Vládce všech moří
STEPHANIE LAURENSOVÁ
c
Vládce všech moří
Překlad Dana Chodilová
Český název: Vládce všech moří Název anglického originálu: Lord of the Privateers Autorka: Stephanie Laurensová Překlad: Dana Chodilová První vydání: MIRA Books, 2016 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 2016 by Savdek Management Proprietary Limited © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2019 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena.
Sazba: Studio EDITIO, Nadarzyn Tisk: OZGraf Olsztyńskie Zakłady Graficzne S.A.
ISBN: 978-83-276-2785-8
c PROLOG
Aberdeen, 9. srpna 1824
R
oyd Frobisher stál za stolem v kanceláři nad aberdeenským přístavem a znovu si četl předvolání, které právě dostal. Zdá se mu to jen, nebo je Wolverstone vážně zneklidněný? Za ta léta, kdy Wolverstone sloužil coby šéf anglické špionáže, dostal Royd spoustu takových předvolání. Formulace dnešního listu ale prozrazovala, že obvykle rozvážný bývalý vůdce zvědů je podivně znepokojený. Bylo to buď znepokojení, nebo netrpělivost, a ta k Wolverstoneovým vlastnostem nepatřila. Royd, ač byl asi o deset let mladší, si s tímto mužem, dříve známým jako Dalziel, porozuměl od prvního setkání, byli spřízněné duše. Zůstali v kontaktu i poté, co Dalziel odešel na odpočinek a zdědil titul vévody z Wolverstone. Royd měl podezření, že se stal jedním z Wolverstoneových hlavních kontaktů, zdrojem informací o intrikách, o nichž většina lidí v království neměla tušení. Studoval ty stručné věty. Nařizovaly mu, aby se svou lodí Korzár, která se právě teď houpala na vlnách 7
za oknem, vyplul do Southamptonu, tam naložil zásoby a připravil se k odjezdu, jakmile dorazí zpráva z Freetownu. Bylo jasné, oč tu běží. Wolverstone předvídal, že zprávy z Freetownu, které měl dovézt Roydův nejmladší bratr Caleb, budou vyžadovat naléhavou reakci. Konkrétně to, aby Royd co nejdřív odplul do západní Afriky a tam podnikl, co bude třeba, aby chránil krále a zemi. Odhodlání chránit krále a zemi, i to měli Royd s Wolverstonem společné. Dále to byla instinktivní schopnost přesně vyhodnotit situaci. A pokud je Wolverstone zneklidněn – „Musím s ním mluvit.“ Royd zvedl hlavu. Spíš než slova ho upoutal hlas, který je pronesl. „Zjistím –“ „A potřebuju s ním mluvit okamžitě. Pusťte mě, slečno Featherstoneová.“ „Ale –“ „Žádné ale. Promiňte.“ Royd uslyšel blížící se klapot vysokých podpatků na dřevěné podlaze. Vzhledem k tempu a energii těch kroků si dokázal snadno představit zoufalství své postarší sekretářky, jak stojí za recepčním stolem a lomí rukama. Ale Gladys Featherstoneová byla místní. Mohla tušit, že rozezlená Isobel Carmichaelová je přírodní síla, kterou si málokdo troufne zastavit. Dokonce ani on sám ne. Přepážku, oddělující jeho svatyni od vnější kanceláře, měl přestavěnou tak, že se od výše sto osmdesáti 8
centimetrů nad zemí – výše jeho očí – táhla ke stopu prosklená část. Při práci za stolem byl rád mimo dohled příchozích, kteří si často mysleli, že mohou mrhat časem výkonné hlavy Frobisherovy lodní společnosti. Návštěvníci ho neviděli a museli se zeptat Gladys, je-li přítomen. Ale nyní stál a Isobel byla jen o kousek menší než on. Skrz sklo viděl paví péro, trhaně se houpající s každým odhodlaným krokem, ona z druhé strany zachytila nanejvýš temeno jeho hlavy. Vlažně zauvažoval, co ji tak rozohnilo. Stejně na tom nezáleželo, vsadil by se, že to brzo zjistí. Svým typickým způsobem rozrazila dveře, dramaticky se zastavila na prahu a přišpendlila ho pohledem. Ten jediný okamžik, to instinktivní zaklesnutí dvou párů očí stačilo na to, aby se v něm všechno sevřelo a jistá část těla se probudila. Vzhledem k jejich minulosti se to snad dalo čekat. Ale teď… Byla skoro sto osmdesát centimetrů vysoká, pružná a ohebná, se záplavou černomodrých vlasů – když byly rozpuštěné, valily se jí jako neuspořádaná změť velkých kudrn kolem tváře, ramen a po zádech, ale dnes si tu masu přísně spoutala do uzlu na temeni hlavy. Hleděla na něj očima barvy hořké čokolády pod jemně klenutým černým obočím. Tvář bledá a oválná, pleť bez chybičky, rty červenorůžové, plné a zralé, ale právě teď stažené do přísné linky. Na rozdíl od většiny urozených dam neklouzala lehce a neslyšně, její pohyb byl cílevědomý, snad až energický, s panovnickým chováním královny amazonek. 9
Nepatrně pokývl hlavou. „Isobel.“ Jen se na něj dívala. Povytáhl obočí. „Čemu vděčím za tohle potěšení?“ Isobel Carmichaelová pozorovala muže, o němž si namlouvala, že ho zvládne. Říkala si, že vydrží jeho blízkost bez ochranné bariéry profesionální fasády mezi nimi, že naléhavý úkol, s nímž přichází, překoná její neustávající reakci na něj, reakci, kterou se snažila zuby nehty tajit. Jenže jí stačilo se na něj podívat a její city se ocitly jako ve svěráku. Zaslechnout jeho hluboký dunivý hlas, který rozezvučel něco hluboko v ní, a byla s rozumem v koncích. A když ještě k tomu povytáhl tmavé obočí, aniž z ní spustil ten pronikavý pohled… litovala, že si nevzala vějíř. Měla by ze svých iluzí vystřízlivět, ale v duchu zaťala zuby. Neúspěch byl vyloučen a už se koneckonců přihnala k těmto dveřím a do Roydovy přítomnosti. Do jeho přítomnosti, která na ni pořád tolik působila. Vlasy skoro stejně černé jako její mu padaly v neuspořádaných loknách kolem hlavy. Nad jeho obličejem by i ďábel zaplakal závistí, měl široké čelo, rovné černé obočí, štíhlé tváře pod výraznými lícními kostmi, agresivní hranatou bradu. Dojem jen zvýrazňoval úhledně zastřižený knír a bradka, kterou si nedávno začal pěstovat. A co se těla týkalo… stál nehybně, ale i tak jeho postava s dlouhými končetinami vyzařovala mužnou sílu, která nemohla ujít nikomu se zdravýma očima. Široká ramena a dlouhé 10
silné nohy, k tomu vrozená elegance, projevující se v lehkosti, s níž nosil oblečení, v grácii, s níž se pohyboval. Hezké oči, které toho už hodně viděly, se dál upíraly do její tváře a Isobel moc dobře věděla, jak hříšné dovedou být jeho rty. Zatlačila rozpustilé city hluboko do sebe, nadechla se a stručně prohlásila: „Potřebuju, abys mě odvezl do Freetownu.“ Zatvářil se překvapeně, což ji udivilo. Málokdy se nechal vyvést z míry a rozhodně to nedával jen tak najevo. „Do Freetownu?“ „Ano.“ Zamračila se. „To je hlavní město kolonie Západní Afrika.“ Byla si jistá, že to ví, vlastně předpokládala, že tam několikrát byl. Vplula do kanceláře. Aniž od něj odtrhla pohled, zavřela dveře před jeho rozčilenou sekretářkou a zvědavci ve vnější kanceláři a popošla dál. Dopis, který svíral v ruce, se snesl na piják. „Proč zrovna tam?“ Ani on z ní nespouštěl oči, jako by byli dvě nebezpečná zvířata, která dobře vědí, že si mají dát na toho druhého pozor. Zastavila se a čelila mu z bezpečné vzdálenosti, na šířku stolu mezi nimi. Mohla by se posadit na židli, ale kdyby se na něj potřebovala obořit, raději by to udělala vestoje, cítila se jistější na nohou. Stejně ale musela trochu zvednout hlavu, aby se mu mohla dívat do očí – do očí barvy rozbouřeného moře a blesky křižovaného aberdeenského nebe. Do těch pronikavých očí. Když spolu jednali profesionálně, obvykle ta pronikavost tolik nevynikla. 11