Issuu

Fotograﬁe na obálce: Rodinný archiv Jerzyho Kukuczky; East News Zdroj fotograﬁí: rodinný archiv Jerzyho Kukuczky: str. 10, 13, 14, 15, 17, 18, 21, 30, 34, 36, 38, 39, 42, 44, 46, 47, 48, 49, 51, 52, 54, 56, 57, 58, 61, 66, 75, 82, 84, 87, 90, 92, 96, 99, 106, 110, 112, 113, 116, 118, 119, 121, 125, 128, 130, 134, 136, 142, 146, 149, 152, 172, 174, 178, 179, 181, 184, 187, 188, 192, 194, 196, 198, 199, 200, 201, 205, 208, 209, 213, 215, 217, 218, 219, 222, 224, 225, 228, 230, 232, 234, 236, 238, 243, 246, 250, 252, 253, 258, 264, 266, 280, 282, 285, 286, 288, 292, 296, 308, 311, 313, 315, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 340; Antoine Marnat/CC BY-NC-ND 3.0: str. 26; Tadeusz Piotrowski: str. 101; Dariusz Kortko: str. 105, 144; neznámí autoři: str. 132, 274

Kukuczka © Copyright by Agora SA 2017. All rights reserved. Copyright © Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski, 2016 Copyright © Bernadette McDonald (introduction), 2016 Translation © Barbora Kolouchová, 2018 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7565-416-8

Kukuczka 2018.indd 4

5.12.2018 10:38:27

Kukuczka 2018.indd 1

5.12.2018 10:37:54

Předmluva „Hory oslovují všechny ty, kteří touží po duchovních hodnotách.“ Tato slova arcibiskupa Damiana Zimoně, která zazněla během smuteční řeči za Jerzyho Kukuczku, v sobě nesou velkou pravdu. Jerzy byl hluboce věřící člověk. Věřil, že ho bůh chrání. „Mám štěstí, protože nade mnou bdí boží prozřetelnost,“ řekl kdysi. Jerzy Kukuczka, všem známý jako Jurek, byl málomluvný a uzavřený. Nebyl konfliktní, bezpochyby však nepatřil k jednoduchým lidem. Kdykoli se rozhodl uskutečnit nějaký projekt, nikdo neměl šanci mu to rozmluvit. Těch, kteří měli jiný názor, si jednoduše nevšímal a dál šel sám. Díky své neobvyklé fyzické síle, svému zdraví a kondici toho také tolik dokázal. Rekordy, které sbíral na horách, byly neuvěřitelné, a proto lidé měli za to, že dosáhne všeho, co si zamane, bezpodmínečně. Jeho řídké neúspěchy byly přijímány s obrovským údivem, ba dokonce šokem. Jurkova jistota se přenášela na každého člena expedice. Jurek lezl, dokud se nedostal na vrchol. Lezl s těmi nejlepšími na světě. Wanda Rutkiewiczová vzpomínala, že Jurek mohl strávit několik dní vysoko v horách bez jídla, aniž by ztrácel sílu. Wojtek Kurtyka k tomu řekl: „Jurek byl tím největším ,psychickým nosorožcem‘, s jakým jsem se mezi horolezci setkal. Neznám nikoho, kdo by tak uměl snášet bolest a zároveň přehlížel nebezpečí. To je charakteristické pro lidi narozené ve znamení berana. Cosi uvnitř je slepě táhne dál a nutí jít kupředu. Jakmile se lidé jako Jurek setkají s nějakou překážkou, dají se do ní, dokud ji nerozbijí anebo si nezlomí vaz.“

Kukuczka 2018.indd 5

5.12.2018 10:38:27

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

Mexický himálajista a Jurkův blízký přítel Carlos Carsolio prohlásil jednoduše: „Nikdo nebyl tak tvrdý jako Jurek.“ Poprvé jsem se s Kukuczkou setkala v Káthmándú v lednu roku 1986. Bydlela jsem tam tehdy v hotelu v Tukuche Peak, kde na parkovišti stály dva náklaďáky, které vypadaly jako vojenské. Když jsem se na ně ptala, řekli mi, že to jsou auta polské expedice na Kančendžengu. Jednoho dne skupina polských horolezců dorazila do hotelu. Nemluvili a byli smutní, vypadali vyčerpaně, fyzicky i psychicky. Mezi nimi i Jurek. Poláci uskutečnili první zimní výstup na Kančendžengu, ale přišli o jednoho ze svých nejlepších – Andrzeje Czoka. Snažila jsem se pochopit motivaci skupiny, která se rozhodla vylézt na třetí nejvyšší horu světa, a to v zimě. Byla jsem okouzlena, s jakým stoickým klidem přistupovali k lezení, pochopila jsem, že to byl jejich živel. Himálaj byl jejich svět a zima dobou konání. Jurek byl v té skupině hlavní taktik. Pamatuji si ho: podsaditý, robustní, tvář měl větrem ošlehanou a opálenou. I když měl oči překrvené únavou, byly srdečné a usmívaly se. Přesto vypadal velice smutně. Byla to totiž už jeho třetí výprava za sebou, v níž ztratil spolulezce. Jak velká byla jeho odolnost vůči bolesti, to ukázala zima roku 1985, kdy ihned po sobě dosáhl dvou osmitisícových vrcholů. Ale dokonce i Jurek Kukuczka měl své limity. V jednom z bivaků pod vrcholem, v němž se schoulený chránil před zimou a ignoroval své omrzlé prsty, zmítala jím zimnice a celou noc bojoval, aby si zachoval zbytky tepla, začal mít halucinace. Měl pocit, že v chatě u Morského oka diskutuje se svými spolulezci. Bavili se o tom, co je „na druhé straně zrcadla“. Všichni horolezci onu „tenkou červenou čáru“ znají a Jurek velmi dobře věděl, co znamená se k ní přiblížit, co znamená se té „druhé strany zrcadla“ dotknout. Jeho spolulezci také. Bohužel, mnozí z nich se jí dotkli definitivně. Poté co Jurek s Wielickým dosáhli v zimě vrcholu Kančendžengy, udělal Jerzy v létě novou cestu na jižní stěně K2, kde ztratil svého dalšího spolulezce. Tadeusz Piotrowski se zřítil dolů.

Kukuczka 2018.indd 6

5.12.2018 10:38:27

PŘEDMLUVA

Na podzim vylezl novou cestu na Manáslu a na začátku února roku 1987 udělal zimní prvovýstup na Annapurnu. Během těchto dvou posledních výkonů ho doprovázel mladý nováček Artur Hajzer. Zbývalo mu vylézt na poslední ze čtrnácti osmitisícovek – Šiša Pangmu. Když o rok později zapíchl na tomto vrcholu vlaječku, zakončil tím svůj projekt Koruny Himálaje a Karákóramu. Většina lidí předpokládala, že si bude chtít odpočinout. Bude se radovat z úspěchu a starat se o zahrádku. Měl přehršel cen a ocenění: dokonce dostal olympijskou medaili, v Polsku získal ocenění Osobnost roku. Jeho sláva byla světová. No ano, mohl si myslet, že prohrál závod s Messnerem, který všechny osmitisícovky dobyl dříve než on, ale Jurkovy výstupy byly provedeny mnohem lepším stylem (sólo výstupy, zimní, novými cestami – pozn. aut.). Proč se tedy vrátil pod Lhoce, proč chtěl lézt jižní stěnu? Na jejím vrcholu už přece stanul. Mnoho jeho nejspolehlivějších horolezeckých partnerů jižní stěnu zkusilo, ale neporadili si s ní. Dokonce ani Messner. Po přečtení Kukuczky začínáme tomuto charakteristickému rysu jeho osobnosti rozumět mnohem lépe. Vážím si obou autorů – Dariusze Kortka a Marcina Pietraszewského – za odvahu, kterou projevili při odhalování jeho komplexní osobnosti. Ona známá legenda, stvořená pro potřeby médií, jim nepostačila. Snažili se ukázat složitost jeho charakteru. Jurek Kukuczka byl velmi odvážný a silný, byl to vizionář. Jeho odolnost byla legendární. Všude ho znali, přesto dokázal zůstat skromný. Byl dokonale připravený snášet veškerou trýzeň. Již od svých prvních výjimečných neúspěchů ve výšce, kdy během výstupu na Denali na Aljašce či na Lhoce bojoval s bolestí, se snažil oklamat své tělo a vycvičit ho tak, až se z něj nakonec stal dobře promazaný stroj, který fungoval tím lépe, čím výše se nacházel. Jako kdyby v horách nalézal klid, díky němuž se dostával do jiné, vyšší dimenze. Jenže Jurek byl pouhý člověk. Měl své obavy a pochybnosti. Zlobil se a otravoval a jeho nezměrná ambice způsobovala, že u jiných vzbuzoval závist, jejíž následky často pociťoval. Když

Kukuczka 2018.indd 7

5.12.2018 10:38:27

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

se tedy nejznámější horolezec všech dob Reinhold Messner vrátil s nepořízenou z jižní stěny Lhoce, pro Jurka to byla výzva. Podruhé jsem ho viděla na konci jara roku 1989 v italském Tridentu. Potkali jsme se na obědě v restauraci Everest Hotel. Byla tehdy plná horolezců, kteří tam přijeli na filmový festival. V místnosti nebyl nikdo, kdo by Jurka neznal. Všichni ho sledovali – a nejspíš ho i nenápadně poslouchali –, drželi si však od něj odstup vyjadřující respekt. Vznikl kolem něj neviditelný uctivý prostor. Během tohoto setkání mi přišel hubenější, než jsem si ho pamatovala z Nepálu před třemi lety. Jídla, která dokážou připravit jen Italové, však jedl s chutí. Meloun a prosciutto, hromada gnocchi se smetanovou omáčkou. Pil k tomu teroldego z nedalekých vinic Trentino. Odrazem mého vlastního pozorování byla úvaha Carlose Carsolia na téma Jurkova vzhledu: „… byl malý, měl prořídlé vlasy a trochu bříško. Kdyby ho člověk viděl na ulici, vůbec by ho nenapadlo, že jde o nejlepšího horolezce na světě. Nejlepšího v historii himálajismu.“ Jurek si plně uvědomoval své místo v historii, ale nikdy se nechoval jako hvězda, neohrnoval nad nikým nos. Nepotřeboval to. Nechtěl, aby ho sláva rozptylovala a překážela mu. Vypadal ještě více podlomený než po návratu z Kančendžengy, ale měl lesk v očích. V Tridentu jsem ještě nevěděla, že na podzim toho roku má v plánu vylézt jižní stěnou na Lhoce. Ani slůvkem se o tom nezmínil. Možná proto, že stále pociťoval ochromující smutek po tragédii svých přátel na Mount Everestu (27. května 1989 přišla v sedle Lhoce o život pětice předních polských horolezců – pozn. aut.). Když Jurek zahynul na Lhoce, otřáslo to celým horolezeckým světem. Ten nezničitelný Jurek? Poláci na nějakou dobu ztratili zápal do lezení a důvěru ve své schopnosti. Celá země ho oplakávala. Zemřel příliš brzy, a měl tolik důvodů, proč žít: syny, milující manželku, novou generaci horolezců, kterou by přivedl do hor. Vařil by pro přátele, hrál si s vnoučaty.

Kukuczka 2018.indd 8

5.12.2018 10:38:28

PŘEDMLUVA

Je dobré zdůraznit, že nikdo nepřistupoval k životu seriózněji než Jurek. Kdysi řekl: „Budoucnost ještě není napsaná, ale nebudeš žít ani o vteřinu déle, než je ti souzeno. Neutečeš tomu, ani kdyby ses o to bůhvíjak pokoušel.“ Byl národní poklad, symbol odvahy pro nespočetný zástup Poláků, vzor pro budoucí generace horolezců. V horách dokázal vše. Jeho dědictví však neleží v údolí, ale v mrazivém prořídlém vzduchu nejvyšších světových vrcholů, nedostupných pro ty, kteří nechtějí vylézt tak vysoko a podstoupit to riziko, aby se mu pokusili přiblížit. Wanda Rutkiewiczová, která zahynula o necelé tři roky později, všem truchlícím po Jurkovi věnovala několik slov útěchy: „Nehodnoťme ty, kteří hledají nebezpečí v nejvyšších horách světa. Nechtějme, aby nám řekli, jaký má smysl to, co dělají. A pokud za svou vášeň zaplatí tu nejvyšší možnou cenu, měli bychom na ně jednoduše vzpomínat...“ Tato biografie je napsaná právě takto – s úctou a pochopením, s humorem a empatií. Stejně jako v případě samotného hrdiny je to to nejlepší mistrovské dílo. Bernadette McDonaldová

Kukuczka 2018.indd 9

5.12.2018 10:38:28

Kukuczka 2018.indd 10

5.12.2018 10:38:28

K A PI T O L A 1

PARADISE – RÁJ Polovina září roku 1989. Jerzy Kukuczka tráví čas v základním táboře na úpatí hory Lhoce, přiléhající k Everestu. Je jedním z nejproslulejších himálajistů světa. Jako druhý po Reinholdu Messnerovi získal Korunu Himálaje a Karákóramu – vystoupil na všech čtrnáct světových vrcholů o výšce nad osm tisíc metrů. Na jedenáct z nich udělal nové cesty, na jednom vrcholu stanul sám, čtyři dobyl v zimě, sedm alpským stylem, tedy v malé skupině, rychle a bez stavění výškových táborů. Ale je druhý. Jižní stěna Lhoce – velká výzva Himálaje. Nikomu se doposud nepodařilo ji zdolat. Je pekelně obtížná. Dalo by se o ní říci toto: Lhoce, čtvrtá nejvyšší hora světa o výšce 8 501 metrů nad mořem. Má dva vrcholy – pravý a o něco nižší Lhoce Šar (8 386 m). Je propojená s Mount Everestem. Dvě obrovské stěny – západní, která se tyčí nad ledovcem Khumbu, a jižní, neobyčejně obtížná. Skalní stěna o délce jedenáct kilometrů, více než tři kilometry vysoká. Jižní stěnu Lhoce lze popsat také takto: „Je mohutná. I kdybyste ji chtěli vyfotit širokoúhlým objektivem, nepovede se vám to. Musíte od ní stát nějakých dvacet kilometrů daleko, aby se vám do záběru vešla celá,“ tvrdí himálajista Ryszard Warecki. „Postavili jsme tábor pod jižní stěnou, ale nebyla vidět. Zakrývala ji hustá mlha. Ráno se počasí zlepšilo. Kdosi vyšel před stan, podíval se nahoru a vykřikl: ,No ty vole!‘ Další účastníci ← Říjen roku 1989. Jerzy Kukuczka ve čtvrtém či pátém výškovém táboře při výstupu na Lhoce.

Kukuczka 2018.indd 11

5.12.2018 10:38:31

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

expedice vylézali ze stanů, byli zvědaví. Obraceli hlavu vzhůru a opakovali to samé: ,Ty vole!‘ Takový na vás udělá dojem.“ Tak zní slova Krzysztofa Wielického. „Jsou to tři kilometry kolmého terénu. Synonymum nedobytné stěny. Tolik lidí už na ní zemřelo…“ To je její popis slovy Artura Hajzera, který v roce 2013 zahyne na svahu hory Gašerbrum I v Karákóramu. „Nikdy jsem se tak nebál,“ svěří se Ryszard Pawłowski, který vylezl na deset osmitisícovek. „Přemýšlel jsem o té stěně mnohokrát,“ prohlásí Jerzy Kukuczka. V poslední době na ni myslí neustále. Na jaře roku 1989 Reinhold Messner pořádá expedici – nejlepší světoví himálajisté mají konečně zdolat jižní stěnu Lhoce. V sestavě chybí Kukuczka, není pozvaný. Jurek předstírá, že je mu to jedno, z rozhovorů s přáteli však vyplývá, že je ukřivděný. Když to Messner vzdá, Kukuczka hned ví: musí dobýt jižní stěnu. Bude to potvrzení jeho převahy, triumf nad triumfy, který vstoupí do historie. Teď anebo nikdy. SKVĚLÝ ZPŮSOB, JAK ZABÍT NUDU Je konec srpna roku 1989. Do Káthmándú letí himálajisté Jerzy Kukuczka, Ryszard Pawłowski a Ryszard Warecki ze Slezska, Maciej Pawlikowski ze Zakopaného, Przemysław Piasecki z Poznaně a Tomasz Kopyś z Varšavy. Navíc radiotelegrafista Leszek Czech, lékař Michał Kulej, Elżbieta Piętaková, reportérka z katovické regionální televize, kameramani, filmaři z Itálie… Celkem čtrnáct osob. Stany základního tábora postaví u úpatí stěny, ve výšce 5 200 metrů nad mořem. Na záběrech je zachycena táborová rutina. Praní, vaření, úklid, a když se blíží doba stravování, nepálský pomocník kuchaře volá polsky: Koryto! Baví se o speciálních chutích, o polské kyselé polévce žurek či o vepřovém koleni. Jerzy Kukuczka u modlitebního mlýnku během výpravy na Lhoce, rok 1989 →

Kukuczka 2018.indd 12

5.12.2018 10:38:33

Kukuczka 2018.indd 13

5.12.2018 10:38:35

V základním táboře pod Lhoce. Zleva: Jerzy Kukuczka, Yves Ballu a Ryszard Pawłowski

Jednou týdně, v devět hodin večer, nastává spojení s Polskem přes Austrálii. O pět hodin dříve dojde k relaci s Káthmándú. Zpráva: co se děje v základním táboře, ve stěně, že radiotelegrafistovi musel lékař bez umrtvení vytrhnout zub a že se mu to podařilo. Dojde i na vtípky. Maciek Pawlikowski, který je v Himálaji již podeváté (mladí v zakopanském horolezeckém klubu mu přezdívají „himálajský děda“), během lezení ztratí helmu, a tak si dá na hlavu šátek. Vypadá jako vesnická babka, v táboře mu říkají paňmáma Matějová. Tomasz Kopyś nechce být před kamerou příliš vážný: „Tohle je podivná expedice,“ říká. „Všude slídí televize. Kameramani jsou stranou, za námi i před námi a já nevím, jak se mám chovat. Navíc si televizní reportéři řekli, že je naše expedice málo dramatická, a nutí nás lítat s padákem. Po posledním letu se ještě dávám dohromady, tak jsem celý pomlácený. Ale mám radost, protože zítra jdu nahoru a televize nás už nejspíš doprovázet nebude. Bude to pro nás velká událost. Konečně si v klidu trochu zalezeme a odpočineme si.“

Kukuczka 2018.indd 14

5.12.2018 10:38:38

PARADISE – RÁJ

Ve filmu však není vidět vše. Yves Ballu z Francie do tábora tajně propašuje padákové kluzáky, a v tu chvíli se to najednou objevuje jako skvělý způsob, jak zabít nudu. Elżbieta Piętaková vzpomíná: „Pole, ze kterého jsme startovali, bylo poseté ostrými kameny. Když se rozbíháš s křídlem, musíš se dívat nahoru na něj, a ne pod nohy. Rysiu Pawłowski upadl a poranil si koleno. Lehce pokulhával. Seděl potom na sudu, k noze měl přivázané dva velké kameny, které plnily funkci ortopedické dlahy, a četl si knížku. Jurek mi udělal scénu – křičel, že tu máme důležité věci a já si vymýšlím zábavní program. Křídlo mi sebral a schoval ho, aby nás to už nepokoušelo.“ Ve skupině je cítit napětí. Himálaj nejsou Tatry, tam je lezení rychlé – jde se neustále nahoru, na vrchol. V Himálaji je to jiné, tam musí člověk s horou rozehrát partii, jako v šachách. Odhadnout nebezpečí, například kde může spadnout lavina, anebo jestli mu ledové trhliny nezatarasí cestu. Stanovit si čas na aklimatizaci. Vypracovat strategii: vytyčit cestu, naplánovat logistiku, postavit výškové tábory, vybavit stany zásobou plynu a jídla, natáhnout fixní lana. Účastníci výpravy na Lhoce ’89 staví základní tábor pod stěnou, ve výšce 5 200 metrů nad mořem.

Kukuczka 2018.indd 15

5.12.2018 10:38:41

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

Horolezci chodí nahoru, dolů, nahoru a dolů. Dobývají další výškové metry, jako během obležení. Bojují s větrem, nízkou teplotou, s limity organismu. Může to trvat celé týdny. Budou mít dost času, jídla a trpělivosti? BOŽE, BDÍŠ NADE MNOU Kukuczka je nervózní. Expedice neprobíhá podle plánu: počasí je špatné, další tábory vznikají obtížně. Jemu samotnému není dobře. Již na začátku lezení se dotkne smrti. První výškový tábor postaví ve výšce 5 800 metrů. Jerzy ráno vyjde před stan. Mrholí, sníh je měkký. Leze, když tu se mu najednou přetrhne lano. Do deníku si poznamená: „Letím a snažím se získat rovnováhu. Mávám rukama, křičím: Božéééé!!! Po několika metrech se rukou chytím za nějaký starý fix. Zastavím se. Bože, bdíš nade mnou. Daroval jsi mi druhý život.“ Srdce bije jako o závod. Stačilo tak málo... Zápis ze 16. září: „Bolí mě čelo a něco mi leží v žaludku.“ O tři dny později ve stěně Lhoce: „Ještě v šest je slyšet bubnování sněhu do stanu. Těžko se mi vstává, jako bych nebyl aklimatizovaný (anebo neměl kondici), ale na Ryśkovi [Pawłowském] vidím to samé. Je těžké vstát. Osmá rozhodne, že zůstaneme ještě jeden den, dokud nebudou lepší podmínky. Večer je azurová obloha, příslib pěkného dne. Připravujeme všechno na zítřejší výstup.“ Jenže počasí se nezlepší a oni se musejí vrátit do základního tábora. Frustrace narůstá. „26. září. Co je!? O třetí výškový tábor bojujeme už deset dní! A přitom je to nejlehčí úsek celého výstupu. Začínám z toho být nervózní. Máme za sebou tři týdny, a ještě nejsme ani v polovině cesty. Neustále přemýšlím o Obrovském kútu [podle autorů má Kukuczka pravděpodobně na mysli cestu na Kežmarský štít – pozn. překl.]. Ale koho si tu můžu vybrat jako spolulezce? Zatím o tom nikomu neříkám.“ Pozoruje ostatní: „Rysiek se mi moc nelíbí. Pořád se za někoho schovává, neustále leze na druhém [konci lana].“ O Przemku Piaseckém a Maćku Pawlikowském napíše: „Měl jsem dojem, že je tu cítit přílišná horlivost, ale samozřejmě že jsem to nemohl říct nahlas.“

Kukuczka 2018.indd 16

5.12.2018 10:38:43

PARADISE – RÁJ

Jerzy Kukuczka v základním táboře pod Lhoce

Poslední zářijový den konečně přinese změnu. „To je ono! Cítím opravdové himálajské podzimní počasí. Vzduch jinak voní, je chladněji, nebe je modré. Jdu na ledovec udělat pár fotek a pomodlit se. Najdu tam něčí ostatky, které úplně rozklovaly vrány. Rozhodnu se, že do konce expedice o tom nikomu neřeknu, pohřbíme je potom.“ Rozhoduje se o výběru spolulezce. Pokud má vylézt na vrchol, tak s Ryszardem Pawłowským. Počasí jim dovolí rychle postavit další tábory: čtvrtý a pátý ve výšce kolem osmi tisíc metrů. Z něj zaútočí. Poslední zápis v Kukuczkově deníku je z 16. října: „Vstáváme ve čtyři. Vaříme, kafe, snídaně a zpátky do spacáku. Nahoře je randál, jako kdybychom byli pod náspem, po kterém neustále přejíždí těžký nákladní vlak. Oblaka sněžného prachu na hraně jsou neuvěřitelná, rámus se zvětšuje, ale na celém obzoru je paradoxně azurová obloha, což nasere. Co dělat? Z hodiny na hodinu bojovný duch klesá a klesá… Večer začneme uvažovat o sestupu. Hluk na hřebenech zesiluje. Takhle to dopadá, když

Kukuczka 2018.indd 17

5.12.2018 10:38:44

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

Kukuczka do poslední chvíle neví, s kým zaútočí na vrchol. Nakonec se rozhodne: pokud má vylézt na Lhoce, tak s Ryszardem Pawłowským (na fotografii vpravo).

Kukuczka 2018.indd 18

5.12.2018 10:38:47

Nรกzev kapitoly

Kukuczka 2018.indd 19

5.12.2018 10:39:05

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

výstup začíná v neděli. Celou noc se třepotá plachta stanu. A ten rámus! Vypadá to, že pásmo větru se zmenšuje. Tlak se mění. Co se děje??? Cítím, že první kolo jsme prohráli: souboj s časem před podzimními vichřicemi. Teď nám nezbývá než se modlit, aby mezi nimi bylo nějaké okno. Bleskové rozhodnutí, rychlý sestup do základního tábora. Elka [Piętaková] s Witkem [Oklekem, kameramanem] čekají na rozhovor zbytečně.“ Vítr utichne. Základní tábor ještě spí, když Kukuczka s Pawłowským vycházejí ze stanů. DOTĚRNÁ MYŠLENKA, ŽE JUREK UŽ NEŽIJE Říjen v Jistebné. Svítí krásně slunce, dvorek před dřevěným horským domem Kukuczkových v osadě Wilcze pokryly žluté listy. Cecylia Kukuczková, Jurkova žena, tu tráví víkendy se syny. Maćkovi je devět let a musí do školy, ale je tak krásně, že čtyřletého Wojtka nechce brát s sebou zpátky do Katovic. Zůstane v Jistebné s tetičkou. 24. října ve čtyři hodiny ráno se chlapec probudí s pláčem. Vypráví tetičce sen, který ho probudil: „Jezdili jsme s tátou výtahem v našem paneláku a táta mačkal čudlíky, protože chtěl výtah zastavit, ale ten jel dál. A on křičel: ,Poplach, poplach!‘“ Warecki v základním táboře pod Lhoce, kolem druhé hodiny ranní: „V polospánku začínám přemýšlet o tom, že po Jurkově smrti toho budeme muset hodně zařídit, budeme to muset všem oznámit. A najednou, už zcela probuzený, si poklepu na čelo: ,O čem to tu, člověče, přemýšlíš! Zbláznil ses? Kluci jsou přece nahoře, nic se nestalo.‘“ Ale do rána už neusne. Dotěrná myšlenka, že Jurek už nežije, se mu vrací jako bumerang. Ignacy Walenty Nendza, Kukuczkův vedoucí ještě ze skauta, má v Katovicích sen: „Spatřil jsem Jurka před jeho domem v Beskydech v šedém svetru s černými geometrickými vzory. Stál za plaňkovým plotem a jeho synové před ním. Já jsem byl s kluky. ,Ahoj, Jurku! Co ty tu děláš? Vždyť jsi na expedici!‘ poudám. Jižní stěna Lhoce s vyznačenou trasou výstupu. Křížkem je označené místo smrtelného pádu Jerzyho Kukuczky. →

Kukuczka 2018.indd 20

5.12.2018 10:39:23

Kukuczka 2018.indd 21

5.12.2018 10:39:25

Dariusz Kortko, Marcin Pietraszewski: KUKUCZKA

A on: ,Přijel jsem jen na chvilku, hned se tam vrátím. A tebe zvu za osmadvacet dní.‘ A konec. Vyskočil jsem na posteli, žena se probudila a já jsem jí řekl: ,Právě mě navštívil Jurek, zapamatuj si to datum dobře.‘“ Elżbieta Piętaková v táboře pod Lhoce si jde lehnout do Kukuczkova prázdného stanu. Většina basecampu už je zbouraná. Ať už Kukuczka s Pawłowským vylezou na vrchol nebo ne, budou to tu muset zabalit. V horách začínají padat laviny. „Uprostřed noci se otevřel stan a vešel do něj Jurek,“ vzpomíná Piętaková. ,Ty tu spíš?‘ zeptal se mě. ,No tak spi dál, já půjdu ke klukům,‘ řekl. Probudila jsem se. Co to povídá? Vždyť je to jeho stan. Oblékla jsem se a šla ven na vzduch. Tma, nikde nikdo, jenom u Wareckého se svítilo.“ Cecylia Kukuczková podotkne: „A já nic. Žádná předtucha ani vzkaz, jenom neklid v srdci.“ V basecampu se střídají u dalekohledů. Co se tam nahoře děje? Už více než 24 hodin nemají s kluky spojení. 24. října odpoledne se na hřebeni objeví maličká tečka. Jedna tečka – jeden člověk. Piętaková vzpomíná: „Byla jsem si jistá, že je to Jurek. Ale co je s Ryśkem? Je silný, poradí si, mnohokrát stanoval ve výšce nad osm tisíc metrů. Bože, co se stalo?“ Tečka se pohybuje rychle, schází, ale proč nereaguje na snahu navázat spojení? Naproti jí jde dvojice Maciej Pawlikowski a Przemysław Piasecki. Pro všechny případy, kdyby tečka potřebovala pomoct. Nastávají hodiny čekání, objevují se dohady. Co se stalo? Kdo zůstal nahoře? Je cítit napětí, jako kdyby vám operovali nejbližší osobu. Není jasné, zdali to přežije, a vy jste na chodbě. Cigarety nepomáhají. Pomocník kuchaře se snaží ostatní povzbudit, ale co on zmůže? „Odidi,“ říká, „neměj strach, sestro.“ A přinese Elżbietě čaj. Konečně kluci z basecampu dojdou k tečce. Výsledkem je krátká relace vysílačkou: Jurek se zřítil. Rysiek chce zůstat ve výškovém táboře a odpočinout si. Piętaková: „Začali jsme křičet, aby šli okamžitě dolů, bude to tak bezpečnější. Chtěli jsme vědět, co se stalo, jak k tomu došlo. Ale odpověď žádná. Tam je zima, výška, únava, realita se mísí s fikcí. Věděli jsme, že nic víc neuslyšíme.“

Kukuczka 2018.indd 22

5.12.2018 10:39:29