'RPLQLN 'iQ
'23,6 =( =É+52%Ì
Text © Dominik Dán 2018 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Translation © Jan Hanzlík 2018 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018 ISBN 978-80-7529-617-7
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
1 LEDEN 1990 Moje drahá Marie!!! Předem mého dopisu Tě co nejsrdečnějc zdravím. Dlouho jsi tu nebyla, ani malou jsem už dlouho nevyděl. Co je s tebou? Co se neukážeš, vždyť návštěvi můžu mít každý měsíc jednu, tak co se neukážeš? Nemusíš každý měsíc, ale jednou za půl roku bys mohla, i za čtvrt roku, i častějc, ale jak myslíš. Vímže vlak je drahý a tak celkově, všecko je drahý ale jednou za půl roku bys mohla. Ještě máš tu práci ne? Rodíš ve školní jídelně ne? Aspoň máte dost jídla, my tu taky občas máme dost jídla, ale ne vždycky. Anis mi nepsala, ani dost dlouho nemám od tebe odpověď. Asi máš dost starostí s malou. Si mi říkala naposledy na návštěvě, tak vím, že byla nemocná, ale doufámže už je zdravá. Já jsem v pořádku, nemusíš se bát. Nic nepotřebuju, balík neposílej, beztak půlku vždycky sežerou bachaři, tak nic neposílej. Mám všechno co potřebuju. Minulý týden jsem měl horečku a sopl ani jsem se neobědnal k doktorovi, proč přešlo to i samo. Už jsem v pořádku. V čera na vycházce na dvoře do mě zase kérovali, víš kdo, jsem ti říkal když jsi tu naposledy byla ale Dušan zase pomohl a už je klid od nich. Umíme se ubránit i si pomoct, Dušan je super kámoš. I minule mi došli cigarety, dva dny jsem byl odříznutý od army, nic jsem si nemoh koupit a on mě zachránil a zásobil mě i cígama i vším. Tak si tu pomáháme, jinak tu nevyžiješ, je to tu tvrdý ale za ty roky tu už mám nějaký postavení a umím se postarat. I minule ve sprchách tekla teplá voda jen deset minut ale já jsem se dostal dopředu takže ucha se třásly pod studenou ale já měl teplou celých deset minut jsem nikoho nepustil. Abys vědělaže tu nejsem jen hovno ale někdo.
Tak mi napiš konečně, co je u vás novýho, jak se máš a jak se má malá. Vímže už není malá, že za tu dobu vyrostla, ale já jí furt říkám malá. Jedenáct roků je hodně, to je doba, teď má jedenáct, tak to je fakt doba a už je velká tak co mám dělat. Je to už velká žába. Ani si jí nedovedu představit jak je velká. Ani se nebude muset postavit na špičky, až se konečně potkáme a bude mě chtít obejmout. Doufám, že mě bude chtít obejmout, dyť jsem její táta. Tohle by bylo všechno o mně a teď ti napíšu to nejlepší. Tak už to přišlo!!! V Leopoldově to vře! Vyhlásili jsme okupační stávku a některý kluci vyhlásili i hladovku, protože protestujeme proti nelidským podmínkám tady v base. A bachaři nevydrželi! Už to máme potvrzený i zvenku, budou nás propouštět! Těšíš se? Doufámže ano. Já strašně že vás konečně zase uvidím a už nebudu muset odejít do tý zkurvený cely ale za váma. Jako po každý návštěvě, když jsem musel jít do tý zkurvený cely a ty sama domů takový kus cesty. Pořád už budeme spolu. Čteš noviny, ne? Havel dal totální amnestii. Kurva toje chlap! Zaslouží si bít prezident, je to nejlepší prezident jakýho jsme měli! Marie chodíš ještě do kostela? Chodíš já vím. Tak víš co, až tam půjdeš tak se za něj pomodly i zapal svíčku, zaslouží si. Je to super chlap, má svoje odsezený a rozumí nám, ví co potřebujeme, tak nám dal totální amnestii. Jdeme konečně ven!! Přijedu už domů a začneme nový život. Seženu prachy a všechno ti a malý vynahradím. Ty kurvy komunistický mě zavřely ale už skončily, teď se všechno změní, pustí mě a už budeme pořád spolu. Začnu podnikat, budu podnikatel, kapitál seženu a všechno vám koupím, neboj se. Zakládáme tady v Leopoldově výbor VPN, jsem ve výboru, i my tady uvnitř chceme bojovat proti totalitě a za demokracii a spravedlnost, tak jsem se dal přemluvit a jsem členem výboru VPN. To je veřejnost proti násilí, dyť víš když koukáš na telku. Založil to Kňažko a Budaj a všichni na tom náměstí a bojujou za nás a my za ně a jsme všichni proti komunistům a sviním, co zavírají nevinný do basy. Tak jen abys věděla co tu teď dělám. Neboj se, nedal jsem se na politiku, to tu jen tak blbneme ze solidariti s našima spolubojovníkama tam venku na náměstí. Anebo se možná dám na politiku, proč bych se i já nemohl vozit v šestsettřináctce jako opravdoví papaláš? Dyť je konec totality, začíná demokracie, tak proč bych nemohl? Ještě uvidím až mě propustí. Neboj se, všechno se změní, jdu ven a postarám se o vás.
Proto ti píšu, protože ti chci něco říct. Dušana Kobzu, co je se mnou na cimře pustí, už příští týden, já tu ještě zůstanu asi týden. Víš, musím z vychovatelem dořešit tu poslední bitku, ale řekli my, že se na to vyserou a taky mě pustí. Dušan půjde dřív a nemá kam jít, proto ti píšu. Dobře mě poslouchej a udělej všechno jak ti píšu. Dušan přijede k nám domů, nech ho u nás, dej mu najíst i přenocovat, ať na mě těch pár dní doma počká. Až přijdu domů dáme se s Dušanem do hromady a začneme podnikat, dyť víš, že jsem už dávno chtěl podnikat, ale ty kurvy komunistický my to zakázali, ještě mě i zavřeli. Tak Dušan ať na mě počká u nás, už jsme se dohodli, všechno je dohodnutý, tak abys i ty o tom věděla. Počká na mě u nás, tam se potkáme a všichni začneme noví život. Těším se na vás, kdy se už konečně uvidíme a začneme nový život i s malou, díky Havlovi. Je to velký člověk, tak mu zapal tu svíčku jak jsem ti už psal. To je asi všechno, co jsem ti chtěl napsat, už ti nemám víc co napsat v mým dopise tak už budu končit. Tvůj milující Gregor PS: Čekej mě, už jdu domů!
2 „Soudruhu Kobzo…“ „Ano?“ „Dušane, co tu děláte?“ „Jak jako co, soudruhu vedoucí? Chystám se vyložit, co mi přikážete.“ Vedoucí obrátil oči v sloup. Aby neztratil glanc a aby v očích blbce i nadále vypadal jako vedoucí, co všechno ví a všechno má pod palcem, zalistoval ve velkém sešitě. Nelistoval v něm zleva doprava, listoval zdola nahoru. Sešity zleva doprava byly pro žáčky, on byl vedoucí, takoví listují zdola nahoru. Nadzvedl dva listy, jeden pustil, přikývl, jako že si všechno písemně ověřil, a obořil se na provinilce. „Dušane! Dneska tu nemáte co dělat!“ „Jak jako že nemám? Vy ste mě mezitím propustili? Sem bez práce?“ „Nikdo vás nepropustil. To ani tak snadno nejde.“ „Tak to tomu potom nerozumím. Měli sme dneska vykládat brambory z Popradu do vagónu do Brna. Sám ste mi řek, abych se připravil, že to bude fuška na celou noc, eště ste mi navíc přidělil dva pomocníky.“ „Dušane! Poďte sem!“ zařval vedoucí, ani ho nenechal domluvit. „No…“ „Sem! Blíž. Eště blíž. Dejchněte!“ Dušan dýchl. „No do prdele!“ „Já…“ provinile sklopil zrak, průser byl na obzoru. „Dušane! Ale okamžitě čelem vzad a odchod z perónu! Ať vás nezachytí nějaká lokomotiva! Dneska nic nevykládáte!“ „Ale nejsem až tak opi…“
Ani nestihl dopovědět, vedoucí mu naivní, hloupou výmluvu uťal rázným gestem jako katovskou sekyrou. „Ne kvůli chlastu! Chci říct, nejen kvůli chlastu. Je to přestupek jako hrom, jasně, ale nejen proto. Ty brambory překládáme až zejtra!“ „Jak zejtra? Proč zejtra? Říkal ste mi, abych přišel ve čtvrtek na noční, v deset večer…“ „Dušane! Dneska je středa, deset patnáct večer. Ani vám nemůžu vyčítat, že máte čtvrt hodinu zpoždění, protože ste přišel o dvacet tři a tři čtvrtě hodiny dřív, bože můj!“ „Středa?“ nechápal pomocný dělník na dráze. „Dušane, okamžitě odchod! Dospat, co se dá, a zejtra v tuhle dobu tady, budeme mít práce nad hlavu. A nedokrmovat! Už ani štamprle! Jasný!?“ „Jasný, šéfe.“ Dušan Kobza zahanbeně sklonil hlavu a odpochodoval z perónu. Tohle se mu ještě nestalo. S chlastem se už navyváděl všelicos, ale aby přišel na noční o den dřív, to tu ještě nebylo. Před hlavním nádražím v bufetu na stojáka si za poslední drobné koupil malé pivo na srovnání. Na jeden hlt ho vypil polovinu, hlasitě si říhl, hlasitě si povzdechl, jako po opravdové rachotě. Druhou polovinu sklenice si šetřil, na víc neměl. Uvažoval. Co to zase bylo za akci? Co zase pili? Čůčo, lacinou vodku, Fero přinesl alpu, potom někdo sehnal pivo, a pokud si dobře vzpomíná, tak z bandasky pil i domácí červené, ale hořké, asi zkažené. Potom… Kdy to vlastně pili? V neděli? Ne, v pondělí. Anebo… Ani si přesně nevzpomínal, pil několik dní. Taky spal. Jednou, možná i dvakrát. Když se rozpil, a rozpitý byl poslední dobou pořád, a táhl to v kuse, dny se mu slévaly, noci taky, ale aby se spletl o celý den? Měl být čtvrtek, a je teprve středa, to musela být opička jak vyšitá. Druhou polovinu sklenice dopil na tři úsporné loky, smutně se zadíval na dno, ještě jednou obrátil a vysál i poslední kapky. Konec, na víc neměl. Dal by si klidně i tři, ale na víc neměl. Blbec u taxíku odhodil cigaretu, byla ještě dlouhá, anebo taxík přijel moc brzo, tak či tak, na chodníku zůstal oharek,
který si zasloužil pozornost. Ani ho nezašlápl, stále hořel, nemusel shánět zápalky. S chutí si potáhl. A další blbec nechal na pultu kus klobásy a skoro celou hořčici, až tak spěchal na rychlík. Rohlík sežral, hamoun jeden, ale to nic, klobása s hořčicí zadarmo chutná i bez rohlíku. I trochu piva nechal na dně papírového kelímku. Dušan si pochutnal, najednou měl všechno, co potřeboval. Hlavní nádraží bylo požehnáním pro kreatury, jako byl Dušan, přírodní rezervace, chráněné území, roh hojnosti, kde se člověk zadarmo najedl, napil, zakouřil si, a když se zjevila uslintaná Darina, i… Počkal na autobus. Stál u zadních dveří, i když bylo místo i uprostřed, i vepředu. Vepředu dokonce i volná místa k sezení. Nechtělo se mu sedět. Vždycky stál u zadních dveří, protože odtud nejlépe viděl na revizory, a i kdyby nějaký nastoupil vzadu, vždycky měl dost času, aby ho složil, roztáhl dveře a klidně i za jízdy vyskočil. Za jízdy vyskakoval zřídka, možná tak třikrát, většinou začal s tím, že hledá lístek, potom s revizorem vyjednával a na nejbližší zastávce mu zdrhnul. Už se mu stalo, že byli dva, dokonce i tři v jednom autobuse, ale stačilo složit jednoho a ostatní zařadili zpátečku. S Dušanem Kobzou se jen tak snadno poprat nedalo. Dalo, ale výsledek byl vždycky stejný. Dušan stál u zadních dveří a sledoval autobus. Ti, co chtěli sedět, seděli, ti, co měli stát, stáli, nikde ani náznak pohybu, ani stopa po revizorovi. Měl štěstí, jako skoro vždycky, načerno projel půl města a vystoupil pod barákem. Dal by si ještě pivo, ale neměl ani floka a jako na potvoru na chodníku nepotkal nikoho známého. Ještě se i zastavil, dokonce se rozhlédl, ale nic, žádný sponzor na obzoru. Srát na to! Na kamarády i na pivo! Rozhodl se – jednou za čas se může dostat domů i normálně a vyspat se do střízliva. Překvapit manželku, skoro střízlivý se o něco pokusit. Vždyť zítra vydělá, možná si i něco vypůjčí, a zase bude na lahvinku. Výtah nepoužil, nikdy nejezdil výtahem, bydlel v prvním patře. Prošel podél schránek, jenom ze zvyku nakoukl do té své, jako vždycky – nic. Schránku vybírala žena. Vyběhl po schodech, zalovil v kapse, vyndal svazek klíčů, na
šel ten pravý se žlutou plastovou krytkou. Chystal se vrazit klíč do zámku a rozšafně napochodovat do bytu, nazdar ženo, nazdar synku, jak se máte, co novýho ve škole, jsem tu v rozumnou dobu a střízlivý, tak si po delším čase zahrajeme na vzornou rodinu a užijeme si, že jsme všichni spolu… ale na poslední chvíli se zarazil. Kolik je vlastně hodin? Ze zvyku koukl na zápěstí. Nic. Aha! Hodinky dal do frcu už minulý měsíc. No nic, čas se dá odhadnout i jinak. Vedoucí ho poslal domů ve čtvrt na jedenáct, dal si malé pivo, to mohlo být tak půl jedenácté, půlhodina cesty autobusem, plus minus pár minut… Jedenáct, možná čtvrt na dvanáct. Malý už bude spát, žena asi pospává u televize, možná žehlí, možná vaří na zítra. V každém případě nebyl vhodný čas na přepadovky s rozšafným entrée. Spíš naopak, i když se po dlouhém čase chystal dorazit střízlivý, měl by držet hubu a neprovokovat. Držkové polívce se beztak nevyhne, ale když přijde jako pokorný beránek, bude to polehčující okolnost a mnohem lepší výchozí pozice pro možné manželské radovánky, než kdyby přišel s virválem jako trouba. Rozhodl se – vejde potichu. Klíč zasunul s opatrností profesionálního lupiče. Dveře nevrzly, ani když je zavřel. Světlo z chodby od výtahu ho upozornilo na překážku – věšáková stěna volně opřená o panel. Pozor, nezakopnout! Ano! Dobře! Už si vzpomněl! Nemohl trefit na hajzl, motal se po chodbě, v zuřivosti popadl věšákovou stěnu a všechny čtyři hmoždinky vytrhl jedním rázem. V pátrání po záchodě mu to nepomohlo, spadl, věšáková stěna na něj, pochcal se a do rána spal mokrý, přikrytý jen prkny a kabáty. Žena se ho bála v takovém stavu zachraňovat, každý se ho bál v takovém stavu byť jen dotknout. Když byl opilý anebo zuřivý, neodolal ani beton, ani dřevo. Obešel vytrženou věšákovou stěnu, kabát jen tak přehodil přes botník, slušně se vyzul, potmě vešel do předsíně. V kuchyni taky tma, asi se nevaří, v obýváku puštěný televizor. Prvořadý je syn. Po špičkách přešel ke dveřím, otevřel – postel prázdná. Aha! Něco se mu vynořilo z hlubin paměti – syn měl jet na školu v přírodě, týden nebude doma, ale netušil, který týden. Asi tenhle. Opatrně zamířil do obýváku, zase po
špičkách. Otevřel, nakoukl. Jenom televize ztlumená napůl, nějaký přírodopisný seriál. Na sedačce ani žena, ani deka. Asi byla unavená, šla si lehnout a zapomněla televizi vypnout. No nic, překvapí ji v ložnici, možná ještě půjde vzbudit a použít, když ne dnes, tak zítra ráno. Vždyť ráno bývá moudřejší večera. Pohybovat se nepozorovaně, nehlučně po bytech byl jeho denní chléb, tohle umění ovládal dokonale, chytili ho jenom jednou, a i tak dostal podmínku. Opatrně otevřel dveře do ložnice… Překvapení to tedy bylo, ale nejen pro ženu, pro oba, vlastně pro všechny tři! V přítmí ložnice se na jeho posteli jasně rýsoval bílý zadek, rytmicky se pohyboval nahoru a dolů. Nebyl to jeho zadek, kolena z levé a pravé strany byla kolena jeho manželky, to ano, ale ten zadek nebyl jeho – nejspíš to ho tak popudilo. Místo pozdravu celkem nespolečensky zařval: „Kurva!“ A vrhl se na postel k nim. Asi měli v plánu něco úplně jiného než švédskou trojku, protože muž se začal bránit. Ohnal se a neuváženě trefil Dušana loktem do hlavy. „Bože! Ty čuráku zasranej!“ Dušan se opravdu naštval. Nejenže mu obdělává vlastní ženu v jeho vlastní posteli, ještě ho chce i mlátit!? To určitě! Popadl chlapa za ramena a ve snaze stáhnout vetřelce z manželky trhl. Prsty mu sklouzly po zpocené kůži, jenom ho poškrábal. „Aúú… do prdele!“ „Já ti dám aú!“ Popadl ho za krk. I ten byl zpocený, ale Dušan sevřel a táhl. Muž se začal dusit, sám se zvedal z postele. „Dušane, prosim tě!“ ječela žena, ale Dušana pramálo zajímalo, o co prosí, teď na ni neměl čas. „Dušane!“ „Drž hubu! Vydrž, taky na tebe dojde řada…“ Muž využil chvíle nepozornosti, postavil se. „Dušane…“ „Ty hajzle! Pro tebe nejsem žádnej Dušan!“ Rozhořčený domácí pán se rozmáchl a udeřil. Zasáhl bradu, muži odletěla hlava v záklonu, zapotácel se a svezl se na zem vedle nočního stolku. Dušan kopl.
„Aú…“ teď zasténal on, zapomněl, že se vyzul. Muž se snažil znovu vstát. Dušan zaútočil z výhodné pozice, znovu udeřil. Těžká pěst dopadla na vršek hlavy, muž si ji zakryl rukama, namáhavě vstával. Provázela ho sprška boxerských úderů do žaludku, z boku do žeber, když se otočil, i zezadu do ledvin. Každý z úderů ho hodil zpátky na stěnu, při jednom nemotorném úhybném manévru shodil z nočního stolku stolní lampu, při druhém převrhl celý stolek, při třetím se předklonil a objal útočníka kolem pasu s hlavou hluboko staženou mezi rameny. Zatlačil, Dušan couvl, nohy se mu zapletly do rozházených svršků, padal naznak. Muž toho využil, zabral víc, Dušan se roztáhl na koberci, muž si obkročmo sedl na něj. Tehdy udělal chybu – udeřil. Kdyby se jen bránil, kdyby si ve spršce úderů posbíral oblečení a utekl, kdyby prosil o odpuštění, kdyby udělal cokoliv jiného, mohlo všechno skončil jenom modřinami a krvavým nosem, ale on udeřil. Sevřenou pěstí ze všech sil do Dušanovy tváře. Hlava mu odletěla stranou, adrenalin stoupl, zlost v něm vzkypěla. „Kurva! Ty mě budeš mlátit v mym vlastnim bytě!? Ty…“ Muž se znovu ohnal, Dušan uhnul, využil ztrátu protivníkovy rovnováhy, nadzvedl se, zapřel se nohama, udělal most jako profesionální zápasník volného stylu, přehodil záškodníka přes sebe. Vstal o něco svižněji než soupeř, takže zaútočil z podobně výhodné pozice jako před chvílí, jenže mnohem tvrději. Po prvním úderu do tváře se ozvalo suché prasknutí – zlomil mu nos, druhý úder minul hlavu, dopadl na krk, muž zachroptěl. Třetí úder šel z boku do žeber a prudká bolest návštěvníkovi signalizovala, že aspoň jedno žebro je zlomené. Muž pochopil – i když byli stejná váhová kategorie, Dušan byl lepší rváč, víc času věnoval pouličnímu tréninku, navíc ho popadla zlost, přesněji zuřivost, která zatemňuje mozek, blokuje bolest, snižuje schopnost rozeznat nebezpečné jednání, dělá z člověka zvíře. Nelenil, na další úder už ani nepomyslel, otočil se, vyběhl z ložnice, jak ho pánbůh stvořil. Dušan za ním. Casanova zabloudil, spletl si směr, místo na chodbu ke vchodovým dveřím vběhl do kuchyně. Dušan si na něj posvítil, nacvičeným pohybem jen naslepo praštil dlaní do vypínače.
NahĂ˝ muĹž zahnanĂ˝ do rohu ke kuchyĹˆskĂŠ lince popadl Ĺžidli a hodil. DuĹĄan ji odrazil, nebezpeÄ?nÄ› se blĂĹžil. Druhou Ĺžidli muĹž nehodil, ohĂĄnÄ›l se s nĂ jako s kyjem, ale i tu DuĹĄan zachytil – chvĂli se pĹ™etahovali jako malĂĄ dÄ›cka o poslednĂ volnou Ĺžidli ve ĹĄkolnĂ druĹžinÄ›. DuĹĄan cukl, muĹž nepustil, cukl silnÄ›ji, muĹž se pĹ™edklonil, jeho hlava se dostala do nebezpeÄ?nĂŠ blĂzkosti, DuĹĄan toho vyuĹžil a poslal mu vÄ›zeĹˆskĂ˝ pozdrav – Ăşder Ä?elem na koĹ™en nosu. UĹž tak krvĂĄcejĂcĂ nos se rozplĂĄcl, nĂĄvĹĄtÄ›vnĂk zaĹ™val bolestĂ, dlanÄ›mi si pĹ™ikryl tvĂĄĹ™, zavĹ™el oÄ?i, ztratil orientaci. DuĹĄan pĹ™iskoÄ?il, chystal se vykopnout a treďŹ t ho do nahĂŠho rozkroku, ale vzpomnÄ›l si na bolest v loĹžnici – naboso bolely kopance i jeho, kromÄ› toho v ponoĹžkĂĄch riskoval, Ĺže na proĹĄlapanĂŠm linoleu uklouzne a spadne. Rozmyslel si to, ŞådnĂŠ kopance, radÄ›ji dobĹ™e mĂĹ™enĂ˝ Ăşder, ale kam? NahĂ˝ muĹž si zakryl tvĂĄĹ™ dlanÄ›mi, hlavu schoval mezi ramena, schoulil se. „Neser, DuĹĄane!“ snaĹžil se mumlavÄ› vyjednĂĄvat mezi dlanÄ›mi. „VĹĄechno ti vysvÄ›tlim! Nech mÄ› jĂt, nechci se prĂĄt!“ „Ty se nebudeĹĄ prĂĄt, neboj se! Tebe budou prĂĄt, sleduj jak!“ DuĹĄan spustil sprĹĄku ĂşderĹŻ na hlavu, bylo mu jedno, Ĺže nebyly ĂşÄ?innĂŠ, protoĹže ruce je tlumily jako mÄ›kkĂ˝ obal, bylo mu jedno, Ĺže ĹžadonĂ, Ĺže se svĂjà – mÄ›l uĹž jen jednu snahu, sloĹžit ho na zem a dorazit ho! „DuĹĄane!“ NĂĄvĹĄtÄ›vnĂk zoufale vykĹ™ikl, najednou se z niÄ?eho nic narovnal a neÄ?ekanÄ› kopl. Jeho bolest nohy nezajĂmala, byla urÄ?itÄ› menĹĄĂ neĹž ta, co prĂĄvÄ› zaĹžĂval. Kopl, treďŹ l pĹ™esnÄ› do Ĺžaludku. DuĹĄan odletÄ›l, nohy mu podrazila pĹ™evrĹženĂĄ Ĺžidle. NejdĹ™Ăv se praĹĄtil do hlavy o hranu stolu, potom tvrdÄ› dopadl na zĂĄda. PĂĄr hvÄ›zdiÄ?ek a ďŹ alovĂŠ roztoÄ?enĂŠ spirĂĄly mu pĹ™ipomnÄ›ly, Ĺže do hlavy to bolĂ. „Ty svinÄ› jedna zasranĂĄâ€Śâ€œ DuĹĄan syÄ?el zuĹ™ivostĂ. PĹ™i vstĂĄvĂĄnĂ si pomĂĄhal rukama, chytil se hrany stolu, pĹ™esnÄ› tĂŠ, do kterĂŠ se uhodil. KdyĹž sĂĄhl o kousek dĂĄl, nahmatal rukojeĹĽ. „Ne! Tohle ne! DuĹĄane, vzpamatuj se, nĹŻĹž ne!“ DuĹĄan ho slyĹĄel jakoby z dĂĄlky, vlastnÄ› ani nerozumÄ›l, co blĂĄbolĂ. Ăšsta mÄ›l plnĂĄ krve, na rtech mu vyskakovaly bublinky, vĹŻbec mu nebylo rozumÄ›t. A i kdyby, DuĹĄanovi uĹž to bylo jedno, pĹ™ekroÄ?il hranici, uĹž se na svÄ›t dĂval skrz rudou mlhu, nebylo nĂĄvratu‌
Přiskočil, napřáhl se, bodl zespodu pod žebra. Čepel dlouhého kuchyňského nože nasměroval vzhůru. Bez odporu vnikla do těla až po rukojeť. Muž se opřel o linku, ruce obejmuly domácího kolem ramen, hlava padla do záklonu, ruce se svezly podél těla, kolena se podlomila. „Dušane, ne!“ zavřeštěla manželka ve dveřích. Narychlo zabalená do odrbaného županu – koupil jí ho po svatbě, anebo ještě před – vběhla do kuchyně. Přiskočila, spěchala zachraňovat. Dušanovi nebylo jasno koho. „Na, tumáš!“ Z otočky ji jedním vrzem řízl do krku. Odskočila, chytila se za krk. Mezi prsty vytryskla krev, stékala po kloubech, po zápěstí, kapala na zem, mizela v rukávu odrbaného županu. Bleskově se otočila, utekla. Dušan slyšel, jak buší na sousedovy dveře, slyšel křik, vřavu, ječivý hysterický vřískot nějaké ženy. Nešel za ní, nepronásledoval ji – k čemu? Ať buší, ať zbuntuje celý dům, ať zavolají fízly, ať si! Nebude utíkat. K čemu – a kam? Počká na ně tady, ve svojí kuchyni, ať ho klidně zatknou, nebude klást odpor. Ať se stane, co se má stát. „Nebudu utíkat, svině,“ řekl krvavé mrtvole na zemi, a aby svým slovům dodal na vážnosti, kopl. Ani jeho už bolest nohy nezajímala, také on už zažíval mnohem větší… Soudce krajského soudu vstal, upravil si talár, přehodil pár stránek. Vstali všichni. „Vyslechněte rozsudek jménem republiky…“ Soudce shrnul zločiny, které prokuratura dávala Dušanovi za vinu, vyjmenoval důkazy, které obžalovaného jednoznačně usvědčovaly z vraždy a z těžkého ublížení na zdraví, uznal ho vinným. „… za což se obžalovaný Dušan Kobza odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let nepodmíněně. K výkonu trestu se obžalovaný zařazuje do třetí nápravněvýchovné skupiny!“
3 Poslanec Milan Dufek si hodinu před smrtí dotáhl kravatu, odkašlal si do sevřené pěsti, hřbetem ruky si utřel zpocené čelo, chytil manželku za loket a naznačil jí, aby šla kousek stranou od hlučného davu. „Co je zase!?“ rozčílila se Hilda, rychle se usmála, aby si nikdo z hostů ničeho nevšiml. „Já mu musim zavolat!“ „Milane! Proboha!!“ znovu se usmála a ustaraně se rozhlédla, zda její výbuch nezaslechli jiní hosté reprezentačního plesu. „Sme na plese! Lidi nás pozorujou, uvědom si to! Co panikaříš!? Co zmatkuješ?“ „Bojim se, nediv se! De o plyn – s plynem nejsou žádný fóry! Uvědom si, že nám může celej dům vyletět do vzduchu!“ „Do vzduchu, do vzduchu... Milane, prosim tě,“ snažila se chlácholit manžela mírnějším hlasem. „Nedramatizuj.“ „Hildo, du za pořadatelem, požádám ho o telefonát. Musim mít jistotu,“ rozhodl se. Hildě bylo jasné, že manžel už se rozhodl a jakékoliv jiné řešení odmítne, námitky nebude akceptovat. Znala ho, musí být po jeho. Stejně už se ho chtěla zbavit, akorát kolem ní šířil atmosféru napětí a paniky. A ona si přitom zrovna dnes dala tak záležet! I na zevnějšku – u kadeřnice seděla tři hodiny; i na garderobě – šaty jí šili skoro měsíc, zkoušek bylo požehnaně; i na atmosféře – jako manželka předsedy obvodního národního výboru a poslance národní rady rozdávala úsměvy na všechny strany, recipročně si užívala obdivné pohledy přítomných dam a vyzývavé pohledy mladých mužů. Hilda byla krásná žena, uvědomovala si to a společenský obdiv si uměla vychutnat.
Dnešní reprezentační ples byl vyvrcholením sezóny a každý se snažil podle názvu reprezentovat, ukázat se v těch nejlepších barvách – jen ona musí mít po boku zoufalého panikáře! „Běž a rychle se vrať!“ poslala ho, aby se ho zbavila, aby už konečně dal pokoj. Milan pustil manželčin loket, rázně zamířil do chodby. „Soudruhu Malatinče! Soudruhu Mala…“ „Prosím, soudruhu předsedo! Jak vám můžu pomoct?“ spěchal ředitel obvodního kulturního střediska. „Telefon! Potřebuju telefon! Dá se odtud telefonovat?“ „Prosím vás, pane poslanče, co je to za otázku? Náš kulturní dům jsme stavěli podle nejmodernějších projektů, máme tu všechno, co pracující lidé potřebují ke kvalitnímu společenskému oddychu po práci. Včetně telefonů. Ale ty dole ve vestibulu jste asi neměl na mysli…“ „Ne! Dyť proto vás otravuju.“ „Neotravujete. Prosím, nahoru po schodech do mojí kanceláře. Můj telefon je vám k dispozici, pane poslanče.“ Ředitel kulturního střediska nechal poslance Dufka v kanceláři samotného, jenom mu k telefonu přisunul popelník. „Počkám venku.“ „Děkuju.“ Poslanec Dufek zalovil ve vnitřní kapse saka, vyndal peněženku, z ní lísteček. Na lístečku stálo: Molnár – plyn – 37791. Pod číslem ještě jedno číslo, u něj jméno Kiš, ale nevytočil ani jedno. Uvědomil si, že čas už pokročil, a pokud chce plynaře Molnára zastihnout, musí volat domů. K němu domů. Zpaměti vytočil číslo. „Tú-tú-tú-tú…“ Nechal to zvonit. Vytrvale to nechal zvonit. Vytrvale kouřil a vyzváněl. Nic. „Hajzl!“ zuřivě třískl sluchátkem do vidlice. Někteří lidé chodí v sobotu večer na plesy, ti vyvolení, pravda, ti, co na to mají, jiní jen tak normálně do hospody na pivo. Poslanec Dufek dobře věděl, že normální Molnár se mohl jen tak normálně stavit po práci na pivo, ale dohoda zněla, že mu dá vědět, že se staví v kulturáku, anebo někoho pošle, ale nestavil se ani nikoho neposlal.
Poslanec Dufek stále nevěděl, zda mu plyn v domě uniká, anebo ne. Bez této pro něj životně důležité informace se nedokázal na reprezentování soustředit. Přitáhl si popelník, zapálil si další cigaretu, promnul si čelo, přemýšlel. Problém začal dvě hodiny před odchodem na ples. Ještě běhal ve slipech, i Hilda byla nahoře v patře jenom v negližé. Holil se dole v koupelně. Nejdřív přivoněl k žiletce, potom k mýdlu na holení, potom k ruce, jedné, druhé… „Hildo!“ „No?“ „Cejtíš něco?“ „Šukali sme před hodinou, už to přešlo… A už se mi nechce!“ „Myslim plyn.“ „Prdnul sis?“ „Ne, myslim normální, vytápěcí!“ „Ne, tady nahoře necejtim nic.“ „Do prdele…“ Rozhodl se pátrat. Logicky začal v kotelně – tam taky skončil. V kotelně byl zápach unikajícího plynu nejsilnější. Syčení neslyšel, ani když k přívodním trubkám přiložil ucho – dobré znamení, únik asi nebude dramatický, možná jenom těsnění, ale v každém případě to nemohl nechat tak. S plynem nejsou žerty! „Už to mám, Hildo,“ zakřičel nahoru do schodů. „Co?“ ozvalo se shora. „No, co asi? Ten plyn!“ „A?“ „De to z kotelny!“ „V kuchyni si byl?“ „Eště ne! Zkontroluju i kuchyň, i horní koupelnu, ale v kotelně určitě uniká.“ Pro jistotu zkontroloval svoji koupelnu dole, manželčinu na patře, nakonec plynový sporák v kuchyni. „Je to kotelna,“ uzavřel pátrání. Už nekřičel, stáli v kuchyni, manželka v županu se také zúčastnila tohoto pátrání. „Co teď, Milane? Je sobota, za chvíli odcházíme.“
„Volám Molnárovi. Kde mám ten sešit s ménama řemeslníků?“ „Tady,“ otevřela zásuvku, podala mu sešit v tvrdých černých deskách. „Vidíš – vyplatilo se psát si jejich ména a telefonní čísla. Novostavba na krku – a bez řemeslníků? Ani nápad! Známe naše fachmany, narychlo zfušovat práci, nastavit dlaň a šmidra vydra! Nic takovýho, chlapci, pěkně si za nedodělky ponesete zodpovědnost,“ mumlal si, zatímco listoval. „Stejně to byl můj nápad.“ „Tvůj, ale psát jsem začal já! Marek… elektřina…“ mumlal si pod nos, prstem jel řádek po řádku, „Mečiar, schody… Molnár!“ zvolal s úlevou. „Tady ho máme! Molnár – plyn! Dej blíž telefon!“ Přisunula mu ho blíž. „Zavolat dokážeš sám, nebo ti mám svítit u prdele.“ „Nebuď zbytečně vulgární!“ „Najednou nějak citlivej. Dobře, dobře! Du se nahoru dodělat!“ Vytáčel číslo, soustředil se, už jí nevěnoval pozornost. „Běž se dodělat…“ V telefonu se ozval vyzváněcí tón. Poslanec Dufek trnul, na druhé straně u Molnárových to jen vyzvánělo, ani náznak… „Irena Molnárová, prosím,“ ozvalo se ve sluchátku. Poslanec Dufek skoro nadskočil na židli. „Paní Molnárová!“ „Ano, Molnárová, prosím. Kdo je tam?“ „Tady je Dufek, předseda národního výboru a…“ „Znám, znám, pane… ehm, soudruhu předsedo.“ „Jsem rád, že jsem se dovolal!“ „Já taky…“ připustila nesměle, jakkoli netušila, proč by měla být ráda. „Prosim vás, paní Molnárová, potřebuju nutně mluvit s vaším manželem!“ „Je mi líto, ale není doma.“ „Není…“ nedokončil. S takovou možností nepočítal. Co teď? Rychle uvažoval. „Není doma,“ zopakoval. „A kde je? Prosim vás, já s nim musim mluvit! V nutný záležitosti!“ „Ale on vážně není doma.“
„Prosim vás, kde je?“ „No…“ No kde by asi tak mohl být mistr plynař v sobotu večer? Ale jak má předsedovi národního výboru říct, že manžel je na melouchu? Vždyť melouchy byly zakázané, byl to nezdaněný příjem, státní pokladna z toho neměla ani halíř, kromě toho nikdo, kdo chodil na melouchy, nekupoval materiál v obchodě, na melouchy se používal materiál nakradený v práci. Každý, kdo chodil na melouchy, se vystavoval nebezpečí trestního stíhání – a za daňové úniky a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byly pálky jako za vraždu, někdy i horší. Jak mu má říct, že… „Já vím, já vím,“ pochopil poslanec Dufek. „Promiňte, až teď mi to došlo, paní Molnárová. Já vím, je na… je v práci.“ „No… tak nějak.“ Byla ráda, že to pochopil sám a nemusí mu nic vysvětlovat, zvlášť ne po telefonu. „Paní Molnárová, poslouchejte mě! Uniká mi v domě plyn. Víte, že mi váš manžel dělal… ehm…“ „Jistě, vím, co vám v domě dělal,“ teď pro změnu pomohla ona jemu, aby nemusel zbytečně vysvětlovat po telefonu. „Nedivte se, že ho shánim.“ „Nedivím, ale…“ natahovala čas. Urputně přemýšlela, jak mu pomoct, a přitom nepodrazit manžela. Odbýt ho nemohla, byl to papaláš, a ne ledajaký. „Mám nápad,“ osvítilo předsedu. „Tam, kde je teď, maj telefon?“ Manžel jí vždycky řekl, u koho bude přes víkend, a pokud už tam byl zavedený telefon, nadiktoval jí i číslo. Dvakrát se to vyplatilo – jednou si syn na lovu zlomil nohu a bylo třeba odvézt ho z lesa do nemocnice, podruhé rodila dcera. Možná je tohle třetí případ… „Maj.“ „Dáte mi číslo a já už se s nim nějak spojím. Sem si jistej, že když de o havarijní situaci, nebude se na vás zlobit.“ Tím si nebyla úplně jistá, ale na druhou stranu, kdyby ho zatajila a poslanci by vyletěl dům do povětří, mohli by mít popotahovačky, a za to by ji manžel určitě nepochválil. „Pište si…“ „Moment!“ Nepočítal s psaním. „Moment, skočím si pro pero a papír. Jen chviličku, nezavěšujte!“
Vstal, prohmatal si kapsy u saka, uvědomil si, že pero nemá a že ho nenajde ani v kalhotách, protože ani ty neměl, vždyť pobíhal jenom ve slipech. „Hildo! Hildo!“ zařval nahoru do schodů. „Hildo! Kde máme něco na psaní?“ „Psací stroj máš u sebe v pokoji na stole,“ nechápala otázku. „Seš slepej?“ „Pero, proboha! Potřebuju si rychle zapsat číslo!“ „Aha! Druhej šuplík shora, prostřední řada.“ „V obejváku?“ „V kuchyňský lince! Už tu bydlíme půl roku, kdy se konečně zorientuješ?“ „Dobře, dobře…“ bručel, neměl čas ani chuť teď poslouchat její výčitky. Našel pero a papír. „Paní Molnárová?“ S obavou si přiložil sluchátko k uchu. „Tady jsem.“ Ulevilo se mu. „Poslouchám.“ „Pište si, Kiš…“ Poznamenal si jméno a číslo. „Moc vám děkuju za trpělivost.“ „To je v pořádku, soudruhu poslanče. Ať vám starej pomůže, držím palce.“ „Ještě jednou děkuju. Na slyšenou.“ „Na shledanou.“ Zavěsil, okamžitě vytočil nové číslo. Nečekal ani dvě vteřiny, pán domu musel stát u telefonu, možná ho právě přenášel z místa na místo, jak se to v novostavbě dělává. „Kiš, prosím.“ „Dobrý večer, prosím vás, mohl byste mi dát k telefonu plynaře Molnára?“ „Mol… A vy ste kdo? Odkud máte tohle číslo?“ „Dufek, já sem…“ zaváhal. Teď mu funkce asi nepomohou, dokonce měl obavu, že by mohly uškodit, vystrašit, donutit pana domácího lhát a zatajovat. „Sem jeho dobrej kamarád. Vim, že je u vás, mluvil sem s jeho manželkou, proto mám vaše číslo. O nic nejde, jen se s nim potřebuju na něčem dohodnout.“ „Aha, od manželky… Tak počkejte.“
Ve sluchátku slyšel vzdálené hlasy a rachot – na stavbě se zřejmě finišovalo. Čekal dlouho. „Molnár.“ „Dobrý večer, pane Molnár, tady je Dufek. Milan Dufek, dělal ste mi…“ „Vim, vim,“ přerušil ho, aby do telefonu zbytečně nežvanil. „Mám problém.“ „Poslouchám.“ „Uniká mi plyn.“ „Kde?“ „V kotelně.“ „Syčí?“ „Ne, nic není slyšet, jenom smrdí.“ „Jenom smrdí? Hodně?“ „Je to cejtit, nevim, co je hodně.“ „Dá se tam dejchat? Když ste se nadechnul, škrábalo vás v krku? Točila se vám hlava?“ „Ne, jenom smrad.“ „To je dobře, nebude to vážný.“ „Ale je potřeba to řešit, ne?“ „To určitě.“ „Takže… kdy přídete?“ „Já? Ale já sem… já sem… dyť víte. V Malackách. Mám tu rozdělanej celej vytápěcí systém, nemůžu odejít uprostřed práce.“ „Chápu, ale pochopte i vy mě! Něco s tim musim dělat, dyť mi vybuchne dům! Co mi radíte? Mám zavolat havarijní službu?“ „Havarijní služba jen odpojí plyn v celý ulici a kašle na to, ty vám nic opravovat nebudou, proto si řikaj havarijní služba. To není řešení.“ „Taky se mi zdá. Ale něco…“ „Počkejte,“ přerušil ho mistr, „přemejšlim. Kolik je hodin? Půl sedmý… Půl sedmý… To znamená… tady budu eště…“ protahoval věty, mezitím uvažoval, jak pomoct prominentnímu zákazníkovi, kterého v žádném případě nechtěl naštvat. Jednak kvůli jeho funkcím, jednak kvůli jeho peněžence – platil v hotovosti, bez reptání, bez smlouvání, kolik si řekl, a řekl si rozhodně o dost. „Víte co, uděláme to
takhle. Já tu skončim asi v deset. Cestou se eště musim zastavit pro syna na chatě, víte, jel na lov a sme dohodnutý, že ho mám vyzvednout, takže mezi jedenáctou a dvanáctou, nejpozdějc o půlnoci sem u vás…“ „Ale já nebudu doma!“ „Nebudete? A kde… Anebo co mám teda dělat? Bude někdo doma? Manželka…“ „Nebude. Deme na ples.“ „Na ples. A tam budete až do rána, co? Ale to potom…“ „Víte co, pane Molnár, nevadí. Vim, jak to uděláme. Branku nechám otevřenou, před vchodovejma dveřma sou dva květináče s tújema. Pod levym nechám klíč. V domě se dokážete orientovat, dyť ste u nás byl.“ „Byl, byl, hodněkrát.“ „… takže kotelnu najdete, i všechny přípojky, sám ste je instaloval.“ „Sám, sám.“ „To znamená, že svítit vám nemusim. Přiďte, udělejte, co je třeba. Jediný, o co vás poprosim, abyste se cestou od nás zastavil v obvodnim kulturním středisku, našel mě, vrátil klíč a oznámil mi výsledek. A taky se rovnou vyrovnáme.“ „Dohodnuto. Pane… soudruhu Dufku, eště pár pokynů. Nemůžete jen tak odejít z domu a nechat unikat plyn, to by se mohlo vymstít. Udělejte něco pro svojí bezpečnost.“ „Co?“ „Víte, kde máte plynoměr? Ukazoval sem vám ho.“ „No…“ „Na rohu domu, ve zdi…“ „Už si vzpomínám.“ „Umíte ho otevřít, nechal sem vám klíč, takový téčko.“ „Klíč? Téčko?“ koktal. „Hilda ho najde,“ naskočil poslanec. „Otevřete skříňku a dole pod hodinama je uzávěr, takový kolečko. Otočíte ho doprava, jak to jen pude.“ „Otočim.“ „Pak to samý uděláte v kotelně, uzávěr je vpravo od kotle dole u země.“ „U země,“ zopakoval. „Tim by měl bejt plyn odstavenej. V kotelně máte okno.“ „Mám.“
„OtevĹ™ete ho aspoĹˆ na vÄ›traÄ?ku.“ „Aha, to je dĹŻleĹžitĂ˝.“ „DveĹ™e do kotelny zavĹ™ete, nezamykejte, jenom zavĹ™ete, a zavĹ™ete i ty druhĂ˝ dveĹ™e do chodbiÄ?ky.“ „I ty do chodbiÄ?ky.“ „A jen pro jistotu nechĂĄte otevĹ™enĂ˝ eĹĄtÄ› jedno nebo dvÄ› okna v pĹ™ĂzemĂ. Ne dokořån, jen na vÄ›traÄ?ku. Nebojte se, aĹž budu odchĂĄzet, vĹĄechno pozavĂrĂĄm a zkontroluju.“ „VĂ˝bornÄ›!“ „Sme dohodnutĂ˝.“ „DohodnutĂ˝! Pane MolnĂĄr, nevim, jak bych vĂĄm podÄ›koval!“ „VĂteâ€Śâ€œ „Aha,“ pochopil poslanec. „SamozĹ™ejmÄ›, jak sem Ĺ™ek, pĹ™iÄ?te za mnou, nezĹŻstanu vĂĄm nic dluĹžnej.“ Poslanec Dufek si pĹ™itĂĄhl popelnĂk, zapĂĄlil si dalĹĄĂ cigaretu, promnul si Ä?elo, pĹ™emýťlel. Tohle vĹĄechno se stalo v pĹŻl sedmĂŠ, teÄ? je‌ koukl na hodinky. PĹŻl jednĂŠ – a MolnĂĄr nikde. Ani nebere telefon. On vĹĄechny pokyny dodrĹžel, uzavĹ™el plyn, pravda, s vydatnou Hildinou pomocĂ, ale uzavĹ™el, i okna pootvĂral, ale MolnĂĄr slib nedodrĹžel! Nic neopravil, na plese se neukĂĄzal, nebere telefon, takĹže u nich nenĂ ani nebyl. ZvaĹžoval, zda zavolat k MolnĂĄrovi domĹŻ, pro jistotu si na lĂsteÄ?ek ke KiĹĄovi opsal ze seĹĄitu i jeho Ä?Ăslo. Nemohl se rozhodnout, Ä?as uĹž pokroÄ?il, kromÄ› toho se mu zdĂĄlo neuvěřitelnĂŠ, Ĺže by zapomnÄ›l a z melouchu by jel rovnou domĹŻ. Znal MolnĂĄra jako seriĂłznĂho Ĺ™emeslnĂka, mÄ›l ho uĹž odzkouĹĄenĂŠho, to by urÄ?itÄ› neudÄ›lal. NezavolĂĄ znovu tomu KiĹĄovi z Malacek? Ale jestli MolnĂĄr Ĺ™ekl, Ĺže od nÄ›j odjede v deset, tak pĹŻlhodinku plus minus, v pĹŻl jednĂŠ v noci uĹž tam stejnÄ› nebude. MĹŻĹže bĂ˝t jen v jeho domÄ›. Tam by mÄ›l bĂ˝t! Poslanec Dufek znovu vytoÄ?il domĂĄcĂ telefon. TĂş-tĂş-tú‌ Pořåd dokola. „To nemĂĄ smysl!“ naĹĄtvanÄ› praĹĄtil sluchĂĄtkem do vidlice. Na chodbÄ› podÄ›koval poĹ™adateli za ochotu, v sĂĄle vyhledal Hildu, chytil ji za loket a odtĂĄhl od spoleÄ?nosti. „Ale uĹž toho mĂĄm fakt dost! Milaneâ€Śâ€œ
„Nebere to – a já nemám stání! Něco se stalo, něco neklaplo, něco se posralo! Jedu domů! Skočim do auta, zajedu tam a zpátky, zkontroluju dům, zjistim, jestli tam byl, nebo se na nás vykašlal. Ale to ti řikám, jestli mě vochcal, bude litovat!“ „Jeď, prosim tě, jeď už, hlavně nedělej rozruch, sme všem na očích, uvědom si…“ Ani ji nenechal domluvit, vůbec ho nezajímalo, co si má uvědomit, otočil se na podpatku a vyběhl z tanečního sálu. Poslanci Dufkovi zbývala ještě půlhodina života.