Přeložila: Zuzana Ľalíková
Penny Reid: Neandrtálka hledá člověka Vydání první Copyright © 2013. Neanderthal Seeks Human by Penny Reid. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2247. publikaci Přeloženo z anglického originálu Neanderthal Seeks Human vydaného v roce 2013 Český překlad © 2019 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Zuzana Řeháková Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Penny Reid Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1037-4 BARONET Praha 2019
Penny Reid
Neandrtálka hledá člověka
Mému počítači. Bez tebe bych to nenapsala. Softwarovým vývojářům zodpovědným za kontrolu pravopisu: Jste mí hrdinové. Karen. Snad tě to rozesměje a budeš na to hrdá. Mým čtenářům (všem vám třem). Děkuji vám.
1. kapitola
Na záchodě jsem se už přestala ovládat. Seděla jsem na toaletě a začala panikařit, když jsem si všimla hřbitova z prázdných roliček od toaletního papíru. Hnědé válečky byly pečlivě vyskládány vertikálně tak, aby na plochém lesklém povrchu nerezového držáku na toaletní papír vytvořily půloblouk. Jako by se tady na dámských záchodech najednou zjevila miniatura Stonehenge z recyklovaného papíru, památník na všechna vyprazdňování posledních dnů. Bylo kolem půl třetí odpoledne, když se můj den přenesl z roviny špatný jako country písnička do roviny téměř sousedící se špatný jako vánoční přání od tety Ethel. Loni nám tetička Ethel s upřímností sobě vlastní napsala o dně strýčka Joea a své jedné… ne, vlastně dvou autonehodách, novém závrtu na jejich zahradě, jejich hrozícím vystěhování z karavanového parku a o rozvodu sestřenice Serene. Na druhou stranu sestřenice Serene se rozváděla snad každý rok, takže se to do každoročního výčtu všech příšerných katastrof ani nedalo počítat. Nadechla jsem se a zalovila v držáku, chtěla jsem nahmatat papír, a našla jsem jenom další prázdnou roli. Sklonila jsem se do poněkud nepohodlného úhlu a po9
kusila se nahlédnout do hlubin držáku. Doufala jsem, že se v něm někde výš skrývá dosud neviděná role. K mému zoufalství byl držák přece jenom prázdný. „Do prdele,“ napůl jsem zašeptala, napůl zasténala a pak se svému neúmyslnému vtipu sama zasmála. Vzhledem k mojí současné situaci byla ta kletba docela přesná. Na rtech se mi usadil hořký úsměv. Zaskřípala jsem zuby a znovu si pomyslela ta slova, která se mi hlavou honila celý den: Nejhorší. Den. Ze všech. Byl to, a teď to vážně není žádný dvojsmysl, den na hovno. Jako ve všech dobrých country písničkách to začalo jedním nevěrníkem. V té písničce nebyl „podváděným“ nikdo jiný než já a tím „nevěrníkem“ byl můj přítel Jon. Na jeho zálety jsem přišla díky tomu, že jsem v zadní kapse jeho džínů objevila prázdný obal od kondomu, zrovna když jsem se, coby svědomitá a pitomá přítelkyně, rozhodla, že mu pomůžu a vyperu jeho oblečení spolu s mým. Pomyslela jsem na následnou debatu, k níž došlo poté, co jsem mu nalezený obal od kondomu připlácla na čelo. Nemůžu si pomoct, ale Jon měl v jedné věci pravdu: Rozčílilo mě, že mě podvedl, nebo mě zklamalo, že byl tak hloupý, že když se chystal kondom použít, obal strčil do kapsy? Přinutila jsem se vybavit si, co jsem mu toho rána řekla. „Myslím to vážně, Jone. Jaký člověk něco takového udělá? Kdo si pomyslí: Podvedu svoji přítelkyni, ale jsem příliš společensky svědomitý na to, abych obal odhodil na zem – nebo, bůh nedopusť, do koše.“ Zadívala jsem se na modrobílé dveře kabinky, kousala se do rtu, zvažovala svoje možnosti a přemýšlela, jestli by nevadilo, kdybych tu zůstala zavřená až 10
do večera. Upřímně řečeno právě teď mi připadalo, že zůstat tu i do konce života je docela dobrý nápad vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla kam jít. Byt, kde jsme s Jonem bydleli, patřil jeho rodičům. Trvala jsem na tom, že budu platit nájem, ale můj ubohý příspěvek pěti set dolarů a polovina energií nejspíš nepokryly ani jednu šestnáctinu ceny bytu v centru města se dvěma ložnicemi a dvěma koupelnami. Jedna moje část nejspíš vždy tušila, že mě podvádí, že je až moc dobrý na to, aby to byla pravda. Představoval všechno, o čem jsem si vždy myslela, že od muže chci (a co jsem u mužů stále hledala). Byl chytrý, vtipný, milý, slušný ke své rodině a pohledný takovým tím hezounkým způsobem. Sdíleli jsme téměř totožné názory na politiku a náboženství, měli jsme stejné hodnoty, a dokonce i vyznání. Smířil se s mými výstřednostmi, dokonce řekl, že jsem „roztomilá“, přestože jsem o sobě častěji slyšela spíš slovo „divná“. Dělal různá romantická gesta. Dvořil se v době, kdy bylo dvoření považováno za překonané. Na vysoké, než jsme spolu začali chodit, mi psával básně, a byly to dobré básně, k aktuálním tématům, týkaly se mých osobních zájmů a odrážely tehdejší politickou situaci. Zahřály mě u srdce, avšak nepřinutily mě vybuchnout citem k němu. Na druhou stranu nejsem typ ženy, jíž by city jakkoli vybuchovaly. Největší rozdíl mezi námi však spočíval v tom, že pocházel z bohaté rodiny – hodně, opravdu hodně bohaté rodiny. Od samého začátku to představovalo trn v patě našeho vztahu. Pečlivě jsem počítala všechny výdaje a poctivě si rozepisovala svůj měsíční rozpočet. On si kupoval, cokoli chtěl a kdykoli chtěl. Jakkoli se mi to příčilo přiznat, měla jsem takové 11
podezření, že mu hodně dlužím. Vždy jsem uvažovala, jestli on nebo jeho táta, který po mně chtěl, abych ho oslovovala Jeffe, ale kterého mi bylo příjemnější oslovovat pane Holesome, zatahal za nitky, díky kterým jsem se mohla ucházet o své současné místo. Dokonce i po naší dnešní ranní hádce, která se poprvé během našeho vztahu blížila tomu, co by se dalo označit jako hádka, mě ujistil, že bych tu mohla zůstat, že bych tu měla zůstat a že chce všechno vyřešit. Oznámil mi, že se o mě chce postarat a že ho potřebuju. Zaskřípala jsem zuby, zatnula čelist a rozhodla se. Ani náhodou jsem s ním nehodlala zůstat. Bylo mi jedno, jak je chytrý, vtipný nebo trpělivý. Nezáleželo mi na tom, jak jsem byla přesvědčená, že jeho smířlivý přístup k mým výstřednostem znamenal, že je ten pravý, ani jak bylo fajn nemuset se stresovat, jak zaplatím ty šílené chicagské částky za nájemné, a tedy jsem mohla peníze utrácet za lístky na baseballová utkání mých milovaných Cubs, za komiksy a značkové boty. Absolutně jsem s ním nehodlala zůstat. Ani náhodou. Hrudí se mi začalo šířit nepříjemné horko, které jsem se snažila celý den potlačovat, a hrdlo se mi sevřelo. Z dávkovače na mě zírala role od toaleťáku, která se stala tou slavnou příslovečnou poslední kapkou. Odolávala jsem náhlému nutkání vytrhnout ji z držáku a pomstít se jí tím, že ji roztrhám na cucky. A pak bych obrátila pozornost k tomu Stonehengei z prázdných roliček. Úplně jsem to viděla před očima: Přiběhne ochranka, aby mě vynesla z dámských toalet na padesátém druhém poschodí, kde budu sedět mezi kousky rozcupovaných roliček od toaleťáku, s kalhotkami stále 12
u kotníků, a budu vyčítavě řvát na svoje kolegy: „Příště tu roli vyměňte! Vyměňte tu roli!“ Zavřela jsem oči. Škrtněte to – na svoje bývalé kolegy. Dveře od kabinky se zvlnily, jak mi do očí vhrkly slzy, zároveň mi ze rtů unikl tichý smích. Bylo mi jasné, že pomalu přecházím do neznámých vod šílenství. Jak to tak v country písničkách bývá, celá tragédie se přede mnou pomalu, ale jistě vynořila, zatímco jsem si v duchu odškrtávala vše, co se dnes přihodilo: Nepoužila jsem kondicionér, tím pádem moje vlasy připomínaly šílené načechrané vrabčí hnízdo: Hotovo. O mříž od kanálu jsem si zlomila podpatek nových bot: Hotovo. Vlakovou stanici uzavřeli kvůli neplánované opravě: Hotovo. V přeplněném výtahu mi někdo vrazil do ramene a mně vypadla kontaktní čočka: Hotovo. Vylila jsem si kávu na svoji nejlepší a nejoblíbenější bílou halenku: I tohle si můžu odškrtnout ze seznamu. A nakonec si mě zavolal šéf a oznámil mi, že mě musí propustit. Definitivně hotovo. Právě z tohoto důvodu jsem jen nerada uvažovala nad osobními problémy – vyhýbání se tématu a ignorování bolavých myšlenek a raněných citů je mnohem bezpečnější. Nesmutnila jsem – ne doopravdy a celým srdcem – od smrti mojí mámy, a žádný chlap, žádná práce ani série katastrofických událostí mě k tomu teď nepřiměje. Koneckonců se s tím během života srovnám. Nebo si to aspoň musím namlouvat. Nejdřív jsem se pokusila vlhkost z očí zahnat mrkáním, ale pak jsem je zavřela a – už snad potřetí během dnešního dne – využila uklidňující techniku, kterou jsem se naučila během povinného roku studia psycho13
analýzy dospívajících. Představila jsem si, jak vztek, bolest a rozjitřené zbytky svojí příčetnosti balím do obrovské barevné plážové osušky. Potom jsem ten uzlík vložila do krabice. Krabici jsem zamkla a umístila ji na horní polici v šatníku. Zhasla jsem v šatníku světlo. Zavřela jsem dveře. Tím jsem z dnešní situace odebrala emoce, aniž bych se vyhýbala realitě. Polkla jsem, tedy po několika neúspěšných pokusech a s velkou námahou, a konečně se mi podařilo potlačit hrozící příval beznaděje, takže jsem otevřela oči. Shlédla jsem na sebe a zadívala se na to, jak vypadám: měla jsem půjčené růžové žabky, kterými jsem nahradila rozbité lodičky od Jimmyho Chooa, šedou sukni po kolena se skvrnami od kávy, vypůjčené a příliš malé červené triko s hlubokým výstřihem do V místo svojí oblíbené bavlněné halenky a na hlavě obrovské neplánované afro. Staré brýle s černými obroučkami, kterými jsem nahradila ztracené kontaktní čočky, jsem si postrčila výš na nose. Navzdory svému pochybnému módnímu nestylu jsem se teď už cítila klidněji a pod kontrolou. Teď, tady v té kabince, se mě jako chladná propast zmocňovala otupělost. Věděla jsem, že problém s toaletním papírem se dá vyřešit. Odhodlaně jsem narovnala ramena. Všechny moje ostatní problémy však budou muset počkat. Ne že by se někam chystaly zmizet. Zatímco jsem se blížila ke svému pracovnímu stolu – škrtněte to, k bývalému pracovnímu stolu – divila jsem se, proč mě všichni tak zvědavě pozorují. Postávali kolem mojí kóje a sledovali mě vytřeštěnýma očima. Drželi se v akorátní vzdálenosti: dost blízko na to, 14
aby viděli můj ostudný pád, ale dost daleko na to, aby se to dalo považovat za společensky přijatelnou vzdálenost. Uvažovala jsem, co takový způsob chování o mém vlastním živočišném druhu vypovídá. Napadlo by mě nějaké přesné přirovnání mezi takovýmhle chováním lidí a nějakým jiným druhem živočišné říše? Možná jako žraloci, kteří krouží kolem, sotva ucítí kapku krve? Představila jsem si, že v téhle analogii by žraloci doufali, že budou hodovat na mém dramatu, zoufalství a nepříjemném pocitu. Poddala jsem se své etnografické zvědavosti a zadívala se na skupinku, která postávala poblíž. Už jsem ani necítila stud, který by měl můj odchod doprovázet. Místo toho jsem se rozhodla pozorovat pozorovatele. Zkusila jsem vyčíst z jejich tváří jednotlivá vodítka, chtěla jsem vědět, v co doufali, že získají nebo čeho dosáhnou. Vše jsem sledovala s odstupem a snažila se o nezaujatý postoj. Dunění blížících se kroků jsem vůbec nezaregistrovala, ani jsem si nevšimla, že se rozhostilo ticho, dokud mi na rameno jemně, ale pevně nepoklepaly dva dlouhé prsty. Otočila jsem se, neochvějně, avšak překvapeně, a přejela jsem pohledem od ruky, nyní na mém loktu, přes silnou paži, kulatou křivku svalnatého ramene, přes hranatou čelist a bradu, až se moje oči střetly s dechberoucím pronikavým modrým pohledem sira Krasavce McFešáka. Trhla jsem sebou. Teda spíš to bylo trhnutí následované zašklebením. A ten muž se ve skutečnosti nejmenoval Krasavec McFešák. Jeho jméno jsem nevěděla, ale poznávala jsem v něm jednoho z odpoledních bezpečáků, kteří měli na starost ostrahu této budovy a kterého jsem posledních pět týdnů neškodně a obdivně tak trochu sledovala. 15
Jeho jméno jsem nezjišťovala, protože jsem měla přítele, navíc McFešák byl asi o dvacet tisíc lig mimo moji ligu (aspoň co se týkalo vzhledu) a, aspoň podle mojí kamarádky Elizabeth, byl pravděpodobně gay. Elizabeth mi kdysi řekla, že muži, kteří vypadají jako McFešák, mají obvykle zájem jenom o jiné muže, kteří vypadají jako McFešák. Kdo by se jim taky divil? Častěji, než by mi bylo příjemné přiznat, jsem si všímala, že patří mezi ty, kdo se rozhodli, že budou až příliš pohlední – jeho dokonalý vzhled by neměl být od přírody možný. Nešlo jen o to, že to byl hezký chlap – byla jsem si jistá, že v šatech by mu to neslušelo tolik jako devětadevadesáti procentům žen, které znám. To spíš že působil tak konzistentně. Celý, od dokonale rozcuchaných světle hnědých vlasů přes působivou silnou hranatou čelist až po plné rty, byl naprosto bezchybný. Při pohledu na něj mě zabolelo v hrudi. Dokonce se i pohyboval s nenucenou elegancí jako někdo, kdo se na světě cítí dobře a je si jistý svým místem na slunci. Připomínal mi sokola. Naopak já jsem se vždy nacházela někde mezi nervozitou a sterilní lhostejností a elegantní jsem byla asi jako pštros. Pokud jsem zrovna nestrkala hlavu do písku, lidi si při pohledu na mě nejspíš mysleli: To je ale divný pták! Nikdy jsem se v přítomnosti těch opravdu krásných příslušníků svého druhu necítila příjemně. Proto jsem se taky během těch uplynulých pěti týdnů nedokázala přemluvit, abych se mu aspoň podívala do očí. Vždycky jsem odvracela nebo klopila zrak dlouho předtím, než mohlo hrozit, že bych se mu do očí musela podí16
vat. Už jenom ta představa byla, jako bych se musela dívat do něčeho bolestivě zářivého. Proto jsem ho obdivovala jen zpovzdálí, jako by byl nádherným uměleckým dílem, jaká vidíte jen na fotografiích nebo vystavené v muzeu za sklem. S kamarádkou Elizabeth jsme o něm láskyplně mluvily jako o Krasavci McFešákovi a jednoho večera, kdy jsme vypily příliš mnoho mojit, jsme ho povýšily na sira Krasavce McFešáka. A teď, při pohledu skrze moje brýle s černými obroučkami do nekonečných hlubin jeho modrých očí, mé vytřeštěné oči zamrkaly a potáhly se ochrannou mázdrou otupělosti. Bodavý pocit, který se objevil pod mými levými žebry, se rychle změnil ve spalující horkost, která se šířila z mých prstů přes hrdlo až do tváří a za uši. Proč to musí být zrovna sir McFešák? Proč nemohli poslat plukovníka Hořčici le Knírače nebo lady Břicho von Želé? Spustil paži a odkašlal si, poté ode mě odtrhl oči a rozhlédl se. Cítila jsem, jak mi rudne obličej, což pro mě bylo naprosto neobvyklé. Sklopila jsem hlavu a v duchu si vynadala. Cítila jsem se trapně. Zamyslela jsem se nad jednotlivými událostmi dnešního dne a svými reakcemi na ně. Věděla jsem, že potřebuju zapracovat na tom, abych vnímala, co se kolem mě děje, aniž bych si připadala přehlcená. Napadlo mě, že jsem dala najevo větší zoufalství nad nedostatkem toaletního papíru v kabince na záchodech a na blízkost pohledného sekuriťáka než nad tím, že mě můj přítel podvedl, což následně vyústilo v to, že jsem se ocitla bez domova a nově i bez práce. 17
Neuniklo mi, že siru McFešákovi je celá tahle situace stejně nepříjemná, jako by měla být nepříjemná mně. Všimla jsem si, jak se přimhouřenýma očima rozhlédl po sroceném davu. Znovu si odkašlal, tentokrát hlasitěji, a najednou místnost ožila. Všichni se dali nervózně do pohybu a rychle upírali svou pozornost jinam. Poté, co se naposledy ostřížím zrakem rozhlédl po místnosti, spokojený s účinkem, jaký měl na přihlížející, obrátil svoji pozornost zpátky ke mně. Zadíval se na mě dechberoucíma modrýma očima a jeho výraz jako by zněžněl. Nejspíš soucitem. Bylo to, aspoň pokud jsem věděla, poprvé, kdy se zadíval přímo na mě. Pozorovala jsem ho každý všední den posledních pět týdnů. Právě on byl důvodem, proč jsem začala chodit na pozdní obědy, protože jeho služba začínala v půl druhé. Právě on byl důvodem, proč jsem si tak často brala oběd do vstupní haly. Právě on byl důvodem, proč jsem v půl šesté ve dnech, kdy se se mnou po práci scházela Elizabeth, postávala ve vstupní hale u arboreta a fontány – sledovala jsem ho skrz mezery mezi kmeny stromů a tropických palem a věděla, že moje kamarádka dorazí nejdřív v šest. S McFešákem jsme tam chvíli stáli a nejistě se pozorovali. Tváře jsem měla ještě pořád trochu zrůžovělé, divila jsem se však, že mu dokážu oplatit pohled, aniž bych uhnula očima. Možná to bylo tím, že jsem předtím vložila všechny svoje pocity do neviditelné krabice, kterou jsem uložila do neviditelné skříně ve své hlavě. Možná to bylo tím, že jsem si uvědomila, že náš společný čas se chýlí ke konci a že kvůli čerstvé ztrátě zaměstnání právě nadcházejí poslední okamžiky mého slídilství. Ať už za to mohlo cokoli, neodvrátila jsem se. Nakonec si položil ruce na úzké boky a kývl bradou 18
k mému stolu. Chraplavým hlubokým hlasem, tiše, téměř šeptem, se zeptal: „Potřebujete pomoct?“ Zavrtěla jsem hlavou. Připadalo mi, jako by tu docházelo k přírodní katastrofě, která měla však vypnutý zvuk. Věděla jsem, že tu není, aby mi pomohl. Byl tu, aby mě vyprovodil z budovy. Povzdechla jsem si a zamyslela se nad jeho nabídkou. Chtěla jsem, aby už moje cesta uličkou hanby skončila. Otočila jsem se, postrčila si brýle s černými obroučkami výš po lehce pihovatém nosu a přešla ke svému stolu. Vypůjčené žabky s každým rychlým krokem pleskaly o moje chodidla: plesk, plesk, plesk. Zatímco jsem podle instrukcí čekala v zasedačce, někdo z personálního oddělení sbalil veškerý můj majetek do hnědobílé krabice. Pohlédla jsem na prázdný stůl. Všimla jsem si, že tam, kde dřív stával můj držák na propisky, zůstalo čisté místo obklopené kroužkem prachu. Uvažovala jsem, jestli z něj vyndali všechny propisky, než mi kelímek uložili do krabice. Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala ty směšné, zbytečné myšlenky, zvedla jsem krabici, která naprosto nepochopitelně obsahovala poslední dva roky mých profesních ambicí, a poklidně prošla kolem McFešáka přímo k recepci a výtahům za ní. Nepodívala jsem se na něj, ale věděla jsem, že jde za mnou, ještě než se zastavil vedle mě, dost blízko na to, aby se loktem dotkl mého, když jsem si krabici zapřela o bok a zabodla prst do tlačítka na přivolání výtahu. Měla jsem pocit, že na obličeji cítím jeho pohled, ale neotočila jsem se k němu. Místo toho jsem sledovala červené digitální číslice, jež oznamovaly, v kterém patře se právě kabina výtahu nachází. „Mám vám to vzít?“ ozval se po mé pravici jeho chraplavý, tichý hlas. 19
Zavrtěla jsem hlavou, a aniž bych se k němu otočila, podívala jsem se na stranu. Vedle nás čekali na výtah další čtyři lidé. „Ne, děkuji. Není to těžké, nejspíš si nechali všechny tužky.“ Ulevilo se mi, že můj hlas zní klidně a bez emocí. Uplynulo několik tichých okamžiků, během nichž dostaly moje myšlenky příležitost se zatoulat všemi směry. Moje soustředění zesláblo. To se mi stávalo často. Čas a moje myšlenky, zvláště pokud jsem nervózní, vůbec nepracují v můj prospěch. Většina lidí ve stresových situacích, aspoň jak mi to bylo řečeno, mají tendenci myslet pouze na svůj současný stav. Uvažují, jak se v dané chvíli ocitli, a přemýšlejí, co by mohli udělat, aby se téže situaci v budoucnu vyhnuli. U mě je to právě naopak. Čím více je situace stresující, tím méně na ni a cokoli podobného myslím. Právě teď jsem myslela na to, že výtahy jsou jako mechaničtí koně, a přemýšlela jsem, jestli je má někdo rád nebo jim dal jméno. Uvažovala jsem, co bych mohla udělat, aby slova „vlhký“ a „vlhkost“ zmizela ze slovníku, protože jsem je vážně nesnášela a vždycky jsem se snažila se jim vyhýbat a nevyslovovat je. Nelíbilo se mi ani slovo „gatě“ a nedávno jsem se se silným pocitem zadostiučinění dočetla, že Mensa vydala oficiální prohlášení, ve kterém navrhla, aby to strašné slovo zmizelo z hovorového slovníku. Sir McFešák si znovu odkašlal a přerušil tak moje dumání nad ohavně znějícími slovy. Dveře jednoho z výtahů se otevřely, jeho červená špička ukazovala dolů. Dál jsem tam stála, ztracená v myšlenkách, a vůbec nevnímala, co se děje. Nikdo jiný do výtahu zatím nenastoupil a já cítila, jak mě všichni pozorují. 20
Maličko jsem potřásla hlavou, abych se vrátila zpátky do přítomnosti. Na zádech jsem ucítila McFešákovu ruku, jemně mi do nich zatlačil, aby mě pobídl. Dotek jeho teplé dlaně mě uklidňoval, a přesto z ní vycházely znepokojivé elektrické výboje, které se mi šířily páteří. Druhou rukou se opřel v místě, kde se dveře výtahu zatahovaly do zdi, a podržel mi je tak otevřené. Rychle jsem od něj odtrhla zrak a postavila se do kouta kabiny. Sir Krasavec mě následoval dovnitř, ale zůstal v přední části kabiny a vstup do ní tak svým tělem zablokoval. Než stihl nastoupit kdokoli další, stiskl tlačítko zavírání dveří. Obě poloviny se spojily a my zůstali sami. Vytáhl klíč zavěšený na zatahovacím pásku, který měl připevněný ke svému opasku, a vložil ho do zdířky nad panelem s tlačítky. Poté stiskl tlačítko označené PP. Povytáhla jsem obočí a zeptala se: „My jedeme do podzemního podlaží?“ Nedal najevo, že by mě slyšel. Jen se ke mně otočil a otevřeně si mě prohlédl – stáli jsme v protilehlých rozích. Na okamžik jsem si představila, že jsme dva zápasníci, prostorný výtah je náš ring a mosazné zábradlí kolem kabiny jsou provazy. Pomalu jsem si ho stejně otevřeně prohlédla. Pokud bychom se poprali, rozhodně by vyhrál. Na ženu jsem byla dost vysoká, ale on měřil tak sto devadesát, možná sto devadesát pět. Také jsem od dob své účasti ve vysokoškolském družstvu evropského fotbalu nijak vážně ani pravidelně necvičila. On, soudě podle jeho masivních ramen, nejspíš nevynechal ani jeden den v posilovně a zvládl by mě zvednout i s tou krabicí, kterou jsem držela, a to i kdyby v ní byly všechny ty tužky. Nepřestával na mě upírat oči, ale jeho pohled se zastavil na mém krku. Opět se mi vrátil ten bodavý po21
cit pod levými žebry. Cítila jsem, jak zas začínám rudnout. Zkusila jsem zapříst rozhovor. „Nechtěla jsem se vyjádřit tak nepřesně. Dovedu si představit, že tato budova má víc podzemních podlaží, ačkoli jsem je na plánech neviděla. Sjíždíme do některého z nich, a pokud ano, proč jedeme do podzemního podlaží?“ Náhle ke mně zvedl zrak, pohled měl nečitelný. „Je to standardní procedura,“ zamumlal. „Aha.“ Povzdechla jsem si a znovu se zakousla do rtu. No jistě že na to mají standardní proceduru. Byl na to určitě zvyklý. Uvažovala jsem, jestli jsem jediná bývalá zaměstnankyně, kterou odtud dneska vyvádí. „Kolikrát jste to už dělal?“ zeptala jsem se. „To?“ „Však víte. Kolikrát jste vyprovázel lidi z budovy poté, co dostali výpověď. Stává se to každý pracovní den? Vyhazovy se obvykle dávají v pátek odpoledne, aby se zabránilo nepříjemnostem, ke kterým by mohlo dojít, kdyby se daný člověk musel ještě ten samý týden vrátit do práce. Dnes je úterý, takže si určitě dovedete představit, jak mě to překvapilo. Vzhledem k mezinárodní normě, na které se shodla většina západních zemí, je úterý druhý den v týdnu. V zemích, které používají zápis týdne tak, že začíná nedělí, je úterý třetím dnem týdne.“ Sklapni, sklapni, sklapni! Zhluboka jsem se nadechla, pevně stiskla rty a zatnula zuby, abych si zabránila mluvit. Pozorovala jsem ho, jak si mě prohlíží přimhouřenýma očima. Srdce se mi v hrudi hlasitě rozbušilo tím, co jsem – dnes už podruhé – rozpoznala jako stud. Věděla jsem, jak zním. Moji nejbližší přátelé zjemnili tu nálepku tím, že tvrdili, že jsem prostě jen velmi 22
sečtělá. Všichni ostatní tvrdili, že jsem magor. Přestože mě opakovaně vybízeli, abych se přihlásila do vědomostních soutěží, a v kvízových hrách jsem opakovaně dokázala, že jsem ideální a schopný partner, moje zásoba triviálních vědomostí a lavina slovních nesmyslů, které ze mě bez kontroly padaly, nijak neumocňovaly mou přitažlivost. Uplynul tichý okamžik a vůbec poprvé za poslední dobu jsem se nesnažila soustředit na přítomnost. Jeho modré oči pronikaly do mých s neochvějnou intenzitou a svazovaly myšlenky, které mi jinak v mozku utíkaly všemi směry. V jednu chvíli se mi zdálo, že se mu snad povytáhl koutek rtů, ačkoli ten pohyb byl sotva znatelný. Nakonec ticho prolomil. „Mezinárodní norma?“ „ISO 8601, norma pro zápis data a času. Umožňuje plynulý styk mezi různými úřady, vládami, agenturami a korporacemi.“ Nemohla jsem si pomoct, ta slova ze mě padala úplně sama. Je to nemoc. A potom se usmál. Byl to nenápadný, rychle potlačený úsměv. Kdybych mrkla, ani bych si ho nevšimla, ale ten zaujatý výraz mu zůstal. Opřel si dlouhé tělo o stěnu výtahu a složil paže na hrudi. Rukávy jeho uniformy se mu napjaly na mohutných ramenou. „Povězte mi o tom plynulém styku víc.“ Pomalu si mě prohlédl, oči mu sjely po mém těle, až se mi opět zadíval do těch mých. Otevřela jsem ústa, abych mu odpověděla, ale rychle je zas zavřela. Najednou mi bylo nečekaně a strašlivě horko. Jeho nenápadný, a přesto zřejmý a pobavený zájem o můj zevnějšek mě donutil k zamyšlení, že je možná stejně zvláštní jako já. Probouzel ve mně nepříjemné pocity, jeho pozornost byla jako oslepující světlo, jemuž jsem nedokázala uniknout. 23
Přesunula jsem si krabici na druhý bok a odvrátila od jeho pátravého pohledu zrak. Teď už jsem věděla, že bylo ode mě moudré, že jsem se očnímu kontaktu vyhýbala. Zvyky a přijetí očního kontaktu se mění v závislosti na kultuře, například v Japonsku se školáci… Výtah se zastavil a dveře otevřely, vytrhly mě tak ze zamyšlení nad kulturními zvyklostmi Japonska. Okamžitě jsem se narovnala a vyrazila k východu, ještě než jsem vůbec věděla, kam mám jít. Otupěle jsem se otočila a přivřenýma očima jsem si sira Krasavce změřila. Opět mi položil ruku na záda a vedl mě. Ucítila jsem stejný výboj jako předtím. Prošli jsme chodbou vymalovanou neurčitou béžověšedou barvou s nízko visícími stropními světly. Od holých zdí se odráželo plesk, plesk, plesk mých žabek. Když jsem přidala do kroku, abych unikla jeho elektrizujícímu doteku, zrychlil i on a dál se mě pevně dotýkal. Uvažovala jsem, jestli se bojí, abych mu neutekla, nebo že jsem možná jedna z výše uvedených magorů. Došli jsme k řadě místností s okny. Ztuhla jsem, když jsem nad loktem ucítila jeho ruku. Ztěžka jsem polkla a pomyslela si, že moje reakce na pouhý dotek je poněkud směšná. Vždyť si koneckonců jen položil ruku na moji paži. Zatáhl mě do jedné z těch místností a dovedl mě k hnědé dřevěné židli. Krabici mi z rukou vzal s aurou rozhodnosti a umístil ji na židli po mojí levici. V kójích a kancelářích kolem pracovali lidé, za dlouhým recepčním pultem seděla žena oblečená ve stejně modré uniformě strážných, jakou měl na sobě i McFešák. Zadívala jsem se na ni. Jednou mrkla a zamračila se na mě. „Nikam nechoďte. Počkejte na mě,“ nařídil. 24
Dívala jsem se za ním a se zájmem sledovala jejich kontakt: Sotva k té ženě došel, ztuhla a vstala. Naklonil se přes stůl a ukázal na monitor jejího počítače. Přikývla a znovu se na mě zadívala. Tentokrát povytáhla obočí, což jsem si vysvětlila jako zmatek, a pak se posadila a začala psát. Otočil se a já udělala tu chybu, že jsem se zadívala přímo na něj. Na okamžik se zastavil a při pohledu do jeho tak znepokojivě rozhodných očí mi do tváří opět vstoupila horkost. Měla jsem chuť si přitisknout ruce na tváře, abych svoje červenání zakryla. Vydal se zpátky ke mně, avšak zastavil ho starší muž v dobře střiženém saku a s deskami v rukou. Se zájmem jsem jejich rozhovor sledovala. Žena mezitím vytáhla z tiskárny štos papírů a vydala se ke mně. Cestou přes místnost mi věnovala úsměv, který se jí odrazil v očích. Vstala jsem a ona ke mně napřáhla ruku. „Jsem Joy. Vy budete slečna Morrisová.“ Přikývla jsem a zastrčila si zbloudilý pramínek vlasů za ucho. „Ano, ale, prosím, pro vás Janie. Ráda vás poznávám.“ „Nejspíš máte za sebou náročný den.“ Joy se posadila na volnou židli vedle mě, na odpověď ani nečekala. „Nebojte, zlatíčko. Tohle se stává i těm nejlepším. Jen vás musím požádat, abyste mi podepsala tyhle papíry. Také budu potřebovat vaši průkazku a klíče a pak vám přistavíme auto.“ „Hm… auto?“ „Ano. Odveze vás, kam budete potřebovat.“ „Aha, dobře.“ Nabídka auta mě překvapila, ale nehodlala jsem to dávat najevo. Vzala jsem si od ní pero a přelétla pohledem papíry. Připadaly mi docela neškodné. Zariskovala jsem a po25
hlédla na sira Krasavce. Přistihla jsem ho, jak na mě zírá, zatímco zdánlivě naslouchal muži v obleku. Aniž bych si kterýkoli z těch papírů přečetla, podepsala jsem je tam, kde mi Joy ukázala. Z krku jsem si sundala průkazku včetně klíčů a podala jí je. Převzala si ode mě dokumenty a na několika místech napsala své iniciály vedle mých. Zarazila se, když došla k části formuláře, kam se zadává adresa. „Je tohle vaše současná adresa a telefonní číslo na pevnou linku?“ Zadívala jsem se na příslušnou kolonku. Při nástupu do práce jsem tam napsala Jonovu adresu. Trhla jsem sebou. „Ne, ne, to není. Proč?“ „Budeme potřebovat vaši adresu, abychom vám poslali poslední výplatní pásku. Také budeme potřebovat současnou adresu, kam vám pošleme vaše věci v případě, že byste si tu nějaké zapomněla. Potřebuju, abyste napsala svou současnou adresu vedle této původní.“ Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co tam mám napsat. „Promiňte. Já –“ S námahou jsem polkla a zadívala se na ten list papíru. „Já se, hm, právě stěhuju. Mohla bych vám tyto informace dodatečně zavolat?“ „A co vaše číslo na mobil?“ Zaskřípala jsem zuby. „Nemám mobil. Nevěřím na ně.“ Joy povytáhla obočí. „Vy na ně nevěříte?“ Chtěla jsem jí povědět, jak k smrti moc mobilní telefony nenávidím. Štvalo mě, že je skrze ně člověk přístupný dvacet čtyři hodin denně – skoro jako byste měli v mozku implantovaný čip, který sleduje vaši polohu a říká vám, co si máte myslet a dělat, až se nakonec stanete naprosto závislými a ta maličká dotyková obrazovka se stane vaším jediným pojítkem mezi vaším životem a skutečným světem. 26
Existoval by vůbec skutečný svět, pokud by všichni komunikovali jen přes mobilní telefony? Stali by se Angry Birds mojí každodenní realitou? Byla bych to nic netušící prase nebo jeden z těch vybuchujících ptáků? Kvůli podobným hloubavým myšlenkám, jaké by mi záviděl i Descartes, jsem nebyla na večírcích zrovna oblíbenou společnicí. Možná jsem přečetla až moc sci-fi románů a příliš mnoho komiksů, ale mobilní telefony mi připomínaly mozkové implantáty z románu Neuromancer. Jako další důkaz jsem jí chtěla povědět o článku týkajícím se riskantního chování za volantem, který nedávno vyšel v Prevenci a analýze nehod. Místo toho jsem jen zopakovala: „Nevěřím na ně.“ „Dooobře,“ protáhla. „Žádný problém.“ Joy zalovila v náprsní kapse a vytáhla z ní hranatou bílou kartičku. „Tady máte moji vizitku. Zavolejte mi, až se zabydlíte, a já vás zadám do systému.“ Vstala jsem a převzala si od ní kartičku, jejíž ostré rohy se mi zabodly do bříšek palce a ukazováku. „Děkuji. Zavolám.“ Joy se natáhla, popadla moji krabici a trhla ramenem na znamení, že ji mám následovat. „Doprovodím vás k autu.“ Vydala jsem se za ní, avšak, trochu jako rozmazlené dítě, jsem si cestou dovolila dlouhý pohled přes rameno na sira Krasavce McFešáka. Jeho obličej jsem viděla z profilu, už se na mě nedíval tím svým nečitelným pohledem, svoji pozornost zcela věnoval muži v obleku. Ulevilo se mi a zároveň mě to zklamalo. Nejspíš ho teď vidím naposled. Byla jsem ráda, že ho můžu naposled obdivovat, aniž by mě oslepovala pronikavá modř jeho očí. Zároveň však jedné mé části chybělo horko, které by mi proudilo hrudí, a téměř hmatatelné vědomí jeho blízkosti, kdykoli se jeho pohled střetl s mým. 27