Issuu

1. KAPITOLA

KONEC

Nejslavnější sportovec planety se bosý a vyčerpaný schovával za zamčenými dveřmi na záchodě. Řadu let dokázal zametat stopy za svým utajeným životem. Teď už ne. Jeho žena začala konečně něco tušit. Ale bylo toho ještě mnohem víc, o čem nevěděla – ještě mnohem víc, o čem nevěděl nikdo. Byly asi dvě hodiny ráno v pátek 27. listopadu 2009 po Dnu díkůvzdání. S myslí nejspíše zastřenou předepsanými léky nemohl tenhle chlapík posedlý ochranou svého soukromí předpokládat, že jeho příští krok otřese jeho obrázkově dokonalou imagí a povede k nejstrmějšímu pádu do nemilosti v dějinách moderního sportu. Tiger Woods otevřel dveře a utekl.

O dva dny dříve otiskl deník National Enquirer, který mu byl už několik měsíců na stopě, výbušnou story nazvanou Tiger Woods Cheating Scandal (Skandál nevěrníka Tigera Woodse) s obrázky nádherné čtyřiatřicetileté hostesky newyorského nočního klubu jménem Rachel Uchitelová. Plátek nabízený v amerických supermarketech obvinil Tigera, že si týden předtím zařídil pikantní rendez-vous s Uchitelovou v Melbourne během turnaje Australian Masters. Woods tvrdil, že to je jen další lež, a dokonce zašel tak daleko, že dal po telefonu dohromady Uchitelovou se svojí ženou, ale Elin ani po trýznivé půlhodině manželově historce neuvěřila. Byla to sice krásná blondýna, ale nebyla hloupá. A když se Tiger na Den díkůvzdání vrátil večer domů z partičky karet, které si byl zahrát s chlapy v klubu na pozemku jejich střeženého rezidenčního parku Isleworth v těsné blízkosti Orlanda, Elin počkala, až si vezme prášek a usne. Bylo už hodně po půlnoci, když vzala Tigerův telefon a začala ho projíždět. Jedna Tigerova textová zpráva odeslaná tajemné adresátce jí rozervala srdce: „Jsi ta jediná, kterou jsem kdy miloval.“

TIGER WOODS

Elin hleděla na ta slova a potom z Tigerova mobilu poslala neznámé osobě vlastní zprávu. „Chybíš mi,“ vyťukala. „Kdy tě zase uvidím?“ Během několika vteřin přišla odpověď. Její autorka se podivovala nad tím, že Tiger ještě nespí. Elin vytočila číslo. Ozval se stejný nakřáplý ženský hlas, který ji den předtím přesvědčoval o své nevině. Uchitelová! „Já to věděla,“ vykřikla Elin. „Já to věděla!“ „A kurva,“ řekla Uchitelová. Za pár okamžiků probral Elinin křik Tigera ze spánku. Napůl v mrákotách se vypotácel z postele, vzal svůj telefon a odešel na záchod. „Ona už to ví,“ napsal Uchitelové. Woods se však nebál ženy stojící na druhé straně záchodových dveří. Ji podváděl už léta s desítkami žen, aby ukojil svůj nezřízený sexuální apetit, který se zvrhl v nekontrolovatelnou závislost. Ne – jediná žena, jíž se kdy doopravdy bál, spala v pokoji pro hosty v jiné části domu: jeho matka, která je přijela navštívit na Den díkůvzdání. Kultida Woodsová teď byla už více než tři roky vdova. Přetrpěla občas ponižující manželství, poznamenané slovními urážkami, lhostejností a nevěrami. Tiger zbožňoval svého otce, ale trápilo ho, jak jeho matce lámal srdce. Kvůli Tigerovi se Kultida s Earlem nikdy nerozvedla. Rozhodla se zachovat dobré jméno rodiny a věnovat svůj život výchově jediného dítěte v budoucího šampiona. Pověst a Tiger – pro Kultidu nemělo nic větší význam než tyto dvě věci. Když byl Tiger malý, jeho matka autoritativně rozhodla: „Ať tě nikdy nenapadne ničit moji rodičovskou pověst,“ řekla mu. „Jinak dostaneš.“ V dětství pomáhal Tigera srovnat do latě strach z máminy ruky. Teď ho jako dospělého muže nic neděsilo víc než to, že se matka doví, že jde v otcových stopách. Nemohl by se jí podívat do očí.

Woods jen v kraťasech a tričku vyběhl z domu do mrazivého vzduchu, jehož teplota spadla na čtyři stupně. Za ním se prý hnala Elin s golfovou holí v ruce. Aby jí unikl, Tiger skočil do svého Cadillacu Escalade a vyrazil po příjezdové cestě, jenže okamžitě přejel přes betonový obrubník a dostal se na travnatý pruh. Prudce strhl řízení doleva, přejel okružní cestu Deacon Circle, přeskočil obrubník, prosmýkl se řadou keřů, zahnul zpátky přes cestu a po srážce s požárním

KONEC

hydrantem naboural do stromu stojícího na sousedově dvoře. Elin se rozmáchla holí a rozbila zadní okénka na straně řidiče i na straně spolucestujícího. Kimberley Harrisovou probudil klepavý zvuk zadrhávajícího motoru. Vyhlédla z okna a na protějším konci příjezdové cesty k jejich domu uviděla černé SUV. Předkem bylo zabořené do stromu a jediný zbývající reﬂektor osvětloval jejich dům. Znepokojená probudila svého sedmadvacetiletého bratra Jariuse Adamse. „Nevím, kdo je tam venku,“ řekla mu, „ale myslím, že bys tam měl jít a zjistit, co se děje.“ Adams obezřetně vyšel z domovních dveří a snažil se pochopit to, co viděl. Na chodníku ležel na zádech Woods. Neměl boty, byl v bezvědomí a krvácel z úst. Cesta byla posetá skleněnými střepy a vedle auta ležela ohnutá golfová hůl. Nad Woodsem postávala jeho manželka a popotahovala. „Tigere,“ zašeptala a jemně zatřásla jeho rameny. „Tigere, jsi v pořádku?“ Adams se sehnul a zjistil, že Woods spí a pochrupává. Měl roztržený ret a na zubech krůpěje krve. „Prosím, pomozte mi,“ řekla Elin. „Nemám u sebe mobil. Mohl byste někoho přivolat?“ Adams vběhl zpátky do domu a křikl na sestru, aby vzala prostěradla a deky. „Tiger zkolaboval.“ Pak se vrátil ven a vytočil číslo nouzového volání 911. Dispečer: 911, kvůli čemu voláte? Adams: Potřebuju okamžitě sanitku. Zkolaboval nám tu někdo před domem. Dispečer: Jedná se o autonehodu, pane? Adams: Ano. Dispečer: Je někdo uvězněný ve vozidle? Adams: Ne, teď leží na trávníku. Dispečer: Na lince je zdravotník, pane, dobře? Adams: Mám souseda. Narazil do stromu. Vyšli jsme ven, abychom se podívali, co se děje. A viděli jsme, že leží na zemi. Dispečer: Jste schopen říct, jestli dýchá? Adams: Ne, to vám teď říct nedokážu. Najednou z Tigerova domu vyběhla Kultida a běžela k tomu místu. „Co se stalo?“ křičela.

TIGER WOODS

„Snažíme se to zjistit,“ řekl jí Adams. „Právě mám na telefonu policii.“ Se slzami v očích se Kultida otočila k Elin. Brzy uslyšeli sirénu a uviděli blížící se modrá světla. Přijel vůz z policejní stanice ve Windermere, za ním sanitka, šerif a člen ﬂoridské dálniční policie. Zdravotníci zkontrolovali Tigerovy základní životní funkce a stimulací jeho levé nohy zkoušeli, jestli není ochrnutý. Tiger zasténal a otevřel oči, ale zornice se mu zvrátily navrch hlavy, zatímco víčka zůstala otevřená. Bylo vidět jen jeho bělma. Když zdravotníci vyzvedli Tigera na pojízdném lůžku do sanitky a spěšně odjeli, ve vzduchu stále visela Kultidina otázka: Co se stalo? Proč Tiger uprostřed noci utekl ze svého domu? A jak došlo k tomu, že nejoslavovanější sportovec naší doby skončil u cesty bez známek života? Během několika málo dnů měl svět klást mnohem znepokojivější otázky. Odpovědi byly, stejně jako dotyčný muž, velmi komplikované. A máme-li zrekapitulovat tuto klikatou cestu, je nejlepším východiskem její začátek.

2. KAPITOLA

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

Dne 14. září 1981 vstoupil pětiletý Tiger Woods do třídy mateřské školy v budově Cerritos Elementary School, která byla pečlivě vymalovaná, aby se tu děti cítily dobře. Byl první školní den. Na několika nástěnkách byly připíchnuté obrázky zvířat a přírody. Postranní zeď byla polepená ručně vybarvovanými kresbami – na jedné pluly načechrané bílé mraky po modré obloze, na jiné zářilo žluté slunce s paprsky. Horní konec tabule lemovala řada číslic a písmen abecedy. Nic z toho ale nazahánělo Tigerův pocit, že je jiný než všechny ostatní děti. Naprosto jiný. Jeho nejcennějším majetkem nebyly hračky, nýbrž sada golfových holí zhotovených na míru. Vedle rodičů byl jeho největším přítelem instruktor golfu, dvaatřicetiletý chlápek s knírem jménem Rudy. Tiger už měl za sebou pár televizních vystoupení na celostátních kanálech a kamarádil se s Bobem Hopem, Jimmym Stewartem a Franem Tarkentonem. Měl tak hladký golfový švih, že vypadal jako profík v miniaturním těle. Dokonce už rozdával podpisy, přičemž „TIGER“ bylo vyvedeno tiskacími písmeny, neboť psací se teprve musel naučit. A byl taky machr na čísla. Když mu byly dva roky, máma ho naučila sčítat a odčítat. Když mu byly tři, máma mu vytvořila tabulku pro násobení. Procvičoval se v ní každý den, znovu a znovu. Čím víc ho matka cepovala, tím měl čísla raději. V počtech měl znalosti na úrovni žáka třetí třídy. V jeho předškolní třídě ale o ničem z těchto věcí nikdo nevěděl. Ani jeho učitelka ne. Tiger si potichoučku našel židličku mezi téměř třiceti dalšími předškoláky. Zřejmé na něm byly jen tři věci: měl o trochu tmavší pleť než všichni ostatní, byl nesmírně stydlivý a měl velmi neobvyklé jméno – Eldrick. Ale když učitelka mateřské školy Maureen Deckerová dětem zahrála píseň, která jim měla usnadnit, aby se v první den představily, mluvil o sobě jako o Tigerovi. Ve zbytku hodiny odolával jemným pokusům Deckerové, která se ho snažila rozmluvit. Teprve po skončení hodiny za ní přišel a nesměle ji zatahal za ruku.

TIGER WOODS

„Neříkejte mi Eldricku,“ vykoktal ze sebe. „Říkejte mi Tigere.“ Stejné pokyny vydala i Kultida Woodsová. Požádala, aby jejího syna neoslovovali jménem, ale přezdívkou.

Tiger bydlel 150 metrů od školy. Matka ho tam každé ráno vyložila a odpoledne si ho zase vyzvedla. Pak ho odvezla na nedaleké golfové hřiště, kde trénoval. Deckerová nepotřebovala dlouhý čas na to, aby poznala, že Tiger má neobvyklý denní rozvrh, v němž zbývalo – pokud vůbec – jen málo času na hraní s dětmi mimo školu. Ve výuce byl daleko před ostatními spolužáky ze třídy, zvláště ve všem, co souviselo s čísly. Na pětileté dítě byl také nezvykle ukázněný. Mluvil však zřídka a na hřišti vypadal bezradně, jako by měl strach hrát si s ostatními. V dospělém věku Tiger vzpomínal na své dětství a na to, že se zaměřil výhradně na golf. V Authorized DVD Collection (Autorizovaná kolekce DVD) z roku 2004 Tiger uvedl, že v dětství rád běhal a hrál baseball a basketbal, ale že tyto sporty nemiloval. „Rozhodl jsem se pro golf,“ prohlásil. Jeho učitelé ze základní školy ale mají jiné vzpomínky. Deckerová na první rodičovské schůzce diplomaticky projevila své obavy a navrhla, aby se Tiger zapojil do některých mimoškolních aktivit. Earl to okamžitě odmítl a dal jasně na srozuměnou, že Tiger po škole hraje golf. Když se mu Deckerová pokusila vysvětlit, jak prospěšné by pro Tigera bylo, kdyby mu dovolili kamarádit se s dětmi jeho věku, Earl ji přerušil s tím, že dobře ví, co je pro jeho syna nejlepší. Kultida mlčela a schůzka skončila trapnými rozpaky. Deckerová se rozhodla, že to už nebude znovu připomínat. Ale jednoho dne za ní o přestávce přišel Tiger. „Zeptejte se mojí mámy, jestli si můžu jít zahrát fotbal,“ řekl potichu. Deckerová si soukromě promluvila s Kultidou. Ty dvě k sobě postupně našly cestu a Kultida teď souhlasila s Deckerovou, že Tigerovi prospěje, když si zahraje fotbal s ostatními dětmi. Naléhavě učitelku žádala, ať se jen dál snaží Earla přesvědčit, aby Tigerovi dovolil účastnit se mimoškolních aktivit. Na další rodičovské schůzce se proto Deckerová k této otázce vrátila. Tentokrát se Earl rozohnil. Když kázal o tom, že ví, co je pro jeho syna nejlepší, Kultida opět mlčela. Hlavní myšlenka: Žádný fotbal. Je jen golf a nic jiného. „Bylo mi toho dítěte líto, protože on si chtěl hrát s ostatními,“ řekla Deckerová.

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

V době, kdy na rodičovské schůzky v Cerritos Elementary School chodilo jen velmi málo tatínků, byl Earl Woods proslulý tím, že se na nich objevoval vždy. Občas dokonce dorazil i bez Kultidy. Vedení školy si zvyklo na to, že ho vídá častěji než kteréhokoli jiného otce. Chodil dokonce i na třídní cvičení show-and-tell, kdy děti předvedou určitou věc a pak o ní mluví. Tigerova učitelka v první třídě Ann Burgerová řekla, že na ten den nikdy nezapomene, protože to bylo nejneobvyklejší show-and-tell v její třicetileté učitelské kariéře. Earl tam nakráčel s vakem plným miniaturních golfových holí a Burgerová musela vyvést celou třídu ven, kde Tiger předváděl odpalování golfových míčů přes celé školní hřiště. „Byl dobrý,“ vzpomínala Burgerová. „Měl speciální hole. Byly maličké. Ale byly to jeho hole.“ Tiger se postaral o předváděcí část cvičení a do mluvení se pustil Earl. Dětem vysvětloval, že se jeho syn stal takovým mistrem díky tvrdé práci a tréninku. Šestiletí žáčci valili oči, ale pro některé učitele bylo to vystoupení jen dalším z řady poznatků, které vyvolávaly otázky. Co tohle dítě asi prožívá? Jak to vypadá u nich doma? Jaké jsou vztahy v té rodině?

Část rodokmenu Tigera Woodse má kořeny v kansaském Manhattanu, chudém, větry ošlehávaném městě. Když se tam 5. března 1932 narodil Earl Woods, bylo ještě segregované. Jeho otce Milese Woodse, osmapadesátiletého zedníka, který na tom v době Earlova narození už nebyl finančně moc dobře, děti láskyplně nazývaly „starej brbla“. Miles, věřící baptista, jenž se vyhýbal alkoholu a cigaretám, byl proslulý tím, že mluvil sprostě. „Můj táta mě naučil kázni a klení,“ říkával Earl později. „Dokázal nadávat půl hodiny a nikdy se při tom neopakoval.“ Earlova matka Maude, míšenka s africkými, evropskými, čínskými a indiánskými předky, vystudovala domácí hospodaření na Kansas State University. Ve stísněném bytě o ploše 120 m² naučila Earla číst a psát. Rodina neměla auto ani televizi a Earl trávil hodně času venku s otcem. Společně postavili kamennou zeď mezi jejich domem a ulicí. „Naučil mě míchat maltu,“ vzpomínal Earl. „Měl na to svůj vlastní postup. ,Musíš do ní přidat správný množství plivanců,‘ říkával. Vždycky plivnul do vědra a poznamenal: ‚Jo, to by tak mohlo bejt.‘“ Earl s otcem také trávil spoustu času v Griﬃth Parku, novém baseballovém stadionu ve městě, kde se hrála nižší ligová soutěž. Miles tam dělal zapisovatele

TIGER WOODS

bodů a dokázal odříkat jména, pálkařské průměry a nadhazovací statistiky všech budoucích hráčů nejvyšší profesionální soutěže, kteří prošli Manhattanem. Poslední utkání zapisoval v srpnu 1943 a jen pár hodin po závěrečném nadhozu zemřel na mozkovou mrtvici ve věku 70 let. Earlovi v té době bylo 11 let a později vzpomínal, jak pozoroval svou truchlící matku, která sedávala v houpacím křesle a broukala si slova gospelového chvalozpěvu What Are They Doing in Heaven? (Co dělají v nebi?). O čtyři roky později zemřela na mrtvici i ona. Z Earla, jemuž chybělo jen pár měsíců do 16 let, byl náhle sirotek. Skončil v péči starší sestry, která vedla domácnost jako „malý diktátor“. Earlův otec měl v době své smrti jednu utkvělou představu: chtěl, aby se Earl stal profesionálním hráčem baseballu. Nebylo nic, na co by mohl být pyšnější. Earl o tom věděl a jeho snem bylo dotáhnout to mezi profíky. Tuto jeho touhu povzbudil příklad Jackieho Robinsona, který v roce 1947 prolomil rasovou bariéru a stal se hráčem týmu Brooklyn Dodgers. V létě toho roku, kdy se Earl staral v Griﬃth Parku o pálky baseballového mužstva, objížděla americký Středozápad řada špičkových hráčů z Negro Leagues [nižší ligové soutěže, v jejíchž týmech působili převážně hráči černé pleti – poznámka překladatele]. Earl se setkal s Royem Campanellou, Joshem Gibsonem a Montem Irvinem. Také se zmínil o tom, že jednoho odpoledne na tréninku odpalu dělal chytače legendárnímu nadhazovači Satchelu Paigeovi, jehož rychlý nadhoz údajně dosahoval rychlosti 160 kilometrů za hodinu. Po ukončení střední školy v roce 1949 se Earl zapsal na Kansas State University a stal se chytačem univerzitního baseballového mužstva. Občas také nadhazoval a hrál na první metě. Ve třetím ročníku patřil k nejlepším hráčům velmi slabého týmu. V dospělém věku Earl vydal memoárový bestseller, v němž tvrdil, že získal baseballové stipendium a že prolomil rasovou hranici jako první černý sportovec v turnaji univerzitních týmů Big 7 (později Big 8, dnes Big 12) Conference. Obě tvrzení byla přehnaná. „Ode mě stipendium nedostal,“ řekl v roce 2003 bývalý baseballový trenér Kansas State University Ray Wauthier novináři Howardu Sounesovi. „Myslím, že to dal do svého příběhu, aby ho trochu přikrášlil.“ Earl také nebyl prvním černým sportovcem, který hrál na turnaji Big 7. Předešli ho Harold Robinson a Veryl Switzer, jenž později hrál za Green Bay Packers. Woods se však stal prvním černým hráčem kansaského týmu American Legion, což Wauthiera přimělo k tomu, že mu nabídl místo na soupisce

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

univerzitního mužstva a postaral se mu o věhlas hráče, jenž prolomil rasovou hranici na turnaji Big 7 v baseballu. Woods to ve své baseballové kariéře z půdy univerzitního sportu nikdy nedotáhl dál, ale jeho názory týkající se rasových otázek byly silně ovlivněny jeho zkušenostmi z doby, kdy byl jediným černým hráčem na soupisce. Když jeho tým podnikl jarní tréninkový zájezd do Mississippi, uviděl rozcvičujícího se Woodse trenér soupeře a kouči Wauthierovi řekl, že jeho chytač bude muset zůstat v autobuse a nebude hrát. Wauthier odpověděl tím, že svým hráčům nařídil, aby se vrátili do autobusu. Mužstvo odjelo, aniž odehrálo zápas. Jindy v Oklahomě vedoucí jednoho motelu Wauthiera informoval, že jeho jediného černého hráče nemůže ubytovat, a doporučil mu, aby Woods přenocoval v jiném motelu, vzdáleném pět kilometrů. Wauthier pak zrušil rezervaci celého týmu. Tyto zážitky jistě nebyly Earlovými prvními setkáními s rasismem. Na střední škole v Manhattanu mu padla do oka atraktivní bílá dívka. Vždy si s ní chtěl zatančit, ale nikdy se neodvážil o to požádat. V Kansasu na konci 40. let vztah s bílou dívkou nepřicházel v úvahu. Earl se stranil společnosti a do paměti si ukládal seznam posměšků, pohrdavého přehlížení a osobních překážek, na které narážel kvůli barvě své pleti. Ve třetím ročníku na univerzitě se Earl přihlásil do programu amerických ozbrojených sil ROTC (Reserve Oﬃcers’ Training Corpses – Výcvikové jednotky rezervistů). Když si poprvé oblékl vojenskou uniformu, zažil dosud nepoznaný pocit hrdosti a sebeúcty – nikdy se totiž úplně nesmířil se skutečností, že nebyl dost talentovaný, aby se stal profesionálním hráčem baseballu, jak si to přál jeho otec. Rok po promoci na Kansas State University, kde získal diplom v oboru sociologie, vstoupil Earl do armády a zasnoubil se s Barbarou Ann Hartovou, místní dívkou, s níž se znal už od dětství. Barbara se přestěhovala do San Francisca, kde studovala na univerzitě, ale na Earlovo naléhání ve druhém ročníku skončila a vrátila se do Kansasu. Dne 18. března 1954 byli za bouřky oddáni na okresním úřadě v Abilene. Jí bylo dvacet, jemu o dva roky víc. Ta bouřka byla předzvěstí událostí, které měly přijít.

Barbara Hartová věřila, že Earl Woods je muž, jenž je na nejlepší cestě to někam dotáhnout. Vlastnil vůz Chevrolet z roku 1936, kterému říkal Jitney. Poslouchal

TIGER WOODS

jazz. Měl univerzitní diplom. A jeho prvním důležitým armádním působištěm bylo Německo, kde se po rychlém postupu stal velitelem čety. Jejich první potomek Earl Woods Jr. se narodil ve vojenské nemocnici poblíž vesničky Zweibrücken. Všechno vypadalo tak romanticky. V následujících několika letech Earl a Barbara přivedli na svět další dvě děti – Kevin Woods se narodil 1. června 1957 v kansaském Abilene a Royce Woodsová 6. června 1958 v New Yorku. V době narození Royce sloužil Earl v brooklynském Fort Hamiltonu a rodina bydlela poblíž. V té době se Earl začal svým nejbližším vzdalovat. Jako otec tří dětí mladších čtyř let se zapsal k magisterskému studiu na New York University. Dny trávil na základně a večery ve škole. Když nepracoval nebo nestudoval, zůstával se svými kamarády z armády, kteří ho všichni oslovovali přezdívkou Woody. Jeho manželství se už začalo rozpadat, když v roce 1962 dostal povolávací rozkaz do Vietnamu. Barbara sbalila děti, kterým v tu dobu bylo sedm, pět a čtyři roky, a přestěhovala se do kalifornského San Jose, kde se usadili v malém domku se třemi ložnicemi. V době Earlovy služby ve Vietnamu se Barbařina zatrpklost vůči manželovi prohlubovala. Cítila se opuštěná. A když se Earl po roce stráveném na druhém konci světa vrátil, cítil se ve vlastním domě jako cizinec. Jednou popsal, jak přijel pozdě večer domů do Kalifornie a zjistil, že jejich dům je zamčený. Hlasitě zaklepal na dveře, aby probudil Barbaru. „Kdo je tam?“ zeptala se zevnitř. „To jsem já,“ odpověděl Earl. Dlouhá pauza. „Kdo ,já‘?“ řekla. „Otevři ty zpropadený dveře!“ zařval. O pár okamžiků později se z postýlky vypotácela jejich dcerka a vešla do místnosti. „Mami,“ řekla, „kdo je ten pán?“ Později Earl připustil, že děti jeho dlouhodobou nepřítomností trpěly. Ve svých pamětech napsal: „Přiznávám, že je to moje vina.“ V armádě však dělal impozantně rychlou kariéru. Po ukončení první ze dvou misí ve Vietnamu byl zařazen do armádního Školicího střediska Johna F. Kennedyho pro speciální válečné operace (John F. Kennedy Special Warfare Center and School) a do 6. skupiny zvláštních jednotek ve Fort Braggu v Severní Karolíně. Odtud šel do armádního kurzu lehké pěchoty (Ranger School) a absolvoval parašutistický výcvik (Airborne School). Ve dvaatřiceti letech se proti všem očekáváním stal příslušníkem zelených baretů a v aljašské divočině se

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

podrobil výcviku přežití pro elitní vojáky. Potom jednoho letního dne roku 1966 odjel domů a informoval Barbaru, že dostal rozkaz odjet do Thajska. Barbaru okamžitě nadchla představa, že vezme rodinu do zahraničí, ale Earl jí vysvětlil, že se jedná o službu bez rodinného doprovodu, což znamenalo, že manželka a děti musejí zůstat doma. Na jaře 1967 se podplukovník Earl Woods objevil v kanceláři americké armády v Bangkoku, kde chtěl provádět přijímací pohovory s civilními uchazeči o práci na místním armádním projektu, který měl pod dohledem. V doprovodu svého asistenta přišel na recepci. Mladá Thajka vzhlédla a anglicky se zeptala: „Jak vám mohu pomoci, pane?“ Otázku adresovala Woodsovu asistentovi, bělochovi, kterého považovala za velitele. Aniž by se obtěžoval s opravou, nechal se Woods s asistentem odvést do soukromé pracovny, kterou od recepce oddělovalo velké skleněné okno. Earl se posadil, dal nohy na stůl a začal vydávat rozkazy. Skrz okno zaznamenal, že se sekretářka vrátila k recepčnímu pultu a dívá se na něj. „Okamžitě mě začala přitahovat,“ napsal později. „Byla to úžasně atraktivní žena.“ Woods se obrátil ke svému asistentovi a řekl: „Jdu si promluvit s tou malou krasavicí.“ Ve svých pamětech Woods popsal, co následovalo: Ta nápadně krásná žena s výraznýma očima mě tak přitahovala. Přišel jsem k ní a, páni – ona se začervenala. To jí už došlo, že podplukovníkem jsem já, ne můj asistent. Když se začala omlouvat, řekl jsem: „Ne, ne. S tím si nedělejte starosti.“ Zdálo se, že nám to umožnilo vést rozhovor v osobnějším tónu. Povídali jsme si, nezávazně jsme konverzovali a ona se každou chvíli rozesmála. Tváře jí planuly a v očích měla jiskry. Okamžitě jsem pocítil, že mě k ní něco poutá. Při odchodu jsem se usmíval jako blázen. Domluvil jsem si rande.

Kultida Punsawadová se narodila v roce 1944 nedaleko Bangkoku jako nejmladší ze čtyř dětí v zámožné rodině. Její otec byl architekt, matka byla učitelka. Když bylo Kultidě, které se říkalo Tida (vyslovováno „Týda“), pět let, její rodiče

TIGER WOODS

se rozvedli. Navíc ji až do jejích deseti let umístili do internátní školy. „Po jejich rozvodu to pro mě bylo těžké,“ řekla v roce 2013. „Když mě dali do internátní školy, nejezdila jsem skoro vůbec za nikým z rodiny, prostě jsem zůstávala ve škole. Každý víkend jsem doufala, že přijedou na návštěvu otec nebo matka, nebo někdo z mých starších bratrů a sester, ale nikdo se nikdy neobjevil. Cítila jsem se opuštěná.“ V dospělém věku se Tida svěřila jedné přítelkyni, že její dětství bylo „traumatické“ a „osamělé“. Nedlouho po dovršení dvaceti let začala díky svému vzdělání a zběhlosti v angličtině pracovat jako civilní sekretářka a recepční v kanceláři americké armády v Bangkoku. Když se tam v roce 1967 objevil podplukovník Earl Woods, netušila, že je ženatý a má děti. Byla prostě ráda, že jí věnuje pozornost. Celou první schůzku, která se odehrála v den náboženského svátku, strávili v kostele. Tak pokorně začal vztah, z něhož se nakonec narodil jeden z největších sportovců v dějinách. Ale tehdy v Bangkoku se vyhlídky na to, že se z jejich setkání něco vyvine, nejspíš jevily velmi nepravděpodobně. Jejich bydliště dělilo 13 tisíc kilometrů. Ona byla o 12 let mladší a nikdy předtím nepřekročila hranice své vlasti. On byl zkušený světoběžník a měl svoji rodinu. Navíc oba byli tak odlišní. Ona byla praktikující buddhistka, on byl odpadlík od baptistické víry. Nicméně to, že Kultida odejde s Earlem do Ameriky, přišlo na přetřes brzy, i když ne bez varování ohledně rasismu. „Vím, že pocházíš z Thajska,“ řekl jí Earl.„Vím, že jsi Thajka. Ale ve Spojených státech existují jen dvě barvy pleti – bílá a ty ostatní. Bílí ti nepochybně budou dávat najevo, že jsi barevná. Zpozoruješ to na jejich chování a reakcích. Nečekej tedy, že ve Spojených státech někdy budeš plnohodnotnou občankou.“

Po ukončení mise v Thajsku byl Woods přeložen do Fort Tottenu poblíž Bayside v newyorské čtvrti Queens. Barbara s dětmi se tam přistěhovala za ním. Earl brzy začal pracovat na částečný úvazek v newyorské City College jako asistent se specializací na vojenskou vědu. Studenty ROTC vzdělával v oboru vedení psychologické války. Barbara měla pocit, jako by výcvik v psychologické válce uplatňoval na ní. Jako příklad jeho slovní a citové manipulace uvedla následující vzpomínku: Barbara: Nerozumím ti. Co jsem udělala špatně? Earl: Ty to nevíš?

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

Barbara: Nevím, o čem mluvíš. Earl: Holka, začínáš bláznit. Potřebuješ pomoc. Po několika takových slovních výměnách si Barbara začala klást otázku, jestli to není opravdu tak. Ta dříve sebevědomá, sebejistá žena teď telefonovala své sestře a se slzami v očích jí říkala: „Vím, že nejsem blázen.“ Jenže Earlovy manipulace se nemíjely účinkem. „Možná má Earl pravdu,“ svěřovala se sestře. „Možná opravdu potřebuju pomoc.“ Krátce nato, 29. května 1968, přišel Earl domů se svým přítelem Lawrencem Kruteckem, nadějným newyorským advokátem. Earl požádal Barbaru, která se v ložnici dívala na televizi, aby šla za nimi do obýváku. Barbara si všimla, že Kruteck nese aktovku. „Tohle je nepochybně nejtěžší věc, jakou jsem kdy musel udělat,“ řekl jí Kruteck. Potom otevřel aktovku, vytáhl z ní právní dokument a začal číst první odstavec: „Jelikož jsou obě strany až dosud manželi, sezdanými osmnáctého dne měsíce března roku 1954 v Abilene, stát Kansas–“ „Počkejte,“ přerušila ho. „Co to má být?“ „Woody si přeje rozluku manželství,“ odvětil Kruteck. Zaskočená Barbara se otočila k Earlovi, který seděl v rohu pokoje. „Ano,“ utrousil Earl a neřekl už ani slovo. Kruteck podal Barbaře dokument a vyzval ji, aby si ho přečetla. Sotva se dokázala soustředit, ale četla: „Jelikož z důvodu určitých nešťastných názorových rozdílů, které vyvstaly mezi oběma stranami a v jejichž důsledku si přejí žít odděleně a odloučeně...“ Barbara nedokázala přejít přes odděleně a odloučeně. Co to jen znamená? Co se děje? Dohoda stanovovala, že Earl a Barbara prožijí zbytek života, „jako by byli svobodní a nesezdaní“. Barbaře připadne péče o děti a Earl bude mít právo je navštěvovat. Bude jí také měsíčně platit 200 dolarů jako „zaopatřovací a vyživovací příspěvek pro ni a uvedené děti“. Rozrušená Barbara dokument podepsala, aniž by se poradila s právníkem. V létě toho roku Earl a Barbara odjeli s dětmi z New Yorku do svého domečku v San Jose. Z cesty autem udělali vzácnou rodinnou dovolenou, během níž se zastavovali u historických mezníků, jako jsou Zvon svobody a Lincolnův památník. Jednu noc strávili v Las Vegas. Earl a Barbara se dokonce pomilovali.

TIGER WOODS

Navodilo to pocit druhých líbánek, což Barbaru přimělo k hlasitému údivu: „Proč se musíme rozloučit?“ „Protože musíme,“ odpověděl jí Earl. Jakmile se rodina zabydlela v Kalifornii, Earl odletěl zpátky do New Yorku. Byl pryč řadu měsíců. Při jeho příští návštěvě San Jose ho na letišti vyzvedl Barbařin strýc, kterého překvapilo, když viděl, že Earl vystupuje z letadla s nějakou Asiatkou. Earl mu řekl, že se s ní seznámil na palubě letadla a že jí pomůže najít práci v New Yorku. V té době uplynulo od Earlovy první schůzky s Kultidou přibližně půldruhého roku. Po jejím příjezdu do Spojených států v roce 1968, kdy jí bylo 25 let, nakonec sehnala práci v jedné brooklynské bance a podle Earla se v roce 1969 v New Yorku vzali. Barbara Woodsová však o ní vůbec nevěděla. A Barbařin strýc neměl to srdce, aby jí řekl, že do Earlova života vstoupila jiná žena.

Na jaře 1969 Barbara začala marodit. Utrpěla několik těžkých krvácení a lékaři jí našli benigní nádory v děložní stěně. Měla podstoupit hysterektomii a žádala Earla, aby přijel do San Jose. Earl přijel, ale cestou si odskočil do Mexika a v Kalifornii se objevil až čtyři dny po operaci. Toho večera, kdy se Barbara zotavovala doma v posteli, ji Earl informoval, že v Juárezu dosáhl rozvodu pro „nepřekonatelné rozdíly mezi manželi“. Barbara byla neschopná slova. Později ve svých pamětech napsala, že s Earlem vzbudili děti, řekli jim, že táta s mámou už nejsou manželé, a pak se marně snažili utišit jejich pláč. Earl pak Barbaru opustil nadobro. Ukázalo se, že Earl s žádostí o rozvod ve skutečnosti neuspěl. Dne 25. srpna 1969, dva dny po Earlově návratu z Mexika, americký konzulát odmítl potvrdit platnost rozvodových papírů a výslovně uvedl, že „konzulát nepřebírá odpovědnost za obsah přiložených dokumentů ani za jejich platnost či přijatelnost v kterémkoli státě Spojených států“. V té době Barbara nevěděla nic o stanovisku konzulátu ani o vztahu svého manžela s Kultidou. Věděla jen to, že už toho má dost. Dne 25. srpna 1969 – v den, kdy americký konzulát prohlásil Earlův rozvod v Juárezu za neplatný – podala žádost o rozvod v San Jose a zdůvodnila ji „velmi špatným zacházením“ a „závažnou psychickou újmou“. O více než dva roky později, 28. února 1972,

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

Nejvyšší soud Kalifornie rozhodl, že „obě strany sporu jsou stále manželi a … žádná strana nesmí až do konečného rozsudku o zrušení manželství vstoupit do nového manželského svazku“. Soud se na takovém verdiktu později usnesl a 2. března 1972 oﬁciálně uznal manželství Earla a Barbary Woodsových za rozvedené. V té době však Earl a Kultida byli sezdáni už skoro tři roky a Barbara měla víc jasno v tom, co se dělo za jejími zády. „Zpochybňuji LEGÁLNOST toho manželství,“ uvedla Barbara Woodsová v následné soudní výpovědi. „Tento muž byl podle kalifornských zákonů BIGAMISTA. Všechno to měl CHLADNOKREVNĚ, VYPOČÍTAVĚ naplánované. Od samého začátku se dopouštěl PODVODU.“ V odpovědi na tato obvinění Earl učinil místopřísežné prohlášení: „Někdy v roce 1967 jsme v Mexiku dosáhli rozvodu. V roce 1969 jsem se znovu oženil.“ Nebyla to pravda. Úředně ověřená kopie rozsudku o rozvodu v Mexiku dokazuje, že Earl Woods tam požádal o rozvod 23. srpna 1969, o dva roky později oproti svému tvrzení. Navíc stát Kalifornie následně rozhodl, že byl až do roku 1972 zákonně ženatý s Barbarou Woodsovou. Earl si s tím ale nedělal starosti. „Nevím nic o Kalifornii. V Kalifornii jsem nežil,“ řekl o mnoho let později. „Nepovažuju se za bigamistu.“

Earl Woods nijak zvlášť netoužil mít dítě s Kultidou. Po dobu svého působení v armádě byl většinou otcem na dálku a později rodinu opustil, ale nakonec si ke svým dětem znovu začal budovat vztah. Poté co ve 42 letech odešel z armády, obstarával součástky pro dodavatele ministerstva obrany McDonnell Douglas v kalifornském Long Beach. Podle rozvodové smlouvy s bývalou manželkou si děti mohly vybrat, jestli budou po absolvování střední školy bydlet s ním, a oba jeho synové tuto možnost zvolili. Další potomek do Earlových plánů jaksi nezapadal. Kultida většinou plnila Earlova přání, svědomitě mu vařila a prala, stříhala ho a starala se o domácnost. Byla vychována v patriarchální společnosti, kde 95 procent obyvatel vyznávalo buddhismus a ženy byly podřízeny mužům. V Thajsku se říkávalo, že manžel představuje přední a manželka zadní nohy slona, které jsou hnací silou a oporou rozhodnutí učiněných hlavou rodiny. Zároveň byly velmi důležitým prvkem thajské kultury plození a výchova dětí. Kultida nakonec Earla přiměla, aby to pochopil.

TIGER WOODS

„Byl bych šťastný bez dětí,“ řekl Earl. „Avšak v thajské kultuře není manželství skutečným manželstvím, dokud nepřijde dítě.“ Po šesti letech manželství Kultida na jaře 1975 v 31 letech otěhotněla. Jejich vztah v té době už poněkud zevšedněl a Earl našel novou lásku: golf. Když ho jeho kamarád z armády zasvětil do tajů této hry, okamžitě ho zlákala. Kdyby byl golf drogou, dalo by se říct, že je Earl na něm závislý. Golf měl tak rád, že mu úplně propadl, a nakonec trávil mnohem víc času s golfovými holemi než s manželkou. „Uvědomil jsem si, co mi po celý život scházelo,“ poznamenal Earl. „Rozhodl jsem se, že budu-li mít ještě jednoho syna, povedu ho ke golfu brzy.“