0333643

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Helena Hunting: Talisman pro štěstí Vydání první Copyright © 2018 by Helena Hunting All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2240. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Good Luck Charm vydaného nakladatelstvím Forever, an imprint of Grand Central Publishing, v roce 2018 Český překlad © 2019 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1016-9 BARONET Praha 2019

Helena Hunting

Talisman pro štěstí

Mým vlastním talismanům pro štěstí, manželovi a dítěti.

Poděkování

Nekonečně děkuji svému manželovi a dceři, kteří mi věnují čas, lásku a podporu na mé cestě za tímhle neuvěřitelným snem a žijí ho se mnou, a svým rodičům a sestře, kteří jsou ti nejlepší povzbuzovatelé na světě. Pepper, jednoho dne budeme na Floridě psát knihy bok po boku. Do té doby budou muset stačit naše obědy přes FaceTime. Tento příběh mi od prvotního nápadu do knihy, kterou držíte v rukou, pomohla převést celá řada lidí. Kimberly, skvěle se s tebou pracuje a jsi víc než jenom agentka. Děkuji ti za to, že jsi tak báječná na miliontou. Sarah, jsi jedinečná. Mám obrovské štěstí, že vedeš můj tým. Hustleři, díky za to, že se na vás můžu spolehnout. Moc děkuji Leah a svému týmu z Forever za to, že díky nim je celý tenhle projekt tak uspokojující. Nino, jsem moc ráda, že v tom jedeme spolu, jednu knihu za druhou. Jenn, jsi výjimečná žena a na světě není dost tacos na to, abych dokázala vyjádřit, jak tě mám ráda. 9

Beaveři, jste skvělí a mám vás všechny moc ráda. Děkuju, že se se mnou dělíte o své nadšení a že zkoušíte nové světy. Hluboce obdivuji tolik skvělých žen, které jsou mé kamarádky, kolegyně, učitelky a povzbuzovatelky: moje Backdoor Babes, Taru, Meghan, Deb a Katherin, také Tijan, Marty, Teeny, Susi, Eriku, Shalu, Kellie, Ruth, Kelly Melanii, Leigh, Karen, Marnie, Julii, Laurie, Katherine, Angelu, Kristy, moje Pams, Filets, Nap girls, Holidayovy. Děkuju, že jste, jaké jste, a že jste smířené s tím, jak bývám bláznivá. Děkuju vám, čtenářům a blogerům, za vaši podporu a za to, že věříte ve šťastné konce.

10

1. kapitola

Duchové Lila

S

ražená smetana v kávě mi měla napovědět, že dnešní den bude příšerný. Jelikož nedokážu začít den bez dávky kofeinu, zastavila jsem se cestou do práce v jedné útulné kavárničce… jenom abych si u pultu uvědomila, že v kabelce nemám peněženku, a tudíž nemám ani jak zaplatit předražené latté, které jsem si kdovíproč musela objednat. Rozběhla jsem se proto zpátky na parkoviště a v autě vyhrabala dost drobných na zaplacení. Ve chvíli, kdy jsem se konečně vrátila pro svoji kávu, si ji už však odnesl někdo jiný, a tak jsem musela čekat dalších deset minut, protože se do fronty přede mnou zařadili další lidé. Naštěstí to nemám do práce daleko a i se zpožděním tam budu včas. Doufala jsem, že budu mít před začátkem směny půl hodiny volna, abych si mohla přečíst materiály na kurz statistiky, který mi má brzy začít. Ale to nevadí. Klidně to zvládnu během obědové pauzy místo povídání s lidmi. 11

Už mi zbývá jenom jeden kurz, abych splnila všechny podmínky pro přihlášení na magisterský program zdravotní sestry na Minnesotské univerzitě, kam bych ráda o příštím podzimu nastoupila. Jako zdravotní sestra pracuju už čtyři roky a teď, v šestadvaceti, se chci vrátit do školy a doplnit si vzdělání. S kávou v ruce jsem vyšla ven do deště, který se spustil, zatímco jsem čekala ve frontě. Nízko na nebi visely zlověstné černé mraky a já jsem běžela k autu. Postavila jsem kelímek na střechu a lovila v kabelce klíče. Mírný deštík se zatím proměnil v liják, zmáčel mi vlasy a přilepil mi sesterskou uniformu na kůži. A ty klíče nebyly k nalezení. V tu chvíli jsem kabelku upustila. Obsah se rozsypal po asfaltu a klíčky se zakutálely pod moji corollu. Padla jsem na všechny čtyři, abych na ně dosáhla, a hrudníkem jsem skončila v kaluži špinavé dešťovky. Než se mi podařilo posbírat všechny věci – kromě rtěnky a kompaktního pudru, které se skutálely do kanálu – už začalo hrozit, že dorazím pozdě. A to mám mít v půl desáté poradu zaměstnanců. V tom chaosu jsem úplně zapomněla na kafe na střeše, které zázrakem zůstalo na svém místě – až do první stopky, kdy se mi káva rozlila po čelním skle. Do práce jsem dorazila s menším předstihem, připomínala jsem zmoklou myš, a ještě mi chyběl kofein. Naštěstí mám ve své skříňce několik náhradních uniforem. Umolousaná, ale odhodlaná to zvládnout jsem si pod sušákem na ruce na dámských záchodech částečně vysušila vlasy, ovšem čas, který jsem dneska ráno strávila s žehličkou na vlasy, přišel naprosto vniveč. Právě jsem byla na cestě do zasedačky na ranní poradu zaměstnanců, když přitažlivý muž v obleku a brý12

lích – mám tak trochu slabost na muže s brýlemi – zvolal moje jméno. Ukázalo se, že ho poslal právník mého manžela, aby mi doručil rozvodové papíry. Po téměř šesti letech manželství neměl ten zmetek ani tu slušnost, aby mi je přinesl osobně nebo si se mnou domluvil schůzku, abychom je podepsali. Netušila jsem, že jsme dospěli do stadia, kdy spolu už ani nemluvíme. Po celou poradu jsem potlačovala slzy – studu, vzteku, zoufalství. Jako šlahouny popínavé rostliny se mě držel pocit prázdnoty. Den se vlekl. Domů se mi však nechtělo, věděla jsem, že tam na mě čeká akorát můj pes Merk, a přestože uměl dobře naslouchat, teď jsem potřebovala něco jiného. Pochybovala jsem, že by můj den mohl být ještě horší. Mýlila jsem se. Ke konci směny se jako obvykle zastavím na sesterně, abych prošla denní záznamy. Kolegyně Ashley si s rukama v bok právě prohlíží snímek z magnetické rezonance mozku. „O co jde?“ zeptám se a přistoupím k ní. Stíny na snímku nevypadají zrovna dobře. „Mrtvice. Přivezli ho před hodinou.“ Ohlédne se na mě. „Už končíš?“ „Jo.“ Pohled mi padne na jméno na spodním okraji snímku. Desky mi vypadnou z rukou a s hlasitým plesknutím spadnou na zem. „Panebože.“ „Lilo? Není ti nic?“ Zavrtím hlavou, pořád nemůžu uvěřit, co vidím. To určitě nemůže být pravda. Ne dnes. Ashley mi položí ruku na rameno. „Ty ho znáš?“ Přikývnu a potlačím vyděšený vzlyk, než odpovím: „Ano. Na kterém je pokoji?“ 13

„Kouknu se.“ Dojde k tabuli, najde číslo pokoje a dvakrát mi ho zopakuje. „Mám jít s tebou?“ „Ne. To zvládnu.“ Nejsem si tím ale vůbec jistá. Muž, kterého mám ráda jako otce, utrpěl mrtvici. Kéž bych dneska nevstala z postele. Kéž by dnešek nikdy nenastal. Vběhnu do jeho pokoje, srdce až v krku, v těle mi bouří adrenalin. Jenže když se tam dostanu, nenajdu tam manželku Martina Kaseho, svoji druhou matku, jak jsem čekala. Ne, na židli u postele, s hlavou skloněnou a se ztraceným výrazem, sedí jejich syn. Žaludek mi ztěžkne, protože se nedívám na jen tak ledajakého ducha ze své minulosti, ale na ducha s velkým D. Ethana. Ruka mi vyletí ke rtům. Nohy mi náhle ztuhnou a zeslábnou zároveň. Nedokážu se nadechnout. Ani ovládnout náhlý a divoký příval emocí, které mě naprosto paralyzují. Všechno mě bolí, jako by se náhle obnažily všechny moje nervy, kůže mi na vzduchu hoří. Je toho příliš. Dnes jsem už obdržela tolik přímých ran do srdce. A teď mám pocit, jako bych se z rány, kterou mi Ethan uštědřil před osmi lety, sotva vzpamatovala. Srdce mě bolí stejně jako toho večera, kdy mi zavolal, že to už dál nejde. Že nám to už nejde. Že všechny ty roky, kdy jsme byli spolu – kdy jsme spolu ještě v dětství překonali odchod mého táty, všechny ty roky na střední, všechna poprvé, maturitní ples nebo když jsem mu pomáhala balit věci na vysokou – nic neznamenaly. Potřeboval se soustředit na hokej, na svou kariéru v NHL, a já jsem představovala jen rozptýlení, které si nemohl dovolit. Ethan vstane. Je obrovský, vypracovaný. Jasně, viděla jsem na sociálních sítích jeho fotky a několikrát jsem ho zahlédla i na ledu, když jsem náhodou zapnu14

la televizi a zrovna tam běžel jeho zápas – kdykoli hraje, dávám si záležet, abych měla televizi vypnutou. Nic mě však nemohlo připravit na blízkost muže, který si vzal moje srdce, rozdrtil ho na padrť a jeho kousky mi pak vrátil. Je stále tak neuvěřitelně nádherný, teď ještě víc, než kdy jsme dospívali. Přísahala bych, že má ramena dvakrát tak široká než před deseti lety. Sotva se mu dokážu zadívat do očí, aniž by mě zaplavil příval vzpomínek, o nichž jsem byla přesvědčená, že jsem je dávno pohřbila. Téměř jsem zapomněla, jak úchvatné má oči – tak jo, to je lež – ale už je to dlouho, co na mě upřel pohled. Má sytě modré zorničky s jantarovými okraji a to zlato, které mu zabarvuje téměř třetinu pravého oka, mě k sobě poutá a nepouští, jako tomu bylo už v dobách, kdy jsme byli mladší. „DJ.“ Tak se jmenuju. Dvě krátká písmenka. Jeho hlas mnou však otřese. Ozývá se mu z něj tak drsná bolest, jako by mě na srdci škrábal smirkový papír. Mám co dělat, abych udržela klidný hlas. „Teď si říkám Lila.“ Ta slova mi vyletí z úst, než je stihnu polknout a vymyslet na přivítanou jiná, vhodnější. Odvrátím zrak, dívám se kamkoli, jen ne na něj. Martin působí na nemocničním lůžku křehce. Kéž by tu byla Jeannie, záchranné lano, kterého se můžu držet a které mě odtáhne co nejdál od vzpomínek, na něž teď nemám sílu. Už tak mě dost tíží přítomnost. „Teprve před chvílí jsem zjistila, že tu Martin leží. Jak dlouho tu už jsi?“ Potlačím emoce a přepnu do profesionálního režimu. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. Přečtu si kartu na jeho posteli, potom dojdu zkontrolovat monitory – ačkoli čísla sotva vnímám. „Nevím. Už nějakou dobu. Právě jsem se vrátil do města a pak… se stalo tohle.“ Cítím na sobě Etha15

nův pohled. Nervózně se zatahám za culík, rozpuštěné vlasy jsem vzdala už dopoledne. Uniformu mám moc velkou a tenisky staré a odřené, ty v lepším stavu mám z dnešního rána ještě pořád mokré. Vypadám stejně hrozně, jako se cítím, a štve mě, že mi tolik záleží na tom, co si o mně pomyslí, a ještě víc, že mi na tom tolik sejde, když tu Martin leží napojený na přístroje a s nejistou prognózou. „Životní funkce má dobré, ale z dlouhodobého hlediska zatím nic nevíme. Kde je Jeannie?“ „Máma si zašla pro kafe.“ Promne si zátylek, jako by se z něj snažil uvolnit napětí. „Takže ty tu pracuješ jako zdravotní sestra?“ Už to, že se na to musí ptát a že to doteď nevěděl, mi způsobí další bodnutí do srdce. Možná že jenom tak konverzuje, ale přesto mě bolí připomínka, že o mém životě nic neví. Zadívám se na svou uniformu, jako by se v ní skrývala odpověď na jeho otázku – což je pravda, protože na kapsičce nad srdcem mám jmenovku. Když mlčím, odkašle si. „Myslel jsem, že jsi v Minneapolis.“ „Přestěhovala jsem se už před časem.“ Jsem tu od začátku ledna. Jeannie přede mnou Ethana zmínila naposledy před dvěma týdny. Povzdechla si, že doufá, že za ní přijede na návštěvu, než začne hokejová sezona. Ne že by to pro mě něco znamenalo, protože se se mnou při svých krátkých návštěvách nikdy nepokusil setkat. Jedna moje malá část je moc ráda, že přijel – kvůli Jeannie a Martinovi. Ale ta větší část, část, kterou tak lhostejně před všemi těmi lety odhodil, je raněná, že ho se mnou do jedné místnosti dohnalo až tohle. Strčí ruce do kapes, pak je vytáhne a otře si je o stehna. „Myslel jsem, že teď už budeš pracovat na svojí rezidentuře.“ 16

Nevím, jestli do mě jenom rýpe, nebo to v tom jenom vidím, protože dnešek byl už tak dost příšerný. „Někdy holt člověk musí přehodnotit svoje plány.“ „Jo. To znám,“ zamumlá. Nestihnu se ho zeptat, co tím myslí, nebo přiložit do ohně trapnosti, který mezi námi hoří, protože se dveře otevřou. „Delilo!“ Jeannie drží v každé ruce jeden kelímek s kávou. Když se na sebe podíváme, spatřím v jejich očích obavy a zmatek. Strach o Martina i překvapení z toho, že mluvím s Ethanem – to vše jí spatřím v očích, než rozevře náruč. Jako matka. Jako to dělávala vždy. A já využiju nabízenou útěchu, protože mám pocit, jako bych byla klubko vlny, které se rozplétá v temnotě, jež nemá konce. Obejmu ji, hledám útěchu nejen kvůli Martinovi, ale všemu, co se mi dnes přihodilo. Mučí mě představa, že bych mohla ztratit muže, v němž jsem vždy viděla otce – poté, co mě, moji mámu a pět mých sourozenců opustil ten vlastní, aby se vypravil hledat život, v němž už nebudeme hrát žádnou roli. I po mém rozchodu s Ethanem to byl Martin, kdo se postaral, aby mě neoškubali, když jsem si kupovala první auto, kdo mě naučil spravit netěsnící kohoutek a usmíval se a objímal mě, kdykoli jsem za ním přišla na návštěvu. Nevím, jestli to zvládnu – ne, když se mi rozpadá snad celý život. Zvlášť když vedle mě stojí Ethan, v jehož očích se stále skrývá chlapec, kterého jsem kdysi milovala. Trvalo mi dlouho, než jsem se přenesla přes to, že mi zmizel ze života, a teď uvažuju, jestli jsem ho vůbec někdy opravdu za hlavu hodila. Mysl i srdce mám plné zoufalství, vzteku a zklamání, které se ve mně roky hromadily, a všechno bych to nejradši na Ethana vykřičela. Máme však před sebou důležitější věci. 17

„To je dobré. Šššš, Delilo, bude v pořádku,“ utěšuje mě Jeannie tiše a krouživě mě hladí po zádech. Uvědomím si, že bezhlesně pláču, tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout. Stydím se a ­zlobím se sama na sebe, že jsem se takhle zhroutila, když z nás dvou potřebuje podporu především Jeannie. Když se konečně ovládnu dost na to, abych ji pustila, zlomeně se zeptám: „Co pro tebe můžu udělat? Co kdybych zajela k vám? Právě mi skončila směna, můžu nakrmit Fialku, přinesu ti čisté oblečení. Cokoli budeš potřebovat.“ Moje nabídka je ale nejspíš zbytečná, když je tu teď Ethan. Ten pocit, že nejsem potřeba, se mi nelíbí. Jeannie vždy chodila za mnou, když něco potřebovala. „Myslel jsem, že Fialka utekla,“ ozve se za mnou Ethan. Taková obyčejná otázka v téhle neobyčejné situaci. „Ukázalo se, že si naši noví sousedé přes ulici nainstalovali kočičí dvířka a Fialka si zvykla spávat v jejich sklepě, než zjistili, že tam chodí i mývali.“ Jeannie se dotkne mé paže. „Vzpomínáš si, jak se jim do lednice dostala mláďata, když na víkend odjeli pryč?“ „Celou kuchyni měli vzhůru nohama!“ Rozesmějeme se a pak si Jeannie přitiskne ruku na ústa a potlačí vzlyk. „Než se sousedi vrátili, Martin nám pomohl s úklidem,“ zavzpomínám tiše. Jeannie se otočí k Ethanovi, kterému se zoufale snažím nedívat do očí, a roztřeseně se zeptá: „Co když se neuzdraví?“ Ethan k ní přistoupí a přitiskne si ji k široké hrudi. „Budu ti pomáhat, ať to dopadne jakkoli.“ Nechápu, jak by asi tak mohl pomoct, když žije v Chicagu, ale možná se ji jenom snaží utěšit. „Jsem tak ráda, že se vracíš domů,“ vydechne Jeannie. 18

Žaludek se mi sevře a obrátí. Znovu k němu zvednu zrak. V očích se mu zračí syrové emoce, díky kterým vypadá na víc než sedmadvacet. Nejspíš z mojí tváře vyčte otázku. „Přestoupil jsem do Minnesoty,“ vysvětlí. Mám pocit, jako by mě do srdce zasahoval jeden puk za druhým, zleva, zprava, doprostřed. A tohle je nejspíš ta poslední rána, která mě zcela udolá.

19

2. kapitola

Dlouhé večery Lila

V

racíš se domů,“ zašeptám tiše. Moje slova jsou přeplněná emocemi – vztek mezi nimi není ta nejmenší. „Ano.“ Odvrátím se. Ethan obejme Jeannie, tiše ji uklidňuje. Je její kotvou na rozbouřeném moři nejistoty. Zadívám se na bezvědomého Martina. Mám pocit, jako bych narušovala soukromý okamžik. Nevím, co mám dělat. Obvykle tu jsem pro Jeannie, stejně jako ona pro mě, ale Ethanova přítomnost vše mění. Stejně jako jeho vytrvalost. Jeanniin výbuch emocí zmizí v hlubokém výdechu. Otočí se ke mně a pousměje se. „Moc ráda bych tu zůstala přes noc. Myslíš, že to nemocnice dovolí?“ „Mohla bych –“ Chystám se navrhnout, že tu s ní zůstanu, ale zarazím se a pak se přinutím usmát. Teď, když je tu Ethan, mě už nebude potřebovat. „Určitě to dokážu zařídit. Nechám sem přivézt další lůžko, abys nemusela spát na židli.“ Kývnu k židli u postele. Ethan sevře Jeannie rameno. „Taky tu zůstanu.“ 20