'RPLQLN 'iQ
.5É6.$ $ =9Ìň(
Text © Dominik Dán 2013 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Translation © Josef Šmatlák 2014, 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 ISBN 978-80-7529-803-4
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
1 ZÁŘÍ 2008 První zářijový den přejelo osobní auto s německou poznávací značkou přes hranici, opustilo Slovensko a ocitlo se v Maďarsku, aniž by se cestující zdržovali na celních stanicích, které už neexistovaly. Mířili na jih do Chorvatska na opožděnou a tím pádem levnější dovolenou. „Helmut, bleib irgendwo an der Seite stehen, ich halte es nicht mehr aus, ich muss pinkeln!“ zaúpěla Inge a bolestně se zatvářila. „Vydrž! Ještě chvilku vydrž,“ konejšil ji manžel. Upíral soustředěně zraky na pravou krajnici a míhající se svodidla. „Hned, co skončej tyhle nesmyslný plechárny, zastavím a budeš moct jít.“ „Nee… já už to nevydržím! Už to ze mě teče! Helmute!“ úpěla Inge. Helmut ji provrtal pohledem a nevěřícně zakroutil hlavou. „Ani s dětma nejsou takový problémy jako s tebou, dospělá ženská se mi pochčije v autě. Támhle!“ zvolal a jednou rukou pustil volant, aby mávl směrem k místu záchrany. „Támhle to končí, je tam nějaká polní pěšina! Proboha tě prosím, vydrž už těch pár metrů!“ Helmut přibrzdil a zprudka odbočil. Auto se rozkymácelo na výmolech polní cesty a zmizelo v oblacích prachu. Helmut přidal plyn – jednak chtěl předjet zvířený prach, jednak Inge už už omdlévala od přemáhání nutkavé potřeby. Nedbal skřípění tlumičů a drnčení plechu a ještě přidal. Děti na zadních sedadlech nadskakovaly až po střechu a ječely blahem. Takovou horskou dráhu neměly ani doma v Drážďanech.
U konce polní cesty se zjevil pruh trávy, keříků a stromků, oddělující dva lány – po žních to byl pruh zeleného života mezi dvěma vyprahlými strništi. Na nich se kolem dokola povalovaly balíky slámy, které zemědělci nestihli odvézt. Dále se prostíralo suché pole kukuřice, kterou nestihli sklidit. Helmut přirazil k prvnímu stromku a Inge vystřelila z auta. Jak už v takových situacích bývá, její močový měchýř u vidiny blížící se úlevy zesílil tlak. Pokud by jeli ještě kilometr či dva dál, nic by se nestalo, vydržela by, ale teď těsně před úlevou zažívala Inge hotové peklo. Z posledních sil se vrhla do vysoké trávy, vykasala si sukni a stáhla kalhotky, přidřepla a uvolnila svěrač. „Ááách…“ ozvalo se z trávy a bylo slyšet až do rozjásaného auta. Proud tryskal takovým tlakem, že rozstřikoval drobty suché zeminy a ty ulpívaly Inge na kotnících a lýtkách. Dřepěla dlouho. Děti na zadním sedadle rajtovaly a jásaly. Poslední část jízdy se jim náramně líbila – žadonily, aby se táta otočil a sjel to znovu, vždyť se pro mámu vrátí. Otec však nervózně bubnoval prsty do volantu a snažil se ignorovat dětské nápady. Když ho jejich dovádění přestalo bavit, mrkl do zpětného zrcátka a osopil se na své ratolesti. „A co vy? Běžte se taky vytento! Na dálnici už žádný stavění nebude, až v Chorvatsku!“ vyhrožoval jim. Děti ovšem nedbaly a dál se řehtaly a dováděly. Inge se konečně ulevilo. Najednou jí bylo o dvanáct kilo lehčeji a okolní svět zkrásněl a získal na barevnosti. „Že prej nejvíc ze všeho bolej zuby. Asi žádnýmu zubaři eště nepraskal močák,“ brblala si pod nos a snažila se rozkročit šířeji, aby uhnula z dosahu tryskající moči. Co mělo vytéct, vyteklo, Inge si zhluboka vzdychla, pokročila kupředu, vztyčila se a natahovala si kalhotky. Od vzdálené skupinky stromků zafoukl do jejích lehkých letních šatů vánek. Inge chvilku zápolila s kalhotkami a neposlušným okrajem šatů, který se připletl, kam neměl, a teprve pak si uvědomila, že cítí nějaký zápach. „Fuj… co to…?“ Ohlédla se. Že by ona?
Za sebou spatřila temnou skvrnu promočené půdy a sešlápnutou trávu a nic dalšího. Přestože by při tom utrpení nebylo divu, kdyby…, ale ne, nic. Takže co tu tak smrdí? „Fujtajbl, to je hnus,“ brblala a rozhlédla se. Zhluboka se nadechla a potlačila nápor nevolnosti. Na jejích bílých šatech přistály dvě mouchy. Jako by chtěly zjistit, zdali tu je něco k snědku. Inge obešla místo své úlevy a rozhrnula trávu… Helmut nervózně bubnoval prsty do volantu. Kde ta ženská tak dlouho trčí? Co tam dělá? Rodí snad? Přece se šla akorát vychcat! Bubnoval a čekal. Děti vytrvale dováděly. Inge se vypotácela zeza křoví a s vytřeštěnýma očima doklopýtala k autu. Rozpřáhla ruce a mávla za sebe. „Helmute… proboha… tos neviděl…“ Helmut na ni hleděl předním oknem a navzdory oslepujícímu slunečnímu jasu se mu zdálo, že jeho žena bledne. Inge zbledla, zapotácela se, poklesla v kolenou a vzápětí se sesula k zemi do prachu, jako by ji podťal.
2 Na nároží Bílekovy a Hvozdové ulice stála od rána papírová krabice. Vlastně až ráno si jí všimli první rozespalí kolemjdoucí, kteří pospíchali na autobusovou zastávku. Takže tam mohla být už předtím. Možná od půlnoci, kdopak ví. Někdo ji odložil na chodník těsně ke zdi paneláku, a protože tam nikomu nepřekážela, nikdo se nesnažil ji odtamtud odstranit. Pár minut po sedmé se poprvé pohnula. Jen zlehka, nenápadně sem tam. Poté se pohnula víc, zhoupla se na stranu, ale pak zase znehybněla. Malý dlouhosrstý jezevčík se u ní zastavil, očichal ji, zvedl zadní nožičku a označkoval ji. Odběhl, ale pak se ke krabici vrátil. Zaštěkal na svého pána, že s krabicí není něco v pořádku. „Beny! Beny, ke mně! Co to je?“ Beny chtěl pána upozornit, že něco ucítil, ale pán už si koupil noviny a cigarety a chtěl po něm jedno jediné – aby se konečně vyprázdnil a aby se spolu mohli vrátit domů. Byl po noční šichtě a chtěl si přečíst ranní zprávy, zakouřit si a pak konečně do postele. „Beny! K noze… Neštěkej, ty pitomče chlupatá, a už se vyser! Jak dlouho tu mám s tebou zas tvrdnout?“ Beny svého pána chápal, neměl to s ním lehké, tak odběhl na trávu, přikrčil se a konečně… Vyklouzlo z něj takové mrňavé nic, že nestálo za námahu, aby to páníček sebral do pytlíku, takže to nechal ležet jen tak na trávě, jako to dělají skoro všichni pejskaři na sídlišti. „Beny, ke mně! Jde se domů!“ Beny se ještě jednou ohlédl za krabicí, a když se opět pohnula, znovu zaštěkal, ale jeho pán už byl zahloubán do
ranních novin a těšil se do kanafasu a výkon svého psa komentoval stroze: „Beny, necháš toho! A padej domů!“ Tak šli oba dva domů. Krabice od televizoru se znovu pohnula. Cosi v ní zakňouralo nebo zavrzalo nebo zasténalo… Krabice se opět pohnula, ale nějak jinak. Zhoupla se, zakymácela, navrchu se rozevřela a překlopila se na bok. Vylezlo z ní nahé dítě. Kojenec v bleděmodrých plenkových kalhotkách. Nijak se nezarazil nad tím, kde se ocitl, nezaplakal – po čtyřech přelezl po chodníku a přes trávu. Dolezl na obrubník a mezi dvěma auty zamířil rovnou doprostřed ulice. Řidič autobusu odbočil na křižovatce doprava a začal brzdit, protože pár metrů za ní byla zastávka. Bezděčně mrkl dolů na zaparkovaná auta. Už se mu párkrát stalo, že odtamtud vyběhla kočka či pes nebo vylétl míč. Postřehl jakýsi pohyb a jako skutečný profík reflexivně sešlápl brzdu. Původce postřehnutého pohybu se od aut plazil nějak pomalu, ale profesionální odhad varoval řidiče, že při té rychlosti se určitě srazí navzájem. Přidupl brzdový pedál silněji, strhl volant na stranu a pak už jen odevzdaně čekal, co se stane. Jako první začali nadávat cestující, protože pár z nich popadalo, poté se k nim v duchu přidal i řidič, protože pes před ním lezl příliš pomalu na to, aby stihl utéct před koly autobusu. Znovu sešlápl brzdový pedál ze všech sil, ale katastrofě zabránit nedokázal. Neubrzdil to, pes zmizel pod předním blatníkem. Autobus konečně zastavil. Řidič se pár vteřin nepohnul a křečovitě svíral volant. Teprve nyní si uvědomil, že ten pes byl nějaký podivný. „Jéžišmarjá…“ vzdychl. Věděl, že po nehodě hned skončí, bude muset domů, potom na přezkoušení, potom k psychologovi, potom další problémy, a to všechno zrovna teď, když se mu narodila dcerka, žena zůstane doma na mateřské a budou potřebovat každou korunu a… Otevřel přední dveře a vyběhl ven z vozu. Nechtěl to vidět, ale musel se podívat, byl řidičem toho autobusu a byl zodpovědný za všechny cestující, za všechno, co spáchal, tak se prostě musel podívat.
Opatrně vyhlédl na vozovku, ale na té nebylo nic, žádné chlupy, žádná krev, nic zvláštního. Dřepl si a nahlédl pod vůz. Musel se opřít rukama o zem, jinak by úžasem padl na zadek. Pod autobusem leželo na zádech děcko. Úplně nahé, kojenec v bleděmodrých plenkových kalhotkách. Komíhalo ručičkama, nožičkama jako beruška a smálo se. Jeho hlavička byla pouhých deset centimetrů od předního kola. Řidič přiklekl, popadl dítě za nožičku a vytáhl ho zpoza vozu. Vztyčil se, zmučeně se opřel o autobus a přivinul si ho k hrudi jako to své doma. Dokonce přivřel oči a pohoupal ho – jako to své doma. Lidé v autobusu už přestali hubovat a oprašovat se a nahrnuli se k oknům, nevěřili vlastním očím. Po chodníku se blížila starší žena, vlekla za sebou nákupní tašku na kolečkách. Došla k řidičovi a mile se na něj usmála. „Jejda… to je vaše? A proč mu neoblíknete aspoň košilku, takhle může nastydnout.“ Řidič taktak že jí jednu nevrazil.
3 „Tak vás všechny srdečně vítám na dnešním ranním rozdílení, moji drazí kolegové. Je mi vás líto, ale dobře víte, že my a sestry ze špitálu musíme občas makat, ať je pátek, nebo svátek,“ zašveholil šéf oddělení vražd Alexander Mayor a usmál se na své podřízené jako otrok na bavlníkové plantáži v Alabamě. Je nutno přiznat, že otroci na bavlníkové plantáži neměli moc důvodů se usmívat, Mayor však ano. Zrovna se vrátil z nejlepší dovolené, jakou kdy s rodinou zažil. Dobrá nálada z něj čišela kolem dokola – na rozdíl od jeho kolegů, kteří celý srpen protrpěli v práci. Mayor se nejen usmíval jako otrok z plantáže, on tak i vypadal – byl stejně černý a z jeho opálené tváře svítily modré oči jako dva neony, přestože byl bílý den. A když se usmál, na jeho tváři přibylo bílých neonů. „My tě taky rádi vidíme, šéfe,“ přivítal ho Krauz za všechny kolegy a tím považoval uvítací ceremoniál za skončený. Kuky si však neodpustil: „Jak bylo v Chorvatsku?“ Mayor čekal jen na to, odstrčil sešit s denními úkoly, odložil pero, podepřel si dlaní bradu a snivě zazíral do dálav. „Hoši moji, jak bych vám to…“ nadechl se, „to vám byla dovolená,“ zasněně vzpomínal. „No, nádhera! Fantazie! Pohádka! Ty pláže, ženský nahoře bez, moře… No, co bych vykládal. A nebudete mi věřit, to moře je fakt slaný!“ „Proč si pil vodu z moře? Moh si říct, když jsi odjížděl, složili bysme se, aby sis moh dát i pivo,“ roztomile podotkl Chosé. Mayor stočil zrak ze sluncem zalité mořské pláně na zastíněný pracovní stůl, znechuceně sáhl pro sešit s denními úkoly a zakabonil se na podřízené.
„Vám tak vykládat o romantice, volové!“ A bylo po atmosféře. „Tak co máme dneska v plánu? A žádný flákání, dovolený jsou za náma, vykasáme si rukávy a začne se tvrdě makat!“ Všechny zraky se upřely na Chosého. Pálily do něj vražedné salvy, jakých jsou schopni pouze naštvaní mordýři. To pondělí mohla být celkem pohodička, nebýt vtipného Chosého. „Co já!?“ hlesl rozhořčeně Chosé a kývl hlavou směrem k šéfovi. „To on neumí přešaltrovat, ne já…“ Šéf se tvářil, že nic neslyší. „Už nerozumíte ani mordýřský srandě,“ bručel Chosé, a aby unikl nepříjemným pohledům, kajícně sklopil hlavu nad stůl. „Šéfe…“ zaprosila Petra, „pověz nám ještě něco o Chorvatsku,“ snažila se obměkčit šéfa. „Ne! Makat, bando!“ nekompromisně odmítl. Mayor humoru svých podřízených rozuměl předobře a staří mazáci jako Chosé, Krauz, Burger, Kuky, Hanzel i ostatní to předobře věděli a stejně tak věděli, že šéf to na ně tak trochu hraje, aby jim dal nenápadně na srozuměnou, že letní havaj končí a začíná tvrdá robota. Málokdy se stalo, že první září připadlo zrovna na pondělí, že konec léta a dovolených se konal v neděli a pondělí bylo nejen začátkem nového pracovního týdne, ale i začátkem podzimní nadílky, a bylo nutné doopravdy zabrat. Mayor měl takto ideální příležitost ukončit letní otupělost svých podřízených a využil ji, s Chosém to nemělo nic společného. Mayor si zapsal aktuální činnost a rázným gestem zavřel sešit. „Je něco, co bych měl vědět? Má se něco řešit? Stalo se něco vážnýho, co jsem tu nebyl? Nic? Tak rozchod!“ Všichni se zvedli jako na povel a šourali se ke dveřím. „Zůstane tu stojednačtyřicítka!“ Chlapi ze stojednačtyřicítky opět usedli, ostatní odešli. Mayor vyčkal, až za posledním odcházejícím zaklaply dveře, a poté se shýbl pod stůl. „Slyšel jsem, že jste si tu mezitím vedli celkem dobře, žádnej průser, žádnej novej mord…“
„No, snažili jsme se,“ přitakal Burger, který Mayora zastupoval za jeho nepřítomnosti. „… žádná mimořádka, takže tohleto,“ vytáhl zpod stolu velkou láhev a konečně se vzpřímil, „je pro vás, vy koňové!“ Postavil láhev na stůl a očekával potlesk. Nejblíž seděl tlusťoch Váňa. Sáhl po láhvi a zkoumal vinětu. „Fíha! Rakije… a litrovka! To zas bude venku nablito.“ „Žádný nablito, jasný?! Na fajrunt jsem tady a budu kontrolovat…“ zaváhal, „a vokoštuju, tak se chovejte slušně.“ „Jasan!“ „A… Edo, jak to tu šlapalo?“ „Normálka, šéfe. Šlapalo i bez tebe, teda nešlo by to nafurt, to ne, ale ty tři tejdny se daly vydržet,“ opravil se dříve, než by někdo jeho narážku na nepřítomnost vedení pochopil tak, jak ji on myslel. „Žádnej novej mord, makali jsme na starejch jako draci, nikdo se neflákal, nikdo nemarodil, nikdo se neporval, nikdo…“ „Dobrá, dobrá, už všechno vím, taky proto vás chválím. Ale sami dobře víte, že po létě se nám to občas nahrne, protože vedení je tu a to začíná i tvrdší režim, jasný?“ „Jasný!“ „Držte se, hošani, a kéž by nám to bez novejch mordů vydrželo co nejdýl.“ Mayor vstal a vstali všichni. Podal všem ruku, každého objal a poplácal po zádech. Když došlo na Váňu, ten mu bez rozpaků gesto oplatil. Mayor se zakuckal. „Kurva, Váňo, ty seš už horší než Jumbo! Že si zas přibral?!“ „Ne, ale začal jsem cvičit a sádlo se mi mění na bicepsy, tak proto.“ Rozešli se v dobré náladě. Rakiji schovali do lednice, posedali si a s hrůzou zjistili, že navzdory šéfovým pracovně mobilizačním pohrůžkám nemají do čeho píchnout. Krauz s Chosém dokončili svůj případ před Mayorovým odjezdem, a tak si jeho dovolenou přiměřeně užili. Váňa a Kuky na tom byli podobně – dokončili svou vraždu týden po nich a Burger s Hanzelem po dvouměsíčním vyšetřování zjistili, že jejich případ není vraždou, ale sebeobranou, a prokurátor s nimi souhlasil.
VĹĄichni na tom byli stejnÄ›, nudili se a Ä?ekali na podzimnĂ pĹ™ĂdÄ›l. Kuky odklopil kryt terĂĄria a vsypal dovnitĹ™ trochu zrnĂ. Jeho obyvatel na sebe nenechal Ä?ekat, vyhrnul se z keramickĂŠho pĹ™Ăbytku, vecpal si zrnĂ do lĂcnĂch torbiÄ?ek a zacouval zpĂĄtky. „RĂĹĄane, kolik mĹŻĹže mĂt do roka mladejch? Jaks to Ĺ™Ăkal?“ „UĹž jsem to Ĺ™Ăkal nejmĂĹˆ desetkrĂĄt, Kuky. PoslednÄ›s mÄ›l kalkulaÄ?ku a zjistils, Ĺže za tĹ™i roky budeĹĄ milionĂĄĹ™.“ VĂĄĹˆa se zachechtal a pochybovaÄ?nÄ› mĂĄvl rukou smÄ›rem k terĂĄriu. „Vy se, chlapi, Ĺ™ehtĂĄte, ale tak si to vemte Ä?istÄ› matematicky,“ nedal se Kuky. „RĂĹĄan se v tom vyznĂĄ, tak věřte aspoĹˆ jemu! Jeden dunajskej kĹ™eÄ?ekâ€Śâ€œ „DĹžungarskej, ty pako,“ opravil ho Krauz. „‌ to snad povĂdĂĄm, dĹžungarskej, mĹŻĹže mĂt do roka pÄ›tkrĂĄt mladĂ˝ a mĂĄ jich pokaĹždĂ˝ nejmĂĹˆ ĹĄest, a tÄ›ch ĹĄest mĹŻĹže mĂt mladĂ˝ a ty mladĂ˝ mĹŻĹžou mĂt taky mladĂ˝ a tak dokoleÄ?ka, a kdyĹž jsem si to teda spoÄ?Ătalâ€Śâ€œ „Ty?“ zkoprnÄ›l VĂĄna. „No jo, rejpalovĂŠ, Ĺ™ek jsem si brĂĄchovi, ale vĂ˝sledek byl pĹ™esto úŞasnej! Tyhle potvĹŻrky se totiĹž mnoĹžej tou, no‌ RĂĹĄane, jak se to tento‌? „Geometrickou Ĺ™adou.“ „VidĂte, volovĂŠ? A ta Ĺ™ada krĂĄt tĹ™icet kaÄ?ek, protoĹže kaĹždej ten chlupatej nesmysl stojĂ rovnou tĹ™icku, celkovÄ› hodĂ za necelĂ˝ tĹ™i roky rovnej milion! Tak co? Jde do toho nÄ›kdo se mnou? DĂĄme kaĹždej stovku, jĂĄ nakoupĂm ĹžrĂĄdlo a postarĂĄm se o dalĹĄĂ, vy budete jen inkasovat. Tak kdo dĂĄ stovku?“ PotenciĂĄlnĂ akcionĂĄĹ™i budoucĂ farmy vĹĄak nejevili o investici valnĂ˝ zĂĄjem. Ba co vĂc, zakrslĂŠho podnikavce doslova ignorovali. „SrĂĄÄ?i,“ zabruÄ?el si Kuky pod nos. „JĂĄ bych do toho ĹĄel,“ ozval se nesmÄ›le ChosĂŠ, rozvalil se v kĹ™esle a zapĂĄlil si cigaretu, „ale mĂĄ to jeden hĂĄÄ?ek.“ „Jakej hĂĄÄ?ek?“ zatvĂĄĹ™il se Kuky pĹ™ekvapenÄ›, neboĹĽ mÄ›l za to, Ĺže promyslel svĹŻj podnikatelskĂ˝ zĂĄmÄ›r do nejmenĹĄĂch detailĹŻ. „Docela obyÄ?ejnej. Jeden kĹ™eÄ?ek totiĹž nebude mĂt ŞådnĂ˝ mladĂ˝. NemĂĄĹĄ samici, chytrolĂne!“
Kuky přistoupil k teráriu a zadíval se na zpola zahrabaného křečka. „To je fakt,“ připustil. Zamyslel se. „Richarde, co když je tohleto samice?“ „Hele, víš co?“ ohradil se Krauz a chtěl se podměrného kolegy zbavit aspoň na chvíli – hodlal posnídat. „Snad si nemyslíš, že ti budu dělat křečkovskýho gynekologa! Vlez mi na hrb!“ „Neva, brácha je doktor, ten se mi na něj mrkne.“ „Tvůj brácha je snad psychiatr?!“ namítl Váňa. „No a co? Chodil šest let na vejšku, snad mu tam řekli něco o tom, jakej rozdíl je mezi šulinem a vagínou, ne?“ Váňa usoudil, že proti Kukymu a jeho neutuchající snaze stát se milionářem neuspěje, a zmlkl. O to horlivěji se pustil do vybalování snídaně, kterou mu pečlivě jako vždy nachystala manželka. Kuky přestal dotírat a v kanceláři 141 zavládla dopolední pohoda. Detektivové jedli, kouřili, četli noviny, hověli si, žertovali… Vtom se bez zaklepání rozletěly dveře. „Dva chlapi na pětku!“ zahulákal Mayor, aniž vstoupil, pouze strčil dovnitř hlavu. „Na okrese se asi nuděj a vymejšlej si hovadiny! Mají tam nějaký nahatý dítě pod autobusem a prej je to pokus o vraždu. Běžte tam a vysvětlete jim laskavě, co že je pokus o vraždu, ať si nehrajou na chytrý. Nejpozději v poledne chci mít hlášení na stole! Doufám, že jste mezitím neotevřeli tu rakiji!“ „Co tě nemá,“ mávl Burger rukou, „čekali jsme přesně na tohleto. Nosíš nám jen pech. Nemoh ses vrát až za tejden? Mohlo nám bejt líp.“ Mayorova hlava couvla a dveře se zabouchly. Krauz si ukousl z krajíce, vylovil sirkovou krabičku a z ní tři zápalky. Jedné ulomil hlavičku. „Šaňo neřek, která dvojka, takže taháme.“ Detektivové se po sobě navzájem tázavě podívali a přikývli. Krauz promíchal trojici zápalek a ukryl je v dlani, nechal vyčnívat jen jejich konce a nabídl Burgerovi. Eda vytáhl jednu zápalku a schoval ji pod stůl. Kuky si rovněž vytáhl a také ji schoval. Třetí zůstala Krauzovi. „Raz, dva, tři teď!“ zavelel Krauz.
Všichni tři naráz ukázali své zápalky. „Do prdele!“ ohodnotil Hanzel výkon svého parťáka. „Příště tahám já, ty seš, Edo, totálně neschopnej!“ Burgerově zápalce scházela hlavička a to znamenalo, že dvojice Burger–Hanzel bude udávat pracovní tempo dnešního dne. „Starci jdou makat, mládež si může válet šunky,“ lebedil si Chosé a pohodlněji se rozvalil ve svém křesle. „Ríšane, ty seš génius.“ Burger a Hanzel se spakovali, lítostivě obhlédli kancelář a vydali se do pátého okresu řešit případ nahého dítěte. Ostatní jim se škodolibým úsměvem zamávali na rozloučenou. O dva dny poté by s nimi rádi měnili, ale v tuto chvíli nemohli tušit, co je čeká.
4 Kouzelné léto se všemi svými radovánkami končilo prvního září nejen policistům, ale i studentům. Vlastně končilo všem tvrdě pracujícím dovolencům, ale studentům především. Ti šikovnější nebo šťastnější už měli zkoušky za sebou, ostatní ještě měli jednu či dvě před sebou, ale každý už pociťoval neodvratnou blízkost zápisu do nového ročníku a začátek zimního semestru. Barborka zvládla tři zkoušky v předtermínu, ostatní v řádném termínu a léto jí zůstalo celé pro práci. Sice je to kruté, ale v podmínkách moderního systému studia úplně normální. Nebyla v Chorvatsku ani v Bulharsku, nenavštívila Balaton… nebyla nikde. Přes týden makala ve firmě a o víkendech jí musely stačit Zlaté písky, občas plavečák. Její kolegové jí v roce 1989 vycinkali zcela jiné studijní podmínky, než jaké předtím měli oni, takže tvrdě platila za kolej, za stravu, za jízdné, za skripta, za konzultace, za pomůcky… za vše. Když se na náměstí cinkalo klíči, byly jí teprve tři roky a netušila, že se jednou i ona octne ve vysněném velkoměstě, že tam bude studovat a že to bude tak báječné a… také báječně drahé. Cinkalové to měli za pakatel, ona musela snášet výdobytky demokracie natvrdo a za hotové. Doma jí zapakovali nějaký proviant, strčili jí do kapsy tři stovky a poslali k přijímacím zkouškám. Matka se modlila a otec tajně doufal, že neuspěje – měl pro ni přichystaný flek zootechničky v místním JZD. Flek zootechničky považoval za dobrý, kupříkladu by nadosmrti mohla dojit krávy. Barborka zkoušky udělala a byla přijata. Na univerzitu! To bylo ve vsi slávy! Už první měsíc po zápisu nastalo ouvej.
Otec zašel do banky a vybral pět set korun. „Tumáš, dítě, co bysme pro tebe neudělali, ale prosím tě, šetři! Nemůžeme si vyskakovat…“ Tak šetřila. Za kolej zaplatila dvě stě osmdesát, za menzu sto sedmdesát, zápisné sto dvacet, předepsaná skripta a pomůcky dvě stě dvacet, průkaz do knihovny padesát… „Marti…, je mi to trapný, ale mohla bys mi pučit dvě stovky? Jsem nějak v mínusu. Teda švorc, chápeš? O víkendu jedu domů a naši mě založej, takže v pondělí ti to vrátím.“ Martina byla kamarádka a půjčila. Nebydlela na koleji, byla místní a uměla se díky tomu otáčet. Uměla se otáčet a nemusela si půjčovat. „Jak ty to děláš, že máš prachy furt?“ vyzvídala Barborka o přestávce mezi přednáškami. „To se jedna musí otáčet, víš?“ usmála se Martina. Ukousla si ze svačiny, dala kousnout i jí, ale dál své tvrzení nerozváděla. Martina Barborce víc neprozradila, tvářila se tajemně a Barborka si pomyslela, že si dokáže poradit sama, aniž by se doprošovala. Mýlila se. Dosud nevěděla, že ve velkoměstě si sám nikdo nepomůže. Dosud netušila, že sama v něm bude ztracená, že bude vždy potřebovat někoho, o koho by se mohla opřít. Byla tu teprve krátký čas, ledasčemu dosud nerozuměla. Naivní studentka. Lízátko. „Jdeš večer ven? V Jiskře je super dýza,“ navrhla jednou v pátek Martina. „Marti, já… tento…“ „Na prachy kašli! Já něco mám a kromě toho… vždycky se někdo najde, kdo to rád zatáhne, takže jdeš? Ne? Tak švihni, čekám akorát deset minut!“ Tak šly. A šlo to celkem rychle. Nejdřív jeden střik za své u baru, poté pozvání k pánskému stolu, šampiko a vodka za jejich, pár tanečků a upocené ohmatávání při ploužáku a… Martina se posléze trhla a zmizela kamsi s nějakým vylepaným svalovcem, zatímco Barborce zbyl maník s autem. Celkem fajn chlápek, sympaťák. Když odcházela, Martinu už nezahlédla, ani se nerozloučily. Chlápek ji zavezl k sobě, nalil jí vodku, strčil do ruky pětistovku a odeslal do sprchy.
„Moment, já nejsem, co myslíš…“ „Oukej, tak jo, za anál přihodím, nejsem včerejší.“ „Počkat, ty mi nerozumíš, já vůbec nechci… takhle…“ „A jak teda? Máš něco extra?“ „Ne, nic extra. Vlastně vůbec nic. Já bych raději šla.“ „Ses posrala? Co si myslíš, že seš? Ňáká Claudie nebo co? Přidám kilo, ale víc ani floka!“ Odmítla i kilo navíc a zamířila ke dveřím. Chlápka to namíchlo a dal jí to přiměřeně pocítit. Ta facka za to stála. „Vypadni, ty krávo pitomá! Takovou husu jsem eště nepíchal, to se hned tak nevidí, lojza jedna! Vy krávy z vejšky si už nevážíte love!“ Barborka se Martině dva dny úspěšně vyhýbala, ale musely se potkat, obě dvě byly z jednoho ročníku. „Co je, ty se už se mnou nebavíš?“ „Ne, to ne, ale víš, Marti, já jsem si to inkaso chtěla vylepšit trochu jinak.“ „Ty vado! Ty ses dala sbalit a on ti strkal prachy, co?“ žasla Martina. „No.“ „Marjápanno,“ zalomila Martina rukama, „to mělo dopadnout jinak! Byly jsme tam jen kvůli zábavě, ne pro prachy. Ani já to tak nedělám! Ty seš fakt lojza. Vzala jsem tě fakt akorát na zábavu, napít se a trsnout, s prachama to nemělo co dělat. Neměla jsem tě tam nechávat samotnou. Víš, asi bude nejlíp, když si sednem a proberem to.“ Sedly si. Martina si udělala čas a sedly si. Zaplatila jí kávu a daly řeč. Tentokrát jí doopravdy pomohla. „Heleď, já si na hadry vydělávám úplně jinak, než si myslíš. Ten pátek hoď za hlavu, měla to bejt jen zábava. Já dělám pro jednu realitku, prodáváme nemovitosti a všechno, co s tím souvisí. Mám kancelář, počítač, internet, koukám na inzeráty, jezdím s klientama na schůzky, a vím, co a jak. Jedna kolegyně tam teď jde na mateřskou, tak já ťuknu šéfa, třeba by tě vzal na polovičku.“ „Takže ta diskotéka…“ „Na tu se vyser! Měla sis jen něco popít a odreagovat se před zkouškama, nic jinýho. Já s těma chlápkama nemám nic společnýho.“ „To se mi ulevilo, já už jsem myslela …“
„Že dohazuju takovýhle kšefty, co? Tak nemysli a zamysli se, zejtra pudeš za šéfem…“ Barborka si na pohovor se šéfem oblékla nejkratší sukni, jakou měla. „Marjápanno,“ bědovala Martina, „ty seš beznadějná lojza! Náš šéf je starej kořen, ten se ti na tvý stehna vykašle! A utři si hubu, vypadáš hrozně!“ Barborka si oblékla nejkratší sukni proto, že věděla, jak to při takových pohovorech chodí. Všechny ženské to říkaly. Ústní pohovory se šéfy občas končívaly… doopravdy ústně a ona nechtěla vypadat jako chudinka, o tuhle práci doopravdy stála. „No nic, teď se nestihneš převlíct, pojď teda, jak seš, ty trdlo, ty seš fakt lojza,“ vzdychla Martina a odvedla ji k šéfovi. Majitel firmy nebyl tak starý, jak ho Martina vylíčila, přinejmenším tak nevypadal a byl to celkem sympatický muž. Po skončení pohovoru odložil pero, dokonce se odsunul od stolu a vytvořil jí prostor, ale skutečně nic neočekával a Barborka naštěstí zůstala sedět tam, kde byla, a nešla do kolen. „Podle mě máte všechny předpoklady,“ pochválil ji šéf. „Během dvou týdnů vám dám vědět.“ Za týden jí Martina donesla dobrou zprávu. Barborka jásala a skákala po kolejní posteli jako na trampolíně. Martina donesla i šampaňské. „To mi cvakneš z první vejplaty, aby bylo jasný!“ „Cvaknu a ráda!“ Popily a bylo jim fajn. Byly kamarádky. Ve velkém městě je dobré mít kamarádku. „Ty, Marti… a co je to lojza?“ „Proč?“ „Protože mi tak furt říkáš, i jiní.“ „Káča naivní.“ „Takže kráva?“ „Hele, raději se napijem.“