Issuu

Tato kniha vychází ve spolupráci s Doubleday, imprint The Knopf Doubleday Group, divize Penguin Random House, LLC.

The Delight of Being Ordinary

R ADOST Z OBYČEJNOSTI PR ÁZDNINY PAPEŽE S DALAJLÁMOU

Roland Merullo

JOTA/2019

Ptejme se dnes: jsme otevřeni „Božím překvapením“? * PAPEŽ FRANTIŠEK

Věřím, že pro svět obecně je soucit důležitější než náboženství. DALAJLÁMA

Bůh vytvořil tolik různých typů lidí. Proč by měl dovolit pouze jediný způsob, jak mu sloužit? MARTIN BUBER

I bohové mají rádi humor. ARISTOTELES

* překlad Milan Glaser, Česká sekce Radia Vatikán

1 Jmenuji se Paolo dePadova – syn italské matky a amerického pěšáka, a díky podivné kombinaci loajálnosti a štěstí jsem po jistou dobu sloužil jako první tajemník svému milovanému bratranci, Jeho Svatosti papeži. Moje funkční období netrvalo dlouho. Vlastně skončilo v přímém důsledku příběhu, který vám budu vyprávět. Příběhu, o jehož zveřejnění – až budu mít pocit, že nastal ten pravý čas – mě požádal samotný papež. Částečně ho budete znát z titulků zahraničních zpráv, ale jak asi tušíte, tato jeho část byla zkreslena, pošpiněna fámami a poskvrněna dezinformacemi. Jeho podstata, esence, ten skutečný, celý příběh zůstává znám jen hrstce lidí, včetně mě. Teď se o něj s vámi podělím se zbožnou úctou a pokorou, ale také v duchu služby pravdě. Jak rád říkával můj bratranec: „Anche i papi sono uomini.“ Což by se dalo přeložit jako „Papežové jsou taky jenom lidé.“

2 Můj podivuhodný příběh začal překvapivě buddhistou. Tedy přesněji, návštěvou slavného buddhisty v nejposvátnějších prostorech římského katolicismu. Pochopitelně je běžné, že papež přijímá návštěvy hlav států – prezidenty, ministerské předsedy, první tajemníky. Katolíci představují velký podíl na volebních hlasech po celém světě, a tak se politici, dokonce i ti nejméně pobožní, rádi vydávají na pouť k papeži. Nechají se vyfotit s pontifikem, předstírají výměnu názorů, pronášejí sliby, které v žádném případě nemají v úmyslu dodržet, a pak se vracejí do svých luxusních životů a sídel moci. Papežové, podle mé osobní zkušenosti, zvládají tyto návštěvy s obdivuhodnou trpělivostí. Znovu a znovu zklamáváni, pořád

doufají, že se vůdcové světa skutečně začnou chovat tak, aby snížili hrozbu války a poskytli útěchu svým chudým. V případě dalajlámovy návštěvy měl však Svatý otec dobrý důvod k optimismu. Zde byl muž, jehož povinnosti se podobaly těm papežovým a jehož oddanost své víře a svému lidu byla nezpochybnitelná. Bylo to v druhém roce našeho společného funkčního období – papežova a mého – a jednalo se přibližně o tří stou oficiální návštěvu. Byl jsem už zvyklý na všechny ty horečné přípravy: bezpečnostní opatření, tiskové konference, rozhovory. Když jsem však to ráno šel za papežem, zmocnil se mě pocit, téměř okamžitě, že dalajlámova návštěva rozhodně nebude typická. Bratranec rád vstával ve čtyři, strávil tři hodinky na modlitbách a pak lehce posnídal. V úterý, čtvrtek a sobotu, když byl v Římě, Giorgio – jak jsme mu já a mí rodiče vždycky říkali – chtěl, abych snídal s ním v jeho relativně skromném obydlí: třípokojovém apartmá hotelu Domus Sanctae Marthae ve Vatikánu. Přesně v sedm ráno. Nebylo to pro mě snadné. V sedm ráno nebývám v nejlepší formě – ne, že by moje forma byla nějak zvlášť skvělá v kteroukoli denní dobu – ale z lásky k slavnému muži a z respektu k jeho nelidsky vytíženému každodennímu programu jsem vždy dorazil na čas. Abych se dostal do papežských komnat, dokonce i s mým přísně tajným vatikánským průkazem, musel jsem oběhnout kolečko mezi bezpečnostními agenty a různými tajemníky. Když jsem to měl toho rána za sebou, konečně jsem kráčel známou chodbou vystlanou kobercem a zaťukal jsem na dvoukřídlé dřevěné dveře, dvakrát tak vysoké jako já. „Entra, cugino!“ křičel vždy papež radostně. Pojď dál, bratranče! V ten den tomu nebylo jinak. Sametové závěsy na oknech v jídelně byly roztažené a už i v tak časnou hodinu dovnitř proudilo zlatavé sluneční světlo. Papež měl na sobě neformální oblečení, černé kalhoty a bílé tričko, a kolem krku měl tenký řetízek s medailonkem Panny Marie.

Jak měl ve zvyku a v oblibě, byl bosý (rád říkával, že ho to spojuje, byť vzdáleně, s chudými tohoto světa). Sluneční paprsky mu dopadaly na obličej a zachycovaly úsměv tak upřímný a zářivý, že by přiměl ke konverzi i toho nejoddanějšího ateistu. Vřele mě objal. Za minutu už jsme seděli naproti sobě u malého stolku s mramorovou deskou. Asistent přinesl tradiční snídani – plátky hrušky, konvičky s bylinkovým čajem a dvě belgické pralinky velikosti víčka od láhve. (Papež je známý tím, že rád mlsá.) Pomodlili jsme se a pustili se do jídla, ale protože ho dobře znám, hned jsem věděl, že ho něco trápí: viděl jsem stín úzkosti na jeho tváři. „Co se děje, Vaše Svatosti?“ „Ale, nech toho,“ řekl s předstíraně odměřeným tónem. „Po tisící tě, Paolo, žádám, oslovuj mě laskavě ,Giorgio‘ anebo ,papeži‘, jakkoli, jen ne ,Vaše Svatosti‘. Nezasloužím si ten titul a stavíš tím zeď mezi mne a mého milovaného bratrance.“ „Vyloučeno, Vaše Svatosti,“ řekl jsem. „Jsem obyčejný člověk. Když ti začnu říkat Giorgio v soukromí, určitě mi to někdy uklouzne i na veřejnosti.“ „Sì, e poi?“ Ano, a co potom? „Potom se do mě pustí mí nepřátelé a pustí se i do tebe, protože jsi mě najal.“ „Ano, a co potom?“ „Tvůj úsudek bude zpochybněn... a já skončím na ulici.“ Celé to bylo řečeno v žertu, prostě komická scénka. „Udržuješ mě při zdravém rozumu,“ říkával mi papež. „Žertuj se mnou. Rozesměj mě. Připomínej mi, že jsem ve skutečnosti lidská bytost, nikoli loutka.“ „Něco tě trápí, papeži,“ řekl jsem. Pousmál se, pohlédl stranou a zamyšleně přežvykoval plátek hrušky. „Nedokážu před tebou skrýt svoje myšlenky, stejně jako nedokážu skrýt svoje hříchy před Bohem.“ „Co se děje?“ „Jak se má Rosa?“

„Je krásná, inteligentní, tvrdohlavá, bohatá a nedá se s ní žít – což je důvod, proč už s ní nejsem. Zkrátka vše při starém. A neodbíhej od tématu. Co se děje?“ „A co tvoje úžasná dcera, Anna Lisa?“ „Taky se má dobře, ale vlastně jsem ji neviděl už čtyři měsíce. Chybíš jí. Rosa je z nějakého důvodu přesvědčená, že má Anna Lisa vážnou známost. A teď už mi konečně řekni, co se děje?“ Další zadumané přežvykování. Doušek čaje. Jak měl ve zvyku – a jako součást jeho neutuchajícího boje s démonem cukru – rozlomil jednu pralinku z hořké čokolády a větší kousek mi podal. „Musím se k něčemu přiznat.“ „Zavolám kardinála Forgereaua, tvého zpovědníka. Hned jak dojím, tak...“ „Nepotřebuji se vyzpovídat, Paolo. Máš pravdu. Něco mě trápí. Cítím se... v poslední době se cítím, nevím... soffocato. Jako bych se dusil. Jako svázaný.“ „Emocionálně anebo duchovně?“ „Obojí.“ „Prosím podrobnosti.“ Zavrtěl hlavou, frustrovaný. „Nedokážu to popsat.“ „Neměli bychom zrušit dnešní program? Řekněme, z důvodu zdravotní indispozice? Dalajláma a jeho doprovod tady budou až do zítřka, pořád ještě můžeme...“ Znovu zavrtěl hlavou. „To není tím. Strašně moc ho chci vidět. Mrzelo mě, že jsem se s ním minule nesetkal, když byl v Římě s laureáty Nobelovy ceny. Bylo to ode mě ostudné a hloupé. Poslechl jsem špatné rádce – což je moje věčná slabost – a teď mu to chci vynahradit.“ Papež se opět odmlčel a rychle vrtěl hlavou. Ani na chvíli se mi nedokázal podívat do očí, což je u něj naprosto výjimečné. Nakonec zvedl oči. „Mohl bys pro mě udělat jednu laskavost?“ „Cokoli.“

Papež pochází z Argentiny – to ví každý – a jeho mateřský jazyk je pochopitelně španělština. Ale jeho rodiče – stejně jako moje matka – jsou původem Italové, takže na počest našeho společného původu a z úcty k církevní tradici jsme spolu obvykle mluvili italsky. Což mělo ještě další výhodu, totiž že jsme nevzbuzovali podezření mezi mými četnými nepřáteli ve vatikánské byrokracii. S většinou papežových návštěv se mluvilo převážně anglicky. Já mluvím oběma jazyky plynně, díky mým rodičům, ale Svatý otec s nimi někdy zápasí, a když váhal tak dlouho, když mu tak dlouho trvalo, než vložil do úst další plátek hrušky, požvýkal ho a spolkl, obával jsem se, že nedokáže najít správná slova ani v jednom z nich a sklouzne do španělštiny, což je jazyk, který obvykle pletu a komolím. Další pauza, a konečně váhavě řekl: „Mám velmi zvláštní sny, bratranče. Ho avuto stranissimi sogni, cugino. Mám pocit, že mi chce Bůh něco říct, je to něco jako šifrovaná zpráva.“ Opět se odmlčel. Jeho rozpačitost – tak vzácná – uvedla do rozpaků i mě. Chtěl jsem se ho zeptat na ty sny, ale udržel jsem jazyk za zuby. Pohlédl stranou, pak stočil pohled zpět. Řekl: „Potresti creare un piano d’azione, cugino?“ Dokázal bys dát dohromady plán, bratranče? „Certo, Svatý otče. Jistě. Jaký plán?“ Nespokojeně se zašklebil. Další váhání. A pak: „Kdybych chtěl, řekněme... jet na neoficiální dovolenou... na tři dny, maximálně čtyři... dokázal bys to zorganizovat?“ „Samozřejmě, Vaše Svatosti. Ale to tady dokáže každý. Vaše cestovní kancelář. Některý z administrativních tajemníků. Říká se, že Jan Pavel občas jezdíval do Cortiny d’Ampezzo lyžovat. Není těžké něco takového zorganizovat, dokonce i při všech bezpečnostních...“ „Ale já chci, aby to bylo tajné... prostě, na pár dnů zmizet,“ překvapil mě papež svými slovy. Stále měl problém s očním kontaktem. Nebývalé. „Nechci jet nikam v tom směšném vozítku. Je to jako klec. Odděluje mě od lidí. A nechci, aby o tom věděli

bodyguardi anebo cestovní kancelář. Nechci, aby o tom vůbec někdo věděl. Jen ty a já. Rosa, pokud bude chtít, může jet s námi. Můžeme zajet navštívit Annu Lisu, jet na místa, kam bych se chtěl podívat. Tři nebo čtyři dny... Co na mě tak zíráš?“ „Hledám známky demence, Vaše Svatosti... při vší úctě. Tvůj obličej je asi ten nejznámější na světě. V Itálii teda určitě. To se jako my dva odtud tajně vykrademe? A co dál? Projedeme se po autostrádě, poobědváme s mou dcerou, zaplaveme si? Tohle není Buenos Aires. Už nám není devět a čtrnáct.“ „Je to absurdní,“ připustil. „Máš pravdu, jako obvykle.“ Obličej mu zahalil stín smutku. Abych ho rozveselil – a jen a pouze abych ho rozveselil – řekl jsem (a za tu poznámku budu navždy nést zodpovědnost): „Možná by s námi mohl jet i dalajláma. Ochrance dáme nenápadně prášky na spaní a pak se odtud vyplížíme.“ Papežův úsměv rozjasnil místnost jako druhé slunce. Usrkl doušek čaje, poválel ho v ústech, polkl, ve tváři se mu opět mihl ten jeho nádherný úsměv, a pak zničehonic vklouzl do hávu své papežské autority. Viděl jsem to předtím snad tisíckrát, je to magická proměna. Jednou mi řekl, že je v pořádku a dobré být skromný, ale v určitém okamžiku, pokud chce člověk být opravdovým vůdcem, musí být schopen uplatnit svou autoritu. „Un piano d’azione, per favore.“ Akční plán, prosím, řekl, jako by před chvílí nesouhlasil s tím, že celá věc je směšná. „Hypotetický, ale detailní. Do večeře, kdybys byl tak laskav.“ Pokračoval jsem v naší malé hře. „Budeš ho mít na stole do oběda, Svatý otče,“ řekl jsem. „Ne, ne, nic písemného.“ Dokonce i když jsem slyšel ta slova, dokonce i když jsem zaregistroval jeho přísný výraz, byl jsem si jistý, že můj bratranec, papež, žertuje.

3 Asi o rok dříve se papež odmítl setkat s dalajlámou, který byl v Římě s ostatními laureáty Nobelovy ceny. To rozhodnutí – vnucené Svatému otci rádci, kteří nebyli jeho bratranci – mělo zřejmě za cíl uklidnit čínskou vládu. Pochybuji, že by některý z těch rádců dokázal vysvětlit, co přesně mají čínští vůdci společného s mezinárodním katolicismem. Evidentně se obávali nějaké imaginární ostré reakce, která by mohla poškodit jejich kariéry, a jednoznačně byla chyba jim naslouchat – chyba způsobená nedostatkem zkušenosti. To mi přiznal sám papež. Nicméně od té doby byl stále odvážnější a víc si jistý vlastním úsudkem. Vlastně se zdálo, že mu postupem času záleží stále méně a méně na tom, co si o něm kdo myslí. Jeho encyklika o globálním oteplování; jeho kritika kurie v každoročním vánočním poselství; jeho vyjádření, že katolíci se nemusí „množit jako králíci“; jeho tajná diplomacie v zájmu obnovení americko-kubánských vztahů; jeho kritika toho, co se dá nazvat „superkapitalismem“, zlovolnou mutací dobrého systému – jak dorostl do své role, stal se Svatý otec stejně nebojácným a provokativním jako samotný Ježíš. Ačkoli ještě občas podlehl manipulativním rádcům, v poslední době dalajlámu veřejně chválil a nakonec ho pozval na návštěvu. Téměř to vypadalo, jako by činil pokání. Oficiální aspekty buddhistova příjezdu proběhly hladce. Papežův personál už měl za sebou celou řadu takových ostře sledovaných návštěv; byli to profíci, experti. Focení na schodech baziliky sv. Petra, její prohlídka – tlumočník nebyl potřeba, zdálo se, že dalajláma jaksi intuitivně rozumí všem jazykům. Oba muži spolu konverzovali anglicky – sice s přízvukem, ale zdatně, a občas navíc prohodili i nějaké to italské či španělské slůvko. Tisková konference, okázalý oběd, potom soukromý rozhovor těch dvou a nakonec další opulentní jídlo. Navzdory desítkám let zkušeností se nezdálo, že by personál někdy pochopil, že tento papež – na

rozdíl od některých jeho předchůdců – nemá potřebu bohatých jídel. Vlastně jedl velice málo. Předpokládám, že dalajláma na tom byl stejně, koneckonců, byl to mnich. Byli to střídmí a asketičtí muži; přesto jim personál připravil večeři vhodnou pro nenasytného předsedu vlády se svitou obézních tajemníků: pět chodů, od gurmánské polévky až po flambovaný dezert. Bylo to jako pozvat interiérového designéra, aby zařídil celu pro jeptišku. Před druhým z těchto nepatřičných jídel, během vzácné hodinky v soukromí, mi papež zavolal a požádal mě, abych se za ním zastavil. Řekl, že je s dalajlámou v pokoji Panny Marie, v jednom z nejutajenějších míst toho rozlehlého architektonického bludiště, jímž je Vatikán. Další kolečko mezi týpky z ostrahy, další podepisování, kontrolní stanoviště a tak dále. Jakkoli jsem loajální a mírumilovný člověk, měl jsem, jak už jsem se zmínil, četné nepřátele mezi vatikánskou byrokracií. První tajemník papeže s sebou nese velký díl prestiže a moje nečekané jmenování zažehlo plamen žárlivosti v jistých kruzích a způsobilo, že měl můj bratranec v rámci církevní hierarchie velmi málo přátel. DePadova není vysvěcen – první obvinění vznesené proti mně. Nemá zkušenosti – obvinění číslo dvě. Je to katolík pochybné pověsti, nežije se svou manželkou, dokonce se ani, pokud je známo, neúčastní pravidelně nedělní mše – obvinění číslo tři. Ačkoli je Vatikán plný svatých duší, má také svoje frakce a záludnosti. Někdy si tamější byrokracii představuji jako dlouhý, těžký, pomalý vlak, s papežem na místě strojvedoucího. V luxusních vagonech za ním sedí členové kurie – což je staré latinské slovo pro „dvůr“ – a za nimi kněží, diákoni a jedna celá dvě miliardy prostých katolíků. Moje maličkost zaujímala sedadlo až někde poblíž posledního vagonu, takže si dovedete představit, jak se jim rozčepýřila roucha, když jsem byl povolán dopředu. Představte si ty záchvaty žárlivosti. Ale papež na mé pomlouvače nedbal. Řekl mi, že chce mít u sebe přítele, na kterého se může

obrátit v těžkých chvílích, někoho, komu může absolutně důvěřovat. „Na tomto světě,“ pronesl nejednou na veřejnosti, „mi není nikdo bližší než můj bratranec Paolo.“ A tak, byť jsem pracoval tvrději a s větší oddaností než mnoho mých předchůdců, šířily se vatikánskými chodbami pomluvy o mé nespolehlivosti a neloajálnosti jako odporný puch, který občas dospěl až k mému nosu. Někteří z mých kolegů mě „zapomněli“ pozvat na důležité schůzky. Moje poněkud nervózní povaha a nedostatek politické obratnosti vyústily v několik trapných faux pas. Kvůli takovýmto věcem – pomluvám, zmeškaným schůzkám, drobným chybám v etiketě – padl na mé jméno v některých kruzích stín pochybnosti; proto mě v to odpoledne, ostatně jako vždy, ani moje zcela výjimečné postavení nedokázalo uchránit od významných pohledů chlápků z ostrahy. Konečně jsem vstoupil do pokoje Panny Marie a musím říct, že jakkoli jsem byl zvyklý nacházet se v přítomnosti papeže a jeho významných hostů, kolem těchto dvou mužů se ve vzduchu vznášelo cosi zvláštního. Seděli blízko sebe, každý na konci jedné ze dvou identických pohovek, umístěných jen několik desítek centimetrů od sebe, mezi obrazy Panny Marie rozvěšenými na stěnách. Všechen svůj doprovod vykázali. Přešel jsem po koberci a uklonil jsem se nejdřív papeži a potom nejslavnějšímu žijícímu Tibeťanovi na světě. Bratranec mi naznačil, abych se posadil do čalouněného křesla naproti nim. „Můj milovaný příteli,“ řekl anglicky. „Můj papeži.“ Usmál se, obrátil se ke svému hostu a pokračoval překvapivě neformálním tónem: „Dalaj – jak jsi chtěl, abych ti říkal – toto je můj bratranec, nejbližší přítel a hlavní poradce, Paolo dePadova, americký Ital, syn umělců. Jak možná víš, moji rodiče utekli do Jižní Ameriky před hrůzami Mussoliniho fašismu. Paolova matka – statečná žena, která za války pomáhala hnutí odporu – se provdala za amerického vojáka. Naše rodiny zůstaly v kontaktu a často se navštěvovaly, takže jsme si s Paolem odmalička blízcí.“