0341638

Přeložil: MARTIN KÖNIG

Adam Christopher: Dishonored® – Hrůza za závojem Vydání první © 2018 Bethesda Softworks LLC. Dishonored, Arkane, ZeniMax, Bethesda, Bethesda Softworks and related logos are registered trademarks or trademarks of ZeniMax Media Inc. in the U.S. and/or other countries. All Rights Reserved. This translation of Dishonored®: The Veiled Terror, first published in 2019, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Zvláštní poděkování Harveymu Smithovi, Brittany Quinnové a všem z Arkane Studios. Tato kniha je fiktivním dílem. Jména, postavy, místa a události jsou použity fiktivně a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, obchodními zařízeními, událostmi nebo lokalitami je čistě náhodná. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2261. publikaci Přeloženo z anglického originálu Dishonored®: The Veiled Terror Český překlad, 2019 Martin König Redakce textu Dana a Jiří Chodilovi Korektorka Daniela Čermáková Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1079-4 BARONET Praha 2019

Adam Christopher

HRŮZA ZA ZÁVOJEM

Noc je chladná a vzduch je těžký vlhkostí, stejně jako je tomu v tomto krysami prolezlém městě vždy. Bez ohle­ du na část roku. Bez ohledu na roční období. Zima ne­ bo léto: Měsíc krbů, Měsíc klanů, Měsíc temnoty bar­ vy hoven – Dunwall, hlavní město Ostrovního impéria, velká a šedá metropole, největší město světa, je studené a mokré a nešťastné a ti, kteří jeho ulice nazývají svým domovem, v něm mají život stejně těžký, jako je krátký. Toto je fakt, který si dívka uvědomuje až příliš dobře. Někdy si už ani nemůže vzpomenout, jak dlouho na uli­ ci je, nemůže si vzpomenout na nic víc než na záblesky svého předchozího života, na život před zimou a mok­ rem a předtím, než přežila. Někdy si z celého toho života, který býval jejím, kdy­ si dávno, pamatuje jen ty záblesky paměti: obraz matky s ostrými a podvyživenými rysy a se stále krutou pova­ hou, neustále rozzlobené a se svým jediným skutečným a trvalým společníkem – lahví páchnoucí lihoviny, kte­ rá stojí víc, než kolik by za stravu pro sebe a dceru dala za celý týden. Hlas má stejně tvrdý jako kostnaté pěsti a kůže na kloubech se čas od času zbarví doruda od to­ ho, jak svému dítěti roztrhne tvář. Čas od času. Ty vzpomínky nejsou její. To si sama v duchu říká. Je to nějaký příběh, který se vypráví okolo třpytivého ohně ve starém sudu od velrybího tuku na konci tem­ né uličky, příběh, jejž by mohl vyprávět kterýkoli z těch 7

ubožáků, mladých nebo starých, kteří se kolem těch ča­ dících a páchnoucích plamenů každý večer shromaž­ ďují, aby se v jejich teple ohřáli. Tato vzpomínka je však pravdivá. Lež je to, že si to nepamatuje. Ví to. Všechno si to pamatuje. Bez ohledu na to, jak moc se snaží. Je ještě dítětem, už ale jen o vlásek – a už toho vi­ děla víc, než by dítě vidět mělo. Existují i další – dívka dokáže vypočítat nejméně dvě další ve svém věku, kte­ ré žijí na ulicích Dunwallu. A pak jsou tu gangy – Klo­ boučníci, Gang z Lahvové ulice. Někteří jsou ve stej­ ném věku jako ona, nebo tak nějak, mnozí jsou však starší a ve městě přežili díky tomu, že se spojili s ostat­ ními, aby proti němu bojovali. Je to dobrý plán. Doufá, že si jí jednoho dne všimnou díky nějakým specifickým dovednostem. Doufá, že si jed­ noho dne mezi nimi najde domov a možná i přátele. Ti ostatní, ti, kteří zapalují ohně a tisknou se k sobě a snaží se zůstat naživu alespoň jednu další noc… no, ti přáteli nejsou. Příběhy si říkají, ale jména jen málokdy. A pří­ běhy o minulých skutcích bývají opravdu hodně nadsa­ zené, utkané jen za účelem získání místa u ohně a další noci v relativním bezpečí společnosti. Na to, aby ostat­ ní projevili nějaký skutečný zájem, jsou příliš zaměřeni na vlastní přežití a minulost je tak jako tak irelevantní. Jediné, na čem záleží, je tady a teď. Jediné, na čem záleží, je přežití. Každá noc předsta­ vuje bitvu, která musí být vyhrána, a někdy je to hodně doslova. Noci jako ta dnešní. Ti tři muži nemají uniformy, všichni ale mají tuniky s kapucemi a na vlně jejich plášťů vidí stopy po před­ chozím dešti v podobě droboučkých kapiček. Vypada­ jí jako hoši z městské stráže a možná že k ní opravdu 8

­ atří. Dnes však čekají. Cítí to. Ve vzduchu visí vražda, p a zatímco čekají v uličce a pozorují bar na rohu ulice před sebou, potenciál násilí vibruje nocí jako tajemná elektřina. Přestože je pozdě, není tma. Zdaleka ne. Když déšť přešel, mraky se rozdělily a svítí úplněk, jenž město za­ lévá stříbrným svitem, až vypadá jako monochromatic­ ká kresba. Sleduje ty muže, sama však zůstává v úkrytu. Je v tom dobrá, je dobrá ve využívání neuspořádaných úhlů to­ hoto starobylého města k tomu, aby sama nebyla vidět bez ohledu na to, je-li den či noc. Tuto dovednost se musela naučit, také jí však připadala přirozená nebo možná vrozená. Možná to byl nějaký neznámý produkt její výchovy, potřeba schovávat se před matkou se vy­ vinula v instinkt již od útlého věku, aniž by si to uvědo­ mila. Nebo se s tím možná už narodila, s darem zůstat neviděna, v utajení a ovládat triky. Je to dar, který jí v posledních několika letech na ulicích Dunwallu slou­ ží velice dobře. Pokukuje po mužích na druhé straně ulice. Ona je hledá, i když si to nechce přiznat, protože kdyby si to přiznala, byla by nucena přiznat i to, že teď, když je našla, nemá tušení, co udělá. Ale dívá se. Muži mlu­ ví tlumenými hlasy, pod kapucemi se jim blýskají zuby a lesknou oči. Jsou to oni? Byli to ti samí, kteří byli u toho, když ten úchylák chtivě pošilhával po Deirdre, zatímco jeho společník hulákal a nazýval je přístavními šeredami? Byli to stejní muži, kteří se jenom dívali a ušklíbali se, když ten hnusák ze Serkonosu s tím kožešinovým lím­ cem zatočil holí se stříbrnou hlavicí a roztříštil Deird­ re lebku jako vajíčko, zatímco se jeho společník jenom smál a smál a smál? 9

Snaží se té vzpomínce postavit, hrůzu oné noci, kte­ rá se jí hlasitě rozléhala v hlavě, by sama chtěla kon­ frontovat. Byla tam ta dvojice dandyů ze Serkonosu a tři důstojníci městské stráže, jejichž hlídka je vedla na místo zločinu. Až na to, že to žádný zločin nebyl. Ne v Dunwallu, kde je možno si vraždu dítěte ulice před muži zákona koupit za několik mincí a lišácké mrknutí. Když hlídka dorazila, dandy s holí se pohupoval na patách a s úšklebkem, který nikdy nezapomene, své dílo obdivoval. Veselí jeho společníka nijak nepolevi­ lo, jen svému bratrovi nabídl, že mu koupí novou hůl. Potom se bratr otočil a zahleděl se na druhou dívku – na ni – a do tváře se mu až příliš rychle vrátil úšklebek. Byl ale měkký. Zemřel snadno. Odštípnutý konec jed­ né z dřevěných gazel, zdobících jeho kočár, posloužil jako obdivuhodná zbraň, která byla obzvláště účinná, když mu ji vrazila do oka. Bratr mrtvého klesl na kolena a snažil se mu pomoci. Chtěla ho zabít také, věděla však, že jeho volání o po­ moc brzy přivolá ostatní, takže udělala to jediné, co mohla. Utekla a opustila Deirdre. Musela. Neutekla však daleko. Musela se vrátit pro Deirdre. Tohle si říkala, i když věděla, že je to nemožné. Kličkovala dlážděnými ulicemi, neviděna v jejich stí­ nech, až se vrátila na místo. Dandy a jeho mrtvý bra­ tr tam ještě byli. Stejně jako Deirdre. Hlídka městské stráže, která byla svědkem vraždy její milenky, se vráti­ la také a muži mluvili s kočím. Pozorovala je. Ukládala si do paměti jejich obliče­ je i hlasy. Jednoho dne zaplatí. Jednoho dne její chvíle – i je­ jich – přijde. 10

A ten den nastal dnes večer. Ano, jsou to oni. Ano, našla je. Tiše našlapuje na deštěm kluzké dlažbě, její pohyby maskuje hluk z hospody. Hmátne po noži na opasku, ale vtom – Škobrtne o drn na ulici. Upadne, a když se snaží rychle se zvednout, ruce i nohy jí podkluzují. Jeden z mužů se k ní otočí a něco řekne. Jeho společ­ níci se smějí, ona však přes hučení krve v uších nedo­ káže rozeznat, co si říkají. Srdce jí v hrudi tluče tak sil­ ně, že by mohlo puknout. Otáčí se. Neviděl ji, cíp kápě mu zakrývá periferní vidění. Vstane a nedechne se. Možná není ta správná chví­ le. Možná vůbec není správný večer, a ona si musí být svou misí jistá. Vběhne do uličky. Šplhá po silných železných svodech na zdi a bez námahy vyleze až na střechu. A potom ho spatří. Černá kápě. Černá maska. Nůž, lesknoucí se mu v ru­ kou. Je nehybný jako chrlič a také se v hodně podobné póze krčí na okraji jedné vedlejší střechy. Skáče. Jeden z mužů se směje, jeho smích pak prudce utichá, když mu zezadu prořízne hrdlo. Když mu prudce trhne hlavou vzad, vytryskne před něj gejzír horké krve, kte­ rý zasáhne oba společníky. Útočník tělo odhodí stranou a obrátí pozornost ke zbylým dvěma. Nemají nejmenší šanci. Sleduje ho při práci. Pracuje efektivně a jediný zvuk, který slyší, je svistot čepele a bublání z čerstvě podřeza­ ných hrdel. O okamžik později už na dláždění chladnou tři těla a muž si nůž otírá hadrem, který pak na mrtvo­ ly odhodí. 11

Kdo to je? A kde se tady vzal? Maličko se posune směrem k okraji střechy a vykloní se přes něj. V Dun­ wallu je plno gangů, nikoho jemu podobného však za­ tím neviděla. Se smrtí způsobenou bodnou zbraní je vcelku obeznámena, ale to, jak udeřil a jak svou zbraň ovládal, to je… Nervózně se nadechne. Muž se teď otočil a dívá se na ni. Měsíční svit se odráží ve dvou očnicích kulatých brýlí, a když dýchá, vidí, jak zobáku podobný nos jeho masku zvedá a klesá, zvedá a klesá. To, co vidí z jeho vlasů, je tmavé a na okraji masky má jizvu. A potom… A potom je pryč. Dívka stojí zpříma. Rozhlíží se kolem sebe. Na střeše je sama a ti tři mrtví jsou sami na ulici, ona však ví, že dlouho sami nebudou. Vysoko nahoře přeběhnou mra­ ky přes měsíc v úplňku, jehož kolo je tak jasné, až musí přimhouřit oči. Zahledí se do dáli. A vidí ho. Přebíhá po střeše na druhé straně ulice. Protože na té straně není žádná postranní ulička, mu­ sel nahoru vylézt po strmé stěně budovy. Což je naprosto nemožný čin. Takový, o němž věří, že je ho maskovaný muž zcela schopen. Chce vědět víc. Neztrácí čas. Rozběhne se podél ulice za ním, přeska­ kuje z jedné budovy na druhou a celou dobu se mu drží na dohled. Je příliš hbitý i příliš rychlý, a proto neexistu­ je způsob, jak by ho mohla dohonit, rozhodně ne odsud. Rozhoduje se. Vrací se do uličky. S rachotem sjede dolů po potru­ bí, přeběhne přes ulici – přeskočí ty tři mrtvé muže – a vběhne do jedné vedlejší ulice. Teď je za ním, ale s velkou ztrátou. Jenomže se odmítá vzdát. 12

Nikdy se nevzdává. Další odbočka vlevo a další ulička, tato je po obou stranách lemována skladišti, jejichž stěny jsou posety mřížovím ocelových žebříků a schodišť. Docela snadná cesta. Jen doufá, že nezaostává příliš. Šplhá. Ocelové plošiny pod nohama rachotí, nikdo tam však není, ale jí je to stejně jedno. Musí se k němu dostat. Prostě musí. Protože to, co právě prožila, byl záblesk… Záblesk čeho? To neví. Neví, kdo to je. Neví, co udě­ lá, až ho najde. Stala se svědkyní vraždy a ví, co se svědkům stává. Stačí se podívat na tři mrtvé příslušníky městské stráže na ulici kdesi za ní. Ale ten cizinec! Na něm je něco divného. Něco, co vi­ děla. Je… Mohl by představovat cestu ven. Únik. Cítí to. Ten muž v masce měl svůj účel, měl důvod tam být, měl k tomu, aby ty muže zabil, nějaké zdůvodnění. Možná stejný důvod, jaký měla ona. Když ho viděla, cosi se v ní pohnulo. Touha – potře­ ba – být k něčemu. Nejen k pomstě, ale k něčemu víc. K něčemu… většímu. Střechy skladiště představují rozlehlé rovné plochy, jak se na nich voda nahromadila do výšky několika centimetrů, vlhce se lesknou. Po cestě kolem sebe vodu rozstřikuje a zastavuje se jen proto, aby popadla dech. Celou tu dobu neustále sleduje okolí a pátrá po jakém­ koli náznaku, jakémkoli pohybu. Okolo obličeje jí stoupá pára ze sraženého dechu. Bolí ji svaly. Točí se jí hlava. Zpozdila se. Nic tam není. Nahoře na střechách je sama a město pod ní spí. 13

Muž v masce je pryč. Střechy továren jsou v určitých intervalech přeru­ šovány vysokými komíny z černých a slizkých cihel. Po cestě se téměř zapotácí a snaží se zachytit čehokoli, co je nejblíže. Náhle ji opustila veškerá energie, odpaři­ la se do nočního vzduchu jako zbytky deště kolem. Ztratila ho. Tvrdě ji to zasáhlo, nedokáže však vysvět­ lit proč, opravdu ne. Tak trochu to ale ví. Protože jen na několik vteřin prožila záblesk něčeho jiného. Jiného života. Jiné budoucnosti. Budoucnosti, již by mohla mít. Když se jí dech konečně zpomalí, sklouzne po ko­ mínu dolů a dopadne na střechu. Zavře oči a cítí ten bodavý žár za víčky. Zadrží dech, začne počítat a říká si, že musí zapomenout a že život jde dál takový, jaký je. Ti tři muži, které chtěla vidět mrtvé, jí přání splnili a ona je v bezpečí, protože to neudělala. Nějak se kvůli tomu nedokáže cítit lépe. A potom otevře oči a vidí ho, jen několik stovek met­ rů před sebou, jak se krčí na okraji střechy hledí na ně­ co dole. Odrazí se do volného prostoru a zmizí z dohledu. Konečně ho našla. Pronásledování trvalo snad celé ho­ diny, a když ho vystopovala na místo, které podle všeho bylo jeho cílem nebo možná skrýší či základnou, začí­ nalo svítat. A tam, na druhé straně ulice, seskočí z jed­ né střechy na balkon a potom rozbitým oknem vklouzne dovnitř otlučené budovy. Tato část Dunwallu sice ještě oficiálně v troskách ne­ ní, ale už se tomuto stavu rychle blíží a je ponechá­ na napospas krysám. Není to část města, do níž by se za normálních okolností odvážila. Dunwall je nebez­ pečným místem jako takový, a to zejména pro někoho, 14

jako je ona, tato čtvrť však představuje něco úplně ji­ ného. Tato čtvrť je smrtící. I přesto však neváhá a následuje ho stejnou cestou, kdy seskočí na balkon a projde oknem. Uvnitř je vlhko a ponuro. Pod zkřivenými a rozbitý­ mi stoly, navysoko zaskládanými hnijícími papíry, hnije i koberec. Nejspíš to kdysi byla nějaká kancelář. Zastaví se, naslouchá, ale nic neslyší. Dveře před ní jsou otevřené. Vykročí k nim a vstoupí do rozpadající se chodby. Zkontroluje situaci kolem sebe, vybere si směr a jde. Zbytek budovy je ve stejném stavu. Ať už zde provozo­ vali jakékoli obchody, musely být významné. Na chod­ bách jsou rozvěšeny velké obrazy, ale stejně jako dře­ vem obložené stěny okolo jsou všechny neustálým vlhkem zvlněné. Stěny požírá plíživá vlna černé houby. Budova možná je prázdná, známky života v ní však jsou. Některé místnosti byly vyklizeny a nyní jsou zapl­ něny vyrovnanými řadami polních lehátek. Z jiných se stala skladiště a jsou zaskládány bednami a sudy. Zatímco se po místnosti rozhlíží, zakručí jí v žaludku. Je tam jídlo a je ho spousta. To je dost jídla, pomyslí si, i pro malou armádu. Zaváhá. Mohlo by to někomu chybět? Zdá se jí, že je tam prázdno – tak jo, prázdno až na ni a toho masko­ vaného muže, který se někde skrývá – ona se však roz­ hodne, že jí to nestojí za to riziko ani za čas. Musí svou kořist najít. Prostě musí. Otočí se k místnosti zády a vrátí do chodby. Po scho­ dišti sestupuje do dalších místností ve spodním patře budovy. Zde jsou prostory větší. Několik kanceláří bylo probouráno tak, aby tvořily jedinou velkou obdélníko­ vou komoru. Po obvodu místnosti je rozestavěno něko­ 15

lik figurín na otočných stojanech s rukama nataženýma tak, aby držely dřevěné čtvercové panely. Na některých panelech jsou namalované terče a podobné značky vidí i na čelech a hrudnících figurín. Na dlouhém a nízkém podstavci opřeném o jednu ze stěn napočítá čtyři kuše – tři malé jednoruční modely a jednu větší verzi – všechny jsou připraveny k použití. Vedle kuší leží hrst šípů a krátká dýka v pochvě. Je to nějaká výcviková místnost. Možná měla s tou armádou pravdu. To, co jí prozradilo, že za ní stojí, nebyl zvuk. Byl to takový pocit, spíš tušení něčí přítomnosti, jako by se v prázdné místnosti náhle ocitl někdo jiný než ona sama. Otočí se. Vidí, jak si stahuje masku, kterou chytil za re­ spirátor ve tvaru plechovky. Má krátké, dozadu sčesané vlasy. Po pravé straně obličeje mu od čela až k bradě sbíhají silné jizvy. Oči má světlé, ale chladné. Dívka stojí zpříma. Před jeho pohledem neuhne. Ne­ vydá ani hlásku. „Ty jsi mě sledovala,“ říká muž. „Našla jsi tohle místo, ale teď ani neutíkáš, ani nežebráš o život.“ Zvedne bradu a udělá krok vpřed. „Není kam utéct,“ říká mu, „a mně na tom životě zase tak moc nezáleží, abych pravdu –“ Slova jí v hrdle odumřou. Muž k ní natáhne ruku dla­ ní vzhůru a čeká, že ji uchopí a že se k němu připojí. Až na to… Že to není ten muž, jehož sledovala. Kabát s kapucí, těžké rukavice, husté pásy, křižující mohutný hrudník, to všechno je pryč. Muž, který teď před ní stojí, je ma­ lý a hubený, má černé a mastné vlasy se zubatou ofinou do čela. Tvář mu osvětluje modré světlo, které vychází zdánlivě z ničeho. Oči má bezedné a nepředstavitelně černé. 16

Směje se. Ona padne na kolena. Místnost za ním se rozpouští a ona vidí nekonečné kouřící nic, obíhající kolem světa z tvrdé, kovové skály, na níž stojí. Zná ho. Zná to místo. V prázdnotě stojí Cizinec a nabízí jí ruku. „Naše práce ještě není hotová, Billie Lurková,“ říká. Cítí plíživý chlad a hned poté uslyší zapraskání, zvuk tříštícího se dřeva, ledu, praskajícího na hladině jeze­ ra. Billie se podívá dolů a sleduje, jak se pod ní posunu­ je ten černý kovový kámen, který jí obaluje nohy, uzaví­ rá je do sebe a její maso i kosti mění ve hmotu samotné Prázdnoty. Skála jí centimetr po centimetru postupuje po těle. Natahuje se k Cizinci, ruka a paže se jí však již změ­ nily v kámen Prázdnoty. Vykřikne a svět ztmavne. Jediná věc, kterou slyší, je Cizincův smích.

17

1 DUNWALL, GRISTOL 4. den měsíce Větru, 1853

Billie Lurková se prudce probudila, srdce jí v hrudi divoce bušilo a dech se jí srážel ve studeném vzduchu v malé místnosti, kterou – přinejmenším dočasně – nazývala domovem. Posadila se a stáhla ze sebe přikrývku. I přes studený vzduch jí bylo velké horko a kůži měla mastným potem kluzkou. Když se jí tep ustálil, promnula si obličej a dlouze vydechla. Zase ten sen. Znovu si lehla, zavřela oči a protáhla si svaly, po další noci na tvrdé matraci ztuhlé a bolavé. Ta vzpomínka – ta bezprostřednost – snu pomalu bledla a Billie se začala uvolňovat. Každé ráno to bylo stejné a trvalo to už celé týdny. Už dávno přestala počítat, kolikrát se náhle probudila, vytržena z noční můry v jakési slepé hrůze, která naštěstí zeslábla hned, jak přišla k sobě. Ten sen. Ne… vlastně popravdě řečeno to nebyl pokaždé stejný sen. Ale byl v tom jakýsi vzorec, něco měly společného – ty sny přinášely dávno zahrabané vzpomínky, znovu a znovu ji vracely do minulosti a ukazovaly jí kousky její vlastní historie, kterou by raději znovu nenavštěvovala. Události ve snu však pokaždé začínaly přesně tak, jak si je pamatovala. Stejní 19

lidé, stejná místa, stejné útržky rozhovorů – přestože věděla, že na tyto části se spoléhat nemůže. A pokaždé se tam, ve chvíli, kdy to nečekala, něco změnilo. Pokroucená vzpomínka, události z minulosti se mění v noční můry. Noční můry s jednou ústřední postavou. Cizincem. Billie si povzdechla a shodila z postele i zbytek deky, načež přes okraj spustila nohy. Na chvilku se opřela lokty o stehna, hleděla na holou podlahu a v duchu počítala, jen tak pro jistotu, zda je opravdu vzhůru, jen aby se Cizinec neobjevil přímo před ní, jako obláček kouře a se smíchem, jako vždycky v tom snu. To, že je vzhůru, poznala podle toho, že ji pravá paže, ta, co nebyla živá, ale kterou tvořila pokroucená sbírka kamenných střepů Prázdnoty a pohromadě ji držela jakási tajemná magie, začala bolet a cítila v ní chlad až do morku kostí – což bylo ironické, protože v této končetině žádné kosti neměla. Bolest se však po snech dostavila vždy a Billie věděla, že se k čím dál intenzivnějšímu pulzování brzy přidá třeštění hlavy, které vzniká za tou věcí uvnitř lebky, jež není jejím vlastním okem, ale srpkem oka cizího, patřícího kdysi nějakému dávno zašlému božstvu. Zhluboka se nadechla a vstala. Ranní vzduch byl chladný – v místnosti ve skutečnosti mrzlo, jiných možností ubytování ale zase tolik neměla. Nevěděla, jak dlouho ještě v Dunwallu zůstane, ale to málo peněz, co jí zbývalo, musela pečlivě hlídat. Ve srovnání s některými z míst, jež kdysi nazývala domovem, představovala tato rohová místnost v podkroví krčmy v jedné z méně příjemných dunwallských čtvrtí čirý luxus. Tady měla střechu nad hlavou, úzké lůžko a vratký rozkývaný stůl pod malým oknem z olovnatého skla, kte20