Vlčí hora
Praha 2019
Přeložila: Miluše Krejčová
Ivana Ondriová: Vlčí hora Vydání první Copyright © Ivana Ondriová 2018 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2283. publikaci Přeloženo ze slovenského originálu Vlčia hora vydaného nakladatelstvím Motýľ, Bratislava, v roce 2018 Český překlad © 2019 Miluše Krejčová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2019 Martina Černá Přebal a vazba © 2019 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1145-6 BARONET Praha 2019
Ivana Ondriová
Vlčí hora
Předmluva Kdysi jich tu byly stovky. Ukrývali se hluboko v doupatech. V nich tiše číhali na kořist a světlýma očima probodávali tmu v okolí i mezi vysokými smrky. Pyšnili se hustou lesklou srstí. Díky ní přežili i kruté zimy, jimiž byla hora tak pověstná. Vlčí hora. Byli plaší. Dlouhá léta. Stejně tak bylo dlouhá léta pouhou fámou, že útočili na lidi, kteří si z nerozvážnosti postavili v lese chalupy, a narušili tak jejich teritorium. Bylo jich jen pár. Odvážlivců. Nebo spíš hlupáků? Co jim mohla Vlčí hora nabídnout? Chládek? Stín chránící před sluncem? Ano, toho tu nebylo moc. Vysoké jehličnany mu stěží dovolily nakouknout na zem porostlou páchnoucím mechem. V době, kdy na hoře vyrostlo pár dřevěnic, však začalo vlků jako zázrakem ubývat. Místní úřady se vehementně bránily obvinění z pytláctví. V současné době byl přece význam vlka v potravinovém řetězci nesporný a byl podporován. Opravdu ho nikdo nelovil! Dokonce byla uzavřena dohoda s okolními bači, kteří kývli na zvýšená opatření na ochranu svých stád a okolo svých pastvin nainstalovali ochranné elektrické oplocení. A přestali se tak na vlky zlobit… Vlk obecný však přesto z Vlčí hory v roce 2012 úplně vymizel! 7
1. kapitola
Zůstala jsem stát asi dva metry za ním, těsně pod vrškem, a zalapala jsem po dechu. Pohled dolů do údolí byl z této výšky opravdu úchvatný. Kouzelný a jako malovaný, sice mrazil do morku kostí, ale zároveň lákal neuvěřitelnou krásou. Pod námi se táhla nekonečná hustá kosodřevina, třpytící se v nesmělém dubnovém slunci, které bylo tady nahoře pořádně studené. Obklopovaly ji vysoké jehličnany a obrovské balvany se špičatými vrcholky, nakupené na místo přírodními živly. Jedině příroda je zase zkrotí, člověk určitě ne. Na pozadí blankytné oblohy bez jediného mráčku vypadala tahle scenerie jako dokonale upravená fotografie. Napila jsem se energetického nápoje, který mi Greg ráno vnutil do zavazadla. Chutnal příšerně. Není divu, že jsem se rozkašlala a málem ho vyzvrátila na štěrkovou cestičku pod nohama. Prý životabudič! V té chvíli jsem upoutala jeho pozornost. Pohlédl mým směrem rozzářenýma očima a zjistil, že zaostávám. „Paráda, co? Říkal jsem ti, že budeš nadšená.“ „A taky pořádně prokřehlá. Jak je to ještě daleko?“ Strčila jsem křiklavě barevnou lahev zpátky do malého poutka na boční straně batohu a vykročila k němu 9
nahoru. Potěšilo mě, že ke mně natáhl ruku a pomohl mi vylézt na vrchol. Když jsem se nakonec s hlasitým funěním vyškrábala k němu, bez okolků mě k sobě přitiskl a s mlasknutím vrazil svůj jazyk mezi moje pootevřené rty. „Hned bych se s tebou pomiloval. Tady na mechu,“ vycenil na mě drobné zuby a rukou mi drze vjel pod bundu a termoprádlo. Vzápětí v ní držel mé pravé ňadro, které na jeho laskání jako na povel zareagovalo. „Tak co?“ Nedala jsem se. „Mám pocit, že tady vypustím duši. Mám toho dost, Gregu.“ „Čeho máš dost? Mě? Tohohle?“ On to fakt myslel vážně. Shodil ze zad těžký turistický batoh s výstrojí a provazem, rozepnul mi červenou větrovku a teplé tričko vytáhl až ke krku. Ovanula mě taková zima, až mi zacvakaly zuby. „Třasořitko. Však já tě zahřeju. A jak. Nevydržím čekat, až tam dojdeme.“ Povzdechla jsem si a zastavila jeho ruce těsně nad knoflíkem svých kalhot. „Takže je to ještě pekelně daleko. Máš vůbec tušení kde to je, Gregu? Vždyť sis ani nevzal mapu!“ Zaúpěl, ublíženě se ode mě odtáhl a z pouzdra zavěšeného na pravém rameni vytáhl dalekohled. „Myslíš si, že nevím, kam tě táhnu? Kruci, aspoň trochu mi věř! Vždyť jsem tam byl! S tím šaškem! Je to ještě asi tři kilometry odtud. Do večera jsme tam jako na koni, tak přestaň vyvádět.“ „Do večera?“ Prudce jsem vytáhla zip od větrovky až ke krku a obloukem ho obešla. „Říkám ti, Gregu, jestli to bude víc než ty zatracené tři kilometry, odneseš mě tam v náručí!“ Myslel, že si dělám legraci. Uvolnil se, na záda si 10
znovu hodil těžký ruksak s karimatkou a jídlem a z legrace mě štípl do zadku. Potom obě jeho půlky poplácal dlaněmi. „To víš, že ano! Jako nevěstu.“ Další půlhodinu jsme šli mlčky a šetřili síly i něžnosti na později. Navíc nám kolem hlavy hvízdal vítr tak silně, že jsem neslyšela ani vlastní kroky. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a zamračila se na jeho vysokou postavu před sebou. Asi po půldruhém kilometru jsme náhle začali prudce sestupovat kamsi do údolí. Byla jsem už hodně unavená, a hlavně podrážděná touhle nečekaně náročnou túrou. Kam nás to táhl? Stromů kolem nás přibývalo a jeho záda se mi mezi nimi občas ztrácela. Zanadávala jsem si na jeho spokojené pískání a přidala do kroku. Jestli ho ztratím z dohledu, tak tady zhebnu! Mech pod nohama nejen pronikavě páchl, ale taky řádně klouzal. Stačil by jeden neopatrný krok a padla bych na zem jako podťatá. Zanaříkala jsem a přidržela se větví starých borovic. Bodaly mě do rukou a občas mě šlehly do obličeje. V té chvíli jsem toho před sebou stokrát proklela. K čertu, o něco jsem zavadila nohou. O větev, nebo kmen? Kolena se mi zničehonic podlomila a já s hlasitým žuchnutím spadla na vlhkou zem. Jenže batoh mě převážil a strmý svah zvýšil moji rychlost. Nezadržitelně jsem klouzala dolů po rozbahněném kopci jako na saních! Mokrá hlína mi stříkala na šaty i na obličej a pleskala mi do vlasů. Dokonce jsem si prodřela kalhoty na zadku a úplně se promočily. Vlhkost jsem cítila až na stehnech, mokré jsem měla i kalhotky. Bylo to prostě odporné! 11
Vyjekla jsem a rukama zamávala ve vzduchu. Potřebovala jsem se chytit nějaké větve, abych to svoje trapné kutálení dolů z kopce přibrzdila a nějak zastavila. Okamžitě! Chňapla jsem po první, potom po další, ale jen se vysmály mým marným pokusům. Hrom do toho! Jenom mě znovu praštily do obličeje. „Gregůůůůů!“ Kde, k čertu, byl? Zmizel mi za tlustým kmenem jehličnanu. Před tím pádem jsem ještě jasně viděla proužky na jeho šedé větrovce. Kde byl teď? „Gregu!“ Nadskočila jsem na tvrdém výčnělku, zaječela jako pavián a mimoděk se obrátila na břicho. Vzápětí se můj obličej zaryl do smradlavého mechu a já se konečně zastavila. Ježíšikriste! Do hajzlu s tím podělaným výletem! Zafňukala jsem, vyplivla z pusy bahno a snažila se rychle vstát z té bažiny pod sebou. Konečně se uráčil ke mně přiběhnout. „Mišo! Co to, k čertu, vyvádíš?“ Jak jinak, byla to moje vina. Najednou se před mýma očima objevila jeho vysoká černá bagančata. Jedna vteřina, druhá, a už mě zvedal. „Přeskočilo ti?! Chtělas být rychlejc dole, co?“ Co to bylo v jeho hlase? Ironie? Výsměch? Uhodila jsem ho zablácenou rukou přímo do tváře a navzdory špinavému obličeji a celkovému žalostnému vzhledu hrdě zvedla bradu. „Kdes byl? Proč na mě nepočkáš? Pitomče!“ Strhla jsem mu z uší sluchátka, která si bůhvíproč nasadil. „Ty posloucháš hudbu? Zbláznil ses? To na tebe můžu křičet do aleluja! I volat o pomoc!“ 12
„O pomoc jsi nevolala…“ „Gregu!“ „Už jsem nemohl poslouchat to tvoje věčné fňukání, víš?“ Vysmrkal se, vytáhl z batohu balíček kapesníčků a marně za nimi schovával svůj smích. Chechtal se pokaždé, když se na mě podíval. Byl normální? „Na. Utři se, aby ti to nezaschlo na obličeji. Fuj, strašně to smrdí.“ „To mi ani nemusíš říkat! Žaludek mám z toho smradu až v krku, mám pocit, že budu zvracet.“ „Ale no tak….“ Pokrčil rameny a rozhlédl se po okolí. Co tu tak mohl vidět? Stromy, kmeny, keře a zase stromy? Měl vůbec tušení, kde to jsme? „Zabloudili jsme, že jo?“ „Ne.“ „Ale ano. Ztratili jsme se. Netušíš, kudy máme jít.“ „Buď zticha, Mišo!“ „Nebudu zticha!“ Dohadovali jsme se jako malé děti. Ale zatímco on si z toho evidentně dělal legraci, mě mohla ranit mrtvice! Kolik jsme to už ušli kilometrů? Asi tak deset. Necítila jsem nohy. Až k tomu vršku to bylo fajn, ten výhled stál za to a mě jakžtakž uklidňovala představa chalupy někde v lese. Ale teď byla situace úplně jiná! Byla jsem vyčerpaná, vynervovaná, špinavá a všech no mě bolelo! A Greg si poslouchal muziku. Vytrhla jsem mu sluchátka z mobilu, který měl za páskem kalhot, a praštila jimi o zem. Chtěl zaprotestovat a taky mi vynadat, ale vyrušil nás nějaký zvuk. Trhla jsem sebou a vytřeštila oči. „Co to bylo?“ Zvuk přicházel odněkud z lesa za námi, který byl 13
tak hustý, že jsme dohlédli stěží na deset metrů před sebe. Co z něj na nás vyskočí? Zvuk se ozval znovu. Něco jako zavytí. Ježíšikriste! Zavytí? Táhlo se nad stromy a našimi hlavami v dlouhé hrozivé ozvěně. Zježily se mi všechny chlupy na těle. „Vlk? Gregu! To je vlk? Kristepane! Aby taky ne, vždyť jsme na Vlčí hoře!“ „Zavři už tu hubu, Mišo! Do hajzlu! Vlci tu nejsou už několik let, jasné? Mám to potvrzené! Nejspíš ovčácký pes z nějaké salaše. Ano, pes. Tak přestaň zase panikařit! Radši se podívej tam za ty borovice…“ Kdyby za nimi ta chalupa nestála, asi bych ho v tu chvíli zabila! Když jsem však zahlédla její dřevěnou střechu s vysokým komínem vyčnívajícím dokonce i nad ty stromy, rázem jsem zapomněla na všechna příkoří a zvířecí skřeky za námi. Zajásala jsem, oprášila si kolena, pohlédla do jeho samolibého obličeje a vrhla se mezi pichlavé keře. Přímo vstříc pěti dnům klidné dovolené na dokonale utajené samotě!
14
2. kapitola
Bože, to byla lahoda. Vyšla jsem ze sprchy čistá jako nemluvně a vysoušela si vlasy měkkým ručníkem. V přízemí vesele plápolal oheň, který se Gregovi přece jen podařilo zapálit v nevelkém krbu pod schodištěm. Zůstala jsem stát na prahu mezi obývákem a kuchyní a roztáhla rty do mazlivého úsměvu. „Jaký jsem?“ Narovnal se, odhodil pohrabáč na hromadu polen a přimhouřil oči. Potom uchopil zelenou mikinu a jediným pohybem si ji svlékl. Mrkla jsem na naše zavazadla, pořád navršená za vstupními dveřmi. Ze svého batohu jsem vytáhla jen čisté kalhotky a nátělník, a hned jak jsme za sebou zamkli, utíkala jsem do koupelny. „Měli bychom vybalit,“ poznamenala jsem klidně, zatímco jemu sklouzly kalhoty ke kotníkům. „Měl bych tě přefiknout. Tady na tom medvědovi.“ Zakroužil palci u nohou na hnědé kožešině, efektně rozložené na dřevěné podlaze. Pohlédla jsem na obrovskou tlamu s vyceněnými zuby a původnímu majiteli tohoto domu jsem ubrala pomyslný bod. Byla příšerná. Znovu jsem se pustila do vysoušení vlasů, které mi 15
ve vlhkých pramenech spadaly na nahá ramena, jako by na tom závisel můj život. V tu chvíli Gregor zavyl podobně jako to něco před hodinou tam venku. „Hergot, tak už si to svlékni.“ Byl nahý. Expresní rychlostí. A nadržený. To dokonce nadzvukovou rychlostí. Zůstala jsem stát s rukama nad hlavou a upřela pohled mezi jeho chlupatá stehna. Zřejmě se mu nelíbilo, že jsem mimoděk ironicky zvedla jedno obočí. Popadl totiž konec osušky, do níž jsem byla zavinutá, a prudce s ní trhl. Spadla ze mě jako těžký kámen, skoro okamžitě, a mě navzdory teplu ohně ovanul chlad. Gregor nečekal. Vlastně nikdy nepočkal na moji iniciativu. Objal mě, vrazil mi jazyk do úst a potom mě nasměroval k té hnusné huňaté věci na zemi. Zafňukala jsem. Představa, jak se miluju na vydělané zvířecí kůži, mi připadala vysloveně odporná. Greg si to však vyložil po svém. Jednal bez otálení či zaváhání. Jediným pohybem mě položil na tu hnědou věc na podlaze, potom si lehl na mě, pokrčil mi nohy, vsunul dlaně pod můj zadek a zašeptal mi do ucha: „Neskutečně mě rajcuje ta představa, že jsme tu sami…“ Zatlačil a vnikl mezi moje stehna. „A to jsi ještě neviděla ložnici nahoře.“ Zasténal a začal rytmicky pohybovat zadkem. O deset minut později jsme, zpocení od plamenů v krbu a rychlého milování, jen tak leželi s očima upřenýma na dřevěné trámy na stropě. Medvědí kůže pode mnou se mi už zdála méně odporná, třebaže teď navíc páchla naším spojením. Po chvíli Greg prohlásil, že dostal hlad. „Mám něco udělat?“ 16
„Základní potraviny jsou dole ve skříňce, nějaké brambory, zelenina, konzervy… Nanosil to sem ten chlápek.“ Zřejmě měl na mysli majitele. Ten byl buď mimořádně šikovný řemeslník, nebo neskutečný boháč. Horká voda v koupelně a elektřina v celé chalupě na tomhle Bohem zapomenutém místě toho byly důkazem. Nechtěla jsem vědět, co se stane, jestli se elektrocentrála porouchá. Anebo nám dojde nafta. A už vůbec ne to, kolik vlastně, k čertu, stojí celý provoz takovéhle mininemovitosti. Byl to vůbec dobrý nápad, kupovat něco takového? Na konci světa a v zimě prakticky nevyužitelného? Greg za to převzal veškerou odpovědnost a informoval mě pouze o tom, že za pakatel získal něco opravdu nádherného. Otec by mě zabil, kdybych něco z majetku Lutterových investovala do takovéhle pitomosti. A Greg to věděl. Tak snad neprovedl nic za mými zády… „Hlavně mi dej pivo.“ Jak jinak. Tak jsem chtíc nechtíc vstala, znechuceně si ze zpoceného zadku obrala přilepené chlupy mrtvého medvěda a nahá vykročila k našim zavazadlům. „Udělej omeletu. Je tu jenom přenosná lednička. Vejce se brzy zkazí. Ty tvoje jogurty taky. Generátor by za den chcípnul, kdybychom ho nechali pohánět takové voloviny. A ne že zapneš fén.“ Podívala jsem se na jeho šlachovité nahé tělo, rozvalené na medvědovi. „Fén?“ „Ty sis ho nevzala? Tak co potom máš v té svojí taštičce?“ Namířil ukazovák na můj podle něj směšně malý batůžek a potom si ho ledabyle strčil do nosu. Chvíli 17
se v něm šťoural. Odporné… Toho zlozvyku se nezbavil ani po naší svatbě před více než dvěma lety. Byl to vůbec dobrý nápad, uvažovat o tom, že si od takového cucáka nechám udělat dítě? Tady? Na tomto místě? Nechtěla jsem si to přiznat, ale hlavně proto jsem nakonec na tuhle jeho dovolenou kývla. Doufala jsem, že v lůně klidné a neporušené přírody konečně otěhotním. Že tu Greg zapomene na moji rodinu a veškeré problémy, které ho zjevně v posledních týdnech trápily. Od té doby, co jsem mu tuhle cestu odkývala, pookřál a začal se zase víc usmívat. „Léky. Spodní prádlo. Tvoje holení. Nabíječky. Notebook a mobil.“ „Notebook ti je k ničemu. Není tu internet. To bys chtěla příliš…“ Ach, vydechla jsem zklamaně. „Moje holení? Tady se holit nebudu. K čemu? Chci splynout s okolím!“ Zazubil se. Zamrkala jsem, otevřela jeho turistický batoh a hned nahoře našla velké balení piva v plechovce. To sem vláčel tohle? Takovou dálku? Nestačila mu jedna plechovka nebo dvě? Vytáhla jsem balík zabalený ve fólii a znechuceně zjistila, že je pod ním další. „A abys věděla, nechal jsem je doma. Tvůj notebook i mobil.“ Hodila jsem piva zpátky do batohu a prudce se k němu otočila. „Cože?“ „Slyšela jsi. Nechci, abys tady celé dny prokecala s matkou. Anebo s tou svojí agenturou. Žádná práce, žádné plánování narozeninových oslav, žádná rodina, Mišo. Jenom my dva.“ 18
Zamračila jsem se a zatnula nehty do měkké fólie, která chránila piva. Jak to tu zvládnu bez jediného zavolání do své milované cateringové agentury? „Z batohu jsem je vyndal těsně před odjezdem.“ „Nic jsi mi neřekl!“ „Kdybych to udělal, byly by tu s námi. Hlavně ten tvůj zatracený mobil. Neslyším nic jiného než jeho vyzvánění. Večer, v noci, brzy ráno.“ „Ale svůj sis vzal…“ Gregor mávl rukou a zvedl se. Potom zamířil ke mně a vůbec mu nevadilo, že má stehna polepená těmi zatracenými chlupy. Fuj. Ten medvěd půjde pryč! Přistoupil ke mně, vtiskl mi pusu na tvář a sáhl pro plechovky. „Dej to sem. Musím to nechat vychladit, dokud ta minilednička ještě fachčí. A nevztekej se. Myslel jsem to dobře. Jak chceš otěhotnět, když se rozčiluješ, sotva jsme sem dorazili?“ Zašklebil se jako šašek. Pak odpochodoval k malému kuchyňskému koutku obloženému dřevem, který sem dokonale zapadal, a vrtěl přitom zadkem. Nic jsem před ním nedokázala utajit. Viděl mi až do duše, do hlavy, přečetl si v ní každou myšlenku. Za pět let, co jsme se znali, o mně věděl víc než já sama. Hergot… Milovala jsem ho. Právě proto, že byl takový neotesaný a svůj. Prostý a upřímný. A ještě víc proto, že ho má rodina nerespektovala. Můj vyvrhel… Tak jsem ho nazývala. Byl to silný a inteligentní muž, a přesto v mých očích někdo, koho jsem si před Lutterovými musela bránit zuby nehty. 19
I naši svatbu 21. srpna, před dvaatřiceti měsíci. „Dobře, zapomeňme na ten mobil. Ale opovaž se mě tu nechat byť jen na minutu samotnou, a ještě ti to spočítám…“ „A kam bych asi tak chodil?“ Otočil se ke mně a ledabyle se opřel o malý elektrický dvouvařič. „Na lov?“ Oba jsme se jeho vtipu upřímně zasmáli a přestali na sebe útočit. Přistoupila jsem k němu a nechala ho, aby mě pevně objal. Stačilo málo, aby si mě opřel o kulatý stolek pod lustrem a vzal si mě rovnou tam. Ale náš hlad byl příliš velký. O půl hodiny později se chalupou linula vůně zeleninové polévky a omelety. Gregor popíjel v pořadí třetí pivo, oheň vesele praskal a já se v tílku a kalhotkách promenádovala po své nové kuchyňce, lehce omámená červeným vínem, které jsem vydolovala z kredence pod dřezem. Venku se setmělo. Čerň za okny byla doslova strašidelná, při představě, že je tam prázdná hora bez civilizace, mi srdce provádělo krkolomné přemety. Gregor se pohledem do tmy přímo ukájel. Dokonce ani nezatáhl závěsy, nahý uzobával omeletu a pohrabáčem rozhrnoval uhlíky v krbu. Zapnul přenosné rádio. Příjemné melodie zaplnily celých šedesát metrů čtverečních našeho obydlí. Tedy kuchyňku spojenou s obývákem, úzké dřevěné schodiště a otevřené prostranství pod střechou, kde stála dvoumetrová manželská postel. Její pravý bok se opíral o obrovskou skleněnou výplň sahající od podlahy až ke stropu, která spáče nemilosrdně vystavovala na odiv celému lesu. Netušila jsem, jak tam usnu… Greg odhodil pohrabáč do kovového koše na dřevo, 20