M I S TER
Praha 2019
Přeložila: Zdenka Lišková
E L James: Mister Vydání první Copyright © Erika James Limited 2019 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2308. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Mister vydaného nakladatelstvím Arrow Books, Velká Británie v roce 2019 Český překlad © 2019 Zdenka Lišková Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Dana Chodilová Cover design and photograph by Erika Mitchell Cover image reproduced with kind permission of the Royal Borough of Kensington and Chelsea Back cover photograph © Kwangmoozaa/Shutterstock Obálka © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1222-4 BARONET Praha 2019
E L James
MIS T E R
Pro tetu Elbu. Děkuji za tvou moudrost, sílu, dobrosrdečnost a zdravý rozum, ale nejvíc ze všeho za tvou lásku.
Prolog
Ne. Ne. Ne. Nechci tmu. Nechci dusivou tmu. Nechci igelitový pytel. Přemáhá ji panika a vysává vzduch z plic. Nemohu dýchat. Nemohu dýchat. Kovová pachuť strachu se dere na jazyk. Musím to udělat. Je to jediná možnost. Přestaň sebou mlít. Uklidni se. Dýchej pomalu. Dýchej mělce. Přesně jak ti řekl. Za chvíli bude po všem. Bude po všem a pak budeš volná. Volná. Volná. Běž. Teď. Utíkej. Utíkej. Utíkej! Leť! Běží, co jí síly stačí, a neohlíží se. Vyděšená a hnaná k maximálnímu výkonu míjí v obchodě několik nočních opozdilců. Štěstí je na její straně: automatické dveře jsou otevřené. Probíhá pod křiklavou sváteční výzdobou a pak vchodem až na parkoviště. Pádí dál a dál. Prosmýkne se mezi zaparkovanými auty a utíká do lesa. Běží o život po úzké cestě, prodírá se ostružiním, drobné větvičky ji pleskají přes obličej. Běží, až ji z toho pálí plíce. Utíkej. Utíkej. Utíkej. Nezastavuj. Zima. Zima. Mrzne. Přestává jí to myslet. Vítr skučí v korunách stromů, proniká jí pod šaty až do morku kostí. Choulí se pod keřem a znecitlivělýma rukama k sobě hrne suché listí, aby si vytvořila hnízdo. Spánek. Potřebuje spánek. Lehá si na studenou tvrdou zem, příliš unavená, než aby se bála, příliš unavená, než aby vzlykala. Ty 9
E L J a mes
ostatní. Dostaly se z toho? Zavírá oči. Dokázaly utéct? Ať jsou z toho venku. Ať je jim teplo… Jak se to mohlo stát? Probouzí se. Leží mezi popelnicemi zabalená v novinách a kartonu. Chvěje se. Je hrozná zima. Ale musí dál. Má adresu. Děkuje za ni bohu své babičky. Rozklepanými prsty rozbaluje kus papíru. Tam se potřebuje dostat. Teď. Teď. Teď. Noha za nohou. Jde. Na víc se nezmůže. Jde. Jde. Jde. Spí ve dveřích. Vzbudí se a jde dál. A jde. Pije vodu z umyvadla v McDonaldu. Jídlo voní tak lákavě. Je jí zima. Hlad jí požírá vnitřnosti. A ona jde a jde, pořád podle mapy, kterou ukradla. Ukradla ji v obchodě. V obchodě, kde blikala světýlka a hrály vánoční koledy. Z posledních sil zvedá útržek papíru. Po tolika dnech skrývání v její botě je ušmudlaný a potrhaný. Unavená. Je moc unavená. Špinavá. Moc špinavá a zmrzlá a vystrašená. Tenhle dům je její jedinou nadějí. Zvedá rozechvělou ruku a tiskne zvonek. Magda ji očekává. Její matka psala a o všem jí řekla. Vítá ji s otevřenou náručí. Ale pak rychle ustupuje. Bože, dítě. Kde se touláš? Čekala jsem tě před týdnem!
10
Kapitola první
Bezduchý sex. Mohl bych o něm mluvit hodiny. Žádné závazky, žádná očekávání, žádná zklamání. Jenom si musím pamatovat jejich jména. Která to byla posledně? Jojo? Jeanne? Jody? To je jedno. Nějaká bezejmenná, která sténala v mé posteli i mimo ni. Ležím a zírám na vlnící se odlesky Temže na mém stropě. Nemůžu spát. Jsem příliš neklidný, než abych spal. Dnes je tu Caroline. Ta nepatří do kategorie bezejmenných. Nikdy tam nezapadne. Co mě to kruci napadlo? Zavírám oči a pokouším se umlčet tichý neodbytný hlásek, který zpochybňuje důvody k sexu s nejlepší kamarádkou… opakovanému. Zavrtí se, její štíhlé tělo se koupe ve stříbrném světle lednového měsíce, dlouhé nohy propletené s mými, hlavu opřenou o mou hruď. Tohle se nemělo stát, je to špatné. Mnu si obličej ve snaze zbavit se výčitek svědomí a ona se zachvěje, zavrtí a probouzí se z dřímoty. Jeden pěstěný nehet mi klouže dolů po břiše a obkrouží pupek. Její prsty se kradou k mému ochlupení a já cítím její ospalý úsměv. Chytám ji za ruku a přitahuju si ji ke rtům. „Nenadělali jsme na jednu noc dost škody, Caro?“ Políbím každý prst zvlášť, abych se z odmítnutí vykoupil. Jsem příliš unavený a sklíčený kvůli neustálému a nepříjemnému pocitu viny, který mě vnitřně užírá. Tohle je Caroline, proboha, moje nejlepší kamarádka a manželka mého bratra. Bývalá manželka. 11
E L J a mes
Ne. Není jeho bývalá manželka. Je vdova. Jak smutné a osamělé slovo pro smutné a osamělé okolnosti. „Ach, Maxime, prosím. Dovol mi zapomenout,“ šeptá a tiskne mi horké, vlhké rty na hruď. Odhodí si vlasy z obličeje a zadívá se na mě skrz dlouhé řasy. Z očí jí sálá touha i zármutek. Beru její krásnou tvář do dlaně a přitom vrtím hlavou. „Tohle bychom neměli.“ „Neříkej to.“ Přikládá mi prsty na rty, aby mě umlčela. „Prosím, já to potřebuju.“ Vzdychnu. Za tohle půjdu do pekla. „Prosím,“ žadoní. Kruci, tohle je peklo. A protože mě to taky bolí – protože mi taky chybí – a Caroline je moje pojítko k němu, nacházím její rty a obracím ji na záda. Když se probudím, místnost zaplavuje jasné zimní slunce, které mě nutí mžourat. Otáčím se a s úlevou zjišťuju, že Caroline odešla a zanechala za sebou přetrvávající stopu lítosti a vzkaz na mém polštáři:
Co kdybychom dnes povečeřeli s tátou a macechou? Prosím, přijď. Oni taky truchlí. Posílám pusu. Do prdele. Tohle právě nechci. Zavírám oči, šťastný, že jsem sám ve své posteli, a navzdory našim nočním aktivitám kvituju, že jsme se rozhodli vrátit se do Londýna dva dny po pohřbu. Jak se to mohlo takhle vymknout? Jenom skleničku na dobrou noc, řekla, a já zíral do jejích velkých modrých očí plných zármutku a moc dobře jsem věděl, co chce. Byl to stejný pohled, jaký mi věnovala té noci, kdy jsme se dozvěděli o Kitově nehodě a předčasné smrti. Pohled, kterému jsem ani tehdy 12
M IS T ER
nedokázal odolat. Kolikrát už jsme spolu tančili nad propastí, ale teprve teď jsem se odevzdal svému osudu a s neomylnou nevyhnutelností jsem opíchal bratrovu manželku. Včera jsme to udělali znovu, a to je Kit pod zemí teprve dva dny. Mračím se na strop. Bezpochyby jsem ten nejubožejší případ. Ale to je i Caroline. Jenže ta má aspoň omluvu: truchlí, strachuje se o svou budoucnost… a já jsem její nejlepší kamarád. Na koho jiného by se měla obrátit, když je v nouzi? Právě jsem se stal expertem na utěšování truchlících vdov. Se svraštělým čelem mačkám její vzkaz a odhazuju ho na dřevěnou podlahu, od níž se odráží a poskakuje až pod pohovku, která je plná mých hadrů. Nade mnou plují vodní stíny, světlo a tma se mi naoko vysmívají. Zavírám oči, abych je neviděl. Kit byl dobrý chlap. Kit. Milovaný Kit. Miláček všech – i Caroline, koneckonců si vybrala jeho. V mysli se mi nechtěně zjevuje představa Kitova opuštěného polámaného těla pod nemocničním prostěradlem. Dopřávám si hluboký nádech, abych se pokusil zbavit vzpomínek a knedlíku v krku. Zasloužil si víc než drahou Caro a mě – svého marnotratného bratra. Nezasloužil si… tu zradu. Ksakru. Co si to namlouvám? S Caroline si nemáme co vyčítat. Ona pomohla mně, já pomohl jí. Oba jsme plnoletí a technicky vzato svobodní dospělí. Jí se to líbí. Mně se to líbí. Koneckonců dělám to, co umím nejlíp – od večera do rána píchám nadrženou atraktivní ženskou. Je to moje oblíbená relaxační kratochvíle a navíc mě zaměstnává. Píchání mě udržuje v kondici a během těch žhavých okamžiků se učím o ženských všechno, co potřebuju vědět – jak je rozpálit a jestli přitom křičí nebo brečí. Caroline brečí. Jenže Caroline právě přišla o manžela. Krucifix. 13
E L J a mes
Zavírám oči a v duchu znovu spatřím Kitův bledý posmrtný obličej. Jeho ztráta ve mně vyhlodala zející propast. Nenahraditelná ztráta. Proč k čertu musel sedat na motorku té temné a ledové noci? Já to prostě nechápu. Kit je – byl – ten uvážlivý, spolehlivý, sám pan Důvěryhodný. Z nás dvou to byl Kit, kdo dělal čest našemu jménu, udržoval dobrou pověst a choval se zodpovědně. Staral se o svůj podnik v Londýně a k tomu ještě stíhal řídit rozsáhlý rodinný byznys. Nedělal zbrklá rozhodnutí a rozhodně nejezdil jako šílenec. Byl ten vnímavější. Vždy stoupal, nikdy neklesal. Nebyl marnotratný syn jako já. Přesně tak, já jsem druhá strana jeho mince. Mojí specialitou je být černou ovcí rodiny. Nikdo ode mě nic nečeká, na to si dávám pozor. Bez debat. Sedám si. Moje pochmurná nálada odpovídá strohému rannímu světlu. Je čas zavítat do přízemní posilovny. Běh, píchání a šerm, to jsou sporty, které mě udržují v kondici. S taneční hudbou v uších a potem řinoucím se po zádech prudce nabírám vzduch do plic. Dusání nohou na běžeckém pásu je očistou pro mou mysl a já se koncentruju jenom na posouvání svých fyzických hranic. Při běhu jsem obvykle soustředěný a vděčný, že konečně něco cítím – i když je to jenom pálení na plicích a v končetinách. Dnes nechci cítit nic. Ne po tak zkurveném týdnu. Chci jen fyzickou bolest z námahy a vyčerpání. Žádnou bolest ze ztráty. Běž. Dýchej. Běž. Dýchej. Nemysli na Kita. Nemysli na Caroline. Běž. Běž. Běž. Pomalu se uklidňuju, pás zpomaluje a já vyklusávám poslední úsek svého pětimílového běhu. Bohužel to umožňuje návrat horečnatým myšlenkám. Poprvé po velmi dlouhé době mám opravdu co dělat. Před Kitovým odchodem sestávaly mé dny ze zotavování se po předešlé noci a plánování té další. Tečka. To byl můj život. Nerad nastavuju zrcadlo bezduchosti své existence. Ale v hloubi duše vím, 14
M IS T ER
jaký jsem budižkničemu. Po dosažení jednadvaceti let jsem získal přístup ke svému svěřeneckému fondu, takže jsem nikdy v životě skutečně nepracoval. Na rozdíl od svého staršího bratra. Ten se mohl přetrhnout, ovšem jemu nic jiného nezbývalo. Ovšem dnešek bude jiný. Kit mě ustanovil vykonavatelem své poslední vůle, což je fakt komické. Jsem přesvědčený o tom, že to byl jeho poslední vtip – jenže teď, když jsme ho uložili do rodinné hrobky, se jeho vůle musí přečíst a… no, vykonat. Kit zemřel a nezanechal po sobě potomky. Běžecký pás se zastavuje a cukne se mnou. Zatím nechci přemýšlet o tom, jaké to bude mít důsledky. Nejsem na to připravený. Sahám po iPhonu, přehazuju si ručník kolem krku a klušu zpátky do svého bytu v šestém poschodí. Svlékám se, nechávám oblečení na podlaze ložnice a odcházím do přilehlé koupelny. Ve sprše si myju vlasy a přemýšlím, jak to vyřídit s Caroline. Známe se už od základky. Našli jsme v sobě spřízněné duše a to nás spojilo – dva třináctileté obyvatele internátu s rozvedenými rodiči. Byl jsem tam nový a ona mě vzala pod svou ochranu. Byli jsme nerozluční. Navždycky bude mou první láskou, mým prvním milováním… děsným prvním milováním. Pár let nato si vybrala mého bratra, ne mě. Navzdory tomu jsme zůstali dobrými přáteli a dokonce jsme si udrželi odstup – až do Kitovy smrti. Kruci. Tohle musí přestat. Nepotřebuju a ani nechci žádné komplikace. Zatímco se holím, zírají na mě zachmuřené zelené oči. Neposer to s Caroline. Je jednou z tvých mála přátel. Je tvou nejlepší kámoškou. Promluv s ní. Vysvětli jí to. Ona ví, že k sobě nepatříme. Kývnu na svůj odraz v zrcadle a otírám si z obličeje zbytky pěny. Najednou jsem ohledně Caroline rozhodnější. Pouštím ručník na zem a vyrážím do šatny. Z komínku na jedné z polic si beru černé džíny a na ramínku s úlevou nacházím čerstvě vyžehlenou bílou košili i vyčištěné černé sako. Dnes obědvám s rodinnými právními zástupci. Nazouvám si boty a natahuju se pro kabát, který mě venku ochrání před chladem. 15
E L J a mes
Sakra, vždyť je pondělí. Najednou si uvědomuju, že se Krystyna, moje letitá polská hospodyně, dnes dopoledne opozdila. Vytahuju peněženku a sázím na stolek v předsíni nějaké drobné, pak nastavuju alarm a odcházím. Zamykám za sebou, procházím kolem výtahu a sestupuju po schodech. Ocitám se venku na nábřežní ulici Chelsea Embankment, vzduch je čistý a svěží, znečištěný jenom párou mého mrznoucího dechu. Dívám se na temné a kalné vody Temže a na protější straně na pagodu míru. To přesně potřebuju, trochu míru, ale nejspíš bude chvíli trvat, než se dočkám. Doufám, že po obědě budu přinejmenším znát odpověď na pár otázek. Zvedám ruku a přivolávám si taxi, jehož řidiče instruuju, aby mě vzal do Mayfairu. Firma Pavel, Marmont a Hoffman sídlící v georgiánském domě na Brook Street zastupuje naši rodinu ve věcech práva už od roku 1775. „Přišel čas, abys dospěl,“ zamumlám si pro sebe, když zatlačím na zdobené dřevěné dveře. „Dobré odpoledne, pane,“ usměje se na mě mladá recepční a na její olivové pleti se objevuje ruměnec. Je hezká, určitým nenápadným způsobem. Za normálních okolností bych si s ní pět minut pokecal, abych získal její číslo, ale kvůli tomu tu dnes nejsem. „Mám schůzku s panem Rajahem.“ „Vaše jméno?“ „Maxim Trevelyan.“ Očima skenuje obrazovku svého počítače, ale pak stáhne obočí a zavrtí hlavou. „Posaďte se, prosím.“ Rukou ukáže směrem ke dvěma hnědým koženým pohovkám umístěným v dřevem obložené hale. Usazuju se na tu bližší a sahám pro ranní vydání Financial Times. Zatímco recepční s jistou naléhavostí v hlase telefonuje, já si prohlížím titulní stránku deníku, ale nic z toho, co čtu, nevnímám. Když vzhlédnu, spatřím samotného Rajaha, který přichází, aby mě pozdravil. Nonšalantně vstupuje dvojitými dveřmi a podává mi ruku. Zvedám se. 16
M IS T ER
„Lorde Trevethicku, dovolte, abych vám projevil upřímnou soustrast,“ kondoluje mi, když si potřeseme. „Jenom pane Trevethicku, prosím,“ opravuju ho. „Ještě jsem si na bratrův titul nezvykl.“ Svůj titul… odteď. „Ale jistě,“ přikývne Rajah tak uctivě, až je mi to nepříjemné. „Následoval byste mě? Čeká nás oběd ve společenské jídelně a upozorňuju vás, že máme jeden z nejlepších sklípků v Londýně.“ Upřeně zírám do plamenů tančících v krbu mého klubu v Mayfairu. Hrabě z Trevethicku. To jsem já. Odteď. Je to nepochopitelné. Skličující. Jak já nenáviděl bratrův titul a jeho postavení v rodině, když jsem byl mladší. Kit byl od narození protežované dítě, zejména naší matkou, ale to dá rozum, on byl následníkem, já pouhým náhradníkem. Od prvního dne nazývaný vikomtem Porthtowanem se tehdy dvacetiletý Kit stal dvanáctým hrabětem z Trevethicku v důsledku otcovy náhlé smrti. V osmadvaceti se stávám šťastnou třináctkou já. Tak dlouho jsem toužil po titulu a všem, co k němu náleží. Jenže teď, když je můj, mám pocit, jako bych si ho přivlastňoval neprávem. Včera jsi píchal jeho hraběnku. To je víc než neoprávněné přivlastňování. Usrknu whisky Glenrothes a pozvednu sklenku. „Přípitek na ducha,“ zašeptám a usměju se té ironii. Glenrothes byla oblíbenou whisky mého otce, pak mého bratra a ode dneška bude ročník 1992 můj. Nevzpomínám si, kdy jsem se smířil s bratrovým postavením a s ním samotným, ale stalo se to někdy v pozdní pubertě. Získal titul, získal dívku a já to musel přijmout. A teď je to všechno moje. Všechno. Dokonce i tvoje žena. No, aspoň včera v noci to tak bylo. Nejhorší je, že v Kitově závěti není žádná zmínka o nějakém zajištění pro Caroline. Ani slovo. 17
E L J a mes
Toho se bála. Jak mohl udělat takovou chybu? Před čtyřmi měsíci sepsal novou poslední vůli, ale Caroline v ní nezmínil. Byli manželé teprve dva roky… Co si sakra myslel? Samozřejmě by to mohla napadnout. A nikdo by se jí nedivil. Promnu si obličej. Co budu dělat? Pípne mi mobil. KDE JSI?
To je textovka od Caroline. Vypínám to a objednávám si dalšího panáka. Dnes večer ji nechci vidět. Chci se takříkajíc ponořit do někoho jiného. Někoho nového. Někoho bez závazků. Možná by se hodila i lajna. Znovu vytahuju mobil a otevírám Tinder. „Ten byt je úchvatný, Maxime.“ Vyhlíží z okna přes tmavý proud Temže, který odráží světla pagody míru. Pomáhám jí z kabátku a přehazuju ho přes opěrku gauče. „Panáka, nebo něco silnějšího?“ nabízím. V obývacím pokoji se dlouho nezdržíme. Jako na zavolanou si přehazuje lesklé černé vlasy přes rameno. Oříškové oči orámované černou linkou se na mě upřeně zadívají. Olízne si namalované rty, zvedá obočí a ptá se: „Něco silnějšího?“ Její hlas je svůdný. „Co to prosím tě piješ?“ Aha… ona to nepochopila, takže žádný koks nebude. To je jedno, spíš mi vadí, že stojí moc daleko ode mě. Přistupuju tak blízko, že musí zvednout hlavu, aby na mě viděla. Dávám si pozor, abych se jí nedotknul. „Stejně nemám žízeň, Heather,“ řeknu tiše, pyšný, že jsem si vzpomněl na její jméno. Polkne a rozevírá rty. 18
M IS T ER
„Já taky ne,“ zašeptá a její provokativní úsměv se odrazí i v očích. „Tak co teda chceš?“ Sleduju, jak její pohled klouže k mým rtům. Je to pozvání. Chvíli vyčkávám, abych se ujistil o správnosti svého odhadu, pak se nakloním a lehce ji políbím. Je to jenom letmý dotyk. Rty na rty, nic víc. „Myslím, že víš, co chci.“ Zvedá ruku, aby mi pročísla vlasy a přitáhla si mě zpátky k horké a dychtivé puse. Chutná po brandy s lehkou příměsí cigaret. Odvádí to mou pozornost. Nevzpomínám si, že bych ji v klubu viděl kouřit. Přitahuju ji těsně k sobě. Jednou rukou ji objímám v pase a druhou poznávám její bujné křivky. Má útlý pas a velká pevná prsa, která ke mně dychtivě tiskne. Zajímalo by mě, jestli budou v mé puse tak skvělá jako v dlani. Přesouvám ruku na její zadek a zároveň prohlubuju polibek, důkladně ji poznávám. „A co teda chceš?“ šeptám jí do rtů. „Tebe.“ Její hlas je naléhavý a udýchaný. Je vzrušená. Jde se na věc. Začíná mi rozepínat košili a já v klidu čekám, až mi ji stáhne z ramen a nechá ji sklouznout na podlahu. Mám ji ojet rovnou tady, nebo ji vezmu do postele? Pohodlnost vyhrává, a tak ji beru za ruku. „Pojď se mnou.“ Jemně zatáhnu a ona mě následuje z obýváku přes chodbu a do ložnice. Je uklizená, věděl jsem, že bude. Díkybohu za Krystynu. Za dveřmi rozsvěcím noční lampičky a vedu ji až k posteli. „Otoč se.“ Heather poslechne, ale přitom zavrávorá na vysokých podpatcích. „Pozor.“ Chytám ji za ramena a pevně ji k sobě přivinu. Potom jí otáčím hlavu tak, abych viděl její oči. Nejdřív se mi zadívá na rty, ale nakonec je zvedá. Jsou jasné, nezkalené, soustředěné, dostatečně střízlivé. Skláním se k jejímu krku a jazykem ochutnávám měkkou voňavou kůži. „Myslím, že bychom si radši měli lehnout.“ Rozepínám zip krátkých šatů a stahuju jí je z ramen. Zastavuju, když odhalím obliny ňader schovaných v podprsence. Prsty přejedu po krajkové látce. Ona vzdychne a prohýbá se v zádech, tlačí se mi do rukou. 19
E L J a mes
To je ono. Palci vklouznu pod jemný materiál a zakroužím jimi po tvrdnoucích bradavkách, zatímco ona natahuje ruce dozadu a sahá po knoflíku mých riflí. „Máme na to celou noc,“ zamumlám a pouštím ji dřív, než ustoupím dozadu, takže jí šaty sjíždějí po těle a dopadají k nohám. Červená tanga odhalují pěkně tvarovaný zadek. „Otoč se. Chci tě vidět.“ Heather švihne bujnou hřívou, otáčí se a věnuje mi spalující pohled. Má úchvatný kozy. Usměju se. Ona taky. Tohle bude jízda. Natahuje se a chytá mě za pásek kalhot. Prudce zatáhne, takže se její úžasná prsa znovu natisknou k mé hrudi. „Líbej mě,“ zavrčí tiše a rozhodně. Jazykem si olízne horní zuby a moje tělo okamžitě reaguje sevřením slabin. „S radostí, madam.“ Svírám její hlavu v dlaních, prsty zabořené v hedvábných vlasech a líbám ji – tentokrát mnohem naléhavěji. Ona reaguje, chytá mě za vlasy a prudce mi to oplácí. Potom se zarazí a podívá se na mě s takovým lascivním zábleskem v očích, jako by konečně spatřila, co chce vidět. A znovu mě vášnivě líbá. Pane jo, ta to vážně chce. Rozechvělými prsty nachází knoflík mých kalhot a zatáhne. Se smíchem ji chytám za ruce, jemně do ní šťouchnu a oba padáme na postel. Heather. Jmenuje se Heather a tvrdě spí po mém boku. Pohledem na budík zjišťuju, že je čtvrt na šest. V posteli je skvělá, o tom není pochyb, jenže teď chci, aby zmizela. Jak dlouho tu budu muset ležet a poslouchat její mělký dech? Možná jsme měli jít k ní, abych mohl odejít já. Jenže já bydlel blíž a oba jsme byli nedočkaví. Zírám na strop a v duchu si promítám náš večer. Chci si vybavit všechny detaily, které jsem o ní zjistil, tedy pokud nějaké byly. Pracuje v te20
M IS T ER
levizi – neboli v „telce“, jak tomu říká ona – a musí chodit do práce brzy ráno, což znamená, že by měla vzápětí odejít, že? Bydlí v Putney. Je sexy. A nadržená. Ano, velmi nadržená. Ráda si při tom poleží na břiše. Když se udělá, je zticha, a má velmi šikovné rty, které přesně vědí, co s unaveným mužem. Při té vzpomínce mi zacuká v rozkroku a já zvažuju, že bych ji probudil, abychom si to mohli znovu rozdat. Tmavé vlasy má rozhozené po polštáři a v obličeji má díky spánku klidný výraz. Ignoruju bodnutí závisti, které to ve mně vyvolá, a přemýšlím, jestli by se její klid přenesl i na mě, kdybych ji poznal líp. To určitě. Už aby byla pryč. V hlavě mi zazní Carolinin otravný hlas. Máš vážné intimní problémy. Caroline. Zatraceně. Tři ukňourané textovky a několik zmeškaných hovorů mi pěkně hnuly žlučí. Moje džíny leží zmuchlané na podlaze. Ze zadní kapsy vytahuju mobil. Kontroluju spící postavu po mém boku – ne, zatím se nepohnula – a čtu si zprávy od Caroline. KDE JSI? ZAVOLEJ MI! :/
Co ji žere? Vždyť ví, co to obnáší, zná mě dost dlouho. Rychlovka v posteli nezmění, co k ní cítím. Miluju ji… svým způsobem, ale jako kamarádku, dobrou kamarádku. Zamračím se. Ani jsem jí nezavolal. Protože nechci. Nevím, co říct. Zbabělče, zašeptá hlas mého svědomí. Musím to dát do pořádku. Nade mnou se mihotají odlesky hladiny Temže, vlní se a poskaku21
E L J a mes
jí, svobodné, bezstarostné. Posmívají se mi. Připomínají mi, co jsem ztratil. Svobodu. A co mám teď? Zodpovědnost. Kruci. Cítím se provinile. Je to neznámý a nevítaný pocit – Kit mi odkázal všechno. Všechno. A Caroline nedostala nic. Je to jeho žena. A spali jsme spolu. Není divu, že se cítím provinile. A v hloubi duše vím, že ona se cítí stejně. Proto odešla uprostřed noci, aniž by mě vzbudila, aniž by se rozloučila. Kéž by ta holka vedle mě udělala to samé. Rychle píšu textovku pro Caro. Dnes jsem se nezastavil. Co ty? Jsi v pořádku?
Je pět ráno. Caroline bude spát. Můžu být v klidu. Vyřídím to s ní v průběhu dneška… nebo zítřka. Heather se zavrtí a zamžourá na mě. „Ahoj,“ pousměje se nesměle. Oplatím jí to, ale její úsměv se vytrácí. „Měla bych jít,“ odtuší. „Jít?“ Na prsou mi klíčí naděje. „Kam bys šla?“ Celkem se mi daří neznít falešně. „Musím. Jdu do práce a myslím, že ty červené šaty bych v kanceláři nevysvětlila.“ Sedá si a přitom schovává své křivky pod hedvábnou pokrývkou. „Bylo to… hezké, Maxime. Zavoláš, když ti nechám číslo? Radši se bavím po telefonu, než píšu přes Tinder.“ „Určitě,“ zalžu přirozeně. Přitahuju si její tvář k obličeji a zlehka ji políbím. Ostýchavě se usměje. Zvedá se, pečlivě se balí do deky a sbírá své šatstvo z podlahy. „Mám ti zavolat taxi?“ nabízím. „Svezu se Uberem.“ „Já to zařídím.“ 22
M IS T ER
„Tak jo, děkuju. Jedu do Putney.“ Diktuje mi svou adresu a já vstávám, oblékám si pohozené rifle, beru si telefon a opouštím ložnici, abych jí dopřál trochu soukromí. Je zvláštní, jak stydlivě a tiše se některé ženy chovají ráno poté. Už není tou lascivní a dychtivou sirénou předešlé noci. Objednal jsem odvoz a teď čekám a hledím přes temné vody řeky. Konečně se objevuje a podává mi útržek papíru. „Moje číslo.“ „Díky.“ Ukládám si ho do zadní kapsy kalhot. „Auto tu bude za pět minut.“ Zůstává rozpačitě stát, postkoitální stydlivost sama. Zavládne mezi námi ticho a ona se rozhlíží po pokoji, dívá se všude, jenom ne na mě. „Je to pěkný byt. Takový vzdušný,“ podotkne a já vím, že jsme se uchýlili k tlachání o ničem, abychom zabili čas. Zahlédne mou kytaru a klavír. „Hraješ?“ Přechází k malému křídlu. „Jo.“ „Nejspíš proto máš tak šikovné ruce,“ řekne, ale pak se zarazí, jako by si uvědomila, že promluvila nahlas, a její tváře se přitažlivě zbarví. „Ty na něco hraješ?“ ptám se, aniž bych reagoval na její poznámku. „Ne – nikdy jsem to nedotáhla dál než k flétně ve školce.“ Na jejím výrazu je znát úleva. Asi proto, že jsem ignoroval, co předtím řekla o mých rukách. „A co tohle všechno?“ ukáže na přehrávací aparaturu a iMac na stole v rohu pokoje. „Dělám dýdžeje.“ „Cože?“ „Jo, párkrát za měsíc v jednom klubu v Hoxtonu.“ „Jasně, proto máš všechny ty desky.“ Ohlédne se na stěnu s policemi plnými vinylu. Přikývnu. „A tyhle fotky?“ ukáže rukou na černobílé krajinky, které visí na velkých plátnech v obýváku. 23
E L J a mes
„Jsou moje. A příležitostně se ocitám i na druhé straně objektivu.“ Zatváří se nechápavě. „Jako model. Hlavně pro časopisy.“ „Aha, už mi to dochází. Jsi muž mnoha tváří,“ zaculí se na mě o něco sebejistěji. Tak to má být. Ona je bohyně. „Nojo, všeuměl,“ zareaguju sebekriticky a její úsměv se vytrácí. Nahrazuje ho zmatený výraz. „Něco není v pořádku?“ ptá se. Cože? O čem to sakra mluví? „Ne. Všechno je v pohodě.“ Na mobil mi přichází zpráva, že její taxi už je tady. „Zavolám ti,“ ujišťuju ji, když sahám pro její kabátek, abych jí ho podržel otevřený. „Nezavoláš. A mně to nevadí. Takový už je Tinder a já si to užila.“ „Já taky.“ Nehodlám jí odporovat. Dojdu s ní ke dveřím bytu. „Chceš vyprovodit dolů?“ „Ne, díky. Už jsem velká holka. Sbohem, Maxime. Ráda jsem tě poznala.“ „Já tebe taky… Heather.“ „No páni,“ rozzáří se potěšením nad skutečností, že jsem si zapamatoval její jméno. Je téměř nemožné její úsměv neopětovat. „Tak je to lepší,“ odtuší. „Doufám, že najdeš, co hledáš.“ Natahuje se a dává mi letmou pusu na tvář. Potom se otáčí a na vysokých podpatcích kráčí k výtahu. Mračím se za její vzdalující se postavou a sleduju, jak se jí pod rudými šaty rýsuje pěkná zadnice. Že najdu, co hledám? Co tím k čertu myslela? Mám všechno. Právě jsem si vzal tebe. Zítra to bude nějaká jiná. Co víc bych měl hledat? Z nějakého neznámého důvodu mě její slova rozčilují, ale potlačuju to a s úlevou, že odešla, mířím zpátky do postele. Jakmile si svléknu kalhoty a vlezu zpátky do peřin, její vyzývavá věta mi znovu vrtá hlavou. Doufám, že najdeš, co hledáš. Jak ji to kruci napadlo? Právě jsem zdědil obrovské nemovitosti v Cornwallu, další v Ox24
M IS T ER
fordshiru a v Northumberlandu a k tomu malý kousek Londýna – ovšem za jakou cenu? Před očima se mi zjevuje Kitův bledý obličej bez života. Do prdele. Tolik lidí na mně teď závisí – příliš mnoho. Farmáři v pronájmu, jejich zaměstnanci, zaměstnanci čtyř domácností v mých sídlech, developeři v Mayfairu… To je šílený. K čertu s tebou, Kite. Proč jsi sakra musel umřít? Pevně semknu víčka, abych potlačil slzy deroucí se mi do očí, a s posledními slovy, která mi řekla Heather, upadám do neklidného spánku.
25
Kapitola druhá
Alessia tlačí ruce hlouběji do kapes staré Michalovy větrovky v marném pokusu ohřát si zkřehlé prsty. S hlavou schoulenou v šále se plahočí mrznoucím mrholením směrem k domu na nábřeží ve čtvrti Chelsea. Dnes je středa, její druhý den tady bez Krystyny, a ona jde znovu do toho velkého bytu s klavírem. Navzdory počasí má vítězoslavný pocit, protože přežila cestu stísněným prostorem přecpaného vlaku, aniž by ji ovládl obvyklý pocit úzkosti. Začíná chápat, že tohle zkrátka k Londýnu patří. Je tu moc lidí, moc hluku, moc aut. Ale nejhorší na tom je, že nikdo s nikým nemluví, až na ojedinělé Promiňte, když do ní někdo vrazí, nebo Posuňte se dál do vozu, prosím. Všichni se schovávají za novinami zdarma nebo poslouchají hudbu ve sluchátcích nebo zírají do mobilů a čteček elektronických knih a vyhýbají se jakémukoliv očnímu kontaktu. Toho rána se Alessii poštěstilo najít ve vlaku volné místo k sezení, ale žena sedící vedle ní si většinu cesty hlasitě stěžovala do mobilu na zpackané rande z předešlé noci. Alessia ji však ignorovala a četla si noviny zdarma, aby si zlepšila angličtinu. I tak si přála, aby mohla poslouchat hudbu ve sluchátcích místo hlučného kvílení té ženy. Když dočetla noviny, zavřela oči a snila o majestátních vrcholcích hor pokrytých bílým příkrovem sněhu a pastvinách, kde vzduch vo26
M IS T ER
ní po tymiánu a bzučí přítomností včel. Bože, jak moc jí chybí domov. Chybí jí klid a mír. Stýská se jí po matce a taky po klavíru. Prsty v kapsách se jí rozhýbou v rytmu melodie, kterou hrává na rozcvičení. V duchu slyší tóny, čisté a jasné, a zároveň je vidí v zářivých barvách. Jak dlouho už nehrála? Její rozjitření stoupá při pomyšlení na klavír, který na ni čeká v bytě, kam míří. Prochází vchodem historické budovy a jde k výtahu. Jenom stěží potlačuje nadšení, když vyjíždí ke střešnímu apartmá. Každé pondělí, středu a pátek je tenhle nádherný byt s velkými vzdušnými místnostmi, podlahami z tmavého dřeva a malým klavírem jenom její. Odemyká dveře a užuž se natahuje, že vypne alarm, jenže k vlastnímu překvapení neslyší žádný varovný tón. Možná se to rozbilo, nebo to prostě nikdo nenastavil. Nebo… Ne. V šoku si uvědomuje, že je majitel bytu nejspíš doma. Pozorně naslouchá a snaží se zachytit jakékoliv známky života. Stojí v rozlehlé vstupní hale, jejíž zdi jsou pokryté černobílými fotografiemi krajin, a neslyší vůbec nic. Mirë. Ne. „Dobře.“ Anglicky. Mysli anglicky. Ať už tady bydlí kdokoliv, musel odejít do práce a zapomenout nastavit alarm. Doposud ho nikdy nepotkala, ale ví, že musí mít skvělou práci, protože má tak obrovský byt. Jak jinak by si ho mohl dovolit? Povzdychne si. Možná je bohatý, ale jinak je to pěkné čuně. Už tady byla dohromady třikrát, z toho dvakrát s Krystynou, a pokaždé byl byt v šíleném nepořádku a vyžadoval hodiny úklidu a čištění. Světlíkem na konci haly se těžce prodírá pošmourné denní světlo, a tak Alessia stiskne vypínač a rozsvěcí křišťálový lustr nad hlavou. Svléká si vlněnou šálu a věší ji i s větrovkou do skříně vedle vstupních dveří. Z igelitové nákupní tašky loví staré plátěnky, které jí věnovala Magda. Zouvá si mokré boty a ponožky a bere si je, šťastná, že jsou suché a že si může zahřát zmrzlé nohy. Tenký svetr a tričko ji nedokážou ochránit před zimou. Energicky si tře paže, aby do nich vrátila trochu života, a prochází kuchyní do prádelny. Tam si pokládá tašku na polici, vyndává z ní špatně padnoucí nylonový plášť, 27
E L J a mes
který jí přenechala Magda, obléká si ho a kolem hlavy si uvazuje bleděmodrý šátek, aby měla kontrolu nad silným copem. Ze skříňky pod umyvadlem vyndává přepravku s čisticími prostředky a z pračky bere koš na špinavé prádlo, se kterým zamíří přímo do jeho ložnice. Když si pospíší, mohla by stihnout úklid dřív a pak bude klavír na chvíli jenom její. Otevírá dveře, ale na prahu pokoje strne, jako by zkameněla. On je tady. Ten muž! V hlubokém spánku leží roztažený na břiše přes velkou postel. Alessia zůstává stát, v šoku i fascinovaná zároveň, a s nohama vrostlýma do země na něj zírá. Takhle rozvalený skutečně zabírá celou plochu postele, je zamotaný do pokrývky, ale jinak je nahý… úplně nahý. Obličej má otočený k ní, jenže ho zakrývají rozcuchané hnědé vlasy. Jedna ruka je schovaná pod polštářem a podpírá mu hlavu, druhá je natažená směrem k ní. Má široká nabušená ramena a na bicepsu složité tetování, které však částečně překrývá deka. Záda má opálená až k dolíčkům, kde opálení bledne a přechází do světlé pokožky pevného zadku. Zadku! On je nahý! Lakuriq! Zot! Dlouhé svalnaté nohy mizí ve smotku šedé pokrývky a stříbrného hedvábného přehozu, na jehož opačném konci čouhají dvě chodidla přes okraj matrace. Muž se pohne, svaly na zádech se zavlní a oční víčka váhavě rozevírají. Za nimi se objevují nepřítomné, jasně zelené oči. Alessia tají dech, přesvědčená, že se na ni bude zlobit, protože ho vzbudila. Jejich pohledy se letmo střetnou, ale on se jenom nadzvedne a přetáčí hlavu na druhou stranu. Trochu se zavrtí a znovu usíná. Alessia vydechne úlevou. Shyqyr Zotit! Zrudlá studem couvá po špičkách ven z ložnice a vyráží dlouhou 28
M IS T ER
chodbou až do obývacího pokoje, kde pokládá úklidovou přepravku na zem a začíná sbírat jeho rozházené oblečení. On je tady? Jak to, že se ještě válí v posteli? V tuhle hodinu! Určitě přijde pozdě do práce. Koutkem oka střelí po klavíru, cítí se ošizena. Dnes si na něm konečně chtěla zahrát. V pondělí se ještě neodvážila a přitom po hře tolik touží. Dnes by to bylo poprvé! V hlavě jí zní Bachovo preludium c moll. Její prsty si v duchu vybíjejí zlost na klávesách a neslyšně přehrávají melodii, kterou ona vidí v barvách – odstíny červené, žluté a oranžové dokonale odráží její roztrpčení. Skladba vrcholí, blíží se k závěru a Alessia zlostně mrskne jedno z pohozených trik do koše na prádlo. Co tady pohledává? Ví, že je rozhořčená neprávem. Tohle je jeho domov. Ovšem koncentrace na vlastní rozhořčení ji odvádí od myšlenek na něj. Je prvním zcela nahým mužem, kterého v životě viděla. Prvním nahým mužem s jasně zelenýma očima – s očima barvy klidných, hlubokých vod řeky Drin za letního dne. Alessia zachmuřeně stáhne obočí, nechce si připomínat domov. Díval se přímo na ni. Zaplaťpánbůh, že se nevzbudil. Alessia zvedá koš s prádlem, po špičkách se blíží k pootevřeným dveřím jeho ložnice a zastavuje, aby se podívala, jestli majitel bytu pořád spí. Z koupelny zaslechne zvuk sprchy. Už je vzhůru! Zvažuje, že by odešla z bytu, ale pak tu myšlenku zavrhne. Ona tu práci potřebuje, a pokud by teď odešla, mohl by ji vyhodit. Opatrně otevírá dveře a naslouchá monotónnímu šumu, který vychází z koupelny. Se srdcem v krku se krade do pokoje, aby posbírala oblečení poházené na podlaze. Pak spěchá zpátky do bezpečí prádelny a diví se, proč jí tak tluče srdce. Zhluboka se nadechne, aby se uklidnila. Prostě ji překvapilo, že ho tady našla, jak spí. Jo. Tak je to. O nic jiného nejde. S tím, že ho viděla nahého, to nemá nic společného. Nijak to nesouvisí s pěkným obličejem, rovným nosem, plnými rty, širokými rameny… pevnými pažemi. 29
E L J a mes
To všechno nic neznamená. Byl to prostě šok. Nečekala, že se s majitelem bytu někdy setká, natož aby ho viděla takhle… znepokojivě. Jistě, je hezký. Od hlavy až k patě, jak se mohla přesvědčit. Hezké vlasy, hezké ruce, hezké nohy, hezký zadek… Fakt hezký. A jak se na ni podíval, přímo na ni. Tak jasně zelené oči. Z paměti se vynořuje poněkud temnější vzpomínka. Tahle je z domova. Ledově modré oči zatvrzelé hněvem, pohled tak ostrý, že by se o něj mohla pořezat. Ne. Nemysli na něj! Chytá si obličej do dlaní a prsty si mne čelo. Ne. Ne. Ne. Utekla. Teď je tady. V Londýně. V bezpečí. Jeho už nikdy neuvidí. Kleká si a strká špinavé prádlo do pračky tak, jak jí ukázala Krystyna. Prochází kapsy jeho černých riflí a zbavuje je drobných mincí a příležitostného kondomu, který, zdá se, nosí ve všech kalhotách. V zadní kapse nachází útržek papíru s naškrábaným telefonním číslem a jménem Heather. Všechno si schovává do kapsy, k prádlu přidává jednu kapsli s prostředkem na praní a zapíná pračku. Potom vyndává prádlo ze sušičky a zapíná žehličku. Dnes začne žehlením a zůstane schovaná v prádelně, dokud on neodejde. Co když vůbec neodejde? A proč se před ním vlastně schovává? Vždyť je to její zaměstnavatel. Možná by se mu měla představit. Zná všechny své zaměstnavatele a všichni jsou v pohodě, až na paní Kingsburyovou, která neustále kritizuje její úklidové metody. Povzdychne si. Pravdou je, že pracuje výhradně pro ženy – až na něj. A ona se zkrátka mužů bojí. „Nashle, Krystyno!“ zvolá mužský hlas, který ji vytrhne ze zamyšlení při žehlení límečku košile. Dveře bytu tlumeně bouchnou a je klid. Odešel. Je sama. Vydechne úlevou tak prudce, až se její dech odrazí od desky žehlicího prkna. Krystyno? Copak on neví, že je místo Krystyny ona? Tuhle práci jí zajistila Agatha, kamarádka Marthy. Je možné, že mu o tom 30