Přeložila: Zuzana Řeháková
Rachel Van Dyken: Pravidla dohazovačů Vydání první Copyright © 2016 by Rachel Van Dyken This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2250. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Matchmaker’s Playbook vydaného nakladatelstvím Skyscape v roce 2016 Český překlad © 2019 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Shasti O‘Leary-Soudant Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1046-6 BARONET Praha 2019
Rachel Van Dyken
Pravidla dohazovačů První díl série Dohazovači s. r. o.
Věnováno Jilly. Díky, že jsi mě podporovala při psaní téhle knihy a poslouchala mě, když jsem vyšilovala kvůli scénám, u kterých mi bylo jasné, že by měly být rajcovnější. Vždycky mě dokážeš rozesmát.
První
kapitola
Čaj? Skořicovej. Kavárna? Tichá. Tmavá. Útulná. A ta holka? Nikde. Měla zpoždění, a to takový, až jsem si říkal, že se tu vůbec neukáže. Na první schůzce to nebylo nic divnýho. Nejméně patnáct procent našich klientek na první schůzku nepřijde. Můžou za to nervy. A strach, že jim nedokážeme pomoct s tím, co potřebujou, takže na tom budou ještě hůř, než už jsou. Dřevěná židle zaskřípala, když jsem se opřel a rozhlédl se po malý kavárně. Před rokem by mě lidi žádali o autogram. Před rokem jsem totiž byl draftovanej fotbalovým klubem Seattle Seahawks. Nejistě jsem si promasíroval poraněný koleno a bodavá bolest, která z něj vystřelila, způsobila, že moje podráždění ještě vzrostlo. Znovu jsem se podíval na hodinky a zamračil se. Měla zpoždění dvacet tři minut. S povzdechem jsem se natáhl po svým hrnku s čajem, napil se a přitom se díval přes okraj šálku. Dám jí ještě dvě minuty, a pak jdu. 9
Skleněný dveře se rozlétly a s třískotem narazily do nejbližší židle, až z nich málem upadl zvonek. Uprostřed nich se zarazila drobná, nenápadná holka s obyčejnýma hnědýma vlasama. Rozpačitě se dotkla svých bledých tváří, který v tom okamžiku zrudly, a nervózně se rozhlédla po místnosti. Byla to typická šedá myška, takže většina chlapů by jí věnovala maximálně letmej pohled. Ale já nepatřím mezi většinu. Díval jsem se na ni. Dlouze. Upřeně. Když si mě konečně všimla, zrudla ještě víc. Nebylo to neatraktivní, jen to o ní hodně prozrazovalo. Odsunul jsem židli a postavil se. Měl jsem dojem, že Šedá myška uvažuje nad útěkem. Vždycky byly nervózní, což se ostatně dalo očekávat. Kromě toho vím dobře, jak vypadám. Nejsem namyšlenej, jen jsem dospěl k logickýmu závěru na základě toho, jak často jsem dostával nabídky, abych nafotil reklamu na spodní prádlo. Ostře řezaný rysy? Splněno. Karamelovo-blond vlasy, kterým se nějakým záhadným způsobem daří, že v každé situaci tvoří hustý, upravený vlny? Splněno. Dolíček na pravý straně tváře? Splněno. Sexy pokřivenej úsměv? Splněno. Mužná jizva na bradě? Splněno. Uhrančivý oříškově hnědý oči? Splněno. A ani se mě neptejte na velikost penisu. Hlava je u mě pouze začátek, čím níž pohledem klesáte, tím vypadám líp. Vážně, nekecám. Nejistě ustoupila a narazila do stojanu s časopisy. Několik čísel bulvárního plátku Seattle Weekly se rozlétlo po podlaze. 10
Sehnula se, aby je sebrala, očividně ráda, že se může něčím zaměstnat. Přitom se jí džíny roztrhly na kolenou. Jo, byl nejvyšší čas vyrazit jí na pomoc. Už začínala být nebezpečná i sama sobě. S trpělivým povzdechem jsem k ní pomalu přistoupil. Sehnul jsem se, abych se jí mohl podívat do očí, a přitom jsem klidně sbíral rozházený časopisy. Ztuhla strachy. To se stávalo, a navíc často. Jenže to byla děsná ztráta času, a to jsem si nemohl dovolit, protože můj podnik vzkvétal a můj čas byl drahej. Přišla pozdě. To znamenalo, že plýtvala nejenom mým časem, ale i mýma penězma. Obvykle jsem se setkával s klientkama jinde, ale momentálně jsem neměl času nazbyt a chtěl jsem ji vidět v akci. Začal jsem mít vážný pochybnosti o tom, jestli to byl dobrej nápad, když si vzala jeden z papírových ubrousků a vysmrkala se do něj předtím, než si ho zastrčila do kapsy. „Postav se,“ přikázal jsem jí a snažil se nemračit. Zírala na mě, ústa měla pootevřená, oči se jí rozšířily a její tváře během několika vteřin změnily barvu z červený na bílou. „Nebo,“ zašeptal jsem a probodl ji pohledem, „můžeš zůstat tam, kde seš. Ale pochybuju, že tak získáš pozornost toho baristy, na kterýho se snažíš nezírat od chvíle, cos otevřela dveře.“ „Já na něj ne…“ „Ale zíráš.“ Povzbudivě jsem se na ni podíval. „Ale pokud se nepostavíš, tak přijdeš o šanci ho získat. Podle oborníků je žárlivost jednou z nejsilnějších emocí, který muže přimějou, aby se zamilovali.“ Natáhl jsem k ní ruku. 11
Podezřívavě se na ni zadívala. „Nekoušu,“ ušklíbl jsem se, pak jsem se naklonil a zašeptal jí do ucha: „Zatím ne.“ Zalapala po dechu. „No tak,“ pokývl jsem hlavou. „Vezmi mě za ruku. To je důvod, proč jsme tady, ne?“ Váhavě položila svou ruku do mý dlaně a postavila se na nejistých nohou. Podíval jsem se na baristu, kterej se tvářil dost otráveně, když jsem svojí nový klientce zdvořile odsunul židli. „Co to je?“ ukázala na červený hrnek, kterej stál před ní na stole. „Čaj,“ protáhl jsem. „Ale ten tvůj už bude nejspíš studenej.“ „Nenávidím čaj.“ „Špatně.“ Potřásl jsem hlavou, naklonil se dopředu a posunul hrnek blíž k ní. „Zbožňuješ čaj.“ Zamračila se. „Usměj se.“ „Cože?“ „Prostě to udělej.“ Nuceně se usmála, ale i tak to její výraz hezky rozzářilo. V jejím úsměvu bylo vidět moc zubů a falešnýho nadšení, ale s tím se dalo pracovat. S apatií, zoufalstvím, beznadějí… s těma je to horší. „Ahoj… nepotřebuješ… nepotřebujete něco?“ zeptal se Žárlivej barista, když přišel k našemu stolu. I blbec s IQ houpacího koně by věděl, že kdybychom si chtěli ještě něco objednat, tak bychom přišli k baru a udělali to. „Ne,“ nevěnoval jsem mu pozornost. „Aha.“ Neodešel. Idiot. „Myslel jsem –“ „Pošlu k baru svoji přítelkyni, když budu něco potřebovat, jasný?“ Tentokrát jsem se na něj podíval. Ně12
kdy to bylo vážně snadný. Opravdu. Jeho oči zaplály vztekem, chřípí se mu rozšířilo a zaťal pěsti. Kámo, klidně na sobě můžeš mít ceduli s nápisem „Moje“ a šipkou, která bude ukazovat na Šedou myšku. „Díky,“ řekla klientka a zastrčila si rovný vlasy za ucho v nervózním gestu, který tomu blbcovi nejspíš přišlo roztomilý. Budeme na tom muset zapracovat. Bylo to roztomilý… jako je roztomilý tlustý štěně, který ještě neumí pořádně chodit. Ale aby získala pozornost Žárlivýho baristy, tak se musí z tlustýho štěněte proměnit v loveckýho psa – elegantního, krásnýho a jedinečnýho. Žárlivej barista konečně odešel. „Nesnáší mě.“ Schoulila se. Podrážděně jsem si povzdechl, když jsem natáhl ruku a vzal její prsty do svých. Měla je vlhké od potu. Takhle to mám rád, ještě nikdy žádnej chlap neřekl. „Přestaň sebou šít a seď rovně.“ Stiskl jsem jí ruku. Přerývaně dýchala, jako kdyby právě doběhla maraton. Do háje. Jestli tu mám další holku, co omdlívá, tak na to vážně kašlu a jdu. „Promiň,“ řekla a naklonila se blíž. „Jde o to, že na mě promluvil jen párkrát, a to vždycky jen proto, aby se mě zeptal, jestli chci do kafe cukr.“ „Nesnáší kafe,“ zašeptal jsem. „Pokaždý, když si někdo objedná kafe, tak se ušklíbne. Je těžký si toho všimnout, když se na to nesoustředíš. Ale jeho chřípí se rozšíří, oči se mu zúží a ten jeho úšklebek jako by říkal, že přípravu kafe považuje asi za tak lákavou jako vysypávání popelnic.“ „Ale…“ Kousla se do spodního rtu. Byl plnej. A to gesto bylo svůdný. Konečně! Tohle bylo něco, s čím se dá pracovat. „Vždyť dělá v kavárně.“ 13
Netrpělivost mě přemohla. „A ty každej den uběhneš ve tři odpoledne devět kilometrů, a přitom nenávidíš běh. Všichni děláme to, co musíme, abychom dostali to, co chceme. Chceš vypracovaný tělo? Makáš na tom. Chceš si koupit náhradní díly k motorce? Makáš na tom.“ Sakra, vážně jsem měl radši rušit schůzky s klientkama, když jsem skoro nespal. „Měla bych si to psát?“ zeptala se tiše. „Máš ráda čaj. Nesnášíš kafe.“ Natáhl jsem se a přejel jí palcem po spodním rtu. „Opovrhuje veřejnými projevy náklonnosti mezi páry, nejspíš proto, že si přeje, aby byl ten, kdo sedí vedle holky, co od něj nedokáže odtrhnout ruce.“ Její hlava se přiblížila k mojí, pohled měla zastřenej a tvář mi přitiskla k ruce. Bingo! „Dotkni se mě,“ přikázal jsem. „Ale –“ „Udělej to.“ Naprázdno polkla a natáhla se přes stůl, aby mi položila ruku na rameno. Na. Rameno. „Níž.“ „Ale…“ Vrhla kradmej pohled směrem k baru. „Přestaň na něj zírat, nebo jsme skončili.“ Její ruka putovala dolů na mou hruď a ukazováčkem mi přejela přes bradavku. Nejspíš to byla jen náhoda, ale Žárlivej barista o tom neměl ani tušení. Tak jako tak to fungovalo. „Teď se zasměj.“ „Zasmát se?“ zeptala se nervózně. „Funguje to, věř mi.“ Samolibě jsem se usmál. Tohle byla moje oblíbená část, ta, co potvrzovala, že jsem génius. Bohatej génius, když už jsme u toho. Ten okamžik, kdy si chlap 14
uvědomí, že někdo stojí mezi ním a holkou, po který touží už týdny, roky, celý věky… Žárlivej barista tu byl zas. „Shell, pokud budeš chtít něco jinýho než čaj, tak mi dej vědět.“ Založil si ruce na hrudi a svaly se mu přitom napjaly. Měl jsem vážně chuť protočit panenky a ukázat mu vztyčenej prostředník. „Díky.“ Shell se setkala s mým pohledem a její předešlá neochota se pomalu měnila v nadšení. „Čaj mi bohatě stačí.“ „Nesnášíš čaj,“ poznamenal. „Ne,“ namítl jsem. „Zbožňuje čaj.“ „Debile,“ zabručel, než odešel. „Ví, jak se jmenuju,“ povzdechla si. Opět jsem musel silou vůle potlačit touhu obrátit oči v sloup, až jsem cítil, jak mě z toho začíná bolet hlava. Pokrčil jsem rameny a opřel se. „Kdo jsi?“ zeptala se. „Ian Hunter.“ Pokývl jsem jí hlavou na pozdrav. „Mistr dohazovač a tvoje jediná šance,“ pozvedl jsem významně obočí a nenápadně jsem si u toho povzdechl, „že dostaneš, co chceš.“ Žárlivej barista na nás zíral a rty měl pevně semknutý. „Tak kdy začneme?“ Řekla to tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměl. Ušklíbl jsem se. „Už jsme začali. Přesně před třema minutama.“
15
Druhá
kapitola
Shell pokračovala v monologu. Měla štěstí, že jsem byl zvyklej nechat nervózní klientky plácat pátý přes devátý, dokud mě z toho nerozbolela hlava. Takže jsem ji nechal, aby to ze sebe všechno dostala. „A pak se mojí kočce udělalo zle, ale nemohli jsme přijít na to, co s ní je.“ Chápavě jsem přikývl. „Nevycházím se svou mámou. Nikdy mi neřekla, že jsem hezká.“ Poplácal jsem ji po ruce. „Myslíš, že jsem hezká?“ Věnoval jsem jí významnej pohled doprovázenej mrknutím. „Štve mě to. To, jak mě kluci přehlížej, jako kdybych byla nějaká podivínka. Kdybych věděla, jak nosit rtěnku, tak ji zatraceně nosím! Chtěla bych, aspoň jednou, aby si ten sexy chlap všiml právě mě!“ „To chápu.“ Potřeboval jsem si asi tak za deset minut vyzvednout oblečení z čistírny a s ní to trvalo dýl, než jsem předpokládal. „Já vím,“ povzdychla si bezmocně a svěsila ramena. 16
Musel jsem se ovládnout, abych nevyskočil ze židle a nešel hledat pravítko, který bych jí k zádům přidělal, aby konečně seděla rovně. „Jen bych chtěla…“ Víte, co bych chtěl já? Abych mohl vrátit čas a tuhle schůzku hodit na svou pravou ruku, Lexe. Sakra, byla vážně hrozně ukecaná. „Je to hloupý, co?“ Sakra. Neposlouchal jsem ji. Cože si to přála? „Myslím, že nic z toho, co říkáš, není hloupý.“ To jsem se z toho pěkně vykroutil… Zazubila se na mě. Bod pro mě. „D-díky.“ Znovu se na mě usmála. „Víš, že umíš dobře naslouchat?“ Vždycky zapomenou na to, že mě platí za to, abych je poslouchal. Vždycky. Podívala se na moji pusu. Á, tady to máme. Musel jsem přiznat, že zdolává jednotlivý body mýho seznamu mnohem rychleji, než jsem předpokládal. „Jsi vážně… sexy.“ „Já vím,“ řekl jsem bez zájmu. „Ale pamatuj, že jsi moje klientka. Pomůžu ti, aby sis v budoucnu dokázala poradit sama.“ Zamračila se. „Takže nikdy nerandíš se svýma klientkama?“ Ne, protože všechny moje klientky byly zakoukaný do někoho jinýho – a já jsem neměl čas ani chuť hrát si na zamilovanýho hrdinu. Skoro vždycky jsem způsobil nějakou katastrofu, ze který je jejich vyvolenej musel zachraňovat, čímž stvrdili svůj vztah, a holka pak ve mně přestala vidět hrdinu. Když se nad tím tak zamyslíte, dává to smysl. Ženy, s nimiž jsem se profesně setkával, tolik toužily po mužský pozornosti, že měly problém rozlišovat, co je jen hra a co skutečnost. Pro17
to jsem se vždycky ujistil, že klientky opravdu chápou moje pravidla. „Nikdy,“ odpověděl jsem ostře. „Shell, zlato, pošlu ti plán na příští tejden. Dej mi vědět, pokud ti něco nebude vyhovovat, ale nevolej mi, jasný?“ Nejistě přikývla. „Můžeš mi posílat esemesky a maily, ale žádný telefonáty. A když mě potkáš někde v okolí kampusu, tak se neznáme, ok? Mimo naše obchodní schůzky jsme jen dva cizí lidi. A pokud se tě někdo zeptá na Dohazovače s. r. o., tak…“ Povzdechla si. „Vím, co mám dělat. Dám jim červenou vizitku s logem Supermana na přední straně a velkým D na zadní.“ Zamrkal jsem. Naše vizitky byly náhodou parádní. Na první pohled vypadaly jako hloupý fanouškovský kartičky Supermana, důležitý informace se nacházely na zadní straně. To podstatný sdělení se skrývalo v detailech, kterým ale většina lidí nevěnovala pozornost. „Skvělý.“ Stoupl jsem si a podal jí ruku. „Jediný, co potřebuju, je tejden.“ Podívala se na Žárlivýho baristu, kterej nás probodával pohledem. „Doufám, že máš pravdu.“ Obrátil jsem oči v sloup a přitáhl si ji, abych jí dal rychlej polibek na rty. „To si piš, že mám,“ zašeptal jsem. „Hm, hezky voníš.“ To je od ní milý, že mi skládá komplimenty. Možná mi bude stačit jen šest dní. Koneckonců jeden den je celej věnovanej tomu, jak chlapovi polichotit a nafouknout mu ego. Podívejme se, jak rychle se tahle holka učí! „Díky.“ Položil jsem jí dlaň na záda a vyvedl ji z kavárny. „Tak ahoj, Iane.“ Šla k červený hondě a naskočila 18
dovnitř. Sakra, tipoval jsem ji na holku, co jezdí zelenou jettou. No, nemůžu mít vždycky pravdu, ne? V okamžiku, kdy jsem nastoupil do svýho rangerovera, mi zazvonil mobil. „Tak jak to šlo?“ Lex otráveně zívl na druhém konci linky. Dokázal jsem si představit, že je až po uši zahrabanej v mailech, protože od Novýho roku uplynuly dva týdny, takže si všechny holky chtěly splnit novoroční předsevzetí a změnit svůj život k lepšímu. „Protože je tvůj seznam klientek pekelně dlouhej, tak mi další holka nabídla, že mi poskytne laskavost… sexuálního rázu, když ji posunu v seznamu nahoru.“ „Vyškrtni ji,“ vyštěkl jsem. „Pokud ví, jak poskytovat takový laskavosti, tak si sama dokáže najít chlapa!“ „Provedu,“ zasmál se Lex potutelně. Udělal jsem si v duchu poznámku, abych zkontroloval, že ji skutečně vyškrtl, protože Lex byl schopný jí slíbit, že ji posune v seznamu nahoru, a přitom to neudělat, jen aby si s ní užil. „A,“ dodal Lex, „Gabi ti vzkazuje, že jestli dneska nedorazíš na večeři, vrazí ti koště do zadku. Akorát to tedy popsala mnohem barvitěji.“ „To ona vždycky,“ zasmál jsem se. „Zavolej jí a dej jí vědět, že už jsem na cestě.“ „Ok, vyřídím,“ řekl a zavěsil. Tenhle život jsem si nevybral. Nebylo to tak, že bych se jednoho rána probudil a řekl si: Hele, nebylo by skvělý, kdybych pomáhal ošklivým holkám získat pana Pravýho? A předtím, než se naštvete, tak se podívejte na fakta. Téměř šedesát procent všech žen se vdá pod svou úroveň, což znamená, že si vezmou nějakýho zfotrovatělýho týpka. Tedy chlapa, kterej nikdy nebude takovej, o jakým snily: nikdy nebude cvičit, bude jíst hotdogy k snídani, obědu i večeři a mož19
ná bude dokonce kolem čtyřicítky potřebovat viagru, aby se mu postavil. Abyste získali tahle fakta, stačí jen trochu zapátrat na internetu. Ženy jsou od přírody nejistý stvoření, takže pokud se do pětatřiceti nevdají, tak si s největší pravděpodobností najdou chlapa, co má pivní pupek a srdce ze zlata. Na tom není nic špatnýho. Je to, jako kdybyste šli do útulku a vybrali si ošklivýho psa, protože vám je ho líto, a navíc víte, že zrovna on by vás nikdy neopustil. Takže jakej je rozdíl mezi tím mít vztah a mít vztah? První případ je vcelku roztomilej. Ošklivej pes, v tomto případě chlap, je pro danou holku tím panem Pravým. Tak to zařídil sám osud. Jsou to páry, který vídáte, jak se vodí v parku za ruku – a přitom přemýšlíte, jestli je dotyčná slepá. Jsou to ty páry, který tvoří vysoká atraktivní matka a mrňavý taťka. Holka ze sesterstva a chlápek s pivním pupkem. Kapitánka roztleskávaček a obrýlený vědátor. Z nějakýho záhadnýho důvodu to vesmíru nevadí. Ani mně to nevadí. Co mi ale vadí? To, když je holka natolik zoufalá, že zůstává ve vztahu se špatným chlapem. Není to až tak častý, ale v současnosti vidím takových nefunkčních vztahů čím dál víc. Jsou to ty holky, co nikdy neměly dostatek sebevědomí, a tak se usadily s chlápkem, kterej za to nestojí. Tichý holky, co nikdy nenosily make-up. Rozpačitý holky, co zajídají svý deprese, ale mají úžasnou osobnost, takže by si zasloužily mít vedle sebe hráče americkýho fotbalu. Jsou to ty holky, který nikdy nenašly svou spřízněnou duši. 20
Jako moje sestra. Tichá, plachá, trochu zoufalá, ale nádherná. Zamilovala se do jednoho mýho spoluhráče. A když to řeknu otevřeně, mám podezření, že nabourala autem do poštovní schránky, když jsem ho k nám přivedl na oslavu Dne nezávislosti. Chcete slyšet i tu šílenou část? Byl do ní totálně udělanej, jenže ona mu kvůli svý nejistotě a nezkušenosti nedala nic najevo. Prostě se příliš bála, že ji odmítne. Byl jsem moc sobeckej na to, abych se o ni postaral, a navíc mě požádala, abych se do toho nepletl. Uplynul rok. On byl unavenej čekáním, ona byla unavená „odmítáním“, a tak si začala se svým kolegou z laboratoře jménem Jerry. Takže je teď vdaná za lůzra, co si myslí, že videohry jsou olympijskej sport a že když dojde pivo, tak mu kouzelná kmotřička víla v noci doplní lednici, zatímco spí. Je to blbec, kterej by vám byl nejspíš schopnej tvrdit, že bizoni jsou vyhynulej druh. A jak dopadl můj spoluhráč? Byl draftován klubem Steelers a nedávno se stal tváří značky Nike. Můj život se změnil před devíti měsíci, když moje ségra slavila narozeniny. Seděl jsem na pohovce v jejím bytě, koleno mě bolelo jako sedm čertů, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jak jsem se cítil, když jsem viděl zoufalej výraz v její tváři, když sledovala mýho bývalýho spoluhráče v celostátní televizi, zatímco Jer ry na ni křičel, ať se jde postarat o dítě, protože on si chce hrát na Xboxu. Moje sestra si zasloužila někoho lepšího. Moje sestra si zaslouží někoho lepšího. Takže během ledování kolena, co jsem si poranil při nešťastný události, ke který se radši nechci vracet, jsem zažil prozření. 21
Kdyby byla sebevědomější, věděla by, jak číst náznaky, že se někomu líbí, věděla by, jak získat chlapa, kterýho si opravdu zaslouží, a byla by šťastnější. Trocha sebedůvěry by jí mohla změnit život. Ale jak se vyznat v chlapech a odhadnout situaci? Sakra, stačilo by, aby si osvojila i jen jedinou radu z mýho seznamu, a její život by se mohl ubírat úplně jiným směrem. Takovým, který by nevedl k tomu, že bude trčet v okresu Yakima ve státě Washington, kterej je sice známej jako washingtonské Palm Springs, ale ve skutečnosti, aspoň podle mě, je to centrum gangů a drogových dealerů, daleko horší než L.A. Takže se z ní stala holka ze Seattlu, které žije obklopená krávama, drogama a traktorama a každý týden chodí s manželem na rande do restaurace řetězce Applebee’s. Navíc se ani nemohla vrátit zpátky do Seattlu, když měla za manžela muže, který právě převzal rodinnej podnik s traktory. Nehledě na to, že jeho rodina tam žila už přes čtyřicet let. Nemohl jsem jí nijak pomoct. Nemohl jsem udělat nic víc, než že jsem jí občas zavolal nebo poslal esemesku. Ztratil jsem ji. Jedinou rodinu, která mi ještě zbyla. Kromě Gabi, ale tu nepočítám, protože s tou nejsem pokrevně spřízněný, a navíc by mě nejspíš vykastrovala jakýmkoliv ostrým předmětem, co by měla zrovna po ruce, kdybych se o ní někdy zmínil jako o sestře. Má to co dělat s tím, abych od ní neodháněl chlapy. Pro vaši informaci, stalo se to jen jednou. Ještě na střední jsem kvůli ní vyhrožoval jednomu klukovi, a od tý doby mi odmítá říct jakoukoliv informaci o svým sexuálním životě. Nebo o jeho nedostatku, když už jsme u toho. 22
Otřásl jsem se. Kdykoliv si Gabi oblíkne krátkou sukni, tak jediný pocit, který to ve mně vzbuzuje, je touha ji chránit a vzít do ruky jehlu a nit, abych jí k tý sukni přišil pořádný kus látky. Takže to je můj příběh. Přesně takhle vznikli Dohazovači s. r. o. O randění musíte přemýšlet stejně jako o hraní fotbalu. Trenéři mají svoje příručky, který obsahují seznam jejich taktik po dnech, týdnech, a dokonce i po rocích. A funguje to. Nestačí, abyste věděli, jak správně hrát, musíte vědět, jak prohlédnout taktiku svýho soupeře, a tak hru ovládnout. To je to, o čem jsou Dohazovači s. r. o. Co kdybyste si mohli nastudovat pravidla pro hru zvanou rande? Dohazovači mají připravenou taktiku pro každej scénář, ke kterýmu může dojít. V podstatě jsme vytvořili vztahovou variantu Minority Report. Předvídáme všechny možný „randicí katastrofy“ dřív, než k nim dojde, a děláme všechno pro to, aby k nim ve skutečnosti nedošlo. Nic víc v tom není. Nepatřím mezi osamělý zoufalce, co potřebují sezení u psychologa, protože se mu rodiče jako malýmu nevěnovali. Upřímně, nejspíš by si mě nevšímali ani teď, kdyby nezemřeli při tý zatracený nehodě letadla, když mi bylo sedm. Nemám zlomený srdce kvůli holce od vedle, která mě jako jediná prokoukla a pak mě opustila kvůli mýmu nejlepšímu kamarádovi. No tak. Copak nevíte, jak vypadám? A ne, nedělám to proto, abych si něco kompenzoval. Nemám co. Myslím, že už jsem mnohokrát prokázal, že v posteli mi všechno funguje, jak má. Jsem bohatej. Jsem chytrej – zeptejte se mých profesorů. 23
Mám víc holek, než může chlap zvládnout, a to dokonce i chlap s mým apetitem. Jsem v podstatě moderní Superman, kterej zachraňuje ženy před nima samotnýma, zatímco můj nejlepší kamarád se ujal role mýho parťáka. A předtím, než se zeptáte… Odpověď je ano. Vážně mě štve, že nemůžu hrát v NFL. Ale když jeden nemůže hrát… tak to ještě neznamená, že nemůže dělat trenéra. Byl jsem víc než jen fotbalista. Byl jsem opravdovej hráč. Ve sportu. I ve vztazích. Nejlepší, jakýho si dokážete představit. Takže kdo dovede ženy naučit pravidla randění líp než člověk, který je sám perfektně ovládá? Přesně tak. Ne že bych začal žít úplně novej život. Jen jsem se naučil, jak uplatnit zkušenosti z toho starýho i v tom novým. Že je to geniální? To si pište. „Sakra.“ Málem jsem narazil do malý corolly před sebou, když se u mě z reproduktorů ozvala Gabina vyzváněcí melodie. „Ano?“ odpověděl jsem. „Co pro tebe můžu udělat?“ „Nejsem tvoje klientka, Iane,“ okřikla mě Gabi. „Přestaň na mě mluvit jako zatracenej dohazovač. Něco jsi mi slíbil!“ „Já vím.“ Co jsem jí sakra slíbil? Že se podíváme na film? Měl jsem dojem, že jsem něco takovýho říkal. Na semaforu naskočila zelená. Pořád jsem si nedokázal vzpomenout, o čem to mluví. Za mnou se ozvalo zatroubení, tak jsem se radši rozjel. „Zapomněl jsi na to, že jo?“ 24
„Na naše dnešní rande?“ Zasmál jsem se. „Samozřejmě že ne.“ „Někdy si říkám, proč se s tebou vlastně kamarádím.“ „Protože se na mě ráda díváš, když spím?“ „To jsem udělala jen jednou, Iane!“ Podrážděně zaklela. „Máš štěstí, že jsem tak velkorysá. Chystám uvítací párty pro svý dvě nový spolubydlící, a ty jsi slíbil, že přineseš nachos a salsu. A párty začala už před půlhodinou.“ Tak to si to oblečení z čistírny nevyzvednu. „Měl jsem to zapsaný v kalendáři?“ „Ty a ten tvůj zatracenej kalendář,“ vykřikla. „Vážně mě mrzí, že se nemůžu přihlásit do Gmailu a zapsat se do tvýho kalendáře, aby sis na mě dokázal udělat čas.“ „Ale bylo by to pro oba jednodušší. Lex to tak dělá.“ „Jo, jenže Lex je víc tvůj poskok než kamarád.“ „To je trochu drsný,“ zamumlal jsem. „Radši doufej, že mu to neřeknu.“ Mlčela. Protože tak to dopadlo vždycky, když jsme začali mluvit o Lexovi. Předstírala, že nemá chuť Lexe zabít ve spánku, a já jsem předstíral, že jsem si nikdy nevšiml toho, že se tak často hádají proto, že Gabi chce za každou cenu získat jeho pozornost. Oba jsme ale dobře věděli, co za tím ve skutečnosti je. Povzdychl jsem si. „Promiň, Gabi. Budu u tebe za patnáct minut, jo?“ „To bych ti radila,“ zamumlala a zavěsila. Z reproduktorů znovu začala hrát hudba z mýho playlistu, když jsem se snažil zaparkovat u nejbližšího supermarketu. Pak jsem vyběhl jako Usain Bolt, abych nakoupil občerstvení, jak jsem slíbil. Čím víc jsem měl práce, tím víc jsem zapomínal. Proto jsem si 25