LUCY WORSLEYOVÁ
Jane Austenová – BIOGRAFIE –
Copyright © Lucy Worsley 2017 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018 Translation © Runka Žaludová 2018 ISBN 978-80-7529-559-0 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv.
Obsah Úvod................................................................................................7 DĚJSTVÍ PRVNÍ: SLUNEČNÉ RÁNO NA FAŘE...................... 11 1.Do Steventonu........................................................................... 13 2.Přichází Jane .............................................................................. 25 3.Chlapci...................................................................................... 33 4.Trocha učení.............................................................................. 45 5.Škola v opatství.......................................................................... 52 6.Přátelství žen ............................................................................. 58 7. Války ......................................................................................... 73 8.Cassandřin románek...................................................................80 9.Mládí a krása.............................................................................. 87 10. Romány .................................................................................. 103 11. „Můj irský přítel“ .....................................................................111 12. First Impressions........................................................................ 121 13. Panství Godmersham ............................................................... 124 14. Pryč z domova..........................................................................133 15. Bez domova............................................................................. 145 DĚJSTVÍ DRUHÉ: POBYT V CIZÍ ZEMI .................................151 16. Bath..........................................................................................153 17. Moře ....................................................................................... 164 18. Panství Manydown .................................................................. 170 19. Susan ....................................................................................... 178 20.„Touha po Lyme“.................................................................... 184 21. Východní Green Park .............................................................. 190 22.Dům pro hrdinku .................................................................... 201 23. Castle Square ............................................................................211
DĚJSTVÍ TŘETÍ: SKUTEČNÝ DOMOV ................................. 225 24.Chawton ................................................................................. 227 25. Vydáno!................................................................................... 238 26.Pýcha a předsudek ...................................................................... 245 27. Velký dům ............................................................................... 254 28.Zábava mladých dam ............................................................... 263 29.Dobývání Londýna .................................................................. 271 30.Rezidence Carlton................................................................... 277 DĚJSTVÍ ČTVRTÉ: KONEC A CO BYLO POTOM ............... 283 31 32 33 34 35 36
Pohromy.................................................................................. 285 Ubohá dušinka......................................................................... 290 Nedokončená záležitost ........................................................... 296 College Street .......................................................................... 303 Poslední domov ....................................................................... 307 „Bylo na té dámě něco zvláštního?“ ..........................................312
Závěr: Co se stalo s Janinými domovy?...........................................316 Poděkování......................................................................................318 Prameny..........................................................................................319 Bibliografie ..................................................................................... 320 Poznámky...................................................................................... 328 Rejstřík.......................................................................................... 363 Zdroje obrazového materiálu ............................................................. 373
26 Pýcha a předsudek „… příliš chytré, než aby to mohla napsat žena“ Názor „gentlemana, chlubícího se svým literárním vzděláním“ na román Pýcha a předsudek
J
e dna debata, která rozděluje historiky Janina života, se týká toho, „kdy“ psala své romány. Její vlastní rodina spatřuje v jejím životě dvě produktivní etapy, jednu ve Steventonu a druhou v Chawtonu, s mrtvým období mezitím. „Jakmile se usadila ve svém druhém domově,“ prohlásil její synovec, „vrátila se ke zvyku psát, který si vytvořila v domově prvním.“1 Učenci od té doby o této představě dvoufázové kariéry diskutují a zdůrazňují, že její synovec nemohl vědět, že Jane psala a přepisovala celou tu dobu. Ale já se pokusím zodpovědět jinou otázku. Kdy v každém daném dni vlastně psala své romány? Jak si „našla čas“? Janina neteř Marianne vykresluje znamenitý obraz své tety, jak vykonává dvě věci najednou: „pracuje“ s jehlou na nějakém úkolu a zároveň ve své mysli. Když pobývala v Godmershamu, sděluje nám, že Jane: seděla a potichu pracovala [šila] u krbu v knihovně, dlouho neříkala nic a pak náhle vybuchla smíchy, vyskočila a běžela přes místnost ke stolu, kde ležela pera a papír, něco si zapsala a pak se vrátila ke krbu a klidně pokračovala v práci jako předtím.2
Takže Jane vytvářela své zápletky a postavy, aniž by si toho byli ostatní vědomi. Nikomu nevykládala, čím se zabývá, kromě Cassandry. V rodině se říkalo, že „s touto drahou sestrou – ale myslím, že s nikým jiným – Jane mluvila otevřeně o veškeré práci, kterou se právě zabývala“.3 Život v Chawtonu se dostal do zaběhnuté rutiny, která Jane umožňovala mimořádně rozvinout svou tvorbu. Zdá se, že Cassandra a Martha zajišťovaly provoz domu, uznávajíce, že Janin přínos spočívá v něčem jiném. Ale toto uspořádání se s lidmi zvenku neprobíralo. Nejznámější úvaha o Janiných pracovních návycích zní takto: Dávala si pozor, aby svým počínáním nevzbudila podezření u služebnictva nebo hostů či jakýchkoli osob mimo vlastní rodinný okruh. Psala na 245
sk uteč ný domov malé listy papíru, které mohla snadno schovat nebo zakrýt kouskem pijáku. Mezi předními dveřmi a pokoji byly otáčecí dveře, které vrzaly, když je někdo otevřel – ale ona tuto malou nesnáz odmítala opravit, protože to bylo znamení, že někdo přichází.4
Tak to bylo, soudí její synovec, když on a jeho bratranci často tetu nečekaně vyrušili „u malého mahagonového psacího stolu“ přesně v okamžiku, kdy „Fanny Priceová nebo Emma Woodhousová či Anne Elliotová vyrůstaly do krásy a zajímavosti“.5 Jeho sestra Caroline potvrdila, že se Jane někam neukrývala ke psaní a její „stůl byl umístěn v přijímacím pokoji. Často jsem ji viděla psát na něm dopisy a jsem přesvědčena, že hodně ze svých románů napsala stejným způsobem – ve společnosti své rodiny.“6 Jinak řečeno, Jane byla spisovatelka, která předstírala, že jí není. Ale existují náznaky, že se cítila nucena skrývat svou profesi a že ji to mrzelo. Jen jednou nám dává vysvětlení, jakému způsobu života a práce dává přednost, a to v dopise napsaném během návštěvy u bratra Henryho doma na Hans Place v Londýně. On každý den odešel do banky a nechával Jane samotnou. „Mám tu mnohem více prostoru a pohodlí, než jsem mohla čekat,“ napsala, „a zahrada je prostě úžasná… Bydlím [u Henryho] v pokoji pod schody, je to obzvlášť příjemné, protože je tu vchod do zahrady. Vycházím a osvěžuji se každou chvíli a pak se vracím do chladu osamění.“ Protože v té době Jane tvrdě pracovala na Emmě, jedná se o unikátní nahlédnutí do podmínek, v nichž byla nejšťastnější: prázdný dům, Henryho stinná pracovna, jen jedna služebná, která se o ni stará, a zahrada, kde si může udělat přestávku, kdykoli chce. Je lákavé si myslet, že právě toto, nikoli hojnost Godmershamu, bylo pro Jane skutečným luxusem. Ale zármutek vyvolává představa, že po většinu jejího života jí to chybělo. I Chawton byl plný neustálého vyrušování a lidí a domácích povinností. I když na veřejnosti nemohla Jane připustit, že by jí rušení přítomností druhých vadilo, v soukromí se tím netajila. „Už jsem skutečně netrpělivá, abych mohla psát,“ stěžovala si. „Mám teď k dispozici jen velmi málo klidných chvil, ale už musím začít.“ Domnělá lehkost, jakou svému psaní Jane přičítala, velmi těšila její rodinu. Může být třeba skvělá spisovatelka, mysleli si, ale důležitější je, že je dobrá křesťanka a domácká, rodině oddaná teta. Janin synovec James obdivoval její práci tolik, ne-li více, jako ostatní Austenové. Ale kritička Kathryn Sutherlandová zdůrazňuje, že i on řadí její autorské schopnosti do stejné kategorie jako jiné, méně výrazné dovednosti: „ona pro nás uměla rozhodit tyčinky mikáda lépe než kdo jiný a byla úžasně šikovná v bilboquetu“.7 246
PÝCHA A PŘEDSUDEK
Austenovi byli také podivně upnuti na Janin rukopis, stejně jako na její psaní: na jeho úhlednost a čitelnost. Záznamy jejího bratra Henryho uvádějí, že její slova jako by vycházela „už hotová z jejího pera“, zatímco neteř Caroline zdůrazňuje „znamenitost“ její kaligrafie. Ale Sutherlandová hovoří o tom, jak dochované příklady Janiny tvůrčí práce odhalují škrtání, předělávání a experimentování. Sutherlandová nenachází stopy úhledné spisovatelky, ale „neklidné a sardonické duše“.8 V Britské knihovně je uložena jediná zachovaná část rukopisu ze všech dokončených románů Jane Austenové. Je to náčrt posledních dvou kapitol Pýchy a přemlouvání, kde se ukazuje, že Jane přepsala závěr příběhu.9 V původní verzi nabídl Wentworth Anne svou ruku osobně, zatímco v přepsané podobě – mnohem dramatičtější – tak učiní prostřednictvím dopisu, a sice napsaného ve chvíli, kdy se on i Anne nacházejí v jedné místnosti spolu s dalšími lidmi. Zrušené kapitoly z Pýchy a přemlouvání také prozrazují, že je nesporné – přesně jak tvrdila její rodina –, že Jane psala na malé kousky papíru. Přinejmenším šlo o větší listy ručně složené tak, že tvořily malé knížečky. Někdy, když Jane chtěla přepsat určitou pasáž, přišpendlila nový kousek papíru na ten starý. Možná tytéž špendlíky provázely její cestu od šití a zpět. My možná nevidíme srovnání mezi Janinou šikovností při výrobě šatů a schopností psát, její rodina však ano. Vždyť její synovec napsal, že „stejná ruka, která umí tak mistrně pracovat s perem, stejně precizně zachází s jehlou“.10 A je také pravda, že georgiánský papír se vyráběl ze starých hadrů a že knihy se musely ručně sešívat. Janino psané dílo a její práce s jehlou mají společného mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. V zimě 1811, kdy byl román Rozum a cit již publikován, ale ještě se nevědělo, že jde o úspěch, začala Jane revidovat svou knihu původně nazvanou First Impressions. Teď ji začala měnit na román Pýcha a předsudek, jak jej známe. Příběh Jane a Lizzy Bennetových zůstal u solidní Austenovy rodiny nejoblíbenější. „Ani se nedivím,“ napsala Jane Cassandře, „tvému přání přečíst si znovu First Impressions.“ Ale když se Jane pustila do přípravy knihy pro vydání, musela zvolit jiný název. Roku 1801 se totiž objevil jiný román First Impressions od jiného autora. Ovšem jak mnoho se změnilo cestou od First Impressions k románu Pýcha a předsudek? Obvykle se vypráví, že Jane měla na steventonské faře horečné tvůrčí období, v němž napsala knihu, když byla ve stejném věku s Lizzy Bennetovou. Ale v Chawtonu došlo určitě k velkým změnám. „Musela jsem hodně přeskakovat a osekávat,“ vysvětluje Jane a data a dny v Pýše a předsudku dokonale sedí ke kalendáři let 1811 a 1812.11 (Je ale také pravda, že odpovídají i rokům 1805–1806.)12 2 47
sk uteč ný domov
Avšak Kathryn Sutherlandová tvrdí, že je ještě jiná možnost, a sice že všech šest dokončených románů bylo hlavně dílem Janina období po třicítce, kdy pobývala v přechodných domovech a v Chawtonu a že jejich vydání bylo „vyvrcholením dvaceti let nepřetržitého literárního experimentování“.13 Sutherlandová se ptá po významu, jaký měly pro Jane domov a rodina. Jestli skutečně byla produktivní jen tehdy, kdy se cítila „doma“, jak tvrdí její synovec, proč jsou její knihy vůči domovům jejích postav tak výrazně kritické? „Když vezmeme v úvahu kritický pohled, který Austenová obrací k domovům a rodinám ve svých románech,“ říká Sutherlandová, „je možné, aby šlo výhradně o produkty vzniklé v rámci pevného a klidného domova?“14 Možná že ne, a také jsme viděli, že ani Chawton nebyl úplně uspokojivý – byl přecpaný, hlučný, plný hostů a starostí o víno, cukr a čaj. Ale přinejmenším existují svědectví, jaká se v předchozích obdobích nevyskytovala, že bylo dohodnuto osvobození Jane od domácích povinností. Zní to jako maličkost – a také byla –, ale i malá kapka vody dokáže časem vyhloubit díru do kamene. Janino oproštění se od domácí práce, aby mohla psát, se časem rozšíří všemi směry, na pracující ženy, na ženy získávající moc ve světě mužů. V tom spočívá význam pokusu rekonstruovat do podrobností každodenní život Jane Austenové. Román Pýcha a předsudek, ať už jej Jane napsala ve svých dvacátých, nebo třicátých letech, či v obou obdobích, je pevně usazen v austenovské zemi i s jejím sousedstvím, tu a tam velkými domy s množstvím služebnictva. Tady žili lidé Jane důvěrně známí ze skutečného života, tady se hádali i milovali. „Teď si s potěšením posbírej své postavy,“ doporučovala Jane své neteři Anně, když se chystala napsat vlastní román, „tři nebo čtyři rodiny z venkova, aby to fungovalo.“ Nebyla to pro ni extravagantní dobrodružství jako v románu Mary Bruntonové Self-Control (1811), s hrdinkou, kterou osud „zavál samotnou ve člunu po proudu americké řeky“. Proč skončila právě tam, ptala se Jane. Proč by ji osud nemohl zavát rovnou přes Atlantik a proč neskončila třeba v Gravesendu? Jane skutečně nakonec napsala satirický „Plán románu podle rad z různých prostředí“ – kompilaci nemožných doporučení, jakých se jí dostalo od různých upřímných, ale nemožných radilů.15 Hrdinka takového imaginárního žertovného románu měla samozřejmě „bezchybný charakter, byla krásná a dosahovala všech možných úspěchů“. Musela cestovat po Evropě, aby se zajistila neustálá změna scény, a „kamkoli vstoupila, vždycky se do ní někdo zamiloval“. Dramatické napětí spočívá v tom, že hrdinka trpí nedostatkem peněz. Musí si „vydělávat na svůj chléb“, až se „zničí na kost a kůží a tu a tam vyhladoví k smrti“. Až úplně na konci, „v pravý čas“, vběhne hrdinka náhodou „přímo do náruče hrdiny“.16 248
PÝCHA A PŘEDSUDEK
Na rozdíl od této nepravděpodobně „dokonalé“ ženy jsou Janiny mnohem výraznější hrdinky vzdorovitě vadné. Jane popsala Lizzy Bennetovou jako „nejnádhernější stvoření, jaké se kdy v literatuře objevilo“ a byla na její vytvoření hrdá. „Jak bych mohla tolerovat ty, kteří ji nemilují, to tedy nevím,“ napsala. Ale byli tu i tací, již Lizzy neměli rádi, tací, kteří si mysleli, že toho říká více, než by správná hrdinka měla. Jen „čirá touha po eleganci“, myslí si Janina spisovatelské souputnice Mary Russel Mitfordová, „může stvořit tak drzou, tak světskou hrdinku“.17 Janini nejmoudřejší čtenáři, jako William Gifford, redaktor Quarterly Review, přesně chápali, k čemu směřovala. Gifford soudil, že Pýcha a předsudek je „skutečně krásná záležitost. Žádné temné pasáže; žádné tajné komnaty; žádné vytí větru v dlouhých chodbách; žádné kapky krve na rezavé dýce – tyto věci teď mohou být přenechány služebným a sentimentálním pradlenám.“18 A tak Jane zůstala u popisování lidí, jaké znala z reálného života. Stejně známá jako její romány je hezká krátká pasáž, kterou věnovala svému tvůrčímu procesu. Popisuje „kousek slonoviny (dva palce široký), na němž jsem pracovala s tak jemným štětcem, že vznikl jen malý efekt po velkém množství práce“. Někteří lidé dokonce považují její dílo za tak „realistické“, že mu chybí kreativita. Například British Critic roku 1818 uvádí, že „v představivosti všeho druhu má, jak se ukazuje, značné mezery“. Ale „vypadá to, že popisuje takové lidi, jaké potkávala každý večer, v jakémkoli váženém domě… a spojme to s událostmi, které se pravděpodobně staly, ať už kdykoli, v polovině rodin Spojeného království“.19 Jistě, Jane měla fotograficky přesnou paměť v zaznamenávání světa kolem sebe. Jen dvakrát jí našli chybu. V Emmě umisťuje kvetoucí jabloně nesprávně do měsíce června. A potom, v Mansfieldském panství, je mopslík paní Bertramové jménem „Mops“ na různých místech různého pohlaví, ačkoli možná toto bylo záměrné. Třeba Jane udělala z lady Bertramové tak mdlou osobu, že si ani neuvědomovala pohlaví svého domácího mazlíčka (stejně jako byla líná dát mu – nebo jí – pořádné jméno). Janin fiktivní svět byl tak dokonalý, podrobný a solidně vystavěný, že musela přijít další brilantní a neobvyklá autorka, Charlotte Brontëová, o generaci později, aby ho zbourala. Brontëová nezapomenutelně popsala Pýchu a předsudek jako „pečlivě oplocenou, vysoce kultivovanou zahradu s úhlednými záhony a ušlechtilými květinami – ale bez pohledu na skvoucí přírodu – žádná otevřená krajina – žádný svěží vzduch – žádné modré hory – žádná prudká bystřina. Sotva bych byla schopná žít s jejími dámami a gentlemany v jejich elegantních, ale omezených domech.“ Svou kritiku uzavírá konstatováním, že „tyto poznámky pravděpodobně vzbudí pobouření“.20 Ano, Charlotte Brontëová, budíte pobouření, 24 9
sk uteč ný domov
protože byste sotva mohla napsat Janu Eyrovou, kdyby Jane Austenová předtím nevytvořila něco, co stálo za zpochybnění. A poslední slovo můžeme dát Virginii Woolfové: Jane Austenová se narodila předtím, než tato pouta (jak se nám tvrdí) chránící ženy před pravdou byla zlomena Brontëovými nebo umně rozvázána Georgem Elliotem. Avšak skutečností zůstává, že Jane Austenová byla možná před pravdou chráněna – ale existoval jen malý kousek pravdy, který byl uchráněn před ní.21
Na podzim roku 1812 dosáhla Jane dohody s Thomasem Egertonem na vydání románu Pýcha a předsudek. Prodej Rozumu a citu na něj zřejmě zapůsobil, protože teď Jane nabídl výhodnější podmínky. Přišel se smlouvou, která by nebyla založena na provizi, ale na přímém zakoupení práv. Nenabídl ovšem 150 liber, jak chtěla Jane, ale rozumně lichotivých 110 liber. „Nemohli jsme být uspokojeni oba,“ napsala taktně, „a vůbec nejsem překvapena, že si nemohl zvolit vyšší riziko.“ Uzavření této transakce Jane potěšilo i proto, že „ušetří mnoho starostí Henrymu“, který opět vystupoval jako její agent. Henry myslel na jiné věci, protože okouzlující Eliza byla nemocná. Stejně jako její matka si našla v prsou „zduřeninu“. Při své živé povaze si nepřipouštěla, že by byla vážně nemocná: „podle mého názoru nikoho ani nenapadne, že by mě něco mohlo trápit“.22 Jane se rozhodla prodat práva částečně i proto, aby Henryho ušetřila namáhavého zařizování kolem tiskárny, jak to dělal předtím. Ale ukázalo se, že šlo o mimořádně špatné obchodní rozhodnutí, protože Egerton měl teď možnost odstavit Jane od všech peněz. Tentokrát byla bilance rizika a zisku na něm, takže byl při upozorňování čtenářů na Janin nový román méně váhavý. Oba věděli, že je skvělý. Dne 27. ledna 1813 dostala Jane balíček s „drahým dítětem z Londýna“ a konečně měla v ruce hotový výtisk knihy Pýcha a předsudek. Toho večera přišla sousedka jménem Mary Bennová, zchudlá sestra duchovního, k večeři u dam Austenových. Jane referuje, že poté „jsme jen tak seděly a přečetly jsme jí polovinu prvního svazku“, ale bez prozrazení, kdo je skutečným autorem. „Myslím, že nic nezpozorovala,“ napsala Jane. „Bavilo ji to, chudinku!… vypadalo to, že opravdu obdivuje Elizabeth.“ Janina zpráva o večeru se slečnou Bennovou naznačuje, že ona a její matka předčítaly knihu nahlas a podle všeho si rozdělily repliky jednotlivých postav jako na divadle. K posouzení četných scén, v nichž byly Janiny romány čteny někým nahlas někomu jinému, je třeba vědět, že bylo přijatelné, aby muži „vy250
PÝCHA A PŘEDSUDEK
stupovali“ v roli předčitatelů před ženami, ale ne ženy před muži. Ženy si ale mohly předčítat nahlas mezi sebou a tímto způsobem bavila Jane Cassandru v jejich pokoji, „zatímco jsme se svlékaly“. A přece si Janin bratr Henry zapsal, že Jane měla „mimořádně sladký“ hlas a „předčítala s velkou chutí a velmi působivě“.23 Takže ji Austenova rodina nepochybně slyšela v akci. „Viděla jsem ji vzít svazek Eveliny a přečíst několik stránek,“ vzpomíná neteř. „Bylo to jako nějaká divadelní hra. Měla velmi dobrý znělý hlas.“24 Zúčastnit se těchto „představení“ bylo občas dovoleno i přítelkyním. Jedna z nich vzpomíná, jak nečekaná návštěva přerušila Janino předčítání ze sira Waltera Scotta, což bylo „jako probuzení z nějakého příjemného snu“.25 Jistě, kritička Patricia Howell Michaelsonová tvrdí, že způsob, jakým Jane staví odstavce, a časté používání kurzivy ukazující, která slova mají být zdůrazněna, byly míněny jako pomoc někomu při „představování“ románu nahlas.26 Zdá se, že Janiny knihy dodávaly odvahu ženám při prosazování jejich hlasu – nejenom slovy na stránkách, ale hlasitému projevu v reálném životě, v přijímacích salonech pozdní georgiánské Anglie. Kniha Pýcha a předsudek měla fantastický obchodní úspěch, podpořený několika recenzemi. V březnu 1813 chválila Critical Review román za „zobrazování domácích scén. Žádná z postav není mělká ani se tu nevnucuje do pozornosti čtenáře nějakou nepříjemnou impertinencí.“ Zní to jako chabá chvála, ale tento recenzent si hledal cestu k něčemu, co nakonec později řekla Virginia Woolfová poněkud jadrněji, a sice že „ze všech velkých spisovatelů je u ní nejobtížnější přistihnout ji při konání velikosti“. Jane si s Pýchou a předsudkem zažila divoký, pozoruhodný, záviděníhodný úspěch. Egertonových 110 liber za autorská práva najednou nevypadalo tak velkoryse, protože mu to umožnilo dát do tisku druhé vydání roku 1813 a potom třetí v roce 1817. Jane z toho neměla nic, jen chválu. Ale senzační prodeje Pýchy a předsudku pomohly také prodeji předchozího románu, jímž byl Rozum a cit. „Budeš mít radost, že každý kus Rozumu a citu se prodal,“ řekla Jane Frankovi, „že mi to vyneslo 140 liber.“ „Teď tedy mám,“ prohlašovala s oprávněnou hrdostí, „250 liber vydělaných psaním.“ To Jane skýtalo velké potěšení, protože mohla Cassandře koupit dárky: „neodmítej mě. Jsem velmi bohatá.“ Henry jí nyní, k Janinu „velkému pobavení“, otevřel účet v jeho vlastní bance. Thomas Egerton teď mluvil o vydání dalších tří Janiných románů. Už pracovala na Mansfieldském panství. „Mám něco v ruce,“ napsala, „o čem doufám, že se bude na základě úspěchu Pýchy a předsudku dobře prodávat, i když to není ani z poloviny tak zábavné.“ My víme, že už myslela na následující Emmu i na knihu další. 251
sk uteč ný domov
Jak Austenova rodina na všechen ten úspěch reagovala? Když se Pýcha a předsudek objevila roku 1813 poprvé, Jane byla vděčná, že Cassandra právě nebyla doma. Jak Jane uvádí, „mohlo by být nepříjemné“, kdyby „se nacházela v blízkosti při prvním výbuchu této záležitosti“. Původně byla Jane příjemně překvapena, jak dobře její příbuzní dokážou její anonymitu udržet v tajnosti. Jistě to byl pyšný a upovídaný Henry, kdo to prozradil. Když se setkal s dámou, která byla „unesena“ Pýchou a předsudkem, pochlubil se, že to napsala jeho sestra „s takovým uspokojením“, jako by to bylo Janino vlastní přání. Ne že by Henry Jane sdělil, že žvanil – ona to zjistila od své neteře Fanny. Jakmile bylo několik lidí informováno, novinka se nevyhnutelně šířila dál a Jane si uvědomila, že „tajemství se rozšířilo takovou měrou, že teď už se jednalo sotva o stín tajemství“. Nakonec si s tím přestala dělat starosti. „Myslím, že až vyjde třetí kniha, nebudu se ani pokoušet o tom lhát,“ napsala. Místo toho se rozhodla, že se „raději pokusí vytěžit z toho všechny peníze místo udržování celé té tajemnosti“. Publicita této dosud neznámé autorky knihy roku se šířila od úst k ústům v kruzích daleko za Hampshire a Kent. Vysoce inteligentní Annabella Milbankeová, která si nakonec vezme lorda Byrona, pochválila Pýchu a předsudek za to, že se vyhýbá „obecně rozšířeným zdrojům románových autorů, není tu žádné utonutí, žádný požár, žádní tryskem ujíždějící koně, žádní psíčci ani papoušci, žádné pokojské ani kloboučnice, žádné inkognito nebo převleky. Opravdu jsem přesvědčena, že jde o nejpravděpodobnější román, jaký jsem kdy četla.“27 Janini sousedé se na ni postupně začali dívat jinýma očima. „Teprve Pýcha a předsudek ukázaly, jaký drahokam se ukrýval v tomto rozpečetěném pouzdře,“ napsala Mary Russell Mitfordová, „společnost se na ni už nedívala jako na nějaký pohrabáč nebo krbovou clonu či na tenký, rovný kus dřeva nebo železa, který v klidu a pokoji zaplňuje svůj koutek. Pouzdro se teď jevilo zcela jinak; sice stále ještě jde o pohrabáč, ale takový, kterého se všichni bojí.“28 „Pohrabáč“ Jane byla nervózní jako každý nový romanopisec, dychtivá slyšet, že si lidé přečetli její dílo a že se jim líbilo. Byla vděčná za dopis plný chvály od Cassandry, která přijela „právě včas“, aby ji povzbudila. Tiskárna udělala v Pýše a předsudku několik chyb a tak nejhorší byla, když „dva dialogy byly spojeny do jednoho“. Perfekcionistka v Jane se nikdy nemohla úplně uvolnit a užívat si úspěchu. Ale celkově byla „dost pyšná a velmi spokojená“. Těšily ji také velkomyslné komentáře přátel. „Och! Zase jsem si užila sladkých lichotek slečny Sharpové!!“ napsala s použitím dvou u ní tak málo častých vykřičníků. „Je to velmi laskavá přítelkyně. V Irsku jsem také 252
PÝCHA A PŘEDSUDEK
čtena a chválena,“ dodala, protože se k ní dostávaly zprávy z druhé ruky o lidech, kteří četli její dílo, aniž znali její jméno. „Nebyla bych zoufalá,“ napsala, „kdyby se můj portrét ocitl na výstavě – celý v bílé a červené, s hlavou lehce z boku.“ Měla na mysli portrét ve stylu Joshuy Reynoldse, který maloval společenské krásky. Ale i když Jane snila o slávě, pokoušela se doma zůstat stejná. „Snažím se být silná,“ řekla Frankovi. „Koneckonců, jak bezvýznamné jsou všechny ty posudky proti skutečně vážným věcem existence na tomto světě!“ On a jeho rodina souhlasili – bylo důležitější, že se rozhodla zůstat jejich dobře známou sestrou, tetou a dcerou. „,Teta Jane‘ byla radostí pro všechny své synovce a neteře,“ napsal jeden z nich. „Nemysleli jsme si o ní, že je chytrá, přestože byla slavná; ale vážili jsme si jí jako vždy laskavé, sympatizující a zábavné osoby.“29 Častá přítomnost neteří a synovců v Chawtonu však mohla jejich tetu podráždit. Janina neteř Caroline si vzpomíná, jak „jsem se k ní vždy snažila přiblížit a chodit za ní, kdykoli jsem mohla, v domě i venku“. Také si připomněla, že „matka mě v soukromí varovala, abych nebyla neposlušná“.30 „Nestarám se o dívky, dokud nevyrostou,“ připouštěla Jane. Ale dospívající děvčata ji bavila a inspirovala. Jiná neteř celý život vzpomínala, jak jednou dopoledne teta Jane bavila tři děvčata „lekcí konverzace mezi mnou a mými dvěma bratranci, kteří jsou už jako dospělí, den po plese“.31 Jaká radost. A směrem nahoru po silnici, v chawtonském Velkém domě, žila jedna z nejoblíbenějších dívek z celé rodiny, Fanny Austenová.