N E S PO U TANÝ CH AOS K N I H A DR U HÁ
Text © 2009, 2013 Patrick Ness Translation © Hana Březáková 2018 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 Published by arrangement with Michelle Kass Associates Ltd, London Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv. Z anglického originálu Patrick Ness – Chaos Walking Trilogy, Book 2: The Ask and the Answer, který vydalo nakladatelství Walker Books Ltd v Londýně v roce 2014, přeložila Hana Březáková Redakce Michaela Šmejkalová, Jiří Dubecký Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2019 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-562-0 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
konec
„Tvůj hluk tě prozrazuje, Todde Hewitte.“ Hlas – Ve tmě – S mžouráním otevřu oči. Všecko tone ve stínu a všecko je rozmazaný, jako by se celej svět točil, a moje krev je moc horká a mozek jako bych měl ucpanej a nemůžu přemejšlet a je tma – Znova zamžourám. Počkat – No jo, počkat – Ještě před chvilkou jsme byli na náměstí – Ještě před chvilkou jsem ji držel v náruči – Umírala v mý náruči – „Kde je?“ zachroptím do tmy a cejtím v puse krev a hlas mám krákavej a můj Hluk se zvedá jako náhlej hurikán, roste do vejšky a je rudej a zuřivej. „KDE JE?“ „Tady se ptám já, Todde.“ Ten hlas. Jeho hlas. Někde ve tmě. Někde za mnou, někde, kde ho nemůžu vidět. Starosta Prentiss.
11
Znova zamžourám a šero se začíná proměňovat ve velikánskou místnost, kam proniká světlo jediným oknem, širokánským kruhem vysoko a daleko ode mě, jehož sklo nejni čirý, ale vybarvený do tvarů Novýho světa a dvou měsíců, co obíhaj kolem něj, a světlo z něj dopadá šikmo dolů přímo na mě a na nic jinýho. „Co jste s ní udělali?“ vyhrknu nahlas a dalším zběsilým mžouráním se snažím dostat z očí krev, co mi do nich stejká. Pokouším se zvednout ruku a tu krev otřít, ale s hrůzou zjišťuju, že ruce mám svázaný za zádama, a vzápětí ucejtím, jak ve mně narůstá panika. Lomcuju rukama v poutech a dejchám furt rychlejc a znova křičím: „KDE JE?“ Odnikaď přiletí pěst a praští mě do břicha. V šoku z tý náhlý rány se ohnu dopředu a tehdy mi dojde, že sem uvázanej k dřevěný židli, nohy mám připoutaný k jejím nohám, moje košile zůstala kdesi na tom prašným úbočí, a jak tak dávím z prázdnýho žaludku, všimnu si koberce pod sebou, na kterým se opakuje obrazec Novýho světa a jeho měsíců, stejnej jako na tom okně, zas a znova a znova, až kamsi donekonečna. A vzpomenu si, jak jsme byli na náměstí, na náměstí, kam jsem přiběhl od vodopádu, vzpomenu si, jak jsem ji držel, jak jsem ji nesl, jak jsem jí říkal, že má zůstat naživu, zůstat naživu, dokaď se nedostanem do bezpečí, dokaď se nedostanem do Havenu, abych ji mohl zachránit – Jenže tam žádný bezpečí nebylo, vůbec žádný bezpečí, byl tam jen on a jeho muži a ti mi ji vzali, vyrvali mi ji z náruče a – „Všiml jste si, že se neptá: ‚Kde to jsem?‘“ ozve se starostův hlas, kterej se vznáší kdesi kolem mě. „Jeho první slova jsou: ‚Kde je?‘ a jeho Hluk říká to samé. Zajímavé.“ V hlavě mi škube, v břiše taky. Proberu se ještě víc a vybavím si, jak jsem s nima bojoval, bojoval jsem s nima, když mi ji rvali z náruče, dokaď mě do spánku nepraštila pažba pušky a nesrazila mě do černočerný tmy – Snažím se spolknout knedlík v krku, spolknout paniku a strach – Páč tohle je konec, že jo? 12
Konec všeho. Starosta mě dostal. Dostal ji. „Jestli jí ublížíte –“ zachroptím. Místo, kam mě praštili do břicha, pořád bolí. Přede mnou stojí pan Collins, napůl utopenej ve stínu, pan Collins, kterej pěstoval kukuřici a květák a staral se o starostovy koně a teď stojí přede mnou s pistolí v pouzdru, s puškou přehozenou přes záda a s pěstí, kterou teď napřahuje, aby mě znova praštil. „Mám dojem, že už jí bylo ublíženo až dost, Todde,“ řekne starosta a zarazí pana Collinse. „Chudince malé.“ Sevřu ruce v poutech v pěsti. Můj Hluk mi připadá divně nateklej a napůl dobitej, ale i tak se vzedme, když si vybavím, jak na nás Davy Prentiss mířil svojí puškou, jak se mi zhroutila do náruče, jak jí tekla krev, jak lapala po dechu – A pak najednou zrudne ještě víc, protože si vzpomenu i na to, jak moje vlastní pěst dopadla na jeho obličej, na to, jak Davy Prentiss spadl ze svýho koně, na to, jak se jeho noha zachytila ve třmeni a jak ho kůň vláčel pryč po cestě jako nějakej kus odpadu. „No,“ řekne starosta, „to vysvětluje záhadné zmizení mého syna.“ A kdybych ho neznal, řekl bych, že jeho hlas zněl skoro pobaveně. Tu si náhle uvědomím, že to jde poznat jen podle zvuku jeho hlasu, kterej je ostřejší a jaksi chytřejší než jakejkoliv starej prentisstownskej hlas, kterým kdy mluvil, a že to nic, co jsem od něj slyšel přicházet, když jsem přiběhl do Havenu, je i v týhle místnosti, ať je to co chce, a to jeho velký nic je úplně stejný jako velký nic, co přichází od pana Collinse. Nemaj žádnej Hluk. Ani jeden, ani druhej. Jedinej Hluk je tady můj vlastní a ten bučí jak zraněný tele. Kroutím krkem, abych se mohl podívat na starostu, jenže když se otočím moc, tak to strašně bolí, a vím jen to, že sedím 13
v jediným pruhu barevnýho slunečního světla, ve kterým tančej zrníčka prachu, uprostřed místnosti tak velký, že sotva rozeznám stěny v dálce. A pak ve tmě uvidím malej stolek, postavenej právě tak daleko, abych rozlišil, co je na něm. Nějaký kovový předměty, co se lesknou a se kterejma se daj dělat věci, o kterejch radši ani nechci přemejšlet. „On o mně stále smýšlí jako o starostovi,“ řekne jeho hlas, co furt zní nenuceně a pobaveně. „Teď je to prezident Prentiss, chlapče,“ zabručí pan Collins. „Ve svém vlastním zájmu by sis to měl zapamatovat.“ „Co jste s ní udělali?“ řeknu a znova se pokouším otočit, na jednu stranu a na druhou, a škubu sebou, jak mě krk bolí. „Jestli se jí dotknete, tak –“ „Přišel si do mého města dnes ráno,“ přeruší mě starosta, „a neměl jsi vůbec nic, dokonce ani košili na zádech. Přišel jsi jen s dívkou v náručí, kterou potkala strašlivá nehoda –“ Můj Hluk se vzedme. „To nebyla nehoda –“ „Vskutku zlá nehoda,“ pokračuje starosta a z jeho hlasu zaznívá první náznak netrpělivosti, stejnej, jako jsem slyšel, když jsme se potkali na náměstí. „Tak zlá nehoda, že se nachází ve stavu blízkém smrti. A zde je chlapec, na jehož hledání jsme vynaložili tolik našeho času a energie, chlapec, který nám způsobil tolik problémů, který nám dobrovolně nabídl sám sebe, který se zapřísahal, že udělá cokoliv, co po něm budeme chtít, jen když tu dívku zachráníme, jenže když se přesně o to snažíme, tak –“ „Je v pořádku? Je v bezpečí?“ Starosta se zastaví a pan Collins popojde dopředu a praští mě pěstí do obličeje. Následuje dlouhá chvíle, kdy se mi bolest z rány rozlívá po tváři a já tam jen sedím a zprudka oddychuju. Tehdy starosta vkročí do kruhu světla rovnou přede mě. Pořád má na sobě svoje sváteční šaty, nažehlený a čistý jako vždycky, jako by pod nima vůbec nebyl člověk, jen chodící 14
a mluvící kus ledu. Dokonce i pan Collins je ušpiněnej a má na sobě skvrny od potu a je cejtit, jak by se ostatně dalo čekat, ale starosta ne, fakticky ne. Vedle starosty vypadáte, jako byste nebyli vůbec nic, jen kus špíny, kterou je třeba umejt. Postaví se proti mně, skloní se a podívá se mi rovnou do očí. A pak mi položí otázku, jako by prostě jen byl zvědavej. „Jak se jmenuje, Todde?“ Překvapeně zamrkám. „Cože?“ „Jak se jmenuje?“ zeptá se znova. Její jméno přece určitě zná. Jistojistě musí bejt v mým Hluku – „Vy její jméno znáte,“ opáčím. „Chci, abys mi ho řekl ty.“ Podívám se z něho na pana Collinse. Ten tam stojí s rukama založenejma na hrudi a jeho ticho se nijak nesnaží zakrejt výraz na jeho obličeji, kterej říká, že by mě s radostí zadupal do země. „Tak ještě jednou, Todde,“ řekne starosta zlehka, „a byl bych velmi rád, kdybys mi odpověděl. Jak se jmenuje? Ta dívka, co pochází z jiného světa.“ „Když víte, že pochází z jinýho světa,“ řeknu, „tak určitě musíte znát její jméno.“ A tehdy se starosta usměje, opravdu usměje. A já najednou cejtím větší strach než kdy předtím. „Takhle to nepůjde, Todde. Půjde to tak, že já se zeptám a ty mi odpovíš. Jasný? Jak se jmenuje?“ „Kde je?“ „Jak se jmenuje?“ „Povězte mi, kde je, a já vám povím její jméno.“ Povzdechne si, jako bych ho bůhvíjak zklamal. Krátce pokývne panu Collinsovi, kterej popojde dopředu a znova mě praští do břicha. „Jde o jednoduchou dohodu, Todde,“ řekne starosta, zatímco naprázdno dávím do koberce. „Stačí, když mi povíš, co chci 15
vědět, a necháme tě na pokoji. Záleží to jen na tobě. Opravdu ti nechci dál ubližovat.“ Ohnutej vpůli ztěžka dýchám, bolest v břiše mi znemožňuje nasát do sebe dostatečný množství vzduchu. Cejtím váhu svýho těla, pověšenýho za pouta na zápěstích a cejtím krev na obličeji, lepkavou a zasychající. Uslzenejma očima hledím ze svýho malýho vězení světla uprostřed týdle místnosti, místnosti, odkaď nejni úniku – Týdle místnosti, kde umřu – Týdle místnosti – Týdle místnosti, kde ona nejni. A něco ve mně se rozhodne. Jestli je to takhle, pak se něco ve mně rozhodne. Rozhodne se mu to neříct. „Vy její jméno znáte,“ opáčím. „Klidně mě zabte, jestli chcete, ale vy její jméno znáte.“ Starosta mě jen dál upřeně pozoruje. Ta nejdelší minuta mýho života uplyne tak, že mě pozoruje, čte ve mně, vidí, že to myslím vážně. Načež přistoupí k tomu malýmu dřevěnýmu stolku. Snažím se vykroutit si krk, abych viděl, co tam dělá. Slyším, jak cosi provádí s věcma, co na něm ležej, slyším kovový skříp, jak kov zaškrábal o dřevo. „Udělám, co budete chtít,“ řekne a já si uvědomím, že jen opakuje mý vlastní slova. „Prosím! Zachraňte ji! Udělám, co budete chtít.“ „Já se vás nebojím,“ povídám, i když můj Hluk říká něco jinýho, protože si představuju všecky ty věci, co by mohly bejt na tom stolku. A přemejšlím, jestli to fakt myslím vážně. Otočí se ke mně s rukama schovanejma za zádama, takže nevidím, co si tam vzal. „Protože jsi muž, Todde? Protože muž se nebojí zemřít?“ „Jo,“ odpovím. „Páč jsem muž.“ „Pokud se nemýlím, tak narozeniny máš až za čtrnáct dní.“ 16
„To je jen číslo.“ Ztěžka dýchám, žaludek se mi z takovejch řečí obrací v břiše. „Nic to neznamená. Kdybych žil ve Starým světě, tak bych už –“ „Ty ale nežiješ ve Starém světě, chlapče,“ ozve se pan Collins. „Nevěřím, že tím myslel tohle, pane Collinsi,“ řekne starosta a pořád se na mě dívá. „Je to tak, Todde?“ Dívám se z jednoho na druhýho a zase zpátky. „Zabil jsem,“ řeknu. „Zabil jsem.“ „Ano, ty věříš, že jsi zabil,“ přitaká starosta. „Ten pocit hanby z tebe přímo čiší. Otázkou je koho? Koho jsi zabil?“ Vkročí do tmy mimo kruh světla, pomalu kolem mě prochází, až ho mám za zády, věci, co sebral na stolku, má pořád schovaný za zádama. „Anebo bych spíš měl říct co?“ „Zabil jsem Aarona,“ řeknu. Snažím se ho sledovat pohledem, ale nejde to. „Opravdu?“ To, že nemá žádnej Hluk, je pěkně hnusný, zvlášť když ho nevidíte. Nejni to jako ticho od holky, páč ticho od holky je pořád aktivní, je to živá věc, co dělá tvar v Hluku, kterej rámusí kolem ní. (myslím na ni, myslím na její ticho, na to, jak bolelo) (nemyslím si její jméno) Ale u starosty, ať to udělal, jak chtěl, jakkoliv to zařídil, že on ani pan Collins nemaj žádnej Hluk, je to jako nicota, jako nějaká mrtvá věc, bez tvaru a bez Hluku a bez života, jako by to byl jen kámen nebo zeď nebo pevnost, co nikdy nedobudete. Hádám, že asi furt čte v mým Hluku, jenže jak to mám poznat u člověka, kterej jako by byl z mrtvýho kamení? I tak mu ukážu, co chce vidět. Postrčím ve svým Hluku do popředí kostel pod vodopádem. Postrčím tam celej pravdivej zápas s Aaronem, všecek ten boj a krev, postrčím tam sám sebe, jak s ním bojuju a jak ho porážím a jak ho shazuju na zem a postrčím tam to, jak beru svůj nůž. Postrčím tam to, jak ho zabodávám Aaronovi do krku. „Je v tom pravda,“ řekne starosta. „Ovšem je to celá pravda?“ 17
„Je,“ řeknu a zesílím a zveličím svůj Hluk natolik, aby zablokoval všecko ostatní, co by v něm mohl slyšet. „Je to pravda.“ Jeho hlas pořád zní pobaveně. „Myslím, že mi lžeš, Todde.“ „Nelžu!“ prakticky vykřiknu. „Udělal jsem, co Aaron chtěl! Zavraždil jsem ho! Podle vašich vlastních zákonů jsem se stal mužem a můžete mě naverbovat do svý armády a udělám, co po mně budete chtít, jen mi řekněte, co jste s ní udělali!“ Vidím, jak pan Collins zareaguje na pokyn za mejma zádama a znova popojde dopředu, zase napřáhne pěst a – (nemůžu si pomoct) Škubnu sebou před jeho úderem tak mocně, že posunu židli o pár centimetrů stranou – (sklapni) A pěst nikdy nedopadne. „Dobře,“ řekne starosta, kterej zní docela potěšeně. „Dobře.“ Začne znova chodit ve tmě. „Dovol mi, abych ti vysvětlil pár věcí, Todde,“ řekne. „Nacházíš se v hlavní kanceláři toho, co bylo dřív havenskou katedrálou a včera se to stalo prezidentským palácem. Přivedl jsem tě do svého domu v naději, že ti mohu pomoci. Pomoci ti pochopit, že jsi v tom svém beznadějném boji, který jsi mně – nám – vyhlásil, zcela pomýlený.“ Jeho hlas se posune za pana Collinse – Jeho hlas – Na chviličku se mi zdá, jako by ani nemluvil nahlas – Jako by mluvil rovnou v mý hlavě – Pak to přejde. „Moji vojáci by sem měli dorazit zítra odpoledne,“ pokračuje a dál přitom chodí. „Ty, Todde Hewitte, mi nejdříve řekni, na co se tě ptám, a pak dostojíš svému slovu a budeš mi pomáhat budovat novou společnost.“ Znova vkročí do světla a zastaví se přede mnou, ruce pořád za zádama, takže ty věci, co v nich drží, má furt schovaný. 18
„Ovšem proces, který tady teď chci zahájit, Todde,“ řekne, „spočívá v tom, že musíš pochopit, že nejsem tvůj nepřítel.“ Tohle mě tak překvapí, že mě na chvilku dokonce opustí strach. On že nejni můj nepřítel? Vytřeštím oči. Nejni můj nepřítel? „Ne, Todde,“ řekne. „Nejsem tvůj nepřítel.“ „Jste vrah,“ vyhrknu bez přemejšlení. „Jsem generál,“ opraví mě. „Nic víc a nic méně.“ Hledím na něj. „Cestou sem do Havenu jste zabíjeli lidi. Povraždili jste lidi ve Farbranchi.“ „Ano, ve válce dochází k politováníhodným věcem, ale válka již skončila.“ „Viděl jsem, jak jste je stříleli,“ řeknu, celej vzteklej z toho, jak je možný, že slova muže bez Hluku zněj tak pevně, jako by to byl kámen, kterým se nedá hnout. „Já osobně, Todde?“ Spolknu kyselou pachuť v ústech. „Ne, jenže tu válku jste začal vy!“ „Bylo to nezbytné,“ opáčí. „Abychom zachránili nemocnou a umírající planetu.“ Dech se mi zrychluje, mysl mám furt zakalenější, hlavu těžší než kdy předtím. Ale můj Hluk je pořád rudější. „Zavraždili jste Cilliana.“ „Nanejvýš politováníhodné,“ řekne. „Byl by z něj skvělý voják.“ „Zabili jste moji mámu,“ řeknu a hlas se mi zlomí (sklapni) a můj Hluk se naplní dalším vztekem a zármutkem a do očí mi vhrknou slzy (sklapni, sklapni, sklapni). „Pozabíjeli jste všecky ženy v Prentisstownu.“ „Ty věříš všemu, co ti kdo napovídá, Todde?“ Rozhostí se ticho, opravdický ticho, zatímco já, a dokonce i můj Hluk vstřebáváme jeho slova. „Nechovám v sobě touhu zabíjet ženy,“ dodá starosta. „Nikdy jsem ji v sobě neměl.“ 19
Čelist mi poklesne. „Ale ano, zabili jste –“ „Teď není čas na lekci z dějepisu.“ „Jste lhář!“ „A ty si myslíš, že všechno víš, viď?“ Najednou mluví hlasem chladným jako kámen. Ustoupí ode mě a pan Collins mě praští ze strany do hlavy, tak tvrdě, že se málem skácím i se židlí na podlahu. „Jste LHÁŘ A VRAH!“ vykřiknu přes zvonění v uších od tý hrozný rány. Pan Collins mě praští z druhý strany a jeho pěst je tvrdá jako dřevěná kláda. „Já nejsem tvůj nepřítel, Todde,“ řekne starosta znova. „Přestaň mě prosím nutit, abych tě musel takhle mučit.“ Hlava mě bolí tak hrozně, že nic neříkám. Nejsem toho schopnej. Nemůžu říct slova, co po mně chce. Nemůžu říct nic jinýho, aniž by mě zmlátili do bezvědomí. Tohle je konec. To musí bejt konec. Nenechaj mě žít. Nenechaj naživu ji. Tohle musí bejt konec. „Já doufám, že to je konec,“ ozve se starosta a jeho hlas fakticky zní upřímně. „Doufám, že mi povíš, co chci vědět, abychom to tady mohli ukončit.“ A pak řekne – Pak řekne – Řekne: „Prosím.“ Zvednu k němu hlavu, zamžourám na něj skrz opuchliny, co se mi začínaj dělat kolem očí. Jeho obličej na sobě má ustaranej výraz, skoro prosebnej. Co to sakra je? Co se to tady ke všem čertům děje? A znova uslyším to bzučení uvnitř svý hlavy – Je to úplně jiný, než když jen slyšíte něčí Hluk – Prosím, jako by to říkalo mým vlastním hlasem – Prosím, jako by to vycházelo rovnou ze mě – Tlačí to na mě – Jakoby zevnitř – 20
Až mám pocit, jako bych to sám chtěl říct – Prosím – „Ty věci, o kterých si myslíš, že je víš, Todde,“ říká starosta a jeho hlas se pořád ovíjí kolem vnitřku mý hlavy. „Ty věci nejsou pravda.“ A pak si vzpomenu – Vzpomenu si na Bena – Vybavím si, jak mi Ben říkal něco úplně stejnýho – Ben, o kterýho jsem přišel – A můj Hluk v tu ránu zatvrdne. Odřízne ho. Ze starostovy tváře se vytratí prosebnej výraz. „Jak chceš,“ řekne a mírně se zamračí. „Ale pamatuj si, že ses takto rozhodl sám.“ Napřímí se. „Jak se jmenuje?“ „Vy její jméno znáte.“ Pan Collins mě znova praští do hlavy, až sebou švihnu stranou. „Jak se jmenuje?“ „Už to víte –“ Prásk, další rána, tentokrát z druhý strany. „Jak se jmenuje?“ „Ne.“ Prásk! „Pověz mi její jméno.“ „Ne!“ PRÁSK! „Jak se jmenuje, Todde?“ „JDĚTE DO HÁJE!“ Až na to, že neřeknu „do háje“, ale něco jinýho, načež mě pan Collins udeří tak prudce, až sebou moje hlava švihne dozadu a židle se nakloní a já spadnu na bok na zem a židli přitom vezmu s sebou. Praštím sebou na koberec a ruce mám svázaný, takže se jima nemůžu zapřít a oči mi zaplněj maličký Nový světy, tak hustě, že skrz ně nevidím vůbec nic jinýho. Dýchám do koberce. 21
K mýmu obličeji se přiblíží špička starostovy boty. „Já nejsem tvůj nepřítel, Todde Hewitte,“ řekne znova. „Stačí, když mi řekneš její jméno, a rázem to tu skoncujeme.“ Nadechnu se a akorát se z toho rozkašlu. Znova se nadechnu a řeknu to, co říct musím. „Jste vrah.“ Další ticho. „Jak chceš,“ řekne starosta. Jeho chodidla se vzdálej a já cejtím, jak pan Collins zvedá židli z podlahy a mě zvedá zároveň s ní a mý tělo v ní sténá pod svou vlastní tíhou, dokaď zas nesedím v tom kruhu barevnýho světla. Oči mám tak napuchlý, že pana Collinse sotva vidím, i když stojí přímo přede mnou. Znova slyším starostu u toho malýho stolku. Slyším, jak na něm štrachá nějakejma věcma. Znova slyším zaskřípění kovu. Slyším ho, jak přechází ke mně. A po všech těch varováních je to konečně tady. Můj konec. Mrzí mě to, pomyslím si. Tak moc mě to mrzí. Starosta mi položí ruku na rameno a já sebou škubnu, ale on ji tam má dál, tlačí mi rameno dolů. Nevidím, co to drží, ale něco ke mně přibližuje, přibližuje to k mýmu obličeji, něco tvrdýho a kovovýho a naplněnýho bolestí a připravenýho způsobit mi utrpení a ukončit můj život a tam kdesi uvnitř ve mně je díra, do který si potřebuju zalízt, pryč od tohodle všeho, hluboko dolů a do tmy, a vím, že tohle je konec, konec úplně všeho a nikdy se mně odsaď nepodaří uniknout a on mě zabije a zabije taky ji a už nejni žádná šance, žádnej život, žádná naděje, nic. Mrzí mě to. A starosta mi přiloží ke tváři obvaz. Zalapám po dechu, protože to hrozně zastudí, a před jeho rukama ucuknu, jenže mi jej dál opatrně přikládá k bouli na čele a k ranám na tváři a bradě a jeho tělo je tak blízko, že ho cejtím, tu jeho čistotu, dřevitou vůni jeho mejdla, dech z jeho chřípí, kterej mi zavane do tváře, a jeho prsty se dotýkaj mých 22
ran skoro něžně, ošetřujou otoky kolem očí i rozbitej ret a já cejtím, jak ty obvazy začínaj fungovat skoro okamžitě, cejtím, jak otoky splaskávaj, a ty léčivý látky proti bolesti se vplavujou do mýho organismu a já si na vteřinu pomyslím, jak dobrý maj v Havenu obvazy, jak hodně se podobaj jejím obvazům, a úleva nastoupí tak rychle a tak nečekaně, až se mi udělá knedlík v krku a musím ho spolknout. „Nejsem mužem, za jakého mne považuješ, Todde,“ řekne starosta tiše, skoro přímo do mýho ucha a přiloží mi na krk další obvaz. „Neudělal jsem to, co si myslíš, že jsem udělal. Požádal jsem svého syna, aby tě přivedl zpátky. Nežádal jsem ho, aby po někom střílel. Nežádal jsem po Aaronovi, aby tě zabil.“ „Jste lhář,“ řeknu, ale můj hlas je hrozně slabej a celej se třesu od úsilí vyhnat z něj plačtivej tón (sklapni). Starosta mi přiloží další obvazy na pohmožděniny na hrudníku a břiše, tak něžně, až to skoro nemůžu vydržet, tak něžně, jako by mu snad záleželo na tom, jak to budu cejtit. „Mně na tobě záleží, Todde,“ řekne. „Přijde čas, kdy si uvědomíš, že to je pravda.“ Přejde za mě a dalším obvazem ovine místa kolem pout na mejch zápěstích, pak mi uchopí dlaně a začne je masírovat palci, aby se do nich vrátil cit. „Přijde čas,“ pokračuje, „když mi začneš věřit. Čas, kdy mě snad dokonce začneš mít rád. Kdy o mně jednoho dne začneš smýšlet jako o otci, Todde.“ Cejtím, jak se můj Hluk pod vlivem všech těch omamnejch látek rozpouští, a všecka bolest mizí a já mizím zároveň s ní, jako by mě přece jen zabíjel, a to lékem namísto trestu. Z hrdla, očí ani hlasu nedokážu vytěsnit pláč. „Prosím,“ hlesnu. „Prosím.“ Vůbec ale nevím, co tím myslím. „Válka skončila, Todde,“ řekne starosta znova. „Teď tvoříme nový svět. Tato planeta bude konečně a opravdově hodna svého jména. Věř mi, když říkám, že jakmile to uvidíš, budeš se toho chtít stát součástí.“ 23
Vydechnu do tmy. „Mohl bys dokonce velet, Todde. Prokázal jsi, že jsi velmi výjimečný.“ Dál dýchám, snažím se na svůj dech soustředit, ale stejně zas odplouvám kamsi mimo. „Jak to můžu vědět?“ řeknu nakonec, ale vyjde to ze mě jako zachroptění, zachrčení, jako něco ne úplně skutečnýho. „Jak můžu vědět, že pořád žije?“ „To nemůžeš,“ odpoví starosta. „Máš pouze moje slovo.“ A znova čeká. „A když to udělám,“ řeknu. „Když udělám, co chcete, zachráníte ji?“ „Uděláme cokoliv, co bude nezbytné,“ ujistí mě. Bez bolesti mám pocit, jako bych vůbec neměl tělo, skoro jako bych byl jen duch, co sedí na židli, oslepenej a věčnej. Jako bych už byl mrtvej. Páč jak máte poznat, že žijete, když vás nic nebolí? „Jsme volby, které činíme, Todde,“ řekne starosta. „Nic víc a nic méně. Byl bych rád, kdyby ses rozhodl říct mi to. Byl bych opravdu velmi rád.“ Pod obvazy je jen další tma. Jen já, sám v černi. Sám s jeho hlasem. A nevím, co mám dělat. Nevím vůbec nic. (co mám dělat?) Ale jestli existuje šance, jestli existuje sebemenší šance – „Je to skutečně taková oběť, Todde?“ řekne starosta, kterej naslouchá, jak přemejšlím. „Zde, na konci minulosti? Na začátku budoucnosti?“ Ne. Ne, nemůžu. Je to lhář a vrah, ať říká, co chce – „Čekám, Todde.“ Ale mohla by zůstat naživu, mohl by ji udržet naživu – „Máš poslední šanci, Todde.“
24
Zvednu hlavu a pohyb mírně rozevře obvazy. Zamžourám do světla, vzhůru ke starostově tváři. Je prázdná jako vždycky. Je to prázdná neživá zeď. Klidně bych moh mluvit do bezedný jámy. Já bych moh bejt bezedná jáma. Odvrátím pohled. Podívám se dolů. „Viola,“ hlesnu do koberce. „Jmenuje se Viola.“ Starosta dlouze, potěšeně vydechne. „Dobře, Todde,“ řekne. „Děkuji ti.“ Otočí se k panu Collinsovi. „Dejte ho pod zámek.“
rMN¶C NI>>¶ P?¶P¡±C
1
_ MN;Lµ¶MN;LIMN; [TODD]
Pan Col l ins mě pos trk uj e po úzkým schodišti bez oken, nahoru a nahoru a pořád nahoru, na příkrých podestách zatáčí, ale furt jdem nahoru. Ve chvíli, kdy si myslím, že moje nohy už dál nemůžou, dojdem ke dveřím. Otevře je, prudce do mě strčí a já vletím do místnosti a skácím se na dřevěnou podlahu a ruce mám tak ztuhlý, že se ani nemůžu zachytit, a tak jen zasténám a překulím se na bok. A hledím dolů do třicetimetrový propasti. Pan Collins se zachechtá, zatímco já se od ní zběsile škrábu pryč. Jsem na římse, která nemá na šířku víc než pět prken a vede podél stěn čtvercový místnosti. Uprostřed nejni nic než jen obrovská díra s pár provazama, co visej dolů. Sleduju je pohledem vzhůru vysokou šachtou až k těm největším zvonům, co jsem kdy viděl, jsou dva a visej z jedinýho dřevěnýho trámu, a jsou to obrovitánský věci, velký jako místnosti, ve kterých by člověk skoro moh bydlet, a stěny věže v sobě maj vyřezaný oblouky, aby vyzvánění bylo slyšet široko daleko. Pan Collins za sebou práskne dveřma a zamkne je s hlasitým zvukem, hrr-cvak, kterej nepřipouští žádný myšlenky na útěk. V tu ránu vyskočím. Zvednu se, opřu se o stěnu a pak tam jen stojím, dokaď zas nemůžu normálně dýchat. 29
Zavřu oči. Jsem Todd Hewitt, pomyslím si. Jsem syn Cilliana Boyda a Bena Moorea. Narozeniny mám za čtrnáct dní, ale už jsem muž. Jsem Todd Hewitt a jsem muž. (muž, kterej prozradil starostovi její jméno) „Mrzí mě to,“ zašeptám. „Tak strašně mě to mrzí.“ Po chvíli zvednu hlavu a rozhlídnu se kolem. V úrovni očí jsou ve stěnách na tomhle patře věže malý obdélníkový otvory, tři v každý stěně, a těma dovnitř proniká skrz poletující prach slábnoucí sluneční světlo. Zamířím k nejbližšímu otvoru. Je mi jasný, že jsem vysoko nahoře ve zvonici katedrály, a otvorem vidím dolů před ni na náměstí, kde jsem se ocitl po příchodu do města. Bylo to teprve dnes ráno, ale mně připadá, jako by to bylo před celejma věkama. Snáší se soumrak, takže jsem asi musel bejt nějakou dobu tuhej, než mě starosta probudil, a za tu dobu s ní mohl udělat všechno možný, za tu dobu ji moh – (sklapni, prostě sklapni) Vyhlédnu dolů na náměstí. Furt je prázdný, furt tam panuje klid tichýho města, města bez Hluku, města, co odevzdaně čeká jen na to, až přijde armáda a dobude ho. Města, který se dokonce ani nepokusí bojovat. Starosta si sem přijel a oni mu svý město předali jen tak, bez boje. Někdy jsou řeči o armádě stejně efektivní jako armáda sama, řekl mi a neměl pravdu? A my sem po celou tu dobu utíkali, co nám síly stačily, a vůbec jsme se nezamysleli nad tím, jakej asi Haven bude, až se sem dostanem, sice jsme to neřekli nahlas, ale doufali jsme, že bude bezpečnej, doufali jsme, že to bude ráj. Říkám ti, že existuje naděje, tvrdil Ben. Jenže se mýlil. My jsme vůbec nepřišli do Havenu. Přišli jsme do Novýho Prentisstownu. Zamračím se a sevře se mi hruď. Pak zvednu oči a zahledím se na západ, přes náměstí, přes vršky stromů, přes vzdálenější 30
tichý domy a ulice, a dál k vodopádu řinoucímu se dolů přes okraj údolí nedaleko odsuď, ke klikatý cestě, co vede jako zip vzhůru do kopce vedle něj, k cestě, kde jsem se utkal s Davym Prentissem mladším, k cestě, kde Violu – Radši se otočím zpátky do místnosti. Mý oči se pozvolna přizpůsobujou slábnoucímu světlu, ale zdá se, že tam kromě prken nejni vůbec nic. Taky cejtím slabej zápach. Provazy od zvonů se komíhaj asi dva metry od podlahy. Vyjedu očima vzhůru až k místu, kde jsou připevněný ke zvonům, aby se jima dalo vyzvánět. Pak zamžourám do jámy pod sebou, ale je tam moc velká tma, než abych rozlišil, co je dole. Asi jen tvrdý cihly. Dva metry ale zas nejsou tak moc. Snadno bych moh skočit, jeden z těch provazů popadnout a sešplhat po něm dolů. Jenže pak – „To je opravdu geniální nápad,“ ozve se hlas ze vzdálenýho kouta. Škubnu sebou, zvednu pěsti, můj Hluk se vzedme. Z místa, kde předtím seděl, se zvedá člověk. Další muž bez Hluku. Až na to, že – „Jestli se pokusíš slézt dolů po těch provazech, které tu tak lákavě ponechali,“ pokračuje, „dozví se o tom každý člověk ve městě.“ „Kdo jste?“ vyhrknu. Srdce mám až v krku, ale pěsti držím zaťatý před sebou. „Ano,“ řekne. „Poznám na tobě, že nepocházíš z Havenu.“ Vystoupí z kouta, nechá na svoji tvář dopadnout světlo. Vidím monokl kolem oka a rozraženej ret, kterej vypadá, jako by z něj jen osušili krev. Pro něho zjevně žádný obvazy nezbyly. „Legrační, jak rychle člověk zapomene na to, jak byl Hluk hlasitý,“ řekne, skoro jakoby jen pro sebe. Je to malý muž, menší než já, taky širší, starší než Ben, ale ne zas o moc, ale vidím na něm, jak je celej rozbředlej, a to dokonce i ve tváři. Měkkota, kterýho bych dokázal snadno porazit, kdyby to bylo nutný. 31
„Ano,“ řekne. „Myslím, že bys to dokázal.“ „Kdo jste?“ zeptám se znova. „Kdo jsem?“ zopakuje muž tiše, pak zvedne hlas, skoro jako by hrál divadlo nebo něco. „Jsem Con Ledger, milý chlapče. Starosta Havenu.“ Tak trochu omámeně se usměje. „Ovšem nikoliv starosta Nového Prentisstownu.“ Mírně zavrtí hlavou a podívá se na mě. „Dokonce jsme uprchlíkům dávali lék, když se začali hrnout do města.“ A pak si uvědomím, že jeho úsměv vůbec nejni úsměv. Jen zkřivil tvář. „Dobrý Bože, chlapče,“ řekne. „Ty jsi ale hlučný.“ „Já nejsem chlapec,“ ohradím se, s pěstma pořád zvednutejma. „Naprosto nechápu, jak by tohle mohlo být v jakémkoliv ohledu důležité.“ Chtěl bych říct deset milionů věcí, ale nade vším zvítězí obyčejná zvědavost. „Takže opravdu existuje lék? Na Hluk?“ „Ach ano,“ odpoví a jeho tvář se při pohledu na mě znova zkřiví, jako by okusil něco hnusnýho. „Místní rostlina s přírodní neurochemikálií smíchaná s pár věcmi, co se dají vyrobit synteticky, a je to. Na Nový svět se snese ticho.“ „Ne na celej Novej svět.“ „To ne,“ přitaká, odvrátí se a s rukama sepjatejma za zádama vyhlédne obdélníkovým otvorem. „Dá se to vyrobit velmi obtížně, víš? Je to hodně zdlouhavý a pomalý proces. Správného výsledku se nám podařilo dosáhnout až vloni, a to po dvaceti letech pokusů. Vyrobili jsme ho dost pro sebe a právě jsme se ocitli ve fázi, kdy jsme lék chtěli začít vyvážet, když…“ Odmlčí se, pevným pohledem se zadívá na město pod sebou. „Když jste se vzdali,“ řeknu a můj Hluk zavrčí, tiše a rudě. „Jako zbabělci.“ Otočí se zpátky ke mně a ten jeho pokřivenej úsměv je pryč, úplně pryč. „A proč by mi mělo záležet na názoru nějakého chlapce?“ 32
„Já nejsem chlapec,“ řeknu znova. A pěsti mám pořád zaťatý? Jo, mám. „Zjevně jsi,“ řekne, „protože muž by věděl, jakou volbu je nezbytné učinit, když člověk čelí zkáze.“ Přimhouřím oči. „Vy mě nemáte co učit o zkáze.“ Maličko zamrká, uvidí v mým Hluku pravdivost mejch slov, jako by to byly jasný záblesky, co se ho snažej oslepit, a pak svůj napjatej postoj uvolní. „Odpusť mi,“ řekne. „Tohle nejsem já.“ Zvedne si ruku k obličeji a zamne si jej, škubne sebou bolestí, když se dotkne otoku kolem oka. „Ještě včera jsem byl dobrosrdečným starostou krásného města.“ Zasměje se, jakoby nějakýmu soukromýmu vtipu. „Jenže to bylo včera.“ „Kolik lidí žije v Havenu?“ zeptám se, páč se mi nějak nechce odcházet od tématu. Podívá se na mě přes propast mezi náma. „Chlapče –“ „Jmenuju se Todd Hewitt,“ řeknu. „Můžete mi říkat pane Hewitte.“ „Slíbil nám nový začátek –“ „Dokonce i já vím, že je to lhář. Kolik lidí?“ Povzdechne si. „Včetně uprchlíků tři tisíce tři sta.“ „Armáda není ani z třetiny ta veliká,“ řeknu. „Mohli jste bojovat.“ „Ženy a děti,“ namítne. „Farmáři.“ „Ženy a děti bojovaly v jiných městech. Ženy a děti umíraly.“ Popojde dopředu, tvář má najednou rozezlenou. „Ano, a já vím, že ženy a děti tohoto města umírat nebudou! Protože jsem vyjednal mír!“ „Mír, kterej vám udělal monokl kolem oka,“ odseknu. „Mír, kterej vám rozsekl ret.“ Ještě chvilku se na mě dívá, pak si smutně odfrkne. „Slova mudrce,“ řekne, „hlasem neotesance.“ A znova se otočí k otvoru ve stěně. Tehdy zaslechnu tichoučký bzzzííí. Můj Hluk vyplněj otazníky, ale než stačím otevřít pusu, starosta, starej starosta, řekne: „Ano, to slyšíš mě.“ 33
„Vás?“ vyhrknu. „A co ten lék?“ „Ty bys dal svému přemoženému nepříteli jeho oblíbenou medicínu?“ Olíznu si ret. „Ono se to jako vrací? Hluk?“ „Ach ano.“ Znova se ke mně otočí. „Když nebereš pravidelnou denní dávku, tak se to rozhodně vrátí.“ Otočí se zpátky do svýho kouta a pomalu se posadí. „Jistě sis všiml, že tu nejsou toalety,“ řekne. „Předem se za tu nepříjemnost omlouvám.“ Dívám se, jak si sedá a můj Hluk pořád rachotí, rudě a bolavě, a je plnej otázek. „To jsi byl ty, pokud se nemýlím?“ řekne. „Dnes ráno? Ten, kvůli komu bylo vyklizeno město, ten, komu přijel na koni v ústrety sám nový prezident?“ Neodpovím mu. Udělá to za mě můj Hluk. „Takže, kdo vůbec jsi, Todde Hewitte?“ zeptá se. „Kvůli čemu jsi tak výjimečný?“ Tak tohle je teda opravdu otázka za všecky prachy. Hodně rychle se úplně setmí. Starosta Ledger mluví míň a míň a neklidně se ošívá víc a víc, dokaď to nakonec nemůže vydržet, a nezačne chodit. Po celou tu dobu je jeho bzzzííí furt hlasitější, dokud to nejni tak hlasitý, že i kdybysme spolu chtěli mluvit, museli bysme ten bzukot překřičet. Stojím v přední části věže a dívám se, jak vycházej hvězdy a údolí pod náma pokrývá noc. A přemejšlím a snažím se nepřemejšlet, páč když přemejšlím, obrací se mi z toho žaludek a dělá se mi zle, a svírá se mi hrdlo a dělá se mi zle anebo mám mokrý oči a dělá se mi zle. Páč ona je tam někde. (buď tam někde, prosím) (buď v pořádku, prosím) (prosím) „Zatraceně, to musíš pořád přemýšlet tak nahlas?“ oboří se na mě starosta Ledger. Otočím se k němu, připravenej něco od34
seknout, ale on má ruce zvednutý v omluvným gestu. „Omlouvám se. Tohle nejsem já.“ A znova začne nervózně proplítat prsty. „Je to těžké, když člověku tak náhle odejmou jeho lék.“ Znova vyhlédnu na Novej Prentisstown, kde se v lidskejch příbytcích začínaj rozsvěcovat světla. Za celej den jsem tam venku skoro nikoho neviděl, všichni se zdržovali uvnitř, zřejmě jim to tak starosta přikázal. „Takže tímhle si teď procházej všichni?“ zeptám se. „Och, každý má doma svoji malou soukromou zásobu,“ odpoví starosta Ledger. „Předpokládám, že jim to budou muset vypáčit z rukou násilím.“ „Myslím, že to nebude problém, jakmile sem dorazí jejich armáda,“ řeknu. Vyjdou měsíce, pomalu šplhaj na oblohu, jako by nebylo kam spěchat. Jsou tak jasný, že osvětlujou celej Novej Prentisstown, a zřetelně vidím, jak si řeka prořezává cestu městem, ale na sever od ní nejni vidět skoro nic kromě polí, prázdnejch v měsíčním světle, a dál už se jen prudce zvedaj skalnatý útesy, který tvořej severní stěnu údolí. Na severu taky vidíte tenkou cestu, co vede z kopců a zařezává se do krajiny směrem k městu, tu druhou cestu, po který jsme se Viola a já po odchodu z Farbranche nevydali, tu druhou cestu, po níž se vydal starosta a dorazil sem jako první. Na východě řeka a hlavní cesta prostě jen pokračujou dál, vedou bůhvíkam, kroutěj se a obtáčej vzdálenější kopce a městskejch budov podél nich ubývá. A pak je tam ještě jedna cesta, ne moc udržovaná, která vede z náměstí na jih a kolem dalších budov a domů a do lesa a soutěskou vzhůru do kopce. A to je celej Novej Prentisstown. Domov pro tři tisíce tři sta lidí, co se všichni schovávaj ve svejch domech, tak tiší, že by klidně mohli bejt mrtvý. Ani jeden z nich nepozvedne ruku proti tomu, co se na ně valí, a všichni jen doufaj, že když budou dostatečně pokorný a dostatečně zbabělí, tak je ta zrůda nesežere. Tohle je místo, kam jsme po celou tu dobu utíkali. 35
Dole na nĂĄmÄ›stĂ zaregistruju pohyb, pĹ™elĂtne tam nÄ›jakej stĂn, ale jen to jen pes. 'RPĂŚ GRPĂŚ GRPĂŚ, slyĹĄĂm ho myslet si. 'RPĂŚ GRPĂŚ GRPĂŚ Psi nemaj lidskĂ˝ problĂŠmy. Psi mĹŻĹžou bejt furt akorĂĄt ĹĄĹĽastnĂ˝. A chvilku mi trvĂĄ, neĹž rozdejchĂĄm tu nĂĄhlou tĂhu na svĂ˝ hrudi, neĹž mrkĂĄnĂm potlaÄ?Ăm slzy, co se mi derou do oÄ?Ă. Chvilku mi trvĂĄ, neĹž pĹ™estanu myslet na svĂ˝ho vlastnĂho psa. KdyĹž znova vyhlĂdnu ven, uvidĂm nÄ›koho, kdo vĹŻbec nejni pes. MĂĄ hlavu nachĂ˝lenou dopĹ™edu a pomalu vede pĹ™es nĂĄmÄ›stĂ svĂ˝ho konÄ›, jehoĹž kopyta klapotaj na dlaĹžbÄ›. A jak se blĂĹžĂ, tak i pĹ™es bzzzĂĂĂ starosty Ledgera, kterĂ˝ uĹž je tak hroznĂ˝, Ĺže fakt netuĹĄĂm, jak v tom kravĂĄle usnu, tak i pĹ™es to bzzzĂĂĂ rozliĹĄĂm zvenÄ?à – Hluk. Nad tichem vyÄ?kĂĄvajĂcĂho mÄ›sta se ke mnÄ› nese muĹžskej Hluk. A ten Ä?lovÄ›k dole slyĹĄĂ seshora mĹŻj Hluk. Todd Hewitt? pomyslĂ si. A taky slyĹĄĂm ĂşsmÄ›v, co se mu rozlejzĂĄ po tvĂĄĹ™i. ;ĂœP\ W`RZ [N RY A\QQR, Ĺ™ekne pĹ™es nĂĄmÄ›stĂ a vzhĹŻru k věŞi, kde mÄ› vyhledĂĄ v mÄ›sĂÄ?nĂm svÄ›tle. ;N RY W`RZ [ĂœP\
tvĂ˝ho. NeĹ™eknu nic. NemyslĂm si nic. Jen se dĂvĂĄm, jak sĂĄhne za zĂĄda a nÄ›co mĂ˝m smÄ›rem zvedne. Dokonce i takhle zdĂĄlky, dokonce i jen ve svitu mÄ›sĂcĹŻ, rozeznĂĄm, co to je. KnĂĹžka mĂ˝ mĂĄmy. Davy Prentiss mĂĄ knĂĹžku mĂ˝ mĂĄmy.