Přeložila: Daniela Čermáková
Jude Deveraux: Splněné sny Vydání první Copyright © 2018 by Deveraux Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2251. publikaci Přeloženo z anglického originálu As You Wish vydaného nakladatelstvím MIRA Books v roce 2018 Český překlad © 2019 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2019 Martina Černá Přebal a vazba © 2019 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1049-7 BARONET Praha 2019
Jude Deveraux
Splněné sny
Prolog Langely, Virginie 1970
„Posiluj. Opaluj se. Myslíš, že jsi dostatečně inteligentní, abys tyhle dvě věci zvládl, kluku?“ Muž byl stejně vysoký jako Kit, něco přes sto osmdesát centimetrů, ale byl opravdu hodně široký. Kit uvažoval, jestli by byl jako trojitý rozložitější než tenhle důstojník. S krátkými černými vlasy vypadal jako medvěd z nějakého kresleného filmu. „Ano, pane.“ Kit měl tak rovná záda, až měl pocit, že jsou z oceli. „A až tě na podzim vyzvedneme a ty si stáhneš ty svoje kalhoty, nechci vidět žádnou bílou zadnici. Vyjádřil jsem se jasně?“ „Ano, pane. Mám se opalovat nahatý.“ Jakmile ta slova vypustil z úst, věděl, že jsou špatná. Zněla příliš vychloubačně, příliš se podobala tomu, kým byl, což nebylo „jeden z těch hochů“. Jeho otec neopravoval auta. Jeho táta urovnal několik kmenových sporů na Středním východě, ale to nebylo nic, čím by se mohl Kit pyšnit. 7
Když se velký muž předklonil blíž, Kit neustoupil, ačkoliv po ničem jiném netoužil. „To byl posměch? Nebo snad vtip? Vysmíváš se mi, kluku?“ „Ne, pane!“ Kit ta slova prakticky zařval. Po zátylku mu stékal pot. Bylo přesně šest hodin ráno a jeho odvolali z brzké rozcvičky do kanceláře tohoto muže. Jemu to ovšem nevadilo. V devatenácti letech byl nejmladším z rekrutů – z nichž někteří dokonce strávili několik let ve Vietnamu – a samozřejmě mu to dávali znát. „Už tě máma přestala kojit, kloučku? Umíš chodit na nočník?“ „Chybí ti tvoje mamka, co?“ „Před pár lety jsem si zašpásoval s děvčetem jménem Montgomeryová. Myslíš, že bych moh bejt tvůj taťka?“ Kit se vždycky jenom usmíval, ale po každé té jízlivé poznámce byl ještě odhodlanější dělat práci, pro kterou se narodil. Obr od Kita o krok poodstoupil. „Teď se… koupeš –“ jeho tón jako by se tomu slovu vysmíval „– kdykoliv chceš, ale v září chci, abyste ty a ten tvůj obrovský nos vypadali, jako že odjakživa žijete v poušti. Vyjádřil jsem se jasně?“ „Ano, pane, vyjádřil.“ Muž znovu ustoupil a přelétl Kita pohrdavým pohledem od hlavy k patě. Stejně jako všichni v rodině jeho otce byl Kit vysoký a štíhlý, ale stavěný spíše jako běžec než tenhle chlapík, který by nejspíš dokázal uzvednout i auto. „Nechápu, co si mysleli, když tě odvedli,“ zamumlal. „Jsi jenom kluk, a navíc tak vyzáblý, že by ses mohl protáhnout klíčovou dírkou.“ Potřásl hlavou. „Mám ti připomínat, že se nikdo – dokonce ani tvůj slavný tatíček – nesmí dozvědět, k čemu jsi byl vybraný?“ 8
„Ne, pane, to nemusíte.“ „Myslíš, Montgomery, že se dokážeš vrátit domů a nikomu neprozradit, proč – jak jsi to nazval? – se opaluješ nahatý?“ „Nevrátím se domů, pane.“ Kit se na muže nedíval přímo, ale zíral mu přes rameno. „Hm, to je dobře.“ V jeho hlase se ozýval výsměch. „Jsi boháč. Máš spoustu domů, co?“ Kit si nebyl jistý, jestli na to má odpovědět, nebo ne. Už před jistou dobou mu došlo, že nemůže strávit léto doma, dokud jsou tam jeho příbuzní. Byli příliš vnímaví a do všeho strkali nos. Poznali by, že má něco za lubem, a udělali by cokoliv, aby zjistili, co to je. A jak je znal, určitě by mu všechno překazili. Nikdo nesmí tušit, že trénuje na tajný úkol v Libyi. Vládu v té zemi právě převzal mladík jménem Muam mar al-Kaddáfí a Kit měl zjistit, co má v plánu. Díky životu se svým otcem, který pracoval v diplomatických službách, uměl Kit plynně arabsky a všechna nářečí. Od klasického přes libanonské, které bylo z půlky francouzské, až po arabštinu, jíž mluvili Saudové a která jako by vycházela člověku z hrdla, to všechno bez problémů ovládal. Kit navíc z otcovy strany podědil orlí nos a po matčiných italských předcích tmavé oči. S opálením a ve správném oblečení může vysedávat v súku, pokuřovat dýmku a nikdo si ho ani nevšimne. Před pár měsíci strávil týden v jejich domě v Káhiře jeden z otcových přátel, bývalý americký velvyslanec v Sýrii. Kit si všiml, jak ho muž pozoruje, když hrál kickball s Egypťany, jedl šavarmu od jednoho pouličního prodejce a dohadoval se arabsky s taxikářem. Než velvyslanec odjel, požádal Kita o rozmluvu mezi čtyřma očima. Nejdříve se zeptal, jestli by Kit chtěl 9
pomoct své zemi. Byl to dramatický začátek, který apeloval na Kitův patriotismus. Bez váhání odpověděl, že ano. Nebylo snadné lhát své rodině a tvrdit, že si chce dát na rok volno z univerzity, aby se potuloval po světě. Jen jeho otec zřejmě uhodl pravdu. Chvíli na syna upíral pohled a pak řekl: „Co můžeme udělat, abychom ti pomohli připravit se na tuhle… cestu?“ „Dostat mě odsud,“ prohlásil Kit bez rozmýšlení, ale jeho otec chápavě přikývl. O dva dny později Kit obdržel pozvánku, aby strávil léto na Tattwellu, na staré plantáži, jež patřila příbuzným jeho matky, Tattingtonovým. Když Kit na otázku nic neříkal, obrovitý muž mávl rukou. „Tak jdi. Vypadni odsud. Jen nezapomeň, že budu mezi těmi, kteří tě vyzvednou, takže buď radši v kondici a opálený. Teď zmiz!“ Dalšího večera Kit dorazil do Summer Hillu ve Virginii a druhého dne pohlédl do očí ženě, kterou bude milovat po zbytek svého života. Ovšem slečna Olivia Pagetová k němu necítila totéž. Ve skutečnosti měla naprosto opačné pocity. Kit, jako by na tom závisel jeho život, se ze všech sil snažil, aby svůj názor změnila.
10
1 Summer Hill, Virginie Současnost
Lítost, pomyslela si Olivia, zatímco se rozhlížela po malé restauraci. V televizní talk show, na niž se dívala ráno, se mladá, dokonale vypadající moderátorka, s nepřirozeně lesklými vlasy, zeptala stárnoucího herce, jestli lituje svého života stráveného v show businessu. Samozřejmě že řekl ne. Prožil úžasný život a nezměnil by jedinou věc. Co jiného měl říct? Že lituje, že se oženil s manželkou číslo dvě, která ho obrala o všechno, co vydělal během čtyřiceti let u filmu? Že by si přál, aby nenatočil ty tři opravdu hrozné horory, když byl na mizině? A co těch dvanáct let, které promrhal v alkoholovém a drogovém omámení? Kritici se však shodli, že hrál mnohem líp, když byl pod vlivem. Po léčení byl příliš uzavřený a nevýrazný. Jeho kolegové prohlašovali, že bourbon byl zřejmě jeho radostí. Řekl ovšem, že ničeho nelituje. Na to se napiju! pomyslela si Olivia. 11
Co by řekla ona, kdyby se jí ta moderátorka v upnutých šatech, jako by byly její druhá kůže hada a asi tak stejné velikosti, zeptala, čeho ve svém životě lituje? „Sexu,“ odpověděla by. „Je mi líto těch úžasných let sexu v mládí. Přitlačená ke zdi, schoulená na předním sedadle auta s převodovkou vrážející do zad, s potem stékajícím po nose, při východu slunce, když byl člověk vzhůru celou noc a další den byl tak rozbolavělý, že dokázal stěží chodit. To mi v životě opravdu chybělo. Jedno jediné léto nestačilo!“ Představila si tvář té moderátorky, s make-upem, kvůli němuž působila uměle, jakoby zmrazená na místě. Byla by tvrdá a řekla by: Tohle byste odpovědět neměla? Vypípali by to, co Olivia říkala? Usmál by se Robin Williams z nebe a prohlásil: Ale no tak, děvče? Pro Olivii byla jednou z největších záhad života skutečnost, proč mladí lidé věří, že sexuální touhy, potřeby, myšlenky a vášně – jakékoliv a všechny – mizí s věkem. Kdy se nějaký člověk změní ze „sexy“ na „roztomilého“? „Jsou tak roztomilý pár.“ To děti automaticky říkají o lidech ve věku nad… Nebyla si jistá, kdy přesně. A v kolika byste měli zapomenout, že jste se kdy s někým milovali? Zapomeňte na ty dny, které jste strávili nazí u rybníka. Na vůni trávy zválené pod svým tělem. Na teplou vodu stékající vám po těle, kdy vám ji milenec slízá. Děti jsou v šoku, když se člověk nad padesát zmíní o čemkoliv sexuálním. V kolika se z člověka zase stane panna či panic? „Zdravím.“ Zvedla oči a uviděla velkého vysokého mladíka – tedy mladého pro ni – kolem pětatřicítky, možná o něco staršího. Byl docela pohledný a z očí mu sálala taková ta divoká energie, díky níž podle Olivie získal všechno, co kdy chtěl. Košile a kalhoty, které měl na sobě, 12
vypadaly obyčejně, ale poznala, že jsou šité na míru. Celkový zevnějšek však působil nacvičeně, jako by byl herec hrající nějakou roli. „Vy jste paní Montgomeryová?“ Promluvil jako nějaký hlasatel zpráv, bez jakéhokoliv přízvuku. Ovšem vsadila by se, že takhle nemluvil, když byl mladší. „To jsem. A vy jste od doktorky Hightowerové?“ „Ano. Dovolíte?“ Zdvořile čekal, až mu ukáže, že se může posadit na židli proti ní. Když se usadil, kývl na číšnici, aby přišla. Přesně jak Olivia odhadovala, mladá žena rychle přiběhla. Když si objednal černou kávu, Olivia byla ráda, že očima nesledoval pěknou mladou číšnici příliš dlouho. Ani nepromluvil, dokud neodešla. „Jeanne – doktorka Hightowerová – mi říkala, že byste nás vzala do toho domu.“ „Vezmu, ale musíme počkat na dalšího nájemce, Elise, než sem dorazí. Poslala mi zprávu, za pár minut by tu měla být.“ Když číšnice postavila před muže kávu, položila před ně také talířek s malými citronovými sušenkami. „Pozornost podniku. Pro –“ Podívala se na Olivii. „Pro oba.“ Olivia znala dívčinu matku a stačilo na ni jen mírně přimhouřit oči, aby zmizela. Když se znovu zadívala na toho muže, uvažovala, jestli si opravdu neuvědomuje pozornost té dívky, tak jak se zdá. „Jeanne vám asi prozradila, že jsem Ray Hanran.“ „Znám v podstatě jenom vaše jméno, ale předpokládala jsem, že jste s Elise přátelé.“ „Ach, to ne,“ odpověděl, „svou novou spolubydlící jsem ještě nikdy neviděl. Měla s námi bydlet nějaká starší žena, ale zrušila to.“ Olivia se proti své vůli zamračila. „Vím, že druhý host je poměrně mladý.“ 13
„Opravdu? To netuším. Znáte Jeanne. Moc toho člověku neprozradí.“ „Vlastně ji neznám. To můj manžel Kit mě požádal, abych vás doprovodila na panství Camden Hall.“ „Panství? Zdá se, že je ten dům větší, než jsem si myslel.“ „Jeannina letní chata je jedním ze čtyř menších stavení toho, co kdysi bývalo docela velkým pozemkem.“ Olivii dělalo starosti to uspořádání. „Ví tahle mladá dáma, Elise, že stráví víkend s mužem, kterého ani nezná?“ Významně se zadívala na snubní prsten na jeho levé ruce. Způsob, jakým se usmál, prozrazoval, že ví, co se Olivii honí hlavou. „Nevím, co jí bylo řečeno. Nic z toho není moje práce. Jeanne trvalo týdny, než mě přesvědčila, že bych měl přestat pracovat a odjet si odpočinout do nějaké chaty uprostřed lesů.“ Vytřeštil oči. „Nemyslíte si, že je to něco jako seznamka, že ne? Že mě chce dát dohromady s nějakou svou milou mladou klientkou?“ Podle toho, jak se zaklonil na židli, měla Olivie dojem, že se chystá odejít – což by Kita značně zklamalo. „Já vážně nic nevím,“ pronesla rychle. „Můj manžel byl odvolán do Washingtonu a jen mi poslal e-mail s tím, že nějaká psycholožka, doktorka Jeanne Hightowerová, sem posílá své dva klienty na prodloužený víkend. Požádal mě, abych se s vámi dvěma sešla v téhle restauraci a odvedla vás tam. Není snadné dům najít.“ Ray se zamračil. „Ničemu z tohohle nerozumím. Mám…“ Upil kávy a zdálo se, že zvažuje, jestli se jí má svěřit, nebo ne. „Mám jisté vážné potíže v manželství a Jeanne mi byla doporučena. Chodím k ní už týdny, ale stále nevím, co mám dělat. Chtěl jsem terapii ukončit, jenže pak na mě Jeanne začala naléhat, abych 14
odjel do Virginie a strávil chvíli v jejím domku. Nakonec jsem to vzdal, a tak jsem tady.“ Najednou mu přes tvář přelétl podivný strach. „Není tohle jeden z těch ústavů, že ne? Kde bych si na sebe měl vzít bílý župan a povídat o svých… pocitech?“ Olivia se rozesmála, když uslyšela hrůzu v jeho hlase. „To určitě není. Dům je moc hezký, má tři ložnice, tři koupelny a celé roky byl prázdný. Ani jsem netušila, že ho prodali. V Summer Hillu žiju celý svůj život, na pozemcích Camden Hallu jsem však byla jenom jednou, a to už bylo před mnoha lety. Ale teď, když tam bydlím –“ „Vy tam bydlíte, ale viděla jste to tam jenom jednou?“ Olivia se nerada bavila o svých osobních věcech, ovšem věděla, že musí něco říct, aby tomuhle muži zabránila v odchodu. Svým nejklidnějším hlasem, tím, který často používala na cizí lidi, prohlásila: „Víte, nedávno jsem se provdala.“ Čekala na jeho údiv. Mladí lidé si zřejmě myslí, že se starší ženy už narodily vdané. Vypadal překvapeně, rychle se však vzpamatoval. „Na naší svatbě mi můj manžel daroval dům na panství Camden. Když jsem před mnoha lety poprvé uviděla starý River House, byli jsme právě spolu, takže věděl, že se mi to místo líbí.“ Odmlčela se, aby si vybavila ten žhavý horký den, kdy byli oba nazí. Jejich mladá silná těla se třpytila na slunci. Znovu se zadívala na Raye. „Můj manžel ten dům koupil pro mě, ale já ho neviděla. Odjeli jsme ze svatby na šestiměsíční líbánky na místa, kde pracoval jako diplomat.“ Na místa, která jsem měla vidět s ním, pomyslela si, nic však neřekla. Kit jí také nedávno představil lidem, jež měla znát posledních čtyřicet a něco let. 15
„Jakmile jsme se vrátili do Ameriky, Kitovi zavolal někdo z Washingtonu a pak musel odjet, takže jsem se vrátila do Summer Hillu. Včerejší noc jsem strávila u své kamarádky. Až vám a mladé Elise ukážu chatu doktorky Hightowerové, zajdu do domu, který nám můj manžel koupil. Nachází se na druhé straně pozemků.“ Chvíli na ni hleděl, zřejmě ty informace zvažoval. „Neměl by ženich přenést svou nevěstu přes práh nového domu?“ Kdyby si Olivia nekladla stejnou otázku, byla by se rozesmála. Jenomže se jí zklamání zračilo na tváři. Když poprvé uviděla vnitřek domu, toužila po Kitově přítomnosti. Zčásti odjeli na tak dlouhé líbánky, aby mohl být dům opraven, vymalován a znovu vybaven. Každý den se radovali z fotek, jež jim posílali designérka a řemeslníci. Začali s pavučinami a myšmi, s mývalem na půdě a elektrickým vedením ze čtyřicátých let. Pod vší tou špínou se však nacházely nádherné staré trámy a kamenné krby a obrovská okna s výhledem na překrásné jezírko s ostrůvkem uprostřed. Všechno bude dokonalé! Ačkoliv si však Olivia cestování a nakupování věcí do jejich domu užívala, nastaly chvíle, kdy ji zaplavovaly hluboké vlny lítosti, jež nedokázala zastavit. S Kitem se znali nesmírně dlouho a celou tu dobu měli strávit spolu. Měla znát ta nejlepší místa v Istanbulu, kde se dá nakupovat. Měla být schopná mluvit arabsky, protože měla žít s Kitem, když pracoval v Egyptě. Měla – Když se zadívala na Raye, který seděl a mlčky ji pozoroval, oči mu téměř zářily, jak hltal každé její slovo. Chvíli jí trvalo, než ten pohled poznala. „Vy jste prodejce, že?“ Ray se rozesmál, až skoro vyprskl kávu, ale popadl ubrousek a zakryl si ústa. „Copak mě prozradilo?“ 16
„Hlad vám kouká z očí a jste jak lunt,“ zacitovala Shakespeara. „Tak o copak vám jde, co se mi to snažíte prodat?“ „Zůstaňte s námi.“ „Jak to myslíte?“ „Jeanne mě sem poslala, abych měl čas na přemýšlení. Když jsem ve městě v práci nebo doma se svojí ženou Kathy, nedokážu se na všechno podívat s odstupem. Jeanne tvrdila, že mi pomůže, když se od všeho dostanu dál, abych mohl udělat to nejdůležitější rozhodnutí v životě.“ Na okamžik se odmlčel. „Ale věci se změnily. Myslel jsem, že tam budou dvě ženy a že by mohly…“ Olivia ho pozorovala, jak si bere sušenku a pomalu ji ukusuje. „Že by mohly vařit a vzájemně se zabavit, abyste si mohl dělat, co budete chtít.“ Ray se rozesmál. „Určitě není Jeanne vaše sestra? No tak jo, jsem zhýčkaný. Kathy a já nemáme žádné děti, takže já jsem tak nějak…“ Pokrčil rameny. „Středem jejího vesmíru?“ „Tak nějak. Kathy nemá vlastní život. Jenom mě.“ „A co se tedy děje? Něco v práci?“ Ray se zhluboka nadechl. „Chci se rozvést, jenže nevím, jak to mám své ženě říct.“ „Ach,“ vydechla Olivia. „To je problém. A je mi jasné, že si to musíte pořádně promyslet.“ „Jo, ale jestli v tom domě budu sám s ní, ta dívka by mohla dojít k mylnému závěru.“ Bylo to naopak, než si Olivia myslela, ale měl pravdu. Ženy očividně přitahoval. „Zůstaňte s námi,“ zopakoval Ray. „Jenom na pár dní, a až se pak váš manžel vrátí, může vás přenést přes práh. Jak by taky měl.“ „Hmmm.“ Olivia se chvíli tvářila, jako že ten návrh 17
zvažuje. Naklonila se k němu. „Určitě umíráte touhou se mě zeptat, jestli umím vařit.“ Ray vypadal vážně. „Jestli neumíte, jsem odsouzený k životu na pizze.“ „Abyste si zničil ten svůj dokonale úzký pás? To by byla opravdová tragédie.“ Olivia vtipkovala, aby zakryla, co se jí odehrává v hlavě. Když poprvé uviděla nábytek a barvy, které s Kitem vybrali, toužila po tom, aby byl s ní. Chtěla se s ním smát a… Vzpomínky, pomyslela si. Teď jim bylo už přes šedesát. Kolik jim zbývalo času, aby si vytvořili vzpomínky, jež měli sdílet posledních čtyřicet a něco let? Moc dobře věděla, že za tu dobu by vyrostly jejich děti a vnoučata už by byla v pubertě. Jenomže ona a Kit tohle všechno zmeškali. Tyhle vzpomínky neexistovaly. „Jste v pořádku?“ zeptal se Ray. „Jistě,“ odpověděla Olivia. „Myslím, že bychom měli počkat na Elise, než se nějak rozhodneme.“ „Dobrý nápad,“ přisvědčil. „Ale jen abyste věděla, jestli je to nějaká ztracená duše hledající otcovský vzor, padám odsud.“ Olivia nad jeho tvrzením zamrkala, ovšem věděla, že má pravdu. Viděla, jak se na něj dívala ta číšnice. To, že Ray nijak nereagoval na dívčin výraz „já jsem svolná, jestli ty taky“, zlepšilo její názor na něj. Když mu zazvonil telefon, vytáhl ho z kapsy a podíval se na číslo. „To je Kathy, takže…“ Žádal ji o svolení, aby mohl hovor přijmout v soukromí. „Samozřejmě. Nemusíte pospíchat.“ Když promluvil do telefonu, tvář se mu stáhla starostí – a pokud se Olivia nemýlila, rozeznala v ní i lásku. Zatímco ho sledovala, jak míří k vedlejším dveřím malé restaurace, jeho situaci mu nezáviděla. Byl ženatý se ženou, která mu věnovala celý svůj život. Oli18
via to už viděla mnohokrát. Ta žena neměla žádné děti, žádnou práci, žádné blízké přátele, takže manžel se stal důvodem jejího žití. Každé její rozhodnutí, všechno, co udělala, bylo bezpochyby řízeno myšlenkou: Líbilo by se to Rayovi? Olivia z vlastní zkušenosti věděla, že se to mužům obvykle líbí. A až příliš často něco takového dokonce vyžadovali. Nikdy o tom však neuvažovala z pohledu muže, který by po takové závislosti netoužil. Muže, který by netoužil po ženě, jež by mu visela na krku a ve všem na něm závisela. Olivia si představila ženinu paniku, když se manžel vracel domů z práce pozdě. Její hysterii při vrzajících prknech v podlaze. Neustálé telefonní hovory. Konstantní potřebu po jeho souhlasu. A to zoufalství, když jí Ray nevěnoval svou naprostou pozornost. Pláče kvůli Rayově zanedbávání? „Celý den jsem ti vařila večeři, a ty mi ji ani nepochválíš?“ Zatímco Olivia uždibovala jednu z citronových sušenek, hloubala o Rayově problému. Ano, bylo by obtížné takovou ženu opustit. Odejít od vzteklé manželky by bylo jednodušší než potýkat se se všemi těmi slzami. Olivia vykoukla z okna a uviděla Raye s telefonem. Mírně se usmíval, skoro něžně, jako by mluvil s nějakým drahým přítelem. Ano, čekalo ho opravdu obtížné rozhodnutí. Když se odvrátila, spatřila, jak do restaurace vstupuje hlavními dveřmi mladá žena. Byla si jistá, že to je druhá nájemnice. Bylo jí něco přes dvacet, byla vysoká, štíhlá a přirozená blondýnka s velice krásnou tváří. Na sobě měla obnošené džínsy, tričko a sandálky. Obvyklý oděv její generace. 19
Tahle dívka byla ovšem jiná. Tak zaprvé byla dokonalá. Nejen fyzicky, ale takovým tím bezchybným způsobem, jehož lze dosáhnout jen velkým množstvím peněz. Když se dívka otočila, Olivia se jí zadívala do neobyčejně modrých očí a spatřila v nich chůvy a kuchařky a stříbrné příbory, školy z Břečťanové ligy a lakrosový tým. V tu vteřinu se Olivia rozhodla. Ano, zůstane v domku s Rayem a touhle dívkou. Možná se domníval, že o jiné ženy nemá zájem, ale ona v jeho očích rozeznala ctižádostivost. Bude lepší ho nepokoušet. Dívka vykročila ke stolu. „Vy jste paní Montgomeryová?“ „Ano, jsem.“ „Výborně. Já jsem Elise Arringtonová.“ Upustila na podlahu svou malou plátěnou tašku, posadila se na Rayovu židli a pak uviděla šálek s kávou. „Někdo tu sedí?“ „Váš spolubydlící.“ Olivia kývla k velkému oknu. Ray stále telefonoval, jeho pohledná tvář se mile usmívala. Olivia Elise pozorovala, když uviděla Raye. Bude se chovat jako ta číšnice? Elise však jen mírně vytřeštila oči. Má hluboce zakořeněné způsoby naučené v dětství, pomyslela si Olivia. „Je docela vysoký, že?“ poznamenala Elise. V hlase se jí ozývalo mírné pohrdání. Olivia byla ráda, že nejde o přitažlivost. „Nevím, jestli vám o tom doktorka Hightowerová říkala, ale třetí nájemnice nedorazí.“ Elise se předklonila a ztlumila hlas. „Mám v tom domě bydlet jenom s ním?“ „Ray mě požádal, jestli bych nezůstala s vámi. Tedy jestli vám to nevadí.“ 20
„Ano, to by se mi líbilo.“ Elise se s úlevným výdechem obrátila na číšnici – která ji okázale ignorovala. Olivia se opřela na židli. Nebyla si jistá, jestli to začíná být zajímavé, nebo jestli by neměla utéct. Ve skutečnosti se však obávala doby, kterou bude muset strávit bez svého nového manžela. Zatím ještě nezjistili, co budou dělat se svými životy. Kit byl v důchodu – tak nějak, ačkoliv ho pořád tu a tam volali do hlavního města. Olivia většinu života vedla obchody s domácími spotřebiči a snažila se zajistit domov pro svého nyní již zesnulého manžela a jeho syna. Myslela si, že odvedla dobrou práci, jenže na smrtelné posteli jí manžel prozradil, že ty obchody odkázal svému synovi, což znamenalo, že je bez práce. Olivia sledovala, jak Elise vstává a přistupuje k pultu, aby si objednala. Žena u pokladny, kterou Olivia znala jako majitelku malé restaurace, se omluvila, že ji dosud nikdo neobsloužil. V okamžiku, kdy se Elise otočila, majitelka se obrátila na číšnici a vynadala jí. Když číšnice probodla temeno Elisiny hlavy, Olivia musela potlačit úsměv. Ach, odvěký boj o dominantního samce. Ray byl cena a číšnice v Elise viděla soupeřku. Když se Elise posadila, kývla směrem k Rayovi. „S kým to mluví?“ „Se svou ženou.“ „Jsem ráda, že je ženatý.“ Majitelka položila před Elise plněný sendvič z celozrnného pečiva a ledový čaj a dívka jí poděkovala. Poté co žena odešla, Elise dodala: „Jestli v tom domě nechcete být, prosím, poraďte mi nějaký hotel nebo penzion ve městě.“ „Myslím, že bych s vámi ráda zůstala, ale měla byste vědět, že Ray působí docela mile. Ani trochu jako sukničkář.“ 21
„Jenže je tu kvůli terapii, takže s ním musí být něco v nepořádku. Zajímalo by mě, co provedl, že ho sem doktorka poslala?“ „Nechci být hrubá, nedá se však totéž říct o vás?“ Elise měla plnou pusu a počkala, než dokouše. „Já nic neudělala. Jeanne mě zachránila, abych neskončila v blázinci.“ „Ach.“ Olivia se snažila udržet obočí, aby se nezvedlo. Nejradši by na dívku vypálila stovku otázek. Má nějakou duševní poruchu? Je schizofrenička? Zažívá výbuchy násilí? „Neměla byste…?“ začala, ovšem netušila, co má dodat. „To je v pohodě,“ řekla Elise. „Nikomu jsem neublížila. Všichni si myslí, že jsem se pokusila o sebevraždu, takže mě zavřeli.“ „Kdo?“ „Mí rodiče a můj manžel. Tenhle sendvič je vážně výborný. Čerstvý.“ „Vy jste se pokusila spáchat sebevraždu?“ Olivia mluvila jemným a starostlivým hlasem. Elise se dlouze napila ledového čaje. „Ne, nepokusila. Byla jsem tak naštvaná na svého manžela Kenta, že jsem nemohla spát, a tak jsem si vzala jeden z jeho prášků na spaní. Jenže jsem netušila, že mi předtím další čtyři nasypal do pití, které mi připravil. Když jsem se probudila v nemocnici, Kent brečel a prosil mě, abych mu odpustila, že mi ty pilulky podstrčil a málem mě zabil. Oznámila jsem mu, že se chci rozvést. V další minutě dorazili mí rodiče s terapeutkou, která jim tvrdila, že jsem se pokusila spáchat sebevraždu. Měla jsem tak bolavý krk, že jsem nemohla mluvit, ale podívala jsem se na Kenta, aby jim řekl pravdu. Jenomže on zalhal a prohlásil, že jsem si ty prášky vzala sama. A mně samozřejmě nikdo nevěřil, proto22
že jsem se přece pokusila zabít, ne? Takže mě prostě zavřeli kvůli mé ,ochraně‘ a celé týdny jsme probírali moji sebevražednou depresi. Jenom Jeanne mi věřila, když jsem tvrdila, že jestli mám někoho zabít, bude to můj manžel, a ne já. Myslíte, že mají nějaké koláče? V poslední době jsem toho moc nesnědla, protože jsem se dlouho schovávala v kufru Jeannina auta a pak jsem byla moc naštvaná, než abych něco pozřela. Je tu někde toaleta?“ Olivia mrkala tak rychle, že nedokázala nic říct. Schovávala se v doktorčině kufru? Vážně se těšila, až si to celé vyslechne. Ukázala na dveře toalety a pak zvedla ruku a zamávala na majitelku. Žena přistoupila ke stolu, když Elise odešla. „Copak potřebuješ, Olivie? A omlouvám se za tu číšnici. Právě se rozešla s přítelem a je na lovu nového.“ Zvedla oči, když Ray vešel dovnitř. „Je volný?“ „Ne. V žádném případě. Mohla bys nám přinést kousek každého koláče, který tu máš?“ „Je tam šest druhů.“ „To je výborné. Jeden od každého a všechno připiš na Kitův účet, s pětadvacetiprocentním spropitným.“ „Máš to mít.“ Sledovala Raye, který se vracel. „Kdybych byla o deset let mladší…“ S povzdechem zvedla použité nádobí a odešla. Ray se posadil naproti Olivii a pak se zadíval na Elisinu sklenici s ledovým čajem. „Už dorazila?“ „Ano.“ Olivia se stále snažila strávit to, co vyslechla. „Je blázen? Chci říct, je jednou z těch Jeanniných pacientek.“ „Vůbec není blázen,“ odpověděla Olivia. „Dal byste si koláč? Pár jsem jich objednala.“ „Rád ochutnám.“
23
2
„Určitě jsi v pohodě?“ vyptával se Kit. „Je Estel lin dům pohodlný?“ Olivia si přitiskla telefon blíž k uchu, zatímco pozorovala Raye a Elise prohlížející si květiny v zahradě její kamarádky. Ray byl vysoký a pohledný takovým tím drsným způsobem, zatímco Elise vypadala křehce jako motýlek. Ti dva byli tak odlišní, jako by ani nebyli stejného druhu. „Jsi tam ještě?“ zjišťoval Kit. „Ano,“ odpověděla Olivia. „Jsem tu a poslouchám. Slyšela jsem, jak říkáš, že nejspíš zůstaneš ve Washingtonu celý týden. Kterou zemi se to snažíš zachránit?“ „Já, ehm –“ Skočila mu do řeči. „Já vím. Nemůžeš mi to říct. Co víš o doktorce Jeanne Hightowerové?“ „Nic, vážně. Je to kamarádka mé sestřenice Cale, Ellie Abbottová ji zná.“ „Ach, aha. Dvě záhadné spisovatelky.“ 24
„Ano.“ Kit ztlumil hlas. „Stalo se něco? Zníš… no, nějak odměřeně.“ „Jenom jsem narazila na pár zajímavých problémů, nic víc.“ „Zůstaneš s těmi Jeanninými pacienty a pomůžeš jim, že jo?“ Olivia napůl zasténala, napůl vyprskla smíchy. „Ne jsem si jistá, že se mi líbí, když mě někdo zná tak dobře.“ „Možná jsem pár let zmeškal, ale pamatuju si úplně všechno. Tak mi pověz, co se děje.“ „Ray je vysoký chlapík kolem pětatřicítky, který nejspíš neměl nejjednodušší dětství, ale vypadá to, že se našel ve světě obchodu. Teď nosí oblečení z Bond Street, ale vsadila bych se, že někde na tom svém dokonale opáleném těle má tetování bývalého gangu.“ „Doufám, že se nebudeš chtít přesvědčit na vlastní oči,“ odtušil Kit. „A ta dívka?“ „Peníze a vychování. Obléká se jako pouliční děcko, ale vsadím se, že chodila na školu slečny Porterové. Zatím jsem neslyšela celý její příběh, myslím však, že se pokusila vzepřít systému a byla za to zavřená.“ „Jako ve vězení?“ „Ne. Jako pod zámkem v blázinci. Ale zdá se, že jí Jeanne pomohla utéct, schovala ji v kufru svého auta a odvezla ji přes celou zemi.“ Kit chvíli nic neříkal. „Myslel jsem, že to, co dělám já, je vzrušující, ovšem tys mě dostala. Teď se bojím, jestli ti vůbec budu chybět.“ „Nechci do našeho domu, dokud nebudeš se mnou,“ vyhrkla. „Dobře! To se mi líbí. To ty jsi byla ta praktická a chtěla jsi tam zůstat sama.“ „Chceš mi říct, že ty jsi z nás dvou ten romantický?“ 25