Přeložila: Klára Žemličková
J. D. Hawkins: Hvězdný šéf Vydání první Copyright © 2017 by J. D. Hawkins Published by arrangement with Bookcase Literary Agency and RF Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2265. publikaci Přeloženo z anglického originálu Cocky Chef vydaného v roce 2017 Český překlad © 2019 Klára Žemličková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design © 2019 by RBA Designs Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1091-6 BARONET Praha 2019
J. D. Hawkins
Hvězdný šéf
Tato kniha je věnována Chrisu Cornellovi, který nás opustil, když jsem psal tuto knihu, a jehož hudba mě doprovází celý život. Odpočívej v pokoji.
„Jakmile začnete dělat kompromisy, abyste někomu namasírovali ego, je konec, hra skončila.“ G ordon R amsey
Kapitola 1
Cole Hlad dokáže člověka přivést k šílenství. Ta prázd-
nota, když se uvnitř vás všechno kroutí, až jediná věc, na kterou dokážete myslet, je, jak ji zaplnit. Mocí, penězi, ženami… jídlem. Někteří muži jsou nenasytní – mají apetit tak velký a tak silný, že je nic nezastaví. Muži jako já. „Jsme na místě, pane Chambersi.“ Zvednu hlavu od faktur a rozpisu práce a spatřím řidičův pohled ve zpětném zrcátku. Kývnu na něj a můj maybach zastaví. Obvykle řídím sám – bůh ví, že vlastním tolik vozů, že bych mohl závodit v Grand Prix – ale dnes mám tolik práce, že trávím každou volnou minutu civěním do papírů k novému podniku ve Vegas. „Díky, Dereku,“ řeknu, když mi otevře dveře a já se ocitnu před osvětleným vstupem do Knife: do nejpopulárnější restaurace v L. A. Podám mu sto babek. „Zpátky si vezmu taxík.“ Vděčně se usměje, nastoupí zpět do auta a odjede. Chvíli stojím na místě. I po všech těch letech vypadá Knife nádherně. Impozantní vchod; sklo tak vyleštěné, jako kdyby tam skoro nebylo, a orámované ručně 9
vybraným dřevem z Portlandu, nad dveřmi tmavočervená markýza napodobující biografy za éry prohibice. A úplně nahoře slovo „Knife“ vyvedené minimalistickým ocelovým písmem. Za okny po obou stranách vchodu sedí hosté ozáření světly svíček, která se odrážejí od záměrně neomítnutých cihel. Zvuk tlachání, smíchu a cinkání příborů je slabý, tak slabý jako aroma slávek na víně a čerstvě karamelizovaného suflé. Vjemy, které vás okouzlí jako žena třepotající řasami, nutící vás přijít natolik blízko, abyste to, na co jste upřeli svůj zrak, mohli pozřít. Tohle místo je čisté, elegantní a moderní. A během večera, jako je tento – dokonce i po dnešku – kdy tichomořský vítr lomcuje listy palem, jako kdyby je chtěl probudit ze snu, vypadá téměř magicky. Co neuvidíte, jsou pot, slzy a krev zapracované do těch cihel. Úsilí a nesnáze, které je pojí dohromady. Podrazy a zničená přátelství, hnací sílu a pevné odhodlání ležící v základech. Tohle všechno vidím pouze já. Vstoupím dovnitř, kde mě pozdraví vrchní číšník stojící za svým pultem. „Dobrý večer, pane Chambersi,“ pozdraví mě. „Dobrý večer, Charlie.“ Pracuje tu už šest let a pořád je ve svém oboru nejlepší. Vtipné je, že Charlie umí tak dobře přesvědčit lidi, aby počkali ve frontě, že je jen otázkou času, kdy si ho najme registr vozidel. Tuhle práci má v krvi. Tak moc, že mě nikdy neosloví křestním jménem, ačkoliv jsem mu to dovolil. „Co si budete přát, pane?“ „Právě jsem strávil celý den ve Vegas s těmi pitomci a od rána jsem nejedl. Ale rád bych se dostal brzy domů a stihl aspoň ty nejzajímavější okamžiky zápa10
su Clippers. Jinak je mi to jedno, pokud k tomu bude sklenka toho nejsilnějšího vína, které tady máme.“ Charlie se sarkasticky pousměje. „Dobře, pane.“ Většina zaměstnanců restaurace by se při představě, že musí z menu vybrat něco sama, začala potit, ale jak už jsem řekl, tohle není Charlieho případ. Ten už ví, co si lidé objednají, když ještě stojí ve frontě. Právě jsem mu pověděl, že jsem unavený a tlačí mě čas, což znamená, že se nehodlám zdržovat předkrmem. Nejtěžší víno, které podáváme, je červené zinfandel, jež doporučujeme k červenému masu. A kromě toho je úterý a květen, takže nám právě přišly čerstvé rib eye steaky. „Bude vám vyhovovat stůl číslo čtyři, pane?“ Souhlasně přikývnu a jdu se posadit. Je relativně klidný večer, což znamená, že je většina stolů obsazená, ale nikdo nečeká venku. Instinktivně pohlédnu na tři atraktivní ženy sedící u stolu na druhém konci místnosti. Konkrétně na plachou blondýnu v tak lehkých zelených šatech, že by se daly odfouknout. Všimne si, že se na ni dívám, a okamžitě schová svůj nepatrný úsměv za sklenku. Jakmile se usadím, naservírují mi víno. Nakloním se k číšníkovi a nenápadně ukážu směrem k blondýně. „Co pijí, Ryane?“ Nonšalantně se ohlédne. „Rozlévané rosé, pane.“ „Pošlete jim lahev. Na mě. A řekněte jim – ale koukejte přitom na tu blondýnku – že je to odměna za to, jak jsou dnes večer elegantně oblečené.“ „Ano, pane.“ Číšník odejde a já čekám, až se na mě ta žena opět podívá, abych mohl jejím směrem pozvednout skleni11
ci. Tentokrát se usměje více a poté pošeptá něco svým kamarádkám, které po mně okamžitě hodí očima. Jen rychlý pohled, než se k sobě všechny spiklenecky nakloní a začnou se hihňat. Možná mě poznávají díky televizní reality show, ve které jsem vystupoval před lety a učil bandu bývalých trestanců a mladých delikventů, jak profesionálně vařit. Byla to zábava, ale když jsem si uvědomil, že se produkce snaží mezi účinkujícími vyvolávat drama, odešel jsem. Ve skutečnosti se většina z nich v kuchyni cítila jako ryba ve vodě a v zápalu práce jim nezbýval ani kousek energie, aby dělali potíže. Takže si producenti usmysleli, že pořad trochu okoření a poštvou kuchaře proti sobě. Jenže já nesnáším drama – zejména v kuchyni. A tak jsem skončil. Bílý rondon jsem vyměnil za pěkný oblek, ráno jsem se začal pořádně česat a rozhodl jsem se vrátit k obchodní stránce restauratérství, protože se zdálo, že Knife funguje dobře i bez mé supervize. A pak jsem se rozhodl otevřít další podnik, tentokrát ve Vegas. Přichází víno a já si tu show užívám. Ženy jsou v šoku a lehce se červenají. Číšník na mě ukáže. Zvednu obočí, a když si přiložím sklenici ke rtům, nespouštím z blondýny oči. Vychutnávám si sladkou chuť vína a ladnou křivku dámského dekoltu. Blondýnka se usmívá, nesměle se schovává za vlasy a pokukuje po mně. Její štíhlé prsty elegantně drží nůž, který doslova tančí po talíři. Něžná a jemná. Neříkám, že dostat tuhle do postele bude snadné, ale pravda je, že to nebude ani těžké. A po tom náročné týdnu si rozptýlení zasloužím. „Váš steak, Cole.“ Otočím se na číšníka Ryana, který přede mě položí velký talíř. 12
„Díky,“ řeknu s nádechem drsnosti, když pohlédnu na mramorované hovězí. Pouze šťavnatá křehkost, zdobená kuličkami pepře a tmavými stopami od grilu, politá redukcí z červeného vína. Ta blondýna chvíli počká. Kousek si ukrojím – nadšený, že jsou nože nabroušené tak, jak to mám rád – a odhalím smyslně červený střed. Napíchnu sousto spolu s křupavým bramborem na vidličku a vložím si ho do úst. Mému mozku trvá zhruba vteřinu, než obdrží zprávu od jazyka, ale když si to uvědomím, fláknu příborem o talíř tak hlasitě, až se okolní hosté podívají mým směrem. Ryan ke mně okamžitě přispěchá, a když vidí mou zatnutou čelist a tvrdý výraz, vystřelí své obočí, které má upravené jako Ken, až do půlky čela. „Děje se něco?“ zeptá se opatrně. „Kdo dneska dělá na zelenině?“ „No… Willow.“ „Willow?“ „Jo… nová kuchařka. Najali jsme ji minulý týden, pamatujete? Když jste byl ve Vegas.“ Zamračím se. „Přiveďte mi ji.“ Ryan na moment zaváhá a musím se na něj podívat, abych dal najevo, že to myslím smrtelně vážně. Vzápětí vyrazí. Poté co chvíli bubnuju prsty o luxusní ubrus, se Ryan vrátí se zmíněnou kuchařkou za zády. Přichází elegantně a hrdě. Ramena dozadu a brada nahoru. Tělo jí zakrývá bílý kuchařský rondon a černé volné kalhoty. Tmavě plavé vlasy má stočené do drdolu a schované pod síťkou, ale její dlouhý krk a jemné rysy jsou na takový pracovní oděv až příliš pěkné. Hnědé laní oči mandlového tvaru, rty našpulené, jako kdyby se chystaly k polibku, a lehce ohrnutý nos, tak nenápadně nedokonalý, že by mohl pocházet snad jen z díla nějakého malíře. 13
„Něco je špatně?“ otáže se a těká mezi mnou a Ryanem očima. Jednu ruku má v bok, ukázka vzdoru. Chvíli si ji zamračeně prohlížím. Evidentně nemá tušení, kdo jsem… „To vy jste vařila ty brambory?“ „Ano…,“ odpoví a taky se na mě zamračí. „A?“ „Můžete mi povědět, co jste do nich přidala za bylinky?“ „Ale jistě,“ prohlásí a věnuje Ryanovi zmatený pohled. „Je tam trocha šalvěje, tymiánu…“ „Tymián.“ Když ji přeruším, lehce nakloní hlavu. Nejspíš ví, kam tím mířím, avšak její obranný postoj neopouští ani její výraz a hlas. „Jo, tymián.“ „V menu je uvedený tymián,“ oznámím a poté ukážu na brambory na talíři. „Ale tohle? Tohle je citronový tymián.“ Povzdechne si; lehké přiznání, ale ani trocha lítosti. „Obyčejný tymián došel, pane.“ Poznám, že se mě snaží tím tónem, který používají na zákaznických linkách, uklidnit. Něco takového na mě nefunguje. Protože jsem šéf a tohle je můj recept. Ryan se k Willow nakloní a pošeptá. „Nejspíš ho má u sebe Leo. Když skončí, vždycky zapomene nějaké suroviny uklidit.“ „To jsem nevěděla,“ broukne Willow tiše a podívá se na mě, jako kdyby mě to mělo uspokojit. „Upřímně si myslím, že citronový tymián v tomhle jídle funguje stejně líp.“ Ten úsměv, který se mi objeví ve tváři, a pak i skeptický smích, jsou bezděčné. I když tahle holka neví, kdo jsem, je od ní troufalé takhle mluvit s hostem. „Vážně?“ opáčím chladně. 14
„Ano,“ přitaká neoblomně. „Vzhledem k tomu, že steaková omáčka má tak silný ocásek, citrus mezi jednotlivými sousty lépe zneutralizuje chuťové pohárky a tím je zážitek z jídla mnohem silnější. Zejména když je steak připraven rare.“ „Willow,“ pronese Ryan rychle, „odsud už to přeberu, možná bys mohla…“ „Nemůžete si do toho receptu jen tak něco přidávat, jak se vám zlíbí,“ řeknu a můj úsměv je pryč. „Kdybych se chtěl nechat překvapit, zajdu si do toho zaplivanýho podniku na konci ulice na jambalayu. Tohle je tříhvězdičková restaurace. Když si něco objednám, očekávám, že to bude takové, jak je napsané v menu.“ Skřípe zuby a její falešný úsměv ztuhne. Nepolevuju. „Kdyby vám došly slávky, přinesla byste mi pistáciové oříšky a řekla, že je to totéž, protože mají ‚skořápku‘?“ „Teda,“ zahučí Willow se založenýma rukama a nevěřícně kroutí hlavou. „Vy jste vážně speciální druh kreténa.“ Ryanovi zbledne tvář. „Ehm, Willow…“ „Já jsem kretén?“ přeruším ho. „Jo. Tak nemáte rád citronový tymián, no – znamená to, že mě sem musíte tahat, abyste mě seřval a ztrapnil před hosty?“ „Willow, přestaň,“ Ryan ji chytne za ruku, ale ona ho odbude. To už stojím a dívám se na ni seshora při své výšce jeden metr a osmdesát sedm centimetrů. „Nejde o to, jestli mám, nebo nemám rád citronovej tymián. Jde o to, abyste pořádně dělala svou práci.“ „A co děláte vy? Jste snad nějakej slavnej herec? S tím vaším přístupem, fajnovým oblekem a masivní… bradou? Co děláte vy, když si myslíte, že si sem 15
můžete jen tak přijít a mluvit se mnou takovým tónem?“ „Willow!“ řekne opět Ryan, tentokrát důrazněji, aby přitáhl její pozornost. Ukáže na mě a podívá se na ni. „Tohle je Cole Chambers a tuhle restauraci vlastní.“
16
Kapitola 2
Willow Takže takhle to vypadá, když poděláte svou vysně-
nou práci. Naservírujete svému šéfovi, jednomu z nejlepších šéfkuchařů na západním pobřeží a proslulému perfekcionistovi, špatné ingredience a poté ho nazvete kreténem. A nyní na mě upírá své modré oči. Široká, pěkná tvář, kterou najednou až příliš pozdě poznávám. Tu tvář už jsem viděla několikrát. Civěla na mě z obálek kuchařek nebo bulvárních časopisů nebo se kroutila vzteky, když řval v televizi na své žáky. Nyní na mě ta stejná tvář zírá, soudí mě a vysmívá se mi. Cítím se ještě hloupěji kvůli tomu, že jsem ho nepoznala, ale ten oblek ušitý na míru a upravené vlasy z něj spíše vytvořily uvolněnou filmovou hvězdu než svalnatý hurikán, který řve v televizní kuchyni nebo doprovází ty nejžhavější modelky a herečky z L. A. Srdce mi vyskočí až do krku a krev mi ztuhne v žilách. Při zjištění, že není cesty zpět, se tahle chvíle táhne jako věčnost. Cole se na mě dívá prázdným pohledem. Je jasné, že řada je na mně, a tak udělám to, co vždy, když se ocitnu v průšvihu a vypadám jako idiot. Zvednu bradu, narovnám se a tvářím se, že je mi všechno jedno. 17
„No,“ řeknu, stáhnu si síťku z hlavy a nechám své mikádo padnout volně kolem tváře. „Alespoň můžu vykládat, že jsem potkala ‚slavnýho‘ Colea Chamberse.“ Než stačí Cole nebo Ryan cokoliv říct, otočím se na patě a cestou do kuchyně si začnu rovnou rozepínat rondon. Když procházím kuchyňskými výpary, bývalí kolegové po mně vrhají zmatené výrazy. Vezmu svou kabelku a odcházím zadním vchodem, jako kdyby v budově vypukl požár. Na moment, když za sebou zavřu dveře od auta a vycouvám na ulici, se zamyslím, jestli se nechovám moc zbrkle. Poté si vzpomenu na historky o tom, jak je Cole Chambers nekompromisní, na jeho nesnesitelný přístup v televizi, kolik toho obětuje a jak málo ústupků je schopen udělat při honbě za dokonalým jídlem. Říká se, že jednou někoho vyhodil jen za přesolení filetu ze síha a taky vyrazil zákazníka, který žádal, aby byly slávky v jeho bujabéze servírované bez lastury. Dokonce se říká, že uběhl jedenáct kilometrů, aby nemusel na tarte tatin dávat špatnou odrůdu jablek. Upřímně, takovým povídačkám jsem nevěřila, ale tváří v tvář, ten pronikavý pohled, který vás doslova propálí, ten tvrdý rozkazovačný výraz a široká ramena – je jasné, že Cole je muž, který ví, co chce, a nespokojí se s málem. Kromě toho, neúspěch už jsem okusila tolikrát, že bych se teď stěží mohla splést. Představte si tu nejvybranější, životem pulzující restauraci. Prvotřídní, unikátní nábytek vyrobený z recyklovaného dřeva, na zdech barevné obrazy od místních umělců, menu s embosovaným zlatým nápisem a kuchyně otevřená natolik, aby prostor zaplnilo bohaté aroma pečeného masa a restované cibule. Restau18
race, která útočí na všechny vaše smysly. Proměnlivé menu ze sezonních čerstvých surovin. Bohaté, chutné polévky, v nichž trocha dokonale spárovaných ingrediencí mezi sebou bojuje o převahu. Steak na pepři, který vám doslova exploduje na jazyku, jehněčí kotlety na mátě tak křehké a aromatické, že se cítíte jako ve snu. A nyní si tuto designovou, avšak útulnou restauraci představte uprostřed ničeho, na konci dlouhé, špinavé cesty ve státě Idaho. Navíc blízko hlavní silnice, u které stojí čtyři fastfoody. Tak neviditelnou, že ji nenajdou ani místní. Ledaže by použili přesnou adresu a navigaci. Říkáte si, kdo by byl tak naivní a otevřel si restauraci na takovém místě? Já. Abych byla přesná, byla to jediná lokace, kterou jsem si mohla finančně dovolit. Domnívala jsem se, že se do mého podniku lidé pohrnou, jakmile se dozvědí, jak je úžasný. Ale ani recenzenti se do něj neobtěžovali přijít. Nakonec jsme si přece jen získali pár věrných zákazníků, protože některým stačila jediná návštěva, aby nás začali navštěvovat pravidelně. Má sestra Ellie a její manžel k nám chodili aspoň dvakrát týdně se svými přáteli nebo kolegy, ale stále to nestačilo na to, abychom si na sebe vydělali. Nepomohlo to, ovšem držela jsem ceny nízko, abych dokázala, že dobré jídlo nemusí být drahé, že za cenu polotovaru můžete sníst něco dvakrát čerstvějšího, dvakrát zdravějšího a desetkrát chutnějšího. Avšak takhle silné principy je obtížné dodržet. Ke konci druhého měsíce nám zbývalo tolik jídla, že už si ho nechtěli brát domů ani zaměstnanci. Ke konci čtvrtého měsíce jsem se musela rozhodnout, jestli zaplatit dodavatelům, nebo obsluze. Když mi vrchní 19
a zástupce šéfkuchaře řekli, že by nějakou dobu klidně pracovali zadarmo, pokud věřím, že přijde pozitivní změna, nemohla jsem jim dál lhát. Hned druhý den jsme restauraci zavřeli. Cítila jsem se, jako kdybych přišla o část své osoby, jako pětadvacetiletá žena bez práce se špatnou platební morálkou a utkvělou myšlenkou, že se možná pro tenhle byznys nehodím. Celá tahle záležitost ve mně zanechala hlubokou ránu, která se nezahojila ani po týdnech. Musela jsem spát u sestry na gauči, zatímco jsem promýšlela svůj další krok a trápil mě velký dluh za kuchařské vzdělání. Nepomohla mi ani skutečnost, že mi den po zavření restaurace poslal můj tehdejší přítel Nick zprávu, že se se mnou rozchází. Zpětně to hodnotím jako požehnání – bylo zřejmé, že mě Nick viděl jako zdroj příjmu a to, co jsem považovala za lásku, byla jen touha nebýt sama, což mi Nick stejně ke konci nedokázal poskytnout. Je těžké nepohlížet na sebe jako na jedno velké selhání. Začala jsem si říkat, jestli opravdu nejsem jen další průměrná kuchařka, která potřebovala srážku s realitou. Kéž by mé představy a ambice zůstaly jen představami a ambicemi. Pamatuju si, jak jsem zahlédla inzerát na pomocnou kuchařku do levného steak house podniku, a dokonce takovou pozici zvažovala, ale jakmile jsem si uvědomila, jak jsem zoufalá, mohla jsem si oči vyplakat. Měla jsem pocit, že můj život skončil a nic mi nezbylo. Byl to Tony, kdo mě přesvědčil, abych se přestěhovala do L. A. Potkali jsme se na kurzu Guillhaumeho de Lacompteho ve Francii. Jako jediní Američané jsme drželi spolu, zatímco nás kritizoval mrzutý, poďobaný Francouz. Tento prestižní kurz vaření probíhal spíše jako vojenský výcvik. Při každé hodině jsme přistupovali ke svým pultům tak nervózní, jako kdybychom mě20