Možná si na mě ještě pamatujete. Ano. Tomáš. Úplně stejný Tomáš,
To jsem já,
do
který se před rokem přistěhoval z
města a způsobil poprask u místního obchodníka s potřebami pro chovatele zvířat. Byla to ale náramná švanda, když jsem tehdy všechna nebohá na svobodu.
zvířátka pustil z ,
,
. Jen
, dokonce i
jsem tam nechal, protože jsem se jich bál.
Od té doby jsem kapánek narostl. Jsem už
vyšší než páníčkovy
u
že vidím dokonce i na
. Jsem tak velký, v kuchyni, kde ob-
vykle celá má smečka večeří. Tedy až na mě. Já mám pořád
v rohu místnosti. Rychle jsem
se v novém domově zabydlel.
Každé ráno se všichni někam rozutea
pospícha-
, aby byli včas ve
. Páníček
čou, a to mi dřív vadilo. jí na
3
jezdí do kanceláře cí, až když na nebi svítí
. Většinou se vra. No a panička, tedy
paní Piškotová. Určitě si vzpomínáte, nosila plné kapsy piškotů. Pro mě, pochopitelně. Tedy paní Piškotová. Pracuje jako lékařka v
.
Já zůstával doma pořád sám. No a z dlouhé chvíle jsem tenkrát zlobil.
Nejdříve jsem si vzal do parády Ondrovy . Na ně jsem měl zálusk od prvního dne.
Tolik mi ten smrádek vadil. Pak jsem rozkousal
Tak jsem začal spát pod
na holé zemi.
Doufal jsem, že si mě někdo všimne. Že pochopí, , svého
jak je nevychované nechávat svého
Tomáše, spát jen tak na holé zemi, zatímco mi okupuje
.
Ale nic se nedělo. Dokonce si hloupě mysle-
li, že ho mám snad rád. A představte si, když jsem šel ráno k
, že se najím,
byl u ní dřív. .
Tedy řeknu vám, už jsem ho měl plné
Vrrrrrrrrrrrrrr!
Haf haf!
Štěkl jsem na něj, aby věděl, že to už opravdu přehnal. Že překročil všechny meze. A víte, co udělal? Naježil
a sekl po mně
Hafff hafff!
12
.
Štěkl jsem na něj dopáleně. Mohl bych
Jednou takhle po obědě jsem chrupal jako . Zdálo se mi o voňavých
obvykle zalezlý v
, když mi něco huplo na
boudy. a naskoči-
Lekl jsem se, až jsem se praštil do la mi
jako
. Chvíli jsem naslouchal, co
se děje. Nic. Ticho. Sotva jsem zavřel
,
ozvalo se na střeše:
Dup, dup, dup, dupity dup.
No to už mě vážně rozčílilo. Nasupeně jsem vylezl ven a zuřivě blafl:
HAF, HAF!
Aby jako každý věděl, že se zlobím.
HAF, HAF, HAF.
Představte si, na mé boudě seděl drzý
kýval
a přidrzle se usmíval.
„Hej, čoklíku,“ utrousil pod Kdo, já? On snad mluví se mnou! 22
.
,
Vrrrrrr, zavrčel jsem výhrůžně. „Víš, že se budeš stěhovat?“ pokračoval dál, jako by se nechumelilo.
Chtěl jsem zaštěkat, ale místo chlapáckého
„Stěhovat?“ vyhrkl jsem. „A proč jako?“
Haf se ozvalo spíš něco jako uf.