0358086

Snoubenec mĂŠ sestry

Praha 2019

Rachael Anderson Snoubenec mĂŠ sestry

Přeložila: Dana Šimonová

Rachael Anderson: Snoubenec mé sestry Vydání první Copyright © 2018 Rachael Anderson Published by arrangement with Bookcase Literay Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2310. publikaci Přeloženo z anglického originálu My Sister’s Intended vydaného nakladatelstvím HEA Publishing v roce 2018 Český překlad © 2019 Dana Šimonová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Cover image credit: Ilina Simeonova/Trevillion images Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1228-6 BARONET Praha 2019

JEFFOVI, MÉMU DŮVĚRNÍKOVI, MÉMU PŘÍTELI, MÉMU HRDINOVI

1. kapitola

8 pokoj se nesl pronikavý hlas: „Prudence Edith Giffordová!“ Prudence rychle zavřela knížku, kterou četla, a strči­ la ji pod polštář položený na klíně. Za všechna ta léta se naučila uhodnout matčinu náladu už jenom z šustě­ ní jejích sukní. Pomalé a lehké šelestění znamenalo, že se není čeho bát, ale prudký šustot, který se ozýval právě nyní – byla jiná písnička. Hrome! Matka se před ní zjevila v oranžových taftových ša­ tech se žlutou krajkou kolem bledého krku. Ve spojení s rudou tváří a světlými vlasy se značně podobala vel­ ké jiřině rostoucí před okny pracovny. Prudencin otec odjel na týden z domu, a tak si myslela, že tento pokoj je nejbezpečnějším místem, kde by mohla číst, aniž by byla objevena. Mýlila se. „Dobré ráno, matko.“ Prudence se pokusila o vese­ lý úsměv. Místo odpovědi vytvořilo matčino obočí nespokoje­ né V. Beze slova strhla polštář z dceřina klína a odhali­ la knihu. Prudence ji získala teprve včera. Zdálo se, že titul Lesní romance na ni už z obalu přímo žaluje, ja­

Přes

9

ko by říkal: Ano, takový škvár otravuje mysl tvé dcery. Prudence se na knihu mračila, dokud ji matka nevy­ trhla z jejího klína. „Měla jsi cvičit na klavír, a ne si ničit hlavu tako­ vým… takovým brakem.“ Prudence rychle namítla: „To není brak.“ Pak do­ stala rozum a sklapla pusu. Přísný výraz její matky dokázal přímo zledovatět, pokud dcera takovou kni­ hu bránila. Nebylo to poprvé, co mezi nimi probíhala konverzace v podobném duchu – a nejspíš ani napo­ sled. Bylo smutnou náhodou, že se narodila jako dcera s velkou představivostí matce s charakterem neústup­ né puntičkářky. „Nemáš mi co říct?“ zasyčela znovu matka. Potřásla knihou, jako by to byl důkaz, jímž mohla obvinit dceru z nějakého hanebného činu. Prudence pohlédla smutně na knížku, neboť vědě­ la, že je to naposled, co tento výtisk vidí. Matka už dávno pochopila, že nemůže vracet tyto knihy zpátky do knihovny, protože jinak si nějakým způsobem opět najdou cestu do rukou její dcery. Místo toho je háze­ la do ohně a vyžadovala, aby za ně Prudence zaplatila penězi ze svého zmenšujícího se kapesného. Nyní bu­ de znovu žádat majitelku zdejší malé půjčovny knih, aby slečně Prudence Giffordové nepůjčovala žádné ro­ mány. Matka však netušila, že tentokrát jí tu knihu nepůj­ čila paní Clamptonová. Měla ji od své nejdražší přítel­ kyně Abigail Nashové, která jí knížku přinesla. Matka bohužel nejspíš objeví Abigailin podíl na tomto kom­ plotu a s ním i přísun knih z tohoto zdroje skončí. Byla v tom velice důsledná. Prudence vydechla jednou stranou úst a zamrači­ la se. Po dnešku bude muset najít jiného spiklence. 10

Avšak koho? Sestra Sophia už se pokusila vypůjčit pro ni knihy, byla však odhalena a donucena slíbit, že už to nikdy neudělá. Možná že by mohla požádat jedno z Callowayových dvojčat? Dovolila by si chtít od nich něco takového? Proboha, od chvíle, kdy matka zcela převzala kon­ trolu nad Prudenciným životem, bylo všechno mno­ hem komplikovanější. Jak jí chyběla její vychovatel­ ka! Ta byla nejen výbornou učitelkou, ale když byla Prudence malé děvče a po západu slunce ohrožovaly klid její mysli temné stíny, různé skřípání a živá před­ stavivost, sedala paní Simpsonová vedle ní a vymýšle­ la jeden příběh za druhým – povídky se šťastným kon­ cem, dobrodružné i romantické – prostě příběhy, které pomáhaly Prudence zapomenout na obavy a ukolébaly ji do spánku. Když vyrostla, její strach se zmírnil, avšak touha po dobrých příbězích nikoliv. Když už služeb slečny Simpsonové nebylo třeba a vychovatelka je opustila, přišla Prudence jak o drahou přítelkyni, tak o výbor­ nou vypravěčku. Aby si v tomto smutku ulevila, začala si půjčovat knihy v knihovně a tvořit vlastní příběhy. Zakrátko se jí to stalo posedlostí. „Prosím, neházej ji do ohně, mami,“ prosila. „Je to jediný výtisk paní Clamptonové a byla by moc smut­ ná, kdyby o něj přišla.“ „Byla by moc smutná?“ Prudence si příliš pozdě uvědomila, že měla alespoň předstírat, že má větší starost o matčiny city než o paní Clamptonovou. Obrnila se před výčitkami, které urči­ tě přijdou. „Máš vůbec představu, jak smutná jsem já, když jsem zjistila, že jsi znovu nesplnila mé přání?“ Tento dotaz Prudence moudře nechala bez odpovědi. „Na to 11

neumím odpovědět. Vážně, děvče, nevím, co mám s tebou dělat. Umíš krásně vyšívat. A vždycky jsem věděla, že zpíváš jako anděl, hraješ pěkně na klavír a mluvíš téměř bezchybně francouzsky. Až se Sophia provdá a ty budeš představena ve společnosti, nejspíš zastíníš všechny ostatní debutantky. Avšak ty si neu­ stále musíš plnit mysl takovými nesmysly. Už přece nejsi dítě, Prudence. Máš nejvyšší čas, abys začala jednat jako dobře vychovaná mladá dáma.“ Matka rozčileně zatřásla Lesní romancí, než ji hodi­ la do ohně. Prudence smutně sledovala, jak suché stránky knihy olízl plamen a jak se pomalu mění v černý, nečitelný prach. Otřásla se a pomyslela na všechny papíry, které skrývala pod uvolněným prknem v podlaze, a co by se s nimi stalo, kdyby je matka objevila. Prudence měla důvod, proč se zajímala o čtení toho, co matka nazývala škvárem. Dcera ctihodných manže­ lů Giffordových víc než cokoli jiného na světě toužila psát podobné slátaniny. Pro Prudence to totiž žádné slátaniny nebyly. Už jako malému děvčeti jí v mysli defilovala scéna za scénou, příběh za příběhem, jako jednotlivé výstu­ py v divadle. Vymyšlené postavy se stávaly lidmi s ur­ čitými vlastnostmi, zájmy, motivacemi a krizemi. Pru­ dence si nemohla pomoct, často se utíkala do světa, jenž byl dobrodružnější než ten její a kde se mohlo stát cokoli. Přežila celé hodiny vyšívání a cvičení na kla­ vír díky tomu, že se v mysli přenesla na jiné místo. V okamžiku dokázala zanechat za sebou nudné povin­ nosti a stávala se nevinnou pannou, zavřenou ve skle­ pení a nucenou šít pro jakéhosi zlosyna. I nyní vklouzla do svého světa a představovala si sama sebe jako týranou dceru, která se má zformovat 12

podle přání přísné matky. Kéž by nyní vrazil do dveří hezký zachránce a unesl ji pryč. Bohužel tu žádný zachránce nebyl, alespoň ne dnes. To už jsou obvyklá zklamání skutečnosti. Možná prá­ vě proto Prudence tak milovala své smyšlené svě­ ty. Mohla v nich tvořit věci podle svých přání. Pokud chtěla, aby se hrdinka postavila své matce, tak to udě­ lala. Pokud chtěla, aby právě v tomto okamžiku vešel do pokoje hezký muž, tak se také stalo. A pokud chtě­ la, aby byla nějaká kniha zachráněna před spálením, padla by vedle krbu místo do ohně. Matka vzdychla. Sedla si vedle ní na omšelou bro­ kátovou pohovku a položila svou dlaň na dceřinu v řídkém projevu citu. „Ty příběhy, které čteš, nejsou skutečné, drahoušku, a já se obávám, aby nezapusti­ ly kořeny ve tvé hlavě. Čím víc čteš, tím víc to vy­ padá, že se správně neorientuješ ve skutečném životě. Zdá se, jako bys čekala na nějakého úchvatného muže, který vtančí do města, zamiluje se do tebe a vezme tě s sebou za nějakým velkým dobrodružstvím.“ Prudence sklopila zrak ke svým rukám a uvažovala, kolikrát si přála právě něco takového – kolikrát si říka­ la, že se jí to jednoho dne jistě stane. Podle toho, jak mluvila matka, se takového dne ni­ kdy nedočká. Matka pokračovala. „Doufala jsem, že když jsme s otcem souhlasili, že budeš tento rok uvedena do spo­ lečnosti spolu se Sophií, přestaneš se té četbě věnovat, ale stal se úplný opak. Právě zjišťuju, že čteš mnohem častěji a že žiješ ve stavu stálého vzrušení. A zdá se mi, že tě většina lidí vůbec nezajímá.“ Prudence si skousla spodní ret, neboť věděla, že matka má pravdu – nebo alespoň částečně pravdu. „Není pravda, že se nezajímám o lidi,“ bránila se. 13

„Zbožňuju Sophii a Abbby a myslím si, že Callowayo­ va dvojčata jsou opravdu zábavná.“ „Sophia je tvá sestra a Abby nejlepší přítelkyně. A jediný důvod, proč shledáváš dvojčata tak zábavný­ mi, je ten, že se chovají jako děti.“ Prudence musela připustit, že i v tom má matka pravdu, ale proč by na tom mělo záležet. „Nechápu, proč si s tím děláš tolik starostí, máti. Když jste mi do­ volili objevit se ve společnosti, dali jste mi jasně naje­ vo, že bych se měla držet v pozadí a neshánět si ještě manžela. Sophia se potřebuje vdát jako první, jak obě víme, tak proč tě trápí, že já shledávám většinu lidí – hlavně mužů – poněkud otravnou. Neměla bys to brát jako dobré znamení?“ „Teď možná,“ souhlasila matka. „Jenom se obávám, že se k tomu budeš stavět stejně, až dojde na tebe. Ne­ můžeš očekávat, že se provdáš za muže podobného hr­ dinům z těch tvých hloupých knížek. Ano, i já jsem jednu nebo dvě četla a připadají mi ohromně směšné.“ Prudence se zamračila, neboť nesdílela matčin ná­ zor. Co bylo špatného na tom, že si chce vzít mu­ že, který bude hezký, inteligentní, vtipný, laskavý a okouzlující? Podle matky by se zdálo, že taková kombinace u mužů vůbec neexistuje. Ale to přece ne­ může být pravda. Určitě. „Až přijedeme do Londýna,“ odtušila Prudence, „vím určitě, že se mezi horními vrstvami společnos­ ti najde alespoň několik mužů, kteří mě nezklamou.“ „A kdybys takového muže potkala?“ naléhala na ni matka. „Myslíš si, že by si chtěl vzít ženu, která je čas­ to zcela mimo a přikládá větší důležitost čtení hlou­ pých knih než povinnostem manželky, matky a paní domu?“ 14

Prudence polkla a nepříjemně se zavrtěla. Matka jí to zatím nikdy neřekla tak jasně. Až dosud se jenom rozčilovala, přikazovala a házela knihy do ohně. Ale když se teď nad Prudence vznášela matčina varovná slova, musela uvažovat, jestli přece jen nemají něja­ kou váhu. Že by byla skutečně tak roztěkaná? A děla­ la si nerealistické představy ohledně toho, jak by mohl vypadat její budoucí život? Že by ji skutečnost unavo­ vala natolik, že dávala přednost tomu, žít ve svém sno­ vém světě? Možná že svým způsobem ano, uvědomila si zdě­ šeně. Ale jak by se mohla vzdát svých snů a ambicí, že se jednou stane autorkou tištěných románů? Byla to tak velká součást její osobnosti… ne, to nemůže. Ani by neměla. Ann Radcliffová to také nevzdala. Ani Fan­ ny Burneyová, Charlotte Lennoxová, Samuel Richard­ son, Walter Scott, Henry Fielding nebo Maria Edge­ worthová. Prudence svraštila obočí, když si uvědomila, že slečna Edgeworthová se nikdy neprovdala. Proč ne? Dala přednost životu plnému knih, kdy jí nikdo nepři­ kazuje, co má dělat? Nebo že by nebyla schopná usa­ dit se v životě mimo své vlastní představy. Co když se chtěla stát manželkou a matkou, ale nikdy nenašla mu­ že, který by jí byl hoden – jako z toho obviňuje Pru­ dencina matka ji? Je Prudence souzeno vydat se po­ dobnou cestou? Ne. Nikdy nedovolí, aby se něco takového přiho­ dilo i jí. Ačkoli sní o tom, že se stane spisovatelkou, chce se také stát manželkou a matkou a přispět něčím ke společenskému životu. Chtěla to všechno a věřila, že by to všechno mohla mít. Ale možná má matka pravdu v jedné věci. Snad 15

je příliš roztěkaná a potřebuje trochu snížit svá oče­ kávání. Prostě by se měla pokusit zapracovat na sobě v těchto oblastech. „Chápu tvůj postoj, máti,“ řekla nakonec. „Ale ne­ můžeš po mně žádat, abych se úplně vzdala čtení. To bych nikdy neudělala. Nemohla bys místo toho při­ stoupit na kompromis?“ Matce se znovu zkrabatilo obočí do tvaru V a našpu­ lila přemýšlivě rty. Nejspíš si myslela, že mezi matkou a dcerou by se nemělo takhle smlouvat, ale neodmítla tu žádost okamžitě, což dávalo Prudence trochu naděje. „Když mi dovolíš půjčit si každý měsíc jednu knihu, slibuju, že omezím čtení pouze na ni. A budu se také snažit být víc… uvědomělá. To je dobrý kompromis, ne?“ Matka pomalu přikývla, jako by o tom návrhu uva­ žovala. Prudence úzkostně čekala a přemítala, jestli se vůbec někdy dočká dne, kdy budou moci říct, že rozu­ mějí jedna druhé. Vždycky se tolik lišily, jak vlastnost­ mi, tak vzhledem. Zatímco matka byla vysoká, statná, světlovlasá a přehnaně korektní, Prudence byla malá, štíhlá, tmavovlasá a rozhodně nekorektní. Vždycky si myslela, že ona se měla jmenovat Sophia, což zname­ nalo moudrost, a sestra Prudence, tedy obezřetnost. To by se k nim hodilo mnohem víc. Kdyby se matka alespoň pokusila porozumět své mladší dceři. Po dlouhé době matka konečně krátce přikývla. „Tak dobře. Ale já tě vždycky doprovodím do knihov­ ny a pomůžu ti s výběrem knih.“ Prudence se zamračila, protože tato podmínka se jí vůbec nelíbila. Tomu se nedalo říkat kompromis. Už otvírala ústa, aby to řekla nahlas, ale matka sepjala ru­ ce, jako by došly k uspokojivé dohodě. 16

„Tak teď, když jsme se domluvily, bych byla ráda, kdyby sis vzala rukavice a boty a doprovodila Sophii ke švadleně. Jak víš, přijali jsme pozvání k Hilliardo­ vým na páteční ples a já jsem se rozhodla, že si tento­ krát trochu vyhodíme z kopýtka.“ „Nové šaty pro malou venkovskou tancovačku?“ podivila se Prudence, jež to považovala za velice zvláštní. Matka byla od přírody schránčlivá a nikdy by netolerovala nákup nových šatů na takovou nedůleži­ tou společenskou událost. „Právě dnes ráno jsem se dozvěděla, že se do Rad­ bourne Abbey vrátil lord Knave a velice pravděpodob­ ně se té taneční zábavy také zúčastní. Proto bych by­ la ráda, kdyby se tam Sophia ukázala v co nejlepším světle. Ty máš vytříbený vkus, má drahá, a já bych ve­ lice ocenila, kdybys jí pomohla s výběrem nových ša­ tů. Samozřejmě že to nemůže být nic extravagantní­ ho – žádné přehnané krajky či vyšívání –, prostě něco, co ji odliší od ostatních. Když už má být teď konečně uvedena do společnosti, lord Knave si určitě bude přát lépe se s ní seznámit.“ Ach, takže nové šaty dostane pouze Sophia, pomys­ lela si nevesele Prudence. Měla si to uvědomit hned. Ne že by na tom záleželo. Po trýznivých měsících, kte­ ré její sestra prožila v loňském roce, si zasloužila ne­ jen nové šaty, ale i cokoli jiného z hezkých věcí, které může život nabídnout. Prudence by jí nikdy nic nezá­ viděla. Je živá a zdravá, to jediné se počítá. Ale Prudence opravdu záleželo na ztrátě jejích knih a uvažovala, jestli musí dodržet ten takzvaný „kom­ promis“, který si s matkou domluvila. Bylo to spíš na­ řízení než dohoda, takže by se po ní nemělo chtít, aby ji dodržovala. Rozhodně nic takového neslíbila. Ale pokud by matka někdy přistihla Prudence, jak 17

čte nedovolenou knihu, byla by obviněna z toho, že nedodržela slovo. To se jí nelíbilo. Po celé roky Pru­ dence často překračovala matčina přání, ale nikdy ne­ porušila nic, co aspoň vzdáleně připomínalo slib, a ne­ chtěla něco takového udělat ani nyní. Zatraceně. Jak by mohla pokračovat se psaním bez jediného zdroje užitečných informací – bez knih? Prudence by nikdy nepsala o tom, co neznala, a v této chvíli po­ cházela většina znalostí o lásce a romantickém vzta­ hu ze slov a zkušeností jiných. Potřebovala pokračovat ve čtení, ale kdyby se podrobila matčiným přáním, nic takového by dělat nemohla. Ach, to je zmatek. „Opravdu doufám, že na té taneční zábavě uhneš Sophii z cesty a budeš se snažit přizpůsobit víc, než to obvykle děláš,“ podotkla matka s ustaraným výra­ zem. „Bude to pro ni důležitý večer a… ty se dočkáš další rok, má drahá, jakmile se Sophia provdá za lorda Knavea.“ Prudence hleděla v rozpacích na matku? Uhnout ­Sophii z cesty? Přizpůsobit se víc než obvykle? Co tím, proboha, míní? Málem to vypadalo, jako by si matka přála, aby její mladší dcera byla neviditelná. „Jestli nechceš, abych na ten tanec šla, máti, velice ráda zůstanu doma.“ A s nadějí v hlase dodala: „Zvlášť pokud mi dovolíš půjčit si z knihovny knihu podle vlastního výběru.“ Matka zaťala čelist a dala tak najevo nespokojenost s tímto návrhem. „Už jsme jednou pozvánku přijali, takže půjdeme všichni bez ohledu na to, jestli chceme, nebo ne. A právě jsme se domluvily, že knihy, které si budeš půjčovat, budu vybírat já.“ „Vlastně jsme se ne-…“ 18

„Teď už jdi,“ pravila odmítavě matka. „Je třeba ob­ jednat ty šaty ještě dnes, aby byly včas ušité.“ Když Prudence opouštěla pokoj, zuřila. Matka se jí vůbec nepokusila porozumět. Myslela si, že ví, co je pro její dceru nejlepší, ale nevěděla to. Jak by mohla, když byla každá úplně jiná? Prudence si představila sama sebe jako loutku. Po­ kud matka chtěla, aby tancovala, tak tancovala. Pokud přikázala, aby hrála na klavír, tak hrála. Pokud si přá­ la, aby zpívala, tak zpívala. A pokud matka chtěla, aby dcera přestala číst knihy, očekávalo se, že tak učiní. Jelikož loutky to tak dělají. Podrobují se tomu, kdo ta­ há za provázky. Ale Prudence by měla jednoho dne najít způsob, jak se osvobodit z těchto omezení. Než však ten den nade­ jde, nenechá sebou zcela manipulovat. Snad by moh­ la přemluvit paní Clamptonovou, aby vyměnila na ně­ kolika knížkách obálky. Ale nejspíš ne. Nebo třeba má paní Hilliardová někde v knihovně zastrčených pár ro­ mánů? Ano, to by mohlo fungovat. A v podstatě doce­ la dobře. Prudence by dělala jen to, co jí matka přikázala. Po­ mohla by sestře vybrat si nové šaty a dohlédnout na to, aby Sophia byla nejzářivější ženou na oné taneční zá­ bavě. A až se na ni budou upírat všechny zraky, nikdo si nevšimne toho, že se mladší Giffordova dcera odplí­ žila do knihovny. Koneckonců jak lépe by se mohla přizpůsobit.

19

2. kapitola

8 Bylo teplé, příjemné odpoledne, obloha bez mráč­ ku a lehký vánek roznášel ve vzduchu příjemné vůně. V jižním Oxfordshiru nebylo moc odpolední takových jako toto, dokonce ani v létě, takže Prudence se nauči­ la užít si je, kdykoli se nějaké takové objevilo. Prosily se sestrou matku, aby směly jít do města pěš­ ky, až jim to nakonec povolila, pokud si s sebou vez­ mou komornou. Ruth se tedy vydala s nimi, ale nechá­ vala děvčatům trochu soukromí – i když ho nijak moc nepotřebovaly. Od té doby, kdy Sophia loni onemoc­ něla, stáhla se do sebe a zdálo se, že nemá co říct. Pru­ dence to nevadilo, protože jí to umožňovalo vymýš­ let příběhy, ale teď se podívala na sestru a uvědomila si, jak se vzdálily jedna druhé a jak jí chybí přátelství, které spolu předtím sdílely. Sophia už vůbec nevypadala nemocně. Možná bylo načase přestat se k ní tak chovat. Jak kráčely po silnici, objevil se vedle cesty obdi­ vuhodný dům postavený z pískovce a Prudence ni­ koli poprvé uvažovala o oné stavbě. Bývalé opatství Radbourne Abbey bylo směsí palladiánského a barok­ ního stylu. Obklopené zelenými kopci vypadalo jako královna mezi prostým lidem. Pozornost přitahovaly 20