0357903

Divokรก lรกska

Praha 2019

Přeložila: Zuzana Řeháková

L.J. Shen: Vicious: Divoká láska Vydání první Copyright © 2016 by L.J. Shen Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2301. publikaci Přeloženo z anglického originálu Vicious vydaného v roce 2016 Český překlad © 2019 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover Model: Andrea Denver Cover Designer: Letitia Hasser, RBA Designs Obálka © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1198-2 BARONET Praha 2019

L. J. Shen

Divokรก lรกska

Mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa, jako věc mezi stínem a duší, jako dar. – Pablo Neruda, 100 sonetů o lásce

Karen O’Harové a Josephine McDonnellové

Soundtrack „Bad Things“ – Machine Gun Kelly X Camila Cabello „With or Without You“ – U2 „Unsteady“ – X Ambassadors „Fell In Love With a Girl“ – The White Stripes „Baby It’s You“ – Smith „Nightcall“ – Kravinsky „Last Nite“ – The Strokes „Teardrop“ – Massive Attack „Superstar“ – Sonic Youth „Vienna“ – Billy Joel „Stop Crying Your Heart Out“ – Oasis

V japonské kultuře se význam květu sakury datuje stovky let zpátky. Třešňový květ představuje křehkost i vznešenost života. Je to připomínka toho, jak neskutečně krásný, ale zároveň strašlivě krátký může život být. Stejně jako mezilidské vztahy. Proto buď moudrý. Nech se vést svým srdcem. A až najdeš někoho, kdo za to stojí – nenech ho nikdy odejít.

Kapitola první Emilia

B

abička mi jednou řekla, že láska a nenávist jsou stejné pocity, jen zrozené za jiných okolností. Vášeň je stejný pocit jako bolest. Ta podivná věc, co nám klokotá v hrudníku? Je to stejný pocit. Nevěřila jsem jí, dokud jsem se nesetkala s Baronem Spencerem mladším, který se stal mou osobní noční můrou. Pak se moje noční můra stala skutečností. Myslela jsem si, že jsem mu unikla. Byla jsem dost hloupá na to, abych si naivně myslela, že zapomněl, že jsem kdy existovala. Ale když se vrátil, zasáhl mě silněji, než jsem si vůbec myslela, že je to možné. A stejně jako kostky v dominu – padla jsem.

Před deseti lety Předtím jsem byla uvnitř sídla jen jednou, když se moje rodina přestěhovala do Todos Santos. To se stalo před dvěma měsíci. Ten den jsem stála na stejném místě jako teď, jako kdybych tam zakořenila, na podlaze z tvrzeného dřeva, která se nikdy neponičí. 11

Tehdy poprvé mě mamka dloubla do žeber. „Víš, že je to nejtvrdší podlaha na světě?“ Nezmínila se o tom, že patří muži s nejtvrdším srdcem na světě. Nemohla jsem zaboha pochopit, proč by lidi s tolika penězi utratili celé jmění za tak depresivní sídlo. Deset ložnic. Třináct koupelen. Vnitřní posilovna a dlouhé schodiště. Nejlepší vybavení, jaké si jen lze za peníze koupit… a to všechno, s výjimkou tenisového kurtu a dvacetimetrového bazénu, mělo černou barvu. Černá barva pohltila všechny příjemné pocity, které možná člověk mohl mít, když prošel velkou kovanou bránou. Interiér nejspíš navrhoval středověký upír, pokud jsem mohla soudit podle studených, tmavých barev a obrovských železných lustrů visících ze stropů. Dokonce i podlaha byla tak tmavá, až to vypadalo, že se vznáším nad propastí, jen okamžik od toho, než se propadnu do nicoty. Dům s deseti ložnicemi pro tři lidi, co tu žijí – a dva z nich se v něm sotva vyskytují –, a přesto se Spencerovi rozhodli ubytovat moji rodinu v bytě pro služebnictvo blízko garáže. Byt byl větší než náš pronajatý dřevěný domek v Richmondu ve Virginii, ale až do této chvíle mě tu všechno rozčilovalo. Už ne. Všechno v sídle Spencerových bylo navrženo tak, aby zastrašovalo kohokoliv, kdo sem vstoupí. Byli bohatí a mocní, a přesto tolika způsoby chudí. Tady nežijí šťastní lidé, pomyslela jsem si. Dívala jsem se na své tenisky – potrhané bílé vansky, které jsem ozdobila barevnými květy, abych zakryla skutečnost, že se rozpadají – a polkla jsem, cítila jsem se bezvýznamná ještě předtím, než mě ponížil. Dřív než jsem poznala jeho. 12

„Zajímalo by mě, kde asi je?“ zašeptala mamka. Když jsme stály na chodbě, slyšela jsem ozvěnu, která se odrážela od prázdných zdí. Chtěla se zeptat, jestli by ona a táta mohli dostat výplatu o dva dny dřív, protože potřebovali koupit léky pro moji mladší sestru Rosie. „Slyšela jsem něco z téhle místnosti,“ ukázala na dveře na opačné straně velkého foyer. „Zaklepej na ně. Vrátím se do kuchyně a počkám tam.“ „Já? Proč já?“ „Protože,“ řekla a probodla mě pohledem, který ve mně měl vyvolat pocit viny, „Rosie je nemocná a jeho rodiče jsou pryč. Ty jsi stejně stará jako on. Bude tě poslouchat.“ Udělala jsem, co mi bylo řečeno – ne pro mámu, ale pro Rosie –, aniž bych přemýšlela nad důsledky. Následujících pár minut mě stálo celý můj poslední ročník na střední a bylo důvodem, proč jsem ve věku osmnácti let byla odtržená od svojí rodiny. Vicious si myslel, že znám jeho tajemství. Nebyla to pravda. Myslel si, že vím, o čem se ten den hádal v tom pokoji. Neměla jsem ani ponětí. Vzpomínám si, že jsem se ploužila k prahu dalších tmavých dveří, moje pěst se vznášela těsně před nimi, když jsem uslyšela hluboký, chraplavý hlas starého muže. „Pořád ti to vtloukám do hlavy, Barone.“ Muž. Nejspíš kuřák. „Moje sestra mi řekla, že se znovu potýkáš s problémy.“ Muž se zlobil, protože zvýšil hlas a uhodil dlaní do nějakého tvrdého povrchu. „Mám dost toho, jak ji nerespektuješ.“ „Strč si to někam.“ Slyšela jsem vyrovnaný hlas 13

mladého muže. Zněl… pobaveně? „A ona taky. Počkat, to je ten důvod, proč jsi tady Daryle? Chceš si taky užít se svojí ségrou? Dobrá zpráva je, že je otevřená pro každýho, kdo má prachy, aby jí za to zaplatil.“ „Dávej si pozor na jazyk, ty malej zmetku.“ Plesk. „Tvoje matka by na tebe byla pyšná.“ Ticho – a pak: „Řekni ještě slovo o mý mámě a dám ti skutečnej důvod, proč si nechat udělat ty zubní implantáty, o kterých jsi mluvil s mým fotrem.“ Z hlasu mladšího muže odkapával jed, což mě přimělo si myslet, že možná nebude tak mladý, jak si mamka myslí. „Radši zmiz,“ varoval ho mladší hlas. „Nenechám se od tebe fackovat. Jsem vlastně v dost silným pokušení ti to oplatit. Za. Celou. Tu. Dobu. Skončil jsem s těma tvejma sračkama.“ „Ty si sakra myslíš, že mi v tom můžeš zabránit?“ Starší muž se zlověstně zachechtal. Cítila jsem, jak se mi jeho hlas dostává pod kůži, aby tam vstříkl jed. „Tys o tom neslyšel?“ vyštěkl mladší muž. „Rád se peru. Líbí se mi bolest. Možná proto je pro mě mnohem snadnější se vyrovnat s představou, že tě jednou oddělám. Já, Daryle. Jednoho dně tě zabiju.“ Zalapala jsem po dechu, příliš ohromená na to, abych se pohnula. Slyšela jsem rámus, jak někdo upadl, a pak tříštění věcí dopadajících na podlahu. Chtěla jsem utéct – tenhle rozhovor očividně nebyl určený pro moje uši – ale on mě přistihl při činu. Než jsem pochopila, co se děje, dveře se otevřely a já jsem stála tváří v tvář klukovi v mém věku. Říkám klukovi, ale nebylo v něm vůbec nic klukovského. Starší muž stál za ním, těžce lapal po dechu a shrbený se opíral o desku stolu. Kolem něj byly rozházené knihy a ret měl roztržený a tekla z něj krev. 14

Ta místnost byla knihovna. Stěny lemovaly od podlahy až ke stropu řady polic z ořechového dřeva. Cítila jsem bodavou bolest v hrudníku, protože jsem nějak věděla, že neexistuje šance, že bych se sem někdy znova podívala. „Co tady kurva děláš?“ zeptal se ten dospívající kluk. Přimhouřil oči. Cítila jsem, jak mě probodává pohledem. Kolik mu je? Sedmnáct? Osmnáct? Skutečnost, že jsme byli zhruba stejně staří, nějakým záhadným způsobem celou tuhle situaci ještě zhoršila. Sklonila jsem hlavu, abych skryla tváře, které mi tak hořely, že klidně mohly zapálit dům. „Poslouchalas za dveřma?“ Zoufale jsem vrtěla hlavou, ale byla to lež. Vždycky jsem byla mizerná lhářka. „Nic jsem neslyšela, přísahám,“ vykoktala jsem. „Máma tady pracuje. Hledala jsem ji.“ Další lež. Nikdy jsem se nebála. Vždycky jsem byla statečná. V tu chvíli jsem se tak ale ani trochu necítila. Koneckonců, neměla jsem tady co pohledávat, v jeho domě, a rozhodně jsem neměla slyšet jejich hádku. Mladý muž udělal krok ke mně a já zase o krok ustoupila. Jeho oči byly bezvýrazné, ale rty měl červené, plné a velmi živé. Tenhle kluk mi zlomí srdce, když mu to dovolím. Ten hlásek mi zazněl někde v hlavě a naprosto mě šokoval, protože to vůbec nedávalo smysl. Nikdy předtím jsem se nezamilovala a byla jsem moc vyděšená na to, abych si všimla, jakou má barvu očí nebo vlasů, natož abych se zaobírala tím, jestli k němu nechovám nějaké jiné city. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Hezky voněl – kombi15

nací kořenité mužné vůně, potu, hormonů a slabé stopy pracího prostředku, který používala moje mamka. „Emilia.“ Odkašlala jsem si a natáhla k němu ruku. „Moji přátelé mi říkají Millie. Taky mi tak můžeš říkat.“ Jeho výraz neprozrazoval žádné emoce. „Tady jsi skončila, Emilie.“ Protáhl mé jméno, vysmíval se mému jižanskému přízvuku a ignoroval moji napřaženou ruku. Rychle jsem ji stáhla, tváře zrudlé hanbou. „Bylas ve špatnou chvíli na špatným místě. Příště, až tě najdu kdekoliv v domě, budeš v pytli na mrtvoly, protože už nebudeš naživu.“ Protáhl se kolem mě, jeho svalnatá ruka se mi otřela o rameno. Zalapala jsem po dechu. Můj pohled dopadl na staršího muže a naše pohledy se setkaly. Zavrtěl hlavou a ušklíbl se, jako kdyby se chtěl zmenšit a zmizet. Krev mu z roztrženého rtu kapala na kožené boty –, které byly stejně obnošené jako jeho černá kožená bunda. Co tady vlastně dělal? Prostě na mě zíral a neudělal nic, aby si tekoucí krev otřel. Otočila jsem se a rozeběhla se, cítila jsem v krku žluč a hrozilo, že se pozvracím. Netřeba asi zmiňovat, že Rosie se ten týden musela obejít bez svých léků a že moji rodiče nedostali výplatu ani o vteřinu dřív, než měli. To se stalo přede dvěma měsíci. Dneska, když jsem procházela kuchyní a stoupala po schodech, jsem neměla na výběr. Zaklepala jsem na dveře Viciousovy ložnice. Jeho pokoj se nacházel v druhém patře na konci široké zakřivené chodby, dveře směřovaly ke kamennému schodišti vedoucímu dovnitř sídla podobného jeskyni. Nikdy dřív jsem u Viciouse v pokoji nebyla a přála jsem si, aby to tak zůstalo. Bohužel jsem neměla 16

svou učebnici. Někdo se totiž vloupal do mojí skříňky ve škole, ukradl z ní moje věci a místo nich tam nacpal odpadky. Když jsem skříňku otevřela, vyhrnuly se na mě prázdné plechovky od limonád a čisticích prostředků a obaly od kondomů. Byl to jen další, sice ne moc chytrý, ale zato účinný způsob, jak mi studenti na Střední škole Všech svatých připomínali, že nejsem nic jiného než služka. V tu chvíli už jsem na to byla tak zvyklá, že jsem skoro ani nezrudla. Když se na mě upřely všechny pohledy na chodbě a z každého hrdla se dral smích a chichotání, jen jsem držela hlavu zpříma a zamířila si to rovnou na další hodinu. Střední škola Všech svatých byla plná zkažených a až moc privilegovaných hříšníků. Škola, kde pokud jste se určitým způsobem neoblékali a nechovali, tak jste tam neměli šanci zapadnout. Rosie naštěstí splynula s davem lépe než já, díkybohu. Já neměla šanci zapadnout, protože jsem měla jižanský přízvuk, obnošené oblečení a jeden z nejpopulárnějších kluků na škole – Vicious Spencer – mě k smrti nenáviděl. Ještě horší bylo, že jsem se zapadnout ani nesnažila. Nebyli ani laskaví, ani obětaví, ani opravdu chytří. Neměli žádnou z vlastností, kterou jsem vyhledávala u svých přátel. Potřebovala jsem ovšem zoufale svou učebnici, pokud jsem někdy chtěla mít šanci dostat se z tohohle místa. Třikrát jsem zaklepala na mahagonové dveře Viciousovy ložnice. Stiskla jsem si prsty dolní ret a snažila se zhluboka dýchat, ale nijak to nezklidnilo divoké bušení krve, jejíž tep jsem cítila ve spáncích. Prosím, nebuď tam… Prosím, nechovej se jako zmetek… 17

Prosím… Škvírou pode dveřmi unikl tichý zvuk a já se celá napjala. Chichotání. Vicious se nikdy nechichotal. Zatraceně, sotva se kdy usmál. Dokonce i jeho úsměvy byly letmé a neupřímné. Ne. Takhle se chichotá jen holka. Slyšela jsem, jak šeptá chraplavým hlasem něco, čemu jsem nerozuměla, ale co ji přimělo zasténat. Ztěžka jsem si povzdechla a nervózně si otřela ruce do žlutých džínových šortek. Ze všech scénářů, které jsem si dokázala představit, byl tenhle zdaleka nejhorší. On. S další holkou. Kterou jsem nenáviděla dřív, než jsem se vůbec dozvěděla její jméno. Netušila jsem, proč jsem ty holky tak nesnášela. Ale on byl zcela jasně uvnitř a já jsem tu měla něco na práci. „Viciousi?“ zavolala jsem a snažila se, abych zněla klidně. Narovnala jsem ramena, i když mě neviděl. „Tady Millie. Je mi líto, že tě ruším. Ale potřebovala bych si půjčit tvoji učebnici matematiky. Tu moji někdo sebral a já se vážně musím připravit na zkoušku, kterou mám zítra.“ Ty máš tu kliku, že se na žádnou zkoušku učit nemusíš, dodala jsem v duchu. Neodpověděl, ale uslyšela jsem zasténání – té holky – a šustění látky a zvuk zipu. Otevíraného zipu, nepochybně. Zavřela jsem oči a přitiskla čelo k chladnému povrchu dveří. Zkousni to. Vykašli se na svoji hrdost. Za pár let si nic z toho nebudeš pamatovat. Vicious a jeho hloupí nohsledi budou jen zamlženou vzpomínkou na město 18

Todos Santos, které se stane bezvýznamnou součástí tvé minulosti. Rodiče chňapli po šanci, když jim Josephine Spencerová nabídla práci. Táhli nás přes celé Státy až do Kalifornie, protože jsme tu měli lepší zdravotní pojištění a nemuseli jsme platit nájem. Máma pracovala jako kuchařka a hospodyně v domě Spencerových a táta byl současně zahradník i údržbář. Předchozí pár, který zastával tyhle pozice, dal výpověď a nebylo divu. Ani moji rodiče z té práce nebyli nijak na větvi. Ale takové příležitosti se objevovaly jen zřídka a navíc matka Josephine Spencerové se přátelila s mou tetou, což byl ten důvod, proč moji rodiče dostali tuhle práci. Chtěla jsem odsud zmizet, jak nejdřív to bude možné. Jakmile budu přijatá na první univerzitu, na kterou podám přihlášku, abych byla přesná. Ale aby to bylo možné, budu potřebovat stipendium. A abych ho získala, tak musím mít ty nejlepší známky. A kvůli nejlepším známkám potřebuju tu zatracenou učebnici. „Viciousi,“ zavolala jsem na něj tou jeho hloupou přezdívkou. Věděla jsem, že nesnáší své skutečné jméno, a z důvodů, které mi zůstávaly záhadou, jsem ho nechtěla naštvat. „Půjčím si tu učebnici a okopíruju si vzorečky, které potřebuju. Budu rychlá. Nebudu ji mít u sebe dlouho. Prosím.“ Málem jsem se udusila tou vlnou frustrace, která mi zaplavila krk. Samo o sobě bylo dost špatné, že mi někdo ukradl moje věci – už zase – a ještě ke všemu jsem se musela doprošovat Viciouse. Chichotání zesílilo. Byl to vysoký zvuk, který mě tahal za uši. Prsty mě svrběly touhou otevřít dveře a dát mu jednu pěstí. Zaslechla jsem jeho sténání rozkoše a věděla, že to nemá nic společného s tou holkou, se kterou si užíval. 19

Hrozně ho bavilo mě mučit. Od našeho prvního setkání v knihovně před dvěma měsíci nevynechal jedinou příležitost ukázat mi, že nejsem dost dobrá. Dost dobrá, abych bydlela v jeho sídle. Dost dobrá, abych chodila do jeho školy. Dost dobrá, abych žila v jeho městě. A to nejhorší na tom bylo, že to nebyla jen fráze. Tohle skutečně bylo jeho město. Baron Spencer mladší přezdívaný Vicious kvůli tomu, jak chladný a nemilosrdný byl, byl dědicem jednoho z největších rodinných majetků v celé Kalifornii. Spencerovi vlastnili ropnou společnost, polovinu centra Todos Santos – včetně obchodního domu – a tři velké kancelářské budovy. Vicious měl dost peněz, aby jeho dalších deset generací nemuselo hnout ani prstem. Ale já ne. Moji rodiče pracovali jako služebnictvo. Dřeli na každý cent. Nečekala jsem, že by tomu rozuměl. Tohle se děti, co měly svěřenecký fond, nikdy neučily. Ale předpokládala jsem, že to aspoň bude předstírat – tak jako všichni ostatní. Na vzdělání mi záleželo a v tuto chvíli jsem se cítila okradená. Protože to bohaté děti mi sebraly knihy. Protože tenhle bohatý kluk ani neotevřel dveře své ložnice, abych si v rychlosti mohla půjčit učebnici. „Viciousi!“ Moje frustrace zesílila a s ní i můj hlas a já jsem zabušila do dveří. Ignorovala jsem bolest, kterou mi ta rána vyslala do zápěstí, a podrážděně jsem pokračovala. „Otevři ty dveře!“ Neměla jsem daleko k tomu, abych se otočila na patě a odešla. I když to znamenalo, že si budu muset vzít kolo a jet přes celé město, abych si půjčila učebnici od Sydney. Sydney byla moje jediná kamarádka na ce20

lé Střední škole Všech svatých a jediná osoba, kterou jsem v naší třídě měla ráda. Ale pak jsem uslyšela Viciousův smích a věděla jsem, že se směje mně. „Miluju, když se doprošuješ. Ještě chvíli takhle úpěnlivě žadoň, kotě, a já ti ji půjčím,“ řekl. Ne té holce ve své ložnici. Mně. Prohrála jsem. Všechno, co jsem si myslela, že vím, bylo špatně. Takhle on vyhrával. Otevřela jsem dveře a vtrhla do pokoje, ruce jsem měla sevřené v pěst, klouby bílé a toužící někoho uhodit. Moje oči dopadly na jeho rozměrnou postel a sotva postřehly nádherné nástěnné malby – čtyři bílí koně tryskem pádící do temnoty – nebo elegantní tmavý nábytek. Jeho postel vypadala jako trůn, uprostřed místnosti, vysoká a veliká a celá zahalená do hebkého černého saténu. Seděl na okraji matrace a na klíně měl holku, se kterou jsem chodila na tělocvik. Jmenovala se Georgia a její rodiče vlastnili polovinu vinic v severní části Carmel Valley. Dlouhé blonďaté vlasy zakrývaly jedno z jeho širokých ramen a její karibské opálení vypadalo dokonale oproti jeho bledé pokožce. Jeho tmavě modré oči – tak tmavé, až vypadaly skoro černé – se pořád upíraly na mě, i když ji dál líbal – jeho jazyk ji několikrát olíznul – jako kdyby byla z cukrové vaty. Měla jsem se odvrátit, ale nedokázala jsem to. Jeho pohled mě přikoval na místě, naprosto mě znehybnil od hlavy až k patě, takže jsem jen povytáhla obočí, abych mu ukázala, že mě to nechává chladnou. Jenže mě to ve skutečnosti vůbec chladnou nenechávalo. Ve skutečnosti mě to zajímalo natolik, že jsem na něj dál upřeně zírala. Na jeho propadlé tváře, když jí str21

čil jazyk hlouběji do pusy, jeho žhavý a provokativní pohled, který ze mě nespouštěl a vyzýval mě k nějaké reakci. Cítila jsem, jak se mi tělo chvěje neznámým způsobem, naprosto jím očarované. Mysl mi zahalil sladký, roztoužený opar. Bylo to sexuální, nevítané, ale zároveň nevyhnutelné. Chtěla jsem se z toho kouzla vysvobodit, ale nedokázala jsem to. Pevně jsem sevřela kliku u dveří a hlasitě polka, když můj pohled dopadl na jeho ruku, kterou objal Georgii kolem pasu a hravě ji stiskl. Objala jsem samu sebe kolem pasu přes svůj žlutobílý top s potiskem slunečnic. Co se to se mnou dělo? Dívat se na něj, jak líbá jinou holku, bylo nesnesitelné, ale taky podivně fascinující. Chtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem to vidět. Ať tak či onak, nemohla jsem se odvrátit. Přiznala jsem porážku, zamrkala a přesunula svůj pohled na černou kuklu, jakou nosí lupiči, visící nad opěrkou jeho židle. „Tvoji učebnici, Viciousi. Potřebuju ji,“ zopakovala jsem. „Bez ní odsud neodejdu.“ „Vysmahni, Služtičko,“ řekl do Georgiiných chichotajících se úst. Do srdce se mi zabodl trn, hruď mi naplnila žárlivost. Nemohla jsem tuhle fyzickou reakci potlačit. Bolest. Smutek. Touha. Nesnášela jsem Viciouse. Byl chladný, bezcitný a plný nenávisti. Slyšela jsem, že jeho matka zemřela, když mu bylo jen devět, ale teď mu bylo osmnáct a měl hezkou nevlastní matku, která ho nechala, ať si dělá, co chce. Josephine vypadala mile a starostlivě. Neměl důvod být tak krutý, přesto ke všem byl. A ke mně obzvlášť. 22

„Ne.“ Uvnitř mě klokotala zlost, ale navenek jsem zůstala klidná. „Potřebuju. Učebnici. Matematiky.“ Mluvila jsem schválně pomalu a chovala se k němu jako k idiotovi, o kterém si beztak myslel, že jsem já. „Jen mi řekni, kde je. Nechám ti ji za dveřma, až budu hotová. To je ten nejjednodušší způsob, jak se mě zbavit a moct se dál věnovat svým… aktivitám.“ Georgia pohrávající si se zipem bílých šatů, které se jí na zádech rozepnuly, zavrčela a na okamžik se odtáhla od jeho hrudi a podívala se na mě. Nesouhlasně stiskla rty. „Jako vážně? Mindy?“ Jmenovala jsem se Millie a ona to moc dobře věděla. „Nemůžeš si najít nějakou jinou zábavu? Je trochu mimo tvoji ligu, nemyslíš?“ Vicious si mě chvilku prohlížel, na tváři ošklivý úšklebek. Byl tak zatraceně hezký. Bohužel. Černé vlasy, lesklé a módně upravené, měl vyholené po stranách a uprostřed delší. Indigově modré oči, zdánlivě bezedné, jiskřivé a tvrdé. Čím byly tak zatvrzené, jsem netušila. A kůže tak bledá, až vypadal jako nádherný duch. Jako umělkyně jsem často obdivovala Viciousovo tělo. Všechny rysy jeho obličeje a křivky vyrýsovaných svalů. Všechny hladké plochy. Pravidelné a ostře řezané. Byl jako namalovaný. Mistrovské dílo přírody. Georgia si toho byla taky vědoma. Slyšela jsem ji, a nebylo to příliš dávno, když o něm mluvila v šatně po hodině tělocviku. Její kamarádka jí řekla: „Je to krásný kluk.“ „Krásný, ale s ošklivým charakterem,“ dodala rychle Georgia. Uplynula chvilka ticha, než si obě odfrkly a daly se do smíchu. „Koho to zajímá?“ pokračovala dál Georgiina kamarádka. „Pořád bych do něj šla.“ Nejhorší na tom bylo, že jsem je chápala. 23

Byl obojí, děvkař i nechutně bohatý, oblíbený kluk, který se obléká a mluví tím správným způsobem. Dokonalý hrdina ze Střední školy Všech svatých. Řídil ten správný typ auta – byl to mercedes – a měl záhadnou auru pravého alfa samce. Nikdo si na něj netroufl. I když byl úplně tiše. Jako kdybych se nudila, zkřížila jsem paže na prsou a opřela se o futra. Zírala jsem z okna a věděla, že se mi v očích objeví slzy, pokud se podívám přímo na něj a Georgii. „Jeho liga?“ posmívala jsem se. „Nejsem ani ve stejné hře. Já nehraju špinavé hry.“ „Začneš, až se dostanu dost daleko,“ odsekl Vicious, jeho tón byl ostrý a naprosto bez humoru. Připadlo mi, jako kdyby ta slova vytrhl ven a hodil je na tu tvrzenou dřevěnou podlahu. Pomalu jsem zamrkala a snažila se působit nezaujatě. „Kde máš tu učebnici?“ zeptala jsem se asi pomilionté. Asi musel uznat, že se mě na jeden den natrápil už dost. Naklonil hlavu směrem k batohu, který ležel pod stolem. Okno nad ním vedlo k bytu pro služebnictvo, kde jsem bydlela, což mu umožňovalo dokonalý výhled do mého pokoje. Zatím jsem ho přistihla dvakrát, jak na mě zírá, a vždycky jsem se divila tomu, proč to dělá. Proč, proč, proč? Tolik mě nenáviděl. Intenzita jeho kouzla donutila můj obličej zrudnout pokaždé, když se na mě podíval, což nebylo tak často, jak bych chtěla. A jelikož jsem samu sebe považovala za chytrou holku, nikdy jsem si nedovolila se v těch rozporuplných pocitech víc rýpat. Napochodovala jsem k jeho batohu od Givenchy, který nosil každý den do školy, zvedla ho do vzduchu, 24

když jsem ho otevřela a hlasitě se prohrabávala jeho věcma. Byla jsem ráda, že jsem se k nim obrátila zády, a snažila jsem se ignorovat zvuky sténání a mlaskání. Druhá ruka se dotkla známých modrobílých desek učebnice matematiky. Zírala jsem na třešňový květ, který jsem si nakreslila na hřbetě. Vztek se mi rozhořel v hrudníku, proudil žilami a donutil mě sevřít ruce v pěst. Krev mi pulzovala ve spáncích a přerývaně jsem dýchala. To on se vloupal do mé skříňky ve škole. Třesoucími se prsty jsem vytáhla učebnici z Viciousova batohu. „Ukradls mi učebnice?“ Obrátila jsem se k němu, každý sval ve tváři jsem měla stažený napětím. Tohle byla změna. Přímá agrese. Vicious se mi vždycky posmíval, ale nikdy mě takhle neponížil. Ukradl mi učebnice a dal mi do skříňky kondomy a toaletní papír, proboha. Naše pohledy se setkaly a zaklesly se do sebe. Vicious sundal Georgii z klína, jako kdyby to bylo rozdováděné štěně, se kterým si hrál, a postavil se. Udělala jsem krok dopředu. Teď jsme stáli tak blízko, že jsme se skoro dotýkali nosy. „Proč mi to děláš?“ zasyčela jsem a hleděla na jeho bezvýraznou tvář připomínající masku. „Protože můžu,“ odpověděl s úšklebkem, který měl skrýt všechnu bolest v jeho pohledu. Co tě žere, Barone Spencere? „Protože je to sranda?“ dodal a zasmál se, když hodil Georgii bundu. Bez jediného pohledu jí pokynul, aby odešla. Očividně nebyla ničím jiným než prostředkem, kterým chtěl dosáhnout určitého cíle. Ublížit mi. A to se mu povedlo. 25

Nemělo by mě zajímat, proč to dělal. Nebyl v tom žádný rozdíl. V hloubi duše jsem ho nenáviděla. Nenáviděla jsem ho tak strašlivě, až se mi dělalo špatně od žaludku z toho, že se mi líbí, jak vypadá. Nenáviděla jsem svoji povrchnost, hloupost, že se mi líbí, jak pevně tiskne svoji hranatou, tvrdou čelist, když bojuje s úsměvem. Nenáviděla jsem, že se mi líbí vtipné a chytré hlášky, které vypouští z pusy, když mluví při hodině. Nenáviděla jsem, že je to cynický realista, když já jsem byla beznadějný snílek, a přesto se mi zamlouvala každá myšlenka, kterou vyslovil nahlas. A nenáviděla jsem svoje srdce, že jednou týdně, každý týden, mi dělá v hrudníku bláznivé kousky, protože jsem ho podezřívala, že by to mohl být on. Nenáviděla jsem ho a bylo mi jasné, že on je na tom stejně. Nenáviděla jsem ho, ale Georgii jsem nenáviděla ještě víc, protože to ona byla tou, kterou políbil. Byla jsem si dobře vědoma toho, že s ním nemůžu dál bojovat – moji rodiče pro ně koneckonců pracovali – tak jsem se kousla do jazyka a vyrazila ke dveřím. Udělala jsem krok do prázdna, když se jeho mozolnatá ruka omotala kolem mého loktu, stáhla mě zpátky do místnosti a přitiskla k jeho tvrdé hrudi. Hlasitě jsem polkla. „Jednu mi vraž, Služtičko,“ zavrčel mi do obličeje a chřípí se mu rozevíralo jako divokému zvířeti. Jeho rty byly blízko, tak blízko. Stále oteklé z toho, jak líbal jinou holku, červené proti jeho jinak bledé pokožce. „Pro jednou ve svým životě si stůj za svým.“ Vysmekla jsem se mu, tiskla jsem učebnici k hrudi, jako kdyby to byl štít. Vypadla jsem z jeho pokoje a nezastavila se, abych se nadechla, dokud jsem nedoběhla do našeho bytu. Otevřela jsem dveře, vběhla 26

do svého pokoje, zamkla a s povzdechem se svalila na postel. Nebrečela jsem. Nezasloužil si moje slzy. Ale byla jsem naštvaná, rozrušená a ano, trochu mi ublížil. V dálce jsem slyšela, jak v nějakém pokoji hraje hudba, stále hlasitěji, když někdo zesílil zvuk na maximum. Pár vteřin mi trvalo, než jsem tu písničku poznala. „Stop Crying Your Heart Out“ od Oasis. O pár minut později jsem slyšela Georgiino camaro s automatickou převodovkou – do kterého se Vicious neustále navážel protože: Kdo si kurva koupí camaro s automatickou převodovkou? – jak odjíždí po stromořadím lemované příjezdové cestě z jejich sídla. I ona zněla naštvaně. Vicious byl zlý. Bylo špatné, jak jen mohlo být, že moje nenávist k němu byla zabalená do tenké skořápky něčeho, co mi připadalo jako láska. Slíbila jsem, že tu skořápku rozbiju na kousky a vypustím ven tu čirou nenávist, než mě zničí. On, slíbila jsem sama sobě, mi nikdy neublíží.

27

Kapitola druhá Vicious Před deseti lety

B

yl to jen další starej dobrej víkend v mým domě. Pořádal jsem další párty a ani jsem se neobtěžoval opustit herní lomeno promítací místnost, abych se setkal s tou bandou kreténů, který jsem pozval. Věděl jsem, co se děje mimo tuhle místnost. Rozdováděný a rozesmátý holky v bazénu ve tvaru ledviny v zadní části domu. Voda tekoucí z umělých vodopádů ve tvaru řeckých oblouků dopadající do vody na gumový matrace a nahou, mokrou kůži. Sténání párů šukajících v nejbližších místnostech. Drby plný klasických klišé rozšiřovaných z plyšových sedaček v přízemí. Slyšel jsem hudbu – Limp Bizkit – kdo kurva pustil na mý párty Lame Bizkit, teda Marný Bizkit? Mohl bych slyšet i ten zbytek, kdybych chtěl, ale neposlouchal jsem. Seděl jsem v křesle ve tvaru vejce před televizí, s doširoka roztaženýma nohama, nepřítomně jsem hulil jointa a sledoval nějaký japonský animovaný porno. Napravo jsem měl pivo, ale nenatáhl jsem se po něm. 28

Před mým křeslem, na koberci, seděla kočka, co mi masírovala stehna, ale ani jí jsem se nedotýkal. „Viciousi,“ zamumlala a blížila se k mýmu rozkroku. Pomalu vylezla nahoru a obkročmo se mi posadila na klín. Byla to opálená bezejmenná brunetka v šatech, co říkají „vojeď mě“. Vypadala jako Alicia nebo Lucia. Loni na jaře se snažila dostat mezi roztleskávačky. Nepodařilo se jí to. Odhadoval jsem, že tahle párty je její první doušek slávy. Vyspat se se mnou nebo s kýmkoliv v týhle místnosti by ji okamžitě vystřelilo ve škole mezi celebrity. Už z tohohle důvodu mě nezajímala. „Tvoje mediální místnost je boží. Ale nemůžeme jít někam, kde je víc klidu?“ Odklepl jsem jointa do popelníku na opěradle svýho křesla, popel se snesl na bílou kůži jako špinavý sníh. Zatnul jsem zuby. „Ne.“ „Líbíš se mi.“ Kravina. Nikomu jsem se nelíbil z těch správnejch důvodů. „Nepěstuju vztahy,“ řekl jsem automaticky. „Jasně, to vím, hlupáčku. Ale to nemění nic na tom, že se můžeme trochu pobavit.“ Rozesmála se nepříjemným smíchem, který mě nutil jí opovrhovat kvůli tomu, že se tak moc snaží. K sebeúctě vede dlouhá cesta. Přimhouřil jsem oči, když jsem přemýšlel nad jejím návrhem. Jasně, mohl jsem ji nechat, aby mi ho vykouřila, ale věděl jsem, že to neudělá jen tak zadarmo. Každý něco chce. „Měla bys odsud vypadnout,“ řekl jsem poprvý a naposledy. Nebyl jsem její fotr. Nebylo na mně, abych ji varoval před kluky, jako jsem já. 29

Našpulila pusu, objala mě rukama kolem krku a zvedla stehno. Její odvážnej výstřih se přimkl k mýmu hrudníku a v očích měla odhodlání. „Neodejdu odsud bez jednoho z HotHoles.“ Povytáhl jsem obočí, vydechl nosem kouř a v očích jsem měl nezájem. „Tak to radši zkus na Trenta nebo Deana, kotě, protože ty tě dneska nezklamou.“ Alicia-Lucia se odtáhla a konečně to pochopila. S falešným úsměvem vyrazila k baru, kroutila se při každým kroku na vysokých podpatích a nezkontrolovala si, co za chlast to dostala v tý vysoký sklenici. Oči měla lesklý, když se rozhlížela po místnosti a snažila se zjistit, kterej z mých přátel – byli jsme na Střední škole Všech svatých jen čtyři HotHoles – by se mohl stát její cestou první třídou k popularitě. Trent byl na gauči po mý pravici, napůl seděl, napůl ležel, jak mu nějaká náhodná kočka kouřila ptáka, s košilí rozepnutou až k pasu a s kozama směšně skákajícíma. Napil se z flašky piva a díval se do svýho mobilu, očividně naprosto znuděnej. Dean a Jaime seděli na pohovce na druhý straně a dohadovali se o fotbalovým zápase, kterej se měl odehrát příští týden. Ani jeden z nich se nedotkl holek, co jsme sem pozvali. U Jaimeho jsem to chápal. Byl posedlej naší učitelkou literatury, slečnou Greeneovou. Neschvaloval jsem mu tuhle jeho novou, divnou posedlost, ale nikdy jsem mu neřekl ani ň. Ale Dean? Neměl jsem tušení, co má za problém. Proč nezvedl zadek a nevrhl se do akce jako obvykle. „Deane, kámo, kde je tvoje kundička pro dnešní noc?“ vyslovil Trent moje myšlenky a přejel palcem přes displej svýho iPodu, roloval playlistem a naprosto se nezajímal o to, kdo mu ho kouří. Než mu Dean odpověděl, Trent sundal tu holku, co 30