N E S PO U TANÝ CH AOS K N I HA TŘ E TÍ
Text © 2010 Patrick Ness Translation © Hana Březáková 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 Published by arrangement with Michelle Kass Associates Ltd, London Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv. Z anglického originálu Patrick Ness – Chaos Walking Trilogy, Book 3: Monsters Of Men, který poprvé vydalo nakladatelství Walker Books Ltd v Londýně v roce 2010, přeložila Hana Březáková Redakce Michaela Šmejkalová, Jiří Dubecký Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2019 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-563-7 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
S tar osta Prenti s s si za mne ruce a se zajiskřením v očích pronese: „Válka.“ „Zmlkněte!“ okřiknu ho. „Jaký konečně? Jedinej, kdo tady stojí o válku, jste vy.“ „Tak či onak,“ řekne a otočí se ke mně s úsměvem na tváři. „Máme ji tu.“ A mně už samozřejmě vrtá hlavou, jestli to, že jsem ho rozvázal, aby moh bojovat v týhle bitvě, nebylo tou nejhorší chybou, co jsem kdy v životě udělal – Ale ne, to určitě ne – To fakt ne. Zajistí to Viole bezpečí. Musel jsem to udělat, abych jí zajistil bezpečí. A přiměju ho udržet ji v bezpečí, i kdybych ho kvůli tomu měl odkráglovat. A tak se starostou stojíme v zapadajícím slunci na hromadě suti v katedrále a díváme se přes náměstí, zatímco armáda Sádrovců sestupuje po klikatý cestě z kopce před náma a zatímco trouběj na ten svůj bitevní roh, kterej vydává zvuk, co by vás dokázal roztrhat na kusy – Zatímco armáda Odpovědi mistrový Coyleový pochoduje do města z druhý strany a vyhazuje do vzduchu všecko, co jí stojí v cestě. Bum! Bum! BUM! – 11
Zatímco první vojáci starostovy vlastní armády začínaj vstupovat do města v rychlejch formacích od jihu, s panem Hammarem v čele, zatímco už přecházej náměstí, aby obdrželi nový rozkazy – Zatímco obyvatelé Novýho Prentisstownu se rozprchávaj a běžej o život do všech možnejch stran – Zatímco průzkumná loď kolonistů přistává na kopci někde blízko mistrový Coyleový, a že si horší místo k přistání vybrat nemohli – Zatímco Davy Prentiss leží mrtvej v sutinách pod náma, zastřelenej svým vlastním tatíkem, zastřelenej mužem, kterýho jsem právě pustil na svobodu – Zatímco Viola – Moje Viola – Uhání na koňským hřbetě přímo uprostřed tý vřavy a toho zmatku, s přeraženejma kotníkama, takže ani nemůže sama stát – Jo, pomyslím si. Je to tady. Konec všeho. Konec úplně všeho. „Ach ano, Todde,“ řekne starosta a znova si zamne ruce. „Ach ano, přesně tak.“ A zas řekne to jediný slovo, a pronese ho tak, jako by se splnilo jeho nejvroucnější přání. „Válka.“
¶ T; rN?E
_ >P¡¶<CNPS [TODD] „ZAÚTOČÍME NA SÁDROVCE ČELNĚ!“ vykřikne starosta na vojáky a svůj Hluk přitom cílí rovnou do hlavy každýho muže. I do tý mý. „Budou se shromažďovat na dolním konci cesty,“ pokračuje, „ale dál už se nedostanou!“ Přiložím dlaň na plec Angharrad, na který sedím. Netrvalo to ani dvě minuty a starosta nás měl na koních. Morpeth a Anhgarrad přiběhli zezadu kolem ruin katedrály, a než jsme na ně naskočili a překročili těla furt bezvědomejch mužů, co se mně snažili pomoct svrhnout starostu, armáda před náma se zformovala, třebaže do poněkud neuspořádaný podoby. I když rozhodně nebyla celá, to ne, byla jí možná míň než půlka, páč ostatní byli pořád ještě roztahaný na jižní cestě, co vede ke kopci s průsekem, na cestě, kde údajně mělo dojít k bitvě s Odpovědí. .OXÑLÑ Kä EÜ" osloví mě Angharrad a já cejtím, jak má našponovaný nervy v celým těle, jak je polomrtvá hrůzou. To já ale taky. „BATALIONY K BITVĚ PŘIPRAVIT!“ vykřikne starosta a pan Hammar a taky pan Tate a pan O’Hare a pan Morgan, který se dostavili o něco pozdějc, okamžitě zasalutujou a vojáci se neprodleně začnou šikovat do řádnejch formací, 15
proplítaj se jedni mezi druhejma a řaděj se tak rychle, až mě z toho oči bolej, jen se na to dívám. „Já vím,“ rozplývá se starosta. „Je to nádhera, viď?“ Namířím na něj svoji pušku, tu, co jsem vzal Davymu. „Hlavně nezapomeňte na naši dohodu,“ zavrčím. „Udržíte Violu v bezpečí a nebudete mě ovládat svým Hlukem. Když to tak bude, zůstanete naživu. To je jedinej důvod, proč jsem vás pustil.“ V očích se mu zablejskne. „Uvědomuješ si, že to znamená, že mě nebudeš moci ani na chvíli spustit z očí,“ řekne, „i kdybys mě musel následovat do bitvy? Jsi na to připravený, Todde?“ „Jsem připravenej,“ odpovím, třebaže ve skutečnosti nejsem, ale snažím se na to nemyslet. „Mám takový pocit, že si povedeš dobře,“ řekne. „Zmlkněte,“ odseknu. „Porazil jsem vás jednou, porazím vás znova.“ „O tom nepochybuji,“ odpoví s úsměvem. „MUŽI JSOU PŘIPRAVENI, PANE!“ zavolá pan Hammar ze svýho koně a zuřivě přitom salutuje. Starosta nespouští oči ze mě. „Muži jsou připraveni, Todde,“ řekne škádlivým hlasem. „A ty?“ „Jen pokračujte.“ Jeho úsměv se ještě rozšíří. Otočí se k mužům. „Dvě divize vyjedou po západní cestě k prvnímu útoku!“ Jeho hlas se jako had znova vplítá do hlav všech přítomnejch, zavrtává se do nich v podobě zvuku, kterej nejde ignorovat. „Divize kapitána Hammara do čela, divize kapitána Morgana do týla. Kapitáni Tate a O’Hare shromáždí zbytek mužů, co teprve dorazí, a rovněž výzbroj a poté se s nimi co nejrychleji taktéž zapojí do bitvy.“ „Výzbroj?“ pomyslím si. „Pak, jako sjednocená armáda, vyženeme Sádrovce zpátky na kopec a přimějeme je litovat dne, kdy SE NARODILI!“ A muži propuknou v hromovej jásot. „Pane!“ zavolá kapitán Hammar. „A co armáda Odpovědi, pane?“ 16
„Nejdříve porazíme Sádrovce,“ odpoví starosta. „Vypořádat se s Odpovědí pro nás pak bude hračkou.“ Přehlídne svoji armádu, pak vyjede pohledem vzhůru ke kopci, kudyma furt sestupuje armáda Sádrovců, načež zvedne pěst a ve svým Hluku zařve ten nejhlasitější možnej povel ze všech, povel tak hlasitej, že se zavrtá rovnou do samotnýho středu bytí každýho muže, kterej ho slyší. „DO BITVY!“ „DO BITVY!“ vykřikne armáda v odpověď a rychlým pochodovým krokem vyrazí z náměstí, rovnou ke kopci s klikatou cestou – Starosta se na mě naposledy podívá a tváří se přitom, jako by se mohl stěží ubránit smíchu od toho, jak moc se baví. A bez jedinýho dalšího slova tvrdě zabodne Morpethovi ostruhy do slabin a rozjede se přes náměstí za odcházející armádou. Za armádou mířící do bitvy. 1 VOHGRYDW" zeptá se Angharrad a strach se z ní vylejvá, jako by to byl pot. „Má pravdu,“ řeknu. „Nemůžem ho spustit z očí. Musí dodržet svý slovo. Musí vyhrát svoji válku. Musí ji zachránit.“ 3UR QL, pomyslí si Angharrad. Pro ni, pomyslím si taky a za tou myšlenkou se skrývaj všecky moje city k ní. A pomyslím si její jméno – Viola. Pak na Angharrad vyrazím vpřed. Do bitvy. {VIOL A} Todde, říkám si, zatímco se na Žaludovi proplétám skrze davy lidí na cestě, z nichž každý se snaží utéct před hrůznými zvuky rohu z jedné strany a bombami mistrové Coyleové z druhé. BUM! Vybuchne další a k obloze se zvedne plamenná koule. Výkřiky kolem nás jsou skoro nesnesitelné. Lidé, co běží po
17
cestě na jednu stranu, narážejí do lidí, co po ní běží na druhou, a všichni se nám pletou do cesty. Pletou se nám do cesty, zatímco se jako první chceme dostat k průzkumné lodi. Rohy znovu zatroubí a následuje ještě vyděšenější křik. „Musíme jet, Žalude,“ řeknu mezi jeho uši. „Ať je ten zvuk cokoliv, moji lidé na té lodi mohou –“ Za paži mě popadne čísi ruka a málem mě stáhne ze sedla. „Dej mi toho koně!“ vykřikne na mě jakýsi muž a zatáhne prudčeji. „Dej mi ho!“ Žalud se stočí na stranu, snaží se uniknout, ale na cestě před námi je skoro neproniknutelná hradba těl – „Pusťte mě!“ vykřiknu na muže. „Dej mi ho!“ zařve. „Blíží se Sádrovci!“ To mě natolik překvapí, že se mu málem opravdu podaří strhnout mě ze sedla. „Cože?“ Muž ale neposlouchá a ve skomírajícím světle soumraku je vidět bělmo jeho hrůzou vytřeštěných očí – '5± 6( vykřikne Žaludův Hluk a já ještě prudčeji sevřu jeho hřívu. Kůň se vzepne na zadních, odrazí muže a vyrazí vpřed do noci. Lidé nám s křikem uhýbají z cesty a srážíme na zem další z nich, zatímco Žalud si mezi nimi jako pluh proráží cestu a já se držím jeho hřívy jako o život. Nakonec se přece jen dostaneme na volnější prostranství a Žalud se rozjede ještě rychleji. „Sádrovci?“ nechápu. „Co tím myslel? To určitě nemůže být –“ 6 GURYFL, myslí si Žalud. 6 GURYVN DUP GD 6 G-
URYVN Y OND
A zatímco běží, otočím se na něm a podívám se dozadu, na světla sestupující po klikaté cestě dolů z kopce. Sádrovská armáda. Blíží se sem taky sádrovská armáda. Todde? pomyslím si, s vědomím, že se s každým zaduněním kopyt od něho a spoutaného starosty stále víc vzdaluju.
18
Nejlepší naději představují v tuhle chvíli moji lidé na lodi. Ti nám určitě dokážou pomoci. Nějak budou schopni pomoci mně a Toddovi. Zastavili jsme jednu válku, dokážeme zastavit i druhou. A tak si znovu pomyslím jeho jméno, Todde, a vyšlu k němu svoji sílu, zatímco na Žaludovi uháním po cestě směrem k Odpovědi, směrem k průzkumné lodi a zatímco v sobě všemu navzdory hýčkám naději, že konám správně –
[TODD] Angharrad uhání za Morpethem a armáda se hrne po cestě před náma a brutálně válcuje všecky obyvatele Novýho Prentisstownu, který se jim ocitnou v cestě. Jsou tu dva bataliony, ten první vede uřvanej pan Hammar na koňským hřbetě a míň uřvanej pan Morgan vede ten druhej za ním. Dohromady to budou tak čtyři stovky mužů, pušky maj zvednutý a tváře zkřivený, jak sami furt dokola křičej a řvou. A jejich Hluk – Jejich Hluk je přímo obludnej, sladěnej dohromady a ovíjí se kolem sebe samotnýho, jednolitej äRc, jako by po cestě dusalo velikánský vzteklý obřisko. Srdce mi z toho buší tak, až mi málem vylítne z těla. „Drž se u mě, Todde!“ křikne na mě starosta z Morpetha a v tý zběsilý jízdě se přimkne blíž ke mně. „O to se nebojte,“ odpovím a sevřu pažbu svý pušky. „Myslel jsem kvůli tomu, aby sis zachránil život,“ řekne a podívá se na mě. „A nezapomeň na naši dohodu. Nesnesu pomyšlení, že by mělo dojít ke ztrátám kvůli přátelské palbě.“ A mrkne na mě. Viola, pomyslím si jeho směrem, vyšlu to k němu jako pěst tvořenou Hlukem. Škubne sebou. A už se tak moc neusmívá. 19
Jedem za armádou skrz západní konec města, furt dál po hlavní silnici, kolem jakýchsi zbořenin, co můžou bejt jedině trosky původních věznic, který Odpověď vypálila během toho největšího útoku, co předcházel dnešku. Tady dole jsem byl jen jednou, když jsem tudyma běžel na opačnou stranu, s Violou v náručí, když jsem ji snášel po tý klikatý cestě, zatímco umírala, když jsem ji po celou dobu nesl přitisknutou ke svýmu tělu, když jsem ji nesl do bezpečí, jak jsem si aspoň bláhově myslel, ale jediný, co jsem tam našel, byl muž, kterej teď jede po mým boku, muž, kterej pozabíjel tisícovku Sádrovců, aby rozpoutal tuhle válku, muž, kterej Violu mučil kvůli informacím, co už věděl, muž, kterej zavraždil svýho vlastního syna – „A jaký jiný muž by tě měl podle tvých představ vést do bitvy?“ zeptá se, páč si čte v mým Hluku. „Jaký jiný muž by byl vhodný pro válku?“ Zrůda, pomyslím si, když si vzpomenu na to, co mi jednou řekl Ben. Válka dělá z mužů zrůdy. „Omyl,“ pronese starosta. „Válka z nás na prvním místě dělá muže. Dokud nebojujeme ve válce, jsme pouhými dětmi.“ Seshora se k nám přivalí další zatroubení rohu, tak hlasitý, až nám skoro urve hlavy, a armáda na pár vteřin zakolísá ve svým pochodovým kroku. Podíváme se po cestě před náma k úpatí kopce. Vidíme, jak se tam shromažďujou sádrovský pochodně, jak tam na nás čekaj. „Jsi připravený dospět, Todde?“ zeptá se starosta. {VIOL A} BUM! Další exploze, teď přímo před námi, vyhodí kouřící suť vysoko nad stromy. Natolik mě to vyděsí, že dočista zapomenu na své bolavé kotníky a pokusím se popohnat Žaluda šťouchnutím do slabin, tak jak jsem to viděla ve videích na své lodi. Jen abych se v sedle zkroutila bolestí. Obvazy, které Lee – je stále tam někde venku, snaží se najít Odpověď na špatném mís-
20
tě, ach prosím, zůstaň v bezpečí, prosím, zůstaň v bezpečí – ty obvazy, co mi ovinul kolem chodidel, sice do jisté míry účinkují, jenže kosti mám tak jako tak zlámané a celým mým tělem chvíli projíždí agonizující bolest, od chodidel přímo k zanícenému předloktí kolem pásky. Vyhrnu si rukáv a podívám se tam. Kůže kolem pásky je rudá a horká na dotek, a ta páska z tenké oceli nejde odstranit, rozříznout a až do konce mého života mě bude označovat jako číslo 1391. Taková je cena, kterou jsem zaplatila. Cena, kterou jsem zaplatila, abych našla jeho. „A tak se teď musíme postarat o to, aby to stálo za to,“ řeknu Žaludovi, jehož Hluk mi souhlasně odpovídá +ROÑLÑ Kä EÜ. Vzduch se plní kouřem a před sebou vidím budovy v plamenech. Lidé stále pobíhají kolem nás do všech stran, ačkoliv s tím, jak městských budov ubývá, je jich stále méně a méně. Pokud mistrová Coyleová a Odpověď začaly u Úřadu Otázky, pokud táhnou do středu města od východu, pak již budou za kopcem, kde stávala komunikační věž. Což je také nejpravděpodobnější místo, kde mohla přistát průzkumná loď. Mistrová Coyleová se nepochybně otočila a nasedla na ten nejrychlejší povoz, aby se tam dostala jako první, kdo s nimi bude mluvit, jenže koho by nechala velet místo sebe? Žalud uhání dál, projíždí ohybem na cestě – A BUM! Následuje záblesk světla a do vzduchu v plamenech letí další ubytovna. Záblesk na vteřinu osvětlí cestu – A tehdy je uvidím – Odpověď. Řady mužů a žen, s modrými O napsanými vpředu na tělech, a v některých případech dokonce namalovanými na tvářích. A každý má zbraň, míří jí před sebe – Postupují před povozy naloženými výzbrojí – A třebaže některé z nich poznávám (mistrovou Lawsonovou, Magnuse, mistrovou Nadariovou), rozhodně je neznám všechny,
21
ale připadají mi tak rozvášnění, tak soustředění, tak hroziví a stateční a odhodlaní, že na vteřinu zatáhnu za Žaludovy otěže, příliš vyděšená, než abych se k nim rozjela. Záblesk výbuchu pohasne a všichni jsou opět vrženi do tmy. 9SäHG" zeptá se Žalud. Nadechnu si, pomyslím si, jak asi budou reagovat, až mě uvidí, pokud mě vůbec uvidí a neodstřelí mě ve zmatku rovnou ze sedla. „Nemáme na vybranou,“ řeknu nakonec. A právě když se připravuje, aby znovu vyrazil – Uslyším ze tmy: „Violo?“
[TODD] Cesta vede z města na širokou mýtinu ohraničenou z pravý strany řekou. Přímo proti nám se řítí z výšky masa vodopádu, vedle kterýho vede dolů z kopce klikatá cesta. Armáda s kapitánem Hammarem vpadne na mýtinu, a třebaže jsem tady byl jen jednou, vím, že tu předtím byly stromy, stromy a malý domy, takže je jasný, že starostovi muži to tady po celou dobu museli čistit, měnit to v bitevní pole – Jako by dopředu věděl, co přijde – Ale teďka se nemůžu zastavit a přemejšlet o tom, páč Hammar zavelí: „STÁT!“ a muži ve formaci zastaví a všichni hleděj na druhou stranu mýtiny – Páč jsou tam – První oddíly sádrovský armády – Roztahujou se do vějíře na otevřeným prostranství, deset, dvacet, sto, zatímco další se řinou z kopce jako řeka bílý krve, pochodně maj zdvižený vysoko do vzduchu, v rukou třímaj luky a šípy a jakýsi divný dlouhý bílý klackovitý věci, a sádrovský pěšáci se shlukujou kolem jinejch Sádrovců, co jedou na velkejch bílejch zvířatech, co vypadaj jako bejci, ale jsou vyšší a širší a z konců čenichů jim vyrůstá jedinej mohutnej roh, a ty tvoroši jsou pokrytý těžkým brněním, který vypadá, jako by 22
bylo vyrobený z jílu, a jak vidím, spousta sádrovskejch vojáků to na sobě má taky, ten jíl, co jim pokrývá bílou kůži – A ozve se další zatroubení na roh, tak hlasitý, až bych přísahal, že mně začínaj krvácet uši, a teď už ten roh vidíme na vlastní oči, je připevněnej na záda dvou těch rohatejch tvorošů, který stojej na vršku kopce, a troubí na něj ten obrovskej Sádrovec a – A ach můj Bože – Ach můj Bože – Jejich Hluk – Valí se dolů z kopce, jako by to byla zbraň sama o sobě, hrne se přes otevřenou krajinu jako pěna divoké řeky a žene se rovnou na nás, Hluk plnej obrázků jejich armády, jak nás kosí, obrázky našich vojáků, jak jsou rvaný na kusy, obrázky hnusu a hrůzy, který se ani nedaj popsat, obrázky – Obrázky, co jim naši vlastní vojáci vzápětí posílaj zpátky, obrázky zvedající se z masy mužů přede mnou, obrázky hlav utrhaných od těl, kulek cupujících Sádrovce na kusy, masakru, nekonečnýho nekonečnýho – „Soustřeď se, Todde,“ upozorní mě starosta, „jinak přijdeš v bitvě o život. A přinejmenším já dychtím vědět, jaký muž se z tebe v bitvě stane.“ „ZFORMUJTE LINII!“ slyšíme vykřiknout pana Hammara a vojáci za ním se okamžitě začnou rozestupovat. „PRVNÍ VLNA PŘIPRAVIT!“ zvolá a muži se zastaví a zvednou pušky, připravený vyrazit na jeho povel, zatímco za nima se formuje druhá řada. Sádrovci se taky zastavili, vytvořili stejně dlouhou řadu na úpatí kopce. Ten rohatej tvoroš rozděluje jejich řadu uprostřed a na jeho hřbetě stojí Sádrovec za jakousi bílou věcí ve tvaru podkovy, která vypadá, jako by byla vyrobená z kosti, a je skoro napůl široká jako člověk a připevněná na stojanu na brnění toho tvoroše. „Co je to?“ zeptám se starosty. Usměje se, jakoby jen pro sebe. „Myslím, že to brzy zjistíme.“ 23
„MUŽI, PŘIPRAVIT!“ vykřikne pan Hammar. „Drž se vzadu se mnou, Todde,“ upozorní mě starosta. „Drž se mimo bitevní vřavu, jak jen to půjde.“ „Jasně, já vím,“ odpovím s ošklivým pocitem ve svým Hluku. „Vím, jak nerad si špiníte ruce.“ Zachytí můj pohled. „Ach, neměj strach, čeká nás ještě spousta špinavých dnů.“ A pak pan Hammar zavelí z plných plic: „DO ÚTOKU!!!“ A válka začíná. {VIOL A} „Wilfe!“ vykřiknu a rozjedu se k němu. Řídí volský povoz, jede vpředu a kus stranou od první řady Odpovědi, která v kouřovém šeru dál pochoduje po cestě. „Seš naživu!“ řekne Wilf, seskočí z povozu a přeběhne ke mně. „Mistrová Coyleová nám povědíla, že seš mrtvá.“ Nitro se mi znovu rozbouří hněvem nad tím, co se mistrová Coyleová pokoušela udělat, nad bombou, kterou měla v úmyslu zabít starostu, a vůbec ji nezajímalo, že přitom zabije i mě. „Mýlila se ve spoustě věcí, Wilfe.“ Zvedne ke mně oči a já ve svitu měsíců spatřím v jeho Hluku strach, strach v tom nejklidnějším člověku, s jakým jsem se na celé této planetě setkala, v muži, který riskoval svůj vlastní život, aby opakovaně zachránil mě a Todda, strach v jediném muži tady kolem, který se jinak nikdy nebál. „Přicházej Sádrovci, Violo,“ řekne. „Musíš vocaď pryč.“ „Jedu sehnat pomoc, Wilfe –“ Další BUM rozmetá na kusy budovy přes cestu od nás. Následuje malá tlaková vlna a Wilf se musí chytit Žaludových otěží, aby se udržel vestoje. „Co to sakra dělají?“ vykřiknu. „To mistrová tak rozkázala,“ odpoví Wilf. „Abys zachránila tělo, musíš někdy uříznout nohu.“ Rozkašlu se z kouře. „To zní přesně jako hloupost, jakou ze sebe dokáže vypravit jen ona. Kde je?“
24
„Odešla, dyš nad náma přelítla ta loď. Co nejrychlejc se rozjela na místo, kde přistála.“ Srdce mi poskočí. „A kde přistála, Wilfe? Kde přesně?“ Ukáže dozadu po cestě. „Na tamdlenctom kopci, co stávala ta věž.“ „Já to věděla.“ Ozve se další vzdálené zatroubení rohu. Pokaždé, když zazní, následuje ještě hlasitější křik obyvatel města, kteří zmateně pobíhají na všechny strany. Dokonce slyším výkřiky z řad samotné Odpovědi. „Musíš vocaď odjet, Violo,“ řekne Wilf znovu a dotkne se mé ruky. „Sádrovská armáda znamená zlý zprávy. Musíš odjet. Musíš odjet hned.“ Potlačím záblesk starostí o Todda. „Ty musíš odjet taky, Wilfe. Ten trik mistrové Coyleové nezabral. Starostova armáda už je zpátky ve městě.“ Wilf nasaje vzduch mezi zuby. „Starostu jsme přemohli,“ pokračuju, „a Todd se snaží zastavit armádu, ale pokud proti nim zaútočíte čelně, pobijí vás.“ Otočí se zpátky k Odpovědi, která stále pochoduje po cestě, ve tvářích odhodlané výrazy, ačkoliv někteří z nich si mě už vedle Wilfa všimli, vidí mě živou na koňském hřbetě a začíná se mezi nimi rozlévat vlna překvapení. Nejednou je uslyším vyslovit moje jméno. „Mistrová Coyleová rozkázala, že máme pochodovat dál,“ řekne Wilf, „a že máme dál odpalovat bomby, ať se děje, co se děje.“ „Koho jmenovala místo sebe velitelem? Mistrovou Lawsonovou?“ Rozhostí se ticho. Podívám se zpátky na Wilfa. „Tebe, že ano?“ Pomalu přikývne. „Říkala, že prej ze všech nejlíp dovedu plnit rozkazy.“ „Další chyba, které se dopustila,“ řeknu. „Wilfe, musíš je otočit.“ Wilf se podívá dozadu na Odpověď, která nepřestává pochodovat a je k nám stále blíž. „Ostatní mistrový mě neposlechnou,“ namítne, ale já slyším, jak přemýšlí.
25
„Ano,“ řeknu, protože v tomto mu musím dát za pravdu, „ale všichni ostatní poslechnou.“ Podívá se zpátky na mě. „Tak jo, votočím je nazpátek.“ „Musím se dostat k lodi,“ řeknu. „Tam seženeme pomoc.“ Wilf přikývne a ukáže palcem dozadu přes rameno. „Ta druhá velká cesta tamhle vzadu. Mistrová Coyleová má před tebou dvacetiminutovej náskok.“ „Děkuju ti, Wilfe.“ Znovu přikývne a otočí se zpátky k Odpovědi. „Ústup!“ vykřikne. „Ústup!“ Znovu pobídnu Žaluda a vyrazíme kolem Wilfa a ohromených výrazů mistrových Lawsonové a Nadariové před linií Odpovědi. „Na čí příkaz?“ vyštěkne mistrová Nadariová. „Na můj!“ slyším Wilfa odpovědět tím nejsilnějším hlasem, jaký jsem od něj kdy slyšela. To už projíždím mezi Odpovědí a poháním Žaluda k tomu nejrychlejšímu tempu, jakého je schopen, a tak Wilfa už nevidím, když dodá: „A na její!“ Ale vím, že ukazuje na mě.
[TODD] Naše řada vyrazí přes mýtinu jako stěna řítící se dolů z kopce. Muži běžící vpřed tvořej formaci ve tvaru písmene V s panem Hammarem řvoucím z koňskýho hřbetu v její špici – Další řada mužů vyrazí o zlomek vteřiny pozdějc, takže teďka jsou tam dvě řady, co běžej o zlomkrk směrem k řadě Sádrovců, pušky zvednutý, ale – „Proč nestřílej?“ zeptám se starosty. Mírně vydechne. „Přílišná sebedůvěra, řekl bych.“ „Cože?“ „Víš, vždycky jsme proti Sádrovcům bojovali v těsných prostorách. Takto to bylo nejúčinnější. Jenže…“ Přelítne očima nad přední řadou Sádrovců – Který se nehejbou. 26
„Myslím, že bychom se raději měli držet o kus dál vzadu, Todde,“ pronese, a než stačím něco říct, už obrací Morpetha a vyráží po cestě dozadu. Podívám se zpátky na běžící muže – A na řadu Sádrovců, který se pořád nehejbou – A muži jsou k nim furt blíž – „Ale proč –?“ „Todde!“ zavolá na mě starosta, teď už dobrejch dvacet metrů ode mě – Skrz Sádrovce prolítne záblesk Hluku – Asi nějakej povel či co – Načež všichni Sádrovci v přední řadě zvednou svý luky a šípy – Anebo ty svý bílý klackovitý věci – A Sádrovec na tom rohatým tvorošovi vezme do každý ruky jednu zapálenou pochodeň – „PŘIPRAVIT!“ zavolá pan Hammar, kterej se řítí dopředu na svým koni, mířícím přímo k tomu rohatýmu tvorošovi – Muži zvednou svý pušky – „Opravdu bych na tvém místě raději poodjel dozadu!“ volá na mě starosta. Mírně zatáhnu Angharrad za otěže – Ale oči mám pořád upřený před sebe, na bitvu a na muže běžící přes mýtinu přede mnou a na muže za nima připravenejma udělat to samý a na další muže za nima – Zatímco já a starosta se držíme vzadu – „NAMÍŘIT!“ vykřikne pan Hammar svým hlasem i svým Hlukem – Otočím Angharrad a rozjedu se dozadu ke starostovi – „Proč nestřílej?“ vyhrknu, když se k němu dostanu blíž – „Kdo?“ opáčí starosta, kterej furt pozoruje Sádrovce. „Naši muži, nebo nepřítel?“ Ohlídnu se dozadu. Pan Hammar už je necelejch patnáct metrů od rohatýho tvoroše – 27
Deset – „Nikdo z nich,“ odpovím – Pět – „Tak tohle,“ pronese starosta, „by mělo být zajímavé.“ Vidíme, jak Sádrovec na tom rohatým tvoroši přiblíží obě pochodně k sobě za tou věcí ve tvaru podkovy – A VHÚÚÚM! Vyšlehne vroucí záplava ohně, valí se a zuří a burácí jako řeka, co chce pohltit celej svět, a dál se s hlasitým vhúúúm valí z tý věci, co vypadá jako podkova, a ten oheň je větší, než mi vůbec připadá možný a furt se zvětšuje, roste a požírá svět jako noční můra – Jde si rovnou pro pana Hammara – Kterej prudce strhne svýho koně doprava – Uskočí z cesty – Jenže je příliš pozdě – Oheň ho obklopí – Přilepí se na pana Hammara a jeho koně jako nějakej kabát – Hořej hořej hořej a snažej se před tím ujet – Jedou rovnou k řece – Jenže to nemůžou zvládnout – Hořící pan Hammar spadne z hořícího sedla svýho hořícího koně – Dopadne na zem, škube sebou v plamenný hromadě – A po chvíli sebou škubat přestane, zatímco jeho kůň zmizí ve vodě – Řičí a řičí – Stočím oči zpátky k armádě – A uvědomím si, že muži v přední linii žádný koně, který by je od toho odnesli, nemaj – A ten oheň – Hustější než normální oheň – Hustější a těžší – Se na ně valí jako kamenná lavina – 28
Pohltí prvních deset mužů, kterých se dotkne – Sežehne je tak rychle, že maj sotva čas vykřiknout – A to jsou ty, co měli kliku – Páč oheň se šíří dál – Lepí se jim na uniformy a na vlasy – A na kůži – A, můj Bože, na kůži vojáků v přední linii ze všech stran od nich – A padaj – A hořej – A řičej jako kůň pana Hammara – A nepřestávaj řičet – Jejich Hluk z nich vystřeluje vzhůru a přehlušuje Hluk všeho ostatního – A jak zášleh toho divnýho ohně konečně skomírá, pan Morgan řve na přední řady vojáků: „ÚSTUP!“ a ty vojáci se už obracej a utíkaj, ale pálej na ústupu ze svejch pušek a vzduchem začínaj v obloukách svištět první šípy ze sádrovskejch luků a další Sádrovci zvedaj ty svý bílý klacky a z jejich konců lítaj blesky a muži zasažený šípama do zad a břich a obličejů začínaj padat a muži zasažený bleskama z těch bílejch klacků začínaj ztrácet kousky paží a ramen a hlav a kácej se k zemi mrtví mrtví mrtví – A já svírám Angharradinu hřívu tak prudce, že jí z ní málem rvu chlupy – Je tak strašně vyděšená, že si vůbec nestěžuje – Jediný, co slyším, je starosta vedle mě – Jak říká: „Konečně, Todde –“ A otočí se ke mně a dořekne to – „Pořádný protivník.“ {VIOL A} Když jsme s Žaludem stěží minutu od armády Odpovědi, míjíme první odbočku a já si náhle uvědomím, že vím, kde jsme.
29
Je to cesta vedoucí dolů k léčebnému domu, kde jsem strávila první týdny v Novém Prentisstownu, k léčebnému domu, odkud jsme Maddy a já jedné noci vyklouzly. K léčebnému domu, kam jsme odnesli Maddyino tělo, abychom je pohřbily, poté co ji pan Hammar zcela bezdůvodně zastřelil. „Jeď dál, Žalude,“ zavelím a potlačím tu myšlenku. „Ta cesta nahoru ke věži musí být tady někde –“ Soumračná obloha se za mnou náhle osvětlí. Otočím se a Žalud to udělá taky, a třebaže město samotné je daleko za námi a za stromy, vidíme obrovský záblesk světla, odsud z dálky tichý, bez obvyklého hřmotu provázejícího explozi, jenom jasný, přejasný záblesk, který sílí a sílí, a nakonec začne odumírat, a osvětlí těch pár lidí na cestě, kterým se už podařilo dostat se tak daleko z města, a já si říkám, co se to mohlo tam vzadu ve městě stát, že z toho šla taková záře. A říkám si, zda je tam někde uprostřed toho všeho Todd.
[TODD] Další plamenná šleha přijde dřív, než je na to kdokoliv připravenej –
VHÚÚÚM! Vystřelí přes otevřený prostranství a zasáhne ustupující vojáky, roztaví jim pušky, spálí jejich těla, skosí je k zemi do žalostnejch hromádek – „Musíme se odsaď dostat!“ křiknu na starostu, kterej bitvu pozoruje jak zhypnotizovanej, nehejbá se, jen oči mu přelítaj sem a tam, všecko vstřebávaj. „Ty bílé hole,“ pronese tiše. „Zjevně nějaké balistické zbraně, ale vidíš, jak jsou ničivé?“ Hledím na něj vytřeštěnejma očima. „DĚLEJTE NĚCO!“ zařvu. „Vždyť je všecky pobijou!“ Povytáhne jedno obočí. „O čem přesně si myslíš, že válka je, Todde?“ 30
„Jenže Sádrovci teď maj lepší zbraně! Nedokážem je zastavit!“ „Nedokážeme?“ řekne a pokývne směrem k bitvě. Já se tam podívám taky. Sádrovec na rohatým tvorošovi připravuje svý pochodně k dalšímu výbuchu, ale jeden ze starostových mužů se zved z místa, kde padl k zemi, celej popálenej a zvedne pušku a vystřelí – A Sádrovec na rohatým tvorošovi upustí jednu z pochodní a plácne se dlaní po krku, kam ho zasáhla kulka, a pak se z toho svýho tvoroše sveze k zemi – Starostovi muži uviděj, co se stalo, a hlasitě zajásaj – „Všechny zbraně mají svou slabinu,“ pronese starosta. A to už se muži znova spěšně řaděj a pan Morgan jede na svým koni dopředu, vede teď všecky muže, a střílej další a další pušky, a i když od Sádrovců přilítaj další šípy a další blesky z bílejch klacků a i když padaj k zemi další vojáci, padaj taky Sádrovci, to jejich hliněný brnění praská a rozlítá se na kusy, padaj pod nohy dalších Sádrovců, co pochodujou za nima – Ale jdou pořád dál – „Jsou v přesile,“ řeknu starostovi. „Ach ano, tak deseti ku jedné,“ přitaká. Ukážu nahoru ke kopci. „Jenže oni těch ohňových věcí maj víc!“ „Ale zatím nejsou připravené, Todde,“ namítne a má pravdu, ti tvoroši jsou napakovaný vzadu za sádrovskejma vojákama na klikatý cestě, takže ten svůj oheň nemůžou pálit, pokavaď jím nechtěj pokosit taky polovinu svý vlastní armády. Jenže linie Sádrovců už teďka naráží do linie mužů a vidím, jak starosta mává rukama ve vzduchu, jako by něco počítal, a pak se ohlídne dozadu na prázdnou cestu za náma. „Víš, Todde,“ řekne a uchopí Morpethovy otěže. „Myslím, že budeme potřebovat každého muže.“ Otočí se ke mně. „Je čas, abychom se také pustili do boje.“ 31
A já si s bodnutím v srdci uvědomím, že pokavaď starosta hodlá osobně bojovat – Tak jsme v opravdickým maléru. {VIOL A} „Támhle!“ vykřiknu a ukážu do místa, kde musí být cesta na kopec, co na něm stávala věž. Žalud se rozběhne rovnou do svahu, od ramen a krku mu odlétají kapičky zpěněného potu. „Já vím,“ řeknu mu mezi uši. „Už jsme skoro tam.“ +ROÑLÑ Kä EÜ, pomyslí si a já mám na chviličku dojem, jako by se na mě dokonce soucitně usmál. Anebo se mě jen snaží utěšit. Cesta ovíjí zadní stranu kopce a je neuvěřitelně temná. Na okamžik se ocitnu zcela odříznutá od všeho, od všech zvuků z města, od světel všeho, co kde zrovna probíhá, od veškerého Hluku, který by mi napověděl, co se děje. Jako bychom tu byli jenom Žalud a já uhánějící černočernou tmou, v takovém tom prazvláštním tichu, co obklopuje malou kosmickou loď v nezměrné rozlehlosti vesmíru, kde je vaše světýlko v okolní tmě tak slaboučké, jako byste světýlkem nebyli vůbec – A pak zaslechnu zvuk přicházející z vrcholu kopce – Zvuk, který poznávám – Páru unikající z ventilu – „Chladicí systémy!“ křiknu na Žaluda, jako by to byla ta nejšťastnější zvěst na světě. Jsme stále blíž k vrcholu kopce, zvuk páry sílí a já si vše v duchu představuju: dva obrovské ventily v zadní části průzkumné lodi, těsně nad motory, ochlazující je po přeletu atmosférou – Stejné ventily, které se neotevřely na mé vlastní průzkumné lodi, když začaly motory hořet. Stejné ventily, které byly příčinou našeho ztroskotání a úmrtí mé mámy a mého táty. Žalud doběhne na vrchol kopce a jediné, co na vteřinu vidím, je rozlehlý prázdný prostor, kde dřív stávala komunikační
32
věž, ta věž, co ji mistrová Coyleová raději vyhodila do vzduchu, než by dopustila, aby starosta kontaktoval moje lodě jako první. Většina kovových trosek byla odklizena stranou do velkých hromad šrotu, a když se Žalud rozběhne přes otevřené prostranství, zpočátku vidím v měsíčním svitu jen ty hromady, tři velké kupy, zašlé a pokryté prachem, ležící zde po celé měsíce od té doby, co věž spadla – Tři útvary z kovu – A za nimi je čtvrtý – V podobě velkého jestřába s roztaženými křídly – „Tam!“ Žalud se s novým náporem energie rozběhne k zadní části průzkumné lodi, odkud z ventilů stoupá k nebi pára a žár, a jakmile se dostaneme blíž, spatřím pruh světla na levé straně, což nemůže být nic jiného než otevřené dveře pod křídlem lodi – „Ano!“ zajásám v duchu. „Jsou opravdu tady –“ Protože opravdu jsou tady. Málem jsem uvěřila, že už nikdy nepřiletí, a teď si náhle připadám neuvěřitelně lehká a dech se mi zrychluje, protože jsou tady, opravdu jsou tady – Vidím tři postavy stojící na zemi dole u dveří, vykreslené na pozadí pruhu světla, tři postavy, jejichž obrysy se obracejí, když uslyší dusot Žaludových kopyt – A hned vedle spatřím ve tmě povoz a volské spřežení okusující trávu – Jsme k nim stále blíž – A blíž – A když s Žaludem vjedeme do toho pruhu světla a prudce zastavíme, postavy se k nám náhle otočí čelem – A jsou to přesně ti, o kterých jsem doufala, že to budou oni, a srdce mi poskočí štěstím a steskem a navzdory všemu, co se děje, cítím, jak se mi oči plní slzami a hrdlo se mi svírá – Protože je to Bradley Tench z Bety a Simone Watkinová z Gammy a já vím, že sem přiletěli, aby mě našli, že sem letěli celou tu cestu, aby pátrali po mojí mámě a mém tátovi a po mně –
33
Ohromeni mým náhlým příjezdem ustoupí dozadu a chvíli nevěřícně zírají na všechnu tu špínu a mour, co na sobě mám, na moje delší vlasy – A taky jsem větší – Jsem větší – Skoro dospělá – Když si uvědomí, kdo jsem, vytřeští oči – A Simone otevře ústa – Ale není to její hlas, co jako první uslyším. Promluví třetí postava, jejíž oči – teď když se do nich konečně podívám – se vytřeští ještě víc, a řekne moje jméno, řekne je s výrazem šoku, který abych pravdu řekla, mi poskytne překvapivý záblesk potěšení. „Violo!“ zvolá mistrová Coyleová. „Ano,“ řeknu a podívám se jí přímo do očí. „Tady je Viola.“
[TODD] Jakmile se starosta rozjede na Morpethovi za vojákama do bitvy, skoro ani nepřemejšlím, jen pobídnu Angharrad, která mi důvěřuje natolik, že vyrazí rovnou za nima – Nechci tam bejt – Už nechci proti nikomu bojovat – Ale pokavaď ji to udrží v bezpečí – (Violo) Tak sakra bojovat budu – Projedem kolem pěšáků, který furt vyrážej vpřed, a bitevní pole u úpatí kopce se hemží vojákama a Sádrovcema a já se každou chvíli kouknu k tý klikatý cestě, po který se ženou dolů další a další Sádrovci, a mám pocit, jako bych vjížděl přímo do mraveniště, a skoro ani nejni vidět zem skrz to množství těl, co se na ní svíjej – „Tudy!“ vykřikne starosta a vyrazí na levou stranu, pryč od řeky. Linie mužů zatlačily Sádrovce dozadu k řece a taky proti úpatí kopce, zadržujou je tam – 34
Ale ne na dlouho, řekne starosta rovnou do mý hlavy. „Tohle mi nedělejte!“ křiknu na něho a zvednu svoji pušku. „Potřebuji tvoji plnou pozornost a potřebuji dobrého vojáka!“ zakřičí na mě v odpověď. „Jestli to nedokážeš, pak nejsi vhodný pro tuto válku a nedáváš mi mnoho důvodů, abych ti pomohl!“ A já si pomyslím, jak je možný, že se to proměnilo v jeho rozhodnutí pomoct mně, když jsem ho měl spoutanýho, když mi byl vydanej na milost, když jsem nad ním zvítězil – Jenže nejni čas, páč vidím, kam má namířeno – Zdá se, že levý křídlo, to, co je vzdálený od řeky, je tím nejslabším. Je to místo, kde řady mužů nejvíc prořídly, a Sádrovci to viděj a už se na ně valí celá jejich vlna. „NÁSLEDUJTE MĚ!“ vykřikne starosta a nejbližší vojáci se obracej a běžej za ním – Dělaj to bez váhání, jako by o tom ani nepřemejšleli, následujou nás směrem k levoboku – Řítíme se přes prostranství rychlejc, než by se mi líbilo, a najednou jsem tím obklopenej ze všech stran. Je to tak hlasitý, muži křičej, pušky pálej, těla padaj se zaduněním na zem a ten zatracenej sádrovskej roh každý dvě vteřiny troubí a ten Hluk, ten Hluk, ten Hluk, ten Hluk – Jedu rovnou do noční můry. Najednou mi kolem ucha něco zasviští, a když se otočím, uvidím, jak se vojákovi za mnou zabodl do krku šíp, kterej o vlásek minul moji vlastní hlavu – Vykřikne a skácí se k zemi – A pak už je vzadu za náma – Dávej pozor, todde, řekne starosta do mý hlavy, neradi by-
chom o tebe přišli už v první bitvě, že ano? „NECHTE toho, sakra!“ vykřiknu a otočím se k němu. Na tvém místě bych zvedl pušku, pomyslí si mým směrem – Otočím se zpátky – A uvidím – Že Sádrovci už jsou u nás – 35