Pán mého srdce
Praha 2019
Přeložila: Jana Pacnerová
Jo Beverley: Pán mého srdce Vydání první Copyright © Jo Beverley, 1992 All rights reserved including the right of reproduction in whole or in any form. This edition published by arrangement with Berkley, an imprint of Penguin Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2235. publikaci Přeloženo z anglického originálu Lord of My Heart vydaného nakladatelstvím A SIGNET BOOK, an imprint of New American Library, a division of Penguin Putnam Inc. v roce 1992 Český překlad © 2019 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2019 Martina Černá Přebal a vazba © 2019 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1001-5 BARONET Praha 2019
Jo Beverley
Pán mého srdce
Tato kniha je věnována památce mých rodičů, Johna a Mildred Dunnových. Maminka ignorovala veškerá sexistická omezení a povzbuzovala své dcery, aby mířily tak vysoko, jak se jim zlíbí. Tatínek mě seznámil s romantikou anglických dějin a byl velkým obdivovatelem Herewarda Bdělého. A proto tato kniha, víc než všechny ostatní, pramení z nich.
Tak mluví bezdomovec, pronásledován vzpomínkou na jatka strašlivá a smrt svých přátel: „Úsvit mě často najde truchlit v samotě, neb žádný z těch už nežije, jimž bych si troufal svěřit se s pravdou srdce svého.“ z anglosaské poémy Poutník
Hrad Gaillard, Normandie Srpen 1064
P
aní Lucia vzhlédla, když do síně vstoupil její manžel. Hrabě Guy de Gaillard se mračil jako bouřkový mrak a v pěsti svíral svitek pergamenu. „Mor? Neštovice?“ hádala Lucia a vstala, aby přijala polibek na tvář. „Někdo z chlapců něco provedl?“ Zamračený výraz se zmírnil, když ji objal. Lucia litovala, že ho nedokáže tak snadno zbavit všech životních starostí. To bylo v Normandii málo pravděpodobné, a jeho by to ani nepotěšilo. Normanským mužům jako by chaos svědčil. Jelikož se však narodila a vyrůstala v Anglii, naprosto by se spokojila s poklidnými, neměnnými dny. Musela přiznat, že padesát let chaosu Guyovi uškodilo pramálo. Záda měl rovná, vlasy dosud husté a zelené oči pronikavé a chytré. Jediná změna, kterou pozorovala po dvaceti letech manželství, bylo šedivění kučeravých vlasů a tmavnutí očí, jejichž barva se prohlubovala tak, jako jarní listí potemní na konci léta. „Ani mor, ani neštovice,“ usedl do velkého dubového křesla u ohně. „Dokonce ani žádný z chlapců, ať se to zdá sebevíc nepravděpodobné, nic neprovedl. Tady.“ Hodil jí svinutý pergamen a pak sáhl po vínu, udržovaném v teple u ohně. Jeho oblíbený ohař Roland mu přišel položit mordu na koleno. Hrabě Guy se uvolnil a začal jemně tahat psa za dlouhé, hedvábné uši. 9
Pozoroval manželku, jak opět usedá do protějšího křesla, opatrně odkládá stranou své nádherné vyšívání a podvědomě si upravuje vlněnou sukni do elegantních záhybů. Guy dosud nepřestával žasnout nad půvabem a krásou, jež anglická nevěsta vnesla do jeho drsného normanského domova, ačkoliv už si na tu rozkoš dávno zvykl. Pod jejím obratným vedením bylo na stole vždy chutné, vydatné jídlo, i na konci zimy, kamenné stěny zjemňovaly tapisérie a on i jeho synové nosili měkce tkaný oděv, lemovaný ozdobnými pásy hodnými krále. Život na hradě Gaillard byl dobrý a on jen toužil, aby to tak zůstalo. Lucia rozvinula pergamen a čelo se jí mírně svraštilo, jak zápolila s latinou. Byla to jediná vráska na její půvabné tváři a vlasy, vykukující zpod sněhobílé roušky, byly dosud plavé. Guy se s lenivým obdivem v duchu ptal, zda snad nezná tajemství věčného mládí, neboť už měla věkem blíž ke čtyřicítce než k třicítce. Asi to způsobovala její klidná, mírná povaha. Lucia byla příjemně zaoblená rozkošnými křivkami a na hradě Gaillard člověk musel být klidný, aby zůstal buclatý. Jakožto Angličanka byla vzdělanější než on – a to byl na Normana hodně učený – a text jí nedělal valné potíže. „Chudák hrabě Harold,“ poznamenala suše. „Nejdřív ho bouře zažene ke břehům Normandie, pak ho zajme Guy de Ponthieu a teď ho ‚zachrání‘ vévoda Vilém a donutí ho přísahat, že mu pomůže na anglický trůn. Hrabě si určitě myslí, že Bůh se obrátil proti němu.“ „Jak z toho dopisu vidíš,“ opáčil hrabě Guy, „mnozí by s tím souhlasili.“ Lucia se chopila vyšívání. „Nenapadá mě žádný důvod, proč by se Bůh obracel proti hraběti, který plní svou povinnost vůči Kristu a králi stejně dobře jako 10
každý druhý.“ Vzdychla. „Ta přísaha je ale sémě nesnází. Otázka zní, co udělá Harold, až bude zase v bezpečí doma? Král Eduard prý churaví.“ „Co může dělat?“ opáčil Guy. „Přísaha je přísaha, bez ohledu na to, jak jí bylo dosaženo. Nikomu neprospěje, když poruší slovo. Vilém už dávno tvrdil, že je mu Eduard nakloněn jako dědici Anglie, a teď je mu přísahou zavázaný i nejvyšší šlechtic.“ „Ale hrabě Harold se nevzdá, Guyi. Má zastání velkých mužů shromážděných ve Witanu.“ „Je pravděpodobné, že vyberou Viléma?“ Zavrtěla hlavou. „Ani s podporou hraběte Harolda. Budou chtít Angličana. Zralého věku a s osvědčenými schopnostmi.“ „Jako je hrabě Harold z Wessexu,“ doplnil Guy. „S čímž se Vilém nikdy nesmíří, když už má od něj přísahu, že podpoří jeho věc.“ Zahleděl se do prázdna a tiše zaklel. „Norman se bojí pěkně šťavnaté války?“ poznamenala Lucia jen tak do vzduchu. „To musí být věkem.“ Překvapilo ji, že její škádlení nijak nezmírnilo jeho ustaranost. Zamyslela se nad tím, v čem je problém. Zatroubení hradního rohu odvedlo její myšlenky správným směrem. Nepochybně ohlašovalo návrat dvou nejmladších de Gaillardových synů, kteří vyjeli s oddílem rytířů hledat bandu toulavých psanců. „Aimery,“ řekla. Guy kývl. „Už ho nečekají žádné výpravy do Anglie.“ Guy měl tři syny a dvě dcery z prvního manželství, ale jeho a Lucii obdařil Bůh jen jedním potomkem. Lucia chtěla, aby se její syn naučil nejen bojovým normanským dovednostem, ale i kultivovaným anglickým způsobům, takže už od nejútlejšího věku trávil Aimery de Gaillard část každého léta v Mercii. „Moje rodina by nikdy nedopustila, aby Aimeryho 11
potkala nějaká úhona,“ namítala Lucia. „Edwin je sice ještě mladý, ale je tu ještě pořád Hereward.“ Hrabě Guy se ušklíbl. „Podle mého názoru je tvůj bratr napůl šílený! Hereward Bdělý. Hereward Zběsilec. Lpí na zvyklostech starých generací. Bůhví, co ho to posedlo, že nechal Aimerymu udělat ty značky na pokožce.“ „V anglické tradici jsou to ohromná znamení cti,“ protestovala Lucia. „A u Normana jsou k smíchu! A co ten prsten, co mu dal?“ „Prsten přátelství od slavného muže je čest...“ Umlkla a celá bledá se zadívala na manžela. „Je to také znamení závazku, že?“ Lucia přikývla. „Co tedy Aimery udělá, jestli tenhle spor o anglický trůn skončí válkou, kde na jedné straně budou všichni muži z Mercie včetně Herewarda a Edwina a na druhé straně vévoda Vilém a de Gaillardové?“ Na to Lucia neměla odpověď. Zamrazilo ji při představě daných možností. „Tvůj syn už do Anglie nepojede, dokud se tahle záležitost nevyřeší,“ prohlásil Guy pevně. Na hradním nádvoří náhle vypukl hluk, dusot kopyt, pokřik a štěkot psů. Guy přistoupil k úzkému oknu, odkud byl výhled do rušného prostoru. Hemžilo se to tam psy a koňmi, stájníky a vojáky. Mezi tím vším si klestili cestu jeho nejmladší synové. Instinktivně pátral pohledem, zda nekulhají, nebo nejsou zraněni. Aimery měl paži obvázanou zakrváceným hadrem, ale podle toho, jak odsunul z cesty jednoho vojáka, mu zranění očividně nepůsobilo valné nesnáze. Lucia přistoupila k manželovi, nespokojeně zamlaskala a už běžela shánět horkou vodu a své léčivé byliny. 12
Oba mladíci byli vysocí a silní, ale jinak úplně odlišní. Ve svých osmnácti a dvaceti letech už měli víceméně zralou stavbu těla. Dlouhé, náročné hodiny cvičení ve zbrani od nejútlejšího věku jim přinesly silné paže a ramena, svalnaté nohy a vláčnou mrštnost pohybů. Roger, poslední dítě Guyovy první ženy, byl mohutný jako všichni jeho starší bratři. Zdálo se, že padající kmen stromu by se od něj jen odrazil. Aimery, Luciin syn, byl útlejší. Kmen stromu by ho zabil, ale bylo jasné, že je dost obratný, aby se mu vyhnul. Oba byli hladce oholení, ale zatímco Roger nosil tmavé vlasy ostříhané dohola jako pravý Norman, Aimerymu splývala plavá hříva až k ramenům. Chlapci bylo nutno přiznat ke cti, že se pyšní anglickou módou i přes škádlení starších bratrů, ale možná už neměl na vybranou, když teď bylo jeho tělo poznamenáno tetováním. I na dálku viděl Guy modrý krucifix, který měl na levém nadloktí, a fantastické křivky zvířete ve skoku, jež mu zdobily pravé předloktí a ruku. Zásluhou Luciina vlivu nosili všichni de Gaillardovi muži oděv z nejlepších tkanin, střižený a vyšívaný tak, jak to uměla jen Angličanka. Jako všichni Normané používali tolik anglických ozdob ze zlata a drahokamů, kolik si jen mohli dvolit, neboť angličtí zlatníci byli nejlepší v Evropě. Aimery měl zálibu v oblečení jasných barev a od anglických příbuzných dostával obzvlášť krásné ozdoby – v této chvíli měl dva náramky ze zlata a granátů, za které by se dala koupit slušná nemovitost – jen kdyby nepůsobil tak cizokrajně. Svůj vzhled však zdědil veskrze po Lucii a její rodině. Když dospěl, začal se znepokojivě podobat Luciinu bratru Herewardovi před dvaceti lety. Stylem oblékání působil jako cizinec ve vlastní otčině. 13
Někdy měl Guy pocit, že jediné, co po něm nejmladší syn zdědil, jsou zelené oči. Guy šel nalít víno do dalších dvou stříbrných pohárů. Měl by snazší život, kdyby se s Lucií nikdy nesetkal. Snazší, ale rozhodně ne lepší. Lucia byla světlem i teplem jeho života a její problematický syn byl v mnoha ohledech Guyovým nejmilejším. Doufal, že o tom to štěně neví. Mladíci hlučně vtrhli do síně a s nimi vůně čerstvého vzduchu, pach koní a krve. „... nemuseli všechny pozabíjet!“ křičel Aimery. „K čemu by bylo vozit je sem a tady je oběsit?“ ušklíbal se Roger. „Spravedlnost.“ „Spravedlnost! Saské řeči. Byli to vrazi, psanci, a to nám stačilo.“ Guy se ozval: „Je problém vyřešený?“ Oba promluvili zároveň, ale Rogerův hlas převládl. „Pár jich uteklo, osm jsme jich však zabili.“ „To je dobře,“ prohlásil hrabě. Aimery otevřel ústa, ovšem pohled do otcových očí stačil, aby zanechal diskusí a přijal nabízené víno. „Jaké máš zranění?“ zeptal se Guy. „Šípem. Je to jen škrábnutí.“ „Nicméně tvá matka už se ho chystá ošetřit.“ Aimery udělal grimasu a otočil se, právě když do místnosti přispěchala Lucia. „Nic to není, máti.“ „To říkal i ten poslední pohřbený,“ opáčila rázně. „Jestli jsi dost statečný, abys to utržil, pak jsi taky dost statečný, abys vydržel léčení. Sedni si.“ Usedl na stoličku, kam mu ukázala, a Lucia začala jemně odvíjet obvaz. Guy se nad ním slitoval a podal mu něco, aby ho přivedl na jiné myšlenky. Dopis. Aimery odložil víno, chopil se pergamenu a pohrou14
žil se do čtení. „Tohle...“ Zarazil se a sykl, jak mu matka odtrhla hrubě poslední část obvazu, aby otevřela ránu a spustila krvácení. „Je to čisté,“ namítal. „Vyčistil jsem si to.“ „To posoudím já,“ Už ránu omývala a zkoumala. Aimery se přiměl vrátit myšlenkami k dokumentu. „Ta přísaha musela být vynucená – Máti!“ Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Hrabě Harold by nikdy dobrovolně neodpřisáhl, že podpoří vévodův nárok na trůn.“ Guy od něj vzal zpátky pergamen a vlídně ho znovu nahradil pohárem vína. „Pak měl raději zemřít než přísahat,“ pronesl s rozhodností. „Přísaha je přísaha. Co o něm víš?“ Aimery se zhluboka napil. „O hraběti Haroldovi? Nikdy jsem se s ním nesetkal...“ Přestal mluvit, jak matka zakroužila hlouběji v ráně. Po chvilce pokračoval. „Má dobrou pověst a ví se o něm, že je skvělý voják. Za krále spravuje Anglii už léta. Byl by dobrý panovník.“ Vzpurně na otce pohlédl. „To by byl křivopřísežník,“ opáčil Guy. Aimery vyprázdnil obsah číše, zůstal sedět a hleděl do jejího leštěného nitra. „Jestli Witan vybere Harolda za krále,“ pronesl nakonec, „a Harold to přijme, co udělá vévoda Vilém?“ „Bude vymáhat svůj nárok silou.“ Aimery zbledl, možná kvůli prášku, který mu Lucia nanášela na ránu v rameni, ale Guy o tom pochyboval. Nikdy se nedomníval, že by byl Aimery nechápavý, pokud šlo o důsledky. Aimery de Gaillard s pohledem upřeným do nekonečné dálky mrštil prázdným pohárem o zem a zaznělo to, jako když čepel zasáhne štít.
15
Abbaye des Dames, Caen, Normandie Únor 1066
N
ávštěvnická komnata Abbaye des Dames v Caen byla malá, ale pěkně rozvržená místnost. Za tohoto mrazivého dne tam bylo útulno, neboť dvě úzká okna vyplňovalo vzácné sklo a ve velkém kamenném krbu hořel oheň. Slunce, které pronikalo malými tabulkami skla, klamalo zlatými paprsky a vesele se odráželo od nástěnných maleb a vyšívaných polštářů, barevných jako drahokamy. Tři přítomné osoby působily v porovnání s tím naopak stroze. Dva byli válečníci – vysocí, šlachovití a oblečení v pancířích a šatstvu, důkladně opotřebených. Jeden byl starý, s hodně prošedivělými vlasy a tvrdýma, sukovitýma rukama, druhý byl mladší a hnědovlasý, ale bez ohledu na věk se silně podobal staršímu a bylo zřejmé, že jde o jeho syna. Třetí přítomná byla dívka v prostém bílém šatu novicky. Plátěné roucho hladce splývalo z dosud chlapeckého těla. Na zádech jí visel tlustý kaštanový cop, zastřený jemným batistovým závojem. Čistě vydrhnutý obličej byl dosud dětsky měkký, ale rty nasvědčovaly odhodlání a velké hnědé oči působily bystře a inteligentně. Starší muž, Gilbert de la Haute Vironge, se v tom elegantním prostředí neklidně ošíval. Užuž se chtěl pohnout, a vtom se zarazil, jako by se bál, aby nepoškodil 16
nějaký vzácný předmět. Marc, jeho syn, se zato opíral ramenem v drátěné košili o bílou stěnu, aniž si dělal starosti, nezanechá-li na ní škrábance. Gilbertova dcera Madeleine seděla zpříma a klidně, dokonalý obraz řeholnice, a na první pohled zapadala do okolního prostředí jako perla do zlata. Madeleinin klid však jen maskoval zoufalství. Před dvěma týdny, o svých patnáctých narozeninách, když abatyše nanesla otázku jejího závěrečného slibu, si Madeleine uvědomila, že nechce být jeptiškou. Zdálo se ovšem, že v tom směru nemá na vybranou, neboť byla obětinou, kterou její matka přinesla na smrtelném loži, aby se modlila za duše celé rodiny Haute Vironge. Tato nečekaná otcova návštěva však pro ni mohla představovat příležitost přesvědčit ho, aby slib stáhl. Kéž by tak našla odvahu ho o to požádat. „Takže je horko na všech stranách,“ říkal pan Gilbert mrzutě, pancíř a drátěná košile na něm cinkaly, jak se neklidně pohyboval. „Jen Bůh ví, kdy se nám příště naskytne příležitost tě navštívit, dcero. Když je teď Eduard Anglický mrtev a Angličané korunovali tohohle hraběte Harolda, budou mít naše meče práci, ledaže by přišli k rozumu.“ „Doufejme, že nepřijdou,“ šťoural se Marc v zubech. „Bude kořist, jestli dojde k válce. Vévoda nám ledacos dluží.“ Gilbert se na něj zamračil. „Plníme svou povinnost vůči lennímu pánu kvůli své duši, ne pro zisk.“ „Trochu pozemských statků by neškodilo. Jsme vévodovi věrní už desítky let, a k čemu nám to bylo?“ „Ale proč Angličané nepřijali vévodu Viléma?“ ozvala se Madeleine a v duchu se ptala, jestli se hašteřili na všech bitevních polích Evropy. „Má přece slíbenou korunu, ne?“ 17
Marc se ušklíbl. „Já na místě Angličanů bych cizího uzurpátora nepřijal. A tím líp pro nás.“ Gilbert hněvivě odmítl výraz „uzurpátor“ a už byli zase v sobě. Madeleine vzdychla. Nezamlouvala se jí bratrova bojechtivost, ale věděla, že rodina, která se ocitla v nesnadných dobách na prahu chudoby, má jen málo možností. A větší majetek by jí mohl být ku prospěchu. Haute Vironge leželo ve Vexinu, v teritoriu, o něž vedly Francie a Normandie nekonečné spory a které v posledním desetiletí hodně trpělo. Gilbert byl během bojů o území věrným vazalem vévody Viléma a na oplátku se rodina od vévody těšila výhodám tak často, jak jen je mohl poskytnout. To, že byla Madeleine přijata do opatství, které založili vévoda a vévodkyně osobně, bylo jednou z takových výhod. Nepochybně byla pravda, že naskytne-li se v Anglii válečná kořist, vévoda něco z ní přidělí i mužům z Haute Vironge. Klášterní zvon zval k modlitbám a Madeleine vstala. Oba muži se přestali hašteřit. „Ano,“ pronesl pan Gilbert se špatně skrývanou úlevou. „Je čas odejít.“ Položil dceři dlaň na temeno. „Modli se za nás, dcero. Záhy už budeš nevěstou Kristovou, jářku.“ Zatímco oba muži sbírali své kožešinou podšité pláště, Madeleine sebrala odvahu. „Otče!“ Otočil se. „Ano?“ Cítila, jak se jí zrychluje tep, a v ústech měla náhle sucho. „Otče... je nějaká možnost, abych nemusela složit klášterní slib?“ Zamračil se na ni. „Co to říkáš?“ Madeleine vrhla zpanikařený pohled na bratra, ale ten byl pouze zvědavý. „Já... si nejsem jistá, jestli jsem předurčena být nevěstou Kristovou.“ 18
Pan Gilbert svraštil obočí ještě víc. „Cože? Kdybys zůstala doma a já ti přivedl muže, vdala by ses za něj na můj rozkaz. Tohle je úplně stejné. Matka tě poslala, abys přijala hábit a modlila se za nás všechny, a teď jsi tady.“ Madeleine bojovala se slzami slabosti. „Ale... ale neměla bych něco cítit, otče?“ Zavrčel. „Cítíš měkký šat na těle a dobré jídlo v břiše. Buď ráda.“ Pak ale jeho výraz zmírněl. „Jsi tu zaslíbená, Maddy. Nemáme dost peněz, abychom tě vykoupili, a co pak? Manžel by se vybíral těžko. Nejsme bohatí a mocní. Snad,“ dodal nepřesvědčivě, „kdyby se v Anglii bojovalo a byla nějaká kořist...“ Madeleine vrhla prosebný pohled na bratra, který pro ni kdysi býval náramným hrdinou. Pokrčil rameny. „Já bych nechtěl být mnich, ale u ženy je to jiné. Bez takového manžela, jakého bychom mohli dnes přilákat, je ti líp.“ „Ale mně by nevadilo jenom zůstat doma a starat se o vás dva,“ namítala Madeleine. „Zůstat doma?“ opakoval Gilbert. „Maddy, za těch pět let, co tu jsi, se Haute Vironge proměnilo v trosky. Leží uprostřed bojiště.“ Madeleine měla pocit, že ji bolest v hrudi snad pohltí. „Nemám domov?“ zašeptala. „Máš domov tady,“ odvětil. „Krásnější, než bys kdy mohla očekávat, nebýt vévodovy štědrosti. Abatyše je s tebou velice spokojená. Jsi dobrá žákyně, zdá se, na nejlepší cestě stát se léčitelkou. Kdoví? Jednoho krásného dne se třeba sama staneš dokonce i abatyší.“ Usilovně se snažil malovat pěkný obraz a každičké jeho slovo bylo pravdivé. Madeleine se zmohla na úsměv. Svým způsobem ji otec miloval a nechtěl, aby byla nešťastná. 19
Odměnil její snahu rovněž úsměvem a pohladil ji po hlavě. „Tak jsi hodná. Tady je ti nejlíp, Maddy, věř mi. Svět je drsné místo. Bůh ti žehnej, dcero.“ Madeleine se uklonila. „Bůh vás provázej,“ řekla tiše, bez naděje. U dveří se však Marc otočil. „Život tam venku je těžký, sestro. Víš jistě, že o něj stojíš?“ Jistě byl silný výraz a Madeleine zaváhala, ale pak přikývla. „Odkládej tedy ještě nějakou dobu řeholní slib. Ta anglická záležitost na sebe nedá dlouho čekat, to vím jistě. Jestli získáme anglické bohatství, přijdu tě vykoupit.“ S tímto neuváženým slibem odešel. Madeleine začaly kanout slzy, které prve potlačila. Marcovy řeči o bohatství byly pouhý sen, její touha po svobodě byla také sen, a navíc pošetilý, jak zdůraznil otec. Madeleine si otřela slzy z lící. Sen se ale tak snadno setřít nedal. Upřela pohled na nástěnný obraz, hedvábné nitě na hedvábném podkladu byly zpodobením Krista na poušti a pokušení v podobě světských radostí. Stejnému byla vystavena i ona. Toužila prožívat všechny zázraky života, ne o nich pouze číst. Toužila cestovat do zamrzlých krajů bílých medvědů a ke žhavým pískům Svaté země. Chtěla tančit a jezdit tryskem na koni. Chtěla zjistit, jestli nad Skotskem skutečně létají vzduchem draci a jaké to je, když se muž dotkne svými rty ženiných... Když opouštěla místnost a ubírala se do kaple ke zpěvu nón, upínala se Madeleine k tomu střípku naděje, co jí poskytla bratrova lehkomyslná slova. Odloží řeholní slib a bude doufat, že snad jednoho krásného dne Marc opravdu přijede do opatství, bohatý a odhodlaný ji osvobodit. 20