SBĚRATEL
Praha 2019
Přeložil: MARTIN KÖNIG
Fiona Cummins: Sběratel Vydání první Copyright © 2018 by Fiona Cummins All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2238. publikaci Přeloženo z anglického originálu Collector vydaného nakladatelstvím Macmillian an imprint of Pan Macmillan, Londýn v roce 2018 Český překlad © 2019 Martin König Odpovědná redaktorka Kateřina Tomcová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1010-7 BARONET Praha 2019
F i o na C u mmi ns
SBĚRATEL
Na památku Cherry Anthonyové, první čtenářky a kamarádky.
„Jako trest musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu.“ Exodus 21:24
„Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ Jan 5:19
NEDĚLE
S UN D AY MIR R O R 24. 2. 2013 Rodiče pohřešované Clary Foyleové dnes napočítali sto dní od únosu své pětileté dcery. Společně s přáteli a rodinou se Miles a Amy Foyleovi sejdou ke vzpomínce na Blackheath Common, aby zapálili svíčky a vypustili balonky. Clara, která má tzv. klepetové ruce, v listopadu loňského roku zmizela po cestě domů ze školy. Hlavní podezřelý v případě jejího zmizení, „Řezník z Bromley“ Brian Howley, je po úniku z vyšetřovací vazby na útěku. Podle tvrzení svědků, mezi nimiž je také příslušnice metropolitní policie Etta Fitzroyová, která byla krátce vrahovým zajatcem, je Howley sběratelem lidských koster s deformacemi. Tyto kosti ukrýval v soukromém muzeu v domě svého zesnulého otce Marshalla Howleyho. Má se za to, že vzhledem k rodinné vazbě na londýnské Hunterovo muzeum, jímž byl tento bývalý pracovník noční směny v nemocnici posedlý, je tato hrůzná sbírka mnoho generací stará. Jen pár okamžiků před tím, než byl dům Howleyho seniora zničen požárem, z něj byl zachráněn šestiletý Jakey Frith, chlapec trpící devastujícím kostním onemocněním zvaným syndrom zkamenělých lidí. 11
Rozsáhlé testy DNA lidských ostatků nalezených v popelu potvrdily, že jednou z obětí byla i dospívající Grace Rodriguezová, zvaná Dívka z lesa. Souvislost mezi jejím zmizením a Howleym detektivové objevili poté, co vyšlo najevo, že trpěla kostním onemocněním zvaným krční žebra. Po Claře Foyleové se doposud žádné stopy najít nepodařilo.
12
1 22:17 Saul Anguish počítal údery srdce v intervalech mezi zubatými paprsky blesků a burácením nebe trhajícího hromu. Čekal na déšť. Modlil se za něj. Déšť totiž matku téměř vždycky přivedl domů. A jestli se nevrátí, bude mrtvá. Možná ne úplně mrtvá. Ale možná že ano. Mohla by. Přípravou na tuto významnou životní událost Saul strávil velkou část svého života: představoval si tichý hlas toho cizího člověka v uniformě, který mu řekne, že tělo Glorie Anguishové bylo nalezeno někde v zapadlé uličce nebo v opuštěném koutě parku. Na písek dopadaly tučné kapky. Všímal si, jak se jemná zrnka mění ve vlhké drobečky, které se rozlézaly, dokud se směsice rozbitého kamene, ulit a skla, během mnoha desetiletí rozdrcená dohladka, nezměnila ve špinavou a nevzhlednou hnědou plochu. Zatímco stál u okna jako hlídač, za ním se připlížila noc, jež rohy místnosti pospojovala temnotou, a jeho srdce se dotkl stín. Saul, jenž už nebyl chlapcem, ale ještě nebyl mužem, toto nekonečné čekání na matku nenáviděl. Bylo to hlavně proto, že v intervalech mezi obdobím znepokojení, doufání a chtění vznikaly jiné myšlenky. 13
Ty jiné myšlenky jej svědily a svíjely se, a přestože se ze všech sil snažil je neškrábat, vždycky zjistil, že jim nedokáže odolat. Saul v kapse džínsů nahmatal opotřebovaný čistič dýmky z drátku a vlny, který si s matkou vyrobili přede všemi těmi lety. Paní Anguishovou tehdy u školní brány vyhledal školní poradce a specialista na učení a velice jemně naznačil, že by jí i jejímu devítiletému synovi mohla prospět série tvůrčích dílen, které na škole Leigh Park Juniors vedou pod názvem „Užívejte si svých dětí“. Během první schůzky tehdy Saulova matka stočila čistič na dýmky do podoby obličeje s rukama a nohama a krví podlitýma očima se na synka usmála. Jeho úkolem pak bylo nalepit na něj černá vlákna vlny jako vlasy a na bledý plstěný flíček nakreslit pokřivený úsměv. Loutka proti strachu. Aby s ní sdílel svá tajemství. Své obavy. Rozmazaná inkoustová skvrna na tváři už byla dočista setřená, chmýří čističe dýmky bylo místy olysalé až na kov. Někdy, když si Saul toho stříbřitého záblesku všiml, napadlo jej, jaké by asi bylo dotknout se prsty ostnatého drátu pod proudem. Přitisknout chodidla na napájené koleje probíhající nádražím dole pod kopcem nedaleko lodí. Jaké by bylo držet matčinu tvář v písku, dokud by nepřestala bojovat a hýbat se. Tohle mu strach o její bezpečí způsoboval vždycky. Zlobil se kvůli tomu, ale také byl zmatený a nejistý v tom, co má cítit. Rozprostírala se před ním propast, v níž se jako staří nepřátelé setkávaly bahno a příliv. Snášela se noc a on musel v její husté cloně pátrat po Glorii Anguishové, rozpolcen mezi přáním mít matku doma a svobodou spočívající v tom, že by na ni už nikdy nemusel čekat u okna. Na obzoru zaregistroval nějaký pohyb. Takový závan něčeho. Saul napínal oči do deštivé tmy a snažil se rozeznat tvar. Loutku proti strachu mnul mezi prsty. Dokonce 14
i v šestnácti letech si ji stále před spaním zasouval pod polštář, tohle však matce nikdy neřekl. A potom, právě když uvažoval, zda by ji neměl jít ven hledat, tam najednou byla, potácela se po obrovské ploše pláže před jejich pronajatým domkem, cípy nezapnutého kabátu jí vlály ve větru a měsíc ji během jedné mezery mezi mraky nasvítil jako bodový reflektor. Na to, aby poznal, že je opilá, ani nemusel cítit výpary z jejího dechu. Gloria Anguishová se nemotorně obrátila, krátce se zahleděla podél pobřeží směrem ke vzdáleným světlům rafinérie a nejistým krokem se rozběhla. Saul si dokázal představit ten slabý lesk na čele a to, jak se bude drmolivě omlouvat, až jí otevře dveře a pustí ji dovnitř, kde jí naservíruje ztuhlé pečené fazole a studený, spálený toast. Několik metrů od paty betonových schodů z pláže na vrchol travnatého kopce k jejich bytu Gloria jen na kratičký okamžik vypadla z rytmu. Bota se jí zachytila o hranu jedné menší skály a toto zastavení pohybu vyústilo ve ztrátu rovnováhy, načež se na úzkém pásu písku rozplácla. Saul čekal, až se vydrápe na kolena, pomalu se zvedne a vratkým krokem dojde domů stejně, jak tomu bylo mnohokrát předtím. Matka však ležela bez hnutí, s čelistí uvolněnou a zlehka pootevřenou a s černými vlasy rozprostřenými jako mořské řasy. Jako vlákna vlny. Příliv, který už téměř vrcholil, jí teď jako nějaký přehnaně bodrý přítel dotíral na lem kabátu. Za tu dobu, než by si Saul zavázal tkaničky, seběhl dolů po schodech bytu, přeběhl přes silnici kolem laviček s pamětními plaketami a umírajícími růžemi a potom po příkrých schodech dolů na pláž, by se už matčiny plíce mohly naplnit slanou vodou. Nebo možná, kdyby se opravdu hodně snažil, by se k ní 15
mohl dostat přesně v tu chvíli, kdy jí ta trpká tekutina začne vtékat do úst. Saul však zjistil, že má nohy přilepené ke špinavému koberci a že se nemůže pohnout, přestože od obrysu matčina těla nedokáže odtrhnout oči. Ručičky na hodinkách tikaly kupředu a s každým jejich drobným pohybem se šance zmenšovala. Napadlo jej, zda má oči otevřené, nebo zavřené. Bylo těžké si na to vzpomenout, když měl veškerou minulost zmuchlanou a nacpanou v koutku paměti asi tak, jako se muchlají igelitové tašky, ale jak ji tam viděl ležet na písku, vyvolalo to v něm něco, co tam měl napůl pohřbeného asi jako ty kondomy, které Fešák Dan minulý týden po šichtě na promenádě schoval pod molo. Přimhouřil oči a snažil se dohlédnout až za své ostatní vzpomínky a najít ten okamžik mezi tisíci a tisíci ostatních. A potom to našel. Ten den, kdy seděl na zkoušce 11 plus. Měsíc před jedenáctými narozeninami. „Je to důležitý,“ řekla mu matka. „Neposer to.“ Chvilku se přehrabovala v kabelce a potom mu přejela palcem po tváři. „Uvidíme se pozdějc. Mám dost peněz na zmrzlinu pro nás pro voba.“ A on matku poslechl, opravdu ji poslechl. Test psal rychle, ale pečlivě. Zodpověděl všechny otázky a dokonce si i myslel, že některé odpovědi by mohl mít správně, protože mu na konci zbylo trochu času, kdy své dílo mohl zkontrolovat. Když potom pohledem přejížděl po chumlu rodičů čekajících před vstupem do školy, usmíval se v duchu i navenek a už cítil mátu a čokoládu, chladivou a chutnou, jak se mu roztéká na jazyku. Gloria Anguishová však nikde v dohledu nebyla. Dávno po tom, kdy už byly všechny děti pryč, když je rodiče odvezli za odměnu na pizzu nebo do kina, ještě pořád tam stál a opíral se o zábradlí, dokud s taškou a v kabátě nevyšla učitelka, která měla ten den dozor. 16
Nakonec to Saul vzdal a vydal se na dlouhou cestu domů. Když si ten jedenáctiletý chlapec, který tak zoufale potřeboval maminku, odemkl a vstoupil, našel ji na posteli. Ležela na břiše s hlavou otočenou na stranu a s vlasy rozprostřenými kolem jako velký černý vějíř. Oči měla otevřené a na podlaze ležela prázdná láhev od vodky. Ve vzduchu se vznášel pach zoufalství a podzimního vedra. „Mami!“ řekl. „Maminko!“ Třásl jí ramenem a plácal ji po zádech, Gloria mu však neodpovídala. Byla někde jinde, na místě, odkud ji nedokázal přivolat ani hlas vlastního syna. Saul už to znal. Nestávalo se to často, ale stačilo to. Navlhčeným kouskem toaletního papíru jí setřel zvratky z brady a seděl na okraji postele, dokud nad ním nezvítězil hlad a on se nemusel zvednout, aby si udělal sendvič s džemem. S ním se vrátil do jejího pokoje a s matkou zůstal, dokud nezavřela oči, den nepřešel v noc a ta pak znovu v den. Když se maminka s otisky pomačkaného ložního povle čení na tvářích konečně posadila – světlo úsvitu bylo chladné a nemilosrdné – Saul podřimoval s hlavou skoro až na hrudi. Spatřila spícího syna, ještě ve školním oblečení a s jahodově rudou skvrnou na puse, a hrudník jí probodl ostrý pocit viny. Viny a studu. Zlehka se dotkla jeho ramene a chlapec otevřel oči, jako kdyby vůbec nespal, ale jen odpočíval, dokud se neprobudí. „Zmrzku?“ nadhodila se slabým úsměvem. Saul už na ni však neměl náladu. Od té doby uteklo pět let a on na trik se zmrzlinou neskočil, ani když v minulém pololetí na výletě do West Endu před ním Cassidy Cranstonová z dívčí školy1 sugestivně olizovala špičku té své. Pro něj už zmrzlina navždycky ponese pachuť zklamání. V hrabství Essex se chlapci a dívky vzdělávají odděleně. Poznámka redaktorky.
1
17
Saul se znovu soustředil na pláž. Matka tam stále ležela a vlny už byly skoro u ní. Jedna noha sebou škubla, bylo to takové křečovité gesto, které v něm jako by cosi odemklo. Nečekaně zasažen myšlenkou, že by se k ní mohl dostat příliš pozdě, vyběhl z pokoje. Sílící vítr už vlny napěnil k zuřivosti. Dopisní schránka rachotila. Zhruba v polovině cesty dolů po schodech z útesu si uvědomil, že na ni volá, a v ústech už cítil žluč zrady. Mami, už jdu. Vydrž! Déšť už také sílil, zaléval betonové schody glazurou a světlo z pouličních lamp halil do mlhy. Saul několikrát ztratil rovnováhu, a aby nespadl, musel se chytit zábradlí. Očima sledoval příliv, který už byl až příliš blízko. Při běhu k pláži, kdy rozkopával naplavené hřebeny oblázků a písku, se snažil zahlédnout obrys matčina těla a náhle propadl panice, že už spatří jen jeho zhroucenou masu unášenou na moře. Zapátral očima na tom úseku pláže, na němž ležela. Vlny už byly u něj a rázně postupovaly vpřed. Brzy už tam nic nezbude, jen temně zpěněný příliv. Saul polkl, v ústech však měl sucho. Upřeně zíral do vody a hledal Glorii. Pátral po černých vlasech. Po bílých teniskách. Ona však prostě zmizela. Voda mu pronikla látkou bot a on o několik vrávoravých kroků ucouvl a ztěžka se vyhoupl přes betonovou zídku, lemující okraj pláže. Měl by zavolat policii. Nebo pobřežní stráž. Měl by něco udělat. Jenomže Saul nevěděl co. Jak by mohl říct policistovi, že s pomocí vlastní matce čekal tak dlouho, až si ji vzal příliv? Mohli by jej zatknout. Co kdyby šel do vězení? To by o něj Cassidy Cranstonová zájem ztratila. Rukama se zapřel o zídku a přes ústí řeky Temže se zahleděl k linii horizontu s navlečenými korálky oranžových světýlek. Nevolnost mu každičký nádech hned zase vytlačila do mrazivého vzduchu. Srdce mu v hrudi spirálovi18
tě klesalo. Protože si nebyl jistý, co má dělat dál, zamířil ke schodům do kopce, k bezpečí bytu. Mohl by to bez maminky vůbec být domov? Když se však Saul se ztěžklými rameny obrátil k pláži zády, od chodníku k němu dolétlo mužské zaklení. Saul se ohlédl k přístřešku z tepaného železa, stojícímu o několik stovek metrů dál u cesty uprostřed velké zatravněné plochy, oblíbené pejskaři a dětmi na koloběžkách. Nad hromadou nějakého oblečení se tam skláněl muž s tmavými a na konečcích kudrnatými vlasy a s úzkým, přísným obličejem. Ta hromada oblečení byla spojena s párem nohou v bílých teniskách. Saul se tam rozběhl. I přesto že muž byl shrbený a na kolenou, poznal, že je hodně vysoký. Něčím mu byl povědomý. A momentálně rukama tlačil do prohlubně Gloriina hrudníku. Stlačit. Stlačit. Stlačit. Stlačit. Nakrátko přestal a přitiskl ústa ke Gloriiným, aby do nich čtyřikrát rychle vydechl. Stlačit. Stlačit. Stlačit. Stlačit. Saul se díval, jak se do maminky snaží vrátit život. Ruce měl celé pokroucené jako jeho zesnulý dědeček, jehož artritida okradla o hodinářskou živnost i o důstojnost. Muž se na Saula ani nepodíval. „No tak tam jenom tak nestůj! Sundej si kabát!“ Stlačit. Stlačit. Stlačit. Stlačit. „Nebo zmrzne.“ Saul přes matku přehodil kabát a snažil se ignorovat doteky deště na holých předloktích. Oči měla stále zavřené. Saul cítil, jak se tomu vzdaluje, jak se od toho všeho odděluje. Nedokázal být svědkem matčiny smrti, jejím spoluviníkem. A potom zakašlala. Saul vydechl a se strnulým tělem zadržel další nádech. Čekal, aby zjistil, co matka udělá dál. Znovu zakašlala. Víčka se zachvěla. Otočila se na bok, 19
otevřela ústa a vypustila z nich pramínek vodově červené tekutiny. Ta hrůza se Saulovi musela odrážet ve tváři. Muž se na něho upřeně zahleděl tmavýma očima. „Není to to, co si myslíš,“ řekl, vstal a otřel si ruce o džíny. „Jenom červené víno a mořská voda.“ Saul se sklonil k matce, která pokašlávala a třásla se. Objal ji kolem ramen a zvedl na nohy. Zatímco Glorii Anguishovou táhli po schodech k bytu, Saul ani ten muž nepromluvili. Netušil, co by měl říct. Nerad mluvil s dospělými. Nevěřil jim. Tento muž ale nebyl jako většina dospělých. Nepokoušel se Saulovi zaplnit uši nesmyslnými slovy ve snaze navázat rozhovor. Mlčení mu vyhovovalo. Než muž promluvil znovu, počkal, až Saul otevřel dveře. „Měl bys ji vzít do nemocnice.“ „Možná,“ pokrčil rameny Saul. „Ne…,“ zasténala tiše matka. S očima stále zavřenýma zavrtěla hlavou. „Už je to v pořádku, mami. Neboj se.“ „Tak ji ulož do postele. Ať je v teple.“ „Děkuju,“ zamumlal Saul, ačkoli si při pohledu na tu mokrou hromadu, která byla jeho matkou, nebyl jistý, jestli cítí vděk, nebo zklamání. „Máš doma tátu?“ „Ne.“ „V kolik se vrátí?“ Saul si okusoval nehet. „No, von tu nebydlí, víte?“ Muž se tvrdě kousl do rtu a olízl si droboučkou perličku krve. Při tom nakrátko zavřel oči a v Saulovi se najednou tělem rozlil chlad, který mu připomněl, že prší a že na sobě nemá kabát. Muž jej tmavýma očima připíchl na místě. Pod jeho pohledem se cítil nesvůj, což v něm vyvolalo bezděčný smích. Tím, že se smál v nevhodných chvílích, se Saul často dostával do problémů. Třídní učitel pan Darenth říkal, 20
že má problém s autoritou. Tento muž však Saulovu nervozitu pokládal za veselou náladu a v polovičním úsměvu se na něj zašklebil. Když se jeho rozpraskané rty rozdělily, Saul si znovu všiml, jak mu mezi nimi vykvétá droboučký kvítek krve. „Musíš ji dostat do postele dřív, než umře na podchlazení.“ Pohlédl na Glorii. „A dohlídni na ni. Kvůli problémům s dýcháním a takovým věcem.“ Potom se muž náhle otočil a odešel, kulhavým krokem přešel přes silnici a vzdaloval se ke schodům, o nichž Saul věděl, že vedou do Starého města a k řadě větrem ošlehaných a chátrajících rybářských domků. Maminka mu řekla, že je někdo pronajímá. Vydělávají na cizích nadějích. Řekla to tím svým pohrdavým hlasem, Saul však věděl, že by dala cokoli za to, aby sama měla alespoň takovou naději. Šaty měla ušpiněné mokrým pískem, který se mu drolil mezi prsty, když jí po úzkém schodišti pomáhal nahoru. V bytě bylo mrazivo, protože kredit v plynoměru vyčerpali. V koupelně ji svlékl, ale snažil se pohledem vyhýbat vystouplému hrudnímu koši i malým ňadrům. Sprcha byla rozbitá, proto ji nechal stát ve vaně a šel uvařit vodu v konvici. Podal jí mokrou houbu, aby si tělo očistila od mořských řas a písku. Na čele jí vykvétala velká modřina. Když skončila, podal jí jedno ze starých triček, která ráda nosila do postele, a svou šedou mikinu s kapucí. Třásla se. Její odhalené, tenké bílé nohy jí dodávaly vzhled malého dítěte. Ubohého, slabého děvčátka. „Saule, já…“ „Nech to být, mami. Nechci o tom mluvit.“ Nepokusila se na něj promluvit znovu, toužebně se však podívala směrem ke kuchyni. Pochopil, že v duchu otevírá skříňku a vyndává z ní sklenici. „Už jsem to vylil do dřezu,“ řekl. Provinile se zasmála. „Ale ne, ne, já jsem myslela na čaj, fakt. Na horký a sladký čaj.“ 21
„Tak běž do postele a já ti ho udělám.“ Když jí nesl hrnek do ložnice, byla už pod peřinou a záclony byly pevně zataženy, aby zastínily vzpomínky na noc, aby zatemnily realitu toho, co se málem stalo. Kontrast černých vlasů na bělostném polštáři jej překvapil, stejně jako pobledlý a unavený obličej. „Děkuju ti,“ řekla. Nebyl si jistý, jestli tím myslí čaj nebo skutečnost, že se o ni zase postaral. Bez odpovědi se k ní otočil zády, náhle vyčerpaný tím, že ho neustále potřebuje, a tím neúprosným dramatem. Později téhož večera, když se nad přibývajícím přílivem rozléval měsíc a matka konečně usnula, si Saul při pohledu přes střechy domků a zakotvené lodě vzpomněl na záblesk světla v okně jedné staré rybářské Chajdy. Všiml si ho předevčírem nebo předpředevčírem. Bylo to jako baterka nebo něco takového. Zamrkal a čekal, jestli se to neobjeví znovu, temnota však neustupovala. Hned vedle pohovky, na hromadě levných látek, které koupila, aby ušila šaty a ve čtvrtek ve městě je prodala na trhu, ležely Gloriiny krejčovské nůžky. Saul vsunul ruku do zadní kapsy a vytáhl loutku proti strachu. Byla roztřepená, rozpadala se a hleděla na něj s prázdným výrazem ve tváři. Měla rozčepýřené prameny černých vlasů, přesně jako matka. Saul vzal nůžky a ustřihl jí hlavu.
22
2 O d e s e t h o d i n d ř í v e Policejní vyšetřovatelka seržantka Etta Fitzroyová kráčela po cestičce ke hřbitovní bráně. Na pohřbech trávila mnohem víc času než ostatní. Poskytovala podporu rodinám zesnulých: obětí autonehod, mladých příslušníků nejrůznějších gangů ubodaných na ulici, jedné talentované baletky a také jedné téměř dospělé dívky, jež bude do historie navždy zapsána jako Dívka z lesa. Když na tomto maličkém, nepatrném hřbitově v jednom z nejvzdálenějších koutů města, nepříliš daleko od vlastního domova, byla naposledy, nedopřála si ten luxus ronit slzy. To privilegium tehdy patřilo někomu jinému. Když zmrzlá země spolkla rakev, Conchita Rodriguezová jí svírala ruku tak pevně, až se Fitzroyová bála, že jí snad zlomí prsty. Tu bolest však snesla, ve skutečnosti ji možná téměř vítala. Byl to jen zlomek toho, co dcera paní Rodriguezové Grace – po níž teď zbyl jen popel a vzpomínky – vytrpěla v rukou psychopata Briana Howleyho. Při vzpomínce na jeho jméno ucítila na rtech hořkost. Podél okraje hřbitova procházela ke hrobům na opačné straně trávníku. Míjela mramorové náhrobky se jmény vyvedenými pozlátkem a prošla kolem záhonu s květinami, které tu zbyly z dřívějších pohřbů a už se začínaly rozkládat. 23
O kus dál od hlavních hřbitovních stezek se rozkládala menší loučka, klidnější část hřbitova. Náhrobní kameny tady byly mnohem menší a stály pěkně v zákrytech jako děti na školním hřišti. Tu a tam zahlédla plyšové medvídky, větrníky a pestrobarevné plastové květiny, dojemné náznaky toho, co se už nikdy neuskuteční. Fitzroyová odvrátila zrak, protože pohled na všechny ty nápisy o ztrátách a lásce nedokázala unést, přestože je většinou znala zpaměti. RUBY OLIVE JAMESONOVÁ, naše překrásná holčička, narozená 15. 4. 2011. VRÁTILA SE DO BOŽÍ NÁRUČE 14. 5. 2011. SPINKEJ, MALIČKÁ, SPINKEJ. NÁŠ DRAHÝ SYN HENRY DONNELLY 1. 3. 08 – 23. 11. 10 ŽIVOT NENÍ NAVŽDY. LÁSKA ZŮSTÁVÁ. Prošla kolem JEMIMY SOPHIE CROSSOVÉ (7 let), ALEXE JAMESE HARRISE (13), OLIVIE MAY BARRETTOVÉ (9) a TOBYHO GRAFTONA (11), až došla k jednomu prostému šedému náhrobnímu kameni. ZDE ODPOČÍVÁ NATE FITZROY, NAROZEN VE SPÁNKU 24. 2. 2008. S LÁSKOU VZPOMÍNÁME. Fitzroyová na ten malý kopeček země, pod nímž spočíval její syn, položila kytičku z vlastní zahrádky. Byl to 24
nevěstin závoj, jemuž Angličané přezdívají „dětský dech“. Dnes by mu bylo pět. Pět let. Byl by stejně starý jako Clara Foyleová. Teď už by z těch drobných prstíků vyrostly silné ruce, které by dokázaly udržet tužku a chytit míč. Mohly by sbírat jablka, střílet z imaginárních zbraní a čeřit vodu v bazénu. A mohly by se držet její, mnohem větší ruky. Někdy slýchávala jeho hlas. Dětský smích, nakažlivý a nezastavitelný. Pláč a křik, radostný zpěv. Plná pusa mumlaných souhlásek a samohlásek: Máma. Slýchala zvuky skutečné rodiny. Své rodiny. Fitzroyová v kabelce nahmatala plastovou krabičku, otevřela ji a vytáhla malý dortík. Do měkké polevy v tom nejsvětlejším odstínu modré zapíchla pět stříbrných svíček a dortík položila na hrob ke květině. Klekla si a dlaněmi zakryla stařičký zapalovač, který v bytě zapomněl její manžel David, než se před Vánocemi odstěhoval. Postupně zapálila jednu svíčku po druhé. Všechno nejlepší k narozeninám, Nate, chlapečku můj milovaný. Se skloněnou hlavou čekala, až vítr sfoukne jeden plamínek po druhém, a pohrávala si s představou, že to k ní vzdušné proudy přináší Nateův dech. Plynuly minuty. Tuhle část svých návštěv u Natea vždycky nenáviděla, protože to bylo, jako by se s ním znovu loučila. Dnes se jí odcházet nechtělo ještě mnohem víc, protože věděla, co ji čeká. Vzpomněla si na mail, uložený v telefonu a čekající na to, až jeho obsah sdělí Amy a Milesovi Foyleovým, a napadlo ji, že tohle blyštivé zrnko nových informací brzy zastíní otázky, na něž neznala odpovědi. Podívala se na hodinky a přitiskla rty na vlhký náhrobek svého syna. Byl čas odejít.
25