0363692

FANTOM Print 2019

Originally published in English under the title New Contract by Magic Dome Books, 2016. All Right Reserved Copyright © M. Atamanov 2016 Cover Art © V. Manyukhin 2016 English Translation © Andrew Douglas Schmitt 2016 Czech Translation © Martin Kapalka ISBN 978-80-7594-034-6 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print # fantomprint @fantomprint

UPŘÍMNÝ ROZHOVOR Když jsem podstupoval další z mých odpoledních odvykacích sedánků na blízké klinice, rozezněl se mi mobil příchozím hovorem z neznámého čísla. Po návratu z Obránce perimetru mi bylo jasné, že jsem se stal závislým na alkoholu a drogách. Dokonce i po třech měsících jsem často chodil do nemocnice na glukózové a vitaminové infúze, aby se mi vyčistila játra a krev a zbavil se dalších škodlivých následků. Nedokážu spočítat, kolika nelichotivými jmény jsem pana G.I. v duchu počastoval ve dnech, kdy jsem seděl právě na tomto křesle s jehlou zapíchnutou v paži. Za šest krátkých měsíců se mu podařilo mé tělo téměř zničit! Podle toho, kolik alkoholu do sebe zvládl za půl roku dostat, musel neustále škytat. „Ano?“ pronesl jsem do telefonu, když jsem volnou rukou zmáčknul tlačítko přijmout. „Ruslane, mám pro tebe důležitý návrh.“ Uplynula spousta času, ale mezi miliony hlasů bych konkrétně tento dokázal bez problému rozpoznat. Miya! Dlouho jsem se připravoval na rozhovor s bývalým zaměstnavatelem a dokonce jsem se na něj aktivně snažil někde narazit, abych mu mohl pěkně z očí do očí říct, co si o něj myslím. Na rozhovor s jeho společnicí jsem však připravený nebyl a trochu jsem znervózněl. Nenapadlo mě nic chytrého, co bych jí mohl odpovědět, a proto jsem hovor raději ukončil. Hlavou mi létal milion myšlenek. Proč mi volala Miya a ne pan G.I.? Že by se setkání se mnou tolik obával a raději poslal svou přítelkyni? Už je to tak dávno… Asi mě přece jen skutečně potřebují. „Máš pravdu,“ zazněl mi hlavou pravdohledaččin hlas. „Pan G.I. na tebe počká ve stejné restauraci jako minule. Máš čtyřicet minut.“ Cítil jsem se rozpolcený. Na jednu stranu jsem toužil ponořit se

6

MICHAEL ATAMANOV

zpátky do fantastického světa Obránce perimetru. Co vám mám povídat. Bylo to prvně, co jsem pocítil ten nádherný pocit, že někam patřím, že jsem našel své místo a skutečně jsem tomu i uvěřil. Až v té hře jsem poprvé ucítil opojný pocit slávy. Tvořil jsem historii. Přes mou flotilu nebylo vidět hvězdy a kdokoli stál proti nám, třásl se strachy. Stal jsem se jedním z vládců rasy hmyzáků. Mohl jsem se stát vládcem Oranžového rodu. Mohl jsem se stát, kýmkoli jsem chtěl. Hlavní však bylo to, že jsem v Obránci perimetru cítil, že mě lidstvo potřebuje. Dívali se na mě jako na zachránce celé naší rasy… Na druhou stranu návrat do hry přinese stejně velký počet negativ. Předchozí zážitek přišel velice draho. Peníze za splnění kontraktu stačily jen tak tak na zaplacení všech poplatků a pokut, které pan G.I. po sobě zanechal. Přátelé se ode mě odvrátili, s příbuznými jsem měl peklo a dívka, se kterou jsem udržoval střídavý vztah, mě nadobro opustila s tím, že jsem se stal degenerovaným závislákem na drogách. Ještě horší bylo to, že podstata jejích slov byla naprosto pravdivá. Po ukončení smlouvy jsem se cítil, jakoby mé tělo někdo zpustošil tvrdými drogami a alkoholem. Jako bych snad za těch šest měsíců strávených ve hře o deset let zestárl. Právě z těchto důvodů se probuzení z kouzelného snu Obránce perimetru a návrat do reálného světa stal velmi hořkou zkušeností. „Po tom, co jste mému tělu minule provedli, nemám nejmenší tušení, co byste mi museli naslibovat, abych se chtěl do Obránce perimetru vrátit! Opět se jen vrhnete do pustošení mého těla!“ Telefonistka se na několik sekund odmlčela a pak odpověděla: „Cizácká Královna se zbytkem své flotily ovládla Hnelle. Tvá hlavní planeta Unatari je odříznutá od Říše a připravuje se na beznadějnou bitvu. Bez tvé pomoci nemáme žádnou naději na vítězství. Vše, co jsi tak pečlivě vytvořil, může být jedním rázem zničeno a všichni tví blízcí zabiti.“ Myslel jsem si, že mě nemá k návratu čím přesvědčit. Mýlil jsem se. Miya převedla do slov vše, co mi poslední dobou strašně chybělo. Lidé mě znovu potřebují. Věří, že je dokážu ochránit a touží po mém návratu. Poprvé po několika apatických týdnech jsem v sobě ucítil žízeň po aktivitě.

NOVÁ SMLOUVA

7

„Tentokrát však kontrakt sestavíme podle mých podmínek!“ vyslovil jsem jasně. „Souhlasím,“ odvětila Miya a z nějakého důvodu se o této záležitosti se svým pánem neporadila. „Dobrá, budu tam za deset minut,“ ukončil jsem hovor, vytrhl si jehlu z žíly a zamířil k východu z nemocnice. „Nazdar, Ruslane. Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčel mladý vyhazovač stojící u vchodu do baru, když mě chytil za rameno a odsunul bokem. Udržel jsem v sobě řadu nepublikovatelných nadávek, které na kolenou prosily, abych je vypustil na světlo světa. Byla to však ta samá písnička… Další z důsledků mého prvního kontraktu. Byl jsem si jistý, že tohoto muže vidím prvně, on mě však nadevší pochybnost dobře znal a pokládal mě za vyvrhela. Nešťastná reputace, kterou jsem díky panu G.I. získal, mě štvala daleko víc, než drogami prolezlé tělo. K závislosti se samozřejmě pojily i značné zdravotní komplikace, ale bylo docela jednoduché dokázat se z nich vyléčit. To samé se však nedalo říci o mé reputaci. Často jsem se potkával s dívkami, které jsem nikdy dřív neviděl, a ty se na mě vilně usmívaly, jako bychom snad spolu prožili intimní chvíle. Občas náhodný kolemjdoucí kouknul na mou tvář, zničehonic se rozčílil a jednu mi vrazil. Jindy mi žena pracující v supermarketu odmítla namarkovat nákup a rovnou zavolala ochranku, aby mě vyvedli. A pak tu byla ta záležitost s nočními návštěvami. Už jsem jich měl až po krk! Objevovaly se především v prvních týdnech návratu z Obránce perimetru. Nikdy jsem netušil, kdo může za dveřmi čekat, když v noci zazvonil zvonek. Mohla to být prostitutka, která se dokázala v mém bytě překvapivě dobře orientovat a ujišťovala mě, že je mé členství zaplacené až do konce roku. Stejně dobře však mohli přijít členové některého z místních gangů, v rukou točit basebalovými pálkami a boxery a vyžadovat zaplacení dluhu. K dluhu se navíc vázal velmi vysoký úrok, nad kterým se mi jen protočily panenky. Cestou na setkání s mým zaměstnavatelem jsem se připravoval na to, jak mu připomenu každou z těchto příhod, kterými jsem si

8

MICHAEL ATAMANOV

musel projít a budu vyžadovat plnou kompenzaci za poškození mého zdraví a dobrého jména. Taktéž jsem chtěl, aby se do nové smlouvy přidal bod jasně mluvící o tom, že se takové jednání rozhodně nezopakuje. V opačném případě bych jeho nabídku rovnou odmítl. Bohužel se pro setkání s panem G.I. budu muset nejdříve do baru dostat. „Mám tu s někým domluvené setkání. Zamluvil stůl,“ odpověděl jsem klidným tónem ostražitému vyhazovači. Pustil mé rameno, přivolal manažera a něco mu šeptal, přičemž ukazoval na mě. „Na jaké jméno je stůl rezervován?“ dotázal se manažer, otevřel notes a pročítal si seznam rezervací. „Georgij Innokentěvič… hmm… Mesfelle,“ zariskoval jsem a má odpověď se ukázala být špatná. Pod tímto jménem dnes nikdo stůl nerezervoval. „Jak jsem řekl, chyť ho pod krkem a vyhoď ho!“ vyhrkl manažer, ale já rychle vyzkoušel ještě druhé jméno. „Zkuste i Miya Mesfelle. Stůl může být na ni.“ Podle zklamaného výrazu na tváři staršího muže jsem pochopil, že druhá možnost byla tou správnou. „Tentokrát však nic nezkoušej, Ruslane. Minule jsi musel platit za škody a tuny rozbitého nábytku. Po druhé se z toho tak jednoduše nevykroutíš!“ vyhrožoval mi mladý vyhazovač, ale nakonec mě pustil dovnitř. Má poslední návštěva tohoto zařízení proběhla za brzkého zimního rána a místnost zela prázdnotou. Tentokrát byl bar plný lidí. I přesto jsem neměl problém Miyu v davu rozeznat. Elegantní mladá žena s dlouhými červenými vlasy v ostře oranžových šatech po kolena i mezi mnoha lidmi zářila jako oheň za temné noci. Pravdohledačka seděla u stolu uprostřed místnosti sama. Na stole před ní stál talíř jakési ovocné pěny a sklenice pomerančového džusu. „Posaď se, Ruslane,“ pronesla místo pozdravu a ukázala na volné křeslo. „Přišel jsi brzo. Pan G.I. tu ještě není. Musíš počkat. Objednej si cokoli, na co máš chuť.“ Přišel k nám číšník, podal mi menu a přijal mou objednávku.

NOVÁ SMLOUVA

9

Po celou dobu mě však úzkostlivě pozoroval, jakoby se bál, že ho pokoušu. „Zdá se, že tu máš zajímavou pověst, Ruslane,“ okomentovala situaci Miya, která si podivného číšníkova chování všimla. „Proč myslíš, že to tak je?“ sarkasticky jsem se jí zeptal, jelikož jsem se nedokázal udržet. „Před půlroční smlouvou v Obránci perimetru mě nepoznávali ani sousedé odvedle. Teď mi však snad polovina lidí z mého nejbližšího okolí chce rozbít držku…“ „V tom případě bys měl příště oslavovat konec kontraktu trochu mírněji,“ odmítla mou verzi a dala mi jasně najevo, že i ona se dokáže posmívat. Z náhlého rozhořčení jsem se zakuckal. To se mě skutečně snažila přesvědčit, že jsem si to udělal sám? Obvinění bylo tak neočekávané a nepřiměřené, že mě na chvíli zarazilo. Miya se začala usmívat a se zájmem pozorovala mou reakci. „Ruslane, musíme pro tuto konverzaci určit jistá pravidla, aby nedošlo k dalším nedorozuměním. Tvůj osobní život mimo Obránce perimetru mě ani pana G.I. naprosto nezajímá. Co jsi udělal nebo neudělal, nebo proč tě tvé okolí najednou nenávidí, nemá s aktuální diskuzí žádnou spojitost…“ V tu chvíli musela pravdohledačka svou řeč přerušit, protože k našemu stolu přistoupil číšník a před Miyu položil neobjednanou láhev šampaňského. „Tohle je dar od odvážných kluků sedících u tamtoho stolu,“ oznámil nám číšník a ukázal ke stolu, kde jedla skupina mladých kavkazských mužů. Jeden z nich se na Miyu usmál a poslal ji vzdušné polibky. Pozoroval jsem, jak se Miya rozhlížela po místnosti, když se její pohled zastavil u stolu obsazeného nějakými vysokoškolačkami. Mávla levou rukou jejich směrem a číšník přenesl láhev k dívkám. Znovu jim přednesl tu samou verzi o mladých mužích, kterou jsme slyšeli i my a dívky se pobaveně zachichotaly. Dárku se nijak nebránily. „Není to nejvhodnější místo pro jednání,“ pronesla Miya konsternovaně, „ale už je příliš pozdě ho měnit. Nemáme moc času. Takže, Ruslane, znovu to zopakuju. V tuto chvíli je na místě probírat pod-

10

MICHAEL ATAMANOV

mínky budoucího kontraktu a veškerou nespokojenost či křivdy si můžeš nechat na chvíli, až se tu ukáže pan G.I. osobně.“ „Co dál? Mám si doplavat pro záchrannou vestu na druhou stranu rozběsněné řeky?“ zasmál jsem se koutkem úst. „Ne, Miyo, takhle to nefunguje. Předešlý kontrakt mi zanechal velkou spoustu problémů a já se k ničemu dalšímu neupíšu, dokud to neprodiskutuju s panem G.I.“ Miya odložila dopitou sklenici džusu bokem a podívala se mi přímo do očí. „Ruslane, z nějakého důvodu jsi toho názoru, že by ti měl být tvůj zaměstnavatel vděčný. To jsi ale na omylu. Nešlo o nic jiného než o kontrakt. Udělal jsi svou část a dostal jsi za ni zaplaceno. Co se stalo následně, není náš problém. Jakékoli problémy s předchozím kontraktem teď nebudeme řešit. A pokud si myslíš, že tvé úspěchy byly tak působivé, že tvůj zaměstnavatel jen hoří touhou předat ti své díky za tvé služby, budu tě muset opět zklamat. Ve skutečnosti nebyl pan G.I. s tvou hrou v Obránci perimetru vůbec spokojen a neplánoval tě znovu najmout. K setkání s tebou se uvolil jen jako laskavost ke mně a to z důvodu aktuální situace. Tvé domnělé úžasné úspěchy a zdary s tím nemají nic společného. Vůbec nic.“ „Takže podle vás jsem nedosáhl ničeho zvláštního?“ vyhrkl jsem a nechtělo se mi věřit vlastním uším. „Rozšířil jsem velikost flotily Sektoru osm víc, než čekal pan G.I., ty, vládce Oranžového rodu, sám císař či kdokoli další. Na začátku kontraktu jsem dostal šestnáct lehkých lodí. Jejich posádky byly demoralizovány a pohybovali se mezi nimi špehové ostatních velkých rodů. Na konci mého kontraktu jsem předal největší a nejlepší flotilu Říše se šesti bitevními loděmi, dvaceti těžkými křižníky a neskutečným monstrem – mateřskou lodí. Flotila dohromady čítá na pět set lodí! A to ani nezmiňuji trénink, který obdržely všechny posádky při tažení proti cizákům. Jejich aktuální úroveň kompetencí, efektivity a loajality je nesrovnatelně vyšší než ta banda neorganizovaného stáda koz, která mi byla dána do začátku.“ „Ruslane, nepřekrucuj realitu, buď tak laskav!“ pronesla zamračeně Miya, než mávla na číšníka. Objednala si další džus a pokračovala v tématu.

NOVÁ SMLOUVA

11

„Teď ti řeknu fakta, jak jsme si je přebrali my s panem G.I. Když kontrakt skončil, polovina tvé flotily tvořená loďmi Isejeků, odletěla zpátky do vesmíru Roje. Takže mi tu nevykládej nic o pěti stovkách lodí. V nejlepším případě jsi panu G.I. zanechal dvě stě. Z dvou set lodí bylo bitevníků jen pět, nikoli šest. Křižníků zůstalo jen patnáct. Navíc byly všechny těžké lodě vybaveny, jak se vyjádřil náš nový admirál, naprosto idiotsky a museli jsme je přetvořit k normálu, čímž jsme přišli o spoustu peněz, které jsi nám zanechal. Nejvíc šokující novinkou však byla ta, že jsi, aniž by ses byť slovem svému šéfu o svém plánu zmínil, prodal Královnu hříchu. Korunní princ musel svou luxusní jachtu od Robena koupit zpátky za cenu čtyř bitevních lodí a několika křižníků. To jsou skutečná fakta a ne pohádky, které se snažíš spřádat. Flotile zbyla jen jediná bitevní loď, Korunní princezna Likanna, a pět těžkých křižníků. Zbytek lodí byl ve flotile jen dočasně a nikdy ti skutečně nepatřily.“ Nemohl jsem uvěřit, že mi říká pravdu. Nevěsta chaosu, Princezna Astra, Vládce Tesse a Indigová kráska, které se vrátily po kompletní přestavbě a modernizaci, za kterou jsem zaplatil vlastní krví, jsou pryč. Tito naprostí idioti se vzdali čtyř nových bitevních lodí a deseti křižníků výměnou za stupidní jachtu! Miya ignorovala mé vnitřní utrpení a pokračovala: „Nikdo nepochybuje, že se flotila za posledních šest měsíců, které jsi ve hře strávil, skutečně rozrostla. Získali jsme bitevní loď a několik těžkých křižníků. Věc se má však tak, že je pan G.I. toho názoru, že by se tyto přírůstky k flotile přidaly i bez tvého zásahu. Císař a hlava Oranžového rodu ti přece na ně dali peníze. Já si myslím, že pokud by hrál skutečný majitel účtu, dokázal by předejít neshodám s vévodou Paolem a neztratil by velké množství peněz, které díky sporu zmizely. V takovém případě by flotila byla daleko silnější a větší, než je teď.“ Její proslov byl docela přesvědčivý. Podezříval jsem ji, že používá nějaký typ hypnózy, aby mě přiměla jí věřit. Na několik sekund jsem skoro podlehl a uvěřil, že jsem jen netalentovaný blbec, který všechno zkazil. Pokud bych hned od začátku nebyl naprosto jasně přesvědčený o opaku, možná by to na mě zabralo. Zatřásl jsem hlavou, abych tu hloupou iluzi zrušil.

12

MICHAEL ATAMANOV

„Pokud mi tvrdíš, že jakási jachta byla pro pana G.I. důležitější než čtyři plně modernizované a štědře vybavené bitevníky, pak je nemyslitelné, že by se flotila sama od sebe pod jeho velením zvětšila… Tvůj společník by prostě prochlastal a rozházel všechny peníze do větru, jak je jeho zvykem. Ty čtyři bitevní lodě a deset těžkých křižníků mělo hodnotu okolo dvou miliard kreditů a to do toho nezahrnuju ani plně vycvičenou posádku, která se k nim vázala. Celé bohatství vyměnil za jachtu o hodnotě maximálně tří milionů a to jsem ještě dost velkorysý.“ „Není na tobě, abys to rozhodnutí hodnotil, Ruslane! Jde o princip. Královnu hříchu jsem od prince George dostala darem. Lépe řečeno šlo o dar pro nás oba. Byl to náš létající palác. Společně jsme v ní strávili patnáct let! Během těch let Georg nasbíral pro náš společný domov množství dekorací, získal mnoho vzácných předmětů a mistrovských děl. Ta činnost se stala jeho koníčkem. Do Královny hříchu bylo investováno spoustu času, námahy a stovky milionů kreditů, proto jí žádná bojová loď hodnotou nesahala ani po kotníky. A to nemluvím o jejím komfortu. Na jachtě bylo jen v sochách od skvělého Verona ton Gepa sedm set milionů kreditů! Kromě toho byla na palubě má téměř dokončená kolekce Sivallských smaragdů, což jsou trofeje z velké války proti Roji. Jejich hodnota je nevyčíslitelná! Celý tento přepych jsi prodal Robenovi za mrzkou miliardu! Tvůj bratr tě měl otočeného okolo prstu a tys to vůbec netušil!“ Dorazilo mé jídlo a Miya se musela znovu odmlčet. Rusovlasá kráska se podívala na přinesený pokrm a překvapeně pronesla: „Co to má být, Ruslane? Chceš shodit? Salát, minerálka… Kde je maso a obloha, grilovaná ryba a no… chlast? Minule ses takhle nehlídal.“ „Minule jsem měl mladé a zdravé tělo. Ale po šestiměsíčním řádění pana G.I. mi zůstalo tělo, které za půl roku nebylo ani sekundu střízlivé! Počet prázdných lahví od vodky v mém pokoji je toho jasným důkazem! Játra mi kolabují, krevní tlak skáče jako při hypertenzi a žíly se podobají cedníku. Třikrát týdně musím docházet do místní nemocnice na drogovou odvykačku. To byla cena za můj první kontrakt. Právě proto se budu držet minerálky a na nic silnějšího nesáhnu.“

NOVÁ SMLOUVA

13

Miya na několik sekund zavřela oči, pak zavrtěla hlavou a unaveně řekla: „Ruslane, myslela jsem si, že jsme se na zásadách naší konverzace dohodli. Chci, abys pochopil, že tvůj život mimo Obránce perimetru pana G.I. vůbec nezajímá. Během kontraktu bylo tvé tělo uzavřeno v kapsli pro virtuální realitu. Dobře jsme o něj pečovali. Výmysly o přemíře alkoholu a zničených žilách jsou jen výplody tvé fantazie, stejně jako snaha přenést na nás vinu za problémy se sousedy. Nemáš žádný důkaz a není možnost, jak bys ho mohl získat.“ Poplácal jsem se po kapsách, až jsem našel věc, pro kterou jsem se po cestě sem doma zastavil: průhlednou krabičku, ve které se třpytila malá koule. Položil jsem krabičku na stůl. Miya krabičku zvedla, zvědavě si ji prohlížela a točila s ní a následně ji položila zpátky. Cítil jsem, že jsem ji tímto nevyvratitelným důkazem přitlačil ke zdi. „Divné… Zajímalo by mě, zda tohle pochází z osobní skrýše pana G.I. nebo z krystalů, které sis vzala z pirátské základny na Unatari?“ Pravdohledačka se pobaveně usmála a odpověděla: „Ruslane. Tohle nejsou krystaly. Nemyslíš si, že bych to měla vědět? Je to asi jen plastový suvenýr. Nejspíš sis ho objednal, aby ti připomínal Obránce perimetru.“ „Dobrá…připusťme, že je to pravda. Pak mi ale Miyo řekni, kde jsi vzala mé telefonní číslo?“ „Stal se z tebe opravdu hrozný mužský, Ruslane. Proč jsi tak podezřívavý? Minulou zimu jsem nějaký čas pobývala v tvém bytě, vzpomínáš? Pan G.I. ti to přece říkal! Všimla jsem si tvého čísla vytištěného na účtu a zavolala na něj pro případ, že bych ho v budoucnu potřebovala.“ „I to může být pravda, Miyo a skoro bych ti uvěřil, nebýt toho, že jsem si od té doby číslo změnil. Už jsem měl až po krk výhružných telefonátů uprostřed noci. To číslo mám necelý týden. Předal jsem ho jen matce a nejlepšímu kamarádovi. Pro příště si zapamatuj jedno: když někomu voláš, ujisti se, že skutečně mluvíš. Neposílej jen myšlenky přímo do hlavy dané osoby. Bylo velmi nepříjemné slyšet tvůj hlas i ve chvíli, kdy jsem mobil vypnul…“

14

MICHAEL ATAMANOV

„Ruslane, to, co povídáš, mi zní velmi podivně,“ zakňourala a stiskla pevně rty. „Slyšet v hlavě hlasy, mluvit do vypnutého mobilu… Neuvažoval jsi nad návštěvou psychologa?“ Rozhodně jsem odstrčil talíř a vstal od stolu. „No nic, Miyo. Vypadá to, že jsem se mýlil. Mezi námi dvěma je konstruktivní debata naprosto nemožná. Předej svému šéfovi mé pozdravy a zároveň mu řekni, že ho nikdy nechci vidět. Přísahám, že pokud ho znovu potkám, rozmlátím tomu červovi držku!“ Otočil jsem se k východu a udělal dva kroky než se dvojice mužů atletických postav, kteří do této chvíle potichu mluvili u vedlejšího stolu, naráz zvedla a zahradila mi cestu. Jeden z nich mi profesionálním chvatem zkroutil ruku za zády a přirazil mi obličej na stůl před Miyu. „Šéfka neřekla, že můžeš odejít!“ zašeptal mi surovec do ucha. Ostatní návštěvníci baru v klidu jedli, jakoby se nic nestalo. Okolo nás dokonce prošel číšník s tácem, ale z nějakého důvodu žádní lidé nevěnovali našemu stolu pozornost. Jako bychom tam ani nebyli. Možná by je upoutal až můj řev… „Nebude to fungovat, Ruslane. Neuslyší tě,“ pronesla Miya až nelidsky ledovým tónem a sledovala mé chabé pokusy vyprostit se. „Není zrovna nejvhodnější doba připomínat mi mé pravdohledačské schopnosti. Zrovna jsem si vzpomněla na další věc: slíbila jsem ti, že pokud se v reálném světě potkáme, zabiju tě. Já své sliby neházím jen tak do větru. A jelikož se mnou nechceš spolupracovat…“ Naráz jsem si překvapeně všiml, že ti dva chlápci, kteří mě popadli, si jsou podobní jako vejce vejci. Dvojčata? Nebo… „Par to nek Tuki-tuka-de-sa! Pori-la-navi!“ (Nechte mě jít! Poslechněte Starší samici! Ihned!) Šlo o instinktivní záležitost, ale ukázalo se, že jsem zvolil správnou cestu. Oba muži ode mě ihned odskočili, klekli si na jedno koleno a sklonili hlavy. Je velmi užitečné naslouchat hovorům mých chameleoních bodyguardů. Ravaashský jazyk jsem neznal, ale dokázal jsem si zapamatovat asi dvacet vět. Na můj malý triumf jsem byl pyšný. Miye jsem hravě zasalutoval a zamířil pryč z baru. Aspoň jsem se snažil. Po pár krocích jsem ucítil zvyšující se odpor proti dalšímu pohybu. Každý další krok byl

NOVÁ SMLOUVA

15

o dost náročnější než ten předchozí. Měl jsem dostatek sil na šest kroků, ale nedokázal jsem se dostat ani o milimetr dál. Dobrá, nejsem blbý. Chápu to. Nepůjdu hlavou proti zdi. Otočil jsem se zpátky ke stolu a posadil se naproti Miyi. „Jedna-jedna.“ Mocná pravdohledačka se hlasitě zachechtala. „Dobře, Ruslane. Teď už si můžeme upřímně popovídat.“ Miya hleděla na hodiny. V očích se jí zračila nespokojenost a možná se do jejího výrazu tváře vetřela i úzkost. „Z nějakého důvodu má tvůj zaměstnavatel zpoždění… To je divné. Normálně je Georgij dochvilný. No nevadí, zkusíme pokračovat bez něj. Ruslane, navrhuji následující: slibuji, že ti na tři otázky odpovím naprosto pravdivě a po nich, abychom nemarnili čas, přejdeme na dohodu kontraktu. Bod za bodem mi povíš, co je pro tebe důležité a já rozhodnu, zda je možné tvé požadavky splnit. Pokud zbydou nějaké nejasnosti, počkáme na pana G.I. a projdeme si je s ním. Souhlasíš?“ Zamyslel jsem se, ale po chvíli jsem kývnul. Tato možnost je z mého pohledu správná. Miya si s očividnou úlevou oddychla. Přišlo mi, že si nebyla až tak jistá, zda budu souhlasit. Rusovláska se trochu uvolnila a zpoza masky nemilosrdného predátora na mě vykoukla neskutečně nádherná žena. Možná to opravdu byla nejhezčí žena, kterou jsem kdy v životě potkal. Jedině Astra by mohla této dominantní a nebezpečné krásce svou křehkou elegancí konkurovat. Tato myšlenka mi připomněla srovnání, které jsem kdysi slyšel od Florianny: „Astra je sněhovou vločkou, zatímco Miya je plamenem.“ Velmi bystrý postřeh. Miya se zničehonic začala bezdůvodně usmívat. Jistě mi zase četla myšlenky. „Je divné vidět tě bez velkého břicha. Jak jsi pojmenovala svou holčičku?“ zeptal jsem se a využil první otázku ze tří, které mi umožnila. Miya se na mě překvapeně podívala, ale rychle se zase začala usmívat. „To je ta poslední otázka, kterou bych od tebe čekala, Ruslane. Ale je hezké ji od tebe slyšet, uznávám. Jmenuje se Deia, korunní princezna Deianna royl Georg ton Mesfelle.“

16

MICHAEL ATAMANOV

To, že se Miyina dcera stala korunní princeznou, mi dalo jasně najevo, že se Georg s Martou rozvedl. Zajímalo by mě, co jeho bývalá žena za podepsání rozvodových papírů požadovala? Že bych se na to Miyi zeptal? Ale to ne, nebudu plýtvat další otázkou. Přijdu na to během hry. Navíc mě tížila daleko palčivější a zajímavější otázka: „Když jsem z Obránce perimetru odešel, strávil jsem spoustu času na internetu a hledal jsem o té hře víc informací. Snažil jsem se taky najít v nabídkách obchodů kapsle na virtuální realitu, jako byla ta, ze které jsem po konci kontraktu vystoupil. Nenašel jsem vůbec nic. Rád bych se dozvěděl a pochopil, proč se privátní hra pro elitu všemožně snaží maskovat sama sebe. Proč navíc někdo kapsle pro virtuální realitu ukrývá? Není spíš logičtější, aby se výrobci předháněli a tento produkt co nejvíc cpali lidem pod nos? Začíná se ve mně líhnout myšlenka, že ta technologie jednoduše neexistuje. Můžeš mi o tom říct víc?“ Miya se na mě podívala a znovu se potěšeně usmála. „Konečně jsi začal používat mozek a nenecháš se řídit emocemi. Dobrá otázka, Ruslane. Tímto jsi měl naši konverzaci začít a ne se válet v hromadě sebelítosti a stěžovat si na problémy se sousedy. Ve svých předpokladech máš pravdu, ale opomněl jsi jeden důležitý fakt. V reálu jsi kapsli na virtuální realitu spatřil. Navíc to byl klasický, sériově vyráběný typ, žádný experimentální model. Už jsem ti dala dostatek vodítek. Zbytek si vyvodíš sám. Aspoň se dovíme, zda máš v hlavě nějaký mozek.“ Miya se pohodlněji opřela ve svém křesle a se sklenkou džusu v ruce začala pozorovat mou vnitřní intelektuální námahu, aniž by měla v plánu mi pomoci či mi dát další nápovědu. Horečnatě jsem se snažil vymyslet, co to ve skutečnosti může být. Sériově vyráběný produkt, o kterém neexistovala žádná zmínka? Že by šlo o nějaké vojenské tajemství? Možná pro vymýšlení strategií na situace vytvořené ve virtuální realitě, které by bylo složité přenést do reálného světa? Třeba pro práci na vysoce infekčních místech či pod nepřátelskou palbou. Nebo se tím snažili vojáky přimět, aby se naučili přestat se bát smrti. Po stovkách virtuálních úmrtí by se už reálné smrti nebáli. Nebo šlo možná o výběr těch nejvhodnější lidí pro nejrůznější předem nespecifikované mise, jako

NOVÁ SMLOUVA

17

přistání na Mars či setkání s mimozemskými životními formami… To vše mi však přišlo velmi bizarní. „I tak je to ta správná odpověď na tvou otázku,“ shrnula mé myšlenky očividně spokojená Miya. „Jsem ráda, že nejsi uzavřený ve své hlavě jako většina lidí. Dokážeš se nad problémem zeširoka zamyslet. Ano, tyto kapsle se používají na zjištění, jak pracovat s technologiemi, které jsou stále ještě ve vývoji. Hra Obránce perimetru a vybavení pro ni skutečně existuje, ale nejsem si úplně jistá, jaké cíle tento masový experiment sleduje. Navíc nemám tušení, kam hráči po smrti odcházejí. Informace o Obránci perimetru nesmí opustit zdi laboratoře. Skutečně doufám, že hráči dostanou k dispozici další postavy, ačkoli si tím vůbec nejsem jistá. Zbývá ti už jen poslední otázka, Ruslane. Polož ji a můžeme se dát do práce.“ To se jí lehko řekne… Já byl pořád ještě šokován odpovědí na můj předchozí dotaz. Miya a Georgij se očividně účastnili jakéhosi dlouholetého experimentu pro neznámou a tajnou organizaci. No to mě poser! Hlavu mi začaly mlžit nejrůznější myšlenky. Otázky, které se ještě před minutou zdály být důležité, naráz ztratily svůj význam. Obránce perimetru je simulátor budoucích technologií… No dobrá. Ačkoli bylo složité tomu uvěřit, minimálně to hodně vysvětlovalo. „Můžu do té hry nechat přenést vlastní tělo?“ zajímalo mě. Miyino obočí se překvapením nakrabatilo a její rty se sevřely. „To je ale divná otázka, Ruslane. Čekala jsem od tebe víc. Vždyť si na ni můžeš odpovědět sám. Z mnoha důvodů by něco takového bylo neproveditelné. Jak si představuješ, že se do počítačové hry dostane tvé fyzické tělo? Je nemožné do virtuální reality přidat byť jen malý předmět. Stejně tak nemožné je odnést si z Obránce perimetru cokoli do reálu. Přecházet mohou jen myšlenky, nápady a znalosti. Ta věc,“ pokračovala a ukázala na průhlednou krabičku, „není ničím jiným než čínským suvenýrem. Plastová perla. Georgij ji objevil v jednom ze stánků v obchodním centru a koupil mi ji, jelikož skutečně připomíná jeden z herních předmětů. Samozřejmě jsem ji ještě sama trochu poupravila. Obránce perimetru se kromě jiného využívá pro objevení a cvičení osob se skrytými

18

MICHAEL ATAMANOV

psionickými schopnostmi. Po mnohaletém tréninku jsem dokázala své schopnosti používat nejen ve světě virtuálním, ale i v tom skutečném.“ I přes mou nelibost jsem v pravdohledaččiných odpovědích neobjevil žádné protimluvy. Ačkoli… ukázal jsem na dvě dvojčata u vedlejšího stolu. „Kdo hraje za ostatní rasy a za cizáky? Jak je možné, že mi rozuměli, když jsem na ně promluvil ravaashsky?“ Miya káravě zavrtěla hlavou. „Ruslane, to není fér. Na tři své otázky jsi už odpovědi získal. Snažme se tedy zůstat ve vytyčených pravidlech, které jsme si předem dohodli. Třikrát jsem ti již odpověděla a jsem si jistá, že je jen otázkou času, než nalezneš odpovědi i na zbytek svých dotazů. V tuto chvíli však od tebe potřebuju kompletní seznam požadavků. Tady máš tužku a list papíru. Během pár minut bys to měl stihnout. Já zatím zjistím, proč to mému společníkovi tak trvá.“ Rusovlasá kráska vytáhla z malinkaté kabelky miniaturní mobil vykládaný malinkými krystalky, možná to dokonce byly skutečné drahé kameny, a odešla z hlučného baru směrem ke schodům. Můj pohled se nedobrovolně stočil ke kabelce, kterou nechala na stole otevřenou. Jistě bych v ní objevil tuny velmi zajímavých věcí a možná dokonce i nějaké tajné vynálezy, které by mi dokázaly celou situaci osvětlit… Zavrtěl jsem však hlavou a kriminální nápady odehnal. Chopil jsem se tužky. Takže, co vlastně chci? Miya se vrátila přibližně za sedm minut. Tou dobou jsem měl seznam prakticky hotový. Žena několik sekund stála bez hnutí a hleděla kamsi za mě. Najednou mobilem mrštila vší silou o zem. Telefon se rozpadl na množství malých kousků a drahé kameny se po podlaze rozletěly do všech směrů. Nemusíte být génius, abyste pochopili, že ji něco velmi naštvalo, možná až rozzuřilo. Zajímalo by mě, co mocnou pravdohledačku dokáže přivést k zuřivosti. „Pan G.I. na naši schůzku nedorazí,“ oznámila mi Miya, když se uklidnila. „Přijde mi, že se na poslední chvíli rozmyslel a změnil své plány. Sdělil mi totiž, že se s tebou nechce setkat osobně, protože si myslí, že bys ho nepřivítal s otevřenou náručí. To je ale egoistický narcis!“

NOVÁ SMLOUVA

19

Mohl jsem se mýlit, ale zdálo se mi, že jsem v jejích uslzených očích spatřil záblesk lstivosti. „No, Ruslane, když mě v tom Georgij nechal samotnou, nemám nejmenší důvod ho jakkoli dál krýt. Ano, měl jsi pravdu. Georgij po celou dobu, kterou jsi strávil v Obránci perimetru, okupoval tvé tělo. Nehraj překvapeného, prosím. Jeden z důvodů, proč byla tato hra vyvinuta, je zajistit vylepšení přenosu lidského vědomí. Něco takového se dá provést za pomoci speciálního přístroje, nebo to může udělat osoba se silnými psionickými schopnostmi, jako jsem já nebo pan G.I. Kdybys, Ruslane, jen věděl, jak bude složité zvládnout vše sama… Kdybych jen měla dostatek sil… No, nemáme moc času. Už tak jsme oproti plánu dost pozadu. Podej mi ten seznam, podívám se, co jsi sepsal.“ Papír, který jsem stále ještě držel v rukou, mi Miya prakticky vytrhla a rychle si ho pročítala. „Co se týče prvního bodu. Můžeš se spolehnout, že peníze dorazí v pořádku. S tím nemám žádný problém. Toto však bude složitější: „Do mého těla nevpravíte žádné drogy či alkohol.“ Pro tuto chvíli ti nemůžu dát stoprocentní garanci, ale něco rozhodně vymyslím. To samé s dalším bodem ohledně antisociálního chování. Ačkoli… proč ne. Přijmeme obojí. Přísahám na své pravdohledačské schopnosti a na život mé jediné dcery, že se do tvého těla nedostanou narkotika a chování se bude slučovat se společenskými konvencemi. Doufám, že ti tato věta stačí.“ Přikývl jsem. Vnitřně jsem byl však naprosto šokován tím, na co přísahala. Miya pokračovala: „Dalším bodům moc nerozumím: „Svoboda se ve hře chovat, jak uznám za vhodné. Garantovaná bezpečnost mým bližním atd.“ Ruslane, toto musíme upřesnit. Co přesně myslíš tou svobodou a bezpečností? A prosím pospěš si. Někdo si může brzo všimnout, že pan G.I. není připojený do hry.“ Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že bude proti posledním bodům bojovat s větším zápalem, hlavně proto, že jsem si řekl nejen o velkou sumu peněz včetně morální a materiální finanční kompenzace za minulý kontrakt i za ten následující. Proto jsem byl překvapen a dokonce i trochu zmaten lehkostí, s jakou mé požadavky

20

MICHAEL ATAMANOV

přijala. Mé koncentraci navíc nepřispíval Miyin nátlak ohledně nedostatku času. „Nechci se jakkoli za svá rozhodnutí či aktivity v Obránci perimetru zodpovídat. Musím mít možnost učinit rozhodnutí, které v dané chvíli považuji za nejlepší. A chci ujištění, že neublížíte žádné postavě jen proto, že se mi stala blízkou.“ „Stál ti snad někdo minule v cestě? A co se týká mých činů… Jistě si nemyslíš, že by třetí nejsilnější pravdohledačka neměla nic důležitějšího na práci než nahánět postavy, se kterými ses sblížil, že ne?“ zeptala se překvapeně Miya. „Vzpomínáš, jak jsi paralyzovala Floriannu? Pamatuješ, na tu chvíli v ponorce, když ses obořila na princeznu Astru?“ „Ruslane, tvé vztahy s těmito postavami neměly na mé činy žádný vliv! Neměla jsem jinou možnost, než tu upovídanou žábu umlčet! Udělala jsem to pro nás oba. Pokud bych ji nechala být, do dvou dnů by se naše tajemství, že obýváš tělo pana G.I., dostalo ven a to by byl skutečný konec. Dokonce i já bych si kvůli tomu protrpěla své. Nedokážeš si představit, jak úzkostlivě administrátoři hry hlídají, aby za každou herní postavu Obránce perimetru hrál jen jeden konkrétní člověk. Několik nepatřičných vět o reálném světě a skončil jsi! Jakoby ve hře tvá postava nikdy ani nebyla! Co se týká druhé dívky… Šlo jen o automatický reflex. Její těhotenství mi zkřížilo plány. Ale tys mi nařídil, abych se jí nedotkla a já tě poslechla…“ „Miyo, nesnaž se vykroutit z odpovědi na mou otázku. Vyjmenovávání situací, které už proběhly, nemají s aktuální smlouvou nic společného. Chci garanci pro budoucnost.“ Miya se mi podívala zpříma do očí a pak pomalu a jasně řekla: „Nikdo z nás ti nebude stát v cestě a stejně tak máš povoleno mít v Obránci perimetru přátele, přítelkyně, favoritky a dokonce i milenky. Ale pravidla hry zůstávají stejná jako minule. Nesmíš odhalit, že jsi v těle korunního prince George a musíš šest měsíců odolávat cizáckým útokům. Z mé strany ti přibudou další pravidla: nesmíš se s mou postavou ve hře rozvést, nesmíš mít žádné další děti a za každou cenu musíš ubránit systém Unatari. Toto jsou stěžejní pravidla. Pokud kterékoli pravidlo porušíš, náš kontrakt okamžitě skončí a nedostaneš žádné peníze. A navíc bych už neměla vůbec žádný dů-

NOVÁ SMLOUVA

21

vod, abych tě v reálu nechala naživu. Považuj to za varování a také za součást pravidel.“ Zamračil jsem se, ale popravdě jsem Miyina pravidla chápal. Rozhodně nechtěla, aby se do hry připojil další hráč, který by mohl narušovat její plány. Požadavky, za kterými si tvrdě stála, se mi zdály férové. Neměl jsem proti nim vůbec nic. Potřeboval jsem však osvětlit jednu záležitost: „Miyo, naprosto chápu tu věc s rozvodem. V herním světě by takový čin ohrožoval postavení korunní princezny Deii. Rozumím, proč nesmím mít děti. Tvůj potomek nestojí o konkurenci v podobě dalších dědiců. Ale proč je zrovna Unatari tak důležité?“ Miya se na mě zadívala s výrazem, ve kterém se zračila frustrace z mých nedostatečných intelektuálních schopností. „To nevíš? Protože podle herní dějové linie Deia právě teď spí v jeslích na Unatari. Tvým cílem je bez ohledu na cenu svou dceru ochránit před jakýmkoli nebezpečím.“ „Vyjasněme si to tedy. Mám chránit Deiu nebo systém Unatari? Co kdybych Deiu přenesl na bezpečné místo? Bude i nadále ochrana Unatari prioritním cílem?“ Chvilku se nad mou otázkou zamyslela a pak odpověděla: „Ruslane, tvá úvaha je naprosto logická. Problém však tkví v tom, že tvá spásná myšlenka přišla příliš pozdě. Deiu teď už z Unatari nepřesuneš. Nejsem jen normální hráčkou, ale pravdohledačkou s hrozivými schopnostmi. Administrátoři hry mi věří. Díky tomu se má postava může na delší časové úseky z Obránce perimetru odpojit. Má dcera teď pro mě funguje jako jakýsi maják. Skrze ni se můžu kdykoli do hry vrátit. To znamená, že se do hry můžu připojit, aniž by to administrátoři zjistili. Vážou se k tomu ale technické záležitosti, které všechno ztěžují. Potřebuji, aby můj vstup a výstup ze hry zůstal na stejném místě, kde jsem ho zanechala. Obrana systému Unatari má zásadní význam nejen pro mě, ale i pro tebe. Pokud o Unatari přijdeme, nedokážeš Obránce perimetru opustit a vrátit se do reálného světa.“ „Chápu to správně, že ty se mnou v Obránci perimetru nebudeš?“ zeptal jsem se a ujasnil si jeden z bodů, který mi krásná rusovláska předestřela.

22

MICHAEL ATAMANOV

„Ano, to je pravda. Ve hře jsem příliš zranitelná svým pánem, a proto nechci riskovat tím, že bych ti byla nablízku.“ „Ty mi nevěříš?“ zasmál jsem se. „Samozřejmě, že ne. Nevěřím vůbec nikomu. Nevěřím tobě, ani panu G.I., ani administrátorům. Myslíš si, že bych v Obránci perimetru přežila tak dlouho, kdybych každému hned věřila? Dám ti možnost mě třikrát na krátký čas přivolat, ale to jen v případě nejvyšší důležitosti. Přeskakovat mezi hrou a reálným světem je velmi náročné, dokonce i pro mě. Rozumíš mým požadavkům?“ Odpověděl jsem tichým přikývnutím. „V tom případě můžeme pokládat náš kontrakt za dohodnutý. Nevidím jediný důvod, proč bychom ho měli podepisovat. Minule jsme to dělali jen kvůli atmosféře, a abys cítil tíhu svých rozhodnutí. Do hry si stejně kopie vzít nesmíš a hlavně není na takové hlouposti vůbec čas. Georgij už nemůže déle čekat. Dobrá tedy. Teď už se jen musíš připravit na přenesení vědomí.“ „Jak to mám provést?“ zajímal jsem se a Miya vysvětlila: „Musíš usnout, nebo se hodně opít. Jelikož máme velmi málo času, navrhuji tu jednodušší cestu. Tady máš prášky na spaní.“ Miya natáhla ruku a její dlaň odhalila pár neoznačených prášků ve třpytivě žlutém obalu. Mé celoživotní zkušenosti a instinkty na mě hlasitě řvaly, že je naprostá blbost vzít si neznámé léky od někoho, koho vůbec neznám, ale hlas rozumu jsem umlčel na neslyšitelný šepot. Spláchl jsem dva sladké prášky hltem minerálky a čekal jsem, co se bude dít. O deset sekund později jsem ucítil první příznaky. Bar se začal před mýma očima houpat. Dva muži u vedlejšího stolu na sebe vzali podobu Ravaashských bojovníků. Miyino oblečení se změnilo z oranžových šatů na různobarevné pruhy a její rovné červené vlasy se jaksi spojily do drdolu. Začal jsem cítit, že jsem udělal tu největší chybu svého života. „Ukliďte po nás!“ rozkázala Miya ještěrům říšským jazykem a oba ihned kývli hlavou. Pravdohledačka se podívala na hodinky a pak znovu na mě. „No, Ruslane, modli se, abychom nešli pozdě a ať mám dostatek energie…“

NOVÁ SMLOUVA

23

Poslední, čeho jsem si při ztrátě vědomí všiml, bylo, jak se Miya natáhla pro čínský suvenýr ležící na stole. Jednou rukou rychle otevřela krabičku a… „plastovou perlu“ si vhodila přímo do krku! „Aaaaaaaaach!“ Mé tělo se neskutečnou bolestí prohnulo a já hrůzou otevřel oči. Objevilo se oslepující bílé světlo. Nade mnou se nahýbaly jakési tmavé obrysy postav. Hlasy zněly zastřeně, jakoby mluvily pod vodou. „Pulz mu zase klesá!“ „Běžte od něj!“ Nedokázal jsem si rychle uvědomit, na co bych měl vlastně zareagovat a už se nade mě naklonil další tmavý obrys. Defibrilátor mé tělo znovu napružil. Zařval jsem. Ve skutečnosti jsem místo ohlušujícího řevu ze sebe dokázal dostat jen téměř neslyšitelné zafňukání. Do krku mi vedly trubice a navíc mi překážela kyslíková maska. „Máme pulz!“ „Čočky mu reagují na světlo!“ „Mozková aktivita obnovena!“ „Krevní tlak: šedesát na třicet a stoupá!“ „Dejte mu dva mililitry nanitu-sedm. Musíme rychle zlepšit jeho stav.“ Cítil jsem, že mi kdosi do krku zapíchl jehlu. Snažil jsem se soustředit a zaostřit oči, ale nedokázal jsem to. Stejně jako předtím jsem lidi vnímal jen jako tmavé, rozostřené obrysy. Sluch se mi však postupně vylepšoval. „Zhoršuje se arytmie,“ ozval se hlas patřící mladé ženě. „Pulz nestabilní. Patnáct úderů za minutu. Dáme mu další šok?“ „Ne, to není nutné. V krvi by už mělo být kyslíku dostatek. Jeho krevní tlak se stabilizuje,“ odpověděl hlas s podivným, skoro až nelidským přízvukem. „Pulz je na dvaceti osmi a stoupá.“ „Krevní tlak sedmdesát pět na čtyřicet. Mozková aktivita roste.“ „Pacient je při vědomí!“ zazněl mi ušima jako gong hlas třetí osoby. Jedna z osob se nade mě naklonila. Snažil jsem se zaostřit na její

24

MICHAEL ATAMANOV

obličej a překvapeně jsem si uvědomil, že hledím na Miyu oblečenou do bílého chirurgického pláště. Ústa a nos jí zakrývala rouška. S panikou v očích mě pozorovala a najednou se její pohled spojil s tím mým. „Vím, že mě slyšíš a vnímáš. Ruslane, hrozně jsi mě vyděsil! Přenesení neproběhlo úplně bez problému. Nevím vlastně proč. Možná nějaký ochranný mechanismus i přes mou snahu detekoval změnu IP adresy nebo změnu ID kapsle. Tvůj účet byl zabanován. Ve hře to vypadalo jako náhlá zástava srdce. V klinické smrti jsi byl tři minuty. Celou svou energii jsem vydala na to, abych tě přivedla z druhé strany nazpět. Naštěstí se ti to podařilo. Postava je zase odbanována a na tom jediném teď záleží. Dobře se o sebe starej a postupně nabírej síly. Jak už jsem řekla, teď odejdu. Nemá cenu se mě snažit asi měsíc a půl do Obránce perimetru přivolat. Prostě nebudu mít na další skok dostatek sil. O vše se musíš postarat sám. Obranné síly Unatari už na tebe čekají. Hodně štěstí!“