Copyright © Madeline Miller 2018 Translation © Eva Maršíková 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 Jacket design by David Mann Illustrations © Shutterstock Author photograph by Nina Subin Edpaper Illustrations by Gregg Kulick
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv. Z anglického originálu Circe, který vydalo nakladatelství Little, Brown and Company, přeložila Eva Maršíková Redakce Michaela Šmejkalová Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v Praze roku 2019 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-838-6 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
Kapitola první
K
dyž jsem se narodila, neměli pro to, co jsem, žádné pojmenování. Nazývali mě nymfou, protože očekávali, že se budu podobat své matce, tetám a tisícům sestřenic. Byly jsme nejnižšími z nižších bohyň, vládly jsme mocí tak skrovnou, že nám jen taktak dokázala zaručit věčný život. Mluvily jsme s rybami a pečovaly o květiny, uměly jsme vylákat dešťové kapky z mraků nebo sůl z mořských vln. Slovo nymfa vyměřovalo délku a šíři našich osudů. V našem jazyce neznamená jen „bohyni“, ale také „nevěstu“. Má matka byla jednou z nich. Najáda, strážkyně zřídel a potoků. Mého otce Helia upoutala, když zavítal na návštěvu do paláce jejího otce Okeana. Oba se v těch dobách často vzájemně zvali na hostiny. Byli to příbuzní a byli stejně staří, ačkoli na to nevypadali. Můj otec zářil jako čerstvě ukovaný bronz, kdežto jeho strýc Okeanos se narodil s uslzenýma očima a bělostným plnovousem, který mu splýval do klína. Oba však byli Titánové a oběma byla společnost toho druhého milejší než novopečení bohové z Olympu, kteří nespatřili stvoření světa. Okeanův palác byl veliký div, zasazený hluboko do skály v útrobách země. Jeho komnaty s klenutými stropy měly pozlacené stěny a kamenné podlahy vyleštěné dohladka, jak se jich po staletí dotýkala chodidla bohů. Ve všech komnatách bylo slyšet slabé hučení Okeanovy řeky, z níž pocházela veškerá sladká voda na světě, toku tak tmavého, že se nedalo rozeznat, kde řeka končí a kde začíná skalní podloží. Na jejích březích vyrůstala tráva, světle šedé kvítky a rovněž nesčetné houfy Okeanových dětí – najád, nymf a říčních bohů. Rozesmátá božstva 7
s těly mrštnými jako vydry a tvářemi svítícími ve věčném příšeří si podávala zlaté číše a zápasila spolu při hrách lásky. V jejich středu seděla má matka, jež všechnu tu křehkou liliovou krásu hravě zastínila. Její vlasy měly teplý odstín hnědé barvy a každý pramen se leskl, jako by zevnitř zářil. Určitě vycítila otcův pohled, horký jako závany žáru z ohně. Představuji si, jak si upravuje šaty, aby jí sotva držely na ramenou, a jak zlehka smáčí prsty ve třpytivé vodě. Takové drobné triky jsem ji viděla provádět tisíckrát. Můj otec jim pokaždé podlehl. Domníval se, že svět ve svém přirozeném řádu slouží k jeho potěšení. „Kdo je to?“ zeptal se Okeana. Okeanos měl již od mého otce spoustu vnoučat se zlatýma očima a představa, že mu přibudou další, jej potěšila. „Má dcera Persa. Pokud ji chceš, je tvá.“ Dalšího dne ji můj otec vyhledal u její tůňky ve světě na povrchu. Bylo to nádherné místo, bohatě poseté velkokvětými narcisy a skryté za spletenci dubových větví. Nebylo tam žádné bláto ani slizké žáby, jen čisťounké oblé kameny a za nimi tráva. Dokonce i můj otec, který se o rafinované umění nymf pranic nezajímal, se musel té kráse obdivovat. Má matka věděla, že přijde. Přes svoji křehkost byla prohnaná a mysl měla hbitou jako zubatý úhoř. Uvědomovala si, kudy pro ni a jí podobné vede cesta k moci – rozhodně ne přes nemanželské děti a pokoutní radovánky u vody. Když před ní můj otec stanul v celé své nádheře, vysmála se mu. Obcovat s tebou? A proč bych měla? Samozřejmě si mohl vzít, co chtěl. Helios se ovšem pyšnil tím, že všechny ženy, od otrokyň až po bohyně, uléhají do jeho postele ochotně a z vlastní vůle. Důkazem byly jeho oltáře, na nichž neustále stoupal dým z obětin od matek s velkými břichy a šťastných levobočků. „Buď manželství, nebo nic,“ prohlásila. „A jestliže si zvolíš manželství, varuji tě: venku smíš mít tolik děvčat, kolik si jen zamaneš, avšak žádné z nich nepřivedeš domů, neboť v tvém paláci budu vládnout pouze já.“ 8
Podmínky, požadavky. Pro mého otce to byly novinky a právě novinky jsou bohům nejdražší. „Dohodnuto,“ pravil a na stvrzení úmluvy jí daroval vlastnoručně vyrobený náhrdelník s korálky z nejvzácnějšího jantaru. Později, po mém narození, jí věnoval ještě jeden a pak další za každého z mých tří sourozenců. Ani nevím, čeho si cenila více – blyštivých korálků, nebo závisti svých sester, když je měla na krku. Myslím, že kdyby jí v tom nejvyšší bohové nezabránili, sbírala by je donekonečna, až by ji tížily na krku jako volský chomout. Po čase se však přišlo na to, co jsme my čtyři zač. Smíš mít další děti, řekli jí, ale ne s ním. Jenže jiní manželé nedávali jantarové náhrdelníky. Tehdy jedinkrát jsem ji viděla plakat. Když jsem se narodila, jedna z mých tet – jejím jménem vás nebudu zatěžovat, můj příběh se tetami jen hemží – mě omyla a zavinula. Další se starala o mou matku, barvila jí rty načerveno a slonovinovými hřebeny jí rozčesávala vlasy. Třetí šla ke dveřím a pustila dovnitř mého otce. „Děvče,“ oznámila mu matka s nakrčeným nosem. Mému otci však dcery nevadily, bývaly totiž líbezné a zlatavé jako olivový olej z prvního lisování. Za možnost spojit se s jejich krví byli lidé i bohové ochotni draze zaplatit a povídalo se, že jmění mého otce se vyrovná bohatství samotného krále všech bohů. Položil mi ruku na hlavu a požehnal mi. „Bude z ní dobrá partie,“ prohlásil. „Jak dobrá?“ chtěla vědět matka. Kdyby mě mohli vyměnit za něco lepšího, znamenalo by to pro ni jistou útěchu. Otec se zamyslel, promnul mezi prsty prameny mých vlasů, prohlédl si mé oči a tvar lícních kostí. „Mohla by se vdát za šlechtice.“ „Za šlechtice?“ podivila se matka. „Snad nemyslíš za smrtelníka?“ Ve tváři se jí viditelně zračil odpor. Jako malá jsem se jednou zeptala, jak smrtelníci vypadají. Otec odvětil: „Dá se říci, že se nám podobají, ale jen do té míry, jako se červ podobá velrybě.“ 9
Odpověď mé matky byla jednodušší: Jako sprosté pytle shnilého masa. „Určitě se vdá za některého syna Diova,“ trvala matka na svém. V duchu už se viděla na olympských hostinách, usazená po pravici královny Héry. „Ne. Vlasy má žíhané jako rys. A ta ostrá brada jí také na půvabu nepřidá.“ Matka se dál nehádala. Jako všichni ostatní i ona slyšela o výbuších Heliovy vznětlivé povahy, když se mu někdo stavěl na odpor. Přestože září jako zlato, nezapomeň, že má v sobě oheň. Vstala. Její těhotenské břicho už stihlo zmizet, pas se jí zase stáhl a tváře měla svěží a panensky růžové. Náš druh se velice dobře zotavuje, avšak ona to dokázala ještě rychleji, patřila totiž k dcerám Okeanovým, které rodí stejně snadno, jako ryby kladou jikry. „Pojď,“ vyzvala otce. „Uděláme si lepší.“ Rostla jsem jako z vody. V plenkách jsem byla jen pár hodin a stejně rychle uplynul i můj batolecí věk. Chvíli o mě pečovala jedna z tet, která se toužila zalíbit mé matce. Kvůli mým žlutým očím a zvláštnímu pištivému pláči mi dala jméno Kirke, „Jestřáb“. Když však pochopila, že si matka všímá jejích služeb stejně málo jako země, po níž kráčí, odporoučela se. „Matko,“ řekla jsem. „Teta odešla.“ Matka mi neodpověděla. Můj otec už nastoupil do svého vozu a vydal se na cestu po nebi, a tak si vplétala do vlasů květy a chystala se odebrat po tajných vodních cestách na travnaté říční břehy za svými sestrami. Šla bych za ní, jenže to bych pak musela celý den sedět u nohou svých tet a poslouchat jejich klevety o věcech, které mě nezajímaly a kterým jsem nerozuměla. Tak jsem zůstala. V paláci mého otce panovalo přítmí a ticho. Byl vyhlouben do nitra skály, hned vedle sídla Okeanova, a stěny měl z leštěného obsidiánu. Proč také ne? Mohly být z čehokoli na světě, třeba z krvavě rudé egyptské žuly nebo balzámu z Arábie, stačilo jen, aby na to otec pomyslel. Jemu se ale líbilo, jak ob10
sidián odráží jeho záři, jak na hladkém kamenném povrchu vzplane oheň, kdykoli projde kolem. Samozřejmě mu ani nepřišlo na mysl, jak moc budou stěny černé, když tam nebude, aby je osvětloval. Otec si nikdy nedokázal představit, jak vypadá svět bez něj. V těch hodinách jsem si mohla dělat, co se mi zlíbilo: zapálit pochodeň, běhat s ní a dívat se, jak mě pronásledují tmavé plameny, ležet na hladké hliněné podlaze a prsty do ní hloubit důlky. Nebyly tam žádné larvy ani červi, i když jsem tehdy netušila, že by mi měli scházet. V paláci nežilo nic kromě nás. Když se otec večer vrátil, země se zachvěla jako slabiny koně a vyhloubené důlky se rázem vyhladily. Vzápětí se objevila matka, provoněná květinami. Běžela ho uvítat a on jí dovolil, aby se mu pověsila kolem krku, přijal od ní víno a posadil se do svého velikého stříbrného křesla. Já šla hned za ním. Vítám tě doma, otče, vítám tě. Při pití vína hrál dámu. Nikdo jiný s ním hrát nesměl. Rozložil herní kameny, pak otočil šachovnici a totéž zopakoval na druhé straně. Z hlasu mé matky jako by odkapával med. „Nepůjdeš do postele, má lásko?“ Pomalu se před ním otáčela jako na rožni a předváděla mu své dokonalé křivky. V tu chvíli otec většinou od hry vstal, někdy to však neučinil a to pak následovaly mé nejmilejší okamžiky, protože matka s prásknutím dveří z myrhovníkového dřeva odešla. Když jsem seděla u otcových nohou, celý svět byl ze zlata. Odevšad proudilo světlo – z jeho žluté kůže, jiskrných očí, bronzových odlesků v jeho vlasech. Tělo měl rozpálené jako žhavé uhlíky a já se k němu tiskla tak silně, jak mi dovolil, jako ještěrka ke kameni na poledním slunci. Jedna z tet mi kdysi prozradila, že někteří nižší bohové se na něj téměř nemohou podívat, já ale byla dcerou z jeho krve a mohla jsem mu hledět do tváře tak dlouho, že když jsem odvrátila zrak, zůstala mi obtištěná v zorném poli a svítila na mě z podlah, zářících stěn a vykládaných stolů, dokonce i z mé vlastní kůže. „Co by se stalo,“ zeptala jsem se, „kdyby tě nějaký smrtelník spatřil v celé tvé nádheře?“ 11
„V okamžiku by shořel na popel.“ „A co kdyby spatřil mě?“ Otec se usmál. Slyšela jsem známé šoupání mramoru o dřevo, jak posouval kameny dámy. „Mohl by se považovat za šťastného člověka.“ „Nespálila bych ho?“ „Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Mám přece stejné oči jako ty.“ „Ne, nemáš,“ vyvedl mě z omylu. „Podívej se.“ Přejel pohledem na poleno na kraji krbu. Začalo žhnout, pak vzplálo plamenem a nakonec se rozsypalo na popel. „A to je to nejmenší, co dovedu. Zvládla bys totéž?“ Zírala jsem na polena celou noc. Nic se nestalo. Narodila se mi sestra a brzy po ní bratr. Nevím, jaká doba je od sebe dělila. Dny bohů proudí jeden za druhým jako voda z vodopádu a já se je tehdy ještě nenaučila počítat po způsobu smrtelníků. Někdo by si mohl myslet, že nás k tomu otec povede, vždyť přece nechybí u žádného úsvitu. I on však nazýval mého bratra a sestru dvojčaty. Jisté je to, že od bratrova narození byli neustále propletení jako dva norci. Otec jim oběma požehnal jednou rukou. „Ty,“ předpověděl mé zářící sestře Pásifaé, „se vdáš za věčného syna Diova.“ Řekl to svým věšteckým hlasem, který líčil budoucnost jako jistotu. Matka byla nadšená a hned si začala malovat, do jakých říz se nastrojí na Diovu hostinu. „A ty,“ obrátil se otec k mému bratrovi, tentokrát už svým obvyklým zvučným hlasem, jasným jako letní ráno. „Každý syn se podobá své matce.“ Matku jeho slova potěšila a vyložila si je jako svolení vybrat synovi jméno. Pojmenovala ho po sobě, Perses. Oba moji sourozenci byli bystří a rychle pochopili, jak se věci mají. Ze všeho nejraději se na mě dívali skrz své lasičí prsty. Má oči žluté jako moč. Když mluví, vříská jako sova. Jmenuje se Jestřáb, ale je tak ošklivá, že by jí měli říkat Koza. Tak vypadaly jejich rané pokusy o jízlivé poznámky, zprvu neškodné, ale den za dnem stále jedovatější. Naučila jsem 12
se jim vyhýbat a oni si brzy našli lepší zábavu mezi mladými najádami a říčními bohy v Okeanově paláci. Když matka odešla za svými sestrami, doprovázeli ji a postupně si podmanili všechny naše poddajné bratrance a sestřenice, ochromené jako střevle před tlamou štiky. Dokázali vymyslet stovky druhů mučení převlečené za hry. Pojď sem, melie. Na Olympu je teď v módě stříhat si vlasy nakrátko, jen aby ti zakrývaly šíji. Jak si chceš opatřit manžela, jestli nám to nedovolíš? Když pak melie skončila oškubaná jako ježek a rozplakala se, smáli se, až jeskyně burácely ozvěnou. Nechala jsem je dělat si, co chtějí. Nejraději jsem byla v otcově tichému paláci a každou možnou chvíli jsem trávila u jeho nohou. Jednoho dne, snad za odměnu, mi nabídl, že mi ukáže své stádo posvátných krav. Byla to velká pocta, protože to znamenalo, že se svezu v jeho zlatém voze a spatřím zvířata, jež mu všichni bohové záviděli, padesát bělostných jalovic, na nichž s potěšením spočíval pohledem při svých každodenních cestách nad zemí. Nakláněla jsem se přes okraj vozu posázený drahokamy a s údivem sledovala, jak pod námi ubíhá svět: svěží zelené lesy, rozeklané hory a širý modrý oceán. Vyhlížela jsem smrtelníky, ale byli jsme moc vysoko, než abychom je rozeznali. Stádo se páslo na travnatém ostrově Trinakridě a dohlížely na ně dvě z mých nevlastních sester. Když jsme přijeli, sestry se ihned rozběhly k mému otci a s výskáním mu skočily kolem krku. Patřily k nejkrásnějším ze všech otcových půvabných dětí, jejich pleť a vlasy se podobaly roztavenému zlatu. Jmenovaly se Lampetie a Faëthusa, „Zářící“ a „Světlá“. „Kohopak jsi nám to přivedl?“ „Musí to být dcera Persy, všimni si jejích očí.“ „No jistě!“ Lampetie – myslím, že to byla ona – mě pohladila po vlasech. „Drahoušku, s těma svýma očima si vůbec nedělej starosti. Ani trošičku. Tvá matka je velmi krásná, ale silná nikdy nebyla.“ „Mám stejné oči jako vy,“ namítla jsem. „Rozkošné! Ne, drahoušku, ty naše planou jako oheň a vlasy máme jako slunce na vodě.“ 13
„Děláš dobře, že si ty své splétáš do copu,“ přidala se Faëthusa. „Trochu se tím skryjí ty světlejší prameny. Jenom škoda, že se nedá stejně schovat i tvůj hlas.“ „Ledaže by už nikdy nepromluvila. To by snad šlo, nemyslíš, sestro?“ „To ano.“ Obě se usmály. „Půjdeme se podívat na krávy?“ Nikdy předtím jsem žádnou krávu neviděla, ale nevadilo to, neboť otcova zvířata byla nade všechnu pochybnost tak nádherná, že jsem nepotřebovala srovnání. Měla srst bělostnou jako okvětní plátky lilií a mírné oči s dlouhými řasami. Rohy měly pozlacené – zásluhou mých sester –, a když se krávy sklonily, aby mohly spásat trávu, krky se jim ohnuly ladně jako šíje tanečnic. Hřbety se jim měkce leskly ve světle soumraku. „To je krása!“ řekla jsem. „Můžu si na jednu sáhnout?“ „Ne,“ zarazil mě otec. „Povíme ti, jak se jmenují. Támhle je Bělohlávka, Jasnoočko a Zlatíčko. Potom Kráska, Pěkněnka, Zlatorožka a Blyštivá. Tohle je Zlatíčko a támhle…“ „Zlatíčko už jste mi ukazovaly,“ přerušila jsem je. „Říkaly jste, že je to támhleta.“ Ukázala jsem na první, spokojeně přežvykující krávu. Sestry se na sebe podívaly a pak vrhly jediný zlatavý pohled na otce. Ten však zíral na své krávy nepřítomně, jako u vytržení. „Jistě se pleteš,“ odbyly mě. „Zlatíčko je tahle, kterou jsme ti právě ukázaly. Tamta je Hvězdička a tohle Třpytka a…“ Vtom se ozval můj otec: „Co to má být? Pěkněnka má stroupek?“ Sestry se najednou mohly přetrhnout. „Stroupek? Ach, to určitě ne! Zlobivá Pěkněnka, takhle si ublížit. Který ničema ti to udělal?“ Naklonila jsem se, abych lépe viděla. Stroupek byl maličký, menší než můj nejdrobnější nehet, ale otec se mračil. „Do zítřka to napravíte.“ Sestry horlivě přikyvovaly, samozřejmě, samozřejmě. Moc nás to mrzí. 14
Nastoupili jsme zpátky do vozu a otec se chopil postříbřených opratí. Sestry mu ještě stihly vtisknout na ruce posledních pár polibků a pak už se koně vzepjali a vyhoupli se s námi k nebi. Soumrakem začínala probleskovat první souhvězdí. Vzpomněla jsem si, jak mi otec kdysi řekl, že na zemi žijí lidé zvaní astronomové, jejichž úkolem je sledovat jeho východy a západy. Mezi smrtelníky se těšili velké úctě a žili v palácích jako poradci králů, někdy se však můj otec tu či onde zdržel a způsobil jim ve výpočtech obrovské zmatky. Tehdy byli astronomové odvlékáni před krále, jimž sloužili, a popravováni jako podvodníci. Když mi to otec vyprávěl, usmíval se. Zasloužili si to, tvrdil. Helios, bůh slunce, se řídí jedině vlastní vůlí a nikdo mu nebude přikazovat, co má dělat. „Otče,“ ozvala jsem se toho dne, „zpozdili jsme se tolik, že kvůli nám budou umírat astronomové?“ „Ano,“ odpověděl a zacinkal opratěmi. Koně vyrazili vpřed a svět pod námi se změnil v jednu šmouhu. Z mořských břehů stoupaly stíny noci. Nedívala jsem se. Na prsou mě svíralo, jako když se ždímá látka. Myslela jsem na astronomy. Představovala jsem si je, drobné červy, zplihlé a shrbené. Prosím, volali vkleče na kostnatých kolenou, není to naše chyba, to samotné slunce se zpozdilo. Slunce se nikdy nezpozdí, odpovídali králové usazení na trůnech. Takové řeči jsou rouhání, musíte zemřít! A tak se do vzduchu vznesly sekyry a rozťaly žadonící muže vejpůl. „Otče,“ řekla jsem, „mám divný pocit.“ „Jsi jen hladová,“ prohlásil. „Nadešla doba hostiny. Tvé sestry by se měly stydět, že nás zdržely tak dlouho.“ Při večeři jsem se najedla dosyta, ale divný pocit nepřecházel. Zřejmě jsem se tvářila nějak zvláštně, protože Perses a Pásifaé se mi ze svého lehátka začali posmívat. „Spolkla jsi žábu?“ „Ne,“ odpověděla jsem. To je povzbudilo k ještě hlasitějšímu smíchu. Otírali se o sebe údy zahalenými v látkách, jako když si hadi leští šupiny. Sestra se mě zeptala: „A jak se ti líbily otcovy zlaté jalovice?“ „Byly překrásné.“ 15
Perses se zachechtal. „Ona to neví! Už jsi někdy slyšela o někom tak pitomém?“ „Ještě nikdy,“ odvětila má sestra. Neměla jsem se ptát, ale byla jsem ještě pohroužená v myšlenkách a před očima mi vyvstávala rozsekaná těla na mramorových podlahách. „Co nevím?“ Dokonale krásný lasičí obličej mé sestry. „Přece že se s nimi páří. Díky tomu se rodí pořád nové. Promění se v býka, oplodní je, aby měly telata, a ty staré dá uvařit. Proto si všichni myslí, že jsou nesmrtelné.“ „To není pravda.“ Oba zařvali smíchy a začali si ukazovat na moje rudé tváře. Povyk přilákal matku. Zbožňovala šprýmy mých sourozenců. „Pověděli jsme Kirce o těch kravách,“ oznámil jí bratr. „Nevěděla to.“ Matčin smích, stříbřitý jako bystřina ženoucí se přes kameny. „Hloupá Kirke.“ Tak míjel rok za rokem. Ráda bych tvrdila, že jsem celou dobu čekala na příležitost k úniku, jenže pravda je taková, že bych se nejspíš dál nechala unášet proudem a až do konce věků se domnívala, že nic jiného než tohle jednotvárné trápení neexistuje.
Kapitola druhá
R
ozneslo se, že jednoho z mých strýčků čeká trest. Nikdy jsem ho neviděla, avšak jeho jméno jsem stále dokola slýchala ve zlověstném šuškání příbuzných. Prometheus. V dávných dobách, kdy se lidstvo ještě třáslo a choulilo v jeskyních, se odmítl podrobit Diově vůli a daroval lidem oheň. Z jeho plamenů se zrodila všechna umění a výdobytky civilizace, jež jim Zeus toužil upřít. Prometheus byl za svoji vzpouru uvržen do nejhlubší jámy podsvětí, dokud se pro něj nevymyslí dostatečně mučivý trest. Nyní Zeus oznámil, že nadešla správná chvíle. Ostatní strýčkové se rozběhli do paláce mého otce, až za nimi plnovousy jen vlály, a začali se o překot svěřovat se svými obavami. Tvořili nesourodou společnost: říční bohové se svaly tlustými jako kmeny, pánové moří nasáklí slanou vodou, jimž z vousů viseli krabi, šlachovití stařešinové s tulením masem v zubech. Většina z nich vůbec nebyli moji strýčkové, ale spíš vzdálení prabratranci. Stejně jako můj otec, dědeček a Prometheus patřili k Titánům, živoucím upomínkám války mezi bohy. K těm, kteří se nenechali zničit a neskončili v řetězech, ale sklonili se před Diovými blesky. Kdysi dávno, na úsvitu věků, existovali pouze Titánové. Pak můj prastrýc Kronos zaslechl věštbu, že jej jednoho dne svrhne jedno z jeho vlastních dětí. Když mu jeho manželka Rheia přivedla na svět prvního potomka, ještě mokré dítě jí vytrhl z náruče a celé je spolkl. Stejně tak spolykal i čtyři další novorozeňata, až u pátého nakonec zoufalá Rheia zavinula do peřinky místo dítěte kámen a teprve ten vydala manželovi. Kronos jí sedl na lep a zachráněné děťátko, Dia, odnesli do pohoří Dikti, aby ho tam potají vychovali. Zeus rostl, až vyrostl natolik, 17
že jednoho dne strhl z oblohy blesk a nacpal otci do chřtánu jedovaté byliny. Ten pak vyzvracel Diovy bratry a sestry, kteří mu do té doby žili v břiše. Stanuli po boku svého bratra a podle majestátního pohoří, na němž si vybudovali trůny, si začali říkat Olympané. Mezi starými bohy nastal rozkol. Mnozí spojili síly s Kronem, můj otec a dědeček se však přidali na Diovu stranu. Někdo tvrdí, že proto, že Helios vždy nenáviděl Kronovu vychloubačnou pýchu, jiní si zase šuškali, že díky svým věšteckým schopnostem vytušil, jak válka dopadne. Nebe pukalo v zápalu boje a bohové si v planoucím vzduchu navzájem drásali maso z kostí. Zemi smáčely proudy vroucí krve obdařené nesmírnou mocí, a kam dopadly, tam z půdy vyrašily vzácné květiny. Nakonec zvítězil Zeus. Ty, kdo se mu postavili, jedním tlesknutím uvrhl do řetězů, zbylé Titány zbavil moci a rozdělil ji mezi své sourozence a děti, jež zplodili. Můj strýc Nereus, kdysi mocný vládce moří, se stal lokajem nového boha Poseidona. Další strýc Proteus přišel o svůj palác a z jeho manželek se staly milostné otrokyně. Odnětí moci a vyhnání z paláců nepostihlo jedině mého otce a dědečka. Titánové se pohrdavě ušklíbali. Měli snad být za takové zacházení vděční? Každý věděl, že Helios a Okeanos zvrátili průběh války. Správně by je měl Zeus odměnit větší mocí a novými tituly, jenže se bál, protože jejich síla se už teď vyrovnala té jeho. Titánové vzhlíželi k mému otci a čekali, že projeví nesouhlas, že vzplane jeho mocný oheň. Helios se však jen vrátil do svého podzemního paláce, daleko od Diova jasného pohledu. Uplynula celá staletí. Šrámy země se zacelily a mír stále trval. Zášť bohů je však stejně nesmrtelná jako jejich těla a strýčkové se při každé hostině shlukovali kolem mého otce. Líbilo se mi, jak všichni klopí oči, když s ním hovoří, jak pokaždé utichnou a zpozorní, když se otec zavrtí v křesle. Mísy s vínem se vyprazdňovaly a pochodně dohořívaly. Uplynula dlouhá doba, šeptali strýčkové. Jsme opět silní. Jen pomysli, co by zmohl tvůj oheň, kdybys mu dal volný průchod. Jsi nejmocnější bůh staré krve, mocnější než Okeanos. Mocnější než samotný Zeus, budeš-li si to přát. 18
Otec se usmíval. „Bratři,“ odpovídal jim, „co je to za řeči? Není tu snad dostatek vůní a lahůdek pro všechny? Ten Zeus si vede celkem dobře.“ Kdyby ho Zeus slyšel, byl by spokojený. To ovšem na rozdíl ode mě neviděl, co se otci nepokrytě zračilo ve tváři. Ta nevyřčená slova, jež visela ve vzduchu. Ten Zeus si vede celkem dobře, prozatím. Strýčkové si mnuli ruce a opětovali mu úsměv. Odcházeli shrbení nad svými nadějemi a nedočkavě přemýšleli, co všechno udělají, až svět opět ovládnou Titánové. To byla první věc, kterou jsem se naučila. Pod hladkým, nenápadným povrchem věcí se skrývá síla, jež hodlá rozervat svět na dvě poloviny. Teď se strýčkové hrnuli do paláce mého otce, oči vytřeštěné strachem. Tvrdili, že Prometheův náhlý trest znamená, že se Zeus se svými bohy konečně chystá na nás zaútočit. Olympané nikdy nebudou opravdu spokojení, dokud nás docela nezničí. Měli bychom se Promethea zastat, ne, měli bychom promluvit proti němu, abychom odvrátili Diovy blesky od vlastních hlav. Ležela jsem na svém obvyklém místě u otcových nohou. Ani jsem nedutala, aby si mě nevšimli a neposlali mě pryč, avšak na prsou jsem cítila drtivou tíhu toho, co může nastat – že znovu vypukne válka. Naše paláce rozmetané blesky. Athéna, bojovná dcera Diova, se nás po boku svého bratra ve zbrani Area vydává lovit svým šedým oštěpem. Nakonec budeme spoutáni a vrženi do žhnoucích jam, z nichž není úniku. Můj otec v jejich středu promlouval klidným zlatavým hlasem: „Ale bratři, jestliže má Promethea stihnout trest, pak jedině proto, že si jej vysloužil. Nemusíme v tom hned hledat spiknutí.“ Strýčkové si však nepřestávali lámat hlavu. Trest má proběhnout veřejně. Je to urážka, chtějí nám dát lekci. Pohleďte, jak dopadnou Titánové, kteří neuposlechnou. V záři mého otce zasvítil pronikavý bílý osten. „Bude to potrestání zrádce, nic více. Prometheus se nechal zaslepit 19
pošetilou láskou ke smrtelníkům. Není to žádný vzkaz všem Titánům. Rozumíte?“ Strýčkové přikývli. V jejich tvářích se mísilo zklamání s úlevou. Nepoteče krev, prozatím. Potrestání boha bylo nevšedním, hrůzu nahánějícím úkazem a v našem paláci bujely dohady. Promethea není možné zabít, avšak místo smrti mu mohli uchystat celou řadu ďábelských způsobů mučení. Čekají ho nože nebo meče, či snad trhání údů? Rozžhavené bodce nebo ohnivé kolo? Najády si navzájem omdlévaly do klína. Říční bohové zaujímali afektované pózy, tváře ztemnělé vzrušením. Nemáte tušení, jak moc se bohové děsí bolesti. Nic jim není cizejší než bolest, a proto po takové podívané prahnou ze všeho nejvíce. Stanoveného dne se dveře otcovy přijímací síně rozevřely dokořán. Na stěnách zářily obrovské pochodně vykládané drahokamy a v jejich světle se scházely nymfy a všemožní bohové. Z lesů přitáhly útlé dryády a ze skalisek seběhly kamenné oready. Byla tam má matka se svými sestrami najádami. Vedle mořských nymf bledých jako ryby a jejich prosolených pánů se tlačili říční bohové s rameny širokými jako koňské plece. Dostavili se i největší z Titánů: samozřejmě můj otec a Okeanos, ale také proměňující se Proteus a Nereus, vládce moří, má teta Selene, jež pohání své stříbrné koně po nočním nebi, a čtyři bohové větru s mým ledovým strýcem Boreem v čele. Na tisíc dychtivých očí. Chyběl jedině Zeus a jeho Olympané. Ti našimi podzemními shromážděními pohrdali. Proslýchalo se, že si uspořádali soukromou oslavu mučení vysoko v oblacích. Trest měla vykonat jedna z Lític, pekelných bohyň pomsty, jež přebývají mezi mrtvými. Má rodina byla na svém obvyklém přednostním místě a já stála v čele onoho početného davu, oči upřené na dveře. Najády a říční bohové za mými zády se pošťuchovali a špitali si. Prý má místo vlasů hady. Ne, jsou to ocasy štírů a z očí jí kape krev. Dveře zůstávaly prázdné. A pak najednou v nich stála ona. Její šedý, nelítostný obličej jako by byl vytesán z pohyblivého 20
kamene a na zádech se jí rozevíraly černé perutě, lomené jako supí křídla. Mezi rty se jí mrskal rozeklaný jazyk. Na hlavě se jí svíjeli hadi, zelení a tencí jako červi, a proplétali se jí mezi vlasy jako živé stuhy. „Přivádím vězně.“ Strop nám vrátil ozvěnu jejího hlasu, chraptivého a pronikavého, jako když lovecký pes štěká na svoji kořist. Vešla do síně. V pravé ruce držela bič, jehož špička tiše šustila o podlahu. V druhé ruce svírala řetěz a na jeho druhém konci kráčel Prometheus. Oči měl zavázané tlustým bílým šátkem a bedra mu zakrývaly cáry tuniky. Měl spoutané ruce i nohy, a přece ani jedinkrát neklopýtl. Slyšela jsem, jak jedna z mých tet šeptá, že jeho okovy vyrobil velký bůh kovářů, samotný Hefaistos, takže by je nedokázal rozbít ani Zeus. Lítice se vznesla na svých supích křídlech a zarazila pouta vysoko do stěny. Prometheus v nich zůstal viset za natažené ruce, na nichž přes kůži prosvítaly hrboly kostí. Dokonce i já, která jsem téměř nepoznala nepohodlí, jsem si dokázala tu bolest živě představit. Otec něco řekne, myslela jsem si. Nebo některý jiný bůh. Určitě mu věnují nějaký projev uznání, laskavé slovo, přece jen jsou jedna rodina. Prometheus však dál visel potichu a sám. Lítice se nenamáhala zbytečnými proslovy. Byla to bohyně mučení a věděla, že násilí mluví samo za sebe. Prásknutí bičem zaburácelo, jako když se ulomí větev z dubu. Prometheova ramena se zachvěla a na boku se mu otevřela rána dlouhá jako má paže. Všichni kolem mě zatajili dech, jako když na rozpálených kamenech zasyčí voda. Lítice opět pozvedla bič. Prásk. Ze zad mu odpadl krvavý cár. Začala ho bičovat systematicky, každá další rána dopadala hned vedle té předchozí, až se mu křížem krážem odlupovaly dlouhé pásy kůže. Nebylo slyšet nic než práskání bičem a Prometheův přidušený, přerývaný dech. Na krku se mu napínaly šlachy. Někdo mě šťouchl do zad, aby měl lepší výhled. Bohům se zranění hojí rychle, avšak Lítice dobře věděla, co dělá, a práskala ještě rychleji. Sázela ránu za ránou, až kožený bič nasákl krví. Sice jsem věděla, že bohové mohou krvácet, ale nikdy jsem to neviděla. Prometheus patřil k největším 21
z nás a zlaté krůpěje, které z něj kanuly, pokrývaly jeho záda děsivou krásou. Lítice neúnavně pokračovala. Uběhly celé hodiny, snad i dny. Ani bohové však nezvládnou sledovat bičování celou věčnost. Krev a utrpení je začaly unavovat. Vzpomněli si na své přepychové radosti, na hostiny připravené k jejich potěše, na měkká lehátka s rudými látkami, na něž mohou složit své údy. Jeden po druhém se vytráceli a po poslední ráně bičem se nakonec vydala pryč i Lítice. Po těžké práci si také zasloužila oddat se hodování. Mému strýci už před nějakou dobou sklouzla páska. Měl zavřené oči a bradu svěšenou na hrudník. Z rozdrásaných zad mu visely zlaté cáry. Od jiných strýčků jsem slyšela, že mu Zeus dal šanci prosit jej na kolenou za mírnější trest. Prometheus odmítl. Zůstala jsem v síni jako poslední. Vzduch byl prosycen vůní ichoru, těžkou jako med. Po nohou mu stále stékaly pramínky rozžhavené krve. Zastavilo se mi srdce. Ví, že tam jsem? Opatrně jsem udělala krok k němu. Při nádechu a výdechu mu tiše chrčelo v prsou. „Promethee?“ V rozlehlé síni zněl můj hlas tence. Zvedl hlavu. Měl hezké oči – velké, tmavé a lemované dlouhými řasami. Tváře měl hladké a bez vousů, a přece z něj čišelo něco, co bylo stejně staré jako můj dědeček. „Mohla bych ti přinést nektar,“ nabídla jsem se. Spočinul na mně pohledem. „Byl bych ti vděčný,“ řekl. Hlas měl zvučný jako staré dřevo. Slyšela jsem ho poprvé, Prometheus totiž po celou dobu trýznění ani jednou nevykřikl. Otočila jsem se. Se zrychleným dechem jsem prošla chodbami do hodovní síně plné rozesmátých bohů. Na jejím opačném konci si Lítice připíjela objemnou číší s vyrytou tváří šklebící se Gorgony. Sice nikomu nezakázala s Prometheem mluvit, ale na tom nesešlo, protože trestání bylo jejím řemeslem. Představila jsem si, jak její pekelný hlas skučí mé jméno. Jak mi na zápěstích chřestí pouta a vzduchem se ke mně blíží bič. Dál má představivost nedosáhla. Nikdy jsem nepocítila ránu. Nevěděla jsem, jakou barvu má moje krev. 22
Tolik jsem se třásla, že jsem musela pohár držet oběma rukama. Co řeknu, když mě někdo zastaví? Chodby, jimiž jsem kráčela nazpět, však byly úplně tiché. Ve velké síni tiše čekal Prometheus v řetězech. Oči už měl zase zavřené a rány se mu ve světle pochodně leskly. Zaváhala jsem. „Já nespím,“ ujistil mě. „Zvedneš mi ten pohár k ústům?“ Začervenala jsem se. Mělo mě napadnout, že sám si ho nepřidrží. Přistoupila jsem k němu tak blízko, až jsem cítila, jak mu z ramenou sálá teplo. Země byla vlhká jeho krví. Zvedla jsem mu pohár ke rtům a dala mu napít. Pozorovala jsem drobné pohyby jeho hrdla. Měl nádhernou pleť barvy leštěného ořechového dřeva. Voněla po zeleném mechu smáčeném deštěm. „Jsi Heliova dcera, že?“ zeptal se mě, když se napil a já o krok ustoupila. „Ano.“ Ta otázka mě zabolela. Kdybych byla svému otci řádnou dcerou, nemusel by se ptát. Byla bych dokonalá a zářila bych krásou pramenící přímo z otcova zdroje. „Děkuji ti, že jsi ke mně tak laskavá.“ Nevěděla jsem, jestli jsem laskavá. Připadalo mi, že nevím vůbec nic. Mluvil opatrně, téměř váhavě, a přitom se předtím dopustil tak nestoudné zrady. Má mysl se s tím rozporem nedokázala smířit. Odvážný čin není totéž co odvážné vystupování. „Máš hlad?“ zeptala jsem se. „Můžu ti přinést něco k jídlu.“ „Nemyslím si, že ještě někdy pocítím hlad.“ Nemluvila z něj sebelítost, jak by tomu mohlo být u smrtelníka. My bohové jíme ze stejného důvodu, jako spíme, a sice ne z nutnosti, ale protože to patří k největším rozkoším v životě. Budeme-li dostatečně silní, můžeme se jednoho dne rozhodnout, že přestaneme svůj žaludek poslouchat. Nepochybovala jsem o tom, že Prometheus takovou silou vůle vládne. Za dobu strávenou u nohou svého otce jsem se naučila vycítit moc. Z některých strýčků jsem ji cítila méně než z křesel, v nichž seděli, zato dědeček Okeanos vydával silný pach hustého říčního bahna a otec voněl po spalujícím žáru ohně, do kterého právě přiložili. Prometheova vůně zeleného mechu se linula celou síní. 23
Sklopila jsem oči k prázdné číši a sbírala odvahu. „Pomohl jsi lidem,“ řekla jsem. „Proto tě trestají.“ „Ano.“ „Pověz mi, jací jsou smrtelníci?“ Byla to dětinská otázka, on však jen vážně přikývl. „Na to není jednoduchá odpověď. Každý z nich je jiný. To jediné, co mají společného, je smrt. Znáš to slovo?“ „Znám,“ odpověděla jsem. „Ale nevím, co znamená.“ „To neví žádný bůh. Těla smrtelníků se časem rozpadnou a splynou se zemí. Jejich duše se změní v chladný dým a odletí do podsvětí. Tam nic nejedí ani nepijí a necítí žádné teplo. Všechno, po čem sáhnou, jim vyklouzne ze sevření.“ Zamrazilo mě. „Jak to snášejí?“ „Jak nejlépe dovedou.“ Pochodně už dohořívaly a stíny na nás dorážely jako temná voda. „Je pravda, že jsi odmítl prosit o odpuštění? A že tě nepřistihli, nebo ses ke svému činu Diovi sám přiznal?“ „Ano.“ „Proč?“ Upřeně mi hleděl do očí. „Snad mi to povíš ty. Proč by bůh dělal něco takového?“ Na to jsem neměla odpověď. Přivolávat na sebe boží trest mi připadalo jako šílenství, jenže to jsem před ním nemohla vyslovit, ne když jsem stála v jeho krvi. „Všichni bohové nemusejí být stejní,“ dodal. Netuším, co bych na to byla odpověděla. Chodbou se k nám doneslo vzdálené volání. „Měla bys už jít. Allekto mě nerada nechává dlouho samotného. Krutost v ní raší jako býlí a každým okamžikem bude potřebovat znovu ztrestat kosou.“ Byla to od něj zvláštní volba slov, vždyť trest čekal naopak jeho. Přesto se mi ta věta líbila, připadala mi jako tajemství. Něco, co se podobá kameni, avšak ukrývá v sobě semínko. „Půjdu tedy,“ řekla jsem. „Budeš… v pořádku?“ „Snad,“ odpověděl. „Jak se jmenuješ?“ „Kirke.“ 24
Maličko se usmál? Možná jsem si jen lichotila. To, co jsem provedla, mě celou rozechvívalo. Ničeho závažnějšího jsem se nikdy nedopustila. Otočila jsem se a odešla obsidiánovými chodbami pryč. V hodovní síni bohové stále pili, veselili se a hověli si jeden druhému v klíně. Pozorovala jsem je. Čekala jsem, že se někdo zmíní o mé nepřítomnosti, avšak nikdo to neudělal, protože si jí nikdo nevšiml. Proč by také měli? Nebyla jsem o nic důležitější než kámen. Jedna malá nymfa mezi tisíci dalšími. Sílil ve mně divný pocit. Zvláštní hučení v prsou, jako když se při oblevě probouzejí včely. Vstoupila jsem do otcovy pokladnice plné třpytivých klenotů: zlatých číší ve tvaru býčí hlavy, náhrdelníků z lazuritu a jantaru, stříbrných trojnožek a mís z křemene s uchy klenutými jako labutí šíje. Ze všeho nejraději jsem měla dýku se slonovinovou rukojetí opracovanou do tvaru hlavy lvice. Mému otci ji věnoval jeden král v naději, že si tak získá jeho přízeň. „A získal?“ zeptala jsem se jednou otce. „Ne,“ odvětil. Dýku jsem si odnesla. V mé komnatě se bronzová čepel blyštěla ve světle svíčky a lvice cenila zuby. Pod ní byla má dlaň, měkká a hladká. Nikdy se na ní neměla objevit jizva ani hnisající rána. Nikdy se na ní nepodepíše stárnutí. Uvědomila jsem si, že se nebojím bolesti, která mě čeká. Děsilo mě něco jiného, a to že mě dýka vůbec nepořeže. Že mou dlaní projde, jako by zajela do oblaku dýmu. Nic takového se nestalo. Kůže se mi pod tlakem ostří ihned rozestoupila a z rány vyšlehla stříbřitá bolest, horká jako úder blesku. Krev jsem měla rudou, na rozdíl od svého strýce jsem totiž nevládla velkou mocí. Krvácela jsem dlouho, ale nakonec se rána začala sama od sebe zacelovat. Seděla jsem a pozorovala ji a během toho jsem v sobě postřehla novou myšlenku. Stydím se ji vyslovit, jak je prostá, jako když si malé dítě poprvé uvědomí, že jeho ruka patří k němu. Právě to jsem ale tehdy byla – dítě. Má myšlenka byla takováto: za svůj život jsem poznala jen temnotu a hlubiny, avšak já sama jsem nebyla jejich součástí. Byla jsem tvor, který v nich žije.