo. „Hutchinson,“ řekl a vzpomněl si na rozhovor, který předchozího dne vedl s Mavroovou a Reesem. „Říkali jste, že u Edwardsovy vraždy byla mojí klientkou nějaká Hutchinsonová?“ „Správně,“ potvrdila Mavroová. „Andrea Hutchinsonová. Byla to dcera Randalla Edwardse. Najala si vás, abyste sestavil rodokmen jejího manžela.“ „Takže Randall Edwards a Wilbur Simmonds jsou spojení manželstvím Andrey Hutchinsonové.“ Tayte rychle přistoupil k zásuvce označené písmenem H a vyhledal složku Hutchinsonové. Odnesl ji ke stolu a sklonil se nad ní, Mavroovou měl přitom u lokte. Byly v ní obvyklé matriční údaje o narození, manželstvích a úmrtích, které při práci sesbíral, prozatím ho však zajímal jenom rodokmen, který pro manžela své klientky sestavil. Rozložil ho, uhladil a začal pátrat po Wilburu Simmondsovi. O chvíli později ho našel a zabodl ukazovák do jeho jména, aby na něj upozornil Mavroovou. „To je ono,“ řekl. „Je tu i zbytek jmen z vrahova kruhového diagramu.“ „Můžeme zjistit, jak Wilbur Simmonds zemřel?“ „Ovšem, kopie jeho úmrtního listu by měla být přímo tady ve složce.“ Tayte začal procházet obsah složky. Udržoval záznamy pěkně úhledně uspořádané, seřazené chronologicky u každého

39

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka40

předka. Rád postupoval od smrti po narození, protože často bylo snadnější najít novější záznamy. Vyhledat záznam netrvalo ani minutu, a sotva zkontroloval příčinu úmrtí, bez sebemenších pochybností věděl, že jeho teorie je správná. „Střelná rána do hlavy,“ přečetl nahlas. „Teď už musíme jenom zjistit, kde ho zastřelili,“ řekla Mavroová. V jejím hlase zaznívalo vzrušení z honu na sériového vraha. Tayte se vrátil k notebooku. Když nyní znal datum úmrtí Wilbura Simmondse, rychle našel novinový článek z roku 1938, který ho zajímal. Měl podobu nekrologu otištěného v Evening Star, zrušeném odpoledníku, který v hlavním městě vycházel mezi lety 1852 a 1981. Tayte předpokládal, že kdyby hledal dál, našel by i další zprávy o zastřelení Wilbura Simmondse, jeho nekrolog mu ale prozradil všechno, co potřeboval vědět. „Zastřelen v Lincoln Parku,“ řekl. Uvažoval, že Simmondse možná přepadli kvůli penězům nebo někoho urazil a dostal se do bitky. Na důvodu nezáleželo. „Není pochyb o tom, že způsob vraždy Randalla Edwardse měl okopírovat vraždu Wilbura Simmondse.“ Mavroová se široce usmívala, když na ni Tayte pohlédl. „Dobrá práce!“ pochválila ho. „Musíme si ale být vzorem vrahova jednání naprosto jistí. Podívejte se, jestli se vám totéž podaří i s dvojčaty Mastersonovými a kruhovým diagramem, který zabiják nechal na místě Edwardsovy vraždy.“ Mavroová podala Taytovi diagram a on tentokrát rovnou zamířil k zásuvce s písmenem D pro složku s názvem Delacruzová. Jeho klientkou byla kdysi Wanda Delacruzová, teta zavražděných dvojčat Mastersonových. Stejně jako předtím i tentokrát se mu brzy podařilo přiřadit zbytek jmen v kruhovém diagramu k rodokmenu Delacruzových. O deset minut později hleděli na další novinový článek, tento z roku 1951. „Teď už je jasné, proč se vrah rozhodl zabít svoji třetí a čtvrtou oběť takovým způsobem,“ řekl Tayte. „Dvojčata Mastersonova

40

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka41

byla spřízněná s mužem, který pracoval v úpravně vody McMillan Filtration Plant. Zahynul při nehodě v práci. Tady stojí, že se utopil v nádrži, když se snažil zachránit svého bratra.“ „Nevím, jak to cítíte vy,“ řekla Mavroová, „mě ale mrazí z toho, že náš zabiják donutil dvojčata Mastersonova odehrát stejný smrtící scénář.“ „Podívejme se na poslední vodítko,“ řekl Tayte. „Myslím, že můžeme s jistotou říct, že nás zavede k další oběti. S trochou štěstí se k němu nebo k ní dostaneme dřív než vrah. Od vraždy dvojčat neuběhla dlouhá doba. To nám musí poskytnout výhodu.“ „Reesovi se to bude fakt líbit,“ řekla Mavroová. „Tahle vodítka – genealogické kruhové diagramy – nás od začátku mátly, vy jste je ale přes noc rozlouskl.“ „Nemohli jste vědět, co znamenají,“ namítl Tayte. „A i kdyby ano, bez mých záznamů by vám to trvalo příliš dlouho. A taky bez tohohle.“ Poklepal si na spánek. „Důležité souvislosti jsou všechny tady. To jsou moje bývalé úkoly – moji klienti. Museli byste o nich něco vědět.“ „To mi dělá starosti.“ „Co tím myslíte?“ „Chci říct, že vrah musel vědět, že k vyřešení té věci budeme potřebovat vás. To mi říká, že vás chtěl z nějakého důvodu hned od začátku zapojit do hry. A my mu teď vyhověli. Určitě věděl, že si promluvíme s rodinami obětí a že na povrch vypluje vaše jméno.“ „A že se bude objevovat pořád dokola, dokud vám to nedojde.“ „Správně. A teď jsme vás přivedli zpátky do DC. Přesně tam, kde vás vrah, jak tuším, chce.“ Tayte se při té představě zachvěl. Od chvíle, co mu Reese zavolal, mu bylo jasné, že se z nějakého důvodu jedná o osobní

41

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka42

věc, Mavroová teď ale bez obalu vystihla situaci – ulicemi Washingtonu, DC se plíží chladnokrevný vrah a z nějakého důvodu se mu chce pomstít. Jenže za co? Co provedl a komu? Někde v DC stál před skříní muž, zíral na fotografii Jeffersona Tayta a podrážděně si škrábal jizvu, která mu hluboce rozrývala levé obočí. Podrážděný byl proto, že se zase nedokázal soustředit. Stával se z toho pro něj docela velký problém. V posledních měsících měl několik zaměstnání. Prostě se zdálo, že si žádné nedokáže udržet. Nebyla to nijak uspokojující zaměstnání, nevyžadovala žádné dovednosti, které by nedokázal během prvního dne pochytit, pomohla mu ale postavit se zpátky na nohy a zaplatit nájem. Věděl, že na vině je zčásti jeho výbušná povaha, to však byla až konečná příčina jeho vyhazovu. Všechno pramenilo z toho, že se na nic nedokázal dlouho soustředit, a to proto, že byl myšlenkami často jinde, na velmi temném místě. Byl tam i nyní a vůbec se mu to nelíbilo. Chtěl, aby to přestalo, a věděl, že existuje pouze jeden způsob, jak toho docílit. Musel zabít Jeffersona Tayta. Muži bylo čtyřicet tři let a byl zatím v nejlepší kondici. Měřil něco přes metr osmdesát, a třebaže měl vždy atletickou postavu, posledních dvacet let strávil z podnětu marylandského odboru veřejné bezpečnosti a nápravných služeb v různých státních věznicích, díky čemuž se z něj stal svalnatý kolos. Ve vězení si nechal narůst bradku a holil si hlavu, nyní ale byl kvůli zaměstnání čistě oholený a středně hnědé vlasy si stříhal nakrátko, ale ne zase příliš. Jeho poradkyně mu řekla, že je to všechno součástí snahy zapadnout po pobytu ve vězení zpátky do normálního života. Její rady ho moc nezajímaly, prozatím mu ale vyhovovalo nepřitahovat pozornost. „Dvacet mizerných let…“ Ano, nakonec Jeffersona Tayta oddělá, musel ale napřed trpět, stejně jako trpěl on. Dál vrčel na tlustou příčinu svého

42

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka43

zoufalství – chlápka na fotografii, kterou si přilepil na zrcadlo ve skříni, aby si neustále připomínal, proč to dělá. Jako by nějakou připomínku potřeboval. Tu fotku pořídil přes drátěný plot, když Tayte předchozího dne opouštěl v doprovodu FBI McMillanovu úpravnu. Teď na ni plivl, načež se obrátil k šerému, zablešenému pokoji, který byl sotva lepší než vězeňské cely, na které si zvykl. Pokoj si pronajal před třemi týdny, hned poté, co odešel z poslední práce, tentokrát bez poprasku. Prostě se jednou ráno neobjevil. Nájem zaplatil předem na ruku a udal falešné údaje, protože nechtěl, aby někdo věděl, kde nebo kdo je. U stěny stála osamělá postel a u zamřížovaného okna, ke kterému nyní zabloudily jeho oči, se nacházelo malé špinavé umyvadlo. Naučil se nenávidět mříže, i když tyto tu nebyly proto, aby mu zabránily dostat se ven, nýbrž aby chátru jihovýchodního kvadrantu DC nepustily dovnitř; neuměl si představit, že by v celé budově bylo něco, co by stálo za krádež. Jen ať to zkusí, pomyslel si s jistou dávkou uspokojení, zatímco se oblékal. Oblékl si zašlé šedé džíny, jejichž látka mu obepnula svalnatá stehna. Když se natáhl, aby si z postele vzal modrou džínovou košili, v prasklém zrcadle nad umyvadlem zahlédl odraz svých širokých plecí. Pohled na tetování mu připomněl gang, ke kterému bude už navždy patřit: Dead Man Incorporated, Mrtvý muž s. r. o. – převážně bílý vězeňský gang. Tetování představoval název gangu vyvedený tlustým písmem a svinutý kolem jeho iniciál, DMI. Písmeno M zčásti tvořil hrot pyramidy, do které bylo vsazeno oko Prozřetelnosti. Gang byl ze své povahy anarchistický a jeho členové si často říkali Dawgs, podle akronymu pro DMI Against World Government, DMI proti světové vládě. Nevstoupil do gangu proto, aby svrhl vládu, i když si uměl představit, že jeho činy v poslední době stojí nemalé federální

43

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka44

prostředky. Ne, k DMI se přidal kvůli ochraně, kterou členství v gangu nabízelo – bezpečí v počtu. Zapnul si košili a znovu se soustředil na zrcadlo ve skříni před sebou. Poškrábal se na jizvě, kterou utržil v jedné mimořádně krvavé bitce, do níž se zapletl během prvních měsíců uvnitř. V těch dnech ho opakovaně mlátili a znásilňovali, ale jenom zpočátku. Po vstupu do DMI ho nechali na pokoji a on nabral svaly. Potom to byl on, kdo rozdával rány. Obul si černé kožené kotníkové boty, znovu se dlouze, nenávistně zadíval na Taytovu fotku a vydal se ke dveřím. Teď ho čekala jiná práce – temná práce, která odpovídala temnotě v jeho mysli a na kterou se dokáže plně soustředit. Donutit Jeffersona Tayta zaplatit bylo to jediné, na co dokázal myslet.

44

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka45

KAPITOLA CTVRTÁ Nadšena tím, že se Taytovi podařilo vyřešit záhadu s genealogickými kruhovými grafy, které vrah zanechal na všech místech činu, vstoupila Mavroová s Taytem v patách do kanceláře velicího zvláštního agenta Reese na Čtvrté ulici, jelikož se nemohla dočkat, až mu oznámí, na co přišli. Když vešli, hrbil se Reese u svého pracovního stolu nad titulní stránkou Washington Post. „Podívejte se na to,“ řekl a ukázal Taytovi a Mavroové noviny. Pleskl do nich, rozzlobený titulkem. „Jak se to dostalo ven tak rychle?“ zavrtěl hlavou. „Proboha, přezdívají tomu vrahovi ‚Genealog‘ podle genealogických diagramů, které nechává u svých obětí. Mluvil o tom někdo z vás s někým?“ „Ne, pane,“ odvětila Mavroová. „Ani slovo.“ Tayte rychle zavrtěl hlavou. „Pravděpodobně se prořekl nějaký policejní zelenáč,“ řekl Reese. „Tak co pro mě máte?“ Mavroová se usmála. „Dobré zprávy. Možná vás potěší.“ „Pánbůh ví, že dobré zprávy potřebuju,“ řekl Reese a jeho tón zjihl. „Posaďte se.“ Mavroová si sedla ke stolu čelem k Reesovi a Tayte si k ní přitáhl židli a aktovku postavil na zem mezi ně. Ze složky vytáhla Mavroová seznam jmen, který jí Tayte předtím dal, a podala ho Reesovi, který si ho vzal a přejel ho vytřeštěnýma očima. „Vypadá to, že jste během let namíchnul spoustu lidí, pane Tayte.“

45

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka46

Tayte se zahanbeně usmál. „Je to tak trochu riziko povolání.“ „To není všechno, co máme,“ řekla Mavroová. „Skutečně dobrou zprávou je, že pan Tayte přišel na to, co znamenají ty diagramy.“ Reese se zatvářil překvapeně. „Tak rychle?“ „Ano, a ne proto, že bych byl jejich autorem,“ řekl Tayte. „Jestli vás napadlo tohle.“ „Nic takového jsem nenaznačoval,“ ujistil ho Reese. „Povězte mi, co máte.“ „Vlastně to bylo celkem jednoduché – aspoň pro mě. Měl jsem všechny potřebné údaje doslova na dosah ruky. Někomu jinému by to trvalo mnohem déle.“ Na Reesově tváři se objevil náznak úsměvu, který jakoby naznačoval, že začíná mít pocit, že je dobře, že přizvali Tayta ke spolupráci. „Tak co ty diagramy znamenají? Co se nám náš vrah snaží říct?“ „Obecně vzato nám oznamuje, kdo bude další oběť a jak a kde ji zabije.“ „Obecně vzato?“ Tayte kývl. Sáhl do aktovky a vytáhl zápisky, které si pořídil k první vraždě. Se svolením Mavroové si udělal kopie kruhových diagramů, které jim zabiják zanechal. Ukázal na jméno uprostřed diagramu, který se našel na místě vraždy Annabel Rogersové. „Jméno uprostřed diagramu naznačuje, z rodokmenu koho bude další oběť. Jak víte, všichni byli mými klienty nebo aspoň jejich blízcí příbuzní.“ Poklepal na jméno. „Genealog v podstatě kopíruje místo činu a způsob smrti oběti uprostřed diagramu v současnosti.“ Reese si povzdychl, když slyšel Tayta použít přezdívku, kterou dala vrahovi média a která ho očividně tak dráždila. „Takže víte, kdo bude další oběť?“ Tayte a Mavroová si vyměnili pohledy, jako by ujišťovali jeden druhého. Pak oba kývli.

46

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka47

„Víceméně,“ řekla Mavroová. „Víme, že to bude buďto Taytova bývalá klientka, paní Jennifer Waltersová, která bydlí na severozápadě DC, nebo nějaký člen její rodiny.“ „A způsob smrti a místo činu?“ Tayte vytáhl diagram, který byl nalezen na místě vraždy Mastersonových, a posunul ho po stole k Reesovi. „Jak vidíte, kruhový diagram z místa činu vraždy Mastersonových obsahuje ženské jméno a jména tří jejích dětí. Otazník u těch tří dětí naznačuje existenci čtvrtého dítěte. Z toho vyplývalo, že jsem musel zjistit, jak a kde tajemné čtvrté dítě zahynulo. Když jsem si vyhledal složku, kterou jsem si pro tu rodinu založil, napadlo mě, jak na to, u všeho na světě, přijdu, protože jsem v ní měl přesně tytéž informace – tři jména a otazník.“ Reese to zaujalo. „Přišel jste tedy na to?“ Tayte vytáhl další list papíru a podal ho Reesovi. „Ukázalo se, že ano. Vzadu ve složce byl totiž tenhle novinový výstřižek.“ Reese se na papír zadíval. Nahlas přečetl titulek. „Dětské ostatky objeveny v podkroví v Georgetownu.“ „Dítě bylo zabalené do novin a uložené v papírové krabici,“ řekl Tayte a ušetřil Reesovi nutnost článek číst. „Noviny v krabici pocházely z roku 1935, z doby Velké hospodářské krize. Panoval všeobecný názor, že dítě bylo důsledkem nechtěného těhotenství a představovalo další hladový krk, který už rodina nemohla uživit. K odhalení došlo během přestavby slumu v Georgetownu, kde rodina žila.“ Reese se tvářil nevěřícně. „Můj bože. Ve své době jsem narazil na nejrůznější věci.“ Zavrtěl hlavou. „Takže věříte, že pachatel plánuje zavraždit svoji další oběť na stejné adrese?“ „Zdá se, že takový je vzorec jeho chování,“ řekl Tayte. „Jenže ten dům už nestojí,“ dodala Mavroová. „Správně. Celá ta oblast prochází přestavbou. Víme, co je na tom místě teď?“

47

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka48

„Tak trochu,“ řekl Tayte. „Než jsme šli sem, nahlédli jsme do zeměpisného a mapového oddělení Knihovny Kongresu. Na internetu mají volně přístupnou sbírku map.“ Tayte se odmlčel a znovu sáhl do kufříku. Vytáhl současnou mapu města a ukázal Reesovi jednu část. „Místo, kde v roce 1935 stával v Georgetownu ten dům, jsem označil X.“ „Satelitní obrázek Google Maps ukazuje, že tam teď stojí velká budova,“ řekla Mavroová. „S pomocí Google Street View jsme rychle zjistili, že jde o parkovací dům.“ Reese si povzdychl. „Tak jak, k čertu, určíme přesnou polohu toho domu?“ „Na to jsme ještě nepřišli,“ přiznala Mavroová. „Možná bychom se tam měli podívat,“ nadhodil Tayte, protože chtěl udělat něco víc než jen civět do záznamů. Říkal si, že kdyby se mu podařilo zjistit, kde přesně dům v roce 1935 stál, měli by tak mnohem lepší šanci zabijáka chytit. Reese kývl. „Dobrá, jděte na to. Na další tělo je pravděpodobně ještě příliš brzy. Já zatím pošlu tým, aby si promluvil s vaší bývalou klientkou, Jennifer Waltersovou.“ Reese se opřel a přes tvář se mu přelil výraz uspokojení. „Pane Tayte, považuju se za férového chlapa, takže vám asi dlužím omluvu. Kvůli své práci jsem si zvykl podezřívat úplně každého, můj první dojem ale byl očividně mylný. Omlouvám se a chci vám poděkovat. Věřím, že v tuto chvíli jsme poprvé o krok napřed.“ Reese sáhl do saka a vytáhl pouzdro na doutníky. Otevřel ho, přitiskl si ho k nosu a zhluboka se nadechl. Nabídl otevřený konec Taytovi. „Čichněte si.“ „Díky, ale nekouřím.“ Reese mu ho přistrčil ještě blíž. „Nechci, abyste ho kouřil. Jen si čichněte. No tak. Nekousne vás.“ Tayte se naklonil blíž a nadechl se. Doutník voněl jako zrytá zem po dešti, dvůr u stodoly a stará kůže. „Víte, co právě teď cítíte?“

48

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka49

Tayte svraštil obličej, jako by to bylo očividné. „Doutník?“ Reese zavrtěl hlavou. „Ne, to není doutník.“ „Není?“ odvětil Tayte poněkud zmateně. „Ne, pro mě ne. Je to symbol úspěchu. Jeho aroma je vůní úspěchu. Ani já vlastně nekouřím, na začátku každého velkého případu, jako je tento, si ale koupím dobrý doutník a schovám ho do pouzdra. Vykouřím si ho a užiju si každé vdechnutí, ale jen až si to zasloužím – až předám vraha spravedlnosti a uzavřu případ.“ „Chápu,“ řekl Tayte, protože nevěděl, co jiného říct. Mavroová začala vstávat. Tayte ji následoval, Reese ale ještě tak docela neskončil. „Pamatujte, že od vás nechci žádné hrdinské kousky. Jen se tam porozhlédněte, a až něco budete mít, ohlaste mi to.“ Mavroová řídila stříbrné SUV značky Jeep Cherokee. Zaparkovala co nejblíže parkovacího domu, o který se s Taytem zajímali, a zbytek cesty šli pěšky. Když se Tayte zadíval na budovu z červených cihel s kouřovými skly, neuměl si představit, jak přijdou na to, kde dům v roce 1935 stával. Z výrazu na tváři Mavroové si vyvodil, že ji napadlo to samé. Mavroová zavrtěla hlavou. „Katastru by trvalo týden, než by nám řekli, kde přesně ten dům byl. Vypadá to, jako by někdy v minulosti rozšířili i ulici. Mohli bychom na tom místě klidně zrovna teď stát.“ „Nepředpokládám, že Genealog pracuje na katastru,“ nadhodil Tayte, když zamířili k vjezdu do garáží. „A proto si myslím, že to přesně neví ani on. Hádám, že jednoduchá odpověď zní, že dům stával tam, kde teď stojí parkovací dům.“ Mavroová souhlasila. „Kde ale svoji oběť zabije? Jak uvažuje?“ Taytovi se zrovna nechtělo vžívat se do úvah sériového vraha, ale asi to musel zkusit. „Jedna věc je jistá,“ řekl. „Až znovu

49

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka50

zabije, bude chtít, abychom tělo našli. Pochybuju, že by nám to příliš ztížil, až si vyvodíme, kam jít.“ Vedle uzavřeného vjezdu se nacházela kancelář. Přes sklo Tayte viděl mladíka v košili a kravatě, jak si s nohama na stole čte knihu. „Vím, že jsem říkala, že nejsem agentka,“ pravila Mavroová, „a technicky vzato jí nejsem, mám ale odznak a právě teď ho použiju.“ Tayte se usmál. „Dobře,“ řekl. „Autorita vám sluší.“ Zaklepal. Zdálo se, že ten zvuk mladíka vylekal, jako by nebyl zvyklý na osobní návštěvy. Očividně se v práci moc nenadřel. Prudce se narovnal, když Tayte otevřel dveře a následoval Mavroovou dovnitř. Ještě než překročila práh, vytáhla odznak, který jí dal Reese. „Agentka Mavroová, FBI,“ představila se a podržela odznak tak, aby ho mladík viděl. „Potřebujeme si prohlédnout vaše zařízení. Musíte někomu zavolat, aby to odsouhlasil?“ „Ne, můžu to odsouhlasit sám,“ řekl mladík. „Co vlastně hledáte?“ „To je federální záležitost,“ prohlásila Mavroová netypicky zarputile. „Nemělo by to trvat dlouho. Máte tu nějaké kolegy?“ Mladík zavrtěl hlavou. „Jenom když se objeví nějaký problém. Všechno je automatické.“ „Nějaké zamčené místnosti, ke kterým bychom mohli potřebovat přístup?“ „Vzadu je malý kumbál.“ Chystal se vstát. „Ukážu vám ho.“ „Ne, to teď není nutné. Něco dalšího?“ „V podzemí je rozvodna. Slouží hlavně ventilačnímu systému.“ Mavroová zvedla obočí a pohlédla na Tayta. Obrátila se zpátky k mladíkovi. „Můžete nám ji ukázat?“ Mladík vyskočil na nohy, jako by dychtil pomoct. Otevřel zásuvku a vytáhl svazek klíčů. „Jasně. Můžu kancelář na chvíli

50

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka51

zavřít.“ Odfrkl si a zasmál se. „Pochybuju, že v nejbližší době zazvoní telefon.“ Vedl je přízemím parkovacího domu. Většina stání byla obsazená a stropní světla typicky jasná. Od chvíle, co Tayte a Mavroová dorazili, nepřijela žádná auta. „Moc se toho tady neděje,“ poznamenal Tayte za chůze, zatímco mířili podél perimetru k dvoukřídlým dveřím, které patrně vedly na schodiště. „Nabízíme hlavně dlouhodobé parkování,“ vysvětlil mladík. Po betonových schodech sestoupili do nižšího přízemí. Za dvoukřídlými dveřmi, které vedly k parkovacím stáním, se nacházely další dveře, jež mladík odemkl. Schodiště za nimi se táhlo dolů a pod ním byly další dveře. „Je to přímo tady,“ řekl mladík a zvýšil hlas, aby ho bylo přes hučení ventilace slyšet. Prošli dveřmi a rámus zesílil. Uvnitř našli změť ocelových trubek a kabelů, ovládacích skříní a dalšího elektrického a mechanického zařízení. „Nic moc tu není,“ řekl mladík a vedl je dál. „Kdo ještě má přístup k této místnosti?“ zajímala se Mavroová. „Vím jenom o dvou sadách klíčů. Ta, kterou mám já, zůstává v kanceláři tomu, kdo má zrovna službu. Druhou má manažer.“ „Víte, jestli tady dole někdo v poslední době byl?“ „Ne, v poslední době ne. Kdyby ano, viděl bych to v záznamech. Naposledy tu byla pravidelná kontrola asi před měsícem.“ Prohlídka rozvodny trvala krátce. Skutečně tu toho nebylo moc k vidění, a jak Taytovi, tak očividně i Mavroové bylo jasné, že jejich vrah si tu nepřipravil žádný ďábelský aparát. Pokud to byla místnost, kde Genealog plánoval zavraždit svoji další oběť, jak Reese předpokládal, pak ho hodně předběhli. Mavroová se na mladíka usmála. „Díky,“ řekla a zamířili k východu.

51

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka52

Zpátky v přízemí Mavroová řekla: „Než půjdeme, porozhlédneme se tu. Až skončíme, zastavíme se u vás v kanceláři a dáme vám vědět.“ „Ach, jasně. Dobře,“ řekl mladík a působil trochu zklamaně nad tím, že jeho služeb už není potřeba. Tayte následoval Mavroovou zpátky ke schodišti, po kterém se vydali o patro výš. Chyběly tu vjezd a kancelář, jinak to tady ale vypadalo skoro stejně jako v přízemí, jen zde bylo víc volných míst. „Zaujalo vás něco, pane Tayte?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Vidím jenom další auta a betonové sloupy. Vypadá to, že rozvodna je jediné místo, kde by vrah mohl pracovat nerušeně. To je dobře, ne? Musí k tomu dojít tam.“ „Já nevím,“ řekla Mavroová, zatímco stoupali po rampě vzhůru do dalšího patra. „Reese to tu pravděpodobně nechá sledovat. Možná se někdo objeví.“ „Dovolí vám protokol říkat mi JT?“ zeptal se Tayte. „Dělá to většina mých známých. Pan Tayte zní dost nadutě.“ „Jasně, to můžu. A možná bys mi ty mohl přestat říkat slečno Mavroová, což je, pokud to náhodou nevíš, zkráceně Mavrothalassitisová.“ „Řekyně.“ Mavroová kývla. „Z otcovy strany. Moc to neklouže z jazyka. Moje křestní jméno je Franchesca, nechávám si ale říkat Frankie – Frankie Mavroová.“ Tayte se usmál a napřáhl ruku. „Rád tě poznávám, Frankie.“ „Nápodobně, JT,“ odvětila Mavroová a pevně mu potřásla rukou. „Tak jak se z tebe stal genealog?“ „Když jsem byl teenager, zemřeli mi rodiče a já zjistil, že jsem adoptovaný. Nechali mi dopis, ve kterém mi prozradili to málo, co věděli. Krátce řečeno, matka mě opustila a já chtěl zjistit proč. Chtěl jsem ji najít a zeptat se jí na to. Genealogii jsem se začal věnovat proto, abych našel svoji rodinu.“

52

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka53

„Jak to šlo?“ „Až do nedávna nijak. O svých biologických rodičích jsem se dozvěděl víc teprve před několika měsíci.“ „To je skvělé,“ řekla Mavroová. „Radši pozdě, než nikdy, ne?“ „Možná. Řekli mi, že oba zemřeli v sedmdesátých letech.“ „Ach, to je mi líto.“ „To je v pořádku. K něčemu to přece jenom bylo. Zjistil jsem totiž, že mám bratra, což mi nedávno potvrdil test DNA. Od chvíle, co jsme se seznámili, si píšeme a párkrát jsem ho i navštívil. Taky jsem zjistil víc o svojí širší rodině. V posledních měsících jsem se skoro ničemu jinému nevěnoval. A přestože moje matka zemřela, je fajn něco se o ní po tak dlouhé době dozvědět. Jsem rád, že můžu přiřadit ženě na fotce, kterou nosím celé roky v peněžence, jméno.“ Tayte cítil, jak se mu pod tíhou jejich rozhovoru zhoršuje nálada. O otcově smrti nepochyboval a smířil se s ní, přemýšlet o matce v minulém čase ho ale rozrušovalo. Slyšel dost hodnověrný příběh o tom, jak zemřela, prozatím však neobjevil nic, co by mu ho potvrdilo. Možná to opravdu byl jen příběh, aspoň zčásti. A třeba si to tak Tayte jen rád představoval, rád by ale věřil, že tam venku pořád někde je, navzdory všemu, co slyšel, i tomu, že se pro něj nikdy nevrátila. Chtěl změnit téma, jeho mysl ale uvízla v jeho vlastní nedávné minulosti. Mavroová naštěstí změnila téma za něj. „Když už se lépe seznamujeme,“ řekla, „můžu se zeptat, jak ses dožil jednačtyřiceti, aniž by tě nějaká klofla?“ Uculila se. „Jsi gay? Chci říct, pokud jsi, nemám s tím žádný problém, jen abys věděl.“ „Ne, nejsem gay,“ řekl Tayte s úsměvem. Zasmál se pro sebe a byl rád. „A i kdybych byl, stejně bych nenašel na vztah ani čas, ani odhodlání. To je můj problém. Pořád jenom pracuju a mám sklony nepouštět si lidi k tělu. Trvalo hodně dlouho, než jsem si to uvědomil, teď ale mám snoubenku. Žije v Anglii.“

53

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka54

„No, to ti blahopřeju.“ Tayte se znovu usmál. „Můžu se vší upřímností říct, že je tím nejlepším, co mě potkalo.“ „Jak jste se seznámili?“ „Za poněkud tragických okolností. Došlo k tomu v Londýně asi před rokem, v den, kdy zabili mého dobrého přítele.“ „To je mi líto.“ „Jo,“ hlesl Tayte, pak otázku obrátil, než ho mohla znovu ovládnout temná nálada. „A co ty? Došlo mi, že nejsi vdaná. Jak jsi to říkala? Škoda?“ „Nemyslím si, že bych v nejbližší době slyšela svatební zvony,“ řekla Mavroová. „Obávám se, že v tom, co jsi právě řekl, poznávám kus sebe.“ „Není tu nikdo?“ „Ne, vlastně ne.“ „Vlastně ne? Takže možná?“ „No, je tu jeden kolega, se kterým jsem pracovala v terénu – zvláštní agent Jerome Martinez. Naše cesty se pořád občas zkříží a…“ Mavroové začal bzučet mobil. Odmlčela se a zkontrolovala displej. „To je Reese.“ Přijala hovor a Tayte čekal, až se dozví, o co jde. Když zavěsila, vypadala pobledle. Naléhavě k němu vzhlédla a řekla: „Musíme odsud. Hned.“ Bryskně vykročili zpátky ke schodišti. „Co se stalo?“ zeptal se Tayte. „Reesovi se právě ozval tým, který poslal k tvojí bývalé klientce, Jennifer Waltersové.“ „Stalo se jí něco? Je v pořádku?“ „Ona ano. Jde o její dceru. Před třemi týdny zmizela.“

54

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka55

KAPITOLA PÁTÁ Velicí zvláštní agent Jordan Reese dorazil k parkovacímu domu deset minut po svém telefonátu Mavroové. Měl s sebou dva další muže v modrých bundách s velkým žlutým nápisem FBI na zádech. Představil jim je jako zvláštní agenty Woodse a Farriera. Tayte hádal, že tu jsou jako posila pro případ nutnosti, řekl si ale, že kdyby si Reese myslel, že jim hrozí akutní nebezpečí, poslal by je s Mavroovou pryč. Teď všichni mířili zpátky dovnitř a Reese byl zjevně rozčilený. Od chvíle, co dorazil, vzdychal a kroutil hlavou. „Opravdu jsem si myslel, že máme před tím vrahem náskok,“ řekl, a jak míjeli závory u vjezdu do garážového komplexu, znovu si povzdychl. „Když jsem se doslechl, že Kelly Uttridgeová, dcera vaší bývalé klientky, zmizela, chtěl jsem, abyste odsud co nejrychleji vypadli pro případ, že by vrah byl pořád někde kolem. Nechtěl jsem ho vyplašit, aby si nezvolil jiné místo. Protože se ale ztratila před třemi týdny, věřím teď, že ať pro ni náš zabiják naplánoval cokoli, už to provedl. Proč by ji jinak unesl tak brzy? Zbytečně by tím riskoval.“ „Myslíte si, že je někde tady?“ řekla Mavroová. „Není tu moc míst, kam by se dalo schovat tělo, a zkontrolovali jsme jedinou místnost, která nabízela aspoň trochu soukromí.“ Reese se zastavil u kanceláře a zmateně na ni pohlédl, jako by přehlédla očividné. „Jsou tu doslova stovky míst, kam by se dalo schovat tělo, slečno Mavroová.“ Mávl rukou na zaparkovaná auta. „Rozhlédněte se kolem. Kolik vozů vidíte?“

55

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka56

Mavroová neodpověděla. Jen kývla na znamení, že rozumí. „A to jenom v tomhle patře,“ pokračoval Reese. „Podařilo se vám lokalizovat přesnou polohu toho domu z roku 1935? Možná strčil tělo Kelly Uttridgeové do auta na stejném místě.“ „Ne, pane,“ odvětila Mavroová. Do hovoru se vložil Tayte. „Myslím, že ani vrah neznal přesnou polohu toho domu,“ řekl. „Prostě chtěl, abychom přišli sem do garáže.“ Reese se zasmál. „Takže musíme zkontrolovat všechna auta a otevřít všechny kufry, abychom zjistili, jestli máme další tělo?“ „Ne, nemyslím si, že by to natolik zkomplikoval. Genealogický kruhový diagram nás zavedl sem. To byl ten hlavolam. Pokud tu nějaké tělo je, mělo by být relativně snadné najít ho.“ „Něco vás napadá? Pokud ano, rád bych to slyšel.“ „Vlastně ne,“ řekl Tayte. „Prostě se řiďte obvyklými postupy.“ „Mám se řídit obvyklými postupy. Dobrá.“ Reese se odvrátil a bez klepání vešel do kanceláře, kde už mladý hlídač parkoviště v očekávání postával. Bezpochyby viděl nápis FBI na bundách zvláštních agentů Woodse a Farriera za oknem. Tayte a Mavroová následovali Reese dovnitř. Zbývající muži zůstali venku. Reese ukázal svůj odznak. „Potřebuju vidět záznamy všech vozidel, která tu zaparkovala v posledních třech týdnech a pořád tady jsou. Je to možné?“ „Jo, jasně,“ řekl mladík nadšeně. Posadil se k počítači a začal ťukat do klávesnice. „Nemělo by to trvat dlouho.“ Reese se otočil k Taytovi a Mavroové. „Genealog by musel být hodně pitomý, aby tu nechal auto pod vlastním jménem, nemůžeme si ale dovolit neprověřit to.“ Tayte si nemyslel, že by jednali s někým nízké inteligence. Právě naopak.

56

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka57

„Na druhou stranu,“ dodal Reese, „lidi dělají chyby, a právě kvůli tomu je nakonec chytíme. Možná se nějaké jméno bude shodovat s jedním z vašeho seznamu.“ Tiskárna na stole, u kterého hlídač seděl, ožila a mladík vyskočil na nohy. „Tady to je,“ řekl a sebral listy papíru, které tiskárna vyplivla. „Tihle zaplatili na měsíc dopředu. Znamená to ale jenom to, že si předplatili místo, ne že tu auto pořád je. Majitelé můžou přijíždět a odjíždět, jak se jim zachce.“ Podal výtisky Reesovi, který je prolistoval. „Musí tu být skoro tři sta jmen,“ řekl a projížděl je všechny očima. „Seženu kopie vašeho seznamu, pane Tayte. Každý si pak vezmeme jeden list. Nemělo by trvat dlouho…“ Najednou se zarazil a zadíval se blíže na jeden z výtisků. „Věřili byste tomu?“ řekl. „Podívejte se na to.“ Podal ho Taytovi. „Vidíte něco povědomého?“ Tayte viděl. Viděl vlastní jméno, přímo u registrace vozidla a čísla stání. Vzhlédl od výtisku. „Genealog nám nemohl nechat lepší vodítko.“ Mladý hlídač parkoviště nastražil uši. „Genealog?“ řekl a oči se mu rozzářily. „To je případ, na kterém pracujete? Dneska ráno jsem o něm četl v novinách.“ Reese na jeho otázku neodpověděl. Kvůli Taytovi ani nemusel. Vzal si zpátky výtisk a poklepal na záznam u Taytova jména. „Ušetřilo by nám čas, kdybyste nás k tomu stání vzal,“ řekl hlídači. Tayte přesně věděl, jaký vůz objeví, ještě než k němu došli. Poznal číslo poznávací značky a auto spatřil, jakmile opustili schodiště a obrátili se jeho směrem. Patřilo jemu. Ohnivě rudý Ford Thunderbird z roku 1955 mezi moderními vozy, které byly ve srovnání s ním dost nudné, vynikal jako šplíchanec jasné barvy na prázdném malířském plátně. Taytovi při pohledu na něj spadla čelist. To auto byla jeho pýcha a radost. Poznal by ho kdekoli i bez poznávací značky, kterou

57

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka58

zrovna rozpoznal. Bylo to první auto, které si koupil, a taky jediné, které kdy chtěl vlastnit. „To je moje auto,“ řekl, jako by nemohl pochopit, kde se tu vzalo. Uvědomil si, že Genealog ho musel ukrást. Tayte si zaplatil garáž několik bloků od svého bytu. Nechával ho tam, kdykoli se vydal na služební cestu, a v poslední době byl pryč často, takže tomu chlapovi poskytl spoustu šancí. Tayte se k němu rozběhl, ale silné paže ho strhly zpátky. Byli to Woods a Farrier. „Klid, pane,“ řekl jeden z nich. „Mohlo by to být nebezpečné,“ dodal druhý. Reese se postavil před ně. „Radši se držte zpátky,“ řekl Taytovi. „Máte u sebe klíč?“ Tayte jeden nosil na kroužku s klíči od bytu. Vytáhl ho z kapsy, podal ho Reesovi a uvažoval, jak mu vůz mohli ukrást. Garáž, kterou si pronajal, byla bezpečná a hlídaná dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu, proto si ji vybral. Když tento rok vyrazili s Jean na výlet z Anglie do Německa, nechal klíče u ní bytě, jenže Jean bydlela tisíce kilometrů daleko. „Musel se do něj vloupat v garáži a nastartovat zkratem,“ řekl Tayte. Potom ho napadlo něco, z čeho ho zamrazilo. „Nebo se nějak dostal k náhradnímu klíči v bytě.“ Žádné jiné vysvětlení ho nenapadalo. Jediný náhradní klíč nechával v zásuvce doma v kuchyni. „Určitě to prověříme,“ slíbil Reese, „teď ale potřebuju, abyste zůstal přesně tam, kde jste, zatímco my půjdeme prohlédnout vaše auto. Vy taky, Mavroová.“ Tayte kývl. Potom, když tři zvláštní agenti zamířili k Taytovu vozu, zavolal: „Neměli byste zavolat pyrotechniky? Co když v něm nastražil bombu?“ Reese se otočil zpátky. „Napadlo mě to, ale vím docela jistě, že náš zabiják chce, abychom našli tělo, ne abychom se vyhodili do povětří.“

58

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka59

„Jistě,“ řekl Tayte, přesto automaticky ukročil vzad pro případ, že by se Reese mýlil. „Hezké auto,“ podotkla Mavroová. „Spousta chromu, pneumatiky s bílou bočnicí. Líbí se mi ta bílá střecha.“ Tayte věděl, že se Mavroová snaží odvést jeho pozornost od dění a uklidnit ho, ale nefungovalo to. Když se agenti dostali k vozu, udělal dva kroky blíž a oči se mu rozšířily očekáváním, jakmile si Reese navlékl gumové rukavice. Tayte sledoval, jak obchází vůz a nahlíží dovnitř okýnkem na straně řidiče. Zdálo se, že chvíli studuje okolí zámku, pak auto opět obešel dozadu. „Otvírá kufr,“ řekl Tayte po chvíli. „Jo, já vidím,“ řekla Mavroová. Když se víko kufru otevřelo, všichni tři agenti ucukli. Taytovy nervy byly tak napnuté, že ucukl spolu s nimi, nic ale nevybuchlo. Místo toho si agenti instinktivně zakryli ústa a nosy a Tayte rázem pochopil, že objevili další tělo. Sledoval, jak přikročili blíž. Jeden z agentů posvítil dovnitř baterkou, volnou ruku si přitom dál tiskl na obličej. Tayte viděl, jak Reese vytáhl něco, co vypadalo jako perořízek, a sklonil se hlouběji. O několik vteřin později Reese opět ucukl a zabouchl víko. Zvuk se jinak tichým prostorem rozlehl a ještě víc pocuchal Taytovi nervy. Potom zamířil Reese zpátky k nim a zbývající dva agenty nechal u auta. Jeden z nich podával hlášení vysílačkou. Reesův trpký výraz hovořil za vše. „Nechci narušit místo činu, takže vám zatím nemůžu s jistotou říct, jestli je tam uvnitř skutečně Kelly Uttridgeová, mám o tom ale jenom málo pochybností. Je tam papírová krabice zalepená lepicí páskou. Rozřízl jsem roh, abych se podíval dovnitř, a vím, že je to žena. Blond vlasy by odpovídaly Kellyinu popisu a nepotřebuju koronerovo hlášení, abych poznal, že je mrtvá už nějakou dobu. Nikdy jsme neměli šanci zachránit ji.“ „Zalepil ji uvnitř té krabice, aby se udusila,“ hlesl Tayte. „Stejně jako to novorozeně v jejím rodokmenu v roce 1935.“

59

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka60

„Zdá se,“ řekl Reese. „Co se týká vašeho auta, nevypadá to, že by vrah vypáčil zámek, takže možná skutečně ukradl klíč z vašeho bytu. A parkovací místo si vybral dobře. Nechal vůz hned vedle ventilačního potrubí, které maskovalo případný zápach rozkládajícího se těla – ne že by po otevření kufru nebyl cítit.“ Odmlčel se a zadíval se zpříma na Tayta. „Pane Tayte, k té krabici je přilepená velká obálka. Je na ní vaše jméno.“

60

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka61

KAPITOLA SESTÁ Jakmile se Tayte vrátil s Mavroovou domů, zamířil rovnou k zásuvce v kuchyni, kde nechával náhradní klíče, protože úzkostně toužil zjistit, jestli tam pořád jsou. Pak zavolal Reesovi. „Náhradní klíč je přesně tam, kde jsem ho nechal,“ řekl Tayte a během mluvení pohupoval klíčem před sebou. „Pokud ten, kdo tu ubohou ženu strčil do kufru mého vozu, použil k jeho ukradení tento klíč, musel ho zase vrátit zpátky.“ „To nezní moc pravděpodobně,“ řekl Reese. „Pokud se vám náš vrah ovšem schválně nesnaží zamotat hlavu. Nějaké známky vloupání?“ „Nic očividného. Včera po návratu domů jsem ale byl unavený a soustředil jsem se jen na to, abych pro vás sepsal ten seznam. Se slečnou Mavroovou si to tu teď trochu líp prohlédneme.“ „Dobrá, no, informujte mě, pokud něco najdete. Dám zkontrolovat garáž, kde jste nechával svůj vůz. Možná někdo něco viděl.“ „Mají tam kamery.“ „Skvělé. Třeba něco zachytily. Zůstaňte, kde jste, dokud nezavolám. Dám vám vědět hned, jak laboratoř skončí s tou obálkou.“ „Dobře,“ řekl Tayte, který dychtil zjistit, co obálka obsahuje a proč byla tentokrát adresována přímo jemu. Zavěsil a začal přemýšlet o tom, co mu Reese naznačil tím, že se mu vrah snaží zamotat hlavu. Pokud tomu tak bylo, vycházelo mu to. Jeho klienti a jejich příbuzní umírali a Tayta to někde hluboko

61

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka62

opravdu bolelo. Genealog mohl ukrást prakticky jakékoli auto, aby v něm zavraždil Kelly Uttridgeovou, on si však vybral jeho thunderbirda a možná k tomu použil i náhradní klíč z jeho bytu. Co když tu ten vrah doopravdy byl? Tayta napadlo, že je to jediný způsob, jak se mohl dozvědět o jeho bývalých klientech. Ať už za tím stál kdokoli, očividně měl dobré informace o rodinné historii svých obětí. Mavroová obsluhovala kávovar, když se k ní Tayte otočil. „Můžeme nechat kávu na chvíli být a zkontrolovat, jestli někdo nebyl v mém bytě?“ Zamířil k oknu, protože to chtěl vědět. „Jistě,“ odvětila Mavroová. „Všechno se ale zdá být v pořádku. Pokud sem někdo vnikl, zatímco jsi byl pryč, odvedl dobrou práci a před odchodem po sobě uklidil.“ „Jo, ale rád bych si tím byl naprosto jistý.“ Všechny místnosti prohlédli společně, protože si řekli, že dva páry očí vidí víc než jeden; kdyby něco uniklo jednomu, druhý by si toho mohl všimnout. Byt se nacházel v malém třípodlažním rohovém bloku s okny na třech stranách. Kuchyň a archiv byly vedle sebe a z obou byl výhled do boční ulice, z velké části ho ale blokovaly stromy. Okno v obýváku se nacházelo nad kusem trávníku a nad schodištěm vedoucím dolů na North Carolina Avenue. A nakonec tu bylo malé neprůhledné okno v koupelně vzadu v bytě, obrácené k úhledné, ale jednotvárné společné zahradě, kterou Tayte nikdy nepoužíval. Jednalo se o starší nemovitost s vysunovacími okny o čtyřech tabulkách. Prohlédli západky na všech oknech, byly ale pevně zavřené. Skleněné panely byly neporušené. Nic nebylo rozbité. Hlavní vchodové dveře zkontrolovali jako poslední. Vedly rovnou do obýváku, který byl domovem Taytova gauče, nacpaných knihovniček a několika obrazů, jež znázorňovaly původní obyvatele a které si Tayte nechával jako připomínku historie své země a jejího lidu, protože choval úctu k místu, kde žil, a k těm, kdo tu byli před ním.

62

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka63

„I tady je všechno v pořádku,“ řekl, když zavřel dveře vedoucí ven na chodbu. Byly pevné a nevykazovaly žádné známky poškození nebo násilného vniknutí. „Měli bychom si promluvit s tvými sousedy,“ řekla Mavroová. „Nikoho z nich dobře neznám.“ „Na tom nesejde. Chceme prostě vědět, jestli někdo neviděl nebo neslyšel něco neobvyklého nebo podezřelého, zatímco jsi byl pryč.“ Tayte kývl, pochyboval však, že by někdo vůbec věděl, že odjel. „Dáš si napřed kafe?“ „Jasně, proč ne?“ Tayte zašel do kuchyně a po chvíli se vrátil se dvěma hrnky. Mavroová seděla na gauči. Jeden hrnek jí podal a svezl se vedle ní. Horkou kávu usrkávali mlčky. Tayte zamyšleně civěl na knihovničku před sebou a snažil se přijít na nějaký jiný způsob, jak by se Genealog mohl o jeho klientech dozvědět. Nic ho nenapadalo. Ani on sám neměl jejich přesný seznam. Měl jen složky. Spoustu složek. Po chvíli Taytovy oči zaostřily na jednu z knih v knihovničce. To, co spatřil, ho přimělo prudce se narovnat. Vstal a zamířil k ní. Byla to jedna z jeho oblíbených, starý výtisk Dobrodružství Toma Sawyera, vázaný v obyčejných modrých deskách. „Nevím, jak se sem dostal, ale byl jinde,“ řekl Tayte. Oči mu padly na další knihu o kus dál. Jednalo se o ohmataný výtisk Dobráka Bena od Walta Moreyho, což byl další milovaný titul z jeho dětství. „Ty dvě knihy mají jiný formát než ostatní. Vždycky je strkám dozadu, aby řada byla vyrovnaná.“ Chystal se jednu z knih zastrčit vzad, aby ji srovnal s těmi okolo, Mavroová ho ale zarazila. Najednou se objevila vedle něj a chytila ho za paži. „Nedotýkej se jí,“ řekla. „Mohly by na ní být otisky. Víš naprosto jistě, že ty knihy nejsou tam, kde jsi je nechal?“ Tayte kývl. „Na takových věcech si dávám záležet. Jsem tím prakticky posedlý, asi jako Reese tím pouzdrem na doutníky

63

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka64

včera v kanceláři. Líbí se mi, když jsou věci na svém místě; úhledné a upravené. Ty knihy nejsou. Nikdy bych je tak nenechal. Někdo je vytáhl a nevrátil je zpátky správně.“ „Nemohl s nimi pohnout někdo jiný? Někdo, kdo tě navštívil? Přítel? Nebo tvoje snoubenka?“ O tom nemusel Tayte dlouho přemýšlet. Důrazně zavrtěl hlavou. „Já vlastně žádné přátele nemám. Moje snoubenka tady už nějakou dobu nebyla a já vím, že než jsem před třemi měsíci odjel do Evropy, utřel jsem všude prach a uklidil. Ty knihy byly zarovnané.“ „Dobrá, takže tady někdo byl. A ten, kdo nevrátil knihy přesně tam, odkud je vzal, se musel nějak dostat dovnitř.“ Mavroová se na knihy znovu zadívala. „Možná tě na ně chtěl z nějakého důvodu upozornit.“ „Myslíš, že mi v jedné z nich mohl nechat vzkaz?“ „Je to možné. Anebo možná jenom zabíjel čas, zatímco kopíroval tvoje složky. Má někdo klíče od tvých dveří?“ Mavroová se pro sebe usmála. „Škrtněme to. Ovšemže ne. Jsi samotář. Chápu. Podívejme se na to z jiného úhlu. Ať už to byl kdokoli, buďto je fakt dobrý v páčení zámků, anebo nám muselo něco uniknout.“ Očividnou odpovědí byla okna, proto je všechna znovu prohlédli. Ta po stranách byla kvůli stromům venku zranitelná, nezastíraly totiž jenom výhled ven, nýbrž i pohled z ulice směrem k domu, bylo by tedy obtížné všimnout si, kdyby se někdo snažil vloupat dovnitř. Ani tentokrát neobjevili nic nezvyklého. Pak ale zašli do koupelny…. Byla to Mavroová, kdo si toho všiml. „Tvoje okna nejsou zrovna nejčistší, že ne?“ „Od návratu jsem neměl čas umýt je.“ „Správně.“ Mavroová přistoupila blíž k oknu. Otevřela ho a vyklonila se ven, aby si lépe prohlédla sklo zvenku. „Předtím jsem si toho

64

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka65

nevšimla. Možná se změnilo světlo, ale neřekl bys, že tenhle panel je čistší než ostatní?“ Když si Tayte stoupl vedle ní, poklepala na tabulku nehtem. „Co tím chceš říct?“ „Tím chci říct, že mám dojem, jako by tu tabulku někdo vyměnil.“ Mavroová sklo podrobně studovala. „Jo, přesně tak to vypadá,“ dodala. „I když v odstínu barvy žádný rozdíl není. Okolí panelu je stejně bílé jako zbytek okna, to ale moc neznamená. Mohl přetřít celý rám.“ „Tři měsíce je dost dlouhá doba na výměnu rozbitého okna a natření rámu,“ nadhodil Tayte. „Nahlásím to,“ řekla Mavroová a vytáhla mobil. Vrátili se zpátky na gauč a Tayte poslouchal, jak Mavroová hovoří s Reesem. Když zavěsila, řekla: „Máme prý zůstat sedět na zadku a ničeho dalšího se nedotýkat. Pošle sem tým z důkazního. Pokusí se tu najít otisky prstů a forenzní materiál.“ „A zkontrolují i ty dvě knihy?“ Mavroová kývla. „Nějakou dobu to potrvá, Reese proto navrhl, abychom přijeli za ním, až technici dorazí. Předpokládá, že mu každým okamžikem vrátí z laborky tu obálku.“ „Bezva,“ řekl Tayte. „Pokud je v ní další stopa, rád bych se na ni co nejdřív podíval.“ Tayte nepochyboval o tom, že obálka obsahuje vodítko ke Genealogově další vraždě, a přemýšlel o tom, kterého jeho klienta a jeho rodinu si vrah vezme na mušku teď. Jak a kde ta osoba zemře, pokud nedokáže odhalit, o co tu jde, včas? Neměl nejmenší tušení, kam zvrhlá hra směřuje nebo co se stane dál. Věděl jenom to, že ji musí zastavit. Do hodiny se Tayte a Mavroová vrátili zpátky do Reesovy kanceláře. Bylo něco po poledni, a když vešli do místnosti, obálka už na ně čekala na stole – stejně jako Reesovo pouzdro na doutníky. Agent na něj hleděl s hluboce svraštěným obočím, jako by

65

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka66

se z něj snažil načerpat pozitivní energii. Vypadal ustaraněji, než ho dosud Tayte viděl. „Nějaký čas potrvá, než technici všechno zpracují,“ řekl Reese, „potvrdili ale, že tělo v kufru vašeho auta skutečně patřilo Kelly Uttridgeové, pane Tayte.“ Tayte už sám sebe přesvědčil, že to musí být ona, to chladné potvrzení ho ale znovu ochromilo. Stejně jako ostatní oběti i Kelly zemřela prostě proto, že byla spřízněná s někým, kdo si Tayta v minulosti najal, a on měl problém se s tím smířit. Zhluboka se nadechl a i s aktovkou se posadil. „Musí to skončit,“ řekl, upřel tmavé oči na Reese a ruce pod stolem zaťal v pěst, jak jeho otupělost nahradil prudký hněv. Reese vážně přitakal. „Možná to tentokrát zvládneme. V případě Kelly Uttridgeové jsme neměli žádnou šanci. Nebyla Genealogovou pátou obětí. Byla první.“ Tayte sklopil oči k obálce na stole mezi nimi a ke svému jménu, naškrábanému černým inkoustem na přední straně. „Zabiják věděl, že v tuto dobu už se do celé věci zapojím,“ řekl. „Umí velmi dobře kalkulovat.“ „Ano, to umí. Anebo napsal vaše jméno na obálku proto, abychom vás k případu přizvali, kdybychom to už neudělali. Každopádně to potvrzuje, že chce, abyste se jeho hry zúčastnil. Nechám vás převézt do bezpečného domu, zvlášť když věříte, že někdo byl u vás v bytě, zatímco jste byl pryč. Můžete pracovat na jeho zastavení odtamtud.“ „Co moje záznamy? Budu je potřebovat.“ „Až s nimi skončí forenzní, dám je přestěhovat. Budete mít všechno, co budete potřebovat.“ Tayte si povzdychl a kývl, protože si říkal, že za těchto okolností je to patrně dobrý nápad. „Odpočítávání se znovu rozbíhá, pane Tayte,“ řekl Reese. „A můžeme si být zatraceně jistí, že náš vrah už ví, kdo bude jeho další obětí. Možná už ho nebo ji unesl. Metropolitní policie

66

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka67

se snaží zjistit, jestli s vámi rodiny lidí, kteří byli v poslední době nahlášení jako nezvěstní, neměly v minulosti do činění. To ale chvíli potrvá a taky to nemusí nikam vést.“ Reese postrčil obálku blíž k Taytovi. „Naše nejlepší naděje je uvnitř té obálky. Podívejte se. Povězte mi, co si o tom myslíte.“ Tayte vzal obálku do ruky. Byla to obyčejná bílá dopisní obálka bez jakýchkoli výrazných rysů. Uvědomil si, že při otvírání tají dech, očekával totiž, že uvnitř najde další část genealogického kruhového diagramu – tentokrát však ne. Uvnitř obálky byl kousek papíru, jen o málo větší než vizitka, a text na něm Tayta na okamžik zmátl. Popravdě nevěděl, co čekal, když ale uviděl na obálce svoje jméno, vyvolalo to v něm dojem, že objeví nějaký osobní vzkaz. Možná něco z minulosti, čemu porozumí jenom on, jenže tak tomu nebylo. Přečetl text nahlas. „Ream EBH 4/30/2.“ „Doufal jsem, že to pro vás bude něco znamenat,“ řekl Reese zklamaně, protože si očividně všiml ztraceného výrazu na Taytově tváři. „Poslední část by mohla být datum narození nebo úmrtí,“ nadhodil Tayte. „Anebo taky něco úplně jiného. Možná nám to dá větší smysl, až zjistíme, co znamená ta první část.“ Vytáhl z vnitřní kapsy saka zápisník a všechno si opsal. „Ať už je to odkaz na cokoli, zdá se, že Genealog změnil povahu hry. Hádám, že nám to zatím ulehčoval, aby do celé věci zatáhl mě, a taky chtěl, abychom znali pravidla. Když najdeme předka, najdeme oběť.“ Znovu se zadíval na tajemnou nápovědu. Až když se teď do smrtící hry skutečně zapojil, měl pocit, že začala naplno. „Ať už je to odkaz na cokoli,“ zopakovala Mavroová. „Musí se to týkat rodinné historie, že?“ Tayte schoval zápisník a kývl. „Pokud jsem dobře pochopil pravidla, nápověda by měla vést k někomu v mých klientských složkách, stejně jako předtím. Doposud nám dal vrah rovnou vědět, o koho jde – bylo to jméno uprostřed genealogického

67

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka68

kruhového diagramu, který zanechal na místě činu, a smrt právě toho člověka mínil napodobit. Teď musíme odhalit i to. Rád bych se do toho pustil hned.“ „Ovšem,“ souhlasil Reese. „Vy a slečna Mavroová můžete pracovat tady, než přesuneme vaše záznamy.“ „Potřeboval bych se projít na čerstvém vzduchu, jestli vám to nevadí,“ přiznal Tayte. „A dát si oběd. S prázdným žaludkem se mi moc dobře nepřemýšlí.“ „Cokoli vám vyhovuje, ale zůstaňte v kontaktu. Nasadil jsem na to své lidi, kteří se to snaží rozlousknout. Pokud se jim to podaří, dám vám vědět, a chci, abyste udělal to samé. Až bude všechno zařízené, nechám vás odvézt do bezpečného domu. Cestou si u sebe v bytě můžete vyzvednout osobní věci, které byste mohl potřebovat.“ Odmlčel se a ostře se nadechl. „Určitě vám nemusím říkat, že nám jde o čas. Nevíme, kolik ho máme.“ Tayte a Mavroová zasmušile kývli. Když opustili Reesovu kancelář a zamířili ke schodišti, Tayte uvažoval, jak dlouho potrvá, než se objeví další tělo. Dvacet čtyři hodin? Čtyřicet osm? Genealog už určitě věděl, že se Tayte zapojil do vyšetřování, a Tayte pochyboval, že by mu poskytl dostatek času. Kdo za tím je? přemýšlel znovu. Zajímalo by ho, co Genealog zrovna teď dělá. Začal už pracovat na nejnovější oběti? Jaký hrozivý osud si pro něj nebo pro ni naplánoval tentokrát? Muž se zjizveným obočím si dělal starosti. „Koho vybrat? Koho vybrat?“ opakoval si pro sebe. Prostě se nedokázal rozhodnout. Seděl v modré dodávce značky Ford Econoline, kterou ukradl to ráno. Parkoval mezi několika vozy pod stromem, jehož červené a zlaté listí na něj vrhalo stín. Znovu si přiložil k očím dalekohled a zadíval se jedním z oken domu, který sledoval, na možnost číslo jedna.

68

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka69

Hezká malá černošská holčička, pomyslel si. Byly jí čtyři a vlasy měla stažené do culíku. Ty máš ale roztomilý úsměv… Přesunul dalekohled doprava, k dalšímu oknu, za kterým její otec, možnost číslo dvě, chystal oběd. Představoval si, že jak jiné a těžké to pro toho muže muselo být od chvíle, co mu zemřela žena. Dům stál v Kensingtonu, v Montgomery County v Marylandu, na jednom z předměstí DC. Mnozí tvrdili, že toto město je nejbezpečnější v oblasti DC. Dnes ale ne. Zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit prosedět tu celý den, zatímco Jefferson Tayte měl plné ruce práce s řešením další hádanky, kterou mu zanechal. To ráno se v příručním radiovém skeneru doslechl o nalezení těla Kelly Uttridgeové a potvrdil si, že Tayte je ve svém oboru fakt dobrý. Jak dobrý je, to poznal na vlastní kůži, nemyslel si proto, že by mu vyřešení nejnovějšího hlavolamu trvalo příliš dlouho. Tentokrát musel být rychlý. Musel si vybrat hned teď. Jenže koho? Pokud si zvolí otce, nezůstane holčičce žádný rodič. Možná skončí v péči babičky, ženy, která si kdysi najala Tayta a jeho genealogické služby. Křivě se pro sebe usmál. Jak mohla vědět, k čemu to jednou povede? Pokud si ale vybere holčičku, bude otec truchlit pro ztrátu obou lidí, které na světě nejvíce miloval. Holčička byla malá. Když jí zemřela matka, nemohl jí být víc než rok, pochyboval proto, že si ji pamatovala. Vypadala ale roztomile, jak tam tak seděla nad omalovánkou a pokyvovala hlavou do rytmu písničky, kterou si asi pobrukovala. Znovu sklonil dalekohled. Dával si pozor, aby ho nepoužíval příliš dlouho, někdo by si ho totiž mohl všimnout a začít se zajímat o to, na co se dívá. A tak tam seděl, civěl na dům s okny po stranách dveří a vzpomínal na hezký dům, který kdysi sám měl – lepší dům, než byl tento. Měl se tak dobře, než se objevil

69

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka70

Jefferson Tayte se svým neochvějným smyslem pro dobro a zlo a začal se vrtat v rodinné historii svého klienta, aniž by domyslel, komu může svými odhaleními přinést trápení. „Já trpěl,“ zamumlal si pro sebe a představil si genealoga v jeho světle hnědém obleku v den, kdy ho poprvé spatřil. Zároveň udeřil pěstí do sedadla spolujezdce. „Teď je řada na mně.“ Nepotřeboval dalekohled, aby viděl, jak se otec připojil k holčičce u stolu, u kterého seděla. Pustili se do jídla, které pro jednoho z nich mělo být poslední. Napadlo ho, že si prostě hodí mincí. Ve skutečnosti mu na tom nezáleželo. Mohl by prostě využít nejlepší příležitosti. Život žádného z nich koneckonců neměl žádný význam ani smysl mimo jejich vlastních tužeb a množení druhu, který už na tomto světě začínal být až příliš dlouho. No a co, že by holčička jednou mohla najít lék na rakovinu? Jeho nezachrání. Ne tam, kam míří. Znovu se soustředil a uvažoval, jak by ji unesl. Filmy a detektivní romány ho přesvědčily o tom, že chloroformem napuštěný hadr postačí a do několika vteřin je hotovo, kvůli té chybě ho ale hned napoprvé málem chytili. Vzpomínal si, že musel ten hadr držet Annabel Rogersové na ústech celých pět minut, než konečně omdlela. A po celou dobu se zmítala a házela sebou, zatímco její děti sledovaly televizi. Trvalo to příliš dlouho a účinky rychle odezněly. Měl prostě štěstí, že rodina byla naprosto uchvácená televizí, která byla puštěná tak nahlas, že nikdo nepřišel do kuchyně, kam zašla pro misku chipsů, aby se podíval, co jí trvá tak dlouho, a že nikdo neviděl, jak ji pronásledoval do garáže, když se probrala. Bylo čiré štěstí, že nikdo neviděl, jak ji vleče k autu, zatímco ona kopala, zmítala se a snažila se křičet o pomoc. Teď používal hlavně jehly a vstřikoval obětem koktejl drog, o kterém se dozvěděl ve vězení. Uvnitř si nadělal spoustu konexí, a to hlavně díky spojení s DMI. Skrze ně poznal lidi, kteří znali lidi, kteří mu mohli sehnat prakticky cokoli.

70

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka71

Zauvažoval dopředu o tom, jak svoji oběť zabije tentokrát. Způsob už znal. To bylo součástí hry. Zauvažoval i o tom, kde to udělá – místo činu bylo rovněž předem dáno hrou –, přičemž strnul na sedadle a vtáhl do plic hluboký, vzrušený dech, když si představil, jak se Jefferson Tayte snaží dostat na místo první. Vyvolalo to v něm touhu vylézt z dodávky a vydat se k domu hned teď. Udělal by to, ale musel být trpělivý. Musel počkat na správnou příležitost.

71

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:44Stránka72

KAPITOLA SEDMÁ Tayte a Mavroová seděli naproti sobě v restauraci v Chinatownu jen kousek od pobočky FBI. Žádný se nechtěl dlouho zdržovat s obědem, proto si oba objednali z expresního menu, Tayte ale hádal, že takové jídlo bude dost malé, proto si navíc přiobjednal knedlíky s vepřovým. Cestou sem rozebírali obsah obálky, žádného ale nenapadlo nic kloudného. Taytův zápisník teď ležel otevřený na stole před nimi a oni stále zamyšleně hleděli na vrahovu nejnovější nápovědu, když dorazilo jejich jídlo. „Ream,“ přečetl Tayte už po několikáté první část hádanky. „Ream znamená rys. Papírový rys? Že by šlo o papírnu?“ „Rys je pět set archů papíru,“ řekla Mavroová sama pro sebe, jako by jen uvažovala nahlas. „Dříve jich bývalo čtyři sta osmdesát. Mohla by ta čísla něco znamenat?“ Tayte si strčil do úst sousto rýžových nudlí. Chvíli žvýkal, pak polkl a povzdychl si. Odmítl hůlky, protože když měl hlad, radši používal vidličku. „Možná,“ řekl, a zatímco uvažoval, točil vidličkou na talíři. „Z genealogického hlediska mi ale nic neříkají. Co ta písmena? EBH?“ „Nějaká zkratka nebo akronym?“ „Mohly by to být něčí iniciály,“ nadhodil. „Ream by mohlo být příjmení.“ Mavroová souhlasila. „A pokud čísla na konci, 4/30/2, znamenají 30. duben 1902 nebo 1802, mohlo by se jednat o nějakého příbuzného ‚EBH Reama‘.“

72

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka73

„Prozatím předpokládejme, že jde o datum úmrtí,“ řekl Tayte, zarazil se s knedlíkem s vepřovým uprostřed pohybu a zvažoval tu možnost. „To je ten druh věcí, o který nám jde – o smrt jednoho z předků mých klientů, kterou Genealog následně napodobí v přítomnosti. Na žádné klienty jménem Ream si nevzpomínám, ale mohlo jít o nějaký malý úkol, na který se dá snadno zapomenout.“ „Škoda, že tvoje záznamy zrovna převáží. Ještě pár hodin se k nim nedostaneme.“ „Tak pokračujme. Nemůžeme si dovolit čekat a já si neumím představit, že by to bylo tak jednoduché jako vyhledat v záznamech někoho jménem Ream. Jinak by Genealog mohl stejně dobře použít další genealogický kruhový diagram jako předtím.“ Několik minut jedli mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Pak Mavroová řekla: „Pokud je to nějaká osoba, ale ne tvůj bývalý klient, kdo by to mohl být?“ Tayte sáhl do aktovky a vytáhl notebook. „Zeptejme se Wikipedie.“ Začal ťukat do klávesnice a brzy už hleděl na stránku se slovem Ream. Nabízela mu několik možností, jeho ale zrovna teď zajímalo „Ream (příjmení)“. Klikl na odkaz a ten mu nabídl pět významných lidí. Obrátil notebook a ukázal je Mavroové. „Moc odkazů tu není, takže bychom se mohli podívat na všechny,“ řekl a klikl na první, který vedl k Dwightu Reamovi, trenérovi amerického fotbalu a basketbalu. Bylo u něj uvedeno jen několik informací a nic nenaznačovalo souvislost s hádankou, kterou se snažili vyřešit. Klikal na další a další a četl spolu s Mavroovou, dokud nedojedli a nedostali se k poslednímu jménu na seznamu. „Vinnie Reamová,“ četla Mavroová z obrazovky. „Lavinia Ellen Reamová Hoxieová, americká sochařka.“ Tayte na odkaz klikl, protože mu na něm připadalo něco povědomé. Když se otevřela stránka, pochopil proč. „No ovšem,“

73

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka74

řekl a naklonil se blíž k obrazovce. „Vinnie Reamová je autorkou sochy Abrahama Lincolna v rotundě Kapitolu. Před časem jsem při jednom úkolu narazil na její příjmení, Hoxieová. Mám klienta, který je spřízněný se stejnou rodinou Hoxieů.“ Četli dál a po několika vteřinách udeřil Tayte dlaní do stolu, až misky zarachotily. „Tady,“ řekl a ukázal na jméno o kus dál na stránce, uvedené pod nadpisem „Dílo“. „Edwin B. Hay,“ přečetla Mavroová nahlas. „To musí být náš EBH.“ Byl tam další odkaz. Tayte na něj klikl a překvapilo ho, že ho nepřivedl k životopisu toho muže, nýbrž k bronzové bystě, kterou Vinnie Reamová vysochala k jeho obrazu v roce 1906 a která byla umístěna na hrobu rodiny Hayových. Usmál se pro sebe, když si přečetl, že bysta se dá najít na hřbitově Rock Creek Cemetery přímo tady, v severozápadní části DC. Vzal do ruky zápisník, protože teď už věděl, co ta čísla, která si zapsal, znamenají. „Ta čísla na konci vrahovy nápovědy nejsou datem narození nebo úmrtí,“ řekl a dál se usmíval. „Není to vůbec žádné datum. Je to číslo hrobu v Rock Creek Cemetery. Sekce čtyři, místo třicet, hrob dva. Musíme se jít podívat, kdo je tam pohřbený.“ Tayte s Mavroovou to vzali po silnici číslo 29 na sever a do třiceti minut dorazili k Rock Creek Cemetery. Jak šli přes parkoviště, Tayta napadlo, že je hezké odpoledne. Říjen byl jedním z jeho nejoblíbenějších měsíců v DC, jelikož počasí bylo většinou slunečné a horko a davy léta se staly minulostí. Při své práci zavítal do Rock Creeku často a kdykoli jindy by s radostí strávil mezi slavnými sochami na hřbitově několik hodin, dnes však ne. Cestou přemýšlel, co najdou na místě, které sem jeli navštívit. Očividnou odpovědí byl hrob s náhrobkem a dalším jménem, se kterým budou moct pracovat – s někým z minulosti, jehož smrt bude napodobena v současnosti; třeba už během několika

74

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka75

hodin, co Tayte věděl. Ta představa ho donutila přidat do kroku, když opustili parkoviště a zamířili ke kostelu z červených cihel, který stál přibližně uprostřed osmdesáti šesti akrového hřbitova. „Myslíš si, že by tam, kde stojí bysta Edwina Haye od Reamové, mohlo být něco důležitého?“ zeptala se Mavroová. „Ne, myslím si, že to byl komplikovaný způsob, jak nás sem dostat. Ve svých záznamech mám mapu zdejšího hřbitova, což nám zrovna teď k ničemu není. Naštěstí jsou online k dispozici kopie.“ Tayte se chystal sáhnout do aktovky pro notebook, ale všiml si, že ho Mavroová předběhla. Chopila se mobilu. „Znáš webovou stránku?“ „Najdeš je třeba na Find A Grave, Najdi hrob.“ Mavroová vložila pojem do vyhledávače a brzy už měli před sebou na kopii plánku hřbitova. „Hledáme sekci čtyři,“ řekl Tayte. „Pokud mi paměť slouží, měla by být na západní straně. Tam leží většina očíslovaných sekcí.“ Mavroová ji našla. „Tady musíme doleva,“ řekla, když se dostali ke kostelu, kde se cesta větvila. Zamířili vlevo a Tayte se za chůze zeptal Mavroové na něco, co v něm hlodalo už od jejich prvního setkání. „Reese se zmínil o tom, že jsi dřív pracovala v terénu. Jaké to bylo? Umím si představit, že dost intenzivní.“ „V terénu jsem začínala,“ řekla Mavroová. „Když jsem byla na vysoké, můj otec se stal obětí násilného zločinu. Rodiče vlastnili malý obchod v jihovýchodní části, kde jsme dříve žili. Střelili ho rovnou do hrudi kvůli hotovosti v pokladně.“ „To je mi moc líto.“ „Jo. Byl to laskavý, tvrdě pracující muž, který si zasloužil něco lepšího. Neustále byl v práci, když si ale vzácně udělal na mámu a mě čas, tak nám to víc než vynahradil. Den po střelbě jsem se přihlásila do programu stážistů FBI a tak to začalo.“

75

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka76

„Kvůli tomu, co se stalo, jsi chtěla bojovat se zločinem?“ Mavroová se dlouze nadechla. „V tu dobu asi jo, ale abych byla zcela upřímná, vlastně jsem utíkala.“ „Od čeho?“ „Od mámy. Nikdy jsme spolu dobře nevycházely, ale po tátově smrti se to ještě zhoršilo. Věděla jsem, že to tak dopadne, a nechtěla jsem zůstat a muset se s tím vypořádat. S jeho smrtí si neuměla poradit. Brzy se o sebe přestala starat. Během mého prvního roku agentky v terénu onemocněla. Zemřela dřív, než jsme se stačily usmířit.“ „To je škoda,“ řekl Tayte. „Proto jsi odešla z terénu?“ Mavroová kývla. „Nemohla jsem dál plnit svoje povinnosti. Tak jsem to viděla já. Začala jsem dělat chyby. Věděla jsem to a myslím, že to věděl i můj nadřízený. Přestože mě nikdo k rezignaci výslovně nevyzval, rozhodla jsem se, že bude lepší vypadnout, než kvůli mně někdo zemře.“ Tayte dobře věděl, jaké to je ztratit rodiče v raném věku. Ty biologické nikdy nepoznal – když ho opustili, byl příliš malý, než aby věděl, co se děje –, po těch adoptivních se mu ale pořád stýskalo: po lásce a po dobrých časech, které spolu zažili. Soucítil s Frankie Mavroovou. Cítil, že je osamělá, stejně jako byl on, než se seznámil s Jean. Většinou nasadil úsměv a pokračoval ve svém životě, jako by mu na tom nezáleželo, ale nebyla to pravda. Proto neustále pracoval, aby se zaměstnal a natolik unavil, že upadl do hlubokého spánku, jakmile složil v noci hlavu na polštář. Představoval si, že ona je na tom stejně. „Jsme tady,“ vytrhla ho ze zamyšlení a schovala mobil. „Tohle je sekce čtyři.“ Sekce čtyři přiléhala k New Hampshire Avenue. Byla to široká obdélníková sekce, a třebaže byla docela rozlehlá, Tayte se ve zdejším systému vyznal. Netrvalo dlouho a našel místo i hrob, který hledali. „John Bedford,“ přečetl Tayte. „1852 až 1885.“

76

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka77

„To nám moc nepoví.“ „Ne, ale možná to stačí.“ Tayte viděl, že na místě třicet v této sekci se nachází další hrob, který rovněž nese příjmení Bedford. Patřil ženě jménem Mary Bedfordová a podle starších dat vytesaných do náhrobku hádal, že se jedná o místo posledního odpočinku matky Johna Bedforda. Nebyl tu žádný hrob otce, ani manželky či dětí. Tayte postavil aktovku na zem, vytáhl zápisník a zaznamenal si podrobnosti. „Pokud se pravidla hry nezměnila spolu s nápovědami, které nám vrah nechává,“ řekl, „pak věřím, že toto je ekvivalent jména uprostřed genealogických kruhových diagramů. A v tom případě se fakt potřebuju podívat do svých záznamů. To jméno mi nic neříká, pokud je ale John Bedford v některé ze složek, možná pak obsahuje také informace o tom, kde a jak zemřel.“ „Co když nemáš o žádném Bedfordovi záznam?“ zeptala se Mavroová. „Chci říct, že u kruhových diagramů jsme měli i další jména, ze kterých jsme mohli vycházet. Tady máme jediné – Bedford. Pokud nemáš záznam pro jeho rodinu, nemůžeme přece projít všechny tvoje složky a hledat nějakou zmínku o Johnu Bedfordovi. Trvalo by to příliš dlouho.“ „Ano, trvalo, přesto potřebujeme vědět, jestli mám složku pod jeho jménem. Pokud ano, ušetří nám to spoustu času.“ Mavroová znovu vytáhla mobil. „Zavolám Reesovi. Jestli tvoje papíry zrovna nepřeváží, určitě může někoho požádat, aby se podíval.“ Mavroová vytočila Reesovo číslo a ten to hned zvedl. „Slečno Mavroová, co pro mě máte?“ „Ještě nic, pane, ale máme stopu. Potřebujeme vědět, jestli mezi záznamy pana Tayta náhodou není složka se jménem Bedford.“ *

77

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka78

Muž se zjizveným obočím si svoji hru náramně užíval, když teď byl Jefferson Tayte zpátky v DC. Bavilo ho to víc než únos, kterého se právě dopustil v Kensingtonu. Ten mu poskytl báječný nával adrenalinu, s Taytem to však byla nepřetržitá jízda, jako by byl napojený na infúzi, která ho udržovala sjetého v jednom kuse. Mířil po silnici číslo 185 na jih, zpátky do Washingtonu, a přemýšlel, jak blízko je Tayte vyřešení nejnovější hádanky. Říkal si, že by si Tayte měl raději pospíšit, protože on už byl skoro připravený a nemínil genealogovi poskytnout žádné ústupky. O ničem jiném teď nedokázal přemýšlet, a to navzdory bušení, které se ozývalo ze zadní části dodávky a které mu dávalo vědět, že injekce, kterou dal své oběti, přestala účinkovat – mnohem rychleji, než očekával. Zesílil zvuk sterea a nechal Van Haleny, aby rámus přehlušili – ne že by na tom záleželo. Provoz byl plynulý a on už byl skoro u cíle. Měl připravenou další jehlu, která jeho oběť znovu zklidní, až zastaví. Stačilo předstírat, že se mu pokazil vůz, zastavit u krajnice a o všechno se postarat. Stáhl okýnko a ještě trochu přidal na hlasitosti, dorazil totiž na další křižovatku, která ho donutila zpomalit. Bylo mu jasné, že k sobě přitahuje pozornost, lidi venku ale uslyší jenom hudbu. Když zabočil doprava, jeho mysl se rozlétla vpřed, k tomu, jak jeho další oběť zemře, a dospěl k závěru, že to bude zároveň jednoduché i geniální. Hra běžela přesně podle plánu. Začala hrát další skladba od Van Halenů a on se pro sebe usmál a pustil se do zpěvu, jako by na světě neměl žádné starosti. Připadalo mu, že slova písně jsou víc než výmluvná. Opravdu žil svůj život, jako by nebyl žádný zítřek. Opravdu „běžel s ďáblem“.

78

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka79

KAPITOLA OSMÁ Ještě než Tayte s Mavroovou opustili hřbitov Rock Creek, mohl jim Reese říct, že v Taytově archivu pod jménem Bedford žádná složka není. Tayte byl zklamaný, telefonát Mavroové jim ale ušetřil cestu do bezpečného domu, kde na něj jeho záznamy čekaly. Tayte tak prozatím neviděl důvod vydat se tam. Musel zjistit, kde a jak přesně John Bedford v roce 1885 zemřel, a k tomu potřeboval Bedfordovy matriční údaje. Bylo už pozdě odpoledne a oni se nyní nacházeli v severozápadní části města, u budovy na North Capitol Street, ve které sídlilo oddělení matričních záznamů. „Uchovávají všechny úmrtní listy z oblasti DC od roku 1874,“ vysvětlil Tayte, když mířili do prvního patra. „Tehdy se začaly v DC vést civilní matriky.“ Byl rád, že John Bedford nezemřel dřív, protože to by jim úkol ještě víc zkomplikovalo, obzvláště kdyby zemřel mezi lety 1861 a 1865, během Občanské války, ze které neexistovaly žádné záznamy o úmrtí. „Mělo by pomoct, že jsme se ohlásili předem,“ pravila Mavroová. Tayte se usmál. „To a že za námi stojí federální vláda. Obyčejně musím čekat celé dny, někdy týdny. Pro podobné případy se dobře hodí internet, i když já si rád prohlédnu originály dokumentů, i když se mi podaří najít kopie online. V tomto případě si nemůžeme dovolit ukvapené závěry ani chyby.“ Čekala na ně žena středního věku ve světle modrém kostýmku. „Jsem vedoucí oddělení, Pamela Bryantová,“ představila se a zavedla je do své kanceláře. „Prosím, posaďte se.“

79

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka80

Tayte hádal, že Bryantovou informovali o tom, že FBI potřebuje vidět jistý záznam a že pro někoho je to doslova otázkou života a smrti, proto chtěla na všechno dohlédnout osobně. „Hledáme pro vás ten dokument,“ řekla Bryantová. Taytovi připadalo, že se chová trochu nervózně, jako by jí přítomnost FBI nebyla příjemná. „Potrvá to dlouho?“ zeptala se Mavroová. „Nemůžu dostatečně zdůraznit, jak naléhavé to je.“ Bryantová se odmlčela. Potom, jako by nedokázala vymyslet žádnou kladnou odpověď, se usmála a řekla: „Půjdu se podívat, jak na tom jsou.“ Jakmile Bryantová odešla, vytáhl Tayte svůj notebook. „Zatímco budeme čekat, kouknu rychle do novinového archivu,“ řekl. „Nemáme se zatím čeho chytit, ale jeden nikdy neví.“ Měl pouze jméno subjektu, datum narození a datum úmrtí. Protože ho zajímala hlavně mužova smrt, uvedl Tayte do vyhledávače John Bedford, 1885. Hvízdl nad tím, kolik odkazů mu naběhlo. „Osm tisíc devadesát osm výsledků v zemi.“ Zúžil pátrání a vybral si pouze noviny z oblasti DC. „Sto čtrnáct výsledků pro DC. To je lepší, přesto by nám trvalo hodiny, než bychom je všechny prošli, a ani bychom nemuseli najít to, co hledáme. Ne že bychom s jistotou věděli, co vlastně hledáme. Potřebujeme víc informací.“ „Možná úmrtní list pomůže.“ „To fakt doufám.“ Bryantová byla pryč sotva patnáct minut, jenže Taytovi, který byl stále víc netrpělivý a nemohl se dočkat, až zjistí, jak a kde John Bedford zemřel, to připadalo spíše jako hodina. „Tady je,“ řekla Bryantová, když se vrátila do místnosti, a zamávala kopií úmrtního listu Johna Bedforda nad hlavou jako praporem na přehlídce. Teď už byla samý úsměv a očividně ji těšilo, že může pomoct. „Omlouvám se, že trvalo tak dlouho, ale…“

80

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka81

„To je v pořádku. Děkuju,“ uťal ji Tayte. Vyskočil na nohy dřív, než pořádně vešla, a oči upřel na záznam, který mu podávala. Odnesl ho k jedinému stolu v místnosti, položil ho na něj a s Mavroovou se nad ním sklonili. „Příčina smrti: oběšení,“ přečetl nahlas. Zápis byl označen poznámkou „nezákonné“, což mu připomnělo doby, kdy Američané bez soudu vykonávali tresty oběšením. Chystal se záznam s Mavroovou dál probrat, vycítil ale, že si k němu Bryantová stoupla z druhé strany. Napadlo ho, že s ohledem na povahu jejich úkolu bude lepší mluvit v soukromí. Obrátil se k ní. „Mohli bychom na chvíli použít tuto místnost?“ požádal. „Chci říct soukromě. Vadilo by vám to?“ „Ach, jistěže ne,“ řekla Bryantová. Očividně ji trochu zklamalo, že nemůže zůstat a zjistit, proč FBI chtěla vidět záznam, který přinesla. „Můžete zůstat, dokud neskončíte.“ Tayte se na ni usmál. „Ještě jednou díky za vaši pomoc.“ Jakmile za sebou Bryantová zavřela dveře, otočil se Tayte k Mavroové a tlumeně řekl: „Takže už víme, jak Genealog plánuje zabít svoji další oběť. A teď otázka za tři sta dolarů: kde?“ „Na úmrtním listu nestojí, kde zemřel?“ „Ne, ale dal nám další informace, podle kterých můžeme zapátrat v novinových archivech.“ Tayte znovu otevřel notebook a vrátil se zpět na stránku, kterou navštívil po svém příchodu sem. Přidal do vyhledávače slovo „oběšení“ a tentokrát získal v novinách z oblasti DC třicet sedm odkazů. „To není zase tolik,“ řekl a donutil se k optimistickému tónu. „Většina, pokud ne rovnou všechny, patrně pochází z novinových stránek obsahujících všechna klíčová slova, nezbytně spolu ale nemusí souviset. Nemělo by nám trvat dlouho všechny odkazy projít a zjistit to.“ Znovu se posadili, sklonili se nad Taytovým notebookem a on klikl na první odkaz. Zavedl je na stránky National Tribune,

81

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka82

ten však mohli rychle vyloučit, týkal se totiž Johna Bankse z Bedford City. V jiném sloupku se psalo o „oběšení“, týkalo se ale někoho jiného. Zkusil další a dostal se na stránku Washington Critic. Tady šlo o článek v oddílu „Svatby“ a o ty zájem neměl. Stejně procházel i zbytek, zatímco minuty odtikávaly. Nenacházel nic než nesouvisející odkazy pro jednotlivá klíčová slova. Spousta článků se týkala případů oběšení mimo oblast DC. Uběhla hodina, Tayte ale věděl, že musí být pečlivý, aby mu neuniklo nic důležitého. Teprve u dvacátého devátého odkazu se napřímil se shrbené pozice, do které se svezl. Jednalo se o článek z National Republican ze srpna 1885. „To je ono,“ řekl a ukázal na článek ve čtvrtém sloupci. Nahlas přečetl: „Násilník zlynčován na Potomacu. Washington, dne 11. srpna. John Bedford, negr, který 9. tohoto měsíce napadl slečnu Katie Spencerovou, byl minulou noc objeven v úkrytu u řeky a zajat. Zprávy o útoku vyvolaly tak silné rozrušení, že byl ihned oběšen na mostě Chain Bridge. Jeho úkryt prozradil negr, kterému se svěřil pod ochranu.“ Když se Tayte otočil k Mavroové, už měla v ruce telefon. „Dobrá práce,“ řekla. „Dám vědět Reesovi.“ O půl hodiny později seděli Tayte a Mavroová na lavičce v pozdně odpoledním slunci před kavárnou v blízkosti Georgia Avenue a čekali na zprávy od Reese. „Doufám, že tentokrát jsme to stihli,“ řekl Tayte, popíjel dvojité espresso a mimoděk sledoval provoz ve špičce. Nelíbilo se mu jenom čekat na zprávy. Jedna jeho velká část by nejraději vyrazila s Reesem a jeho týmem na Chain Bridge, dostali ale příkazem stranit se nebezpečí, takže to tak muselo i být. „Vedl sis skvěle,“ pochválila Mavroová. „Neumím si představit, že by to někdo rozlouskl rychleji.“ „Co když jsme se zmýlili? Co když je za tím něco víc a Chain Bridge není to správné místo.“

82

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka83

„Přestaň si dělat starosti. Byla jsem tam s tebou. Všechno ukazovalo na Chain Bridge.“ Tayte si povzdychl a znovu se napil kávy. „Doufám, že máš pravdu,“ řekl a všiml si, že Mavroová stále drží v ruce mobil. Klepala si s ním o nohu, takže byla asi stejně nervózní jako on. Před sebou měli nízký dřevěný stůl, na kterém bylo vyrovnáno několik výtisků novin a časopisů. Od chvíle, co se Tayte vrátil domů, ještě neměl čas seznámit se s obecným děním v DC, proto vzal do ruky Washington Post s tím, že ho čtení při čekání třeba trochu rozptýlí. Když však spatřil titulní stránku časopisu pod novinami, musel se prudce narovnat. Byla to nejnovější edice Washingtonianu, místního měsíčníku, který o sobě tvrdil, že je „časopisem, podle kterého žije Washington“. „To snad má být žert,“ řekl, natáhl se pro něj a zároveň nahlas přečetl hlavní titulek: „Rodinná historie jako detektivní pátrání.“ „Co je to?“ Tayte vrtěl hlavou nad obrázkem pod titulkem. „Michel Levant,“ zamumlal si pro sebe. Znělo to, jako by tomu nemohl uvěřit, ten obličej ale nikdy nezapomene. Přesto ho poněkud šokovalo vidět hubeného Francouze na titulní stránce washingtonského časopisu. Trpce se pro sebe zasmál, zatímco obrázek studoval. Levantovi bylo přes šedesát, ale tady byl, víc než rok potom, co se s ním Tayte seznámil, a pořád se snažil vypadat dvakrát mladší, čemuž měly napomoct přestylizovaný účes a švihácký oděv. Podlézavě se usmíval a při pohledu zpátky Tayte zalitoval, že mu nedal do jeho špičatého nosu pěstí, když k tomu měl příležitost. „Kdo je Michel Levant?“ zeptala se Mavroová a poposedla vpřed, aby lépe viděla na obálku časopisu. „To je velmi dobrá otázka a já si nejsem jistý, jestli na ni znám odpověď. Z toho, co vím, je to genealog a soustředí se na poslední vůle – na pátrání po dědicích. Před víc než rokem jsem se s ním seznámil v Londýně. Došlo k tomu ve stejný den, kdy

83

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka84

jsem poznal Jean a kdy zemřel můj dobrý přítel – Marcus Brown. Marcus a Levant prý bývali kdysi přátelé, nevím ale, jak dobří. Jsem si jistý, že Levant měl něco společného s Marcusovou vraždu, nepodařilo se mi to ale dokázat. Podle mě je to pěkný slizoun a nenapadá mě, co zrovna teď dělá v DC.“ „O čem je ten článek?“ zeptala se Mavroová. „Řekla bych, že ten to vysvětlí.“ Tayte časopis otevřel a byl rád, že už se nemusí dál dívat na Levantovu fotku. Rychle nalistoval článek z obálky a pustil se do čtení. „Pořádá sérii přednášek v muzeu Národního archivu o genetickém původu – o využití DNA při pátrání po našich kořenech.“ Přejel očima data konání. „První přednáška je už pozítří.“ Mavroová se pro sebe usmála. „Nějak pochybuju, že budeš mít čas zúčastnit se jí.“ „Nechápej mě špatně,“ řekl Tayte. „Nemám nejmenší zájem toho chlapa poslouchat.“ Jejich rozhovor přerušil mobil Mavroové. „Promiň,“ řekla a zvedla to. Tayte věděl, že to musí být Reese. Poznal to podle toho, jak na něj Mavroová upřela oči, zatímco odpovídala. Ne že by toho moc řekla. Hlavně poslouchala. Tayte cítil, jak mu vlhnou ruce nedočkavostí dozvědět se, co jí Reese říká. Znovu ho napadlo, jestli měli s Chain Bridge pravdu a jestli vyřešili hádanku včas. Po chvíli začala Mavroová vrtět hlavou. Viděl, jak jí po tváři stekla slza, a pochopil, že má špatné zprávy. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, když zavěsila. Mavroová kývla, popotáhla a potlačila emoce. „Teď už chápeš, proč bych práci v terénu nezvládla.“ Utřela si tvář. „Reese nás chce vidět. Je na Chain Bridge. Je mi to líto, JT. Máme další tělo.“

84

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka85

KAPITOLA DEVÁTÁ Chain Bridge se nacházel v Little Falls, kde se přes řeku Potomac klenul most už od roku 1797. Současná osmá verze dostala název podle řetězového visutého mostu postaveného v roce 1808 poté, co byly dva předchozí dřevěné mosty zničeny: jeden shnil, druhý shořel. Tato verze byla z ocelových nosníků a seděla na pilířích ze sedmdesátých let devatenáctého století. Vedl přes ni chodník pro pěší a silnice o třech jízdních pruzích, po které denně přejelo víc než dvacet tisíc aut. Než Tayte s Mavroovou dorazili na malé parkoviště na virginské straně, začalo se smrákat. Jeden z jízdních pruhů na mostě byl nyní uzavřen, aby na něm zbylo dost prostoru pro vozidla nejrůznějších pohotovostních složek, která Tayte viděl přijíždět a zase odjíždět. Vypadalo to, že celé okolí je prosvíceno červenými a modrými majáky, když však vystoupil z auta, vycítil, že dřívější naléhavost pominula. Reese stál u nízké zídky u řeky s mostem po své pravici. Hovořil se dvěma silně ozbrojenými muži v taktických vestách s nápisem FBI. Když si všiml Tayta a Mavroové, mávl na ně, ať jdou blíž, a agenty propustil. Když šli kolem, jeden z nich, tmavovlasý, tmavooký muž, se usmál a kývl na Mavroovou. „Ahoj, Frankie.“ „Ahoj,“ odpověděla Mavroová, její veselý tón ale připadal Taytovi trochu nucený. Nebo se možná jen styděla. Nedokázal se rozhodnout. „Není to náhodou Jerome Martinez? Ten, o kterém jsi mi vyprávěla?“

85

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka86

„Je,“ odvětila Mavroová a Taytovi připadalo, že se červená. „Zdá se, že se mu líbíš.“ „Myslíš?“ „Nejsem žádný odborník, ale nemusel se na tebe usmívat, že ne?“ „Asi ne.“ Dorazili k zídce. „Byli jsme tak blízko,“ řekl Reese a přiblížil palec a ukazovák k sobě. Zavrtěl hlavou. „Kdybychom byli blíž, chytili bychom Genealoga rovnou při činu. Postavili jsme zátarasy, ale nějaký čas to trvalo. Hádám, že teď už je dávno pryč.“ Tayte se cítil odpovědný. „Omlouvám se,“ řekl, ale Reese ho rychle zarazil. „Pane Tayte, tým, kterému jsem ten úkol přidělil, se nedostal vůbec nikam. Vy jste si vedl pozoruhodně dobře, takže nechci slyšet žádné omluvy. Nebýt vás a slečny Mavroové, vůbec nic bychom nevěděli, dokud by to někdo nenahlásil. Vy jste nám dal šanci a to je vše, co potřebujeme. Dřív nebo později se tomu chlápkovi musí přestat dařit.“ „Co se stalo?“ zeptala se Mavroová a nahlédla přes zídku dolů k řece, kde se soustředila většina aktivity. „Oběť oběsili, je to tak?“ Reese kývl. „Pořád sebou cukal, když jednotka dorazila. Museli jsme jeho vraha těsně minout. U oběti jsme našli doklady. Jmenoval se Samuel Shaw.“ Odmlčel se a prudce zaklonil hlavu. „Kristepane! Novináři se na tomhle vyřádí. Už je to dost dlouho, co naposledy zlynčovali černocha tak blízko hlavního města.“ Reese s nimi vykročil po chodníku. „Vrah protáhl lano skrz zábradlí u pilíře a konce shodil dolů tak, aby na ně dosáhl ze břehu. Určitě měl spoustu příležitostí si všechno předem připravit ještě před dopravní špičkou.“ Naklonil se přes zábradlí a Tayte s Mavroovou ho napodobili. Tayte viděl, že se dole pořád činí forenzní technici. Provaz

86

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka87

zatím nechali na místě, Shawovo tělo už tam ale nebylo. Když se Tayte zadíval přes řeku, uvědomil si, že jakmile vzal pachatel oběť dolů pod most, z protějšího břehu je nikdo nemohl vidět, byl totiž daleko a zarostlý stromy a křovím. Reese ukázal zpátky, na nízkou zídku, kterou nechali za sebou. „Myslíme si, že náš vrah odvlekl Samuela Shawa dolů přes tuhle zeď, křoví a balvany, na břehu mu nasadil oprátku a pak ho vytáhl nahoru. Volný konec provazu byl uvázaný ke stromu, který tam dole vidíte. Jakmile byl hotový, stačilo už jenom vyšplhat zpátky nahoru a zmizet v autě. Nemyslíme si, že by Shawa shodil dolů z mostu, protože nedošlo k žádnému trhnutí, jak se u věšení často stává. Bylo by to příliš riskantní. Prostě Shawa pověsil a nechal ho udusit se. A Shaw nebyl žádná pápěra. Máme tu do činění s fakt silným zabijákem.“ „Nechal nám další stopu?“ zeptal se Tayte, když zamířili zpátky k zídce. „Můžu ji vidět?“ „Právě jsem se k tomu dostával,“ řekl Reese. Zavrtěl hlavou. „Žádná tam nebyla. Tentokrát ne.“ S něčím takovým Tayte nepočítal, byla to však Mavroová, kdo položil očividnou otázku. „Co to znamená?“ „Zrovna teď nevím,“ přiznal Reese. „Můžete si ale být zatraceně jistí, že ještě není po všem. Možná se Genealogovi nelíbilo, že jsme ho tentokrát skoro dostali, a neměl čas nechat nám tu další hádanku. Ať už je důvod jakýkoli, musíme zůstat ostražití. Vaše dočasné ubytování je zařízené, pane Tayte. Mavroová vás tam může vzít. Navrhuju, abyste si oba odpočinuli.“ „Našli jste něco u mě v bytě?“ zeptal se Tayte, protože přemýšlel, jestli se tam Genealog skutečně vloupal, zatímco byl pryč. „Můžu potvrdit, že jednu tabulku v koupelnovém okně někdo nedávno vyměnil. Tmel ještě úplně nevytvrdl. Pořád čekám na potvrzení, jestli šlo o stejnou barvu jako na zbytku okna,

87

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka88

ale s ohledem na čerstvý tmel tuším, že ne. Zatímco jste byl pryč, někdo se očividně vloupal do vašeho bytu a nechtěl, aby se o tom vědělo. Prozatím musíme předpokládat, že to byl Genealog, takže jestli se tam budete potřebovat z nějakého důvodu vrátit, napřed mi zavolejte. Pošlu někoho s vámi. Osobně bych se ale radši zatím držel stranou.“ Přesně to měl Tayte v plánu. „Takže v těch knihách nebyl žádný vzkaz? Nebyly na nich žádné otisky prstů? Samozřejmě kromě těch mých.“ „Ne, žádný vzkaz a ani žádné otisky prstů. Dokonce ani ty vaše. Ty knihy byly příliš čisté, jestli chápete. Pravděpodobně se prostě začal nudit, prohlédl si je a nedával si dobrý pozor, když je vracel zpátky. Anebo se vás snažil znervóznit, protože věděl, že budete jediný, kdo pozná, že byl ve vašem bytě.“ Vzhledem k tomu, jak se situace vyvíjela, by Tayte vsadil na to druhé. „Co moji sousedé? Ptali jste se jich?“ „Ano, ptali. Nikdo neslyšel nic neobvyklého a ani neviděl, že by se okolo vašeho bytu pohyboval někdo jiný kromě pošťáka. Většina ani nevěděla, kdo vlastně jste.“ „Většinu času si žiju sám pro sebe. Co garáž, kde nechávám auto?“ „Tam to bylo zajímavé. Kdybych si nebyl naprosto jistý, že jste byl v zahraničí, když odtamtud vaše auto odvezli, byl bych přísahal, že jste ho řídil vy. Ne že by se vám podobal obličejem – podařilo se mu neukázat ho žádné z kamer –, byl ale velký jako vy a měl na sobě stejný oblek, jaký teď máte na sobě.“ „Provedl to stejně, jako když si pronajímal byt, kde zavraždil Annabel Rogersovou,“ zamumlal si Tayte pro sebe. Znepokojilo ho, když si uvědomil, že se vrah při pronájmu bytu a krádeži auta oblékl do jeho šatů, v případě auta to ale dávalo dokonalý smysl. Ať už ho ukradl kdokoli, jednoduše napochodoval do garáží v převleku za něj a klíče si vzal rovnou z kuchyňské zásuvky. S trpkým výrazem se vlekl dál a skoro přitom

88

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka89

necítil nohy. Jeho osobní prostor byl narušen a jeho zlobilo vědomí, že s tím nic nezmůže. Ať už se do jeho bytu vloupal kdokoli, musel tam strávit nějaký čas, procházel jeho složky, kopíroval si z nich, co potřeboval, a mezitím seděl na jeho gauči, možná sledoval i televizi se ztišeným zvukem, jedl jeho příborem, a co je nejhorší, možná dokonce spal v jeho posteli. Ať už se s Jean po svatbě usadí kdekoli, nyní s jistotou věděl, že v jeho bytě to nebude. Vrátili se zpátky k zídce nad řekou. Tayte se právě chystal zeptat Reese, jestli je na něco nepřivedla rezervace stání v parkovacím domě, kde našli tělo Kelly Uttridgeové, napadlo ho totiž, že vrah ho s největší pravděpodobností zarezervoval přes internet z nějaké kavárny, vtom mu ale zazvonil mobil a zahrál jednu z jeho nejoblíbenějších melodií, „Defying Gravity“ z muzikálu Wicked. Vzhledem k okolnostem zněla až příliš vesele. Rychle mobil vytáhl, pohlédl na displej a uvažoval, jestli mu volá Jean. Kvůli časovému posunu, a protože měl neustále plné ruce práce, jí od přistání už znovu nezavolal. Bylo to však neznámé číslo, což vylučovalo jak Jean, tak všechny ostatní kontakty v jeho seznamu. „Promiňte,“ řekl Reesovi a Mavroové a odvrátil se, aby hovor přijal. „Haló, Jefferson Tayte.“ „Tayte.“ „Správně. Kdo volá?“ „Ach, však mě znáš.“ „Znám?“ „No ovšem, ale ne tak dobře jako já tebe.“ Tayte se snažil mužův hlas někam zařadit, ale nedařilo se mu to. Byl hluboký a dutý a muž hovořil pomalu a bez přízvuku, uvolněně a klidně. Tayta však klid opouštěl, jak si začínal uvědomovat, kdo mu volá. „Podívejte se, kdo jste a co chcete? Mám práci.“ „Ach, to určitě. Docela jsem tě zaměstnal, že?“

89

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka90

Tayte cítil, jak se mu krev nahrnula do nohou. Udělalo se mu tak mdlo, že se musel posadit na zídku. Divoce zamával na Reese a Mavroovou, a když upoutal jejich pozornost, několikrát důrazně ukázal na svůj mobil. Potom zakryl mluvítko a hlesl: „To je on! Genealog!“ Reese vzal Taytovi telefon. „Tady je velicí zvláštní agent Jordan Reese. Já…“ Muž zavěsil. „Sakra!“ zaklel Reese. „Je pryč.“ Taytův mobil znovu zazvonil a tentokrát ho zvedl Reese. Hovor skončil, než ze sebe vypravil dvě slova. Když telefon zazvonil potřetí, Reese ho podal zpátky Taytovi. „Tady. Se mnou mluvit nebude.“ Taytovi vyprahlo v hrdle, když hovor přijal. „Jefferson Tayte.“ „To je lepší,“ řekl volající. „Nechci mluvit s FBI. Chci mluvit s tebou.“ „O čem? Proč to děláte?“ „Hraj dál a zjistíš to.“ „Jak bych mohl? Tentokrát jste mi nenechal žádné vodítko.“ „Když ses teď zapojil do hry, napadlo mě, že ti místo toho zavolám – bude to tak osobnější.“ Vzhledem k tomu, že muž se vnikl do Taytova domova a nepochybně ho i používal, zatímco byl Tayte v Evropě, si nemyslel, že by celá věc mohla být ještě osobnější. „Dobrá, tak mluvte,“ řekl. „Jaká je nápověda?“ „Toužíš hrát. To se mi líbí.“ „Toužím vás zastavit, abyste už nikoho dalšího nezabil.“ „Možná se ti to podaří, budeš ale muset být chytřejší a rychlejší než dneska. Mohl jsi chudáka Samuela Shawa zachránit, ale nechal jsi mě ho zabít, že jo?“ Tayte zaťal čelist a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Věděl, že se ho ten muž snaží vyprovokovat. Udělal, co mohl, ne? „Prostě mi dejte tu zatracenou nápovědu.“

90

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka91

V telefonu se na několik dlouhých vteřin rozhostilo ticho. Potom volající řekl: „Ještě ne, ale brzo.“ S tím hovor skončil a Tayte nabyl dojem, že celá věc ještě ani zdaleka neskončila.

91

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka92

KAPITOLA DESÁTÁ Potom, co se zastavili u Tayta v bytě, aby si mohl vyzvednout několik osobních věcí, je Mavroová zavezla do bezpečného domu FBI, kde měl Tayte v nejbližší budoucnosti bydlet. Když se přiblížili k rušné křižovatce a ona zpomalila kvůli červené na semaforu, zeptala se: „Máš rád italskou kuchyni?“ „Jasně,“ odvětil Tayte. „Miluju ji. Víš o nějaké dobré restauraci v okolí bezpečného domu?“ „Jakmile budeš uvnitř, nebyl by dobrý nápad opouštět ho. Budeš tam mít dobře zásobenou lednici i všechno ostatní, co bys mohl potřebovat. Ven choď jenom v nejnutnějším případě. Zmenšíš tím šanci, že si tě někdo všimne.“ „To dává smysl.“ „A pokud už opravdu budeš muset ven, dávej si dobrý pozor, jestli ti někdo nevěnuje až moc velkou pozornost. Taky je dobré používat různé přístupové cesty. V kanceláři bude jenom hrstka lidí vědět, kde jsi, a než se kdokoli objeví, zavolá – včetně mě. Pokud se návštěva předem neohlásí, neotvírej a zavolej Reesovi.“ „Chápu,“ řekl Tayte, zatímco čekali na zelenou. „Tak proč ses ptala, jestli mám rád italskou kuchyni?“ „Já ji miluju. Napadlo mě, že bych nám mohla uvařit. Mám to po matce, ať je jí země lehká. Mně by to nevadilo a můžu ti slíbit, že to bude mnohem lepší než cokoli, co najdeš v lednici v bezpečném domě, teda pokud ovšem nejsi dobrý kuchař.“ „Ne, vlastně nejsem,“ přiznal Tayte, a když to podala takto, mohl sotva odmítnout. Taky ho zrovna nelákala představa, že

92

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka93

by po všem, co se ten den stalo, měl zůstat v neznámém bytě sám. A neměl ani co na práci, dokud nedostane další stopu, po které by se mohl pustit. Zoufale si přál mluvit s Jean, jen aby znovu slyšel její hlas a připomněl si, že až bude po všem, čeká na něj normální život. Jenže vzhledem k tomu, že bylo po osmé večer a Velká Británie měla pětihodinový náskok před DC, ten den svoji šanci propásl. „To zní skvěle,“ dodal, a když projížděli křižovatkou, Mavroová se usmála, zabočila a zamířila na silnici číslo 29 a domů. Po chvíli řekla: „Nejsme daleko. Chceš vědět, co uvařím, nebo máš rád překvapení?“ Před rokem by to Tayte chtěl vědět. Překvapení vedlo k nečekanému a on rád věděl, co přesně může od svého dne očekávat, a to do co nejmenších podrobností, pokud to šlo. Jenže pak potkal Jean, od které se naučil nechat své staré, předvídatelné já jít. „Překvap mě,“ řekl, načež navedl rozhovor zpět k případu a zeptal se na telefonát s Genealogem. Popravdě o něm nemohl přestat přemýšlet, stejně jako o tom, kdy znovu zavolá. „Hádám, že Reese zjistí, odkud volal.“ „Zjistí, nemyslím si ale, že by náš vrah volal z vlastního mobilu. A pokud použil cizí nebo neregistrovaný, byl by hlupák, kdyby z něj volal dvakrát nebo si ho nechal, nikdy ale nevíš. Pokud volal z telefonní budky, měli bychom to snadno zjistit, předpokládám ale, že si dal dobrý pozor, aby nám po sobě nezanechal žádné forenzní důkazy.“ „Co pouliční kamery?“ „Pokud volal z budky, zkontrolujeme všechny kamery v okolí, když ho ale zachytila kamera při krádeži tvého auta, moc platné nám to nebylo, že? Ani tentokrát nečekám, že bychom z něj viděli dost na pozitivní identifikaci podle seznamu, který jsi dal Reesovi.“ „Ne, je chytrý,“ souhlasil Tayte. „A pokud není, pak musí s někým chytrým spolupracovat.“ Znovu si tak vzpomněl na

93

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka94

Michela Levanta. „Víš, moc se mi nelíbí, že ten Francouz, o kterém jsem ti říkal, je v DC.“ „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že se mi nelíbí ta souhra náhod. Že je tu Levant zrovna v době, kdy dochází k vraždám, i když k tomu má důvod.“ „Myslíš si, že v tom má prsty? Je jeho jméno na seznamu, který jsi sepsal pro Reese?“ „Ne, ale možná by mělo být. Připravil jsem Levanta asi o největší trofej, v jakou může lovec dědiců doufat. A je genealog. K vymýšlení těch hlavolamů by bylo jednoho potřeba.“ Mavroová protáhla obličej. „Neumím si představit, že by ten skrček, kterého jsi mi ukázal na obálce časopisu, byl Genealog. Vím, že vzhled může být zavádějící, nemyslíš si ale, že je na to trochu příliš starý a vetchý? Dvojčata Mastersonova musela dohromady vážit víc než dvě stě kilo, a jak Reese poukázal, zabiják musel být vazba, aby dokázal oběsit Samuela Shawa.“ „Ani mě nenapadlo, že by sám zabíjel,“ odvětil Tayte. „Podle toho, co o něm vím, nepatří k lidem, kteří by si špinili ruce, pokud by se tomu mohli vyhnout.“ Mavroová se zamyšleně nadechla. „Dobrá, nevylučujme nikoho. Pokud jsi ho v minulosti namíchl, ať už z jakéhokoli důvodu, přidejme jeho jméno na seznam a nechme ho prověřit.“ Když najeli na silnici číslo 29 a zamířili na sever, Tayte přemýšlel, jak to s jeho seznamem vypadá. V duchu si poznamenal, že na něj musí přidat Michela Levanta, až se znovu uvidí s Reesem, což bude velmi brzy, jak tušil. Co když je Levant genealogem, který za těmi zločiny stojí? Když se s ním Tayte seznámil před rokem v Londýně, podezříval ho z podílu na vraždách hned několika lidí. Bylo tomu tak i nyní? Čím víc nad tím Tayte hloubal, tím pravděpodobnější mu to připadalo. *

94

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka95

Frankie Mavroová žila v malém domku o třech ložnicích a dvou koupelnách v Silver Spring v Marylandu, v metropolitní části na severu DC. Byla to kouzelná, třebaže nenápadná nemovitost ve stylu Cape Cod, kterou si pořídila za dědictví po matce. Tayte se snažil pomoct v kuchyni, tušil ale, že spíš jenom překáží. „Fakt bych si teď dala drink,“ řekla Mavroová, zatímco krájela rajčata. „Já sice musím později řídit, ty se ale nenech odradit. Mám pivo, víno nebo bourbon. Vyber si.“ „Není třeba, díky. Sodovka mi bude stačit, pokud nějakou máš. Chci mít čistou hlavu.“ „Jo, já taky. Nevíme, kdy ten parchant znovu zavolá. V lednici by měla nějaká být a v mrazáku je led, pokud chceš.“ Jídlo bylo hotové do půl hodiny a nedlouho po deváté tak usedli ke stolu v jídelně. „Moc často tu nejídám,“ přiznala Mavroová. „Je to fajn změna.“ Pozvedla sklenici, přiťukla si s Taytem a usmála se. „Díky, že jsi mě nechal uvařit ti.“ „To já ti děkuju,“ řekl Tayte. „Jídlo vypadá skvěle.“ Znovu si s ní přiťukl a dodal: „Na to, abychom Genealoga chytili. Dokážeme to.“ „Amen.“ Tayte se hladově zadíval na širokou misku s jídlem před sebou a z vůně mu zakručelo v břiše. „Jak se těm těstovinám říká? Myslím, že jsem je ještě nikdy neviděl.“ „Castellane. Doufám, že je máš rád al dente.“ „Dají se jíst jinak?“ opáčil Tayte s širokým úsměvem. Strčil si do úst sousto. Jídlo bylo pořád příliš horké, ale to mu nevadilo. „Páni, to je báječná omáčka. Přidala jsi do ní ančovičky?“ Mavroová kývla. „A taky kapary. Kéž bych mohla přijmout chválu, je to ale matčin recept. Dáš si k tomu parmazán?“ dodala a ukázala na sýr a struhadlo, které vytáhla. „Rozhodně. Čerstvý je vždycky nejlepší,“ řekl Tayte a stále s úsměvem několikrát přejel sýrem po struhadle nad těstovinami.

95

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka96

Když se dali do jídla, Mavroová řekla: „Takže, pověz mi víc o své snoubence. Jaká je?“ Tayte si pomyslel, že to je těžká otázka, a nevěděl, jak přesně na ni odpovědět. Jako první ho napadlo: „Je ohromná. Prostě ohromná.“ Nemyslel si ale, že se Mavroová ptá na tohle. „No,“ začal a váhal, jak o tom dál přemýšlel. „Řekl jsem ti, že je profesorka dějin?“ „Ne, neřekl. To je skvělá kariéra.“ „Jo, i její rodiče jsou na ni moc pyšní. Před pár měsíci jsem se s nimi seznámil.“ „Jak to šlo?“ Mavroová mrkla. „Získal jsi jejich požehnání?“ „Já nevím. Asi jo. Vycházeli jsme spolu dobře. Žijí na severozápad od Londýna.“ Tayte si vzpomněl na příjemný týden, který s Jean na konci léta strávili u jejích rodičů, kdy nemuseli myslet na nic jiného než jeden na druhého. „Plánujete nějaké děti? Ještě nejsi příliš starý, víš?“ Tayte cítil, jak se červená. „Kdo ví?“ odvětil. „Jsme zasnoubení sotva několik měsíců, takže na to téma ještě nepřišla moc řeč. Už má syna z předchozího manželství. Jmenuje se Elliot.“ „Rozvedená?“ Tayte kývl. „Její bývalý ji podváděl, takže udělala správnou věc a opustila ho.“ „Dobře pro ni. A štěstí pro tebe.“ „Jak to myslíš?“ „No, kdyby ji ten chlápek nepodvedl, neopustila by ho. A kdyby ho neopustila, nebyla by volná, když ses objevil ty.“ „Asi jo,“ uznal Tayte a zavzpomínal na své první setkání s Jean. Po chvíli se zasmál. „Věřila bys, že to bylo rande naslepo? Vlastně nevím jistě, jestli jsme se zpočátku jeden druhému vůbec líbili. Mám teď pocit, jako by na věcech, které jsem dřív považoval za důležité, doopravdy nezáleželo. Když je Jean se mnou, všechno ostatní mi přijde podružné a nějak nedůleži-

96

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka97

té.“ Znovu se zasmál. „Nejsem si jistý, jestli se vyjadřuju správně.“ „Ach, vedeš si skvěle,“ ujistila ho Mavroová. „Říká se, že se ti nemůže stýskat po něčem, co jsi nikdy neměl, ale myslím si, že to není pravda. Zní to fakt hezky.“ „Jo. Až do setkání s ní jsem ale netušil, o co přicházím.“ „Možná je to pro muže jiné.“ „Vím jistě, že ne. Prostě si myslím, že jsem si během let příliš zvykl na vlastní společnost. Chtít partnera je přirozená touha všech živých tvorů.“ „To máš teda pravdu.“ Tayte kývl. „Což nás přivádí ke zvláštnímu agentovi Jeromu Martinezovi.“ Mavroová sklopila oči k jídlu. „Co je s ním?“ „Líbíš se mu. To jsem poznal.“ Mavroová se pro sebe zasmála. „Příliš se stydíš, než abys ho pozvala na rande, že jo?“ „Není to obvykle muž, kdo položí tuhle otázku, když má zájem?“ „Možná se taky stydí. Mluvím ze zkušenosti. Věřila bys, že Jean požádala o ruku mě? Věděla, že já bych k tomu nikdy nesebral odvahu. Asi si myslela, že se příliš děsím toho, abych svojí žádostí nezničil naše přátelství. A měla pravdu, přesně toho jsem se bál. Někdo musel udělat první krok.“ „Asi jo.“ „Tak co? Pozveš ho na rande, nebo to mám udělat za tebe?“ Mavroová se prudce narovnala. „Neopovažuj se!“ „No, jak se to říká v reklamě na Nike, prostě to udělej. Jestli tě odmítne, nebudeš na tom o nic hůř. Není to, jako bys s ním třeba pracovala a musela ho vídat každý den.“ „Dobrá, dobrá, vzdávám se. Pokud se mi naskytne šance, udělám to. Co ty na to?“ „Co kdyby sis tu šanci vytvořila? Nečekej na ni.“

97

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka98

Mavroová si strčila ruce pod stehna, jako by už teď byla nervózní. Dlouze vydechla. „Dobrá, udělám to.“ Tayte se na ni laškovně usmál. „Radši bys měla. Protože jestli to neuděláš, než odletím zpátky za Jean, udělám to za tebe.“

98

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka99

KAPITOLA JEDENÁCTÁ Zvonění telefonu, které Tayta následující ráno vzbudilo, bylo stejně neznámé jako nevítané. Pořád napůl spal, a tak se přetočil, ignoroval ho a v polosnění si přál, aby si majitel telefonu pospíšil a zvedl ho, aby se mohl vrátit ke spánku. Jenže telefon dál vyzváněl, což Tayta probralo natolik, že si uvědomil, kde je. Prudce se posadil a zastínil si oči před jasným denním světlem, které zbarvilo žaluzie na okně ostře žlutě. Pootevřenýma očima se rozhlédl po neznámém prostředí bezpečného domu, kde právě strávil první noc, a objevil zdroj trylkování, které slyšel. Telefon ležel na nízkém stolku u dveří ložnice, hned vedle velké televize s plochou obrazovkou, která dominovala stěně naproti posteli. Odhodil stranou přikrývky a jenom v boxerkách s americkou vlajkou se k němu odvlekl a zvedl ho. „Haló, Jefferson Tayte.“ „JT, tady Frankie. Když to zvedneš, je lepší nehlásit se jménem. Pokud ti volá někdo oprávněný, bude vědět, kdo jsi. Nechceš přece vytrubovat, že tam jsi.“ „Správně,“ řekl Tayte a snažil se přebrat si, co Mavroová právě řekla. Ještě pořád napůl spal. „Vzbudila jsem tě? Je po deváté.“ „Moc dobře jsem nespal,“ bránil se Tayte. „Potom jsem zase usnul příliš tvrdě. Však víš, jak to chodí. Co se děje?“ „Jedu k tobě,“ řekla Mavroová. „Reese taky. Chce si s tebou promluvit o seznamu, který jsi mu dal.“ „Kolik mám času?“

99

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka100

„Asi třicet minut. Možná míň.“ „Dobře,“ odvětil Tayte. „Třicet minut. Jdu na to.“ Jakmile Tayte zavěsil, vydal se najít kuchyň. Bez nakopnutí kofeinem nedokázal správně fungovat. Vedle ložnice byla krátká chodba s několika dalšími dveřmi. Když ho tu Mavroová včera večer vysadila, moc se nerozhlížel. Otevřel první dveře a uviděl všechny své kartotéky, úhledně vyrovnané. Za dalšími dveřmi objevil vágně povědomou koupelnu, kterou použil předtím, než šel spát. O kus dál v chodbě se nacházel obývák s další obrovskou televizí, což dokazovalo, jak moc se musí lidé v bezpečných domech nudit. Z této místnosti vedly skleněné francouzské dveře, za kterými uviděl kuchyň. Dalších několik minut strávil přípravou kávy. Když si horký nápoj naléval do obrovského hrnku, který dokonale padl do jeho velké ruky, znovu přemýšlel o Jean. Měl neklidnou noc, proto jí zavolal kolem třetí ráno svého času, doufal totiž, že ji zastihne dřív, než ji strhne vír pracovního dne. V Británii bylo něco po osmé a Jean se právě chystala na další den skotské královské historie. „Nikdy neuvěříš, kdo je ve městě,“ řekl jí. „Kdo?“ „Vzpomínáš si na toho slizkého Francouze, Michela Levanta?“ „Žertuješ? Pořád jsem přesvědčená o tom, že stál za únosem mého syna. Je ve Washingtonu?“ „Ano, je. Vede tu sérii přednášek v muzeu Národního archivu o využití DNA v genealogii.“ „Svět je malý.“ „Jo, v tomhle případě nepříjemně malý. Doufám, že na něj v nejbližší době nenarazím. No, a co tvůj seminář?“ „Ach, však víš. Obvyklé vzrušující věci. Včera jsme rozebírali Kennetha MacAlpina, ‚krále Piktů‘, který vládl v půlce devátého století. Byl synem…“ „Dobrá, vzdávám to,“ zažertoval Tayte. „Dost, prosím.“

100

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka101

„Už jsem tě znudila? To bylo příliš snadné.“ „Musí to být tím, že je tak pozdě. Doufám, že na tebe není ve Skotsku příliš velká zima.“ „Je tu chladno, ale to mi nevadí. A taky mokro. Myslím, že od mého příjezdu nepřestalo pršet.“ „To je škoda. Asi nebudeš mít moc času na prohlídku památek.“ „Ne, moc ne, doufala jsem ale, že přece jenom něco stihnu, než se na konci týdne vrátím do Londýna. Budeš mi fakt chybět.“ „Chceš říct, že teď ti nechybím?“ „Však víš, jak to myslím. Budeš mi chybět ještě víc, až budu zpátky doma a ty tam nebudeš.“ „Jenom jsem si z tebe utahoval,“ řekl Tayte. „I ty mi chybíš. Až se vrátím, možná bychom mohli začít plánovat svatbu. Stanovit datum, jestli budeš chtít.“ „To by se mi moc líbilo. Co třeba někdy na jaře?“ „Jasně. Mně je to vlastně jedno, když jsem ale pryč od tebe, uvědomil jsem si, jak moc tě miluju.“ Odmlčel se a zasmál se. „Ožením se s tebou hned po návratu. Co ty na to? Mohli bychom někam odjet a vrátit se jako muž a žena.“ Tentokrát se zasmála Jean. „JT, stává se z tebe romantik?“ „Není to snadné, ale snažím se.“ „Zní to hezky. Kdybychom to ale udělali, máma by se mnou už určitě nikdy nepromluvila.“ „Dobrá. Vezmeme se, kde a kdy to bude vyhovovat tvojí matce.“ „Přestaň nejapně žertovat.“ „Myslím to vážně. Nechtěl bych se stavět mezi matku a dceru. Můžete společně dohodnout datum a místo konání. Jen ať je to brzy.“ „Skvělé.“ Ano, ty jsi skvělá, pomyslel si Tayte, a když zavěsil, upadl do spánku s úsměvem na tváři a vřelým pocitem uvnitř.

101

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka102

Nyní, když dopil poslední zbytky kávy a zamířil do sprchy, doufal o to víc, že vrah, kterému média dala přezdívku Genealog, skončí co nejdříve v rukách spravedlnosti. Přál si, aby si pospíšil a konečně mu zavolal, aby se mohl pustit do práce na identifikování další oběti a potenciálního místa činu, než dostane šanci znovu zabít. Tayte si zrovna zapínal košili, když se ozval bzučák u dveří. Přistoupil k nim, vyhlédl ven kukátkem a spatřil zkroucené obličeje Reese a Mavroové. „Pojďte dovnitř,“ řekl a otevřel jim. Když Reese vešel za Mavroovou, Tayte si ihned všiml těžké složky, kterou nesl. „Jaká byla vaše první noc?“ zeptal se ho Reese. „Zažil jsem už lepší,“ odvětil Tayte. „Na druhou stranu i horší.“ Reese se krátce zasmál. „Myslím, že si brzy zvyknete. Našel jste všechno bez problémů?“ dodal, když zamířili do obýváku. „Postupně se k tomu dostávám. Podařilo se mi uvařit kávu. Pořád je horká, jestli chcete.“ „Díky. Dám si černou, jeden cukr.“ Tayte kývl. „Frankie?“ „To zní dobře. Ale bez cukru.“ „Jo, pamatuju si.“ „Je dobré vidět, že se vy dva líp seznamujete,“ podotkl Reese, když se s Mavroovou posadili. Tayte byl pryč jen několik minut. Po návratu s kávou se posadil do křesla naproti Reesemu, který mezitím otevřel svoji složku na nízkém stolku mezi nimi. „Jak jsem tušil,“ začal Reese, „včerejší zátarasy nic nepřinesly. Genealog si svoji trasu určitě předem naplánoval a zmizel dávno předtím, než je metropolitní policie postavila. Možná by vás zajímalo, že se nám podařilo vystopovat včerejší telefonát.“ „Opravdu?“ řekl Tayte nadšeně.

102

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka103

„Nedělejte si naděje,“ pravil Reese. „Přišel z telefonu samotného Samuela Shawa.“ „Použil telefon oběti?“ Tayta to nenapadlo, dávalo to ale smysl. „Proč se obtěžoval zablokovat číslo?“ „S největší pravděpodobností proto, aby nám zkomplikoval práci. Proč by nám to měl usnadnit, když tak mohl zaměstnat naše zdroje? Nedokázali jsme ten mobil lokalizovat. Hned po telefonátu ho asi zničil nebo hodil do řeky. Nějak pochybuju, že ho dostaneme sledováním hovorů, přesto jsem v rámci běžného postupu požádal telefonní společnost, aby vám napíchla mobil.“ „Opravdu?“ „Věřím, že proti tomu nic nemáte? Zákony v DC vyžadují, aby aspoň jedna strana věděla, že hovor je nahráván. Za těchto okolností…“ „Ne,“ skočil mu Tayte do řeči. „Nemám žádné námitky.“ „Dobře. A kdo ví? Možná budeme mít štěstí.“ Reese postavil kávu na stolek a otevřel složku. „Zrovna teď mě víc zajímá váš seznam.“ „Výborně,“ řekl Tayte, než mohl Reese pokračovat. „Je tu někdo, koho bych na něj rád přidal.“ „To možná nebude nutné. Myslíme si, že už víme, kdo Genealog je.“ „Víte?“ Reese kývl. Sáhl do složky. „Ještě to není potvrzené, jeden muž na vašem seznamu se ale stal naším hlavním podezřelým.“ Vytáhl hlášení a ukázal ho Taytovi. Kromě textu, který Tayte na dálku nemohl přečíst, obsahovalo i portrét holohlavého muže s tmavou bradkou. Podle trapézových svalů Tayte odhadoval, že ten muž musí být obrovský, což by odpovídalo profilu pachatele, který FBI sestavila. To sice bylo hezké, Tayte však nebyl připraven nechat to být, aniž by aspoň zmínil své obavy týkající se Michela Levanta. Odsunul proto svoji zvědavost ohledně nového podezřelého prozatím stranou.

103

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka104

„Než budete pokračovat, myslíte, že je možné, aby měl Genealog komplice?“ Zjevně tím Reese překvapil. „Možné je cokoli, i když v tomto případě se mi to zdá nepravděpodobné. Skoro všechny dvojice sériových vrahů, které kdy byly dopadeny, tvořili partneři, heterosexuální, homosexuální nebo lesbické, a ve většině případů byly jejich zločiny sexuální povahy – obvykle únosy, znásilnění a vraždy mladých lidí. Náš hlavní podezřelý se zcela vymyká typickému párovému profilu.“ „Není ale nemožné, aby Genealog s někým spolupracoval?“ „Ne,“ přiznal Reese. „Když ale pominu parametry, které jsem právě zmínil, napadá mě pouze jedna dvojice pachatelů. Jednalo se o dva přátele, kterým se říkalo Speeďáci, protože užívali metamfetamin. Kdo vás napadl?“ „Je to Francouz jménem Michel Levant. Vím jistě, že byl zapletený do série vražd v Anglii asi před rokem.“ „Dokázali mu něco?“ „Ne, ale připadá mi jako ten typ, co si nerad špiní ruce. A nelíbí se mi, že je zrovna teď náhodou v DC.“ Reese vytáhl pero a zapsal si Levantovo jméno. „Nechám ho prověřit.“ „Je taky genealog,“ dodal Tayte. „Má váš hlavní podezřelý nějaké genealogické znalosti? Ať už je za tím kdokoli, vyzná se, nebo aspoň zná někoho, kdo se vyzná.“ „Pokud vím, tak ne, měl ale dvacet let na to, aby se to naučil. Jeho jméno je Adam Westlake – přesněji řečeno Adam Peyton Westlake III. Před třemi měsíci ho propustili z vězení.“ „Westlake?“ Tayte si na ten úkol docela dobře vzpomínal. Když se jejich cesty zkřížily, nepracoval ještě jako profesionální genealog dlouho. Během zkoumání původu svého klienta nechtěně odhalil šňůru politických korupcí, která vedla až zpátky k předkovi, který rodinu do Ameriky přivedl – k Peytonu Westlakeovi,

104

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka105

podle kterého bylo pojmenováno město Peyton v Marylandu. Tayte se dál nezajímal o to, co se s Adamem Westlakem a jeho rodinou stalo potom, co jejich zkorumpovanost vyplula na povrch. Věděl, že se Adam Westlake pokusil někoho zabít, aby uchoval tajemství své rodiny, a málem se mu to i povedlo. „Chcete říct, že si Adam Westlake odseděl dvacet let za to, co provedl, kvůli mému tehdejšímu úkolu?“ „Správně. Má dost důvodu chtít se vám pomstít, ale jde o víc. Jeho otec spáchal po jeho odsouzení sebevraždu. Když nastoupil do vězení, jeho mladá žena se s ním rozvedla, a zatímco seděl, zemřela mu matka. Upila se a udrogovala k smrti a rozházela poslední zbytky jmění, které rodině zbyly potom, co s ní soudy skončily. Žádné jiné jméno na vašem seznamu se ani nepřibližuje tomu, jak moc vás Adam Westlake musí obviňovat a nenávidět za to, co podle něj musí být v konečném důsledku vaše vina. A je tu ještě něco – porušil podmínku, když se před měsícem nedostavil na schůzku s probačním důstojníkem. Bylo to jen několik dní předtím, než zmizela Kelly Uttridgeová. Nebydlí už ani v domě napůl cesty, kde mu sehnali místo. Nikdo neví, kde je.“ Tayte spolkl knedlík, který se mu usadil v krku, když Reese poslouchal. Při představě, že takový muž je volný a kdovíkde, mu vyprahlo v ústech. Zhluboka se napil kávy, aby si je svlažil, a byl rád, že je tady, v bezpečném domě a ne ve svém bytě, kam by si pro něj Adam Westlake mohl kdykoli přijít, až by ho jeho hnusná, pomstychtivá hra znudila. Připravovali ho na kariéru politika, jakým byl i jeho otec před ním, a když Tayte odhalil, že získali a stále získávali jmění i pozici v komunitě ne tvrdou prací, nýbrž všemožnými nelegálními a nemorálními aktivitami, které jen vynášely peníze, srazil celou jejich dynastii na kolena. Ano, Westlake byl inteligentní, ale genealog? Jak Reese podotkl, měl Westlake ve vězení spoustu času na učení, pochyboval ale, že by za mřížemi dokázal sehnat potřebné materiály, a rozhodně

105

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka106

by nemohl uplatnit teorii v praxi nezbytné k nabytí zkušeností. Tayte začínal mít pocit, že tohle už jednou zažil, a ve vzpomínkách se vrátil zpátky do Londýna o rok dřív, kdy detektivovi, který měl tamní případ na starost, sdělil, že podle něj stojí za vraždami mysl mistrného genealoga. Byl stále přesvědčenější o tom, že je tomu tak i nyní, jak by to ale mohl dokázat? Bylo samozřejmě možné, že pokud byl Westlake Genealog, měl dost času zjistit si vše potřebné z Taytových záznamů, když se mu vloupal do bytu. Tayte se opřel a povzdychl si. „Tak co mám dělat teď?“ „Zůstaňte, kde jste,“ řekl Reese. „Počkejte, dokud vás Genealog znovu nekontaktuje. Až to uděláte, zavolejte mi. A nechci vás děsit, ale mějte na paměti, že tu jde o vás a o vaši práci, takže jste asi jediná kvalifikovaná osoba, která může hlavolamy, které si vymýšlí, vyřešit včas. Znamená to, že jste v nejlepší pozici dovést nás k němu a on to ví. Nevěřím, že by chtěl být chycen. Pamatujte na to. Pravděpodobně ho vzrušuje vyvolávat v nás dojem, že máme šanci, z jeho pohledu tomu tak ale není. Pokud se situace začne obracet proti němu, kdo ví, co udělá?“ Tayte měl docela dobrou představu a vůbec se mu nelíbila. Kdyby na to došlo, Genealog by se s největší pravděpodobností rozhodl zbavit se jediného muže, který by ho mohl zastavit. Z toho vědomí ho nepříjemně zamrazilo. Bylo už skoro deset a hustě lilo, když Adam Westlake vystoupal nahoru po schodech ke vchodovým dveřím městského domu v centru Washingtonu, který pozoroval. Řekl si, že je dobře, že prší. Nastala ta tichá část dne uprostřed týdne, kdy je většina lidí v práci, déšť ale pomohl ulice ještě víc vylidnit; hrstka lidí, kterou cestou k domu spatřil, se schovávala pod deštníky a nevěnovala mu žádnou pozornost. Muž, za nímž Westlake šel, ještě neodešel. Pracoval na směny a ta dnešní mu začínala

106

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka107

v poledne, Westlake tak měl dvě hodiny na to, aby všechno připravil. U dveří se ještě jednou zběžně rozhlédl, pak zaklepal. Po několika vteřinách otevřel dveře malý tmavovlasý chlapec, kterému nemohlo být víc než pět. Byl sotva dost velký na to, aby dosáhl na kliku. Civěl nahoru na Westlakea s otevřenými ústy a Westlake poznal, že ho uchvátila jizva, která mu protínala levé obočí. Civění pro něj nebylo nic nového. Usmál se na chlapce a snažil se ho nevyděsit. Ještě ne. „Je tatínek doma?“ zeptal se Westlake, třebaže dobře věděl, že je. Z chodby se ozval další hlas. Patřil chlapcově matce. „Kdo je to, zlatíčko?“ Během několika vteřin byla u dveří. Zapínala si blůzku, jako by se chystala vyrazit ven, což byla škoda. Vzhlédla k Westlakeovi, který stál na verandě, promáčený deštěm. „Mohu vám nějak pomoct?“ Westlake se dál usmíval. „Ano, můžete,“ odvětil, pak se nečekaně prudce natáhl a popadl ženu za krk. Zároveň chytil chlapce, vkročil dovnitř a zacpal mu ústa, aby umlčel jeho výkřik. Kopnutím zabouchl dveře. „Jediný zvuk a zlomím ti vaz,“ řekl ženě. Viděl v jejích očích strach; strach o sebe i o chlapce. Líbilo se mu to. Strach rodí poslušnost. Westlake je vlekl chodbou k prvním dveřím, které uviděl, k těm vpravo. Když k nim dorazil, zastavil se, protože slyšel, jak z dalšího pokoje volá na ženu její manžel. „Miláčku, nebouchej tak dveřmi. Kdo to byl?“ Když muž vešel do chodby, spatřil Westlake strach i v jeho očích, tentokrát ale poznal, že muž provede něco hloupého. Pustil ženu a dítě a bez zaváhání praštil muže do obličeje. Srazil ho k zemi dřív, než mohl cokoli říct nebo udělat. „Zlomil jste mi nos!“ kvílel muž, držel se rukama za obličej a na košili mu kapala krev.

107

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka108

„Ani slovo,“ řekl Westlake, „jinak přísahám, že tebe a tvoji rodinu potkají ještě horší věci. Nechci vám ublížit. Kvůli vám tady nejsem.“ „Tak proč jste tady?“ Westlake se sklonil a znovu muže praštil. „Řekl jsem ani slovo. Teď vstávej! Udělejte přesně to, co vám řeknu, a přežijete.“ Chlapec se rozplakal. Westlake se obrátil k matce. „A to platí i pro toho kluka. Donuťte ho sklapnout, jinak to udělám sám. To je obývák?“ dodal a ukázal na pokoj, odkud manžel právě vyšel. Žena kývla a přitáhla si chlapce blíž, aby utišila jeho pláč. „Dovnitř! Všichni!“ Westlake je následoval do pokoje zařízeného světlým nábytkem. Jakmile byli všichni uvnitř, vytáhl z kapsy kabátu lepicí pásku a hodil ji ženě. „Ruce a kotníky. Kluka taky. Jestli ji nedokážete utrhnout, použijte zuby. Kde máte mobily?“ „V kapse,“ řekl muž. „Můj je tady na konferenčním stolku,“ dodala žena. Westlake je oba vzal a rozdrtil je podpatkem. Věděl, že z nich nemůže zavolat Jeffersonu Taytovi a oznámit mu další hádanku, riskoval by totiž, že je FBI vystopuje až sem. Sledoval, jak žena svazuje manžela lepicí páskou. Jakmile skončila, otočila se k chlapci. „Zahrajeme si malou hru, zlatíčko,“ řekla tichým, roztřeseným hlasem. „Všechno je v pořádku.“ Když byla hotová, sebral jí Westlake lepicí pásku a spoutal i ji. Pak je všechny posadil na gauč, načež natrhal kousky pásky a zalepil jim ústa, aby nemohli mluvit. Zbytkem pásky je všechny spoutal dohromady jako mouchy v pavučině, aby nikdo nemohl znovu vstát anebo, kdyby se mu to povedlo, aspoň zajít daleko. Nakonec si klidně sedl naproti nim a vytáhl si cigaretu. „Nevadí vám, když si zakouřím, že ne?“ řekl posměšně. Zhluboka vtáhl do plic kouř a opřel se. „Tak je to lepší. Teď si jenom na chvíli vypůjčím váš dům.“

108

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka109

* Tayte se v bezpečném domě usadil ve svém dočasném archivu, který pro něj FBI zřídila v místnosti, která patrně obvykle sloužila jako druhá ložnice. Bylo tři čtvrtě na pět odpoledne a on strávil většinu dne procházením starých záznamů. Zčásti to dělal proto, aby si oživil některé předchozí úkoly, hlavně ale z nudy. Vzhledem k množství složek si uvědomoval, že je velmi nepravděpodobné, že v nich objeví něco, co by jim s případem pomohlo. Původně se do nich pustil hnán potřebou zjistit, se kterým z bývalých klientů byl spřízněn Samuel Shaw, nejnovější oběť Genealoga na Chain Bridge. Bolelo ho, že jeho nevinný výzkum měl za následek vraždu a zvyšoval tak počet úmrtí, za které se cítil odpovědný, na šest. Následně plánoval vyhledat záznamy, které vedly k uvěznění Adama Westlakea, hlavního podezřelého FBI v tomto případu. Při rešerších tehdy odhalil spor o územní práva a pomohl klientovi dovést vše ke zdárnému konci, zkorumpovaná a dříve mocná rodina Westlakeů totiž předky jeho klienta a spoustu dalších marylandských rodin fakticky připravila o půdu. Pokud měl Reese o Westlakeovi pravdu, pak z popela povstalo monstrum. Tayte vrátil zpátky poslední ze složek, kterou pročítal, a zašel do kuchyně připravit si kávu a sendvič. Nebyl nijak zvlášť hladový – ten den už toho snědl víc než obvykle. Neměl však nic jiného na práci. Byl uprostřed příprav sendviče, když z obýváku, kde nechal mobil, uslyšel známou melodii z muzikálu. Odložil nůž, rozběhl se k telefonu a přemýšlel, jestli mu volá Jean nebo Genealog. Nebyla to Jean. Na displeji sice viděl číslo, ale nepoznával ho. Jestli to byl Genealog, tentokrát se nesnažil své číslo utajit, což znamenalo, že mu nezáleželo na tom, jestli ho budou znát. Bude to mobil, který se nedá vystopovat a který zničí, jakmile zavěsí.

109

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka110

„Haló?“ řekl Tayte, když hovor přijal, a cítil, jak se mu zrychluje tep. Když uslyšel odpověď, srdce se mu rozběhlo ještě rychleji. „Jsi připravený na další kolo, Tayte?“ Tayte neodpověděl hned. Sedl si do jednoho z křesel a snažil se ovládnout. Od chvíle, co ten muž zavolal poprvé, přemýšlel, co by mu řekl, zrovna teď ale měl jako vygumováno. „Mám na vybranou?“ „Ovšem. Všichni máme na vybranou, všichni pak ale musíme s důsledky svých rozhodnutí žít, že ano? Takže jsi připravený znovu si zahrát, nebo ne?“ „Ano, jsem připravený.“ „To je lepší. Chtěl bys vědět, kde zrovna jsem?“ „Ano, chtěl.“ „Dobře, protože ti to chci říct. Sedím v autě, které jsem právě ukradl, přes ulici od realitní agentury tady v DC. Skrz výlohu sleduju ženu v elegantním zeleném kostýmku. Je jí třicet čtyři. Má manžela a dvě děti a do práce chodí od pondělí do pátku kolem čtvrt na devět. Odchází přesně v pět. Což je asi za deset minut. Jediný rozdíl dnes je, že domů nedorazí. A hádej co?“ „Co?“ „Všechno je to tvoje vina.“ Byla to hořká pilulka a Tayte ji těžce spolkl. Po chvíli řekl: „A já vím, kdo jsi ty. Jsi Adam Westlake.“ „Bravo. Na druhou stranu jsem nečekal, že jim potrvá dlouho odhalit mě – ne potom, co se do hry zapojíš ty. Myslíš si, že ti to dává nějakou výhodu, na tom, kdo jsem, ale nesejde.“ „Proč na tom nesejde? Neexistuje místo, kde by ses mohl schovat. FBI tě najde.“ Westlake se trpce zasmál. „Tam, kam půjdu, mě nikdo nedostane. Můj život skončil v den, kdy jsi ho zničil. Myslíš, že mě zajímá ubohá existence, kterou jsi mi nechal?“

110

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka111

Když Tayte uslyšel, že Westlake netouží ani neplánuje přežít, zamrazilo ho. Dělalo ho to o to nebezpečnějším. „Zastavím tě.“ „Myslíš si, že jsi dost dobrý?“ „Prostě mi dej tu zatracenou nápovědu a uvidíme.“ Westlake se znovu zasmál. „Vaří se v tobě krev, že jo, Tayte? Líbí se mi to.“ Nakrátko se odmlčel, pak řekl: „Až zavěsím, dostaneš textovou zprávu s nápovědou. Nechtěl bych, aby sis ji špatně zapsal nebo ji ztratil. Máš čas do zítřejšího poledne. Pokud to ty a tvoji přátelé z FBI nestihnete, žena v zeleném kostýmku zemře.“ „Nezabiješ ji!“ prohlásil Tayte a vzdorně zvýšil hlas. „Tentokrát ne. Zastavím tě – slyšíš?“ S tím Tayte zavěsil. Nechtěl rozhovorem s tím parchantem ztrácet už ani vteřinu. S těžkým povzdychem se svezl do křesla a doufal, že má pravdu, že dokáže Westlakea zastavit a tu ženu zachránit. Měl však málo času se tím zabývat, neboť mu vzápětí pípnul mobil. Trhl sebou, třebaže zprávu očekával. Ruce se mu třásly, když ji otvíral. Obsahovala dvě písmena a řadu číslic: GJ 28027590. Tayte přimhouřil zmateně oči a začal uvažovat, co to znamená. Pak zavolal Reesovi.

111

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka112

KAPITOLA DVANÁCTÁ Poté, co Tayte zavolal Reesovi, kontaktoval i Mavroovou, která do třiceti minut zaklepala na dveře bezpečného domu. Tayte se mezitím cpal čokoládkami Hershey’s z nového pytlíku, který otevřel, když obdržel Westlakeovu textovou zprávu. Civěl na ni a snažil se pochopit, na co odkazuje. S Mavroovou se usadili v obýváku, kde Tayte zatáhl žaluzie, aby dovnitř nepronikalo slábnoucí světlo brzkého večera. „Takže tohle není odkaz na další hřbitov?“ zeptala se Mavroová. Tayte zavrtěl hlavou. „Ne. Nebo pokud ano, nikdy jsem podobný formát neviděl. GJ 28027590. Dvě písmena, osm číslic,“ přemýšlel nahlas, zatímco si do úst strčil další čokoládku. „Mohlo by se jednat o odkaz v nějakém rejstříku.“ „Písmena by mohla představovat něčí iniciály jako předtím.“ „Ano, to mohla,“ souhlasil Tayte. „S jistotou to ale asi budeme vědět, až když přijdeme na to, co znamenají ta čísla. Hádám, že jde o něco, s čím jsem se obeznámil při práci.“ „Něco genealogického?“ „Anebo jsem na ten odkaz narazil při svých rešerších. Musí za tím být nějaká logika. Nevidím důvod, proč by nám Westlake hned první krok příliš ztěžoval.“ „S jakými osmimístnými čísly teda přicházíš do styku?“ Nad tím se Tayte musel zamyslet. Po chvíli řekl: „Osm číslic můžou mít identifikační čísla v Národním archivu. Možná se jedná o odkaz na nějaký tamní dokument.“ „Můžeme to ověřit?“

112

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka113

„Ano, můžeme,“ řekl Tayte a vstal. „Nabídni si čokoládu.“ Zašel do kuchyně, kde nechal notebook, po chvíli se s ním vrátil a už za chůze ho probudil. Sedl si vedle Mavroové, aby viděla, co dělá, a vyvolal stránku katalogu Národního archivu. Vložil osmimístné číslo do vyhledávače, stiskl enter a zkřížil prsty. O vteřinu později mu vyskočil výsledek, který přečetl nahlas. „Pro termín ‚28027590‘ nebyly nalezeny žádné výsledky.“ „Škoda,“ řekla Mavroová. „Jo, myslel jsem si, že jsme na správné stopě.“ „Něco dalšího?“ Tayte se opřel a přemýšlel. Po několika vteřinách opět poposedl dopředu. „Uvařím čerstvé kafe. Dáš si taky?“ „Rozhodně,“ řekl Mavroová. „Na to se mě nikdy nemusíš ptát.“ Tayte se cestou do kuchyně usmíval, protože ho pobavilo, že je na kávě stejně závislá jako on. Když se vrátil, ještě pořád se usmíval. „Knihovna Kongresu,“ řekl a podal Mavroové kávu. „Používají osmi nebo desetimístná identifikační čísla, kterým říkají kontrolní, zkráceně LCCN.“ Sedl si a podíval se na zprávu, kterou mu Westlake poslal. „Podle toho, kdy bylo kontrolní číslo přiřazeno, znamenají první dvě nebo čtyři čísla rok. Do roku 2000 to byla první dvě čísla, od následujícího roku první čtyři. Dalších šest čísel představuje pořadové číslo záznamu.“ „Takže pokud je to kontrolní číslo Knihovny Kongresu, LCCN,“ řekla Mavroová, „bylo přiřazeno v roce 1928?“ „Správně. Na LCCN narážím pokaždé, když v Knihovně Kongresu hledám nějakou publikaci. A protože jsem pečlivý, obvykle si ho zapíšu pro případ, že bych se k němu musel vrátit.“ „Zní to, jako by si Westlake mohl být jistý, že LCCN poznáš, že?“ řekla Mavroová a Tayte jí na očích poznal, že si myslí, že tentokrát jsou skutečně na správné stopě.

113

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka114

Tayte kývl, neboť věděl, že existuje dobrá šance, že tomu tak je. Znovu otevřel notebook, vyvolal online katalog Knihovny Kongresu a osmimístné číslo do něj zadal. Tentokrát při kliknutí na tlačítko Vyhledat necítil potřebu křížit prsty. Když na obrazovce naskočil přiřazený katalogový záznam, po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Tady to je,“ řekl. „Gertrude Jonesová.“ „GJ,“ dodala Mavroová. „Iniciály, které Westlake poslal ve své zprávě.“ „Chtěl, abychom poznali, že jsme na správném místě, stejně jako předtím na hřbitově River Creek.“ „Takže je to odkaz na knihu,“ pravila Mavroová a přelétla pohledem údaje na obrazovce. „Romantické příběhy: Svazek povídek od Gertrude Jonesové.“ „1908 až 1930,“ přečetl Tayte data narození a úmrtí Jonesové. Rychle si je zapsal do poznámkového bloku. „Zemřela v dvaadvaceti, dva roky po vydání knihy,“ dodal a přemítal, jestli se ukáže být důležité, že její smrt následovala krátce po publikaci, nebo že zemřela mladá. „Mohla žít v okolí,“ řekla Mavroová. Ukázala na obrazovku. „Tady stojí, že její vydavatel sídlil v Richmondu ve Virginii.“ Tayte vzal do ruky hrnek s kávou a opřel se. „Takže víme, čí smrt plánuje Westlake napodobit. Teď už jenom musíme zjistit, jak a hlavně kde Gertrude Jonesová v roce 1930 zemřela. Potřebujeme proto vidět její matriční záznamy.“ „To nebude snadné,“ řekla Mavroová při pohledu na hodinky. „Zavřeli už před víc než hodinou. Vím jistě, že je za těchto okolností přesvědčíme, aby zase otevřeli, ale dostat se k potřebným záznamům nám může trvat i půlku noci.“ „Mohl by existovat i jiný způsob.“ Tayte zavedl Mavroovou do svého dočasného archivu v zadní části bytu. „Je velmi pravděpodobné, že kopie záznamů Gertrude Jonesové budou někde tady. Jestli byla příbuznou mého

114

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka115

bývalého klienta jménem Jones, nemělo by nám trvat dlouho najít je.“ „Vsadím se, že máš spoustu složek na jméno Jones,“ namítla Mavroová. „Je to běžné příjmení.“ Tayte zamířil ke kartotéce obsahující příjmení začínající na J. „Když jsem se díval posledně, bylo Jones páté nejčastější příjmení ve Spojených státech.“ Otevřel zásuvku, otočil se k Mavroové a zvedl jedno obočí. „Aspoň se nejmenovala Smithová.“ Když začal procházet složky, stoupla si Mavroová vedle něj. „Kolik jich tu máš?“ Tayte pořád počítal. Po chvíli řekl: „Čtrnáct a všechny jsou napěchované. Stačí ale, když zkontrolujeme rejstřík na začátku každé složky – rodokmen klienta. Pokud je Gertrude Jonesová ve složce, bude tam uvedena.“ „Tak se do toho dejme. Každý si vezme půlku. Můžeme je rozložit na stole v kuchyni.“ Každý popadl jednu hromádku a odnesl ji do kuchyně. Tam je položili na podlahu, každou k jednomu konci stolu. Tayte se posadil a Mavroová vytáhla mobil. „Zavolám Reesovi,“ řekla. „Asi bude lepší, když aspoň informuje někoho na ministerstvu, že bychom mohli dneska večer potřebovat přístup na matriku.“ „Dobrý nápad,“ souhlasil Tayte. „Jestli záznamy Gertrude Jonesové nejsou v těch složkách, museli bychom projít všechny, a to by nám zabralo víc času, než kolik máme.“ Mavroová odešla z kuchyně, aby si zavolala, a Tayte zatím otevřel první složku na jméno Jones. Očekával, že hned nahoře najde rodokmen klienta, který mu poskytne jména všech lidí, které složka obsahuje, jenže tam nebyl. Rychle prolistoval zbytek složky pro případ, že rodokmen špatně založil nebo z nějakého důvodu umístil nahoru jiný záznam, věděl ale, že to neudělal. Své záznamy vedl pečlivě. Když se dostal na konec složky, ohromeně se opřel.

115

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka116

Mavroová se vrátila do kuchyně a cestou schovala mobil. „Hotovo,“ řekla. Když na něj ale pohlédla, zeptala se: „Co? Co je?“ Tayte mezitím otevřel další složku ze své hromádky. I v ní scházel rejstřík s rodokmenem. „Rejstříky chybí.“ Otevřel další složku, bylo to ale stejné. „Westlake je musel sebrat, když se ke mně vloupal. Nevzal ale všechny,“ dodal, protože si vzpomněl, že když se do případu vložil, pár jich zkontroloval. Praštil složkou o stůl a povzdychl si. „Vzal jenom ty, o kterých ví, že je budu potřebovat. Chtěl nám to ztížit.“ Mavroová potřásla hlavou. „To nám aspoň něco říká.“ „Opravdu?“ „No ovšem. Záznamy Gertrude Jonesové musí být v jedné z těch složek, jinak by nemusel odstraňovat rejstříky.“ „Správně, potrvá to tak ale déle, než jsem si myslel.“ „Máme celou noc,“ řekla Mavroová, načež se pustili do práce. Tayte začal pozorně listovat první ze složek a Mavroová udělala totéž. Jen s obtížemi bránil své mysli toulat se, vzpomínal si totiž na další a další podrobnosti každého úkolu. Bez kopií rejstříků s rodokmeny jim to šlo pomalu, museli ale být pečliví, aby jim matriční záznamy, které hledali, neunikly. Bylo potřeba prozkoumat každý dokument a zjistit, jestli v něm nestojí zmínka o Gertrude Jonesové, nebo jestli nebyl vystaven až po roce 1930, kdy zemřela, a tím pádem v něm ani být nemůže. Podle toho, o jaký dokument šlo, to nebylo vždy hned na první pohled zřejmé, bylo tudíž zapotřebí pročíst úplně všechno. Vzhůru je udržovala káva a další pytlík Hershey’s, kterým nyní propadla i Mavroová. Žádný z nich neprojevil touhu dát si pauzu a připravit si něco vydatnějšího nebo výživnějšího k jídlu. Uplynuly skoro dvě hodiny a stále nic nenacházeli. Až po deváté večer se Mavroová napřímila na židli. V ruce držela výpis z matriky a na tváři měla široký úsměv. „Tady je!“

116

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka117

Tayte vyskočil na nohy, posadil se vedle Mavroové a ona před něj posunula dokument. Jednalo se o kopii rodného listu Gertrude Jonesové. „Narozena 1908,“ řekl Tayte. „Opravdu je to ona. Je tu i úmrtní list?“ Mavroová ho vytáhla a podala Taytovi. „Vypadá to, že nic víc tu k ní není,“ pravila. „Žádný oddací list.“ Tayte si úmrtní list prostudoval. Jako místo úmrtí byl uveden District of Columbia a stálo v něm, že zemřela v roce 1930, což opět potvrzovalo, že se jedná o autorku knihy, k níž je zavedla Westlakeova nápověda. Jinak nebyl dokument ničím zvláštní, tedy až jednu věc: příčinu smrti. „Sebevražda,“ přečetl Tayte nahlas. „Arteriální krvácení.“ „Podřezala si žíly?“ „Vypadá to tak.“ „Chudinka. Proč? Byla tak mladá.“ „Proč je dobrá otázka,“ souhlasil Tayte. „My ale potřebujeme odpovědět na otázku kde.“ Vzpomněl si na ženu v zeleném kostýmku, o které Westlake v telefonu mluvil. „Aspoň už víme, jak Westlake plánuje svoji další oběť zabít, to nám ale k ničemu nebude, pokud nezjistíme, kde to plánuje udělat.“ „Možná nás proč zavede ke kde,“ nadhodila Mavroová. „Za její sebevraždou musí být nějaký příběh.“ „Pravda, ale možná můžeme v tomto případě hádat. Jestli si Gertrude Jonesová podřezala žíly, je velmi pravděpodobné, že to udělala doma. Nebyla vdaná, takže patrně žila s rodiči, jejichž adresa v té době je tady v záznamech. Je to někde v centru.“ Ještě než Tayte domluvil, vytáhla Mavroová mobil a už volala Reesovi. „A můžeš mu říct, ze které rodiny bude Westlakeova další oběť,“ dodal Tayte, který listoval složkou, aby našel údaje svého bývalého klienta. „Než jsi přijela, volal jsem mu a řekl mu, že

117

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka118

je to žena, která pracuje pro realitní kancelář v DC. Teď už by neměl mít problém identifikovat ji.“ Napadlo ho, že někdo už mohl nahlásit ženino zmizení, protože se s největší pravděpodobností nevrátila ten den z práce domů. Když to Reese zvedl a Mavroová mu začala předávat podrobnosti, doufal, že se v místě neplete. Už teď cítil, jak v něm sílí úzkost, neboť věděl, že bude muset opět jen čekat na výsledek. Adam Westlake byl zpátky v domě v centru, kam se nedávno vnutil. Dům měl tradiční koupelnu s velkou vanou na nožkách pod oknem a on nyní seděl na jejím stočeném okraji a zamyšleně hleděl dolů na ženu v zeleném kostýmku, kterou unesl, když se vracela domů z práce. Ležela na šachovnicové podlaze z bílých a černých dlaždic hned za dveřmi a pořád byla v bezvědomí. Přemítal, kdy injekce, kterou jí dal, přestane účinkovat. Teď už věděl, že dávka potenciálně smrtícího koktejlu barbiturátů a benzodiazepinu byla příliš velká. Málem ji zabil, ještě než mohla začít další část hry, a to by nešlo. Čekal, aby jí napustil pěkně horkou vanu, což pomůže zabránit srážení krve, až jí podřeže žíly, chtěl ale, aby byla při vědomí, až to udělá. Jenže ne zase příliš. Chtěl ji krotkou, ale aby vnímala, co se děje, a krev jí pěkně pumpovala, což by neměl být problém, až se vzbudí a pochopí, co chystá. Už teď se nemohl dočkat jejího strachu. Trpěl, takže teď budou trpět i oni. A všechno kvůli Jeffersonu Taytovi. Oči mu zabloudily ke skleněné polici nad umyvadlem. Odložil na ni nůž, který plánoval použít. Nebyl jeho. Našel ho v Taytově bytě. Byl to starý řezbářský nůž s kostěnou střenkou, který genealog nemůže nepoznat. Říkal si, že je to hezký detail. Vědomí, že jeho vlastní nůž byl použit při vykrvácení ženy v zeleném kostýmku, určitě zanechá na Taytovi další psychologické jizvy – z Westlakeova pohledu to byl bonus.

118

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka119

Vstal a přistoupil k ženě. Sklonil se k ní, vzal ji za bradu a zvedl její obličej ke svému. Byla hezká, vlastně jeho typ, a tak klidná a tichá. To všechno se ale mělo změnit. Udeřil ji do tváře ve snaze probrat ji. Když se mu to nepovedlo, chystal se ji praštit znovu, tvrději, vtom ale zaslechl něco, co ho přimělo zastavit se a poslouchat. Připozdívalo se. Na ulici venku panoval poslední hodinu úplný klid. Slyšel, jak se blíží několik vozů, které zjevně někam spěchaly. Vzápětí se mu dech zadrhl v hrudi, zaslechl totiž, jak za skřípotu pneumatik zastavily. Znělo to, jako by byly přímo před domem. Když se dveře aut otevřely a zase zabouchly, vyskočil na nohy a přemýšlel, jestli už Tayte rozlouskl nejnovější hádanku. Ta představa ho nazlobila. Potom se mu srdce rozbušilo panikou. Vyšel z koupelny a zamířil do jedné z ložnic v přední části domu, aby si to ověřil. Tayte a Mavroová se nenudili, zatímco čekali na Reesovu zprávu o adrese v centru, kterou mu dali. Seděli v obýváku a procházeli novinové archivy, protože si říkali, že sebevražda mladé autorky musela stát za zmínku. Objevili ale jen jedno oznámení v sekci nekrologů ve Washington Herald, na které se právě dívali. „Nic víc nám to o smrti Gertrude Jonesové neprozradilo, co?“ řekla Mavroová a promnula si unavené oči. „Ne, vlastně ne,“ potvrdil Tayte. „Stojí tu jenom, kde je pohřbená a jména několika přátel a členů rodiny, kteří se pohřbu zúčastnili. Pořídím si snímek obrazovky pro své záznamy.“ Tayte vstal. „Doliju ti kafe. Vypadáš, jako bys ho potřebovala.“ Mavroová podala Taytovi hrnek. „Díky. A ani ty nevypadáš zrovna čerstvě,“ dodala s širokým úsměvem. „Vyspím se, až bude po všem,“ řekl Tayte a vykročil ke kuchyni, zastavilo ho ale zvonění mobilu Mavroové. Když ho Mavroová zvedla, otočil se. Zatímco odpovídala, upírala na něj oči. Ihned poznal, že je to Reese. Znovu si sedl

119

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka120

a čekal na zprávy. Telefonát byl krátký, a když Mavroová zavěsila, důrazně zavrtěla hlavou. Taytovi pokleslo srdce. „Je mi to líto, JT. Vypadá to, že Gertrude Jonesová nezemřela doma.“ Tayte si těžce povzdychl. „Takže jsem jenom promarnil jejich čas – čas, který nemáme.“ „Netrap se tím. Byl to dobrý nápad.“ Tayte udeřil do židle, na které seděl. „Ne, bylo by to příliš snadné. Měl jsem si to uvědomit. Westlake by nám nedal čas do zítřejšího poledne, kdyby to bylo tak jednoduché.“ „Tak běž, dolij nám kafe a zjistěme, kde Gertrude Jonesová skutečně zemřela,“ pravila Mavroová. „Musí existovat nějaký způsob, jak to zjistit. Prostě musíme hledat dál.“ Tayte vešel do kuchyně s těžce svěšenými rameny. Zatímco naléval kávu, začal si rozebírat něco, co Mavroová předtím řekla. Možná nás proč zavede ke kde. Když pochopí, proč chtěla Gertrude Jonesová skoncovat se životem, možná se ocitnou v lepší pozici zjistit, kde zemřela. Pro její depresi musel existovat důvod. Když se Tayte vrátil do obýváku, tušil, že ví, kde by mohli najít odpověď. „Její kniha,“ řekl a postavil hrnky s kávou na konferenční stolek. „Westlakeova nápověda nás zavedla k ní. Možná je odpověď na to, proč se Jonesová zabila, v té knize.“ „Je to sbírka romantických povídek,“ řekla Mavroová. „Možná máme důvod přímo na očích. Určitě by to nebylo poprvé, kdy by se někdo zabil kvůli lásce.“ Tayte souhlasil. „Myslím, že potřebujeme kopii té knihy. I kdyby jen proto, abychom ji vyloučili.“ „Předpokládám, že už se dávno nevydává.“ „Knihovna Kongresu jeden výtisk má,“ řekl, když vyvolal webovou stránku, kterou měl pořád otevřenou. Vypršel mu čas a byl odhlášen, proto knihu znovu vyhledal a prohlédl si informace k titulu. Ukázal na spodní půlku obrazovky. „Tady stojí,

120

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka121

že na vyžádání je k dispozici v čítárnách v Jefferson nebo Adams Building.“ „Teď tam samozřejmě nikdo nebude,“ řekla Mavroová. „Mohla bych zavolat Reesovi. Možná by se mu podařilo tam dneska v noci někoho dostat, ale jak už jsem řekla, nějaký čas by to trvalo a navíc je pozdě. Kdy otvírají?“ „O půl deváté,“ řekl Tayte a ani se nepotřeboval podívat. „Až vypiješ kafe, co kdybys šla domů a odpočinula si? Chci ještě jednou projít novinové archivy, to ale můžu udělat sám.“ „I ty by ses měl vyspat. Na vyřešení té hádanky budeme mít jenom zítřejší dopoledne. Až vyjde slunce, musíš být při síle.“ „Já vím,“ řekl Tayte. „Už jenom hodinu nebo tak.“ „Dobrá. Vyzvednu tě o půl osmé.“

121

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka122

KAPITOLA TRINÁCTÁ Knihovna Kongresu uchovávala víc než sto šedesát milionů katalogizovaných předmětů a se skoro třiceti osmi miliony knih byla největší knihovnou na světě. Když Mavroová vyzvedla Tayta následující ráno v bezpečném domě, zamířili rovnou k budově Thomase Jeffersona, která stála na První ulici v jihovýchodní oblasti, mezi Independence Avenue a East Capitol Street. Byla postavena v devadesátých letech devatenáctého století a byla nejstarší ze tří budov Knihovny Kongresu. Cestou řekla Mavroová Taytovi, že kvůli ušetření času požádala Reese, aby tam zavolal a nechal pro ně všechno připravit. Po příjezdu na místo byli uvedeni do hlavní čítárny, kde čekali, až jeden z knihovníků najde knihu, kterou potřebovali vidět. Čítárna se nacházela v kruhové místnosti s kopulovitým stropem v srdci budovy. Byla okázale vyzdobená a shora měkce osvětlená vysokými obloukovými okny, v přízemí pak lampami na čtení na stolech. Když se posadili, z patra na ně shlížely bronzové sochy, které jakoby se je snažily inspirovat a povzbudit při učení. Tayta napadlo, že trocha inspirace je přesně to, co teď potřebují. Třebaže si to ráno dal už tři velké hrnky kávy, zívl, protože měl za sebou další neklidnou noc. „Potom, co jsi včera odjela, jsem už v novinových archivech nic dalšího nenašel,“ řekl. „Vzhledem k tomu, že Gertrude Jonesová spáchala sebevraždu, mě to překvapilo.“ „Možná její rodina nechtěla, aby se její jméno dostalo do tisku.“ „Možná,“ souhlasil Tayte. „To by to rozhodně vysvětlovalo.“

122

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka123

Knihovníkovi netrvalo dlouho najít knihu, kterou si vyžádali: Romantické příběhy: Svazek povídek. Když ji Tayte otvíral, nebyl si tak docela jistý, co vlastně hledají, nebo jestli jsou vůbec na správné stopě. Řekl si, že pokud ano, padne jim to, co měli najít, hned do oka. Otočil titulní stránku a přelétl očima informace o copyrightu. Na další stránce našel věnování a přečetl ho nahlas. „Pro MAK. Lásku mého života.“ „Jak hezké,“ řekla Mavroová. „Napíše knihu romantických povídek a věnuje ji milovanému muži.“ „Zajímalo by mě, kdo MAK je. Napsala to velkými písmeny, takže to nebude křestní jméno, spíše něčí iniciály.“ Mavroová pokrčila rameny. „Ve složce jsi neměl na jméno Jonesové žádný oddací list, takže víme, že to nebyl její manžel.“ „Možná o to jde,“ řekl Tayte. „MAK byl láskou jejího života, ale možná její city neopětoval.“ „Možná byl MAK ženatý a Jonesová se zabila, protože ho nemohla mít. To by bylo proč, které hledáme.“ Tayta napadlo, že scénář, se kterým přišli, situaci docela dobře vystihuje. Zároveň ho však napadlo, že MAK mohla být žena. V tom případě by Gertrude Jonesová měla v roce 1928, kdy kniha vyšla, dobrý důvod identitu MAK tajit. Nalistoval začátek první povídky. Pak další a další a nakonec knihu otevřel úplně vzadu, kde našel poděkování a životopis autorky. Společně si obojí přečetli, konverzaci to ale mezi nimi nerozproudilo – nic tu nevyčnívalo tak, aby je to zaujalo. Tayte se pokusil v textech najít někoho s iniciálami MAK nebo aspoň MK, nikdo takový tu ale nebyl. Brzy pochopil, že by bylo zbytečné dělat cavyky při věnování, kdyby jméno té osoby bylo uvedeno vzadu v knize. Přál si, aby tam bylo. Nemuseli by tak po totožnosti MAK pátrat, Tayte ale věděl, že přesně to budou muset udělat. Jako vždy se budou muset pustit po stopě a doufat, že odhalí odpovědi, které hledali. Vrátil se zpátky k věnování.

123

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka124

„Řekněme, že máš pravdu a MAK byl ženatý,“ řekl. „V tom případě je pochopitelné, že Jonesová musela být opatrná a použila jen milencovy iniciály. Musíme o něm zjistit víc.“ „Jak to ale máme udělat, když máme jenom jeho iniciály?“ Tayte si znovu připomněl, že musí existovat způsob jak zjistit, kdo MAK byl, jinak by zvrhlá hra, kterou mu Adam Westlake vnutil, neměla smysl. Nevěřil, že tomu tak je. Doposud byly všechny odpovědi v záznamech. Musel je jenom najít. „Pokud Gertrude Jonesová neprožívala nějakou svoji fantazii,“ řekl, „pak asi můžeme bezpečné předpokládat, že MAK musel být aspoň její přítel – někdo, kdo ji znal.“ Mavroová se usmála, protože to považovala za slabý pojem. „MAK byl s největší pravděpodobností velmi dobrý přítel.“ Tayte kývl a dál přemýšlel. Po chvíli vykulil na Mavroovou oči a řekl: „No ovšem! A co člověk udělá, když jeho dobrá přítelkyně a pravděpodobně i milenka zemře?“ Sáhl do kufříku a vytáhl notebook. „Pokud to půjde, přijde na pohřeb. Možná je jeho jméno mezi účastníky pohřbu v nekrologu Gertrudy Jonesové. Když jsem ta jména předtím viděl, nic mi neříkala, udělal jsem si ale snímek obrazovky. Brzy to zjistíme.“ Trvalo méně než minutu ověřit si to. „Mark Knight,“ řekl Tayte s širokým úsměvem. „Nestojí tu jeho druhé jméno, ale musí to být on.“ „Monsieur Tayte!“ Když Tayte to zvolání uslyšel, po páteři mu přeběhlo zachvění. Nebylo to ani tak samotnými slovy jako nezaměnitelným měkkým francouzským přízvukem muže, který je pronesl. Tayte se otočil a spatřil, jak k němu nadšeně míří štíhlý, energický Michel Levant. Z nějakého nepochopitelného důvodu byl samý úsměv, jako by právě spatřil starého přítele, třebaže podle Tayta tomu tak rozhodně nebylo. Levant měl na sobě upnutý rubínově červený sametový oblek, který se za pohybu třpytil, a působil zženštilým dojmem, jenž Taytovi začínal připadat skoro stejně

124

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka125

odporný jako mužův tenký, zpěvavý hlas. Byl přesně takový fintil, jak si Tayte pamatoval. Jak se k nim Levant blížil, ztratil Tayte řeč. „Ale copak děláte ve Washingtonu?“ zeptal se Levant s okatým překvapením. Přistoupil ještě blíž, jako by se chystal Tayta obejmout, což donutilo Tayta vyskočit na nohy a couvnout. Vrazil přitom do Mavroové. „Co tu dělám já?“ řekl Tayte a zamračil se. „Já tu žiju.“ „Opravdu? To jsem netušil.“ „Fakt?“ opáčil Tayte naprosto nepřesvědčeně. „A kdo je tohle? Máte přítelkyni, jak vidím.“ Tayte se s ním nechtěl bavit o svém soukromém životě, proto si jen povzdychl a potřásl hlavou. Nebylo pro něj snadné být hrubý, a to bez ohledu na to, s kým mluvil, proto se otočil k Mavroové a představil ji. „Moje společnice, slečna Mavroová.“ Mávl mezi nimi rukou. „Slečno Mavroová, Michel Levant.“ Napřáhli ruce, aby si jimi potřásli, Levant se však najednou sklonil a místo toho Mavroové ruku políbil, než mohla cokoli namítnout. „Jsem v nevýhodě, mademoiselle.“ „Jak to?“ zeptala se Mavroová a skoro se Levantově šviháckému gestu zasmála. „Znáte moje křestní jméno, jenže Michel Levant nezná vaše.“ Mavroová pohlédla na Tayta, který se nepřestával mračit. „Myslím, že na to vás dost dobře neznám.“ „Možná ještě ne,“ zanotoval Levant s úsměvem, zatímco Tayte si stoupl mezi ně. „Možná nikdy,“ řekl, protože když šlo o Levanta, zvládal předstírat zdvořilost jen do určité míry. „Máme tu nějakou práci, když dovolíte.“ Levant se přestal usmívat. „Vy mě nemáte moc rád, že ne?“ Tayte mu chtěl říct, že ho nemá rád vůbec, ale nechal si to pro sebe.

125

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka126

„Nechápu proč,“ pokračoval Levant. „Přece jen jsem vám zachránil život. Na to jste nemohl zapomenout.“ Tayte si na to vzpomínal až příliš dobře, byl si ale jist, že Levant to udělal jen proto, aby tak podpořil vlastní cíle. „Ale, ale,“ pravil Levant. „Dáme si spolu kávu, co říkáte? Zapomeneme na minulost a všechno, co se stalo v Londýně, hodíme za hlavu. Co vy na to?“ Tayte nemohl. Zavraždili mu přítele a on na to nechtěl zapomenout. Nechtěl tu ani postávat a mluvit s tím mužem déle, než bylo nutné, když už tady ale byl, Tayta napadlo, že mu položí relevantní otázku. „Znáte muže jménem Adam Westlake?“ Levant protáhl obličej a zdálo se, že o tom přemýšlí. „Adam Peyton Westlake III.,“ upřesnil Tayte, neboť věděl, že takové jméno se dá jenom těžko zapomenout. Levant pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, to jméno mi nepřipadá povědomé. Kdo je to? Váš přítel?“ Tayte nedokázal potlačit posměšný smích. „Ne, není. Vraždí lidi tady v DC – rodinné příslušníky mých bývalých klientů. Ani o tom ale nic nevíte, že ne?“ Levant zalapal po dechu, což Taytovi připadalo trochu teatrální. „Mon Dieu, pane Tayte! Musíte mě nenávidět víc, než jsem si myslel. Jsem tu koneckonců z pracovních důvodů. Zítra povedu přednášku ve vašem muzeu Národního archivu a…“ „Jo, já vím,“ uťal ho Tayte. „Četl jsem o tom ve Washingtonianu.“ „No, možná byste se vy a vaše přítelkyně chtěli zúčastnit,“ řekl Levant s úlisným úsměvem. Sáhl do vnitřní kapsy saka. „Mám několik volných vstupenek a vy jste víc než zva…“ Tayte mu opět skočil do řeči a zarazil ho dřív, než mohl vstupenky vytáhnout. „Ne, díky,“ odmítl víc než asertivně. „A teď, jak už jsem řekl, máme práci, pokud vám to nevadí.“ Levant zamlaskal a našpulil rty. „No dobrá,“ řekl. „Michel Levant ví, kdy není vítán.“

126

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka127

Otočil se a odešel a Tayte, který se za ním díval, si řekl, že to tedy má pravdu. Co se jeho týkalo, nebyl Michel Levant vítaný nikdy. Stále vrtěl hlavou, když se otočil zpátky k notebooku a k nekrologu, který jim dal jméno milence Gertrudy Jonesové. „Připomeň mi, abych tě nikdy nenamíchla,“ řekla Mavroová s úsměvem. „Omlouvám se,“ odvětil Tayte. „Ten chlap se mi prostě umí dostat pod kůži.“ „To vidím. A chápu, o co ses snažil, když ses zmínil o Adamu Westlakeovi, vím ale jistě, že Reese by kleplo, kdyby zjistil, že jsi prozradil Genealogovo pravé jméno.“ „Levant to jméno zná.“ „Nemůžeš si tím být jistý. Tak co přesně ti Levant loni v Londýně provedl – teda kromě toho, že ti zachránil život?“ Tayte poznal, že ho Mavroová škádlí. Zadíval se vzhůru na kulaté okno v kupoli nad nimi a pokusil se najít odpověď. Jenže kromě instinktu, který ho před Francouzem varoval a který vycházel pouze ze série pocitů a dohadů, musel přiznat, že mu Michel Levant skutečně nic neudělal. Taky si připomněl, že už jednou se dostal do maléru, když Levanta obvinil bez důkazů. „Já nevím,“ řekl Tayte a zavrtěl hlavou. „Prostě mě zneklidňuje. V poslední době mám pocit, že je všude tam, kde se objeví nějaký malér, vždycky má ale alibi nebo vysvětlení. Připadá mi to všechno až příliš pohodlné. Kromě toho, že je v DC ve stejnou dobu, kdy Adam Westlake vraždí rodinné příslušníky mých bývalých klientů, nemyslíš si, že je to vskutku zvláštní shoda okolností, že je právě dneska v Knihovně Kongresu? Zrovna když jsme tady my?“ „Nemohl vědět, že tu budeme.“ „Ano, mohl. Pokud je genealogickým mozkem za těmi vraždami – pokud je to on, kdo vymýšlí ty hlavolamy –, věděl by, že sem přijdeme, abychom se podívali na knihu Gertrudy Jonesové.“

127

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka128

„Dobrá, uznávám,“ připustila Mavroová. „Na druhou stranu, pokud má v muzeu Národního archivu skutečně vést genealogické přednášky, možná je tu kvůli rešerším. Zeptám se někoho z personálu, jestli se na něco ptal, když tu byl. Ne že by něco dokazovalo, pokud ne.“ „Neměl bych plýtvat tvým časem. Jak znám Levanta, určitě přišel s nějakou žádostí, aby si kryl záda.“ Tayte se podruhé obrátil ke svému notebooku a připomněl si, že se musí soustředit. Pokud stál za těmi vraždami Levant, Tayta by nepřekvapilo, kdyby je schválně vyrušil, aby je zpomalil. Klepl na několik kláves a vyvolal webovou stránku svého oblíbeného novinového archivu. „Podívejme se, co můžeme zjistit o Marku Knightovi,“ řekl. „Gertrude Jonesová se možná do titulků v roce 1930 nedostala, láska jejího života ale třeba ano.“ Napsal jméno Marka Knighta do příslušných vyhledávacích polí, přidal rok 1930 pro dobu, o kterou se zajímal, a zaškrtl políčko novin v District of Columbia, kde Gertrude Jonesová, jak věděl, bydlela, a Virginie, kde sídlil její vydavatel. Vyskočily mu jenom dva výsledky, a jeho oči hned přitáhl první článek, který vyšel v lednu 1930 v Evening Star v DC. „Touchdown!“ řekl, když se pustil do čtení. Byl velkým fandou Washington Redskins, třebaže už dlouho neměl šanci americký fotbal sledovat. Mavroová se naklonila blíž a přečetla si titulek: „Tělo ženy nalezeno v milencově vaně.“ „To je náš muž,“ řekl Tayte. „Jeho druhé jméno je Alexander, což odpovídá věnování MAK.“ Článek byl krátký. Prozradil jim, že Marku Alexanderu Knightovi bylo čtyřicet šest let – byl tudíž mnohem starší než Gertrude Jonesová – a skutečně byl ženatý, jak dříve tušili. Také říkal, že Mark Knight měl z manželství dvě děti a že měl aféru se zesnulou, místní autorkou, jejíž jméno nebylo udáno.

128

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka129

„My ale víme, kdo to byl,“ řekl Tayte. „A poté, co ji její velká láska odmítla, zabila se Gertrude Jonesová u něj ve vaně, aby jeho manželka jejich aféru odhalila.“ „Žasnu nad tím, kolik toho dokážeš z lidských životů vyčíst,“ podotkla Mavroová. „Všechno je to tady. Stačí prostě najít kousky skládačky, dát je dohromady a vidíš, jak naši předci žili. Nebo v tomto případě zemřeli.“ „A teď už víme nejenom to, jak Jonesová zemřela, ale i kde.“ Tayte si všiml nadšení v hlase Mavroové, když si uvědomila, jak blízko jsou k rozřešení Genealogovy nejnovější hádanky. Kývl. „Stačí zjistit, kde Mark Knight v roce 1930 bydlel.“ „Potrvá to dlouho?“ zeptala se Mavroová. „Nerada naléhám, ale je čtvrt na jedenáct. Nezbývá nám moc času.“ „Odpověď najdeme ve sčítání lidu z roku 1930,“ prohlásil Tayte s jistotou, věděl totiž, že ten rok začalo sčítání v dubnu, tři měsíce po smrti Jonesové. Znovu začal ťukat do klávesnice notebooku, vyvolal stránku s náhledem do sčítání lidu toho roku a byl rád, že už mezitím uběhlo víc než sedmdesát dva let, po které se tyto údaje musí držet v tajnosti. „Bude to trvat jen několik minut,“ dodal a začal do vyhledávání zadávat podrobnosti o Marku Alexanderu Knightovi. Když Tayte získal výsledek, strnul. Knight bydlel v centru DC. Vlastně hned vedle adresy, kterou Mavroová minulou noc udala Reesovi. Gertrude Jonesová měla aféru se svým sousedem.

129

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka130

KAPITOLA CTRNÁCTÁ Cestou za velicím zvláštním agentem Reesem se Taytovi zdálo, že Mavroová nemůže k cíli dorazit dost rychle. Netrpělivost, s jakou si klestila cestu polední špičkou, nutila Tayta držet se jednou rukou madla nad oknem, druhou okraje sedadla. Potom, co Mavroová zavolala Reesovi, strávili neklidnou hodinu v kavárně v suterénu Jefferson Building, kde čekali na zprávy o tom, jestli tentokrát dali Reesovi správnou adresu, a pokud ano, jestli ji vypátrali včas, aby zachránili ženu, kterou si Adam Westlake vyhlédl za svoji další oběť. Čekání bylo trýznivé. Tayte se cítil neužitečný a frustrovaný a silná káva, kterou si během čekání na telefonát s Mavroovou dali, mu ještě víc zjitřila nervy. Když jim Reese konečně zavolal, mluvil jen krátce. Potvrdil, že adresa byla správná, nic víc jim ale neřekl, s detaily se rozhodl počkat, dokud nedorazí. Mířili na západ po Independence Avenue. Reese jim řekl, že se s nimi setká v nemocnici George Washingtona. „Musí být naživu,“ řekl Tayte s nemalou nadějí v hlase. „Proč by se s námi Reese jinak chtěl sejít v nemocnici?“ „Je to dobré znamení,“ souhlasila Mavroová, když zahnula na sever po Sedmnácté, „ale snaž se v tom moc nevidět, dokud se nedozvíme víc. Už tam skoro jsme.“ Tayte si znovu prošel jejich pátrání za posledních dvanáct hodin a zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit tomu, jak blízko museli Reese a jeho tým Westlakeovi včera v noci být. Když se objevili, musel být hned vedle.“

130

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka131

„Dostaneme ho, JT. Tým dorazil na druhou adresu, kterou jsme jim dali, dlouho před polednem. Možná ho už mají.“ „To by bylo něco.“ Netrvalo dlouho a Tayte získal odpovědi, které tak úzkostně toužili slyšet. Když dorazili do kampusu univerzitní nemocnice George Washingtona, Mavroová zaparkovala a s Reesem se sešli ve vestibulu. Při jejich příchodu seděl s hlavou v dlaních, a když vstal, aby je pozdravil, Tayte si všiml, že jeho košile, ten den světle modrá, je zbrocená krví. Sako neměl. „Jste v pořádku?“ zeptala se Mavroová. Očividně si dělala starosti a ještě netušili, čí je to krev. Reese vypadal strhaně. Znovu se posadil. „Jsem v pohodě,“ ujistil je. „Není to moje krev. Patří Westlakeově nejnovější oběti, Tiffany Nelsonové. Opravdu jsem si myslel, že ho tentokrát máme, ale teď…“ Tayte se posadil na židli vedle Reese, zatímco Mavroová se usadila po Reesově druhém boku. „Dorazili jste včas, abyste ji zachránili? Je v pořádku?“ „Na to je ještě příliš brzy. Když ji sem přivezli, pořád žila, ztratila ale spoustu krve.“ „Co se stalo?“ zeptala se Mavroová. Vzhledem ke způsobu sebevraždy Gertrude Jonesové si to Tayte uměl docela dobře představit, nechal ale Reese všechno vysvětlit. „Když jsme dorazili, našli jsme rodinu, které dům patřil, spoutanou v obýváku – malého chlapce a jeho rodiče. Kromě šoku z utrpení, kterým si kvůli Westlakeovi prošli, byli víceméně v pořádku. Chlapcovu otci ošetřují zlomený nos, ale jinak se z toho vzhledem k okolnostem dostali docela dobře. Kéž bych mohl říct to samé o Tiffany Nelsonové. Našli jsme ji v koupelně v patře. Ležela nahá ve z poloviny plné vaně. Byla pořezaná na tolika místech, že z ní pomalu odtékal život. Byla v bezvědomí a na prahu smrti. Předpokládám, že v poledne by bylo po ní.“ Obrátil se k Taytovi. „Pravděpodobně jste jí zachránil život.“

131

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka132

Tayte neměl na oslavy náladu. „Objevili jste nějakou stopu Westlakea?“ Reese zavrtěl hlavou. „Nechat oběť pomalu vykrvácet znamenalo, že s ní musel zůstat, jenom dokud neztratila vědomí. Řezné rány, které jí způsobil, některé byly dost hluboké, by se postaraly o zbytek. Víme, že musí být někde v DC. Posledních dvacet čtyři hodin na něho pořádáme doslova hon. Pokud zůstane aktivní v této oblasti, dopadneme ho.“ „Našli jste na místě činu něco užitečného?“ zajímala se Mavroová. „Nechal nám tam nůž, který použil. Je starý řezbářský s kostěnou střenkou.“ Reese se otočil k Taytovi. „Přidal k němu krátký vzkaz, že ten nůž je váš, pane Tayte, a máme vám ho vrátit.“ Tayte svraštil obličej. „Můj nůž?“ řekl a maně zaťal ruce v pěst. „Proč, k čertu, použil jeden z mých nožů?“ „Očividně mu nešlo o to hodit to na vás, takže předpokládám, že vás chtěl rozrušit.“ „No, povedlo se mu to,“ vyštěkl Tayte nečekaně prudce. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Po chvíli řekl: „Někdo by měl dát vědět mým bývalým klientům, co se děje. Všichni si musí dát velký pozor. Mám jejich kontaktní informace. Možná nejsou aktuální, ale třeba byste mohli…“ „O to už jsme se postarali,“ přerušil ho Reese. „Dnes ráno jsme to vyhlásili v médiích.“ „V médiích? To je trochu neosobní, nemyslíte?“ „Na osobní přístup nemáme čas, pane Tayte. V minulosti jste měl příliš mnoho klientů, než abychom je kontaktovali jednoho po druhém.“ Tayte si povzdychl. Věděl, že Reese má pravdu. Po krátké odmlce se zeptal: „Nechal nám Westlake další hádanku?“ „Ne, takže můžete očekávat jeho telefonát.“ Tayte se opřel a přemýšlel, co budou muset udělat, aby toho muže chytili. Kolik dalších nevinných bude muset zemřít, než

132

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka133

se jim to podaří? Zdálo se, že Westlake má vždy připravenou únikovou cestu a zmizí dlouho předtím, než jeho oběť zahyne. Tayte věděl, že bude muset pracovat mnohem rychleji, pokud má mít šanci toho zabijáka zastavit. „Můžeme Tiffany Nelsonovou navštívit?“ zeptal se. Chtěl se jí omluvit za bolest a utrpení, za které se cítil nemálo odpovědný. „Nebo aspoň zjistit, jak na tom je?“ Reese se zhluboka nadechl a vzchopil se. „Můžeme se zeptat,“ řekl a zdálo se, že se musí zpátky na nohy vytáhnout silou. „Bude ale potřebovat klid. Já tu zůstanu, dokud nebude schopná výslechu, navrhoval bych ale, abyste si vy dva šli odpočinout. Chci, abyste byli připravení, až Genealog opět zavolá.“ Tayte se ujistil o tom, že Tiffany Nelsonová je stabilizovaná a existuje dobrá šance na to, že se zotaví, a poté opustili s Mavroovou nemocnici a zamířili do sportovního baru, který Mavroová znala. Nesl název Exchange Saloon a nacházel se na G Street v severozápadním kvadrantu města, podle Mavroové jen asi půl bloku od Bílého domu. Od nemocnice to nebylo daleko, takže tam byli za chvíli. Příslib studeného piva, velkého talíře pikantních křidýlek a toho nejlepšího ze zápasu Redskins z minulé neděle připadal Taytovi jako správný způsob, jak se řídit Reesovou radou: odpočinout si a nachystat se na další hádanku. Tayte samozřejmě netušil, kdy se vrah ozve, pochyboval však, že to bude v nejbližší době. Westlake se musel připravit a z představy, že je právě teď někde v DC a plánuje únos další oběti s kdovíjakým ohavným úmyslem, se Taytovi převracel žaludek. Posadili se na stoličky u baru a objednali si z široké nabídky dvě piva. V baru panoval ruch, jak hosté přicházeli na pozdní oběd, a když Tayte vzal do ruky pivo a snad poprvé od rána se uvolnil, napadlo ho, že je příjemné být zase obklopen normálním životem. Byla to vítaná změna.

133

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka134

„Na tebe,“ řekla Mavroová a pozvedla sklenici. „Dneska jsi té ženě zachránil život.“ Tayte si s Mavroovou přiťukl. „To ty taky,“ řekl. Ačkoli se jim to společně opravdu povedlo, opět se nemohl zbavit dojmu, že on ji v prvé řadě ohrozil. První doušek piva tak měl hořkosladkou příchuť. V baru bylo mnoho televizí. Ať už se podívali kamkoli, viděli aspoň jednu, nebo to platilo minimálně o směru, kterým seděl Tayte. Měl dobrý výhled na alespoň pět obrazovek, a třebaže žádná zjevně neukazovala to nejlepší ze zápasu Washington Redskins z minulé neděle, na té nejbližší běžel zápas jejich největších rivalů, Dallas Cowboys, o které se Tayte rovněž zajímal, už jen proto, že správným a dobrosrdečným sportovním způsobem fandil i soupeřům. „Sleduješ americký fotbal?“ zeptal se Mavroové. „No ovšem,“ prohlásila. „Doufám, že budeme mít dobrou sezónu. Za poslední léta máme za sebou až moc propadáků.“ „Poslední sezóna nebyla tak špatná.“ „No, ušlo to,“ souhlasila Mavroová. „Aspoň měla silný závěr.“ „Viděla jsi zápas mezi…,“ začal Tayte, zmlkl ale, když na rameni ucítil ruku. Prudce se otočil, aby se podíval, komu patří. Spatřil muže v obleku, kterému na krku visela povolená kravata. Ve vousech měl pěnu a v druhé ruce napůl vypitou sklenici piva. „Jste to vy!“ zvolal muž a obličej se mu rozzářil, jako by právě narazil na starého kámoše. Z jeho poněkud splývavé řeči a přehnané familiárnosti si Tayte vyvodil, že už je v baru nějakou dobu. „Prosím?“ zeptal se Tayte. „Omlouvám se, ale já vás neznám, nebo ano?“ „Ne, neznáte mě, já ale znám vás. Jste ten chlápek, kterého jsem viděl dneska ráno v televizi.“ Taytovy oči zabloudily k Mavroové, jelikož si vzpomněl na oznámení v médiích, o kterém se jim zmínil Reese.

134

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka135

„Páni, nechtěl bych být ve vaší kůži,“ pokračoval cizinec. Stoupl si blíž, do prostoru mezi Taytem a Mavroovou. „Někdo vám oddělává zákazníky, co? To je fakt malér.“ Tayte nevěděl co říct. Chtěl, aby jeho bývalí klienti věděli, co se děje – měli na to právo –, nečekal ale, že se jeho tvář objeví v místní televizi. „Nechte se pozvat na drink,“ řekl muž. „Budete ho potřebovat.“ Tayte se začal odvracet. „Ne, díky. Rádi bychom zůstali sami, pokud dovolíte.“ Muž se zasmál. „Chcete se vrátit zpátky k utápění žalu, co?“ Tayte se otočil, aby ho požádal méně zdvořile, ať jim dá pokoj, muž už ale odcházel. „Připomeňte mi, abych si vás v nejbližší době nenajímal,“ zažertoval na odchodu. Tayte do sebe obrátil pivo, a když se znovu nadechl, byla to ruka Mavroové, kterou ucítil na rameni. „Vím, že to není snadné, JT, ale snaž se moc si to nebrat.“ Tayte si povzdychl. „Snažím se,“ řekl. „Věř, že se snažím. Je to ale tak osobní, že je dost těžké držet si odstup od toho, co se děje.“ „Necháš se pozvat na drink ode mě?“ „Jasně,“ souhlasil Tayte. „Protože jsi to ty.“ Dorazila jejich křidýlka a oba si dali další pivo, aby je spláchli. V půlce jídla začal Taytův mobil vyhrávat obvyklou melodii a on pohlédl trochu vyplašeně na Mavroovou, zatímco si rychle utíral prsty, aby zjistil, jestli mu volá Genealog. Doufal, že ne. Když Tayte mobil vytáhl, opět se uvolnil. „Volá Reese,“ oznámil a viděl, jak se i Mavroové uvolnila ramena. Přijal hovor, přitiskl si telefon k uchu a zvýšil hlas, aby překřičel obědový dav. „Agente Reesi,“ řekl. „Co pro vás můžu udělat?“ „Pane Tayte, obávám se, že pro vás mám špatné zprávy.“ „Co se děje? Stalo se něco? Tiffany Nelsonová zemřela?“

135

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka136

„Ne, daří se jí dobře. Jde o váš byt. Jsem tu s hasiči. Nevypadá to dobře.“ Tayte těžce polkl a dál poslouchal. „Hned tam jsem,“ řekl, jakmile Reese skončil. Když zavěsil, cítil, jak ho zaplavuje smutek. Obrátil vážný pohled k Mavroové, která se zdála připravena na špatné zprávy. „U mě v bytě hoří.“ „Někdo ho podpálil?“ „Reese si to myslí. Možná Westlakea rozčílilo, že jsme Tiffany Nelsonovou zachránili. Ať tak či onak, systematicky ničí můj život. Možná mu od začátku šlo právě o to.“ Tayte se zadíval na řadu lahví s alkoholem za barem a pomyslel si, že zrovna teď by potřeboval velkého panáka Jack Daniel’s, ale odolal. „Přišel jsem o domov, a než to skončí, nebudu mít už ani kariéru. Vlastně mi to až tak nevadí, ale jestli jde Westlakeovi o mě, proč si pro mě prostě nepřijde a neskončí to? Proč musí zabíjet nevinné lidi?“ „Jak jsi řekl, chce ti zničit život. Chce, aby ses cítil odpovědný za životy, které bere, ale není to tvoje vina.“ „Já prostě chci, aby toho nechal.“ „No ovšem, ale toho dosáhneš jenom tak, že se obrníš a budeš pokračovat, dokud ho nechytíme.“ Vážně se na Tayta zadívala. „A my ho chytíme.“ Brzy zvečera byl Tayte zpátky v bezpečném domě poté, co odmítl pozvánku Frankie Mavroové na další dobré jídlo a společnost. Po všem, co se ten den stalo, by to prý pro něj bylo dobré, Tayte ale chtěl být prostě sám. Seděl na posteli a čekal, až to Jean zvedne. Za poslední hodinu to zkusil už třikrát. S ohledem na časový posun předpokládal, že je na večeři s ostatními účastníky semináře v hotelu. Právě se chystal zavěsit, když hovor konečně přijala. Už jen když slyšel její hlas, zlepšila se mu nálada.

136

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka137

„Jean! Jsem tak rád, že jsi to vzala. Už to nějaký čas zkouším. Jak se vede?“ „Omlouvám se, JT,“ řekla. „Byli jsme na pozdní večeři.“ Zívla. „Právě jsem se chystala do postele. Jsem hotová.“ „Nezdržím tě dlouho. Prostě jsem chtěl slyšet tvůj hlas.“ „To je sladké. Stalo se něco?“ Tayte se zhluboka nadechl, protože si nebyl jistý, kde by měl začít vysvětlovat všechno, co se ten den stalo, nebo jestli by tím měl Jean vůbec zatěžovat, ale rozhodl se, že by to měla vědět. „Moc dobře se to nevyvíjí,“ přiznal. „Pořád se nám nepodařilo chytit muže, který to dělá, zachránili jsme ale jeho poslední oběť. Je na tom špatně, ale přežije.“ „To je skvělé. Tak proč mám pocit, že je něco v nepořádku?“ „Bojím se, že se mi nepodaří zachránit jeho další oběť nebo tu následující. Musím to zkusit a vím, že je to pravděpodobně jediný způsob, jak ho můžeme zastavit, ale užírá mě to. A navíc mi dneska vyhořel byt.“ „Cože? Jak?“ „Hasiči potvrdili, že šlo o žhářství,“ řekl Tayte. „Všichni si myslí, že je za tím stejný chlap, neexistuje ale žádný důkaz. Někdo rozbil okno a vhodil dovnitř nějakou zápalnou látku. Všechno je pryč. Všechno až na těch několik věcí, které jsem si vzal s sebou sem. Pořád mám díkybohu svoji aktovku, pár obleků a své záznamy, ne že by mi k něčemu byly, až bude po všem.“ „To je strašné. Podívej, můj seminář pozítří končí. Mám skočit na letadlo a přiletět za tebou?“ „Ne, rozhodně ne. Nechci, aby ses ocitla někde poblíž toho chlapa. I já bych tu radši nebyl, ale musím. Ty nemusíš, a já chci, aby to tak i zůstalo.“ „Dobrá, v tom případě se cestou zpátky zastavím na víkend u rodičů. A žádný strach. Až to všechno skončí a my se vezmeme, začneme někde úplně znovu. Co ty na to?“

137

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka138

„To zní skvěle. Nechám tě teď jít do postele. Miluju tě.“ „Buď opatrný, JT. Taky tě miluju.“ Když hovor skončil, Tayte ještě nějaký čas svíral mobil v ruce, jako by tak mohl ještě chvíli držet Jean. Poté se rozhodl řídit se jejím příkladem a zamířit do postele. Říkal si, že když tam bude dost dlouho ležet, možná dokonce i usne a dostane se mu pořádného spánku. Věděl, že ho bude potřebovat. Předpokládal, že ho zítra čeká další stresující den.

138

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka139

KAPITOLA PATNÁCTÁ Nazítří se Tayte vzbudil s bušícím srdcem. Ze spánku ho vytrhlo zvonění mobilu a v jeho rozespalém stavu ho napadlo, že je to Genealog, který mu volá, aby mu oznámil nápovědu k další vraždě, kterou brzy spáchá – pokud ho Tayte nezastaví včas. Nával adrenalinu způsobil, že se mu třásla ruka, když se natahoval po telefonu. Doufal, že je to Jean, číslo na displeji mu ale oznámilo, že není. „Haló,“ zachraptěl a odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. „Tady Jefferson Tayte.“ Odpověděla mu žena. Zněla rozrušeně. „Pane Tayte, omlouvám se, že volám tak brzy, ale celou noc jsem nespala. Dělám si strašné starosti.“ „Kdo volá?“ „Marjorie Oakesová. Před několika lety jsem si vás najala, abyste mi sestavil rodokmen.“ „Paní Oakesová,“ řekl Tayte a posadil se. „Ano, pamatuju si vás. Co pro vás můžu udělat?“ „Co pro mě můžete udělat? Slyšel jste, co se děje, ne? O tom sériovém vrahovi, kterému přezdívají Genealog?“ „Ano, ovšem. Pomáhám…“ „V té reportáži říkali, že máme být mimořádně obezřetní,“ skočila mu do řeči paní Oakesová. „Říkali, že si ten muž bere za cíl vaše bývalé klienty a jejich rodiny. Proč? Proč to dělá?“ Tayte jí toužil říct, že kvůli němu, protože tomu muži při jednom ze svých prvních úkolů před dvaceti lety zničil život – ne

139

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka140

že by si Adam Westlake nezasloužil, co ho potkalo za to, co on a jeho rodina provedli. Nakonec to ale neudělal. „Je to nemocný muž, paní Oakesová,“ řekl. „Úřady dělají, co můžou, aby ho zastavily.“ „Přijde teď na řadu moje rodina? Půjde po mně?“ To Tayte upřímně nevěděl. Pokud existoval nějaký vzor nebo řád, podle kterého si Adam Westlake vybíral z široké palety Taytových bývalých klientů a jejich rodin další oběti, on ho neznal. „Podívejte, snažte se nedělat si příliš velké starosti,“ řekl a ihned toho zalitoval. Ovšemže si dělala starosti a měla dobrý důvod. „Je mi to líto, paní Oakesová. Chtěl jsem tím říct, že během let jsem měl v oblasti DC spoustu klientů. Šance, že vás nebo vaši rodinu potká něco zlého, je velmi malá. Prostě udělejte, co říkali v té reportáži, a buďte opatrná. Vím jistě, že budete v pořádku.“ „Nemůžete to ale zaručit, že ne?“ Tayte si povzdychl. Nemohl to vůbec zaručit. „Je mi to opravdu moc líto,“ odpověděl, protože nevěděl co jiného říct. Pak zavěsil. Nohy měl ten den mimořádně těžké, když je shodil z postele a vydal se do koupelny dát si sprchu. Venku sotva svítalo, řekl si ale, že byl v posteli už dost dlouho, a s radostí začínal den brzy zrána – ačkoli netušil, čím vyplní čas při čekání na Westlakeův telefonát. Klidně nemusel zavolat celé dny, o tom ale pochyboval. Právě ho připravili o jeho oběť. Nemyslel si, že by mu dovolil užívat si vítězství dlouho. Tayte pustil sprchu a čekal, dokud nezačala téct horká voda, ale zrovna když se chystal svléknout si boxerky a vlézt do ní, opět mu zazvonil mobil. Tentokrát to musí být on, pomyslel si. Cítil, jak se mu znovu zrychlil tep, když spěšně zastavil vodu a rozběhl se zpátky do ložnice, aby telefon zvedl. Dokonce ani nezkontroloval displej. Nechtěl marnit čas a tento hovor nemohl propásnout. „Jefferson Tayte,“ ohlásil se.

140

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka141

„Tayte!“ Tayte hned neodpověděl. Ani teď to nebyl Genealog. Byl to mužský hlas a zněl rozzlobeně. „Tayte, jste tam, sakra?“ Tayte svraštil obličej a zeptal se: „Ano, kdo volá?“ „Nezáleží na tom, kdo jsem, Tayte. Moje dcera vás kdysi navštívila a teď se bojí vystrčit nos z domu. Noviny říkají, že tenhle malér je vaše vina.“ „To říkají?“ „No jasně. A já chci vědět, co s tím uděláte?“ „No, snažím se…,“ začal Tayte, zdálo se ale, že volajícího doopravdy nezajímá, co se s tím Tayte snaží udělat. Znělo to, jako by prostě potřeboval upustit páru. „Přestaňte s těmi sračkami, Tayte. Nechci to slyšet. Ohrozil jste životy dobrých lidí a já chci, abyste věděl, že pokud se něco stane mojí dceři, poženu vás k odpovědnosti. Slyšíte mě?“ Tayte ho slyšel zřetelně a jasně. „Zažaluju vás, Tayte, a postarám se, abyste v tomhle městě už nikdy nenašel práci.“ Tayte otevřel ústa, aby ho přerušil, nevydal ale ani hlásku. Spustil telefon, ještě několik vteřin poslouchal slabé, ale vzteklé láteření volajícího, načež zavěsil. Napadlo ho, že jestli to tak půjde dál, čeká ho velmi dlouhý a náročný den, ať už Genealog zavolá, nebo ne. Odvlekl se zpátky do koupelny a tentokrát si vzal mobil s sebou. Během prvních hodin toho dne telefonoval Taytovi skoro tucet bývalých klientů nebo jejich blízkých a mnozí přitom byli více či méně rozzlobení či rozrušení. Všichni si pochopitelně dělali starosti o své bezpečí vzhledem ke zprávě, která se od předchozího dne, kdy velicí zvláštní agent Reese vystoupil se svým prohlášením, šířila v novinách a v televizi. Tayte s nimi soucítil, nenacházel ale účinná slova, kterými by vyvrátil jejich obavy.

141

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka142

Byl oblečený a v kuchyni si chystal omeletu k snídani, když jeho mobil opět zazvonil. Tentokrát už se mu srdce nerozbušilo, nýbrž pokleslo, jak se připravil na další nepříjemný rozhovor s jedním z bývalých klientů. Věcně odsunul pánev ze sporáku a zvedl to. „Jefferson Tayte,“ ohlásil se a už se nemohl dočkat, až hovor skončí. Prostě si chtěl sníst svoji omeletu dřív, než vystydne. Nevolal mu však žádný z klientů. Byl to Genealog. „Tayte.“ Když Tayte uslyšel dutý hlas Adama Westlakea, zamrazilo ho. Než znovu promluvil, těžce polkl a posadil se ke kuchyňskému stolu. „Neztrácíš čas, co, Westlakeu?“ „Nechci, aby tě moje malá hra znudila. Vlastně jsem ti zkusil volat už před pěti minutami, ale měl jsi obsazeno. To je pět minut z tvého času, Tayte, ne z mého. Mohly by pro někoho znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.“ „No tak budu muset pracovat rychleji.“ „Ach, už teď jsi rychlý, ne? Dost rychlý na to, abys zachránil Tiffany Nelsonovou, naši společnou přítelkyni v zeleném kostýmku. Víš jistě, že zvládneš pracovat ještě rychleji?“ Westlake se sám pro sebe suše zasmál. „No, budeš muset. Dávám ti čas do dnešního poledne, takže máš ani ne čtyři hodiny.“ „Čtyři hodiny?“ Tayte si nemohl pomoct, musel zopakovat, co mu Westlake právě řekl. Slyšel správně? Obával se, že ano, a najednou se nemohl pustit do práce dost rychle. Už teď si přál, aby mohl získat zpátky těch ztracených pět minut. Následující slova vyhrkl. „Jaká je nápověda?“ „Nechtěl by sis chvíli pokecat? Možná by sis rád poslechl něco víc o dalším životě, který ukončím, pokud mě nezastavíš včas.“ „Prostě mi pošli tu zatracenou nápovědu,“ vyjel Tayte. „Na mluvení budeme mít čas, až budeš zpátky za mřížemi, kam patříš.“

142

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka143

V telefonu se rozhostilo ticho. Pak Westlake zavěsil. Kristepane! Co jsem to provedl? Být drzý na sériového vraha možná nebyl nejlepší nápad, jak si Tayte uvědomil. Právě přišel o další vzácné minuty. Co když se Westlake rozhodne udělit mu lekci a tentokrát se nebude s nápovědou vůbec neobtěžovat? Vstal a zašel si pro omeletu. Uřízl si velký kus a strčil si ho do úst, pak další a další, dokud ji celou nesnědl. Skoro nevnímal její chuť. Znovu si sedl, zadíval se na svůj mobil a silou vůle se ho snažil přimět, aby pípnul a oznámil mu tak, že má novou zprávu. Než se tak stalo, uplynulo dalších pět minut, a Tayte nemohl zprávu otevřít dost rychle. Byla stejně krátká jako ostatní. „R71/S261,“ přečetl nahlas. Ihned zavolal Reesovi a dal mu vědět, že má další hádanku a že na její rozluštění dostal čas pouze do poledne. Potom zavolal Mavroové, která mu řekla, že je na cestě. Přestože teď měl méně než čtyři hodiny na to, aby Genealogovu nejnovější nápovědu rozlouskl, cítil Tayte mnohem větší naději, že to skutečně zvládne, než když mu Westlake poprvé oznámil, jak málo má času. Cítil naději, protože odkaz na první pohled poznal. Došlo mu, že to Westlake musel vědět, což byl patrně důvod, proč dal Taytovi tak šibeniční termín. Jednalo se o odkaz na další hřbitov a Tayte tentokrát k jeho identifikaci žádnou další nápovědu nepotřeboval. Za dobu, kdy se jako genealog soustředil na oblast DC, viděl tisíce podobných odkazů, což nebylo nijak překvapivé vzhledem k tomu, že se ten hřbitov nacházel velmi blízko jeho domova, nebo bývalého domova, předtím, než vyhořel. Odkaz vedl ke Kongresovému hřbitovu, kde se nacházely hroby nebo jiné památníky více než 65 000 lidí. Označení hrobů tam začínalo písmenem R jako range čili řada, a často po nich následovalo S jako site čili místo. Na rozdíl od hřbitova River Creek, kde každá sekce měla vlastní identifikaci, tvořil Kongresový hřbitov jednu velkou matrici

143

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka144

a hroby se daly identifikovat podle řady a místa, které jim bylo přiděleno. Prvním krokem tedy bylo zjistit, kdo je v tomto konkrétním hrobě uložen, a následně jak a kde ten člověk zahynul. Napadlo ho použít online vyhledávač, vzpomněl si ale, že v databázi hřbitovních záznamů Kongresového hřbitova se už nedá hledat podle řady a místa. Nyní bylo nutné znát jméno osoby, jejíž hrob hledal, což bylo přesně to, co Tayte potřeboval zjistit. Přesto neztrácel naději, neboť věděl, že na tom nesejde. Měl správný hřbitov, takže stačilo počkat na Mavroovou. Společně tam zajedou a podívají se na vlastní oči.

144

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka145

KAPITOLA SESTNÁCTÁ Washingtonský Kongresový hřbitov se nacházel osmnáct bloků od Kapitolu, v jihovýchodním kvadrantu na západním břehu řeky Anacostia. V době svého založení v roce 1807 nesl název Washingtonské farní pohřebiště, do poslední čtvrtiny devatenáctého století se ale rozšířil z ani ne pěti akrů na současnou velikost skoro čtyřiceti akrů. Na celé zeměkouli nebyl žádný jiný hřbitov, který by Tayte znal líp, kvůli jeho velikosti byl přesto rád, že ho napadlo strčit si do aktovky jeho mapu, než ho Mavroová vyzvedla. Dnes si vzala mátově zelené polo triko a stejné modré džíny a zelenou bundu, které měla na sobě, když k němu poprvé přijela domů. Zaparkovali u obrubníku na Sedmnácté, u černé železné brány, kterou Tayte označil za nejblíže položenou hrobu, který přišli najít. Bylo hezké, chladné dopoledne. Když vystoupili z vozu, uvítala je ptačí píseň, která se nesla ze stromů lemujících ulici a také z těch dál na hřbitově. Po mimořádně stresujícím ránu plném telefonátů od rozčilených bývalých klientů pomohla Taytovi trochu se uvolnit. Než odjeli z bezpečného domu, vypnul na mobilu zvonění. Mohli mu nechat vzkaz, zrovna teď se totiž potřeboval soustředit na jiné věci. Vešli branou dovnitř a Tayte vytáhl mapu hřbitova. „Hrob budeme mít po pravici,“ řekl Mavroové. „Podle mapy leží jedenáct řad od tamté křižovatky.“ Bryskním krokem se dostali na křižovatku a od ní začali počítat řady, aby si byli jistí, že mají tu správnou. Cestou si Tayte vychut-

145

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka146

nával ticho, které tu vládlo, což byl také důvod, proč sem často chodil, někdy jen proto, aby přemýšlel a nasál do sebe historii toho místa a lidí, kteří tu byli pohřbení, z nichž mnozí pomáhali své město definovat. Viděl ženu na procházce se psem a v dálce jednu nebo dvě nezřetelné postavy, jinak jim společnost dělala jen ptačí píseň. Tayte odpočítal jedenáct řad a zůstal stát. „Tohle je řada sedmdesát jedna. Místo sto šedesát je někde tady v uličce.“ Otočil se tváří k protější straně uličky a přešel tam, kde řada sedmdesát jedna pokračovala. Odložil aktovku, klekl si a odhrnul trávu z malého náhrobku. „To je ono. R71/S261.“ Mavroová si povytáhla džíny a klekla si vedle něj. „Nápis není moc zřetelný, co?“ Tayte souhlasil. Horizontální poloha náhrobku způsobila, že nápis v průběhu času erodoval, viděl ale už mnohem horší. Nemyslel si, že je to tak špatné, aby ho nemohl přečíst. Nabral do ruky hrst hlíny a tou pak vytesaná písmena pomazal, aby ztmavla. Hned to bylo lepší, třebaže na některých místech byl nápis stále jen těžko čitelný. „John P. Alexander,“ řekl a přemítal, co znamená to P. „Červen 1877 až červenec 1922.“ „Bylo mu pětačtyřicet,“ poznamenala Mavroová. Jednoduchý náhrobek Taytovi prozradil, že John Alexander byl patrně mužem skromných příjmů. Prohlédl hroby okolo, jestli kolem nejsou pochováni jeho rodinní příslušníci, což by mu pomohlo tohoto konkrétního Johna Alexandera na matrice snáze identifikovat, žádné ale nenašel. Vytáhl poznámkový blok a zapsal si do něj údaje, pořád ale cítil, že jeho šance jsou tentokrát dobré, třebaže měli s Mavroovou na rozluštění této hádanky čas pouze do poledne. Bylo sotva půl deváté a stačilo přijít na to, kde ten muž zemřel. „Vím, že mám složku na jméno Alexander,“ řekl. „Možná nejde o stejnou rodinu, stojí ale za nahlédnutí.“

146

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka147

Znovu se postavil a schoval blok. „Než se vydáme zpátky, rád bych se rychle podíval, jestli se John P. Alexander nedostal do novin. Zemřel předčasně. To často naznačuje, že smrt mohla vyvolat zájem.“ Notebook měl v aktovce. „Vraťme se do auta a zkontrolujme to.“ Během několika minut seděl Tayte na sedadle spolujezdce s notebookem na kolenou a listoval známou webovou stránkou novinového archivu Knihovny Kongresu s názvem Chronicling America. Zvolil si výsledky pro oblast District of Columbia a pro rok 1922, kdy Alexander zemřel. Do vyhledávacího pole vložil mužovo jméno a stiskl Enter. Získal patnáct odkazů na stránky obsahující klíčová slova, většinu ale mohl rychle zavrhnout, protože se sice na nich objevovala slova John a Alexander, ale ne ve vzájemné souvislosti. Dva odkazy však obsahovaly přesnou shodu. Oba pocházely z Evening Star z roku 1922. Prvním byl nekrolog. Tayte ho přečetl Mavroové. „Přípravy pohřbu Johna P. Alexandera, čtyřicet pět let, Desátá ulice oblasti Northwest číslo 816, který zemřel v úterý na následky zásahu elektrickým proudem při práci pro Potomac Electric Power Company, byly skončeny.“ Tayte se odmlčel. „Něco mi to připomíná.“ „Dřívější úkol?“ „Musí to tak být.“ Četl dál: „Zesnulý byl zaměstnancem společnosti posledních dvacet let a zanechal po sobě manželku, paní Hattie Alexanderovou. Koronerova porota vynesla včera pozdě večer po prohlídce těla rozhodnutí o smrti následkem úrazu.“ „Takže byl ženatý?“ řekla Mavroová. „Hádám, že jeho žena se před smrtí odstěhovala.“ „Vzhledem k tomu, že ji nepohřbili společně s manželem, je to možné, jestli tu ale existuje souvislost s úkolem, který mě napadá, pak věřím, že se znovu vdala a pohřbili ji s druhým mužem.“

147

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka148

Druhý článek nesl tučný nadpis: KRÁTKÉ ZPRÁVY Z MĚSTA. Začínal stejně jako nekrolog, asi uprostřed ale přidával další informace, přesně jak Tayte doufal. V hlase měl vzrušení, když tu část četl. „John P. Alexander, odborník na elektřinu, kterého zabil zásah proudem v průlezu Potomac Electric Company na křižovatce ulic Euclid a Champlain Street v úterý v noci.“ Otočil se k Mavroové s širokým úsměvem na tváři. „To je naše místo činu.“ Následující události se seběhly tak rychle, že Tayte měl problém pochopit, co se děje. Jeho úsměv zmizel, když se dveře na straně Mavroové otevřely s prudkostí, která vysála z vozu vzduch. Mavroová se od něj odvrátila, aby se podívala, kdo dveře otevřel, a vzápětí ji ze strany do tváře zasáhla pěst, a to takovou silou, že se hlavou uhodila o Taytovo rameno. Viděl, jak se kolem mihl rukáv modré džínové košile, když se útočník natáhl dovnitř a vytrhl klíčky ze zapalování. Potom spatřil muže z vězeňského portrétu, který mu ukázal velicí zvláštní agent Reese. Byl to Adam Westlake. Westlake se znovu naklonil do vozu a vytáhl Mavroovou ven, jako by nic nevážila. Tayte zahlédl v jejích očích strach. Toužil nějak zabránit tomu, co mělo přijít, všechno se ale dělo tak rychle, že neměl čas přemýšlet. Westlake vytáhl zpoza opasku zašlých šedých džínů na bedrech pistoli a přiložil její hlaveň Mavroové ke spánku. „Odhoď zbraň!“ poručil jí a Tayte vzápětí uslyšel, jak zarachotila o silnici u jejích nohou. Cítil se naprosto bezmocný. Mohl se jen dívat, protože si dobře uvědomoval, že jediný špatný pohyb může vést k tomu, že oba zemřou. Westlake kopnutím zavřel dveře. Donutil Mavroovou zepředu obejít vůz, přičemž ji pevně držel za krk. Vzhledem k jeho velikosti a zjevné síle nepochyboval Tayte o tom, že by jí klidně mohl rozdrtit průdušnici, kdyby chtěl. Nespouštěl z Westlakea oči a ten mu pohled oplácel. Mířil k Taytovým dveřím, a když se k nim dostal, smýknul s Mavroovou ke hřbitovní bráně.

148

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka149

„Zpátky dovnitř! Hned! Zkus něco a oba vás zastřelím.“ Když poslechla, otevřel Westlake Taytovy dveře. Teď mířil pistolí na něj. „Přesedni si!“ Tayte to udělal, třebaže mu to zpočátku moc nešlo, ruce se mu třásly a srdce mu bušilo. Přemýšlel, proč to Westlake dělá. Byla snad jeho hra u konce? Tak to tedy skončí? Jakmile Tayte vklouzl na sedadlo řidiče, Westlake nasedl a hodil mu klíč. Blížilo se auto a Tayte se v duchu modlil, aby řidič zastavil, ten si ale buďto nevšiml, co se děje, nebo se do toho nechtěl plést. „Jeď!“ přikázal Westlake, a když se Tayte rozjel, zariskoval a ohlédl se po bráně. Zachytil oči Mavroové. Měla vytažený mobil. To bylo dobře. Volala pro pomoc. „Kam jedeme?“ zeptal se Tayte. Koutkem oka viděl, že na něj Westlake dál míří pistolí. „Prostě jeď. Řeknu ti, až bude potřeba zahnout.“ Brzy se přiblížili ke křižovatce. Tayte začal zpomalovat a čekal na instrukce. „Šlápni na to,“ obořil se na něj Westlake podrážděně. „Jeď rovně, dokud ti neřeknu.“ Tayte mlčky dělal, co se mu řeklo, pak ho ale přemohla zvědavost. Potřeboval zjistit, co má Westlake v plánu. „Co chceš udělat?“ zeptal se. „Zabiješ mě? Vím, že to musíš chtít.“ Westlake pohrdavě ohrnul horní ret. „Rád bych ti prohnal kulku hlavou, ale udělám to, jenom když mě k tomu donutíš.“ Poposedl vpřed a zíral na Tayta tak upřeně, až tíha jeho přítomnosti donutila Tayta na okamžik odtrhnout oči od silnice a podívat se na něj. Westlake zavrtěl hlavou. „Fakt to nechceš udělat,“ dodal a opět se opřel. „Řiď se tím, co říkám, a neublížím ti.“ Tayte si nebyl jistý, jestli tomu věří. Všechno, co o tom muži věděl, naznačovalo, že mu chce opravdu moc ublížit, prozatím se však Westlake držel z nějakého důvodu zpátky. Tayte uvažoval

149

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka150

proč asi, třebaže si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď. Několik minut jeli mlčky a mířili po Sedmnácté na sever, dokud nedorazili na rušnou křižovatku se silnicí číslo 1. „Zahni doprava na dálnici,“ řekl Westlake. „Dodržuj rychlost.“ „Opouštíme město?“ Westlake neodpověděl. „Víš, že mě FBI najde. Můžeš si být jistý, že už tohle auto hledají.“ Westlake se pro sebe zasmál. „Spoléhám na to. Teď sklapni a jeď.“ Na silnici číslo 1 nezůstali dlouho, což vyvrátilo Taytův závěr, že se chystají opustit DC. Zahnuli na Montana Avenue a vpravo se objevilo něco, co vypadalo jako skládka. Objeli ji a dostali se na New York Avenue, kde panoval typický rušný provoz. Celá oblast byla přes blízkost hlavního města pozoruhodně zchátralá. Ulici lemovalo několik budov v bídném stavu, některé byly očividně opuštěné. U jedné takové, dříve patrně prodejny automobilů, si Tayte všiml, že Westlake zpozorněl. „Tady zahni,“ poručil. „Vjeď na tu parcelu a zavez auto dozadu.“ Taytovi se potily dlaně, řídil se ale Westlakeovými pokyny. Když nízkou cihlovou budovu s vytlučenými či zabedněnými okny objel, spatřil, že všechny sešlé stavby přiléhají ke skládce, kterou předtím minuli. Napadlo ho, že jestli ho Westlake plánuje zabít, vybral si dokonalé místo. „Zastav,“ poručil Westlake a Tayte poslechl. Nelíbilo se mu, že auto Mavroové už není vidět ze silnice. „Vypni motor a dej mi klíč.“ Když Tayte zaváhal, přitiskl mu Westlake hlaveň pistole ke spánku. „Udělej to!“ „Dobrá, dobrá.“ Tayte vytáhl klíčky ze zapalování. „Tady.“ „Teď vystup, pomalu. Mám pro tebe překvapení.“

150

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka151

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Ani v denním světle, které pronikalo dovnitř škvírami mezi prkny na oknech, nepůsobila opuštěná prodejna aut nijak útulně. Westlake vedl Tayta špinavou místností, která dříve patrně bývala čisťounkým autosalonem, a Tayte uvažoval, co s ním Westlake plánuje udělat. Nachystal mu nějaké překvapení a vzhledem k okolnostem určitě ne příjemné. O kus dál minuli bývalou recepci – Westlake přitom po celou dobu mířil na Tayta pistolí –, následně prošli dveřmi a ocitli se v místech, kde se dříve očividně nacházela autodílna. Vpravo byla navršená hromada starých autobaterií a Tayte před sebou v pološeru viděl dvě hydraulické rampy, které stály bok po boku několik metrů od sebe. Za oknem malé kanceláře na opačném konci místnosti svítila jediná holá žárovka. Westlake postrčil Tayta tím směrem. „Tvoje překvapení čeká tam,“ řekl, a třebaže mu Tayte neviděl do obličeje, cítil, že se usmívá. U dveří Tayte ucítil, jak ho Westlake pevně chytil za rameno. Zastavil se a otočil se k němu. „Dovnitř ještě nemůžeme,“ řekl Westlake. „Chci, aby ses napřed posadil na tuhle židli.“ Westlake ukázal na odřenou kancelářskou židli u dveří. Měla těžký kříž i kolečka a potrhaná látka odhalovala na několika místech pěnové polstrování. Tayte přimhouřil oči a přemýšlel, proč Westlake chce, aby se na ni posadil. „Řekl jsem sednout!“

151

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka152

Tayte klesl na židli a Westlake přistoupil blíž. Vedle židle stála malá ocelová kartotéka. Ležela na ní lepicí páska, kterou si tam, jak Taytovi došlo, musel Westlake předem přichystat. Vzal ji do ruky a hodil ji Taytovi do klína. „Teď si přilep chodidla a kotníky k židli.“ „Cože?“ „Slyšel jsi, co jsem řekl. Udělej to!“ Tayte zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mu, kam celá věc směřuje. „Ne, to neudělám. Jestli mě plánuješ zabít, neusnadním ti to.“ Westlake se k němu sklonil. „Už jsem ti řekl, že tě nezabiju, pokud mě k tomu nedonutíš.“ Zvedl zbraň a přitiskl ji Taytovi k čelu. „Nutíš mě k tomu?“ Tayte mu chvíli vzdorně hleděl do očí. Snažil se v nich vyčíst jeho úmysly, ale nedařilo se mu to. Co má Westlake v úmyslu zjistí pouze tak, že přistoupí na jeho hru. „Dobrá, ustup.“ Sehnul se přes kolena, omotal si kotníky a chodidla lepicí páskou a přilepil je k židli. „Dobře, teď si připoutej levou paži k područce.“ Zatímco Tayte plnil příkazy, přemýšlel o nejnovější hádance, kterou mu Westlake poslal a která vedla k muži, který zahynul v roce 1922 po zásahu proudem při práci pro Potomac Eletric Power Company. Měl být tentokrát obětí sám Tayte? Rozhodně se nemohl zbavit dojmu, že připoutává sám sebe k vlastnímu elektrickému křeslu. Připomnělo mu to, jak se včera v baru Exchange Saloon ptal sám sebe, proč si pro něj Westlake prostě nepřijde a neskoncuje to s ním. Teď si říkal, že by si příště měl dát dobrý pozor na to, co si přeje. Jakmile Tayte připoutal svoji levou paži k židli, zastrčil si Westlake pistoli vzadu za džíny a připoutal mu k područce i tu pravou. Tayte se nevzpíral. Připadalo mu to naprosto zbytečné. Zbytkem pásky Westlake následně přilepil Taytovi stehna k sedáku a hrudník k opěradlu. Když skončil, nemohl se Tayte prakticky hnout. Byl Westlakeovi vydán zcela na milost. Westlake ustoupil

152

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka153

vzad, usmál se nad svým dílem, pak odvezl Tayta na židli do kanceláře. Sotva přejeli práh, Tayte pochopil, že další Genealogovou obětí nebude. A to proto, že člověka, kterého si Westlake pro svoji další vraždu vybral, měl před sebou. Byl jím asi sedmdesátiletý šedovlasý muž a nejhorší bylo, že ho Tayte poznal. V nedávných letech si Tayta najal, a třebaže si Tayte nemohl vzpomenout na jeho křestní jméno, vzhledem k událostem věděl, že jeho příjmení je Alexander. Byl potomkem Johna P. Alexandera, bývalého zaměstnance Potomac Electric Power Company. Muž byl podobně jako on spoutaný lepicí páskou, nebyl ale přilepený k židli, nýbrž k velkému vozíku, který byl pod úhlem pětačtyřiceti stupňů opřený o okraj stolu. Páskou měl zalepená i ústa, aby byl zticha. „Překvapení!“ zvolal Westlake s širokým úsměvem. „Pamatuješ si George Alexandera, ne? On si rozhodně pamatuje tebe.“ Když Tayte upřel pohled na nešťastníka před sebou, zhluboka se nadechl v marné snaze uklidnit se, věděl totiž, že mu nemůže nijak pomoct. Muž byl pod vrstvami lepicí pásky, kterou měl omotané celé tělo, bez košile a Tayte viděl, že má k hrudi a k hlavě připevněné dráty. Každý kontakt byl olepený zaschlou krví, dráty měl totiž zaražené pod kůži. Tayte viděl i tlustý kabel, který vedl zpátky ke dveřím a do dílny. Vzpomněl si na hromadu autobaterií, které minul, a rázem pochopil, že Westlake plánuje zabít toho muže proudem, stejným způsobem, jakým zahynul jeho předek. „Chtěl jsem, abys ho viděl umírat,“ řekl Westlake a postrčil Tayta dál do místnosti. „Vidím, že sis všiml mých provizorních elektrod. Věděl jsi, že odpor lidské kůže může být i víc než 100 000 ohmů? Pod ní je to ale sotva tři sta, proto jsem zvolil podkožní elektrody.“ „Proč to děláš?“ „No tak, Tayte. Ty víš proč.“

153

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka154

„Jeho předek zahynul v průlezu daleko odsud. Když ho zabiješ tady, jeho smrt nenapodobíš. Podvádíš ve vlastní hře.“ „Ale je to moje hra, ne? Já určuju pravidla a rozhodl jsem se pro bonusovou rundu.“ „Takže jsi nikdy neplánoval, že bych tvoji hádanku vyřešil? Nikdy jsem neměl šanci toho muže zachránit?“ „Ne. Nápověda, kterou jsem ti tentokrát poslal, tě měla jen zavést na hřbitov, abych si tě tam mohl vyzvednout a přivést tě sem a ty ses mohl dívat.“ Ne poprvé Tayta napadlo, jestli je to vůbec Westlakeova hra. Nasadil úsměv ve snaze vyvést ho z míry, pak apeloval na jeho ego: „Musím ti pochválit ten hlavolam, který jsi mi poslal v případě Tiffany Nelsonové. Odkaz na Knihovnu Kongresu mě zpočátku dostal do úzkých.“ „Ale ne na dlouho,“ opáčil Westlake trpce. „Ne, přesto jsem považoval za mimořádně chytré, že jsi ukryl nápovědu do věnování knihy o prvních osadnících na Středozápadě.“ „Nejsi jediný chytrák ve městě,“ odsekl Westlake, ale neopravil ho. Dotlačil Tayta blíž ke své oběti, aby Tayte mohl muži pohlédnout do očí. Měl je zvlhlé slzami a vytřeštěné hrůzou, a když si Tayte uvědomil, v jakém je stavu, donutilo ho to soustředit se jen na něj. Zdálo se, že Alexander vrtí hlavou, byl ale tak pevně spoutaný lepicí páskou, že bylo těžké říct to s jistotou. „Napojil jsem ho na víc než dvacet plně nabitých autobaterií,“ řekl Westlake. „Dohromady mají napětí dobrých tři sta voltů, nejsou to ale volty, co tě zabije.“ „Nech mě hádat,“ opáčil Tayte uštěpačně. „Je to proud, že?“ Westlake kývl. „Jo, ampéry. U stejnosměrného proudu se srdeční fibrilace objeví mezi třemi sty až pěti sty miliampéry. To nezní jako moc, že?“ Tayte neodpověděl.

154

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka155

„Když proud prochází těmi správnými cestami, stačí při pěti stech miliampérech pouhá pětina sekundy na to, aby zabil člověka, proto jsem zarazil ty elektrody tak hluboko – abych doslova prořízl odpor kůže. Když tři sta volů vydělíme třemi sty ohmy odporu, získáme proud o síle jednoho ampéru, což je, jak už ti určitě došlo, dvojnásobek smrtící dávky, jen pro jistotu. Smrt nastane za pouhou desetinu vteřiny, takže si nemyslím, že by někdo stihl vpadnout dovnitř tamtěmi dveřmi a vytáhnout z něho všechny ty dráty dost rychle na to, aby ho zachránil, ty jo?“ „Vpadnout dovnitř?“ zopakoval Tayte. Westlake ukázal na horní okraj rámu dveří. Tayte tam uviděl kovovou krabičku s trčícími dráty. „Je to jednoduchý spínač. Sepne se, když se otevřou dveře. Teda samozřejmě až všechno zapojím, což udělám cestou ven. Spínač je součástí okruhu, který uškvaří tady našeho společného přítele.“ „Jsi nemocný člověk, Westlakeu. Potřebuješ pomoc.“ Westlake se mu vysmál. „Ano, potřebuju, a právě se mi jí dostává. Pomáhám si sám a už teď se cítím mnohem líp. Máš zapnutý mobil?“ „Mobil?“ „Ano, mobil. Je zapnutý?“ Tayte kývl. „Dobře. Hádám, že FBI se právě teď snaží vysledovat tvůj signál. Brzy už by tu měli být.“ S tím Westlake zalepil dvěma kusy lepicí pásky Taytovi ústa. „Nechci, abys prozradil naši hru.“ Vrátil se ke dveřím. „Nechám rozsvíceno,“ dodal na odchodu. „Aby ti nic neuniklo.“ Sotva Westlake odešel, pokusil se Tayte osvobodit. Doufal, že se mu podaří lepicí pásku přervat, aby se mohl natáhnout a vyškubnout Georgi Alexanderovi dráty z hrudi a hlavy dřív, než bude pozdě. Řekl si, že postačí uvolnit si jednu ruku, obě ale

155

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka156

měl přilepené takovým množstvím lepicí pásky, že mu po několika minutách marného snažení došlo, že se mu to nepovede. Udýchaně toho nechal a zadíval se na svého bývalého klienta, který na něj upíral vyděšené oči. Toužil mu říct, jak moc je mu to líto, a doufal, že jeho oči jsou dostatečně výmluvné. Tayte netušil, kolik času mu na záchranu toho muže zbývá, věděl ale, že se to musí dál zkoušet. Chvíli si odpočinul, aby nabral sílu. Pohlédl dolů na své ruce a zjistil, že už má zápěstí celá rudá od tlaku, který na ně vyvíjel. Nezajímalo ho, jestli krvácí – několik škrábanců a modřin byla podle něj malá cena. Snažil se upamatovat, proč si ho George Alexander jako genealoga najal, a vzpomněl si, že pochází z velké rodiny, které bude moc chybět, pokud Tayte jeho vraždě nezabrání. Rozhlédl se kolem, jestli nenajde něco, co by mu mohlo pomoct, jenže místnost byla z velké části prázdná, tedy až na několik skříní a kovových regálů. Nic ho nenapadalo. Musel se dostat z té židle. Těžce na něj dolehla frustrace. Začal se kolébat ze strany na stranu a rvát za područky, až ho pálila zápěstí. Židle kousek popojela, neměl ale jak efektivně kontrolovat směr. Napadlo ho, že by mohl židli převrhnout a případně tak lepicí pásku aspoň trochu natáhnout, kvůli kolečkům ale nemohl vyvinout dostatečný tlak, židle totiž začala ujíždět. Tayte toho opět nechal, zničehonic hluboce rozrušený Westlakeovou nelidskostí. Skutečnost, že ho sem přivedl, aby se stal očitým svědkem jeho další vraždy, byla ukázkou mimořádné krutosti. Tayte se tak vyčerpal, že lapal po dechu. Bylo čím dál těžší nasávat jen nosem dostatek kyslíku a Westlake mu připoutal hrudník k židli takovým způsobem, že ho nemohl plně nadmout. Dýchal proto mělce a hlasitě. Přes své sípání slyšel hukot provozu na New York Avenue, kde si obyvatelé DC šli každý po svém, aniž by tušili, co se odehrává ani ne sto metrů od nich. Potom, když se jeho dech zklidnil a v místnosti se opět rozhostilo ticho,

156

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka157

zaslechl něco, z čeho ho zamrazilo do morku kostí. Blížila se auta. O chvíli později se ozvalo bouchání dveří a on znovu začal škubat za lepicí pásku. George Alexander auta zjevně taky slyšel, protože i on se začal kroutit a svíjet, bylo to ale marné. Přes okno do dílny spatřil Tayte prvního agenta FBI. Poznal v něm Jeroma Martineze. Byl s ním ještě další muž, kterého Tayte nikdy předtím neviděl. Oba měli na sobě taktické vesty, a když vešli dovnitř, drželi před sebou zvednuté zbraně. Tayte začal řvát přes roubík, nebylo mu ale rozumět. Křičel na ně, ať se drží zpátky a nechodí dovnitř, hádal ale, že oni vidí jen muže v nebezpečí křičícího o pomoc. Začal důrazně vrtět hlavou, ale ani to nepomáhalo. „Tady!“ zavolal Martinez, a když se agenti rozběhli, dozajista přesvědčeni o tom, že mu spěchají na pomoc, mohl se Tayte jen zadívat Georgi Alexanderovi do očí a v duchu mu pořád znovu a znovu opakovat, jak moc je mu to líto. O patnáct minut později seděl Tayte vzadu v autě velicího zvláštního agenta Reese s dekou kolem ramen, zatímco na místo činu přijížděly další a další vozy FBI a policie. Zíral tupě na opěrku hlavy před sebou, nic z poprasku okolo sebe nevnímal a stále se třásl šokem z toho, že byl nucen být svědkem groteskní popravy George Alexandera. Frankie Mavroová seděla vedle něj vpravo a velicí agent Reese napůl uvnitř vozu, napůl venku po jeho levici. „Není žádná šance, že by mohl ještě žít?“ zeptal se Tayte. Nechtěl uvěřit tomu, že je Alexander mrtvý, přestože na vlastní oči viděl, jak se to stalo. Reese zavrtěl hlavou. „Je mrtvý, pane Tayte. Je mi to líto. Udělali jsme, co jsme mohli.“ „Nebyla to tvoje vina, JT,“ řekla Mavroová. „Neobviňuj se.“ Problém byl, že Tayte se obviňoval a bude se obviňovat po zbytek života za všechno, co se těm lidem stalo. „Rád bych zašel za jeho rodinou. Chtěl bych se sejít s rodinami všech obětí.“

157

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka158

„Časem,“ řekl Reese. „Myslím, že teď by to nebyl dobrý nápad.“ Tayte, který dál civěl na opěrku hlavy, kývl a v duchu souhlasil. Byl teď asi tím posledním, koho chtěli rodinní příslušníci obětí vidět. Uvědomoval si, že většina by ho pravděpodobně raději praštila, než aby si vyslechla jeho omluvu nebo slova soustrasti. Několik vteřin mlčel a pomalu dýchal, aby se uklidnil, přitom přemýšlel o rozhovoru, který vedl s Adamem Westlakem uvnitř budovy. Obrátil se k Reesovi. „Westlake není Genealog.“ „Zopakujte to!“ řekl Reese a zamračil se. „Není to Westlakeova hra. Unáší lidi, jistě, a chystá jejich vraždy, není ale tím, kdo vymýšlí genealogické hlavolamy, které mi posílá. Vím jistě, že Westlake nemá nejmenší tušení, o co v nich jde.“ „Jak to?“ zeptala se Mavroová. „Dal jsem se s Westlakem do řeči o jeho předchozí hádance. Zmínil jsem se o knize, na kterou jsme se byli podívat v Knihovně Kongresu.“ „Romantické příběhy.“ „Správně. Já mu ale řekl, že to byla kniha o prvních osadnících na Středozápadě. Vymyslel jsem si to, Westlake ale ani nemrkl. Prostě předpokládal, že říkám pravdu, protože o ní neměl nejmenší tušení. Nepochybuju o tom, že je chytrý, není ale genealog, který tohle všechno vymyslel. Ten skutečný Genealog pracuje za scénou a říká Westlakeovi, co má dělat.“ Mavroová jasně viděla, kam Tayte míří. „Ty si myslíš, že skutečný Genealog je ten Francouz, Michel Levant, je to tak?“ Tayte kývl. „Vím, že je to jenom tušení a zrovna teď nemůžu nic dokázat, ale ano, věřím, že je to Levant.“ Taytovu pozornost upoutal Reesův těžký povzdych. „Dobře jsme si Levanta proklepli. Obrátili jsme se i na Interpol. Je úplně čistý – je to zákona dbalý občan, který je prostě náhodou pracovně v DC. Máte nějaký důkaz, který by to vyvracel?“

158

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka159

Tayte o tom nemusel přemýšlet. Neměl nic než souhru náhod a své tušení. „Ne, je příliš chytrý na to, aby se ocitl ve vašich záznamech, nebo v těch Interpolu.“ „Vy jste chytrý muž. Vy jste v našich záznamech.“ Tayte cítil, jak se jeho šok mění v hněv. „Já tam jsem, protože nemám důvod tam nebýt,“ vyštěkl. „Napadlo vás to? Možná je Levant až příliš čistý.“ Reese vstal a naklonil se dovnitř. „Udělal byste nejlíp, kdybyste vyšetřování vražd nechal na nás, pane Tayte. Být vámi, zajímal bych se spíše o to, jak zachránit životy svých bývalých klientů. Musíte se soustředit. Dokážete to? Protože pokud ne, k ničemu mi nejste.“ Tayte vydechl nosem. Kývl. „Dobře. Až se na to budete cítit, vezme vás Mavroová zpátky do bezpečného domu. Zůstaňte tam, dokud vám Westlake znovu nezavolá. Až ho dostaneme, budeme v lepší pozici zjistit, kdo za tím je nebo není.“

159

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka160

KAPITOLA OSMNÁCTÁ „Reese zavrhuje Levanta příliš snadno,“ řekl Tayte, když s Mavroovou mířili zpátky do bezpečného domu provozem v době oběda. Pažemi objímal svoji aktovku, jako by byl nadšený z toho, že ji vidí, že ví, že ji Westlake z čiré zášti nepodpálil a ani nijak jinak nezničil, když opouštěl zrušenou prodejnu automobilů. Nezdálo se, že by s ním Mavroová souhlasila. „Dokud nebudeš mít ohledně toho muže něco víc než jenom svoje tušení, nevidím, co víc by mohl Reese dělat. Myslím, že má pravdu v tom, že bychom se měli soustředit na zastavení Westlakea.“ „A já s ním zcela souhlasím,“ řekl Tayte, „ale místo abychom se snažili chytit Westlakea, což se nám zatím beznadějně nedaří, možná existuje lepší způsob, jak ho zastavit.“ „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že nastal čas přestat hrát podle Genealogových pravidel. Westlake ví, že ho nikdy nechytíme při činu. Plánuje své vraždy tak, aby oběti zemřely až dlouho poté, co zmizí. Možná se nám podaří dostat policejní složky na místo činu včas na to, abychom občas někoho zachránili, ale nemyslím si, že ho takhle chytíme. Pokud budeme dál hrát jeho zvrácenou hru, půjde to tak do nekonečna.“ „Tak jak obejdeme pravidla?“ „Jednoduše. Půjdeme po muži, kterým za tím doopravdy je. Když zastavíme toho, kdo hru řídí, zastavíme i samotnou hru.“ Mavroová svěsila ramena. Těžce si povzdychla. „Ty jsi tím Francouzem fakt posedlý, že jo?“

160

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka161

„Nemýlím se v něm, Frankie. Vím to. Zahni doleva na Šestou. Chci zajet do muzea Národního archivu. Dneska se koná první Levantova přednáška na téma genetického původu.“ Mavroová zavrtěla hlavou. „Podle mě je to špatný nápad. Reese mi přikázal, abych tě vzala zpátky do bezpečného domu, a přesně to taky udělám.“ „Dobrá, tak mě odvez do bezpečného domu, stejně ale za Levantem pojedu. Prostě si vezmu taxíka.“ Mavroová si znovu povzdychla a jela dál. Po chvíli řekla: „Co máš v úmyslu udělat, až se s ním uvidíš?“ „Prostě si s ním promluvím – položím mu několik otázek a možná s ním trochu zatřesu.“ Mavroová zvedla obočí. „Zatřeseš?“ „Jenom trošičku.“ Odbočka, na kterou Tayte poukázal, se rychle blížila. „No tak, Frankie, komu to může uškodit? Radši bych tě měl s sebou.“ Mavroová udeřila rukama do volantu. „Fajn, ale jestli se něco pokazí a já kvůli tomu přijdu o práci, všechno, co se zatím stalo, ti bude ve srovnání s tím, co přijde, připadat jako procházka růžovým sadem.“ „Chci si s ním jenom promluvit,“ řekl Tayte, když Mavroová zahnula na Šestou a zamířila k muzeu Národního archivu. „Co by se mohlo pokazit?“ Původní sídlo Správy národních archivů a záznamů ve Washingtonu, DC, které bylo poprvé otevřeno v roce 1935 a neformálně označováno jako Archiv I, bylo postaveno v klasicistním stylu. Uchovávalo mnoho důležitých dokumentů, od upravené verze Magny Carty z roku 1297 po státotvorné dokumenty Spojených států amerických: Deklaraci nezávislosti, Ústavu a Listinu práv a svobod. Jak s Mavroovou stoupali nahoru po kamenných schodech mezi vysokými korintskými sloupy ke vchodu do

161

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka162

expozic v blízkosti Deváté ulice a Constitution Avenue, Tayte cítil, jak v něm začíná v očekávání opětovného setkání s Michelem Levantem pěnit krev. Vchod do expozic byl z velké části využíván návštěvníky s rezervacemi, kteří se tak vyhnuli frontě u vchodu pro širokou veřejnost. Mavroová ukázala obsluze u vstupu odznak, a jakmile byli uvnitř, zamířili po naleštěné mramorové podlaze Orientation Plaza ke galerii Davida M. Rubensteina. Byla tu spousta lidí, třebaže dobře osvětlený prostor se Taytovi, který tu byl už nespočetněkrát, nikdy nezdál přecpaný. „Víš, kam jdeme?“ zeptala se Mavroová, když dorazili ke vchodu do galerie před osvětleným jantarově žlutým nástěnným panelem, který hlásal „Zápisy práv“. Tayte se usmál a navedl Mavroovou doprava. „Ovšem. Levantova přednáška se bude konat v divadle Williama G. McGowana. To je v suterénu.“ Minuli obchod myArchives a zamířili k výtahům a schodištím, které se nacházely na obou koncích budovy. Vydali se po schodech dolů, a když se dostali do suterénu, Tayte poznal, že přednáška buďto právě skončila, nebo si udělali přestávku na oběd. Z chodby vedoucí do divadla vycházely ven zástupy lidí. Většina mířila pryč od nich, směrem ke kavárně. „Vypadá to, že jsme propásli jeho přednášku,“ podotkla Mavroová. „Jo, velká škoda,“ opáčil Tayte, který byl rád, že nebude muset sedět a hodinu toho muže poslouchat, než si s ním bude moct promluvit. „Přitáhl docela velký dav.“ Probojovali si cestu lidmi v chodbě do divadla, kde bylo skoro tři sta sedadel s polstrováním z červeného aksamitu rozmístěno na strmých stupních a v mírném oblouku okolo pódia dole. Tayte si hned všiml Levanta. Stál před pódiem v lesklém, stříbřitě šedém obleku a kravatě, obklopený půltuctem lidí – bezpochyby si užíval jejich komplimenty.

162

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka163

„Jenom klid,“ varovala ho Mavroová, Tayte už si to ale rázoval dolů ze schodů, odhodlaný Levanta konfrontovat. Dokázal myslet jen na zmučený výraz na tváři George Alexandera, když ho přímo před jeho očima zabil elektrický proud, a na to, jak bezmocný se cítil, protože tomu nedokázal zabránit. Když sestoupil až dolů a vydal se přes červený a zlatý koberec k pódiu, nebyl ani zdaleka klidný, byl totiž naprosto přesvědčen o tom, že ten muž je v konečném důsledku odpovědný za vraždy tolika lidí. „Levante!“ Když Tayte zavolal Francouzovo jméno, všechny hlavy se k němu otočily. Taytovi se zdálo, že sotva ho Levant spatřil, zneklidněl, ale jako by se ze všech sil snažil lpět na svém tenkém úsměvu, který se mu však čím dál víc chvěl, jak se Tayte blížil. „Monsieur Tayte, jak milé…“ „Nechte těch nesmyslů, Levante. Pro žádného z nás to není milé a vy to víte.“ Levantův úsměv rázem zmizel. „Co chcete? Jak vidíte, mám práci.“ „To se vsadím. Povězte mi, už se s vámi spojil Adam Westlake, aby vám řekl, jak dopadla poslední vražda, nebo vám ji mám popsat sám?“ „Vražda? Co to naznačujete? Už jsem vám řekl, že nemám tušení, kdo Adam Westlake je.“ „Mohl bych vám říct, že je tím, koho noviny nazývají Genealogem, my dva ale víme, že tomu tak není, nemám pravdu?“ Tayte vnímal, že ho Mavroová dohonila, a dav lidí, který Levanta předtím obklopoval, nyní ucouvl. Nemínili ale odejít. Zmínka o vraždě a o Genealogovi se o to postarala. „Platí vám Westlake za to, že pro něj vymýšlíte ty zvrhlé genealogické rébusy?“ pokračoval Tayte. „O to jde? Anebo je to naopak? Platíte vy Westlakeovi, aby za vás odváděl špinavou

163

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka164

práci, a mohl jste se mi tak pomstít za to, co se stalo v Londýně? Rozhodl jste se mi to oplatit tím, že mi zničíte život?“ „To je absurdní,“ prohlásil Levant a otočil se k lidem okolo. Vrtěl hlavou, jako by chtěl naznačit, že má před sebou šílence. Podle jeho chabého úsměvu ale Tayte poznal, že s ním jeho obvinění otřáslo. Nepolevil. „Připravil jsem lovce dědiců o životní trofej, není to tak? Potenciálně jste kvůli tomu přišel o celé jmění. Porazil jsem vás ve vaší vlastní hře a vy to nemůžete nechat být.“ Když se Levant otočil zpátky k Taytovi, obočí měl silně svraštělé. Zaklonil hlavu, změřil si Tayta a dál vrtěl hlavou. „Je jen dobře, že náš společný přítel Marcus Brown už není mezi živými, aby viděl, jak hluboce jste klesl.“ Taytovi se nelíbilo slyšet Levanta mluvit o svém starém příteli Marcusi Brownovi. Jeho smrt byla další z mnoha, za které Tayte činil Levanta nepřímo odpovědným, třebaže mu i v tomto případě scházel důkaz. „Marcus nebyl váš přítel,“ prohlásil. „Nezajímá mě, jak dlouho jste spolu vy dva v minulosti pracovali. Řekl mi, že vás ten den nechtěl vidět.“ Francouz se rozmarně zasmál, pak se naklonil k Taytovi a pošeptal mu do ucha tak, aby ho slyšel jen Tayte: „Marcus byl velmi chytrý. Měl poznat, že mu věci přerostly přes hlavu.“ Tayte ucukl, když to uslyšel. Cítil, jak mu z tváří vyprchala barva. Přiznal Levant právě, že měl na vraždě jeho přítele podíl? Zadíval se Levantovi do očí a snažil se v něm číst. Francouz se pořád usmíval. Proč se usmíval, když řekl něco takového? „Vy jste ho dal zabít,“ hlesl Tayte. Levant ho dobře slyšel. „Opravdu?“ opáčil a oči se mu přitom výhrůžně zaleskly. O tom, co udělal vzápětí, Tayte vůbec nepřemýšlel. Popadl štíhlého Francouze za klopy saka a zaťal ruce v pěst, zmáčkl látku vší silou, aby potlačil vztek, který v něm vzkypěl, dřív, než tomu muži ublíží. Potom ho odstrčil směrem k pódiu. Bylo to

164

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka165

tak lehké postrčení, že Tayta Levantova reakce šokovala. Klopýtl vzad a nohama prudce zavadil o nízký okraj pódia. Vykřikl, jako by ucítil velkou bolest, klopýtl a zhroutil se na pódium. Následně se chytil za pravou nohu, jako by ji měl zlomenou. „Ochranka! Někdo zavolejte ochranku!“ Tayte vykročil vpřed, aby Levantovi pomohl vstát. Nechtěl mu ublížit, Mavroová ho přesto zadržela. „Asi bude lepší, když ho necháš být.“ Tayte se k ní otočil. „To je směšné. Sotva jsem se ho dotkl.“ Koutkem oka Tayte zahlédl dva členy ochranky, kteří mířili dolů ze schodů po straně divadla, a pochopil, že někdo je musel zavolat hned poté, co rozhovor mezi ním a Levantem přešel v hádku. Než se k němu dostali, otočil se zpátky k Levantovi a ukázal na něj. „Ještě není po všem, Levante. Já vím, že jste Genealog.“ Vzápětí Tayte ucítil, jak ho za paže popadly silné ruce, a odvrátil se od pódia. „Dobrá, už jdu,“ řekl členům ochranky. „Není třeba použít sílu.“ Když ho vyváděli ven z divadla, slyšel, jak si Mavroová povzdychla, a věděl proč. Neřekla ani slovo, dokud neotočila klíčkem v zapalování, teprve pak zavrtěla hlavou a poznamenala: „Jo. Co by se mohlo pokazit?“ Návrat do bezpečného domu proběhl v tichosti. Mavroová skoro nemluvila, čímž dala Taytovi jasně najevo, že se na něj zlobí kvůli tomu, že proměnil to, co mělo být pouhým rozhovorem s Michelem Levantem, ve fyzickou potyčku. Tayte taky mlčel. Zčásti proto, že trvalo velmi dlouho, než se uklidnil, a navíc si řekl, že bude lepší dát Mavroové trochu času taky se uklidnit. Zastavila vůz blok od bezpečného domu, jak měla ve zvyku pro případ, že by je někdo sledoval. Tayte se k ní otočil a přerušil ticho. „Je mi to líto,“ řekl. „Obyčejně takový nejsem. Opravdu nevím, co mě to popadlo.“

165

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka166

„Říká se tomu stres.“ „Jo, užírá mě a Levant všechno jenom zhoršuje. Chceš jít dovnitř a dát si kafe?“ Mavroová dlouze vydechla a otočila se k němu, jako by konečně odložila hněv. „Jasně, proč ne?“ řekla. „Nikdy není dobré jít spát s nevyřešeným sporem, co?“ Tayte se usmál. „Už se to nestane. Slibuju.“ „Dávej si pozor, abys nedával sliby, které nemůžeš splnit, JT. Ještě není po všem.“ Kousek cesty, který jim zbýval k bezpečnému domu, urazili v teplém odpoledním slunci pěšky a dobře si prohlíželi všechna auta a lidi, kteří je míjeli. Nezdálo se, že by někoho zajímalo, kdo jsou nebo kam jdou. „Schválně se mě snažil vytočit,“ řekl Tayte za chůze. „Neslyšela jsi, co mi řekl, než jsem do něj strčil, ale vzpomínáš si na mého přítele Marcuse Browna, kterého zavraždili loni v Londýně? Vyprávěl jsem ti o něm.“ Mavroová kývla. „Jistě.“ „No, Levant mi řekl, že Marcus měl poznat, že mu záležitosti přerostly přes hlavu.“ „Pokud tvého přítele zabilo něco, co dělal, pak měl pravdu, nemyslíš?“ Tayte musel připustit, že kdyby vzal Levantova slova tak, jak vyzněla, skutečně by šlo o prosté zhodnocení očividné pravdy. Kdyby se měly věci jinak, Marcus by pořád žil, on ale cítil, že je za tím mnohem víc. „Nebylo to jenom tím, co řekl, ale jak to řekl. A jak se na mě při tom díval – jak pozvedl obočí a upřeně na mě hleděl. V tu chvíli se mezi námi něco stalo.“ „Anebo sis to vyložil, jak jsi chtěl, protože jsi sám sebe přesvědčil, že Levant je Genealog.“ Znělo to logičtěji, než chtěl Tayte přiznat, ale byla to pravda? Doléhal na něj stres tak moc, že mu zatemňoval zdravý úsudek?

166

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka167

Nemyslel si to. Vrátil se zpátky k myšlence, že ho Levant schválně provokoval, a napadlo ho, proč by to dělal, kdyby neměl co skrývat. „Sotva jsem se ho dotkl,“ uvažoval nahlas. „Jsi velký chlap. Možná neznáš vlastní sílu.“ „Znám ji velmi dobře. Levant to hrál. Strčil jsem do něj jen tolik, aby se zhoupl na patách, on se ale zřítil na pódium a předstíral, že si zranil nohu. Měli by mu dát Oscara.“ Dorazili k bezpečnému domu a Mavroová se naposledy rozhlédla, teprve pak společně vystoupali po schodech ke dveřím. „Opravdu nesejde na tom, jestli přeháněl nebo ne. Je mnohem starší a ty jsi dvakrát větší. Byl jsi agresor. Popadl jsi ho, strčil do něj a kolem byla spousta svědků. Radši bys měl doufat, že tě nezažaluje.“ „Je mi to jedno. Už v minulosti mu prošla spousta věcí. Pokud to jen trochu půjde, tentokrát to nepřipustím.“ Když Tayte otevřel hlavní vchod a společně vešli do budovy, ucítil, jak mu v kapse vibruje mobil. Zastavil se a vytáhl ho. Měl novou zprávu z neznámého čísla. Když ji otevřel, dech se mu zadrhl v hrdle. „Co je?“ zeptala se Mavroová ustaraně. „Ach, kristepane, ne,“ řekl Tayte. „Ona ne.“ Posadil se na schodech a složil hlavu do dlaní. „Ukaž.“ Mavroová vzala Taytovi mobil a prohlédla si zprávu, kterou obdržel. Byl to obrázek ženy, kterou Tayte očividně znal. Vypadala vyděšeně. Pod obrázkem byla Genealogova nejnovější hádanka. Tayte opět vzhlédl. Jeho tvář byla bledá a přepadlá. „Ten chlap toho nenechá ani na minutu, že ne?“ Poté, co Adam Westlake poslal Jeffersonu Taytovi nejnovější zprávu, položil ukradený mobil na nízký pařez a několikrát na

167

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka168

něj dupnul podpatkem boty, až ho rozdrtil natolik, že byl prakticky k nepoznání. Potom kousky sebral a rozházel je mezi spadané podzimní listí okolo. Vyšel z úkrytu stromů, směrem k vlakovým kolejím, a z kapsy džínů vytáhl další mobil. Tento nebude muset po použití zničit, protože mu ho dala osoba, které se chystal zavolat, proto, aby spolu mohli komunikovat pohodlnou cestou, která se nedala vysledovat. V paměti mobilu bylo pouze jedno číslo. Vybral ho a zavolal na něj. „Hotovo,“ řekl a přitakával, zatímco osoba na druhém konci hovořila. „Správně. Zítra v poledne, jak jste říkal, nerad ale cokoli měním. A nemám rád, když mě někdo honí. Protože jsem musel celou věc uspíšit, neměl jsem moc času na přípravu.“ Westlake poslouchal, co mu ten druhý říká. Potom se odvrátil od kolejí, zpátky ke stromům, směrem, kde nechal zaparkované auto. „Jo, je v kufru,“ potvrdil. „Teď ji tam odvezu.“ Znovu poslouchal, pak řekl: „A tahle je poslední, že jo? Pak bude Tayte můj?“ Westlake si vyslechl odpověď a s úsměvem zavěsil. Už hrál tu hru dost dlouho. Donutil Tayta za to, co provedl, mentálně trpět a s potěšením sledoval, jak genealog upadá stále víc a víc na duchu, jak jeho bývalí klienti a jejich rodinní příslušníci umírali. Zároveň se postaral o to, aby si lidé v DC dvakrát rozmysleli, než si znovu najmou jeho služby. Zničil jeho domov a s ním i většinu jeho majetku, pořád to ale nestačilo. Jako pomsta to Adamu Westlakeovi nestačilo ani zdaleka. Původně plánoval Tayta zabít hned, jak se dostane ven z vězení, a třebaže se tehdy nemohl dočkat, až ten den nastane, tento způsob byl skutečně uspokojivější. Teď se hra konečně blížila ke konci a on se o to víc těšil, až se pustí do práce. Pak Tayte doopravdy zjistí, co znamená trpět, pomyslel si. A teprve potom ho zabiju.

168

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka169

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ Taytovi se třásly ruce, když otáčel klíčem v zámku a vcházel do bytu v bezpečném domě. Mavroová mu byla v patách a ve tváři měla obavy i zvědavost nad tím, proč Tayta Genealogova nejnovější oběť tolik rozrušila. „Posaď se na gauč, než sebou plácneš o zem,“ řekla, když vešli do obýváku. „Dám vědět Reesovi, že máme další nápovědu, a uvařím kávu. Nebo bys radši něco silnějšího?“ Tayte dál bloumal po obýváku, aniž by jí odpověděl. „Hej, JT! Kafe nebo něco silnějšího?“ Tayte se prudce otočil, jako by si až teď uvědomil, že tu Mavroová je. „Kávu, silnou. Díky.“ Sedl si, a zatímco Mavroová byla v kuchyni, znovu se zadíval na svůj mobil, na obrázek ženy, který mu Westlake poslal. V mysli se vrátil zpátky do devadesátých let, kdy se s ní seznámil. Až na strach v očích a vyděšený výraz ve tváři mu připadalo, jako by se skoro nezměnila. Její středně hnědé vlasy byly možná kratší, než si pamatoval, a samozřejmě byla starší, nebylo však pochyb o tom, o koho jde. Pod obrázkem bylo několik slov od muže, který ji unesl. Tayte si je znovu přečetl a převracel je ve své mysli. Zítra v poledne bude mrtvá. Máš všechny nápovědy, které potřebuješ. „Všechny nápovědy, které potřebuju?“ zamumlal si pro sebe, nakrčil obličej a uvažoval, co nejnovější tajemný vzkaz znamená. Westlake mu poslal pouze její fotku a dobu, dokdy ji musí zachránit.

169

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka170

Mavroová se vrátila s kávou. „Opravdu nevypadáš dobře,“ poznamenala a vytrhla tak Tayta ze zamyšlení. Postavila nápoje na stolek mezi nimi a posadila se do křesla naproti němu. „Tak kdo je to? Vidím, že pro tebe něco znamená.“ „Znamená,“ potvrdil Tayte, který stále seděl zcela vzpřímeně na kraji křesla, zčásti ztracený ve vzpomínkách. Přemýšlel, jestli to Genealog ví. „Teda aspoň znamenala. Jmenuje se Lauren Emersonová. Přišla za mnou jednou v létě, asi před patnácti lety, když zkoumala svůj rodokmen. S jednou z rodinných větví narazila kolem doby Občanské války na genealogickou zeď a potřebovala moji pomoc.“ „A díky tomu jste se sblížili?“ zeptala se Mavroová a usrkla kávy. Tayte se předklonil a vzal si ze stolku svůj hrnek. Opřel se a snažil se uvolnit. „Ne obvyklým způsobem, ale oblíbil jsem si ji.“ „A ona tebe?“ „Asi ano, ale ona byla ostýchavá a já se bál, že odmítne, když se pokusím zajít v našem přátelství dál. Nechtěl jsem přijít o to, co už jsme měli.“ „Takže jste pořád dobrými přáteli? Proto jsi tak rozervaný?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Ne, objevil se jiný muž. Ve vztazích byl mnohem sebevědomější než já. Abych to zkrátil, odvedl si ji a mně řekl, abych se s ní přestal stýkat. Měl jsem ji moc rád. Dlouho jsem si nadával za to, že jsem jí neřekl, co jsem k ní cítil.“ „To je škoda,“ pravila Mavroová. „Můžu se znovu podívat na ten vzkaz?“ Tayte jí podal svůj telefon. „Máš všechny nápovědy, které potřebuješ,“ přečetla nahlas. „Co tím podle tebe myslel?“ „Jediné, co mě napadá, je, že nápovědou je sama Lauren. Všechno, co potřebujeme k jejímu nalezení, musí vycházet z ní.“ „Z její složky?“

170

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka171

Tayte kývl. „Možná.“ Dopil kávu a vstal. „Půjdu a podívám se, jestli tam pořád je.“ V pokoji, kde byly uskladněny záznamy, otevřel příslušnou zásuvku a začal procházet složky. Přitom přemýšlel, jakou další stopu může složka Lauren Emersonové obsahovat a jak ji pozná. Potěšilo ho, že tam složka stále byla, což mu dodalo naději. Vytáhl ji a vrátil se s ní do obýváku, aby si ji spolu s Mavroovou prohlédli. „Je to dobrý začátek,“ řekla, když se Tayte posadil. „Tak trochu jsem čekala, že tam nebude.“ „Já vlastně taky, pak mi ale došlo, že Westlake musí chtít, abychom se na ni podívali, právě to myslel tím, že máme všechny nápovědy, které potřebujeme.“ Poposedl vpřed a položil složku Emersonové na stolek. Byla tlustá, plná záznamů až z dob zakladatelů Spojených států. Tayte si vzpomínal, že z náklonnosti k ní zašel mnohem dál, než že jí jen pomohl strhnout zeď, kvůli které za ním původně přišla. Prorazil ji a šel dál, zčásti aby na ni udělal dojem, hlavně ale z očividného důvodu, aby ji mohl dál vídat, protože měl rád její společnost. „Může chvíli trvat, než najdeme, co máme najít,“ namítl, zatímco listoval záznamy. „Zbývá nám méně než čtyřiadvacet hodin,“ připomněla Mavroová. Postavila se a sebrala jeho hrnek. „Budu tě zásobit kávou. Nejsem si jistá, jestli bych věděla, po čem se dívat.“ Tayte to nevěděl taky. Skutečně Westlake očekával, že projde všechny záznamy o rodinné historii Lauren Emersonové? Když neměl nejmenší tušení, po čem se dívat, bylo to prostě příliš mnoho dat. Měl kopie všech záznamů, které Emersonová získala, než za ním přišla, a také všeho ostatního, co následně odhalil spolu s ní. Potřeboval objevit první kousek této nejnovější genealogické skládačky a stejně jako předtím mu došlo, že až na něj přijde, udeří ho do očí.

171

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka172

Na vrcholu všech záznamů ležel rejstřík s přehledem rodokmenu, který obsahoval všechna jména a klíčová data. Usmál se, když papír rozložil a přejel jména pohledem. Ve snaze zapůsobit na ni byl tak pečlivý, že mu až do počátku devatenáctého století neuniklo vůbec nic. Chystal se papír znovu složit, když vtom zahlédl něco, co ho přimělo narovnat se. Z moře jmen a dat trčel osamělý otazník. Zřejmě mu přece jen něco uniklo nebo sám narazil na zeď. Když se Mavroová vrátila do pokoje a postavila před něj šálek s čerstvou kávou, podrbal se Tayte na spánku a řekl: „Asi jsem to našel.“ „Opravdu? To bylo rychlé.“ Tayte usrkl kávy a ukázal jí rejstřík. „To, co hledáme, musí nějak bít do očí, že ano?“ „Ano, protože jak bychom si toho jinak všimli?“ „Správně. No, tady, mezi všemi těmi úplnými údaji, chybí pouze jediný kousek. Jedná se o datum úmrtí muže jménem Benjamin Kirkland, což dokonale zapadá do Genealogova herního plánu. Všechny hádanky zatím odkazovaly na něčí úmrtní list, ze kterého jsme mohli vyčíst, jak a kde zahyne další oběť.“ Tayte se zamyslel a pokusil se vzpomenout si, proč u smrti toho muže udělal otazník. Očividně nedokázal dohledat úmrtní list. Nenáviděl, když musel nechat výzkum nedokončený, a rozhodně by neponechal rodokmen Lauren Emersonové neúplný, kdyby tomu mohl zabránit. Pak si vzpomněl, že k tomu došlo kvůli druhému muži v Laurenině životě. K úmrtnímu listu Benjamina Kirklanda se hodlal vrátit později, nikdy k tomu ale nedostal šanci, nebo spíše ztratil chuť poté, co mu Lauren řekla, že už se s ním nebude moct vídat. „Takže prostě musíme vyplnit prázdné místo?“ zeptala se Mavroová a vytrhla ho z úvah. Tayte kývl. Znělo to jednoduše, pochyboval ale, že to bude tak snadné, věděl totiž, že toto konkrétní rodinné tajemství ho

172

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka173

přivedlo do úzkých už dřív. Prolistoval složku a objevil kopii oddacího listu Benjamina Kirklanda a Dorothy Valentineové z roku 1907. Byl to jediný matriční záznam, který se mu podařilo najít, a pokoušel se vzpomenout si, proč se v minulosti nemohl dopracovat k žádným informacím o jeho narození nebo smrti. Narazil na další záznam, kopii novinového článku z Washington Times ze čtvrtka 5. května 1910. Když si přečetl nadpis, všechno se mu vrátilo. „No ovšem,“ řekl. „Manželka Benjamina Kirklanda nahlásila jeho zmizení. Dostalo se to do novin.“ Ukázal článek Mavroové, aby si ho mohla prohlédnout. „Jednou ráno odešel do práce a už se nevrátil.“ „A nikdy ho nenašli? Ani jeho tělo?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Záznam o jeho smrti jsem hledal dlouho a usilovně, jenže marně. Dokonce jsem zkontroloval lodní seznamy pasažérů v té době, jestli třeba z nějakého důvodu neutekl. Nic jsem nenašel. Pokud Kirkland zemřel v roce 1910 a jeho tělo našli, musel zemřít způsobem, který znemožnil identifikaci. Prozatím to ale vypadá, že se prostě vypařil.“ „Tak jak máme, u všeho na světě, zjistit, kde zemřel?“ „To je velmi dobrá otázka,“ řekl Tayte a zamyšleně se opřel. „Zrovna teď nemám nejmenší tušení, jedno je ale jisté – přežití Lauren Emersonové závisí na tom, že na ni najdeme odpověď.“ Poté, co Mavroová znovu zavolala velicímu agentovi Reesovi, tentokrát aby ho spravila o pokroku, kterého dosáhli, zašla do kuchyně a připojila se k Taytovi u stolu, na kterém rozložil klíčové záznamy ze složky rodinné historie Lauren Emersonové. Připravil si zápisník a tužku a uvařil čerstvou kávu, aby jim pomohla při práci. Bylo po třetí odpoledne a on neustále sledoval hodiny pro případ, že by potřebovali vidět nějaké záznamy předtím, než na matrice skončí úřední hodiny – ne že by bylo za těchto okolností těžké donutit je otevřít.

173

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka174

„Děláš lepší kafe než já,“ postěžovala si Mavroová, sevřela v rukách hrnek a vdechla vůni. „Vařím ji stejně jako ty, jen jí tam dávám víc. Má pak větší sílu.“ Tayte vzal do ruky kopii novinového článku a znovu si ho prostudoval, přitom se soustředil na podle něj důležité detaily. „Stojí tu, že manželka nahlásila zmizení Benjamina Kirklanda ‚toto pondělí‘, takže den poté, co oslavil své čtyřicáté narozeniny. Dál tu píšou, že do práce odešel v uniformně společnosti, a to bylo naposledy, co ho viděla. A taky to, že pracoval jako strojvůdce pro Baltimore and Ohio Railroad. Pokud si dobře pamatuju, patří k nejstarším železničním společnostem v zemi. Pobočku v DC otevřeli někdy ve třicátých letech devatenáctého století. Záhadu ale prohlubuje fakt, že když se policie obrátila na železniční společnost, ta jim oznámila, že nikdo jménem Benjamin Kirkland pro ně nepracuje.“ „Začíná to být napínavé,“ podotkla Mavroová. „Chápu, proč ses tím dál nezabýval. Říká se tam, jestli policie dospěla k nějakému závěru?“ „Ne, zdá se, že ani oni se tím dál nezabývali. Nebo jsem o tom aspoň nenašel žádné další články, jinak bych je zařadil do složky. Možná pátrání po Kirklandovi vzdali příliš snadno.“ „Nezní to, jako by se měli čeho chytit. A vypadá to, že ani my.“ „To není tak docela pravda,“ namítl Tayte a zapsal si něco do poznámkového bloku. „A musíme mít na paměti, že osoba, která pro nás tu hádanku vymyslela, se k odpovědím nějak dopracovala. V tom případě to dokážeme i my. Jenom se musíme dívat na správném místě.“ Dokončil své poznámky a znovu pohlédl na Mavroovou. „Jak to vidím, máme dvě možnosti. Benjamin Kirkland mohl lhát své ženě o tom, kde pracoval. Možná přišel o práci a nechtěl, aby to věděla, takže předstíral, že ji pořád má, a přitom hledal novou.“

174

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka175

„V uniformě strojvůdce B&O Railroad? No, asi si ji někde mohl sehnat.“ „Podpořilo by to jeho lež,“ nadhodil Tayte, „připadá mi to ale trochu přitažené za vlasy. Mohl si vymyslet jakoukoli jinou práci a chodit do ní v nejlepším obleku.“ „Takže jaká je druhá možnost?“ „Druhou možností, kterou považuju za pravděpodobnější, je, že pro železniční společnost pracoval, ale pod jiným jménem – pod svým pravým jménem. Odpovídala by tomu skutečnost, že jsem nemohl najít jeho rodný list, a to, že neexistuje ani úmrtní list na jeho jméno, tuhle teorii taky podporuje. Ať už policie tehdy vzdala pátrání příliš brzy nebo ne, pravděpodobně se nezajímala o matriční záznamy, protože se na celou věc nedívala z genealogického úhlu pohledu.“ „Proč by Kirkland lhal o tom, kdo je?“ „To je otázka za všechny prachy. Když ji zodpovíme a odhalíme jeho pravé jméno, získáme všechny informace, které hledáme.“ Mavroová se pro sebe zasmála. „Ve tvém podání to zní tak snadně. Jak bychom to měli podle tebe udělat?“ „Na chvíli se nad tím zamysleme,“ řekl Tayte a promnul si bradu. „Známe jenom dvě skutečnosti, které jsou s tím mužem spojené: jeho žena a děti – jejich potomkem je moje klientka, Lauren Emersonová – a Baltimore and Ohio Railroad. Vypadá to, že železniční společnost představuje nejlepší způsob, jak bychom se mohli posunout vpřed, teda za předpokladu, že pro ně skutečně pracoval, i třeba pod svým pravým jménem.“ „Takže musíme najít skutečného zaměstnance, který by mu odpovídal, jako srovnání fotek?“ „Něco takového, ano, jenže my fotku Benjamina Kirklanda nemáme a já pochybuju, že existuje mnoho fotografických záznamů zaměstnanců železniční společnosti z té doby.“ Tayte se odmlčel, zhluboka se nadechl a přemítal, jak jinak by mohli přiřadit Kirklanda ke skutečnému strojvůdci. Po několika

175

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka176

vteřinách mlčení mu zrak znovu padl na kopii novinového článku. „No ovšem!“ řekl a narovnal se tak prudce, že Mavroovou vylekal. S širokým úsměvem na tváři vzal do ruky fotokopii a poklepal na ni. „Kirklandovy narozeniny,“ dodal. „Nebo přesněji řečeno datum narození.“ Přečetl si datum nahoře na novinové stránce. „Čtvrtek, 5. května 1910. Článek říká, že Kirklandovo zmizení bylo nahlášeno v pondělí, den po jeho čtyřicátých narozeninách.“ „Takže se narodil v neděli 1. května 1870,“ řekla Mavroová, které netrvalo ani okamžik spočítat si to. Tayte se na ni usmál. „Pálí ti to.“ „Jsem ráda, že můžu nějak pomoct. Co zmůžeme s Kirklandovým datem narození?“ „Spoustu věcí. Jaká je šance, že v pobočce B&O Railroad v DC pracoval ještě jiný strojvůdce se stejným datem narození, jako měl Benjamin Kirkland?“ „Prakticky nulová.“ „Správně. A v den Kirklandova zmizení nemohli propustit zas tolik zaměstnanců. I to můžeme použít. Stačí, když si prohlédneme záznamy zaměstnanců B&O Railroad.“ „To jde?“ „No ovšem, do jisté míry. B&O už jako společnost neexistuje. V sedmdesátých letech dvacátého století se její síť stala součástí CSX Transportation. Od toho okamžiku jsou záznamy společnosti soukromé. Během let jsem měl spoustu úkolů, které mě v té či oné rodinné větvi zavedly k zaměstnancům dráhy. Vím, že záznamy této společnosti byly zničeny při velkém požáru v Baltimoru v roce 1904, ale to nevadí, protože nás zajímá rok 1910. V minulosti jsem mnohokrát využil záznamy Rady pro penze na železnici, ty ale začínají rokem 1937. Je tu ale sbírka v knihovně Hayse T. Watkinse v muzeu B&O Railroad v Baltimoru. Mají tam uložené tisíce záznamů ze mzdového oddělení,

176

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka177

a přestože obsahují velmi málo osobních údajů, věřím, že data narození zaměstnanců v nich uvedena jsou.“ „Jsou jejich záznamy k dispozici online?“ „Bohužel ne. Budeme tam muset zajet.“ Mavroová pohlédla na hodinky. „Budou mít pořád otevřeno? Jsou už skoro čtyři a do Baltimoru je to za plynulého provozu hodina cesty. V tuhle dobu pravděpodobně uvízneme v zácpě. Mohlo by nám to trvat pár hodin.“ „Jsem si docela jistý, že muzeum zavírá ve čtyři,“ řekl Tayte a začal sbírat své dokumenty. „Raději jim zavoláme a ty budeš muset použít svoji vládní písničku o tom, že je to věc života a smrti, jestli tam má někdo zůstat a pomoct nám.“

177

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka178

KAPITOLA DVACÁTÁ Muzeum Baltimore and Ohio Railroad se nacházelo na West Pratt Street v jihozápadní části Baltimoru. Tayte a Mavroová dorazili na místo, které bylo všeobecně považováno za „rodiště americké železnice“, něco po půl šesté. Marylandem projeli po I-95 s kolonami řidičů, kteří mířili k večeru domů. Než opustili DC, Mavroová zařídila, aby v muzeu zůstal asistent archiváře jménem Warren Guthrie a pomohl jim s pátráním. Když zajeli na jinak prázdné parkoviště u budovy a vystoupili, nadšeně je uvítal muž ve volných modrých džínách a bílém triku s nápisem Muzeum B&O Railroad a obrázkem parní lokomotivy z dob Občanské války na hrudi. Měl dlouhé, šedivé vlasy a těžko určitelný věk, Tayte mu ale hádal něco kolem pětapadesáti, možná trochu víc. „Vítejte, vítejte,“ řekl muž a zapumpoval napřed Mavroové, pak Taytovi rukou. „Máme se tu sejít s Warrenem Guthriem,“ řekla Mavroová. „Jsme od FBI.“ „To jsem já. Já jsem Guthrie. Vím, kdo jste, lidi – vyhlížel jsem vás.“ „Díky, že jste byl ochotný počkat na nás,“ řekl Tayte. „Opravdu si toho ceníme.“ „Rád pomůžu,“ řekl Guthrie a zatahal se za hustý tuhý knír jako z Divokého západu. „Půjdeme?“ Guthrie je zavedl do hlavní budovy, která byla součástí přístavby, vybudované a během let rozšířené vedle kruhového

178

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka179

depa, které nyní poskytovalo domov několika historickým lokomotivám a vagónům. Vzal je po schodech nahoru do patra, pak dvoukřídlými dveřmi v červeném rámu a se stříbrným nápisem „Vědecká knihovna Hayse T. Watkinse“ na zdi nad nimi. Uvnitř je vybídl, aby se posadili ke stolu s několika čtečkami mikrofilmů. „Takže se snažíte najít chlapíka, který pracoval pro B&O Railroad,“ řekl Guthrie. „Je to tak?“ Tayte odložil aktovku na zem a s Mavroovou usedli k jedné ze čteček. „Správně. Zajímáme se především o záznamy o zaměstnancích.“ „Znáte jeho jméno?“ Tayte zavrtěl hlavou. „To je právě ten problém. Máme sice jméno, to ale ve svých záznamech nenajdete. Doufali jsme, že se nám podaří najít ho podle data narození. A víme taky, že pracoval jako strojvůdce v pobočce v DC.“ Guthrie si kroutil knír a chvíli přemýšlel. „V šedesátých letech převedli velkou část záznamů ze mzdovky na mikrofilmy, roky 1905 až 1971. Informace, které hledáte, budou na nich, nejsou ale ani zdaleka kompletní.“ „Věříme, že muž, kterého se snažíme identifikovat, pracoval v roce 1910, kdy zmizel, pro B&O Railroad,“ řekla Mavroová. „Potřebujeme tak vidět jenom prvních pět let.“ „To rozhodně pomůže zúžit záběr. Záznamy byly uloženy podle data vytvoření, což více méně odpovídá době zaměstnání jednotlivých pracovníků. Udělejte si pohodlí a já se půjdu podívat, co najdu.“ „Než to uděláte,“ řekl Tayte, „nezní vám něco z toho povědomě?“ „Co tím myslíte?“ „Chci říct, že je možné, že v poslední době se na stejné informace mohl ptát ještě někdo jiný – třeba někdo s francouzským přízvukem.“

179

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka180

„Kanaďan?“ „Ne, ne Kanaďan. Jenom mě napadlo, jestli vám naše dotazy něco nepřipomněly.“ Guthrie zhluboka nasál vzduch přes zuby. „Ne. Nemůžu říct, že by tomu tak bylo. Chodí sem spousta lidí, a i když to tak vypadá, nejsem tady pořád. Možná vašemu příteli pomohl někdo jiný.“ Mému příteli, pomyslel si Tayte a skoro se tomu hrubě mylnému závěru zasmál. „Možná,“ souhlasil. „Stejně díky.“ Když je Guthrie nechal o samotě, obrátil se Tayte k Mavroové a řekl: „Škoda. Prostě mě napadlo, že sem Genealog mohl při vymýšlení svojí hádanky zaskočit. Kdyby ano, aspoň by nám to napovědělo, že jsme na správné stopě. Přesto z toho mám dobrý pocit.“ „To ráda slyším,“ řekla Mavroová, „protože zrovna teď nic moc jiného nemáme.“ „Všechno do sebe až příliš dobře zapadá. Uniforma společnosti, chybějící rodný i úmrtní list na jméno Benjamin Kirkland. Kdyby to bylo jeho pravé jméno, určitě bych něco našel. Může to ale chvíli trvat. Musíme zkontrolovat všechny výplatní pásky v knihovně za dobu pěti let.“ Guthrie byl pryč několik minut. Když se vrátil, přinesl jim roli 35mm filmu. „Jestli máme výplatní pásku vašeho muže, bude na téhle roli. Pokrývá nejranější údobí, od roku 1905 dál. Je velká škoda, že data nejsou v digitální podobě, to bychom se prostě podívali po datu narození, o které vám jde.“ „To je v pořádku,“ ujistil ho Tayte. „Věděl jsem, co můžu čekat.“ Guthrie opatrně vložil film do čtečky. „Víte, jak tyhle věcičky fungují, nebo mám tlačítka radši ovládat já? Zpočátku to s nimi jde dost těžko.“ „Ne, poradím si,“ řekl Tayte, „ale díky za nabídku.“ Guthrie kývl a ustoupil. „No, kdybyste si s něčím nevěděli rady, zahulákejte. Pokud budete něco potřebovat, budu vzadu.“

180

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka181

Tayte a Mavroová se na laskavého muže usmáli a on je nechal o samotě. Potom Tayte poposedl vpřed a začal manipulovat s ovládacími tlačítky čtečky. Když si prohlédl první záznam, všiml si, že výplatní pásky obsahují spoustu užitečných informací. Sdělovaly jméno osoby, datum narození, pozici, divizi, oddělení, stanici a veškeré změny v zaměstnání nebo platu, a to včetně případného data odchodu do důchodu, výpovědi či vyhazovu. Jak záznamy procházel, viděl, že spousta obsahuje detaily o platu a v několika případech i datum úmrtí zaměstnance, což by mohlo být užitečné. Jeho oči se rychle naučily vyhledat datum narození a v mysli si uchovával to Kirklandovo, jak procházel záznamy a hledal shodu. Mavroová studovala informace spolu s ním – v tomto případě dva páry očí rozhodně viděly víc než jeden –, přesto musel postupovat pomalu, neboť písmo bylo často vybledlé, a čas od času se musel zastavit úplně a podívat se pozorněji, obzvláště když narazil na slovo „květen“ nebo rok „1870“. Po hodině, která uběhla velmi rychle, se Tayte opřel a promnul si oči. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Mavroová. „Chceš si udělat přestávku?“ „Jsem v pohodě. A na přestávky nemáme čas, ne?“ Uplynulo dalších třicet minut, načež se Tayte a Mavroová oba prudce narovnali a ukázali na obrazovku. „Máme shodu,“ řekla Mavroová a těsně tak předběhla Tayta. „1. květen 1870.“ Tayte kývl a přeletěl očima zbytek informací v záznamu. Brzy ale přestal hlavou kývat a začal s ní vrtět. „Stejné datum narození, ale ani pozice, ani stanice neodpovídají.“ „Škoda. Na minutu jsem si myslela, že ho máme.“ „Jo, já taky.“ Vtom se do místnosti vrátil Guthrie. „Mám se, lidi, podívat, jestli neseženu kafe? Automat je vypnutý, ale můžu to zkusit.“ „To by bylo skvělé,“ řekl Tayte. „Jestli vás to neobtěžuje.“

181

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka182

„Vůbec ne. Vzadu už jsem skoro hotový a kafe bych si taky dal. Už jste na těch výplatních páskách něco našli?“ „Ještě nic. Jsme ale v roce 1907, takže by to nemělo už moc dlouho trvat.“ „Žádný spěch,“ řekl Guthrie a vydal se ke dveřím, kterými předtím vešli. „Policejní práce je důležitá.“ „A nic není důležitějšího než záchrana lidského života,“ zamumlal si Tayte pro sebe a obrátil se zpátky ke čtečce. Dál listoval záznamy a data na páskách se stále víc blížila roku 1910. Teď už mu začalo být jasné, že jestli Benjamin Kirkland skutečně pracoval pro B&O Railroad pod jiným jménem, pak to nebylo dlouho před jeho zmizením. Minuty ubíhaly a Tayte si sotva všiml, když se o čtvrt hodiny později vrátil Guthrie a postavil mu k lokti pěnový kelímek s černou kávou. Další půlhodina uběhla v tichosti a Tayte neodtrhl oči od obrazovky, na které se míhaly záznamy. Potom objevil další shodu v datu narození. Páska pocházela ze srpna 1908 a tentokrát se s informacemi z novinového článku v Taytově složce shodovaly i pozice a stanice. „Mám ho!“ zvolal Tayte a tvář se mu roztáhla v širokém úsměvu. V tu chvíli si všiml kelímku s kávou a na jeden lok ji vypil. Byla studená, ale to mu nevadilo. „Tady je,“ dodal. „William H. Durant, strojvůdce. Narozený 1. května 1870. Musí to být on.“ „Podívej, je tu datum úmrtí,“ řekla Mavroová. „Neznamená to, že zahynul ve službě?“ „Ano, znamená. A podívej se na něj. 2. květen 1910 – den po jeho narozeninách, což je stejný den, kdy jeho žena nahlásila jeho zmizení.“ Bylo už skoro devět večer a venku panovala tma, když Tayte a Mavroová přešli parkoviště u železničního muzea a nasedli zpátky do vozu. Poté, co poděkovali Guthriemu za jeho čas, se

182

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka183

Tayte nemohl dočkat, až budou zpátky na cestě a on bude moct pokračovat v pátrání, které snad zachrání Lauren Emersonové život. „Cestou zpátky aspoň nebude takový provoz,“ řekl, když Mavroová otočila klíčkem v zapalování. „V DC bychom měli být kolem desáté.“ „A co pak?“ zeptala se. „Jaký bude náš další krok?“ „No, napřed musíme dokázat, že William H. Durant je skutečně náš muž. V tuto chvíli máme jenom pravděpodobnou shodu, ale my si tím musíme být absolutně jistí. A pokud je to on, pak musíme zjistit, jak zemřel.“ Mavroová vyjela na hlavní silnici a zamířila zpátky k I-95. „Škoda, že na jeho výplatní pásce nebylo víc informací o důvodu jeho úmrtí.“ „Tak to v genealogii chodí. Málokdy, pokud vůbec, najdeš všechny informace, které hledáš, na jednom místě.“ Tayte poklepal na zápisník ve vnitřní náprsní kapse svého saka. „Zapsal jsem si všechno, co o Durantovi na jeho výplatní pásce stálo. Můžeme to použít k ověření toho, že on a Benjamin Kirkland byli jedna a tatáž osoba, a snad se pak o něm dozvíme víc, na to ale potřebujeme přístup k Durantovým matričním záznamům.“ „Obrátíme se na ministerstvo? V tuhle dobu?“ Tayte kývl a vytáhl mobil. „Pokud to půjde, nerad bych čekal až do rána. Zavolám Reesovi. Možná se mu podaří přesvědčit někoho z matričního odboru, aby se tam s námi setkal.“ Tayte vytočil číslo velicího zvláštního agenta Reese. Ozvala se hlasová schránka, proto mu nechal vzkaz s tím, co od něj potřebují a proč. „Musíme doufat, že si tu zprávu brzy poslechne,“ řekl Mavroové, když zavěsil. Na I-95 najeli docela rychle a Mavroová šlápla na plyn. „Co si myslíš o tom chlápkovi, kterého hledáme? Pokud jde o stejného muže, byl u železniční společnosti zaměstnaný jako William H. Durant, kdežto jeho žena ho znala jako Benjamina Kirklanda. Jedné straně musel lhát.“

183

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka184

„Nemyslím si, že by o své identitě lhal železniční společnosti. Pravděpodobnější je, že lhal manželce, což by opět vysvětlovalo, proč jsem nemohl najít jeho rodný ani úmrtní list. Jenom ten oddací.“ „Myslíš si, že byl bigamista?“ „Ano, myslím. Víme, že s Dorothy Kirklandovou, rozenou Valentineovou, byl v den, kdy odešel do práce a už se nevrátil. Jestli máme pravdu v tom, kdo Kirkland doopravdy byl, pak taky víme, proč se nikdy nevrátil. Zahynul toho dne v práci, železniční společnost ale o jeho smrti neinformovala Dorothy Kirklandovou, o které nic nevěděla, ale jeho legální manželku, paní Durantovou. Docela dobře to do sebe zapadá.“ Mavroová souhlasila. „Proto Dorothy Kirklandová nahlásila manžela jako pohřešovaného a proto policie neudělala při jeho hledání žádné pokroky.“ „Správně. Benjamin Kirkland, který se měl narodit 1. května 1870, totiž neexistoval. A jak máš najít někoho, kdo neexistuje? Mohly by to dokázat matriční záznamy. Sčítání lidu z roku 1910 by nám řeklo, s kým Durant v době své smrti žil, nám ale nejde o to dokázat, jestli byl nebo nebyl bigamista. Až se dostaneme k Durantovým matričním záznamům, předpokládám, že v nich najdeme jeho rodný list, legální oddací list s někým jiným, než byla Dorothy Valentineová, a úmrtní list, který nám snad osvětlí, jak a možná i kde zemřel. To nás zajímá.“ „Co kdybys znovu zkusil zavolat Reesovi?“ Tayte mu zavolal a tentokrát to Reese zvedl. Tayte přepnul na hlasitý odposlech, aby slyšela i Mavroová. „Pane Tayte, právě jsem se chystal vám zavolat. Dostal jsem vaši zprávu. Chvíli to potrvá, ale všechno jsem zařídil. Asi za hodinu se s vámi na matrice sejde žena jménem Pamela Bryantová. Má autorizaci poskytnout vám přístup ke všemu, co budete potřebovat. Pokud tam dorazíte dřív než ona, prostě počkejte s ochrankou. Čekají vás.“

184

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka185

„To je skvělé,“ řekl Tayte, který si vzpomněl, že se s Pamelou Bryantovou setkali při poslední návštěvě matriky před dvěma dny. „Dám vám vědět, jak to dopadne.“ S tím Tayte zavěsil a Mavroové řekl: „Teď už nemůžeme být ani půl hodiny daleko. Skočme si někde poblíž na něco k jídlu, zatímco na ni budeme čekat.“ Kousek od North Capitol Street, která byla jejich cílem, našli bistro, které mělo otevřeno celou noc. Bylo něco po desáté, když se posadili a objednali si. Tayte si ke kávě dal steak s vejci, Mavroová karbanátky z lososa. Bistro bylo dlouhé a úzké jako vlakový vagón a na jedné straně zabíral půlku jeho délky pult. Na druhé straně, u oken, se nacházela řada omšelých červených kožených boxů. Právě v jednom z nich se Tayte a Mavroová usadili. Uvnitř bylo kvůli grilu za pultem teplo a zakouřeno. Panoval tu čilý ruch a docela velký rámus, ale ne zas takový, aby museli při hovoru zvýšit hlas. „Jsem zvědavá,“ řekla Mavroová, zatímco čekali na jídlo. „Jak může někomu projít bigamie?“ Tayte se odvrátil od pestrobarevného neonového nápisu, na který viděl přes auta zaparkovaná venku. „Vlastně je to snazší, než by sis myslela, a čím dál do minulosti jdeš, tím snadnější to bylo. Na začátku dvacátého století přirozeně neměli elektronickou komunikaci, kterou dnes považujeme za samozřejmou. Neexistoval internet ani sociální média, jako je Facebook, díky kterým můžeš někoho nachytat. Ani dnes nemusí dříve ženatá nebo vdaná osoba před vstupem do nového manželství vždy dokazovat, že už žádné závazky nemá, záleží to na státu, kde žiješ. Teda pokud to ta osoba vůbec přizná, což je velmi nepravděpodobné, jestli se chystá uzavřít sňatek nelegálně. Abys spáchala bigamii, stačí zalhat o svém rodinném stavu a tvrdit, že žádného manžela nebo manželku nemáš.“ „Takže on nikdo nekontroluje, jestli se lidé můžou legálně vzít?“

185

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka186

„Ne, a ani by to nebylo možné. Neexistuje žádný americký centrální registr manželství, kam bys mohla nahlédnout. Bigamisté jsou často odhaleni náhodou, což je, jak už jsem řekl, dnes mnohem snazší než dřív. Pokud máme v případě muže, kterého prověřujeme, pravdu, pak jeho bigamii až dodneška nikdo neodhalil.“ Přinesli jim kávu a Tayte se opřel a otočil hlavu zpátky k oknu, za kterým zrovna na parkoviště vjel bílý policejní vůz. „Naši muži zákona si dávají pauzu na koblihu,“ prohodil s úsměvem, když z auta vysedli dva mohutní policisté. Mavroová se zazubila. „Jo, všichni poldové se o přestávkách cpou koblihami. A určitě věříš i tomu, že FBI opravdu má oddělení Akta X.“ Tayte se zasmál. „Akta X jsem nikdy neviděl, takže to nemůžu okomentovat.“ „No, podíváme se, kdo má pravdu. Jestli si jeden z těch poldů objedná koblihu, platím já. Jinak je účet celý tvůj.“ Tayte sázku přijal. Napřáhl se přes stůl, potřásl si s Mavroovou rukou, pak se otočil, aby lépe viděl na policisty, kteří vešli do bistra. Jeden z nich, plešatý muž s tvrdým výrazem, se zadíval přímo na něj. Tayte viděl, jak dloubl do svého partnera, menšího, staršího muže s vlasy barvy pepře a soli a s knírem. Potom se na Tayta zadívali oba a jemu se zdálo, že přidali do kroku, jako by ho poznali. K pultu vůbec nezamířili. Vydali se rovnou ke stolu Tayta a Mavroové. „Jefferson Tayte?“ řekl menší, starší muž. „Ano, jsem Tayte. Co pro vás můžu udělat, důstojníku?“ Jako další promluvil plešatý muž, neoslovil ale Tayta. Obrátil se na Mavroovou. „Franchesca Mavrothalassitisová?“ „O co jde?“ zeptala se Mavroová a přimhouřila oči. „Jak víte, kdo jsem?“ „Všimli jsme si venku vašeho stříbrného Jeepu Cherokee. Prověřili jsme si poznávací značku a objevilo se vaše jméno.“

186

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka187

Mavroová položila otázku, která se nabízela. „A proč jste prověřovali moje auto?“ „Protože muž, který sedí naproti vám, je hledaný kvůli výslechu v souvislosti s dnešním útokem v muzeu Národního archivu, po kterém ho viděli odjíždět ve vašem voze. Proto víme, kdo jste.“ Znovu promluvil menší muž. „Pane Tayte, potřebuju, abyste šel s námi. Pokud budete vzdorovat, budete zatčen a vzat do vazby. Násilím, pokud to bude nezbytné.“ Tayte vstal, nebyl ale připravený odejít. „To je směšné! Sotva jsem se toho muže dotkl. Předstíral to.“ „Pan Levant kvůli vám chodí o berlích,“ řekl plešatý muž a každé slovo podtrhl bodnutím prstem. „Musel do nemocnice se zraněním kolene a tržnou ránou nad levým okem, takže mi tu nevykládejte, že ‚jste se ho sotva dotkl‘. To už jsme slyšeli mnohokrát. Je mu skoro sedmdesát. Měl byste se stydět.“ Mavroová vstala. Vytáhla odznak FBI a ukázala ho policistům. „Tento muž asistuje FBI ve federální záležitosti. V sázce je život ženy a…“ Menší muž ji uťal. „Podívejte, dámo, my jenom děláme svoji práci. Jestli s tím máte problém, obraťte se na našeho velitele. Nikdo není nad zákonem. Nezajímá mě, kdo je nebo co dělá. Já mám svoji práci stejně, jako vy máte tu svoji. Jestli se mi budete do té mojí dál plést, vezmu vás s sebou taky.“ Tayte si uvědomoval, že bistro okolo nich ztichlo, jak rozhovory přešly v šepot. Skoro všichni civěli na něj. „Jak dlouho to potrvá?“ „To záleží na vás,“ řekl menší policista. „Právě teď marníte čas tím, že tu debatujete. Čím dřív s námi půjdete, tím dřív se budete moct vy a vaše kamarádka z FBI vrátit k tomu, co děláte.“ Tayte sáhl do vnitřní kapsy saka, a když to udělal, oba policisté ustoupili. Zároveň ten plešatý napřáhl jednu ruku k Taytovi,

187

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka188

druhou položil na pistoli u svého boku, připravený vytáhnout ji. „Ani hnout!“ „Je to jenom zápisník,“ řekl Tayte, který strnul. „Ukažte mi ruce. Fakt pomalu.“ Tayte vytáhl ruku ze saka a obě zvedl do výšky hlavy. Menší z policistů přistoupil blíž a prošacoval Taytovi hruď. Potom sáhl do Taytova saka a vytáhl jeho zápisník. „Vidíte? Jenom zápisník.“ Policisté se zase uvolnili a vrátili zápisník Taytovi. Vycouvali z boxu a on podal blok Mavroové. „Uvnitř jsou podrobnosti o Williamu Durantovi. Zajdi za Pamelou Bryantovou, jak jsme plánovali. Dej jí všechny informace, které máme, a požádej ji o kopie Durantových matričních záznamů – všechno, co dokáže najít. Projdeme si je, až se tohle vyjasní.“ Mavroová kývla. „Snaž se neříct nic inkriminujícího. Zavolám Reesovi. Určitě pomůže.“ „To doufám,“ řekl Tayte, zatímco ho odváděli. „Ach, a postarej se mi o aktovku, dobře?“ zavolal za chůze. Cestou minul číšnici, která nesla jeho steak s vejci, a litoval, že se nešli najíst někam jinam.

188

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka189

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ Bylo skoro osm ráno následujícího dne, když metropolitní police konečně propustila Tayta z vazby. Podle zákonů DC byl obviněn z úmyslného ublížení na zdraví, k tomu se ale na radu advokáta, kterého mu Reese rychle poslal na pomoc, nepřiznal. Jelikož však řada lidí dosvědčila, že Tayte v muzeu Národního archivu na Michela Levanta skutečně vztáhl ruku, doznal se k prostému ublížení na zdraví a ponechal na žalující straně, aby přesvědčila soudní porotu o tom, že způsobil Levantovi zranění vědomě či úmyslně. Tayte byl vděčný jak Reesovi, tak právníkovi za to, že byl díky nim propuštěn na záruku, nemusel tudíž ani složit kauci. Prozatím mu k propuštění stačilo podepsat dokument, kterým bral na vědomí, že se bude muset k nějakému pozdějšímu datu dostavit k soudu, který rozhodne o jeho dalším osudu. Mavroová na Tayta po jeho propuštění čekala. Když se dovlekl k jejímu autu, podle jejího vyčerpaného výrazu poznal, že se jí od chvíle, kdy se viděli naposledy, nevedlo o moc líp než jemu, třebaže dnes měla na sobě černý kalhotový kostým a krémově bílou blůzu, takže očividně aspoň měla čas zajet se domů převléct. Ať už ale Mavroová vypadala jakkoli, Tayte podle ní vypadal mnohem hůř. „Vypadáš děsně,“ zkonstatovala. „Chceš si dát něco k jídlu, než se dáme zase do práce?“ „Co takhle steak s vejci?“ zažertoval Tayte s úsměvem. „Včera mi moc štěstí nepřinesl, ale, hej!, dneska je nový den.“ Tvář

189

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka190

Mavroové zůstávala od chvíle, co Tayte nasedl do auta, zcela bez emocí. „Dobrá, lívance s borůvkami,“ dodal. „Celý stoh. A se sirupem a čokoládovou polevou.“ „Napadá tě kde?“ Tayte měl několik oblíbených míst, zrovna teď mu ale bylo jedno, kam půjdou. „První místo, na které narazíš,“ řekl a Mavroová se rozjela. „Vzala jsi s sebou moji aktovku?“ „Je na zadním sedadle,“ řekla Mavroová a zařadila se s autem do ranního provozu. Tayte natahoval krk, dokud ji neuviděl. „Díky.“ Několik minut jeli mlčky. Tayte se nemohl rozhodnout, jestli je Mavroová jenom unavená, nebo se na něj zlobí. Když nakonec promluvila, pochopil, že to druhé. „Víš, máš štěstí, že jsem tě dneska ráno vůbec vyzvedla. Reese zuřil, když jsem mu včera v noci volala a pověděla mu, co se stalo. Chtěl mě hned ráno vidět. Právě jedu od něj.“ „Říkal jsem si, proč máš na sobě kostýmek.“ „No, teď to víš. Rychle poukázal na to, že když jsem neposlechla instrukce a nevzala tě včera rovnou do bezpečného domu, ohrozila jsem celou operaci a životy lidí. Mám štěstí, že mě nevyhodil.“ „Promluvím s ním – vysvětlím mu, že jsem ti nedal na vybranou.“ Sotva Tayte otevřel pusu, začala Mavroová vrtět hlavou. „Ne, zrovna teď je ještě víc namíchnutý na tebe. Jenom všechno ještě zhoršíš. Navíc jsem měla na vybranou a vybrala jsem si špatně.“ „Je mi to líto.“ „To se vsadím. Víš, jaký je nejvyšší možný trest za úmyslné ublížení na zdraví v DC?“ Tayte kývl. „Řekl mi to právník. Mohl bych dostat až deset let a pokutu deset tisíc dolarů. Za pokus o úmyslné ublížení je to půlka, doufáme ale, že to uhrajeme na ublížení na zdraví, což

190

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka191

by znamenalo maximální trest v délce sto osmdesáti dnů a tisíc dolarů pokuty.“ „Jsem ráda, že jsi poslouchal.“ „Vzhledem k okolnostem bylo těžké neposlouchat. Dokonce i sto osmdesát dnů ve vězení je dost děsivá představa.“ Tayte dlouze vydechl, když si pomyslel, co to bude znamenat pro Jean a pro něj a pro jejich svatební plány. Hádal, že je teď asi budou muset odložit. Tedy pokud Jean bude mít zájem provdat se za kriminálníka. „Podařilo se ti včera v noci získat kopie matričních záznamů Williama Duranta?“ zeptal se. Rozhodl se prozatím odsunout nadcházející soud stranou, protože věděl, že musí soustředit veškerou zbývající energii na záchranu Lauren Emersonové. „Ano,“ řekla Mavroová a z hlasu se jí vytratil hořký tón. „Narození, svatba a smrt.“ Odfrkla si. „Proto dneska ráno vypadám tak hrozně. Pamele Bryantové trvalo pěkně dlouho, než se ukázala, a pak jsme nad tím strávily celé hodiny. Bylo znát, že nemá radost z toho, že jsme jí zavolali uprostřed noci.“ „Kdo by měl? Hlavně, že jsi získala ty záznamy.“ „Jo.“ Zahnuli na Desátou v Penn Quarter a zaparkovali u bistra s názvem Lincoln’s Waffle Shop, které stálo naproti historickému Fordovu divadlu, kde 4. dubna 1865 zavraždili prezidenta Abrahama Lincolna. Když vešli, panoval v podniku čilý ruch. Teplý vzduch hučel hovorem a voněl sladce po vaflích. Našli si dvě vysoké stoličky vedle sebe u stolu prostřeného jako pro rodinnou snídani. „Je to tu útulné,“ zhodnotil Tayte, když se usadil na stoličce, a snažil se neomezit muže, který snídal po jeho druhém boku. Jakmile si objednali, sáhla Mavroová do saka kostýmku a podala Taytovi jeho zápisník spolu s několika složenými papíry. „Uvidíme, co s tím dokážeš. Budeme muset pracovat při jídle. Na rozluštění té záhady nám zůstalo už jenom několik hodin.“

191

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka192

Tayte si velmi dobře uvědomoval, kolik času jim zbývá. Jen doufal, že to bude stačit, a že jeho včerejší výstup s Levantem nebude stát Lauren Emersonovou život. Položil zápisník na stůl a rozložil kopie matričních záznamů Williama Duranta. Napřed si prostudoval rodný list. „Datum narození se shoduje s Durantovou výplatní páskou u B&O Railroad,“ řekl. „A taky s datem, které jsme vypočítali jako datum narození muže, který si říkal Benjamin Kirkland. Nic dalšího si z toho vyvodit nemůžeme, protože u Kirklanda jsem žádný rodný list nenašel.“ Přesunul se k Durantovu oddacímu listu. „Tohle je zajímavější. Durant se v roce 1894 oženil s ženou jménem Elma Brightwaterová.“ Tayte si s sebou vzal aktovku. Teď si ji položil na kolena a vytáhl z ní kopii Kirklandova oddacího listu s Dorothy Valentineovou. Položil je vedle sebe. „Jestliže jsou ti dva jeden a ten samý muž, oženil se s Dorothy Valentineovou v roce 1907. To už byl třináct let legálně ženatý s Elmou Brightwaterovou, teda pokud už v té době z nějakého důvodu manželi nebyli.“ Všiml si něčeho, co ho utvrdilo ve víře, že měl pravdu – že Kirkland je skutečně William H. Durant. „Podívej se na tohle,“ řekl a Mavroová se naklonila blíž. Podržel ukazovák nad kolonkou označenou jako „Místo narození manžela“, v níž byl uveden Rockford, Illinois. Přesunul prst k druhému záznamu, který říkal přesně to samé. „Takže to musí být stejný muž,“ řekla Mavroová. „Narodil se ve stejný den, ve stejném městě, skončil v DC, kde pracoval pro B&O Railroad, a zemřel v den, kdy nahlásili jeho zmizení.“ „Podle mě o tom není pochyb,“ řekl Tayte a přesunul se k Durantovu úmrtnímu listu. „Toto potvrzuje, že pracoval jako strojvůdce a že skutečně zemřel 2. května, kdy byl Benjamin Kirkland nahlášen jako nezvěstný, přesně jak to stálo na jeho výplatní pásce.“ Přejel očima dolů po stránce k příčině úmrtí

192

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka193

a přečetl ji nahlas. „Následkem zranění utržených při náhodné explozi kotle v zaměstnání.“ „Jeho vlak vybuchl? Stojí tam kde?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Ne, není tu uvedeno žádné místo úmrtí. Předpokládám ale, že se výbuch dostal do novin.“ Jejich jídlo dorazilo, zrovna když Tayte znovu sáhl do aktovky, tentokrát pro notebook. Zatímco počítač nabíhal, pustil se do hromádky borůvkových lívanců, kterou před něj postavili, a všechny ostatní v bistru přestal vnímat. Viděl pouze své lívance a snědl jich půlku, než se konečně nadechl. „Máš fakt hlad,“ poznamenala Mavroová, která mezitím pozřela sotva dvě malá sousta omelety. „Copak ti včera večer nedali najíst?“ „Byla to nicotná porce, a to jsem ještě velkorysý.“ „No, radši dojez, než začneš psát, jinak si celý notebook umažeš od sirupu.“ Tayte jen kývl a dál se cpal, jako by se snažil spořádat lívance dřív, než bude notebook připravený. Když se spustil operační systém, snědl několik posledních soust a spláchl je kávou. Následně otevřel stránku Chronicling America, novinový archiv Knihovny Kongresu, který s dobrými výsledky použil už dřív, a zvolil vydání pro District of Columbia a rok 1910. Rozhodl se pátrat jednoduše. Prostě do vyhledávače zadal jméno William Durant. Myslel si, že to bude stačit, protože to nebylo zrovna běžné jméno. Naskočilo mu několik výsledků, jeho ale upoutal hned první odkaz. Byl z Washington Herald ze dne 3. května 1910 – den po Durantově smrti. „Tady to je,“ řekl a natočil obrazovku tak, aby Mavroová lépe viděla. Přečetla nahlas titulek: „Strojvůdce Durant z Baltimore & Ohio Railroad zabit, jeho topič zraněn.“ Tayte četl zbytek tak, jak se objevil v novinách: „Přední lokomotiva dvoulokomotivové soupravy uhelného vlaku B&O Railroad

193

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka194

explodovala včera ráno na jih od železniční zastávky Takoma Park B&O. Výbuch na místě zabil strojvůdce Williama H. Duranta z Woodridge, vážně zranil jeho topiče J. S. Pendletona, rovněž z Woodridge, a opařil, možná smrtelně, Henryho Lewise, negro dělníka. Topič Pendleton se nacházel v přední části lokomotivy a byl odmrštěn do vzdálenosti padesáti metrů. Skutečnost, že se zachránil, je pozoruhodná. Příčinou výbuchu byl patrně nedostatek vody v kotli. Z lokomotivy zbyl pouze šrot. Strojvůdce Durant po sobě zanechal manželku Elmu a tři děti.“ „Je úžasné, co všechno můžeš najít,“ řekla Mavroová. „To ano. A tady je nezvratný důkaz toho, že Durant byl bigamista. V roce 1907 se oženil s Dorothy Valentineovou, ten novinový článek ale potvrzuje, že když v roce 1910 zemřel, byl pořád ženatý se svojí první ženou, Elmou Brightwaterovou.“ Tayte poklepal na obrazovku. „Tohle jsme ale hledali, místo výbuchu.“ „Na jih od železniční zastávky Takoma Park B&O,“ přečetla Mavroová znovu nahlas. „Škoda, že tu nestojí, jak daleko na jihu.“ Tayte souhlasil. „V Takoma Parku v Marylandu očividně bývala v roce 1910 zastávka B&O, i když si nemyslím, že tam ještě pořád je. Na této straně hranice je dneska v Takomě stanice Metrorail, takže asi hledáme nějaké místo na jih od ní.“ „Mohlo by jít o kilometry kolejí,“ namítla Mavroová a podívala se na hodinky. „Je po deváté. Máme méně než tři hodiny.“ Vytáhla mobil. „Zavolám Reesovi a dám mu vědět.“ „Pověz mu, že se s ním sejdeme v Takomě. Bude potřebovat veškerou pomoc.“

194

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka195

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ Bylo skoro deset, než se velicímu zvláštnímu agentovi Reesovi podařilo zmobilizovat tým agentů FBI a policistů, kteří se shromáždili u zastávky Metrorail v Takomě, která ležela přímo na okraji severozápadního kvadrantu DC. Do termínu, který stanovil Westlake, zbývaly už jen dvě hodiny, pak podle pravidel jeho smrtící hry vyletí Lauren Emersonová do povětří. Museli ji najít včas. Nadzemní provoz po kolejích byl zastaven a Reese a jeho tým stáli na jižním okraji peronu a chystali se vyrazit po kolejích pěšky. Reese souhlasil s tím, aby tam Tayte s Mavroovou byli – došel k závěru, že bude lepší mít ho tam a nepotřebovat ho než naopak –, jinak mu ale zatím řekl velmi málo. V tuto chvíli byly na pořadu dne důležitější věci než spílat mu kvůli Michelu Levantovi. „Pamatujte,“ zavolal Reese na tým. „Nevíme, co přesně hledáme nebo kde k tomu dojde, takže buďte ostražití a dobře se rozhlížejte. Chci prohledat všechny budovy podél trati i ostatní místa, kde by mohla být Lauren Emersonová schovaná. A dávejte pozor. Víme, jak Genealog plánuje Lauren Emersonovou zabít, a já nechci žádné chyby. Jestli se vám bude zdát, že jste ji našli, nahlaste to. Zbytek přenechte pyrotechnikům. Máme dvě hodiny, takže postupujme rychle a pečlivě.“ Bylo teplé, jasné dopoledne, nebe bylo jako vymetené a vánek lehký. Když vyrazili po kolejích, nikdo toho moc nenamluvil. Psi vycvičení na vyhledávání výbušnin šli úplně vpředu. Reese a několik dalších agentů v košilích a modrých taktických vestách FBI

195

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka196

postupovali za nimi a Tayte a Mavroová šli vzadu. Doprovázela je hrstka policistů a traťoví technici v bílých ochranných helmách a oranžových výstražných bundách, které povolali kvůli jejich odborným znalostem, jen pro jistotu. Už Reesovi vytipovali dvě možná místa, kde by k vraždě mohlo dojít: údržbářskou kůlnu asi půl kilometru dál po kolejích a nepoužívanou signální stanici určenou k demolici. Tayte si za chůze sundal sako a přehodil si ho přes paži, odhalil tak neprůstřelnou vestu, kterou mu vnutili. Rozhlížel se vpravo a vlevo, zatímco jeho polobotky křupaly na hrubém štěrku podél kolejí. Přemítal, co má Adam Westlake v plánu. Napadlo ho, že ani Genealog nemohl vědět, kde přesně v roce 1910 k výbuchu B&O Railroad lokomotivy došlo, takže si mohl vybrat prakticky jakékoli místo u kolejí. Pochyboval ale, že by Lauren nechal někde v otevřeném prostoru. Pravděpodobnější mu připadala nějaká malá budova, třeba jedna z těch, na které poukázali traťoví technici, nebo místnost uvnitř větší budovy, věděl však, že v případě Westlakea nemůžou vyloučit vůbec nic. Už koneckonců pověsil jednu ze svých obětí uprostřed dne z Chain Bridge. Třebaže se moc snažil, nemohl si Tayte pomoct a začal si představovat Lauren Emersonovou, jak je někde svázaná a ověšená výbušninami, a možná sleduje digitální ciferník, jak pomalu odpočítává čas, který jí zbývá. Přál si, aby pátrací tým postupoval rychleji, Reese však měl pravdu. Museli být pečliví, jinak riskovali, že jim unikne nějaká důležitá stopa, která by je k ní mohla zavést. Koleje chvíli lemovaly vysoké betonové zdi, obrostlé řídkými křovinami. Všechno museli podrobně prohlédnout, což je obíralo o drahocenný čas a zpomalovalo je to. Nakonec betonové zdi nahradil plot z pletiva s ostnatým drátem nahoře, přes který Tayte viděl zadní stěny továren a obchodů na jedné straně a obytné domy na druhé. Nebylo tu žádné místo, kde by se dal někdo schovat, proto šli dál.

196

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka197

První půlhodina uběhla rychle, pak se zepředu ozvalo volání. Byl to zvláštní agent Martinez a Tayte si nemohl nevšimnout, jak se Mavroové rozzářily oči, když slyšela jeho hlas. „Něco našel,“ řekla Taytovi a přidala do kroku, aby se podívala co. Protože byl Tayte větší a nacházel se v lepším úhlu k zatáčce na trati, už viděl, o co šlo. „Je to údržbářská kůlna, o které nám řekli technici.“ Všichni zůstali stát, zatímco policisté se psy a pyrotechnici šli budovu prověřit. Tayte pohlédl na hodinky a všiml si, že do stanoveného termínu zbývá ještě hodina a půl. Tiše se modlil za to, aby Lauren vzápětí našli. Jestli je uvnitř, říkal si, pořád mají dost času nastražené výbušniny zneškodnit a odvést ji do bezpečí. Tayte a Mavroová se připlížili blíž, aby lépe viděli. Napětí se stalo skoro hmatatelné, zatímco Tayte a zbytek týmu přihlíželi, jak probíhá prohlídka kůlny zvenku. Následně byl zavolán jeden z traťových techniků s klíči a do budovy z cihel a vlnité oceli vstoupil první pyrotechnik. Tayte se zájmem sledoval psy. Nevšiml si žádné změny v jejich chování, proto ho nepřekvapilo, když pyrotechnici po několika minutách vyšli ven a jeden zavrtěl hlavou. Lauren Emersonová tady nebyla. Všichni se opět uvolnili, pokračovali v pátrání a míjeli další drátěné ploty a křoví kolem trati. Jak postupovali po kolejích, jednotvárná krajina se táhla dál a dál a nabízela velmi málo míst, kde by se dal někdo ukrýt. Prošli nad podjezdem, kterým svištěl pozdně dopolední provoz, načež budovy, které předtím vedly těsně kolem kolejí, ustoupily do dálky, za drátěným plotem se tak otevřel širší prostor se stromy na jedné a holinou na druhé straně. Jeden z techniků se zařadil vedle Tayta. Byl to podsaditý muž s irsko-americkým přízvukem. „Vsadím padesát babek, že je svázaná v té staré signální stanici o kus dál. Tam bych ji strčil já. Je to jenom prázdná slupka. Dokonce nemá ani dveře.“

197

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka198

„Doufám, že máte pravdu,“ řekl Tayte. „Jak je to ještě daleko?“ „Deset, možná patnáct minut cesty. Brzo bychom ji měli vidět. Za komunitními zahradami tady vpravo se koleje narovnávají, hned za tamtěmi stromy vpředu.“ Tayte se zadíval přes mužovu paži na stromy. Skrz drátěný plot před nimi viděl úsek, o kterém mluvil a který byl z velké části zoraný a připravený na podzimní setí nebo už byl možná čerstvě osetý. Blízko u drátěného plotu tam stálo několik dřevěných chatrčí. Viděl, jak tím směrem zamířilo několik agentů, patrně aby místo prohlédli a podívali se, jestli plot není porušený. Všiml si, že při rozhovoru s technikem zpomalil a ocitl se daleko za Mavroovou a zbytkem policistů. Přidal do kroku, aby je dohonil. Vtom ho ale něco na místě zastavilo. Exploze, k níž došlo sotva patnáct metrů od něj, ho málem povalila na zem. Rozervala drátěný plot, jako by byl z papíru. Všichni se instinktivně přikrčili, jak jejich směrem vylétly trosky, a k nebi začal stoupat černý dým. Ze zahradních chatek nyní zbyla jen hromádka prken. Tayte ihned vyhledal očima Mavroovou, právě včas, aby spatřil, jak na ni letí něco velkého, patrně kus trámu. „Mavroová! Pozor!“ Pozdě. Stalo se to tak rychle. Viděl, jak ji trám srazil k zemi. „Frankie!“ Tayte k ní s prudce tlukoucím srdcem vyrazil, těsně ho ale předběhl zvláštní agent Martinez, který byl okamžitě u ní. „Jsi v pořádku?“ slyšel Tayte Martineze zeptat se jí. „Myslím, že jo,“ řekla Mavroová a přejela si rukama po těle. „Vyděsila jsi mě. Viděl jsem, jak tě ten trám trefil, a dokázal jsem myslet jenom na to, že jsem ani nedostal šanci pozvat tě na rande.“ „Chceš mě pozvat na rande?“ Martinez se usmál, vzal Mavroovou za ruce a pomohl jí na nohy. „Myslel jsem, že to víš. Jen se mi zdálo, že nemáš zájem.“

198

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka199

„Děláš si legraci?“ Do vzduchu se zařízl Reesův hlas. „Agente Martinezi! Pojďte sem!“ Martinez pustil ruku Mavroové. „Promluvíme si později.“ Když odešel, přistoupil blíž Tayte. „Opravdu jsi v pořádku?“ Mavroová kývla. „Jenom jsem si vyrazila dech, to je všechno.“ Tayte jí ukázal hodinky. „Je sotva po jedenácté. Do Westlakeova termínu zbývala ještě celá hodina.“ „Možná se něco pokazilo,“ nadhodila Mavroová. „Anebo nám nikdy neplánoval dát čas až do poledne. Možná nás viděl přicházet a zpanikařil. Pořád by tu někde mohl být.“ Oba se otočili, Tayta však rozptýlil pohled na sutiny a všeobecné následky výbuchu. Viděl, že agenti, kteří byli výbuchu nejblíže, nedopadli dobře. Jeden seděl a držel se za paži. Dva leželi na zemi a nehýbali se. Rozběhl se k nim, aby jim nějak pomohl, jak se ale blížil, strnul. Nejbližší okolí místa výbuchu bylo zbrocené krví. Byla prakticky na všem, co viděl. A když uprostřed suti spatřil ženskou lodičku s nízkým podpatkem, klesl na kolena a rozplakal se, protože pochopil, že se dívá na ostatky Lauren Emersonové.

199

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka200

KAPITOLA DVACÁTÁ TRETÍ O dvě hodiny později seděl Tayte naproti Reesovi u jeho pracovního stolu v budově FBI na Čtvrté ulici. Reese si ho zavolal, aby ho spravil o tom, co našli na scéně Genealogovy poslední vraždy, a také proto, že pro něj měl zprávy, které byly natolik citlivé, že mu je chtěl sdělit osobně. Vzhledem k tomu, že Tayte měl kdysi k Lauren Emersonové velmi blízko, tušil, co mu chce Reese říct. „Potvrdíte mi, že Lauren je mrtvá, že? Myslím, že to už jsem věděl.“ Reese si vyroloval rukávy. Leskl se potem a vypadal velmi ustaraně. Poposedl vpřed, opřel se lokty o stůl a povzdychl si, jako by přemítal, jak nejlépe uchopit to, co chtěl Taytovi říct. „Ušetřím vás detailů, ale ano, máme potvrzeno, že Emersonová je mrtvá.“ Odmlčel se a vyhýbal se Taytovu pohledu tak dlouho, až to začalo Tayta znepokojovat. „Ale to je jen jeden z důvodů, proč jsem vás chtěl vidět.“ „Jeden z důvodů?“ řekl Tayte překvapeně a přemýšlel, co by mohlo být horšího než smrt ženy, kterou se tak zoufale snažili zachránit. Reese kývl. „Spolu s ostatky Lauren Emersonové jsme na místě činu objevili ještě další tělo.“ Tayte svraštil obličej. „Druhou oběť?“ „Ne, nebyla to další oběť. Byl to Adam Westlake. Našli jsme u něj mobil, byl ale příliš poškozený explozí, než abychom z něj něco dostali. Pravděpodobně ho ukradl, stejně jako ty ostatní, které používal k tomu, aby vás kontaktoval.“

200

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka201

Ta novina srazila Tayta zpátky na židli. „Westlake je mrtvý? Jak je to možné?“ „Máme několik teorií. Nejpravděpodobnější je, že si při manipulaci s výbušninami nedával pozor nebo že časovač byl vadný. K výbuchu došlo skoro o hodinu dřív, než mělo, tou dobou by už Westlake byl dávno pryč. Nebyl tak blízko výbuchu jako Emersonová, možná právě odcházel, když jsme dorazili, ale byl dost blízko na to, aby ho zabil. Nikdo nechtěl, aby to skončilo takhle, je ale požehnáním, že je konečně po všem.“ Tayte byl zmatený. „Víte to jistě?“ „Není pochyb o tom, že nalezené tělo patřilo Adamu Peytonovi Westlakeovi III.“ Tayte zavrtěl hlavou. „Chci říct, víte jistě, že je po všem? Westlake byl vždycky tak pečlivý – tak opatrný.“ „Všichni dříve nebo později udělají chybu,“ nadhodil Reese. „Westlake prostě vyčerpal svoji dávku štěstí.“ Tayte tomu nemohl tak docela uvěřit, o nic víc, než byl ochoten uvěřit tomu, že Genealogova hrůzovláda skončila. Důvodem bylo, že nevěřil, že Westlake je skutečným Genealogem. Tayte se hryzal do spodního rtu, nakonec ale řekl to, co si doopravdy myslel. Nechtěl se tak krátce po incidentu v muzeu Národního archivu zmiňovat o Michelu Levantovi, ale nemohl si pomoct. Některé věci bylo třeba vyslovit. „A co Michel Levant? Co když mám pravdu a on je skutečným Genealogem?“ Tayte zavzpomínal na to, co se stalo před rokem v Londýně, a uvědomil si, že tohle je přesně Levantův styl. Využíval lidi, a jakmile mu už k ničemu nebyli, skončili mrtví, nikdo ho s nimi ale nemohl jakkoli spojit. Taytovi bylo stále zle z toho, že posledně vyšel Levant z celé věci jako hrdina. Reesův výraz nebyl zrovna povzbudivý. „Pane Tayte, nechtěl jsem to po všem, čím jste si dnes prošel, říkat, ale vaše posedlost tím mužem, Levantem, musí hned teď skončit. Copak nechápete,

201

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka202

že kdybyste za ním do muzea Národního archivu nešel, Lauren Emersonová mohla pořád žít? Kdybyste tomu muži nezavdal příčinu, aby na vás podal trestní oznámení – a jde o vážné obvinění, jak musím dodat –, mohli jsme mít dost času a zachránit ji.“ Tayte to chápal. Užíralo ho to od chvíle, co viděl Laureninu botu ležet v suti po explozi, která ji tak krutým způsobem zabila. Kdyby mohl, vzal by svoji návštěvu v muzeu Národního archivu zpátky, nic ale nemohlo změnit jeho instinkt, když šlo o Levanta. „Podívejte, pane Tayte,“ pravil Reese. „Zrovna teď byste se měl zabývat důležitějšími věcmi. Jak jsem řekl, mám pro vás jisté zprávy.“ „Chcete říct, že to není všechno? Je toho víc?“ „Obávám se, že ano,“ řekl Reese s takovou vážností, že se Tayte znovu narovnal. „Westlake je mrtvý, ale to je ta jediná dobrá věc, která z toho vyšla,“ pokračoval Reese. „Obávám se, že zbytek toho, co vám musím říct, je jako z vaší nejhorší noční můry.“ Reese otevřel zásuvku a vytáhl průsvitnou obálku na důkazy. Uvnitř Tayte spatřil list papíru. „Tohle jsme našli ve Westlakeově kapse. Bylo to v dopisní obálce, na které stálo vaše jméno. Předpokládám, že to chtěl nechat někde, kde bychom to našli. Možná se právě k tomu chystal, když došlo k výbuchu.“ Reese položil obálku na stůl a posunul ji k Taytovi. Byl to seznam obětí, od nejnovější na prvním místě až k první odhalené. Příjmení byla uvedena před křestním jménem a první písmeno bylo napsáno tučně. Úplně nahoře se nacházel otazník.

202

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka203

? EMERSONOVÁ, LAUREN ALEXANDER, GEORGE NELSONOVÁ, TIFFANY SHAW, SAMUEL UTTRIDGEOVÁ, KELLY MASTERSON, BOBBY MASTERSON, LEE EDWARDS, RANDALL ROGERSOVÁ, ANNABEL Jak přejížděl Tayte očima dolů po tučně vytištěných písmenech, začal dýchat rychle a mělce. Najednou pochopil, proč si Genealog vybral z tak velkého množství rodinných příslušníků jeho bývalých klientů právě tyto lidi. Zvolil si je prostě proto, že jejich jména dávala dohromady jméno vrahova konečného cíle: Jean Summer. Genealogova zvrácená hra celou dobu ukazovala na ni, na Jean Summerovou. Taytovi najednou tak vyprahlo v ústech, že měl problém polknout. Odkašlal si, aby dokázal přečíst poznámku na konci stránky. „Poslední runda hry je jednoduchá. Uhádni chybějící písmeno. Je škoda, že nemá sestru, jinak sis mohl vzít místo toho ji.“ Taytovo čelo orosil studený pot. Vytáhl mobil, vytočil Jeanino číslo, a když se mu ozvala hlasová schránka, měl pocit, že se snad pozvrací. Proč si toho nikdo nevšiml dřív? Proč si toho nevšiml on? Jednoduchá odpověď byla, že ho Jean jako cíl nikdy nenapadla. Ke všem vraždám došlo tady v DC. Jean byla tak daleko a do této chvíle pocházely všechny oběti z řad jeho bývalých klientů nebo jejich blízkých příbuzných. Nyní pochopil, že o ně tu nikdy nešlo a ani o Jean. Šlo o něj. Vždy šlo jen o něj. Genealog chtěl Taytovi očividně zničit život a všechno v něm, a to včetně ženy, kterou miloval. Znovu zkusil Jeanino číslo a vzpomněl si, že je dnes na cestě domů ze semináře ve Skotsku a že zůstane přes víkend u rodičů,

203

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka204

než se vrátí zpátky do Londýna. Opět se mu ozvala hlasová schránka a on se začal obávat nejhoršího. Vzhledem k tomu, že Genealog zamýšlel nechat svůj vzkaz na místě vraždy Lauren Emersonové, mohlo to znamenat jen to, že Jeanin únos zařídil předem. Tayte ve svém adresáři rychle vyhledal telefonní číslo jejích rodičů, vytočil ho a s těžkým dechem čekal, až to někdo zvedne, přestože hluboko v srdci věděl, že už je příliš pozdě.

204

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka205

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka206

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka207

KAPITOLA DVACÁTÁ CTVRTÁ Jižní pobřeží Anglie O tři měsíce později Ještě několik kroků a bude po všem. Přes svištící vichr Tayte slyšel jen neustálé burácení vln tříštících se o křídové útesy sto padesát metrů pod ním. Byl chladný, nevlídný leden, který ještě víc ochlazovala plíživá vlhkost britské zimy a vyjící vítr od moře, který se do něj v poryvech opíral, jako by se ho snažil zatlačit zpátky do bezpečí, Tayte to ale odmítal. Znovu si zhluboka přihnul z láhve Jacka Danielse, kterou si s sebou na Beachy Head vzal, a udělal další krůček směrem k okraji útesu, protože věděl, že brzy pozná mír. A jak moc po něm toužil. Pozdě odpoledne byla už skoro tma. Šedé, nevýrazné nebe přivedlo den k předčasnému konci, ale před sebou, nad ponurým, turbulentním mořem, Tayte pořád rozpoznal obzor. Stačilo soustředit se na něj a jít dál. Pokusil se udělat další krok, ale buďto strach nebo nějaký primitivní instinkt přežití způsobil, že najednou nedokázal odlepit své polobotky od mokré trávy na vrcholu útesu. Aby posílil své odhodlání, znovu se napil z poloprázdné láhve a přemýšlel, jestli bude někomu chybět. Zavrtěl hlavou. Jediným společníkem mu byla mizérie a jeho už unavovalo poslouchat její trýznivý hlas, který mu pořád donekonečna opakoval, že smrt jeho snoubenky je jen jeho vina. Jean…

207

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka208

Taytovi skanula po tváři další slza, když si na ni vzpomněl, a už po kdovíkolikáté přemýšlel, co se s ní asi stalo. Jak mohl žít dál, aniž by to zjistil? Ta bolest byla příliš velká, než aby ji dokázal snést. Ve vzpomínkách se vrátil zpět, jako už mnohokrát za poslední tři měsíce od chvíle, co opustil DC, aby našel odpovědi – aby našel Jean. Po smrti Adama Westlakea netrvalo FBI dlouho případ uzavřít. Z pohledu velicího zvláštního agenta Reese byl Genealog mrtvý. Vraždění ustalo a tím to skončilo. Vykouřil to svoje zatracené cigáro. Taytovi se nelíbilo, jak Reese zhodnotil situaci s Jean, i když měl patrně z velké části pravdu. „Vím, že to nechcete slyšet,“ řekl mu Reese několik dnů po Westlakeově smrti, „ale když se na to podíváme realisticky, tak ať už si na únos vaší snoubenky najal kohokoli, ten člověk se patrně dal na útěk, sotva se doslechl, co se stalo. Není to dobré znamení, že se ještě neukázala. Ať už se Jean Summerové přihodilo cokoli, je to věc pro britskou policii.“ Frankie Mavroová projevila mnohem víc soucitu. „Cokoli budeš potřebovat, dej mi vědět,“ řekla a stiskla Taytovi ruku, zatímco čekal na nástup do letadla do Anglie. Třebaže to od ní byla laskavá nabídka, Tayte si neuměl představit, co by mohla udělat, proto ji políbil na tvář, rozloučil se s ní a byl rád, že má teď v životě někoho zvláštního, třebaže on zvláštní osobu v tom svém ztrácel. Tayte se pořád nedokázal zbavit dojmu, že skutečným Genealogem, který za vším stál, je Michel Levant, což mu dodalo malou naději. Pokud se totiž v Levantovi nemýlil, dávalo smysl, že Francouz bude vědět, kde Jean je. Dvě fakta o Levantovi jeho teorii podpořila. Prvním bylo, že Levant stáhl své obvinění z ublížení na zdraví – a Tayte pochopil, že ho vznesl jen proto, aby Taytovi znemožnil zachránit Lauren Emersonovou. Druhým bylo, že Levant hned poté opustil DC. Když se rozhodl zkontrolovat data dalších Levantových přednášek v muzeu Národního archivu s tím, že ho bez ohledu na to, co se stalo po-

208

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka209

sledně, opět konfrontuje, oznámili mu, že Levant své přednášky zrušil. Tayte si byl jistý, že Westlake s někým spolupracoval. Proč ne s Levantem? On měl koneckonců všechny důvody se Taytovi pomstít. Taytovi začaly těžknout nohy, jak se vzpíral větru, podařilo se mu ale udělat další malinký krůček k okraji útesu. Chtěl, aby ten očistec skončil, a věděl, že dokud neudělá tento konečný krok, nestane se to. Zavzpomínal na to, jak po návratu do Anglie zajel navštívit Jeaniny rodiče v jejich domě v St. Albans. Byl tam i Jeanin syn Elliot, a třebaže se všichni zpočátku zdáli šťastní, že ho vidí, a byli rádi za každou informaci, kterou mohl poskytnout jim a policii, jak dny ubíhaly a nepřicházely žádné dobré zprávy, jejich postoj k Taytovi se změnil v odpor. Poté už zůstal s Jeaninou rodinou jenom krátce. Pořád slyšel, co mu Jeanin otec řekl na rozloučenou. Jeho slova sice byla pravdivá, jen ale ztížila břemeno viny, které ho vleklo blíž a blíž k okraji útesu. „Kdybyste nevstoupil do jejího života, nic z toho by se nestalo!“ Tayte si povzdychl, znovu si zvedl ke rtům láhev Jacka a tentokrát ji tam držel, dokud nezačal vrávorat. Pověděl britské policii svoji teorii o Michelu Levantovi, neměli ale o nic větší zájem pustit se za ním než FBI. Tayte si v duchu vybavil policistu, který dostal Jeanino zmizení na starost, detektiva inspektora Rutherforda. Byl to malý, čistě oholený muž s náležitě upravenými vlasy, jak se na policistu slušelo, a obličejem, který se Taytovi zdál neustále podmračený. Během prvního měsíce vyšetřování se Tayte stal osinou v jeho pozadí. Za tu dobu ze záznamů bezpečnostních kamer zjistil, že Jean naposledy viděli u motorestu na M1, nedaleko odbočky na St. Albans, tudíž ji museli unést někde mezi tím místem a domovem rodičů. Její pronajaté auto hledali déle, někdo ho totiž odvezl na opuštěné pole u Dartfordu v Kentu a zapálil ho, což zdrželo identifikaci. Kvůli propojení s vraždami v DC to byl

209

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka210

ostře sledovaný případ, kterému se televize i noviny věnovaly několik týdnů, jenže jak týdny přešly v měsíce a nic se nedělo, Taytova naděje, že spatří Jean živou, se začala rozplývat. Řekli mu, že většina pohřešovaných bývá nalezena během prvních osmačtyřiceti hodin, a jemu došlo, co se mu tím snaží říct. Statisticky řečeno byla po třech měsících šance na to, že se Jean objeví živá, nebo že se vůbec objeví, prakticky nulová. Tayte si utřel z tváře další slzu a přistoupil na metr k okraji útesu. Po pravici i levici viděl bílé křídové útesy, které připomínaly přízračné stíny ve skoro úplné tmě pod ním. Pokusil se nahlédnout přes okraj, moře ale neviděl, za což byl vděčný. Jen slyšel, jak tam dole burácí a tříští se o skaliska. Na Beachy Head chodil poslední týden, kdy bydlel u vdovy po Marcusi Brownovi Emmy, která se po Marcusově smrti odstěhovala z Londýna k sestře Joyce v Eastbourne. Oběma si vylil srdce a pověděl jim všechno, co se stalo od chvíle, kdy s Jean loni v létě navštívili Německo, kde pátrali po jeho vlastní rodinné historii, a také to, že ho Jean před odjezdem požádala o ruku. Jak moc si přál, aby mohl přetočit hodiny zpátky do těch šťastnějších dnů. Tayte si vybavil, jak se Jean usmívala, když ho žádala, aby si ji vzal, a při dalším malém kroku k okraji si představil, že jde za ní. Pozvedl láhev v přípitku na její památku a znovu se napil. Potom, zrovna když zvedl pravou nohu, aby udělal další krok – poslední krok –, uslyšel ve větru slabý hlas volající jeho jméno. Jean, pomyslel si. Už jdu, Jean. Počkej na mě. Dokončil krok a ocitl se tak blízko okraji, že cítil vítr, který mu fičel zdola v ústrety. Potom ten hlas uslyšel znovu, hlasitěji. Jean? Ne, nemůže to být ona. Jean mi nikdy neříká Jeffersone. Hlas se ozval potřetí. „Jeffersone!“ Tayte si byl nyní jistý, že je to mužský hlas, a nepřichází zepředu, nýbrž zpoza něj. Pomalu se otočil a přitom lehce zavrávoral, a to jak kvůli pití, které do sebe nalil, tak kvůli poryvům

210

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka211

větru. A tehdy uviděl muže, který stál ani ne tři metry daleko a zmateně se na něj mračil. Ihned ho poznal: jeho blonďaté vlasy, pronikavé modré oči a tenký proužek vousů, který mu vedl dolů středem brady. Byl to jeho bratr Rudi.

211

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka212

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ „Rudi! Co tu děláš?“ Rudi přistoupil blíž. Obvykle upravené vlasy mu nyní divoce tančily ve větru. „Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ řekl s přízvukem britské veřejné školy, který maskoval jeho německý původ. Natáhl ruku a jeho dlouhý šedý plášť zavlál, jak ho zachytil vítr. „Pojď od toho okraje.“ Tayte se kolébal ve větru, jeho nohy se ale ani nehnuly. „Chci říct, co děláš tady v Anglii? Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“ „Včera jsi oznámil ženě jménem Emmy Brownová, jak se má se mnou spojit. Prý jsi jí řekl, že jsem tvůj nejbližší příbuzný. Zavolala mi s tím, že sem už celý týden chodíš a ona si o tebe začíná dělat starosti. Volal jsem ti. Proč jsi to nebral?“ „Copak na tom záleží?“ Rudi se zamračil. „Zabukoval jsem si nejbližší let a přijel jsem, jak nejrychleji to šlo. A dobře jsem udělal.“ „Je příliš pozdě,“ řekl Tayte a slova mu splývala. „Pověděla ti Emmy o Jean?“ „Ano, ale jak můžeš s jistotou vědět, že je mrtvá?“ Tayte mávl na Rudiho lahví, jako by nic jiného nepřipadalo v úvahu. Ten náhlý pohyb způsobil, že ztratil rovnováhu. „Prostě to vím,“ řekl sklíčeně. „Už jsou to tři měsíce.“ Rudi udělal další krok jeho směrem a Tayte si připomněl, jak atletický jeho bratr je. Oba byli vysocí, i když Rudi byl o kousek vyšší. Stehna měl stejně silná jako Tayte, ta Taytova však byla měkká, kdežto ta Rudiho mohutná a svalnatá – pevná jako kmeny

212

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka213

stromů. Tayte si říkal, že na to, že jsou dvouvaječná dvojčata, měl Rudi víc štěstí, když se rozdávaly geny, nemohl ale popřít, že Rudi se o sebe v průběhu let nepochybně mnohem lépe staral. „Takže to prostě vzdáš?“ řekl Rudi. „To chceš? Vždycky se tak snadno vzdáváš?“ Obyčejně se Tayte nikdy nevzdával. Když bylo něco špatně nebo jinak, než by mělo, musel to napravit či se o to aspoň pokusit, a to bez ohledu na riziko. Celý svůj dospělý život se snažil zjistit, kdo je, identifikovat svoji pokrevní linii a nikdy to nevzdal. Jeho rodiče ale byli mrtví. Jeho jediný skutečný přítel, Marcus Brown, byl mrtvý. A teď Jean. Znovu si lokl Jacka Danielse. „Nemám pro koho žít.“ „Opravdu? Teď jsi ranil moje city.“ Tayte svěsil ramena. Tak to nemyslel. Samozřejmě tu pořád byl Rudi, s tím se ale seznámil teprve nedávno. Přesto byl jeho bratr a příhodně Taytovi připomněl, že tu pořád je někdo, pro koho může žít, třebaže se v tento křehký okamžik ve svých životech znali tak málo. „Podívej,“ řekl Rudi, znovu napřáhl ruku a očividně doufal, že ji Tayte uchopí a odstoupí od okraje. „I kdybys měl pravdu. I kdyby Jean byla mrtvá. Nechceš vědět, co se stalo? Nechceš tu věc uzavřít?“ Tayte zavrtěl hlavou a do očí mu vyhrkly další slzy. „Nic to nezmění.“ „Anebo možná ano. Pojď se mnou a spolu to zjistíme.“ Rudi udělal další krok vpřed, oba se tak ocitli nebezpečně blízko okraje útesu. Pořád měl napřaženou ruku a Tayte ji teď měl na dosah. „Ne!“ řekl Tayte. „Drž se zpátky! Bude to tak nejlepší.“ „Nejlepší pro koho? Nenapadlo tě, že někomu může přesně o tohle jít? Dohnali tě k tomu.“ „Ano, a já se vzdávám. Už tu hru nemůžu dál hrát.“ „To z tebe mluví láhev. Dej mi ji.“

213

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka214

Tayte napřáhl ruku s lahví. Pak se začal otáčet směrem k moři a k míru, po kterém toužil. Když to ale udělal, Rudi namísto láhve popadl Tayta za zápěstí a celou svojí značnou silou ho strhl pryč od okraje. Oba upadli, kutáleli se po zemi a zastavili se až o několik metrů dál. „Mačkáš mě,“ zasípal Rudi. „Pusť mě a já vstanu.“ „Když tě pustím, slibuješ, že už se k tomu okraji nepřiblížíš? Vím, že by tě Emmy ráda znovu viděla. Kam až to šlo, jsem dojel taxíkem. Máš někde poblíž auto?“ „Ne. Přišel jsem z Eastbournu pěšky. Není to daleko. Poslední dobou jsem toho nachodil hodně.“ „No, ještě trocha čerstvého vzduchu nám neublíží. Co kdybychom se vrátili zpátky do Eastbournu a dali si něco horkého k pití, co ty na to? Ráno, až si pročistíš hlavu, vymyslíme, co dál, krok za krokem.“ Tayte těžce polkl a povzdychl si. „A co když se mi nebude líbit, co zjistíme? Slibuješ, že už se mě znovu nepokusíš zastavit?“ „Jsem tvůj bratr, Jeffersone. Víš, že takový slib ti dát nemůžu.“ „Fajn, přestaneš mi teda aspoň říkat Jeffersone? Tak mi říkal jenom Marcus.“ „Co je na Jeffersonovi špatného? Myslím, že se k tobě hodí, a kdo ví? Možná z nás jednou budou i dobří přátelé, nejen dávno ztracení bratři. Pak se ohlédneme zpátky a zjistíme, jak moc se hodilo, že jsem ti říkal Jeffersone stejně jako tvůj dobrý přítel Marcus.“ Tayte si znovu povzdychl. Pořád se cítil mizerně, ale toto vyrušení aspoň prozatím otupilo jeho touhu zabít se. Kývl. „Dobrá, tak už mě pusť. Skulím se z tebe a ty můžeš vstát první.“ Tayte cítil, jak Rudiho paže ochably. Odkulil se stranou, zůstal ležet na zádech na trávě, zadíval se na černající nebe a přemýšlel, jak vůbec začnou pátrat po tom, co se stalo Jean. „Tak pojď,“ řekl Rudi a znovu mu nabídl ruku.

214

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka215

Tayte ji přijal a Rudi ho s relativní lehkostí vytáhl na nohy. Ve druhé ruce Tayte dál pevně svíral láhev Jacka. Na dně bylo ještě docela dost pití. Rudi na láhev ukázal a Tayte mu ji podal. Když vykročili zpátky dolů, Rudi do sebe zbytek alkoholu obrátil, aby si uklidnil nervy, poté hodil prázdnou láhev z útesu do moře. V autě zaparkovaném na odpočívadle u silnice vedoucí na Beachy Head si Michel Levant pohrával s velkým zlatým prstenem, který vždy nosil na levém ukazováku: byl to prsten Krále slunce. Měl velikost zlatého sovereignu, byl černě vykládaný a uprostřed měl podobiznu krále Ludvíka XIV. Francouzského, obklopenou planoucími slunčními paprsky. Nebyl to obyčejný prsten. Byl stejně smrtící jako kousnutí nejjedovatějšího hada, ukrýval totiž ďábelské tajemství, které Levantovi v minulosti nejednou posloužilo, nejednou mu zachránilo život, proto ho nikdy nesundával. Ve společnosti, ve které se Levant často pohyboval, nikdy nevěděl, kdy se mu bude tak krásná a přesto smrtící cetka hodit. Zatímco čekal, našpulil rty a obdivoval se ve zpětném zrcátku. Strašně se nudil, čekání ale stálo za to. Levant si často najímal lidi, kteří pro něj sledovali ostatní, tentokrát tu ale chtěl být osobně, a to i navzdory nudě, říkal si totiž, že být Jeffersonu Taytovi při jeho předčasném konci tak blízko stojí za všechnu námahu. Ten týden viděl Tayta stoupat vzhůru na Beachy Head už několikrát – na útes, kde každý rok přibližně dvacet lidí spáchá sebevraždu. Dohnat Tayta k beznadějnému zoufalství bylo konečným cílem hry, kterou naplánoval. A pro Michela Levanta nic neztělesňovalo moc víc než schopnost připravit člověka o vůli k životu. Vzpomněl si na začátek hry, která z jeho pohledu odstartovala v Londýně poté, co se zbavil Marcuse Browna kvůli obsahu jeho kufříku. Když se Marcusův americký přítel rozhodl jeho smrt vyšetřit, o tolik Levanta připravil.

215

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka216

„Tolik mi toho vzal! Michelu Levantovi!“ řekl si pro sebe. Nemohl drzosti toho Američana uvěřit, teď ale byl na řadě on – teď on vzal něco Taytovi. Vlastně mu vzal vše, co miloval: jeho domov, práci i budoucí nevěstu. „Nebo minulou,“ řekl a usmál se pro sebe. „Jako z dramatu.“ Narovnal se z nahrbené pozice, do které se jeho stárnoucí, i když navenek stále mladistvé tělo svezlo, a zadíval se ven z okýnek, aby zjistil, jestli kolem někdo není. Teď už byla úplná tma a s tmou na takových místech přicházela samota. Po cestě dolů do Eastbourne občas projelo nějaké auto, jednalo se ale o vyhlídkovou trasu, na které teď nebylo prakticky nic vidět. Tayte se pořád neobjevil, což považoval za vítězství. Zvážil, jak skvělou roli v jeho hře sehrál Adam Westlake a že bez něj by tak dokonalého konce nikdy nedosáhl. Levant celé měsíce procházel americké novinové archivy, hledal zmínky o Jeffersonu Taytovi a snažil se najít někoho, kdo by měl důvod chtít se genealogovi pomstít. Našel několik možných kandidátů, žádný ale nebyl tak dokonalý jako Adam Westlake. Westlake tolik prahnul po Taytově krvi, že když ho Levant poprvé navštívil, bylo složité přesvědčit ho, aby viděl věci jeho očima – aby přistoupil na jeho hru. Když se ale věci daly do pohybu, poznal, že si Westlake začal Taytovo utrpení užívat, stejně jako by si užil hromady peněz, kterou by mu dal po skončení hry, kdyby se ho dožil. Levant znovu zabloudil očima ke zpětnému zrcátku. „Ach, jaká škoda,“ řekl svému odrazu. „Muž jako on by se mi hodil i v budoucnu.“ Upřímně doufal, že Westlake příliš netrpěl, když se rozhodl ukončit jejich spolupráci a nastražil časovač k výbušninám, který mu obstaral, tak, aby explodoval o hodinu dřív, a zastihl tudíž Westlakea v blízkosti centra výbuchu. Odvrátil se od zrcátka, vtom ho ale pohyb v něm přiměl znovu se do něj zadívat. Svezl se zpátky dolů na sedadle a vzápětí uslyšel hlasy. Blížily se. Jeden patřil Američanovi, tím si byl jistý.

216

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka217

„Merde!“ zaklel. Velmi pomalu vyhlédl přes okraj dveří ven a skrz sklo spatřil povědomý světle hnědý oblek. Jako první ho napadlo, pryč se někdo vydal na místo, jako je Beachy Head, v lednu bez kabátu. Pak, když si uvědomil, že je to skutečně Jefferson Tayte, že si tu vykračuje stále živý a navíc s někým hovoří, začala se v něm vařit krev. Kdyby měl v přihrádce na doklady zbraň, patrně by vyskočil z vozu a na místě ho zastřelil, Michel Levant však považoval zbraně za odporné a vulgární. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Kdo to s ním je? podivil se, věděl totiž, že je velmi nepravděpodobné, aby Tayte ve tmě na Beachy Headu jen tak náhodou na někoho narazil. Někdo věděl, že tam Tayte je. Jenže kdo? Levant netušil, kdo cizinec s Taytem je, plánoval to ale zjistit. Když ho míjeli, viděl, jak muž položil Taytovi na okamžik paži kolem ramen a přitáhl si ho blíž, jako by ho chtěl obejmout. To gesto Levantovi prozradilo, že si jsou blízcí, což ho nadchlo. Jestli ještě pořád existoval někdo, koho měl Tayte rád, koho mohl Levant využít k tomu, aby prodloužil Taytovo utrpení, než přijde jeho nevyhnutelný konec, pak jeho příchod udělal celou hru ještě zajímavější.

217

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka218

KAPITOLA DVACÁTÁ SESTÁ Kdyby si Tayte měl někdy zvolit na základě své poslední návštěvy v Anglii barvu pro leden, vybral by si šedou. Byla už půlka dopoledne následujícího dne, když vylezl z postele a jen v boxerkách s americkou vlajkou rozhrnul závěsy na deštěm zmáčeném okně. Nebe bylo opět dusivě těžké a postrádalo jakýkoli kontrast nebo ohraničení. Bylo to, jako by na Eastbourne dolehl obrovský mrak a přinesl s sebou takový ten druh vlhka, který se Taytovi patrně usadí v kostech až do jara. Odvlekl se k malému umyvadlu pokoje pro hosty v domě Emmyiny sestry, který byl součástí malé zástavby rádoby tudorovských domků na jihozápadním okraji města, a šplíchl si do tváře studenou vodu, aby si z očí vymyl spánek. Měl za sebou další neklidnou noc, kterou tentokrát ještě zhoršila láhev alkoholu, již předchozího dne skoro celou sám vypil. Trápily ho noční můry, jakými by neměl nikdo trpět, o Jean a o příšerných věcech, kterými ho jeho podvědomí neustále zásobilo. Pokusil se je vytěsnit jako každé ráno, jenže čím víc se o to tentokrát pokoušel, tím víc ho bolela hlava, ve které mu už od probuzení tepalo. Zadíval se na sebe v malém zrcadle nad umyvadlem a zakroutil hlavou nad svým odrazem. Věděl, že se musí dát dohromady. Neholil se už tak dlouho, že by se jeho tmavé strniště dalo klidně považovat za vous, a jeho vlasy vypadaly, jako by celé týdny neviděly hřeben. Cítil se tak bídně, jak vypadal. Oči měl zarudlé a byla mu zima, skoro se třásl, a to i přesto, že právě vylezl z vyhřáté postele. Prostě a jednoduše prochladl, mávl

218

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka219

nad tím ale rukou, pomalu si projel vlasy hřeben, začal se oblékat a říkal si, že kdyby včera v noci tušil, že se z Beachy Headu vrátí, líp by se oblékl. Jakmile Tayte otevřel dveře ložnice a vyšel na podestu, ucítil vůni smažené slaniny. Cestou dolů ze schodů doufal, že nepropásl snídani, protože i když cítil, že je s ním to ráno hodně věcí v nepořádku, jeho chuť k jídlu k nim rozhodně nepatřila. Rudiho našel v obýváku. V dokonale padnoucích kalhotách a modré kostkované košili s vykasanými rukávy vypadal jako ztělesnění dřevorubce. Na kolenou přikládal do krbu. Tayte předpokládal, že Emmy a její sestra jsou v kuchyni. „Dobré ráno,“ pozdravil Tayte, který se nemálo styděl za své chování a za důvod, proč tu Rudi vůbec je. „Podívej, je mi to fakt líto,“ dodal a mínil pokračovat, Rudi ho ale zarazil. „Není třeba se omlouvat,“ ujistil ho, když se postavil. „Hodně sis prožil. Chápu to.“ „Ale přitáhl jsem tě až sem a…“ Rudi ho zase zarazil. „Přijel jsem, protože jsem chtěl. Jestli se chceš za něco omluvit, pak za to, že ses mi neozval dřív. Třeba jsem mohl pomoct.“ „Třeba,“ řekl Tayte a zamyšleně přitakal. „Aspoň přijmi můj dík. V chladném světle nového dne, který jsem už málem neviděl, jsem vděčný za to, že jsi přijel.“ Rozepnul si knoflík na saku, posadil se do jednoho z křesel u ohně a založil si paže na hrudi, aby se zahřál. V hlavě mu pořád bušilo. „Kdo se ti stará o galerii, zatímco jsi pryč?“ Rudi si sedl do křesla naproti němu. „Nikdo.“ „Ty jsi zavřel galerii, abys sem přijel? Copak se neměly konat žádné aukce?“ „Asi ano, ale to už není moje starost. Před měsícem jsem ji prodal. Všechno.“ Tayte plně chápal, proč už Rudi nechtěl mít s tím obchodem nic společného. Taytova návštěva v Mnichově minulý rok

219

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka220

předznamenala pro jeho bratra těžké období, nečekal ale, že uslyší, že se Rudi všechno zbavil. „Polovinu zisku jsem rozdal různým charitativním organizacím,“ dodal Rudi. „Ještě jsem se nerozhodl, co udělám s druhou půlkou.“ „Vím, že ses v galerii dost nadřel, ať už byly její začátky jakékoli,“ řekl Tayte. „Měl bys myslet i na sebe.“ Rudi se usmál. „Půlka pořád víc než stačí. Prozatím jsem rád, že mám chvilku na svůj koníček. Na horolezectví jsem v poslední době neměl moc času. A kdo ví? Třeba si najdu ženu, usadím se a založím rodinu.“ Vtom se otevřely dveře a oba muži vstali, když dovnitř vešla Emmy se dvěma pestrobarevnými talíři, které skvěle ladily s jasným a veselým zařízením pokoje. Bylo jí už skoro sedmdesát, měla malou, plnou postavu, popelavě blond vlasy, které si tupírovala, aby jí dodaly na výšce, a kulatou tvář, která Taytovi vždy připadala na pokraji úsměvu. „Vzhledem k tomu, jak jste včera večer vypadali, jsem si řekla, že byste mohli potřebovat sendvič se slaninou,“ řekla. „Kdykoli si Marcus trochu příliš přihnul vína, ráno pak nic jiného nechtěl.“ Každému podala jeden talíř a dodala: „Dělala jsem si o tebe starosti, JT. Kdybych na tom byla líp s koleny, nevolala bych tvému bratrovi a vydala se tam nahoru za tebou sama.“ „Je mi to opravdu moc líto,“ řekl Tayte. „Omluvil jsem se včera večer?“ „Ne, dal sis jenom šálek čaje a Rudi tě pak uložil rovnou do postele.“ „Čaj! Tak to jsem na tom musel být fakt špatně.“ „Čaj byl přesně to, co jsi potřeboval. Dát si kafe před spánkem k ničemu není. Hlavně ne tolik, kolik ho vypiješ ty. Je to až moc kofeinu.“ „Myslel jsem, že čaj obsahuje víc kofeinu než káva.“

220

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka221

„Ne když ho piješ. Vzhledem k tvému stavu pochybuju, že by tě vůbec něco udrželo vzhůru. Jak se cítíš? Vypadáš hrozně.“ „Cítím se tak, jak si zasloužím,“ řekl Tayte, a když se zakousl do jednoho z trojúhelníkových sendvičů, rázem pochopil, proč chtěl Marcus pokaždé, když měl opici, jenom tohle. „Je to výborné,“ pochválil, jakmile přestal žvýkat na dost dlouho, aby se nadechl. „Děkuju, Emmy. Jsi moc laskavá.“ Emmy se na něj vřele usmála. Potom se k němu sklonila a políbila ho na čelo. „Někdo se o tebe musí postarat, ne?“ „Kde je Joyce?“ zeptal se Tayte. „Potřebuju se omluvit i jí.“ „S tím budeš muset počkat do odpoledne. Odešla na schůzku komise Ženského spolku.“ Tayte jen kývl, neboť měl opět plná ústa. Emmy se dál usmívala a sledovala, jak jedí. „Podívejte se na vás dva,“ řekla. „Jste každý úplně jiný. Koho by napadlo, že jste dvojčata?“ „Sám jsem tomu nemohl uvěřit, když mi to Jefferson oznámil,“ řekl Rudi. „Testy DNA to ale potvrzují.“ „Marcuse by nadchlo, kdyby vás viděl,“ řekla Emmy. „Byl by tak šťastný.“ „To určitě,“ souhlasil Tayte a oplatil jí úsměv. „A že jsem se s vámi mohla setkat, Rudi. Marcus pomáhal JT s hledáním rodiny tak dlouho.“ „Já jen lituju, že jsem nedostal šanci seznámit se s ním,“ pravil Rudi. „Jsem ale moc rád, že jsem poznal vás. Marcus byl velmi šťastný muž.“ Emmy se pro sebe zasmála. „Jestli toho nenecháte, začnu se červenat. Teď už půjdu. Musím uklidit v kuchyni a pak jsem slíbila Joyce, že dneska dopoledne nakoupím nějaké zimní macešky, abych doplnila mezery v zahradě.“ „Prosím, kuchyni nech nám,“ řekl Tayte. „Mně to nevadí. Mám vám před odchodem přinést něco horkého k pití?“

221

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka222

„Zvládneme to, Emmy. Prosím. Už jsi udělala dost.“ „Dobrá. No, uvidíme se později.“ S tím Emmy odešla a nechala je u ohně. Když dojedli, Rudi řekl: „Tak jo. Dejme se do práce. Pověz mi, co se stalo.“ Zatímco uklízeli kuchyň, začal Tayte Rudimu popisovat události, které ho vloni v říjnu odvolaly zpátky do Washingtonu. Nic nevynechal. Během rozhovoru se začal cítit mnohem líp, což připsal na vrub vřelému prostředí a Emmyiným sendvičům se slaninou. S jistým váháním pověděl Tayte Rudimu i o Michelu Levantovi a bylo fajn, že si pro změnu někdo poslechl jeho teorii o tom, že právě Levant je skutečný Genealog, aniž by ten nápad okamžitě zavrhl. Tayte si pro sebe uvařil instantní kávu, pro Rudiho čaj, a když se i s pitím usadili zpátky u krbu v obýváku, zakončil Tayte svůj příběh tím, jak se včera večer ocitl na okraji útesu Beachy Head. „Takže ten, kdo za tím stojí, to bere jako hru?“ zeptal se Rudi. „Zabije někoho a nechá u něj vzkaz, nápovědu, koho zabije příště, jak a kde ta osoba zemře, pokud ji včas nezachráníš?“ „Přesně,“ potvrdil Tayte. „Poslední vzkaz, ten, který jsme našli u mrtvého Adama Westlakea, mi ale prozradil jen to, kdo bude další oběť. Jean.“ „To ale do zbytku hry nezapadá, nemyslíš?“ „Ano, ale hra celou dobu ukazovala na Jean. Vodítka se kupila vraždu za vraždou, já ale byl příliš slepý, než abych si jich všiml. Kdyby si ten vzorec někdo uvědomil dřív, mohli jsme ji zachránit, jenže když byla zabita Lauren Emersonová, a Westlake spolu s ní, čas vypršel.“ „Víš to naprosto jistě?“ „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že všechny ostatní vzkazy a textové zprávy v sobě ukrývaly nápovědy, které ti dávaly šanci každou z obětí zachránit. Možná bylo i v tom posledním něco, co ti mělo umožnit zachránit Jean. Stálo v tom vzkazu ještě něco?“

222

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka223

„Jen osobní popíchnutí, které mi jasně řeklo, že se s Jean přece jenom neožením.“ „Možná jde o víc. Máš kopii toho vzkazu? Můžu ho vidět?“ Tayte cítil, jak ho polil studený pot. Co když měl Rudi pravdu? Co když vzkaz říkal víc a jemu uniklo něco životně důležitého a tím pádem i šance zachránit Jean? Ta představa nijak nepomohla křehkému stavu Taytovy mysli. Jestli tomu tak bylo, věděl, že si bude klást Jeaninu smrt za vinu úplně. Vstal. „Půjdu nahoru a přinesu ji. Je v mojí aktovce.“ Když se Tayte vrátil, podal kopii vzkazu Rudimu. Cestou zpátky si ji přečetl, nic nového ho ale nenapadlo. Poslední část byla jenom mimovolné dloubnutí, které mělo zakroutit nožem v ráně potom, co mu Genealog oznámil, že jako další zemře Jean. Rudi přečetl vzkaz nahlas, jako by se chtěl ujistit, že chápe všechna slova správně: „Poslední runda hry je jednoduchá. Uhádni chybějící písmeno. Je škoda, že nemá sestru, jinak sis mohl vzít místo toho ji.“ „Vidíš,“ řekl Tayte. „Jenom posměšek na konci.“ Rudi několik vteřin mlčel. Pak se zeptal: „Má Jean sestru?“ „Ne. Nebo se o ní aspoň ani Jean, ani její rodiče nikdy nezmínili. Kdyby sestru měla, určitě by mi o ní řekla. Sestavovali jsme seznam hostů na svatbu. Žádná sestra na něm nebyla. Vzkaz dokonce říká, že je škoda, že nemá sestru.“ „Nemá sestru,“ zopakoval Rudi zamyšleně. Po chvíli dodal: „Teď ne, ale neměla ji ani dřív? Nezemřela třeba?“ Potenciálně devastující dopad tak prosté otázky Tayta ochromil. Nevěděl to, uvědomoval si ale, že ta možnost tu je, a to mu dělalo velké starosti. Pokud Jean skutečně měla sestru, která zemřela, pak by mu to podle pravidel Genealogovy hry dalo zesnulého člena rodiny, jehož smrt a místo úmrtí měly být zopakovány v případě Jean. Šlo by o rodinného příslušníka, který zemřel teprve nedávno, odpovídalo by to ale vzoru.

223

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka224

Tayte se cítil otupěle, když sahal do kapsy saka, protože to najednou potřeboval co nejrychleji zjistit. „Zavolám Jeaniným rodičům a zeptám se jich,“ řekl a vyhledal jejich číslo v adresáři telefonu. Zvedli to tak rychle, že ho napadlo, jestli ještě pořád nečekají u telefonu, jako to často dělávali, když u nich bydlel, pro případ, že by policie měla nějaké zprávy o jejich dceři. Jestli tomu tak bylo, pak Tayte litoval, že je zklame. Ozvala se Jeanina matka. Nepřekvapilo ho, že zní melancholicky. „Haló, Linda Summerová.“ „Ahoj, Lindo, tady je Jefferson Tayte.“ „Ach,“ řekla chladně. „Co chcete?“ Tayte chvíli váhal, než jí to přiznal, neboť si plně uvědomoval, že v jejím současném stavu je to poslední, co potřebuje, připomenutí druhé dcery, kterou zřejmě kdysi ztratila. Neměl se ale koho jiného zeptat. „Potřebuju vědět, jestli byla Jean vaše jediná dcera, nebo jestli měla kdysi sestru.“ V telefonu se na několik vteřin rozhostilo ticho. Tayte hleděl Rudimu do očí, zatímco čekal na odpověď. Nakonec uslyšel, jak si povzdychla, a vyslovila slovo, které jím do hloubi duše otřáslo. „Ano.“ Tayte těžce polkl a kývl, aby dal Rudimu vědět, že měl pravdu – že poslední část vzkazu skutečně byla vodítkem, které ho mohlo dovést k Jean včas, aby ji zachránil. On si to ale neuvědomil. „Ano, má nebo měla?“ zeptal se Tayte. „Můžete mi říct víc?“ „Nemluvíme o ní. Je to příliš bolestivé, dokonce i teď, a rozhodně o ní nechci mluvit s vámi.“ „Je ale velmi důležité, abych…“ „Neublížil jste naší rodině už dost?“ obořila se na něj Linda. Potom zavěsila. Tayte sklonil ruku s telefonem, zadíval se na něj a říkal si, že jim ublížil mnohem víc, než Linda Summerová tušila. Právě mu

224

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka225

potvrdila, že měl šanci Jean zachránit, a promarnil ji. Jak by mohl s tím vědomím žít? Rudi poposedl vpřed. „Asi to nedopadlo dobře, co?“ „Ne, nedopadlo,“ řekl Tayte a schoval mobil. „Podařilo se mi zjistit jenom to, že Jean má nebo měla sestru, o které rodina nemluví. Proto mi o ní asi nikdy neřekla.“ „Možná by to časem udělala.“ „Ano, možná. Linda říkala, že mluvit o Jeanině sestře je příliš bolestivé, dokonce i teď, takže pravděpodobně zemřela, a navíc už před nějakým časem.“ „Můžeme nějak zjistit víc?“ Tayte si vzpomněl na novinové archivy, protože se mu však od Jeaniny matky nepodařilo zjistit jméno její dcery, věděl, že nemají dost informací. Na matrice by o Jeanině rodině mohl zjistit víc, nějaký čas by to ale trvalo, a protože nebyl členem rodiny, nebyl rodinou najat a ani neměl podporu úřadů, jako když se snažil zastavit Adama Westlakea, uvědomoval si, že by jeho cesta byla plná překážek. Zavrtěl hlavou. „K čemu by to bylo? Jsou to už tři měsíce. Jean je mrtvá. I když zjistím, jak zemřela, zpátky ji to nepřivede.“ Rudi vstal. „Nech toho už. Nic nevíš jistě, a dokud to nezjistíš, musíš zůstat otevřený všem možnostem.“ V ruce stále držel kopii Westlakeova vzkazu. Poklepal na ni a obrátil k ní Taytovu pozornost. „Na tom vzkazu mě zaujalo ještě něco jiného.“ „Pokračuj,“ vybídl ho Tayte. „Pověz mi, co ještě mi uniklo.“ Rudi se na něj soucitně usmál. „Podívej, nebuď na sebe tak tvrdý, Jeffersone. Na tvém místě bych nad tou poznámkou o Jeanině sestře taky mávl rukou. Byl jsi tomu příliš blízko. Někdy je nezbytný pohled někoho zvenčí.“ Tayte se zhluboka nadechl. „Vyrovnávám se s věcmi právě tak, že jsem na sebe tvrdý. Prostě mi to dovol. Pověz mi, čeho sis ještě všiml.“

225

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka226

„No, podle toho, co jsi mi o vraždách v Americe řekl, přicházely nápovědy, které ti měly pomoct oběti zachránit, vždycky s určitým termínem, ne?“ Tayte kývl. „Správně. Aspoň všechny, které se dostaly přímo ke mně – telefonáty a textové zprávy.“ „Správně,“ řekl Rudi. Znovu zvedl vzkaz. „Tahle ale žádný termín neudává.“ Tayte pochopil, kam Rudi míří. „Chceš tím říct, že pořád ještě bychom mohli Jean zachránit, protože ve zprávě žádný termín není?“ „Proč ne? Když není stanovený žádný termín, pak logicky musíme mít podle pravidel hry pořád čas. Pokud máme pokračovat, musíš uvěřit aspoň tomu. A musíš doufat, ať už nakonec odhalíme cokoli.“ Tayte si zoufale přál uvěřit tomu, že existuje šance Jean zachránit, po posledních třech měsících však bylo těžké vykřesat v sobě naději. Když teď ale našli způsob jak vstoupit zpátky do hry – skrze Jeaninu sestru –, rozhodl se místo toho uvěřit ve svoji schopnost zjistit, co se s Jean stalo. Právě se chystal navrhnout, aby přece jen zkusili prohlédnout novinové archivy, když mu zazvonil mobil. Podíval se na displej. „To je Jeanina matka,“ řekl Rudimu. „Možná si chce přece jenom promluvit.“ Zvedl to. „Ahoj, Lindo. Jsem rád, že voláte zpátky, já…“ „Tady Keith,“ ozvalo se. „Linda mi právě řekla, že jste volal. Tvrdila, že jste se ptal na naši Cathy, a já bych rád věděl, proč je to podle vás důležité.“ „Keithi, ahoj. Omlouvám se, že jsem Lindu rozrušil, myslím si ale, že by tu mohla existovat souvislost s Jeaniným zmizením.“ Nastala krátká odmlka. Potom Jeanin otec znovu promluvil. „Radši za námi přijeďte,“ řekl. „Bude nejlepší, když vám ukážu, co máme.“

226

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka227

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ Než Tayte a Rudi dorazili na místo ve voze, který si na týden rychle vypůjčili, byla už půlka odpoledne. Jeanini rodiče bydleli v jedné půlce skromného dvojdomku nedaleko Londýna, na severním okraji vesnice Sandridge v blízkosti St. Albans. Ležela za ním stejná otevřená pole, jakými cestou sem projížděli. Na prahu je trochu chladně uvítali Jeanini rodiče, Keith a Linda Summerovi. Oběma bylo přes šedesát a Tayta napadlo, že vypadají starší a přepadlejší, než když je viděl naposledy. Poté, co jim představil Rudiho, je vzali nepříjemně přetopeným obývákem do jídelny v zadní části domu. Keith si svlékl blejzr a přehodil ho přes opěradlo židle. „Posaďte se,“ řekl a všichni si sedli ke stolu. „Jak se máte?“ zeptal se Tayte. Myslel to dobře, sotva ale otázku vypustil z úst, pochopil, jak je hloupá. Linda, která byla drobná, už když se s ní Tayte seznámil, nyní působila vyzáble a křehce. „A Jeanin syn… Jak se drží?“ „Dobře ne,“ řekl Keith a neohrabaně si pohrával s brýlemi. „Elliot je teď zpátky u otce.“ Nikdo jim nenabídl nic k pití a Taytovi došlo, že Jeanini rodiče chtějí mít celou věc co nejrychleji za sebou. Proto začal tím, že jim znovu ukázal Westlakeův vzkaz a vysvětlil jim, že nyní věří, že Jeanino zmizení je nějak spojené s její sestrou Cathy. „Pokud nějaká souvislost existuje,“ pokračoval Tayte, „informace o Cathy by nám mohly pomoct Jean najít nebo aspoň zjistit, co se s ní stalo.“

227

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka228

Uprostřed stolu ležela otrhaná stará krabice od bot. Keith si ji přitáhl k sobě a otevřel ji. Vytáhl z ní fotografii, položil ji na stůl a postrčil ji před Tayta a Rudiho. Na fotce byla malá dívka ve světle modrých šatech a námořnicky modrém svetříku. Měla středně hnědé vlasy stažené do culíku a úsměv s dolíčky ve tvářích, který Taytovi připomněl Jean. Na svetru měla vyšitý nějaký znak, což vedlo Tayta k závěru, že se dívá na starou školní fotografii. „Cathy byla Jeanina starší sestra,“ řekl Keith. „Tu fotku jsme pořídili před víc než třiceti lety, předtím, než zmizela.“ „Zmizela?“ zopakoval Tayte a pohlédl na Rudiho. „Bylo jí jen osm,“ řekla Linda a ještě víc se zachumlala do dlouhého šedého svetru. „Jednou odpoledne si po škole hrála s kamarády z ulice, jak to často dělávala. Jedna z jejích kamarádek bydlela o kousek dál po silnici, ne víc než sto metrů. Když se jí policie ptala, řekla jim, že Cathy šla domů na čaj. Vždycky se vracela ve stejnou dobu. Nikdy jsem ji nemusela volat ani pro ni jít.“ „Ten den se ale na čaj nevrátila,“ řekl Keith těžce. „Policie věří, že ji unesli přímo před našimi dveřmi nebo někde poblíž.“ „To je mi moc líto,“ pravil Tayte. „Ano, no, teď už chápete, proč o tom rodina nerada mluví.“ „Našli ji?“ zeptal se Rudi. Když Jeanini rodiče tu otázku uslyšeli, oba jakoby si najednou povzdychli. Linda sklopila hlavu a začala s ní vrtět ze strany na stranu, zatímco Keith odpověděl: „Ne, do dnešního dne ne. Proto to uvnitř pořád tak bolí. Nevědět, kde naše holčička je, jenom to, že je mrtvá. A teď se to děje znovu.“ V tu chvíli propukla Linda v pláč. Vstala a beze slova skoro vyběhla z místnosti. „Nebudu se za svoji ženu omlouvat,“ pravil Keith, když se za ní zavřely dveře. „Překvapuje mě, že vůbec zvládla sedět u stolu a o Cathy mluvit.“

228

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka229

„Chápu,“ řekl Tayte. Po Jeanině zmizení to skutečně chápal. „Ovšemže. I pro vás je to určitě velmi těžké. Je mi jen líto, že se nedokážeme přinutit projevit vám větší podporu.“ Tayte chtěl říct, že i to chápe a že se tak moc obviňuje z toho, co se stalo, že ani on sám se sebou nechce být. Nechtěl ale mluvit o svých nedávných výletech na Beachy Head. Potřeboval se soustředit. „Řekl jste, že víte, že Cathy je mrtvá. Už je to sice hodně dlouho, jak si tím ale můžete být jistý, pokud ji nikdy nenašli?“ „Vím to jistě, protože jsem to slyšel tak říkajíc přímo od zdroje. Vím, kdo ji zabil. Jeho jméno je Donald Blackhurst a přiznal se hned po dopadení. Bylo to na začátku následujícího roku. Moje Cathy nebyla jeho první obětí. Nebyla ani poslední.“ „Další sériový vrah?“ řekl Tayte. Keith se zamračil a kývl. „Nejhorší ze všech. Jeho oběťmi byly dívky přibližně Cathyina věku. Ještě děti.“ Znovu sáhl do krabice od bot a tentokrát vytáhl několik novinových výstřižků. „V té době jsem sesbíral tohle. Neptejte se mě proč. Asi mi to pomáhalo cítit se s celou věcí víc spojený, jako bych dělal něco užitečného, přestože Lindě se to nelíbilo. Považovala můj zájem o ostatní oběti za morbidní a možná měla pravdu, přesto jsem si tu krabici celé ty roky nechával. Ať už to bylo jakkoli bolestivé, nechci nikdy zapomenout.“ Odmlčel se a ukázal na výstřižky. „Zmiňují se o čtyřech dalších obětech, ty unesl samozřejmě až po Cathy. Neměl jsem důvod sbírat cokoli o těch předchozích. Policie mi řekla, že Cathy byla jeho třetí známou obětí, takže jich bylo celkem sedm, po soudu se ale Blackhurst přiznal k dalším.“ Tayte si začal novinové výstřižky prohlížet a všiml si, že článek o Cathyině únosu vyšel 2. dubna 1982. Jak si je pročítal, předával je Rudimu. Rychle zjistil, že pohřešované dívky byly uneseny v průběhu dvou let z vesnic a městeček v okolí Londýna, z Hertfordshiru, odkud zmizela Cathy, Essexu, Kentu a Surrey. Výstřižky se soustředily jen na rodiny zmizelých dívek, nenabízely

229

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka230

žádnou odpověď na to, co se s nimi stalo nebo proč, pouze naznačovaly souvislost s mužem, kterému média začala přezdívat „Okružní vrah“, protože se věřilo, že používal Severní a Jižní okruhy, které vedly předměstími Londýna, jak k výběru svých cílů, tak k úniku. „Když jste zmínil jméno toho muže,“ řekl Tayte, „mluvil jste o něm v přítomném čase. Takže Donald Blackhurst pořád žije?“ „Pokud vím, ano. Škoda. Odsoudili ho na doživotí s doporučením, aby nebyl nikdy propuštěn na svobodu. Co jsem naposledy slyšel, sedí v Broadmooru.“ Ten název Tayte neznal. „V Broadmooru?“ „Ano, je to psychiatrická nemocnice s maximální ostrahou v Berkshiru, kousek od Londýna. Je tam zavřených několik dalších lidí, jako je Blackhurst.“ Tayte vytáhl svůj notes a název toho místa si zapsal. Poznamenal si rovněž jméno, na které v novinových výstřižcích několikrát narazil. „Vidím tu několik zmínek o vrchním inspektorovi Philipu Wendholtovi. Jestli to chápu dobře, vedl vyšetřování?“ „Správně. Několikrát jsem se s ním setkal. Byl velmi laskavý a nápomocný, jako všichni. Od začátku byl odhodlaný Okružního vraha chytit, a je požehnáním, že se mu to povedlo, než unesl víc děvčat. Nebesa ví, že už jedno bylo příliš.“ „Nevíte, jestli je Wendholt ještě pořád naživu?“ „To opravdu netuším. Už tehdy mu bylo skoro čtyřicet, takže pokud ano, bude teď už v důchodu. Pracoval v Londýně. Jestli si myslíte, že by pomohlo promluvit s ním, zkuste se obrátit na metropolitní policii.“ „Jsem si tím jistý,“ řekl Tayte a všiml si, že na něj Rudi kývl. Potvrdil mu tak, že i on je přesvědčený o tom, že bývalý vrchní inspektor by mohl být dobrým zdrojem informací. Keith mávl rukou na stůl. „Klidně si to všechno nechte,“ řekl. „Nevím, jestli vám to k něčemu bude, ale je načase, abych to nechal být.“ Natáhl se přes stůl a položil ruku pevně na hřbet té

230

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka231

Taytovy. „Zjistěte, co se stalo s Jean,“ dodal. „Z toho, co mi o vás řekla, vím, že když se do něčeho pustíte, nevzdáte to. A vím, že možná doufám v příliš, ale třeba se vám přitom podaří i odhalit, co se stalo s Cathy. Ulehčilo by našim srdcím vědět to.“ Tayte pevně kývl. „Nikdy to nevzdám,“ řekl a myslel to vážně. „Máte mé slovo.“ Sebral věci ze stolu a schoval je do aktovky. Vstal a chystal se k odchodu. Možná to bylo tím, že s ním byl bratr a že už na to nebyl sám, najednou se ale opět cítil dost plný energie a síly na to, aby pokračoval. Jeho odhodlání zjistit, co se stalo s Jean, kvůli sobě i kvůli její rodině, nemohlo být silnější. Tayte potřásl Keithovi rukou. „Sbohem a díky. Vím, jak těžké pro vás muselo být mluvit o Cathy, a prosím, rozlučte se za mě s Lindou. Ozvu se vám.“ Tayte a Rudi zamířili zpátky k autu a Tayte za chůze přemítal o tom, co Keith řekl o odhalení toho, co se stalo Cathy. Řekl přitom, Tayte však věděl, že je nezbytně nutné, aby napřed vypátrali, co se stalo s Cathy, pokud měli mít nějakou šanci zjistit, co se stalo Jean. Podle pravidel Genealogovy hry museli znát místo a způsob Cathyiny smrti, ale zjištění, že její tělo nikdy nenašli, byla velká rána. Vypadalo to, že pouze jedna osoba ví, kde zemřela, a to muž, který ji zabil – Donald Backhurst, duševně chorý vrah, který si místo, kam Cathyiny ostatky ukryl, nechával celé roky pro sebe. Jak ale Tayte usedal za volant, opět si připomněl, že aby se hra mohla odvíjet, musel Genealog přijít na to, kde Cathy zemřela, a pokud to zjistil on, pak nějaký způsob existovat musel.

231

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka232

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ Tayte a Rudi strávili tichý večer v hotelu v St. Albans. Líp se poznávali, většinou mluvili o nesmyslech a Taytovi došlo, že Rudi se prostě snaží odvést jeho pozornost od bolestivých myšlenek, které se mu vplížily do mysli, kdykoli se neměl čím zaměstnat. Už pochopil, že Rudi je pragmatický muž, který není silný jen po fyzické stránce, a pomyslel si, že přesně takového přítele zrovna teď potřebuje. Byl rád, že ho konečně poznal a že mu v těchto nejtěžších chvílích dělá společnost. Poté, co se od metropolitní policie marně pokusil získat kontakt na bývalého vrchního inspektora Philipa Wendholta, což mu přišlo zcela pochopitelné, obrátil se Tayte na detektiva inspektora Rutherforda, který měl na starost Jeanino zmizení. Pověděl Rutherfordovi o možné souvislosti s únosem Jeaniny sestry a jak důležité podle něj je promluvit si s Wendholtem o případu, který před víc než třiceti lety vedl. Zvečera se mu pak Rutherford ozval s pozitivními zprávami. Wendholt souhlasil, že se s nimi hned další den sejde a o Okružním vrahovi, Donaldu Blackhurstovi, si s nimi promluví. Tayte vycítil, že Rutherforda zrovna nepotěšilo, když se doslechl, že se s bratrem pustili do vyšetřování Jeanina zmizení, avšak s ohledem na to, že Tayte už dříve vypomohl FBI a že tato dvě vyšetřování spolu souvisela, Taytovi prostě poradil, aby byl opatrný a dal mu hned vědět, pokud by objevil nové důkazy týkající se Jean. Měli se sejít v poledne ve vesnické hospodě U královniny hlavy v Surrey, a když Rudi zajel na parkoviště, bylo už skoro dvanáct.

232

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka233

Byl další chladný den, půda byla vlhká a nebe mělo stejný odstín holubičí šedi, na jaký už si Tayte zvykl. Ještě sice nepršelo, poznal ale, že než schůzka skončí, rozprší se. Hospoda byla uvnitř tmavší, než Tayte čekal, zčásti kvůli zataženému nebi, ale také kvůli nízkému stropu, malým oknům a černým dubovým trámům, které vytvářely pavučinové vzory na stěnách a stropě. Bylo nezvyklé vidět na stolech v poledne hořet ve skleněných miskách svíčky, jinak ponurá atmosféra ale díky nim působila mnohem veseleji. Bylo tu docela ticho, bylo ale také ještě brzy, jak si Tayte řekl, když zamířili dál do hospody a pátrali po muži, s nímž se měli sejít. Na jednom konci výčepu se nacházel otevřený krb a právě k němu se vydali. U jednoho ze stolů tam seděl muž s pintou piva v jedné ruce a s novinami v druhé. Vypadal asi na sedmdesát, což byl přibližně Wendholtův věk, proto si to k němu namířili, a jak se blížili, upoutali jeho pozornost. „Pan Wendholt?“ zeptal se Tayte s úsměvem. Muž odložil noviny i sklenici s pivem, které už skoro vypil. „Pan Tayte?“ opáčil a Tayte kývl. „To je můj bratr Rudi,“ představil ho Tayte, zatímco třásl Wendholtovi rukou. „Můžu vám objednat ještě jedno?“ zeptal se Rudi. „To je od vás velmi laskavé. Dám si pintu Speckled Hen. Díky.“ Rudi pohlédl na Tayta. „Chceš ho taky zkusit, Jeffersone?“ Od láhve Jacka Daniel’s na Beachy Headu se Tayte ničeho alkoholického ani nedotkl, v poslední době si ale britská sudová piva docela oblíbil a tohle ještě nezkusil. „Jasně, proč ne,“ řekl a vytáhl od stolu židli, aby se posadil. Philip Wendholt byl podsaditý muž s hustými vlasy barvy pepře a soli a šedou bradkou. Nosil brýle, možná jen na čtení, a měl laskavou, skoro veselou tvář, která Tayta rázem uklidnila. Přes opěradlo židle mu visel tmavě zelený kabát značky

233

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka234

Barbour a na stole před ním ležela dýmka a balíček tabáku, které si musel, jak se Taytovi zdálo, nachystat teprve před chvílí, možná na cestu domů. „Děkuji, že jste souhlasil se schůzkou,“ začal Tayte. „Rádi bychom si s vámi promluvili o Donaldu Blackhurstovi. V roce 1982 mimo jiné unesl a zavraždil dívku jménem Cathy Summerová a já věřím, že existuje souvislost mezi tím únosem a nedávným zmizením její sestry, mojí snoubenky Jean Summerové.“ „Vím přesně, kdo Donald Blackhurst je, pane Tayte, a proč jste tady,“ řekl Wendholt. „Detektiv inspektor Rutherford mi sdělil všechny podrobnosti. V Americe jste pracoval s FBI na vyšetřování sériového vraha, což vedlo ke zmizení vaší snoubenky. Teď jste toho názoru, že Blackhurst představuje klíč k jejímu nalezení.“ „V podstatě ano,“ řekl Tayte. „Rádi bychom slyšeli cokoli, co nám o něm můžete říct.“ Wendholt dopil zbytek piva. „A co přesně doufáte z této linie vyšetřování vytěžit?“ „Chci zjistit, kde Blackhurst Jeaninu sestru zabil – kde jsou její ostatky.“ „A jak to plánujete udělat? Blackhurst vám to rozhodně nepoví. Věřte mi, zkoušeli jsme to celé roky. Ostatní ho moc nezajímaly, ale Cathy Summerové se nikdy nevzdá.“ „Chcete říct, že přiznal, kam ukryl těla ostatních obětí?“ „Během let udal všechna až na to Cathyino.“ Rudi se vrátil ke stolu se třemi pintami ve svých velkých rukách. Postavil je na stůl a svezl se na jednu ze zbývajících windsorských židlí. „Co mi uniklo?“ „Cathy je jediná oběť, o které Blackhurst odmítá mluvit,“ řekl Tayte. „Jenom jí se odmítá vzdát.“ „Opravdu? A proč?“ „Právě jsem se chystal zeptat na totéž,“ řekl Tayte a otočil se k Wendholtovi.

234

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka235

Wendholt pozvedl sklenici v přípitku a napil se. Když ji opět zamyšleně postavil na stůl, řekl: „Abych vám to vysvětlil, musím začít tím, že vám povím něco o Blackhurstovi a o tom, co ho k únosům těch dívek vůbec dohnalo. Měl mladší sestru jménem Stephanie. Když zemřela, bylo jí osm. V té době byla její smrt označena za nehodu – zemřela při hře. Hrála si v okolních lesích s Donaldem a on tvrdil, že vylezla na strom a spadla. Podle koronerovy zprávy zemřela na masivní krvácení způsobené pádem a poranění lebky odpovídalo Donaldovu vysvětlení. Teprve mnohem později, až když jsme Blackhursta dopadli, se přiznal, že svoji sestru taky zavraždil. Tvrdil, že byla moc pěkná a on chtěl, aby taková i zůstala. Prý mu ale řekla, že až vyroste, bude jako její matka, protože to slyšela říkat ostatní. A tak vzal kámen a praštil ji do hlavy, aby se ujistil, že se to nestane.“ Tayte zavrtěl hlavou. „Šílený parchant.“ Wendholt kývl. „Ach, šílený je, to jo. O tom není nejmenších pochyb.“ „Takže ty dívky, co unesl…,“ řekl Rudi. „Připomínaly mu jeho sestru Stephanii?“ „Ano, ve všech očividně viděl svoji sestru, proto je unášel rovnou z ulice, aby všecko napravil, jak to viděl on. Tady byla jeho sestra, jak ji znal, a ani o den nezestárla.“ „Tak proč je zabíjel?“ zeptal se Tayte. „Teda pokud si myslel, že všechno napravuje.“ „Iluze nikdy nevydržela,“ řekl Wendholt. „Dřív nebo později se vrátil zpátky do reality, pochopil, že ta dívka není jeho sestra, a zabil ji. Rád používal kamení a jiné těžké předměty. Většina, pokud ne rovnou všechny oběti, které se nám podařilo objevit, utrpěly masivní trauma lebky. Hádám, že Cathy Summerovou potkal stejný osud. A co se týká toho, proč se jí odmítá vzdát, tak proto, že pro něj byla výjimečná. Kdybych vám položil vedle sebe fotky Cathy Summerové a Stephanie Blackhurstové, těžko byste je od sebe rozeznali. Dřív nebo později se ale i tato iluze

235

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka236

rozplynula. V případě Cathy, protože byla tak podobná Stephanii, se prostě rozhodl nechat si ji. Nevěříme, že měl sexuální motiv. Prostě chtěl být zase se svojí sestrou. Ať už se v jeho hluboce narušené mysli dělo, a pokud vím, stále děje cokoli, bylo to, jako by mu jeho činy dodávaly vnitřní mír, teda dokud iluze neskončila.“ „Chápu,“ řekl Tayte a přemýšlel, jak by měl v této linii vyšetřování postupovat dál. Za těchto okolností se nezdálo pravděpodobné, že by jim byl Blackhurst ochotný prozradit, co s Cathy provedl, když ji zabil. Jestli se ale v této věci nemýlil, pak to rozhodně někomu říct musel. Musel to říct Genealogovi. Napadlo ho, jestli by mu dovolili Donalda Blackhursta navštívit. „Jeanini rodiče mi prozradili, že Blackhurst je v léčebně Broadmoor,“ řekl. „Mohl bych ho navštívit a promluvit si s ním?“ Wendholt se pro sebe usmál. „Vy se nenecháte snadno odradit, co? Byl by z vás dobrý detektiv.“ „Obrátit každý kámen a tak dále,“ řekl Tayte. „Možná nám ta návštěva nic nepřinese, nechci ale, aby mi něco uniklo jenom proto, že jsem to nezkusil. Stavím se k tomu dost realisticky, abych věděl, že mi nepoví, kde Cathy zabil ani co s jejím tělem následně provedl, přesto bych se ho na to rád aspoň zeptal, jen abych si byl jistý. Věřím, že to v nedávné době někomu řekl. Netuším, proč to udělal, ale cítím, že musím jít a setkat se s ním, pokud je to jenom trochu možné.“ „Rozhodně je to možné,“ řekl Wendholt. „Nějaký čas potrvá návštěvu zařídit – pětidenní lhůta je v Broadmooru obvyklé minimum –, jestli ale chcete, můžu zkusit použít svůj dřív dost velký vliv u metropolitní a zatahat za drátky.“ „To by bylo skvělé,“ řekl Tayte, sáhl do kapsy pro vizitku a s úsměvem ji podal Wendholtovi. Doufal, že zařídit návštěvu nepotrvá dlouho.

236

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka237

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ O dva dny později dorazili Tayte a Rudi k nemocnici Broadmoor, jedné ze tří psychiatrických léčeben s maximálním dozorem v Anglii, kde bylo umístěno 240 mužských pacientů, a to včetně několika skutečně proslulých sériových vrahů. Když sem v roce 1863 umístili prvního pacienta, byla známa jako Broadmoorský ústav pro choromyslné zločince. Její rozlehlý areál byl během let rozšířen a zmodernizován, z velké části si však stále ponechal svoji viktoriánskou architekturu, a to včetně ikonického klenutého vchodu, kterému se nyní říkalo Brána 60, s centrálními hodinami zasazenými mezi dvě třípodlažní věže. Během čekání se Tayte a Rudi vrátili zpátky do Joycina domu v Eastbourne, kde Rudi strávil celé hodiny procházkami, zatímco Tayte zjišťoval o Donaldu Blackhurstovi víc z online novinových archivů, a to včetně zajímavého profilu, podle kterého pocházel z násilnické rodiny. Jeho rodiči byli Terry a Maureen Blackhurstovi. Tayte si přečetl, že mladý Donald Blackhurst byl často svědkem toho, jak otec matku bil, někdy velmi krutě, dokud jejich vztah nakonec neskončil rozvodem. Stalo se to krátce po smrti jeho sestry, když byl Donald umístěn do pěstounské péče a následně podstoupil psychiatrickou léčbu kvůli poruše osobnosti. Tayte si říkal, že všechno ukazovalo na to, jak dopadne, ať už však byly jeho rešerše jakkoli informativní, nedozvěděl se nic nového o tom, kde byla Cathy zavražděna. Pomohlo mu to ale udržet mysl soustředěnou, dokud nepřišel očekávaný

237

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka238

telefonát od Philipa Wendholta s tím, že je další den v jedenáct dopoledne čekají v nemocnici Broadmoor. Tayta a Rudiho zavedli do návštěvnického centra, velké místnosti s vysokým stropem a bílými stěnami ozdobenými modrými čtverci, světlým bukovým nábytkem a modrými stoly. Těch tu bylo celkem patnáct a ke každému mohli usednout až čtyři lidé včetně pacienta. Když se Tayte posadil naproti člověku, který byl schopen provést takové věci, jaké Donald Blackhurst provedl, byl ještě vděčnější za to, že s sebou má svého bratra. Blackhurst byl malý, docela obyčejně vypadající muž, přesto byl Tayte rád, že dva dobře vycvičení členové personálu, kteří je do návštěvnického centra přivedli, zůstali stát poblíž a sledovali je. Blackhurstovi bylo nyní něco přes šedesát, měl pleš a vzadu a po stranách hlavy krátké hnědé vlasy. Malá očka měl široko posazená a lesklou kůži okolo úst a nosu zarudlou, jako by ho postihla vyrážka. Na sobě měl světle modrou košili, kterou patrně vyfasoval od nemocnice, protože Taytovi řekli, že za Blackhurstem žádní rodinní příslušníci nechodí, jen policisté a novináři hledající příběh. Tayta zaujalo, když zjistil, že Blackhursta v nedávných měsících navštívil Joshua Evans, reportér místních novin Bracknell Times, mimo jiné i proto, že mu personál tvrdil, že Donald Blackhurst mívá návštěvy mimořádně zřídka. „Jmenuji se Jefferson Tayte a toto je můj bratr Rudi,“ představil je Tayte. Muž naproti nim na ně jen civěl, tvář měl nehybnou jako figurína. „Rádi bychom si s vámi promluvili o Cathy,“ řekl Rudi. „O Cathy Summerové?“ Blackhurst přesunul pohled k Rudimu. „Chcete vědět, kde je moje sestra, že ano?“ Blackhurst hovořil klidně a pomalu a Tayte se zpočátku nemohl rozhodnout, jestli tak mluví od přírody, nebo jsou na vině

238

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka239

léky, které mu podávají. Rozhodně mu klesala víčka, jako by se musel neustále snažit udržet oči otevřené. „Můžete nám říct, kde je?“ zeptal se Tayte s tím, že bude nejlepší položit zásadní otázku hned. Blackhurst obrátil oči zpátky k Taytovi s rychlostí stařičké želvy, kterou svět mimo její krunýř nezajímá. „Zkusili jste ji zavolat?“ „Promiňte?“ řekl Tayte a trapně se usmál. „Moji sestru Stephanii. Pořád se schovává pod postelí. Být vámi, podívám se po ní tam.“ Tayte pohlédl na Rudiho a zvedl obočí, protože si nebyl jist, jestli jim Blackhurst jenom něco předvádí, nebo jestli skutečně věří tomu, že jeho sestra pořád žije, že je pořád ta malá holka, kterou bývala, když spolu vyrůstali. Než mohl Tayte vymyslet, co říct dál, Blackhurst znovu promluvil. „Byl jsem nadšený, když mi řekli, že mám návštěvu,“ pravil s očima stále upřenýma na Tayta. „Máte zvláštní přízvuk. Jste kovboj? Jako ve filmech?“ Tayte potlačil smích nad tím, že by každý muž, který hovoří s americkým přízvukem, měl být kovboj. „Ne, já pátrám po rodinách lidí – po jejich rodinné historii.“ „A kdo jste vy?“ zeptal se Blackhurst a obrátil překvapivě ostrý pohled k Rudimu. O Taytovu profesi zjevně neměl žádný zájem, což Tayta vzhledem k tomu, co slyšel o rodině toho muže, nijak nepřekvapilo. „Býval jsem obchodník s uměním,“ řekl Rudi. „Já…“ „Moje sestra ráda malovala,“ přerušil ho Blackhurst. „Možná je v herně s pastelkami.“ Taytovi řekl: „Zkusili jste se podívat tam?“ Tayte si lehce povzdychl. Byli s Blackhurstem ani ne pět minut, už ale pochopil, že z něj nic kloudného o Cathy Summerové nedostanou. Ještě však nebyl připravený to vzdát. „Cathy Summerová,“ řekl ve snaze vrátit bizarní rozhovor zpět k tématu. „Pamatujete si ji, že ano?“

239

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka240

„Summer, léto…,“ protáhl Blackhurst. „Ne, myslím, že ne. Před pár dny ráno mrzlo. Viděl jsem to z okna.“ Zavrtěl hlavou. „Nemůže být léto.“ Rudi zachytil Taytův pohled. Vrtěl hlavou, jako by říkal, že odsud můžou rovnou odejít. „Nedávno jste měl jiného návštěvníka, že?“ poznamenal Tayte, protože pořád nebyl ochotný to vzdát, když teď seděl tváří v tvář muži, o němž věděl, že zná odpověď, kterou hledá. „Byl to novinář,“ dodal. „O čem jste mluvili?“ Blackhurst dál upíral oči na Tayta. Než odpověděl, rty se mu roztáhly v křivém úsměvu. „Máte rád loutky?“ Tayte svraštil obočí. „My ano, moje sestra a já,“ řekl Blackhurst. „Milujeme loutky.“ Rudi vstal. „Pojď, Jeffersone. Půjdeme.“ Tayte si znovu povzdychl a stejně jako Rudi se postavil. Rozhovor byl u konce. Tayte se k Blackhurstovi obrátil zády a zamířil ke dveřím. Přitom slyšel, jak se za ním nese smích. „Všichni jsme jeho loutky,“ prohlásil Blackhurst, a když opouštěli místnost, vybuchl smíchy. Cestou zpátky do Eastbourne s Taytem na sedadle spolujezdce se Rudi zeptal: „Co tím podle tebe Blackhurst myslel, že všichni jsme jeho loutky? Byla to divná poznámka.“ „Ano, byla,“ souhlasil Tayte a stále přemýšlel o novináři, který Blackhursta nedávno navštívil. „Na druhou stranu bylo divné skoro všechno, co řekl.“ „Pravda. Rozhodně je na správném místě, o tom není pochyb. Takže co dál? Jak zjistíme, co provedl s Jeaninou sestrou?“ „To je velmi dobrá otázka,“ řekl Tayte. Prozatím na ni neměl žádnou odpověď. „Rád bych si promluvil s tím reportérem, který za Blackhurstem byl. Možná z něj dostal víc než my.“ Zatímco Rudi najel na M3 a zrychlil, vytáhl Tayte svůj zápisník, do kterého si předtím zaznamenal informace o novináři.

240

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka241

Aktovku měl mezi nohama. Sáhl do ní a vytáhl notebook, zčásti ze zvyku, hlavně ale proto, že dával přednost jeho velké obrazovce před svým chytrým telefonem. Chtěl si vyhledat kontakt na noviny, pro které reportér pracoval: Bracknell Times. Potěšilo ho, když zjistil, že notebook má dostatečně nabitou baterii, a jeho mobil, přes který se připojoval k internetu, disponuje sítí 3G. Brzy našel číslo, které potřeboval. „Zkusím se spojit s tím novinářem,“ řekl. „Třeba bude souhlasit a sejde se s námi.“ Telefon zazvonil jenom dvakrát, než ho někdo zvedl. Vzala to mladá žena z redakčního oddělení, která se představila jako Amber. Mluvila úsečně a dost šroubovaně. Tayta napadlo, že se po telefonu snaží působit nóbl. „Dobrý den, jmenuju se Jefferson Tayte,“ představil se. „Pokud to jenom trochu půjde, rád bych hovořil s jedním z reportérů vašich novin. Jeho jméno je Joshua Evans.“ „Joshua Evans?“ zopakovala Amber. „Správně. Myslím, že před několika měsíci pracoval na příběhu o jednom z pacientů v Broadmooru.“ V telefonu se na několik vteřin rozhostilo ticho. Pak Amber řekla: „A víte jistě, že pracuje pro Bracknell Times?“ „Tak mi to bylo řečeno.“ Opět se rozhostilo ticho. Pak Amber řekla: „Promiňte, já ale v systému žádné zaměstnance jménem Evans nemůžu najít.“ Tayte si povzdychl. „Třeba podal nedávno výpověď. Mohla byste se podívat?“ „Okamžik, prosím.“ Opět zavládlo ticho a tentokrát trvalo skoro minutu. Když se Amber konečně ozvala, zněla opět omluvně. „V posledních dvanácti měsících pro Bracknell Times nikdo toho jména nepracoval,“ řekla. „Obávám se, že vás museli špatně informovat. Možná je na volné noze nebo pracuje pro jiné noviny.“

241

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka242

Tayte zamyšleně přimhouřil oči. Byl si jistý, že se nemohl zmýlit ani v názvu novin, ani v mužově jméně. Stále si živě pamatoval, jak mu je zaměstnanec léčebny Broadmoor sděloval. „Možná,“ řekl, jako by tu možnost připouštěl, říkal si ale, že ať už Donalda Blackhursta navštívil kdokoli, musel o své identitě lhát. „Díky za váš čas,“ dodal, pak zavěsil. Otočil se k Rudimu a řekl: „V novinách nemají žádným záznam o tom, že by pro ně Joshua Evans kdy pracoval. Ne teď, ne v posledním roce.“ „To je divné. Třeba udělali v nemocnici chybu.“ „Je to možné, řekl bych ale, že v zařízení s tak přísným dozorem si budou informace o návštěvách zapisovat zvlášť pečlivě.“ „Pokud ale Joshua Evans nepracoval pro Bracknell Times, kdo teda byl?“ „To je další dobrá otázka,“ řekl Tayte a napadlo ho, že muž, který Donalda Blackhursta v nedávných měsících navštívil, možná nebyl vůbec novinář. Možná to byl skutečný Genealog, mozek za vším, co se stalo, který tam zašel uvést v chod závěr své smrtící hry.

242

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka243

KAPITOLA TRICÁTÁ Když se Tayte s Rudim vrátili zpátky do Eastbournu, byla půlka odpoledne a hustě pršelo. Seděli naproti sobě u stolu u okna v zadním pokoji Joyceina domu a hleděli přes vlhké sklo ven do zahrádky. Na toto roční období byla plná barev, marně se ale snažila vnést do jinak ponurého měsíce trochu veselí. Během posledních dnů se ochladilo a do okna nyní pleskal déšť se sněhem. Tayte sledoval, jak břečka klouže dolů po skle, a přemýšlel, co dál. „Co obvykle děláš, když se ocitneš ve slepé uličce?“ zeptal se Rudi a přerušil tak ticho, které se mezi nimi rozhostilo poté, co jim Joyce před nějakým časem přinesla něco horkého k pití. Tayte se zhluboka, přemítavě nadechl. „Nevzdávám to,“ řekl. „Někdy to trvá celé dny i týdny. Přehrabuju se v archivech. Znovu navštěvuju rodinné příslušníky svého klienta a mluvím s nimi v naději, že uvidím nebo uslyším něco, co mi pomůže otevřít novou linii vyšetřování.“ „No, ten novinář se ukázal být falešný, takže nám došli lidi, se kterými bychom mohli mluvit,“ řekl Rudi. „Co archivy? Mohly by pomoct?“ „Možná, museli bychom ale vědět, po čem se dívat.“ „Snažíme se zjistit, co Blackhurst provedl s Jeaninou sestrou, protože Genealog plánuje její smrt zopakovat.“ Tayte zasmušile kývl a znovu přemítal o Jean a o tom, jestli už je stejně mrtvá jako Cathy Summerová. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že tři měsíce jsou příliš dlouhá doba na to, aby

243

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka244

měli ještě vůbec nějakou šanci najít Jean živou. „To je ta otázka,“ řekl. „Blackhurst nám na ni ale neodpoví, takže si musíme najít nějaké nášlapné kameny.“ „Nášlapné kameny?“ řekl Rudi a zvedl obočí. Tayte opět kývl, tentokrát důrazněji. „Musíme se dostat k cíli po menších krůčcích. Najít odpovědi na jiné, menší otázky v naději, že nás zavedou k těm větším, o které nám v konečném důsledku jde.“ Znovu se zadíval na plískanici na okně a v duchu se vrátil zpět k jejich rozhovoru s penzionovaným detektivem, který pracoval na Blackhurstově případu. Vzpomněl si, že jim Wendholt řekl, že Cathy Summerová je jediná oběť, které se Blackhurst nevzdal. Znovu si rozebral důvody, které jim Wendholt udal. „Zatím máme jenom informace z doslechu,“ řekl. „Většina z toho, co jsme se o Blackhurstovi dozvěděli, pochází od Jeanina otce, z mých rešerší a od Philipa Wendholta. Řekl nám, že ze všech Blackhurstových obětí se právě Cathy Summerová nejvíce podobala jeho sestře. Proto se jí Blackhurst nevzdal.“ „Cathy pro něj byla zvláštní,“ řekl Rudi. „Správně – zvláštní. Takže bychom měli najít místo, které bylo zvláštní pro Blackhursta a jeho sestru, než ji zabil. Wendholt naznačil, že Blackhurst unášel ty dívky proto, že byl přesvědčený, že tak přivádí zpátky svoji sestru, napravuje tu strašlivou věc, kterou provedl. Na čas cítil, že je znovu s ní, takže je možná bral na místa, kam se sestrou chodili.“ „Dává to smysl,“ souhlasil Rudi. „Hádám ale, že policie už všechna místa, kam Blackhurst často chodil, prověřila.“ „To jistě, mohli ale zkontrolovat jenom místa, o kterých věděli. My tu ale mluvíme o době, kdy Blackhurst a jeho sestra byli ještě děti, což bylo roky předtím, než unesl svoji první oběť. Co když existovalo místo, které tehdy bylo pro oba mimořádně zvláštní, nějaké šťastné místo a doba, kam by Blackhurst mohl

244

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka245

vzít holčičku, která se jeho sestře podobala tak moc, že by podle Wendholta bylo těžké je od sebe rozeznat?“ Tayte se odmlčel a usmál se na Rudiho. Pak sáhl dolů do aktovky a vytáhl notebook. „Myslím, že tento malý nášlapný kámen nám právě otevřel novou linii vyšetřování.“ Bylo sotva po čtvrté odpoledne, za oknem se už ale smrákalo, a to díky krátkému zimnímu dni a těžkým mračnům, která zalévala už tak promočenou zemi dalším deštěm. Tayte civěl na obrazovku notebooku a uvažoval, jak se do hledání takového zvláštního místa z dětství Donalda Blackhursta nejlépe pustit; mohlo jít o místo, kde si se sestrou vytvořili milé rodinné vzpomínky. Obvykle začínal rodným, oddacím a úmrtním listem, tentokrát se ale jeho pátrání od obvyklé rutiny lišilo a kromě jmen Blackhurstových nejbližších příbuzných, jeho rodičů a sestry, se vlastně neměl čeho chytit. Sestavit Blackhurstův podrobný rodokmen by nějaký čas trvalo a Tayte cítil, že by nešlo o správný postup, jelikož nevěděl, co přesně má hledat. Zadíval se přes obrazovku na Rudiho. „Nejlepší asi bude začít prostě tím, že do vyhledávače zadám Blackhurstovo jméno,“ řekl. „Uvidím, jestli tak neobjevím souvislost s nějakým člověkem nebo místem.“ „Můžu nějak pomoct?“ „Vlastně ne, teda pokud sis s sebou nepřibalil notebook.“ Rudi zavrtěl hlavou. „Mám jenom mobil.“ „Na tuhle práci je asi dost malý,“ řekl Tayte. „Škoda, že Emmy a její sestra nepoužívají internet, mohl sis půjčit notebook od nich.“ Se škádlivým úsměvem postrčil k Rudimu svůj hrnek. „Dal bych si další kafe.“ Rudi vstal. „Takže se ze mě stal posluha, co?“ opáčil v dobrém rozmaru a sesbíral hrnky. Tayte na něj mrkl. „Mysli na vyšší dobro, Rudi. Zásobuj nás kávou.“

245

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka246

Když ho Rudi nechal o samotě, vrátil se Tayte k notebooku s tím, že zadá do Googlu jméno „Blackhurst“ pro případ, že by tak objevil nějaké relevantní odkazy. Když se ale Rudi vrátil s nápoji, věděl už, že marní čas. Rudi si k němu přitáhl židli a posadil se s vlastním hrnkem. „To nezní moc slibně,“ podotkl, když si Tayte dlouze povzdychl, opřel se a napil se kávy. „Příliš mnoho dat,“ řekl. „Potřebuju to nějak zúžit. Možná je něco v novinových archivech, které jsem začal prohlížet při čekání na návštěvu u Blackhursta.“ Otevřel stránku Britského novinového archivu, kde si předtím četl o Blackhurstově rodině. Archiv se rychle rozrůstal a pyšnil se přístupem k šestnácti milionům stránek, které pokrývaly dvě stě let historie. Kvůli tomu, jak nechvalně se tento sériový vrah proslavil, naskytl se jim i tady z Taytova pohledu příliš velký objem dat. Některé z článků už četl, což pomohlo, další si aspoň částečně prošel, až příliš mnoho jich pro něj ale bylo pořád nových. Nezbývá než se do toho pustit, pomyslel si, jeden z článků si vybral a dal se do čtení v naději, že dřív nebo později objeví něco, co ho uhodí do očí. Rychle uběhla hodina a on si brzy začal přát, aby mu zbyl pytlík čokoládek Hershey’s, které by přitom mohl mlsat. Rudi na židli usnul, nepochybně ho uspala nuda a hypnotické pleskání deště o nyní černé okno. Většina článků, které Tayte četl, se pochopitelně týkala zločinů a rodinného zázemí Donalda Blackhursta. Během Blackhurstovy hrůzovlády se o případu psalo tak obsáhle, že Tayte brzy zjistil, že znovu a znovu čte stejné informace, až to začalo unavovat jeho oči. Právě se chystal vstát a jít si uvařit další kávu, neboť nechtěl rušit Rudiho, když uviděl něco, co ho přimělo narovnat se na židli. „Touchdown!“ řekl dost hlasitě na to, aby vytrhl Rudiho z dřímoty.

246

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka247

„Co máš?“ zeptal se Rudi, který se najednou napřímil u Taytova lokte. „Dost očividnou souvislost, pokud se ptáš mě. Přesně takovou věc jsem hledal u všech předchozích záhad, které jsem musel rozlousknout.“ „Co jsi našel?“ Tayte poklepal na slovo v článku, který četl. Rudi se naklonil blíž. „Loutky,“ řekl a zvedl obočí, když si to spojil. Tayte kývl. „V tom článku se píše o rozhovoru, který Blackhurst poskytl krátce potom, co ho poslali do Broadmooru. Obsah se dost podobá částem rozhovoru, který jsme s Blackhurstem vedli my. I tady reportérovi říká, a opět v odpověď na nesouvisející otázku, že on a jeho sestra měli rádi loutky.“ „Takže možná celou dobu naznačoval, co s Cathy Summerovou provedl, nikdo si to ale nespojil.“ „Je to možné. Možná o nic nejde, instinkty mi ale říkají, že to stojí za prozkoumání.“ „Všichni jsme jeho loutky,“ řekl Rudi. „To nám řekl, když jsme odcházeli. Čí loutky?“ „Kdybych měl hádat, řekl bych, že tím Blackhurst myslel muže, který ho přišel navštívit. A pokud to byl Genealog, jak si teď myslím, mohl by ho Blackhurst vidět jako muže, který tahá za drátky ve zvrácené hře, kterou hraje. Možná o ní Blackhurstovi všechno řekl výměnou za informace o Cathy Summerové a toho to tak nadchlo, že promluvil. Anebo před Genealogem plácl stejnou větu o tom, že má rád loutky, a on si zbytek odvodil, jako to teď děláme my.“ „Každopádně to vypadá, že Blackhurstův návštěvník byl natolik přesvědčivý, že ho přiměl předat nám na odchodu ten vzkaz,“ řekl Rudi. „Teda za předpokladu, že šlo o vzkaz.“ Tayte souhlasil. „Myslím, že právě tohle spojení s Blackhurstem jsem měl odhalit, jenže co teď s ním?“

247

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka248

„Loutkové divadlo?“ nadhodil Rudi. „Hledáme nějaké místo, které bylo pro Blackhursta a jeho sestru zvláštní. Třeba ho navštěvovali jako děti.“ „Anebo někoho v něm,“ řekl Tayte, neboť každá loutkohra potřebovala koneckonců loutkáře. Rudi kývl. „Takže dalším krokem asi bude prověřit loutková divadla?“ „Správně. Půjdeme po stopách a uvidíme, kam nás zavedou. A tato konkrétní stopa vede do zábavního průmyslu. Můžeme zkontrolovat některé klíčové publikace. Doma máme časopis Variety, ale tady ve Velké Británii se musíme podívat na The Stage. Vydávají ho už od druhé poloviny devatenáctého století a naštěstí mají kompletní archiv online.“ Tayte otevřel v prohlížeči další okno a brzy už procházel webovou stránku archivu The Stage. Klikl na vyhledávací tlačítko, zvolil všechny články a zadal klíčové slovo, o které měli zájem: loutka. Získal výsledky z období mezi lety 1950 a 2005. Ve všech případech šlo o inzeráty, mnohé přitom podala loutková divadla hledající loutkáře pro své loutky či marionety. Jeden byl reklamou na mezinárodní loutkový festival z roku 1963, druhý na Den loutkářů v roce 1983. Tayte přejel očima úplně všechny, nenacházel ale žádné souvislosti. „Není tu nic staršího?“ zeptal se Rudi. „Je tu velká mezera mezi lety 1880, kdy s archivací začali, a rokem 1950.“ „Myslím, že je to proto, že jsem dal vyhledat slovo loutka. Zkusím jiné – marioneta.“ Vrátil se o stránku zpátky a zadal do vyhledávače nové klíčové slovo. Tentokrát získali starší výsledky. Opět se jednalo hlavně o inzeráty, tentokrát spíše na představení s marionetami než hledající loutkáře. Jak je pročítal, narazil na zmínku o Marionette Follies z roku 1946 a DaSilva Marionettes z roku 1964. Tayte je pročetl všechny, jak se ale blížil ke konci seznamu výsledků, cítil se stále sklíčenější. Potom však objevil něco, z čeho se mu rozbušilo srdce.

248

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka249

„Podívej se na tohle,“ řekl, nadšeně poklepal na obrazovku a cítil, jak ho mravenčí na kůži. Díval se na reklamu na marionetové divadlo z roku 1937. Ve spodní části plakátu stálo jméno majitele. „Vincent Blackhurst,“ přečetl Rudi jméno nahlas. Obličej se mu rozzářil. „To je ono!“ I Tayte se nyní usmíval. „1937 je samozřejmě dlouho předtím, než se Donald Blackhurst a jeho sestra narodili, možná ale divadlo pořád stálo, když byli malí. Zdá se, že ho vlastnil nebo aspoň vedl jeden z předků Donalda Blackhursta – jeho dědeček nebo možná prastrýc.“ „Je tu adresa v Broadstairs,“ řekl Rudi. „Slyšel jsem o něm. Je to přímořské město v Kentu, o kterém jsem četl během studií anglické literatury.“ „Broadstairs,“ zopakoval Tayte. „Loutkové divadlo u moře.“ Pořád se usmíval. „To muselo být pro dítě opravdu mimořádné místo k návštěvě.“ „Ano, jenže si nemyslím, že tam to divadlo pořád je. Budova možná, loutková divadla ale už dávno vyšla z módy.“ „Myslím, že bychom tam měli hned ráno zajet a podívat se,“ řekl Tayte. „Ale než pojedeme, chci zjistit víc o Vincentu Blackhurstovi, hlavně to, jestli jeho rodina v okolí pořád žije. Rád bych si ověřil, že je skutečně spřízněný s Donaldem, jen pro jistotu. Pokud patří Vincent ke stejné rodině Blackhurstových, pak si možná některý z příbuzných bude mladého Donalda Blackhursta pamatovat. Mohli bychom se tak dozvědět, jestli Broadstairs se sestrou navštěvoval.“

249

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka250

KAPITOLA TRICÁTÁ PRVNÍ Taytovi a Rudimu narušila plány dopravní špička a také fakt, že nemohli jet po dálnici, proto jim následující ráno trvalo urazit asi sto dvacet kilometrů z Eastbourne do Broadstairs skoro dvě a půl hodiny. Projeli přitom nespočtem měst a vesnic, často po silnicích pouze o jednom jízdním pruhu, dříve určených pro kočáry, po nichž museli jet až bolestivě pomalu. Liják z předchozího večera naštěstí ustal, nebe však i nadále zůstávalo zatažené a vypadalo to na další zachmuřený den. Bylo po desáté dopoledne, když Tayte zaparkoval u obrubníku na Západní promenádě, co nejblíže chodníku vedoucímu dolů do přístavu. Jeho naděje na dřívější příjezd překazil nejen provoz, nýbrž i bohatá snídaně, Emmy a její sestra totiž trvaly na tom, že se s Rudim musí před odjezdem dobře najíst. Když vystoupili, ovanul je chladný vítr od zelenošedého moře, a Tayte si vyhrnul límec bundy. Kabát nosil nerad, protože mu v něm bývalo bez ohledu na počasí horko, a když ho zrovna neměl na sobě, nevěděl, co s ním. Byla to jen další věc, kterou musel tahat s sebou a pamatovat si, aby ji někde nezapomněl, dnes mu ale Rudiho limetkově zelená nepromokavá horolezecká bunda připadala jako dobrý nápad. „Nevezmeš si svůj hezký teplý šál?“ zavolal na něj Rudi přes auto a s širokým úsměvem ho zvedl v ruce. Taytovi šál ráno půjčila Emma a on ji nechtěl urazit odmítnutím. Šál byl pastelově růžový a ozdobený bílými obrázky malinkých plachetnic. Neměl v úmyslu vzít si ho, když se teď ale

250

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka251

ocitl na řezavém zimním větru, byl za něj vděčný, a to bez ohledu na jeho barvu. Napřáhl ruku a Rudi mu ho hodil přes střechu auta. Když se vydali dolů po chodníku najít adresu, kterou hledali, omotal si ho dvakrát kolem krku a konce si nacpal za bundu, přitom ho vůbec nezajímalo, jak vypadá nebo že teď voní po anglických růžích. Tayte si s sebou vzal svoji aktovku. Rudi nesl mapu města, kterou si koupili na benzinové pumpě kousek od Broadstairs, kde se zastavili natankovat. Zaznačil do ní přibližnou polohu marionetového divadla Vincenta Blackhursta a nyní, jak šli kolem kovového zábradlí podél okraje útesu nad zálivem Louisa Bay, se snažil přijít na to, jak se k němu dostanou. „Mělo by být někde tady,“ řekl Rudi. „Těsně před zahradami Victoria Gardens.“ Zahrady měli před sebou. To, co Tayte spatřil nalevo, však moc slibně nevypadalo. Byla to řada čtyřpodlažních bytových domů s balkóny. Podle moderního designu poznal, že byly postaveny teprve nedávno. Rudi se zastavil. „Mělo by to být přímo tady,“ řekl a zadíval se na apartmány. „Loutkové divadlo tu není už hezkou dobu,“ poznamenal Tayte. Byl zklamaný, nijak ho ale nepřekvapilo, že podobná nemovitost byla v mezidobí proměněna ve výdělečné apartmány s výhledem na moře. „Tak co teď?“ Tayte to zvážil. „Pokud by Donald Blackhurst vzal Cathy Summerovou potom, co ji v roce 1982 unesl, právě sem a pokud by právě tady ukryl její tělo, při přestavbě by ho s největší pravděpodobností našli. Jenže se to nestalo, takže asi nejsme na správném místě. A i kdyby ano, bylo by prakticky nemožné zjistit, kde přesně loutkové divadlo mezi těmi domy stálo. Nedalo by se přesně určit, kam Genealog Jean vzal. Je to příliš vágní. Nezdá se mi to.“

251

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka252

„Souhlasím. Takže plán B?“ Tayte kývl. „Půjdeme si promluvit s rodinou. Teda pokud nás rodina Vincenta Blackhursta vůbec přijme.“ Než šel Tayte včera v noci spát, vyhledal si o Vincentu Blackhurstovi několik věcí, mimo jiné i jeho nekrolog v novinovém archivu. Dozvěděl se, že Vincent po sobě zanechal manželku jménem Elizabeth a provdanou dceru Georginu, které bylo v roce 1973, kdy zemřel, dvacet devět let, což znamenalo, že dnes by jí bylo sedmdesát tři. Vyzbrojen těmito informacemi si Tayte následně v online telefonním seznamu vyhledal Georginino číslo i s její adresou. Podle Rudiho mapy měla bydlet na ulici Dickens Road na opačné straně přístavu. Tayte zamířil zpět k vozu. „Budeš řídit,“ řekl. „Zavolám jí a uvidím, jestli nás přijme.“ „Řídit? Není to daleko? Máš něco s nohama?“ „Ne, ale napadlo mě, že autem to bude rychlejší.“ „Nesmysl. Mořský vzduch ti udělá dobře a procházka taky. No tak, cestou budeš mít dost času zavolat jí a určitě by ti sedl i šálek kávy.“ Bylo něco po jedenácté, když Tayte a Rudi zahnuli z Východní promenády na Dickens Road, napřed se totiž vydali po Západním útesu dolů do přístavu v zálivu Viking Bay, kde si dali kávu, pak podél Východního útesu zpátky nahoru na silnici a po celou dobu si přitom udržovali moře po pravé ruce. Tayte byl pořád trochu udýchaný, když dorazili k domu, který hledali, snažil se to ale zamaskovat, neboť cítil, že Rudimu cvičení chybí a rád by přidal do kroku ještě víc. Georgina Buddová přijala Taytův telefonát dobře. Jeho a Rudiho zájem o jejího zesnulého otce ji zaujal, proto souhlasila, že se s nimi sejde hned, jak budou mít čas. Třípodlažní domek vypadal, jako by tu stál už před válkou, třebaže to samé se nedalo říct o všech domech, které cestou

252

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka253

minuli. Nad bíle natřenou terasou měl balkón a jeho čelní štít zdobily falešné tudorovské trámy. Tayte otevřel branku a zamířil ke dveřím. Zaklepal, a zatímco čekali, až jim Georgina otevře, ukázal Rudi prstem na Tayta. „Ten šál,“ řekl s širokým úsměvem. „Byl bych nerad, kdyby si náš vztah špatně vyložila.“ Tayte si ho sotva stačil strhnout a nacpat do aktovky, když se dveře otevřely a uvítala je zlatovlasá žena prostřední výšky a postavy, oděná od hlavy k patě do námořnicky modrého domácího oděvu. Usmívala se tak přívětivě, že Tayte měl hned pocit, jako by navštívili drahou přítelkyni, kterou dlouhý čas neviděli. „Pan Tayte?“ zeptala se a upravila si brýle. Tayte jí oplatil úsměv a rychle napřáhl ruku. „Mockrát děkuju, že jste souhlasila se schůzkou, paní Buddová. Ani netušíte, jak moc jsem vám za to vděčný. To je můj bratr Rudi Langner.“ Rudi přikročil blíž. „Je mi potěšením seznámit se s vámi, paní Buddová.“ Georgina mu potřásla rukou a pozvala je dovnitř. „Prosím, říkejte mi Georgino,“ požádala, když vešli. „Dali byste si čaj?“ Zavedla je do obývacího pokoje s širokým oknem obráceným do ulice, výhled ale zakrývala hustá záclona. Místnost byla vyzdobená květinovými tapetami, nacpaná nábytkem a tolika starožitnostmi a cetkami, že je Tayte ani nemohl spočítat. Byl to útulný pokoj, který plnily památky na víc než jeden život. Georgina je vyzvala, aby se posadili na gauč, pak odešla a po několika minutách se vrátila s nápoji. Pro Tayta našla starou krabici s instantní kávou. „Říkáte, že jste bratři,“ pravila Georgina, když usedla do jednoho z křesel naproti nim a napila se čaje. „Oba ale z Ameriky nepocházíte, že ne? A máte jiná příjmení.“ „Je to dlouhý příběh,“ řekl Tayte, „ale stručně řečeno, jako děti nás adoptovaly různé rodiny. Našli jsme se teprve nedávno.“

253

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka254

„Ty jsi našel mě, Jeffersone,“ opravil ho Rudi. „Já na tom žádný podíl neměl.“ „To je hezké,“ pravila Georgina a Tayte souhlasil. Když si vzpomněl na onu noc na Beachy Headu, otřásl se při představě, co se mohlo stát, kdyby tam jeho bratr nebyl. „Musím říct, že mě váš telefonát zaujal,“ řekla Georgina a vrátila Tayta zpět do přítomnosti. „Jak jste se dozvěděli o mém otci a jeho marionetách?“ Pokud to nebude nezbytné, nechtěl Tayte mluvit ani o Jean, ani o tom, že tu jsou kvůli možnému spojení s místem, kam Donald Blackhurst mohl vodit svoji sestru, než ji zabil. Netušil ani, jestli Georgina o Donaldu Blackhurstovi vůbec ví, rozhodl se proto, že nejlepší bude zjistit to, než přejde k jádru své návštěvy. Taky si chtěl ověřit vztah mezi Donaldem a Georgininým otcem. „Na Vincenta Blackhursta jsme narazili při prověřování muže jménem Donald Blackhurst,“ řekl. „Nevíte náhodou, jestli nemáte příbuzného jménem Donald?“ Úsměv, který od jejich příchodu prakticky neopouštěl Georgininu tvář, zmizel. „Pokud mluvíte o onom nechvalně známém Donaldu Blackhurstovi, pak ano, je to můj bratranec.“ „A asi víte, co provedl?“ Nyní se Georgina zamračila, jako by jí na mysli vytanuly události z počátku osmdesátých let. „Slyšela jsem o tom všechno, ano. Celá země brzy věděla, co Donald Blackhurst provedl. S něčím takovým byste ale nechtěl být spojován, že ne?“ „Ne,“ souhlasili Tayte a Rudi jednohlasně. „Já ho neznala, vlastně si ani nepamatuju, že bych se s ním vůbec kdy setkala,“ pokračovala Georgina. „Vím, že strýc Terry, Donaldův otec, vozil rodinu zpočátku šedesátých let do Broadstairs. To už bylo marionetové divadlo zavřené a otci nezbývalo než pořádat představení o Punchovi a Judy na pláži.“ „Vyrůstat s vaším otcem musela být zábava,“ nadhodil Tayte.

254

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka255

„Ano, i když já se odsud krátce po zavření divadla odstěhovala. Na začátku šedesátých let, když sem strýc Terry a jeho rodina jezdili na návštěvu, mi bylo kolem osmnácti. Vdala jsem se mladá a kvůli manželovu zaměstnání jsme se na čas přestěhovali do Bristolu. Nikdy jsem ho tak nepoznala. Zpátky jsme se s mužem, dej mu pánbůh věčnou slávu, přistěhovali po otcově smrti, když jsem zdědila dům. Asi je požehnáním, že se otec nikdy nedozvěděl, jaký netvor se z Donalda stal.“ Rudi poposedl dopředu a zmateně přimhouřil oči. „Jestli jste Donalda neznala a ani se s ním nikdy nesetkala, odkud víte, že jeho rodina navštěvovala Broadstairs? Otec vám o nich asi vyprávěl, že?“ „Víc než to,“ řekla Georgina. „Otec mi tady v domě zanechal spoustu věcí a mezi jiným i krabici plnou starých fotografií. Objevila jsem ji jednou, když jsem dělala pořádek.“ Teď poposedl vpřed Tayte, protože je dychtil vidět. „Pořád ty staré fotky máte?“ „Ano, mám,“ řekla Georgina. Mávla rukou kolem dokola. „Jak vidíte, jsem tak trochu křeček.“ Tayte miloval křečky. Věci, které si lidé v rodině předávali, jejich dědictví, byly často při jeho rešerších neocenitelné. Právě se chystal zeptat, jestli by je mohli vidět, když Georgina vstala. „Zajdu pro ně,“ řekla. „Je pravda, že obrázek vystačí na tisíc slov, nemyslíte?“ Tayte souhlasil a víc než to. Věděl, že staré fotografie umí sdělit i to, co lidé nemohou. Když Georgina opustila pokoj, otočil se k Rudimu a řekl: „Takže s jistotou víme, že Donald byl synovcem Vincenta Blackhursta a že jeho rodina sem v šedesátých letech jezdila na návštěvu. To je dobrý začátek.“ „Ano, ale loutkové divadlo jejího otce je pryč, takže nevím, jak nám to pomůže.“ „Až se Georgina vrátí, na divadlo se jí zeptám. Možná by nám mohla říct víc.“

255

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka256

Georgina nebyla pryč dlouho. Když se tentokrát vrátila, nesla v rukách velkou mahagonovou bednu. Rudi, který byl nejblíž, vyskočil na nohy, aby jí pomohl, a postavil ji na konferenční stolek mezi nimi. „Přísahám, že ta bedna je s každým rokem těžší,“ řekla Georgina s úsměvem. Posadila se a otevřela víko na pantech. Začala se přehrabovat uvnitř. „Mám v plánu udělat v nich jednou pořádek,“ dodala. „Někde tu je několik fotek rodiny strýce Terryho.“ „Prosím, dejte si načas,“ řekl Tayte. „Nikam nespěcháme.“ Georgina dál procházela fotografie, většinu odkládala na hromádku vlevo, tu a tam se ale usmála a odložila nějakou doprava. Když bednu konečně vyprázdnila, byla půlka konferenčního stolku plná fotek, které s tím, kvůli čemu přijeli, nijak nesouvisela, zatímco na druhé půlce ležela malá, úhledná hromádka asi šesti nebo sedmi černobílých obrázků. Georgina je podala Taytovi a zbytek začala vracet zpátky do bedny. „To je všechno, co k rodině strýce Terryho mám,“ řekla. „Myslím, že sem jezdili jenom několik let. Po otcově smrti se rodinná pouta zpřetrhala, jak už se to často stává.“ Tayte si řekl, že důvodem, proč návštěvy ustaly, bylo spíše násilné rozloučení Donaldovy rodiny a smrt jeho sestry Stephanie. Prohlédl si první fotografii, pak ji podal Rudimu. Vzadu byl uveden rok: 1962. Rychle si spočítal, že Donaldovi muselo být v době pořízení té fotky šest let. Jeho mladší sestře byly čtyři. Obrázek ukazoval šťastnou, rozesmátou rodinu na pláži, a protože právě prošli přístavem, poznal Tayte výrazné linie dvoupodlažních plážových budek pod útesy ve Viking Bay. Na druhé fotografii objevil Tayte podobnou scenérii, tentokrát se však jednalo o obrázek dvou malých dětí sedících na písku. Lízaly zmrzlinu, většinu ale měly rozpatlanou po lících. Pocházela z roku 1961, byla tedy pořízena o rok dřív než ta předchozí, a byla na ní uvedena jména Donald a Stephanie. Když se Tayte zadíval na Stephanii, jejíž zmrzlina se zdála skoro stejně

256

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka257

velká jako ona sama, nemohl se ubránit smutku nad nevinností, která měla být, jak věděl, už velmi brzy ztracena. Třetí fotografie byla úplně jiná. Nebyla vyfocena na pláži, nýbrž někde uvnitř. Tayta napřed napadlo, že se jedná o marionetové divadlo, které ho s Rudim do Broadstairs přivedlo. Pak si vzpomněl, že podle Georginy už v době, kdy sem Donald a jeho rodina jezdili na návštěvy, divadlo neexistovalo. Ať už byla fotka pořízena kdekoli, v pozadí bylo vidět několik loutek: Sněhurka a sedm trpaslíků. Jeden dřepěl Donaldovi na rameni a jeho sestra, sedící vedle něj, se smála. Podle zápisu na zadní straně obrázku, pocházel také z roku 1962, přivedl tak Tayta k další otázce. „Kde to bylo vyfoceno? Otevřel si váš otec nové loutkové divadlo?“ zeptal se, a když si rychle prošel zbytek fotografií, zjistil, že všechny ukazují dvě šťastné děti na stejném místě, obklopené loutkami. „Teda kromě představení o Punchovi a Judy na pláži.“ Georgina schovala poslední z fotek do bedny a zavřela víko. Upravila si brýle na nose a vzala si fotografii od Tayta, aby si ji lépe prohlédla. „Ne, tahle fotka pochází z otcovy dílny.“ „Z jeho dílny?“ řekl Tayte a pohlédl na Rudiho. Nadchlo ho, že může existovat další místo spojené s marionetami Vincenta Blackhursta – další místo, kde si mohl mladý Donald Blackhurst vytvořit šťastně vzpomínky na dětství. „Ano, můj otec provozoval dílnu, kde prodával a opravoval loutky. Docela se tím proslavil. Loutkáři a jiná divadla ho neustále navštěvovali.“ „Co se s dílnou stalo po jeho smrti?“ zeptal se Rudi a předběhl tak Tayta. „Několik let ji vedl můj syn. Chvíli se snažil zachovat téma loutkářství, spíše to ale byl krámek s dárkovými kuriozitami, různými žertíky a magickými triky – bzučáky do ruky a kravatami s vodní stříkačkou, s takovými věcmi. Původní marionety jsem si ale nechala.“

257

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka258

„Vaše rodina ten obchod pořád vlastní?“ zeptal se Tayte. „Ne, už dávno jsme ho i se vším uvnitř prodali. Moc nevydělával a syn o něj nakonec ztratil zájem. Myslím, že výdělek neudělal dojem ani na nového majitele, protože ho hned příští léto zavřel.“ Tayte se stále víc nemohl dočkat toho, až to místo uvidí. „Ta budova tu pořád je?“ Georgina kývla. „Pokud vím tak ano. Když jsem ji ale viděla naposledy, byla zatlučená prkny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ji mezitím ten člověk znovu prodal. Stojí kousek od Harbour Street.“ Rudi vytáhl z kapsy bundy mapu. „Mohla byste nám to místo prosím zakroužkovat?“ „Ovšem. Není to daleko. Cesta by vám neměla trvat dlouho.“ „Děkuju vám, Georgino,“ řekl Tayte a rychle vstal, protože byl celý netrpělivý zjistit, co se na tom místě nachází. „Moc jste nám pomohla.“

258

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka259

KAPITOLA TRICÁTÁ DRUHÁ Budova, ke které je Georgina Buddová nasměrovala, stála v úzké slepé uličce navazující na Harbour Street kousek od pláže. Třebaže přístav byl blízko, Tayte pochopil, proč asi obchody moc nešly, když se tu majitelé snažili provozovat krámek s kuriozitami pro letní návštěvníky. Tichou uličkou se nedalo projít a v okolí nebyly žádné jiné obchody; pro lidi bylo příliš snadné krámek minout, aniž by vůbec tušili, že tu je. Uměl si představit, že dříve na hlavní ulici stával poutač, ale očividně to nestačilo. Budova byla natřená na bílo a okna měla královsky modré rámy. Ta v přízemí byla zatlučená prkny, přesně jak Georgina říkala, a to jak v průčelí budovy, tak v krátké boční uličce vpravo. Aby budova vypadala veseleji, zdobily prkna pestrobarevné malby pobřeží, třebaže barva na cihlách i okenních rámech se loupala a okna v prvním patře byla tak špinavá, že skrz ně nemohlo být vidět. Jak tam tak Tayte stál vedle Rudiho a s aktovkou v ruce a všechno si prohlížel, připadalo mu, jako by tu nikdo celé roky nebyl. „Mám z toho dobrý pocit,“ řekl Tayte a přistoupil blíž. „Já taky,“ souhlasil Rudi. „Takže bychom možná měli být opatrní.“ „Myslíš, že bychom měli zavolat policii?“ Rudi zavrtěl hlavou. „Co bychom jim řekli? Myslím, že si napřed musíme ověřit, že jsme na správném místě.“ Rudi přistoupil ke dveřím, které byly natřené stejným odstínem modré jako okenní rámy. Uprostřed dveří bylo klepadlo ve

259

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka260

tvaru mosazné kotvy a on s ním dvakrát udeřil. Zatímco čekali, zadíval se Tayte zpátky ulicí. V okolí nikdo nebyl, na druhou stranu byl leden a počasí ne zrovna lákavé – pořád to vypadalo, jako by se mělo každou minutou rozpršet. Otočil se zpátky ke dveřím. Zevnitř se neozývaly žádné zvuky a s ohledem na stav budovy ani nečekal, že by jim někdo otevřel. Rudi se pokusil nahlédnout dovnitř škvírou ve schránce na dopisy, zdálo se ale, že ji někdo zatloukl. „Nikdo není doma,“ podotkl Rudi a ukročil vzad. Přesunuli se ke straně budovy. Boční uličku tvořil vlastně jen úzký dlážděný průchod, který kdysi sloužil jako přístupová cesta k obezděným zadním zahradám budov obrácených do Harbour Street. Bylo vidět, že ve zdech dříve bývala vrátka, už dávno je však zazdili, takže průchod ztratil jakýkoli význam a jen v něm nyní nekontrolovaně rostl plevel. Díky tomu tady vládlo ještě větší ticho a Tayte s Rudim si uvědomili, že jsou prakticky skrytí z dohledu. Rudi přistoupil k jednomu zabedněnému a pomalovanému oknu a začal klepat do rohu spodní desky. „Co to děláš?“ zeptal se ho Tayte hlasitým šepotem. „Chci se podívat dovnitř. Myslím, že tohle prkno je uvolněné.“ Tayte se rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdy nevidí, pak se připojil k Rudimu, a to zrovna ve chvíli, kdy Rudi za prkno trhl a to odpadlo. Měl pocit, že dělá něco špatného, neměl ale na vybranou a musel Rudimu pomoct chytit ho a položit na zem. Za prknem se ukrývala změť pavučin a pavouků, kteří se dali na útěk. „Fakt si nejsem jistý, jestli bychom to měli dělat,“ namítl šeptem Tayte. „Napadá tě lepší způsob, jak zjistit, jestli jsme na správném místě? Když zavoláme polici, mohlo by to trvat celé věky – možná příliš dlouho. Jsi připravený to riskovat?“ Když šlo o Jean, Tayte nebyl. Jediná věc, která ho stále udržovala v chodu, byla naděje, že by mohla pořád žít. Pokud ano,

260

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka261

pak podle něj záleželo na každé vteřině. Naklonil se blíž a začal odmetat pavučiny, které se mu lepily na prsty, zatímco pavouci nejrůznějších velikostí mu padali k nohám. Rudi mu pomohl pavučiny odstranit a společně pak očistili špínu ze skla, aby se mohli lépe podívat dovnitř. „Je tam příliš velká tma,“ řekl Tayte, když přiložil ruce ke sklu. „Nic nerozeznám.“ „Podívej,“ řekl Rudi a ukázal na škvíru u spodního okraje okna. „Není úplně zavřené.“ „Anebo nám ho někdo otevřel,“ nadhodil Tayte, napadlo ho totiž, že pokud jsou skutečně na správném místě – tam, kde byla před lety zavražděna Cathy Summerová a kde bylo po celou dobu ukryto její tělo –, Genealog se určitě postaral o to, aby se dostali dovnitř a našli Jean. Tayte se zhluboka nadechl, společně s Rudim strčili prsty do škvíry a začali staré okno vysunovat nahoru. Připomněl si, že od Jeanina únosu uběhly už tři měsíce a to mu na mysli vyvolalo děsivě živé představy. Najde její tělo, rozložené a pokryté mouchami? Jak okno dál stoupalo, snažil se vytěsnit ten obrázek z mysli a z celého srdce doufal, že měl Rudi pravdu, když poukázal na to, že nápověda ukrytá v Genealogově posledním vzkazu neudávala limit pro její nalezení, což znamenalo, že pořád existovala malá naděje, že může žít. Když okno vysunuli úplně nahoru, viděli sice líp dovnitř, za tak ponurého dne ale bylo těžké už po několika desítkách centimetrů rozeznat detaily. Tayte strčil dovnitř hlavu a byl vděčný, že neslyší žádné bzučení much a necítí ani odporně zkažený pach, který by je sem přitáhl, kdyby se poblíž nacházelo hnijící tělo. Vzduch uvnitř byl suchý a zatuchlý a nutil ho ke kašli. „Prach,“ řekl. „Všechno je pokryté prachem.“ „Dej mi nohu,“ řekl Rudi. „Pomůžu ti nahoru.“ Tayte svraštil obočí. „Pomůžeš mi nahoru?“ „Musíme dovnitř. Když už, tak už.“

261

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka262

Tayte věděl, že bratr má pravdu. Zašli už tak daleko, pořád ale netušili, jestli jsou na správném místě, nebo to tu mohou taky zavrhnout. Povzdychl si a najednou si přál, aby byl někde jinde, věděl však, že musí dovnitř. Rudi si dřepl a sepjal ruce. „Tak pojď, než nás někdo uvidí.“ Tayte zakroutil hlavou a odložil aktovku na zem. Zapřel se rukama o okenní rám, připravený vytáhnout se nahoru, pak stoupl levou nohou do Rudiho rukou. Než se nadál, vyhodil druhou nohu nahoru a zůstal z okna nemotorně viset, napůl uvnitř, napůl venku. „Půjdeš se mnou, že jo?“ Rudi zavrtěl hlavou. „Nemůžeme to okno tak nechat. Vrátím prkno zpátky na místo a budu držet hlídku.“ „To je fakt skvělé,“ zabrblal si Tayte pro sebe. Potom přehodil přes okenní rám i levou nohu a spustil se dovnitř. Rudi už držel v rukách prkno. „Použij baterku v mobilu, abys líp viděl,“ řekl, když začal zvedat prkno. „Až budeš připravený vylézt ven, zaklepej.“ Tayte se zhluboka nadechl a kývl. „Postarej se mi o aktovku,“ řekl a pak se ocitl ve tmě. Jak tam tak Tayte stál uvnitř bývalé dílny Vincenta Blackhursta, cítil, jak mu na pažích naskakuje husí kůže. Neztrácel čas, vytáhl mobil a zapnul baterku, která zalila pokoj a jeho obsah širokým stříbřitým kuželem světla. Prach, který viděl skrz okno, byl úplně všude a dodával místu nadpřirozenou zář, která tlumila všechny ostatní barvy. Posvítil dolů na podlahu, aby viděl, kam šlape, a to, co spatřil, ho zmátlo. Na rozdíl od zbytku místnosti byla podlaha relativně čistá. Prozradilo mu to, že tu někdo musel nedávno být, a ať už to byl kdokoli, utřel podlahu, aby zakryl své stopy. „Genealog,“ zamumlal si pro sebe. Tayte se přesunul dál. Uprostřed místnosti stál velký kulatý stůl se sbírkou větších kuriozit, které se tu kdysi prodávaly.

262

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka263

Kolem něj byly otočné přihrádky s menšími předměty. Nalevo, v přední části bývalého obchodu, spatřil zabedněnou výkladní skříň. Byla stále tak vyzdobená jako před desítkami let. Šel blíž a prohlédl si zašlý, zaprášený kouzelnický cylindr, a to včetně bílého králíka, který z něj vykukoval. Kolem byly rozložené balíčky karet a několik už předpřipravených magických triků. Na opačném konci výlohy byly umístěny kuriozity a žertíky, jako třeba cvakající zuby, průhledné červené a modré vodní pistole a masky. Na čestném místě uprostřed viselo na drátkách několik dříve pestrobarevných marionet v různých pózách. Podle toho, co Tayte viděl, se tu od chvíle, co obchod zavřel, změnilo velmi málo, pokud vůbec něco. Otočil se zpátky do místnosti a začal přemýšlet proč. Ať už obchod koupil od Georginy Buddové poté, co o něj její syn ztratil zájem, kdokoli, přece ho jen tak neopustil, když zjistil, že nevydělává. Nový majitel asi mohl zemřít, ale co jeho příbuzní? Proč ho neprodali někomu, kdo by ho lépe využil? Vtom ho napadlo něco, co dávalo dokonalý smysl. Co když nebyl novým majitelem nikdo jiný než sám Donald Blackhurst? Existovaly různé způsoby, jak koupit nemovitost, aniž byste museli do vlastnického listu uvést své jméno. Georgina říkala, že její rodina už obchod nevlastní, možná ale nevěděla, že ho koupil její bratranec Donald. Jak lépe uchovat místo plné zvláštních vzpomínek na dětství, než koupit ho sám? Pro Blackhursta by tak bylo snadné přivést sem tu jednu zvláštní osobu: Cathy Summerovou. Vysvětlovalo by to i jeho současný stav. Donald Blackhurst byl posledních třicet let ve vězení a nemohl se tak o něj starat. Tayte zamířil ke dveřím obchodu a plně očekával, že pod nimi najde hromadu staré pošty, nic tam ale nebylo. Pak si vzpomněl, že schránka se nedala zvenku otevřít, což vše vysvětlovalo. Přemítal, jak může nějaká budova zůstat tak dlouho

263

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka264

opuštěná, aniž by někdo začal klást otázky, hádal ale, že byla už dávno odpojena od všech sítí, takže náklady byly minimální, a místní daně byly hrazeny trvalým příkazem bez konečné doby platnosti nebo někým jiným. Třeba Donald Blackhurst přece jen nebyl na světě úplně sám. Třeba mu někdo s udržováním této nemovitosti pomáhal. Pokud ji vůbec vlastnil, připomněl si Tayte. Všechno to byly pouhé spekulace, které jednoduše seděly. Přesunul se do zadní části obchodu, kde za malým pultem uviděl stařičkou pokladnu, a začal přemýšlet, co tu vlastně doufá najít. Pokud tu skutečně někde byly ostatky Cathy Summerové, rozhodně je neobjeví zběžnou prohlídkou. K jednomu rychlému a jistému závěru ale dospěl – Jean tu nebyla. Aspoň ne v této místnosti. Začínal mu tady z toho běhat mráz po zádech, proto se jen neochotně připravil projít dveřmi vzadu v obchodě a podívat se, co je za nimi. Vtom se ale ozval zvuk, který mu ještě víc pocuchal nervy. Rychle se otočil a žilami se mu rozlil adrenalin. Uslyšel tlumený smích, který jakoby přicházel z jiné místnosti – jenže nepřicházel: ozýval se z místnosti, ve které byl. Zněl vesele, ale zároveň šíleně a opakoval se pořád dokola a dokola, jako když se zasekne hračka na klíč. Tayte se opatrně vrátil po vlastních stopách, pozorně naslouchal a pátral po zdroji toho zvuku. Uprostřed cesty k výloze se zastavil, protože si byl jist, že smích přichází od stolu uprostřed místnosti. Posvítil si na něj. Ze stropu nad ním visely další loutky a na stole stálo několik pestrobarevných krabic pokrytých nánosy prachu. Jednu otevřel. Byla prázdná. Když ale zkusil další, dech se mu zadrhl v hrdle, vyskočil z ní totiž čertík a málem ho udeřil do obličeje. Srdeční tep se mu ještě víc zrychlil, jak smích rázem zesílil. Bylo to vyzvánění telefonu. K figurce byl gumičkami připevněný mobil se zářícím displejem. Stálo na něm, že má videozprávu. Tayte hlasitě dýchal. Zavřel ústa, nasucho polkl a sáhl po mobil. Netušil, jaká další překvapení ho čekají. Sundal mobil z čertíka

264

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka265

a zprávu přijal. Spustilo se video. Časový údaj mu prozradil, že bylo pořízeno před několika týdny. Začínalo blízkým záběrem na groteskní masku ženy v bílém krajkovém čepci a s přehnaně zvýrazněnými rysy, jejíž křiklavé nalíčení se hodilo k jejímu rudému nosu a tvářím. Obraz se začal vzdalovat. Objevily se světle modré šaty s puntíky a bílá zástěra. Jednalo se o Judy z her o Punchovi a Judy. Byla přivázaná k židli v malé šeré místnosti a na klíně měla ceduli s nápisem „BXCB 378569“. Jean? Tayte nemohl s jistotou vědět, že je to ona, očividně ale šlo o další nápovědu od Genealoga, takže tomu tak muselo být. Časový údaj mu ale dělal starosti. Video bylo pořízeno poté, co se vrátil do Anglie, aby ji našel. Skoro před třemi měsíci. Jenže co to znamenalo? Video očividně někdo natočil předem; Genealog nemohl vědět, kdy se tu objeví, pokud už ale bylo pozdě – pokud už byla Jean mrtvá –, proč se obtěžoval ho teď posílat? Zhluboka se nadechl a cítil, jak ho zmáhají mrákoty při pomyšlení, že by po tak dlouhé době mohla Jean stále žít, obzvláště pokud ta zpráva znamenala, že má pořád šanci zachránit ji. Video dál běželo a Tayte zalapal po dechu, když do obrazu vstoupil někdo další. Podobně groteskní postava, oblečená jako Punch. Těsně před kamerou se objevila napřed maska, poté postava ustoupila a on spatřil nezaměnitelný červený šaškovský klobouk ve tvaru cukrové homole s třásněmi. Postava stála několik vteřin vzpřímeně vedle Judy, jednu ruku měla položenou na židli, druhou schovanou za zády. Následně Punch vytasil nůž s širokou a dlouhou čepelí a rozmáchle ho přiložil Judy ke krku. Tayte cítil, jak mu dlaně zbrotil pot, když sledoval, jak Punch obchází Judy a kývá čepelí ze strany na stranu, takže zachytávala světlo z videokamery. Judy teď vrtěla hlavou. Začala se vzpírat, ale nepomohlo jí to. Punch se volnou rukou natáhl dolů do Judyina klína a srazil z něj ceduli se vzkazem. Pod ním se ukrýval další.

265

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka266

„Máš dvanáct hodin,“ přečetl Tayte tiše. Potom osoba v kostýmu Judy zemře, tolik bylo z videa patrné. Video náhle skončilo a Tayte cítil nadšení i úlevu nad tím, že Jean pravděpodobně stále žije, strašlivě se ale děsil toho, že ji nedokáže zachránit. Dvanáct hodin… Podíval se na hodinky. Blížilo se poledne, což znamenalo, že má čas asi do půlnoci. A nemohl jím plýtvat, když teď odpočítávání začalo. Přemýšlel, co ho spustilo. Genealog musel vědět, že tu je, aby poslal video ve správnou chvíli, což mu prozradilo, že se zrovna teď dívá. Posvítil si baterkou kolem dokola a tentokrát se díval výš, ke stropu. A tam, v rohu u výlohy, spatřil malou videokameru, příliš moderní na to, aby ji tam nainstalovali, dokud obchod ještě fungoval. Tayte se rozběhl zpátky k oknu, kterým vlezl dovnitř, a zaklepal na prkno, protože se nyní nemohl dočkat, až odsud zmizí. Musel se pustit do další smrtící hádanky, kterou mu Genealog nachystal, protože to vypadalo, že Jeanin život je opět v sázce. Michel Levant, který seděl v hedvábném pyžamu s kašmírovým vzorem ve střešním apartmá luxusního hotelu tři sta kilometrů daleko, zavřel svůj notebook a dlouze, spokojeně vydechl. Kamera s diskrétním nočním viděním, kterou nechal v bývalém obchodě s marionetami Vincenta Blackhursta nainstalovat jedním ze svých bezcharakternějších společníků, fungovala dokonale, upozornila ho na Taytovu přítomnost a dala mu vědět, že hra se opět rozběhla. Jen litoval, že nepřenášela zvuk a že tudíž neslyšel, jak Tayte vyděšeně zalapal po dechu, když čertík vyskočil z krabičky. Levant už překonal zklamání, které ho ovládlo tu noc na Beachy Headu, kam Tayta osobně sledoval a kde čekal ve svém autě v naději, že tentokrát už se Tayte dolů z útesů nevrátí –

266

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka267

a že si následně nad šálkem bylinkového čaje v ranních novinách přečte o Američanově tragické sebevraždě. Taky překonal nespokojenost nad tím, že se mu tak docela nepodařilo dohnat Tayta k sebezničení řadou chytře zkonstruovaných a provedených genealogických rébusů, které vymyslel a kterými kousek po kousku ruinoval Taytův život tak, že ničil vše, co mu bylo drahé. Hra tedy pokračovala a Levant si byl jist, že velkolepé finále, které vymyslel teď, bude představovat ještě uspokojivější konec života Jeffersona Tayta. Opřel si hlavu o měkké polštáře pohovky, zadíval se vzhůru na křišťálový lustr a v duchu se probíral měsíci, které uplynuly od chvíle, co se Tayte vrátil do Anglie pátrat po ženě, kterou miloval. Považoval Taytovy snahy za vskutku patetické, když mu tak dlouho unikala nápověda, kterou mu nechal přímo před nosem. Michel Levant však byl trpělivý muž. Kdyby trpělivý nebyl – kdyby se pokusil Tayta popostrčit nějakou další nápovědou –, přišel by o potěchu sledovat ho, jak den po dni trpí ztrátou své budoucí nevěsty. Vzpomněl si na muže, kterého tu noc viděl odcházet s Taytem z Beachy Headu, a zlobilo ho, že navzdory všem svým kontaktům stále nevěděl, kdo to je. Ne že by na tom skutečně záleželo. Pokud ten muž pomohl Taytovi vrátit se zpátky do hry, bylo to jen dobře. Měl by mu poděkovat, jinak by totiž k velkolepému finále nikdy nedošlo, a když teď bylo tak blízko, cítil skoro dětinskou touhu vidět, jak všechno dopadne. Levant se pro sebe usmál. Jak dlouho čekal na to, až si spolu vyrovnají účty. Když se před rokem poprvé setkali v Londýně, zkřížil mu Tayte plány. Přišel kvůli němu o malé jmění a navíc ho přitom málem chytili – a kdyby Levanta chytili, poslali by ho do vězení, a tomu by nikdy nemohl čelit. Připravit ho o luxus, obzvláště když si na něj tak zvykl, by bylo jako připravit ho o život, tak to Levant viděl. Když se s Taytem seznámil, neměl Američan kromě své pověsti prakticky nic, o co by mohl přijít.

267

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka268

Teď ale měl ve svém životě něco zvláštního, někoho zvláštního, pro koho brzy zemře. Levantův úsměv se rozšířil. Nemohl se dočkat, až otestuje sílu Taytovy lásky, ale napřed ho čekaly jisté přípravy – poslední přípravy. Vstal, aby se oblékl, a říkal si, že Tayte nebude chtít promarnit ani vteřinu, aby rozlouskl poslední nápovědu včas. Skutečně doufal, že se mu to podaří. Koneckonců byl Genealog, pán hry, a chtěl, aby byla dohrána až do konce.

268

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka269

KAPITOLA TRICÁTÁ TRETÍ Déšť, který musel nevyhnutelně přijít, se dostavil, když se Tayte s Rudim vzdálili od starého obchodu s marionetami. Podle značek se dostali do centra města a ukryli se v útulné kavárně, která voněla pocukrovanými koblihami, třebaže si Tayte neuměl představit, že by jich dnes moc prodali. Byla doba oběda a podnik byl skoro prázdný, a to jak kvůli nevlídnému počasí, tak kvůli roční době. „Už mi to konečně povíš?“ zeptal se Rudi netrpělivě, když se posadili ke stolu uprostřed kavárny, stranou ode dveří a průvanu. „Proč jsi tak nadšený? Co jsi našel?“ „Zjistil jsem, že jsme našli to správné místo,“ řekl Tayte. „Musíme dát vědět policii, že by tam mohly být schované ostatky Cathy Summerové.“ „Jak víš, že je to to správné místo?“ Tayte vytáhl mobil, který měl najít, a nalistoval v něm videozprávu. Podal mobil Rudimu. „Byl uvnitř krabice s čertíkem. Podívej se na to video. Musí to být Jean v kostýmu. Bylo pořízeno už před časem, já ale věřím, že by mohla pořád žít.“ „Říkal jsem ti, že se nemáš vzdávat naděje, ne?“ „Ano, a jsem ti za to vděčný.“ „Povíš policii i o té zprávě?“ zeptal se Rudi. „Že je to podle tebe Jean?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Policie to nedokáže vyřešit. FBI to taky nezvládla. Přizvali mě k vyšetřování, protože potřebovali experta v oboru genealogie. Jsem v nejlepší pozici přijít

269

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka270

na to, co ta nápověda znamená, a kromě Jean a její rodiny můžu taky nejvíc ztratit. Kdybych teď zavolal policii, všechno by se určitě zdrželo. Máme jenom dvanáct hodin. Než bych jim všechno vysvětlil, mohlo by být pro Jean příliš pozdě.“ Rudi kývl na souhlas. Zatímco si přehrával video, Tayte vytáhl z aktovky notebook, připojil se k wi-fi, kterou kavárna nabízela zdarma, a připravil se zapracovat na Genealogově nejnovější nápovědě. Rudi zastavil přehrávání a vzhlédl k Taytovi. „Víš, co znamená BXCB 378569?“ „Ano, vím. To je ta snadná část. Je to rodné číslo.“ „A co s tím máš dělat?“ „To bude ta těžší část. Genealog ví, že někdo v mé profesi ten odkaz pozná. Důležité bude, k čemu nás zavede.“ „Nemyslíš spíš, ke komu nás zavede?“ „Možná. Potřebuju vidět kopii rodného listu, na který to číslo odkazuje, pokud mi ale Genealog nezanechal cestičku z drobků online, nebude to snadné. Pravděpodobně se budu muset obrátit na centrální matriční úřad, abych se k němu dostal.“ „Nemůžeš ho prostě vyhledat na internetu?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Ve veřejných archivech a rejstřících se většinou dá hledat jenom podle jména, protože ta lidé znají – jména svých příbuzných. Pro Anglii a Wales se k identifikaci referenčních čísel v centrální matrice používají jména a data, čímž získáš přístup k různým rodným, oddacím a úmrtním listům lidí, o které se zajímáš. K registračnímu číslu narození, sňatku nebo úmrtí se obvykle dostaneš až ve chvíli, kdy máš kopii rodného listu.“ „Chápu,“ řekl Rudi. „A co pak?“ „Pak to teprve začne být výzva. Stejně jako v předchozích případech jde v téhle hře o odhalení místa a příčiny úmrtí některého z předků oběti. Tentokrát je obětí Jean, čí smrt se ale Genealog chystá zkopírovat? Právě k tomu by nás to rodné číslo mělo v konečném důsledku dovést.“

270

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka271

„Pokud se nám to povede.“ „Ano, a máme méně než dvanáct hodin,“ připomněl si Tayte. K jejich stolu přistoupila servírka a oni si objednali horké nápoje: kávu pro Tayta a konvici čaje pro Rudiho. Rudi poklepal na jídelní lístek. „Dáš si něco k snědku?“ Tayte zavrtěl hlavou. „Možná později. Zrovna teď nemám velkou chuť k jídlu.“ Rudi se na servírku usmál a řekl: „Prozatím jenom pití, děkujeme.“ Rudi sklonil hlavu, aby pokračoval ve sledování videa, a Tayte se vrátil ke svému notebooku. Rozhodl se napřed zkusit všeobecné vyhledávání pro případ, že by to rodné číslo někdo zmínil online, což se občas stávalo, když genealogové a nadšenci do rodinné historie zveřejnili svůj výzkum na internetu. Nic nenašel a došlo mu, že Genealog pravděpodobně otevřel hru touto nápovědou proto, aby promarnil co nejvíc Taytova času, věděl totiž, že Tayte bude muset zavolat na centrální matriku a požádat o bližší informace tam, že dostat se k rodnému listu s tímto registračním číslem včas bude výzvou samo o sobě. Tayte se právě natahoval pro mobil, aby na úřad zavolal, když si všiml, že Rudi stále sleduje video. Pomyslel si, že už si ho musel přehrát několikrát. Zdálo se, že ho něco zaujalo. „Co je?“ zeptal se Tayte. Rudi zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý. Možná o nic nejde. Co říkáš na to, že bychom změnili pravidla hry?“ Tayta napadla stejná věc už v DC. Skončilo to konfrontací s Michelem Levantem a nic dobrého z toho nevzešlo. „Jak to myslíš?“ „Myslím tím, že by mohl existovat jiný způsob jak dospět k řešení, které hledáme, než pustit se po téhle stopě.“ Vzhledem k výzvě, kterou rodné číslo představovalo, byl Tayte jedno velké ucho. „Pokračuj. Co tě napadlo?“

271

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka272

„No, právě jsi řekl, že úkolem nápovědy v konečném důsledku je zavést tě na konkrétní místo – někam, kde zemřel jeden z Jeaniných předků.“ „Správně. O to vždycky šlo.“ Rudi obrátil telefon k Taytovi. Zastavil přehrávání v okamžiku, kdy se Punch přesunul za Judy, přiložil jí nůž ke krku a naklonil ho tak, že se v něm odrazilo světlo z kamery. Tayte se naklonil přes stůl, aby lépe viděl. Rudi ukázal na čepel. „Zdá se, že je tu nějaký nápis,“ řekl. „Je ale příliš malý, než aby se dal rozeznat, a odlesk ho skoro maskuje. I pozadí je výmluvné. Vypadá průmyslově, nezdá se ti? Je tam spousta věcí ze železa.“ „To video rozhodně nebylo pořízené někde ve sklepě, to je jasné,“ řekl Tayte, kterému začalo docházet, kam Rudi míří. „Myslíš si, že když se nám podaří ten nápis rozluštit, mohli bychom to vzít zkratkou a přijít tak na to, kde Jean je?“ „Správně,“ řekl Rudi. „Říkal jsi mi, že máš kamarádku, která pracuje pro FBI.“ „Frankie Mavroovou,“ řekl Tayte a kývl. „No, možná by mohla nechat ten obrázek zostřit a zjistit, co ta slova říkají.“ Tayte se natáhl po mobilu, aby zavolal přes oceán do Washingtonu, DC, a byl vděčný za to, že díky pětihodinovému časovému posunu se hlavní město jeho země teprve chystalo začít den. Pomalu uběhla hodina. Venku déšť dál neodbytně bušil do oken a držel tak Tayta a Rudiho přilepené na židlích, zatímco čekali, až jim Frankie Mavroová zavolá zpátky. Jednoduše jí videozprávu přeposlali a ona dychtila pomoct, Tayte však navzdory technologiím, ke kterým měla přístup, neupínal veškeré své naděje k tomu, že se mu ozve s pozitivním výsledkem. Zatímco čekali, dali si oběd a Rudi zavolal detektivu inspektorovi Rutherfordovi, policistovi, který měl na starost případ

272

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka273

Jeanina zmizení, a navrhl mu, aby pečlivě prohledali bývalý obchod s marionetami Vincenta Blackhursta, protože by tam mohli najít ostatky malé Cathy Summerové. Tayte kontaktoval centrální matriční úřad a dál se snažil vyřešit Genealogovu nejnovější hádanku složitějším způsobem pro případ, že by nápis, který Rudi na videu viděl, nic nepřinesl. Taytův telefonát na centrální matriku byl frustrující, protože se ukázalo, že není prakticky žádná šance, že by se k odpovídajícímu rodnému listu dostal včas, proto na hádance dál pracoval na svém notebooku, připomněl si totiž, že Genealog musel vědět, že se dá během dvanácti hodin vyřešit, jinak by nebylo možné hru hrát. Jen kdyby Tayte dokázal přijít na to, jak to udělat. Jelikož k rodnému číslu, které mu Genealog poskytl, neexistovaly žádné informace online, připadal mu centrální matriční úřad jako jediná možnost. Právě zvažoval, jestli by přece jen neměl informovat policii, zavolat detektivu inspektorovi Rutherfordovi a požádat ho o pomoc s centrální matrikou, když na stole před ním začal zvonit a vibrovat jeho mobil. Podle displeje to byla Mavroová a on telefon skoro upustil, jak spěchal hovor přijmout. „Frankie, prosím tě, řekni mi, že máš dobré zprávy,“ řekl. „Rvu si tady nad tím vlasy.“ „Možná,“ odvětila Mavroová povzbudivě. „Týmu z počítačové analýzy, kterému jsem to video přeposlala, se podařilo vyostřit ten obrázek natolik, že se ten nápis dá přečíst, nejsem si ale jistá, jestli ti to k něčemu bude.“ „Co říká?“ „Je to varovná cedule. Stojí na ní: Nebezpečí. Výtahová šachta.“ „Výtahová šachta?“ zopakoval Tayte spíše kvůli Rudimu. „Takže to video bylo pořízeno někde v blízkosti výtahu?“ „Navíc nebezpečného výtahu. Vzhledem k té holé staré ocelové konstrukci v pozadí asi můžeš vyloučit hotely a výškové budovy. Myslím, že hledáš něco průmyslového, třeba nějaký důl?“

273

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka274

„Důl,“ uvažoval Tayte a hleděl přitom přes stůl na Rudiho. Rozhodně si uměl představit, že to video bylo natočené na nějakém takovém místě. Podle toho, co z ocelové konstrukce v pozadí viděl, souhlasil, že by mohlo jít o otevřenou klec výtahu. Ale o jaký důl šlo a kde se nacházel? Věděl, že to mu Mavroová nedokáže říct. „Díky, Frankie,“ řekl. „Fakt si toho vážím.“ „Jenom doufám, že ji najdeš. Jestli ti budu moct ještě nějak pomoct, dej mi vědět, dobře?“ „Jasně,“ odvětil Tayte, pak s nadějí dodal: „Hej, možná bychom mohli někdy zaskočit na těstoviny.“ „Klidně. Kdykoli.“ Tayte si pro sebe kývl. Bojoval s emocemi a z celého srdce si přál, aby k tomu skutečně došlo. „Tak jo,“ rozloučil se a zavěsil. Rudimu řekl: „Vypadá to, že Jean asi měla v rodině horníka.“ „Jak to zjistíme?“ Tayte zavřel notebook a vstal. „Vrátíme se zpátky na začátek a budeme se řídit prvním pravidlem genealogie. Půjdeme si promluvit s rodinou.“

274

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka275

KAPITOLA TRICÁTÁ CTVRTÁ Tayte a Rudi dorazili k domu Jeaniných rodičů v blízkosti St. Albans s dobrým pocitem, a to i přesto, že už z jejich dvanáctihodinové lhůty uplynuly čtyři hodiny a oni stále nenašli nic konkrétního. Rudi řídil asi sto padesát kilometrů v hustém dešti, který snad dolehl na celý jihovýchod Anglie, a Tayte se cestou telefonicky ohlásil. Hovořil s Jeaniným otcem Keithem o tom, jestli neměli v rodině nějakého horníka, a jeho odpověď byla důvodem, proč se Tayte cítil tak optimisticky, když Keith pozval jeho a Rudiho do obýváku, aby se posadili. „Omlouvám se, že tu Linda není,“ řekl Keith. „Dnes odpoledne byla objednaná k doktorovi. Myslíme si, že trpí úzkostí. Má mimo jiné problémy se spaním.“ Vzhledem k okolnostem to Tayte plně chápal. Sám dobře věděl, jaké to je nedokázat usnout. V posledních měsících se stávalo, že celé dny nespal víc než pár hodin, když jeho tělo z čirého vyčerpání vypnulo, dokud ho znovu nevzbudila noční můra. „Je mi líto, že jsme ji propásli.“ „No, možná je to tak lepší. Jestli jsem si váš telefonát vyložil správně, něco jste našli? Jste blíž nalezení Jean?“ Tayte nechtěl nikomu dělat příliš velké naděje, stejně jako nechtěl marnit vzácný čas vysvětlováním všeho, co se od jejich poslední návštěvy stalo. Doufal, že na to bude čas později. „Věřím, že je naživu,“ řekl, „hrajeme ale o čas, takže mě prosím omluvte, když teď nepůjdu do detailů.“

275

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka276

„Chápu,“ řekl Keith a pozorně přitakal. „Našel jsem nějaké další fotky, které byste si mohl prohlédnout.“ „Hornických předků, o kterých jsme spolu mluvili po telefonu?“ „Správně. Obávám se, že jich moc není, přesto mě napadlo, že byste je mohl chtít vidět.“ Taytovi neuniklo, že už je Keith drží v ruce. Přisunul je k nim po stole. Byly jenom tři, všechny černobílé, zašlé a se zkroucenými rohy. První ukazovala dva muže s blyštivě bílými úsměvy v lesklých, začerněných obličejích. Na sobě měli ochranné přilby a tmavé overaly. Fotka byla očividně pořízena někde v dole. „Kdo je to?“ zeptal se Tayte, když podal fotku Rudimu. „Ten muž vlevo je můj dědeček z otcovy strany. Vedle něj je jeho bratr, můj prastrýc. Moje rodina pochází ze západní části střední Anglie, z Black Country, třebaže já tam nikdy sám nežil. Můj otec byl první, kdo se odtamtud odstěhoval, aby si našel práci jinde, když důlní průmysl začal kolabovat.“ „Znáte název dolu, kde váš dědeček pracoval?“ „Obávám se, že ne. Určitě bych ho poznal, kdybych ho slyšel, marně na něj ale vzpomínám už od chvíle, co jste mi volali. Otec ho přede mnou zmínil nanejvýš jednou, dvakrát. Vím, že dědeček zemřel při důlním neštěstí ve čtyřicátých letech. Byla to tragická nehoda. Podobné incidenty byly bohužel až příliš časté.“ Tayte a Rudi si vyměnili pohledy, protože věděli, že jestli jsou na správné stopě, slyšeli právě něco o způsobu smrti, který Genealog hodlal replikovat v Jeanině případě, pokud dorazí příliš pozdě. „Na ostatních fotkách, které držíte, jsou stejní dva muži,“ řekl Keith. „Jak můžete vidět, i ty byly pořízené v práci.“ Tayte si je prohlédl, nenabízely ale žádnou další nápovědu toho, kde ve střední Anglii se důl nacházel. Nezáleželo na tom. Znal teď oblast a desetiletí, kdy Jeanin pradědeček zahynul, a podobně tragické důlní neštěstí bylo určitě pečlivě zdoku-

276

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka277

mentováno a hodně se o něm psalo i v novinách. Sáhl dolů do své aktovky a vytáhl notebook. „Říkal jste, že té části střední Anglie se říká Black Country?“ zeptal se Keitha, když zapnul svůj notebook. „Správně. A hodilo se to. V jednu dobu v té oblasti byly stovky malých uhelných dolů.“ Stovky, pomyslel si Tayte a věděl, že to mu identifikaci neulehčí. Otevřel Google a dal si vyhledat důlní neštěstí v Black Country. Množství výsledků ho málem porazilo. „Víte, kdy přesně ve čtyřicátých letech váš dědeček zemřel?“ zeptal se, protože věděl, že musí být specifičtější. Keith o tom zapřemýšlel. Potom zavrtěl hlavou. „Omlouvám se,“ řekl. „Mám kopii otcova úmrtního listu, ale o dědečkovi nic. Moc vám nepomáhám, co?“ „Vedete si skvěle,“ ujistil ho Tayte. Otevřel další okno prohlížeče. „Možná se mi s trochou dalších informací podaří zjistit rok, kdy váš dědeček zahynul, skrze rejstřík narození, sňatků a úmrtí.“ Rudi, který doposud tiše poslouchal, nyní poposedl vpřed a ukázal na Taytův notebook. „Desetiletí má jenom deset roků, Jeffersone. Co kdybys vyhledal každý rok zvlášť? V Black Country mohlo ve čtyřicátých letech dojít k mnoha důlním nehodám, pochybuju ale, že by jich každý rok bylo hodně označeno jako neštěstí.“ „To máš pravdu,“ souhlasil Tayte a opět byl rád, že má bratra s sebou, přinejmenším proto, že se na věci dokázal dívat logickým, racionálním způsobem. Byla to osvěžující alternativa k jeho vyzkoušeným a prověřeným způsobům myšlení. Znovu se pustil do hledání a tentokrát začal rokem 1940. Výsledků bylo stále mnoho, a třebaže očekával, že ty skutečně relevantní budou hned na první stránce, chtěl být pečlivý, proto hledal dál v naději, že některý z názvů dolů Keithovi něco připomene nebo aspoň bude odpovídat typu neštěstí, jaké hledali.

277

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka278

Většina je nezajímala a čím hlouběji postupovali, tím méně relevantní se zdály. Tayte přešel k dalšímu roku a k dalšímu a studoval informace v odkazech, které mu naběhly. Několik ho zaujalo natolik, že na ně klikl, žádný však neodpovídal. Čas ubíhal, a teprve u roku 1947 nastal pozitivní zvrat. Keith se prudce narovnal. „Tady,“ řekl a ukázal na obrazovku. „Neštěstí v dole Westborough, 1947. Tam dědeček pracoval. Říkal jsem vám, že ten název poznám, když ho uslyším.“ Tayte klikl na odkaz, který ho zavedl k blogu s detailním popisem tragédie. „O život přišlo třicet osm horníků,“ řekl a vlasy vzadu na krku se mu zježily, když se dočetl, že k nehodě došlo kvůli zřícení výtahové šachty, která nešťastné horníky pohřbila. „Musí to být ono,“ řekl a otočil se k Rudimu. „Ten typ nehody odpovídá i nápisu, který pro nás rozluštila Mavroová. ‚Nebezpečí. Výtahová šachta.‘ Genealog plánuje pohřbít Jean v tom dole, stejně jako se to stalo jejímu pradědečkovi v roce 1947.“ „Prosím, ne!“ zvolal Keith, když ho zasáhl šok toho, co Tayte právě řekl. Tayte zvedl ruce. „Omlouvám se. Na okamžik jsem zapomněl, kde jsem. Pořád máme několik hodin. Můžeme tomu zabránit, vím to jistě.“ Rychle četl dál a zjistil, že uhelný důl Westborough zavřeli v roce 1959 a zbylo z něj jen několik budov na povrchu a strojovna, které byly památkově chráněné a měly připomínat minulost toho místa. „Takže do Black Country?“ zeptal se Rudi. Tayte kývl, protože si řekl, že přesnou adresu dolu Westborough může najít cestou. „Brzy bude tma,“ řekl Keith a vstal. „Přinesu pár baterek. Moc rád bych jel s vámi, musím tu ale být pro Lindu, až se vrátí domů.“ „Chápu,“ řekl Tayte. „A možná to tak bude lepší. Pokud máme v té věci pravdu, mohlo by to být nebezpečné.“

278

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka279

„No, dávejte si pozor,“ řekl Keith. „Pokud zavoláte policii, vím jistě, že se tam s vámi sejde.“

279

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka280

KAPITOLA TRICÁTÁ PÁTÁ Uhelný důl Westborough se nacházel mezi Walsallem a Wolverhamptonem, v blízkosti už nepoužívané trati, která zásobovala uhlím z dolu dříve bující průmysl v oblasti. Dojet k němu jim trvalo dvě hodiny. Tayte byl rád, že déšť nechali za sebou, s Rudim se totiž blížili k cíli po prázdné silnici, která vlastně nebyla ničím víc než pěšinou, neosvětlenou, a navíc samý výmol. Bylo něco po šesté večer, když vystoupili z auta, aby si to místo lépe prohlédli. Už před víc než hodinou a půl se však setmělo, a protože na nebi nebyl žádný měsíc a ani viditelné hvězdy, neviděli nic víc než siluetu strojovny a těžební věž s kolem přímo nad konstrukcí výtahové šachty. Vládlo tu strašidelné ticho. „Víš jistě, že nechceš zavolat policii?“ zeptal se Rudi šeptem a pokračoval tak v rozhovoru, který začali cestou sem. „Ne, nevím to vůbec jistě,“ přiznal Tayte. Sám začal o moudrosti svého rozhodnutí, které mu v relativním bezpečí auta připadalo logické, pochybovat. „Ale jak jsem řekl. Tohle neskončí, pokud to nezastavíme. Genealog dal jasně najevo, že chce, abych trpěl, a nezajímá ho, jak toho dosáhne. Pokud to dnes večer neskončí, ať tak či onak, neskončí to nikdy. Po zbytek života se budu ohlížet přes rameno a strachovat se o všechny své blízké. Vidím to tak, že je to moje nejlepší šance – moje jediná šance –, jak tomu konečně učinit přítrž.“ Tayte zkontroloval baterku, kterou mu Keith půjčil. „Nevím, jestli tu Genealog pořád je,“ dodal, „ale jestli se ukáže policie

280

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka281

s blikajícími majáky a vyjícími sirénami, určitě ho to vyplaší a zažene na útěk, a kdo ví, co provede s Jean, pokud dojde k přesvědčení, že hra skončila. Pořád nám zbývá skoro šest hodin. Musí nám to poskytnout nějakou výhodu.“ „Tak jo, budeme improvizovat,“ souhlasil Rudi a zkontroloval vlastní baterku. „Pojďme se podívat, co najdeme.“ Řídký les skrýval bývalý důl před okolním světem. Když Tayte posvítil baterkou do tmy, uviděl, že se ocitli na mýtině porostlé vysokým šedým plevelem, který už se dávno vysemenil. Pomalu vykročili k těžební věži, která vyčnívala nad stromy, k relikvii průmyslové minulosti této oblasti, a pod nohama jim křupal štěrk, jak chvíli postupovali podél rezavějících železných kolejí. Když zamířili přes mýtinu, křehký plevel se pod jejich kroky lámal a praskal. Pokud tu Genealog stále byl, tak je navzdory jejich pomalému, neuspěchanému pohybu musel slyšet na kilometr přicházet, uvědomil si Tayte. Když dorazili ke konstrukci výtahu, posvítil Tayte baterkou na malou budovu z červených cihel, která ji obklopovala. „Tam uvnitř je výtahová šachta,“ zašeptal. „A podívej,“ řekl Rudi. „Je tu brána.“ Přistoupili blíž, aby ji prozkoumali. Byla vsazená do stěny napravo od středu, černá a nahoře a dole opatřená velkými visacími zámky, které k rámu připevňovaly silné ocelové závory. Vypadaly neprostupně a byly přidány až poté, co důl zavřel, aby bránily v přístupu dovnitř. Za branou se nacházel cihlový obloukový průchod vedoucí k šachtě, kterým horníci přicházeli a uhlí odcházelo. Uvnitř se nesvítilo a Tayte neslyšel žádný zvuk. Posvítil baterkou do oblouku a zahlédl podpůrné železné nosníky a holé cihly. V tu chvíli upoutal jeho pozornost Rudi, který zatřásl branou. „Co to děláš?“ „Jestli jsme na správném místě, pak tu musí být cesta dovnitř,“ řekl Rudi, a sotva domluvil, brána se pootevřela.

281

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka282

Pohlédli jeden na druhého s ústy dokořán. Když si blíže prohlédli zámky, které zůstaly neporušené, zjistili, že závory připevněné k rámu brány byly čistě přeřezané. „Úhlová bruska,“ řekl Rudi. „Nadělá sice velký rámus, tady na tom ale asi nezáleželo.“ Tayte do brány strčil a ta se otevřela ještě víc. Její rezavé panty hlasitě zaskřípaly. Rychle ji chytil, aby ji zastavil, a uslyšel, jak ve stromech opodál zaplácali křídly hřadující ptáci. Znovu se podíval na Rudiho a trhl sebou. „Promiň. Měl jsem to čekat.“ Oba se rozhlédli a baterkami posvítili přes mýtinu zpět k vozu. Zdálo se, že jsou pořád sami. „Otevři ji rychle,“ poradil Rudi. „To je obyčejně nejlepší.“ Tayte si stoupl do mezery a jediným prudkým pohybem otevřel bránu dokořán. Panty krátce zavřeštěly, pak se opět rozhostilo ticho, ve kterém byl slyšet jen jeho těžký dech. „Chceš jít první?“ zeptal se Rudiho a posvítil baterkou do obloukového průchodu. „Jsi blíž,“ řekl Rudi a rty se mu zkroutily v úsměvu. „Až po tobě.“ Tayte vešel dovnitř a spolkl knedlík, který mu přitom usadil v krku. Obrátil kužel baterky před sebe a osvítil železnou klec uprostřed místnosti, která byla zčásti obklopená stěnami z plátů oceli. Konstrukce pokračovala vzhůru stropem budovy, nad kterou se nacházelo kolo těžební věže, které viděli zvenku. Přistoupil blíž k tomu, co považoval za přední část výtahové klece, neboť k ní vedly ocelové koleje, po kterých se dopravovaly důlní vozíky. Kdysi vedly od výtahové šachty ven, nyní ale končily u cihlové zdi, která otvor permanentně uzavřela. Jak se Tayte blížil k přední části klece, otevírala se jeho pohledu, a on spatřil několik cedulí varujících před výtahovou šachtou, které mu připomněly video zprávu. Vnímal, že Rudi jde vedle něj, a pak, když se otočil čelem ke vstupu do klece, zvedl baterku, neboť si

282

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka283

nebyl jist, jestli tam na něj bude čekat loutka Judy v životní velikosti nebo vůbec nic. To, co spatřil, způsobilo, že se mu roztřásly ruce a dech se mu zadrhl v hrudi. Byla to Jean. „Jean!“ Tayte upustil baterku a rozběhl se k ní. Rudi byl hned za ním. Jean se nepohnula a Tayte se tiše modlil, aby žila. Hlavu měla sklopenou dopředu, v ústech roubík a paže a nohy přivázané k židli, která stála v zadní části klece. Kostým Judy a ohavná maska byly pryč, nahradily je modré džíny a kotníkové boty, na které u ní byl zvyklý. Navíc měla na sobě tlustý, omšelý zimní kabát, který podle Tayta nebyl její. Hádal, že jí ho oblékl Genealog, aby ji ochránil před zimou, protože věděl, že tu bude nějaký čas sedět. „Jean!“ zavolal Tayte znovu. Slzy měl na krajíčku – slzy radosti nad tím, že ji zase vidí. Něžně jí zvedl hlavu a její oči se pomalu otevřely. Usmál se a ona je opět zavřela. „Jean, to jsem já. JT. Všechno bude v pořádku.“ „Musel ji nadrogovat,“ řekl Rudi. „Rozvažme ji. Vyneseme ji ven.“ Tayte odstranil Jean roubík, zatímco Rudi jí začal odvazovat levou paži. Potom, když jí Tayte začal odvazovat tu pravou, strnul. „Počkej! Co to drží v ruce? Vypadá to na nějakou rukojeť.“ Oba se podívali pozorněji. Z pravé područky židle trčel naleštěný kus kovu. Jean kolem něj svírala ruku, kterou měla navíc obalenou lepicí páskou, aby ho nemohla pustit. „Trčí z toho nějaký drát,“ všiml si Rudi. Tayte si klekl, aby se podíval zblízka. Viděl, že pod Jeaninou rukou vede z konce kovové rukojeti černý drát, a to pod kabát, který měla na sobě. Dech se mu zrychlil, když jí začal opatrně rozepínat knoflíky. Obával se nejhoršího, a to že bude Jean ověšená výbušninami, které explodují, jakmile se s ní pokusí pohnout. Opatrně rozepnul poslední knoflík, zatajil dech a pomalu

283

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka284

rozhrnul kabát. Pod ním, na řetízku na Jeanině krku, visel časovač, jehož zářící zelené číslice odpočítávaly vteřiny zbývající do termínu, který dostal. Ukazoval, že mají pět hodin, čtyřicet dva minut a sedm sekund. Tayte Jean rychle zkontroloval, nenašel ale nic než onen časovač, drát a ocelovou rukojeť, ke které byl připevněný. „Myslím, že máme štěstí,“ řekl. „Pořád máme dost času na to odsud Jean dostat, než odpočítávání dosáhne nuly a spustí to, co si pro ni Genealog naplánoval.“ Rudi si tím tak jistý nebyl. „Proč má ruku přilepenou k té tyčce?“ Tayte pokrčil rameny. „Já nevím. Přece jenom nemohla nikam odejít. Židle je připevněná k podlaze a k zadní části klece a Jean je k ní přivázaná.“ „Nelíbí se mi to,“ namítl Rudi. „Musí existovat nějaký důvod. Proč je rukojeť, kterou Jean drží, napojená na časovač?“ Jean něco zamumlala, pořád ale napůl spala. Bylo jí špatně rozumět. „De… nátor.“ „Cože?“ zeptal se Tayte. „Jean?“ Neodpověděla. „Kdo ti to provedl, Jean? Byl to Levant, že?“ Pořád žádná odpověď. Tayte ji poplácal po tvářích, zase ale byla mimo. „Pojď,“ řekl Rudimu. „Odvažme ji.“ Rozvázali provazy. Jediné, co teď drželo Jean na židli, byla lepicí páska, kterou měla ruku připevněnou k tyčce na konci područky. „Co teď?“ zeptal se Rudi. Tayte zavrtěl hlavou a pokusil se představit si, co se stane, až odpočítávání skončí. „Časovač musí spustit něco na dálku.“ Znovu si ho prohlédl, pak sledoval drát od okraje kabátu k naleštěné kovové tyčce, kterou Jean držela. „Pokud ovšem neudělá něco přímo s tou rukojetí, co Jean zabije.“

284

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka285

„Je to možné. Že by šlo o smrtící injekci?“ Tayte zavrtěl hlavou. „To neodpovídá způsobu úmrtí, který tu Genealog plánuje zopakovat. Jeanin předek zahynul při zhroucení výtahové šachty, já ale nevidím žádné výbušniny.“ „Pak nemám tušení.“ Tayte taky ne, zrovna teď ale chtěl jediné, a to dostat Jean odsud, pryč od časovače a od kovové rukojeti, k níž měla přilepenou ruku. „Musíme odlepit tu pásku,“ řekl. „Nemyslím, že bychom měli na vybranou. Když to neuděláme, Jean tu pořád bude, až se časovač vynuluje.“ Začal pásku odlepovat a jeho dotyk přivedl Jean k sobě. Začala kroutit hlavou ze strany na stranu. „De… nátor,“ zopakovala znovu a dál vrtěla hlavou. „Co je, Jean? Co se nám snažíš říct?“ „De… nátor,“ řekla a tentokrát otevřela oči. „Detonátor,“ dodala, tentokrát srozumitelněji. „Je to detonátor?“ Jean kývla. Probírala se. „Když se pustíš té rukojeti, stane se něco zlého?“ zeptal se Rudi. Jean opět přitakala, tentokrát důrazněji. Tayte si povzdychl. „No, to je skvělé,“ řekl Rudimu. „Takže jak ji odsud dostaneme, pokud nemůže ten detonátor pustit?“ Uběhla půlhodina, během níž ani Tayte, ani Rudi nepřišel s uspokojivou odpovědí na to, jak dostanou Jean z klece výtahu, aniž by aktivovali detonátor a to, co Genealog naplánoval. „Jeden z nás by mohl zaujmout její místo,“ nadhodil Rudi a přerušil tak zvlášť dlouhou odmlku. To už napadlo i Tayta a rozhodl se, že pokud na to dojde, udělá to on, nebylo to ale ani zdaleka uspokojivé řešení. „Problému nás to nezbaví.“ „Dobrá, ale možná bychom ty nebo já zvládli vyskočit z klece včas. Pustit detonátor a skočit.“

285

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka286

„Genealog na to určitě myslel. Ať už má následovat cokoli, pravděpodobně se to stane ve zlomku vteřiny. Židle je v zadní části klece a ta je příliš hluboká. Pochybuju, že bych to zvládl včas.“ „Já bych mohl.“ Tayte zavrtěl hlavou. „A možná taky ne. Všechno se to děje kvůli mně, a jak já to vidím, poslední, co potřebujeme, je udělat zbrklé rozhodnutí. Pořád máme dost času promyslet si to.“ „Jdu ven,“ řekl Rudi frustrovaně. Když Tayte s Jean osaměli, vzal ji za volnou ruku a políbil ji na čelo. „Dostanu tě odsud, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám,“ řekl jí a usmál se na ni, jak nejlépe uměl, aby ji ujistil, že všechno bude v pořádku. Jean pomalu otevřela oči. „JT,“ řekla a tentokrát se jí podařilo úsměv opětovat, třebaže se mu zdálo, že vypadá smutně. Rudi byl pryč jenom pět minut. Když se vrátil, do klece nevešel. Místo toho zůstal stát těsně za jejím okrajem. Škvírami v kovu Tayte viděl, že si pečlivě prohlíží její rám. „Co je?“ zeptal se. „Našel jsi něco?“ Rudi odstoupil od klece. „Ano, a není to dobré. Vzadu je k budově připevněný starý žebřík. Vylezl jsem po něm nahoru na konstrukci. Klec výtahu visí na ocelovém kabelu, který vede přes kolo nad námi dolů k navijáku uvnitř strojovny vedle téhle místnosti. Je plná výbušnin. Další jsou připevněné na několika místech ke kabelu nad námi. Kabel je starý. Nemyslím si, že bude potřeba velké síly k jeho přetržení.“ „Můžeš ty výbušniny odstranit nebo aspoň zneškodnit?“ Rudi zavrtěl hlavou. „Celé je to tu zadrátované a určitě i chráněné proti zásahu zvenčí. Nevěděl bych, kde začít.“ Tayte dal průchod frustraci a udeřil do stěny klece. „Určitě výtahovou šachtu nějak zajistili, když to tu zavírali.“ „Podíval jsem se a máš pravdu. Zajistili. Klec byla k rámu přivařená ocelovými pláty, které měly zabránit tomu, aby spadla.“

286

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka287

„Nech mě hádat. Genealog je přeřezal úhlovou bruskou stejně jako bránu venku.“ „Obávám se, že ano.“ Tayte zavrtěl hlavou. „Takže jsme uvnitř výtahové klece, která spadne desítky metrů hluboko do dolu, jakmile časovač doběhne k nule nebo Jean pustí detonátor.“ Oba se dlouze a zhluboka nadechli a zadrželi dech. „Možná nadešel čas zavolat na pomoc policii?“ řekl Rudi po chvíli. „Policii?“ „Nevidím důvod proč ne. Je mi to líto, Jeffersone, ale Genealog tady není. Nejdůležitější teď je dostat Jean do bezpečí. Jak já to vidím, musíme ji i s židlí vynést ven. Nemáme ale nářadí na to, abychom to zvládli sami.“ Tayte věděl, že Rudi má pravdu. Podíval se na časovač. Ukazoval, že jim stále zbývá něco přes pět hodin, měli tak pořád dost času přivést potřebnou pomoc. Vytáhl mobil a otočil se k Jean, která rozechvěle otevřela oči. „Volám pro pomoc,“ oznámil jí a chystal se to udělat, když Jean opět začala vrtět hlavou. Zaváhal a tázavě na ni pohlédl. „Ne?“ řekl. „Nechceš, abych někam volal?“ Jean znovu zavrtěla hlavou. „Dívá se,“ řekla. Slova jí stále trochu splývala, s každou minutou ale přicházela víc a víc k sobě. Zvedla volnou paži a ukázala někam nahoru za ně. Tayte se otočil, aby se podíval, kam ukazuje, a Rudi obrátil tím směrem světlo baterky. V horním rohu klece byla umístěna malá bezpečnostní kamera, úplně stejná, jakou Tayte viděl v obchodě s marionetami v Broadstairs. „Genealog nás sleduje,“ řekl Tayte. Jeho pozornost najednou upoutal časovač na Jeanině krku, ozvalo se totiž pípnutí a odpočítávání se zrychlilo. Běželo nyní tak rychle, že hodiny ubíhaly v řádech vteřin.

287

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka288

„Kristepane!“ řekl Rudi. „Musíme ji odsud dostat.“ Tayte o tom nepřemýšlel. Nemusel. Pustil se do odlepování lepicí pásky. „Drž jí ruku na té tyčce, aby ji nemohla pustit,“ zavolal na Rudiho. Jean začala protestovat. Účinek drog nyní rychle vyprchával. „Ne! Zemřeme.“ „Ne, nezemřeme,“ ujistil ji Tayte. „Zaujmu tvoje místo.“ Jean vrtěla hlavou. „Pak zemřeš ty!“ křičela, ta představa ji přiváděla skoro k hysterii. „Je to jediný způsob, jak tě odsud můžeme dostat.“ Tayte odlepil zbytek pásky. Vtom se ozvalo další pípnutí, které opět obrátilo jeho pozornost k časovači. Ukazoval méně než dvacet minut, když začal zpomalovat, a na patnácti minutách se vrátil zpátky k pravidelnému rytmu. Všichni vypustili zatajený dech. „Dal nám víc času,“ řekl Tayte, „zatraceně dobře se ale postaral o to, aby se sem pomoc, kterou bychom zavolali, dostala příliš pozdě.“ Rudi souhlasil. „Nezáleželo na tom, jak rychle jsme tu hádanku vyřešili. Genealog ovládá časovač na dálku. Mohl by nás kdykoli vyhodit do povětří.“ Tayte se otřásl při pomyšlení na to, co se mohlo stát, kdyby s sebou přivedli policii. Hádal, že jakmile by se pokusili uvolnit židli, došlo by k výbuchu a všichni by se i s výtahovou klecí zřítili a zahynuli. „Genealog pořád ovládá hru,“ zamumlal Tayte tiše, když časovač ukázal čtrnáct minut. Rudi, který stále držel Jeaninu ruku na tyčce, aby ji nemohla pustit, si klekl a zblízka si detonátor prohlížel, jako by chtěl zjistit, jak funguje. Opatrně zvedal Jeaniny prsty jeden po druhém a studoval rukojeť pod nimi. „Na tyčce jsou v pravidelných intervalech umístěny gumové kroužky. Vypadá to na nějaký dotykový spínač, který využívá vodivosti kůže. Jeanina ruka uzavírá okruh.“ Vzhlédl k Taytovi. „Víš jistě, že to chceš udělat?“

288

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka289

„Upřímně řečeno bych dal přednost lepšímu konci,“ řekl Tayte. Podařilo se mu usmát se, a to navzdory téměř stoprocentní jistotě, že jakmile zaujme Jeanino místo na židli, zemře. „Tohle Genealog chce. Chtěl to od samého začátku, a abych byl upřímný, ani nemám na vybranou.“ Tayte v tu chvíli uslyšel vzlyknutí. Vydala ho Jean, která si nyní zjevně plně uvědomovala, co se děje. „Nemůžu vám to dovolit,“ řekla. „Oba odsud zmizte, jak nejdál to půjde. Řekl mi, že do povětří vyletí celá tahle oblast, nejenom kabel výtahu.“ „Viděla jsi, kdo za tím je?“ zeptal se Tayte. „Ne, kdykoli se na mě přišel podívat, měl na hlavě kápi.“ „Musela jsi ale slyšet jeho hlas. Měl francouzský přízvuk?“ „Pozměnil si hlas. Sotva jsem rozuměla, co říká.“ Když to Tayte uslyšel, utvrdilo ho to v přesvědčení, že Levant je Genealog. Proč by si jinak potřeboval měnit hlas? Musel to být někdo, koho by Jean jinak poznala. „Tak běž už, JT!“ naléhala Jean. „Nechci, abys zemřel.“ Tayte zavrtěl hlavou a usmál se na ni. „To je v pořádku,“ řekl klidně a položil ruku na její. „Máš doma rodinu, ke které se musíš vrátit. Syn tě potřebuje víc, než tušíš.“ Pomalu začal klást prsty na rukojeť, dokud i jeho ruka neuzavírala okruh. „Choval se k tobě dobře?“ zeptal se, a to jak proto, že to zoufale toužil vědět, tak aby odvedl Jeaninu pozornost od toho, co dělal. „Ano, vzhledem k okolnostem se ke mně choval velmi hezky. Držel mě v pěkném pokoji s koupelnou a dával mi dobře najíst. Netuším, kde jsem byla. Nemyslím si, že bych tu byla dlouho. Pamatuju si, že jsem snědla oběd a on mi pak řekl, že mě musí přesunout, protože mě jdeš zachránit.“ Zatímco Jean mluvila, Tayte jí jemně, ale pevně sundal ruku z rukojeti. Vzdorovala, protože nechtěla, aby zemřel místo ní. Když vstávala, plakala. Pevně Tayta objala a dál mu plakala na hrudi. Tayte ji nechtěl nechat jít, ale věděl, že musí. Utíkal jim

289

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka290

čas. Odstoupil od ní, odstrčil ji od sebe a Rudi jí sundal časovač z krku. Potom ho pověsil na krk Taytovi a ten se namísto Jean posadil na židli. „Trés bien!“ Michel Levant byl doslova přilepený k obrazovce notebooku a s nesmírným potěšením sledoval bezpečnostní kamerou, kterou nainstaloval v kleci, jak se jeho velkolepé finále odvíjí. Seděl v naprosté tmě prozářené pouze svitem obrazovky. Jeho auto stálo kousek od dolu, na místě, odkud měl nerušený výhled na staré budovy. Nebyl natolik pošetilý, aby tu na Taytův příjezd čekal, nemohl totiž vědět, koho si s sebou přivede. Původně vše diskrétně sledoval z hlavní silnice, neboť dobře věděl, že Tayte po ní musí přijet k pěšině vedoucí k bývalému uhelnému dolu. Kdyby dorazil s policií, Levant by vše monitoroval z bezpečnější vzdálenosti, to by pak ale nemohl použít silný dalekohled s nočním viděním, který mu visel na krku a kterým sledoval, jak Tayte s přítelem dorazili. Vzrušeně si pohrával s prstenem Krále slunce a znovu a znovu s ním otáčel na prstě. Vedle jeho notebooku ležel na místě spolujezdce ještě jeden přístroj, černá plastová krabička o velikosti dlaně, z jejíž horní části trčela krátká anténa. Zářící zelená čísla na displeji dálkového detonátoru Levantovi prozradila, že jeho hra skončí za jedenáct minut a třicet vteřin. Nemohl se dočkat. „Jeffersonu Taytovi už moc času nezbývá,“ řekl si. Když se zadíval zpátky na notebook, skoro rozeznal kapky potu, které orosily Taytovi čelo, zatímco nehybně seděl na židli. Byl jediný ve výtahové kleci, kdo nebyl v pohybu, a Levanta potěšilo, když uviděl, že účinky injekce, kterou dal Jean Summerové, už prakticky vyprchaly. Nechtěl by, aby propásla Taytovo dojemné gesto na rozloučenou. Stejně dojemné bylo i to, jak visela Taytovi na paži, protože ho nedokázala ponechat jeho osudu.

290

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka291

Představil si slzy v jejích očích a opět si přál, aby kamera přenášela zvuk a on tak mohl slyšet, jak se celé drama odvíjí. Sledoval, jak muž, který dorazil s Taytem, přistoupil k Jean a něžně ji vybídl k odchodu. Sledoval, jak Jean sklopila hlavu, složila ji do dlaní a rozvzlykala se. Začali spolu hovořit a Levantovi připadalo, že dost dlouze s ohledem na to, jak rychle jim utíkal čas. Dlouhé loučení ho obvykle nudilo, tentokrát ale ne. Toto sbohem si bude pamatovat do konce svých dní. Viděl, jak se cizí muž a Jean odvrátili a vzdálili se z dosahu kamery. Opustili klec – ponechali Jeffersona Tayta jeho osudu, protože on, Michel Levant, jim nedal na vybranou. Schoval časovač do kapsy, zavřel notebook a interiér vozu se ponořil do naprosté tmy. Potom otevřel okénko, zvedl si dalekohled k očím a obrátil ho k bráně. Svezl se na sedadle níž, uviděl totiž, jak muž vyvádí Jean ven. I teď bylo očividné, že se zoufale touží vrátit, aby zemřela se svojí láskou. Kdyby byl Levant sentimentální, ta scéna by mu možná vehnala slzy do očí. Protože však nebyl, jen se pro sebe usmíval a sledoval, jak společně míří k autu. Když uviděl, jak se auto otočilo a zamířilo zpátky k hlavní silnici, kdyby mohl, poskočil by radostí. Všechno probíhalo naprosto skvěle. Levant čekal, dokud auto nezmizelo z dohledu i z doslechu. Následně vytáhl dálkový detonátor a sledoval odpočítávání. Ukazovalo, že Taytovi zbývají už jen tři minuty a dvacet vteřin vzácného života. Znovu otevřel notebook a zjistil, že Tayte hledí přímo do kamery. Bylo mu ke cti, že se tvářil odhodlaně a vzdorně, na tom už ale nezáleželo. Za tři minuty bude po všem a pán hry zvítězí.

291

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka292

KAPITOLA TRICÁTÁ SESTÁ Tři minuty… Tayte cítil, jak mu po čele stekla kapka potu, a dlouze vydechl. V kleci vládlo naprosté ticho a on si těch posledních okamžiků klidu užíval, neboť věděl, že se to všechno změní, až časovač doběhne k nule a odpálí výbušniny. Nebýt bezpečnostní kamery nad ním, byl by ve svých posledních okamžicích sám. Pořád měl baterku, kterou svítil nahoru na kameru a přemýšlel, jestli se Genealog dívá. No ovšem. Tayte neměl nejmenších pochyb o tom, že pravý Genealog a Michel Levant jsou jedna a ta samá osoba, a věděl rovněž, že Francouz si nenechá svůj okamžik triumfu ujít. Záleželo ale na tom? Byl to ten nejkrutější konec hry, jaký si Tayte uměl představit. Byla pečlivě naplánovaná tak, aby vždy skončila tím, že bude muset dát život za milovanou ženu, nebo se dívat, jak umírá. Každopádně nikdy nemohl vyhrát. Když si Tayte myslel, že je Jean mrtvá, nechtěl dál žít sám. Když ji teď ale znovu našel, nechtěl zemřít. Řekl si, že aspoň nezahyne zbytečně. Tehdy na Beachy Headu se tak jako tak chystal skoncovat se životem. Teď aspoň udělal před smrtí něco dobrého. Zachránil Jean. Dvě minuty… Jak vteřiny odtikávaly, v mysli si začal probírat všechny šťastné, i když příliš krátké okamžiky s Jean. Doufal, že pro něj neprolije příliš mnoho slz, věděl ale, že ano. Od společného

292

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka293

výletu do Německa vloni se velmi sblížili a on si z celého srdce přál, aby ji mohl ušetřit emocionální bolesti. Existoval pouze jeden způsob, jak toho dosáhnout, a to zůstat naživu, jenže to se s každou další vteřinou stávalo míň a míň pravděpodobné. Tayte se zhluboka nadechl a znovu se zadíval do kamery. Vzpomněl si na den, kdy tyto strašlivé události začaly – na den, kdy ho zavolali zpátky do Washingtonu, DC, aby pomohl FBI. Představil si tváře obětí Adama Westlakea, své bývalé klienty a jejich blízké, kteří byli zavražděni prostě proto, aby trpěl. Pohlédl dolů na časovač a zjistil, že mu zbývá minuta a jedenáct vteřin. Krátce mu prolétlo hlavou, že by možná zvládl uskočit včas, až odpočítávání doběhne do konce, přesně jak Rudi navrhoval, pochyboval však, že by to zvládl. Až na časovači naskočí nula, klec výtahu začne okamžitě a bleskurychle padat a on se otřásl při představě, co by se mu stalo, kdyby se dostal ven jen napůl. Klec by ho rozřízla. Znovu se zadíval dolů na časovač, obrnil se a přemítal, jestli při dopadu klece na dno šachty ucítí nějakou bolest. Hádal, že pokud ano, bude velmi prchavá. Jedna minuta… Tayte zavřel oči a začal odpočítávat poslední vteřiny. Když se dostal k nule, zaťal všechny svaly v těle a vykřikl: „Miluju tě, Jean!“ Nic se ale nestalo. Otevřel oči a znovu se podíval dolů na časovač. Pořád na něm zbývala jedna minuta. Zastavil se. Jakmile vzhlédl, pochopil proč. Tři metry od něj, těsně mimo klec, stál ve svitu baterky bledý a přízračný Michel Levant. Sotva Tayte spatřil Francouze před sebou, instinktivně vyskočil ze židle a volnou rukou po něm chňapnul. Třebaže měl dlouhý dosah, klidně mohl být připoutaný řetězem k zadní stěně výtahové klece, protože mu to nijak nepomohlo. Aniž by pustil

293

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka294

ocelovou rukojeť – detonátor –, nepřekonal ani půlku vzdálenosti mezi nimi. „Levante!“ řekl a posvítil si na něj lépe baterkou. Když spatřil jeho tenký úsměv, netoužil po ničem víc než vymazat mu ho z obličeje. Levant měl na sobě dlouhý šedý svrchník, ve kterém jako by se utápěl. Ruce měl vražené hluboko do kapes, nyní je ale vytáhl a vlastní baterkou si posvítil na Tayta. „Nemohl jsem odolat osobnímu rozloučení, monsieur Tayte. Doufám, že vám to nevadí.“ „Co kdybyste šel sem, a promluvíme si o tom.“ Zdálo se, že ta představa Levanta pobavila. Zasmál se pro sebe, mazaně se uculil a přikročil blíž. Zastavil se na samotném okraji výtahové klece. „Objektivem kamery jsem sledoval, jak se s vámi přátelé loučí, a připadalo mi to nesmírně dojemné. Mimochodem, kdo je ten muž, se kterým vás v poslední době vídám?“ „Do něj vám nic není,“ řekl Tayte. Rozhodl se, že bude lepší neprozrazovat, že Rudi je jeho bratr – další člověk, kterého měl rád. „Je škoda, že vás museli opustit,“ podotkl Levant, „Jean vám ale asi řekla o mých výbušninách a o tom, jaké škody napáchají. Obávám se, že jsem jí lhal, abyste ji odsud poslal co nejdál. Moje výbušniny pouze přetrhnou ocelový kabel klece, to je vlastně vše.“ „Jenom proto, abychom zůstali o samotě,“ řekl Tayte. „Došlo mi, že nedokážete odolat tomu, abyste mi prozradil, že jste za vším vy.“ Levant našpulil rty. „Teď aspoň nebudete muset zemřít sám, jako jste žil po většinu svého života.“ Zvedl druhou ruku a ukázal mu dálkový detonátor, kterým zastavil odpočítávání. „Dalo by se říct, že váš život je teď doslova v mých rukách.“ „Cítíte se mocný?“ „Ach, ano. Velmi. Stačí, abych stiskl toto malé tlačítko, a zůstane vám šedesát vteřin života.“

294

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka295

Tayte zavrtěl hlavou. „Proč to děláte?“ Levant se mu vysmál a rozhodil rukama. „Mon Dieu! Kde mám začít? Samozřejmě v Londýně, vraždou našeho společného přítele, Marcuse Browna.“ „Nebyl váš přítel.“ „Možná ne v době, kdy jsem ho dal zabít, ale kdysi ano.“ Tayte zaťal ruce v pěst. Vždy si myslel, že za Marcusovou smrtí stojí Levant, když mu to ale Francouz tak chladně potvrdil, začala v něm pěnit krev. „Chtěl jste jenom obsah jeho aktovky. Mohl jste mu ji prostě vzít. Proč jste ho kvůli tomu nechal zabít?“ Levant ostře nasál vzduch přes zuby. „Když si najmete vraha, musíte předpokládat, že někdo zemře. Jestli tomu uvěříte, je mi líto, že to musel být zrovna Marcus.“ „Ne, neuvěřím. Nevěřím, že máte v těle jedinou soucitnou kost.“ „No, teď už je to jedno, nemyslíte? Marcus je mrtvý a vy se k němu velmi brzy připojíte. Opravdu jste si myslel, že mi můžete zkřížit plány, připravit mě o trofej, na kterou jsem tak nadřel, a následně pokračovat ve svém patetickém malém životě, jako by se nic nestalo? Taková drzost! Moje pověst by to nedovolila.“ „Tak proč jste mě prostě nezabil a neskoncoval s tím? Proč jste napřed poslal Westlakea vraždit moje klienty? S nimi to nemělo nic společného.“ „Vy to pořád nechápete, že ne?“ řekl Levant a opět nasadil tenký úsměv. „Já vás nenávidím. Za to, co jste provedl, jsem vám chtěl kousek po kousku zničit celý život! A musím přiznat, že jakmile jsem začal, stal jsem se na svojí hře tak trochu závislý. Užíval jsem si, když jsem mohl postavit vaši genealogickou mysl proti té svojí a vymýšlet pro vás malé rébusy, které jste měl vyřešit, pokud toho budete schopen.“ „Jste stejný psychopat, jako byl Westlake, ne-li horší,“ řekl Tayte a pomyslel si, že Levant je rozhodně víc vypočítavý.

295

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka296

„Ach, chudák Adam Westlake. Byl samozřejmě jen dalším pěšákem ve hře. Dalo se s ním snadno manipulovat, protože vás slepě nenáviděl a oba jsme vás toužili vidět trpět. Byl by vás hned po propuštění zabil, kdybych za ním nezašel a nenabídl mu uspokojivější řešení jeho problému.“ „Nečekejte ode mě dík,“ pravil Tayte. „A co Donald Blackhurst? Jak jste zmanipuloval jeho? Věděl jsem, že jste to musel být vy, kdo se vydával za novináře, který ho přišel navštívit.“ Levant kývl. „Samozřejmě jsem se dobře namaskoval, aby mě na záznamu z bezpečnostních kamer nikdo nepoznal. Jakmile jsem Donaldovi vysvětlil, o co mi jde, doslova mu to učarovalo, a když jsem odcházel, smál se a plakal radostí. Bylo snadné vtáhnout ho do hry. Stačilo zahrát na strunu jeho šílenství. Ukázal jsem mu fotografii Jean Summerové a řekl mu, že je to jeho sestra Stephanie. Jean se v jeho očích tak pozoruhodně podobala ženě, ve kterou by jeho sestra podle něj vyrostla, že ochotně uvěřil tomu, že je to ona, stejně jako předtím uvěřil, že Stephanie je Jeanina sestra. Nadchlo ho, když jsem mu řekl, že bych mohl Stephanii ještě jednou vzít na jejich zvláštní místo, jen když mi poví, kde je. Manipulovat lidmi je snadné. Stačí porozumět jejich potřebám.“ „A jaké jsou vaše potřeby, Levante?“ zeptal se Tayte, a to jak ze zvědavosti, tak z touhy zabránit mu stisknout to tlačítko. „Jsou velmi komplexní, monsieur Tayte. Příliš komplexní na krátký čas, který nám společně zbyl. Nepochybuju o tom, že vaše snoubenka nebo váš nový přítel už zavolali na policii, obávám se ale, že dorazí příliš pozdě. Teď vám musím říct au revoir.“ S tím Levant zvedl dálkový detonátor, aby znovu spustil odpočítávání, avšak najednou, zrovna když se chystal stisknout tlačítko, se za ním objevil Rudi. Rudi neodjel v autě spolu s Jean. Nasedl sice na straně spolujezdce do vozu, jenže těsně předtím, než Jean odjela, z něj zase nepozoro-

296

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka297

vaně vyklouzl a ztratil se ve tmě ve vysokém plevelu. Jak Tayte, tak Rudi na sebe brali velké riziko, a zatímco Tayte seděl na židli a modlil se, aby se Levant objevil, několikrát o plánu, který s Jean před jejím odchodem rychle vymysleli, zapochyboval. Když se nyní Rudi zjevil za Levantem, Tayte si vskutku užíval šok, který se objevil na Francouzově špičatém malém obličeji. „Jak jsem řekl, Levante, došlo mi, že neodoláte a dáte mi vědět, že za vším jste vy. Doslova jsem na to vsadil život, věděl jsem ale, že ego vám nedovolí odejít, aniž byste se tu zastavil a škodolibě se se mnou rozloučil.“ Rudi chytil Levanta za paži, malý Francouz však byl na svůj věk velmi mrštný. Než mu mohl Rudi dálkové ovládání sebrat, upustil Levant baterku a stiskl tlačítko. Časovač na Taytově hrudi se opět rozběhl. „Padesát devět vteřin!“ zavolal Tayte na Rudiho. „Je kluzký jako úhoř,“ křikl Rudi zpátky. Tayte mohl jen sedět a ve svitu baterky sledovat bitku, která se před ním rozpoutala. Jeho život teď byl opět v sázce. Viděl, jak Rudi znehybnil Levanta svými silnými pažemi. Jenže když se znovu natáhl po detonátoru s tím, že tentokrát se k němu dostane, Levant ho pustil. „Nerad naléhám, Rudi, ale tahle věcička říká, že už mi zbývá jenom padesát vteřin!“ Rudi nechal Levanta být, padl na kolena a sáhl po detonátoru zrovna ve chvíli, kdy ho Levant odkopl. Tayte sledoval, jak krabička klouže po zaprášené podlaze směrem k němu, a doufal, že se dostane tak blízko, aby na ni dosáhl. Vstal a připravil se sebrat ji, kdyby se ocitla v jeho dosahu, jenže když se dostala k mezeře mezi klecí výtahu a rámem, zachytila se o mírně zvýšený okraj klece. Následně mohl Tayte jenom zavřít oči a povzdychnout si, když útlá krabička detonátoru s anténou zmizela z dohledu. Propadla škvírou a klidně už mohla být na dně výtahové šachty, kde přesně za čtyřicet šest vteřin skončí i sám Tayte.

297

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka298

Všichni dálkové ovládání sledovali a nyní strnuli. Tayte viděl, jak Levant a Rudi pohlédli jeden na druhého, jako by zvažovali co teď. Z Taytova pohledu měl Rudi dvě možnosti. Mohl chytit Levanta a zadržet ho do příjezdu policie, tím by ale zpečetil Taytův osud. Nebo se mohl vrhnout za detonátorem v naději, že se mu nějak podaří dostat se k němu. Levantovi zbyla jediná možnost a on se jí rychle chopil. Obrátil se a dal se na útěk. Rudi sebral baterku, kterou Levant upustil, a přiskočil k mezeře, do které detonátor spadl. Časovač na Taytově hrudi nyní ukazoval třicet vteřin. „Vidíš ho?“ zeptal se Tayte a se zatajeným dechem čekal na odpověď. Rudi posvítil baterkou do škvíry. „Vidím. Je tam úzká římsa. Konec antény se opírá o klec. Vypadá to, že jenom proto nespadl detonátor dolů do šachty.“ Tayte položil se zatajeným dechem nejdůležitější otázku. „Dostaneš se k němu?“ Rudi už se o to snažil. „Je tu těsno. Do škvíry se mi vejdou jenom prsty.“ Tayte si nemyslel, že by Rudiho nervům pomohlo, kdyby mu řekl, že časovač už je na dvaceti vteřinách, zaťal proto zuby a nechal si tu informaci pro sebe. „Musím na to jít velmi opatrně,“ řekl Rudi. „Pokud zavadím o anténu, ovladač by se mohl překlopit a spadnout.“ Uplynulo několik dalších vteřin a Tayte cítil, jak mu na čele naskakují krůpěje potu. Snažil se dýchat pomalu, aby se uklidnil, a oči měl přilepené k časovači, na kterém odtikávaly vteřiny. Patnáct… Čtrnáct… „Skoro nevidím, co dělám,“ řekl Rudi. „Potřebuju obě ruce a baterka je příliš velká na to, abych ji udržel v puse.“ Jedenáct… Deset… Když se časovač klesl na jednociferná čísla, Tayte už nemohl dál mlčet. „Jestli se k němu máš dostat, tak teď, nebo nikdy!“

298

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka299

„Skoro!“ Tayte zavřel oči a zhluboka se nadechl. Sedm… Šest… „Pět vteřin!“ zavolal. „Mám ho!“ odpověděl Rudi a s úsměvem na tváři se posadil. Tayte sledoval, jak detonátor vytáhl za špičku antény, kterou sevřel konečky malíčků. Když Rudi zmáčkl tlačítko, na časovači na Taytově hrudi zbývaly poslední dvě vteřiny. Svezl se dolů na židli a měl pocit, jako by se všechny svaly v jeho těle naráz uvolnily. „Už můžu bezpečně pustit tu rukojeť?“ Rudi zvedl varovně ruku. „Počkej! Ještě ne.“ Posvítil si na detonátor baterkou. „Pořád je aktivní. Napřed ho musím vypnout. Jestli se mi podaří otevřít tenhle panel, určitě tam bude nějaký vypínač.“ Tayte sledoval, jak z kapsy vytáhl minci, kterou panel vypáčil. „Tady je,“ řekl Rudi a přehodil páčku hlavního spínače. „Teď už se můžeš pustit.“ Tayte to velmi pomalu udělal. Když se nic nestalo, nejradši by bratra popadl a objal, místo toho ale vyskočil na nohy a vyrazil za Levantem, protože doufal, že ho pořád dokáže chytit. Věděl, že pokud se mu to nepovede, má Levant dost prostředků na to, aby zmizel, a Tayte se pak bude muset znovu ohlížet přes rameno. Musel to ukončit. Doběhl k bráně a zastavil se, protože slyšel, jak někde poblíž zaburácel motor auta. Vyrazil ven a sledoval ten zvuk. Po chvíli spatřil světlomety vozu. Sebral veškerou sílu a rozběhl se praskajícími stvoly šedého plevele, aby autu přehradil cestu, po celou dobu přitom nespouštěl oči ze světel. Všiml si, že vůz se nepohybuje příliš rychle, a poznal, že Levant se musel vrátit zpátky na pěšinu, po které sem s Rudim dorazili. Tayte k ní doběhl zrovna ve chvíli, kdy auto dostalo na štěrku smyk, kola se začala protáčet a motor túroval ještě silněji.

299

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka300

Tayte byl tak rozzuřený všemi těmi strašnými věcmi, které měl Levant na svědomí, že o tom, co udělal vzápětí, vůbec nepřemýšlel. Jak se na něj auto s řevem řítilo, vyskočil na něj, s hlasitým zaduněním přistál na kapotě a zablokoval Levantovi výhled. Auto dostalo na volném štěrku znovu smyk, Tayte se však udržel, i když jízda začala být divočejší. O vteřinu později sjelo auto z pěšiny do suché vegetace. Daleko se nedostalo. Jedno z kol muselo na něco tvrdě najet. Ozvalo se mocné křupnutí a auto se zastavilo tak náhle a prudce, že Tayte vyletěl do vzduchu. Spadl do bodláčí a ještě několik metrů se kutálel. Když se konečně posadil a zadíval se zpátky na vůz, uvědomil si, že motor ztichl. Vstal. Jeden ze světlometů se při nárazu rozbil a zhasl. Zvedl ruku, zastínil si oči před tím druhým a přes čelní sklo spatřil, že se Levant snaží znovu nastartovat. Motor několikrát zakašlal, ale nenaskočil. Tayte zaťal ruce v pěst a vykročil k autu. Viděl, jak Levant zápasí s bezpečnostním pásem. Když otevřel dveře a začal vylézat ven, Tayte se rozběhl. Kopl do dveří a přimáčkl Levantovo tělo ke karoserii auta. Viděl, že se zezadu blíží Rudi, když se ale ujistil, že Tayte má situaci pod kontrolou, zůstal stát. V dálce Tayte uslyšel kvílení policejních sirén. „Je po všem, Levante!“ zařval. „Slyšíte ten zvuk? Znamená, že půjdete na hodně dlouho sedět. Doufám, že vás za všechno, co jste provedl, nikdy nepustí ven.“ Levant zasténal. Tíha dveří a Taytova odhodlání nepustit ho způsobila, že se zašklebil, přesto se i navzdory bolesti a tomu, že se celá situace obrátila proti němu, pousmál. „Takže jste přece jenom vyhrál, monsieur Tayte. Musíte mi dovolit, abych vám poblahopřál.“ Levant napřáhl pravou ruku, aby mu s ní Tayte mohl potřást. Udělal to ale jenom proto, aby odvedl Taytovu pozornost, vzápětí se totiž levou ohnal Taytovi po obličeji.

300

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka301

Tayte s tím však počítal. Chytil Levanta za zápěstí právě včas, aby se kontaktu vyhnul. Říkal si, že úder by to byl přinejlepším slabý, proto nechápal, proč se Levant s něčím tak marným vůbec obtěžoval. Potom se ale podíval pozorněji. Zkroutil Levantovi ruku dlaní vzhůru. Levant začal opět sténat a v tu chvíli si Tayte všiml prstenu, který Francouz nosil na ukazováku. Z kroužku trčela malá jehla. Mohl jen hádat, co by se stalo, kdyby se Levantovi podařilo píchnout ho s ní. „Jed?“ Levant zkroutil rty. Tayte si všiml, že to Francouz dělá pokaždé, když je silně vyvedený z míry či jinak rozrušený. „Chlorid sukcinylcholinu,“ řekl Levant. „Je to syntetická forma kurare.“ Tayte o kurare slyšel. Četl, že domorodci z Jižní Ameriky namáčejí v tom přírodním jedu hroty svých smrtících šipek a šípů. Dál držel Levanta pevně za zápěstí. „Je to dost silná dávka na to, aby vás během několika vteřin paralyzovala,“ dodal Levant. „Vaše plíce by přestaly pracovat a vy byste se rychle udusil.“ Rudi dorazil k Taytovi. „Měli bychom ho zavřít v autě a počkat na policii.“ Tayte kývl. Uvolnil tlak na dveřích, Levantovo zápěstí ale nepustil, měl totiž pocit, jako by držel za krk smrtícího hada, aby na něj nemohl zaútočit a uštknout ho. Poté odtáhl Levanta stranou, aby Rudi mohl vyndat klíčky ze zapalování, a když to udělal, strčil Tayte Francouze zpátky do auta a kopnutím zabouchl dveře. Ozvalo se cvaknutí, jak Rudi tlačítkem na klíčích pro jistotu zamknul dveře. Poté si navíc stoupli každý k jedněm dveřím a opřeli se o ně pro případ, že by se Levant pokusil otevřít je zevnitř. „Chtěl jsem se tě zeptat,“ řekl Tayte Rudimu přes střechu auta. „Co tě tak zdrželo?“ „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že když se Levant objevil a zastavil časovač, nemohl jsi být daleko za ním. Proč jsi mě nechal potit se tak dlouho?“

301

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka302

„Pořád ses ho na něco ptal,“ řekl Rudi. „Myslel jsem, že bys rád získal odpovědi, to je všechno. Přiznávám, že sám jsem na ně byl taky zvědavý.“ Tayte zafuněl smíchy, protože dobře věděl, že by se zachoval stejně. Když uviděl, jak se po pěšině blíží blikající majáky policejních aut, sklonil se, aby se naposledy podíval na Levanta a užil si jeho zklamání. To, co spatřil, ho ale rázem připravilo o úsměv. Těžce polkl a nedokázal víc, než nevěřícně zírat do auta. Prudce otevřel dveře a sáhl dovnitř, aby Francouzovi zkontroloval pulz. Byl značně pobledlý a ruce výmluvně sevřené v klíně. Místo toho, aby strávil zbytek života ve vězení, raději se píchl svým smrtícím prstenem. Michel Levant byl mrtvý.

302

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka303

KAPITOLA TRICÁTÁ SEDMÁ O šest týdnů později Jefferson Tayte a Jean Summerová se vzali jednoho krásného úterního rána na začátku března. Matriční úřad v St. Albans opustili s úsměvem na tváři, v dešti konfet a za jásotu svých nejbližších, které na svatbu pozvali. Z nevěstiny strany tu byli Jeanini rodiče a její syn Elliot, z té ženichovy pak Rudi, Emmy Brownová a její sestra Joyce. Tayte nabídl, že si na tuto příležitost pronajme tmavý oblek, Jean o tom ale nechtěla ani slyšet. A protože to byla Jean, hned následující den šla a koupila si světle hnědý kostýmek, který ladil s Taytovým sakem a kalhotami, říkala totiž, že je to dokonalý oděv pro někoho, jehož iniciály budou brzy také JT. Veselí, které jim to přineslo, bylo tím správným lékem na nedávné utrpení, třebaže pro Tayta nebylo snadné zapomenout. Během měsíce, který uplynul od chvíle, co si Michel Levant vzal život a ukončil tak jednou provždy své kriminální aktivity, zavolal detektiv inspektor Rutherford Jeanině rodině a potvrdil, že v bývalém obchodě s marionetami v Broadstairs byly opravdu nalezeny ostatky Cathy Summerové. Tayta nijak nepřekvapilo, když se dozvěděl, že skutečným majitelem byl Donald Blackhurst, který obchod koupil od své sestřenice Georginy Buddové skrze prostředníka, aby před ní svoji identitu zatajil. Právě proto si úřady tuto nemovitost s Blackhurstem po jeho zatčení nikdy nespojily. Nic samozřejmě nemohlo přivést Cathy zpátky, Jean a její rodina ji ale nyní mohly uložit k poslednímu

303

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka304

odpočinku a Tayte doufal, že hlavně Jeanině matce pomůže, když teď konečně zjistila, co se s její dcerou stalo. Svatební fotografie byly pořízeny v zahradách za matrikou, kde bývalá viktoriánská vrátnice s červenočernými cihlami a klenutými okny se středovým sloupkem nabízela hezké architektonické pozadí. Jean stála po Taytově levici a Rudi, svědek, po jeho pravici. Zatímco mezi jednotlivými fotkami čekali, naklonil se Rudi k Taytovi. „Mám pro tebe svatební dárek, Jeffersone. Jak by se ti líbilo udělat něco užitečného s penězi, které mi zbyly z prodeje galerie?“ Tayte se na bratra obezřetně usmál. „Co máš na mysli?“ „No, jsi genealog. Co kdybys třeba otevřel školu rodinné historie pro mladé? Bylo by to pro tebe dobré.“ Tayta napadlo, že by to rozhodně byla vítaná změna. Mohl by ji pojmenovat po svém zesnulém příteli, Marcusi Brownovi. Zároveň ho napadlo, že by to bylo méně nebezpečné, prozatím totiž měl dobrodružství víc než dost. Teď chtěl být prostě nablízku Jean. „Málem jsem zapomněl!“ řekl Rudi a vystoupil z formace zrovna ve chvíli, kdy se fotograf chystal začít opět fotit. Odběhl stranou a po chvíli se vrátil s něčím, co vneslo úsměv na tvář všech přítomných. Byla to Taytova aktovka. Rudi ji strčil mezi nevěstu a ženicha. Vpředu na ní bylo velkými bílými písmeny napsáno „NOVOMANŽELÉ“. Když fotograf začal znovu fotit, do vzduchu vylétly další konfety a Jefferson Tayte se v tu chvíli cítil jako ten nejšťastnější muž na světě. Otočil se k Jean a lehce ji políbil na rty. Potom, jako by jeho srdce nebylo dost plné, se k němu naklonila a s úsměvem mu pošeptala do ucha: „Jsem těhotná.“ Tayte by v tu chvíli nejraději pukl radostí. Dech se mu zadrhl v hrdle a mohl by se smát i plakat zároveň nebýt Rudiho, který mu do druhého ucha řekl: „Popřemýšlej nad mým svatebním darem, Jeffersone. Rodina je důležitá. Nemyslíš?“

304

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka305

Tayte se vědoucně usmál. „Ano,“ odvětil už podruhé toho dne a zahleděl se do Jeaniných dokořán otevřených očí, zatímco spoušť fotoaparátu dál cvakala. Chystali se spolu začít vlastní rodinnou historii a to bylo dobrodružství, které Tayte vítal, neboť věděl, že překoná všechna ostatní.

305

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka306

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka307

PODEKOVÁNÍ Můj dík i nadále patří Katie Greenové za její redakční rady a pomoc při vyprávění tohoto příběhu, redaktorkám Julii Bruceové, Emilii Marneurové, Jane Snelgroveové i celému týmu Amazon Publishing za vše nezbytné k realizaci této knihy, všem korektorům, kteří usilovali o to, aby Smrtící hry obsahovaly co nejméně chyb, mojí přítelkyni Kath Middletonové a jako vždy mojí manželce Karen za její neocenitelný přínos k napsání každého příběhu o Jeffersonu Taytovi. A rád bych poděkoval i vám za to, že jste si knihu přečetli. Doufám, že se vám líbila.

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka308

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka309

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka310

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka311

„Jízdenky, prosím!“ Jefferson Tayte se jen váhavě probíral z těžké dřímoty, do které ho ukolébalo rytmické pohupování vlaku. Jeho víčka se na okamžik otevřela a zase se zavřela v naději, že průvodčí už prošel. O několik vteřin později ucítil poklepání na rameno. „Vaši jízdenku, prosím.“ Tentokrát Tayte otevřel oči dokořán. Zívl, rozložil sako, které používal jako polštář, a zašmátral v kapsách po jízdence. Přitom vyhlédl ven z okna a všiml si, že sluncem zalitý venkov, který za ním viděl naposledy, nahradily továrny a domy. Navíc začalo pršet. „Aprílové přeháňky,“ poznamenal k průvodčímu, když mu podával jízdenku. „Kde to jsme?“ „V Northumberlandu. Právě jsme opustili Berwick-uponTweed.“ Tayte se narovnal. „Díky,“ řekl a vzal si jízdenku zpátky. Podíval se na hodinky. Bylo skoro půl druhé odpoledne. Z Londýna odjel v deset ráno a rychle si spočítal, že mu pořád zbývají asi dvě a půl hodiny cesty, tedy za předpokladu, že se mu podaří bez problémů přestoupit v Edinburghu na vlak dál do Perthu, kde na něj měl čekat vůz se šoférem. Letadlem by to bylo rychlejší, pokud ale existovala alternativa, pokaždé si ji zvolil, aby se vyhnul své fobii z létání. Tayte opět schoval jízdenku. Přitom nahmatal dopisy, které ho přiměly na tento výlet do Skotska vyrazit. Vytáhl je, promnul si

311

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka312

oči a znovu si oba listy prohlédl. Jeden mu napsal jeho klient, Damian Sinclair, který ho kontaktoval poté, co objevil inzerát, který si Tayte podal, jakmile si natolik zvykl na nové prostředí, aby si znovu začal budovat kariéru. Sinclairův dopis popisoval tak svůdnou genealogickou záhadu, že by ji snad nikdo v Taytově profesi nedokázal jen tak ignorovat. Sinclair ve svém dopise celou věc pouze shrnul a krátce se rozepsal o Britské Indii, nelegitimním potomkovi a neznámém prapraprapradědečkovi, kterého nikdo navzdory letům pátrání nedokázal identifikovat. Druhý dopis byl kopií listu, který s celou věcí očividně souvisel. Byl psaný jinou rukou a starý skoro sto padesát let. Klienti se v poslední době zrovna nehrnuli. Tayte obdržel v nedávných měsících jen několik telefonátů, v jejichž důsledku přijal pár úkolů, žádný se ale neukázal být zvlášť zajímavý pro genealoga jeho formátu. Dopisy Damiana Sinclaira tudíž představovaly vítanou změnu, i když mu dělala trochu starosti zmínka o cenném drahokamu v tom starším z nich. Poslední, do čeho se Tayte chtěl zaplést poté, co opustil svůj starý život ve Washingtonu, DC, byl nějaký triviální hon za pokladem – ze všech úkolů, s nimiž se v poslední době setkal, ho však pouze tento skutečně nadchl. Jen doufal, že jeho dovednosti genealoga nezrezivěly. Znovu zavřel oči a zavzpomínal na své první setkání se Sinclairem, mužem, kterého nyní jel navštívit do jeho rodinného sídla v blízkosti Comrie na skotské Jižní vrchovině. Sinclair pracoval jako makléř a přebýval hlavně v Londýně, požádal proto Tayta, aby se s ním poprvé sešel ve Východoindickém klubu na St. James’s Square, jehož byl členem. Tayte si vybavil salónek, kam ho uvedl člen personálu v elegantní červenozlaté livreji. Místnost byla přepychově zařízená a měla vysoké stropy typické pro styl Regency. Krémově bílé stěny zdobily zlatý štuk a portréty v pozlacených rámech a nad modrožlutým kobercem, na kterém stála červená kožená křesla a lenošky Chesterfield, viselo několik majestátních lustrů.

312

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka313

Tayte vstoupil do salónku, kde bylo ještě několik dalších lidí, kteří povětšinou seděli ve dvojicích, jeden nebo dva ale měli nos zabořený do ranních novin. V místnosti bylo několik vysokých oken a Tayta zavedli k tomu úplně nalevo, které nabízelo výhled na malý parčík uprostřed St. James’s Square. Právě tam, ve skrytém koutě salónku, seděl muž, za nímž přišel. Když se Tayte objevil, muž vstal. Měl vzpřímený postoj a hlavu držel vztyčenou, což zvýrazňovalo jeho orlí rysy. Damian Sinclair měřil stejně jako Tayte přes metr osmdesát, na rozdíl od něj však byl velmi štíhlý a vystouplé lícní kosti mu propůjčovaly vyzáblý vzhled. Taytův prvotní odhad říkal, že buďto ten muž prodělal v nedávné době nějakou nepříjemnou chorobu, nebo ve své obvyklé stravě postrádal dostatečný přísun kalorií. Sinclair napřáhl kostnatou ruku. „Pan Tayte, jak předpokládám?“ Potřásli si rukama a Tayte kývl a oplatil mu úsměv. Pomyslel si, že Sinclair je mimořádně výmluvný muž, pro kterého je možná otázkou cti vyslovovat všechna písmena ve slovech s měkkým skotským přízvukem. „Posaďte se,“ vyzval ho Sinclair. „Vzhledem k osobní povaze naší schůzky jsem považoval za vhodné vybrat toto tiché místečko v rohu.“ Odmlčel se a usmál se. „Doufám, že mi odpustíte, jsem ale příliš šetrný na to, abych si pronajal jednu ze zdejších zasedaček. Obávám se, že když jde o peníze, vykazuji všechny stereotypní atributy, které, jak jste dozajista slyšel, bývají připisovány Skotům.“ Tayte se usmál. „To je v pořádku,“ řekl a posadil se do malé lenošky zády ke stěně u okna. Aktovku postavil vedle sebe a zadíval se na svého hostitele. Damianu Sinclairovi bylo něco přes padesát. Na sobě měl tmavý proužkovaný oblek, světle modrou košili a zářivou kravatu s kosými proužky. Ke kapsičce vesty mu vedl zlatý řetízek od hodinek, což Taytovi napovědělo, že má patrně staromódní návyky. Vypadal jako ze škatulky, což přimělo Tayta zalitovat,

313

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka314

že si před odchodem z domu nepřežehlil šaty a nenaleštil polobotky, nebo si nevybral úplně jiný hnědý oblek. Nějaký, který by se nemačkal tak snadno. „Nemáte rád kravaty, že?“ nadhodil Sinclair, který si naopak měřil Tayta. „Poznám to. Nesedí vám.“ Vázanky byly od džentlmenů v klubu vyžadovány a Tayte si vzal tu jedinou, kterou vlastnil. Byla pohřebně černá. Tahal za ni a pohrával si s ní od chvíle, co si ji to ráno uvázal u stanice metra v Green Parku. Pomyslel si, že Sinclair je vskutku vnímavý, pokud si tak rychle všiml toho, jak nepříjemné mu je mít něco takového na krku. Tayte se zazubil a rozhodl se pro odlehčený tón. „Vázanky jsou z mého pohledu jen o málo lepší než nutné zlo.“ Sinclair se opřel a rozesmál se. „Dobře řečeno!“ pochválil. „Obdivuji vaši upřímnost. Dovolte, ať vám objednám něco k pití. Pak přejdeme k věci.“ Sinclair zvedl ruku. Vzápětí se u jejich stolku objevil číšník v červeném sametovém saku a s motýlkem na krku. „Dám si gin a tonik a tady můj přítel…“ Sinclair se odmlčel a pokynul Taytovi. „Kávu, prosím,“ požádal Tayte. „Silnou a černou.“ „Espresso, pane? Americano?“ Tayte kývl. „To zní skvěle. Dám si americano s extra dávkou espressa.“ Číšník na okamžik přimhouřil oči, jako by uvažoval, jestli slyšel správně. „Mám malého syna,“ dodal Tayte, jako by cítil potřebu vysvětlit, proč potřebuje kofein navíc. „Je mu pět měsíců.“ „Ovšem, pane,“ řekl číšník. Potom se otočil na podpatku a zamířil zpátky k baru. „Takže,“ řekl Sinclair a naklonil se blíž k Taytovi. „Co si myslíte o tom starém dopise, který jsem vám poslal? Vzbudil vaši pozornost?“

314

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka315

„Velmi,“ potvrdil Tayte. Otevřel aktovku a oba dopisy vytáhl. „Než ale začneme o něm, rád bych se zmínil o jisté choulostivé věci.“ „Choulostivé?“ Tayte pohlédl Sinclairovi do očí. „Myslím, že víte, o čem mluvím. Jestli vám jde jenom o honbu za pokladem…“ „Ach, ten drahokam,“ přerušil ho Sinclair. „Teď už chápu.“ „No, jak to tedy je?“ zeptal se Tayte. „Protože pokud stojíte jen o něj, měl byste hned teď vědět, že já po pokladech nepátrám.“ Sinclair si přehodil nohu přes nohu a začal o sebe klepat prsty, jako by přemýšlel, jak nejlépe odpovědět. Po chvíli řekl: „Ne, nejde mi tak úplně o něj. Tím chci říct, že ve své podstatě může tato záležitost vést k objevení drahokamu potenciálně nezměrné hodnoty, není to ale důvod, proč si chci najmout vaše služby. Jak jsem se zmínil v dopise, rád bych věděl, kdo byl můj prapředek z otcovy strany. Jako genealog určitě chápete moji potřebu vyplnit toto volné místo v mém rodokmenu.“ Tayte tu potřebu chápal velmi dobře. To, že nevěděl, kdo byli jeho biologičtí rodiče, ho užíralo po většinu dospělého života. Tak docela ale Sinclairovým motivům nevěřil. Podle toho, co si přečetl v dopisech, které mu Sinclair poslal, byli Sinclairův prapředek a řečený drahokam neodmyslitelně spojeni. Pokud však po něm Sinclair chtěl, aby identifikoval jeho neznámého předka, bylo jen a jen na něm, co s tou informací následně udělá. „Promluvme si tedy o vašem předkovi,“ řekl Tayte. „Podle vašeho dopisu netušíte, kdo to byl.“ „Správně. Vědomosti mé rodiny o otcově pokrevní linii tady končí. Známe jenom jeho jméno, které jste si přečetl v dopise.“ „Robert,“ doplnil Tayte. „Muž, kterému ten dopis v roce 1869 poslali.“ Sinclair se pro sebe usmál. „Ano, Robert, třebaže nám to nijak nepomůže. Na počátku devatenáctého století bylo ve Skotsku jen málo populárnějších jmen.“

315

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka316

Tayte otevřel kopii dopisu, který byl napsán v říjnu roku 1869. „Jak jste se tedy vůbec k tomuhle dostal? Chci říct, pokud vaše rodina adresáta nezná, jak…“ „Nemyslel jsem tím, že mého předka neznal nikdo z rodiny,“ skočil mu do řeči Sinclair. „Jsem přesvědčen o tom, že jeho syn, můj praprapradědeček, ho znát musel. Z nějakého důvodu si ale nechal jeho identitu pro sebe. Logicky to vysvětluje, jak se dopis z roku 1869 ocitl v majetku mojí rodiny. Já o něm nic nevěděl, dokud nezemřel můj otec. Byla to jedna z mnoha věcí, které mi výslovně zanechal ve své poslední vůli.“ „Chápu,“ odvětil Tayte, který byl čím dál zvědavější na to, kdo ten tajuplný předek byl – a navíc, ve světle informací, které se právě dozvěděl, proč se jeho syn rozhodl identitu svého otce zatajit, pokud věděl, kdo jím je. Dorazily objednané nápoje. Tayte poposedl vpřed a položil oba dopisy na stůl. „Ve svém dopise jste napsal, že věříte, že odesilatel dopisu z roku 1869, Cornelius Dredger, je klíčem k odhalení totožnosti vašeho předka.“ „Ano, zjevně ho znal, že ano? A dost dobře na to, aby ho oslovoval jménem.“ „V dopise není uvedena žádná adresa,“ namítl Tayte. „Asi je marné doufat, že máte původní obálku, že?“ Sinclair zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne.“ Tayte si vzal kávu a opřel se. „Abychom si to ujasnili, chcete po mně jenom to, abych identifikoval vašeho předka?“ „Správně. Nic víc. A podle toho, co jsem o vás slyšel, pane Tayte, jste správným mužem pro tuto práci. Máte pořád zájem a poslechnete si, co ještě vám chci říct?“ Tayte zájem měl. Popravdě by se nejraději okamžitě pustil do práce. „Jistě,“ řekl. „Prosím, pokračujte.“ Sinclair se zhluboka napil ginu s tonikem. Když sklenici odkládal, mlaskl. „Ten píše,“ pronesl. „A teď, možná jste se divil, proč jsem se rozhodl setkat se s vámi ve Východoindickém klubu.“

316

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka317

„Přemýšlel jsem o tom.“ „Dobře, protože existuje velmi důležité spojení s mým členstvím tady. Klub byl založen v roce 1849. Původně měl sloužit zaměstnancům ctihodné Východoindické společnosti a taky zmocněným důstojníkům armády a námořnictva. V dnešní době je Východoindický klub na základě svých stanov klubem džentlmenů se striktními pravidly volby a nominace členů. Já byl nominován svým otcem, který byl nominován svým otcem, který byl nominován…“ „A tak dále,“ přerušil ho Tayte, kterému došlo, kam Sinclair míří. Napadlo ho, že klubovní záznamy by mu třeba mohly prozradit, kdo Sinclairův neznámý předek byl. Lidé, kteří pátrali po své rodinné historii, často takové drobné historické dokumenty přehlíželi a zaměřovali se jen na očividnější zdroje.

VYCHÁZÍ V ZÁŘÍ 2020

317

STEVE ROBINSON

foto Š Karen Robinson

€‘Žƒˆ‹ ’„ • „Â?“” € Â?˜Â?Ă‚ ĂžÂˆÂ‰Â„ Â?„ƒ€‹„ŠŽ ÂŽÂ?ÂƒĂšÂ?€ź „‡Ž •¢ä„Õ pro genealogii a psanĂ­ ho provĂĄzĂ­ uĂž od mlĂĄdĂ­, kdy se vydal po ’“ŽÂ?¢‚‡ ƒ´ƒ„­Š€ ™ Œ€“­ˆÂ?˜ ’“‘€Â?Â˜Ĺš ÂŽ Â?Â´ÂŒĂž Â?ˆ‚ Â?Â„Â“Â”Ă¤ÂˆÂ‹Ĺş Â‰ÂˆÂ’Â“ÂˆÂ‹Ĺš ބ “Ž  ˜‹ Đ“ÂŒÂ„Â‘ÂˆÂ­Â€Â? ’‹Ž”Þ‚Â  ´‡„Œ ÂƒÂ‘Â”Â‡Â˛ ’•´“Ž•² Â•Â˘Â‹ÂŠÂ˜ • Đ“Â?Â†Â‹ÂˆÂˆĹş ´ŠŽ‹ˆŠ ‹„“ Â?ÂŽ •¢‹‚„ ’„ Â•Â‘Â˘Â“ÂˆÂ‹ ™Â?´“ ƒŽ Đ“ € ™€Â?„‚‡€‹ za sebou rodinu, s nĂ­Ăž uĂž se nikdy vĂ­ce nekontaktoval. Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, Ăže se jeho ƒ´ƒ„­„Š Â?€‘Žƒˆ‹ • Г‘Š€Â?’€’”Ś € Â?Ž’“”Â?Â?´ ŽƒŠ‘˜‹ ‡ˆ’“Ž‘ˆˆ ƒŽÂ?Ž’”ƒ Â?„™Â?Â˘ÂŒÂ˛ •´“•„ •‹€’“Â?Ă‚ ‘ŽƒˆÂ?Â˜Ĺş

Â?Â’Â?ÂˆÂ‘ÂŽÂ•Â˘Â? “´Œˆ“Ž ’Š”“„­Â?Ž’“Œˆ Â?€Â?’€‹ “‡‘ˆ‹‹„‘ Stopy v krvi, prvnĂ­ svazek ze zatĂ­m sedmidĂ­lnĂŠ sĂŠrie o genealogovi Jeffersonu Taytovi. www.steve-robinson.me

á ­ ´ ¢ ù

1 čĒź á ČĔČē ´ ä ¢ ź ¢Ź áÂ ä ¢ Ź ´ ¢ ź ´ ù þ ù Ź ´ ¢ á ù ź þ ² ­  ² áÂþ Ź ù þ ­ á þ  ź ² ´ á ä ź ² ä ź ¢þ ² á Ź ² ó Ź á ² á ² ¢  ²Ź þ ó ä  þ ë ­ ´ ¢  ¢ ź Zachrchlal a odplivl si. ¢ ¢ ź á ­ á  ­  ¢ ² ź Г á ´ ² ź ´ Ź Ź ´  ź ¢ ´ ¢ В Ź þ þó ź Ű ± á ´ Ź Â ä źű ² áÂþ ´ ù ­ ´ á ¢ þ Ź ¢ á ´ ¢ ´ ¢ ź Г Â ¢Ź  ´ Ź áÂ ä ¢ ¢­ Ź ´ á ´ ź ä Ź Ø ´ ²  ¢   ù ¢­Â ­ ¢þ ź Ű á ź ó ¢ á ź Г þ ¢ ä óŹ ä  Ź  á Âźű Werner loupl okem na cestu, která se táhla podél lesa pár ó Ź ź Ű Â ¢Ź ¢ Ź co?“ ­ ´ ź áÂ ä ź áÂ ä ´ź Ű á ¢ Вó Ź ¢þ á Ź þ ź ¢ ä ² ´ ūű

Ű ¢ ¢ ´ Źű ä ´ ¢þ Ź Ű ó  Ź ź Ź ´ź  Ź þ ù ù þ ž á  ¢ Ź ¢ ´ Ź þ ¢  ¢ ä þ ź Ź ¢ á ­ ´ ù ó  ƀ þ ± á Ź ´ ä Ź ¢ ¢ ū ¢ á ¢ ´ ¢Ź þ ¢ ä ² ­Â ¢ Ź þ vzpomínat nadosmrti.“  ¢ ­ ź Г ä Ź þ ´ á  Ź  ¢ ´ ź Ź ´ Âź Гé Õ ÂŹ þ ´ ´ ź Ű ¢ ä Ź þ ¢ ä Ź ä ´ ź A v téhle mlze jste mohla být ráda, þe vidíte na cestu. Leda þe ä á ÂŹ ¢  lidské nohy.“ ² ­ Г Â ² ¢ ´ ´    ¢þ ¢ ­ ù ­  ´   ù  ¢  ź Ű á Ź ä Ź ź þ ä ´ ä ´Ź ź Г ù óþ ä Ź ´ Ź  ´ ź þ ´  źű ¢þ ä ­ Â ä ź Ű ó ´ ƀű Г ¢á ¢á á ­ ´ ² ² ´ á ¢ ä ź Ű þ ù Ź Ź ä ­ ź Г ´ ¢ ²ź á ´ píäou v novinách. A –“  ä á  ­ ź | ¢ þ ² ¢ ² ­ ź Ű ŽŹű ´ ¢þ ´ ź Ű þ nikdy nedovolíte. Slyäíte? Nikdy!“  ¢ ´ ² ä ù ¢ á Ź ¢  ² ² ź ù ù

Ź þ ä ´  Ź Âä þ ´ ä ´é ² ­ ź Ű ù á Źű ­ Ź Ű ¢ ­ ź ´  v Rusku.“ Ale s rozbitým nosem a zamazanými äaty uþ zdaleka ´ Ź ² z rovnováhy. Ű þ á Źű ´ ´ ù ë ´ ² á ÂŹ  þ þ ² ´ ²Ź  ó rýhou po koþeném pásku na krku. „Takþe jestli chcete, abychom ä á Ź Â ä Ź  ź Г þ ùŹ þ ¢ Ź á źű  ¢ ¢ ­ ù ź ŰВ ²Ź þ ź á ´ á  Ź þ ó ä ź þ é jako moje dcera.“ Ű ´ ž Ź žű „Do toho ti nic není, Wernere.“ Ű ¢ ¢ Ź þ Źű ¢þ ù ä ´   knír. „Byl v tom chlap, þe ano?“ ¢ ¢ ­ ´Ź þ  ¢ ­ ­ ź Г Ź ´ Ź ´ ­ ź þ ²Ž Г Â á   þ ù boläevicích, skoro i bál. Ű ´ ù þ ù ´ ž ù ž ´ ù žű Ű Źű ­ ¢ ź ŰГ ´  ¢ ­ ² ź Г Ź Ź ­ þivot.“ Ű ¢ ­Â ­ ² Ź ´ ´źű Malíková se zaäklebila. S tím rozbitým nosem vypadala ´ź Ű ź źű „A kdo tedy?“ Ű á ź ´ ź В ¢ ´ ² ź b ´ ù á þ ¢ź þ Ź

á þ ź - ź Г Ž ­ Ž á  Žű ŰŽ ´ Źű ­ ² ² á ²Ź ² þ ´ ²Ź ¢  ­ ź Ű Â á žű ´ ´ ´ ¢ ­Â äŹ ù ² á ² ¢ á  á ù þ ­  ² Ź ² ´ Â Â á ² ­ ´ ù á  ¢ Ű ¢ä  űź Ű ¢ á Ź ¢ ­ÂŹű ­ ź Ű þ ¢ ´  Ź þ ²Ź þ ´  amant. Ten, co ho Malíková kryje.“ Ű žű á ´ ­  ² Ź   ù ¢þ ó ¢ ź Ű ä Źű ¢  ´ ´ ź Ű þ  ­ Ź Ź þ Ź ź þ ¢ á ź ´ Â ä ź  ­ ´ Âá Ź  ä ź ¢ ­ ź Г þ ¢  ù á Â ä ´ þ ź ¢ ´ ÂŽű ŰГ ù ´ žű Ű ´ Źű ä  ´ Ź Űá ¢ Ź þ þ ź ¢ þ  Ź ´ ù  ´ ź ¢ ´ ¢źű þ ´ ² á ² ó ² ´ á ´ ­ ù Ż Ű ¢ ²Ź  ž ¢ ¢ ´ ´ Ź  ´ Ź ´ ä ­ Ź ´ ­ ´ ź ÂÕ þ Farská a celá její rodina, ale víte, co dokáþou pomluvy a äeptanda.“

ä ´ ¢ þ ´ á ū ¢äé þ ² ´ ó ´ ²

´ ² ¢ á  ²Ź ¢ ¢ ´ nedala dopustit. ² ´ ¢ á ä  ² Ź á ¢  ū á ­ þ ¢ ´ ¢ ¢á  ´ ó ­ Â Â ¢ ūŹ ² ´ ´ ² þ  ´ ²  Kartouz. Vraþda samotná tedy nemusela pachateli, který se þ ²  ´ Ź á ä á ä Âź ä Ź ´ ² ¢ ¢ ² ź b ´ Ź  ´ ù ¢ Âź   ¢á Ź ­ ¢­   ó  Ź ´    ­ ź Г ´  ¢Ź  Ž ä Ź ² ­ á ² ¢ Ź á þ ¢ ² ¢ ´ ´ Ź þ ­ ¢  ´ klozet. Ű þ Ź ¢ ²Źű á ¢þ Ź Ű ¢ Ź þ á ä ź  ¢ Ź ¢ Ź á  Ź þ ÂŹ á ¢ ¢ ­ á Ź á ä ¢ þ ź þ óþ ´ ù ´ ´ Ź ¢  ź Takového blázna nakaþeného boläevismem, co se nerozpakuje ¢ þ ´Ź ¢ ­ þ ùź Г В þ Ź ¢  ´ ¢ ² ¢ źű

ä ´ ¢ Ź þ á þ ²ź þ ± ´ ­ ´ ë ź Г ¢þ ´­Â ùŹ  Ź þe k smrti nesnáäel, kdyþ musel rozkazy opakovat.

á ­ ´ ¢ ­ Â ù

Kapitola první ­  ¢ ¢ ´ ź  ­ Ŭ ¢ óŹ ²  ùä ¢ ¢ Ź ó ¢ ­ ² ¢ ­  ¢ ź В Ź ù ź þ ¢ ù ´þ Ź ´ ­ ² á ¢ Â ä ź ä þó á ¢ ´þ Ź ¢ ² ź ¢ á ´  ´ ² Ź ­ ź Vypadá trochu jako pták, pomyslel si menäí muþ; tvor, který se þ þ ä ó ÂŹ Ź þ Ŭ ¢ ù ¢ ­ ù ź В ´ á ´ ź ¢ ­  ´ Õ Ź ó ¢ á ùŹ ù ù  ù á ź „Byla to dlouhá noc,“ odkaälal si. ù þ ù ź þ ä Ź á ²ź  Ź ´ á ä Âź  ´ Ž  Ź þ ´  Ź   á   ¢ Âź ´ ¢ Ź þ  ´  ­   Ź ´ ´ ä ź ä þ ź ¢ ² ¢ Ź ´ á Ź 䠏 ´­ þÂŹ ź þ ² ´Ź á Ź Âä ᢠ ź Ű ´  Źű ź ŰВ Â źű Ź Âä á¢ ÂŹ á ´ ù ¢ ź ´ Â á ² ù  ­ ź ¢   ­ ¢ ²Ź þ ´ ´ ¢ ² ² ä ² ź ¢á ¢ ² á á Â ó Ź á ´ ² ² ­ ´ Âź Ű ´Źű ä ´ ź ­ á ² ¢ ź ù pach ustoupil, ale nezmizel.

Ű Â ´žű ¢ ¢ ź á ù ź Ű ´ ŽŹű ­ ù Ź ù ó ᢠź Ű ´  ´ ź Žű Ű ¢ ¢Źű þ ù ­ á ù ó ź Ű ² ² þ ´ ¢ ¢ź ´ äé ¢Ź þ Âź ´ á Ź ¢ ´ Ź Ŭ Ź á źű ² ¢ ´ ² Ź þ á  Ź þ Õ ² ­¢ ¢ á Ź ­ Â ó ź Ű ­ ´Źű ¢ ź ¢ þ ­ ù á ÂŹ ä ¢ Ź é ´  ¢ óþ á ź ¢ ­ á ²  Ź á ¢ ­ź Ű Źű ­ Ź Ű ¢ þÂŹ ± þ ƀű Â ó ² Â ´  Ŭ dající rosy.

Kapitola druhá

­¢ ² ² ¢ ù þ ó ¢ ´ á ² ´ź ­ þ  ­ ù ¢á þ ­Â Ź þ ¢  á Ź ù þ ź В Âþ ´ ² ź ¢ þ ´ ² ùä Ź  ¢ ´ þ Â á ´ ´ ù þ ź ´ ù ë Ź ù á ¢ ´ ë Â á ź ´ ä á ù Ŭ ² Ź ù á ² þÕ ä ù ù ë  á Ź ù þ ùŹ ´ þ ² ² ź á ù ­ ² ² ´ ²  äÂŹ þ ´ ù Ź á ¢Ź á ­ ¢

² ë ­Âź ­¢  ä  þ ó  Ź Âá  ¢ | ź В Ŭ ù þ ù þ ù ­Â Ź ­ ùá ù kníry, coþ byl jediný porost jeho hlavy. Holou lebku si zakrýval ­ ¢ ­Â óþ á ¢ þ ä á ² ´ á þ ¢ ­ ² ¢ Âź Ź á þ ´ Ź ´ ä ´ á ² ² ¢ ´  ´ ´ á ź ´ ¢ ´þ ² ´ ² ¢ä Ź þ ²  á Ŭ ¢ á ´Ź ´ ² Âá ᢠź  ù ² ¢ Ź ´ Ź ´ ó ´ ù ë ùŹ ´ ´ Ź þ þ ù ä ´ óþ hodit.  ¢ ¢ ëá  ´ ² Ŭ Ź ë ² ää ² ëá   Ź á Ź ´ ä á ¢ ´ Â á ­ ù ´á ¢  ù Âź ­ ² ¢  ù þ Ź á ¢  Ź ­ Ź  ¢  ¢ þÂ á ¢  ­ Ź ´ é ¢ Â ä ´ ó  ù ¢ ÂŹ ´ ´ ä ´  ­ ² Ź þ ´ ù ù Ŭ ´ ä  ëá Â ó ź „To uþ je Kruþanov?“ uslyäel vedle sebe a vytrhl se tak ze zadumání. ´ ù ² ¢ pláätíkem, který mu splýval z ramenou, aniþ by si kladl ambice ² ¢ á ´þ ´ á  dne.

¢ ùŹ ¢þ Ź ´ á ù  þ ² ­ ¢ Ź þ ź Ű ´ ´ ùŹű ­ ź Ű Ŭ enic znáä, þe, pane?“ ŰВ Źű ´  ¢ ź

ŰГ Ž Ź ´žű Ű Ź ´ ´ þ ²Ź Âäź ä ´ ­ ´ ¢ á Ź ­ á áÂ Õ b Ź ù ¢ ź Г ­ á ä ¢ä  Ź þ ´ ᢠ²ź Г ŽŹű ­ ¢áÂ á ² ù ë ´ Ź Ű ¢ þ ù ¢ ´ ù ëá ² ¢ ´ ù ¢ Ź þ  ¢   ´ ­ Ŭ ù óź Г á Ź á ù ¢ Ź ù ù ¢ ó ´ Ŭ ź ´  ¢ Ź Âä ù ´  ¢ ² þ ÂŹ á Ž ¢   ¢ á ÂŹ  á ² ­¢ ¢ ­ źű „Je opravdu tak bohatý, jak se povídá?“ vyrazil Kristián, který ne ¢ ² áÂ ä ź Ű Â Ź  ¢Źű ¢­ Â á ´ź Ű| ù ¢þ ´  ù ¢ Źű ­Â ¢ ¢ Ź Ű Âä ¢ ù ¢ä ó þ ­ ¢ ­ á Ź þ ­ ­ á  stranu, a tak si udrþet pozemky. A sám Dadiboh prý dostal od ¢ ¢ä ´ ´ Ź ² ä ­  Ź ¢ ù ´ ù  ´Žű ŰГ ¢  ² óŹ žű ¢  ź Ű Âä ´á ä  ­ ¢ ź ¢ Ź þ ¢ á Âä ù Ź ¢ ¢ä ´ ani pro mamon, ani pro nic jiného.“

¢ ´ ¢ ù á Ź þ á Ź þ ´ ¢ ¢ ź á ¢ Â ó Ź Ŭ ­¢ ź  Ź ² ¢ ¢ Âż á þ á ù ù ¢ ù Ŭ ù ù ¢ Ź ù  ´ ´ þ ù ù ó ­ ¢  ó Õ ź ² ­¢ ² á ¢  ¢á Â Â á ² ´ Â á ź

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Strรกnka319

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka320

Z anglického originálu Dying Games vydaného v roce 2017 nakladatelstvím Thomas & Mercer přeložila Kateřina Niklová. Obálka Blacksheep Design Redakce Kateřina Teodosijevová Vydalo nakladatelství Mystery Press s.r.o. jako svou 64. publikaci. Praha, 2019 1. elektronické vydání Knihy nakladatelství Mystery Press mùžete zakoupit na e-shopech www.mysterypress.cz, www.fantasya.cz a www.fantasyshop.cz nebo u všech dobrých knihkupcù.