Obsah
Úvod / 7 I. Alfa Vesmír v referenčním rámci eko‑etiky / 17 Evoluce – kód environmentálních reflexí / 27 Fenomén člověk a jeho environmentální étos / 45 II. Kairos Na prahu ekologické spirituality / 59 Environmentální hledání rajské zahrady / 71 Kauzy a kontexty ekologické etiky / 91 III. Ómega Bioetické výzvy a blízká budoucnost / 105 Lidstvo a umělá inteligence v etickém diskursu / 117 Kosmický výzkum, etika a eschatologie / 131 Závěr / 143 Literatura / 147 Seznam zkratek biblických knih / 161 Résumé: Ecological Spirituality and Ethics / 163
6
ú vod
Úvod
Vědecké bádání začíná stanovením problému či hy‑ potézy, po kterém se předem stanovenou metodou sbírají a analyzují data. Pokud se pomocí statistiky a následných matematických modelů vyhodnotí vý‑ chozí teze jako neudržitelné, vymezí se nové. V en‑ vironmentálních vědách jsou důvodem pro zabývání se etickými otázkami ve vztahu k životnímu prostře‑ dí matematické modely, které upozorňují na „meze růstu“. Statistické odhady růstu počtu obyvatel, mož‑ nosti planety v produkci potravin, znečištění život‑ ního prostředí, klimatické změny, ztráta biodiverzi‑ ty a úbytek pitné vody v těchto prognózách alarmují k revizi současných postojů, protože v blízké budouc‑ nosti by mohlo dojít vlivem působení člověka k přetí‑ žení planety Země. O katastrofické předpovědi se ale vedou bouřli‑ vé spory, které rozdělují vědce do dvou táborů. Jeden tvrdí, že dochází jen ke zpožďování předpovědí. Pro druhý, jenž často (a někdy právem) poukazuje na to, že apokalypticky laděné prognózy se dosud nenapl‑ nily, ztrácí environmentální etika své opodstatnění. Zdůvodnění ekologické etiky skrze vědecké paradig‑ 7
ma tedy závisí na přijetí či odmítnutí existence eko‑ logického problému. V tom je založen spor o potřeb‑ nosti ekologické etiky. Pojmy ekologická etika a environmentální etika budou v této odborné monografii chápany jako sy‑ nonyma, i když evokují zaměřenost buď na kontexty společenskovědní, (environmentální) nebo přírodo‑ vědné (ekologické). Ekologická etika stojí na pomezí mezi přírodními, filosofickými a teologickými vědami. Zde je ovšem třeba projasnit úroveň užívání jazyka těchto disciplín. Sdělující (instrumentální) jazyk uží‑ vaný v matematice a přírodních vědách nelze zamě‑ ňovat s jazykem hledajícím smysl (referenční jazyk) ve filosofii, metafyzice či teologii, ze kterých vyšly tradiční etické reflexe. Matematika se právem stala královnou přírodních věd. Její řečová hra je jiná než řečová hra, o kterou se opírají etické reflexe vzešlé z humanitních a teologických disciplín. Při interpre‑ taci empirických dat se nejednou nacházíme v episte‑ mologické síti, jelikož se do řečové hry přírodních věd dostává diskurs filosofické nauky o podstatě bytí (on‑ tologie). Jde o aktuální výzvu i pro ekologickou etiku, aby uvedené disciplíny nalezly svoji metodu a způsob užití jazyka a mohly se vzájemně obohacovat, aniž by jedna negovala či napadala druhou (Sousedík – Svoboda 2017, 167–169). Text knihy zohlední výsled‑ ky přírodních věd, ale primární důraz bude kladen na řečovou hru hledající smysl, účelnost, směřování a zacílení popisovaných jevů života. Není účelem této práce hlouběji vstupovat do disputací nad protichůdnými interpretacemi tzv. tvrdých dat. V této knize poukážeme na jiné výcho‑ disko pro ekologickou etiku, a tedy na vztah člověka 8
ú vod
k životnímu prostředí a k mimolidskému životu jako takovému a na to, jak se dotýká spirituality člověka. Spiritualitu můžeme v obecném smyslu chápat jako otevřenost vůči všem vztahům, které vytvářejí a roz‑ víjejí osobnost člověka. Z nich také vychází představa o tom, kdo jsem já a kým se stávám ve vztahu k sobě, k druhým, ke světu a ke všem formám života a ko‑ nečně – k Absolutnu. Od počátků lidského myšlení jdou reflexe o životě a životním prostředí ruku v ruce se spiritualitou člověka. Antická filosofie přírody se rovněž opírala o péči o duši, o smysl pro přirozenost, o její tvořivou spon‑ taneitu a konečnost. Před empirickými daty se uplat‑ ňovala intuice náhlého a tajemného vhledu do pod‑ staty (mystické poznání). Důležitou roli hrál rozum poznávající řád skutečnosti na základě myšlenkové cesty, z níž se vyvozovaly závěry (logika). Tak se na‑ příklad představa o pohybu planet kolem Slunce ne‑ odvodila z pozorování pohybu nebeských těles, ale díky intuici, která logicky zapadala do racionální‑ ho systému pythagorejského chápání světa (Kra‑ tochvíl 1994, 9–21). Život má svoji tajemnou, posvátnou tvář, která se člověku občas odhalí jako v zrcadle a zase se za‑ stře v „oblaku nevědění“. V tomto mystickém výstu‑ pu na hranici „hory“ poznání člověk přijímá limity svého rozumu a jeho pozitivních výpovědí; je vtažen do vyšší skutečnosti, k níž se vztahuje láskou. Prožitá vlitá a extatická síla lásky ho proměňuje. Při sestu‑ pu z „hory poznání“ člověk pokorně mění své etické postoje (Špidlík 1999, 250–255). V mystickém výstu‑ pu a sestupu spočívá ekologické obrácení a rozvíjí se ekologická spiritualita. Proto bude v textu knihy 9
konfrontován itinerář duchovního rozvoje osobnosti s vývojem poznání přírody a rozvíjení láskyplného vztahu k životnímu prostředí. Ekologická spiritualita bude sledována pohle‑ dem křesťanství. Popis duchovní zkušenosti pracuje s jazykem symbolů, metafor, analogií a mýtů, aby tím vyjádřil lidskou touhu po životní moudrosti a zá‑ roveň respektoval tajemství života, které nelze zcela poznat. Křesťanská spiritualita vychází z předpo‑ kladu, že oním tajemstvím není jen člověk hledající vztah k posvátnu. Člověk/křesťan, který si klade otáz‑ ky po smyslu života, je doprovázen osobním Bohem. V láskyplném slově, v hlasu svědomí a skrze znamení v životě se Bůh člověku zjevuje, s ním se sdílí a nabízí mu cestu ke štěstí. Příběhy popisující transcendentní zkušenost lidí s Bohem jsou podle Židů a křesťanů zachyceny v inspirovaném textu Písma. V rámci biblické spirituality je pro naše téma zásadní motiv smlouvy neboli závěti. Jde o smlouvu vloženou Bohem do bytí v okamžiku stvoření. Pro neustálou nevěru člověka byla tato smlouva obnovo‑ vána starozákonními patriarchy. Proroky byla zvěs‑ tována jako blízkost příchodu tzv. nové smlouvy. Pro křesťany ustanovil novou smlouvu Ježíš Kristus, a to pro všechny lidi, tedy Židy i pohany. Vědomí smlouvy utváří spiritualitu křesťana a přináší etické závazky pro příslib šťastného života. Závaznost smluv se rov‑ něž týká etického vztahu člověka k životnímu pro‑ středí. Proto bude ekologický rozměr smluv a jejich etických relevancí v knize zohledněn jako zásadní řečová hra přivádějící ke smyslu. V našem případě tak vyjdeme z těsného sepětí mezi křesťanským pojetím spirituality a etiky. Kon‑ 10
ú vod
vergence spirituální teologie a ekologické etiky je znamením času, protože zájem o spiritualitu a eko‑ logickou etiku, jak vidno všude kolem nás, se stal fe‑ noménem naší doby. Navíc, obě vědní disciplíny jsou staré i nové zároveň. Péče o duši a vztah k přírodě byly totiž vždycky předmětem lidského poznání, nicméně jako samostatný a vyučovaný předmět vznikly (spi‑ rituální teologie a ekologická etika) až ve 20. století. Pramenem reflexí budou inspirované texty bib‑ lických knih a z nich vycházející filosofické úvahy opřené o racionální zdůvodnění etických postojů. Text seznámí čtenáře i se současným stavem vědecké‑ ho poznání, který tím bude vtažen do řečové hry hle‑ dající poznání smyslu a pravdivosti jevů. Křesťanské zjevení respektuje svobodu a autonomii člověka a při‑ vádí ho k vědomí, že by měl stále usilovat o rozšiřo‑ vání hranic svého poznání a nikdy se nezastavit. Klí‑ čem k porozumění tajemství života je hledání smyslu a posledního cíle člověka v plnosti původního plánu lásky, jenž začal stvořením (Jan Pavel II. 1999, 11–12). Smysl počátku stvoření, evoluce a příchodu člo‑ věka a směřování lidstva k naplnění bude zasazen do referenčního rámce pro popis ekologické spiri‑ tuality a etiky. Environmentální reflexe první části budou vztaženy k počátku vzniku vesmíru a života (bodu Alfa), k evoluci a environmentálnímu étosu, který přichází s člověkem. Současná doba se v eko‑ logických debatách jeví jako čas příhodný (kairos) pro nové uchopení spirituality v ekologicko‑etické perspektivě. Proto se v druhé části budeme věno‑ vat také aktuálním tématům environmentální etiky. A konečně, v závěrečné třetí části bude zohledněna skutečnost, že nedílnou součástí ekologické etiky 11 11
jsou prognózy budoucích následků lidských zása‑ hů do života, především díky novým možnostem biotechnologií a příchodu umělé inteligence. Vizím budoucnosti Země se budeme věnovat v rámci křes‑ ťanské představy budoucnosti, konečné proměny a naplnění života (eschatologie) na pomezí časnosti a věčnosti (směřování k bodu Ómega). V úvodu je třeba uvést, že cílem této knihy není ani encyklopedické seřazení environmentálně ‑etických teorií, ani analytické zhodnocení díla hlav‑ ních představitelů rozmanitých směrů environmen‑ tální etiky (k tomu existuje již dostatečné množství zahraniční i česky psané literatury). Přesto budou jednotlivé proudy vřazeny do představené struktury rozvíjené sapienciální environmentální etiky. Pojme‑ nování tohoto směru autor této monografie převzal z označení sapienciálních knih Starého zákona, které rozvíjí tzv. mudroslovnou tradici s didaktickým dů‑ razem. V inspiraci této tradice bude metodou syntézy představen také současný stav bádání v ekologické spiritualitě a etice. Kromě vědeckých, filosofických a teologických odkazů na prameny hraje v našem přemýšlení stěžej‑ ní roli encyklika papeže Františka zvaná Laudato si’. Encyklika navazuje a rozvíjí sociální nauku katolické církve, která od roku 1971 – slovy papeže Pavla VI. – upozorňovala na existenci ekologické krize. Také pa‑ pež Jan Pavel II. vyzýval ke globálnímu ekologickému obrácení a rozpracování takzvané humánní ekologie. Papež Benedikt XVI. psal o potřebě vytvoření mode‑ lů rozvoje, které budou respektovat životní prostředí. Papež František v této linii popisuje ekologické téma z židokřesťanských pozic jako ochranu našeho spo‑ 12
ú vod
lečného domova (František 2015, 6–14). Zmíněná encyklika již mezi českými teology vyvolala diskusi (Czudek – Filo – Franc – Krumpolc – Opatrný – Pospíšil – Urban 2016, 101–114). V průběhu celé kni‑ hy se budou jednotlivá témata této encykliky linout jako červená nit.
13 13