0333182

Andělská tvář I.

Praha 2019

Hana Marie Körnerová: Andělská tvář I. Vydání čtvrté, v Baronetu první Copyright © 2019 Hana Marie Körnerová Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2237. publikaci Odpovědná redaktorka a korektora Květuše Sajnerová Ilustrace na přebalu © 2019 Martina Černá Přebal a vazba © 2019 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1007-7 BARONET Praha 2019

Hana Marie

Körnerová

Andělská tvář I.

Prolog gh Mladík, přijíždějící noční tmou k městu, spatřil zlověstnou záři už z dálky. Nejprve si myslel, že je to plýtvavé osvětlení kteréhosi bohatého domu, kde právě probíhá noční oslava. Ale záře stále sílila a pak jeho unavené oči zahlédly i první plameny. Zapomněl na vyčerpání i na všechny tíživé myšlenky, které ho pronásledovaly celou cestu, a pobídl koně do trysku. Město před ním, původně němé a spící, se rychle probouzelo. Rozezněl se kostelní zvon, ozvaly se první vyděšené výkřiky. Když dojel na malé náměstí, kde stál hořící dům, všude kolem už panoval chaos. Lidé v nočních košilích vybíhali z domů s hrnci a vědry naplněnými vodou, hlasy se překřikovaly, bylo slyšet povely i nářek a modlitby. Kostelní zvon neúnavně volal o pomoc. Přízemí domu bylo celé v plamenech, oheň se objevil i v několika oknech prvního patra. Před hlavními dveřmi stál hlouček třesoucích se dívek v nočních košilích, kolem nich jako černé strážkyně pobíhaly řádové sestry. Z dokořán otevřených dveří právě vynášeli další dívku, rozpuštěné vlasy se za ní táhly po zemi jako vlečka. Roztřesený houf jejích družek se k ní vrhl a naráz ji pohltil. Muži, kteří ji vynesli, povzbuzování vyděšenými řádovými sestrami, se znovu rozběhli k hořícímu domu. 7

V té chvíli mladík zvedl hlavu. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale pohled, který se mu naskytl, mu téměř vzal dech. Na parapetu posledního okna v prvním patře stála dívka. Uprostřed chaosu kolem působila nehybně jako socha. Rozpuštěné plavé vlasy jí padaly až k pasu, v noční košili ozářené zezadu plameny připomínala anděla shlížejícího z výšky na boží dopuštění dole. Nikdo si jí nevšímal, všichni byli zaměstnaní děním u vchodu. Zřejmě by ji neslyšeli, ani kdyby křičela, ale mladík, který s hrůzou pozoroval plameny šlehající za jejími zády, viděl, že její ústa zůstávají němá. Seskočil z koně a běžel k ní. Celou cestu na ni volal, ale zdálo se, že ho nevnímá. V křiku, který všude panoval, to nebylo nic divného. Teprve když stál přímo pod ní, sklonila hlavu a podívala se dolů, jako by právě teď procitla ze sna. „Skočte!“ zakřičel na ni. „Tak skočte, chytím vás! Nebojte se! Skočte!“ Ohlédla se dozadu do místnosti a pak se bez jediného hlesnutí vrhla dolů. Zachytil ji dřív, než dopadla bosýma nohama na zem. Náraz byl přesto tak prudký, že mu vyrazil dech. Upadl, ale dívku z náručí nepustil. Teprve když mu její hlava klesla na rameno, uvědomil si, že omdlela. Kolena ho bolela od tvrdého dopadu na dláždění, naražená žebra mu bránila v pořádném nádechu. Ale bolest skoro nevnímal, cítil jen obrovské uspokojení, že to děvče vyrval smrti. Kdyby váhala ještě chvíli… Zvedl hlavu. Plameny olizovaly okenní parapet, kde ještě před okamžikem stála. Opatrně ji položil na studené dláždění. Vlasy se kolem ní rozprostřely jako poduška, tvář se zavřenými víčky vypadala dětsky půvabně. Přesto už to nebylo dítě, ale dospívající dívka. Všiml si, že má roztrženou noční košili, velký cár visící jí volně přes paži odkrýval celé rameno a drobný dívčí prs. Právě vztáhl ruku, aby ji zakryl, když vtom otevřela oči. V záři plamenů, která dělala 8

z noci den, spatřil, že ty oči jsou jasně modré. Čisté a bezelstně modré jako oči mláďat. „Nezemřela jsem?“ zeptala se sotva slyšitelně. „Ne.“ „To vy jste mi zachránil život?“ „Ano.“ „Děkuji.“ Znělo to jako pouhé vydechnutí. Znovu zavřela oči. Klečel nad ní a nedokázal odtrhnout zrak od její tváře, od poodhalené hrudi a drobných bosých nohou, od vlasů rámujících obličej. Ruka, kterou ji chtěl zakrýt, klesla. Znovu otevřela oči. Neviděla mu do tváře, neboť se dívala proti ohni, ale vycítila, že na ni hledí. Zvedla ruce a zkřížila je na prsou. Vzpamatoval se. Zvedl se a pomohl jí vstát. Jednou rukou se o něho opírala, druhou si přidržovala roztrženou košili. Omámeně se rozhlížela po náměstí ozařovaném požárem, pak se její pohled zavěsil na okno v prvním patře, odkud zběsile šlehaly plameny. Mladík cítil, jak sebou trhla. Ruce jí klesly, jako uhranutá zírala na místo, kde ještě před okamžikem stála. Pochopil, že teprve teď jí všechno došlo. Vzhlédla k němu. Stál pořád zády k ohni, a tak místo obličeje viděla jen nezřetelný stín. Z hloučku u hlavního vchodu se oddělily dvě černé postavy a zamířily k nim. „Jdou pro mě,“ řekla tiše. „Já… asi vám nikdy nebudu moct dost poděkovat…“ Plameny se jí odrážely na tváři i hrudi odhalené velkou trhlinou košile. „Jednou se o svou odměnu třeba přihlásím.“ Natáhl ruku, uchopil visící cár látky a zakryl ji. Řádové sestry už byly blízko. „Jak se jmenujete?“ zeptal se. „Charlotta Collierová.“ 9

Ustoupil o krok. Sestry prošly kolem něho. Jedna z nich Charlottu mateřsky objala a druhá hlasitě děkovala Bohu, že jejich svěřenku zachránil. Mladíka obě svorně ignorovaly. Podepřely dívku každá z jedné strany a odváděly ji pryč. Ještě jednou se otočila. Stál pořád na stejném místě a díval se za ní. Teprve teď si uvědomila, že se ho nezeptala na jméno a že ani jednou nezahlédla jeho tvář. Ale už bylo pozdě. Obklopil ji hlouček vzlykajících dívek a pevně ji uzavřel ve svém středu. Čísi ruce jí podaly plášť a další ruce ji do něj zabalily. Nechala se oblékat jako loutka, otřes z toho, co přežila, ještě trval. Šikmo přes náměstí přijížděl vůz s plachtou. Řádové sestry pomohly dívkám nahoru a samy pak nastoupily jako poslední. Plachta se zhoupla a vůz pomalu vyrazil přes náměstí zpátky. Mladík ho sledoval pohledem, dokud nezmizel v jedné z bočních ulic. Žádná dívčí tvář zpod plachty nevyhlédla. Pocítil zklamání, ale už v příštím okamžiku ho náhoda odškodnila. Všiml si čehosi lesklého v místech, kde před chvílí spočívala dívčí hlava. Sehnul se a zvedl z dláždění medailonek. Natočil ho tak, aby na něj dopadala zář ohně. Byl to obyčejný přívěsek s madonou. Žádné umělecké dílo, prostě medailonek, jaký se dává dětem při křtu či biřmování, jen na zadní straně měl vyryté iniciály Ch. C. Strčil šperk do kapsy a byl rád, že má záminku k dalšímu setkání s dívkou. Čím víc myslel na to, za jak podivných okolností se poznali, tím zvláštnější a osudovější se mu to zdálo. O dva týdny později, když cestoval z domova zpět přes město, ho čekalo zklamání. Po dlouhém vyptávání konečně objevil dům, kam se uchýlily dívky z vyhořelé klášterní školy. Sestra mající službu mu oznámila, že Charlottu Collierovou před několika dny odvezla její matka do Paříže. Adresu odmítla sdělit. 10

1 gh Světla tanečního sálu Obecního domu v Saint Michel zářila daleko do noci. Na dnešním plese si dal schůzku výkvět celého kraje. Róby dam pocházely většinou z Paříže, nakadeřené účesy byly přesně podle poslední módy. V takovém prostředí si Charlotta Collierová připadala nejistá. Přestože ji matka stíhala vyčítavými pohledy, nedokázala se chovat nenuceně a sebevědomě, jak se to od ní očekávalo. Pálilo ji vědomí, že její šaty jsou dávno vyšlé z módy, a ani předtím, kdy v módě ještě byly, nepocházely z žádného vyhlášeného salonu. Zdědila je po vzdálené příbuzné a strávila dlouhou řadu večerů jejich přešíváním. Na dnešní ples se musela učesat sama a místo šperků měla ve vlasech jen květinu ze skleníku paní Pinaudové. Nepochybovala, že si této laciné improvizace všichni všimli, a v duchu vyčítala matce, že pozvání na dnešní večer přijala. Ples v tuto nezvyklou jarní dobu pořádala obecní rada a jeho vrcholem měl být dobročinný bazar. Charlotta si nedokázala představit, čím by s matkou mohly na dobročinnost přispět. Na hotovosti jim zbývalo posledních pár franků a nájemné za pařížský byt dlužily téměř půl roku. Hrozilo jim vystěhování a veřejná ostuda. 11

Charlotta tušila, proč v této tíživé době přijala matka pozvání dávné přítelkyně paní Pinaudové. Pár týdnů pobytu na venkově jim oběma mohlo jen prospět. Nejen proto, že na venkově byl zdravější vzduch než v Paříži; paní Collierová spoléhala na to, že pobyt v bohatém domě jí ušetří každodenní starosti s výdaji na stravu, a navíc se kochala představami, že tu její krásná devatenáctiletá dcera třeba najde vhodnou partii. Tady, kde nikdo netušil, v jak stísněných poměrech po otcově smrti žijí, mohla matka ještě předstírat, že je bohatou vdovou po úspěšném soudním úředníkovi. Kdyby tomu tak nebylo, paní Pinaudová – manželka místního soudce – by ji nikdy nepozvala do svého domu. Se zkrachovalými existencemi se lidé jako ona nezahazovali. Charlotta dost dobře nechápala, co mohla mít matka s paní Pinaudovou kdysi společného. „Prožily jsme spolu tři roky v jednom pokoji v klášterní škole,“ řekla paní Collierová. „To je v určitém věku hrozně moc. Ujišťuji tě, že tenkrát to byla velice milá dívka. A pak – vzaly jsme si muže stejné profese a dlouho jsme bydlely ve stejném městě. Pak pan Pinaud získal místo v Saint Michel a tvůj otec povýšil do Paříže. Celá léta jsme si jen dopisovaly…“ „Myslím, že už lituje, že nás pozvala,“ řekla Charlotta třetí den po příjezdu. „Její služka prohlížela naše zavazadla. Teď už vaše stará přítelkyně ví, jak chatrné prádlo nosíme pod těmi rádoby honosnými šaty.“ Ano, paní Pinaudová to asi skutečně věděla, protože její chování ke staré přítelkyni a její dceři znatelně ochladlo. Byly pod její střechou teprve dva týdny a Charlotta si připadala jako na trní. Oč šťastnější by se cítila v tmavém pařížském bytě, kde sice dlužily za činži a kde jediným výhledem z okna byla oprýskaná zeď protějšího domu, ale kde byla vlastní paní a její hrdost se nemusela podrobovat zkoušce denního styku s paní Pinaudovou 12

a její dcerou Margot. Co na tom, že dům soudce Pinauda byl nádherný, vzdušný a světlý, s výhledem na řeku a park, když paní Pinaudová na ně začala hledět přes špičku nosu jako na něco, co vylezlo ze škvíry v podlaze, a její služebnictvo, zprvu tak uctivé, se začalo chovat neomaleně. Při zazvonění zvonku trpělo hluchotou, a když s matkou vstoupily do kuchyně, umlklo a provázelo je výsměšnými pohledy. Přes to všechno se paní Collierová rozhodla setrvat. „Je snadné mluvit o hrdosti, když má člověk tučné konto v bance a žádné dluhy,“ řekla protestující dceři. „Zůstaneme tady, dokud to bude jen trochu možné. Nemůžeme si moc vybírat. To, co mi zůstalo na hotovosti, stačí sotva na cestu zpátky do Paříže.“ A tak Charlotta kapitulovala. Tentokrát stejně jako před týdnem, kdy jí matka oznámila, že se zúčastní dobročinného plesu. „Třeba se na nás nakonec usměje štěstí,“ přesvědčovala paní Collierová dceru. „Není přece možné, aby se karta jednou neobrátila. Jsi tak krásná, že prostě musíš uspět. Musíš!“ Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Paní Pinaudová, provázená rozmrzelým manželem, který by si raději doma četl noviny, a dcerou dychtivou tance, se odpoutala od své staré přítelkyně a její dcery hned po příchodu do sálu a pak se tak ostentativně vyhýbala jejich blízkosti, že si toho všimla většina společnosti. Paní Collierová tomu čelila s klidnou, vyrovnanou tváří, ale Charlotta ještě nebyla tak společensky zběhlá. Nejistým výrazem v očích všem prozrazovala, jak nepatřičně si v této bohaté maloměstské společnosti připadá. Ples, do něhož její matka vkládala tolik nadějí, jí zatím přinesl jen zklamání. Mladí pánové se příliš nehrnuli, aby si zatančili s přítelkyní slečny Margot Pinaudové, která byla nepochybně jednou z nejlepších partií ve měs13

tě. Rychle pochopili, že projevit zájem o krásnou slečnu Charlottu by znamenalo ztratit přízeň slečny Margot. A něco takového žádný z mladých lovců věna nehodlal riskovat. Citlivá Charlotta to všechno vytušila hned v první hodině plesu. A protože tomu nedokázala čelit s tak klidnou a hrdou tváří jako její matka, stahovala se stále víc a víc do ústraní. Nic horšího udělat nemohla. Její chování bylo stejně nápadné, jako by měla na čele vypálený cejch. Nakonec už nevydržela matčiny vyčítavé pohledy a tiše se vytratila ze sálu. Po širokém schodišti vystoupila do druhého patra a vešla na balkon, odkud sledovaly plesové hemžení starší dámy bez doprovodu. Svým příchodem mezi nimi vzbudila obrovský zájem. Jejich pozornost byla tak zraňující, že hned v prvním okamžiku zalitovala svého pošetilého nápadu. Ale na ústup bylo pozdě. Navíc – a to bylo nejhorší – neměla ani kam ustoupit. Balkon byla poslední výspa. Pak už zbýval jen potupný předčasný odchod z plesu. Byla si vědoma, že k tomu určitě nesmí dojít. Něco takového by jí matka nikdy neodpustila. S posledním zbytkem hrdosti proto čelila pohledům starých dam a nakláněla se přes zábradlí balkonu, jako by ji neobyčejně zajímalo dění dole v sále. Nevnímala z něj nic. Viděla jen temena hlav a roztočená kola širokých plesových šatů. Změť hluku, barev a pohybu jí způsobovala téměř nevolnost. Nakláněla se stále hlouběji a cítila, jak se jí začíná točit hlava, jak víření dole pod ní splývá a mění se v pouhé barevné skvrny… A pak to přišlo. Najednou. Jako náraz. Nehybný bod uprostřed reje. Přitáhl k sobě její pohled a nedovolil mu uniknout. Zamžikala jako probuzená ze snu. Na schodišti, jímž se vystupovalo na druhý balkon, stál neznámý světlovla14

sý muž a nespouštěl z ní oči. Ačkoli mezi nimi ležela celá rozloha tanečního sálu, měla Charlotta zcela určitý pocit, že ten člověk stojí přímo proti ní. Jeho upřený pohled ji ochromoval. Pokusila se uhnout očima, ale nedokázala to. Netušila, jak dlouho ta chvíle mohla trvat. Jí připadala dlouhá jako věčnost. Ten člověk se ani jednou neusmál, prostě jen bez hnutí stál a díval se na ni. A najednou, ve chvíli, kdy to nejméně čekala, uhnul pohledem, otočil se a zmizel ve skupince rozcházejících se tanečníků. Pomalu se napřímila a ohlédla. Staré dámy u zábradlí balkonu ji upřeně pozorovaly a jejich tváře, nehybné a bez výrazu, připomínaly karnevalové masky. Nevydržela se na ně dívat. Odvrátila se a kvapně zamířila ke schodišti. Byla pevně odhodlaná požádat matku, aby odjely. Z plesu a zítra i z města. Ať už si místní lidé myslí cokoli, ať už to pro její budoucnost znamená pohromu. Schodiště bylo osvětlené jen velmi slabě, městská rada, marnotratně plýtvající osvětlením v sále, se zřejmě snažila ušetřit na přilehlých prostorách. Charlotta si podebrala sukni, aby na strmých schodech nezakopla, a opatrně sestupovala dolů. Muže stojícího na úpatí schodů si všimla až v poslední chvíli. Pustila sukni a klopýtla. Rychle vykročil směrem k ní, ale jí se podařilo získat rovnováhu, dřív než ji dostihl. „Pomůžu vám, slečno.“ „Jste laskavý, ale ničí pomoc nepotřebuji.“ Chystala se ho obejít a pokračovat v cestě dolů, neboť bylo zcela společensky neúnosné stát s cizím mužem na tak odlehlém a tmavém místě. „Počkejte, prosím,“ zarazil ji. „Vím, že bylo ode mne neomalené vás oslovit, ale musel jsem vás vidět zblízka 15

a slyšet váš hlas, abych se ujistil, že se mi zase jenom nezdáte.“ Měl tichý, příjemný hlas s vemlouvavým přízvukem. „Hledám vás už tak dlouho…“ Zastavila se. „Mě?“ zeptala se nedůvěřivě. „Neznám vás, pane.“ „Jsem Raoul de Mornay. A neznáme se zřejmě jen proto, že jsem se teprve přede dvěma dny vrátil z cest. Nebyl jsem tu už celá léta…“ Zblízka se jí díval do tváře a Charlottě se zdálo, že se k ní naklání stále blíž. Couvla. „…a celá ta léta, co jsem byl pryč, jsem vás hledal. Neznám sice vaše jméno, ale znám vaši tvář. Tisíckrát jsem ji vídal ve snech. Dnešní setkání s vámi mi připadá jako zázrak. Prozradíte mi, jak se jmenujete?“ „Jsem Charlotta Collierová,“ řekla jako proti své vůli. Uklonil se. „Máte překrásné jméno, slečno.“ Vzal její ruku a pozvedl ji ke rtům. „Myslíte, že by bylo velmi nezdvořilé požádat vás o tanec?“ Teprve teď si uvědomila, že dole v sále zase začali hrát. „Já… myslím, že bych s vámi neměla jít tančit… jsem tady s matkou a… ne, určitě by to nebylo vhodné…“ Ten člověk, či spíše jeho předešlá slova ji vyváděla z míry tak, že nebyla schopná vyslovit souvislou větu. „Vaše matka by měla něco proti tomu, abyste se mnou tančila?“ „Já… nevím. To přece nemůžu…“ Nečekaně se usmál a gestem, jemuž nebylo možné odolat, jí nabídl rámě. Zavěsila se do něho zmítaná pochybnostmi, ale neschopná rázně ho odmítnout. Světla sálu ji udeřila do očí. Opětovala jeho úklonu a pak se nechala vzít do náruče. Vedl ji po parketu jistě a zkušeně s rutinou dobrého tanečníka. Jak míjeli ostat16

ní taneční páry, setkávala se Charlotta s dalšími a dalšími užaslými pohledy. Bylo jich stále víc a jí teprve po chvíli došlo, že ten úžas nepatří jí, ale jejímu společníkovi. Stovky očí se na ně lepily, hlavy se nakláněly k sobě, ­ústa šeptala. Ten šepot se jako přílivová vlna nesl sálem a jí, přecitlivělé a trochu vyděšené, se zdálo, že občas přehlušuje i hudbu. Muž si toho zdánlivě vůbec nevšímal, ale ona si byla jistá, že mu z dění kolem neuniklo nic. Dotančili. Ukázala mu, kde sedí matka, jejíž pohled byl stejně nevěřící a plný úžasu jako pohledy ostatních. K jejímu stolu ale nedošli. V ústrety jim přispěchal sám starosta provázený soudcem Pinaudem s chotí. „Je pro nás velkou ctí, pane hrabě, že jste náš skromný ples poctil svou přítomností. Nikdo z nás neměl ani tušení, že jste se vrátil zpět na Mornay…“ Charlotta při vyslovení hraběcího titulu poplašeně vzhlédla, ale muž, který stále svíral její rámě, se jen spiklenecky pousmál. „Znáte, pánové, slečnu Collierovou?“ zeptal se, když starosta dokončil svou tirádu. „Ano? Pak mi tedy dovolte, abych ji doprovodil na místo. A vás, pane starosto, i vás, pane soudce, bych zítra rád navštívil osobně. V úřadě, samozřejmě. Mám k projednání několik neodkladných záležitostí.“ Dostalo se mu horlivého ujištění, že bude vítaný nejen v úřadě, ale i v salonech obou pánů. Charlotta se s pocitem trapnosti dívala, jak jinak studená paní Pinaudová taje pod pohledem hraběte. Jak se překonává v laskavosti a vlídnosti a přitom nenápadně postrkuje do popředí dceru Margot. Další kousek tančil Raoul de Mornay se slečnou Pinaudovou. „Bude to jako vždycky,“ řekla Charlotta matce, když viděla, jak se Margot Pinaudová svůdně a mnohoslibně 17

usmívá. Z jejího hlasu zazníval smutek a hořkost. „Raději jsme měly odejít.“ „To tě teď nesmí ani napadnout.“ Paní Collierová ostře pohlédla na dceru. „A přestaň se tvářit tak umučeně. S takovým výrazem se ti opravdu povede ztratit zájem každého muže. Podívej se, jak něžně a sladce se tváří Margot.“ „Ale to je odporné,“ neudržela se Charlotta. „Ještě před chvílí dělala tytéž oči na pana Brialyho, který je jejím favoritem.“ „Ty se nikdy nepoučíš.“ Paní Collierová najednou vypadala unaveně. „Mužům se líbí sladké úsměvy a nyvé pohledy. Přesně takové, jaké umí vykouzlit slečna Margot. Vědomě chtějí být klamaní.“ „On ne,“ vyhrkla Charlotta. „Jak to můžeš vědět? Podle mě vypadá docela spokojeně. Musíš se trošku víc snažit. Cožpak je tak těžké usmívat se a být milá a společenská?“ kárala ji matka. Raoul de Mornay dotančil se slečnou Pinaudovou, elegantně se zbavil její společnosti a o další tanec požádal Charlottu. Do rána bylo všem na plese jasné, že pan hrabě, který se tu po letech objevil jako blesk z čistého nebe, se zhlédl v té půvabné, nesmělé slečně Charlottě, která byla hostem Margot Pinaudové a o níž se tajně šeptalo, že je zcela bez prostředků. Ještě během plesu tento fakt panu hraběti pár dobrých duší sdělilo, ale zdálo se, že ta novina nemá na city Raoula de Mornay žádný vliv. Margot Pinaudová zuřila. Chápala jako osobní urážku, že ji, první dámu zdejší mladé společnosti, vystrčila ze sedla nanicovatá Charlotta Collierová, které hrozí, že co nevidět už bude žít jen z milodarů. Pokud se jí ovšem nepodaří ulovit bohatou partii. Jak ples pokračoval, přestávala se i tato šílená myšlenka zdát nemožnou. Ta pařížská naivka měla úspěch. A úspěch je jako lavina. Strhává s sebou všechny kolem. 18

Margot Pinaudová k ránu zjistila, že řady jejích věrných prořídly. Mladí pánové přestali ignorovat slečnu Collierovou. Když jí byl tak okouzlený Raoul de Mornay, muselo na ní něco být. Charlotta Collierová tančila až do rána. Bylo to jako kouzlo. Příchod Raoula de Mornay zlomil prokletí, které ji provázelo od otcovy smrti. Její úsměv přestal být vynucený, pohled ztratil provinilý výraz člověka na nepatřičném místě. Poprvé od chvíle, co přijela do Saint Michel, měla pocit, že je opravdu šťastná. Raoul de Mornay skutečně druhý den odpoledne navštívil salon soudce Pinauda. Charlotta byla připravená na to, že paní Pinaudová se bude chovat laskavě a pohostinně, ale i tak nepřestávala žasnout nad dokonalou proměnou této ženy. Jenom Margot ubrala něco z oslnivosti pohledů, jimiž včera pana hraběte na plese okouzlovala. Zřejmě už pochopila, že tudy cesta nevede. Přesto Charlotta nepochybovala – Margot napne všechny síly, aby ji vyhodila ze sedla. Ještě předevčírem by se zřejmě vyhodit nechala, ale po včerejším plese už ne. Dobře věděla, že Raoul de Mornay přišel na návštěvu k Pinaudovým pouze kvůli ní. Stačil jí to říct ještě předtím, než se nad ránem za dohledu celé společnosti rozloučili. Jestli ovšem doufal, že pod střechou paní Pinaudové bude mít větší šanci na soukromý rozhovor, musely ho už první okamžiky přesvědčit, že se mýlil. Žádná z Pinaudových dam nehodlala opustit salon ani na minutu. A právě tak ho nehodlala opustit ani paní Collierová, která si ale o úmyslech pana hraběte nedělala velké iluze. Od rána už stačila alespoň v hrubých rysech zjistit, co je ten obdivovaný mladý muž zač. Bylo mu dvacet osm a byl svým vlastním pánem. Měl 19

ještě o tři roky mladšího bratra, ale ten pocházel z druhého manželství starého hraběte de Mornay a neměl nárok téměř na nic. Raoul de Mornay byl po smrti svého otce majitelem největších pozemků v kraji a všeobecně se vědělo, že zdědil i ohromný majetek po matce. Takoví páni se s chudými měšťanskými dcerami nežení. Takoví páni hledají jen nezávazná rozptýlení. A pro pouhé rozptýlení šlechty svou dceru nevychovala. Včerejší Charlottin společenský úspěch ji v první chvíli ohromil a naplnil pýchou, ale s denním světlem se dostavilo vystřízlivění a obavy. Mnohem milejší by jí bylo, kdyby o Charlottu projevil zájem nějaký dobře situovaný úředník, majitel továrny nebo statku. To by bylo terno. Bohatý šlechtic byl přece jen velké sousto. Mohly by se jím obě zadusit. Pokusila se rozumně promluvit s dcerou, ale Charlotta tentokrát nebyla rozumné domluvě přístupná. „Pořád jste doufala, že o mě někdo projeví zájem,“ vyčetla jí. „Vyhovoval by vám kdokoli, třeba i starý dědek, jen kdyby byl bohatý. A teď, když se objevil princ z pohádky, mě zrazujete.“ „Princové z pohádek se žení se sobě rovnými,“ řekla paní Collierová hořce. „Nerovné sňatky patří do říše bájí. Obávám se, že tě ten muž jenom zkompromituje a pak se zase na pár let vypaří. Kdysi už to prý udělal. Dnes dopoledne mi to řekla paní lékárníková. Doufám, že nebudeš tak zpozdilá, aby ses s ním pokusila setkat někde za mými zády. Pokud má ten muž opravdu čestné úmysly, a o tom mezi námi upřímně pochybuji, musí je projevit přede mnou.“ Ale Charlotta byla k varováním hluchá. Raoul de Mornay jí při loučení vtiskl do ruky složený lístek papíru. Místo aby jej jako rozumná a poslušná dívka předala matce, schovala jej do rukávu a pak v soukromí pokoje přečetla. Bylo v něm tolik něžných slov o lásce, že jim ráda uvě20