Přeložila: LUDMILA HAVLÍKOVÁ
Winston Graham: Poldark – Běsnící příboj Vydání první Copyright © 1977 by Winston Graham All rights reserved Cover Image of Harry Richardson and Ellise Chappell: Photography Robert Viglasky © Mammoth Screen Limited 2017. All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2263. publikaci Přeloženo z anglického originálu Poldark – The Angry Tide vydaného nakladatelstvím Pan Books, an imprint of Pan Macmillan, a division of Macmillan Publishers Limited, Londýn v roce 2008 Český překlad © 2019 Ludmila Havlíková Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1085-5 BARONET Praha 2019
Winston Graham
POLDARK BĚSNÍCÍ PŘÍBOJ Román z Cornwallu v letech 1798–1799
Pro Jean
Charles Vivian Raffe POLDARK (1667–1708) m. * Anna Maria Trenwithová (z Trenwithu) (1680–1758)
Agatha Mary (1697–1795)
Maria (1717–1779) m. Alfred Rupert Johns (1719–1781)
Claude Henry (1698–1748) m. Matilda Ellen Peterová (1699–1756)
Mary Ellen Robert (oba zemřeli v raném věku)
Charles William (1719–1786) m. Verity Michellová (1740–1773)
Joshua (1724–1783) m. Grace Vennorová (1740–1770)
reverend William Alfred Johns (1744– ) m. Dorothy Grenwilleová mnoho dětí
Charles Claude Robert (všichni zemřeli v raném věku)
Francis (1760–1792) m. Elizabeth Chynowethová (1764– )
Verity (1758–) m. Andrew Blamey (1748– )
Andrew (1793– )
Claude Anthony (1764–1771)
Geoffrey Charles Julia (1784– ) (1788–1790)
Ross Vennor (1760– ) m. Demelza Carneová (1770– )
Jeremy (1791– )
Clowance (1794– )
Jonathan CHYNOWETH (z Cusgarne) (1690–1750) m. Anna Tregearová (1693–1760)
Jonathan (1710–1777) m. Elizabeth Lanyonová (1716–1750)
Robert (1712–1750) m. Ursula Venningová (1720–1788)
Jonathan (1737– ) m. Joan Le Griceová (1730– )
Hubert (1750–1793) m. Amelia Tregellasová (1751– )
Elizabeth (1764– ) m. (1) Francis Poldark (2) George Warleggan
Morwenna (1776– ) m. reverend Osborne Whitworth
Tom CARNE (1740–1794) m. Demelza Lyonová (1752–1777)
Demelza (1770– ) Luke (1771– ) Samuel (1772– ) William (1773– ) John (1774– ) Robert (1775–) Drake (1776– )
Morwenniny mladší sestry
Luke WARLEGGAN (1715– ) m. Bethia Kempová (1716–1744)
Nicholas (z Cardew) (1735– ) m. Mary Lashbrooková (1732– )
George (1759– ) m. Elizabeth Poldarková (roz. Chynowethová) (1764– )
Valentine (1794– ) Ursula (1799– )
*) manžel, manželka
Garlanda (1778– ) Carenza (1780– ) Rowella (1781– ) m. Arthur Solway
Cary Warleggan (1740– )
KNIHA PRVNÍ
Kapitola první I Vál silný vítr. Po bledé odpolední obloze se honily mraky a na prašné silnici, jejíž povrch byl během poslední hodiny jízdy čím dál hrbolatější, ležela vrstva listí. V dostavníku seděl vychrtlý muž s propadlými tvářemi, který působil ve svém oblýskaném obleku jako úředník, a jeho ještě hubenější manželka s dospívající dcerou. Spolu s nimi jeli v kočáru ještě dva další cestující – vysoký, pohledný, elegantně vypadající zachmuřený muž, jemuž chybělo ještě pár let do čtyřicítky, a o něco mladší podsaditý kněz. První měl na sobě hnědý sametový kabátec s mosaznými knoflíky, z nichž většina byla rozepnutá, a pod ním sněhobílou košili, žlutou obnošenou vestu, hnědožluté přiléhavé kalhoty a černé jezdecké boty. Kněz měl kolem krku kolárek, ale jinak působil ve svém obleku ze zeleného vzorovaného hedvábí, v hedvábném plášti, vínových punčochách a černých botách s ozdobnými přezkami spíš jako marnivý hejsek. Hubený úředník a jeho manželka pokukovali po svých spolucestujících s posvátnou úctou, jako by stále nemohli uvěřit, že se ocitli v tak vznešené společnosti. Kočár rachotil a kodrcal po cestě plné výmolů a uvnitř teď vládlo ticho. Během jízdy však spolu oba pánové občas promluvili a manželský pár si cosi plaše šeptal, protože dobře věděl, s kým má tu čest. Vyšší muž byl kapitán Ross Poldark, který patřil k nejproslulejším osobnostem v celém hrabství, a při posledních volbách dokonce získal křeslo v Parlamentu za volební okrsek Truro. Podsaditý duchovní se 13
jmenoval Osborne Whitworth a sloužil jako vikář u svaté Markéty a také jako dohlížející vikář v Sawlu a Grambleru na severním pobřeží. Kapitán Poldark a kněz se spolu občas dali do řeči, ale pokaždé se zase na čas odmlčeli a ponořili se do ticha, které vůbec nepůsobilo přátelsky. Z každého jejich slova už od začátku zazníval ostrý podtón. Kapitán nastoupil do dostavníku v St. Blazey a pan Whitworth krátce po něm v St. Austellu. „Oho, Poldarku, takže se vracíte,“ vyhrkl kněz, hned jak se ocitl uvnitř. „Asi vás těší, že se zase podíváte domů. Jak je ve Westminsteru? Co Pitt s Foxem a tak? Můj strýc tvrdí, že je to jen obyčejná žvanírna.“ „Tu jste z něj udělali vy,“ usadil ho kapitán Poldark. „A netýká se to jen Westminsteru.“ „Ha! Ano. Totéž mi říkal můj příbuzný z manželčiny strany George Warleggan v době, kdy v Londýně poslancoval. Byla to pro něj krutá rána, když jste ho připravil o křeslo. Během těch dvanácti měsíců, co tam seděl, se pěkně namlsal. A ten volební debakl mu na dost dlouho otrávil život.“ Kapitán Poldark neodpověděl. V dostavníku páchl starý prach a zkažený dech. Pan Whitworth si neohrabaně rozepnul knoflík u těsných kalhot, které ho škrtily v pase. „Mějte na paměti, že pan Warleggan nezůstává nikomu nic dlužen. Vsadil bych se, že než se sejde rok s rokem, dá vám o sobě vědět.“ „Budu to se zájmem očekávat,“ odpověděl Poldark a podíval se svrchu na svého společníka. „Potřebujeme každého schopného muže,“ pokračoval kněz. „Teď ještě víc než jindy, pane. Nespokojení obyvatelé, jakobínské kluby, námořní vzpoury pod rudými vlajkami, vlna bankrotů a teď ještě ke všemu ta vzpoura v Irsku. Nemáte nějaké zprávy, jestli už ji potlačili?“ „Zatím ne.“ 14
„Ty ostudné ohavnosti, které páchají katolíci, nesmějí ujít trestu. To jejich řádění, o němž člověk slyší, si v ničem nezadá s nejhoršími výstřelky Francouzské revoluce.“ „Všichni pachatelé těchto ohavností jsou právoplatně trestáni, nebo se jim přinejmenším dostává odplaty. Člověk nikdy neví, kdo ty ukrutnosti vyvolává. Jisté je jen to, že uvádějí do pohybu nekonečný řetězec následků.“ Pan Whitworth zaletěl pohledem z okna a chvíli sledoval zelenou venkovskou krajinu, která se pohybovala za oknem nadskakujícího kočáru. „Samozřejmě vím, že ten váš pan Pitt podporuje katolickou emancipaci. Naštěstí existuje jen pramalá naděje, že parlament něco takového schválí.“ „Myslím, že máte pravdu. Ale nejsem si jistý, že je to dobře. Cožpak se všichni nemodlíme ke stejnému Bohu?“ Pan Whitworth názorně předvedl, že se umí zadívat na kapitána Poldarka stejně spatra jako předtím on na něj – jako člověk připravený zpochybnit tvrzení svého společníka, zvlášť pokud jde o téma, v němž se cítí naprosto jistý. Jejich konverzace v tomto okamžiku odumřela. Mladý kněz však nepatřil k lidem, kteří by se nechali odradit nějakými drobnými neúspěchy, a tak když kočár po chvíli asi na pět minut zastavil, aby kočí mohl za přispění svých pomocníků odtáhnout ze silnice spadlou větev, Whitworth se znovu ozval. „Strávil jsem dva večery u Carlyonových. Znáte je?“ „Jen podle jména.“ „Tregrehan je nesmírně pohodlné a prostorné sídlo. Moji rodiče se s Carlyonovými stýkali a já v tom pokračuju. Mají skvělou kuchařku, hotový poklad.“ Kapitán Poldark se upřeně zadíval na Whitworthovo vzdouvající se břicho, ale zůstal zticha. „Jejich jarní jehněčí – mimořádně jemné – a samozřejmě chřest a pečené telecí srdce… Ta jídla a jejich spojení představují přímo umělecké dílo. I když vlastně nevím, jestli 15
mi ještě víc nechutnalo dušené telecí se sladkou omáčkou připravenou z jejich domácích plodů a s nádivkou vonící po šalvěji a rozmarýnu. Pořád říkám své ženě, že kouzlo nespočívá v jednotlivých přísadách, ale v jejich spojení.“ „Doufám, že je vaše žena v pořádku,“ prohodil Poldark. Tentokrát se aspoň ocitli na společné půdě. „Je apatická. Doktor Behenna to považuje za důsledek špatné funkce sleziny. Ale těší mě, že syn je ve výborném stavu. Nikdy jsem neviděl žádné dvouleté dítě, které by bylo tak silné jako on. Vlastně mu dva roky ještě ani nejsou. Je to krásný, nádherný chlapec…“ Pan Whitworth se na sedadle protáhl. „Úplně jiný než ten ubohý, nanicovatý tvoreček, který se narodil Enysovým. Slyšel jsem, že má hubené, slaboučké tělíčko, ale příliš velkou hlavu, a celý den mu z úst tečou sliny… Ten kočár je plný blech. Mám jemnou pokožku, která blechy láká, a když mě jedna kousla naposledy, zůstala mi po ní na kůži červená skvrna velká jako guinea.“ „Měl byste vyzkoušet pudr doktora Leache, pane,“ odvážil se vstoupit do jejich hovoru mužík úřednického vzhledu. „Používá se v těch nejlepších domácnostech.“ Whitworth přejel svého hubeného spolucestujícího očima od hlavy k patě. „Jsem vám zavázán, pane. Už jsem o něm slyšel.“ Dostavník kodrcal dál.
II Můj život se odvíjí podle neustále se opakujících vzorců, říkal si v duchu Ross. Před mnoha lety – už jsem zapomněl před kolika – jsem jel z Bristolu skoro ve stejném dostavníku. Byl jsem ještě mladík a vracel jsem se z americké války se zraněnou nohou a s jizvou na tváři. A v dostavníku jsem měl sko16
ro stejnou společnost – muže úřednického vzezření a jeho manželku. Tehdejší pár však s sebou vezl nemluvně, a ne dospívající dívku s obličejem plným pupínků. Také tehdy seděl v kočáru kněz – doktor Halse, nyní už stařec. Během jízdy jsme spolu chvíli hovořili a naše debata skončila ostrým sporem. Vracel jsem se ale v jiném ročním období – v říjnu. Tentokrát také leží na cestě listí, takže se zdá, jako by byl podzim, ale je zelené a ze stromů ho strhala včerejší divoká bouřka. Asi největší rozdíl však spočívá v tom, že tenkrát jsem byl chudý – což jsem si v plné míře uvědomil teprve po návratu do rodného domu – kdežto teď jsem úspěšný muž a daří se mi. Ještě větší šok jsem ale zažil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se moje životní láska zakrátko provdá za mého bratrance. A teď mám manželku… No, ano, mám manželku. Tehdy jsem však byl mladý a plný elánu. Teď je mi osmatřicet a mládí je pryč. A možná už ani nejsem tak odolný jako kdysi. Mám dojem, že se celý můj život ubírá podobnými, opakujícími se cestami – jako právě nyní. Dvakrát jsem kvůli své nezkrotné, vznětlivé letoře vtrhnul do káznice a vytáhl odtud zavřené vězně – jednou v Anglii, což mi vyneslo nespravedlivě ostré útoky od příslušníků mé vlastní třídy, a jednou ve Francii, za což jsem si naopak vysloužil podobně nezaslouženou reakci – tentokrát však uznání a všeobecný obdiv. Kromě několika občasných dobrodružství jsem v životě miloval jenom dvě ženy, přičemž obě podlehly jinému muži. Otevřel jsem dva doly. Mám dvě děti. Podobně bych mohl ve svém výčtu pokračovat donekonečna. Možná je to přirozený důsledek stárnutí, napadlo ho. Tenhle pocit, že se jeho život cyklicky opakuje. Možná má podobný dojem každý, kdo žil dostatečně dlouho. Ale když se zamyslím nad všedními, jednotvárnými životy jiných lidí, můžu vlastně mluvit o štěstí, že ten můj je tak mnohotvárný. 17
To je však vedlejší. Jde o to, že se člověk stává ve svých vyjádřeních čím dál tvrdší a necitlivější… „Cože?“ vyhrkl, protože si uvědomil, že se ho Whit worth na něco zeptal. „Aha, ne, Dolní sněmovna bude zasedat ještě šest nebo sedm týdnů.“ „Takže se vracíte dřív?“ „Obchodní záležitosti,“ odpověděl Ross. „Už jsem byl pryč dost dlouho.“ „Aha, takže obchodní záležitosti.“ Rossova odpověď rozezněla jednu strunu ve Whitworthově srdci. „Mimochodem, když teď tak dobře znáte vikomta Falmoutha…“ Na chvilku se odmlčel, ale Ross jeho slova ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. „… když teď musíte tak dobře znát vikomta Falmoutha… protože zastupujete jeho zájmy… nebo spíš přinejmenším zájmy našeho samosprávného města… možná byste mohl využít své dobré vztahy s ním v můj prospěch. Snažím se získat místo v Luxulyanu, a ačkoliv to nespadá do jeho pravomocí, rozhodně má obrovský vliv. Kdyby třeba napsal nějaký doporučující dopis, mělo by to velkou váhu.“ „To mě mrzí, že se chystáte odstěhovat z Trura,“ poznamenal Ross suše. „Ale ne, nechystám,“ ujistil ho Whitworth. „Luxulyanský vikář, který nedávno zemřel, tam pobýval velice zřídka. Jenom bych si rád zvýšil svůj nynější příjem, který – jak jistě chápete – stačí jen na přežívání ze dne na den a na úhradu nejnutnějších výdajů pro mou rozrůstající se rodinu. Příjmy duchovních neodpovídají nárokům, které jsou na ně kladeny. Pokud chce Boží sluha nějak vyžít, musí spravovat dvě nebo víc farností.“ „Vždyť už dvě spravujete,“ připomněl mu Ross. „Před dvěma lety jste přece získal ještě farnost v mém domovském Sawlu a Grambleru.“ „Ano, ale ta je zoufale chudá. Náklady spojené s jejím udržováním spolknou skoro celou částku, o kterou jsem 18
si polepšil. Luxulyan je bohatší a tamní vlastníci půdy a šlechtici jsou daleko štědřejší. Jižní pobřeží je na tom totiž ve všech ohledech lépe než severní.“ Náhle se zvenku ozvaly nakvašené výkřiky mužů sedících na kozlíku, protože dostavník projížděl pod stromy s nízko položenými větvemi. Jedna z nich zaškrábala i na postranní okénko. Hubený úředník a jeho manželka si vyměnili výmluvné pohledy. Překvapil je náhlý obrat hovoru obou spolucestujících a neomalenost, s níž pan Whit worth neváhal vyrukovat se svým požadavkem v jejich přítomnosti, jako by pro něj vůbec neexistovali. Kapitán Poldark se však k tomuto tématu nijak nevyjádřil. Úředník soudil, že kněz mohl vyslovit svou prosbu mnohem taktněji. Whitworth se zadíval oknem ven. „No, už jsem díkybohu skoro doma. Z toho kodrcání a pohupování se člověku chtě nechtě udělá špatně od žaludku. Po moři jsem plul jenom jedinkrát v životě, ale přísahám, že to nebylo horší než tohle. Ten lotr Harry by na mě měl čekat, aby mi pomohl se zavazadlem. Aha, ano, je tady.“ Ossie zvedl hůlku a třikrát s ní hlasitě zaklepal na strop kočáru. Pod koly zakřupaly drobné kamínky a každý kousek kovu a kůže rozladěně zavrzal, jako by protestoval proti nečekanému zpomalení jízdy. Krátce nato kočár zastavil. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a sundal si z hlavy klobouk v očekávání spropitného. Ossie si dal s vystupováním načas. Znovu se podrbal a začal si zapínat knoflíky pláště. „Nezapomeňte, že může nastat čas, kdy vám budu schopen prokázat laskavost, Poldarku. Možná nevíte, že můj strýc Conan Godolphin je osobním přítelem prince waleského. A přítel u dvora – myslím královského dvora – se poslanci Dolní sněmovny může někdy hodit. Zvlášť poslanci, který pochází ze vzdáleného okrsku a nemá žádný titul ani společenské konexe. Takovému, jako jste vy. Strýc Conan zná nejvýznamněj19
ší whigské rodiny a spoustu vlivných aristokratů, takže by mohlo jít o takovou půjčku za oplátku – quid pro quo.“ „Ovšem,“ odpověděl Ross po chvíli. „Takže quid pro quo?“ „Ano. Přesně tohle vám navrhuju.“ „Nejsem si jistý, že mi navrhujete právě tohle.“ „Ale no tak, Poldarku, myslím, že jsem to řekl jasně.“ „V Sawlu a Grambleru máte kaplana Odgerse. To je usilovně pracující člověk. Když vás jmenovali vikářem, zvýšil jste mu mzdu ze čtyřiceti na pětačtyřicet liber ročně.“ „Ano, tak to je. Bylo to štědré gesto, v souladu s nynější dobou. Ale nedokážu si dost dobře představit, co s těmi penězi dělá, když si skoro všechno živobytí vypěstuje na farním pozemku a jiné výdaje nemá skoro žádné.“ „No, ujišťuju vás, že si dobře nežije. Tu zeleninu pěstuje, aby ji mohl prodat na místním trhu. Jeho manželka obrací každou penci, usilovně šetří, záplatuje každý kousek oblečení a přešívá šaty po starších sourozencích těm mladším. Nemají žádné slušnější ošacení a nedostává se jim peněz na takové vzdělání, jaké by u kaplanových dětí člověk oprávněně očekával. Řekl jste mi, že pro kněze je těžké přežít. Kaplan Odgers je na tom s pětačtyřiceti librami ročně hůř než podkovář nebo kovář.“ „Na to vám můžu odpovědět jenom tak, že kaplan velmi špatně hospodaří. Už dlouho ho považuju za naprosto neschopného mužíka.“ Ross si s knězem vyměnil chladné pohledy. „Tu vaši nabídku quid pro quo bych mohl přijmout, Whitworthi, pokud byste panu Odgersovi zvýšil plat na sto liber ročně. Za tohoto předpokladu bych mohl lorda Falmoutha poprosit, aby zasáhl ve váš prospěch. A ani bych nežádal žádnou službu od vašeho strýce.“ „Sto liber ročně!“ Pan Whitworth úplně opuchl, což se mu stávalo skoro pokaždé, když ho zaplavil vztek. Tento jev je možné pozorovat u některých zvířat a ptáků, ale 20
Ossie by se s nimi mohl klidně měřit. „Uvědomujete si, že celý plat za správu vikářství v Sawlu je dvě stě liber? Jak ode mě můžete očekávat, že tam zůstanu vikářem, když z nich dám celou polovinu místnímu ubohému, nevzdělanému kaplanovi!“ „No, protože dělá veškerou práci sám,“ prohlásil Ross. Ossie Whitworth zvedl ze sedadla svůj klobouk. Mezitím mu jeho sluha Harry vynesl zavazadlo ven a s přihlouplým vstřícným úsměvem čekal na svého pána. „Tohle si může myslet jenom neinformovaný člověk.“ „Tohle si myslím od té doby, co žiju v těsném sousedství vašeho kostela.“ „Bůh tvoří náplň celého mého života. Přeju vám příjemné odpoledne, kapitáne Poldarku.“ Ossie vystoupil z kočáru a dlaní volné ruky si přejel šosy kabátce, jako by z nich otřepával nejen blechy, které ho cestou obtěžovaly, ale také Rossův neomluvitelný návrh. A aniž se ohlédl nebo dal kočímu spropitné, zamířil po úzké cestě k vikářství u svaté Markéty a do náruče své odtažité manželky. Sluha Harry, vysoký a neohrabaný, vykročil za svým podsaditým pánem. Mezi nachýlenými stromy se zaleskla hladina řeky. Kočí se zase vyšplhal na kozlík, zamlaskal na koně, švihl bičem a kočár se za hlasitého skřípání kodrcavě vydal na poslední úsek své cesty do Trura.
III Demelza Poldarková seděla doma s Rosinou Hoblynovou, kterou pozvala na čaj. Od té doby, co doktor Enys vyléčil Rosině jako mladinké dívce nemocnou nohu, kulhala jen nepatrně. Po tragédii, jež skončila smrtí jejího ženicha Charlieho Kempthorna těsně před plánovanou svatbou, se už neprovdala, ačkoliv byla ve svých pětadvaceti letech 21
stále stejně jemná, půvabná a okouzlující jako před lety. Její mladší sestra Parthesia si vzala zemědělského dělníka a měla už rodinu. Rosina byla odjakživa nejtišší členkou rodiny. Její plachost možná pramenila z toho, že už od raného dětství kulhala. Dosud žila doma s rodiči a vydělávala si peníze výrobou klobouků. Demelza se s ní sblížila teprve před několika měsíci a ve svém nadšení z nové přítelkyně zajistila dívce tolik práce, kolik si dokázala vymyslet. Brzy totiž zjistila, že Rosina je nejen dobrá společnice, ale také nesmírně pracovité stvoření. Pověřila ji tedy výrobou čepečků a kloboučků pro své děti a Rosina pak pravidelně přicházela se svými výrobky ze Sawlu do Nampary, aby jim je vyzkoušela. Při té příležitosti si spolu obě mladé ženy pokaždé vypily čaj. Tentokrát si Demelza objednala ještě slaměný klobouček pro sebe. Potom šla Rosinu ještě kousek vyprovodit a v blikotavém večerním světle si všimla, jaké škody všude napáchala včerejší bouře. U dolu Panna se zastavila a s Rosinou se rozloučila, ale domů se hned nevrátila. Místo toho se dívala za vzdalující se postavou mladé ženy, která směřovala k sawleskému kostelu a zdolávala přitom nerovný terén ponurého vřesoviště. Škoda tak příjemné ženy, která tady takhle marní život, pomyslela si Demelza. Je krásná, pracovitá a má překvapivě dobrý vkus a vytříbené chování, když se vezme v úvahu, že jejím otcem je ten nerudný Jacka. Jen Bůh ví, že kdysi zažívala něco podobného, ne-li horšího, neboť ze srovnání s jejím vlastním otcem vycházel Jacka jako laskavý, rozumný muž. Ona i Rosina měly mnoho společného. Obě byly řádné dívky, které se nijak nepodobaly svým rodičům a byly „lepší“ než oni, pokud výraz „lepší“ znamená, že se svou inteligencí a vkusem vymykaly bídným poměrům svých rodin. Kdo ví, kolik ze svých schopností by objevila – pokud by vůbec nějakou vůbec objevila – kdyby náhodou před mnoha lety nepotkala na jarmarku v Redruthu Rosse. Kdy22
by na něj tenkrát nenarazila, jaké by vůbec měla vyhlídky? Otrhané, udřené děvče, ustavičně terorizované opilým otcem a vyčerpané péčí o houf mladších bratrů, kterým musela ve svých čtrnácti letech nahrazovat zemřelou matku. Možná by její muka později trochu zmírnil otcův příklon k metodistické církvi. Možná by si dokázala najít nějaké místo v zoufale bezvýchodném světě zbídačených horníků. Ale nebylo by to nic, co by se dalo srovnat se životem, jaký vedla teď, ačkoliv už neměla jistotu, že jí většina z toho, co teď měla, navždycky zůstane… Teď všude kolem sebe viděla aspoň hmotné výhody tohoto života a mohla se z nich těšit. Jejich hospodářství (zemědělské pozemky), které jim zajišťovalo většinu živobytí. Prosperující důl, jenž vydělával na všechno ostatní, co se už dalo pokládat za luxus. Obytný dům (anebo panské sídlo, pokud ho tak chtěla nazývat), jehož jedno křídlo (vlastně jediné křídlo) nechal Ross nedávno přestavět a rozšířit. Čtyři sloužící, kteří s nimi žili pod jednou střechou a s nimiž si vybudovala vztahy založené na vzájemném přátelství a respektu. Dvě báječné, nádherné děti a překrásné místo k životu na začátku malebného údolí, obklopené zídkou, za níž se rozprostíralo moře. A těsně před sebou měla osmadvacáté narozeniny. Nebyla ještě příliš stará, tlustá nebo naopak hubená, obličej jí dosud nepoznamenaly žádné vrásky, na břiše neměla ani stopy po těhotenských striích, chyběly jí jen dva zuby – zadní stoličky – a všechny ostatní si pravidelně každé ráno čistila kořenem proskurníku, aby jí zůstaly krásně bílé. Stýkala se teď s cornwallskou smetánkou – nejen s drobnými venkovskými šlechtici, ale i se skutečnou aristokratickou elitou Cornwallu – a tito lidé ji přijímali, nebo se tak přinejmenším chovali, jako by byla jednou z nich. A stýkala se i s místními horníky a rybáři, kteří ji také pokládali za svou. A pak tu byl Ross. Patřil jí. Aspoň si to myslela. Jenže ten byl teď daleko. A byl tam už příliš dlouho. V hloubi 23
srdce jí vyklíčilo semínko pochybností a začínalo zapouštět kořeny. Ve snaze zapudit tyto plíživé myšlenky se posadila na žulový kámen – pozůstatek strojovny starého dolu Panna, který místní metodisté nevyužili při stavbě své nové modlitebny – a hleděla za zmenšující se Rosininou siluetou, která už byla tak daleko, že se jí téměř ztrácela z dohledu. Obloha svítila po včerejším divokém běsnění živlů jasnou modří. Jenom na jihu, nad nachýlenou věží sawleského kostela, se vznášelo pár tmavých mráčků, ale podvečerní větřík je postupně odháněl pryč. Lidé si pochopitelně spojovali projevy počasí – jako třeba vítr a bouři – se svým vlastním chováním a podle toho je i charakterizovali. Včerejší bouře pro ně byla ohavná a rozběsněná, útočila na ně a rozbíjela jim nádobí. K dnešnímu dni však už podle nich vyčerpala všechny své síly, zmírnila se a uklidnila. Vypadalo to, jako by dnes místo nich mluvil někdo úplně jiný. Rosinin problém tkvěl podle Demelzy v tom, že uvízla kdesi v prázdném meziprostoru. Díky svým šikovným rukám se dokázala oblékat sice prostě, ale velice vkusně, a dokonce se naučila číst a psát. Tyto schopnosti a snaha trochu se odlišit od svého okolí ji však vzdálily od místních nevzdělaných horníků nebo rybářů s nevytříbeným chováním a drsným přístupem k životu. Obě strany si tuto odlišnost uvědomovaly – Rosině způsoby místních mužů nijak neimponovaly, a místní muži si před ní zase připadali méněcenní. Byl to složitý problém, protože neměla příležitost seznámit se s někým jiným. Sama Demelza měla dva bratry, oba oddaně zamilované. Starší Sam propadl kouzlu veselé, hlučné, energické Emmy Tregirlsové a získal si její srdce. Rozdělovalo je jenom jeho náboženství. Emma se stále nemohla smířit se Samovou hluboce zakořeněnou metodistickou vírou, která naplňovala celý jeho život, a protože to byla poctivá mladá žena, nechtěla mu předstírat, že sdílí jeho ideály. Proto 24
se odstěhovala o deset mil dál, do Tehidy, kde přijala místo služebné. Pokud by se Sam nechal přesvědčit, Rosina by se k němu v mnoha ohledech hodila víc než Emma. Lidé se však nedají uložit do předem připravených škatulek. Tím spíš, že Emmu přiměla k odchodu vlastně sama Demelza, když viděla, že spolu oba mladí lidé uvízli ve slepé uličce, a poradila jim, ať se znovu sejdou za rok, až si v sobě udělají pořádek. A Emmě pak obstarala nové zaměstnání. Proto by se zachovala nečestně, kdyby se pokusila dát Sama dohromady s jinou dívkou dřív, než tato roční doba uplyne. Byl tu ještě její mladší bratr Drake. Ten na tom byl mnohem hůř než Sam, protože se beznadějně zamiloval do sestřenice Elizabeth Warlegganové a potom se musel dívat, jak si jeho lásku bere za ženu reverend Osborne Whitworth, vikář od svaté Markéty v Truru, s nímž má teď Morwenna dvouletého syna. Drake na tom byl mnohem hůř než jeho starší bratr, ale právě jeho zoufalství z něj činilo vhodnější objekt Demelziných plánů. Manželské pouto se nedalo nijak zrušit, a byť byla Morwenna s vikářem zoufale nešťastná, nemohla od něj utéct, nastěhovat se k Drakeovi a porušit tak veškeré místní zákony a zvyklosti. Drake se už skoro tři roky trápil, celé tři roky si dobře uvědomoval, že nemá žádnou naději, a ve svém zoufalství se ani nesnažil hledat si nějakou jinou ženu. Před dvěma lety mu Ross koupil asi míli od St. Ann’s malý dům s pozemkem a kovářskou dílnou a z Drakea se za tu dobu stal vážený řemeslník a žádaná partie pro všechny dívky v okolí. On se však nikdy na žádnou ani nepodíval. Přinejmenším se na žádnou nepodíval takovým způsobem, jakým na děvčata hledí ostatní mladíci. Drake jako by citově i tělesně zamrzl v minulosti; hlavou se mu honily pouze staré vzpomínky a vytlačovaly všechno, co se s ním dělo nyní. Stále se upínal k dívce, kterou už dávno ztratil, a beznadějně se řítil do temné propasti staromládenectví. Problém však 25