Přeložila: Jana Pacnerová
J. R. Ward: Zloděj Vydání první Copyright © 2018 by Love Conquers All, Inc. This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2268. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Thief, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC., New York v roce 2018 Český překlad © 2019 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1100-5 BARONET Praha 2019
J. R. Ward
ZLODĚJ Šestnáctý díl románového cyklu BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY
VĚNOVÁNO Vám oběma. Neznám dvě spřízněnější srdce ani duše.
PODĚKOVÁNÍ
V
ýraz mé nesmírné vděčnosti patří čtenářům Bratrstva černé dýky! Moc děkuju Kaře Welshové a všem ostatním z nakladatelství Ballantine – tyhle knihy jsou opravdu výsledek týmového úsilí. Zdravím Team Waud – vy víte, o koho jde. Bez vás by to jednoduše nešlo. Nic z toho by nebylo možné ani bez: mého milujícího manžela, který je můj rádce a opatrovník a vizionář; mé báječné matky, která mi dala tolik lásky, že jí to nikdy nemůžu splatit; mé rodiny (pokrevní i adoptované); a mých nejmilejších přátel. A jako vždy patří má láska a oddanost mému Writerdog II., Naamah.
Kapitola první
MIAMI, FLORIDA
S
ola Morte, alias Marisol Maria Rafaela Carvalhová, otevřela posuvné dveře, aby skleněná tabule nepřekážela. I když byl leden a po půlnoci, mořský vzduch, který ji uvítal, měl teplotu přes dvacet stupňů Celsia a byl jako vlhký, sladký polibek, jako opak mrazivého políčku. Po roce života v Miami už to však pro ni nebylo příjemné překvapení. Vlídnější počasí se stalo stejně jako pomalé tempo, palmy, pláže, příliv a odliv jednoduše součástí života. Exotika je otázka vzácnosti, a tudíž je stejně jako krása v oku toho, kdo se dívá. Teď by jí zasněžené borovice Caldwellu ve státě New York připadaly poutavé a neobvyklé. Potřásla hlavou ve snaze držet se současnosti. „Terasa“ tohoto bytu ve čtvrtém patře, kde bydlela s babičkou, byla všeho všudy jen prkno se zábradlím – venkovní prostor, určený ne k funkčnímu využití a pro radost majitelů, nýbrž aby se „terasa nad oceánem“ dala zahrnout do popisu při prodeji třiceti bytových jednotek v domě. A když tak o tom uvažovala, ten „oceán“ byl taky kec, protože měla výhled na zátoku Biscayne Bay, ne na Atlantik. Ale i tak, voda je voda, a když nemůžete spát, je to zajímavější než koukat do stropu. Třípokojový byt s dvěma koupelnami zařizovala asi před třemi roky a nechala to na starosti firmě Rooms To Go, protože to bylo cenově příznivé a úvahy o dekoračních polštářích a barevných kombinacích obstaral někdo 17
jiný. A potom kvůli té „luxusní“ terase „nad oceánem“ navštívila Target a koupila si dvě žlutobílá zahradní lehátka a nízký stolek. Lehátka fungovala dobře. Stolek měl desku z průsvitného plastu s protivně zvlněným povrchem. Nic na něm nestálo rovně. S těmito úvahami se uvelebila v lehátku nalevo. „Dnes večer je úplněk.“ Zatímco její hlas dozníval do ticha, zadívala se do noci. Přímo před sebou měla množství nízkých domů, starých, postavených ve čtyřicátých letech, a pak řadu mizerných obchůdků s tričky, čelenkami a láhvemi na pití, které ji dělily od pláže. Tvrdit, že ona a její vovó žijí v Miami, se podobalo té falešné reklamě s terasou. Ve skutečnosti se nalézaly na severním okraji městské hranice, hodně daleko od paláců a nočního života, ačkoliv by se klidně vsadila, že asi tak za deset let se tahle laciná čtvrť stane nóbl předraženou končinou. To jí nevadí. Finanční investice se jí ohromně zhodnotí a… Ach, co chce komu namlouvat. Nezůstanou tu déle než další rok. Další zašívárnu má v Kalifornii a ještě jednu v Torontu. Až je vystřídají, bude to zas někde jinde. Na zřízení domovské základny měla jen několik málo požadavků: koupě za hotové, katolický kostel v okruhu pár bloků a blízkost dobré latinskoamerické samoobsluhy. Zvedl se vánek, pohrával si s jejími čerstvě odbarvenými blond vlasy a Sola poposedla, protože bylo těžké zůstat bez hnutí. Změna pozice jí dlouho nevydržela, a nejen proto, že jí teď výhled na zátoku blokoval horní okraj zábradlí. Sesula se dozadu a začala si poklepávat patou nohy v žabce, protože ta neklidná energie se dala snášet, jen když pohybovala aspoň jednou nohou a přinejmenším teoreticky toho mohla kdykoli nechat. Tvrzení, že paměť je cesta, kterou můžete kráčet, pěšina, jíž se dá ubírat, lineární postup, směřující od po18
čátku ke konci, bylo úplně mimo. Po uplynulém roce usoudila, že se spíš podobá klavírní klávesnici a hudební nápěvy, které její mysl přehrávala v podobě filmových obrazů, představovaly spíš nahodilý výběr než skladbu o jejím smutku, logicky podloženou rozhodnutím opustit Caldwell. Kupříkladu kdyby brala všechno racionálně, zaměřila by se na to, jaké to bylo, když se jednou v noci vrátila domů a tam na ni čekali únosci, zatímco se babička probouzela a začínala sestupovat ze schodů. Pak by si vybavila cestu na sever v kufru auta. Jo… kdyby byla chytrá, mozek by jí promítal diapozitivy z té chvíle, kdy popadla světlici a vrazila ji do očního důlku muže, který ji vytáhl z kufru sedanu. Viděla by v duchu, jak ji střelili do nohy, když se pokoušela utéct lesem, a pak by vzpomínala na zamřížovanou celu v podzemí mučicího tábora. Představovala by si do nejpřesnějších detailů toho hrdlořeza s dvoubarevným obličejem, který ji svlékl a snažil se ji znásilnit – dokud mu nezakroutila koulemi a nepraštila ho do hlavy těžkým řetězem. A nakonec by se viděla, jak vleče mrtvolu napříč podlažím, aby si pomocí otisku jejího prstu otevřela cestu ven. A když to nefungovalo, vracela by se ve vlastních stopách do suterénu a protáhla by dvoubarevnému násilníkovi paži mezi mřížemi cely, aby mu kuchyňským nožem uřízla ruku v zápěstí. Co takhle zavzpomínat na úspěšné použití dosud teplého palce na klávesnici k otevření ocelových dveří? Nebo na to, jak se vyřítila z té jámy pekelné, oblečená jen do parky a krve dvou lidí, které zabila? Ale kdepak, na tuhle notu koncertní křídlo jejího mozku nehrálo. Ten nápěv, který jí nepřestával znít v hlavě, byl úplně jiný a daleko destruktivnější. I když byl rozhodně víc sexy… „Nech toho.“ Promnula si oči. „Prostě toho nech.“ 19
Nad zátokou, za vlnolamem North Bay, visel měsíc jako ohromná stříbrná mísa a jeho zamžené světlo šimraly cáry mraků. Assailovy oči bývaly taky takové, stříbrné s tmavě fialovým okrajem. A hádala, že takové pořád ještě jsou, pokud je naživu – ačkoliv při tom životě, jaký vedl? Drogoví bossové jsou o moc rizikovější faktor než rakovina a srdeční choroby dohromady. Ne že by ho odsuzovala za volbu profese – ale no tak, vždyť právě její povolání lupičky způsobilo, že skončila v kufru toho auta. Měl takové zvláštní, hypnotické oči. Nikdy žádné takové neviděla a ne, nebyla to z její strany romantická iluze. Stejně jako to zvláštní jméno a přízvuk, který neuměla přesně zařadit – německý? francouzský? rumunský? – a záhada, jež ho obklopovala; byl to, co jiní muži nikdy nebyli ani zdaleka: neodolatelný. S vlasy tak černými, až se domnívala, že jsou obarvené, a vybíhajícími do špičky nad vysokým autokratickým čelem a s mohutnou postavou a sexuální energií… Často měla pocit, že je jen přelud z jiného světa. Smrtící zjevení. Nádherný predátor. Zvíře v lidské podobě. Během mžiku ho viděla té noci, kdy ji přišel zachránit z onoho tábora – ale ne, jak se k ní blížil s rozevřenou náručí a klidným hlasem, právě když vyběhla z ocelových dveří, samé zranění a dezorientovaná. Ne, pamatovala si ho krátce poté, když se s ní jakýmsi záhadným způsobem setkal na dálničním odpočívadle o nějakých třicet kilometrů dál. Nikdy nepochopila, jak bylo možné, že zůstal, když ji jeho bratranci odváželi – a přesto je tehdy dohnal, jako by uměl létat. A pak tu bylo to, jak tehdy vypadal. Ústa měl od krve, jako by někoho pokousal. A ty stříbrné a fialové oči sví20
tily jasněji než měsíc na téhle jižní obloze a světlo v nich bylo tak bezbožné, až to působilo jako exorcismus. A přesto se ho nebála – a taky v té chvíli pochopila, že její věznitel Benloise už nežije. Assail ho nějakým způsobem zabil a s největší pravděpodobností i jeho bratra Eduarda. Tak to chodilo v branži, kde všichni pracovali. A v životě, který se rozhodla opustit poté, co se uzdravila. Koneckonců, když vás drží v zajetí šílenec a modlíte se k Bohu, abyste ještě někdy uviděli babičku, a ono se to opravdu stane? Jen blázen by nedodržel dohodu. Nazdar, Miami. Sola si přitiskla špičky prstů k čelu a pokusila se odvést svůj mozek z vyšlapané stezky, kterou se zřejmě rozhodl procházet zas a znova – i když už uplynul rok, prokristapána. Nemohla uvěřit, že je tak zafixovaná na rozumné rozhodnutí, k němuž dospěla se zřetelem na vlastní přežití. Noci byly pořád ještě nejhorší. Přes den, kdy měla napilno s tak náročnými úkoly jako nakupovat potraviny a chodit s vovó na mši a ustavičně se rozhlížet zpod štítku baseballové čepice, jestli je někdo nesleduje – přes den to zvládala líp. Ale s tmou přicházely přeludy, trápil ji přízrak muže, s nímž se nikdy neměla vyspat. Už dlouho vnímala, že touží zemřít. To, jak ji Assail přitahoval, to potvrzovalo měrou vrchovatou. Sakra, ani nezná jeho příjmení. Přes všechno špehování, za které byla placená, i přes to, které pak podnikala na vlastní pěst, o něm nevěděla skoro nic. Měl skleněný dům na řece Hudson, jenž patřil nějakému realitnímu fondu. Jeho dva nejbližší spolupracovníci byli dvojčata, bratranci, a oba němí jako cihlová zeď, když přišla řeč na jeho osobní údaje. Neměl manželku ani děti. Aspoň ne nablízku, ale kdoví. Takový muž měl určitě na vybranou ze spousty společnic. Poposedla, vyndala starý iPhone a zadívala se na černý displej. Když ho zapnula, uviděla obrázek pláže, pořízený hned potom, co sem dorazila. 21
Žádné textovky, žádné zmeškané hovory, žádné hlasové zprávy. Dlouho mívala pravidelné telefonáty ze skrytého čísla, při nichž volající hned zavěsil. Ta nepravidelná volání byla jediný důvod, proč si telefon nechávala. Kdo jiný by se jí ozýval než Assail? Kdo jiný měl číslo? Tenhle telefon nepoužívala ve styku s Benloisem ani při žádném ze svých podezřelých obchodů a účet byl vedený na cizí jméno. On jediný měl číslo. Vlastně měla tu věc nechat na severu a zrušit službu. Čistý řez je nejlepší. Nejbezpečnější. Problém se však zřejmě vyřešil sám. Pokud skutečně volal Assail, nechal toho – a možná ne proto, že skončil v hrobě. Pravděpodobně šel dál svou cestou – tak to lidé dělají, když je někdo opustí. Takové to celoživotní tesknění se odehrává jen ve viktoriánských románech, a to obvykle na straně ženy. Jo, žádný pan Havisham na severu nenyje. Ani náhodou… Další vzpomínka ji zanesla zpátky časem, a tuhle nenáviděla. I potom, co jí Benloise nařídil ukončit sledování, vydala se za Assailem na jedno odlehlé panství k čemusi, co vypadalo jako domek správce. Nebyl tam kvůli obchodní transakci. Ne, byl tam kvůli tmavovlasé ženě s náramnou postavou a zmocnil se jí na pohovce, jako by to nedělal poprvé. Zrovna když s ní začal provozovat sex, podíval se přímo do okna, skrz které ho Sola pozorovala – jako by pořádal představení jen pro ni. V tom okamžiku se rozhodla nechat sledování a už ho nikdy nespatřit. Osud měl ale jiné představy. A proměnil jejího stříbrookého drogového dealera ve spasitele. Smutné bylo, že za jiných okolností by s ním možná zůstala v tom jeho skleněném domě. Ale nakonec její malá dohoda s Bohem takovouhle fantazii vyloučila. Vstala, postála ještě chvíli u zábradlí a uvažovala, co přesně chce na té vyhlídce najít. Pak se odvrátila, zavřela 22
se znovu v bytě a odkopla žabky. Nehlasně bosky proplula prostorem obývacího pokoje a vstoupila do kuchyně. Babiččiny standardy byly takové, že nejenže se dalo jíst z podlahy, ale v kterékoli zásuvce byste mohli míchat salát, ve skříňkách válet těsto a na poličkách krájet steaky. Souprava nářadí se nalézala pod dřezem a Sola odtud vyndala velké kladivo. Cestou ke dveřím vložila iPhone do dvojitého plastového sáčku na zip, a než vyšla na chodbu, vypnula alarm. Požární schodiště měla po pravici a cestou k němu naslouchala ze zvyku, ale ne z nutnosti. Obyvatelé domu byli obstarožní a to málo, co z nich viděla, potvrzovalo, že si vybrala správný byt. Tohle byla země přezimujících ptáků, kteří neměli peníze na to, aby rozepjali křídla a vrátili se k jaru a létu, takže se budova nikdy nevyprázdnila. Vždycky se najdou zvědaví svědci, i když nemají zrak a sluch už tak bystré jako kdysi. A její sousedé představovali komplikaci, kvůli které by si ti, již by po ní šli, všechno dvakrát rozmysleli. A navíc měla u sebe jako vždy kompaktní devítku s laserovým hledím. Pro každý případ. Na schodišti byl vzduch chladnější, ale ne sušší než jinde, a daleko nedošla. Položila telefon v malé plastové pytlíko-rakvičce na betonovou podlahu pod svinutou hasičskou hadicí a naposled zkontrolovala, že nemá žádné příchozí hovory. Pak udeřila kladivem. Podruhé. Potřetí. To ke zničení telefonu stačilo. Při zpáteční cestě do bytu převracela rozbité kousky v rukou, dva sáčky je držely pohromadě. Zítra ráno se připojí ze zabezpečeného počítače na internet a zruší mobilní službu, čímž navždy přetne poslední pouto, i když chabé. Pomyšlení, že se nikdy nedozví, co se stalo s Assailem, bylo skoro stejně zlé jako realita, že už se s ním nikdy nesetká. 23
Vstoupila do bytu rozhodnutá jít do postele, ale znovu ji přitáhl výhled na vodu a na měsíc. Stýskalo se jí po muži, kterého nemůže nikdy mít, jako by byl opuštěným kusem její duše. Ale tak už to chodí. Osud je náramný zloděj.
24
Kapitola druhá VÝCVIKOVÉ CENTRUM BRATRSTVA ČERNÉ DÝKY CALDWELL, NEW YORK
D
oktorka Jane se podívala na hodinky a začala znovu přecházet. Jak chodila sem a tam po betonové chodbě před svou hlavní ordinací, zřetelně vnímala vlastní tep – což bylo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že podle běžných měřítek nebyla vůbec naživu. V duchu slyšela Billa Murraye: Viděli jste někdy vy ne bo vaše rodina strašidlo, ducha nebo přízrak? Víceméně pokaždé, když se podívám do zrcadla, doktore Venkmane. Díky. Při té myšlence zamířila o dvoje dveře dál a zastavila se. Zírala před sebe, nic neviděla, zjišťovala, že nemůže pořádně dýchat, a usoudila, že ze všech součástí její práce traumachirurga zrovna to, co se teď stane, je něco, co jí nikdy moc nešlo. Bez ohledu na to, kolik měla praxe, zkušeností nebo doplňkového vzdělání, se zdatnost v této nejdůležitější součásti jejího poslání nedostavila. A doufala, že se nikdy nedostaví. Assaile, zklamala jsem tě, říkala si v duchu. Moc se omlouvám. Dělala jsem, co jsem mohla. Otočila hlavu za řinčivým zvukem. Na protějším konci dlouhé hlavní chodby výcvikového centra, za všemožnými třídami, odpočívárnami a výslechovými místnostmi, se dokořán otevřel trezorový panel z pancéřované oceli, který odděloval podzemní zařízení od mnohapatrové parkovací garáže. Rhage, jeden z nejčerstvějších otců Bratrstva, vešel a poodstoupil stranou. Dva tmavovlasí muži, kteří vstoupili za ním, tvořili, jak 25
se dozvěděla, anomálii upířího živočišného druhu. Identická dvojčata se nerodila nijak často a jen málo z nich se dožilo dospělosti. Ehric a Evale však představovali výjimku z mnoha pravidel. Kupříkladu nevěděla, jestli jsou naživu víc než ona. Podle toho, kolik kdy projevovali emocí, mohli být klidně kyborgové. Takové mrtvé oči – zrak se jim leskl asi jako matový nátěr. Ale na druhé straně, patrně už toho viděli hodně. Hodně toho udělali. A to mělo za následek, podle toho, co se naučila o válce, že se člověk odpojí od okolního světa a nikomu nedůvěřuje. Ani sám sobě. Rhage ukázal směrem k ní, i když její přítomnost znamenala sama o sobě logické určení destinace, a když dvojčata vykročila, vstoupil za nimi ještě John Matthew a vytvořil služební vůz vlaku. Kdepak je Vishous, uvažovala. Převézt je přece měli on a Rhage? Vyndala telefon a rychle se podívala. Žádné textovky ani telefonáty od jejího druha, chvilku uvažovala, jestli mu nemá zavolat. Zavrtěla hlavou, odložila mobil a znovu se zaměřila na svou práci. Nejdřív musí vyřídit tenhle rozhovor, než se bude věnovat něčemu osobnímu. Dvojčata se blížila, ale přívětivost a družnost se s blízkostí nezvětšovaly ani v nejmenším. Čím byli blíž, tím byli větší, až se zastavili před ní a připomněli jí, že nesmrtelnost není zas tak špatná. Byli to zabijáci, tihle dva, a ačkoliv rozšířili kolegiální výjimku na domácnost Bratrstva z důvodu společného zájmu, byla ráda, že je duch. Zvlášť vzhledem k tomu, co jim musela sdělit. „Děkuju, že jste přišli,“ pronesla. Ten nalevo – ten, co… jo, měl za uchem bradavici, takže to musel být Ehric, ne Evale – kývl. A tím to končilo za oba. Žádný pozdrav. Ani nervozita. Ani hněv. Ani smutek, i když přesně věděli, proč je sem pozvala. Ve svém robotickém stoicismu, s černými vlasy a pla26
tinovýma očima a mohutnou tělesnou stavbou, se ty dvě ledové sochy podobaly soupravě glocků, smrtících a prostých emocí. Neměla zdání, jak to bude probíhat. „Omluvíte nás?“ oslovila Rhage a Johna Matthewa. Bratr zavrtěl hlavou. „Nikam nejdeme.“ „Vážím si tvé starostlivosti, Rhagi, ale jde tu o lékařské tajemství. Jestli vám to nevadí, snad byste mohli počkat tamhle u ordinace?“ Ukázala tam, i když náramně dobře věděli, kde to je. „Tenhle rozhovor skutečně musí proběhnout v soukromí.“ Věděla, že není radno zakazovat komukoli z Bratrstva nebo bojovníků konat povinnost, jakou se Rhage a John Matthew domnívali, že tu plní. Pro ně byla Vishousova shellan, a tudíž její pokročilé vzdělání a nedávný výcvik v karate neznamenaly ani ň: i když dvojčata a jejich příbuzný osvědčili loajalitu vůči králi a nikdy se v její nepřítomnosti nezachovali ani trochu nepatřičně, pořád to byli nezadaní muži v blízkosti ženy vázaného bratra. Takže ji budou střežit, jako by na sobě měla mokré tričko a sandály na jehlách. Bylo to absurdní, ale feministické řeči by jenom zdržovaly. Zato když vyloží na stůl kartu velice reálného lékařského tajemství, něčeho dosáhne. A dosáhla. „Budeme hned tady,“ zahučel Rhage. „Hned tamhle. Jako že vůbec ne daleko.“ „Děkuju.“ Když byli z doslechu, oslovila dvojčata: „Nechtěli byste si promluvit v mé…“ „Tady stačí,“ opáčil Ehric se silným přízvukem Staré země. „Jak je mu?“ „Ne moc dobře a myslím, že Assailovo zotavování se nám nijak nedaří uspíšit.“ Zkřížila paže na hrudi a pak je zase spustila, protože nechtěla vypadat defenzivně nebo jako by něco skrývala. „Jeho neurologické funkce jsou ohrožené a nezlepšují se. Mluvila jsem s Haversem a podělila se s ním o všechny skeny, stejně jako o videona27
hrávky jeho chování a afektů, včetně změny, ke které došlo asi před týdnem. Po nástupu katatonického stavu už není tolik nebezpečný sobě a ostatním, ale zdaleka nejde o reakci…“ „Je čas ho utratit.“ Doktorka Jane zamrkala. Když se proměnila z lidského chirurga v upíří lékařku, musela si zvykat na všechno možné. Bylo třeba se učit nové anatomii, novým reakcím na léky a vedlejším účinkům, úplně jinému oběhovému systému a také hormonálním a těhotenským problémům, jaké ještě nikdy neviděla. Také si musela zvykat na rozhodování o ukončení života příslušníků rasy. V lidském světě bylo udržování života imperativem, i když postrádal jakoukoli kvalitu. Asistovaná sebevražda zůstávala diskutovaným etickým rozhodnutím, přičemž ji umožňovalo jen sedm států a upravovalo ji přísnými předpisy. U upírů? To bylo běžné. Když milovaná bytost trpěla a nebyla šance její stav zlepšit, poskytla se poslední pomoc. Přesto tu nemluvili o hýčkaném domácím mazlíčkovi, který dospěl na konec svého životního cyklu. Opatrně volila slova, chtěla být upřímná a současně neprosazovat žádný konkrétní výsledek. „Na základě všeho, co jsem viděla, a všech testů, které jsme provedli, nevěřím, že dojde k návratu do normálního stavu. Udělali jsme všechno, co se dá, abychom podpořili jeho organismus během odvykání na kokain, ale potom co udeřila psychóza, jsme prostě… Ztratili jsme ho a zřejmě už ho zpátky nedostaneme.“ V každém směru, kde na tom záleželo, jí bylo nepříjemné ponechat tohle rozhodnutí v rukách Assailových bratranců. Bylo by snazší mít důvěru v jejich rozhodnutí, kdyby byli rozčilení. Sužovaní svědomím. Ustaraní ohledně toho, zda dělají správnou věc. Při jejich povahách? Měla obavu, že by vyhodili jejího pacienta jako rozbitý opékač toastů. A přesto podle upí28
řích pravidel zdravotní péče jí povinnost velela nabídnout jim jakožto nejbližším příbuzným možnost ukončit Assailův život, když teď jeho stav dosáhl bodu, odkud nebylo návratu. Problém jí předložil Havers, doktor rasy, a instinkt jí velel bránit se mu – ale to byl pozůstatek z jejích lidských dnů. Nadále jí však připadal v potenciálním rozporu s duchovním lexikonem druhu. V upíří verzi posmrtného života existovala víra, že nemůžete vstoupit do Stínu, nebo do toho, co považovali za nebe, pokud spácháte sebevraždu. Tudíž pokud jste otáleli, a zvlášť pokud jste nebyli schopni rozhodovat za sebe, mohla vás nejbližší rodina zbavit utrpení způsobem, kterým jste toto ustanovení zjevně obešli, takříkajíc právní kličkou milovaných. Smíření bylo evidentně ve svobodné vůli. Jestliže jste stiskli spoušť vy, byla to sebevražda. Jestliže někdo, koho jste milovali, řekl dost? To byl osud. Přesto šlo o tenký led, zvlášť pokud vaši nejbližší příbuzní byli třeba rozzlobení kvůli něčemu, co jste jim provedli o svátcích. Nebo naštvaní, že jste si od nich půjčili peníze a nesplatili je. Nebo morálně nedostateční – čehož se obávala v tomto případě. Přesto se zdálo, že Ehric a Evale k bratranci lnou, přicházeli Assaila pravidelně navštěvovat, přijímali od ní aktuální zprávy, hned jí volali zpátky. To určitě něco znamenalo. Ne? Kromě toho v hloubi duše věděla, že Assail už vytrpěl dost. Přišel sem na detox z drogové závislosti a několik měsíců poté, po jízdě na horské dráze sebepoškozování, halucinací, křiku, paranoie a výbuchů násilí, už z něj zbýval všeho všudy jen tep a trochu dýchání. „Moc mě to mrzí.“ Dívala se z jednoho na druhého, zrcadlové obrazy obličejů a těl. „Lituju, že nemám lepší zprávy.“ „Chci ho vidět,“ řekl Ehric. „Samozřejmě.“ 29
Sáhla po klice a zaváhala. „Je pořád připoutaný. A musela jsem – no, pamatujete si, že jsme mu museli oholit hlavu. Bylo to pro jeho dobro.“ Když před nimi otevřela dokořán, pátrala v jejich výrazech a modlila se, aby uviděla něco, co ulehčí jejímu svědomí, co ji ujistí, že tohle velice závažné rozhodnutí vkládá do správných rukou… že se na tom nějakým způsobem podílejí jejich srdce. Dvojčata zírala přímo před sebe, pohybovaly se jim jen oči, hlavy zůstávaly nehybné. Ani nemrkli. Necukli sebou. Nedýchali. Doktorka Jane pohlédla na pacienta a pocítila drtivý smutek. I když jí rozum sděloval, že udělala všechno, co mohla, srdce považovalo tenhle výsledek za nezdar, který zavinila. „Strašně moc mě to mrzí.“ Po dlouhé chvíli pronesl Ehric bezvýrazným tónem: „Uděláme, co je nezbytné.“
30
Kapitola třetí
WEST POINT, NEW YORK
V
itoria Benloiseová byla za volantem auta z půjčovny netrpělivá. Moc dlouhé cestování. Moc dlouho trvalo dostat se do tohoto severního státu Ameriky. Moc nepraktický způsob fyzického přesunu z místa, kde bývala, tam, kde potřebovala být. Aspoň že přesun už skončil. Před ní se objevilo místo určení jako ostrov vyvstávající uprostřed obrovského moře, ohromný dům na vyvýšenině, okázalá deklarace bohatství, která byla zásluhou svého věku „ctihodná“, a ne „křiklavá“. Její bratr Ricardo by jiné sídlo nesnesl. Protože vzešel z malých poměrů, snažil se prosadit vytrvalou iluzi falešné aristokracie a starých peněz. Kdepak nový dům. Kdepak nápadná auta. Kdepak eurožebrácká opulence. Měla za to, že tak tomu Američané říkají. I ve svém legálním podnikání, v tom, které bylo jen skořápkou proudění jeho skutečných příjmů, musel mít výtvarnou galerii. Ne stavební firmu, ne, ne. Kdepak odvoz odpadků nebo betonárnu. Muselo to být umění. Soudobé sochy a obrazy, pokud jí bylo známo, a bylo jí jasné, proč ta výjimka z jeho záliby ve všem starém. Bylo o moc snazší prát peníze prodejem moderních obětin, protože jejich hodnota byla subjektivnější než hodnota starých mistrů a impresionistů, kde se daly ceny snáz ověřit. K Ricardově nemovitosti se zahýbalo doleva z téhle silnice od velké řeky. Vydala se po mírně stoupají31
cí protažené příjezdové silničce, všímala si zasněženého trávníku, nízké kamenné zídky podél okraje lesa, vysoké hlavní budovy. Sídlo bylo větší, než se zezdola zdálo, a když dojela až k němu a zaparkovala u pěšinky k hlavnímu vchodu, bylo jí, jako by ji modernistické skulptury kolem paláce soudily a neschvalovaly. Hlavu měla plnou bratra. Svědomí plné rodiny. Duši plnou tradic. Bylo to od ní koneckonců dost nepatřičné. Tohle celé. Neprovdaná žena se vydá do světa, aby se pomstila. Ano, pravda, Benloiseova rodina nikdy nebyla zámožná. Aspoň dokud nepřišel Ricardo. To ale neznamenalo, že neexistovala pravidla. Požadavky. Očekávání. Všechna jen vůči ženám, samozřejmě. Muži směli být, kým chtěli, dělat si, co chtěli, žít, jak chtěli. U sestry a dcery tomu tak nebylo. Ale aspoň že už rodiče byli po smrti a jí bylo jedno, co si myslí ostatní členové rodiny. Hlavně to pro ni byla šance. Čekala na to celý život. Pětatřicet zoufalých let boje o právo získat vzdělání, neprovdat se, být, kým chtěla být, ne tím, o čem za ni rozhodli jiní. Vypnula motor a vystoupila. Zima, náramná zima. Bude tu strašně nerada, ztráta tepla a vlhkosti rodné Kolumbie je důvod ke smutku. Rozhlédla se a všimla si, že sníh je proházený až k velkolepým a lesklým vstupním dveřím a také dozadu, až k samostatné budově garáže. Člověk by byl v pokušení vidět v tom znamení, že bratr zůstal naživu, ale věděla, že tomu tak není. Neozval se jí už skoro rok – a tahle nemovitost byla zjevně majetkem nějakého fondu, tudíž údržba probíhala, jako by byl majitel dosud naživu. Peněz však ubývalo, a právě proto přijela. Prvních pár měsíců potom, co se Ricardo a Eduardo neozývali, si kladla otázky, dělala si starosti, zmocňovaly se jí obavy ohledně bratrů. Ale jak plynulo víc a víc času a rozmrze32
lí dodavatelé za ní chodili s dotazy ohledně podniku, začala rozvíjet plán. Jestliže mohl Ricardo obchodovat s drogami v zámoří, proč by nemohla ona? A pak jí došla realita nákladů. Bratr od ní očekával, že dohlédne na jeho rozmanité reality v Jižní Americe, když už selhala ve svém skutečném poslání stát se manželkou a matkou – a ta údržba byla drahá. Částky na účtech se smršťovaly. Ne, oba bratři jsou mrtví a ona musí udělat, co je nutné, aby přežila – bez ohledu na rizika. Vyndala klíč z kabelky značky Chanel, přistoupila ke zdobným starým dveřím a vsunula štíhlý, vroubkovaný kov do zámku. Otočení, cvaknutí a byla… Alarm se spustil v okamžiku, kdy se přerušilo spojení, a tak nechala vchod dokořán otevřený a šla za zvukem přes místnosti, které byly tmavé a zatuchlé, orientovala se jen zásluhou venkovních světel. Našla bezpečnostní panel v kuchyni, zařízené na profesionální úrovni, vedle bytelných dveří, o nichž usoudila, že vedou ven. Kód, který zanese, bude fungovat. A fungoval. Matčino datum narození, měsíc, den a rok. Osm číslic, které neznal nikdo kromě tří sourozenců. Přísná, energická, zanícená katolička neměla sentimentální sklony, ale Ricardo jí nosil květinu každý rok ve stejný den a ona ji nikdy nevyhodila, což pro ni bylo netypické. Že je právě tohle kód k jeho sídlu, bylo zřetelné pojítko s jeho krušným mládím. Měřítko toho, jak daleko to dotáhl. Vzdor vůči projevům nelibosti, které všichni zažívali až do dospělosti. Dětství bylo boj, zkouška odolnosti pro všechny tři sourozence. Ale na druhé straně, matka je musela vychovávat úplně sama, bez výhod manžela, trvalého zaměstnání, střechy nad hlavou. V téhle realitě nebylo moc prostoru pro přepych nebo shovívavost – a pak tu byly všechny ty růžence, zdrávasy a zpovědi. Ovšem to už skončilo. 33
Když alarm umlkl, vracela se Vitoria k hlavnímu vchodu pomaleji a beze spěchu odhadovala a sčítala hodnoty starožitných židlí a perských koberců, zdobných stolů a portrétů cizích předků. Nebylo možné nesrovnávat to s tím, jak na ni Ricardo odjakživa hleděl. Stejně jako tato umělecká díla a starožitnosti, i ona měla v jeho životě za úkol trčet tam, kam ji postavil, bez ptaní a námitek. Její ctnost představovala součást jeho iluze, svatá sestra jako další vrstva opony skrývající pravdu o jeho původu. Zpomalila krok a zastavila se před bronzovou sochou, která byla určitě od Degase. Existoval jen jeden umělec, který mohl zkomponovat a dokončit tak podmanivý, na pohled lehký, i když těžký objekt krásy. Možná ho Ricardo bral jako dceru, kterou nikdy neměl, dumala Vitoria. Rozhodně to byla mnohem větší sázka na jistotu než živý potomek. Dál, dál k otevřeným domovním dveřím. Chvilku tam jen stála – a tehdy pochopila, že čeká, až se objeví majordomus a odnese jí zavazadla z kufru půjčeného auta. I když nesnášela Ricarda pro jeho nadutost, ona také podlehla luxusním návykům. Bylo skutečně mnohem lepší peníze mít než nemít. Bude potřebovat lidi. Sama to nedokáže. Naštěstí peníze mluví, že ano. Založila si ruce v bok a zadívala se na neporušenou sněhovou pokrývku na rozlehlém, svažitém trávníku. Jako by Ricardo natrvalo zakázal veškeré vysoké zvěři a hlodavcům hyzdit běloskvoucí zimní krajinu svými stopami. Klidně by tomu věřila. Image je náramně důležitá. Zvedla bradu, pozorovala oblohu a poměřovala pohledem jasný úplněk. „Pomstím vás, bratři,“ pronesla k nebesům. „Zjistím, kdo vás zabil, a vyřeším všechno tak, jak byste chtěli.“ Její úsměv byl mírný a krátký. Po pravdě řečeno, Ricardo by si tohle všechno vůbec 34
nepřál. Celou tu záležitost by nenáviděl. Ale to byl jeho problém, ne její – a vzhledem k tomu, že je mrtvý, už žádné problémy nemá, že ano. Ano, zjistí, co přesně se s jejími sourozenci stalo, a až napraví křivdy, vydá se ve stopách Ricardových ručně šitých bot. Její budoucnost je zářivá jako světlo měsíce. Konečně je volná.
35
Kapitola čtvrtá BUDOVA COMMODORE CENTRUM CALDWELLU
K
dyž se Vishous zhmotnil na terase své střešní nástavby, měl v zádech studený vítr, skučící tady ve výšce, a ten ho tlačil ke skleněným dveřím. A přesto váhal, účel, za kterým sem přišel, v něm budil pocit, jako by se mu morek v kostech proměnil v jed a leptal mu kosti i maso. Lhář. Jako to ohavné tajemství, do kterého se pouštěl, byl vnitřek jeho sexuálního doupěte temný. Jako strašidlo jeho svědomí byl i jeho měsícem osvětlený odraz ve skle podobný přízraku: kožené kalhoty, kožená bunda, tmavé vlasy a bradka, rukavice na pravé ruce. Podvodník. To poslední, o co stál, bylo dívat se na sebe, takže silou vůle rozsvítil černé svíčky uvnitř, ne jednu po druhé, ale všechny najednou. Jeho nahrubo zhotovený sexuální žebřík, ten, který používal už léta, byl potřísněný a hřeby pobitý kus železa, stojící přímo uprostřed otevřeného obytného prostoru, nahrazoval všemožná uspořádání stolů a křesel, které by se sem hodily daleko víc, byly by daleko vanilkovější. Na černých stěnách nevisely obrazy, nýbrž řemeny a řetězy. Na sektoru polic se nalézaly nástroje. Na černé podlaze z holého dřeva nebylo nic. Úklid. Však to znáte. Děvka. Nebyl to domov. Byla to továrna na sexuální uspokojení a vyjádření. Zbavil se dokonce i postele, kterou tu nějakou dobu měl. 36