Pravidla TOUHY
Praha 2019
Přeložila: Zuzana Řeháková
Rachel Van Dyken: Pravidla touhy Vydání první Copyright © 2016 by Rachel Van Dyken This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2275. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Matchmaker’s Replacement vydaného nakladatelstvím Skyscape v roce 2016 Český překlad © 2019 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Shasti O‘Leary-Soudant Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1121-0 BARONET Praha 2019
Rachel Van Dyken
Pravidla TOUHY Druhý díl série Dohazovači s. r. o.
Mému synovi. Nikdy se nežeň! HAHA. Ba ne, teď vážně…
Prolog Lex První ročník, 2012 Kampus Washingtonské univerzity Vánoční večírek Zeta Psi, 1:00
V obývacím pokoji se vznášel hustý opar kouře. Ten, kdo si myslel, že je dobrý nápad přinést kouřostroj a dát ho do místnosti plné zpocených kluků a nahodit ho, by měl shořet v pekle. „Kde jsou všechny holky?“ zeptal jsem se svého kamaráda Iana. Uvažoval o tom, že by se příští rok přidal ke spolku Zeta Psi, ale nebyl si jistý tím, jestli na to jako vycházející sportovní hvězda bude mít čas. Pozvali nás na údajný „večírek roku“. „Je to podělaná párty plná ptáků,“ řekl jsem znechuceně. Ian se zamračil. „Možná tu budou až dýl?“ „Dýl, dýl… na to není nikdo zvědavej. Lepší je bejt dřív než dýl.“ Dal jsem mu herdu do zad. „Ale to jsou věci, na který přijdeš, až z tebe bude opravdovej chlap…“ „Ty jseš takovej pitomec, Lexi.“ Prudce mě strčil do oslepujícího kouře. Dráždil mě v očích a okamžitě ve mně vyvolával touhu vyndat si kontaktní čočky. 9
Kdybych se tím dýmem prodíral, bylo by pravděpodobné, že bych omylem políbil nějakého kluka, a nebyl jsem zrovna fanda tohohle typu večírků. „Radši vypadneme.“ „Fajn.“ Ian odložil svoje pivo na nedaleký stůl a následoval mě, když jsem se prodíral davem. Jenže pak zatroubila trumpeta a do místnosti vpadl dav holek oblečených v červenozelených vánočních bikinách. „Překvapení!“ zakřičely. Holky ze sesterstva vždycky křičely, ale tentokrát mi to nevadilo, protože zmíněný křik byl doprovázený skákáním jen v naprostém minimu oblečení. Ušklíbl jsem se, když si Ian pod vousy zamumlal „Bůh nás požehnal, každýho z nás“ a začal si razit cestu k holkám. „Zmlkni, jsi jak Tiny Tim z Vánoční koledy.“ Popadl jsem ho za košili a stáhl ho zpátky. „My za nima nepůjdeme, to ony půjdou za náma. Pamatuješ si pravidla? Nikdy v životě jsem nedolejzal za holkou a nebudu s tím začínat jen proto, že se Ian bojí, že mu ty nejlepší někdo vyfoukne před nosem.“ „Uplynulý tři hodiny jsme tu byli jen se samýma týpkama, a ty chceš ještě čekat?“ Obrátil jsem oči v sloup. „Je to věda.“ To je taky ten důvod, proč jsem do naší příručky, jinak známý jako Jak si zapíchat 101, napsal, že chlap nemá nikdy dolejzat za holkou. „Co je věda?“ „Sex.“ Kývl jsem směrem k několika holkám, které už očividně znudili kluci, co je obletovali, a vydaly se k nám. Jedna na sobě měla červený tanga a superkrátkou santovskou sukni a k tomu už jen červenou krajkovou podprsenku a zatraceně roztomilou santovskou čepičku, nakřivo posazenou na hlavě. Ta druhá 10
šla za hříšného soba, na zápěstích měla pouta a na krku pověšené zvonky. „Ahoj,“ Hříšný sob se zatřásl a zavlnil. „Chceš si zazvonit na zvonek?“ Měl jsem na jazyku jo, protože, no páni, chtěla, abych jí zazvonil na zvonek, a já bych byl idiot, kdybych ji nevzal nahoru nebo do haly nebo do špajzu, aby viděla, jak dokážu ten zvonek rozeznít. Jenže jsem toužil spíš po nějaké výzvě. Možná to byl počítačový génius ve mně, kdo potřeboval složitý vzoreček nebo něco, co by vyžadovalo víc úsilí, než bylo otevřít pusu a zeptat se jí, jestli chce být nahoře nebo dole, anebo si to v průběhu vyměnit. „Iane,“ drcnul jsem do něj loktem. „Proč nejdeš tady těm milejm slečnám obstarat nějakej drink, když já… musím pro něco skočit do auta?“ Byla to debilní výmluva, ale Ian se jako jeden z hvězdných hráčů univerzitního fotbalového týmu snad dokáže chvíli postarat sám o sebe. Kromě toho ho bavilo šířit umění milování, i když potěšit dvě holky najednou je docela náročné. „Jasně… musíš pro něco skočit… do auta.“ Se kterým jsme nepřijeli. Konečně mu to došlo, protože vzal obě holky pod svá široká ramena a rázoval si to s nimi pryč, zatímco se mu na tváři rozlil samolibý úsměv. Obrátil jsem oči v sloup, když se obě holky zachichotaly a přitiskly se k němu blíž, jako kdyby to byl samotný fotbalista Russell Wilson, i když abych byl upřímný, tak jednou mohl být vážně stejně slavný. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti. Všechny ostatní holky vypadaly stejně. V moři červené a zelené jsem viděl jen kočky, co byly připravené roztáhnout nohy pro každého, kdo měl svaly a okouzlující úsměv – a obojí jsem splňoval. Nepřezdívali mi Lex Luthor, 11
protože jsem byl gentleman v obleku, co říká v ložnici „prosím“ a „děkuji“. Já jsem byl záporák. Ten na Temné straně Síly. Ničema. Špatný kluk, kterého si holky přivedou domů, aby naštvaly svého tátu, ačkoliv to jim nikdy nevyšlo, protože jsem byl členem Mensy – jenže toho si většina z nich nevšimla. Pro holky jsem byl jen temný, rozmrzelý zatracený motorkář, který jen čeká, až ho vykopnou ze školy. Možná by měly vědět následující: Měl jsem jen v malíčku víc mozkových buněk a na účtu víc peněz, než si dokázaly představit – a to i kdyby si to představovaly na všech deseti prstech. Zamračil jsem se, prodral se davem rozbouřených hormonů a málem se srazil s drobnou holkou, která byla oblečená jako elfice a na obličeji měla roztomilou bílou masku, která jí zakrývala část tváře. Zpoza ní si mě pozorně prohlížely smaragdově zelené oči. „Promiň.“ Podíval jsem se jí do výstřihu a viděl jsem rýhu mezi kozama… která byla… překvapivě… dokonalá. Ne tolik, aby to vypadalo lacině, ale dost, aby to vzburcovalo mou představivost. Líbilo se mi to. Navíc voněla jako máta. A já jsem zbožňoval mátu. Nebo možná jen její kozy. Olízl jsem si rty, když na mě zelené oči zamrkaly v šoku a zmatku, jako kdyby si nebyla jistá, jestli jsem přítel nebo nepřítel. Hele, já jsem byl obojí – teda abych byl přesný, měl jsem trochu z obojího. Ale pro dnešní večer? Klidně budu nejlepším kámošem, kterého kdy měla. Špička růžového jazyka vykoukla ven, když si navlhčila rty, a můj pták sebou škubl. Jako kdyby vycítila, na co my12
slím, tváře jí zrudly. Ztěžka vydechla. Sakra, ucítil jsem ještě víc máty, voněla jako cukrová hůlka, kterou si lidi dávají o Vánocích do horké čokolády. Dokázala by moji kouzelnou hůlku přimět k akci každý den v týdnu. Byla mi povědomá, jako kdybychom se už někdy setkali – to ale bylo dost ohrané. A vážně? Kdybychom se už někdy předtím viděli, skončil bych hluboko v ní. Byla nádherná. „Já jsem Lex.“ Natáhl jsem k ní ruku a porušil jedno z vlastních pravidel. Chlap by nikdy neměl nabízet ruku jako první. Bylo to příliš zdvořilé a holky se okamžitě domnívaly, že máte zájem o vztah. Ian a já jsme ta pravidla vymysleli ve chvíli, kdy nám došlo, že je potřeba strategicky zacházet se světem vysokoškolského sexu a holek, abychom dospěli k oboustranně uspokojivému výsledku, ale přitom neskončili v chomoutu. Nikdy jsem za nimi nechodil první, nikdy jsem se nepředstavoval a jsem si jistý, že jsem taky žádné holce nepodával ruku, když bych jí radši dráždil jazykem bradavky. Povytáhla obočí a pak pomalu, s rozvahou, zvedla ruku a pevně stiskla moji dlaň. „Gabrielle, ale přátelé mi říkají Gabi.“ Gabi? Vyrostl jsem s jednou Gabi. Ale neexistovala žádná šance, že by tahle neohrabaná a upjatá holka, kterou jsme s Ianem otravovali, byla bohyní sexu stojící přímo přede mnou. Kromě toho byla v posledním ročníku střední školy a pravděpodobně se ještě nezbavila dětských faldů. A tvůj přítel, ten ti říká jak?“ Přisunul jsem se k ní blíž. „Sára.“ V koutku úst jí zaškubalo. „Ehm?“ Zasmála se a ten zatracený zvuk zapůsobil na všech nevhodných místech. Byla to přirozená fyziologická 13
reakce. Její blízkost mě doháněla k šílenství a já neměl ponětí proč. „Můj přítel randil se mnou a jistou Sárou v tu samou dobu a jednou se spletl, když mě políbil na dobrou noc.“ „Sakra.“ Zavrtěl jsem hlavou a ušklíbl se. „Kopla jsi ho kolenem do koulí?“ „A kousla ho do jazyka,“ řekla a ušklíbla se jako divoká kočka. „Až takhle jsem násilnická.“ „Feministko.“ Přikývl jsem. „Ale nemyslel jsem to zle… přísahám.“ Položil jsem si ruku na srdce. „Doufám, že ještě dlouho bude chodit jako naprcaná kachna.“ „No,“ pokrčila rameny. „Myslím, že potom už nikdy nebudeme kamarádi.“ „Můžeme být my dva nejlepší kamarádi?“ vyhrkl jsem se smíchem. Taky se rozesmála, když do ní někdo zezadu strčil a vrhl ji tak do mé náruče. Její štíhlé prsty sevřely mé bicepsy a její prsa se přitiskla na můj hrudník. Dech se mi zadrhl v krku, když ke mně zvedla obličej. A pak se to stalo. Zešílel jsem, zapomněl na svoje vlastní pravidla a koledoval si o průšvih, když jsem ji jemně políbil, jako kdybych ji znal celé roky místo čtyř minut a třiceti šesti vteřin. Její jazyk chutnající po cukru a mátě se setkal s mým tak vášnivě, až mě to překvapilo, a její prsty se vydaly na průzkumnou výpravu směrem dolů. Zasténal jsem a zvedl ji do vzduchu, když prohloubila polibek. Co se to sakra dělo? Jak jsem já mohl být ten šťastlivec? Odtáhli jsme se, abychom se nadechli, a její tváře byly pořád tak zatraceně rudé, až jsem se rozesmál. „Jsi úžasná,“ přiznal jsem. „Sexy. A přitom rozkošná. Jak to děláš?“ 14
„No, kdybych byla Sára, tak bych ti řekla, že je to proto, že jsem skvělá v posteli.“ „A jsi?“ „Asi jo, ale protože jsem to jen já, tak jsem nejspíš moc nevinná, abych si uvědomovala, jak skvělá vážně jsem.“ „To je v pořádku,“ řekl jsem, protože jsem cítil, že tu roztomilou holku, kterou jsem objímal a jež tak dokonale reagovala na každý můj dotek, musím chránit. Zamračila se a pak vyklouzla z mého objetí, dopadla na zem, zatímco světla zablikala a zhasla. „Už nechci být nevinná,“ zašeptala mi do ucha. Zatraceně. Rychle jsem se rozhlédl po zšeřelé místnosti. Rozléhaly se v ní zvuky techna z levných reproduktorů, ve kterých každou chvíli zapraskalo. „No,“ popadl jsem ji za boky, sklonil se a rty se dotkl jejího ucha, „tak to si myslím, žes našla toho správnýho chlápka.“ „Taky si myslím.“ Chytil jsem ji za ruku a vedl ji ke schodům. Na pohled jsem byl klidný, v duchu jsem si ale gratuloval, zatímco můj pták skákal radostí metr do vzduchu. Sevřel jsem jí ruku pevněji, když jsem ji táhl nahoru po schodech, nohama se skoro nedotýkala země, jak se se mnou snažila udržet krok. Zvuk jejího smíchu, pohled na její zrudlé tváře – už jsem to nemohl vydržet. Dostali jsme se k ložnici přesně za deset vteřin. Dveře byly zavřené. Otevřel jsem je, zabouchl je za námi a přitiskl ji k sobě. Rty jsem našel její krk, zatímco narazila do kliky, odrazila se od ní a poslala nás do pokoje ve změti rukou a nohou. „Co to sakra děláte?“ Ozval se za mnou Ianův hlas. Gabrielle a já jsme se od sebe odtrhli. 15
„Do hajzlu,“ řekl jsem a udýchaně jsem se zasmál. „Promiň, kámo, nevěděl jsem, že jsi zrovna tady.“ „Gabs!“ vykřikl Ian. „Co tu sakra děláš?“ Ian byl napůl svlečený se dvěma skoro nahýma holkama a vypadal, že je naštvaný tak, jak jsem ho nikdy za celou dobu našeho přátelství neviděl. Nikdy se nevztekal. Opatrně jsem udělal krok dozadu a natáhl před sebe v sebeobraně ruce. „Iane? Co se to zatraceně děje, člověče?“ „Gabs!“ znovu vykřikl Ian. „Víš, kdo to je?“ Namířil na mě prst, jako kdybych spáchal nějaký zločin. „Iane, nepleť se do toho!“ Zvýšila hlas a dala si ruce v bok. „Prostě… vypadni.“ „Vypadni?“ zopakoval a pak znovu, ještě hlasitěji: „Vypadni?“ Přiblížil se k ní. „Co tu vůbec děláš? Řekl jsem ti, abys zůstala doma, aby sis udělala domácí úkoly. Slíbila jsi, že potom, co ti provedl Mark –“ „Mark?“ zopakoval jsem a konečně mi docvaklo, že ta Gabi, se kterou jsem vyrůstal a která minulý týden volala Ianovi a brečela mu do telefonu, že ji její přítel podvádí, je ta samá, která stojí vedle mě. „Do prdele!“ udělal jsem krok zpátky. Je jí vůbec osmnáct? Protočila panenky. „Je mi osmnáct.“ Díky bohu! „Na tom nezáleží.“ Ian vypadal, jako kdyby měl každou chvíli začít zvracet. „Nemáš tu co dělat, Gabs. Jsem tvůj nejlepší kamarád.“ Jeho pohled se setkal s mým, pohled, který říkal víc, než jsem chtěl vědět. Tohle byla Gabs, holka, která byla na každé z Ianových narozeninových párty a která nikdy nevynechala žádný z jeho fotbalových zápasů. Ta samá Gabi, kterou jsem učil skákat přes švihadlo, než jsem se odstěhoval na opačný konec města. 16
Ta Gabi, o které jsem přísahal, že bych se jí nikdy nedotkl, ani za milion dolarů. Jenže mi bylo jedenáct, když jsem to Ianovi slíbil. Ona nebyla jen nedosažitelná. Byla nedotknutelná. Jediný způsob, jak zničit přátelství mezi mnou a Ianem, byl vytvořit propast tak hlubokou a širokou, že by nešla překonat. „V pohodě.“ Rychle jsem zvedl ruce před sebe. „Nic se nestalo.“ „Nic se nestalo?“ Gabi divoce potřásla hlavou a zírala na mě. Věděl jsem, že mám dvě možnosti: zahraj džentlmena a ukaž jí, že nejsi špatný kluk, že ses jen snažil chránit holku, která je v podstatě jedinou rodinou, co má tvůj nejlepší kamarád, nebo ji přesvědč o tom, že jsi ten nejhorší chlap na světě. Holky jako ona – zatraceně, většina holek – chtěla džentlmena, chtěly věřit, že všichni muži jsou dobří a že jen potřebují šanci to dokázat. Dívala se na mě jako pes v útulku, kterého vytáhnete z kotce jen proto, abyste ho utratili. Mohl bych se začít lísat. Nebo ji šeredně pokousat. A holka jako Gabi potřebovala pokousat… jinak by se to mezi mnou a Ianem neurovnalo. Povzdychl jsem si. Potřeboval jsem svého nejlepšího kamaráda někdy víc, než jsem si myslel, že on potřebuje mě. Zatraceně, potřeboval jsem ho stejně jako on potřeboval Gabi, do hajzlu. Neměl jsem jinou možnost. „Zatraceně.“ Vybuchl jsem smíchy. „Prostě půjdu dolů a najdu si jinou. Je tam určitě spousta holek jako ona.“ Mrkl jsem, chytil ji za zadek, přitáhl si ji k sobě a řekl jsem neomaleně: „Bylo to fajn, ale znám i jiný kočičky, který budou křičet mý jméno.“ 17
Málem jsem se pozvracel, když jsem vyšel z pokoje a sešel ze schodů, aniž bych věnoval pozornost lidem kolem sebe. Odešel jsem z večírku a od jediné holky, která mě přiměla, abych chtěl… něco víc.
18
První
kapitola
Lex O čtyři roky později Poslední ročník
„Přesně. Tam.“ Cítil jsem, jak se její kozy přitiskly k mým zádům, když ukázala na knihu, která se nacházela dobrých šedesát centimetrů nad ní. „Ta s modrým hřbetem.“ Ušklíbl jsem se, když jsem nahlas přečetl název: „Tisíc a jeden způsob, jak potěšit svého muže?“ „Přesně ta.“ Byla to jen moje představivost, nebo najednou zněl její hlas zastřeně? Ovinula mi ruce kolem pasu. „Promiň, myslela jsem si, že jsem zahlídla jinou knihu, která vypadala… zajímavě. Moje chyba.“ Odtáhla ruce z blízkosti mého rozkroku a prázdné police v jeho blízkosti. S pochechtáváním jsem vyndal modrou knihu, ale pořád jsem se k ní neotočil. „Víš, že jsem vážně dobrej studijní partner?“ „Něco jsem o tom slyšela,“ zavrněla. Samozřejmě že ano. Moje pověst byla legendární. Během dne jsem byl typický počítačový podivín, který 19
tráví většinu času v učebnách, kde učí své profesory, jak programovat. Sakra, dokonce jsem adoptoval psy, rozdával letáky pro Greenpeace a podporoval noclehárny pro bezdomovce. Ale v noci? „Tak…“ Měkké, vlhké rty se dotkly mého pravého bicepsu. „Co na to říkáš?“ Podrážděný ženský hlas přerušil smyslné napětí mezi námi. „Víš, že je to důkaz skutečný sexuální závislosti, když se potloukáš po oddělení s erotickou literaturou, jen abys tu mohl sbalit holku, kterou nebudeš muset v posteli známkovat – nebo, Bůh mi odpusť, jí dávat manuál.“ „Gabs.“ Otočil jsem se, měl jsem zaťaté zuby i pěsti a byl jsem připravený na souboj nebo na to, abych si rychle zakryl rozkrok, kdyby se mě do něj znova pokusila kopnout. „Nabízíš se?“ „Hm, nevím, pomohla ti bezplatná klinika, aby ses zbavil těch filcek?“ Holka, jejíž jméno jsem zapomněl – stejně jako u většiny z nich – mi vytrhla knihu z rukou a odběhla pryč, zatímco mě Gabs probodávala pohledem. „Jen pro tvou informaci, to ona mě požádala o pomoc.“ Nevím, proč jsem měl potřebu se bránit před tímhle zplozencem samotného Satana. Možná proto, že se na mě dívala, jako kdyby mě od pobytu za mřížemi dělilo jediné špatné rozhodnutí. Gabiny měkké růžové rty se stáhly do úšklebku plného odsouzení, zatímco přimhouřila zelené oči. „Máš zpoždění.“ „Vlastně,“ protáhl jsem se kolem ní, „jsem tu byl dřív, viděl jsem dámu v nesnázích a rozhodl se jí pomoct. Víš, jak to chodí. Nemůžu za to, že mě furt obletujou ženský.“ 20