0357908

Praha 2019

Přeložila: Miluše Krejčová

Michaela Ella Hajduková: Draculova žena Vydání první Copyright © Michaela Ella Hajduková 2019 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2305. publikaci Přeloženo ze slovenského originálu Draculova žena vydaného nakladatelstvím Motýľ, Bratislava, v roce 2018 Český překlad © 2019 Miluše Krejčová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2019 Martina Černá Přebal a vazba © 2019 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1210-1 BARONET Praha 2019

Tuto knihu věnuji svému manželovi Andymu. Jen díky tobě jsem zjistila, jak je Rumunsko krásné. Jen díky tobě ho tolik zbožňuju. Te iubesc!

Poděkování

Na tomto místě chci tradičně poděkovat těm, kteří mi jakýmkoli způsobem pomohli při psaní této knihy. V první řadě skvělé skladatelce a zpěvačce LP (Lauře Pergolizziové). Za doprovodu jejího fantastického hlasu jsem napsala polovinu knihy. Její píseň Lost on you mi už nikdy nevymizí z mysli a navždy ji budu mít spojenou se scénou, v níž Ina zoufale běží podvečerním lesem spolu se smečkou vlků, aby našla to, co nikdy neztratila. Zároveň děkuju české skupině Tempus, kterou jsem prokládala poslech LP a která mě inspirovala k napsání závěru knihy. V knize jsem použila také krátký text písně O šípkových růžích z pohádky Jak se budí princezny. Hudbu složil Karel Svoboda a text napsal Zdeněk Borovec. Můj největší dík patří Michaele Illy-Zubovićové. Pomocí jejích odborných znalostí a rad jsem mohla Draculův příběh podepřít historickými fakty, ale i zajímavostmi, o nichž jsem předtím neměla ani potuchy. Víc očí víc vidí, a proto upřímně děkuju i ostatním, kteří četli rukopis: Veronice Vlčici Bohumelové, Radce Dudkové, Sue Fabianové, Mimi Navrátilové a Dagmar Vaníkové. Za zapůjčení důležitých materiálů ke studiu děkuju Alence Závocké. Tradičně děkuju paní profesorce Janě Turčíkové za kontrolu rukopisu po historické stránce.

Nesmírně inspirující pro mě bylo psaní o dovolené v Rumunsku na konkrétních místech. V rodném domě Vlada III. v Segešváru, kde je dnes restaurace, a také v penzionu Casa Rasnoveana s výhledem na hrad Rašnov. Velký dík patří synovi majitelů Adrianu Ungureanuovi za to, že nás upozornil na Viscri. Bez něj bych tento úžasný kousek historie, který jsem měla možnost spatřit na vlastní oči, nemohla využít ve svém příběhu. Jsem velmi vděčná této nádherné zemi za hlubokou inspiraci, kterou tam vždy mám. Všude, kam půjdu, si ji ponesu v inima mea.

Deset životů bych s tebou prožil a všechny by mi bylo málo!

Florin Chilian – Zece (Deset)

Vaše Výsosti, musím Vás informovat, že jsem se neudržel a pobili jsme 23 884 Turků. Tedy pokud nepočítáme ty, kteří uhořeli v domech, a ty, jimž naši vojáci usekli hlavu. Mám takový pocit, že to Turci budou považovat za porušení příměří. Úryvek z dopisu Vlada III.

králi

Matyáši Korvínovi z 2. února 1462

Prolog

Hustá mlha, zvedající se ve světle měsíce, klouže mezi stromy. V jejich korunách slyším zvuky nočního lesa. Šustění listí, houkání sov. Vnímám svůj zrychlený dech, běžím hustým lesem, ale musím se zastavit. Nevím, kam dál, ztratila jsem směr. Otáčím se dokola, v nitru cítím bolest a strach. Nestihnu to, bojím se, že to nestihnu. Chci křičet, ale nemám hlas. Vzduch naplní vlčí vytí. Bledý opar se zvedá, rozrážejí ho siluety majestátních zvířat. Smečka mě obstoupí a já se zachvěju, ale jenom na okamžik. Přistoupí blíž, otírají se mi o nohy, nořím ruce do jejich hebké srsti a hledím do jejich divokých očí. Jsou se mnou. Rozumím jim a ona mně. Vůdce smečky vyrazí vpřed a já za ním. Běžím s celou smečkou lesem, poslouchám vlastní dech. Musím to stihnout, už vím, kam jít. Vede mě úplněk a vlci. Jsem s nimi propojená, běžím jako oni a v dálce vnímám zbořené hradby. Běžím jako ve snu, zdá se mi, že mi něco brání jít vpřed. Ale nevzdám se, stihnu to, musím!

13

1. kapitola

Pracovní den byl dnes nekonečný. Seděla jsem ve svém křesle se zápisníkem na kolenou a soustředěně poslouchala paní Lingerovou, která ležela na pohovce. Už neplakala, ale v rukou pořád svírala kapesníky. Bylo mi jí skutečně moc líto, ale musela jsem být profesionální. Moje lítost jí nijak nepomůže. Tohle byl zatím nejtěžší případ, jaký se ocitl na mém gauči v soukromé psychologické ordinaci za ty dva roky, co fungovala. Ta žena sem přišla s banálním problémem v manželství, a nakonec z ní vylezl celý její pohnutý život, z něhož by hollywoodští filmaři udělali pořádné drama. Paní Lingerová se posadila, vysmrkala se a utřela si červené oči. Uklidnila jsem ji, tak jako po každém sezení, a do diáře jsem poznamenala další schůzku. Jakmile jsem ji vyprovodila ven, všimla jsem si známé postavy. Seděla na židli v čekárně a v rukou držela otevřený časopis. Rozloučila jsem se s pacientkou a přistoupila ke čtoucí si ženě. „Dobrý den, slečno Maxová, co děláte v těchto končinách?“ Zastavila jsem se u ní s rukama zkříženýma na prsou a úsměvem ve tváři. Moje nejlepší kamarádka zvedla hlavu a také mě obdařila úsměvem. Potřásla zrzavými kudrnami a odložila časopis. Vstala a objala mě. „Já tě taky ráda vidím, paní doktorko,“ pronesla teatrálně. 15

„Čemu vděčím za tvoji vzácnou návštěvu? Posaď se u mě.“ Ukázala jsem na křeslo u stolu, když jsme vešly dovnitř, ale Saša zamířila ke gauči. „Vždycky jsem si to chtěla zkusit.“ Lehla si se smíchem na pohovku a položila si ruce na hruď. Zkřížila nohy a já se zasmála tomu, jak byla čitelná. Její obranné gesto mluvilo za všechno. Saša byla tak trochu jako obrněné vozidlo. Málokoho si k sobě pustila, a než se tak stalo, prošel tvrdým výběrovým řízením. Znaly jsme se už velmi dlouho, celá léta. Pokaždé jsme se pokoušely přijít na to, kdy jsme se poprvé setkaly, ale vzhledem k tomu, že jsme byly nerozlučné už od školky, nikdy jsme na to nepřišly. Později nás ještě víc spojila společná vášeň – cestování. Zprvu jsme jezdily jenom my dvě, později se k nám připojil i Sašin bratr Alexander. Ten potom přivedl své dva kamarády, Gaba a Američana Richarda, který trávil každé léto pár týdnů v Evropě, protože jí byl nadšený, a se sourozenci se znal několik let. Seznámil se s nimi díky školnímu výměnnému pobytu. Před pěti lety jsme všichni podnikli první společný velký trip ve Francii. Brzy jsme zjistili, že jsme sehraná parta. Od té doby jsme se takhle scházeli každé léto, někdo vymyslel další výlet a jelo se. Naposledy jsme minulé léto navštívili Island. Gabo se strašně zamiloval do Björk a vzal si do hlavy, že ji musí vidět naživo. Island jsme sice viděli, dokonce i sopky, krátery a ledovcová jezera, ale Gabo se se svojí Björk bohužel naživo nesetkal. Ale to mu ke konci ani nevadilo, protože se zamiloval do Katty Jónasdóttirové. Gabo byl zkrátka takový. Spokojil se s málem. Na každém tripu jsme se mu dost nasmáli. Posadila jsem se do křesla ke gauči, na němž pořád ležela Saša se zkříženýma nohama a rukama pod hlavou. 16

„Tak spusť.“ Zasmála jsem se. „Co tě trápí? Předpokládám, že někdo dostal nějaký totálně ujetý nápad na trip, když jsi přišla osobně.“ „Ach, jsi fakt dobrá.“ Upřela na mě doširoka otevřené oči. „Nejsi jasnovidka?“ „Nezamlouvej to. Tak o co jde? Víš, že zbožňuju cestování, akorát do divočiny typu Číny nebo Mongolska… tam mě nedostanete.“ „Neboj, tak daleko ne.“ Otočila se na bok a podepřela si hlavu. „Jde spíš o to, že jsem dostala nápad. Viděla jsem jedno brutální video. Fakt brutální, pecka! Přišla jsem ti o tom nejdřív povědět a potom ti to i ukážu.“ Zasmála jsem se jejímu výrazivu. Saša promovala teprve letos a ještě se nedokázala vymanit ze studentského života. „A navíc budu mít brzo narozeniny, takže mi už nemusíš nic dávat. Čestné pionýrské,“ zvedla dva prsty a já vyprskla smíchy, protože Saša byla asi taková pio­ nýrka jako já, protože my jsme už nebyly ani jiskry. „Sašo,“ začala jsem se smát. „Mám se začít bát? Snad nechceš jet někam do pekla, že tu za to tak oroduješ?“ „Chci navštívit Transylvánii,“ posadila se a pronesla smrtelně vážně. Sledovala výraz mé tváře. Nejdřív jsem se nezmohla na slovo. Chvíli jsme na sebe jenom hleděly a potom jsem uhnula pohledem a řekla jednoduše ne. „Ale…“ Saša rovněž vstala, připravená argumentovat, já jsem ji však nepustila ke slovu. „Saško, dobře víš, že tam nechci jet. Nesnáším to tam, mám k té zemi prostě odpor. Připadá mi špinavá, plná psů… Nemám vůbec žádný důvod tam jet. Vždyť je to v Rumunsku. Co tam chceš vidět?“ „Dej mi šanci.“ Vytáhla svůj tablet, ale já jsem měla pořád ruce zkřížené na prsou a na obličeji se mi usa17

dil zamračený výraz. Neposlouchala jsem ji a naštvaně jsem vrtěla hlavou. „Ne, Saško. Mě nepřesvědčíš. Nic, co mi ukážeš, můj názor nezmění. Rumunsko? Rumunsko?! To jako fakt?!“ Neposlouchala mě, proklikala se k nějakému videu s fantastickou přírodou, nádhernými zámky, kláštery, horami, skalami, o nichž hned taky začala básnit, ale já jsem se odvrátila. „Nechci tam jet, Saško, promiň, to je moje poslední slovo.“ „To nedává smysl. Proč se tolik bráníš? Jsi přece psycholožka, dobře víš, že neopodstatněný odpor není dostatečným důvodem. Tak co potom? Ino, o co jde? Znám tě tak dlouho, proč o tom nic nevím? Tedy jo, vždycky když někde padla zmínka o Rumunsku, protočilas panenky, ale důvod jsi nikdy neprozradila. Víš, že mně můžeš povědět všechno, i to, co neřekneš své psycholožce,“ snažila se odlehčit situaci a obě jsme se usmály. „Sašo, nemám ti co povědět. Nemám logický důvod. Zkrátka k té zemi cítím odpor. Nic mě tam neláká, nelíbí se mi, je tam hromada cikánů, špíny, toulavých psů… Jejich cikáni k nám jezdí žebrat… Ve zprávách o nich nikdy nic dobrého neřeknou. Nevím, proč bych tam měla jet. A co na to ostatní? Vlastně… nic… určitě jsou nadšení.“ „Víš co?“ Saša položila tablet na stůl. „Já teď půjdu a tohle ti tu nechám. Slib mi, že se na to aspoň podíváš. Ale normálně. Ne jedním okem. Jenom tohle mi slib.“ Váhala jsem, ale napadlo mě, že mi přece nic neudělá, když se na to podívám. Nakonec jsem to Saše slíbila, a ta, spokojená, že dosáhla aspoň toho, opustila moji ordinaci. 18

2. kapitola

„Ahoj, Sandro, hádej, co je nového!“ vychrlila jsem hned ode dveří, když jsem vešla a vtiskla své sestře polibek na tvář. „Co? Víš, že nesnáším hádanky!“ Sledovala mě, zatímco jsem se zouvala v předsíni. „Jedu do Transylvánie,“ usmála jsem se na ni a šla dál. Dohonil mě její hurónský smích. „Mamíí, Ina si ze mě dělá legraci!“ žalovala. „Ahoj, Karolínko, co to zase vy dvě máte?“ smála se matka, když přede mě postavila kávu. „Mami, naše Ina jede do Draculovy země,“ třeštila oči se smíchem Sandra. „Karolíno, dýchni na mě,“ zamračeně se na mě podívala máma a všechny tři jsme se rozesmály. „Ha ha, věděla jsem, že to přesně tak dopadne,“ napila jsem se kávy. Tuhle reakci jsem očekávala, ale nemohla jsem jim přece zatajit, kam jedu na dovolenou. Video od Saši jsem si prohlédla. A ne jednou, nýbrž aspoň patnáctkrát. Ten den jsem opouštěla svoji ordinaci až za tmy. Ještě velmi dlouho jsem se nemohla zbavit některých obrázků z videa. Myslela jsem na hory, z nichž mi naskakovala husí kůže, na zvláštní kulturu, která mi vyrazila dech. A teď tu sedím a máma se sestrou se dobře baví na můj účet. Ale nedivila jsem se jim. A přesně jsem věděla, co přijde. 19

„Zlatíčko,“ spráskla ruce máma. „Vždyť ty jsi odpor k té zemi projevovala už v prenatálním období. Byla jsem s tebou těhotná, když jsme jeli s otcem přes Rumunsko do Bulharska na Zlaté písky a ty jsi celou dobu tak kopala, až jsem si myslela, že tam porodím.“ „Na každé zastávce jsem zvracela,“ podotkly jsme všechny tři současně a rozesmály se. Ten příběh nám máma vyprávěla už mockrát. „Vážně, vy se smějete, ale pro mě to bylo utrpení. Uklidnila ses až za hranicemi, a kupodivu, celou dovolenou jsi o sobě skoro nedala vědět. Takže se nediv, že tak reaguju.“ „Dobře, já vím, ale s tím nápadem přišla Saša a ukázala mi jedno video. Řekněme, že jsem trochu změnila názor, respektive nechala jsem se nalomit, že když si to prohlédnu osobně a naživo, zalíbí se mi to. Přinejhorším řeknu, že jsem měla pravdu. To je celé.“ Navzdory mému přesvědčivému monologu se obě na sebe jen nevěřícně podívaly. Zavrtěla jsem hlavou a dál popíjela kávu. Moje mysl se k tomu neustále vracela. Sašin nápad a její video mi nasadily do hlavy pořádného brouka. Saša poskakovala okolo auta jako dítě, které se těší na Vánoce. Její zavazadla byla už dávno sbalená a uložená v džípu, proto teď tancovala a všechny nás nakazila dobrou náladou a nadšením. Dokonce ani já jsem se nedokázala držet stranou, protože jsem skutečně byla… zvědavá, to vystihovalo moje pocity. Zato kluci měli na věc úplně jiný názor. „Doufám, že jste si všichni koupili růženec a česnek, my friends,“ ujišťoval se Ritch, když ukládal svůj velký vak do kufru. 20

„Alex si vzal i dřevěný kůl a kladivo,“ chechtal se Gabo, který se opíral o džíp. „Jste děsní,“ kroutila hlavou Saša. „Máte v ­autě všechno? Startuju a nechám vás tady,“ posadila se na sedadlo řidiče. „Neskutečné! Kůly, česnek a růžence, pche! Jsme přece civilizovaná společnost, hergot!“ kárala je naoko. „Snad nebudeme věřit kdejakým za vlasy přitaženým pověstem o upírech.“ Zařadila rychlost a nevšímala si debaty, která se v autě rozproudila, protože pokračovali Stokerem, Van Helsingem a samotným Draculou. Ale po nějaké době to začalo cukat koutky úst i jí a zmocňovalo se jí čím dál větší vzrušení. Těšila se, moc se těšila. Jasně jsem to na ní viděla. Když jsme překročili maďarské hranice, živá debata neustala, jen já jsem se přestala zapojovat. Nikdo si toho však nevšiml, až příliš je strhlo téma vampyrismu a vtipy na jeho účet. Byla jsem neklidná, kousala jsem se do rtu, často jsem zavírala oči a začala se zlobit sama na sebe, že jsem souhlasila s tímhle výletem. Cosi neurčitého ve mně probouzelo obrovský neklid, něco uvnitř bilo na poplach, moje oči kopírovaly krajinu, jíž jsme projížděli, a já věděla naprosto přesně jen jedno. Příčinou mojí podrážděnosti nebyl vampyrismus ani Dracula či řeči o česneku a růžencích. Ale o co se jednalo, na to jsem nedokázala odpovědět ani já sama.

21

3. kapitola

Vřava v autě utichla, všichni jsme sledovali cestu. Blížili jsme se k rumunským hranicím a já byla velmi překvapená, že nejsme sami. Kromě Rumunů tam směřovali i Němci, Poláci, Francouzi a Češi. A to byla jen auta, která projížděla kolem nás. Kolona před hranicemi byla jaksi příliš dlouhá, skutečně jsem se divila, co tam všichni ti lidé budou dělat. Sašino video mi na tuto otázku neodpovědělo, třebaže místa, která ukazovalo, byla skutečně zajímavá. Dokonce jsem ji podezřívala, že video je falešné a že ne všechna místa jsou skutečně v Rumunsku. „Můžeme si koupit nějaké sklenice, Sašo, nebo proutěný košík,“ posměšně jsem upozornila na cikány za hranicemi, kteří nabízeli své zboží. Saša zastavila, vypnula motor a udělala na mě ošklivý obličej. „Jsme tu minutu, dej tomu šanci, jo?“ „No jo, dobře, dobře,“ řekla jsem a skutečně jsem zmlkla. Dokonce jsem byla zticha i tehdy, když jsem sledovala Sašu, jak si spolu s Ritchem a Gabem bezradně prohlížejí rozpadající se budky s nápisy Exchange, Vignete a Matrica a zřejmě uvažují, která se na ně nezřítí. Po chvíli úvah konečně vyměnili nějaké peníze, koupili i dálniční známku a vrátili se do auta. Saša pustila za volant Gaba, posadila se vedle mě a chvíli 22

mě pozorovala. Nakonec to nevydržela a rozesmála se. „Co je? Vždyť nic neříkám.“ „Jen počkej, až se dostaneme dál,“ dušovala se, jako by tam už někdy byla. Jen jsem se zasmála, už jsem neměla náladu na to, abych si ji dobírala, když jsem viděla, jak moc se na tuhle cestu těší. Auto se rozjelo a já po dlouhou část cesty mlčela. Dívala jsem se z okénka a všechny myšlenky a emoce se mi slily do jedné masy, jako bych neměla žádný určitý pocit. A tak jsem jen seděla opřená o okénko a čekala, která z emocí se mě zmocní jako první. Cestou jsme udělali několik zastávek u benzinových pump, a když jsme se dostali na silnici, kolem níž se široko daleko rozprostíraly jenom louky a za nimi lesy, Gabo zastavil na odpočívadle a všichni jsme vystoupili. Saša s papírovými kapesníky odběhla za keříky, Gabo se vydal opačným směrem a Alex si vzal fotoaparát a přešel přes silnici, aby mohl udělat nějaké fotky. U auta zůstal kromě mne pouze Ritch. Chvíli jsem ho vůbec nevnímala, s rukama v kapsách džínů jsem se vydala po cestičce na louku. Dýchala jsem zhluboka a přemýšlela. Pořád se nedostavila žádná určitá emoce. Dívala jsem se na vysoké hory, pod nimiž se táhly všemi směry louky, oddělené sem tam stromy a keři. Za horami se v dálce rýsovaly další a všechno to vypadalo jako nádherná malovaná pohlednice. Přistihla jsem se, že nedokážu odtrhnout zrak. „Tak co? Už jsi změnila názor?“ objevil se vedle mě najednou Ritch. Už při poslední dovolené jsem si všimla, že se ke mně snaží přiblížit. Dělal to velmi nenápadně, ale já jsem to vycítila. „Ještě je brzy. Ale musím uznat, že Saša měla pravdu. Je tu skutečně nádherná příroda. Uvidíme, co bude 23

dál,“ odpověděla jsem neurčitě a byla jsem ráda, že se k nám vrátili Saša i Gabo, kteří se rozplývali nad krásami rumunského venkova. Když jsme znovu nasedli do auta, posadil se za volant Alex, vedle něj Saša a Ritch se uvelebil vedle mě. Nelíbilo se mi to, a tak jsem zavřela oči a tvářila se, že podřimuju. Vypadal, že by si se mnou rád povídal, ale já jsem neměla zájem. Ritch nebyl můj typ a ve vztazích jsem byla i tak dost komplikovaná. Měla jsem pouze dva a oba jsem ukončila já. Jakmile to začalo vypadat vážněji, couvla jsem. Přesně jsem věděla, proč to dělám, bála jsem se závazku. Připisovala jsem to zničenému manželství svých rodičů, jinou chybu jsem za tím nehledala. Vlastně proto jsem se dala na psychologii, protože řešit problémy jiných je vždycky jednodušší než řešit ty vlastní. Myšlenky a zavřené oči vedly k tomu, že jsem skutečně usnula. Než jsem definitivně upadla do spánku, slyšela jsem Sašu, jak vpředu říká, že první místo, které navštívíme, bude středověký hrad Rašnov.

24

4. kapitola

Uherské království roku 1466

Mladá hraběnka neklidně křižovala komnatu. Znepokojoval ji vězeň jejího bratrance Matyáše Korvína a rozhovor, který tajně vyslechla. Její stará kojná Dora seděla u okna, vyšívala a marně se ji snažila uklidnit. „Tak se konečně posaďte, szivecském, vždyť už vás musí bolet nohy.“ Zastavila se u ní a vzdychla. „Jak bych mohla, Doro?“ Náhle se rozhodla. Musí to povědět aspoň jí, zná ji odmalička, nemá nikoho jiného, komu by se svěřila, a to tajemství ji pálí v hrudi jako žhavý kámen. Tohle by nemohla ani před Katalin… je to přece tak… neuvěřitelné… Jak jí můžou něco takového udělat? Klesla na kolena ke své stařičké kojné, která odložila vyšívání a pohladila mladou dívku po vlasech. „Co se děje? Tak mluvte.“ „Ten vězeň, Doro, z té divoké země, kterého můj bratranec drží v zajetí. Uzavřeli nějakou dohodu, pustí ho a Korvín chce… ach bože, Doro, to mi nemůže udělat,“ sklonila hlavu a vrtěla jí, jako by nevěřila, že to, na co myslí, je pravda. „Chce mě za něj provdat.“ Kojná vyjekla. „Istenem! Co to povídáte? Určitě jste špatně slyšela. Za vězně? To bude nějaký vel25

ký omyl. To by král určitě neudělal, ne!“ Přesvědčivě kroutila hlavou nad vlastními slovy. „Jdou o něm strašné zvěsti. Prý dělá ďábelské věci, sám je ďábel.“ Dora se přežehnala. „Než ho uvěznili, byl nepředstavitelně krutým vládcem, všichni se ho bojí. A on ho chce tím sňatkem osvobodit a vrátit mu moc. Zatímco byl vězněn, začali se prý Turci zase bouřit a jen on jediný dovede zjednat pořádek. Jenže proč já, Doro, proč já?“ Dívka se rozplakala a vystrašená kojná nevěděla, jak ji utěšit. Sama slyšela o tom vězni věci, kterým se bála uvěřit. Chodbami se šířily tiché, šeptané zprávy o uvězněném valašském princi. Dívka byla zoufalá a té noci nezamhouřila oka. Služky pozhasínaly svíce a ona zírala do tmy, vyděšená z toho, že pod stejnou střechou je člověk, kterému ji slíbili. Byl to vůbec člověk? Hodovní síň byla plná bavící se společnosti. Muži popíjeli víno, ženy se smíchem klevetily, jen ona seděla sama. Vězeň už nebyl vězněm. Seděl u stolu vedle krále. Vládce vedle vládce. Neviděla, že je sice zabraný do rozhovoru s Matyášem, ale nenápadně ji sleduje. „Poctíte mě tancem, hraběnko?“ ozvalo se náhle vedle ní a ona leknutím málem nadskočila. Stál u ní, z masa a kostí, vězeň, který byl pro ni jen nedobrým jménem, jež slýchala. Přijala jeho ruku, protože se to od ní očekávalo. Odvedl ji k tanečníkům a marně se snažil zachytit její pohled. Teprve dnes, před začátkem plesu uspořádaného na počest jejich zásnub, je oficiálně představili. Už dokázala ke krutovládci, o kterém se šířily strašné zvěsti, přiřadit i jméno. Vlad Třetí byl starší než ona. Tmavé vlnité vlasy mu sahaly pod ramena a zelené oči v sobě neměly ani jiskřičku tepla. Nebyl úplně bledý, jak 26

by očekávala po dlouhém věznění, ale v obličeji vypadal poněkud ztrhaně. Všimla si toho během té kratičké chvíle, kdy je představovali. Věděla však, že mu v žilách koluje horká balkánská krev a že vládne Valašsku. Děsila se toho, že tam s ním bude muset hned po svatbě odjet. Divila se, že vůbec umí tančit, připadal jí jako divoch, nikoli jako šlechtic a princ. Nepromluvil na ni a ona mu za to byla vděčná, obávala se, že se jí bude třást hlas. A když ji odvedl zpátky ke stolu, rozhodla se, že musí něco udělat. Nemůžou ji za něj provdat. Už pouhý dotyk jeho ruky u ní vyvolával téměř mdloby. Musí něco udělat. Musí! Bude-li třeba, padne i na kolena. Král ji přece nemůže provdat právě za něj. Vezme si kohokoli, jen ne muže, o němž se říká, že je to sám ďábel. Spěchala chodbami hradu, zatímco se ji vyděšená služka snažila zastavit. Srdce jí však bilo příliš rychle, nemohla dál čekat. Musí něco udělat! Otce svým pláčem obměkčit nedokázala. Byl totiž s valašským princem zadobře v otázkách politiky a protitureckých vášní. Sukně těžkých šatů svírala tak silně, až ji rozbolely prsty, ale nedbala na to. Nedbala na nic! Prudce otevřela těžké dveře a vběhla do síně. Seděl pohodlně u stolu, popíjel víno a u nohou mu líně leželi dva psi. Ani nezvedli hlavu, když vešla dovnitř. Přitiskla si ruku na hruď, zpomalovala dech a v hlavě spřádala síť slov. „Nemohlo to počkat?“ Ani se na ni nepodíval. Už dávno nebyla odvážná ani bojovná, ale, pro boha živého, teď nemůže být zticha. Tohle jí přece nemůže udělat! „Přišla jsem s prosbou,“ pronesla nejpevnějším hlasem, jaký ze sebe dokázala dostat. „Nedělejte to, prosím. Zapřísahám vás, nedělejte mi to. Víte, jaké po27

věsti se o něm šíří. Nedobré, strašidelné. Prý je to sám ďábel. Turci mu říkají Kazikli bey!“ vykřikla zoufale, a když se ta slova odrazila od stěn a ozvěna je vrátila, nemohla uvěřit, že je skutečně vyslovila. „Při všem, co je vám drahé a svaté,“ klesla na kolena a služka vyjekla. Sepnula ruce jako v modlitbě. „Prosím, nedělejte ze mě ženu toho netvora. Neposílejte mě do té divoké země.“ Slzy, které měla na krajíčku, vytryskly. Zoufalství je vytlačilo z jejího nitra, až odkudsi ze srdce. „Dal jsem svoje slovo, Ilono,“ pronesl Matyáš Korvín lhostejně. „Smlouvy byly zpečetěné. Už není o co prosit. A teď běž, mám na práci něco důležitějšího.“ Pokynul sluhovi, aby mu dolil víno, a dívky si už nevšímal. Služka jí pomohla vstát. Dívka se zhluboka nadechla. „Počkej venku,“ nařídila služce. Ačkoli ji to překvapilo, nedala na sobě nic znát a vyšla na chodbu. Teprve potom k němu dívka přistoupila. Zamračil se a zvedl k ní zrak. „Proč to děláš, Matyáši?“ zeptala se tiše a on sebou trhl, když ho oslovila jménem. Neudělala to celá léta. „Má to snad být pomsta?“ „A i kdyby? Co s tím uděláš? Sama sis to zavinila.“ Vypil pohár vína až do dna. „Co se to s tebou stalo. Býval jsi úplně jiný. Tehdy dávno.“ „Máš pravdu, dávno,“ upřel na ni ledový pohled. „Běž už, moje rozhodnutí nezvrátíš. Hodně štěstí,“ ušklíbl se. Stiskla rty a podívala se na něj s nenávistí v očích. Nezlomíš mě, říkala si v duchu a opustila síň. Stála nehybně s rozpaženýma rukama. Kolem ní beze slova chodily služky, které ji pomalu oblékaly do ho28

nosných šatů. Byly z tmavočerveného hedvábného sametu s motivem granátového jablka a neměly rukávy. Zato ty spodní je měly. Byly bílé, vyšívané zlatými nitěmi a na lokti módně prostřižené, s vykukujícím kouskem rukávu spodní košile. Výstřih šatů byl obšitý drahými kameny. Přizvaný italský krejčí byl na své dílo ušité podle nejnovější módy náramně pyšný a kromě vzdychání a nadšených výkřiků přítomných nepřijímal vůbec nic. Dvorní kadeřník jí zdlouhavě zaplétal vlasy a prokládal je hřebeny. Dlouhé hodiny připravovali mladičkou dívku na svatební obřad. Nakonec ji ozdobili všemi šperky včetně perlového náhrdelníku po matce a postavili ji před velké zrcadlo, zasazené do zlatého rámu. Byla překrásná, až všichni vykřikovali úžasem. Ale všichni věděli, koho si bere, a beze slov, jen pohledem, litovali nebohou hraběnku, která se dnes stane princeznou. Dvě komorné se sklopenými pohledy otevřely obě křídla dveří a nevěsta vyšla ven. Kráčela do chrámu, kde se měl navždy zpečetit její osud. „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti,“ požehnal kněz svazku, který právě spojil. Muž nehnul brvou, ale žena po jeho boku jen sklopila pohled k zemi a zavřela oči. Podepsali jí rozsudek smrti, její prosby nic nezmohly. Bylo dokonáno.

29