Issuu

The House

Jack

Venku byli včera večer zase chlapi od policie. Pozoroval jsem je oknem z pokoje pro hosty, jak postávají v průchodu za domem. Mě vidět nemohli, skoro určitě ne. A stejně, i kdyby. Přece jsem tam nedělal nic špatného. Copak to není úplně normální? Třeba když řidiči zpomalují, aby si prohlédli nehodu. Kdybych se nedíval, nejspíš by si mysleli, že je to divné. Chci říct, z místa, kde jsem stál, to vidět nebylo, ale stejně bych se vsadil, že všichni sousedi je pozorovali taky. Se zhasnutými světly, každý nenápadně schovaný za závěsem. Co mě ale znepokojovalo, byl pocit, že všichni zároveň pokukují i po mně. Že tam ti chlapi od policie byli, tak pozdě večer, to bylo jenom gesto. Připomínka. Bože, tohle je těžké! Těžší, než bych myslel. Nejtěžší ze všeho je rozhodnout se, kde vlastně začít. Nejsem jako Syd. Vím, co si myslí, k jakým závěrům už došla, jenomže já věci zpracovávám jinak. Kdyby byla začala ona, těžko říct, kde bychom skončili, ale jsem si dost jistý, že bych neměl tušení, jak pokračovat. Počítám, že jediné logické místo, kde začít, je den, kdy jsme dům uviděli poprvé. To bylo v dubnu, zdá se to hrozně dávno. Teď je září, čtrnáctého. Čtvrt na čtyři a dvě minuty ráno, úplně přesně řečeno. Syd je v posteli, ale já bych nemohl spát, i kdybych chtěl. A jestli mám být upřímný, podle mě nespí ani ona. Řekl bych, že se pořádně nevyspala už pár týdnů. Pokud jde o mě, já usínám lehce. Každý večer si říkám, že dnes už nezaberu, ale asi mi pomáhá vyčerpání

a starosti. Jenomže dnes, když jsme se rozhodli, přijde mi nejlepší pustit se do práce. Je toho hodně, co musím probrat, a času málo.

Takže den otevřených dveří. Tím asi musím začít, i když na něm samotném skoro nic divného nebylo. Vzpomínám si, jaký byl o dům zájem: když přišel čas, zkoušelo se předními dveřmi procpat dovnitř tolik lidí, že jsme nevěřili vlastním očím. Venku vznikla úplná fronta, ale ne taková ta ukázněná, spíš jenom chumel lidí pokřikujících „já jsem tady byl první“, jako na autobusové zastávce. Přijeli jsme na místo o čtyřicet minut dřív, a stejně před námi postával aspoň půltucet párů. Na tom by nebylo nic neobvyklého – když se v Londýně prodává dům, den otevřených dveří tak vypadá pokaždé. Divné bylo, že v tomhle případě se neprodával jenom dům. Šťastný kupec měl zároveň dostat i všechno uvnitř. A když jsme se Syd překročili práh, došlo nám, že dům je plný neuvěřitelného harampádí. Krámů, jako by si je někdo natahal domů ze smetiště. A taky knih, oblečení, kabátů, obrazů pokrývajících každý kousek stěn, krabic všech velikostí a tvarů naskládaných halabala jedna na druhé a nejrůznějšího nábytku, velkých i malých kusů plnících každé zákoutí. Člověk měl pocit, že stačí neopatrný pohyb a něco se na něho zřítí. Že na každém kroku jde o život. No, a hlavně ptáci. Na první pohled bylo jasné, že dosavadní majitel si potrpí na mrtvá zvířata. Nedalo se říct, jestli si je vycpává sám, anebo je jenom sbírá. Měl tam jestřába, racka, a dokonce i holuba, a kolem porůznu rozestavěné hejno dalších. Syd si jich musela všimnout. Docela mě překvapilo, že se neotočila na patě, hned když je uviděla, a nevypochodovala zase ven. Na to si taky vzpomínám. Realitní makléř se nám pokoušel vnutit historku, že dosavadní majitel se přes internet seznámil s nějakou ženskou,

snad z Austrálie, sebral se, všechno nechal plavat a odstěhoval se za ní. Jenom tak. Do důchodu už neměl daleko, a tak prostě sekl s prací, vykašlal se na přátele a dům dal k prodeji realitce, se vším všudy i s těmi zvířecími mrtvolami uvnitř. Všechno jedinému kupci. Jako marketingový fígl to asi neznělo špatně, aspoň jsme měli vysvětlení stavu, v jakém se dům prodává, ale co se mě týče, hned od začátku mi na té historce něco nehrálo. Chci říct, kdo by doopravdy udělal něco takového? A když necháme pochybné oﬁciální vysvětlení na chvíli stranou, proč? Takže ano, bylo to divné a docela odpudivé. Taky bych se s tím vším možná dokázal srovnat líp, kdyby se mi líbil aspoň dům samotný. Ne že by byl nějak špatný, rozvržení místností se nedalo nic vytknout a všude spousta prostoru (obývák, kuchyň, jídelna zvlášť a k tomu jedna, dvě, tři ložnice! – a to ještě nepočítám půdu, která by se taky dala upravit k bydlení). Ale ten dům – měl jsem z něho husí kůži. Jinak to nedokážu popsat. Zahrada byla úplně zarostlá a zdi byly zvenčí natřené barvou atraktivní asi jako kožní ekzém. Dům stál osaměle („neutiskován sousedními“, rozplýval se inzerát realitky), jako by se ho ostatní štítily. Z jedné strany k němu vedl průchod, domek vedle domku, choulily se k sobě, jako by hledaly pocit bezpečí, a naproti vystrkoval záda činžák. Chystali jsme se koupit ostrakizovaný dům, takový dojem to na mě dělalo. Tím vším se asi snažím říct jenom tolik, že se mi tam nelíbilo. Všechno to harampádí, dům samotný… měl jsem prostě pocit, že to není ono. Jenomže Syd ten dům prostě okouzlil. Věděl jsem, že to tak dopadne. I ona věděla, že to tak dopadne: inzerát na internetu našla ona a nedala si říct, že musíme být na místě aspoň o půl hodiny dřív. „Ta-ákže?“ protáhla, když byla prohlídka konečně za námi, to si pamatuju přesně. „Co myslíš?“ Postávali jsme u krbu v obýváku. Vzpomínám, že v opačném rohu stál starší chlápek a nespouštěl ze mě oči. Měl

jsem na sobě kecky a triko, takže jsem byl nápadný: všichni ostatní chlapi mého věku dorazili v košilích, vyžehlených riflích a nablýskaných polobotkách. V podstatě týpci ze City anebo – jako ten, co na mě pořád civěl – otcové mrňavých zazobaných rozmazlených spratků. A to byla nejspíš další věc, která mi bránila sdílet Sydino nadšení. Syd a mně trvalo víc než dva roky, než jsme naškudlili dost na zálohu, a většina párů, se kterými jsme o dům měli soupeřit, ji klidně mohla zaplatit z prémií na konci roku. Na takovém hřišti a s pravidly, podle kterých se v Londýně hraje – nedalo se čekat, že bychom mohli mít nějakou šanci. „Připadá mi to tady jako v Hunger Games,“ prohodil jsem nejistě. Myslel jsem při tom na začátek filmu, ještě než se to doopravdy spustí, když se soutěžící jenom tak poflakují kolem a dělají, že jsou velcí kamarádi, spojenci nebo kdovíco, když ve skutečnosti se nemůžou dočkat, až půjdou jeden druhému po krku. Syd na mě vrhla nechápavý pohled. Věděl jsem určitě, že na tom filmu byla, ale tyhle věci ona pouští z hlavy. Když byla mladší, dost kouřila – a nemluvím o lehkých marlborkách. Upřímně řečeno, jela taky v drogách, a ne málo. To se ví, netvrdím, že jsem se ničeho v životě nedotkl, ale fakt je, že na některé lidi tyhle věci působí víc než na jiné. Syd měla složité dětství. Vlastně měla úplně příšerné dětství – tak příšerné, že do podrobností mi o něm nikdy nevyprávěla. A když později začala mít problémy, řekl bych, že částečně za to mohly i drogy. Ona to popírá: veškerá poškození prý utrpěla už dřív. Ale tráva, koks, nějaké pilulky a co já vím: to svinstvo po sobě určitě zanechá stopy. „Prostě… všichni ti lidi,“ pokrčil jsem rameny. „To víš, čekal jsem, že zájem bude, ale tohle jsem si nepředstavoval.“ Syd mě objala kolem pasu. „Tak je zkus na chvilku všechny pustit z hlavy. Co říkáš na dům?“

S odpovědí jsem váhal o půl vteřiny déle, než jsem měl. „Dům je v pohodě,“ pokýval jsem nakonec hlavou. „Fakticky.“ „Ale?“ „Ale… ale nic. Jenom mi to tady přijde takové… trochu tmavé, to je všechno.“ Syd předpokládala, že prostě hraju svou roli, aspoň myslím. Od začátku to tak máme, při shánění domu i v životě vůbec. Ona se o své sympatie dělí, jako by rozdávala bonbóny z pytlíku, kdežto já se stoicky vleču s ní a zamračeně proklepávám stěny. Většinou ani přesně nevím, co mi dělá starost (a vůbec, co má člověk cítit, když proklepe stěnu, kromě toho, že ho bolí klouby na prstech?), ale prostě to tak mám a jsem s tou rolí srovnaný. Chlapi to tak dělají, aspoň jsem to někde slyšel. Asi od svého otce, ten mi uměl zkazit i jízdu na kolotoči. A jak říkám, Syd každopádně potřebuje protiváhu. Proto nám to spolu tak klape. Ona dá pozor, abych nestrávil život tím, že si zírám na prsty u nohou, a já jí bráním uletět do nebe. „To je tím počasím,“ zavrtěla hlavou. „Těmi lidmi tady. A kromě toho, viděls všechno to harampádí?“ Skoro jsem čekal, že teď přijdou na řadu vycpaní ptáci, ale nechala je být. „A ještě to má půdu,“ poznamenal jsem. „Jestli to tam vypadá jako tady dole, ani na ni nechci myslet.“ Syd zvedla oči ke stropu. Sledoval jsem její pohled a říkal jsem si, že strop taky může každou chvíli povolit a celý dům se zhroutí do sebe. „No, tak si na to prostě najmeme náklaďák, nebo co já vím,“ pokrčila rameny. „A pár chlápků. Jestli na to ještě budeme mít.“ Pak se usmála a zastrčila si pramínek vlasů za své dokonale tvarované ucho. U domu, kde jsem vyrostl, stál strom, měl jsem ho hned za oknem pokoje. Třešeň nebo jabloň,

to netuším, ale pamatuju si, jak kvetl. Úroda z něho nebyla nikdy žádná, jenom ty růžové květy. Listy měl sytě hnědé, v barvě růžového dřeva, a když se od nich odráželo světlo, jako by zářily. Sydiny vlasy, které si nikdy nebarví, mají přesně ten odstín. „Jacku? Nehodlám tě nutit, abys žil někde, kde se ti nelíbí. Jestli proti tomu tady něco máš, tak prostě půjdeme odsud.“ Nesnažila se to navléknout, abych se cítil provinile. Každé slovo, které řekla, myslela vážně. Takže možná jsem měl něco říct. Možná jsem to mohl jednou provždy ukončit. Odešli jsme… ale nakonec jsme nabídku stejně předložili. Jenom tak, vždyť o co šlo? A proč to nepřiznat, taky proto, že Syd se do toho domu zbláznila a já jsem chtěl, aby byla šťastná. A kromě toho, co jsme mohli ztratit? Nijak zvlášť se mi tam nelíbilo, ale na druhé straně se nedá říct, že bych ten dům od začátku nesnášel. A hlavně, nemohli jsme si ho dovolit. Hypotéka, na které jsme se dohodli, byla nižší než základní cena, za kterou se dům prodával, a v inzerátu se psalo, že nabídky jsou očekávány vyšší. Takže bylo vyloučeno, že bychom ho dostali, jistě ne při takovém zájmu. A všichni ti lidi byli plní peněz. Neměli jsme šanci, a tak jsem zůstal v klidu.