Přeložila: Zuzana Ľalíková
Kelly Oram: Jako ve filmu Vydání první Copyright © 2016 by Kelly Oram Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2267. publikaci Přeloženo z anglického originálu If We Were a Movie vydaného nakladatelstvím Bluefields Creative v roce 2016 Český překlad © 2019 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2019 Joshua Oram Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1097-8 BARONET Praha 2019
KELLY ORAM
Jako ve filmu
Pro moji spisovatelskou rodinu Absolut chaos. Nikdy bych psát nezačala, kdybyste mě k tomu nepostrčili. Děkuji vám za mnoho let inspirace a podpory. KTBSPA!
1. kapitola Srdcová sedma
Existuje jeden starý film s Gwyneth Paltrowovou, který se jmenuje Srdcová sedma. Vypráví o tom, jak malá, nepodstatná událost dokáže změnit běh lidského osudu. V tom filmu Gwyneth na poslední chvíli doběhne metro, dorazí domů o něco dřív a přistihne svého přítele v posteli s jinou ženou. Pak se ten film vrátí na nástupiště, kde začíná alternativní realita, v níž Gwyneth metro nestihne a milence při nevěře nepřistihne. Odtud pak sledujeme, jak se vyvíjejí jejich životy, a můžeme porovnat, jak drasticky se od sebe liší. Ta představa je fascinující a nutí nás zamyslet se nad tím, jak by vypadal náš vlastní život, kdyby… Pro mě tou nepodstatnou, a přesto osud naprosto měnící událostí bylo pípnutí mého počítače. Nic víc. Krátký zvuk. Cinknutí notebooku, který mi oznamoval, že právě dokončil renderování souboru. To tiché pípnutí mi změnilo život. Byla neděle odpoledne, před měsícem jsem nastoupil do prvního ročníku na vysoké. Odešel jsem z domova, z města na sever od New Yorku, abych na Newyorské univerzitě studoval hudební skladbu.
9
Zítra v osm ráno jsem měl odevzdat první velký projekt do předmětu hudební technologie. Od šesti let hraju na kytaru, od třinácti skládám písně, už rok hraju na piano, ale koncept tvorby hudby za pomoci technologie je pro mě novinka. Dřel jsem celé týdny, aby byla tahle moje první kompozice naprosto dokonalá. Potřeboval jsem už jenom několik hodin, abych výsledek doladil. Seděl jsem za malým stolem v pokoji na koleji a pracoval jsem, zatímco moji dva bráchové se za mnou povalovali. Střídali se v hodu basketbalovým míčem do malého koše, který zavěsili zezadu na dveře, místo aby pracovali na domácích úkolech. Začínalo mi to lézt na mozek. „Bacha!“ Varování se ozvalo, právě když jejich míč dopadl na klávesnici mého notebooku, čímž se vypnul můj program. „Hej!“ „Hups. Sorry, Prcku.“ „Jo, sorry za Chrisovu mušku.“ „Sklapni. Jsem to hodil levačkou a se zavřenýma očima. Vsadím se s tebou o pět babek, že by se ti to taky nepovedlo.“ „Platí. Hele, Prcku, hoď mi míč. Chystám se vyhrát pět babek.“ Zhluboka jsem se nadechl a znovu si otevřel program. Naštěstí byl v pořádku. Od začátku semestru si všechnu práci paranoidně ukládám co deset minut. Souhlasil jsem, že budu bydlet s bratry, takže pravidelné ukládání je pro mě nutnost k přežití. Pojem osobní prostor totiž neznají a prostor je navíc něco, čeho se nám klukům Andersonovým nikdy nedostává. „Prcku. Ten míč.“ Otočil jsem se na židli a propálil bratry pohle10
dem. Zubili se na mě ze svých postelí – palandy u zdi na opačné straně pokoje. Všichni tři bydlíme v jednom pokoji o velikosti krabice od bot na jedné z kolejí pro prváky u hlavního kampusu Newyorské univerzity. U jedné zdi stojí úzká poschoďová postel, komoda, menší skříň a stůl. U opačné zdi totéž, jen s jednolůžkovou postelí. Pokoj je určený pro dva lidi, ale moji bratři nesnesli představu, že bychom se rozdělili, tak nám zařídili speciální povolení, díky kterému tu teď bydlíme všichni tři. Já jsem byl od začátku proti, ale bratrům to bylo jedno a o to povolení požádali, tak jsem si aspoň zabral svoji stranu pokoje. Víc místa tu stejně není. Popadl jsem míč a skrz zaťaté zuby ucedil: „To fakt nemáte nic lepšího na práci? Nemáte třeba někde být?“ Chris po mně hodil zubatým úsměvem. „Ne.“ „Dejte mi pokoj. Musím to dneska dodělat.“ „Můžeš si za to sám, brácho,“ ozval se Tyler. Napřáhl ruce, abych mu hodil míč. Mrskl jsem mu s ním do obličeje. Zachytil ho těsně předtím, než mu stihl poupravit nos, můj parádní hod ovšem nijak neocenil. Pobavený úsměv vystřídal naštvaný pohled. „To tys řekl, že dneska nemůžeme na párty.“ „Řekl jsem, že nemůžete pořádat párty tady. A je vaše vina, že jste si přivlastnili celý můj víkend.“ „Nikdo ti nebrání dělat úkoly,“ namítl Chris. Ti dva se odjakživa spolčovali proti mně. „Navíc ses teď o víkendu skvěle bavil. Sám sis stěžoval, že Trojitá hrozba neměla vystoupení, co jsme se sem nastěhovali.“ To je pravda, opravdu jsem se o víkendu dobře bavil. S bratry jsme založili kapelu a v pátek a v sobotu hráli hned na několika večírcích. Bylo to poprvé, co jsme od nástupu na vysokou vystupovali. Jsem rád, že nám Tyler ty kšefty domluvil, jenže tím pádem jsem teď po11
třeboval dodělat víc práce do školy. „Taky si nestěžuju, ale slíbili jste mi, že když vám věnuju pátek a sobotu, necháte mě dneska na pokoji, abych mohl dokončit ten projekt. Mohli byste se, prosím, na chvíli vypařit?“ Při pohledu na jejich uražené výrazy mi bylo jasné, že jestli chci, aby vypadli, musím přijít s něčím kreativnějším. „Co kdybyste zašli za těmi holkami, s kterými jsem mluvil včera na párty? Byly hezký a pořád se na vás ptaly.“ Oba zpozorněli. „Jaký holky?“ zeptal se Tyler. „Nepamatuju si jejich jména, ale byly to dvě blonďatý spolubydlící a říkaly, že bydlí dole.“ „Kde dole?“ zeptal se Chris. Už si oblékal bundu. „Na kterým podlaží? V kterým pokoji?“ Pokrčil jsem rameny. „To si nepamatuju. Včera večer byla na párty spousta lidí. Mohli byste zkusit klepat na dveře. Byly to fakt nádherný holky. Někdo bude určitě vědět, koho hledáte.“ Tyler a Chris si vyměnili pohled, který moc dobře znám. Oficiálně se rozhodli to udělat, a když si ti dva něco usmyslí, nic je nezastaví. Ne že by pro ně bylo těžký si najít holku. Bratři Andersonovi u dam válí. Teda aspoň Chris a Tyler. Já jsem zadaný, ale kdybych byl volný, bez problémů bych si taky našel holku. Moji bratři a já máme jistou pověst už od narození a popularita nás na vysoké nejen že dohnala, ale taky… no, kdybych měl použít hodně špatnou slovní hříčku, řekl bych, že se ztrojnásobila. Víte, moji bratři a já jsme trojčata – vícevaječná, ne jednovaječná. Vůbec si nejsme podobní, ale lidi odjakživa fascinovala představa, že se někomu narodil celý vrh dětí, takže už od narození jsme pořád v centru zájmu. Nerad to přiznávám, ale jsme pro pozornost jako zrození. 12
Tyler si na sebe nacákal trochu kolínské a hodil po mně pohledem, zatímco si vkládal peněženku do zadní kapsy. „Měl bys tam jít. Ať je z nás doslova trojitá hrozba.“ Obrátil jsem oči v sloup. „O tomhle se znovu bavit nebudu.“ „Brácho. Ta tvoje umí akorát zničit dobrou náladu.“ „Je to moje přítelkyně.“ „Nate, jsme teď na vysoký,“ zavrčel Chris, když si pověsil na krk stříbrný křížek. Nedával tím najevo svoje vyznání, ten křížek je jeho poznávacím znamením. Byl ironický, skoro jako jeho jméno. Christian má v sobě něco z ďábla. Je z nás tří největší drsňák. Pohledný a troufalý. Tmavovlasý, tmavooký, potetovaný, věčně v černé kožené bundě. Ztělesnění rockové hvězdy. Tenhle drsňák je taky bubeníkem naší kapely, což je trochu klišé, ale jemu se ten stereotyp líbí. A holkám očividně taky. „Nikdo nejde na vysokou s tím, že pořád chodí se svojí holkou ze střední. To je prostě špatně, když tu máme kolem sebe tolik nových možností. Měl bys rozšířit pole působnosti. Zbav se tý koule na noze a žij trochu.“ Jako nejstarší z nás tří se Chris často snaží chovat, jako by byl taky nejmoudřejší. V jednom kuse rozdává rady – zvlášť pokud jde o ženy. Jako by během těch pěti minut, co byl na světě přede mnou, prozřel. „Já že si mám rozšířit pole působnosti?“ Zatěkal jsem pohledem mezi Chrisem a Tylerem a odfrkl si. „Nikdo taky na vysokou nejde s tím, že bude bydlet se svými bratry.“ „Jo, ale nikdo nemá tak boží bratry jako ty,“ namítl Tyler a střelil po mně úsměvem, díky kterému je vždycky po jeho. 13
Tyler je pravý opak Chrise – anděl k jeho ďáblovi – ale jenom navenek. Jako nejmladší z nás, o celých dvanáct minut, taky podědil dětský obličej a syndrom nejmladšího dítěte. Přesto se občas umí pořádně vztekat. Stejně jako Chris si vytvořil image rockera, ale šel na to trochu jinak. Je primadona naší kapely. Vysoký Ty, s medově blond vlasy a hlubokýma hnědýma očima jako my všichni, hraje dokonale roli fešáka. Člověk by si myslel, že je taky hlavním zpěvákem Trojité hrozby, ale z nás tří nejlíp zpívám já, takže Ty hraje na baskytaru a snaží se na sebe strhnout pozornost, kdykoli to jde. Chris a Tyler jsou fakt páreček. Jsou otevření a vtipní – nebo otravní, to záleží na vaší představě toho, co je vtipné – a mají všechno společné. Jsou srdcem každého večírku, a na večírcích jsou pořád. Já jsem z nás tří ten lichý. Dalo by se říct, že to na mě jako na prostřední dítě i sedí, i když je mezi námi věkový rozdíl ani ne dvaceti minut. Na párty moc nejsem. Být ve světlech reflektorů sice miluju, ale jenom na pódiu. Jinak se raději držím stranou. Zatímco Chris a Tyler chtějí prožít co nejbláznivější věci, já spíš jen tak posedávám a dobře se bavím. „To je fuk. Hlavně už vypadněte, ať můžu dokončit ten projekt.“ Ty uraženě odsekl: „Fajn. Tak si tu zůstaň a dělej si úkoly, ty geeku.“ Otráveně obrátím oči v sloup. Upřímně řečeno mám už té urážky víc než dost. Nejsem geek. Za prvé jsem stejně pohledný jako oni, teda svým vlastním způsobem. Jsem taková směsice jich obou. Mám rozcuchané světle hnědé vlasy a světle hnědé oči. Mám část Chrisova kouzla a Tylerův okouzlující úsměv. A za druhé jsem mnohem přátelštější pohodář, díky kterému to ke mně lidi táhne 14
víc než k nim. Jsem klidným protikladem k energickým bratrům, zpěvákem a skladatelem, zatímco oni jsou rockerské hvězdy, mám rád nezávislé filmy, oni letní trháky. Jsem jiný, ale ne geek. Moji bratři to tak ovšem nevidí. Myslí si, že jsem exot, protože jsem tišší, zodpovědnější, mám vážný vztah a životní cíle, které sahají dál než jenom k tomu, ke kterému bratrstvu se přihlásí. A protože jsem menší. Což nemá nic společného s tím, jaký je člověk pohodář, ale v jejich očích se to kdovíproč rovná přitroublosti. Chris a Tyler měří oba kolem metru pětaosmdesát a tráví obrovské množství času v posilovně. Kvůli tomu je rozdíl mezi námi tak bolestně patrný. Metr pětasedmdesát a sedmdesát sedm kilo není nic, na co by si člověk měl extra stěžovat, ale znamená to, že jsem z Andersonovic vrhu ten nejmenší – proto taky ta přezdívka, kterou mě pořád oslovují. Jakýkoli boj jsem s nimi vzdal už dávno. Ani jeden z nich mě neoslovil Nate, co na nás padla puberta a oni si zabrali pro sebe pořádnou výšku. „Fajn,“ pověděl jsem jim. „Zůstanu doma. A když budete pryč, udělám víc práce. Nebojte, nebudu na vás čekat.“ Necítil jsem výčitky, když celí zamračení vypadli. Ticho a klid byly docela osvěžující. A taky jsem to moc, opravdu moc potřeboval. Teď, když byli bratři pryč, jsem se konečně uvolnil a vrátil se k práci na projektu. Opájel jsem se vědomím, že mě teď nebude dlouho nic vyrušovat. Moje rozptýlení zabralo. Chris a Tyler byli pryč
tři hodiny. Právě jsem dokončil projekt a soubor renderoval, když do dveří vpadli bráchové. 15
„Seš boží!“ oznámil Chris, když přede mě na stůl postavil kouřící kelímek ze Starbucks. Opřel jsem se a moc rád přijal nabízený kofein. „Jak to?“ Tyler se rozesmál. „Neřekls nám, že jsou z Ruska.“ „Z Ruska?“ Odkašlal jsem si, abych skryl překvapení. Neřekl jsem jim to, protože se na ně žádné holky ve skutečnosti vůbec neptaly. Vymyslel jsem si to. Napadlo mě, že když zaklepou na dost dveří, dřív nebo později někoho tak jako tak najdou. „Tak odtamtud je ten jejich přízvuk!“ „Jo.“ Chris se zazubil. „A rády by si dneska večer prošly Velký jablko s pravými Newyorčany.“ Zasmál jsem se. „Jste ze Syracuse.“ „To je to samý.“ „Fajn. Bavte se, kluci.“ Otočil jsem se zpátky k počítači a natáhl se po sluchátkách. Nechtěl jsem poslouchat, jak Tyler a Chris mluví jeden přes druhého falešným ruským přízvukem, zatímco se připravovali na rande. Právě když jsem si nasadil sluchátka na uši, Tyler mi je strhl z hlavy. „Tak to ani náhodou.“ Mělo mě to napadnout. Tímhle jsem si s nimi prošel už tolikrát, že mi to mělo dojít. Pořád mě nutí do trojitých rande, jenže jsem byl z toho projektu tak vystresovaný, že jsem na to nechtěl ani pomyslet. Zavrtěl jsem hlavou, než Tyler stihl cokoli říct. „Nejdu s vámi.“ „Ale jo, jdeš.“ „Ne, nejdu. Nebudu vám dělat křena a Sophie nemůže. Píše seminárku a zítra má test.“ „Tím líp,“ pověděl Chris a začal mi prohrabávat skříň. „Hned vedle těch holek bydlí fakt hezká bruneta. Viděla nás včera večer hrát a ráda by tě poznala.“ „Brácho, já nepůjdu na rande s jinou holkou.“ 16
„Kdo řekl, že to musí být rande?“ namítl Tyler. „Jenom se sejde banda lidí.“ Chris, který pořád prohrabával moje oblečení, si povzdechl. „Úzký džíny. Úzký džíny. Úzký džíny. Džínová bunda. Semišová bunda. Manšestrová bunda…“ Vytáhl světle růžovou košili a zamračil se na mě. „Fakt si potřebuješ koupit nový oblečení, hipstere. Máš tu víc šál než triček.“ „Na doplňcích není nic špatnýho.“ „Ne, když seš gay.“ Protočil panenky, pověsil košili zpátky a pokračoval v hledání přijatelného oblečení. „Tak o tohle mezi tebou a Sophií jde? Já to věděl. Seš s ní jenom naoko, že jo?“ Tyler si odfrkl a zlehka mě praštil do paže. „Jestli to tak fakt je, Prcku, měl bys nám to říct. Teplej brácha je lepší než brácha pod pantoflem.“ Zatímco se oba zalykali smíchem, oplatil jsem Tyovi tu ránu silněji, než on udeřil mě. Vtipy o podpantoflácích poslouchám od chvíle, co jsme se se Sophií dali dohromady, a vtipy o tom, že jsem gay, jsem slyšel, co jsem se ve čtvrťáku na střední přidal ke sboru. Tyler a Chris mi to dodnes neodpustili. Říkal jsem jim, že je to dobrý pro naši kapelu, když jsem hlavní zpěvák, ale školní sbor podle nich očividně nebyl na úrovni a prý jsem tím akorát ničil naši pověst. Když jste z trojčat, lidi se na vás nedívají jako na jednotlivce, ale spíš jako na jednu trojhlavou bytost. Andersonovic trojčata jsou tohle nebo Andersonovi trojčata udělala tohle. Chrisovi a Tylerovi se to tak líbí. Tvrdí, že to je skoro jako být slavný. Ve skutečnosti slavní nejsme, spíš nechvalně známí. Chris a Tyler v tom ovšem nevidí rozdíl. Přestože moje osobnost nezapadá do schématu, automaticky mě zařadili do stejné kategorie jako mo17
je divoké a bláznivé bratry. Měl jsem s nimi společné přátele, chodil jsem na stejné volitelné předměty, a protože jsem z nás tří nejmíň tvrdohlavý, dělal jsem v podstatě to, co mi bratři řekli. Jediná věc, kterou jsem kdy dělal sám za sebe, byl sbor. Zpěv miluju. Moji bratři ho mají rádi, ale já ho miluju. Poprvé v životě jsem si postavil hlavu. Chtěl jsem dělat něco, co bude aspoň pro jednou jenom moje, ne Andersonovic trojčat. A zabralo to. Sbor mi otevřel úplně nový svět. Zjistil jsem v něm, jak vážně se dá hudba brát, a uvědomil si, že přesně tohle chci v životě dělat. Chtěl jsem víc než jenom v garáži trénovat s bratry karaoke verze hitů z žebříčku Top 40. Chtěl jsem všechno. Chtěl jsem psát a nahrávat a naučit se, jak produkovat skutečnou nahrávku. Tak jsem se toho držel bez ohledu na to, jaké kecy jsem si kvůli tomu od bratrů vyslechl – a jaké ještě pořád poslouchám. „Fakt už byste si měli vymyslet něco novýho.“ Zkusil jsem si znovu nasadit sluchátka. „Navíc už vidím, jak si nechám radit v módě od kluka, co nosí kožené náramky a silnější oční linky než moje holka.“ „To je fuk. Ani jeden z vás se oblíkat neumí,“ prohlásil Tyler a vytrhl mi sluchátka z ruky tak prudce, až kabel od nich vyletěl z notebooku. „Dávej bacha! Jsou drahý.“ „Nic jim není. Vstávej. Dneska jdeš s námi. Aspoň na večeři. Byls tu zavřenej celej den, abys dělal na tý blbosti do školy. Nejvyšší čas, aby ses od toho zvedl.“ „Ta blbost do školy představuje třetinu mý známky. Navíc když na tom odvedu dobrou práci, možná bych mohl vystoupit na závěrečným recitálu.“ Chris i Tyler zasténali. „Na soutěži talentů?“ zeptal se Chris. „Brácho, my přece můžeme vystupovat, kdy18
koli chceme. Proč seš tak posedlej pitomou talentovou soutěží?“ Povzdechl jsem si. Moji bratři to prostě nechápou. „Steinhardt má jeden z nejlepších hudebních programů v zemi. Půlku diváků tam budou tvořit agenti, producenti a hledači talentů. Na tom recitálu chtějí vystupovat úplně všichni a prváci se tam nemají skoro šanci dostat. Když se tam probojuju, mohli by si mě vybrat na letní stáže. Máte tušení, jaká konkurence je v hudební branži? Tohle není žádná pitomá talentová soutěž. Je to moje šance na sebe upozornit, získat náskok. Je to moje budoucnost. A neohrozím ji kvůli blbýmu rande s holkou, která ani není moje přítelkyně. Na to můžete zapomenout. Jděte se bavit beze mě. Já to musím dokončit.“ Vzdali to, ale nebyli z toho nadšení. Celou cestu ke dveřím nadávali. Přesně v tomhle okamžiku se můj život proměnil ve scénu z filmu. Právě když se bráchové chystali odejít, notebook cinkl, aby mi dal vědět, že renderování bylo dokončeno. Kdyby ho počítač dokončil o pouhé dvě vteřiny později, k ničemu z toho by nikdy nedošlo. Tenhle příběh bych nevyprávěl. Jen dvě vteřiny – doslova – a dveře by se zavřely a oni by odešli. Už by byli na chodbě. Osud to chtěl ale jinak. Chris a Tyler uslyšeli cinknutí, vrátili se do pokoje a tím se můj život navždycky změnil, protože bratři věděli, že ten zvuk znamená, že mám hotovo. „Slyšels to, Tyi?“ zeptal se Chris. „No jasně. To byl zvuk toho, jak Prckovi došly výmluvy.“ „Hotový je jenom renderování. Ještě musím –“ „Dobrý pokus,“ skočil mi do řeči Tyler. „Mám si vzít tenhle krám jako rukojmí?“ Zvedl kelímek se svo19
jí kávou nad můj notebook, jako by mi vyhrožoval, že tou horkou kávou zalije klávesnici. „Ne!“ vykřikl jsem. „To není vtipný.“ „To ani stav tvýho společenskýho života.“ Tyler zatřásl kelímkem. „Tak jdeš s náma?“ Byl jsem unavený a vystresovaný a ještě jsem si projekt nezálohoval na externí disk. Nechtělo se mi ven. Tyler by mi sice notebook nikdy neusmažil, ale ani by mě nenechal na pokoji, tak jsem to vzdal. Pokaždé to vzdám. „Fajn, dobře. Hlavně vycouvej od toho kompu.“ „Hodnej kluk, Prcku,“ dobíral si mě Chris z opačné strany pokoje. A právě v tu chvíli se to stalo. Můj mozek ještě pořád vyšiloval z představy, že by mi Tyler nějakou náhodou zničil projekt, takže jsem neviděl, jak Chris vytáhl z mého šatníku bundu a hodil mi ji. Bunda přitom srazila kelímek s kávou, který visel z Tylerových prstů. Stalo se to jako ve zpomaleném záběru, přesně jak se ve filmech stávají špatné věci. Kelímek se vylil na můj notebook, který začal jiskřit, prskat a bublat. Vidět můj počítač umřít bylo šílené. Můj projekt, moje skvělá průměrná známka a moje šance zúčastnit se závěrečného recitálu mi mizely před očima. Nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Jenom jsem tam stál a omráčeně zíral, zatímco Tyler s Chrisem uklízeli nepořádek. Chris mi luskl před očima a vytrhl mě z transu. „Prcku, brácho, fakt mě to moc mrzí.“ „Nevyšiluj,“ dodal Tyler. „Táta ti koupí novej.“ „Třetina mojí známky.“ „Promluvíme si s tvým učitelem,“ pokračoval Chris. „Vysvětlíme, že to není tvoje vina. Domluvíme ti víc času.“ 20
„Recitál.“ „Napravíme to, Prcku. Slibuju –“ Nevím, který z nich promluvil, a bylo mi to jedno. „Kašlete na to. Už jste toho udělali víc než dost.“ „Nate, fakt nás to mrzí, brácho. Byla to nehoda.“ Z nějakého důvodu pro mě bylo poslední kapkou, že mě oslovili mým jménem. Šok ze mě opadl, na jeho místo nastoupil vztek. „Vždycky je to jenom nehoda!“ vykřikl jsem. „Nikdy nevíte, kdy přestat. Tlačíte na lidi a tlačíte a tlačíte, až se vám věci vymknou z rukou, a vždycky to odnesu já. Proč mě aspoň jednou nemůžete nechat na pokoji?“ Popadl jsem džínovou bundu – protože moje nová kožená semišová byla celá od kafe – vyřítil jsem se z pokoje a práskl za sebou dveřmi. Chris a Tyler za mnou nevyrazili, takže jsem nejspíš vypadal tak rozčíleně, jak jsem se cítil.
21
2. kapitola Poslední mejdan
Můj projekt byl v trapu, notebook kaput. A Tyle-
ra a Chrise jsem nechtěl už nikdy v životě vidět. Vyřítil jsem se z pokoje, bratry nechal tam, vyšel jsem z budovy a vydal se pryč. Bylo mi jedno, kam jdu, hlavně jsem chtěl pryč. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a čas, abych vychladl. Někde hluboko v mozku jsem věděl, že bych měl zavolat tátovi, aby mi koupil nový počítač, a co nejdřív se ozvat profesorovi, aby věděl, co se s mým projektem stalo, ale byl jsem pořád dost v šoku. V uchu jsem uslyšel Sophiin hlas dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že jí volám. „Ahoj, zlato. Jak pokračuje tvůj projekt? Už máš hotovo?“ „Ne docela. Jak ti jde ta seminárka? Máš čas na pauzu?“ „Po pravdě ne. Seminárku jsem dokončila, ale v šest mám studijní skupinu.“ Dlouze jsem vydechl. „Dobře. To je jedno.“ Sophiin hravý tón zmizel. „Nate? Co se děje?“ Znovu jsem si povzdechl. Spíš co se neděje? „To je na dlouho, ale uvidíme se zítra po přednáškách.“
22
„Zlato, zníš hrozně. Jestli je to opravdu tak strašné, můžu studijní skupinu vynechat.“ Jedna moje část by jí na to nejradši hned řekla ano, ta hodně sobecká část, která se chtěla utápět v sebelítosti a nechat se od přítelkyně utěšovat. Věděl jsem ovšem, že by to ničemu nepomohlo. „Ne. To nemusíš. Vím, že tě čeká test, z kterého jsi nervózní. Uvidíme se zítra po přednáškách.“ Neznělo to však dost přesvědčivě. „Nate, nebuď směšný. Mám půl hodiny. Co kdybysme se na chvíli sešli? Já pak půjdu na setkání studijní skupiny o chvíli později. Budou tam několik hodin. To bude v pohodě.“ Nechtěl jsem působit zdeptaně, ale takovou nabídku už jsem odmítnout nedokázal. „Jo, dobře. Tak co kdybychom se sešli v té kavárně v kampusu, co ji máš ráda? Zvu tě na kafe, aspoň si ho budeš moct vzít na setkání studijní skupiny.“ Z hlasu se jí znovu ozval úsměv, když odpověděla: „Jasně. Tak zatím ahoj.“ Povídání se Sophií mi hned zvedlo náladu. Teď už jsem dokázal myslet s čistou hlavou – teda aspoň dost na to, abych se zvládl postavit čelem faktu, že jsem ztratil svůj projekt. Cestou do kavárny jsem si v mobilu otevřel prohlížeč internetu. Musí existovat způsob, jak ty soubory z toho notebooku dostat. Hledání rady ohledně počítače došlo k nečekanému konci, když jsem se přímo před kavárnou s někým srazil. Tak silně, až mě to odhodilo o krok dozadu. A to byste nevěřili, člověk, do kterého jsem narazil, si nesl polystyrenový kelímek, jehož obsah se na mě celý vyklopil. Vykřikl jsem překvapením, pustil mobil a strhl ze sebe bundu, která teď byla celá od horkého nápoje. Suchou stranou bundy jsem si otřel pálící tekutinu z ru23
kou. Když jsem se sklonil pro mobil, něco se ve mně zlomilo. Přístroj byl stejně promáčený jako moje bunda a ještě mi nárazem o zem praskl displej. To byla poslední kapka. Po všem, co se toho večera stalo, mě druhá nehoda s kafem připravila o poslední zbytky příčetnosti. Zadíval jsem se na promáčenou, špinavou bundu a rozesmál se. Ne pobaveným „cha cha“ smíchem, ale spíš maniakálním, typu: „děláš si ze mě srandu“. „No jasně,“ zasténal jsem, „protože jednou to nestačilo.“ Zvedl jsem oči k nebi, totálně zapomněl na obecenstvo a zařval: „Díky moc!“ Okamžik šílenství k mému překvapení přerušila řada nadávek v čínštině. „Takhle se se staršími nemluví, mladý muži,“ ozval se naštvaný hlas. „Zvlášť když jste někoho tak neurvale srazil k zemi.“ Vrátil jsem se zpátky do reality a uvědomil si, že jsem se nesrazil s jen tak ledasčím. Ten cizí člověk, do kterého jsem narazil, byla drobná stará paní. Srazil jsem ji k zemi. Kelímek a papírový pytlík, které si nesla, se teď válely po zemi, rozmáčené vodou z okapu. Vyděsil jsem se. „Ne, já jsem nemluvil s vámi. Jste v pořádku? Moc se omlouvám.“ Přiskočil jsem k ní a nabídl jí ruku. Přijala ji, ale propalovala mě pohledem celou dobu, co jsem jí pomáhal na nohy. „Opravdu mě to moc mrzí. Je to moje vina. Měl jsem dávat pozor, kam jdu. Nevylil jsem kafe na vás, že ne? Jestli ano, zaplatím vám čistírnu.“ Zatímco se paní oprašovala – cílem většiny kávy jsem byl naštěstí já – zvedl jsem její pytlík. Byl stejně promáčený jako můj počítač. „Omlouvám se. Vypadá to, že jsem vám zničil…“ Při pohledu na ten rozmáčený pytlík jsem se odmlčel. Jeho obsah jsem nerozpoznával. 24
Z paní opadl vztek. Asi jsem jí připadal jako chudák, celý rudý a od kafe. Vzala si ode mě pytlík a povzdechla si. „To nic. Byly to jenom bochánky.“ Z peněženky jsem vytáhl desetidolarovku. „Tady máte. Za škodu. Ještě jednou se omlouvám.“ Zvedla ruku v gestu, kterým peníze odmítla. „Ne, to je v pořádku. Byly to den staré zbytky, které jsem chtěla odnést tomu hodnému pánovi bez domova, který sedává před mým domem. Ani jsem za ně nezaplatila. Není to žádná tragická ztráta.“ Připlácl jsem si dlaň na obličej a znovu zasténal. To jako fakt? Právě jsem srazil k zemi milou starou paní, a navíc ochudil bezdomovce o večeři? Může mě dneska potkat ještě něco horšího? Stejně jsem jí ty peníze znovu nabídl. „Trvám na tom. Je mi hrozně, že jsem vás srazil k zemi, a nechci, aby ten váš známý bez domova zůstal bez večeře. Vezměte si ty peníze a kupte mu teplé jídlo. Prosím.“ Stará paní zamyšleně přimhouřila oči. Teda nebyla zas tak stará. Možná něco přes šedesát. Najisto jsem to ale nevěděl. Vyzařovala něco nadčasového. Žena asijského původu s jen lehkým přízvukem na sobě měla tradiční čínskou hedvábnou blůzu – naštěstí z větší části suchou – a černé kalhoty. Vlasy jí držel hřebínek ozdobený perlami. Kulaté tváře měla zdravě narůžovělé a oči milé, když mě teď nepropalovala pohledem. Bylo na ní poznat, že jako mladá musela být opravdu krásná. Nakonec se na mě usmála a peníze přijala. „Tak dobrá, když na tom trváte. Je to od vás moc pozorné.“ „Ano, trvám na tom.“ Přehodil jsem si promáčenou bundu přes paži. S povzdechem jsem schoval mobil do zadní kapsy a dodal: „Dnešek by měl aspoň někomu přinést něco dobrého.“ 25