1 Shriver-zlom.qxd19.5.201918:11Strรกnka2
Shriver-zlom.qxd19.5.201918:11Strรกnka3
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka4
Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.
Tato kniha ani žádná její část nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.
Copyright © Lionel Shriver, 2003 Translation © Petra Klůfová, 2007 Cover Image © Oscilloscope Laboratories, 2011 Cover Art © Jiří Miňovský / ARBE Design, 2019 Czech Edition © Mystery Press, Praha 2019 ISBN 978-80-7588-119-9 (pdf)
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka5
Pro Terri. Jeden z nejhorších scénářů, kterému jsme obě unikly.
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Strรกnka6
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka7
Dítě vaši lásku potřebuje nejvíc, když si ji nejmíň zaslouží. – Erma Bombeck
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Strรกnka8
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka9
8. LISTOPAD 2000 Milý Frankline, sama nevím, proč mě taková prkotina z dnešního odpoledne přiměla k tomu, že ti napíšu. Ale od chvíle, co se naše cesty rozešly, mi asi nejvíc schází možnost přijít domů a probrat s tebou všechny ty zajímavé historky z celého dne. Tak jako když ti kočka přijde položit myš k nohám: malá skromná oběť, kterou si každá dvojice vzájemně nabízí po lovu na různých dvorcích. Kdybys pořád ještě seděl se mnou v kuchyni, roztíral si burákové máslo po celozrnném chlebu, přestože už je skoro čas večeřet, ani bych nestihla položit tašky s nákupem, jednu z nich prosáklou lepkavou kapalinou, a už bych ze sebe chrlila ten dnešní zážitek. A to ještě dřív, než bych ti začala nadávat, že dneska přece máme k večeři špagety, tak laskavě do sebe nenacpi celý ten sendvič. V dávné minulosti jsem měla spíš historky s mnohem exotičtějším obsahem, z Lisabonu, nebo z Katmandu. Ale nikoho ty zážitky z ciziny nezajímaly, no vážně, a i z tvé okázalé zdvořilosti jsem snadno vyrozuměla, že osobně dáváš přednost anekdotickým perličkám z prostředí blíž domova. Kupříkladu historka o výstředním střetu s výběrčím mýta na mostě George Washingtona. Tyhle zázraky všednosti tě přesvědčovaly o tom, že všechny 9
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka10
moje zahraniční cesty jsou v jistém směru podvod. Mé suvenýry – balíček lehce zatuchlých belgických vaflí – vyzařovaly umělé kouzlo, které jim vdechla už pouhá dálka. Jako ty tretky, které si vyměňují Japonci – v krabičce v sáčku, který je v krabičce v sáčku – lesk mých obětin z daleka byl pouze vnější obal. Je mnohem napínavější hrabat se v naprosto bezvýznamných drobnostech starého obyčejného New Yorku a vyškrabávat pikantní momentky z cesty do obchodu Grand Union v Nyacku. A právě tam se odehrává můj příběh. Konečně začínám chápat, cos mě chtěl naučit ty, tedy že moje vlastní země je stejně exotická a možná i stejně nebezpečná jako Alžír. Byla jsem zrovna v oddělení mléčných výrobků a moc jsem toho nepotřebovala, nestačila bych to sníst. Špagety teď už vůbec nejím, když tady nejsi, abys zhltnul větší díl. Po tvé chuti k jídlu se mi vážně stýská. Pořád je pro mě těžké jít na veřejnost. Člověk by myslel, že v zemi tak proslavené „absencí smyslu pro historii“, aspoň jak tvrdí Evropani, můžu oprávněně spoléhat na proslulou americkou ztrátu paměti. Tak takovou kliku nemám. V téhle „komunitě“ nevidím známky toho, že by někdo zapomněl. Ani po roce a osmi měsících – přesně na den. Kdykoliv mi tedy dojdou zásoby, musím se obrnit. Ach ano, prodavačkám v 7-Eleven na Hopewell Street jsem už zevšedněla, takže tam si můžu koupit krabici mléka bez očumování. Ovšem jít do našeho místního obchodu Grand Union je ještě pořád za trest. Vždycky si tam připadám jako psanec. Abych to vykompenzovala, napřímím páteř a vypnu hruď. Konečně chápu, co znamená „držet hlavu zpříma“, a občas nestačím žasnout, jak velkou vnitřní proměnu to prkenně rovné držení těla přináší. Pokud svou hrdost projevím po fyzické stránce, jako bych se trochu zbavila pocitu ponížení. 10
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka11
Vybírala jsem si mezi středními a velkými vejci a přitom se mimoděk ohlédla k jogurtům. Pár kroků ode mě byla další zákaznice. Černé natrvalené vlasy, u kořínků dobře dvoucentimetrové bílé odrosty, kučery zůstaly už jenom na konečcích, stará trvalá už odrostla. Šeříková halenka a stejná sukně byly kdysi elegantní, ale teď se halenka zařezávala do podpaží a šůsky zdůrazňovaly mohutné kyčle. Kostým potřeboval vyžehlit a na ramenou s vycpávkami se táhl vyrudlý pruh, jak halenka visela na ramínku. Zkrátka tohle oblečení bylo vytaženo z nejzazších hlubin šatníku. Po takovém člověk sáhne jen tehdy, když všechno ostatní je špinavé nebo nenositelné. Jak žena předklonila hlavu k taveným sýrům, zahlédla jsem lalok dvojité brady. Ušetři si hádání. Podle toho popisu bys ji nikdy nepoznal. Kdysi bývala tak neuroticky štíhlá, ostře hranatá a třpytivá jako odborně zabalený dárek. Možná by působilo romantičtěji, kdyby truchlící osoba byla vychrtlá na kost, ale osobně věřím, že truchlit se dá stejně hluboce s šálkem čokolády jako s hrnkem vody z kohoutku. Kromě toho, existují ženy, které si udržují štíhlou a elegantní postavu ne pro potěšení svého partnera, ale proto, že se snaží udržet krok s vlastní dcerou, a ona, díky nám, nyní tuto motivaci postrádá. Byla to Mary Woolfordová. Nejsem na to hrdá, ale nedokázala jsem jí pohlédnout do tváře. Zapotácela jsem se. Ledově lepkavýma rukama jsem se přebírala jednotlivými kartony a kontrolovala, zda všechna vejce jsou celá. Pak jsem honem nasadila výraz zákaznice, která si náhle vzpomněla na zboží ve vedlejší uličce, a podařilo se mi položit vejce na dětskou sedačku nákupního vozíku bez jediného ohlédnutí. Hned nato jsem odběhla a vozík nechala na místě, protože mu skřípala kolečka. Vydechla jsem si až mezi polévkami. Měla jsem být připravená. Často i jsem – připravená tasit. Leckdy zbytečně, jak vyjde najevo. Ale přeci nemůžu vyrachtat 11
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka12
z domu v plné zbroji při každé malicherné pochůzce. A navíc, jak by mi Mary mohla dnes ublížit? Udělala pro to už maximum, hnala mě i k soudu. Přesto jsem teď nedokázala zkrotit splašené srdce ani se hned vrátit do uličky s mléčnými výrobky, když jsem si uvědomila, že jsem ve vozíku nechala ležet tu vyšívanou kabelku z Egypta i s peněženkou. Byl to ale jediný důvod, proč jsem z Grand Union neodešla úplně. Musela jsem se ke kabelce nakonec dostat, takže jsem chvíli meditovala nad Campbellovou chřestovou a sýrovou omáčkou a bezděčně rozjímala, jak by se Warhol zděsil těch upravených designů. Když jsem se připlížila nazpátek, vzduch byl čistý, tudíž jsem popadla svůj vozík jako uchvátaná zaměstnaná žena, která musí s domácími pracemi udělat krátký proces. Důvěrně známá role, řekneš si. Přesto už uběhla celá věčnost od doby, kdy jsem se s ní ztotožňovala. Dávno jsem si přestala být jistá, že zákazníci stojící přede mnou ve frontě u pokladny připisují mou netrpělivost panovačnosti štvance s druhým zaměstnáním, pro něhož čas jsou peníze. Cítila jsem, že vědí, že tato netrpělivost je upocenou, zběsilou panikou zlosyna na útěku. Když jsem vyložila svůj nesourodý nákup na pás, karton s vejci byl lepkavý, takže ho pokladní otevřela. Ach… Mary Woolfordová mě nakonec přece jenom nepřehlédla. „Všech dvanáct!“ vykřikla dívka. „Nechám vám donést jiný karton.“ Zarazila jsem ji. „Ne, ne,“ zajíkla jsem se. „Spěchám. Vezmu si je takhle.“ „Ale vždyť jsou úplně…“ „Vezmu si je, jak jsou!“ V téhle zemi nepřinutíte lidi ke spolupráci ničím tak spolehlivě jako mírným magořením. Papírovým kapesníčkem pokladní okázale osušila kód na vejcích, přejela po 12
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka13
nich čtečkou a pak si otřela ruce, oči významně zvednuté ke stropu. „Khatchadourianová,“ pronesla dívka zvučně, když jsem jí podala platební kartu. Řekla to hlasitě, jakoby pro uši lidí ve frontě. Bylo pozdní odpoledne, správná směna pro brigádu všech, kterým skončilo vyučování. Dívce mohlo být nejvýš kolem sedmnácti, klidně mohla patřit mezi Kevinovy spolužáky. Pravda, v téhle oblasti bylo půl tuctu středních škol a její rodina se sem možná teprve nedávno přistěhovala z Kalifornie. Ovšem podle výrazu jejího obličeje jsem si to nemyslela. Probodla mě ocelovým pohledem. „To je neobvyklé jméno.“ Nejsem si jistá, co to do mě vjelo, ale už jsem z toho všeho k smrti unavená. Ne snad, že bych neznala stud. Spíš jsem tím studem vyčerpaná, celá ulepená těmi nálepkami hanby. Tahle emoce nikam pořádně nevede. „Jsem jediná Khatchadourianová ve státě New York!“ ohrnula jsem nos a vyškubla dívce svou kartu. Hodila mi vejce do papírového sáčku, kde vytekla ještě víc. Takže teď už jsem doma – nebo spíš v místě, které za domov považuji. Tys tady pochopitelně nikdy nebyl, tak dovol, ať ti své bydlení popíšu. Vyvedlo by tě z míry. Ani ne proto, že jsem se rozhodla zůstat v Gladstone, když jsem nejdřív tak hystericky vyváděla, že se musím odstěhovat daleko na předměstí. Cítila jsem však, že bych měla zůstat blízko Kevina, abych za ním mohla dojíždět. Kromě toho, i když jsem upřímně toužila po anonymitě, současně jsem nechtěla, aby moji sousedé zapomněli na to, kdo jsem. Nu, a tohle mi jiné město nedopřeje. Právě tady je jediné místo na světě, kde naplno cítím důsledky svého dosavadního života a náklonnost okolí pro mě není v současnosti tak důležitá jako spíš pochopení z jeho strany. 13
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka14
Když jsem zaplatila všem advokátům, zbylo mi ještě dost drobných na to, abych si koupila domek, ale zatím mi vyhovuje provizorium nájemního bytu. A bydlení v tomhle dvoupodlažním bytečku mi připomíná vydařené manželství dvou vhodných povah. Och, ty by ses zděsil. Zdejší lepenkové skříně popírají motto tvého otce: „Materiál je základ.“ Ale právě tu jejich vachrlatost já zbožňuji. Všechno tu je riskantně pochybné. Strmé schodiště do prvního patra nemá zábradlí, což můj výstup do postele po třech sklenkách vína vždy okoření závratí. Podlahy vržou, okenními rámy zatéká a všude vládne atmosféra zranitelnosti a nejistoty, jako by se celá budova mohla v příštím okamžiku rozplynout. Tak jako zlý sen. Někde na zrezivělých šatních ramínkách, jinde na obnažených drátech visí ze stropu malé halogenové žárovky, které rády mžikají a jejich chvějivé světlo ještě víc přispívá k pocitu prchavé pomíjivosti, který mi prodchnul celý život. Vyhřezly i vnitřnosti mé jediné telefonní zásuvky; moje nejisté spojení s vnějším světem tedy závisí na dvou halabala pospájených drátech a každou chvíli nefunguje. Domácí mi sice slíbil pořádný sporák, ale vlastně mi nevadí ani elektrický vařič, jehož kontrolka „zapnuto“ nesvítí. Vnitřní klika vchodových dveří mi zůstává v ruce. Prozatím se mi vždycky povedlo zasunout ji zpátky, ale pahýl trčící z hlubin zámku mě často provokuje věčným strachem mé matky, že nebudu moci odejít z domu. Můj dvoupodlažní byt se navíc vyznačuje schopností využívat své zdroje doslova na doraz. Topení je mizerné, od radiátorů se šíří jen zatuchlý mělký dech, a třebaže je teprve začátek listopadu, už jsem musela nastavit jejich regulátory na maximum. Při sprchování pouštím jen horkou vodu a neředím ji studenou – i tak mi jen taktak nedrkotají zuby. A vědomí, že nemám re14
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka15
zervy, dodává mé hygieně podtón nervozity. Ledničku mám nastavenou na nejvyšší výkon a mléko v ní stejně vydrží pouhé tři dny. A pokud jde o dveře – jsou výsměchem, který mi připadá naprosto patřičný. Přízemí je vymalováno lajdáckou, drsnou zářivě žlutou barvou tak nedbale, že pod jednotlivými tahy štětky prosvítá bílý podklad. Nahoře v ložnici jsou stěny amatérsky opatlané světle modrou barvou. Taková mazanice ze školky. Tenhle vratký domeček mi nepřipadá úplně skutečný, Frankline. A skutečná si pak nepřipadám ani já. Přesto doufám, že mě nelituješ. Nestojím o to o nic víc než ty. Možná bych našla luxusnější bydlení, pokud bych chtěla Ale svým způsobem se mi tady líbí. Je to neseriózní byt. Bydlím v domě pro panenky. Dokonce ani nábytek nemá normální rozměry. Jídelní stůl sahá do výše hrudi, takže si u něj připadám jako dítě, a noční stoleček, na kterém mám položený tenhle laptop, je na psaní moc nízký. Má přesně tu správnou výšku, aby se na něm dětem ve školce servírovaly kokosové sušenky a ananasový džus. Možná že tohle šišaté pubertální prostředí je jedním z důvodů, proč jsem včera, v den prezidentských voleb, nešla odevzdat hlas. Prostě jsem zapomněla. Všechno kolem jako by se odehrávalo hrozně daleko ode mě. A taky jsem měla ten tucet vajíček – či toho, co z nich zbylo. Vyklepla jsem jejich zbytky do misky a vylovila úlomky skořápek. Kdybys tu byl, možná bych nám ušlehala dobroučkou omeletu s plátky brambor, lístky koriandru a lžičkou cukru, v které se skrývá to tajemství zvláštní chuti. Ale jsem tu sama a sama je vyleju na pánev, umíchám a trucovitě se v nich budu dloubat. Přesto je sním všechny. V Maryině pomstě vidím zvláštní eleganci, byť jen zárodečnou. 15
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka16
* Jídlo mě zpočátku odpuzovalo. Na návštěvách u matky v Racine jsem zelenala nad jejími nadívanými vinnými listy, i když celý den strávila jejich spařováním a balením jehněčího a rýže do úhledných malých balíčků. Připomněla jsem jí, že si je může zamrazit. Na Manhattanu, když jsem kolem lahůdkářství na 57. ulici spěchala do Harveyovy advokátní firmy, se mi zvedal žaludek z pikantního pachu mastných pastrami. Nevolnost však pominula a chyběla mi. Pak jsem po čtyřech, pěti měsících začala pociťovat hlad – a přímo vlčí, ale chuť k jídlu mi připadala jako něco neslušného. I nadále jsem tedy hrála roli ženy, která ztratila o jídlo zájem. Zhruba po roce jsem si však musela přiznat, že celé divadýlko je zbytečné. I kdybych vypadala jako smrtka, každému to bude ukradené. Co jsem vlastně čekala? Že mi obejmeš hrudník těma obrovskýma rukama a zvedneš mě nad hlavu s přísnou výčitkou, o které tajně sní každá žena západní civilizace: „Jsi moc hubená.“? Takže teď každé ráno sním ke kávě croissant a nasliněným ukazováčkem sesbírám všechny spadlé drobky. Část dlouhých večerů trávím metodickým krájením zelí. Dokonce jsem, jednou nebo dvakrát, odmítla těch pár pozvání, jež dosud rozezvučela můj telefon. Většinou od přátel z ciziny, kteří tu a tam pošlou e-mail, ale s kterými jsem se osobně neviděla už roky. Zvlášť, pokud nevědí, a to já vždycky poznám. Ti nic netušící mi znějí moc hlučně, zatímco ti zasvěcení začnou bázlivým zajíkáním a tlumeným tónem jako v kostele. Je jim jasné, že ten příběh nikomu vyprávět nechci. Stejně tak jsem nebažila po němém soucítění přítelkyň, které nevědí, co říct, a nechají mě, abych si při rozhovoru sama vylila srdce. Ale ve skutečnosti mě k výmluvám, že „nemám čas“, vede hrůza z představy, že si objednáme salát a pak donesou účet 16
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka17
a bude teprve půl deváté nebo devět večer a já se budu muset vrátit domů do mrňavého patrového bytu a nebudu mít co krájet. Je komické, že po tom, co jsem založila nakladatelství cestovatelských průvodců a tolik se nacestovala – každý večer jiná restaurace, kde číšníci mluví španělsky nebo thajsky, kde je v menu marinovaná syrová ryba nebo pes –, jsem se tak upnula na tu hysterickou rutinu. Strašné, ale sama sobě připomínám vlastní matku. Jenže nedokážu narušit ten přísně vymezený postup (čtvereček sýra či šest až sedm oliv, kuřecí prsíčka nebo omeleta, horká zelenina, jediná slepovaná vanilková sušenka, vína ne víc, než kolik je přesná polovina lahve), jako bych kráčela po visutém laně a při jediném šlápnutí mimo bych mohla ztratit rovnováhu. Každopádně, i když jsme se my dva sobě odcizili, stejně vím, že si děláváš starosti, jestli pořádně jím. Jako vždycky. Díky chabému pokusu Mary Woolfordové o pomstu budu mít dnes večer pořádné jídlo. Žádné podrazy našich sousedů mě ještě nikdy tak neuklidnily. Například ty litry rudé barvy rozlité všude po přední verandě, když jsem ještě bydlela v našem okázalém domě ve stylu ranče (bylo to tak, Frankline, ať se ti to líbí nebo ne – ve stylu ranče) na Palisades Parade. Na oknech, na vchodových dveřích. Provedli to v noci a než jsem se druhý den ráno probudila, barva ani nestačila zaschnout. Tehdy, sotva měsíc nebo tak, co se to stalo – jak vůbec hodlám ten čtvrtek pojmenovat? –, jsem si myslela, že už mě nic nedokáže vyděsit, dokonce ani ranit. Domnívám se, že je to rozšířený názor, že člověk je tak zničený, že katastrofa mu ve své bezvýhradnosti zaručí bezpečí. Když jsem tenkrát obešla roh mezi kuchyní a obývacím pokojem, naplno mi došlo, že jsou to jen kecy, že se mnou už nic nehne. Vyjekla jsem. Okny proudilo dovnitř slunce, tedy aspoň 17
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka18
sklem nepocákaným barvou. Navíc prosvítalo v místech, kde barva byla nejtenčí, a našedlé stěny pokoje zalévalo řvavě krvavou září typickou pro nevkusné čínské restaurace. Odjakživa jsem mívala zvyk, však víš, cos ho u mě obdivoval, postavit se právě tomu, čeho jsem se bála, i když jsem si ho vypěstovala v dobách, kdy jsem měla strach nejvýš z toho, že zabloudím v neznámém městě – dětská hra. Co bych dala za návrat do těch časů, kdy jsem neměla sebemenší tušení, co mě čeká v budoucnu. Přesto, člověk se těžko zbavuje starých zvyků, takže místo toho, abych utekla do postele a přetáhla si přikrývku přes hlavu, rozhodla jsem se zmapovat škody. Ale přední dveře nešly otevřít. Byly zalepené tlustou vrstvou rudého laku. Na rozdíl od latexu není email vodou rozpustný. A email je drahý, Frankline. Někdo za něj utratil spoustu peněz. Naši staří sousedé měli celou řadu nedostatků, ale peníze jim nikdy nechyběly. Zamířila jsem tedy k zadnímu vchodu a v županu obešla dům. Při pohledu na umělecké dílo našich bližních jsem cítila, jak mi obličej tuhne do stejné „chladné masky“, kterou v New York Times u mě popisovali během procesu. Zato Post, ne tak laskavý, přímo uvedl, že jsem měla veskrze „vyzývavý“ výraz, a v našich místních Journal News zašli ještě dál: „Podle kamenné tváře Evy Khatchadourianové by se dalo soudit, že její syn se nedopustil ničeho horšího, než že namočil dívčí culík do inkoustu.“ (Uznávám, že u soudu jsem ztuhla jako prkno, mhouřila oči a vsrkávala tváře až ke stoličkám. Pamatuji si, že jsem se držela jednoho z tvých chlapáckých hesel: „Neukaž jim, že trpíš.“ Ale, Frankline, „vyzývavá“? Přemáhala jsem pláč!) Výsledný dojem byl impozantní. Tedy, pokud by si člověk potrpěl na senzaci, což tou dobou pro mě už rozhodně neplatilo. Dům vypadal, jako by mu někdo podříznul krk. Pocákaný zběsile emailem, jehož barva byla vybrána tak pečlivě – temná, sytá, 18
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka19
trochu do nachova – jako by byla speciálně namíchaná. Tupě jsem si pomyslela, že pokud si provinilci tu barvu vyžádali a nesebrali ji přímo z regálu, policie by je mohla vystopovat. Ale na policejní stanici jsem nehodlala vstoupit dřív, dokud mě někdo nedonutí. Kimono jsem měla tenké, právě to, cos mi v osmdesátém roce dal k našemu prvnímu výročí. Bylo letní, jediný župan, co jsem měla od tebe, ale jiný bych neoblékla. Vyhodila jsem tolik věcí, ale nic z toho, cos mi daroval nebo co po tobě zbylo. Přiznávám, že tyhle talismany mě mučí. Taky proto si je schovávám. Všichni arogantní cvokaři by prohlásili, že moje přecpané skříně nejsou „zdravé“. S dovolením bych nesouhlasila. Na rozdíl od zděšené, nemorální bolesti nad Kevinem, barvou, trestními i občanskými soudy, tahle bolest je ryzí. V šedesátých letech ji zlehčovali, ale ryzost je dar, který jsem se naučila oceňovat jako nečekanou vzácnost. Jde o to, že jak jsem si přidržovala na těle jemnou modrou bavlnu a hodnotila poněkud ukvapené sprejerské dílo, které naši sousedi dobrovolně sponzorovali, třásla jsem se zimou. Byl květen, ale chladno, s řezavým větrem. Nejspíš jsem si představovala, že v důsledku osobní apokalypsy se drobné životní mrzutosti rozplynou beze stopy. Ale není to pravda. Člověk dál cítí chlad, dál je vzteklý, když se mu na poště ztratí balíček, a pořád ho dopaluje, když mu v cukrárně vrátí špatně drobné. Mohlo se zdát, že vzhledem k okolnostem mi bylo trochu trapné, že dál potřebuji nosit svetr nebo čelenku nebo se ozvat, že mě ošidili o dolar a padesát centů. Jenže od toho čtvrtka jsem měla celý život zahalený tak těžkou dekou studu, že jsem se rozhodla chápat tu pomíjivou husí kůži jako útěchu, důkazy přežívající slušnosti – fakt, že jsem do toho počasí oblečená nedostatečně nebo se naštvat ve Walmartu, protože v hale velké jak dobytčí trh nemůžu najít obyčejnou krabičku kuchyňských sirek. 19
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka20
Vracela jsem se k zadním dveřím a dumala nad záhadou, jak tlupa záškodníků mohla dům napadnout, a já uvnitř spala a nic netušila. Vinila jsem z toho velkou dávku prášků na spaní, které jsem brala každý večer (prosím tě, nevyčítej mi to, Frankline, vím, že jsi proti tomu), dokud jsem si neuvědomila, že si to vybavuji úplně špatně. Tohle bylo o měsíc později, ne o den. Útok nedoprovázely žádné posměšky ani hulákání, nebyly tu žádné kukly ani brokovnice s upilovanými hlavněmi. Přikradli se tiše. Jediné zvuky vydávaly praskající větvičky, tlumený úder, jak první plná plechovka ohodila naše lesklé mahagonové dveře, konejšivé zašumění oceánu barvy po skle, jemné rat-a-tat-a-tat, jak se rozprskly krůpěje, sotva hlasitěji než hustý déšť. Náš dům neposprejovali barvou ve výbuchu náhlého vzteku, ale napadli ho s nenávistí, která se zahušťovala, až byla hustá a aromatická jako jemná francouzská omáčka. Asi bys trval na tom, že si najmeme někoho, kdo dům očistí. Vždycky jsi byl unešený z nádherné americké záliby ve specializaci, z toho, že existuje odborník na všechno, nač si jen člověk vzpomene, a občas jsi čistě pro zábavu listoval Zlatými stránkami. „Odstraňovač barev: Nachový email.“ Ale v novinách tolik nadělali s tím, jak jsme bohatí, jak jsme Kevina rozmazlili. Nechtěla jsem dopřát Gladstone uspokojení z výsměchu: hele, jí stačí najmout si poskoka, aby tu spoušť uklidil, stejně jako tenkrát toho drahého advokáta. Kdepak, museli na mě každý den za dnem koukat, jak barvu ručně škrábu, jak jsem si na cihly pronajala pískovač. Jednou večer jsem po celodenní dřině zahlédla svůj vlastní odraz – zamazané oblečení, polámané nehty, pocákané vlasy – a zavřískla jsem. Takhle jsem totiž už jednou vypadala. *
20
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka21
Několik puklin kolem dveří možná ještě dnes září rubínovou barvou; hluboko pod převisy těch falešně starožitných cihel se možná ještě leskne několik krůpějí žluči, na kterou jsem nedosáhla ze žebříku. Nevím. Dům jsem prodala. Po soudním řízení jsem musela. Počítala jsem, že zbavit se nemovitosti bude problém. Pověrčiví kupci jistě ucuknou hned v tu chvíli, kdy zjistí, kdo je majitelem domu. Ale to pouze dokazuje, jak špatně rozumím své vlastní zemi. Jednou jsi mi vyčetl, že vyplýtvám všechnu svou zvědavost na „žumpy třetího světa“, zatímco do obličeje mi civí zřejmě ta nejobdivuhodnější říše v dějinách lidstva. Měl jsi pravdu, Frankline. Není nad domov. Sotva se dům objevil v nabídce realit, kupci se doslova rojili. Ne snad, že by nevěděli. Právě že věděli. Náš dům vynesl o dost víc, než byla jeho hodnota – přes tři miliony. Ve své naivitě jsem nepochopila, že cenu zvýšila právě jeho proslulost. Zatímco se rozhlížely po spižírně, v duchu si manželské páry na vzestupu už blaženě vykreslovaly vrcholné okamžiky svého kolaudačního večírku. (Cink-cink!) Poslechněte si tohle, lidi! Hned pronesu přípitek, ale nejdřív, že byste nevěřili, od koho jsme koupili tuhle haciendu? Můžu? Od Evy Khatchadourianové… Říká vám to něco? No jasně. No přece, kam jsme se přistěhovali? Do Gladstone!… Přesně, je to ta Khatchadourianová, Pete, kolik Khatchadourianových znáš, prosím tebe? Kriste, chlape, tys ale natvrdlý. … Jo, přesně tak, „Kevin“. To je odvaz, co? Můj kluk Lawrence dostal jeho pokoj. Včera večer to na mě taky zkusil, hele. Povídá, že musí zůstat vzhůru a koukat se na film Henry: Portrét sériového vraha, protože u něho v pokoji „straší Kevin Kečup“. Musel jsem chudáčka zklamat. Je mi líto, řekl jsem mu, Kevin Kečup ti nemůže strašit v ložnici, protože ten hajzlík je až moc naživu a zavřený v nějakým dětským lochu na severu. Být to na mně, ten syčák by vyfásnul 21
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka22
křeslo… Ne, nebyl tak hrozný jako v Columbine. Kolik jich bylo, deset, kotě? Devět, správně, sedm dětí, dva dospělí. Ta učitelka, co ji sejmul, byla pro toho spratka něco jako idol, nebo tak. A víte, nesváděl bych to na videohry, rockovou muziku. My přece taky vyrůstali na rocku, no ne? A nikdo z nás nedostal na střední škole záchvat vražedného šílenství. Nebo si vezměte Lawrence. Ten mrňous zbožňuje televizní filmy plné krve a vylezlých střev, a při těch největších kruťárnách ani nemrkne. Ale když mu přejeli králíčka? Probrečel celý týden. Děti ten rozdíl poznají. Učíme ho rozlišit, co je správné a co ne. Možná to vypadá nefér, ale člověk se prostě musí ptát, co to je za rodiče. Eva
22
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka23
15. LISTOPAD 2000 Milý Frankline, víš, snažím se chovat zdvořile. A tak když moji kolegové – přesně tak, jsem zaměstnaná, v místní cestovní kanceláři, věř nebo nevěř, a navíc ráda –, když zkrátka začnou pěnit kvůli nepřiměřenému počtu hlasů pro Pata Buchanana v Palm Beach, čekám velmi trpělivě, než skončí. Tak jsem se svým způsobem stala žádaným zbožím. V celé kanceláři jsem jediná, kdo je nechá dokončit větu. I když atmosféra v téhle zemi zčistajasna začala připomínat karneval, slavnost zuřivých rozporů, necítím se tu jako vítaný host. Kašlu na to, kdo je prezident. Přesto dokážu ten poslední týden až příliš živě nazírat brýlemi svých soukromých kdyby-tak. Já osobně bych hlasovala pro Gora, ty pro Bushe. Před volbami bychom spolu absolvovali spoustu vášnivých debat, ale tohle – tohle – och, bylo by to nádherné. Hlasité, neústupné bouchání pěstí do stolu a práskání dveřmi, já přednáším vybrané úryvky z New York Times, ty zuřivě podtrhuješ články ve Wall Street Journal – a celou tu dobu zadržujeme úsměv. Zoufale se mi stýská po diskusích nad minikulečníkem. * 23
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka24
Bylo by však nesprávné tvrdit, že jsme se ke konci dne vždy radili, jak jsem to naznačila na začátku dopisu. Že jsem se ti se vším svěřovala… Naopak! Jedna z příčin, které mě nutí psát, je, že hlava mi doslova puká všemi drobnými historkami, které jsem ti nikdy neřekla. Hlavně si nepředstavuj, že si svá tajemství vychutnávám. Lapila mě, cpou se do mě o překot a už dávno si nepřeji víc, než vylít si srdce. Bohužel, Frankline, tys to slyšet nechtěl. A já nepochybuji, že to platí dál. Možná jsem se tenkrát měla snažit víc, abys mě vyslechl, ale brzy jsme se stali protivníky. U mnoha hádajících se dvojic, které zastávají opačná stanoviska, je ten protiklad dost nevyhraněný, jistá mez, abstrakce, která je rozděluje – dávná nebo dočasná křivda, necitelný mocenský boj s životem jako takovým… Zřejmě pak ve chvílích usmíření pomáhá dvojicím odbourat tu dělicí čáru právě nereálnost jejich sporu. Podívej, představuji si žárlivě jejich komentář, v té místnosti není žádná hradba; mezi námi je pouze vzduch, kterým na sebe můžeme dosáhnout. Jenže nás dělilo něco příliš hmatatelného, a pokud to s námi v pokoji nebylo, umělo to k nám vstoupit o své vůli. Náš syn. Který nevykládá drobné historky, ale jednu nekonečnou. A ačkoliv každá přadlena chce zcela přirozeně začít začátkem vlákna, já té touze odolám. Vrátím se ještě víc nazpět. Tolik příběhů se rozhodne dávno před svým začátkem. Co nás to posedlo? Byli jsem tak šťastní! Proč jsme se tedy rozhodli riskovat všechno, co jsme měli, a šli do té hazardní sázky na dítě? Tobě samozřejmě bude připadat hříšná už sama tato otázka. Neplodné páry sice mají nárok na kyselé hrozny, vždyť je to proti pravidlům, nemít dítě a strávit třeba jen minutku v tom zakázaném paralelním světě bezdětných, mě ovšem Pandořina zvrácenost nutí otevřít i to zakázané. Mám fantazii a ráda provokuji sama sebe, ale tohle jsem o sobě věděla předem. To, že jsem prostě typ 24
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka25
ženy, která má schopnost, i když příšernou, proklínat i tak nezvratitelnou okolnost, jakou je jiná osoba. Ale na druhou stranu, existenci jiných lidí Kevin za nezvratitelnou nepovažoval – nemám pravdu? Omlouvám se, ale nemůžeš po mně chtít, abych se tomu vyhnula. Možná nevím, jak to nazvat, ten čtvrtek. Zvěrstvo zní jako vytržené z novin, incident nevyjadřuje tu nestoudnost a den, kdy náš vlastní syn spáchal masovou vraždu, je zase moc dlouhé, nemyslíš? Uvádět to při každé zmínce? Jenže já se o tom zmiňovat budu. Každé ráno se probouzím s tím, co udělal, a chodím s tím každý večer do kuchyně. Je to moje ubohá náhražka za manžela. A tak se prohrabávám v hlubinách paměti a snažím se rekonstruovat těch pár měsíců roku 1982, kdy jsme se opravdu „rozhodovali“. Ještě pořád jsme bydleli v mém rozlehlém loftu v Tribece, kde jsme žili obklopeni povýšenými homosexuály, nezávislými umělci, které člověk odsoudil jako „požitkáře“, a dvojicemi bez závazků, které večer co večer jedly v Tex-Mex a do tří ráno klábosily o filmech. Děti v té čtvrti byly vzácné asi jako sovy a další ohrožené druhy, takže není divu, že naše plánování nikam nevedlo, bylo abstraktní. Dokonce jsme si stanovili konečný termín – moje sedmatřicáté narozeniny –, protože jsme nechtěli, aby s námi dítě žilo doma ještě v době, kdy se nám přehoupne šedesátka. Až budeme šedesátníci! V té době bylo stáří stejně neuchopitelně teoretické jako dítě. Přesto čekám, že od nynějška za pět let se v té cizí zemi starců vylodím stejně bez cirátů, jako když vystupuji z městského autobusu. Bylo to v roce 1999, kdy jsem udělala ten skok v čase, ačkoliv stárnutí nepozoruji ani tak v zrcadle jako spíš skrze ostatní lidi. Když jsem si v lednu zašla pro nový řidičský průkaz, například, úředník za stolem se vůbec netvářil překvapeně, že mi je celých čtyřiapadesát, a ty si pamatuješ, že 25
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka26
v tomhle ohledu jsem byla dost hýčkaná, zvyklá na obvyklý úžas, jako že vypadám přinejmenším o deset let mladší. Obdivování skončilo doslova přes noc. Dokonce jsem zažila jeden trapný rozhovor, brzy po tom čtvrtku, kdy mi zřízenec v metru na Manhattanu připomněl, že všichni přes pětašedesát mají právo na seniorskou slevu. Shodovali jsme se v názoru, že případné rodičovství bude „tím nejdůležitějším rozhodnutím, jaké kdy spolu uděláme“. Přesto už sama závažnost toho rozhodnutí zaručovala, že nám vlastně nepřipadalo skutečné, a tak zůstávalo na úrovni vrtochu. Kdykoliv jeden z nás nadnesl tuto otázku, připadala jsem si jako sedmileté dítě, které si k Vánocům přeje čurací panenku. A navíc si vzpomínám na jeden rozhovor z té doby, který se zmítal v zdánlivě libovolném rytmu mezi pro a proti. Nejoptimističtěji jsme se k tomu stavěli po nedělním obědě s Brianem a Louise na Riverside Drive. Večeře už nepořádali, protože se vždycky zvrtly v zábavu s oddělenými rodiči. Jeden z manželů si hrál na dospělého s olivami a cabernetem, druhý odchytával, koupal a ukládal ke spánku ty dvě rozpustilé holčičky. Já, která jsem odjakživa dávala přednost večernímu společenskému životu – vábily mě jeho jisté prostopášné prvky –, jsem těžko mohla hledat něco prostopášného na tom vřelém a domáckém autorovi scénářů, který si sám vařil špagety a zaléval kadeřavou petrželku na okenní římse. Když jsme pak sjížděli výtahem do přízemí, žasla jsem: „A přitom s ním býval takový odvaz!“ „Říkáš to závistivě,“ poznamenal jsi. „No, jsem si jistá, že teď je šťastnější než dřív.“ Jistá jsem si tím ale nebyla. Tehdy jsem ještě měla dost zdravého rozumu a zachovala jsem si podezřívavost. Popravdě, návštěva byla nesmírně „milá“, vyvolala ve mně však pocity zvláštního 26
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka27
ochuzení. Já obdivovala nádherný dubový nábytek v jídelně, ukořistěný na severu státu při garážovém výprodeji, zatímco ty ses věnoval podrobné inventuře panenek mladšího děvčátka s trpělivostí, která mě vyváděla z míry. S upřímným zápalem jsme chválili novátorský salát, protože počátkem osmdesátých let nevyšel ještě kozí sýr a rajčata sušená na slunci z módy. Už před lety jsme se dohodli, že ty a Brian se nebudete hádat o Ronalda Reagana. Pro tebe to byl dobrosrdečný idol s přirozeným kouzlem a fiskální vynalézavostí, jenž vrátil národu hrdost, pro Briana to byla postava ztělesňující zlověstnou idiocii, jež ožebračila zem daňovými úlevami pro bohaté. Drželi jsme se tedy bezpečných témat, zatímco v pozadí dospěle hlasitě pěly „Evony a Ivory“ a já dusila své podráždění z toho, že holčičky zpívají falešně s nimi a pouštějí pořád dokola jednu stranu desky. Tys lkal nad faktem, že Knicks to nedotáhli do playoff, a Brian předvedl fantastický výkon v roli člověka, který se zajímá o sport. Všichni jsme vyjádřili zklamání, že All in the Family brzy zakončí svou poslední sezónu, ale shodli jsme se, že hra se už stejně obehrála. Jediný konflikt, k němuž během celého odpoledne došlo, se týkal rovněž zpečetěného osudu seriálu M*A*S*H. Přestože jsi dobře věděl, že Brian Alana Aldu zbožňuje, pohaněl jsi ho coby „pokryteckého suchara“. Ale ostatní neshody se vyřešily v až neuvěřitelně vlídném duchu. Brian měl slabost pro Izrael a já měla sto chutí prohodit něco nevzrušeného o „židonacismu“ a rozmetat tak tuhle přátelskou chvilku. Místo toho jsem se zeptala na téma jeho nového scénáře, ale pořádné odpovědi jsem se nedočkala, protože starší holčička si zamotala žvýkačku do vlásků blonďatých jako Barbie. Následovaly dlouhé úvahy o různých rozpouštědlech, které Brian ukončil tím, že kadeř uříznul porcovacím nožem a Louise tím kapku namíchnul. Ale to byl ojedinělý incident a jinak to nikdo 27
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka28
nepřeháněl s pitím a nikdo se neurážel. Byt byl hezký, jídlo dobré, děvčátka milá – milá, milá, milá. Sama nad sebou jsem cítila zklamání, že mě náš dokonale příjemný oběd s dokonale příjemnými lidmi neuspokojil. Proč bych měla dát přednost hádce? Vždyť obě holčičky byly naprosto okouzlující, tak co sešlo na tom, že v jednom kuse vyrušovaly a já za celé odpoledne nemohla dokončit jedinou myšlenku? Měla jsem přece za manžela muže, jehož miluji, tak proč si cosi zlotřilého ve mně přálo, aby mi Brian vklouzl rukou pod sukni, když jsem mu pomáhala z kuchyně nosit misky se zmrzlinou? Udělala jsem dobře, že jsem se za to v duchu hned nakopla. Za pár let bych ráda dala celý svůj plat za obyčejné dobrosrdečné rodinné shromáždění, během kterého by děti nevyvedly nic horšího, než že si jedno z nich nalepí žvýkačku do vlasů. Tys ale v hale bujaře zahlaholil: „To bylo senzační. Podle mě jsou oba super. Musíme je co nejdřív pozvat, pokud si seženou hlídání.“ Držela jsem jazyk za zuby. Neměl jsi zájem o moje hnidopišské rýpání – poslyš, nebyl ten oběd trochu bezvýrazný, neměls ten dojem, že v důsledku je ten Brianův postoj taťka to ví nejlíp hrozně mdlý a vyšumělý a fotrovský, když přeci Brian býval (konečně se můžu přiznat k jedné rychlovce v šatně pro hosty na mejdanu ještě předtím, než jsme se poznali my dva) takové číslo. Velmi pravděpodobně jsi cítil navlas totéž co já, že tahle po všech stránkách úsměvná návštěva i tobě připadala nanicovaná a nudná, ale místo abys dal přednost jinému očividnému ideálu – protože jsme nehodlali kupovat ilegálně kokain –, jsi se rozhodl nesouhlasit. Jsou to bezva lidi a chovali se k nám mile, a proto jsme se příjemně bavili. Odlišný závěr by děsil. Tys považoval spásu za akt vlastní vůle. Podceňoval jsi lidi (takové jako já) pro jejich tvrdohlavou neurčitou nespokojenost, 28
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka29
protože nepochopení prosté nádhery života svědčí podle tebe o slabé povaze. Odjakživa jsi nesnášel zmlsané jedlíky, hypochondry a snoby, kteří ohrnují nos nad Cenou za něžnost jen proto, že je to populární. Příjemné jídlo, příjemný byt, příjemní lidé – co víc bych si ještě mohla přát? Kromě toho, spokojený život nezaklepe na dveře jenom tak sám od sebe. Radost je dřina. Takže pokud člověk při troše snahy uvěří, že teoreticky jsme se s Brianem a Louise hezky pobavili, pak jsme se hezky pobavili i ve skutečnosti. Jediným důkazem toho, že i tobě vlastně celé odpoledne připadalo náročné, bylo tvoje přehnané nadšení. Jsem si jistá, že když jsme otočnými dveřmi vyšli na Riverside Drive, cítila jsem jenom prchavé, neurčité znepokojení. Ty myšlenky mě přišly strašit až později, ačkoliv jsem nemohla předvídat, že tvoje nutkání uložit svou divokou deformovanou zkušenost do úhledné krabičky, spolu s upřímným zmatkem nad takhle by to mělo být – tvůj srdcervoucí sklon plést si to, co bys měl, s tím, po čem zoufale toužíš –, povede k tak katastrofickým důsledkům. Navrhla jsem, abychom domů šli pěšky. Tehdy na cestě do pekel jsem chodila pěšky všude, ten nápad byl pro mě přirozený. „Ale do Tribecy to je nejmíň deset dvanáct kilometrů!“ namítl jsi. „Taky si nebereš taxík, abys sedmtisícpětsetkrát poskočil při zápase Knicks, takže pořádná chůze, která tě dostane k cíli, by ti neměla připadat vyčerpávající.“ „Čerta, jo. Všechno má svoje místo.“ Pokud se tvůj smysl pro řád omezoval na skládání košil nebo cvičení, byl okouzlující. V závažnějších souvislostech, Frankline, jsem už ale tolik okouzlená nebyla. Pořádkumilovnost časem snadno sklouzne do nudné rutiny. Pohrozila jsem tedy, že domů dojdu sama, a to pomohlo. O tři dny později jsem měla odletět do Švédska a tys lačnil po mé společnosti. Hlučně jsme po cestičce přirázovali do Riverside 29
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka30
Parku, kde byly v plném květu jinany a na travnatém svahu provozovali anorektičky tai-či. V nadšení nad tím, že jsem prchla před vlastními přáteli, jsem klopýtla. „Ty jsi opilá,“ poznamenal jsi. „Dvě skleničky!“ Káravě jsi mlasknul. „Uprostřed dne.“ „Měla jsem vypít tři!“ pronesla jsem rázně. Každou radost jsi omezoval na příděly – kromě televize. Občas jsem si přála, aby ses odvázal, jako když jsi v oné bezstarostné době, kdy jsme spolu chodili, dorazil k mým dveřím se dvěma lahvemi suchého burgundského, šesti pivy a chlípným úsměvem, jenž nehodlal zmizet, dokud si nezašukáme. „Brianovy dcerky,“ pronesla jsem koženě. „Probudily v tobě touhu po vlastním dítěti?“ „M-m-možná. Jsou roztomilé. Na druhou stranu, nejsem to já, kdo musí s těmi zvířátky přežít, když chtějí sušenku a pět miliónů doušků vody.“ Chápala jsem to. Tyhle naše řeči byly spíš silácké a tvoje otevřené doznání bylo zcela nezávazné. Jeden z nás se vždycky uhnízdil v roli přihlouplého obhájce rodičovských blažeností a já pak obvykle spustila lavinu lamentací na slavnostní přehlídku našich budoucích ratolestí: dítě je hlučné, nepořádné, omezující a nevděčné. Tentokrát jsem ale vsadila na odvážnější roli: „Kdybych otěhotněla, přinejmenším by se něco dělo.“ „Očividně,“ poznamenal jsi suše. „Měla bys dítě.“ Odvlekla jsem tě z chodníku až k říčnímu břehu. „Líbí se mi představa, že bych obrátila stránku, to je všechno.“ „Je to nevyzpytatelné.“ „Chci říct, jsme přece šťastní? Nemyslíš?“ „Jistě,“ přitakal jsi obezřetně. „Asi jsme.“ Podle tebe nesnesla naše spokojenost bližší zkoumání – jako kdyby to byl plachý 30
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka31
pták, jenž se vyplaší a odletí právě v okamžiku, kdy jeden z nás vykřikne: Podívej na tu nádhernou labuť! „No, možná jsme šťastní až moc.“ „Ano, chtěl jsem si o tom s tebou promluvit. Přál bych si, abych se vedle tebe mohl víc trápit.“ „Nech toho. Mluvím o příběhu. Pohádky končí ‚A žili šťastně až do smrti‘.“ „Prokaž mi laskavost: Seřvi mě.“ Och, tys přesně věděl, jak to myslím. Ne že by štěstí bylo nudné. Jen se o něm dobře nemluví. K největším zábavám stárnoucích patří přemílání svého vlastního příběhu, a to nejen kvůli ostatním, ale i kvůli sobě. Měla bych to vědět. Před svým příběhem denně prchám a on mě pronásleduje jak věrný pes. Od svého mladšího já jsem se proto distancovala v tom, že lidi, kteří sami sobě mají jen máloco nebo nic k vyprávění, považuji za úžasné šťastlivce. V záři dubnového slunce jsme se zastavili u tenisových kurtů a škvírou v zeleném síťovém větrolamu obdivovali mohutný bekhend jednoho z hráčů. „Všechno vypadá tak bezproblémově,“ lkala jsem. „Nakladatelství A Wing and a Prayer se rozjelo, takže jediné, co mi ještě může profesně hrozit, je bankrot. Spíš bych ale mohla vydělávat víc peněz než teď – ale já jsem stejně závislák na sekáčích, Frankline, a nevím, co si s tolika penězi počít. Peníze mě nudí a to postupně vede k tomu, že mi tak nějak přestává vyhovovat náš životní styl. Spousta lidí nemá dítě jenom proto, že si ho nemůžou dovolit. Těšilo by mě, kdybychom peníze utráceli za něco důležitého.“ „Já důležitý nejsem?“ „Nejsi dost náročný.“ „Nové švihadlo?“ „Deset babek.“ „No,“ připustil jsi, „dítě by aspoň vyřešilo zásadní otázku.“ 31
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka32
I já uměla být zvrhlá. „Jakou zásadní otázku?“ „Vždyť víš,“ prohodils pobaveně a protáhl začátek slova jako zábavný konferenciér, „to odvěké é-é-éxistencionální dilema.“ Netušila jsem proč, ale tvoje zásadní otázka na mě dojem neudělala. Mnohem radši jsem obrátila pozornost k sobě. „Vždycky se můžu mrknout do nové země…“ „Ještě nějaká zbývá? Probíráš se zeměmi jako většina lidí ponožkami v zásuvce.“ „Rusko,“ poznamenala jsem. „Ale neboj se, výjimečně nevyhrožuju, že dovolím Aeroflotu, aby mi diktoval život. Protože poslední dobou… mi všechno připadá nějak stejné. V každé zemi je sice jiné jídlo, ale všude je jídlo, chápeš, jak to myslím?“ „Jak tomu říkáš? Aha. Kecy.“ Víš, tehdy jsi míval ve zvyku předstírat, že nemáš potuchy, o čem mluvím, jako bych rozebírala příliš složité nebo neuchopitelné téma. Později se tahle strategie hry na hlupáčka, jež začala jako něžné škádlení, zvrhla do zlověstnější neschopnosti pochopit, oč mi jde. Ne proto, že by to bylo příliš nesrozumitelné, ale naopak – bylo to příliš jasné a tobě to vadilo. Dovol mi tedy vysvětlení: Všechny země mají odlišné počasí, ale všechny nějaké počasí mají, mají jistou architekturu, krkání u jídelního stolu považují buď za lichotivé, nebo za vulgární. Z toho důvodu jsem začala věnovat menší pozornost tomu, jestli se člověk musí u dveří v Maroku vyzout ze sandálů, než faktu, že každá kultura má své zvyky týkající se obouvání. Připadalo mi to jako zbytečně velká námaha – proclívat zavazadla, zvykat si na jiná časová pásma –, jen aby člověk zůstal vězet v neměnných návaznostech ohledně počasí a bot. A tyto návaznosti začaly samy o sobě připomínat cíl, takže jsem s nemilosrdnou pravidelností skončila vždy na stejném místě. Občas jsem sice brebentila o globalizaci – teď bych tvé oblíbené čokoládově hnědé boty značky Stove 32
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka33
z banánové republiky mohla koupit v Bangkoku –, ale skutečně monotónním se stal pouze svět v mé hlavě, co jsem si myslela a jak jsem to prožívala a co jsem říkala. Jediný způsob, jak hlavu přemístit jinam, by bylo odcestovat do neznámého života a ne jenom na neznámé letiště. „Mateřství,“ řekla jsem v parku stručně. „Tak, to TEDY je neznámá země.“ Při těch vzácných příležitostech, kdy se zdálo, že bych to vážně chtěla udělat, jsi okamžitě znervózněl. „Možná jsi přehnaně spokojená se svým úspěchem,“ nadhodil jsi. „Hledání exteriérů pro natáčení reklam klientů z Madison Avenue u mě nevyvolává zrovna orgasmus ze seberealizace.“ „No dobře.“ Zastavila jsem se, opřela se o vyhřáté dřevěné zábradlí podél řeky Hudson a roztáhla paže do obou stran, abych ti viděla přímo do obličeje. „Tak co se tedy stane? Pokud jde o práci, nač podle tebe čekáme a v co doufáme?“ Zavrtěl jsi hlavou, pátravě jsi mi hleděl do tváře. Zřejmě ses snažil ujistit, že se nepokouším o útok na tvoje úspěchy nebo význam tvé práce. Tady šlo o něco jiného. „Mohl bych třeba hledat exteriéry pro filmy.“ „Ale odjakživa jsi tvrdil, že jde v podstatě o stejnou práci. Najdeš plátno, ale scénu na něm vymaluje někdo jiný. A reklamy vynášejí víc.“ „Vzhledem k zazobanosti mé manželky na tom nezáleží.“ „Ale záleží.“ Tvoje tolerance vůči mým obrovským příjmům měla své meze. „Uvažoval jsem, že zkusím něco úplně jiného.“ „Třeba co? Planeš touhou otevřít si vlastní restauraci?“ Usmál ses. „To nikdy.“ „Přesně. Jsi příliš praktický. Možná budeš dělat něco jinak, ale bude to vlastně pořád na stejné rovině. Teď mluvím o místě, kde 33
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka34
žijeme. O emocionálním, pomyslném místě. Žijeme v Holandsku. A občas zoufale toužíme po Nepálu.“ Vzhledem k faktu, že ostatní Newyorčani byli tak ctižádostiví, právem se tě mohlo dotknout, že tě taky nepovažuji za ambiciózního. Ale jedna z věcí, k nimž ses stavěl prakticky, jsi byl ty sám, takže ses neurazil. Ctižádostivý jsi byl – a to ohledně svého života v tom smyslu, jaký bude ráno po probuzení, ale ne kvůli nějakému úspěchu. Stejně jako většina lidí, které od nejútlejšího věku nežene žádné poslání, považoval jsi práci za nepodstatnou. Jakékoliv zaměstnání by ti vyplnilo den, ne však srdce. To se mi na tobě líbilo. Nesmírně se mi to líbilo. Šli jsme dál a já ti pohupovala rukou. „Rodiče nám co nevidět zemřou,“ shrnula jsem. „Popravdě, všichni naši známí začnou jeden po druhém řešit svoje vlastní životní břemena. Zestárneme a v jistém bodě člověk začne přátele spíš ztrácet než získávat. Jistě, můžeme jezdit na dovolené, nakonec se smířit s kufry na kolečkách. Můžeme víc jíst, vypít víc vína a užívat si víc sexu. Ale – a nevykládej si to nesprávně – obávám se, že to všechno začíná být dost ohrané.“ „Jeden z nás přece může dostat rakovinu slinivky,“ nadhodil jsi vstřícně. „Jistě. Nebo nabourat s dodávkou do mixu s cementem, čímž by příběh získal kapku akčnosti. Ale právě o tom mluvím. Všechno, co se nám může odteď přihodit – pochop, nemyslím zamilovanou pohlednici z Francie, ale co se skutečně může reálně přihodit –, je příšerné.“ Políbil jsi mě do vlasů. „Sakra morbidní řeči na tak krásný den.“ Pár kroků jsme ušli napůl v objetí, ale nedokázali jsme sladit krok, a tak jsem se spokojila s tím, že jsem ti zahákla ukazovák do poutka na pásek. „Znáš ten eufemismus, je v naději? Je to výstižné. 34
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka35
Narození dítěte, pokud je zdravé, je důvod k radosti. Je to dobrá věc, velká, báječná, obrovská událost. A od té chvíle, všechno dobré, co se přihodí dětem, se přihodí i tobě. To zlé samozřejmě taky,“ dodala jsem spěšně, „ale jinak, však víš, první krůčky, první schůzky, první místo ve skákání v pytlích. Děti odmaturujou, uzavřou manželství, samy mají děti – v jistém směru můžeš dělat všechno podruhé. I kdyby naše dítě mělo problémy,“ zmínila jsem idiotsky, „přinejmenším by to byly naše vlastní, staré známé problémy…“ Dost. Vzpomínky na ten rozhovor mi rozdírají srdce. Při zpětném pohledu myslím, že moje tvrzení o touze po větším dobrodružství bylo jen nepřímou narážkou na fakt, že chci milovat ještě někoho dalšího. Podobné věci jsme nikdy nevyslovili přímo. Byli jsme příliš plaší. A já se bála třeba jen naznačit, že bys mi byl málo. Dokonce i teď, kdy už spolu nejsme, bych ráda překonala ostýchavost a mnohem častěji ti říkala, že láska k tobě byla ta nejúžasnější věc, jaká mě kdy potkala. Nejenom proces zamilování se, ale samotný stav lásky. Každý den, který jsme nestrávili spolu, jsem si představovala tvou širokou teplou hruď, prsní svaly tuhé a výrazné díky stovce tvých každodenních kliků, údolíčko u klíční kosti, kde jsem si mohla opřít hlavu za těch skvostných rán, kdy jsem nespěchala na letadlo. Občas jsi mě odněkud zpoza rohu zavolal jménem: „Eé-VO!“, často vznětlivě, úsečně, panovačně, volals mě k noze, protože jsem ti patřila jako pes, Frankline! Ale já byla skutečně tvoje a nevzpouzela jsem se tomu a chtěla jsem, aby ses mě domáhal: „Eeeeeee-VO!“, vždy s tím důrazem na druhou slabiku. A byly večery, kdy jsem se stěží vzmohla na odpověď na nějakou tvou otázku, protože hrdlo se mi sevřelo narůstajícím dojetím. Pak jsem u kuchyňské linky musela přestat s krájením jablek do drobenkového koláče, protože 35
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka36
oči se mi zalily slzami a kuchyně náhle zkapalněla a roztřásla se a kdybych pokračovala v krájení, určitě bych se řízla. A kdykoliv jsem se řízla, křičel jsi na mě, uvádělo tě to v zuřivost a nesmyslnost tvého vzteku mě skoro přinutila to zopakovat. Nikdy, ani jedinkrát jsem tě nepovažovala za samozřejmost. Na to jsme se potkali příliš pozdě. Mně už bylo skoro třiatřicet a předchozí roky bez tebe byly příliš chladné a vlezlé, než aby mi zázrak tvé přítomnosti časem zevšedněl. Po té nekonečně dlouhé době, kdy jsem přežívala jen o drobtech ze svého emocionálního stolu, jsi mě rozmazloval každodenním spoluspiklenectvím (třeba když jsme komentovali, kdo vypadá pitomě na večírku) nebo květinami bez konkrétního důvodu a vzkazy přichycenými k lednici magnetem, které jsi vždy podepsal „XXXX, Franklin“. Probudil jsi ve mně nenasytnost. Jako každý správný narkoman jsem chtěla pořád víc. A byla jsem zvědavá. Zkoušela jsem si představit, jaké by to bylo, kdyby na mě zpoza stejného rohu volal tenký hlásek: „Mamm-MÍÍÍ?“ Ty jsi to odstartoval – jako když ti někdo daruje jednoho slona vyřezaného z ebenového dřeva a tebe najednou napadne, že by bylo prima založit si sbírku. Eva P.S.
(3:40 RÁNO)
Snažím se usnout bez prášků na spaní, asi i proto, že vím, že bys nesouhlasil, že je užívám. Jenže bez prášků se pořád převaluji. Zítra budu v Travel R Us úplně nemožná, ale ráda bych zapsala ještě jednu vzpomínku z toho období. Pamatuješ, jak jsme si s Eileen a Belmontem zašli na kraby? Ten večer ale byl zhýralý. Dokonce i ty jsi hodil opatrnost za hlavu a ve dvě ráno ses vrhnul po ostružinové brandy. Bez jediného 36
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka37
vyrušení, kdy bychom museli pochválit panenkovské šatičky, bez starostí, že zítra se jde do školy, jsme hltali ovoce a zmrzlinu a vylokali druhou sklenku toho čirého, opojného bobulového likéru a v rozjaření věčné puberty typické pro bezdětné páry středního věku jsme se navzájem chechtali svým trumfovacím historkám. Bavili jsme se o svých rodičích – či spíš o jejich společných vadách. Vyhlásili jsme něco jako neoficiální soutěž: čí rodiče jsou větší cvoci. Tys byl v nevýhodě. Jednotvárný novoanglický stoicismus tvých rodičů se špatně parodoval. Naopak, důmyslné kličkování mé matky, aby nemusela vyjít z domu, vyvolaly bouřlivé veselí, a dokonce se mi podařilo objasnit soukromý vtípek mezi mnou a bratrem Gilesem „je to velmi praktické“ – což byla rodinná fráze pro „dovezou to“. V těch dobách (předtím, než přestal dětem dovolovat, aby se ke mně vůbec přiblížily), mi stačilo Gilesovi říct „je to velmi praktické“ a už hýkal smíchy. Nad ránem mi stačilo říct Eileen a Belmontovi „je to velmi praktické“ a už se taky chechtali. Ani jeden z nás však nemohl soupeřit s tím mezirasovým cirkusovým týmem našich bohémských sousedů. Eileenina matka byla schizofrenička, její otec falešný hráč karet. Belmontova matka byla prostitutka ve výslužbě, jež se dodnes oblékala jako Bette Davisová z filmu Co se stalo s baby Jane?, a jeho otec byl nepříliš slavný jazzový bubeník, který hrál s Dizzy Gillespiem. Vycítila jsem, že ty historky vykládali už dřív, ale díky tomu je podávali skvěle a po té spoustě chardonnay, kterým jsem splachovala krabí hostinu, jsem se smála, až mi tekly slzy. V jedné chvíli mě napadlo, že zavedu hovor k tomu absurdnímu rozhodnutí, k němuž jsme se my dva pokoušeli dospět, ale Eileen a Belmont byli nejmíň o deset let starší a nebyla jsem si jistá, že bezdětní zůstali záměrně – zmíněné téma by mohlo být nelaskavé. 37
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka38
Odešli až skoro ve čtyři ráno. A nevykládej si to nesprávně – tentokrát jsem se báječně bavila. Byl to jeden z těch výjimečných večerů, které stály za honičku na rybím trhu i za krájení spousty ovoce, a dokonce měl stát i za úklid celé kuchyně, poprášené moukou a ulepené mangovými slupkami. Když večer skončil, cítila jsem se maličko posmutněle, nebo možná otupěle, protože jsem to přehnala s alkoholem, jehož opojné účinky už dosáhly vrcholu a nechaly po sobě jen vrávoravou chůzi a potíže se soustředěním, když jsem se snažila neupustit vinné sklenky. Ale kvůli tomu jsem smutná nebyla. „Jsi zamlklá,“ poznamenals, zatímco jsi rovnal talíře. „Unavená?“ Vylovila jsem osamělé krabí klepeto, které spadlo do pánve. „Těmi řečmi o rodičích jsme strávili určitě čtyři, pět hodin.“ „No a? Pokud se cítíš provinile, protože jsi pomlouvala matičku, rozhřešení se nedočkáš dřív než v roce dva tisíce pětadvacet. Vždyť je to tvoje oblíbená zábava.“ „To já vím. A právě to mě trápí.“ „Neslyšela tě. A nikdo u stolu nevěřil, že když ti připadá legrační, nepovažuješ ji zároveň za tragickou postavu. Nebo že ji nemáš ráda.“ A dodal jsi: „Svým způsobem.“ „Ale až umře, nebudeme moct… nebudu v tom moct dál pokračovat. Už nebudu moct být tak jízlivá, abych si nepřipadala jako zrádce.“ „V tom případě tu nebožačku ostouzej, dokud to jde.“ „Ale je normální, že se v našem věku hodiny bavíme o svých rodičích?“ „V čem je problém? Řehtala ses tak bláznivě, že ses určitě počurala.“ „Víš, když odešli, představila jsem si nás čtyři jako osmdesátníky pokryté jaterními skvrnami, jak pořád nasáváme a pořád vykládáme stejné historky. Možná zabarvené láskou a lítostí, protože 38
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka39
už budou po smrti, ale my si pořád ještě budeme povídat o našich ujetých matkách a otcích. Není to kapku ubohé?“ „Radši by ses užírala nad Salvadorem.“ „Tak to není…“ „Nebo bys po večeři rozdělovala naše kulturní mátové bonbónky: Belgičani jsou hulváti, Thajci odsuzují něžnosti na veřejnosti a Němci jsou posedlí výkaly.“ Zatrpklý podtón těchto vtípků výrazně sílil. Moje těžce vydřené antropologické nuggety ti podle všeho připomněly, že si jezdím do ciziny za dobrodružstvím, zatímco ty na předměstí New Jersey pátráš po rozpadající se garáži pro Black and Decker. Mohla jsem sice vyštěknout, že se tedy omlouvám, že tě moje cestovatelské historky nudí, ale ty sis ze mě spíš jen utahoval, bylo pozdě a já na hádku neměla náladu. „Neplácej hlouposti,“ napomenula jsem tě. „Jsem jako každý jiný: ráda se bavím o jiných lidech. Ne o národech. O lidech, co znám, o lidech, co mi jsou blízcí – co mě dohánějí k šílenství. Ale mám dojem, že svou rodinu jsem už vypotřebovala. Tatínek zahynul ještě před mým narozením; a jeden brácha a jedna máma jsou dost chabý výběr. Upřímně řečeno, Frankline, možná bychom si měli pořídit dítě už jen proto, abychom měli i jiné téma k hovoru.“ „Tak tohle,“ hodil jsi do dřezu kastrol od špenátu, „je nezodpovědné.“ Zadržela jsem ti ruku. „Není. Mluvíme o tom, nač myslíme, kolem čeho se točí náš život. Nejsem si jistá, že ten svůj chci strávit tím, že se budu ohlížet přes rameno na generaci, jejíž linii osobně pomáhám ochudit. V bezdětnosti je něco nihilistického, Frankline. Jako kdyby člověk nevěřil v celé lidstvo. Pokud by se naším příkladem řídil každý, během staletí bychom jako druh vyhynuli.“ 39
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka40
„Jdi ty,“ posmíval ses mi. „Nikdo si nepořizuje děti, aby zachránil svůj druh.“ „Vědomě možná ne. Ale teprve zhruba od roku devatenáct set šedesát si o tom můžeme rozhodnout i jiným způsobem, než tím, že vstoupíme do kláštera. Kromě toho, po podobných večírcích by mi připadalo jako poetická spravedlnost mít dospělé děti, které se svými kamarády proklábosí celé hodiny o mně.“ Důkaz toho, jak člověk chrání sám sebe! Vždyť mě děsila už jen pouhá představa, že mě někdo takhle pitvá! Že je maminka hezká? Že je maminka statečná? Jéminkote, vždyť ona navštívila všechny ty hrozný země úplně sama! Tyhle sny o večerním rozjímání mých dětí nad svou matkou byly zředěné právě tím zbožným obdivem, který tak nápadně chyběl při mém zběsilém pitvání vlastní matky. Zkus: Že je maminka děsný snob? Že má obrovský frňák? A ty cestovní průvodce, co vypotila, jsou táááák nudnýýýýý! A ještě hůř, vražednou přesnost při hledání chyb budou mít děti usnadněnou přístupem k faktům, naší důvěrou a dobrovolným svěřováním se, a tak jejich „pomluva“ bude znamenat dvojnásobnou zradu. Ale přesto se mi ta touha po „jiném tématu k hovoru“ nezdá nezodpovědná dokonce ani při zpětném pohledu. Pravda, prvním impulzem k vážnějším úvahám o těhotenství byly možná krátké fantazie typu reklamy na film. Otvírám vchodové dveře chlapci, s nímž moje dcera (přiznám se, že jsem si vždycky představovala dceru) prožívá svou první lásku, zaháním jeho rozpaky nezávazným klábosením a po jeho odchodu ho donekonečna hodnotím – škádlivě, nemilosrdně. Moje touha povídat si s Eileen a Belmontem skoro do rána pro změnu o mladých lidech, kteří mají celý život teprve před sebou, kteří nabízejí nová témata, k nimž bych se vyjádřila novými názory a jejichž témata by ještě nebyla ošoupaná od věčného opakování – ta byla skutečná ažaž, žádný vrtoch. 40
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka41
Och, nikdy mě ani na vteřinku nenapadlo, že se takříkajíc skutečně dočkám vytouženého neotřepaného tématu. Natož abych předvídala ironii hodnou bolestných povídek O. Henryho, že s první jiskrou vzniklou při zažehnutí toho nevyčerpatelného nového tématu ztratím muže, s nímž jsem to téma chtěla probírat nejvíc.
41
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka42
28. LISTOPAD 2000 Drahý Frankline, tenhle karneval na Floridě nejeví známky konce. Kancelář je na nohou kvůli jistému státnímu úředníkovi, který používá spoustu make-upu, a celá řada mých přepracovaných kolegů prorokuje „ústavní krizi“. Detaily sice nesleduji, ale stejně o tom pochybuji. Zato mě udivuje, že když se lidi u bufetového pultu hlasitě přou, ač dříve jedli v tichu, nedokazuje to, že se cítí ohroženi, ale naopak bezpečně. Pouze země, která si připadá nezranitelná, si může jako zábavu dovolit politické zmatky. Vzhledem k tomu, že američtí Arméni mají pořád v živé paměti, jaký kousek chyběl k jejich vyhlazení (vím, že už máš těch řečí plné zuby), jen málo z nich sdílí ten nadřazený pocit bezpečí se svými spoluobčany. Už sama moje životní čísla jsou apokalyptická. Narodila jsem se v srpnu 1945, kdy nám následky dvou jedovatých hřibů daly varovně ochutnat peklo. Sám Kevin se narodil v průběhu úzkostného odpočítávání v roce 1984 – ryzí děs, jak si vybavíš. Ohrnovala jsem sice nos nad lidmi, co si brali k srdci provokativní titul George Orwella, ale ta odsýpající čísla ve mně skutečně navodila vědomí, že žijeme v éře tyranie. A osudový čtvrtek se odehrál v roce 1999, 42
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka43
o kterém se předem všeobecně hlásalo, že bude koncem světa. A to se vyplnilo. Od posledního psaní jsem se hrabala ve vlastním paměťovém podkroví a pátrala po svých původních výhradách vůči mateřství. Skutečně jsem si vybavila změť různých obav, i když všechny byly pomýlené. Kdybych si k záporným stránkám mateřství připsala „ze syna se může stát vrah“, nejspíš bych to vůbec neriskla. Původní seznam totiž mohl vypadat asi takhle: 1. Potíže. 2. Méně času jen pro nás dva. (Spíš žádný čas jen pro nás dva.) 3. Spousta lidí (schůzky ve škole, učitelky baletu, nesnesitelní kamarádi dítěte a jejich nesnesitelní rodiče.) 4. Přeměna v dojnici. (Byla jsem štíhlá a nehodlala jsem na tom nic měnit. Mojí švagrové se během těhotenství vyrazily obrovské křečové žíly, které nikdy nezmizely, a představa lýtek cejchovaných modrými kořeny stromů mě nevýslovně ponižovala. Ano, jsem marnivá, nebo jsem aspoň bývala, a jednou z mých marnivostí bylo předstírat, že nejsem.) 5. Zvrhlý altruismus: muset rozhodovat podle toho, co je nejlepší pro někoho jiného. (Jsem čuně.) 6. Omezení mých cest. (Pozor: omezení. Ne konec.) 7. Oblbující nuda. (Zjistila jsem, že malé děti jsou vražedně nudné. To jsem si musela přiznat, dokonce už na samém začátku.) 8. Bezcenný společenský život. (Pokud byl v pokoji kamarádčin pětiletý drobeček, nikdy jsme si slušně nepoklábosily.)
43
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka44
9. Společenská degradace. (Bývala jsem uznávaná odbornice. Ovšem od chvíle, co jsem za sebou vlekla batole, mě všichni muži, které jsem znala – a taky všechny ženy, což bylo k uzoufání –, přestali brát dostatečně vážně.). 10. Výdaje, výdaje, výdaje. (Rodičovství je splácením dluhu. Ale kdo chce splácet dluh, když se tomu dá uniknout? Bezdětní lidé z toho podle všeho potměšile vyklouznou. Kromě toho, copak má smysl splácet dluh nesprávné straně? Jenom ta nejzvrhlejší matka usoudí, že za svou námahu se dočkala odměny, protože její dcera má stejně hnusný život.)
Tohle, pokud se rozpomínám správně, jsou zárodečné obavy, které jsem zvážila předem, a snažila jsem se jejich šokující naivitu neovlivnit tím, co se stalo ve skutečnosti. Věřila jsem, že důvody, proč zůstat bezdětná – zdrcující slovo –, jsou v podstatě malicherné nepříjemnosti a drobné oběti. Byly sobecké a hanebné a úzkoprsé, takže každý, kdo sestaví podobný seznam, a přesto se rozhodne pokračovat v uspořádaném, dusném, strnulém životním stylu, osekávajícím strom rodokmenu a ústícím do slepé uličky, je nejenom krátkozraký, ale hlavně je to příšerný člověk. Když se nad tím seznamem zamýšlím dnes, napadá mě, že výhrady k rodičovství jsou sice ostudné, ale současně i praktické. Koneckonců, dnes už vám děti nepomáhají obdělávat půdu ani si vás nevezmou k sobě, až začnete trpět inkontinencí, takže není jediný rozumný důvod si je pořizovat. Připadá mi proto k nevíře, že po nástupu účinné antikoncepce se vůbec někdo rozhodne pro reprodukci. Naopak, místo lásky, spokojenosti, víry v „lidskou stránku“ jsou novodobé pohnutky k tomu, aby si člověk pořídil děti, spíše 44
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka45
řízené vůlí, báječné, prchavé a nepočetné, optimistické, velkorysé, dokonce hluboké, ale zlověstně odtržené od reality. Celé roky jsem čekala, kdy mě zaplaví ona bezvýhradná potřeba, o níž jsem slýchala, ta omamující touha, jež nevyhnutelně přitahuje bezdětné ženy k cizím kočárkům v parku. Chtěla jsem se topit v hormonálním rozkazu, jednou ráno se probudit a vrhnout se ti do náruče a sáhnout dolů po tobě a modlit se, abys mě obtěžkal dítětem, dokud se mi za očima rozvíjí ten černý květ. (Obtěžkat dítětem: tenhle výraz přetéká líbeznou vřelostí, jde o archaické, ale něžné vyjádření faktu, že celých devět měsíců bude žena mít na každém kroku společnost. Naproti tomu, těhotná, to znamená těžkopádná a s obřím břichem a mně osobně to vždycky znělo jako hlášení katastrofy: „Jsem těhotná!“ Instinktivně jsem si představovala šestnáctileté děvče u jídelního stolu – pobledlé, rozpačité, s neschválenou známostí –, jak s přemáháním vyslovuje matčiny nejhlubší obavy.) Ať už to startuje cokoliv, ve mně se nic podobného neodehrálo, takže jsem si připadala trochu podvedená. Když se mě ani kolem pětatřicítky nezmocnily mateřské pudy, dělala jsem si starosti, jestli snad nejsem vadná, jestli mi náhodou něco nechybí. Ale když jsem v sedmatřiceti porodila Kevina, začala jsem se strachovat, zda tím, že jsem tuhle vadu prostě nepřijala, jsem neumocnila náhodnou, možná ryze chemickou nedostatečnost do omylu až shakespeareovských rozměrů. Tak co konečně protrhlo zábrany? Ty, to především. Protože my byli šťastní, ale ty ne, ne úplně, a já to věděla. V životě ti zela díra, kterou jsem já nedokázala zcela zaplnit. Měl jsi práci, která ti vyhovovala. Prolézání neobjevených stájí a zbrojnic, pátrání po poli, které muselo být lemované polámaným plotem a vylepšené třešňově červeným obilním silem a černobílými kravičkami 45
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka46
(Kraft – jehož plátkový sýr se vyráběl z „pravého mléka“), sám sis určoval pracovní dobu, vlastní perspektivy. Hledání exteriérů tě bavilo. Ale nebyl jsi do toho blázen. Vášeň sis schovával pro lidi, Frankline. Takže když jsem tě pozorovala při hře s Brianovými dětmi, jak je lechtáš loutkou opičky a obdivuješ smývatelné tetování, zatoužila jsem ti zajistit příležitost cítit zanícení, jaké jsem já sama kdysi našla v A Wing and a Prayer – nebo, jak jsi říkával, v AWAP. Vzpomínám si, jak ses jednou zajíkavě pokusil vyjádřit něco, co k tobě vůbec nesedělo. Fráze o emocích ti odjakživa byly trapné, což ovšem vůbec neznamená, že by ti byly trapné emoce samy. Obával ses, že příliš mnoho rozebírání dokáže poranit city stejně jako dobře míněné, ale surové přenášení mloka velkýma, neohrabanýma rukama. Byli jsme v posteli, pořád ještě v tom klenutém loftu v Tribece, kde co chvíli nefungoval rozvrzaný výtah. Obrovský prostor, zaprášený, rozdělený konferenčními stolky do civilizovaných zákoutí. Tím mi loft vždycky připomínal tajnou schovávačku, kterou jsme si s bratrem postavili v Racine z vlnitého plechu. Právě jsme se pomilovali a já se už už propadala do mdlob spánku, když jsem si prudce sedla. Za deset hodin jsem musela nastoupit na letadlo do Madridu a zapomněla jsem si nařídit budík. Sotva jsem ho nastavila, všimla jsem si, že ležíš na zádech. Oči jsi měl otevřené dokořán. „Co je?“ Povzdechl sis. „Nechápu, jak to děláš.“ Uvelebila jsem se na polštáři, abych si vychutnala další oslavnou ódu na svou úžasně dobrodružnou povahu a kuráž, a tys zřejmě vycítil můj omyl, protože jsi chvatně upřesnil: „Že odjíždíš. Že v jednom kuse odjíždíš na tak dlouho. Odjíždíš ode mě.“ „Ale nedělám to ráda.“ 46
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka47
„To nevím.“ „Frankline, já si přece nevymyslela moje nakladatelství, aby mi pomohlo uniknout z tvých spárů. Nezapomeň, že jsem to dělala ještě před tím, než jsem začala být s tebou.“ „Och, na to můžu jen těžko zapomenout.“ „Je to moje práce!“ „Ale nemusela by.“ Posadila jsem se. „Chceš snad…“ „Nechci.“ Něžně jsi mě stlačil zase dolů. Nevyvíjelo se to podle tvého plánu a já poznala, žes to plánoval. Překulil ses, abys mě z každé strany uvěznil loktem, a kratičce ses mi čelem přitiskl na mé čelo. „Nesnažím se tě připravit o tvé průvodce. Vím, co pro tebe znamenají. V tom je ta potíž. Já bych to na tvém místě nedokázal. Nezvládl bych zítra vstát a odletět do Madridu a nedokázal bych tě přemlouvat, abys na mě za tři týdny čekala na letišti. Možná že jednou nebo dvakrát. Ale ne pořád a donekonečna.“ „Ale ano, kdybys musel.“ „Evo. Ty to víš a já to vím. Nemusíš.“ Zavrtěla jsem se. Byl jsi tak blizoučko. Bylo mi horko a mezi tvými lokty jsem si připadala jako v pasti. „Tohle už jsme tolikrát…“ „Tolikrát zase ne. Tvá řada turistických průvodců už úspěšně běží. Klidně by sis mohla najmout vysokoškoláky, aby za tebe provedli všechno to sbírání údajů o levných hotelech, které děláš osobně. Beztak už většinu práce v terénu dělají oni, ne?“ Naštvala jsem se. Tohle jsme spolu už fakt probrali. „A kdybych jim nešlapala na paty, tak by podváděli. Klidně prohlásí, že si ověřili, že seznam pořád platí, nic neověří a pak za to slízneme kritiku. Později se totiž ukáže, že BaB změnil majitele a je zavšivený nebo se přesunul na novou adresu. Jsem zavalená stížnostmi od terénních cyklistů, co ujedou stovky kilometrů, aby místo tvrdě 47
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka48
zasloužené postele objevili pojišťovnu. Můžou se pominout vzteky, a právem. Kdybych těm studentům pořád nekoukala přes rameno šéfka, řada z nich by brala úplatky. Nejcennější devízou AWAP je její pověst…“ „Tak by sis najala někoho na namátkové kontroly. Ty tedy odlétáš do Madridu jen proto, že chceš. Není na tom nic špatného, tedy až na to, že já bych to neudělal, nedokázal. Uvědomuješ si, že když jsi pryč, pořád na tebe myslím? Každou hodinu si představuji, co jíš a s kým asi jednáš…“ „Ale já na tebe přece taky myslím!“ Zasmál ses a znělo to mile. Nesnažil ses vyvolat hádku. Pustil jsi mě, překulil se na záda. „Kecy, kecy, Evo. Myslíš na to, jestli stánek s kroketami, co stojí na rohu, tam zůstane až do doplněného vydání průvodce a jak popsat barvu oblohy. Prima. Ale v tom případě na mě musíš myslet jinak než já na tebe. A o nic jiného mi nejde.“ „Ty mi tedy vážně naznačuješ, že tě miluju míň?“ „Nemiluješ mě stejně. S mírou lásky to nijak nesouvisí. Ty si prostě – něco šetříš pro sebe,“ tápal jsi. „Možná ti to závidím. Jako bys měla rezervní nádrž, nebo tak něco. Vyjdeš odtud a napojíš se na ten další zdroj. Poflakuješ se po Evropě nebo Malajsii, dokud ti nedojde palivo, a pak se vrátíš domů.“ Tvůj popis však dobře vystihoval moje předfranklinovské období. Bývala jsem super účinný strojek, něco jako cestovní zubní kartáček, co se dá složit do krabičky. Jistěže mám sklon to často přehnaně romantizovat, i když zvlášť na začátku jsem seděla na časované bombě. Byla jsem dítě, vážně. Nápad založit A Wing and a Prayer jsem původně dostala v polovině cesty po Evropě, na kterou jsem si vzala příliš málo peněz. Představa bohémského cestovního průvodce dodala cíl a smysl cestě, která by se jinak zvrtla 48
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka49
v obyčejnou krátkou návštěvu. Od té chvíle jsem neudělala krok bez odrbaného notesu, kam jsem si zapisovala ceny za jednotlivé pokoje i to, jestli mají teplou vodu nebo jestli personál mluví anglicky nebo jestli tam smrdí záchody. Snadno se na to zapomíná, ale v polovině šedesátých let byli tuláci po zeměkouli vydáni převážně na milost Modrému průvodci, zacílenému především na střední třídu ve středním věku. V roce 1966, když se objevilo první vydání Západní Evropou úsporně a chytře, se skoro přes noc vyrobilo druhé vydání a já si uvědomila, že jsem kápla na zlatý důl. Ráda se považuju za chytráka, ale oba dva víme, že v tomhle směru jsem prostě měla kliku. Těžko jsem mohla předvídat budoucí batůžkářské šílenství a nebyla jsem ani geniální amatérský demograf, abych promyšleně využila výhody faktu, že všechny plody populační exploze dosáhnou dospělosti naráz – všichni sice budou závislí na penězích od rodičů, ale plní optimismu, kam až se dostanou v Itálii za pár stovek dolarů, a dychtící po radách, jak co nejvíc prodloužit výlet, na který je tatíček za nic na světě nechtěl pustit. Předpokládala jsem, že každý další turista bude stejně vyjukaný, jako jsem byla já, a vystrašený, že ho všude ošidí, jako občas ošidili i mě, a že pokud jsem ochotná riskovat otravu jídlem jako první, můžu turistickým začátečníkům zajistit, aby hned tu úvodní vzrušující noc na druhém břehu oceánu neprobděli v žaludečních křečích. Tím nechci říct, že jsem to dělala z charitativních důvodů, ale že jsem prostě napsala průvodce, jakého bych si přála mít po ruce i já. Zvedáš oči ke stropu. Tohle všechno je už otřepaná historie a možná bylo nevyhnutelné, že právě to, co tě ke mně jako partnerovi původně přitahovalo, je totéž, co ti později začně lézt na nervy. Měj se mnou strpení. Dobře víš, jak jsem se vždycky děsila vyhlídky, že dopadnu jako moje matka. Zvláštní, ale Giles i já jsme se termín „agorafobie“ 49
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka50
naučili až po třicítce. Pokaždé mě vylekala strohost definice, kterou jsem si opakovaně vyhledala: „strach z otevřených nebo veřejných prostor“. Což, aspoň podle mého názoru, nebyl výstižný popis jejích potíží. Moje matka se nebála fotbalových stadionů, bála se vyjít z domu, a já měla dojem, že ji děsí uzavřené prostory stejně jako ty otevřené, pokud ty uzavřené náhodou nemají adresu Enderby Avenue 137 v Racine, stát Wisconsin. Ale na tohle správný termín zřejmě neexistuje (enderbyfílie?), jestliže však o matce hovořím jako o agorafobičce, lidi přinejmenším pochopí, o čem mluvím. Ježíš, to je ironie! slyšela jsem víckrát, než bych dokázala spočítat. Když ty sama jsi vymetla tolik zemí? Nijak neskrývali, že vychutnávají symetrii nápadných protikladů. Ale dobrá, budu upřímná. Jsem v mnohém jako moje matka. Možná proto, že jako dítě jsem vždycky vyřizovala pochůzky, na které jsem byla příliš mladá, a proto mě strašily. V osmi mě poslala sehnat novou vodovodní baterii do kuchyňského dřezu. Nutila mě dělat jí vyslance už od útlého věku, a tak se jí podařilo vypěstovat ve mně stejně neúměrnou obavu z drobných jednání s vnějším světem, jakou ona prožívala ve svých dvaatřiceti. Vlastně si nemůžu vybavit jediný výlet za hranice, na který bych se vzhledem k tomu upřímně těšila, kterého bych se v jistém směru neděsila a ze zoufalství se z něj nechtěla vyvléct. Opakovaně jsem se přiměla vyjít ze dveří díky spiknutí předchozích závazků: koupená letenka, objednaný taxík, spousta potvrzených rezervací. A abych sama sebe přitlačila trochu víc ke zdi, vždycky jsem cestu probrala s přáteli a pak se s nimi okázale rozloučila. Dokonce i v letadle jsem byla smířená s tím, že navždy vzlétneme do stratosféry. Přistání bylo utrpení, hledání prvního noclehu bylo další utrpení, ačkoliv vlastní úkryt – moje improvizovaná verze Enderby Avenue – byl fantastický. Nakonec jsem si vypěstovala 50
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka51
závislost na stupňujícím se děsu, který vrcholil závratným skokem na mou adoptivní matraci. Celý život jsem se ke všemu přemáhala. Nikdy jsem neodletěla do Madridu, Frankline, jen proto, abych ochutnala paellu. Každý z těch průzkumných výletů, který jsem podle tebe využívala k úniku z mrzoutských pout našeho domáckého poklidu, byl ve skutečnosti rukavice, kterou jsem sama sobě házela na zem a nutila se ji zvednout. I když jsem někdy byla ráda, že jsem nakonec odjela, nikdy jsem ráda neodjížděla. Ale v průběhu let ten odpor slábnul a překonat pouhou rozmrzelost není tak náročné. Jakmile jsem si zvykla předkládat sama sobě výzvy – abych si znovu a znovu dokázala, že jsem nezávislá, schopná, přizpůsobivá a dospělá –, postupně se to obrátilo a jediná věc, které jsem se děsila víc než další cesty do Malajsie, bylo zůstat doma. Takže já se děsila nejen toho, že se stanu svou matkou, ale že se vůbec stanu matkou. Bála jsem se role pevné, nehybné kotvy, jež vytvoří odrazový můstek dalšímu mladému dobrodruhovi, kterému možná budu jeho cestování závidět, jehož budoucnost je však napořád neodpoutaná od kotvy a nezmapovaná. Bála jsem se, že se stanu archetypální postavou na prahu – umouněná, trochu s nadváhou –, která mává na rozloučenou a posílá vzdušné polibky, zatímco batoh putuje do kufru auta; která si otírá oči do volánků zástěry ve zplodinách vzdalujícího se výfuku; která se opuštěně obrátí, aby zastrčila petlici a umyla až příliš málo kousků nádobí v dřezu, zatímco ticho v místnosti ji drtí jako zborcený strop. Víc než z vlastního odjezdu jsem si vypěstovala děs z toho, že zůstanu opuštěná. Jak často jsem ti to provedla a nechala tě trčet s kůrkami z naší rozlučkové večeře a odběhla k čekajícímu taxíku. Nemyslím, že bych se ti někdy svěřila, s jakou lítostí jsem tě vystavovala těm malým úmrtím z řetězce odjezdů 51
Shriver-zlom.qxd18.5.201922:57Stránka52
nebo tě přiměla k občasným vtipům, úsporně vyjadřujícím tvůj vlastní a oprávněný pocit opuštěnosti. Frankline, já se příšerně bála mít dítě. Než jsem otěhotněla, moje představy vychovávání dítěte – čtení pohádek o mašinkách a cpaní kaše do neochotné pusinky – mi všechny připadaly jako snímky někoho jiného. Děsila jsem se takové konfrontace. Mohla by dokázat mou uzavřenou kamennou povahu, moje sobectví a nedostatek velkorysosti, mocnou, špinavou sílu mého vlastního odporu. I když mě sebevíc lákalo „obrátit stránku“, ponižovala mě vyhlídka na to, že beznadějně uvíznu v cizím osudu. A věřím, že tahle hrůza je přesně to, co mě dráždilo, stejně jako skalní převis vábí člověka, aby skočil. Právě ta nepřekonatelnost překážky, její odpudivost, bylo v důsledku to, co mě přitáhlo. Eva
52