Issuu

Přeložil Kamil Pinta

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Boxhall, Mike [Empty chair. Česky] Prázdná židle : učení, ne učitel / Mike Boxhall ; z anglické verze The empty chair: The teaching not the T-shirt ... přeložil Kamil Pinta. -- První vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2018. -- 173 stran ISBN 978-80-7500-403-1 159.923.2 * 165.242.1 * 159.923.5 * 159.922 * 2-58 * 615.851.6 * (035) - sebepoznání - sebeuvědomování - sebezdokonalování - rozvoj osobnosti - vědomí - spiritualita - skupinová psychoterapie - příručky 615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Mike Boxhall

Mé rodině, s láskou

Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Díky, Vaše nakladatelství

Obsah Poděkování ................................................................................ ix Předmluva ................................................................................. xi Prázdná židle – Učení, ne učitel ................................................ xv Úvod ...................................................................................... xvii 1. K podstatě nehybnosti ......................................................... 1 2. Duchovní cesta .................................................................. 13 3. Uvědomění ........................................................................ 17 4. Připoutanost ...................................................................... 21 5. Všednost ............................................................................ 25 6. Požehnaná všednost ........................................................... 31 7. Láska a strach ..................................................................... 39 8. Dar nejistoty ...................................................................... 47 9. Příliv a odliv ...................................................................... 61 10. Forma a prázdnota ............................................................. 79 11. Změna ............................................................................... 89 12. Inteligence versus intelekt .................................................. 93 vii

13. Kraniosakrální terapie a meditace ...................................... 99 14. Esence a stáří ................................................................... 103 15. Rozhovory ....................................................................... 109 16. Kdo tu pracuje? ............................................................... 115 17. Nekonání ......................................................................... 119 18. Učení .............................................................................. 131 19. Mám začít učit? ............................................................... 135 20. Otevření nebo uzavření ................................................... 143 O autorovi .............................................................................. 151 Seznam četby ......................................................................... 157 Rejstřík .................................................................................. 165

Poděkování V MÉ PRÁCI OBECNĚ A V MÉM UČENÍ ZVLÁŠTĚ mě podporovala

a podporuje celá řada lidí. Vždycky říkám, že skutečnými učiteli jsou skupiny mých žáků. Nemohu ale vypustit tuto knihu do světa, aniž věnuji speciální zmínku několika osobám. Ve Spojeném království mi v tu či onu dobu pomáhalo několik lidí: mnohokrát Henrietta Firthová a Amanda Biggsová, za což jim patří můj hluboký dík. Další fungovali jako konzultanti, na nichž jsem si testoval své teorie a kteří mi poskytovali zpětnou vazbu – mám na mysli svého mentora a přítele Jamese Lowa a rovněž Davida Mostyna. V této souvislosti musím zmínit Andrease Bernsena, který se mnou absolvoval přes sedmdesát kurzů. Z této vzájemné blízkosti vzešlo několik velmi poučných rozhovorů. Velkými oporami jsou mi též Mij Ferret, John Wilks a Vivienne Mossová. A při kurzech je mi po mnoho let skvělou pomocnicí Jo Féatová. Můj první kurz ve Spojených státech zorganizovali ve Vermontu Coease Scott a Wendy Bridgewaterová. Na ten pak navázala řada seminářů pořádaná Clare Bonserovou v Santa Fe a několik dalších kurzů ix

Prázdná židle v Severní Karolíně a na Floridě, kde byly mými organizátorkami, asis tentkami a spřízněnými dušemi Pat Donohueová a Sherry Phillipsová. Oběma jsem hluboce zavázán a jejich přátelství si velmi cením. Do Španělska mě poprvé přilákali Carles Company a Toni Jimenez. Od té doby do této země rád jezdím a za jejich nadšené podpory tu pořádám kurzy. Na překladu záleží a spoustu práce na tomto poli odvádí Miguel Irribarren. Ve Španělsku teď dokonce vydává moji knihu. Kurzy pro mě začali pořádat také Manu Mariño a José Aragüés, s nimiž je radost pracovat. Diana Martínezová je vpravdě neúnavná žena, která mě často uvádí před zcela nová publika. A po celou dobu mě v mnoha směrech podporuje Carme Renaliasová, překladatelka a moje velmi dobrá přítelkyně. Díky Bohu za ni. Do Itálie mě poprvé přivedla Ida Ferrariová s překladatelkou Inke Richterovou a spolu jsme zorganizovali několik vynikajících workshopů. Plánování v poslední době zajišťuje Hakusha Bresciová pod vedením Silvia Mottarelly a Laury di Lerniové, která funguje rovněž jako tlumočnice. Do tlumočnického týmu nedávno přibyla nová hvězda v osobě Chiary Garioniové, která také přeložila mou knihu Conversazione nella quiete (Hovory v nehybnosti). Mým člověkem v Irsku byl vždy význačný dublinský právník a mediátor Fergus Armstrong, který mě, stejně jako moji pečovatelé v USA, často velkoryse přijímá ve svém domě. Jsou další, mnoho dalších, včetně nespočtu mých žáků, kteří mi nejrůznějšími způsoby pomáhají. Jsou také ti, jež zmiňuji ve zvláštním výčtu jako své učitele. Nade vše ale děkuji Barbaře za to, že je mou manželkou. x

Předmluva PO LETECH MIMOŘÁDNĚ OBOHACUJÍCÍ spolupráce s mými žáky

na mnoha úrovních jsem zjistil, že jsem opakovaně žádán, ať napíšu knihu. Zjistil jsem také, že ve mně představa takové činnosti vzbuzuje hluboký a zatvrzelý odpor, neboť z vlastní zkušenosti vím, že naše práce, stejně jako celý vesmír, není nikdy statická. Žáci se ale ukázali být neméně tvrdohlaví a nakonec mě přesvědčili následující větou: „Už je ti osmdesát, Mikeu, a nebudeš tu s námi věčně. Prosím, nechej nám tu něco, čeho se budeme moct přidržet.“ Mé učení o nepřipoutanosti zjevně nebylo příliš úspěšné! Nakonec jsem podlehl a slíbil, že založím nekonečnou virtuální knihu, do níž každý druhý měsíc přidám záznam. Tento zápisník je dostupný na www.theemptychairteachingfoundation.com. Zatím v něm vyvěšuji příspěvky dokonce každý měsíc. A protože je to on-line, mohu cokoli z toho, co zveřejním, kdykoli změnit. Kéž by to tak šlo se vším v životě! Naléhání přesto neustalo. Vyvěsil jsem tedy bílou vlajku a výsledkem je tato kniha. V publikování příspěvků na síti budu ještě nějaký čas pokračovat, a pokud vydržím dost dlouho, jednoho dne možná vyjde druhý díl – vytvořený, stejně jako tento, de facto mými žáky a úžasnou synergií, jež vzniká při jejich setkáních. xi

Prázdná židle Před zhruba čtyřiceti lety – abych překonal krizi středního věku –, jsem se rozhodl, že se stanu terapeutem. Během výcviku a později i v praxi – nejprve psychologa a psychoterapeuta, poté akupunkturisty a nakonec kraniosakrálního terapeuta – jsem postupně pronikal stále více do těla a zjišťoval, že zdánlivě povrchové úrovně bytí pod sebou skrývají hlubší vrstvy a že ani ty nejniternější obsahy nelze oddělovat od vnější formy. Pochopil jsem, že karteziánský dualismus duše a těla (jak chápu Descartesovu teorii) obstojí a může platit pouze z pohledu již odděleného nebo odtělesněného intelektu. Zkušenost mi ukázala, že lecjaká „pravda“ může být v jednom kontextu pravdivá, a v jiném ne. Byl to pro mě velký objev a doufám, že mě přivedl k větší toleranci. „Kéž bych byl ve dvaceti věděl to, co vím teď v osmdesáti!“ chce se zvolat. Poté, co jsem nejprve jen zkusmo omočil palec v tom moři zkušeností, jímž je vyučování, a vzápětí začal dosti suverénně nabízet kurzy pro pokročilé kraniosakrální terapeuty, mi postupně došlo to, co moji žáci pochopili možná jako první, a sice že nevyučuji žádné techniky. Mé kurzy se staly společnou praxí, při níž zkoumáme proces vtělování Ducha a zjišťujeme, že to, co člověk nazývá „svým já“, je jen jedním z nespočtu projevů Ducha beroucího na sebe formu. První uvědomění si toho, že sám o sobě neexistuji jinak než jako souhrn pojmů, které samy o sobě také nemají žádnou nezávislou existenci, je silný a zprvu zneklidňující zážitek. Říká se, že důvěrná znalost vede k pohrdání. Ale může vést také – což je pozitivnější – k uvědomění si, že v tomto faktu spočívá naše jediná možná jistota. Pokud nejsem oddělený od zbytku vesmíru, jsem vesmírem! Jakmile to proměním v pojem, s jehož nezměrností se začnu potýkat, ztratím to. Pauza na oběd! xii

Předmluva Pokusím se teď prozkoumat, jak se mi tato témata v životě odhalovala, a vás prosím, abyste touto cestou vědomějšího bytí kráčeli spolu se mnou a všímali si, jak se v ní zrcadlí váš vlastní život. Protože neexistují dvě stejné cesty, nenajdete v této knize žádná didaktická cvičení. Uvidíte v ní ale šipky ukazující k Měsíci. Prosím, dívejte se raději na Měsíc (svou zkušenost) než na ukazatel (pojem), který na něj míří. V roce 2008 mi moje žena Barbara darovala mohutnou, hrubě tesanou židli vyrobenou v lesích Západního Sussexu. V tu chvíli bylo rozhodnuto o titulu této knihy. Je to ta židle vyfocená na obálce – nečekaně pohodlný ostrůvek klidu a míru.

xiii

Prázdná židle – Učení, ne učitel Předmluva Jamese Lowa NUMINÓZNÍ ZKUŠENOST JE NEPOPSATELNÁ, je ale možné vyvo-

lat její příchuť, aby prostoupila naši zkušenost. Tuto jemnou práci – zpřístupňování nepostižitelného – velmi dobře odvádějí následující kapitoly. Do nepřetržitě plynoucího světa bezprostřední zkušenosti je čtenář uváděn velmi uvolněným, otevřeným a dovedným způsobem. Mike Boxhall prokazuje nesmírnou citlivost v tom, jak nás svými příběhy, básněmi, postřehy a výklady zve k ponoru do naší vlastní přítomnosti. Přítomné bytí je základní kvalitou života, bezprostřední svěžestí uvědomění, která zesiluje a projasňuje veškerou zkušenost. Není to teoretický pojem, jejž by bylo možné uchopit, přestože proniká všemi aspekty lidského života. Zní to možná tajuplně, ale jak autor stále znovu dokazuje, právě skrze naši vlastní všednost, naše vlastí meze a předsudky můžeme získat přístup k věčně svobodnému přítomnému bytí. Cestu přítomného bytí nenastoupíme tím, že se odvrátíme od všech jevů. Nemusíme dělat nic zvláštního, stačí jen bedlivě pozorovat sebe sama a svou životní zkušenost. xv

Prázdná židle Možná to zní příliš abstraktně, když se ale začtete do následujících stránek, poznáte Mikeova laskavého ducha a jeho inspirující otevřenost, která těm, kdo mu naslouchají, usnadňuje spojení s vlastním nitrem. Mohu-li soudit, tato kniha nepojednává o ničem konkrétním. Snaží se navodit stav důvěry, ne upevnit nějaké dogma. Čtenáři nepřináší nic než větší pocit přítomnosti, přítomného bytí, které je přirozeným stavem nás všech. Četba této knihy se v něčem podobá počátkům meditační praxe. Musíme se otevřít tomu, co se nám vyjevuje, a setrvat s tím tak dlouho, dokud to nedokážeme přijmout. Samozřejmě musíme být sami k sobě poctiví a číst text svýma očima, takže nás některé pasáže budou vtahovat více, a jiné méně. Taková vybíravost ale možná nahrává hlavně našim vlastním názorům a domněnkám a utvrzuje nás v tom, co už víme, místo aby nám odkrývala nové věci. A sledováním tohoto sklonu se můžeme dozvědět něco jak o knize, tak o nás samotných. Velkorysý a povzbudivý tón této knihy je jako jemná masáž ducha. Zklidňuje, dodává pocit lehkosti a my, zbavení stresu a tíživých starostí, se vracíme tam, odkud jsme nikdy neodešli. James Low

xvi

Úvod JAK NAZNAČUJE SYMBOL PRÁZDNÉ židle,

učení je věčné. Věčně přítomné. V každé době a kdekoli na světě může kdokoli usednout na židli a vyslovit pravdu tak jasně a otevřeně, jak jen dokáže. Učení, o němž je řeč, je oním rozšiřováním vědomí bytí, jež nazývám spiritualitou. Protože slova jsou odrazem jazyka a prožitku přítomnosti, dojde k souznění. Souznění je jiskra; pomáhá zažehnout nebo znovu roznítit uvědomění, které může expandovat donekonečna. Několikrát v průběhu lidských dějin tato jiskra podnítila expanzi vědomí, jež na sebe vzala tu či onu podobu odrážející čas, místo a kulturu, v nichž vzplanula. Nyní se podle všeho nacházíme v éře slabě doutnajících uhlíků, které je třeba rozdmýchat. Je dosti pravděpodobné, že stojíme na prahu věku kolektivního vědomí a že ona jiskra a uvědomění, jež tato jiskra zažehne, musejí být spoluprací, nikoli diktátem. Možná by se také dalo hovořit o společné praxi místo nového nebo obnoveného dogmatu. Tyto myšlenky mi dávají odvahu k tomu, abych se při průzkumu nové cesty ze záměrně ryze osobní perspektivy necítil zodpovědný za problémy druhých lidí, a přitom věřil, že hlasité úvahy jednoho obyčejného člověka mohou druhým pomoct k tomu, aby xvii

Prázdná židle si začali vážit své všednosti a samozřejmě také aby si uvědomili svou důležitost. Většina textů věnovaných spiritualitě, které čtu, vyzývá spíše k negaci toho, čím jsme, a místo toho nám podstrkuje modely odjinud a z jiných dob. Jako kdyby naznačovaly, že spiritualitě se může dařit jen v jiném jazyce a jiné kultuře. Trh je takových knih s nádechem exotiky plný a my, máme-li na to peníze, si je kupujeme. To je princip materialismu. Bez mučení přiznávám, že jsem ponořen ve dvou oceánech: ve východní a západní psychologii v podobě, do níž vyrostly ze svých židovsko-křesťanských a buddhistických kořenů. To jsou má východiska – v prvním jsem byl vychován, druhé jsem přijal z přesvědčení. Při četbě této knihy můžete s některými pasážemi hluboce souznít, jiné vás mohou iritovat, nad jinými budete nechápavě kroutit hlavou a další vás možná rozzlobí. Nesouhlasíte a to ve vás vyvolává zlost. Zkuste se nad tou větou zamyslet: nesouhlas vyvolává zlost. Chcete-li, můžete ten pocit využít jako příležitost k rozšíření vědomí a spojit se s ním i s místem v těle, kde se nachází. Tím, že ho lokalizujete, proměníte jej v něco, s čím se dá pracovat. Je to pocit; nevyjadřuje vaši podstatu, ale je něčím, s čím se dá pracovat a co můžete opustit, nebude-li to k užitku. Ihned tak získáte možnost jednat proaktivně, nebýt otroky svých pocitů. Místo aby vaše pocity jednaly za vás, můžete vy jednat na základě svých pocitů. To je zásadní rozdíl. Hlavně ale buďte laskaví. Tím, že si všimnete svých zvyků a budete je sledovat, získáte možnost je opustit. Vyčítat si je a slibovat si, že se jich zbavíte děj se co děj, není k ničemu. Agresivitou do zvyku naopak vkládáte obrovské množství energie. Tím, že mu věnujete xviii

Úvod zvýšenou pozornost, ho jen přiživujete a prodlužujete jeho trvání. Doufám, že práce, kterou spolu odvedeme, uvolní některé z nás ze zajetí nerozpoznaných návyků a vrátí nám tak vládu nad našimi životy. Jedině když shodíme tyto okovy, můžeme být vpravdě užiteční.

Vstup do nehybnosti Nehybnost je velké tajemství v tom smyslu, že není nicneděláním ani prázdnotou, duševní nepřítomností, ale právě naopak. Nehybnost je stav, v němž si jasně a přesně uvědomujeme, co se děje, aniž na tom lpíme nebo se tím necháváme strhnout. Jsme spíše v pozici svědka. Nehybnost ale není ani činnost. Je to bytí – pobyt ve středu našeho pravého já. Tento nehybný střed má v sobě každý z nás; to máme společné s vesmírem. A prostor, který se v tomto nehybném středu nachází, je dynamický. V nehybném bodě světa, jenž se točí… je tanec. („Čtyři kvartety“, T. S. Eliot) Nehybnost nezná utrpení. Obnovou spojení s tímto středem končí veškeré strádání. Návrat k nehybnosti je tudíž podstatou kaž dého léčení. Jsou chvíle, kdy místo abychom reagovali na to, co se děje, se můžeme odevzdat pouhému uvědomění, můžeme si všimnout, že jsme propadli lpění na nějaké myšlence či pocitu – ať v nás vyvolává trýzeň, nebo extázi. V takové chvíli to jen zaznamenáme a přihlížíme tomu, místo abychom si vyčítali, že jsme pochybili. Sklon xix

Prázdná židle kritizovat se, když nejsme dokonalí, je právě tou formou energie, která nás udržuje v zajetí reaktivity a nespokojenosti.

Setrvání v nehybnosti Čas od času, když už nastoupíme nějakou pojmovou cestu k celistvosti, můžeme zažít vtělený pocit absolutní přítomnosti, nehybnosti a svobody. Není to dovednost, kterou je třeba rozvíjet. Je nám to vlastní odjakživa. Stačí jen dostatečně upozadit sebe sama, aby se mohlo zjevit to, co je skutečným zdrojem našeho Bytí. Pak nás z rovnováhy na této tenké hraně vyvede nějaká docela obyčejná událost a my se znovu začneme chytat věcí a běhat dokola jako křeček v bubnu. To je prostě život. Tak to vždycky bylo a bude. To je účel duchovní praxe. To je poslání komunity lidí, kteří se vzájemně podporují. V těchto zápiscích se budu poměrně často opakovat, zvlášť tehdy, když budu cítit, že je třeba vyzdvihnout nějaký působivý obraz. Dělám to tak záměrně i při seminářích. Různé lidi s různými osudy oslovují různé formy projevu. Snad se u vás během četby dostaví „aha moment“ uvědomění a něco zapadne na své místo. Já sám jsem na mnoho věcí přišel tak, že jsem jen čekal, dokud se smysl nevyjasnil. To je něco docela jiného než jen přitakat pojmu, který už všichni slyšeli. Ano, slyšeli ho, ale nikdy ho neprožili!

Překročení nehybnosti Přestože nehybnost zůstává stavem, do něhož vstupujeme a zase jej opouštíme, a přestože zůstává předmětem mého uvědomění, stále je to jen pojem nehybnosti. O skutečné nehybnosti se nedá xx

Úvod přemýšlet. Buď je, nebo není, a pravou podstatou nehybnosti může být smíření se s oběma možnostmi: činit ji objektem touhy by se dalo označit za duchovní materialismus. Objektem materialismu pak nejsou boty, ale duch; subjekt se nemění. V těchto zápiscích chci zkoumat tyto pojmy skrze zkušenost, pozorovat, jak sami sebe oslabujeme návyky, které si neustále vytváříme, lépe si uvědomit, na čem v minulosti a budoucnosti lpíme a co nás odvádí od přítomnosti, a tím, že si to uvědomíme, otevřít dveře změně. Nemusíme nikam chodit, všechno máme přímo před nosem, stačí se jen probudit. Název této knihy vychází z buddhistického konceptu. Buddha za svého života žádal své stoupence, aby na jeho památku nevytvářeli žádné podobizny. Mnoho let jeho žáci toto přání respektovali, postupně ale, z až příliš lidské touhy mít nějaký předmět lásky, místo být láskou (což je konečný cíl Buddhova učení), byly sandály, židle nebo znak, které zpočátku symbolizovaly jeho učení, nahrazeny dnes už téměř všudypřítomnými sochami. Mnoho lidí sice chápe, že sochy, stejně jako zrcadla, zobrazují projevenou podstatu vysoce rozvinuté lidské existence, řada bud dhistů a zcela jistě mnoho ne-buddhistů nicméně spatřuje v sochách předměty uctívání. Obraz prázdné židle podle mě velmi dobře symbolizuje Bud dhovo učení a možná postihuje podstatu každé duchovní nauky. Taoista by to možná formuloval jinak a řekl, že není důležitý učitel, ale učení. Pravdivost učení spočívá v jeho účincích, v transformaci, k níž může dovést naslouchajícího, nikoli v osobnosti učitele. Doufám, že při čtení této knihy pochopíte, že učení je ve své podstatě skupinový proces, společné objevování. Často říkám, xxi

Prázdná židle že vykonávat tuto práci je jako vařit ajntopf. Chuť a vydatnost polévky závisejí do značné míry na tom, jaké a jak kvalitní ingre dience použijete. Jak sílí důvěra v energii skupiny, i ti nejostýchavější účastníci se mohou stát vynikajícími kuchaři. Učení vychází z velké části ze zkušeností samotných žáků. Lidé poslouchají, někdy s úžasem, příběhy druhých. Často pak poprvé životě slyší a uvědomí si svůj vlastní životní příběh a tím, že si plně připustí a nechají odplynout traumata, která v sobě zadržovali a která je oslabovala, dokážou – pokud vím – zhojit své rány. Učení, jak již bylo řečeno, je věčné, neboť na sebe v různých dobách, na různých místech a v různých kulturách bere vždy odpovídající formu.

Lidé Skupina je tvořena obvykle 16–20 lidmi. Většinou přijíždějí jednotlivě, občas se objeví i páry – z Evropy, Ameriky a někdy i ze vzdálenějších končin. Lidé se těchto setkání účastní z různých důvodů. Pokud je tu nějaký styčný bod, řekl bych, že je jím spíše hledání smyslu než pouhá potřeba uspokojit touhu po tom, co se označuje neurčitým slovem „rozvoj“. Toto společné východisko není vždy na první pohled patrné a může trvat dny, týdny, někdy i roky, než vyjde najevo a může být formulováno. Zpočátku se kurzů účastnili hlavně terapeuti specifických směrů, poslední dobou se ale snažíme nebýt výlučnou, exkluzivní skupinou a přijímáme kohokoli s dostatečnou motivací. Snažíme se vyhýbat srovnávání s prací jiných. Na zásluhy nehrajeme – aspoň doufám! Nepřehlédnutelným důsledkem takového přístupu je, že v prostředí, kde nikdo s nikým nesoupeří, všichni podávají vynikající výkony. Kdybychom měli nějakou představu o tom, jaké mají věci (a lidé) být, nepochybuji, xxii

Úvod že by nakonec přesně takové byly. Každé „jak“, „co“ a „proč“ je svým způsobem omezující, proto se snažíme pracovat bez nich.

Práce Smyslem skupinové práce je zkoumat spiritualitu jako vtělenou zkušenost s vědomím, že Duch není někde jinde, že není něčím, čeho je třeba dosáhnout, ale je podstatou každého z nás přímo tady a právě teď. Abych si to mohl plně uvědomit, musím se možná vzdát některých svých vyhraněných a zatvrzelých názorů na „já“. Sloveso „vzdát se“, je-li správně použito, je v tomto kontextu přiléhavé – je výsledkem toho, že si uvědomím své zvyky a dobrovolně od nich upustím.

Metoda Denní program vypadá zhruba takto: 09:30–10:00 Meditace. Nevedená, v tichu. V případě potřeby může být vysvětlen účel a technika. 10:00–11:30 Učitel (v tomto případě já) obvykle pronese řeč na nějaké důležité téma, které může rezonovat s tím, co se děje ve skupině. Nebo může rozvést myšlenky, které už zazněly dříve. Může také zodpovědět případné dotazy účastníků. 11:30–12:00 Přestávka. Těch je během dne několik. Lidé při nich mají čas zpracovat to, co v nich práce vyvolala. Taky si můžou dát čokoládovou sušenku a koláč! A v neposlední řadě, je-li to vhodné, může přestávka pomoct změnit téma a náladu. xxiii

Prázdná židle 12:00–13:00 Spojení dotykem, v párech, většinou tak, že jeden leží na lehátku a druhý je v pozici terapeuta buď vestoje, nebo vsedě. Oba po celou dobu oblečení. Dotyk je lehký jako pírko, ten nejjemnější kontakt, a záměrem – předem důkladně objasněným a později pravidelně připomínaným – je jednoduše přijímat to, co se vyjevuje, bez jakýchkoli analýz a reakcí. Vycházíme z předpokladu, že naslouchání léčí a že málokdo z nás byl v životě plně vyslechnut, aniž by jej někdo soudil nebo mu radil. Taková je teorie a takovou zkušenost mám já a další lidé, kteří se odhodlali něco s tím dělat! Někteří ošetřující drží ležícího za hlavu, jiní se dotýkají raději nohou, další zase zlehka kladou jednu ruku na hrudník a druhou pod záda. Je to ostatně jedno, pokud věříme, že skrze část se dotýkáme celku. Doporučuji lidem, ať se raději soustředí na nehybnost, z níž ke „klientovi“ přistupují, než aby přemýšleli: „Jak bych mu mohl pomoct?“ 13:00–15:00 Oběd a procházka nebo odpočinek. 15:00–15:30 Meditace. 15:30–16:30 Sdílení zkušeností ze sezení – verbální, oboustranné (ošetřující i ošetřovaní). Tato fáze je velmi důležitá. Pro mnoho lidí je to poprvé, co o svých zkušenostech mluví nahlas nebo si vůbec dovolí se s nimi spojit. Mohou to být velmi působivé chvíle. 16:30–17:00 Přestávka. 17:00–19:00 Další kolo sezení a zpětné vazby, při němž si žáci ve dvojicích vymění role.

xxiv

Úvod Časové údaje jsou pouze orientační. Ve skutečnosti se harmonogram pružně přizpůsobuje tomu, co si daná chvíle žádá. Sled fází zůstává stejný, ale čas věnovaný té či oné aktivitě může být kratší nebo delší. Pro některé lidi je zpočátku obtížné udržet během skupinového sdílení a feedbacku koncentraci a zůstat přítomný. Je velice snadné někoho v duchu obvinit z toho, že mluví příliš dlouho. Časem si ale uvědomím, že to, co poslouchám, není jen životní příběh jedné konkrétní osoby, ale také příběh lidského bytí, lidského rodu. Pochopím, že příběh tohoto člověka je také mým příběhem. Můj pohled na sebe sama se tak zvolna rozšiřuje – a to není nikdy nuda! Facilitátor kurzu nemusí tyto příběhy nijak komentovat, nanejvýš tu a tam něco převede do srozumitelnějšího jazyka. Jeho jedinou povinností je být neposkvrněným zrcadlem. Síla naší práce nespočívá v erudici učitele, ale v synergii skupiny. Práci ve skutečnosti odvádí práce sama. S oblibou říkám, že tím, kdo pracuje, je Inteligence, nikoli Intelekt. Z mého pohledu, který patrně není příliš levohemisférový, existuje v každé společnosti mystické povědomí o tom, že když na čas překonáme oddělenost já, může začít promlouvat naše vzájemnost, pole – jež nazývám Inteligencí –, které zahrnuje všechno vnitřní, vnější i to, co je mezi tím. Tomuto hlasu, tomuto zjevení můžeme důvěřovat víc než kterékoli zkušenosti. Důvěřovat ale znamená zřítit se z útesu, ne teoretizovat o odevzdání a držet se větve na kraji propasti. V následujícím textu najdete mnoho příkladů vhledů, jež naše práce přináší. Tato kniha není o buddhismu, rozhodně ne o buddhismu jako dogmatu, ale snaží se (někdy možná neúspěšně) popsat, jak se xxv

Prázdná židle buddhismus manifestuje ve 21. století v práci skupiny lidí, jejichž cesty mají mají jediný styčný (a opěrný) bod v osobě jejich učitele. Učitel je smrtelný, nestálý a více či méně připoutaný k egu. Tato dvě tvrzení nemusejí být nutně v rozporu: učitel se může v pravou chvíli upozadit, setřást pouta ega natolik, aby učení mohlo plynout bez překážky. Učit se pak mohou jak jeho žáci, tak on sám. Jde o v pravém slova smyslu „společnou praxi“. Naši práci nelze shrnout do úhledného balíčku. Spiritualita není o nic uspořádanější než vesmír sám. Projevuje se, stejně jako vesmír, pokaždé v jiné formě a nám nezbývá než být tomu přítomni; neorganizovat to, jak by si přál Intelekt. Proto se touto knihou nevine žádná souvislá příběhová linka. Jednotlivé kapitoly jsou spíše reflexemi toho, co se dělo v danou dobu na daném místě, než že by rozvíjely nějaký dogmatický koncept. Transformace, jak zjišťujeme, nepřichází, když s nejistotou válčíme – tím, že jí věnujeme pozornost, ji naopak přiživujeme –, ale tehdy, když ji přijmeme jako dar, který nás udržuje v důvěrné a věčné přítomnosti. Jedině v přítomném okamžiku můžeme být skutečně proaktivní: být kdekoli jinde než v přítomnosti znamená jednat reaktivně. Skutečně živ je pouze ten, kdo je trvale přítomen. Jedním aspektem bytí, který je přítomný neustále, od zrození až po smrt, je tělo. Nemyslím tím pouze svaly, kosti a orgány trávicí či oběhové soustavy. K tělu patří i všechny senzorické mechanismy, s jejichž pomocí myslíme, mluvíme nebo konáme. Tělo není jen věc, která se snadno opotřebuje a s kterou bývají potíže; je také uvědoměním si této skutečnosti. Velkým poselstvím Ježíše a Buddhy je právě to, že byli vtělení – jako jsme my! První polovinu svého života jsem prožil jako voják a obchodník. V této knize to zmiňuji jen proto, aby bylo zřejmé, z jakého xxvi

Úvod kompostu vyrostla druhá půlka mého života. Ty části života, které se nám už nehodí do krámu, máme sklon vytěsnit nebo odvrhnout. Přitom ty, o které stojíme, by bez těch nechtěných nemohly existovat. Důležité je být se vším všudy, nic nepopírat. V druhé fázi svého života už mám méně cílů a jsem rád, že jednou z hlavních náplní mého času je interakce se stále větším počtem žáků v mnoha zemích. Každý z nich si s sebou přináší své životní zkušenosti, zjišťuje, v čem spočívá jejich hodnota, i když třeba nejsou dvakrát příjemné, a díky uznání této hodnoty je může vstřebat a jít dál. Naše práce pak spočívá v rozvoji praxe, která je účinná a která v ideálním případě vede k proměně nejistot v ryzí zlato, jaké hledali alchymisté, místo kočičího zlata chamtivosti a zisku. Teoreticky je možné vykonávat tuto práci i samostatně a v dějinách najdeme zářné příklady lidí, kteří to demonstrovali svým životem. Doba, jako je ta naše, kdy se úspěch poměřuje jen hmotnými statky, je ale plná úskalí. Míváme sklon hodnotit učení ne podle toho, jak působí na životy lidí, ale podle toho, kolik žáků přitáhne a kolik peněz vydělá. O to důležitější jsou v dnešní době následující tři ingredience: za prvé touha po změně, za druhé učitel, který pro pocit naplnění nepotřebuje uznání svých žáků, a za třetí skupina nebo společenství dalších hledajících, kteří tuto zkušenost sdílejí a které nemusí spojovat nic jiného než učení. Mimo společenství – a nyní hovořím z vlastní zkušenosti – nás může ego velmi snadno přelstít a namluvit nám, že děláme pokroky. „Moje učitelka je lepší než ta tvoje; jde mnohem víc do hloubky. Vyučuje ve třiceti zemích a má čtyřicet tisíc žáků.“ Takové věty nemají se spiritualitou nic společného. Jsou projevem toho, co Čhögjam Trungpa nazýval duchovním materialismem. Fakta mohou být reálná. Práce může být obohacující. Tento výrok je ale výplodem ega. xxvii

Prázdná židle V následujícím textu se budu snažit vyhýbat odborným nebo cizím výrazům a pokusím se v něm shrnout učení, jak je prožívám ve svém těle – ve věku více než osmdesáti let, v jednadvacátém století. Předmětem této knihy je zjevení Ducha, prožívané v těle. Kráčejme touto cestou společně… Tato práce nachází svůj výraz v tom, jak ji manifestuje tělo v této době a v kontextu západní kultury. To ji nečiní lepší nebo horší, pouze reálnou, přítomnou a dostupnou komukoli, kdo tyto parametry přijme. Lidé dobré vůle z jiných kultur si ji tak mohou vykládat prizmatem své vlastní vtělené a přítomné zkušenosti. Nedoporučujeme usilovat o duchovní rozvoj skrze oděv, různé tělesné polohy a přejímání cizích slov. Hromadění pojmů oddělených od fyzické zkušenosti není k ničemu. Hromadění jakýchkoli konceptů může být naopak škodlivé, protože lidé mají sklon je po nějaké době zvěcnit a považovat je za pravdu. V následujících kapitolách se proto budu snažit vyhýbat odborným termínům. Jsem toho názoru, že nelze-li nějaký pojem popsat mateřským jazykem, stává se pozvánkou do výlučného klubu, a toho bych se rád vyvaroval. Chápu, že v některých profesích a formách komunikace může být kvůli úspoře času užitečné používat žargon a různé zkratky. V rozpravách o vývoji lidskosti ale podle mě zkratky nejsou potřeba. Doufám, že vám tento úvod dal jakousi představu o tom, co se odehrává na našich workshopech, a širší kontext pro pochopení následujících kapitol. Veškerá moje zkušenost mi říká a neustále mě utvrzuje ve vědomí toho, že práce s moudrostí těla nesmírně urychluje naši práci. Na tom, co děláme, mě nejvíce těší, že mohu být svědkem toho, jak se lidé mění a transformují skrze svou vlastní zkušenost, ne díky tomu, co jim někdo poradil. To první je skutečně posilující, zatímco rady, jakkoli dobře míněné, sílu jen ubírají. xxviii

Úvod Neučíme se léčit. Učíme se obohacovat svůj přístup k životu skrze rozšiřování vědomí jeho zdroje, který je naší pravou podstatou.

Učení, ne učitel Slogan „učení, ne učitel“ patří už dlouho k mým oblíbeným. Tyto zápisky jsou zčásti plodem mé snahy nalézt smysl uprostřed vlastní nejistoty, která je pro mě zlatým dolem materiálu, a zčásti výsledkem mých interakcí se stovkami studentů, s nimiž tuto nejistotu, svou i jejich, posledních patnáct let sdílím a zkoumám. Časem se ukázalo, že ten, kdo chce tuto práci vykonávat, nepotřebuje žádnou zvláštní profesní nálepku – jen touhu pracovat tímto způsobem. Ve výčtu mých nynějších žáků byste našli většinu povolání, která vás napadnou. Jsou mezi nimi bankéři, psycholožky, učitelé, ženy v domácnosti, právníci, lékařky, studenti, farmářky, terapeuti, básníci, tanečnice, fyzikové, filosofové, kněží, umělkyně, námořníci, boháči, chudáci, žebráci a co já vím, nejspíš i zloději. Já ale neučím představitele profesí. Jdu, jak nejlépe dovedu, společnou cestou s lidmi. Před dvaceti lety jsem slyšel Williama Sutherlanda, zakladatele osteopatie a velkého vizionáře, který v mnohém předběhl svou dobu, jak v diskuzi o různých tělesných rytmech – jiných než jen srdečním a dechovém, jež uznává tradiční medicína – řekl: „Můžete se spolehnout na sílu přílivu a odlivu.“* Jakmile jsem pochopil smysl této zdánlivě nevinné věty, stal jsem se obdivovatelem jeho práce a následujících patnáct let jsem strávil studiem těch několika slov a důsledků skutečnosti, že existuje Inteligence nepodřízená Intelektu. S těmito důsledky nyní pracuji * Pozn. překl.: anglické slůvko „tide“ někteří autoři nepřekládají, ale pouze transkribují jako „tajd“.

xxix

Prázdná židle ve skupinách, a to nejen v rámci té či oné formy bodyworku, ale ve vztahu k životu obecně. V následujících kapitolách podrobně rozvedu všechna výše naznačená témata a prozkoumám, co z nich pro nás plyne. Krátce se seznámíme s teorií, popíšeme si několik příkladů z praxe a při tom spolu, doufám, odvedeme spoustu práce. Zvu vás k tomu, abyste se zapojili do společného díla, odevzdali se, alespoň částečně, některým nestráveným informacím a reaktivitě, s nimiž se všichni ztotožňujeme, a byli za to odměněni pravdou – pravdou, která je pravdivá proto, že je vtělená a nezůstává jen intelektuálním pojmem. Odvažuji se tvrdit, že kdybychom se do této práce upřímně zapojili všichni, svět by byl lepším místem k životu. To, co vnímáme, je jediná realita, kterou máme. Svět je naprosto neutrální; pravda je to, jak ho vnímáme. Nebudu vám radit, jací máte být! Nikdo jiný než vy to ani nemůže vědět, takže nabízet vám „návod“ na spiritualitu by byla troufalost. Doufám, že vám tento text poslouží jako zrcadlo, v němž spatříte odraz svého vlastního Bytí, a že díky reflexi práce druhých, kteří se snaží dosáhnout vyšší úrovně svobody, zjistíte, jak shodit část okovů, které tíží nás všechny. Zkušenost mi říká, že místo analýzy textu je třeba spíše se pohroužit do toho, co vyvěrá zevnitř. Nejsou úspěchy ani prohry, stříbrné poháry ani prémie, je jen rozšíření vědomí. Odměnou, možná překvapivou, je odhalení ryzosti vaší pravé podstaty, a to je neocenitelné, rozhodně cennější než jakékoli pochopení. Prosím, pusťte se do tohoto objevování spolu se mnou. Věřím, že to stojí za to. A doufám, že se o tom přesvědčíte i vy.

xxx

1 K podstatě nehybnosti Já nezasahuji a lid se sám rozvíjí; setrvávám v klidu a tichu a lid se sám napravuje; nevměšuji se a lid sám od sebe prospívá; nic si nežádám a lid sám si uchovává jednoduchost. („Tao te ťing“)

KLÍČOVÝM SLOVEM PRO NAŠI práci je „nehybnost“ (pozn. překl.: stillness – česky také „klid“ nebo „ticho“). Od 80. let se tento pojem vine mým učení jako nit, která drží všechno pohromadě. Ne náhodou proto zaujímá v této knize prvořadé místo. Citátem z „Tao te ťing“ uvádím tuto kapitolu ze dvou důvodů. Za prvé abych podtrhl význam nehybnosti jako pojmu a jako

Prázdná židle zkušenosti pro veškerou mou práci a za druhé abych vzdal hold taoistické filosofii, která – spolu s filosofií zenu – silně ovlivnila můj vývoj. Vzpomínám si, jak jsem se skupinou „ostřílených“ žáků v Severní Karolíně diskutoval o tom, zda by se naše práce nedala shrnout do několika základních slov či hesel. Chvíli jsme si přehazovali různé pojmy, až jsme skončili zhruba u tuctu. Tato slova, spolu s několika mnou doplněnými, představují hlavní témata této knihy. Všechna se v ní objeví – ne nutně v uvedeném pořadí, ale určitě se každého z nich dotkneme. Byla to, pokud mě paměť neklame, nehybnost, všímavost, přítomnost, důvěra, odevzdání, připoutanost, všednost, posuzování, bytí, láska, prázdnota a nejistota. Mnohé z vás by jistě napadla další, která jsem vynechal. Ze zkušenosti vím, že když se člověk skutečně hluboce ponoří do kteréhokoli z těchto slov, může spatřit i mnoho dalších, která jsou také ve hře. Tentýž experiment jsem provedl při jiné v příležitosti v Anglii, v Západním Sussexu, v našem tehdy nově otevřeném výukovém centru Duncton Mill. Slova a hesla byla víceméně stejná, tentokrát však byla doplněna o nečekaný komentář. To bylo tak: část studentů dala dohromady peníze a nechala vyrobit nádhernou velkou sochu Buddhy, kterou centru darovala. Váží přibližně tunu. Aby stála na místě, jaké si zaslouží, vytvořili jsme pro ni kruhový prostor, krásně vydlážděný do vzoru mandaly, s meditačním chodníkem po obvodu. Buddha byl posazen na speciální podstavec a opat z nedalekého kláštera v Chithurstu provedl náležitý obřad „otevření očí“. Ještě ve fázi výstavby, když se v Duncton Millu konal kurz zmíněné skupiny, napsal někdo z žáků oněch dvanáct slov na papír a položil ho se svazečkem květin doprostřed plochy, kam měl být krátce nato zasazen sokl pro Buddhu. Bylo to milé gesto oddaného žáka. 2

1 – K podstatě nehybnosti Druhého dne ráno jsme zjistili, že lišák, kterému to území patřilo, než jsme začali s úpravami, zanechal přímo uprostřed papíru nezaměnitelné znamení svého nesouhlasu. Realita má mnoho úrovní! A ty úrovně se realizují, když jsme nehybní, ne když nás pohltí reaktivita. Jedním z těch dvanácti slov, z mého osobního pohledu možná tím nejdůležitějším, je nehybnost. Nehybnost ve smyslu, v jakém ji používám zde, není pouhou absencí pohybu končetin, ba ani myšlenek, nýbrž stavem Bytí. Nehybnost v tomto smyslu znamená „neuchvácenost“ ničím nebo nepřipoutanost k ničemu z toho, co se manifestuje. V hlavě mi může bzučet roj myšlenek a v nohách mi může pocukávat netrpělivostí, jsem-li však schopen si tyto věci v klidu uvědomit a neztotožňovat se s nimi, být jejich pokojným pozorovatelem, pak mé já – mé pravé já – je nehybné. V pohybu je jen mozek a nohy. Jestliže voda odvozuje svou průzračnost z klidu, o kolik více z něj mohou těžit schopnosti mysli! Klidná mysl mudrce je zrcadlem nebe a země, výkladní skříní všech věcí. (Čuang-c‘) Důležitým ponaučením, které plyne z tohoto citátu, není, že vesmír je nehybný – naopak, vesmír je v neustálém pohybu –, ale že zrcadlo je čisté a nic je nezakrývá. To znamená, že moje mysl je uvolněná a uvědomuje si každý pohyb včetně mých vlastních smyslových hnutí a vzruchů, ale není v jejich vleku a nelpí na nich. To je nesmírně důležité. Tolik lidí si stěžuje, že ve chvílích, kdy by měli meditovat nebo být nehybní, jejich mozek ne a ne umlknout. Mozek už je ale takový. Je to jeho práce, jeho život! Paradoxní je, že jakmile se naučíme neživit tuto aktivitu energií své pozornosti, může, jako všechno 3

Prázdná židle živé bez potravy, ochabnout a zaniknout. Najednou přijde okamžik, kdy si uvědomíme, že jsme se ocitli v prostoru mezi tóny, kde vládne skutečná nehybnost. Jaká božská hudba! Slyšíme zvuk ticha! Dokud se usilovně snažíme mozek umlčet, nemůžeme zvuk ticha slyšet. A přesto tu je: ukáže se ve chvíli, kdy se odevzdáme nejistotě nesnažení, nevědění. Nádherně to ilustruje následující vyprávění jedné z žákyň o tom, co zažila s jinou žákyní při nedávném výcvikovém kurzu. Seděla jsem v kuchyni nad šálkem čaje, úplně vyšťavená. Mary přišla, sedla si ke mně a po chvíli řekla, že je na mně vidět, že jsem unavená. Vzala mě za ruku, položila si ji na klín a dál jsme se bavily o všem možném. Při tom nenuceném rozhovoru mi najednou došlo, že mě Mary léčí, a byl to báječný pocit. Řekla jsem: „Mary, ty mě léčíš,“ a ona se jen usmála. Z jejích rukou jsem cítila sílu a zdroj mocný jako hora. Byla to ta nehybnost, kterou už znám. Znám tenhle druh práce jak z Mikeovy výuky, tak z ošetření, která dávám a přijímám. Zajímavé bylo, že když mi Mary položila ruku na nohu, aby byla léčba ještě účinnější, pocit nehybnosti a její síly úplně zmizel. To léčení mě povzbudilo a osvěžilo a bylo opravdu příjemné spojit se s tou silou v Mary i ve mně. Tato zpověď, přepsaná doslova tak, jak jsem ji slyšel, podtrhuje rozdíl mezi bezvýhradným přijetím obsaženým v Bytí a aktem konání. Je těžké nedělat nic než spoléhat na sílu přílivu a odlivu a být! A přece je to jediný způsob, jak může člověk překročit meze svého vědění a dotknout se podstaty. 4